Co bolí víc – otevřená zlomenina ruky nebo rozchod? Odpověď je sice prvoplánově zřejmá, na druhou stranu ale ještě nikomu zlomené srdce pod kusem sádry nesrostlo. Pokud ano, dejte vědět, určitě bude tato metoda levnější než litry alkoholu, kilogramy sladkostí a oblečení. O zázračných uzdraveních z lásky sádrou jindy. Teď zase k těm údajně pozitivním emocím, které máte zažívat ve vztahu. I ony mají práh bolesti – okamžik, kdy další: „Víš, chtěl bych ti něco říct…“ (mám přítelkyni; jsem ženatý; chtěl bych být jen kamarád; můj pes tě nemá rád a já taky ne; už musím jít, mám rande… dále doplňte dle vlastních zkušeností) bude tím posledním, než se vážně zamyslíte nad návštěvou Obchodu pro sebevrahy nad tím, jak daleko jste ochotni to nechat zajít. Poprvé se zamilujete bez vteřiny zamyšlení, podruhé se sice zamyslíte, ale zřejmě příliš krátce, a potřetí muže raději odmítnete, protože se vám nelíbily jeho boty. Je to vlastně celkem jednoduché – po prvních pár odmítnutích zřejmě dochází k transformaci vzhledu, která je sice pro dotyčnou nepostřehnutelná, zato všem okolním mužům dává signál „ruce pryč“. Udržování staromládeneckého statusu s lehkým přechodem do staropanenského je pak víc než jednoduché. Ani se nemusíte snažit – nabídky prostě nepřicházejí.

Život je potom skvělý. Shovívavě posloucháte známé a jejich vztahové trable, zlomyslně se posmíváte všem, kteří ždímají v ruce mobil a čekají tu jedinou SMSku. Nemusíte nikoho sledovat na sociálních sítích a snažit se určit míru hrozby té blondýny, se kterou se vyfotil. Nedostáváte se do situací, kdy u něj v záchvatu zamilovanosti (a i několika dalších věcí) zůstanete neplánovaně přes noc a ráno přemýšlíte, jak se nasoukat do zakouřených věcí ze včera a vykouzlit make-up bez kosmetiky. V hlavě máte krásný klid, vzděláváte se, po večerech hledáte duševní rovnováhu na kurzech jógy a pak v hledání pokračujete na drinku, dvou i třech. Jen vám občas vaši teorii single-spokojenosti kazí fakt, že přátelům stále sabotujete domácí večírky a trváte na návštěvě barů. Protože už od dětství domácí večírky nesnášíte. A nikdy nejste přátelům bez červenání schopní dát uspokojivou odpověď na otázku, proč rychle zapomínáte na sabotérství i dětskou nenávist k domácím večírkům, když vám přislíbí účast hned několika nezadaných kolegů. To musí být čirá náhoda.

Zkrátka, máte to srovnané. Naprosto. Až do toho dne, kdy přijde někdo, koho desetkrát proženete svým radarem kontroly kompatibility a vyřadíte jako zcela nevhodného, a přesto neuděláte nic proti veselým motýlkům v břiše, lehce rozklepaným rukám a srdci bušícímu v krku. Samozřejmě svádíte zoufalý boj o čest svojí staromládenecké single masky. Vy nikoho nepotřebujete. V žádném případě. To nejste vy, kdo se hloupě usmívá a občas i hlasitě směje při čtení zpráv a mailů cestou po ulici a děsí kolemjdoucí. A už vůbec to nejste vy, kdo si celé dny konstruuje scénáře, ve kterých vás nekompatibilní objekt obejme a pak taky to a tamto a áách, zástava srdce. Vůbec to nejste vy, kdo se ze sebejistého všechno-je-mi-jedno single za několik týdnů promění v lehce pomatenou bytost, která během jógových meditací sní o tom, že tentokrát vše vyšlo a později na drinku s přáteli zničeně rozebírá, že šance jsou nulové. Práh bolesti, zkoumání bot, racionalita… Vážně jste mi věřili?

Není nic snazšího, než ze sebevědomého single učinit doufajícího idiota s úsměvem, který místo spaní sedí za počítačem a ventiluje své myšlenky typu má mě rád / nemá mě rád do grafomanských textů. Že zdravím. Staromládenectví v ženské verzi je skvělá věc. Od posledního: „Víš, chtěl bych ti něco říct…“ až do první iracionální zamilovanosti.

P.S. Tento článek se měl jmenovat „Ženská zamilovanost“. Autorka však měla obavy, že by si ho žádný čtenář nepřečetl, tak v nadpisu raději trochu lhala.

Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Po projekci stojím v klasické ženské frontě vy-víte-kam zabořena do svých neútěšných myšlenek a řeším své věčné dilema. Mám problém být kritická. Otevřeně říct, že něco stálo za starou bačkoru. A ano, s tím je opravdu těžké psát recenze. Před každým koncertem, filmem a představením se modlím, ať je to dobré nebo alespoň ucházející, jenže někdy to prostě přijít musí. Že to není dobré ani ucházející. Vlastně to není ani strašné. Prostě jen nijaké. Evidentně ale nejsem jediná, kdo není schopný dát dohromady komplexní názor na právě zhlédnutý film. Dívky vedle mě ve frontě si vyměňují hlášky: „Ty vole, to bylo super! Co myslíš?“ Druhá souhlasí: „Jo, fakt super! Hustý!“ Chvíli na sebe uznale pokyvují, jako by chtěly ještě něco dodat, nic je však nenapadne, a tak čekají dál v tichu.

