Když se historik a spisovatel Michal Konečný během výzkumu ke své diplomové práci probíral dobovými novinami z přelomu 19. a 20. století, povšiml si, že novinové výstřižky vykreslují poměrně výstižně historii lokality i životy lidí, kteří ji obývají. Tehdy však ještě netušil, že se o několik let později právě tyto materiály stanou zdrojem pro povídkovou knihu Krvavý Bronx, která se snaží uchovat vzpomínky na divokou historii brněnské ulice Cejl a jejího blízkého okolí.

Co se ještě nezelená s přicházejícím lepším časem zezelená. Avšak aktuální situace kvůli opatření proti pandemii zatím nepřála ani galerii PLATO Ostrava.

Zářná budoucnost, kterou jsem si představoval, se nedostavila. Svoboda ani dokonalost.

Ve stavu nouze se tříbí lidské povahy. Jsme svědky vytržení společnosti ze zaběhnutého řádu, síly zvyku a zpochybnění základních jistot. Je to výzvou. Budeme na své činy hrdí, či nám za ně bude stydno?

Ondřej Cikán je dvojjazyčný spisovatel, překladatel ze starořečtiny a obousměrně mezi češtinou a němčinou. Do němčiny přeložil mj. Máchův Máj (2012 a 2020), Váchalův Krvavý román (2019) a Březinovy Tajemné dálky (2019). Do češtiny přeložil Rilkovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho (2019) a společně s Markétou Kulhánkovou byzantský epos Digenis Akritis (2018). V roce 2020 vyjde jeho první česká básnická sbírka Nejsladší potrava.

Audio tvorba zažívá v posledních letech nebývalou oblibu. V Česku se objevuje nespočet nových podcastů a samostatných audio platforem, za nimiž stojí mladí tvůrci, kteří objevují výhody tohoto média. Jaká je budoucnost tuzemských podcastů DIY scény a proč stojí za to se do ní ponořit?

Stálá expozice skla firmy Johanna Lötze vdova z Klášterského Mlýna na Šumavě je známá zejména díky špičkového secesnímu sklu. V jeho stínu zůstávají poněkud neprávem o něco mladší skleněné exponáty, jejichž intenzivní barevné kontrasty střídají ve vlnících se vitrínách uměřené secesní tóny. Jde o skleněné předměty označované jako sklo tango.

Uzavření všech kulturních institucí a zrušení událostí kvůli prevenci šíření koronaviru způsobilo, že veškerá prezentace umění se přesunula na internet. Umělecká díla setrvávají v galeriích za zavřenými dveřmi a připravované výstavy se odsouvají do nejisté budoucnosti. Současná situace představuje výjimečnou příležitost reflektovat prezentaci umění v rámci nových médií, která dávno nejsou nová, a internetu, který je už každodenní banalitou.

Black Mirror, život na Marsu, nezadržitelný technologický pokrok v čele s roboty, nesmrtelnost. Lidé se tak moc věnují analýzám budoucnosti, až zapomínají na přítomnost. To je ale klišé, co? Ale opravdu – ještě jsem se ani nenasnídala, a už bych se měla oddávat strachu o budoucnost?

Současná krize zarazila klín mezi několik nadějných českých a slovenských titulů a jejich potenciální distributory. Snímky, které vznikly s vizí zahraničního uvedení, se nyní ocitly v meziprostoru pozastaveného kulturního průmyslu. Filmy rozličných tvůrců, jako je Viera Čákanyová, Jan Vejnar či Mira Fornay, se potýkají s nepředvídatelnými komplikacemi.

Začátkem roku 2019 došlo v Ostravě k rozpadu souboru divadla Stará aréna, která zde představovala svými autorskými projekty nejprogresivnější kulturní prostor svého druhu. Její bývalí členové se záhy rozhodli vytvořit novou scénu pojmenovanou jako Studio G, které je nyní uprostřed své první sezóny. Jendou z členek souboru je i herečka Miroslava Georgievová, manželka ředitele Studia G Vladislava Georgieva, která zde i příležitostně režíruje a byla nám ochotna poskytnout rozhovor o konceptu i plánech této nové ostravské scény.

Nakladatelé i knihkupci se od vyhlášení nezáviděníhodné situaci. Nejinak je tomu v soutěži o nejlepší knižní design, která se koná už od roku 1965. Vyhlášení těch nejkrásnějších českých knih totiž probíhá tradičně v dubnu, za účasti grafiků, ilustrátorů, nakladatelů i široké veřejnosti.

Svět a s ním i nás zasáhla pandemie koronaviru. Ať už věříte, že je to proto, že matička Země potřebovala oddech od našeho zběsilého a zničujícího způsobu života, nebo proto, že viry přirozeně mutují, jedno je jisté – svět bude tak trochu jiné místo. Bude zajímavé s odstupem sledovat, jakou stopu virus zanechal. Dle spisovatele a estetika Umberta Eca jsou umělci jedineční svědci dějin, jelikož nejlépe dokážou zachytit atmosféru doby a zanechat tak pro budoucí generace svědectví, které je skrze vizuální jazyk srozumitelné všem. Co umění vidělo (a zachytilo) napříč dějinami, když svět objímala rychle se šířící smrt? A co uvidí tentokrát? Jak bude vypadat COVID-19 zachycený tahem štětce?

Co si počít s budoucností? Jak se na ni připravit? Jak k ní přistoupit? Jak překonat strach z nejistého, neodhadnutelného, neznámého? Jsou vůbec takové otázky na místě? Možná nás nic nečeká. Je jenom tady a teď. Přítomnost vždy následovaná dalším současným momentem. Tenhle článek však nebude oslavou hédonismu. Je vzpomínkou hledající poučení pro nejisté.