Zdá se, že fikce, tj. smyšlenost, patří zcela neodmyslitelně do našich životů už od nepaměti. Ať už se jedná o zahlazení pomyslných stop, zbarvení skutečnosti, zmatení protivníků i souputníků, nebo vytváření příběhů alegorických pro poučení, pobavení a čtenářskou i posluchačskou katarzi.

Předplaťte si Artikl, dostanete rok kultury do své schránky. Artikulujte kulturu s námi.

Představuji si, že jsem ve světě Matrixu. Všechny katastrofické představy se staly skutečností. Nic už technologie nezastaví. Ovládly nás. Jsou všude kolem nás. Ostatně Čapek měl pravdu, říkám si. Jeho roboti nám dali sílu a my jsme ji nedokázali využít. Všechny teorie o lidství, o jedinečnosti každého člověka, o jeho duši, všechny tyto teorie jsou tytam. Teď máme kyborgy. Dokonalost. Touhu po nesmrtelnosti. Čapek by k ní opět se svým elixírem z Věci Makropulos měl co říci. Ale Čapek už tu není. Zbyli nám jen ti kyborgové. Dobrodružství začíná.

Albert Čuba je ostravský (nejen) divadelní herec, který dříve působil v Komorní scéně Aréna a nyní je ředitelem Divadla Mír, kde vystupuje ve své dřívější profesi a v inscenaci Už ani den! si zakusil i úlohu režiséra. Ovšem málokdo o něm ví, že také píše, a to povídky, které dříve publikoval na vlastním webu albertcuba.cz, avšak v tomto roce mu vyšla v nakladatelství Bílý Vigvam kniha s výstižným názvem Herec k nepřežití.

Proč je současné vizuální umění pořád tak nepochopitelné? Co stojí v jádru výsměchu, který stále od spousty lidí sklízí? Co chtějí lidé od umění? Člověk, který nechápe hodnotu současného umění pravděpodobně argumentuje jednoduchostí jeho provedení, absurditou a nedostatkem či úplnou absencí krásy či přitažlivosti. V tomto článku se zaměřím na umění vizuální, byť je tendence, kterou popíšu, přítomna v oblasti umění obecně.

V umělecké výpovědi sochařky Moniky Immrové se živě prolíná několik zřetelných témat a rovin: plasticita, architektonické vnímání prostoru a hmoty, lidské měřítko, proporce, význam světla a materiálu, vědomí řádu.

Korona-krize kromě obrovského chaosu přináší jednu příležitost, a to začít se na vzdělávání nutně dívat jinak. A hledat možnosti, řešit problémy, třeba mít strach a chvíli nezvládat a z toho všeho něco pochopit. Že učit se neznamená sedět ve školní lavici.

V ostravské Galerii výtvarného umění byla zahájena výstava Dělník je smrtelný, práce je živá, která se kriticky věnuje fenoménu práce. Představuje ji v širokém kontextu i v nových souvislostech.

Česko-slovenská koprodukce Žáby bez jazyka je zajisté jeden z nejodvážnějších narativních experimentů, které u nás na poli celovečerního filmu vznikly. Pohádku o slepičce a kohoutovi proměňuje v tísnivou existenciální baladu, která přejímá vzorce z videoher žánru RPG.

Fikční obrazy se od obrazů skutečného světa liší především směrem značení. U těch reálných je na prvním místě předmět, jehož podoba je zaznamenána a zadržena v pevném znaku. Lze si to představit jako pohyb nahoru, od předmětu k podobě, od označovaného k označujícímu. Fikční obrazy naopak začínají u podoby, u označujícího. Od nich klesáme dolů, k zamýšlenému předmětu. Ten ovšem neexistuje. Problémem je, že oba druhy obrazů vypadají úplně stejně a spíše se točíme v kruhu.

Nová pražská „High Line“, tržnice plná života, metropolitní filharmonie nebo nová podoba Václavského náměstí. To všechno jsou projekty, které do dvaceti let doplní mapu Prahy. Výstavu Pražské priority, která ukazuje 25 výrazných projektů proměňujících tvář Prahy, si můžete prohlédnout na Mariánském náměstí. Online si pak pusťte doprovodný program, který vás zavede na Holešovickou tržnici, Dvorecký most od vizuálního umělce Krištofa Kintery nebo do samotného srdce Prahy – na Hradební korzo.

Skutečnost versus fikce. Fikce versus skutečnost. Dvě odvrácené strany jedné mince, byť se to tak na první pohled nejeví. Skutečnost smyšlenky, ať už literární, či jakékoliv jiné, ale umělecké, je blíž opravdové skutečnosti, než si myslíme.

Českým tvůrcům komiksu se v posledních letech dostává nebývalého uznání v zahraničí. Jejich knihy vycházejí v překladu například ve Španělsku, Francii či Británii. Zájem o naši tvorbu mají také vyhlášené komiksové festivaly.

Zemřela, když jí bylo pětadvacet. Byla první českou dirigentkou České filharmonie, kdy řídila provedení své Vojenské symfoniety, a řídila i symfonický orchestr BBC. Během studií navázala milenecký poměr s Bohuslavem Martinů, ale na sklonku života si za manžela vzala spisovatele Jiřího Muchu.