Pivní filozofie
Neřekla bych, že lidé obvykle vyjadřují svůj názor jedním jediným slovem a neurčitým přikyvováním, spíše bych to hodnotila jako důkaz toho, že o dané věci není zrovna moc co říct. Alespoň co se týče superlativů. Občan K. je dokument o snaze oblafnout nudnou byrokratickou realitu. Vyfotíte se, zmutujete svoji fotografii v počítačovém programu s kamarádem. Pak vezmete fotografii mutanta a necháte si ji každý namontovat na občanku. Vy jste pak váš kamarád, váš kamarád je vy. Pokud ovšem předpokládáte, že vaše osoba není nic víc, než plastová kartička. Myšlenka určitě zajímavá – členové skupiny dokázali třeba na cizí doklad odletět do Anglie nebo se oženit. Úřady za celou dobu nezapochybovaly, že by se jednalo o nějaký podvrh. Skvělý příběh a fakta na zhruba půlhodinovou studii, plnou kuriózních příběhů, kdy jste v pohodě prošli s cizí občankou. Film je však dlouhý více než hodinu a za celou dobu se k zrovna velké dávce kuriózních příběhů nedostanete. Zato vás však čeká várka pivně-filozofických zamyšlení o hodnotě celého projektu a jaké to je, žít s cizí identitou. Něco jako kdybyste se dobrovolně čtyřicet minut koukali na to, jak někdo u psychoterapeuta odpovídá na otázku „jak se cítíte“. Bavilo by vás to?

Kde je ten mutant?
Než jsem na film odcházela, pročetla jsem několik recenzí. Všechny sborově mluvily o masírování vlastního ega a nebetyčné nudě. Říkala jsem si, že recenzenti jsou jen další fádní konformisti, kteří nepochopili čin, bourající hranice společnosti. Po zhlédnutí musím uvést, že jsem buď také fádní konformista, nebo tady prostě žádná převratná hranice nepadla.

Samozřejmě je dobré si na věci vytvořit názor vlastní. Tedy jít a podívat se, co že je to za film, který všichni hodnotitelé tak vesele cupují. A ještě než vyrazíte, mám pro vás jeden úkol. Podívejte se na svoji občanku. Podívejte se na fotografii individua, které se tam nachází, pak do zrcadla. Spočítejte si, kolik známých by mohlo bez větších potíží na vaši občanku projít. Zamyslete se nad tím, kde vlastně spočívá vtip toho, že morfujete svoji fotku s kamarádem a s velkou slávou si ji umisťujete na občanský průkaz. Vždyť na průkazové fotografii většina lidí vypadá, jako by je s někým zmorfovali, a možná to dokonce nebyla bytost pozemského původu.

Občan K.
dokumentární film o záměně identit členů skupiny Ztohoven
Česká republika, 2012, 72 min.
režie Michal Romeo Dvořák

Také máte pocit, že se s celovečerními animáky „pro dospělé“ roztrhl pytel a vám bude opravdu silně nevolno, pokud uslyšíte další Wall-e? Pixar to možná skutečně přehání se snahou vyždímat z unavených pracujících slzu dojetí nad balením popcornu, já se však nyní chci bavit o animaci úplně jiného rázu. A to doslova sebevražedného.

Obchod pro sebevrahy natočil Patrice Leconte podle stejnojmenného románu Jeana Teulého. Stejnojmenného, nikoli však se stejným obsahem. Při premiéře distributoři prohlásili, že si přáli dostat na plátno nějaký pozitivnější snímek a konečně se to povedlo. Ano, bez ohledu na název. Pozitivní ladění se vydařilo zejména díky odpoutání od původní předlohy a Leconte, nehledě na francouzský šarm a humor, dovedl film k mírně amerikanizovanému happy endu.

Sebevraždy na večer
Obchod pro sebevrahy je animovaný, o něco kratší než celovečerní film, a přesně to je skvělé. Díky propracované kresbě vyniká celkové kouzlo pochmurné atmosféry tak, jak by to nikdy nebylo možné u filmu s živými herci. Navíc oko potěší kreslená animace, žádné 3D generované počítačové postavičky.

Děj by se dal celkem snadno nahlížet jako metafora nálady společnosti uprostřed finanční krize. Šedé, pošmourné město, ve kterém po ulicích chodí lidé s odevzdanými výrazy a snaží se přijít na způsob, jak nejlépe spáchat sebevraždu. Jediný podnik, který vzkvétá, je malý rodinný krámek, který nabízí pomůcky pro všechny možné druhy účinného odchodu ze světa – oprátky, jedy, plynové masky, či dokonce samurajské meče pro statečné. Je libo opustit svět s milovanou osobou? Skvělé, je tu akční valentýnská nabídka – sebevražda pro dva.

Trocha optimismu
Jak známo z ekonomie, pokud má někdo na trhu monopol, a poptávka dokonce mírně převyšuje nabídku, je finanční situace zkrátka nádherná. Rodinný krámek proto prosperuje až do okamžiku, kdy se majitelům narodí syn, který se celou dobu směje. Od tohoto okamžiku začíná narůstat hladina celkového optimismu a elegance pochmurného humoru bledne. Špatně, nebo dobře? Je filozofickou otázkou, zda by měl film udržet stejné ladění jako od začátku a skončit nějakou nezaměnitelnou černohumornou hláškou, nebo naopak je dobře, když se překlopí do mnohem veselejší roviny a na místo sebevražd přijdou palačinky? Pokud by to měl být scénář průběhu finanční krize, je odpověď asi zjevná. Jinak je názor na divácích, za sebe přihazuji, že mi dávka pozitivity na závěr celkový dojem rozhodně nezkazila. Vřele doporučuji.

Obchod pro sebevrahy (Le Magasin des suicides)
Francie/Kanada/Belgie, 2012, 85 min.

14:26 Odpoledne, nenamalovaná, lehce rozespalá a naštvaná vybíhám s pytlem odpadků. Ve výtahu potkám sousedku. Přísahám, že ji vidím tak potřetí v životě.

