Z Cen Alfréda Radoka letos málem zůstalo jen torzo. Když na něčem velkém spolupracují dva subjekty, zákonitě se objeví rozdílné názory a představy. Umění kompromisu je pak uměním největším.

Zájem Lenky Vítkové (* 1975) o klasickou malbu zahrnuje jak malbu figurativní, tak abstrakci. Často je rozšířený i o problematiku textu a poezie. V galerii Svit se otevřela expozice, představující obě témata v jednom celku.

Zdeněk Sklenář a láska k umění je nerozdělitelnou kombinací. Péči o něj se věnuje ve stejnojmenné galerii, kterou založil v Litomyšli v polovině devadesátých let. V roce 1999 rozšířil její činnost do Prahy. Dnes spojuje české umění do světového kontextu. A bude tak činit ještě v roce 3016. To mi prozradil při rozhovoru v Galerii Zdeněk Sklenář Chambre à part na Kosárkově nábřeží.

Kdo alespoň na chvíli nezažil peklo, těžko může nahlédnout za bránu ráje. Narodil jsem se jako holka, ale jistě vím, že jde o omyl. Jsem jeden i druhý. Když je víra v umění silnější než v život. Takto zní podtituly inscenací souboru Tantehorse, který připravuje na duben profil nových i kultovních inscenací.

Nevyléčitelný marxista, kritik kapitalismu, jedna z nejvýznamnějších postav českého undergroundu, geniální básník a prozaik. Erich Fromm o něm v knize Mít, nebo být napsal, že byl jedním z nejvýznamnějších, leč málo známých českých filosofů. Autor mnoha básnických sbírek, nespočtu prozaických děl a monumentálního souboru dějin filosofie. Nebál se vybudovat vlastní kult už za svého života. Egon Bondy.

Festival Česká taneční platforma již dvacet let mapuje to nejlepší z naší scény současného tance a pohybového divadla. Jak říká podtitul letošního ročníku, je to sice „malý krok pro lidstvo, ale obrovský skok pro tanec“.

Na konci května loňského roku se z třetího patra Domu hudebnin začala linout vůně kávy mísená s výhledem na Jungmannovo náměstí. Nátalie Steklová vyhrála v boji s náročnou rekonstrukcí a otevřela sluneční terasu, která obklopuje její showroom a kulturní prostor.

Všichni někde bydlíme. Někde uvnitř, mezi čtyřmi stěnami, někde, kde máme pocit bezpečí. Také chodíme někam do práce a do školy, ve většině případů to bývá jiný objekt než ten, ve kterém žijeme. Pro přepravu mezi těmito místy a dalšími, která navštěvujeme v rámci našeho fungování, užíváme exteriér, město, venkovní prostor, veřejný prostor… každý tomu říkáme jinak. Ale mezi těmito světy existují jisté vztahy a od každého z nich vyžadujeme jisté vlastnosti a funkce. Zároveň to, co si slibujeme od útulného bytu, nebudeme čekat od náměstí. Pojďme trochu více porozumět svému okolí i tomu, jací jsme i my samotní.

Pokud jste umělec, tak i předsudky a jistá představa o archetypech vyvolávají tlak, který v podobě performance, obrazu nebo jiného autorského kusu zase servírujete zpět veřejnosti. A tato zkušenost se může stát novým východiskem. Nejen o tom je dílo tanečnice a choreografky Maji Delak, kterou uvedlo divadlo Alfred ve dvoře jako prvního zahraničního hosta z cyklu Východiska.

Návrat do Adriaportu je fiktivním dokumentem Adély Babanové (* 1980). Mladá umělkyně se v poslední době věnuje nedávné historii Československa spjaté se stále bolestnou a dosud nedostatečně reflektovanou etapou našich dějin – téměř půlstoletím komunistického režimu. Ve spolupráci se scenáristy Vojtěchem Maškem a Džianem Babanem vytváří coby režisérka nový příběh s výrazným hlavním hrdinou a dramatickou zápletkou.

Doba, kdy tetování byla označením kast a těch, co značnou část života prožili ve vězení nebo na mořích, je dávno pryč. Dnes přesahuje toto tradiční zdobení těla k výtvarnému vyjádření a tatér už není jen řemeslníkem, ale i umělcem, který vyměnil štětec za strojek a místo plátna napíná lidskou kůži.

Režisérka Miřenka Čechová si se svou skupinou tanečnic během zkoušení Krevet à la Indigo kladla zdánlivě nesnadné otázky: Za co by stálo v současné době bojovat? Za co by stálo se obětovat? A žensky si odpovídají: Je nutné se obětovat za práva krevet. Krásná metafora, kterou lze popsat sexuální frustraci, psychickou nevyrovnanost, nesplněné tužby i nikdy nehynoucí sny.

Snapshot, palba od boku. Stačí mít nabito a čekat na vhodnou příležitost. Neváhat, zbytečně nemířit a prásk. Spotřeba munice je sice příšerná, ale úlovky často stojí za to. Mluvím o fotografiích.

Dominik Zezula, jehož pracovní činnost tvoří kritizování profesionálních fotbalistů, a Tomáš Havlen, právník konvertující k fyzice, se potkali na koncertě Priessnitz. Slovo dalo hudbu a v srpnu 2011 začaly být slyšet první tóny post-hudby. Minimalistického divného existencionálního popu z Prahy nebo Brna.