Kam směřujeme? Je často kladená otázka. Ta stala se i tématem 26. ročníku festivalu Jazz jde městem / Jazz Goes to Town, který se uskuteční 6.–10. října v Hradci Králové.

Režisérka Lulu Wang na sebe upozornila už na začátku minulého roku, když na festivalu v Sundance představila svůj druhý celovečerní film Malá lež (v originále The Farewell), který okamžitě vzbudil diváckou i kritickou pozornost.
Znovu se s ním výrazně připomněla na Zlatých glóbech, kde americko-čínský snímek obdržel nominaci za nejlepší zahraniční film a Awkwafina vyhrála cenu pro nejlepší herečku v hlavní [...]

Rozhodnutí otevřít výstavní prostory nejmladším tvůrcům, kteří aspirují na to stát se umělci, je pro instituci krok, jehož cestu buduje odvaha, důvěra, ale především zvídavá zvědavost a touha nahlédnout, kam se současné umění vlastně ubírá.

Výstava Vladimíra Havlíka a Rudolfa Sikory Sníh kámen hvězda strom v Colloredo-Mansfeldském paláci je pozoruhodným kurátorským projektem Jakuba Krále. Vytvořil totiž nesamozřejmou syntézu dvou obtížně spojitelných umělců.

Albert Romanutti je skladatel, zpěvák a frontman kapely Bert & Friends. Sám svou tvorbu charakterizuje jako „hudební surrealismus“ a je na české hudební scéně skutečně snovým zjevením. Vedle vlastní kapely hrával např. s Katarziou nebo složil hudbu k filmu Marťanské lodě. V současné době věnuje veškerý svůj čas Bert & Friends a má velké plány do budoucna.

„Tento svět má svůj řád; je dělen precizními rozdíly…“ cituje Petr Ingerle v úvodu svého kurátorského textu pro výstavu Umění snížené diference Virginii Woolfovou. Svět jsme skutečně zvyklí vnímat skrze přísnou hierarchii těch diferencí, které naše smyslové vnímání vyhodnocuje jako důležité. Co ale stane, když tyto pevné formy narušíme?

Je špinavý. Zarostlý. Nemůže se ani postavit. Křičí. Překáží. A tančí. Už mu zbylo jen tělo, které se snaží ovládnout, a možná nám říct „jsem tady, jsem součástí toho všeho“.

Společnost, komunita lidí, která se rozhodla sdílet časoprostor, má nárok vědět určité věci. Má právo znát skutečnosti, které ji mohou ohrozit. Tato data nesmějí zůstat zasutá pod povrchem a tam doutnat až do okamžiku, kdy foukne čerstvý vzduch a kyslík v něm obsažený zažehne chemickou reakci – hoření. To už je pozdě. Výsada dostávat informace a jejich následná všeobecná transparentnost, je něco, o čem se musí neustále debatovat, co je třeba zprůhledňovat i přes tuhý odpor těch, kdo jsou jimi napadnutelní a tedy, jak to naštěstí v demokraciích bývá, jimi odvolatelní.

Svět se nemusí zachraňovat, svět se musí bavit.

Nový životopisný film snímá z prvního prezidenta České republiky ustálené a stereotypní nánosy. K tématům disentu a totality přistupuje s větší rafinovaností, než bývá u české tvorby obvyklé.

Nic není zvláštního na tom, že se poezie snaží (a možná se vlastně vždy snažila) zachytit do veršů neslábnoucí proudy všednosti obyčejného života a transformovat je do veršů, které z nich vytvářejí cosi výjimečného.

Do jaké míry píše básník milostnou báseň pro sebe a do jaké pro druhého? Usiluje o jakési sjednocení.

Přestože jméno Josefa Sudka přesáhlo nejen oborový kontext a nabylo světového významu, není tento fotograf veřejnosti představen ještě zcela úplně. Ze šuplíku byly vytaženy jeho „fešandy“ – tedy gotické madony a světice, sochy, které vášnivě a dlouho fotografoval.