- Dobrý den! Já jsem vás včera večer viděla… Vy máte nové auto?

Němá otázka v mých očích. Ženská, já ani nevím, v jakém patře bydlíš, a ty víš, co mám normálně za auto? Hm, to jen potvrzuje, že můj vůz vážně leží sousedům v žaludku. Ale natolik, aby do dvou ráno sledovali, čím přijedu domů?

- Ne. Včera mě přivezl kamarád.

- Ach, no krásné auto. Luxusní. Já myslela, že je vaše…

Já vím, že si myslíte, že jsem zazobaný šmejd. Díky.

- Já to kamarádovi vyřídím.

- Ale přede mnou se nemusíte upejpat. (Mrkne na mě.) Já vím, jak to u mladých chodí.

Mohl by ten výtah už dojet?!

- Jak to myslíte?

- No, že mu říkáte kamarád. Já to chápu. Je vidět, že to je slušný kluk, když vás takhle odveze domů. A má hezké auto. To si na něj vydělal sám? Výtah dorazil do přízemí.

- Tak nashledanou, paní — eh— sousedko!

Doběhnu k popelnici, vrátím se. Před dveřmi od bytu marně šmátrám po kapsách. Vyloženě fyzicky cítím, jak se na mě zubí moje vlastní klíče, zastrčené v zámku zevnitř. Mám na sobě vše, co tak nosí člověk, který před půlhodinou vstal a plánoval strávit líné neupravené odpoledne v prostorách svého bytu. Bez vycházek. Následné shánění druhých klíčů, tedy rozčílených rodičů, nechám stranou.

19:45 Za patnáct minut bych měla být na adrese U Zvonařky 9. Za možné to považují jen jako obvykle optimistické Google maps.

20:25 Dojela jsem sice za slibovaných 15 minut, jenže teď už půl hodiny romantickou okružní jízdou po I. P. Pavlova hledám místo k parkování. Všechny ulice jsou samozřejmě jednosměrné. Během jedné ze zuřivých okolobločních cest potkávám celou rodinu na noční vycházce mokrou Prahou. Plánují přecházet přes přechod. Rychle projíždím za jejich nenávistných pohledů.

20:26 Při druhé cestě kolem bloku potkávám tutéž rodinu v půlce stejného přechodu. Pomalu přecházejí provázeni mým nenávistným pohledem.

20:28 Na zcela jiném přechodu potkávám tu samou rodinu. Pomalu a s gustem přecházejí. Pokud existuje něco silnějšího než nenávistný pohled, tak přesně tím na ně zahlížím z auta.

20:32 Konečně parkuji. Otvírám dveře. Auto začíná hlasitě pípat. Couvám. Pípá. Dorovnávám kus dopředu. Stále ohavně pípá. Neutrál. Žádné zvuky. Na displeji symbol francouzského klíče. Zkouším velmi ženskou metodu. Vystupuji, zamykám a doufám, že až se vrátím, prostě se to nějak spraví.

22:30 Tiše a nenápadně se vracím k autu. Znáte to? Doufáte, že když ten počítač zapnete pomalu a opatrně, najednou začne fungovat. P-o-m-a-l-u startuju. Vzduch je klidný. Nikdo nepípá. Zkouším zpátečku, stále žádné pípání a francouzské klíče na obzoru. Řadím první převod — PÍÍÍP!

Telefonát s rodiči
- Mami, co znamená francouzský klíč na neutrálu?

- Že jsi moc pila?!

- No jako v autě. Podívej se do manuálu, co znamená, když se na displeji zobrazí francouzský klíč. Je tam k tomu něco?

- To, že jsi blbá, tu nepíšou, protože to je každému jasný. Kdo tě vůbec nutí jezdit autem? Co ti brání jezdit MHD? Víš, co já jsem v tvém věku…?

Ano, už dávno přešla z pionýra do komsomolu a okouzlovala tátu na brigádě na závodě Rudého krasnoarmějce při lepení podpatků na boty pro rolníky předního sovchozu Krasnodarského kraje.

- Ne, nevím, mami, nemůžeme vyřešit to auto? Našla jsi, co znamená francouzský klíč?

- Ne, nenašla! Já bych tě tím klíčem vzala po hlavě, třeba se tam objeví rozum! Jak ses mohla narodit tak nezodpovědná?!

Asi jste mě vyráběli nekvalitně.

- Dobře, díky, zkusím zavolat otci.

Telefonát s otcem předem hodnotím jako zbytečný. Následujících 30 minut startuji, popojíždím, plazím se pod autem, zkoumám olej a ruční brzdu, protáčím motor naprázdno. Auto stále pípá, pejskaři se řadí v desítkách na výbornou podívanou (blondýna v bílém kabátě leze pod auto).

Poslouchám znervózňující pípání. Protahuju se. Sakra, přivřela jsem si kabát do dveří. Naštvaně s nimi prásknu. PÍ — ticho… Otvírám dveře — PÍP PÍP PÍP — zavírám… Rozhostí se nádherné ticho… Hodinu a půl jsem řešila problém způsobený nedovřenými dveřmi.

00:30 Konečně dorážím domů. Otvírám manuál. „Francouzský klíč na displeji znamená blížící se termín technické kontroly.“

„Jasně, v kolik kde?“ Hlavní je být lakonická a nedat tu radost znát. Jakože nic. Jakože je to jedno.

„Tak v sedm u Národního, jo?“ Skvělé, pomyslela si, to budu mít po práci ještě hrozně času – stihnu si skočit koupit hezký boty a možná i nějakou sukni a… No vůbec, co si teda vezmu na sebe?

