Když si říkáš, že jsi toho málo zažil, tak si řekni, že jsi to aspoň přežil. Každému se to nepodařilo. Každý den se to někomu nepodaří.

Ekonom Tomáš Sedláček se v poslední době v Hospodářkách hodně točí kolem pojmu smysl. Smyslem je přežít. V tom smyslu, abys z toho, že jsi přežil, měl pocit smyslu. Tvůj život možná má smysl, ale ty to nevíš, nanejvýš to můžeš cítit. Přežíváš převážně pocitově, ale abys pocitově přežil, tedy měl pocit, že jsi přežil, musíš mít pocit, že jsi přežil ty.

Spisovatelka Hannah Baer definuje sebevraždu jako reakci na trauma, po kterém to signifikantní kus člověka zabalí. Na mysli má disociaci, odosobnění, kdy se s traumatem vyrovnáš tím, že děláš, že to nejsi ty, komu se stalo. Nemusíš ho pak řešit. Řešit bys ho mohl, kdybys věřil, že to jde. To nevíš, protože jsi od něj oddělený. Musíš ho procítit, proklát vlastní cestou, komunikací.

Vzpomínáš na Tibet?

Trauma tě stahuje do minulosti. Vtahuje tě do ní. Minulost je nyní. Nedovedeš si představit žádnou jinou existenci. Možná je na čase přijmout neexistenci. Pravda je to, co si myslíš. Lék, med i jed je to, co si myslíš. Trauma styl hoď za hlavu a začni smysluplně žít. Třeba jako sedlák nebo Sedláček. Otevři si zadní vrátka neexistence. Nemusíš hned do Bhútánu, ale pokud chceš, tak rychle, než ho Čína sežere stejně jako Tibet.

Člověk je tvor společenský a tahle společnost je vyšinutá, takže ji musíš převyprávět. Reprezentace je narativ, nikoli fakt. Nesmí to být jenom reprezentace. Hodnotíš se podle toho, jak vypadáš, jak se chováš. Odvozuješ se od toho, jak se vidíš v očích druhých, jak si myslíš, že tě vnímají podle toho, co jim o sobě říkáš, jaké signály vydáváš. Hledáš se a hádáš. Stávkuješ za revoluci, tranzici. Spěcháš na výchozí stanici. Držíš krok.

Akce, meditace, hádanka

Chceš něco zkusit, aby sis to pak nevyčítal. Chceš být vyvážený, ale váháním ztrácíš drajv. Podle psychologa Bruna Bettelheima chodili lidi za druhé světové války dobrovolně do plynových komor proto, že si za předchozí léta zvykli, že aby přežili, musejí si všechno nechat líbit. Když je pak vedli na jistou smrt, už v sobě neměli žádný vzdor.

Sedláček uvádí viditelné tělo, neviditelnou, ale odhadnutelnou mysl a ducha, který potřebuje smysl. Všechno se dá psychologicky vysvětlit. Až na to, že vůbec. Je duše logická? Duch nebo duše? Hlavně ne suše. Navštiv svou smrt, teda čtvrť ve svém městě, kde jsi ještě nebyl. Vypadni z vypadání třeba v Brně. Dálnice je meditace. Meditace je akce, při které přežíváš. A cítíš to.

Pojmem roku 2025 byl rage bait. Rage člověku hrozí, kdykoli jede na autopilota. Takže asi i v letadle. Jsi v zenu a najednou tě někdo omezí. Neprávem, ať už porušil předpisy, mravy, nebo pohodu.

Čas od času ti v bazénu do cesty vplave pomalejší jedinec, ze kterého tě popadne swim rage. Odpočívá u zdi a vyplave těsně před tebou, místo aby pustil rychlejšího. Jeho úvaha zní asi tak, že se někdo blíží, takže mu chce uvolnit místo, ale uvolnil by ho právě, kdyby zůstal stát. Takhle ti vplave přímo do flow. Předplaveš ho výbušným kraulem a nestaráš se, aby ses před něj nezařadil moc brzo. Možná bys mu měl vysvětlit situaci. Ozvat se je dobré na psychiku, ale musíš to dokázat diplomaticky.

Diplomacie na psychiku moc dobrá není. Ve flow jsi jako neřízená střela, takže hrozí, že by ses dopustil ageismu nebo ableismu. Přeplaveš do vedlejší dráhy a dojde ti, že je to norma. Další pomalý, ale aspoň o něco rychlejší. Předplaveš ho nebo se zastavíš uprostřed bazénu a otočíš to zase zpátky. Vzdálenostně to pak vyjde nastejno. Rage jde do svalů a z nich do vody. Děláš vlny. To u počítače nebo v autě nemůžeš.

Voda je výhoda

Ruchy patří k životu. Když se je snažíš vytěsnit, flow tě opanuje. Otročit flow není cool. Mysli na věci, které ti v životě vycházejí. Mimo jiné máš kanál, ve kterém můžeš odplavit svou agresi. Dokážeš ji pak vyřknout o tón pod tón nebo si vystačíš s vyčištěním, uvědoměním. Konflikt pramení z rozporu, který tkví uvnitř, a tam musí být taky vyřešen.

Někdy je dobré něco vysvětlit, ale s vědomím, že jde o provizorium, nouzový režim. Méně je v tomto případě více. Lidi si často něco uvědomí sami, když jim dáš čas. Amok je mimo volní kontrolu. Je to průsak do archetypální křivdy, kterou je lepší nechat spát. Je to vnuknutí hodit svůj kříž na někoho jiného, protože na to v tu chvíli cítíš právo. Ve výsledku amok zraní i tebe, proto je třeba zautomatizovat jeho nerealizaci.

Staří mistři

Někdy tě pod vodou někdo kopne nebo bouchne a ty jsi ve swim rejži blízek pomstě, ale neuděláš to. Vyplaveným adrenalinem přitopíš pod kotlem. Zabíráš a pozoruješ účinkování vnitřní drogy. Lidi se už dneska neumí autenticky vzteknout. Ti praví rageři dokážou ve vzteku zůstat vážní, důstojní. To se holt musí umět. Vlivem sociálních sítí lidi přišli o totožnost a bojí se, jak při tom či onom budou vypadat.

Když jsou lidi náhodou vtipní, vždycky je to zaskočí. Spěchají dát najevo, že tu vtipnost mysleli vážně. Nasadí si na tvář vševědoucí úsměv. Jen praví komici dokážou džoukovat, aniž by se svým džoukům smáli. Většina lidí se bojí, že si druzí budou myslet, že nejsou vtipní schválně, ale omylem. Necítí se pak vtipní, ale směšní.

Nedívejte se na něj. Nedívejte se do mobilu. Je závislý na přítomnosti postav. Potřebuje být jedinou černou dírou v dosahu.

Svou otevřeností a rezistencí vůči společenské hierarchii založené na autocenzuře a jednoznačnosti autofikce akcentuje mladistvé nazírání na svět. Je to introvertní reakce na svět. Ve fikci jde autor s kůží na trh mnohem víc. Fakta musí zatančit, radí Mariusz Szczygiel ve stejnojmenné knize introvertům, aby se nebáli nebýt sami sebou. Introvert se musí ujišťovat. Extrovert se svěřuje běžně, nemusí to dělat na papíře. Tam se vydává dál.

Autofikčník je tlumočníkem řeči svého života, jež nám běžně připadá zřetelná jako náš vlastní hlas, ale když ji zkusíme vypsat, zjistíme, že jde o chór. Je na nás, který part „vohulíme“. Známe to z reportáže nebo i zpravodajství, za kterým stojí stejný mechanismus.

Zpověď kolemjdoucím

Víra v Boha původně stála na mluveném předávání. Hlas je neviditelný, čímž symbolizuje duši. Písmo nevyhnutelně kazí původní poselství, svádí k dezinterpretaci. Autofikčník hřeší tím, že se zpovídá sám sobě, zachraňuje ego před sebeopuštěním, seberozpuštěním v Bohu, jež je cílem pokání. Vyslechnou ho jen náhodní kolemjdoucí, vždy připravení jeho sdělení „roztrolit“.

Čím větší má autofikčník pojem o světě na jevišti, tím víc ho ztrácí o tom za oponou. Visí na činech druhých a zároveň je diktuje, čímž se dostává do disonance. Za odměnu poznává fundamentální fikčnost písma, jež mění život v sen. Podmínkou je věrnost skutečnosti. Mystifikace, jíž realita slouží jen jako kulisa, patří do fikce. Absolutní ideál samozřejmě nejde naplnit. Autor musí psát v souladu s vnější realitou, ale i s přirozenou ostýchavostí, jež je jeho vnitřní realitou.

Autofikce se podvoluje diktátu reality, jejímž zaznamenáváním je autor zaneprázdněný. Domýšlí a definuje svůj život, čímž ztrácí možnost ho změnit. Plete na sebe bič svého díla, do kterého odvádí naději na reálnou změnu. Svým vykreslením byla realita nenávratně zkreslena. Opakování, jež mělo být prolomeno, atrofovalo v závislost na prozření.

Život-sen

Zapsat si, co se mi stalo, se neliší od toho, zapsat si, co se mi zdálo. Zkuste to na nějaké situaci z čerstvé historie. Zjistíte, že ukrývá dříve neviditelnou snovou metaforičnost. Zhruba od poloviny minulého století letí volný verš, s nímž do poezie pronikla prozaická popisnost. Podobnost autofikční prózy s poezií spočívá v tom, že obojí využívá snadno dostupné flow všímavosti a obrazivost bezprostředního života. Respektive snu.

Obsahy, které k nám přicházejí v bdělosti, jsou stejně tajuplné-smysluprázdné jako ty, které si občas pamatujeme po probuzení. Filozof Ladislav Klíma nazval básnění „babským“. Přisuzoval mu ženský princip pro přemíru citu a manko vůle. Současná popularita autofikce možná koreluje se vzestupem feminismu. Ale autofikce je taky filozofická, reflexivní. Je to krumpáč, kterým se snažíme dostat k něčemu nebanálnímu, aby na nás kritici nepořvávali, že papír snese všechno.

„Tisíc osm set devadesát šest,“ čte v galerii hlasitě malý kluk z cedulky u obrazu. „Vojtí, já si to tady chci užít, a nemůžu, když křičíš,“ stěžuje si matka. Zanechává ho s otcem a asertivně se vzdaluje. Kluk vypadá, že se ho to dotklo. Dělá prudké pohyby a při jednom se prstem píchne do otevřeného oka. Otec na něj zoufale hledí. „Tisíc osm set devadesát šest,“ čte kluk tiše datum a zároveň ho prstem podtrhuje. „Mně se to nelíbí. Hrad… Potřebuju hádat, co to je,“ říká holka svému příteli.

