Petr Písařík (* 1968) se narodil v Jindřichově Hradci, žije a tvoří v Praze. Na pražské Akademii výtvarných umění prošel ateliéry Milana Knížáka, Aleše Veselého a Stanislava Kolíbala. Patřil k zásadním členům skupiny Pondělí. V jeho tvorbě se objevuje široká škála přístupů i médií, nejčastěji vytváří malby a objekty. Neoddělitelnou součástí jeho výrazu je také způsob instalace.
Písaříkova díla lámou realitu. Přesvědčují nás o tom, že viděné není definitivní a i my jsme součástí nazírání na celek, který se nám může zcela změnit před očima. Velké formáty, kombinace třpytu a neonových barev, tvary a materiály zkombinované do nečekaných skrumáží, jsou charakteristickými rysy Písaříkovy tvorby. Jeho díla nelze uzavírat do rigidních kójí a potřebují ovládnout prostor, případně jej jako liána uzmou za svůj a přerostou jeho původní půdorys bez jakýchkoli obtíží a se samozřejmou rozpínavostí. Používané materiály a jejich kombinování diváka provokuje, uvádí do permanentní tenze a nutí jej pochybovat o přijatelnosti předložené estetiky. Tím Písaříkova díla rozbíjí komfortní zónu divákova očekávání a posunují jej mimo konvenční prostor vi­zuálního umění.

Finsko-lotyšská koprodukce, která vznikala mimo jiné také ve spolupráci s Českou republikou, je svým tématem skutečně neotřelá a otevírá něco, o čem se dosud v kinematografii vůbec nemluvilo. Na příběhu dvou podivínů, které svede náhoda dohromady, totiž popisuje snímek Psi nenosí kalhoty erotické praktiky svazování, dušení a hraní rolí, takže pojednává o jednom z možných potěšení, které je tématem tohoto Artiklu. Skvělí Pekka Strang a Krista Kosonen se objeví na plátnech českých kin už 15. února 2020.

Ač vila zvaná Portheimka není malá, minout ji bez povšimnutí je překvapivě snadné. Letohrádek na pražském Smíchově dokonce tak trochu klame tělem. Ze všeho nejvíce připomíná luxusní bonboniéru; příjemný, nenápadný povrch skrývá překvapivou explozi rozličných tvarů a chutí.

Ve své nejnovější výstavě v brněnském Domě umění tematizuje výtvarník Martin Zet kontroverzní příběh svého otce, sochaře Miloše Zeta (1920–1995), který byl čelným představitelem a přesvědčeným tvůrcem československého socialistického realismu.

V opavském Obecním domě právě probíhá výstava sochařky Pauliny Skavové. Návštěvníka přenese do imaginárního prostoru lesů se smečkami loveckých psů, do mytologických příběhů, mezi bohyně, nymfy i havrany.

Nové pražské kino Edison Filmhub si ve spolupráci s distribuční společností Film Europe a předním filmovým kritikem Alešem Stuchlým klade za cíl vrátit filmy – a hlavně diváky – zpět do kin.

Nech osobu, která za to stojí, vzít ti tvé pracně budované lego. Nech jít ego, falešné Já. Přeroď se do nadčasového Ty. Tak nějak interpretuju známý bonmot Charlese Bukowského.

První sbírka básnířky Terezy Šustkové Skrýše, která vyšla v brněnském nakladatelství Host, oslaví zanedlouho dva roky. Svou subtilní pevností, něhou a vyzrálostí ční nad prvotinami posledních let. V autorčině oblíbené kavárně v Olomouci jsme se bavili o dalším směřování její tvorby, o konstantách psaní, o kráse slov. Ve víře v slovo se skrývá poezie, ale nalézt tuto víru je obtížné. Kdo je Tereza Šustková? Jak se stala básnířkou a jak samu sebe přijala jako básnířku? V poezii může být stvrzení skutečnosti a existence.

Přestože nesdílíme totožné životní zkušenosti, vypořádáváme se skrze život se zážitky, které mohou mít podobné důsledky. Proces traumatu, reflexe a následné uzdravování jsou společnými prvky ve tvorbě dvou umělkyň, jejichž díla ukazuje výstava Legenda in MeMoriam v pražském Museu Montanelli.

V listopadovém Artiklu minulého roku si v laguně zaplavali brněnští studenti DIFA JAMU v Brně. V tomto čísle se konečně dovlnili také pražští čtvrťáci z DAMU. Komedii o dvou spřízněných rodinách, které se kvůli pomluvám na smrt rozhádají, s názvem Poprask na laguně aneb když vypuknou sváry v překladu Rudolfa Součka režíroval Vojtěch Nejedlý.

Po vypětí přichází nutně uvolnění. Po křeči zaplaví ztuhlé končetiny pocit volnosti. Srdce se pravidelně stahuje, aby do něj mohla natéct krev, pak myokard povolí, aby se mohla krev dostat do celého těla. A tím jej vyživovat a udržovat v chodu celý organismus. Tento proces se opakuje. Vypětí následované zvolněním je součást života. Životně důležitá součást života.

My z polární záře zrození
lépe hoříme
než zhášíme se
Naše skrytá podhoubí
prorůstají lesem
My z polární záře zrození
hůř tančíme
než vlníme se
Kanál kouřící nad ránem
nás odnáší k řece
My z polární záře zrození
lépe pod hlínou
než na dně
Neobýváme žádné území
budoucí ani dávné

Nikdy se nedostanu
do svého domu
ulice se propadají
nebo zatáčí jinam
Chodník ve tmě
schody do země
Nakonec zůstane
poslední dům
v přízemí bydlí dívka Alma
ve svém domku z hraček
Beránek boží na [...]

Tak nějak by mohl znít reklamní slogan na poezii. Nová sbírka básní Tomáše Přidala se vyznačuje hrubým, brčálově zeleným povrchem, nemá patřičně postfakticky křiklavý přebal. Zdobí ji bílý název Čalouník a jméno autora, na zadní straně pak monotónnost kalí jen nenápadná kresba jointa.

Noah Baumach je americký režisér, který natáčí od konce devadesátých let. Dvacet let mu ale trvalo, než přišel na scénu s filmem, který by byl oceněný kritickou i diváckou obcí právě tak jako Manželská historie. Komediální drama a rozvodu je vztahovou intimní zpovědí, která je v současném měřítku žánru vcelku výjimečná nejen svou opravdovostí, ale také tím, že se jedná o další velmi ceněný film, který letos vyprodukoval Netflix.