Zbytek pracovního času byl přirozeně věnován debatám s kamarádkou o ideálním oblečení a úvahám, co by od toho měla nebo neměla čekat. Udusit v sobě hned v zárodku naději na kytici růží a romantické šampaňské u Vltavy, morálně se připravit na hospodu. Nečekat moc. Ale zase nečekat málo a oholit si nohy, přece se sám ozval. V břiše měla plno motýlků, oběd s kolegy proto vynechala – možná by se jí mohlo do večera podařit i něco málo shodit.

O čtvrté s nadšením zaklapla počítač. Tak, teď bude tři hodiny něco smysluplného dělat, vůbec se nebude stresovat, ani na tu schůzku myslet. Prostě to vezme s klidem, jako by na tom nezáleželo… nezáleželo… Hele, kadeřnictví! Ignorovala fakt, že stav jejího účtu je žalostný a výplata v nedohlednu, a zaplula do prosklených dveří. Ano, trochu zkrátit. Vyfoukat do objemu, víte co, mám večer něco důležitého. Sakra, pomyslela si. Přece si říkala, že to nebude brát vážně. Ale tak co, tak jako tak potřebovala s vlasy něco udělat.

Stejně si vysvětlila i nákup voňavky, předražené pleťové masky, nových lodiček, sukně, náušnic, řasenky a dvou odstínů laku na nehty. Poté s hrůzou zjistila, že už jí zbývá jen čtyřicet minut na vytvoření svého krásnějšího já. Stihla to tak tak. Se správným čtvrthodinovým zpožděním se nesla na místo schůzky na mírně krkolomných podpatcích a v plné výbavě – stylové, sexy, ale zároveň něžné. Variantu toho, že by chtěl vyrazit na romantickou procházku, se rozhodla potlačit hned v zárodku sdělením, že má hlad.

On na místě ještě nebyl. To jí výrazně zkazilo plánovaný efektní příchod, na druhou stranu měla čas se alespoň efektně postavit. Než přiběhl v půl, celý udýchaný, stihla už vystřídat přes deset efektních pozic doporučených v časopise, žádná však zřejmě nepočítala s nikdy nenošenými lodičkami. Au. Dal jí letmou pusu na tvář:

„Promiň za to zpoždění, dneska hrozně nestíhám. Budu právě muset zase za chviličku běžet…“

„…?“

„No tady je ten foťák, už ho nebudu potřebovat, tak vracím. Nezlobíš se, že jsem ho měl tak dlouho, viď? Promiň, už budu muset fakt jít. Tak se měj krásně, rád jsem tě viděl.“

Poodběhl už několik metrů, když se otočil přes rameno, prohlédl si její vzhled a než naskočil do tramvaje, stihl se na ni usmát: „Ty jdeš pak ještě někam na rande, viď?“

Velké akce s bohatou nabídkou zajímavého programu mi jen dokazují, kam až sahá má neschopnost rozhodnutí. Vybrat jsem si nemohla ani v rámci Letní Letné 2012. Jako vhodné rozhodnutí se ukázalo věřit pořadatelům a vyrazit rovnou na zahajovací show. Je pravděpodobné, že v ní uvidíte to nejlepší, to, co naláká na další program. Lacrimae tuto tezi více než potvrdilo.

Vítejte ve světě nového cirkusu a divadla. Letní Letná je festival, který Prahu konečně přesvědčil, že za nádhernými silnými uměleckými zážitky je možné a vhodné chodit do cirkusového šapitó. Letošní ročník nebyl rozhodně výjimkou a překypoval nádhernými představeními pro všechny diváky. Zahájil ho mezinárodní kabaret Lacrimae.

Představení neboli kabaret nápadů na téma risk je výsledkem unikátní spolupráce, na které se podíleli umělci ze Švédska, Francie a Česka. Společná show Cirkus Cirkör, Cahin Caha a Cirku La Putyka dokáže všechno – pobavit a rozesmát, zatáhnout diváky do děje, nadchnout je, vyděsit i donutit zůstat zírat s otevřenými ústy.

V Lacrimae se objevují křehké dívky bez jištění, vznášející se pod střechou šapitó. Umělec s ochrnutýma nohama, který s partnerkou předvádí virtuózní balanční akrobacii. Houslista, jenž hraje postavený na povoleném laně, ale i legrační přiopilá krotitelka všeho živého se správnou kolotočářskou blonďatou parukou a flitrovými šaty. Akrobatické kousky jsou v Lacrimae podané s divadelním šarmem – artistka například šplhá po žebříku, který se pod jejíma nohama neustále rozplétá. Pletení je ostatně motivem, který prochází celou show v podobě různě se objevujících panenek, které se stávají součástí dechberoucí choreografie. Naprosto pozoruhodný je živý hudební doprovod tvořený třemi až pěti muzikanty. Kdybych je neviděla, tipovala bych na autora hudby pár počítačových programů a menší orchestr. Také uvidíte wrestling s plyšovým medvědem. Několikrát se objeví dokonce netradiční striptýz či rovnou nazí herci. S jistotou se však dá říci, že nahota zde působí zcela patřičně.

Co dodat? Jen doporučit. Lacrimae ve mně probudilo staré a pozapomenuté pocity dětského štěstí z první návštěvy cirkusu – čirou, ničím nezkreslenou radost. Z kabaretní mozaiky nakonec vzniknou tři oddělená představení, která budou mít premiéru v Marseille v roce 2013, a samozřejmě se na ně můžete těšit i na příští Letní Letné v roce 2013. Pokud vás už jen popis toho, co lidé dokážou, mírně nadzvedl z gauče, vyrazte třeba do Cirqueonu – pražského centra pro nový cirkus. Třeba za rok už taky ledabyle skočíte salto na laně..

Lacrimae
kabaret
Švédsko – Česká republika – Francie
Letní Letná 2012

Pravděpodobně ano, pokud se vše odehraje v prostoru podobném vakuu – informačnímu, lidskému, okolnostnímu. Místo, kde se vaše rozhodnutí nebude proměňovat, modifikovat ani s sebou neponese nečekané následky.