Mladí perspektivní muži dneska nečtou rodokapsy, ale literaturu faktu, ve které jim mladí udělaní muži radí, jak se dostat do hry.

Shane Snow ve svém Umění zkratky píše o gepardovi, který ze stovky dokáže zkamenět a vzápětí se vydat úplně jiným směrem. Bohužel pro neefektivně hopkající antilopy. Ti nejlepší surfaři se musejí umět na prkně nejen bravurně otáčet. Samotná obratnost je jim k ničemu, když neumí vyčenichat tu nejmocnější vlnu a v přesný moment na ni nenaskočí.

Musíte zúčtovat se vším, co nevede k cíli. Nezapřahovat stádo koní, ale vymyslet spalovací motor. Potkejte superspojovatele, jakým byl pro kubánskou revoluci Che Gue-vara, když v džungli svým bohem zapomenutým kolegům představil rádiový vysílač. Nebojte se změnit žebříček jako Elon Musk, když investoval peníze utržené za PayPal do SpaceX a jako první soukromník překonal vertikálním směrem gravitaci.

Jděte zkrátka tou nejkratší zkratkou za svým snem, i kdyby to měl být Mars. Ale pozor, většina mladých milionářů trpí těžkou depresí. Člověk potřebuje ke štěstí konstantní pokrok v mezích zákona. Možná radši pokračujte pomaloučku polehoučku, abyste se na úplný vrchol nikdy nedostali. Pořádně tam totiž fouká.

Miami Heat

Při surfování po internetu jsem potkal finančního influencera Bena Badera, který je dolarovým milionářem, přestože je mu teprve dvacet pět. Už navždy. Internet je jako nebe. Lidi v něm ožijí, když umřou. Stalo se to v luxusním wellness resortu, který navštěvuje Trump. Na příčinu smrti se pár týdnů čekalo. Přítelkyně Reem hovořila o „freak sauna incidentu“. Uvažovalo se o fentanylu, který v zámoří někdy může za nevysvětlitelné úmrtí mladého krásného člověka. A krátce předtím pár in-fluencerů spáchalo sebevraždu.

Pitva prokázala neléčenou srdeční vadu. Bader chodil na fyzioterapii s bolestí ramene a zad, která nejspíš s předstihem indikovala infarkt. Na svém youtubovém kanálu lákal na neorané pole koučinkových programů. Influencerům, kteří nabízejí on-line kurzy, dohodíte uživatele, kteří jsou ochotní za ně zaplatit, a shrábnete provizi. Ben tím vydělal jmění a přestěhoval se na Floridu do svého vysněného Miami. Pořídil si bejvák v mrakodrapu, spalovací žihadlo a blonďatou bejb. Začal koučovat, jak dohazovat klienty koučům.

„Vás baví pracovat od devíti do pěti, mít kompromisní manželku a jako jediné vzrůšo svatby přátel? Já jsem si taky myslel, že to nedám. Na začátku to tak vypadalo, ale zatnul jsem zuby a tady jsem. Nezlomen, poučen a s tučným kontem. Lepší život je na dosah, stačí se rozhodnout,“ kutá ve mně jeho hologram díru falešných potřeb, ale asi jsem málo hypnabilní. Navíc ten jeho systém vůbec nechápu. Send a lot of e-mails?

Nouzový režim

Nějak se člověk udělat musí. Život mu tu možnost dal, aby se reprodukoval. Člověk se od života vzdálil. Chce se udělat, aby se oddělal. Návykový restart uleví od emocí. Brání duchovnímu pokroku, který cílí na osvícení, ale dneska jsme v nouzovém režimu. Měli bychom se starat o tu real thing, ale říká se, že sex bez lásky je jen masturbace. Láska neroste na stromech, tak proč nemasturbovat rovnou?

Paradoxem antidepresiv je, že člověka sice zbaví splínu, ale zároveň, jak varuje Michel Houellebecq v Serotoninu, mu vezmou tu jedinou opravdovou radost, kterou v životě má. Ve svém posledním románu Zničit francouzský bard avizuje, že s psaním skončil, ale něco mi říká, že právě maká na něčem o AI. A bezostyšně ji přitom využívá. Načal to už v Možnosti ostrova.

Dřív člověk mohl odebírat vjemy z reality, ale dneska už nesmí zírat, takže se nedá svítit. Dámy z umělé inteligence jsou nevinně ostýchavé a mají zářivý, nezkažený úsměv. Ty reálné mají co dohánět. Aspoň nikdo nedojde k újmě. AI určitě ne.

Může poctivý záznam vést k poznání, které změní realitu? Můžeme se vypsat ze svých problémů? Ale kam?

„Člověk, jenž se vrací zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který vyšel ven,“ řekl Aldous Huxley o tripech, ale platit to může i pro autofikci, když se jí autor zhostí poctivě. Může stvořit i příšeru. Musí se pořád aktivně probouzet z nastolené linie a procitat z litanie. Nebýt zdrženlivý, ale nikde se nezdržovat.

Spisovatelé bývají označováni za řemeslníky, ale nevytvářejí nic konkrétního. Jejich úspěch je iluzorní, pokud není podpořen hmotnou odměnou, což většinou není. Často se rekrutují z řad přívrženců duchovních nauk. Když vytvářejí iluze, musejí v nich být taky schopni žít. Slova jsou jen slova, upřímnou zpovědí je až čin. Vydání knihy je činem, ale s relativním účinem.

Jde o to vytvořit iluzi, která je reálná v prvé řadě pro mě. A jen takovou, u které chci, aby byla reálná. U autofikce je ten problém, že plodí iluzi-realitu. Nakonec nemáme ani jedno. Když na realitu připneme svou vlastní interpretaci, ztratíme ji. Realitu může zprostředkovat jen nereflektovaný pohled, který vyčerpáme při psaní. Pokud se psaním pokoušíme o realitu, získáváme jen momentální prožitek. Výsledkem jsou magické, ale bezcenné cáry papíru. Musíme to překousnout a psát bez záruky.

Bor jak Buk

Básník Petr Borkovec v létě vydal pátou sbírku povídek, jimiž osmým rokem přispívá do periodického tisku. Drží se kratšího formátu, ale vyplňuje ho plně. Nějakou bezvýznamnou věc, která by normálně byla pod rozlišovací schopnost, vloží pod mikroskop básnického vidění a vylíčí ji v jasných barvách a obrysech.

V novinách se vypsal i jiný původní básník Charles Bukowski. Borkovec s ním má společný ironický nadhled. Oba mají nenucený smysl pro humor vyplývající z prostého popisu, případně z minimalistického sarkasmu, který Bukowski rozvíjí do sentimentálního realismu, zatímco Borkovec do teatrálního surrealismu.

Autofikčním hrdinou je svérázný, ale sympatický maník, ulítlý literát žijící v neokázalém sepětí s vlastní myslí, kterému se dějí prapodivné věci, nebo si je vymýšlí, což pro něj vyjde nastejno, protože tak prostě přemýšlí. A posílá to dál. Dnešní knihy se soustředí buď na děj, nebo na sloh, Borkovec to dokáže skloubit. Jeho próza splňuje jediné objektivní měřítko, které na literaturu lze pokládat. Autor si dává záležet.

Spisovatel v posteli

Autor vzývá nepoznané ztotožnění, pomožení sobě i příjemci. Jeho přístup se podobá náboženskému zápalu, ale zatímco u křesťanské zpovědi jde o obsah, u spisovatelské i o formu – jazyk. Upřímnost explicitního – informačního a argumentačního – sdělení musí v psaném textu stát na pevných základech toho implicitního – jazykového. Z jiného úhlu pohledu můžeme jazyk označit za položku explicitní, zatímco obsažené sdělení za implicitní.

Zaznamenávání má stimulační účinky. Je mystickým zážitkem, protože snoubí snadnost procesu a úžas z výsledku. To samé je hlavním apelem sociálních sítí, které k psaní přidávají možnost zvuku, obrazu, videa a okamžitého publika. Za to však svým uživatelům ubírají imaginace a telepatie. Je těžké se večer odtrhnout od chytrého telefonu kvůli blbému spánku. Sny se proti internetovému dopaminu zdají být o ničem. Jaká úleva se ale dostaví, když se k poslednímu rozhodnutí dne dokopeme! Kostky jsou vrženy. Pokud se teda ještě neozve močák.

Měl bych víc myslet na čtenáře? „Není čas,“ říká Borkovec. „Hlavní je styl,“ říká Zábranský. Kdo píše pro čtenáře, nestojí za řeč. Ty jsi čtenář.

Psát kvůli někomu jinému je práce. Prachy – stejně jako Kunderova pravda – jsou jinde. „Mrtvou kočkou,“ odpovídá spisovatel Seymour Glass v Salingerově povídce Seymour: Úvod na otázku, čím by chtěl být. Proč? „Protože nikdo nezná její cenu.“ No jo, pak spáchá sebevraždu, ale všichni na něj vzpomínají v dobrém. Rozlet a típnutí jsou jin a jang. Ti nejlepší zazáří a zhasnou, říká Kerouac. Je těžké smířit se s tím, že už dál ani vpřed není kam. Že už ty chvíle jsou ty tam.

S autorským alter egem je to jako s romantickým protějškem. Nedostaneme se k němu srdcem, ale intrikami mysli. Takže je možná čas – pořád je čas – na nějakou revoluci. S tím člověk přece sedá k papíru. Odráží se ke skoku. Ale když si z toho udělá rutinu, zůstane viset ve vzduchoprázdnu jako jojo. Hopsá na trampolíně svého vzteklého vkusu. S některými věcmi nehneš, chce to čas, ale to neznamená, že ten čas není právě teď.

Sáčky tančí ve větru a zachytávají se na opadaný kaštan. V knihobudce leží Vesmíry. Tak to ne, do téhle pasti nevlezu. Opravdu dobré věci uděláš jen, když ti to přijde, ne když ti to někdo poradí. Pravda je harmonie myšlení a provedení. Provedení přejaté myšlenky nikdy nebude precizní. Soupeříš, pak se opeříš, ale nejradši by ses zavrtal. Aby se ti něco mohlo líbit, musíš vědět, co se ti na tom líbí. Musíš to umět říct. Jsme zvyklí říkat spíš to, co se nám nelíbí. I o tom, co se nám líbí.

DBD

Džus s vodou je bazén, jo? Bazén je spíš voda s chlórem, ne? Tam se člověk spíš napít nechce, ne? Proč tomu říkají bazén? Jakože je to velké? To radši moře, ne? To je sice slané, ale má kromě toho aspoň nějaké líbezné konotace. Nebo moře je zase až moc velké? Co rybník? No jo, rybina. Co jezírko? To zní úchylně. Nádrž?

