Jonáš Zbořil a Jakub Johánek každé pondělí v osm večer přinášejí šedesátiminutovou dávku čerstvých tónů. Nalaďte Radio Wave, pusťte Startér a poslouchejte.

Bezhlavé. Tak se dají charakterizovat i některé kroky politiků. Podobnou myšlenku měl možná také Roberto Andò při psaní svého románu Prázdný trůn. Ten poté adaptoval ve filmu Ať žije svoboda. Do jakého absurdna může bezhlavost politiků zajít, uvidíte v tomto italském dramatu. Uspěje v českých kinech stejně jako u diváků na festivalu v Karlových Varech? Spíše v těch komornějších.

Ne všichni, kteří skončí pod čarou, skončí úplně. A tím, že se dostanete nad ni, ještě nemusí být vyhráno. To je ve zkratce téma, kterým se zabývá projekt NAD ČAROU.

Martin Juráček je nepřehlédnutelným jevem nejen české klubové scény. Posledních 15 let rozeznívá parkety jako DJ Gadjo.cz, DJ Mackie Messer, Tropicalista nebo DJ Tarantino. Pod každým z těchto jmen se věnuje odlišným hudebním žánrům, všechna ale pojí láska k hudbě a spontánní radostné veselici.

Z Cen Alfréda Radoka letos málem zůstalo jen torzo. Když na něčem velkém spolupracují dva subjekty, zákonitě se objeví rozdílné názory a představy. Umění kompromisu je pak uměním největším.

Zájem Lenky Vítkové (* 1975) o klasickou malbu zahrnuje jak malbu figurativní, tak abstrakci. Často je rozšířený i o problematiku textu a poezie. V galerii Svit se otevřela expozice, představující obě témata v jednom celku.

Zdeněk Sklenář a láska k umění je nerozdělitelnou kombinací. Péči o něj se věnuje ve stejnojmenné galerii, kterou založil v Litomyšli v polovině devadesátých let. V roce 1999 rozšířil její činnost do Prahy. Dnes spojuje české umění do světového kontextu. A bude tak činit ještě v roce 3016. To mi prozradil při rozhovoru v Galerii Zdeněk Sklenář Chambre à part na Kosárkově nábřeží.

Kdo alespoň na chvíli nezažil peklo, těžko může nahlédnout za bránu ráje. Narodil jsem se jako holka, ale jistě vím, že jde o omyl. Jsem jeden i druhý. Když je víra v umění silnější než v život. Takto zní podtituly inscenací souboru Tantehorse, který připravuje na duben profil nových i kultovních inscenací.

Nevyléčitelný marxista, kritik kapitalismu, jedna z nejvýznamnějších postav českého undergroundu, geniální básník a prozaik. Erich Fromm o něm v knize Mít, nebo být napsal, že byl jedním z nejvýznamnějších, leč málo známých českých filosofů. Autor mnoha básnických sbírek, nespočtu prozaických děl a monumentálního souboru dějin filosofie. Nebál se vybudovat vlastní kult už za svého života. Egon Bondy.

Festival Česká taneční platforma již dvacet let mapuje to nejlepší z naší scény současného tance a pohybového divadla. Jak říká podtitul letošního ročníku, je to sice „malý krok pro lidstvo, ale obrovský skok pro tanec“.

Na konci minulého roku vyšla v nakladatelství Fra nová básnická sbírka Chůze po dunách. Od té doby se kniha i její autorka Kateřina Rudčenková těší zvýšené pozornosti – již vyšly čtyři recenze, tři rozhovory, básnířka byla hostem několika čtení i literárního pořadu U zavěšené knihy na ČT art. A ohlasy jsou vesměs pozitivní, dokonce se zdá, že sbírka jde na odbyt. V malém rybníčku současné české poezie, kde plave mnoho vzácných ryb, ale loví jen málo rybářů, je to úkaz spíše ojedinělý. Čím jsou její básně tak přitažlivé?

Na konci května loňského roku se z třetího patra Domu hudebnin začala linout vůně kávy mísená s výhledem na Jungmannovo náměstí. Nátalie Steklová vyhrála v boji s náročnou rekonstrukcí a otevřela sluneční terasu, která obklopuje její showroom a kulturní prostor.

Všichni někde bydlíme. Někde uvnitř, mezi čtyřmi stěnami, někde, kde máme pocit bezpečí. Také chodíme někam do práce a do školy, ve většině případů to bývá jiný objekt než ten, ve kterém žijeme. Pro přepravu mezi těmito místy a dalšími, která navštěvujeme v rámci našeho fungování, užíváme exteriér, město, venkovní prostor, veřejný prostor… každý tomu říkáme jinak. Ale mezi těmito světy existují jisté vztahy a od každého z nich vyžadujeme jisté vlastnosti a funkce. Zároveň to, co si slibujeme od útulného bytu, nebudeme čekat od náměstí. Pojďme trochu více porozumět svému okolí i tomu, jací jsme i my samotní.

Pokud jste umělec, tak i předsudky a jistá představa o archetypech vyvolávají tlak, který v podobě performance, obrazu nebo jiného autorského kusu zase servírujete zpět veřejnosti. A tato zkušenost se může stát novým východiskem. Nejen o tom je dílo tanečnice a choreografky Maji Delak, kterou uvedlo divadlo Alfred ve dvoře jako prvního zahraničního hosta z cyklu Východiska.