Na světě existují takové profese (a z bůhvíjakého důvodu velmi populární), ve kterých je rozhodování denním chlebem. Advokáti, soudci, vědci a mnozí další se rozhodují neustále a zároveň musí brát na vědomí, že výsledek jejich práce bude všem na očích, a navíc získají veřejnou slávu nebo zatracení. Zářný příklad takového pranýřování si v kauze s ruskými aktivistkami ze skupiny Pussy Riot vysloužila soudkyně Marina Syrova. Jak vidno na ilustraci, „superlativy“ na její adresu nikdo nešetřil. Přitom rozhodnutí, které Syrova vynesla, bylo pravděpodobně jediné přípustné exaktní rozhodnutí, které mohla učinit. Exaktní – ale nikoli správné v očích veřejnosti. Poznamenejte si bod, důležitý pro pár minut, než dočtete tento článek. Exaktní se nerovná správný.

Lidský trojský kůň
Ovšem exaktní, přesný, uvážený, promyšlený – to jsou motta života dnešního člověka. Tedy v případě, že chce být v moderním světě úspěšný a zapadat do pravidel. Pokud někdo z vás někdy četl kariérní poradce, určitě ví, o čem mluvím. Uchazeč o kariéru „někam to dotáhnout“ by měl strávit minimálně měsíc hloubáním nad sebou a svými cíli, než vůbec zavítá na web s pracovními nabídkami. Hlavní hnací motor dnešní doby – počítače a s nimi spojené technologie – jsou totiž exaktní až až. Na vykonání konkrétní činnosti, třeba napsání tohoto slova, mají jen jeden algoritmus a nepřipadá v úvahu, že by si jej spletly. Jakmile se do rozhodování vložím já, ihned se do techniky vloudí náhoda a lidský faktor. Většinou totiž vyberu možnost „Přesto spustit“ a během několika vteřin se zdravím s trojským koněm či jeho modernějším bratrem. Virové zabezpečení, postavené na exaktních pravidlech, má zabudovanou jistou svobodu volby a nechává lidský faktor rozhodovat o jednotlivých krocích.

Lidský faktor
Lidský faktor vnáší do exaktních skutečností punc emocí a dojmů. Tedy toho, co nelze snadno změřit. Exaktní, přesný podle logiky věci a všech okolních faktorů, totiž často znamená jdoucí přímo proti pocitům. Autorka článku se musí přiznat, že má problém si ráno zvolit barvu spodního prádla, natož aby činila rozhodnutí většího významu. Strach z rozhodnutí jde dlouho a úspěšně tutlat, dokud vás před ně život nepostaví sám. „To už nebude lepší. Doporučuji zvážit uspání,“ byl verdikt, který rázem obrátil moji naivní naději, že všechna rozhodnutí jdou zpětně zvrátit. Lékařka byla zcela profesionální a bohužel i exaktní. Lidský faktor v mé podobě choval naději a zoufale nedokázal přistoupit k tomu jednomu a nezvratnému kroku, který bylo třeba učinit.

Život se občas rozhoduje sám
Ať už promyšlená a přesná, nebo spontánní a bezmyšlenkovitá, rozhodnutí mají vždy nějakou váhu. Způsob, jakým je činíte, je záležitostí ryze osobní. Pokud na základě propočtů, rozmyšlení a logických skutečností, nad kterými jste strávili několik dní, máte stále ze svého rozhodnutí zlý pocit – můžete si být celkem jistí, že zlý pocit z něj budete mít i za týden. A šťastní také pravděpodobně nebudete. Pokud vás rozhodnutí bolí, ale víte, že povede k lepšímu, bolest časem přejde a spokojenost ze správné volby zůstane. A také za vás občas život rozhodne sám, ať už jste exaktní byli, nebo jste doufali…

Můžou to být kravaťáci i úplní otrhanci, muži i ženy. Zaujímají občas skutečně krkolomné pozice, ráno bývají mírně otlačení, nevyspalí a nevrlí. Můžete se do jejich řad zařadit jednodušeji, než si myslíte. Nejlepší šanci máte v létě, kdy přichází doba dovolených. Ano, spáčem na letišti se může stát každý.

Při čekání na letadlo, což je otázka několika hodin, si rád sedne a na chvíli zdřímne snad každý. Jsou ale i okamžiky, kdy na letišti musíte strávit mnohem více času, než byste kdy chtěli. Čekací doba na navazující spoj může být devět hodin nebo jste už měli odletět a začala bouřka. Cesta do města bývá dlouhá, drahá nebo z jakéhokoli jiného důvodu nevyhovující. Za letištní hotel se vám platit nechce nebo je plný. Také se stává, že vaše letecká společnost nečekaně zkrachuje. Mnoho lidí ale na letišti přenocuje mezi lety prostě jen proto, že nechtějí svůj spoj zaspat.

Dobře se připravil = dobře se vyspal
Jaké to je, spát na letišti? Pokud víte, že budete třeba celou noc čekat na navazující spoj nebo předpokládáte, že vaše lety mohou mít zpoždění, můžete si už doma připravit základní výbavu profesionálního letištního spáče. Vybavte se levným nafukovacím lehátkem, nezapomeňte si klapky na oči a špunty do uší – na letištích se svítí 24 hodin denně a non-stop jsou hlášeny odlety, přílety nebo opozdilí pasažéři. Jako další doplněk se dříve doporučoval budík, dnes si samozřejmě vystačíte i s mobilním telefonem. Nabitým. A nespoléhejte na zásuvky – některá letiště jich mnoho nemají a jejich hledání se tak může stát dobrodružnou výpravou. Pokud cestujete sami, neměli byste zapomenout na poměrně banální věci, jako jsou papír a výrazný fix. Na papír napište například, že byste chtěli být probuzeni v šest ráno (a chcete kafe) a položte ho vedle své hlavy. Na probuzení se dobrodinec určitě najde, pokud vám někdo přinese i kafe – seznamte mě s ním taky.