Četl bych si, ale je tu málo světla. Pracuje tu jedna, co pracuje taky na štěrkáči, kde se mi vždycky směje, když si dám dvě kafe po sobě. Furt se na mě usmívá, ale já se snažím působit, že ji nesleduju, což je nepřirozené, protože sleduju všechno. Takže ji nesleduju, i když bych třeba mohl.

Apolena Rychlíková v rádiu pouští Dream Baby Dream od Bruce Springsteena. Otevírá mě to. Dobrá mantra. Dream Baby Dream. Lepší než Hare Krišna. That’s All Right (Mama) od Canned Heat je taky v pohodě. Nebo It’s All Right Baby Blue od Them. Všechny Dylanovy covery jsou upgrade. Ale napsal je on.

Čekám na parkovací místo. Chtějí tu postavit parkovací dům. Jsem proti. Je to ve stadiu projektu. Možná neseženou prachy. Je to megaprojekt. Za miliardy. Počkáme. Ty reflektory mě serou. A smrad. Strašně mě sere smrad z aut. Překvapuje mě, že lidi se tváří, že je vůbec nesere. Konečně zasunu, ale nemůžu najít klíč. Nebo čip nebo jak se tomu říká, když to otvírá a zavírá, ale není to klíč. Konzole? To slovo nesnáším, ty vole.

Podvod

Jdu na bazén. Dám si tři litry na čip. Když si tam dáte tři litry, máte dvacet procent plus. Když míň, tak jen deset procent. Čtu si v bufetu, je tam světlo. Dám si kafe. Paní mi omylem udělá dvojité. Nevadí. Dočítám víkendové noviny. Je už úterý, ale s poctivostí nejdál dojdeš. Pak si to všechno musím zopakovat a zapamatovat. Myslím, že lidi to moc nedělají. „Noční můra Kremlu.“

Potkám kolegu té z loňska a vezmu si na ni kontakt, že bych ji rád pozdravil. Blokne mě. Aspoň se to uzavře. Dream Baby Dream. „Já jsem vás dneska viděla,“ říká pokladnice. Je v pohodě, taková Škopková. „Mám dvoufázový trénink.“ „Vy jste plaval venku.“ „Jo.“ „Já bych do toho nedala ani nohu.“ „To je v pohodě, zatím. Akorát do toho musíte každý den.“ Pouští mě zadarmo. Už to jednou udělala, koupil jsem jí pak kafe. Černá ekonomika. Lázně jsou v pohodě.

Dřív jsem chodil za lidmi. Teď čekám, že přijdou za mnou. Až přijdou, udělím jim audienci a audit.

Upřímnost se neskládá jen z předkládání toho, co se stalo, ale taky všeho, co se stalo. Když se učíš text písně, každý verš odkazuje na ten příští – zapomenutí jednoho zhatí evokaci zbytku. Slova mají svou vnitřní melodii a logiku, stejně jako má vnitřní melodii a logiku to, jak každý z nás specificky vnímá život a realitu. Autofikce je uměleckým ztvárněním tohoto vnímání.

Probíhá přednáška, které se účastní moje neopětovaná láska z šestnácti let. Psal se rok 2000 a já si do dlaně vytípal P. Připadal jsem si neúplný. Jedním z exponátů je nápis „teď“, který před patnácti lety rok visel na střeše vedlejší budovy. A lavičky, které jsem naposledy viděl před deseti lety, kdy revitalizovali park. Přednášející říká, že jsou z poplastovaného kovu. Trubky v pětaosmdesátém dodali topenáři a výplet klecaři z jézédé. Mluví dobře.

Vystavovatelka mě upozorňuje, že se nemám opírat o zeď. Nic neříká, rovnou napřáhne ruku se záměrem mě odsunout, ale stihnu uskočit. Strhne se přednáška dobově oblečené slečny. Vypadá jako moje babička na dobových fotkách. Zírám. Vypráví moc zajímavě o botách. Když mluví o galoších, pán říká, že je nosil ještě v šedesátkách. Ona kontruje, že tohle vždycky někdo řekne. Přísná, má to pod kontrolou.

Unešenost

Jakmile pohled ulpí, žena už je chimérou, zděšená prázdnotou v očích muže, jenž na ní sleduje něco jiného než ji. O uspokojení, jež se mu rozlévá po tváři, soudí, že pochází z jejích vnad, což dle svého stavu kvituje s povděkem či pohoršením, ale vnady byly jen příčinou upoutání. Za ulpění může nepozornost muže, který ženu zaměnil za svou myšlenku a zafixoval ji na ní. Absorpce myšlenky – kusu muže – do ženy je přirozeným přírodním mechanismem. Duch ulpívá na hmotě, v níž se zapomíná, z níž procitá.

Muž se může zdejchnout, ale chce? Spojení se jeví být nevyhnutelným. Chce se mu navždy jen myslet? Verze, ve které má na výběr, je ostatně tou lepší variantou. Ne vždy ženě předchází myšlenka. Muže může napadnout přímo žena. Užene ho. Ne každý muž taky myslí. Ztratí pojem, vypadne z role. Spustí se mu vlasy, protože vlasy jsou myšlenky, které formují výraz. Proto se jich mniši zbavují a mocným mužům vypadávají.

Zákrok

Všichni si vymýšlíme, když interpretujeme kódy, jež našim mozkům nabízí okolní svět. Existovaly by ty kódy i bez mozku, který je jediným nástrojem jejich recepce? Kolem sebe máme další mozky, které se na mnohém shodují, ale existuje také něco jako sdílená halucinace. Nemohou existovat dokonalejší nástroje, které přijímají a umějí více než my?

Technologický pokrok pokračuje nepředstavitelnou rychlostí a lidský mozek se mu plazí do chřtánu. Je dobré uvědomit si, na čem jsme a kdo jsme. Neřešit, nehřešit zlepšováky. Když zaznamenáš všechno, jak to je, bude to teprve znamenat něco jiného, něco víc – změnu perspektivy, únik z opakování. Když všechno zaznamenáš podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, probudíš se. Nebo možná ne, ale budeš mít něco na článek. Něco svého.

Když člověk píše, nepíše, co si myslí, ale hádá, co si myslí. Ve výsledku se rozhoduje, co si myslí.

Spisovatel potřebuje svobodu slova, respektive myšlení – ani ne tak vnější, jako vnitřní. Část mužů středního věku začne za svobodu slova bojovat. Při dětech má člověk tendenci, nebo spíš povinnost ze sebe dělat někoho lepšího, což je dobré pro společnost, ale ne pro psaní. Pes ve vás vzbuzuje lásku, aniž by ovlivňoval myšlení, probouzí spíš id než superego. Je to signifikantní druhý, ale kdyby se mu něco stalo, nepůjdete sedět, takže je to láska s nádechem sociopatie, což je pro psaní dobré.

Mám kocoura, který mi každou noc otevřeným oknem skočí do pokoje. Včera i s myší, kterou se jal trýznit. Když měl hotovo, přišel si pro pochvalu. „Jdi ode mě pryč,“ odstrčil jsem ho znechucený těmi jatkami. Nějak podobně je na tom možná pisatel autofikce. Když se vnitřní život-myšlení přilípne na psaní, problém svobody projevu může akcelerovat. Mám ten pocit nad novou knihou Josefa Pánka Portrét vědce v postindustriální společnosti (Argo, 2025).

Pánkův punk

Zabezpečení píšou punkově, nezabezpečení hledají řád a cizelují na entou. Dává to smysl. Na první pohled se punkový styl k vědcům nehodí. Punk je „no future“ a vědci se pořád pachtí za nějakým cílem. Vědecké práce oslovují úzkou skupinu lidí, zbytku jsou nesrozumitelné. Ty medicínské jsou třeba na internetu laikům přímo zakázané. Pánek jako by se od elitní úzkoprofilovosti nedokázal oprostit ani v lidovém žánru, jímž je próza. I tady je jeho podání značně nesrozumitelné, tentokrát však zbytečně.

Ve 100 plus 1 zahraniční zajímavost (sic) čtu článek o tom, že Britové v polovině 19. století poslali na Tasmánii 75 000 vězňů, kteří tam vyvraždili původní obyvatele, a že je to opomíjená genocida. Nietzsche řekl, že každá velká kultura začala genocidou. Asi parafrázuju, za něj ten pojem asi ještě neexistoval. Píšu po kavárnách, bojuju s ruchy. Často taky v autě. Vždycky rukou. Přepíšu to na počítači a co nejvíckrát po sobě čtu, přičemž bojuju se snahou se toho co nejdřív nějak smysluplně zbavit. Čím dřív to udělám, tím méně smysluplné to je. Nejsem žádný spisovatel, nad 15 000 znaků mám závrať. A fikčně jsem impotentní.

Titan punk

Kdo se někdy ve vodě potopil do hloubky pár metrů, ví, že tlak rapidně stoupá. Ve čtyřech kilometrech už je velmi slušný. Plivněte si do brýlí a potopte se na dno čtyřmetrového bazénu. Nezapomeňte si při tom fouknout do ucpaného nosu. Ti o něco movitější si mohou koupit šnorchlovačku v Egyptě.

Příběh ponorky Titan pochopí každý, kdo si za své peníze koupí raději zážitek, než aby je spořil na časy, které – kdo ví – možná nikdy nenastanou, nebo na další spotřebič, který bude spotřebovávat další čas. Zaplesá nad levnými letenkami, koupí si zážitek, zažije jinou zemi, jiný svět. Zavře oči nad vysokými uhlíkovými emisemi nebeských korábů.

Když máte peněz víc, chcete výš. Vyletět do vesmíru nebo spadnout na dno. Svěřte se do rukou důvěryhodné cestovky. Co se zanedbá v bezpečnosti, dožene se v marketingu, ale krásná slova vás nezachrání, když začnou řádit živly.

Když jsi někde moc dlouho, překročíš horizont událostí. Subjektivně vyčerpáš všechny možnosti, i když objektivně jich máš pořád habaděj.

Probodává mě znechucený výraz ženy, která staví na odiv svůj prsten. Reklama na zlatnictví opodál. Parkuju na třídě Tomáše Bati. Z jedné strany autostráda, spalováky se valí v semaforových vlnách, z druhé široký chodník, po kterém kráčí lidstvo. Preciózní životy, neustále se obnovující krize vize. Slunce zapadá, brzy bude noc. Stojím na cestě, nikomu v cestě, mluvím z cesty. Dny se prodlužují na obnošené Zemi, dny na dluh v diamantové zimě. V létě je intenzivně, nelze zůstat věrný.

Přede mnou šedivý muž nechává červené subaru, za deset minut se vrací s rychlovarnou konvicí. Všechno má dvě stránky, skloubí to jen kýč. Můj pes má rád míč, je pro něj prioritou, odměnou i úkolem. Úkol je odměna. V době nám tak drahých energií vnitřní oheň vyhasl, ale nirvána to není, drahý pane. Příští život nastává teď, nasává tě. Den matní, světlo ubývá, ale tma nebude. Vládneme si sami nebo nám vládnou těla? Nebo děla? Nemůžu se rozhodnout.

