Vydat Blatného znamená otevřít život muže, který si všímal, jak zní kroky v parku po dešti na cestách posypaných pískem. Našlapuje tak citlivě, aby nepřeslechl žádný obraz. Blatného Čtyři knihy otevírají životní příběh brněnského dandyho, započatý před sto lety, ukončený rozedmou plic a  o částech mezi tím vypráví jeho verši.

Celovečerní režijní debut producenta a distributora Artemia Benkiho vstupuje do tuzemských kin krátce po získání ceny za Nejlepší český dokumentární film na jihlavském festivalu. Sólo svou subtilní tematizací duševní poruchy rozporuje často zjednodušující zkratky filmové fikce.

V listopadu jsme slavili třicetiletí Sametové revoluce s povzbuzujícím heslem „Díky, že můžem!“. Ke spoustě věcí, které mimo jiné umožnila nově nabytá svoboda, patří také rozkvět českého moderního tance. Na to, jak to s ním bylo, je a snad i bude, jsem se zeptala paní Yvony Kreuzmannové, zakladatelky divadla Ponec, ředitelky festivalů Tanec Praha a Česká taneční platforma, a ženy, bez níž by dějiny současného českého tance vypadaly úplně jinak.

Pojem hysterie lze uchopit z mnoha perspektiv. Hysterie v době globálních klimatických změn. Hysterie kolem genderu. Hysterie z politické situace. Kde jsou hranice hysterie? Kam směřuje? K ovládnutí historie? Přítomný moment je lemován historickou skutečností, fakty, pravdou. Hysterické očekávání je doprovázeno krutou vládou masově nezvládnuté emoce. Jak si s tím poradit? Hysterie ovládne masy a znepřítomní rozum. Dá přednost emoci, ale ne citu.

Většina z nás si určitě někdy ráda dopřeje alkohol – přece jen má svou moc. Důvody, které nás k němu přitahují, jsou různé. Někdo se chce zkrátka pobavit, jiný jím řeší existenciální krizi nebo třeba rozchod. Důsledkem jeho požití však většinou bývá opilost, skoro až magický stav, kdy se člověk nebojí být nahý, a to [...]

Americký herec v novém filmu Ad Astra dokonale ztvárňuje novodobé pojetí hrdiny. Je přesný jako hodinky, ale zároveň zranitelný jako dítě. I neohrožený James Bond Stevena Craiga tyto kontury ve svých posledních dílech nenápadně chytá.

2023
Ke každé slabice dva svazky komentářů,
síň slávy jako skladiště přetržených nití,
poptávka po nedotčených územích,
kde to ještě není samá díra do světa.
Být jen básníkem,
jako jsou prý ostatní
jen lidmi,
jen dělníky,
jen otci rodin,
jen hlavami států.
Psát nemusíš nic, postačí trousit pověst,
že píšeš, že urputně pracuješ,
a na smrtelném loži pak prohlásit,
žes to všechno spálil, aby mohli oplakávat
ztracené dílo, jež [...]

Možná byl nadanější než Mozart, narodil se však na špatném místě.

Bestiář evoluce živočichů a fascinujících tvorů, o jejichž existenci jste možná dosud neslyšeli.

V divadle Komedie mělo premiéru představení Lazarus s podtitulem Zpátky ke hvězdám. Jedná se o muzikál autorské dvojice David Bowie a Enda Walsh. Je předposledním počinem, zároveň rozloučením i odkazem muže mnoha tváří, hudebního chameleona, inovátora, který neustále porušoval hranice a zažil vzlety i hluboké pády. Kdo se někdy našel v melodiích a textech Davida Bowieho, tak ani nemusí číst dál a rovnou ať vyrazí do divadla… Nebude litovat.

Albert Einstein, Ernest Hemingway či Marie Curie-Skłodowská nebo Fryderyk Chopin. To jsou osobnosti, jejichž busty lze ve fotografickém uchopení autorské dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka obdivovat ve dvou patrech Domu fotografie. A slovo obdivovat je zde patřičně rozšířeno poťouchlým úsměvem.

Odpojeni jsme byli, odpojení jsme, odpojeni zůstaneme. Dobrovolně a zcela vědomě. Směřujeme ke konečné a konečně samostatné existenci nezávislé na nikom a ničem. Bez vize. Avšak svět je, zdá se, hluboce a hloubkově provázán složitými vztahy, které vlastně již z principu znamenají nemožnost samostatného bytí. Odpojení znamená nebytí. Vzdání se možnosti spolurozhodovat, protože bez spojení s jinými, cizími a dalšími jsme odsouzeni k odpojení. A takoví zůstaneme. Tedy pokud s tím něco neuděláme.

Cena EXIT je vyhlašovaná Fakultou umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem od roku 2003 a letos byl realizován již 9. ročník. Finalisty vždy vybírá odborná porota složená z kurátorů, teoretiků nebo umělců a vybraní studenti pak svá díla představují na výstavě v Galerii Emila Filly.

Může mít někdo více než dvě stě vlastních biologických dětí? Holanďanovi Louisovi původem ze Surinamu se to podařilo. V Nizozemí, kde v osmdesátých letech minulého století byla většina obyvatel světlovlasá, vysoká a modrooká, se pomocí umělého oplodnění rodily černovlasé děti s tmavou pletí a atypickými rysy. Kniha Všechny Louisovy děti od Kamila Bałuka zkoumá, jak mohlo dojít k takovému nedorozumění.