Kde tu máte kamery?
Co dělat v případě, že jste ten hurikán opravdu nečekali a máte před sebou dlouhých deset hodin? Nemáte lehátko ani klapky, jinak ale rozdílů moc není. U aerolinek mívají k zapůjčení deky a polštáře, pamatujte však, že si je skutečně jen půjčujete. Pokud se nacházíte na velmi frekventovaném letišti, je dobré se vydat hledat pohodlné místo na spaní co nejdříve – jinak vám hrozí, že budete tím chudákem, kterého každý překračuje u záchodových dveří. Z důvodu bezpečnosti si zjistěte, kde se na letišti zdržuje ochranka, kde mají kamery a kde spí ostatní. Pokud jste sami, raději se připojte k větší skupině spáčů. A na konec – nezapomeňte si připravit výmluvu. Personál většiny letišť nechává spáče být. Může se ale stát, že po vás ostraha bude požadovat platnou letenku, aby se ujistila, že zítra budete skutečně pryč.

Jaká je situace právě na vašem letišti, se můžete dozvědět na www.sleepinginairports.net. Nasbíráte tam i pár dalších tipů a rad, jak se v několika hodinách nestát zoufale nevyspalým pomačkancem.

Pokud máte iPhone, téměř automaticky si myslím, že máte Instagram. O to víc mě překvapila reakce celé řady známých, kteří neví, o co jde – ale ví, že se o tom mluví. Je dobré něco vědět o sociální síti, která shromažďuje obrázky naší virtuální snové reality. A chci podotknout – reality nádherné.

Dlouhá léta byla fotografie záležitostí poměrně úzkého kruhu lidí, kteří byli ochotni potýkat se s nedokonalou technikou a zaplnit vlastní koupelnu spoustou chemických vývojek a ustalovačů.

Technologie ale nakonec poskočila vpřed, trh obsadily pohodlné plastové filmové kompakty a fotolaby, kde vám film vyvolali s celkem jistým výsledkem. Poté nastoupily první digitály, stále lepší, menší a lehčí, s jednodušším ovládáním.

Na základě tohoto vývoje by se dal zkonstruovat krásný graf úměrnosti počtu lidmi pořízených snímků a totálního poklesu jejich průměrné vizuální estetiky, nebo lidově řečeno hezkosti. Nevěříte? Otevřte si stará rodinná alba a srovnejte atmosféru starých snímků ze 70. let s těmi 350 záběry, které jste pořídili svým novým digitálním kompaktem na poslední rodinné oslavě před pár týdny. Digitální snímky skoro nemají vady a zaznamenávají, co vidíte, ve vší realistické skutečnosti. Žádné světelné skvrny a modravé nádechy.

Plastové foťáky a extrémní barvy
Nostalgie po starých nepřesných barvách a celkové atmosféře fotek pořizovaných poctivě na nekvalitní film nedává mnohým spát. V 90. letech v Rakousku vzniká kult pod názvem lomografie – mánie focení nekvalitními plastovými foťáky, nejdříve těmi původními starými a pak i moderními a o poznání dražšími replikami. Staré černé plastové Lomo, které naši rodiče v 90. letech s klidným svědomím hodili do odpadkových košů, za posledních pět let stouplo v ceně asi pětkrát a předčí mnohé zbrusu nové digitální foťáky.

Hezké na lomografickém trendu je, že v digitální éře pořizujeme fotky hezky postaru, skrz plastovou krabičku na prošlý (kvůli efektům, chápejte) film z drogerie. Jenže, co je pravidlo číslo jedna facebookové doby? Ať mluvíme o soukromém životě, zájmové skupině nebo businessu: sdílej! A jak chcete rychle a pohodlně sdílet, když trvá měsíc, než nafotíte film, další než ho odnesete vyvolat a pár dalších týdnů než si výsledek vyzvednete?

Instagram, a jste fotograf
Lomografie nevznikla z lásky ke kvalitním snímkům, ale naopak jako plod lásky k nekvalitním, zajímavě barevným fotografiím, které vznikají spíše náhodně než záměrně. Na „náhodu“ je nejlepší být vždy připraven a tedy mít fotící nástroj vždy s sebou. Co s sebou máme vždy? Mobil. V posledních letech je to navíc u mnohých smartphone. Takový smartphone má v sobě zabudovanou kameru a taky samozřejmě internet, čímž se z něj stává ideální prostředek k pořizování snímků a jejich sdílení.

V roce 2010 Kevin Systrom a Mike Krieger uvedli na AppStore svou aplikaci, pojmenovanou Instagram, která umožnila pořizovat fotky a rovnou je ukazovat svým známým online. Jedná se v podstatě o sociální síť založenou na sdílení fotografií, kde si prohlížíte příspěvky svých přátel, a vaše příspěvky může rovnou zobrazovat i na dalších sociálních sítích, které užíváte (Facebook, Twitter, Foursquare, …). To ale není vše. Na Instagramu vytvoříte momentku nejen instantní, ale také hezkou. Stačí zmáčknout spoušť, pak si vybrat z 16 přednastavených profilů a vaše obrázky získají úchvatné barvy nebo začnou vypadat jako mírně přesvícená fotografie ze 70. let. Doplňte rámečkem, použijte trochu speciálního nástroje rozostření a najednou vůbec nejste špatný fotograf, protože rozostřenost je účelná a divné barvy taky. A vůbec nevadí, že na fotce je vlastně jen šálek kafe, co si dáváte k snídani. Samotný Instagram byl až donedávna pouze applovskou záležitostí, letos na jaře však aplikaci za 1 miliardu dolarů odkoupil Facebook a již za několik dní byla zpřístupněna i pro platformu Android.