Prchat

V univerzitní knihovně na gauči čtu rozhovor s Alenou Mornštajnovou. Pode mnou se na vaku uvelebí Asiat, telefonuje. „Nešel bys s tím na chodbu? Já si čtu,“ apeluju na jeho moudrost. „Tady se může mluvit,“ fajtí back. „Jsi stupid?“ ptám se. Chce mě táhnout na recepci, že mi to tam vysvětlí. „Do what you want, když jsi stupid,“ rezignuju. Myslí si, že mu vyhrožuju. „Tak pojď,“ hrotí. „Do what you want. You can talk,“ upřesním. Vrací se na vak.

Vstávám a kupuju si v automatu třetí kafe. „Prosím vás, neotevřel byste mi to? Mně to nejde,“ podává mi flašku holka. „Jo, moment,“ odpovím. Přiložím kreditku a zatím, co se mi plní kelímek, otevřu jí nápoj. „Díky moc,“ zjasní se jí tvář. Beru svůj kelímek a časáky a jdu na druhou stranu.

Bude z nějaké přelidněné země, asi za to nemůže. Ta holka to zachránila. Na druhé straně holka telefonuje, má to na odposlech. Za okny zuří dešťová vichřice. V Reportérovi čtu report Tomáše Poláčka z jeho stopu do Ósaky. Když jsem měl před pár lety zlomenou ruku, přečetl jsem tady jeho knížku Poslední stop: Afrika. Snad napíše i o tomhle.

Stromy mění odstíny, zelená vibruje, na nebi šeď, pak modř. Holka odejde, lehnu si na záda a pohodlně čtu. Do očí mi svítí zářivky. Zvládl bych je zhasnout, na recepci nikdo není, ale s Asiatem jsem vyčerpal limit excesů. A kafe. Kofein neutralizuje adenosin. Mžourám do Reportéra. Íránec sráží Poláčka na zem a volá policii, že je izraelský špion.

Nemysli

Nejde pořád držet dekórum, je dobré se vzepřít. Člověk dostane odpověď, ucítí pod nohama pevnou půdu a může být zase milejší. Musí si rozmyslet, kde svůj vztek vyčerpá. Nesmí přemýšlet moc. Když to moc promyslí, nic za to nestojí. Nic není tak horké, jak se to uvaří. Stačí chvilku počkat, ale nejde čekat věčně. Ne z hlediska času, ale opakování. To jsou dvě různé věci. Nejspíš.

Jdu do druhé, krajské knihovny. Venku je nádherně, ale musím prosvištět Tvar, do kterého přispívám. Není moc čtený, což je dobře, jako je dobře, že Zlín je prázdný. Spolek Živý Zlín se to snaží změnit. Název „živý“ evokuje protiklad „mrtvý“. Když něco není živé, tak je to mrtvé?

Feeluju lhostejnost kolemjdoucích, na tváři mám soumrak bohů. Už tam není, rychle se to mění. Sednu si na lavičku. Kousek ode mě si hraje holčička. „Dívej, dědo!“ volá přese mě každých deset sekund. Děda se na mě dívá, jako bych mu to měl přát.

Velebím se i fyzicky. Najdu bizarní konstelaci a pohodlně v ní spočinu. Samozřejmě jen na chvíli. Z webu Městské knihovny v Praze jsem si vytiskl Svět jako vědomí a nic od Ladislava Klímy, secvakl ho koněm a četl jako trhací kalendář – free-volné, devastační počteníčko. Chybí mi teď, když jsem si za šest kil koupil Klímovy sebrané dopisy. Knížka má v sobě něco biblického, co vám brání ji trhat. Ve vazbě by zůstal hrozivý kráter.

Za knihou stojí kus práce, i když stojí v podstatě tolik, jako byste si ji sami vytiskli. Knihy se nám zdají drahé, ale ve skutečnosti jsou levné. Klímovy dopisy sebrané Torstem přesně vyplňují stránky, což je uklidňující. Jsou věrné originálům včetně jazykových zvláštností, což budí zvláštní sympatie k editorovi i pisateli, který na prvních stranách píše o nevalném prodeji Světa jako vědomí a nic, pod který se nepodepsal a který se prodává jen po kusech.

Vydání je strop

Když se propaguješ, ubíráš si na hodnotě. Je to jako se selfíčky, musí tě vyfotit někdo jiný, aby tam byla duše. Když se díváš do zrcadla, zkameníš. Zvláštním jevem je záložka roztřepená na několik třásní, aby si člověk mohl četbu založit na více místech, ale proč by to dělal? Všechny ty vymoženosti člověku akorát komplikují život. Klíma hovoří o sebeobraně v disputacích. „Není nic krásnějšího nad útok,“ píše. Já se dokážu rozohnit jen namátkově, nikdy, když do mě někdo jede.

Důležitější pro vzkaz budiž rozpoložení, v němž je zaznamenáván, než to, co chce sdělit, i když eventuálně se to nějak slije a zasvítí do temné sluje. Jest nám začasté potřebou sdělit něco konkrétního, ale většinou to jde záhy stranou, ztratí to strunu. Vyrojí se slůvka nadaná tajemným apelem a trvají na tom být vyslovena. V daném kontextu jsou nesmyslná, ale o to větší rozkoš přinese jejich zapsání. Jak devótní!

Jsem na roztrhání mezi tím, co diktuje ego a tryská vědomí. Je to dvojjediná minulost-přítomnost. Básník-žena a muž-filozof spolu plodí myšlenku. Jsem nedokonalý a tím dokonalý – tato slova by taky bývalo bylo lepší vynechat, ale psaní vyjevuje schováváním, schovává vyjevováním. Píšu zbytnosti a vám na mysli tane to importantní, trpělivě importujete.

Integruj nejslabší

„Dokud budou gordické uzly, budou i meče,“ píše Klíma. „Nechceš vyhořet? Tak si definuj, co by k tomu vedlo – a tomu se vyhni. Nejde o to vědět všechno, ale vědět, co přesně má smysl znát,“ píše Charlie Munger, spolupracovník Warrena Buffeta. Asi si to pak i zjistit, ale to už v té brožuře nebylo. Ve výsledku akorát budeš víc přemýšlet. Když přemýšlíš, tak se přeřekneš. Když do toho jdeš po hlavě, uděláš chybu. Když počítáš kroky, pravděpodobně ti nevyjdou.

„Everybody needs a place to rest, everybody wants to have a home,“ zpívá Bruce Springsteen v písni Hungry Heart. „Jsem svobodná. Tak jako vždycky,“ řekla padesátiletá kuchařka Dita Pecháčková po rozvodu s marketingovým mágem Markem Prchalem.

Problémem sociálních sítí je, že se tam lidi vzdali listovního tajemství. Právě tím sítě mění realitu, nikoli dílčími výzvami či konspiracemi. Lidi mají pocit, že jsou průhlední. „Závislost je špatný proces integrovaný do nejhlubších vrstev biologických procesů a psychologické konstituce. Nelze ji opustit, kompenzovat, přetvořit. Je třeba nalézt stejně silný vztah k té nejslabší části sebe sama, která potřebuje zachránit,“ píše na svém fejsu Oto Ivanovský.

„Lungo?“ „No, asi nic nového nevymyslím.“ „Ještě vám můžu nabídnout čaj, ale nemáme sypaný.“ „Čaj je dobrý, ale radši kafe.“ „Myslím, že bez mléka, že?“ „Myslím, že jo.“

Víno to go je nová kavárna na rušné křižovatce ulic Dlouhá a Tomáše Bati. Má font Papyrus (viz stejnojmenný skeč ze Saturday Night Live) a zrzavou servírku. „To nesvítí?“ ptám se jí na zhasnutý lustr nad stolem. „Nesvítí?“ „Možná ne, to je jedno.“ „Já to rozsvítím.“ „To je lepší, děkuju.“ „Ano.“ Je to lepší na psaní, ale ne na vnímání. Předtím jsem líp vnímal blizard za oknem, ve kterém jsem přišel s povídkami Nabokova z dvacátých let v podpaždí.

Dočetl jsem Mord od Jana Jandourka. Měl jsem ho na výšce. Na přelomu století psal knížky, teď píše do Fóra. Je to chytré, ale měl jsem problém to dočíst. Holka po něm těžce jede, on si jede svou detektivku a do ní hustí jen to, na co přišel. Divadlo, kostel, kamiony, trolejbusy, autobusy i auta se řítí skrz zrzku, chci říct centrum. Žádný obchvat. Déšť stříká v bezprostřední trajektorii, reflektuje se v reflektorech. Hraje italský pop.

Vyčerpat karmu
Když čteme, tak si na základě znaků, jež se verbalizují v naší hlavě, představujeme scénu. Když čteme, stavíme scénu, zatímco když sníme, sledujeme představení bez vlastního přičinění. Zpřístupnění snění umění je paradox zvíci světového míru. Básníci bývají největšími dogmatiky, když pletou do matiky občanskou výchovu. To mě tak napadlo. Mám trochu autorský blok. Nebo vyhoření.

Chce to zbavit se závazků, odevzdat nasmlouvané a přestat smlouvat, jen sledovat, jak se lidi nechávají modifikovat květnem, a číst Povídky o manželství a sexu od Michala Viewegha. Psát o sexu se moc nedá, ani Viewegh tomu moc nedá, ale do názvu to dá. Sex je konec psaní. To chceš, ne? Po orgasmu neřešíš, jsi bez emocí. Lidi různě reagují na déšť. Klopí hlavy, nasazují kapuce, přidávají do kroku, jen někteří ani nehnou brvou.

