Režisér a umělecký šéf vinohradského divadla D21 Jakub Šmíd dokáže naplnit pojem Easy Livin’. S lehkostí hraje, s lehkostí režíruje. Překvapuje výjimečnou precizností a nekonečnou kreativitou. Působí poeticky, přitom drží rockový rytmus. Bez divadla se neobejde.

Když přijde řeč na nejstarší pražské kluby, nejde nezmínit Chapeau Rouge, které letos slaví 99. narozeniny. Dnes třípatrový klub plný zahraničních i českých kapel a DJs byl otevřen v roce 1919 jako jednopokojový kabaret. Svoje stálé působiště tam našla například kapela Melody Makers.

Svět už není jako dřív. Dnešní děti si ničeho neváží a mají alergie. Slušný pracovitý člověk nemůže říci svůj názor, protože by byl nekorektní. Ti mladí jezdí na kole a studují dějiny teploušství na univerzitách z peněz pracujících. Lopatu do ruky nevezmou, stejně jako ti Poláci, co nepracují, ale můžou všechno… Někdo by to měl dát do pořádku. Třeba majitel drůbežárny, co nekecá a maká. Nejlepší kandidát, Jan Novák, přichází v podání brněnského divadla Feste.

První letní podvečer je datem, kdy se na pražském Vítkově rozezní dobro. A nezůstane pouze tam, ale bude eskalovat do dalšího veřejného prostoru. Více než padesát site-specific instalací a intervencí předních architektů a umělců a několik hudebních vystoupení přinese letošní šestý ročník festivalu Landscape.

V Jungmannově ulici postává hlouček mladých lidí a už z dálky přitahují pozornost. Trash oblečení, ledvinky a často potetované obličeje. Tak vypadají fanoušci amerického hudebníka a producenta Ghostemane, který odehrál na konci dubna svůj koncert v klubu Mono Fono.

Zdánlivě děsivá a temná díla sochaře a grafika Marka Škubala zaplnila v pražských Holešovicích Trafo Gallery. Výstava s názvem Nelidské / Inhuman zahrnuje dva cykly z jeho současné tvorby. První sochařský Nefertiti now a druhý grafický Bůh odporných věcí.

Žijeme ve 21. století. Tabu minulého století (homosexualita, potraty…) jsou v našem světě obecně přijímány, vyhraňujeme se vůči rasismu a demagogii, zuby nehty bráníme demokracii, předstíráme, že děláme co můžeme s ekologickou krizí. A přesto velká část naší populace není šťastná, nedaří se jí najít vnitřní klid. Čím to je?

„Ať žije Stalin,“ volali těsně před exekucí mnozí z těch, kteří byli ve Stalinově říši popravováni na základě zcela vykonstruovaných obvinění. Ve filmu Ztratili jsme Stalina je scéna ze sibiřského gulagu, v němž se popravuje ještě pár dní po Stalinově smrti. Když jeden z popravovaných vykřikne: „Ať žije Stalin,“ odtuší popravčí s revolverem u jeho hlavy nevzrušeně: „Ten už nežije, teď je tam Malenkov,“ a zastřelí ho. Takhle černý je humor snímku. Ale právě ve své černotě také osvobodivý.

Tramvaj plná cestujících držících se madel s výrazy únavy a nevole. Výlohy v obchodních centrech lákající na sezónní slevy a před nimi ženy s odhodláním lovkyň, pohled skrze vitrínu do barber shopu, kde je s milimetrovou přesností vytvářen vzhled dnešního muže, přátelé v parku grilující maso na šťavnaté burgery, kavárny s nepřeberným množstvím druhů kávy a způsobů její přípravy – to vše jsou náměty, které by zachytila čočka fotoaparátu během všedního dne v metropoli 21. století. Galerie výtvarného umění v Chebu rozprostírá takový den ale ve zcela jiné podobě.

Mecenášství se už nenosí. Jak se lidem žije na sídlišti a proč vznikla? Problém, který už třicet let leží v šuplíku a už se zřejmě nikdy nedočká řešení.

Jubilejní ročník festivalu se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018. Již od konce května přitom oživuje dalších dvacet měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta posledního ročníku: Tancem proti předsudkům. 30. ročník festivalu navíc dokáže, že na věku nikdy nezáleželo méně.

Obrazy, které namalovala, vyprávějí příběh silné a emancipované ženy navenek a zároveň citlivé křehké osoby uvnitř. Výstava Marie Lassnig, významné filmové tvůrkyně a průkopnice ženské emancipace, ukazuje jinou stránku tvorby této svérázné ženy a odkrývá její nitro skrz tahy štětce a inspirativní texty z jejích deníků.

Levicově zaměřené vedení nejvýraznější alternativní brněnské scény (v čele s uměleckým šéfem Ivanem Burajem a kmenovým dramaturgem Matějem Nytrou) ukrývá tentokrát svoje ideologické přesvědčení za ekologickou problematiku ve hře „K antropocénu“. Díky spojení s hostujícím principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou (režisérem inscenace) se jim povedlo vytvořit emocionálně vypjatou performance na téma škodlivosti „kapitalocénu“. Celek je zdařilý a přes svoji odpudivost v provedení i dostatečně sdělný.