Vaše kawaii fotky
Instagram je pravděpodobně nejznámější prostředek na vytváření digitálních „lomofotek“, jeho hlavní specifikum spočívá v tom, že zároveň funguje jako sociální síť. Mimo něj však existuje množství aplikací, které fungují vyloženě jako fotoaparáty. Například pro již zmiňovaný Android se mi během méně než pěti minut podařilo stáhnout více než dvacet nejrůznějších aplikací s názvy jako LittlePhoto, Lomo Camera nebo třeba Pudding Camera. Spojuje je především fakt, že je snadno dohledáte pod klíčovým slovem lomo a jako ikonku tvůrci používají upravenou podobu starého foťáku. Všechny tyto aplikace jsou zadarmo, některé ale mají i například lepší nebo „profi“ placené verze. Pointa je veskrze stejná – vytváření zajímavých, roztodivně barevných fotografií nejrůznějších stylů.

Kvalita snímků však v každém případě závisí především na kvalitě optiky vestavěné ve vašem mobilu, aplikace jen nabízí různou škálu barevných filtrů nebo třeba i efekt rybího oka. V podstatě lze říct, že kvalita nespočívá jen v širokém spektru vychytávek, ale především v pohodlnosti ovládání. Pokud vám trvá deset minut nalézt, kde si vyměníte hnusný filtr Rainbow za filtr Black n’ white, který je na fotku babičky o něco vkusnější, a když ho konečně najdete, zjistíte, že v procesu se fotka omylem vymazala, protože jste zřejmě v nějakém momentu zapomněli kliknout na Save, nejedná se pravděpodobně o ten nejpohodlnější software. Jinak ale stahování ani fantazii nic nebrání, pro pobavení si můžete třeba vyzkoušet aplikaci, která pořizuje opravdové kawaii fotky (ano, opravdu se tak jmenuje a můžete si tam přidat nadpisy, blikající rámečky a motýlky).

Naše nová virtualita
Technika postoupila do doby, kdy není až tak finančně náročné pořídit si fotoaparát, který dokáže zachytit realitu prakticky dokonale. Z osobního pohledu však mohu říci, že mě fotografický realismus zajímá u novinářských fotografií a pak také u prohlížení National Geographic. Realita je všude kolem mě, a proto pokud se dívám na obrázky, chci si ponechat alespoň někde tu dětskou atmosféru pohádek. Myslím, že láska k instantně surrealisticky barevným obrázkům nepramení z ničeho jiného než z touhy mít možnost vnímat okolní svět jinak. Zaznamenáváme čočkami mobilních telefonů realitu, abychom ji přetvořili do „atmosférických“ obrázků skutečnosti, která nikdy nebyla. Sdílíme ji se svými přáteli, kterým se tato neskutečnost líbí. Ve virtuálním světě e-mailů, tweetů, zpráv a statusů už žijeme pár let a nyní mu zprostředkovanou realitou fotek dodáváme i jeho barevnou snovou tvář. No není krásná?

Fanouškům japonských a korejských puberťaček a anime doporučuji vyzkoušet fotografickou sociální síť mytubo. Je to takový mírně groteskní východní Instagram

O současném umění se vede spousta debat, mnoho z nich u piva pod hlavičkou „no jo, dneska už je umění fakt cokoli“. Negativismus byl vždycky nejjednodušší cestou a je pravda, že už Malevičův Černý čtverec na bílém pozadí (což je v podstatě výčet věcí obsažených v obraze) na počátku 20. století poněkud naboural představu, co můžeme považovat za umění a co za čmáranici. Jenže za zobecňujícím prohlášením, že dnešní umění není nic moc, většinou nestojí hluboké poznání tématu. Ba naopak. Právě role „osvěty“ se rozhodl chopit prostor Galerie 3×3 v Liberci, jehož vzniku dopomohl herec Tomáš Dianiška.

Mladí umělci a kurátoři Andrea Pekárková, Helena Krásová a Jan Nálepa se rozhodli, že výstavní prostor libereckého Malého divadla Františka Xavera Šaldy, který dříve fungoval jako šatna, využijí po svém. Od listopadu 2010 v rámci projektu 3×3 prezentují současné mladé umění zdaleka přesahující hranice libereckého kraje. Galerie 3×3 a její mladý tým se snaží vybírat to nejlepší mezi současnými umělci, jak těmi začínajícími, tak etablovanými. Za dva roky se tak na programu galerie objevila jména jako Marius Konvoj, Jana Bernartová, skupiny Guma Guar a Rafani nebo AKA 47 (umělecký pseudonym kurátorky Andrey Pekárkové). Rozšířit obzory by si podle zakladatelů 3×3 projektů tak mělo nejen liberecké publikum, ale vlastně všichni, kdo chtějí vědět, co se v současném mladém umění děje.

Přestože je dnes provoz prostoru tak trochu nevyřešená otázka, kurátoři nezoufají. Na otázku, zda skutečně skončí a jaké jsou další plány, odpovídá Andrea: „S galerií jako takovou rozhodně skončit nechceme, jde jen o prostor. Ve vzduchu teď visí otázka, zda se bývalá šatna bude rekonstruovat, nebo ne. Pokud ne, zůstáváme, jestliže ano, máme už v klobouku nějaké alternativy, ale to je tajné.“ Každopádně jako případná rozlučka – ale možná také ne – se v červnu chystá „obrovskej mejdan“. Návštěvníky čekají první den koncerty kapel Schwarzprior a Lightning Glove, druhý bude naplněn multikulturním programem, který zahájí divadelní představení Mickey Mouse je mrtvý z pera Tomáše Dianišky, následovat bude neobvyklá přehlídka Petra Kafky, video od Andrey a Heleny a derniéra výstavy Richarda Loskota 3×3×3.