„Dva litry rulandského šedého,“ říká šedivý muž obřadně, jako by řešil mír na Ukrajině. „Dvě stě šest.“ Hned za ním vpadnou tři holky uťáplé jako jepťule. Dají si kapučíno, čokoládu a džus. „Můžu se zeptat, máte všechno?“ staví se za mnou zrzka. „Zatím jo, děkuju.“ Jepťule odcházejí a střídají je dvě ženy jak z Výměny manželek. Jedna jde na záchod, druhá se zrzce, která je totální vrba, vulgárně vykecává jako u kadeřnice. Je ze Vsetína a do Zlína jezdí na rovnátka a nehty, které se jí zakrucují dovnitř. „Já nevím, je to asi geneticky dané nebo co.“

Jiné kafe
Škoda, že nepiju, taky bych to rozbalil. Nic by z toho nebylo, ale aspoň bych se rozkecal. Skončilo by u kompromisu, ale lepší než nic. Lepší než nic je blbá filozofie, ale lepší… Válka je vůl, chlast je sociopat. Druhá Vsetíňačka se vrací ze záchodu a obě se eventuálně baví překvapivě tiše a kultivovaně. „Já nebudu za ním lozit,“ zvýší nehetnice na chvíli hlas. Vapuje, šíří pavůni. Jedna holka se jednou zrzky zeptala, jestli může vapovat, a ona řekla, že ne, že si to šéf nepřeje, ale teď neřeší.
Když někdo na zahrádce Jiného kafe zavrže židlí o dlažbu, udělá to zvuk, který působí duchovní muka, ale zdá se, že jenom mně. „Přisedni,“ říkám Kobzovi, když jde kolem. „Ty bydlíš v Hradišti?“ ptá se. „Ve Zlíně.“ „Proč?“ „Pěkná příroda.“ „A co děláš?“ „Píšu články.“ „Kam?“ „Sem,“ ukážu na noviny. Přiblíží k nim hlavu. „Dneska se udílí Cena literární kritiky.“ „Aha.“ „Čtu tvoje sloupky v Reflexu.“ „Fakt? Já teď musím na schůzku.“ „To věřím.“ „Pak bych přisedl, jestli tu ještě budeš.“ „OK.“

Stanout tváří v tvář lidem pohlcovaným technologií, kterak se proměňují v kyborgy, je zbrusu nová emoce. Není to samota, protože je sdílená. Není to ani sranda. Kapitalistický systém podporuje dravost, až sociopatii. V nových technologiích dostal hardware, který povzbuzuje rys zvaný ghousting.

Let’s face it – když nás někdo ghoustne, většinou si za to můžeme sami. Pravdou zůstává, že dnes je hrozně snadné ghoustit. Stalo se to přirozeností, proti které můžeme leda statečně bojovat. Třeba zdravit. Měšťáci si chválí výlety do lesů, kde se zdraví. Když v lese potkáte vesničana, nehrotí to. Naváže oční kontakt, a pokud pozdraví, je to mimochodem. Spíš prohodí něco k věci. Les je chrám, přítomnost, ne chodba v korporátu. Měšťák vám pozdrav vnutí, a když mu s pohotovostí a přiměřenou intenzitou neodpovíte, neubrání se zklamání. Po tváři mu přelétne chmura. Místo přítomnosti se soustředil na rituál.

Ritualizovaná komunikace na sítích z nás udělala roboty. Nerozlišujeme mezi realitou a sítí. Bereme si tam věci osobně, i když tam nejsme osobně. Bereme si tam svou osobu a vytváříme iluzi, že to jsme my. Propadáme iluzi a nemůžeme najít cestu ven. Podléháme trollingu. Cesta zarůstá džunglí mozkové chemie. Jediný způsob, jak se sítím vyhnout, je nemít přátele. Kvůli nedostatku rozlišovacích schopností mezi realitou a iluzí jsme odjakživa cítili afinitu k filmovým hercům, později k internetovým přátelům a nakonec k AI. Bavíme se s ní, jako by byla vědomá. Když řekne, skoč z okna, tak skočíme. To se stalo.

Ghousting není jen rozejít se s někým a nedat mu vědět nebo ukončit s někým konverzaci bez rozloučení. V dnešní společnosti je celkem všudypřítomný. Bylo to tak vždycky? Každopádně se vznikem velkoměst. Veřejný kanalizační systém. To, jak se po sobě díváme-nedíváme, jak jsme uzavření ve svých bytech a domech i na veřejných místech. Je to dáno omezenými možnostmi? Je to dáno způsoby, sítěmi. Je sranda, že jejich majitelé mají tak příhodná jména – Musk (maska) a Zuckerberg (cukr). Duchovní příčinou narůstající obezity je, že se snažíme obrnit proti okolí.

Kdo chce s duchy žíti, musí s nimi výti v síti
Základní lidskou potřebou je kromě potřeby svobodně mluvit také potřeba svobodně věřit. Máme potřebu hrát – ve smyslu gamblit, zkoušet to, ale také v tom dramatickém, hereckém. Šance, příběh, rozuzlení, emoce – to jsou naše drogy. Hrát a věřit druhému jeho hru, aby on věřil tu naši. Kdo nevěří, tomu se nedá věřit a je vyloučen z tlupy. Učinit se zranitelným kompletním uvěřením v pravdivost hry druhého zahrnuje i zapomnění na naši vlastní hru. Dobrovolně se odsuzujeme k životu v cizích hrách. Házíme na zeď hrách. Děláme, že sen je život. V skrytu duše o své hře víme, ale už nevíme, co je život, a tak předstíráme hnáni děsem prapůvodní ztráty. Tušíme, že úplně každý člověk může mít klíč, ale zvyk je železná košile a klíč je utkvělá představa.

Ghousting je nepřijetí nebo blokování zájmovými osobami, zatímco z druhé strany útočí personalizovaná reklama. Ghoustují nás média neustále šermující statistikami, ve kterých jedinec nehraje žádnou roli. Splýváme v moři čísel. Je to zoufalé vystavování lidí vědomí jejich irelevance. Druzí jsou vystavení ve vitríně nezájmu, vržení do vody samoty, trampoty, trapnosti. Jakou emoci zvolí? Ledovost nebo vřelost? „A co já?“ vtírá se dotaz. Jen narcis si může myslet, že není produktem doby. Narcismus je jednou z možností.

Lejno Lou
Ghousting je, když někoho pomlouváte na síti, když je nevinný, nebo omlouváte, když je vinen, nebo o něm píšete intimity. Ghoustování je opak hostování, kašle na své hoststvo. Jeho slabinou je, že nic není rezistentní vůči svému okolí. I blbá kytka vnímá a reaguje. I blbé lejno. Moje dnešní lejno mi připomnělo skvělý normalizační biják Chobotnice z druhého patra. Napadl mě námět na polohraný poloanimák.

Kluk vykadí lejno a ono najednou otevře oči. „Splním ti tři přání,“ řekne roztomile. „Spláchni se,“ řekne kluk znuděně, aniž by vzhlédl od ajfounu. „Ne, vážně,“ nedá se lejno odbýt. „Ty přece nejsi zlatá rybka. A pěkně smrdíš,“ spláchne ho kluk. Lejno sjede do kanalizační trubky, ale plave proti proudu. Moc mu to nejde, protože nemá ploutve, ale dokáže to. Vyskočí na záchodovou desku. Kluk si čistí zuby a ghoustuje ho, zatímco ono do něj roztomile hustí. Nenechá se spláchnout a nakonec kluka zaujme. Kdyžtak pošlu fakturu.

Na okolní prostor delegujeme až polovinu své paměti. Všechny ty revitalizace a rekonstrukce jsou jako strhávání pomníků. Když se mění prostor, ztrácíme kus sebe.

Nejviditelnější proměnou je ta uniformita, která v posledních letech zavládla z hlediska veřejného trávení volných chvil. Mobil je omyl, milník, smilstvo. Snad si nevážím dobrého bydla-doby, snad se vše děje ve vlnách a přirozeně převrací do svých protikladů a nezbývá nám, než na tom surfovat. Podlehl jsem konzervativnímu sentimentu. Z Mr. Beana jsem se stal takovým tím kamenným týpkem, který Beana zprvu indiferentně, posléze zděšeně pozoruje. Hejtuju internetové mobily, smutním po časech, kdy býval problém dorozumět se, a horuju pro to, aby se o sebe lidi otírali.
Pořád něco ukazovala na obrazovce. Totální symbióza s tou technologií. Já potřeboval Boha, ale vlastně jsem ho nechtěl. Motivovalo mě zoufalství, ale nevěděl jsem, k čemu. Asi k amoku. Říkala něco o poličce a špulila dolní ret. Pak o fejkování. Měla pěkné zuby. Říkala přesně, co bys od ní čekal, ale co bys ocenil, až bys od ní dostal, co bys od ní chtěl. Objednala si koláč, sodovku a kapučíno. Fotila to. „Mmm,“ řekla její kámoška, která si objednala kapučíno, dort a zelený čaj.

Lidi mají utrápený výraz nebo vypadají jako trollové. Moje písmo není původní, je plné vědomě přejatých tvarů. Téčko jsem odkoukal od strejdy z Austrálie. Stejně to mám s chováním. Původní si připadám jenom ve vodě. Ve vodě jsem plný. Voda je všeobjímající. Hlavně, když je teplá. Všechno ke všemu vede. Člověk potřebuje útěchu, hledá ji jako světlo. Potřebuje pravdu, souvislost. Potřebuje něco udělat. Ven nebo dovnitř? Je to mechanismus. Snadné východisko je mesianismus.

Porno je nic
„Že mmm,“ uchichtla se a sledovala výsledek svého instamomentu. Mobil jí ozařoval úsměv. Culík jí trčel nahoru. „Pardon,“ nemohla se odtrhnout. Kámošku řešila jen na půl ucha. „Hotovo,“ řekla a pustila se vidličkou do koláče. Bylo vidět, že báseň by neodmítla, ale nebyla materiálem na báseň. Neevokovala touhu po duchovnu, neevokovala perspektivu, pokračování, jen ustrnutí a odpočinek bez přetvářky. Dalo by se s ní žít, ale jen za podmínky souznění s její zálibou.

Mobil je porno. Pro spoustu lidí je vším. „Máte všechno?“ Všechno je nic. „Všechno v pořádku?“ Nic je všechno. Co když si navzájem dokážeme číst myšlenky? Co když to dokážeme i bez Muska? Dokážeme to bez masky. Náš druh se vyznačuje opičením. Opičení tlup przní diskurz. Když si sundáme masku, udělá to i bližní. Udělá to bližního bližním.

Co se týče mezilidských vztahů, porno je, když si moc přihráváme-přirážíme. Když lžeme a předstíráme, že věříme. Není to nic extrémního – normalizace, robotizace, automatizace. Občas bývá k slyšení, že porno je práce jako každá jiná, ale třeba od natírání se liší dost. Hlavně v tom, že si na vás lidi honí. Nevidíte je, ale můžete se dovtípit. Vaše výkony je dojímají k něčemu jinému než k slzám.

Zaslouženě
Číšník je funkcí získání produktu, který je prostředkem i cílem posezení v institucionální domácnosti zvané kavárna. Musí vypadat, že nic nevidí, nereagovat na gesta zákazníků. Každému je jasné, že ho sleduje, proto nesmí být viděn. Jen někdy. Jde o to, kdy. V tom tkví genialita i marnost číšníků a vlastně každého z nás. Všichni si navzájem sloužíme. Sloužíme a očekáváme služby.

