Čísla jsou na počátku a na konci života – datum narození, datum smrti. Jsou podstatou naší existence. Pomocí čísel se lidé dorozumívají o počasí, ročních dobách, vzájemné výpomoci, pohybu planet nebo obchodech.

V brněnském Domě umění je až do 29. července k vidění výstava výrazných uměleckých osobností často světového významu, která nese název Artspace Germany.

Režisérka Anna Petrželková se ve své tvorbě rozhodně výzev nebojí. Na jeviště úspěšně uvedla příběh kontroverzního fotografa Miloslava Tichého, těžko uchopitelného Orlanda Virginie Woolfové či hru s kontroverzní názvem i tématem Mein Kampf. Letos si zkusila i první operní režii v Národním divadle Brno, a to rovnou Mozarta. K tomu se Anna Petrželková stala novou uměleckou šéfkou divadla Husa na provázku.

Legendární pražský klub Chapeau Rouge oslavil svoje 99. narozeniny, ale do hrobu má rozhodně ještě daleko.

Jednička je slunko, nula luna. Jednička je první krok i každý další. Jednička je vábnička. Tohle bude trochu básnička.

„Žádné dílo, které nemá agresivní charakter, nemůže být mistrovským dílem,“ píše se v Marinettiho Futuristickém manifestu. V maximální míře je pak umělecká a myslitelská agrese nashromážděna v manifestech samotných. Ve filmu německého konceptuálního umělce a režiséra Juliana Rosefeldta Manifesto jsme s energií politických a uměleckých manifestů konfrontováni od začátku až do konce – a je to pozoruhodná zkušenost.

Výstava abstraktních maleb polských umělců důmyslně nazvaná Abstrakce.PL představuje výtvory autorů od roku 1945 do současnosti. Otevírají ji obrazy od Władysława Strzemińského, ikony polské avantgardy, a končí u Piotra Lutyńského, malíře, sochaře a hudebníka, autora instalací, objektů a kreseb obohacujících polskou tradici abstraktnosti. Jde o vůbec první komplexní ukázku polské poválečné abstrakce v českém prostředí. Vývoj a podobu polského abstraktního umění nemilosrdně poznamenaly dějiny, ale i přes tuto nepřízeň osudu se těší nezávislosti, tvůrčí síle a talentu umělců.

Ty boty jsou značkový. Pamatujete na tu větu? Moje máma ji vždycky říkala, když mi chtěla koupit nijaké neforemné obrovské šedivé sportovní boty, zatímco já jsem chtěla barevné kolotočové s mašličkou a flitry. Doufala, že prosazuje kvalitu a šetření peněz, a snad i zodpovědné nákupní chování, protože pak pár let žádné křusky kupovat nebudeme, ale ve skutečnosti to byla blamáž. Výraz značkový byl pro mě stejně vyprázdněný jako slizký.

Není jich mnoho, ale právě takové osobnosti, jakou je Sofia Acosta alias Coast2c, jsou pro komunitu alternativních hudebníků velmi důležité. Více než deset let působí jako DJka, ale je také promotérkou a booking agentkou kolektivu, který s přáteli založila v rodném Mexiku. Před několika lety ji s manželem přivedla pracovní příležitost do Spojených států. Když uvážíme, čemu hispánská komunita musí v USA čelit, byl to vlastně docela odvážný krok. Sama Coast2c říká, že to pro ni ze začátku bylo tvrdé a trvalo ji skoro tři roky než se v Portlandu ve státě Oregon na západním pobřeží USA začala cítit dobře.

V naší republice byste našli jen málo takto specifických míst. Historie tudy prošla železnou botou a zanechala tu hluboké stopy, které se těžko zacelují. Sudety jsou zkrátka jiné a tím na sebe poutají zraky mnohých. Fascinace touto Bohem prokletou oblastí se v poslední době dostává i do umělecké scény a stává se „cool“ tématem. Being Sudeťák is the new black.

Režisér a umělecký šéf vinohradského divadla D21 Jakub Šmíd dokáže naplnit pojem Easy Livin’. S lehkostí hraje, s lehkostí režíruje. Překvapuje výjimečnou precizností a nekonečnou kreativitou. Působí poeticky, přitom drží rockový rytmus. Bez divadla se neobejde.

Prodírám se skupinkami návštěvníků historického centra Prahy a neoblomně mířím ke Staroměstské radnici. Tentokrát Křížová chodba a Rytířský sál nehostí výstavu fotografií zachycujících dramatické události posledních měsíců a horké aktuality, ale výstavu poněkud odlišnou. Jde o unikátní pohled významného představitele současné fotografie Pétera Kornisse (* 1973) na proměny tradičního života střední Evropy.

Když přijde řeč na nejstarší pražské kluby, nejde nezmínit Chapeau Rouge, které letos slaví 99. narozeniny. Dnes třípatrový klub plný zahraničních i českých kapel a DJs byl otevřen v roce 1919 jako jednopokojový kabaret. Svoje stálé působiště tam našla například kapela Melody Makers.