Je tu čas antropocénu. Doba, kdy je hlavní hybnou silou a likvidátorem planety Země člověk. Důkazy jsou již zřejmé. Vymírání druhů, nové horniny z plastu, oteplování planety, znečištění ovzduší. Existence antropocénu ovlivňuje naši budoucnost, a to ať bude během příštího roku vědci uznán jako oficiální označení naší doby nebo ne. I bez toho je nutné zahájit diskusi, je třeba o tom mluvit a především jednat. Právě proto K antropocénu zve autor a režisér Vojtěch Bárta ve spolupráci s Matějem Nytrou do brněnského HaDivadla.

Pet-art je pojem, kterému ve svých sochařských intervencích dává podobu sochařka Veronika Richterová. Návštěvníka studoven Městské knihovny v Praze vtahuje do dvou monumentálních site-specific instalací, ale také k otázkám ekologie, nadprodukce a plýtvání.

Nevim, proč píšu tenhle text, ale ruce i mozek mi jedou na autopilota, a jakkoliv to všechno zní jako prázdná floskule, nemůžu se takovýmu přirovnání vyhnout: vybil jsem si baterky, ale co se dá dělat. Jedeme na kličku!

Obrazy mé, vzniklé od září 2016 do února/března 2018.

Prsty sjíždím po jednotlivých zvoncích a potichu si je pro sebe předčítám. Ten, který hledám, se nachází až v druhé řadě napravo a nese jméno Karel Gott. Zmáčknu ho. Z reproduktoru umístěného nad zvonky se ozve zapraskání a poté následuje táhlé bzučení, které mi otevře vchodové dveře.

Ve středu 4. dubna proběhlo slavnostní předávání cen Magnesia Litera, které, jak samo sdružení Litera říká, propaguje kvalitní literaturu. Oceňováni jsou autoři v devíti různých kategoriích: Litera za nakladatelský čin, překladovou knihu, knihu pro děti a mládež, naučnou literaturu, publicistiku a dvě nejsledovanější za poezii a prózu, nechybí ani cena pro objev roku, blog roku a tento rok i za knihu století. Jaká nejvýraznější témata vířila na české literární scéně minulý rok?

Tajuplný herec, který překvapuje svojí civilností. Hraje natolik do hloubky, že máte o něj strach. Přitom dovede zůstat nad patosem. Čím lehčí přístup, tím palčivější dopad. Brtko z Obchodu na korze (v režii Jiřího Pokorného), spisovatel z Hladu Knuta Hamsuna (v úpravě Vojtěcha Bárty a režii Jana Friče), Alfred v Ibsenově Eyolfovi (v režii Ivana Buraje) – Matěj Nechvátal.

Letos tomu bude sto let, co byla založena první „Česká“ republika. Takové výročí české státnosti vyloženě vybízí k ohlédnutí, reflexi a nemalému zamyšlení nad tím, co se stalo a především jací jsme my Češi vlastně v průběhu těch posledních sta let byli a jací vlivem toho všeho jsme. Máme být vůbec na co hrdí?

Výčet činností neobyčejně talentovaného i pracovitého výtvarného umělce Jana Brože zahrnuje kreslířství, grafický design i volnou tvorbu s výraznou konceptuální složkou. Pro tu je charakteristická pronikavá reflexe uměleckého světa s výraznými přesahy do společenských problematik.

Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok.

Všichni to známe. Osamělost, nuda a deprese, tato emocionální směs snad v životě nemine žádného jedince. Ale co s tím, když jde o téma, o kterém se lidé běžně nebaví? Jaké je výchozí řešení? Sebevražda? Restart? Nebo mrtvolné přežívání? To je jen pár tabuziovaných otázek, které zaznívají v divadelní inscenaci Už nikdy sám v olomouckém Divadle na cucky.

„75. Každý problém se nejdřív pokus vyřešit prostřednictvím umění, potom všemi dalšími dostupnými způsoby. Umění je nejlepší lékař. Tvůj osobní – i společnosti.“