Kámoška jde na záchod a ona osvítí svou hlavu a vyvalí modré bulvy. Kámoška se vrací a ona se jí věnuje – jen na půl huby. Má ji velkou, takže to stačí. Už vím, koho mi připomíná – Láďu, závisláka na kratomu z jednoho YouTube kanálu. Fyzicky, ale i mimikou a energií. Taky je hodný, úslužný a sdílný. Nemůže se toho zbavit. Oba jsou závisláci, ale vypadají zdravě. Zdraví máme za smysl, ale je to provozní záležitost. Prostředek k něčemu, o čem nemáme páru.

Jdu do páry. Hukot, horko, mlha a zoufale uvolněná těla – blízká a smířená se svou odcizeností od přirozeného prostředí, od globálně oteplené sychravosti tam venku, od opačného pohlaví za zdí traumat. Indiferentně si měří penisy. Když otázáni, rozpovídají se příliš.

Myslím, že si uvědomovala, že vím, že má kluka. Nevím, jestli šlo o manickou psychózu, zamilování nebo obojí, ale měl jsem pocit, že si uvědomuje víceméně všechno. porozumět – a možná ho tak lépe – a konečně, pochopit.

Moje nedívání dávalo smysl. Neznamenalo rezignaci, ale zařazení správného převodu. Choval jsem se přirozeně, s čímž obvykle mívám problém. Byli roztomilí, ale nepůsobili skálopevně, z čehož pro mě samozřejmě nic neplynulo. Užíval jsem si, že neznám její jméno. Bylo zvláštní, že jsem ho nezaslechl z žádné její konverzace. Mimo kavárnu jsem ji nikdy nikde nepotkal. Byl jsem pro ni nepopsaný list, což bych nebyl, kdybych ji býval našel na fejsbuku a ve slabé chvilce jí napsal. Taky mi nestačí, když se mi líbí ta holka, musí se mi líbit i její jméno. Je to risk.

Předpisově jsem dělal, že ji nevidím. Je příjemné následovat protokol po tom, co ho člověk tolikrát s gustem porušil. Je to jediná možná cesta jinam než do tragické grotesky. Když jsem třináct minut po zavíračce odcházel, nabídla mi buchtu. „Klidně,“ řekl jsem. Trvala na tom, abych si vybral. Vybral jsem si rybízovou. „Nechcete ještě jednu, třeba jestli máte holku?“ zeptala se. „Holku nemám, ale klidně. Dobrá propagační akce.“ Zasmála se, což jsem jen slyšel, nedíval jsem se.

Přemítal jsem, jestli mi buchty dala proto, že ke mně cítí sympatie, nebo proto, že mě má za neškodného blázna, nebo jestli ke mně cítí sympatie proto, že mě má za neškodného blázna. Holky prý jí sladké, když mají chuť na sex. Možná se raduju z až moc malých maličkostí. „Tak jaké byly?“ zeptala se mě druhý den, když jsem si objednával kafe. „Výborná. Vlastně jsem vám donesl…,“ vytáhl jsem z kapsy dvě čokolády. „To nemusíte,“ usmívala se, ale bylo vidět, že je ráda. „Já chci,“ řekl jsem.

Seriálové ústředí
Když člověk tu energii nevyplýtvá v pohledech, jen tak splývá s prostředím, tak se ta energie kumuluje a vytváří intimní nedýchatelno. Teploučko, ale smrádek, který vás nutí jít otevřít okno, což není vaše pravomoc, ale musíte to udělat. Silná vize vytržení v opravdovém pohledu, po kterém následuje políbení, zalíbení, sblížení. Zase zabředávám do zkompromitovaného romantismu, který jsem před lety vystřídal realismem. Dlouho se za pultem neobjevila. Vždycky jsem chvíli postál na parkovišti, pak nastartoval a jel pryč. Do půl hodiny je to zdarma.

Dnes se zase objevila. Měla dovolenou, během které „se najedla, kdy ji napadlo“, jak jsem zaslechl z jejího rozhovoru. Sedím nad Deníkem N. Je tu týpek, o kterém jsem myslel, že je její týpek, než jsem ji uviděl s jejím skutečným týpkem. Dělá něco na počítači a naproti němu podobný týpek, který taky něco dělá na počítači. Ona s tím druhým týpkem něco prohodí a on se zatváří seriózně a seriálově. Vypadá to jako nějaké ústředí, které mě dostřeďuje.

Ještě jsem se s ní vůbec nesetkal pohledem, ale uvědomil jsem si, že mi připomíná jednu lásku, kterou jsem zahodil. Včera jsem zrovna na YouTube kápl na píseň Boba Dylana I Threw It All Away. Učím se ji nazpaměť. Zase píšu o ní před ní. Člověka naplní, když něco vymyslí, ne když to popíše. Když se nechá vymyslet. Ale psaní mě přenáší z neutrální půdy na horkou. Když máš uvnitř led, láká tě žár.

Love Island
„Srdíčka, budovat! Tady se bude mrdat!“ „Jasně, Zorko, soráč, my to flákali, jen tak čilovali.“ „Sorry, Zorko, ale není moje vina, že to tam nemám.“ „To ale, Naty, nemůžeš zůstat ve vile lásky. Musíš uvolnit místo srdíčkům, která chtějí budovat veřejný blud.“ Myslím, že tam lidi chodí hlavně proto, aby zvýšili své šance na seznámení „tam venku“, ale nemají ve své moci, jak zapůsobí. Pro střihače jsou jenom obsahem. Občas jim dělají fakt sviňárny. Dělají to dobře. Abych shrnul dnešní epizodu – snažil jsem se sbalit servírku pohledy, ale k ničemu to nevedlo. Pohledům jsem dal vale a zjistil, že i pohledy mají svou funkci. Konverze k uzavřenosti byla projevem černobílého vidění.

Dnes je tu druhá šichta. Moje projíždění parkovištěm začalo být nápadné, tak jsem šel dovnitř. Mají novou posilu, bloncku s malýma. Je úleva, dívat se na jinou. Dívám se na ni poněkud déle a jsem odhalen. Nejhorší je přijít o iluze. V patnácti mě indoktrinovala dalajlámova Cesta ke štěstí. Bojoval jsem proti svým iluzím, ale bez nich to nejde. Iluze jsou inzulín. Jde to jen, když to člověk nechce. Bloncka je cool. Náznakový výstřih.

Potřebuješ dopaminového facana, nebo spíš speedball dopaminu s adrenalinem. Když to neuděláš, neuděláš se, uděláš na sebe poděl. Na předěl nemáš vůli. Chceš letět, ale není to dobré pro planetu. Hledáš pravdu v nejbližším lese.

Pravda je, že to jde do hajzlu, jsme na té planetě jako na hajzlu. A ty bys chtěla mít děti? Když nechceš děti, nechceš ženu. Kam se ženu? Co bude dál? Skandál. Černá kronika, žádáš o pomoc psychotronika. V troskách zpíváš Sushi Glory Hole. „Hear us out!“ Spadané listí napsaných článků, další rok přinese jen změnu čísla. Musíš to otevřít, ale ve správném místě. V sentimentálním patosu se vzdát svobody je svastika, sleva na smrt, něco jako platit za záchod. Zraješ, ale k něčemu jinému než ti kolem, eviduješ témata. Nejlepším útěkem je přítomnost. Ztratil jsi pud i smysl. Kam teď? K tektonickému zlomu, který nenastane. To je dobře nebo špatně? Hitler na Netflixu. Místo rešerší drastické záběry. Göring nezačal brát morfium po kulce při puči, ale po sestřelu v první světové.
Vždycky když píšu článek, mám pocit, že to bude předěl, ale nikdy není. Právě mi ejakulovala propiska. Vážně, nedovedu to vysvětlit. Vůbec nevím, co se děje. Je neděle. Může být předěl v neděli? Soused mě vzbudil sekačkou, byl jsem v prdeli. Popálil jsem si hubu čajem. Předělem dne je soumrak. Všechno se uklidní, všechno se v tobě pročistí, zvlášť když se při něm vykoupeš v rybníce, zvlášť když v něm voda má osm stupňů. To tě vnitřně předělá, udělá z tebe anděla. Lze doporučit, ale není to všelék. Neplavej moc daleko. Když jdeš do mrazivé vody, která má k mrazu daleko, říkáš si, že jsi masochista, ale pak dostaneš požehnání.

Protížený projekt
Popularizovat otužování je nošením dříví do lesa. Do lesa chodím, ale nic tam nenosím. A vůbec, psát takhle lifestylově, alteregoisticky, zvykově… Chtěl jsem dnes psát jako za starých časů, aniž bych věděl, kam mířím. V posledních letech podléhám alteregu, je příliš podobné mně samému, jenže já sám právě nejsem. Je to provázané. Když píšete o sobě, berete si materiál z prožitého. Musíte psát nazdařbůh, jinak to nemá vejšku. Použít věci, které byste normálně nepoužili. To teď nedělám, protože poučuju. Předělávám vás místo sebe, projektuju se do vás. Správně bych měl napsat, že se do vás projikuju, ale to zní blbě. Projektuju se a protěžuju. Hodil by se mi nějaký příběh, ale neumím lhát.

Důvod, proč jsem začal poučovat, je, že přišlo rozjívené děcko a hlasitě skotačí. A taky je tu nový servír a ona se s ním směje. S každým se pořád musí smát, na úkor hoststva. Chápu, dopamin. On každému na rozloučenou halasně přeje pěkný večer, přitom je neděle. Moje alterego se scvrklo v její observaci. Typus vypadá jako netopýr, je to umprumák, hradišťský swag, energický, vysoký, úslužný, ale trochu moc se rozhlíží. Ona zas ne, v tom je dobrá. On se baví s lidmi. To bývala její parketa, tak se teď jen usmívá jako panenka Maria. On je holohlavý. Taky bych se rád ostříhal, ale nemůžu se hecnout. Ona říká, že se vrátí na chvíli na jih, pak se uvidí. Víc nemůžu zachytit, odsedl jsem si kvůli tomu děcku. Její sen je mít statek. Má možnosti a známosti.

Stačilo, nestačíš
Musím se z toho dostat. Chci se z ní dostat jí, z psaní psaním, z věcí věcmi, pořád věřím, že to nějak uspořádám, předělám, našteluju ježka v kleci, vypadnu a budu volný. Člověk potřebuje být. Volný. Člověk potřebuje byt. Pevný. Chce to transcendenci. Mám sklon k zaujetí, od kterého je jen krůček k zajetí. Zaujetí umožňuje zvýšený příjem indicií z okolí ohniska, zbystří smysly. Může se na tebe usmát štěstí anebo se na něj můžeš usmát ty. Někdy je to simultánní. Předělem života je smrt nebo svatba? Předělem jsi ty, předělátor reality.

Miloval psaní i lidi, miloval svou ženu i ostatní ženy. Je tomu nešťastných třináct let, co nás opustil Václav Havel, letiště samostatné státnosti. Naše bytí bez něj se blíží občanskému průkazu a náročné maturitě.

