Svět už není jako dřív. Dnešní děti si ničeho neváží a mají alergie. Slušný pracovitý člověk nemůže říci svůj názor, protože by byl nekorektní. Ti mladí jezdí na kole a studují dějiny teploušství na univerzitách z peněz pracujících. Lopatu do ruky nevezmou, stejně jako ti Poláci, co nepracují, ale můžou všechno… Někdo by to měl dát do pořádku. Třeba majitel drůbežárny, co nekecá a maká. Nejlepší kandidát, Jan Novák, přichází v podání brněnského divadla Feste.

První letní podvečer je datem, kdy se na pražském Vítkově rozezní dobro. A nezůstane pouze tam, ale bude eskalovat do dalšího veřejného prostoru. Více než padesát site-specific instalací a intervencí předních architektů a umělců a několik hudebních vystoupení přinese letošní šestý ročník festivalu Landscape.

V Jungmannově ulici postává hlouček mladých lidí a už z dálky přitahují pozornost. Trash oblečení, ledvinky a často potetované obličeje. Tak vypadají fanoušci amerického hudebníka a producenta Ghostemane, který odehrál na konci dubna svůj koncert v klubu Mono Fono.

Zdánlivě děsivá a temná díla sochaře a grafika Marka Škubala zaplnila v pražských Holešovicích Trafo Gallery. Výstava s názvem Nelidské / Inhuman zahrnuje dva cykly z jeho současné tvorby. První sochařský Nefertiti now a druhý grafický Bůh odporných věcí.

Žijeme ve 21. století. Tabu minulého století (homosexualita, potraty…) jsou v našem světě obecně přijímány, vyhraňujeme se vůči rasismu a demagogii, zuby nehty bráníme demokracii, předstíráme, že děláme co můžeme s ekologickou krizí. A přesto velká část naší populace není šťastná, nedaří se jí najít vnitřní klid. Čím to je?

Mecenášství se už nenosí. Jak se lidem žije na sídlišti a proč vznikla? Problém, který už třicet let leží v šuplíku a už se zřejmě nikdy nedočká řešení.

Jubilejní ročník festivalu se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018. Již od konce května přitom oživuje dalších dvacet měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta posledního ročníku: Tancem proti předsudkům. 30. ročník festivalu navíc dokáže, že na věku nikdy nezáleželo méně.

Obrazy, které namalovala, vyprávějí příběh silné a emancipované ženy navenek a zároveň citlivé křehké osoby uvnitř. Výstava Marie Lassnig, významné filmové tvůrkyně a průkopnice ženské emancipace, ukazuje jinou stránku tvorby této svérázné ženy a odkrývá její nitro skrz tahy štětce a inspirativní texty z jejích deníků.

Levicově zaměřené vedení nejvýraznější alternativní brněnské scény (v čele s uměleckým šéfem Ivanem Burajem a kmenovým dramaturgem Matějem Nytrou) ukrývá tentokrát svoje ideologické přesvědčení za ekologickou problematiku ve hře „K antropocénu“. Díky spojení s hostujícím principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou (režisérem inscenace) se jim povedlo vytvořit emocionálně vypjatou performance na téma škodlivosti „kapitalocénu“. Celek je zdařilý a přes svoji odpudivost v provedení i dostatečně sdělný.

V rámci edice Shakespeare 400, kterou založilo nakladatelství Hogarth Press, vychází od roku 2015 jako pocta ke čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara interpretace jeho děl z per světových autorů. Ráda bych v následujících řádcích přiblížila dílo Margaret Atwoodové, konkrétně knihu Kus temnoty, a Shakespearovu tvorbu. Začtěte se do recenze o hře ve hře, která je sama další hrou.

Stejně jako ve světě elektronické hudby, působí na scéně hudebních technologií hlavně muži. Provolávání, že ženám nic přeci nebrání v tom, aby se do těchto odvětví zapojily, bohužel zatím nepomohlo.

Příběhy a naše vlastní nebo zděděné vzpomínky dokážou proměnit naprosto obyčejnou věc v artefakt nevšedně slavnostní.