Všichni to známe: hoaxy, nenávistné příspěvky na sociálních sítích, svým obsahem šokující komentáře a polopravdy „hrdinských“ uživatelů. Jak by tento způsob chování ale vypadal mimo on-line prostor? Mohl by vůbec fungovat? Na tyto otázky odpovídá autorská inscenace režiséra Braňa Holička a kol. s názvem #nejsemrasista_ale v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.

Kniha, jejíž alfou je umění, které nebylo vytvářeno jako artefakty s primární estetickou funkcí, a ve které je omega zastoupena přehledem práce vizuálního umělce propojujícího množství médií, přináší na svých 992 stranách ve hmotnosti necelých čtyř kilogramů přehled dějin umění vymezený na české země.

Kerouac, Ferlinghetti, Snyder, Corso, Ginsberg. Básníci, jejichž slova stále rezonují a texty nežijí jen v knihách, ale i na pódiu. Scénická koláž Jam Session s beatniky propojuje jazzovou hudbu, beatnickou poezii, divadlo a šeptá, říká, kvílí jejich verše.

Expozice Rozlomená doba představuje avantgardní dobu mezi léty 1908 až 1928. Dvacet dlouhých let, které si zasluhují veliké uznání za to, jaké velikány výtvarného umění nám daly. Výstava zahrnuje více než čtyři sta obrazů, soch, časopisů, knih a plakátů zapůjčených ze šesti desítek institucí z celkem deseti zemí Evropy.

„Máte všechno?“ ptá se mě servírka. „Dal bych si sex.“ To by byl slušný nářez. Ne, tento článek bude slušný. Proč být slušný?

Nejspíš jsem příšerně zvrhlá. Když se mi nabízí inscenace o sexu a intimitě, jednoduše mi nestačí sprosté výrazy, co se občas zaseknou v replikách, ani nazí herci, či několikrát po sobě přirážející mužská pánev mezi roztažené ženské nohy. Sex je přece o prokrveném zpoceném těle, co nevzdychá, protože je to další stereotyp, ale protože musí někam vypustit tu pulsující energii a vzrušení. Sex mi byl tentokrát představen jako odsouzeníhodný, problém neřešící, stereotypní a heterácký. A holt mne to k vyvrcholení nepřivedlo.

Jaké to je být okupantem cizí země? A lze unést tíhu takové zkušenosti, poté co se vrátíte zpět domů? Jaké to je být blízkým někoho takového nebo nést vinu za něco, co jste nejen neudělali, ale ani nezažili? Anna Kryvenko, mladá umělkyně původem z Ukrajiny, která žije a studuje v Praze, se rozhodla vyprávět příběh svého prastrýce.

Galerie hlavního města Prahy v autentickém prostředí barokního Colloredo-Mansfeldského paláce uvádí výstavy mladých umělců, kteří zaujímají důležité pozice v rámci současného středoevropského umění. Výstavní projekty jsou doplněny o cyklus Start Up, který v bývalé kočárovně představuje nastupující generaci mladých výtvarníků.

Škatulka „umění z regionu“ může vzbuzovat pejorativní nádech. Otevřeli jsme zásuvku s něčím, co se nedostalo do hlavního města. Koukáme na něco okrajového, druhotného. Taková myšlenková zkratka je ale naprosto nesouvisející s podstatou regionální tvorby a pošpiněný obsah jí spíš než umělci mohou vytvořit kurátoři.

Šel jsem do kina. Před filmem si vždycky koupím čaj. Podala mi ho holka se smutným úsměvem. Líbila se mi.

Vzniká a vychází množství knih, které se věnují příběhům a životu nejrůznějších osobností. Kniha je důležitá zejména pro svůj přenášený obsah, a když se podaří vytříbit i její formu, lze říci, že je ještě stále živým médiem, které nepřenáší pouze informace, ale má i určitou estetickou kvalitu. A když se knihou podaří portrétovat, dostává se zcela nad svůj standard.

Abstraktní malíř Jan Kaláb letos oslavil čtyřicítku a jako dárek si nadělil velkou monografii své tvorby. Sešli jsme se spolu v jeho ateliéru, který je hned naproti jeho domovské Trafo Gallery, kde v současnosti probíhá i jeho výstava Point of Space. Nad hrnkem černého čaje jsme si povídali o tom, jakým způsobem výstavu koncipoval, jakou roli v jeho tvorbě hrají objekty, jak svou malbu vnímá on sám, nebo jestli prožívá uměleckou krizi, a nakoukli jsme pod povrch jeho barevných kombinací.