Havel je trochu jako Kafka. Oba rádi nahlíželi mezilidské vztahy přes mikroskop a zaznamenávali nepředvídatelné, nevyhnutelné kolize lidských intencí a jejich důsledků. Asi to znáte pod pojmem absurdita. V české společnosti jsou oba masově uctíváni, ale spíš jako symbolické fenomény než autoři zajímavých knih a divadelních her. Jsou kartami v umělecké a politické hře, ve které jde spíš o štěstí než o preciznost vyjadřování. O tu se Havel snažil nejen v psaní, ale i v životě. Pomáhala mu k tomu pedantská povaha, díky které na rozdíl od Pavla Juráčka dočista nepropadl stimulantu fenmetrazinu. Odolal i pokušení komunistů, aby spolupracoval, odvolal své názory nebo odcestoval.

V divadelních hrách se ona přesnost vyjadřování jeví trochu kontraproduktivně, lépe sluší žánru eseje, který dovedl k dokonalosti v knize Dopisy Olze. Ta vznikala v mezní situaci ztráty osobní svobody a v omezeném rozsahu čtyř stran za týden. Redukované cenzurou bylo i pole témat, do kterých korespondent mohl zabrušovat. Svoboda podle Sartra, jehož inspiraci Havel zmiňuje, není absencí zábran, ale tvůrčí vůlí, se kterou naložíme s nezměnitelnou daností. Je to vlastně dospělost. V Dopisech Olze autor dospěl k sobě, zatímco Olga dospěla k o dvacet let mladšímu herci Janu Kašparovi, jak se Havel dozvěděl po propuštění. Chvíli si na ni ještě počkal, ale měl natrénováno.

Jeho vůle se projevuje koncentrací, s jakou ty čtyři roky 1979 až 1983 vydržel souvisle psát. Půl druhá stovka lejster psaných bez konceptu jen tak z hlavy překvapivě drží formu. Na spoustě každodenního balastu se daří úžasné filozofii. Nikdo by asi nechtěl zažít vězení, ale nejspíš v sobě má jistou inspirační hodnotu. Spíš to bude absence inspirace, při které může s jistou dávkou oné vůle vyvstat v myšlení silná imaginace. Vězení bych snesl, kdyby v něm byl bazén a mohl bych každý den hodinu plavat. Po plavání nepotřebuju nic dělat. A ocenil bych samostatnou celu, i když to se považuje za mučení. Samota je asi cool jen, když si ji můžeš zvolit.

Houby? Ne, radši Havla
Na Dopisy Olze (Atlantis, 1990) jsem narazil v boskovickém antikvariátu v létě 2021 a pustil se do nich o rok později. V červnu 2022 jsem je denně četl v parku. Jednou jsem tam potkal kámoše, který mě podaroval magickými houbami. Připadal jsem si v pořádku, ale nikdo není dokonalý. V médiích se objevovaly zprávy, že účinná látka psilocybin vytrhuje ze závislosti. Prožil jsem tu slavnou smrt ega. Z lavičky jsem se díval na strom a najednou jsem se stal tím stromem. Nebo jsem od něj přestal být oddělený nebo tak něco. Trvalo to pár vteřin.

Psilocybin vytrhuje ze závislosti tím, že vytrhuje úplně ze všeho. Doporučuju ho, jen když máte závislost, která vás opravdu trápí. A jen se školeným psychoterapeutem, of course. Radši na to rovnou zapomeňte, protože přijdete i o závislost, která vás vůbec netrápí. Třeba čtení. Potom už jsem každý den v parku Dopisy Olze nečetl. Možná namítnete, že to je dobře, ale mě to bavilo, ležet v trávě kousek od cesty, číst Havla a nastavovat obal kolemjdoucím, aby věděli, co jsem zač. Občas ho dát dolů a vstřebávat přečtené s indiferentním pohledem upřeným na indiferentní strom, se kterým jsme vůbec nechtěli být za jedno.

Časem se mi naštěstí podařilo do čtení zase spadnout. K Dopisům Olze jsem se vrátil za dva a půl roku. Číst jsem začal tam, kde jsem předtím skončil – na straně 323 dopis datovaný 19. 6. 1982. Houby jsem měl 23. 6. 2022, čtyřicet let a čtyři dny poté. Teď je 2024 a je mi čtyřicet. Let, ne hub. Brzy bude 2025 a parlamentní volby. V dopise se Havel vrací ke svému satori, které prožil, když se z vězeňského dvorku díval na strom za plotem, kterak svými větvemi soucitně přesahuje ostnaté dráty.

Odkaz vězně
Není vyloučeno, že někdy během předchozího života houby pozřel a tohle byl jeho tak zvaný flashback, mnohem větší zkušenost ale každopádně určitě načerpal ze samotného života. Psychedelika zbavují ega chemickým působením, život nebo Bůh nebo karma nám dává poznat svou bezmoc nepředvídatelnou událostí. Život nic nedává zadarmo. Normálně si namlouváme, že máme moc – nad sebou, nad druhými, nad okolnostmi. Snažíme se je předvídat, ale všechny ty ironie náhod a neshody okolností si nikdy nedokážeme ani představit. Na jednu stranu je to hrůza, na druhou dobře.

Když nám život vezme přesvědčení o vlastní vědomosti, přes všechny svízele to v sobě má pozitivní aspekt aktivizace. Nedá mi to, abych se nepodělil. Vzhledem k tomu, že autor používá místo teček středníky, bude citace trochu delší než se sluší, ale Havla není nikdy dost. „Sledoval jsem neznatelné chvění jeho listí na pozadí nekonečného nebe a postupně mě zcela ovládl těžko popsatelný pocit: zdálo se mi, že jsem se najednou vznesl vysoko nad všechny souřadnice svého momentálního pobývání na světě do jakéhosi nadčasu totální ‚sou-přítomnosti‘ všeho krásného, co jsem kdy viděl a prožil; usmířený, ba téměř něžný souhlas s nevyhnutelným během věcí, jak mi ho toto stanoviště otevíralo, se ve mně spojoval s bezstarostnou odhodlaností až do konce čelit všemu, čemu je třeba čelit; hluboký úžas nad svrchovaností bytí přecházel v závrať nekončícího padání do propasti jeho tajemství; bezbřehá radost z toho, že jsem, že žiju, že mi bylo dáno prožít vše, co jsem prožil, a že to všechno má zřejmě nějaký hluboký smysl, se ve mně podivně snoubila s neurčitou hrůzou z neuchopitelnosti a nedosažitelnosti všeho, k čemu se právě v tuto chvíli, stanuv na samém, okraji konečnosti‘ tak těsně přibližuji; byl jsem zaplaven jakýmsi vrchovatě šťastným souzněním se světem i sebou samým, s touto chvílí, se všemi chvílemi, které mi vybavuje, i se vším nedohledným, co je za ní a co znamená.“ (s. 323) V dalším odstavci autor začíná být exaktnější, převádí svou zkušenost do strukturovanější filozofické reflexe. Dobře věděl, že už toho moc dodat nemůže, ale měl holt ještě spoustu volného místa a další happy hours až za týden.

Před sto dvaceti lety, na podzim 1904, když mu bylo šestadvacet, vydal pod iniciálou L. filozofický spis Svět jako vědomí a nic. Utrpení knížete Sternenhocha mu vyšlo o čtyřiadvacet let později v roce 1928, kdy zemřel. Odehrává se v roce 1912, kdy šel ke dnu Titanic.

Na podzim 2010 jsem kultovní dílo českého hororu, ale i humoru viděl v adaptaci divadla Komedie. V hlavních rolích Martin Finger, Gabriela Míčová a postel. Režisér David Jařab zápletku ve prospěch odlišné výrazovosti divadelního žánru zredukoval, silou umělecké vůle zobecnil některé odstíny autorovy imaginace. Akcentoval jevištně vděčný vztek. Vůle a imaginace jsou stěžejními silami vesmíru, dvěma stranami téže mince. Když jedna zesílí, druhá oslabí. Tím chci nejspíš říct, že kniha je lepší.

Nakladatelství Paseka vzniklo v porevolučním roce 1990. Ladislav Horáček tvrdí, že ho založil, aby vydal Krvavý román Josefa Váchala z roku 1924. Učinil to a nakladatelství na něj dodnes nedá dopustit, letos poslalo na pulty už třetí reedici titulu, který začíná jako studie o pokleslém žánru krváku, aby se posléze o krvák pokusil. To by pro lepší názornost svých konstrukcí mohli dělat všichni kritici, že ano? Utrpení knížete Sternenhocha vydala Paseka jako svou druhou publikaci. V ediční poznámce Horáček přiznává, že jde o převzatý text prvního vydání bez redakčních úprav a přizpůsobování současnému jazykovému úzu.

Obě publikace jsem díky anonymnímu dárci vyinkasoval v lokální knihobudce. Začal jsem paseckou druhotinou, která byla mou klímovskou prvotinou. Všechno to affirmování a avancování jsem si moc užil. Hádám, že pozdější vydání už více hleděla na lingvistické blaho běžnějšího čtenáře, kterému nemusí nutně hovět ani znepokojivé ilustrace Karla Nepraše, jež potencují účinek hrůzných pasáží na hranici snesitelnosti. Krajní stavy jsou popisovány s tak umanutou repeticí a tak intenzivním zaujetím, že nemohou být než autobiografické. Jejich předmětem je chaos, ve kterém Klímovo literárním géniem vedené pero hledá a s filozoficko-psychologickou erudicí nachází koherenci a vyvozuje poznání. Nemoc se vyžene nemocí, šílení v blouznění se ztratí. A v čistém lihu.

Legrace s depresí
Vypravěčem je německý kníže Helmut Sternenhoch, který pojednává o své manželce Helze (v obou jménech se skrývá die Hölle, tedy peklo). Ta se z nekonečného podstupování tortur ve svém pekelném snu nevysvobozuje pokáním, jak jí radí Helmut, ale tím, že se vědomě rozhodne v průběhu mučení vydolovat ze sebe vůli. Podaří se jí to, z noční můry se stane lucidní sen a bolest se promění v rozkoš. Létá vesmírem rychlostí větší světla jako hinduističtí jogíni, kteří ovšem stále nemohou spočinout na božské planetě a stále mohou degradovat do nižší formy. Předmluva Miroslava Pauzy prozrazuje Klímovo zalíbení v Arthuru Schopenhauerovi, tedy jistě i ve východních filozofiích.

O tom všem jsem slyšel už předtím, ale až teď poznávám, co možná stojí ještě nad tím vším a co autora staví do kánonu po bok Jaroslava Haška a Karla Poláčka – Klímův humor. O něm se tolik nemluví. Možná proto, že je nepřenosný, což ovšem filozofie také. Vůbec není cynický a nihilistický, jak by se mohlo zdát. Ne, je prostě veselý. Neláme si hlavu s korektností, čímž je pro dnešního čtenáře osvěžující. Zejména jde o občasné obscenity, které ovšem autor vyslovuje s takovou samozřejmostí, že vlastně obscenitami nejsou. Je tu masochismus, který je pro Klímu fundamentálním znakem lidství, i sadismus, který podle něj není možný bez lásky. V době po Padesáti odstínech šedi a tisíci severských detektivek to jistě nikoho až tak neodradí.

Bolest podle Klímy pramení z nepochopení věčnosti, z nedostatku vůle k jejímu pochopení. Každé zlo je nezbytným, přechodným stadiem k dobru. Originální úvahy dávkuje do úst svým postavám, a tak je činí dobře stravitelnými. Každou tíži odlehčuje humorem, přitom nikoli na sílu. V Klímově podání jde depresivní a legrační ruku v ruce stejně jako ono pověstné vysoké s nízkým. Ústy šílené Helgy dokonce obhajuje vraždění, ostatně v souladu se svým také oblíbeným Friedrichem Nietzschem.

S Klímou o závod
Svým textem dává odvážně-bezelstně nahlédnout do svého myšlení. Čte se lehce, protože z něj čiší lehkost-spontaneita. Je to jako sen, přitom literárně bytelný prostor. Žádné z bodu A do bodu B, ale rallye s několika rychlostními zkouškami a oddělenými, precizně a přitom intuitivně umístěnými etapami. Čtenář pociťuje napětí a vzrušení typické pro závod. Sleduje peloton projíždějící rozličnými scenériemi a míjející různé monumenty.

Kromě hororu, humoru a filozofie jde ještě o černočervenou knihovnu a psychopatologickou kazuistiku. Helmut nechá Helgu skonat zmlácenou a pokálenou v hladomorně, protože se bojí její odplaty a následně ho mučí výčitky svědomí. Prochází psychotickými epizodami s krátkými remisemi, po kterých se muka přihlásí hlasem halucinace o to silněji. Nebo je to všechno realita? V předmluvě jsme spraveni, že Klíma trpěl depresemi, možná dokonce maniodepresivní psychózou podobně jako jeho obdobně pracovitý a nadaný epigon Egon Bondy.

Klíma podobně jako Jerome David Salinger dokonale budí dojem autenticity. Zda je skutečná nebo umělá je podružné. Cítíme jeho schopnosti, nízkosti i sny. Jeho egodeismus nebyl jen pózou, ale praxí hmatatelnou v jeho literárním odkazu. Svým dílem ukazuje dnešním autorům výhody toho, být outsiderem nebo, jak se dnes říká, loserem. I trhan může být Bohem jako nápadník Helgy, pro jejíž nevěru – ale zároveň náhodou – ji Helmut zabije, aby toho pak hořce litoval.

Vzhledem k tomu, že jde o kultovní dílo, nezbývá, než se pustit i do Krvavého románu. Jeho prvních sedmdesát stran tvoří zmíněná literární studie, která je zajímavá a čtivá, pokud máte rádi recenze. Následné kapitoly už imitují krvavé romány a jsou trochu náročnější. Naladěn na literární vědu jsem přeskočil na doslov, který mě zaujal najmě tím, že jako nejvyšší kvalitu vyzdvihuje Váchalův humor stejně jako já před chvílí ten Klímův. To chci tedy vidět  čili (Váchal píše „či-li“) přeskočím do druhé poloviny knihy, kde už to vypadá o dost schůdněji. Děj se přemístil do tehdejší současnosti literárního provozu a slezin protialkoholního spolku Dr. Římsy. Ano, to už vypadá dobře. Někdy musíte skočit dopředu, abyste se mohli vrátit.

Opominout nechci ani Klímův Svět jako vědomí a nic, který jsem zatím jen zběžně pročítal. Městská knihovna v Praze ho poskytuje ke stažení na svém webu. Bez registrace. Je třeba si ho vytisknout a uchýlit se mimo rušivé tenaty internetu.

V Deníku N píšou, že se lidi čím dál častěji topí v přírodních nádržích, zatímco cyklisti čím dál méně bourají. Myslel jsem, že plavání je bezpečnější. No jo, až na tu vodu.

Jel jsem na břichu po skluzavce. Ono se to nesmí, ale plavčíci se tvářili bohorovně. Dole, jak se skluzavka láme, jsem se bouchl do hlavy. Podruhé jsem jel zase na břichu, ale obezřetně se vzpíral na rukou, aby nedošlo k opětovnému bouchnutí. Dojezdový bazén byl hluboký jen po pás a ruce mě v efektu šipky nasměrovaly na dno. Došlo k bouchnutí do ramene, které opuchlo. Pár dní jsem zvažoval úrazovku, ale pak zase odpuchlo. Teď bolí v jiném místě. Vygoogloval jsem, že aby se rameno stabilizovalo, stáhnou se prsní svaly. Je třeba je roztáhnout.
Duchovní příčinou bolesti ramene je, že moc rozkazuješ. Onehdy jsem četl, že muž může trpět stresem, když nemá nikoho na povel. Říkám si, že když někomu velíš, velí i on tobě, takže nikomu nevelím, jenže když nikomu nevelíš a nikdo nevelí tobě, začneš velet sám sobě. Potkám Ondru Stravu z Ostrova. Rameno ho bolí půl roku od doby, co na něj spadl, když svým čtyřem synům předváděl karatistický koap. „Byl jsem s tím u doktorky a ona říkala, že se ti tam stáhnou svaly, aby…“ „Rameno stabilizovaly.“ „Jo.“

Člověk má pocit, že za to vždycky někdo může, ale pokud chce žít v souladu se svým vědomím, musí se odpoutat od všeho, co k tomu vedlo, odpíchnout se k tomu, k čemu to vede. Musí vymyslet, proč se mu to stalo, proč se to muselo stát. Ve vědomém životě se všechno muselo stát. Musíte prožít něco pozitivního, co by se bez toho nestalo. Ženě v limoncellových šatech zvedá vítr šaty. Nese svůj talířek s prázdným hrníčkem a lžičkou na pult. Řinčí to.

Drbu vrbu
Když to na někoho svedete, odvede vás to od přítomnosti, od sebe. V nepozornosti se vám stane něco ještě horšího, díky čemu na to původní přestanete myslet. Tím se to vyřeší. Jak vlastně může někdo moci za mou újmu? Choval se ke mně tak, že ho hejtuju. Když hejtujete někoho, hejtujete sebe. Ve chvilce nepozornosti si ublížíte. Ve výsledku je diskutabilní, kdo vás zranil, pokud vás nezranil osobně. Nejlepší kámoš mi zlomil klíční kost v den, kdy se se mnou rozešla životní láska. To léto jsem fakt nepotřeboval trávit v posteli, ale hejtovat reálné viníky je stejně kontraproduktivní jako ty domnělé. Lidi mají horší věci.

„Člověk je tím, čím není,“ řekl Sartre. Zní to jako blbost, ale je to tak. Není. Je. Není. To je vědomí. Ego je, když si hrajeme na to, že to buď je nebo není. V našem vnímání to tak je (nebo není), protože nedokážeme říct nebo napsat nebo myslet zároveň „je“ a „není“. Jsou to pro nás oddělené nádoby, ale přesně to jsme. Jsme a nejsme zároveň. Dokážeme to jen obracet, nikoli prohlédnout. Povstávání – to je, oč tu běží. Pořád můžu vstát, i když to vyžaduje čím dál delší meditaci o motivaci. Vítr zvedá šaty dalším zákaznicím. Nesu talířek s hrnkem a lžičkou na pult. Řinčí to.

Na Štěrkáči protahuju rameno o sloup veřejného osvětlení, pak si k němu sednu a opřu se o něj. Je to nepohodlné, protože do zadku tlačí hrana betonové kostky, do které je sloup zapuštěn. Zůstávám nepohodlně usazen. Stoicky přecházím diskomfort. Nebudu tam přece sedět navždy, časem se postavím. Kolem jde pán se dvěma štěňaty pitbulla, která ostentativně vrtí ocasy. V Anglii je kvůli častým útokům nedávno zakázali. Jedno ze štěňat míří přímo za mnou. Drbu ho, je mi vrbou.

Pán lidem nabízí, aby si psy pohladili, vychovává je pro canisterapii. Zeptám se ho, jestli štěňata už plavala. „Ještě ne.“ „Můžu?“ „Klidně.“ Odnesu je do vody. Jdou ke dnu. Pomáhám jim. Plavou. Pán na mě vztyčuje palec. „Jsou těžká, musel jsem je přidržovat.“ „Děkuju.“ Když pak sedím na lavičce, znepokojeně pána sleduju, jak štěňata hledá. Nachází je u nějakých lidí na dece. Později ho potkám na trávě ve stínu, jak spí. Štěňata taky.

Dopsal jsem
Můj deník má pěkný obal. Jsou na něm boty značky N, jahoda, babočka admirál, kolo, kšiltovka, kopretina a třešně. Vždycky vytrhuju popsané listy a přepisuju je na počítači. Pak je vyhazuju, abych mohl začít zase znova u vytržení nad prázdnou první stránkou. Můj život je prázdná první stránka a kompost digitální stopy. Comp post. Zbývá už jen pár listů a předsádky.

Moje zrcadlo je jediné, které mám. Baví mě jeho efekty. Pozoruju se, jak vypadám, když pozoruju ji. Jako bychom se dnes vůbec neznali. Opětuje mou uzavřenost, ale když jí pochválím tričko s nápisem Laskavost nic nestojí, všechno je zpět. Zářivě se usměje. Je fajn, že je veselá. Nechci ji kazit, dávat jí falešné naděje. Nechci, aby byly falešné, ale jsou. Pokecal bych, to jo, ale holky většinou nechtějí jen kecat.

Hraje tu moderní love folk, který běžně nesnáším, ale v kombinaci s šedobílými oblaky plujícími za skleněnou stěnou to jde. Jsem prázdný, připravený. Autoři v denících často performují sebetryznu za promarněné šance, ale jedinec nikdy neví, jestli jeho taktika není ta správná. To ví jen románová postava. Deníkář nesmí sklouznout do postavy, musí zůstat vědomím.

Dopsal jsem, co jsem chtěl. Zvídavý čtenář si možná řekne, že to není moc. Na druhou stranu je rád, že už to je. Může se posunout dál se svým čtením, se svým životem. Já snad taky, ale je těžké posunout se ze vzduchoprázdna. Není, o co se zapřít. Nic neklade odpor, žádné předsevzetí nepadlo na úrodnou půdu. Není lehké zbavit se nánosu stylizace a vrátit se do civilizace.