16.–17. 6.
Galerie 3×3
Zhořelecká 5, Liberec
www.gallery3×3.ic.cz

Nádražní čekárna je místo náhodných lidských setkání. Ve stejnojmenném představení souboru Farma v jeskyni se v tomto prostoru setkávají tragické okamžiky minulosti s nic netušící současností a problémy, které přetrvávají desítky let. Přijďte, počkejte, poslouchejte a uvidíte to, co sami často nevnímáme – paměť místa plného historie.

Zajímavostí pohybového divadla je především práce s jiným způsobem přenosu informací. Vypráví příběh složený z dojmů, emocí a pocitů, které místy tušíte a místy hádáte. Kdyby šlo zaznamenávat výsledné divácké vjemy, nejspíš by se nenašly dva stejné. Napsat o každém dalším takovém představení je výzva. Nic není stoprocentně jisté, vše lze interpretovat na desítky způsobů. Záchytný bod bývá jen jeden – oficiální popis hry a třeba rozhovor, pokud jej s někým ze zúčastněných stihnete spáchat. Potom samozřejmě existují pomůcky, jako třeba pročítání všech předchozích článků již o představení napsaných. To je celkem zrádná metoda, protože psaní o premiéře se může snadno stát vaším kariérním harakiri.

Náhodná setkání
Představení souboru Farma v jeskyni Čekárna vás zahrne řadou dojmů. Máte tu skvělou živou hudbu, pozoruhodný zpěv a samozřejmě výrazný tanec. Celý děj se odehrává ve stanici Žilina – Zárečie, odkud odjížděly v době druhé světové války transporty do koncentračních táborů. V představení se míchá minulost se současností – neklidné duše zemřelých, současní cestující, novináři, oficiální proslovy… Jak popisují Čekárnu sami představitelé Farmy v jeskyni: „V čekárně jako v meziprostoru se potkávají „náhodní“ cestující a nenáhodně se tam vracejí mrtví. V banálním vztahovém trojúhelníku se kumuluje privátní násilí, evokující nezhojené historické trauma, ze kterého pořád roste tichý nacionalismus.“ Forma představení skýtá prostor k interpretaci – kde jsem já s ženskou naivitou viděla náznak erotického vztahu, objevil můj známý alegorii boje se systémem a tiché vzpoury. Jediné správné vnímání je tak to vaše vlastní.

Ve starověkém Římě by fyzicky napadli cizince, který by si oblékl tógu bez dovolení, a středověcí francouzští šlechticové by nepochopili, že jste chlap a nenosíte punčocháče (tehdy chosses). Za komunismu honili „máničky“ a dnes se musíte sakra snažit, abyste někomu připadali trochu divní. Móda jde s dobou, ale jejím doprovodným prvkem stále zůstává uniformita stylu. Oblékáme se, abychom něco vyjádřili a někam patřili. Nebo právě vy ne?

První, co napadne snad každého, když se řekne „uniforma“, je vojensko-policejní tematika, vybavují se rytmicky pochodující pluky a pevný systém. Uniforma (z latinského uniformis, jednotný) původně vznikla jako vojenský atribut. V dobách již zmíněného Říma dostávali vojáci stejnou zbroj a ve středověku se štíty zdobily erbem města nebo krále, za kterého bojovali.

Já jako oni a oni jako já
Z uniformy přímo pochází slovo uniformita, které už toho se strohým vojenským řádem tolik společného nemá. Uniformita se dá pozorovat ve stylech oblékání od již zmíněných specifik odívání římské nebo středověké šlechty až po dnešní dny.

Velmi zajímavý vztah s identickým oblékáním lze najít například v Japonsku. Místní tradiční oděv se léta neměnil – Japonci si hlídali vlastní styl, na rozdíl od Evropanů, kteří jako straky vykrádali detaily z kultur napříč zeměkoulí. Jednotnost odívání se tak japonská vláda rozhodla využít v období před útokem na Pearl Harbour, kdy se pro celý japonský národ nechaly ušít stejné oděvy. Měly pomoci národ co nejvíce sdružit. To, že se kroj tehdy vůbec nepovedl a údajně zničil japonskou tradici oblékání, nechme stranou.

Hlídej si svoji černou
Japonci rozhodně nejsou první ani poslední, kdo se oblečením plošně sjednocuje. Samozřejmě nemluvím o celých národech, v tom jsou výjimeční, ale třeba o směrech jako goth, punk nebo hippies. Nakolik uniformní vzhled sjednocuje a jak vylučuje „cizorodé elementy“, se mohou potenciální nevěřící přesvědčit na jakémkoli metalovém koncertu, kam by dorazili v oblečení světlejším než černé. Oblečení uniformuje nejen výstřední subkultury, všichni velmi dobře známe i pojem kancelářská krysa doplněný nutně upjatým společenským kostýmem.

Tendence odívání třeba na pražských vysokých školách sleduje projekt portálu Czech Original Fashion, v rámci kterého nafotili v březnu studenty hned několika škol. Jaké jsou závěry? Ponožky v sandálech obvykle považujeme za nedostatek vkusu, vzhledem k četnosti jejich výskytu na ČVUT se však nabízí otázka, jestli tam není nějaký záměr. Na Filozofické fakultě UK můžete již tradičně potkat cokoli, opravdu co-ko-li, což zřejmě svědčí o množství filozofických směrů dnešního světa. Zcela očekávaně mají nejbližší vztah k oblékání studenti uměleckých fakult, kde ale také platí určité uniformující pravidlo – čím barevněji, tím lépe.

Trendy pro všechny
Celkově se dá říct, že uniformitu projevujeme už v tom prvotním okamžiku, kdy vyrážíme obnovit svůj šatník o něco módního. Móda jsou trendy, trendy jsou pro všechny stejné, čti uniformní. Takže pak hromadně nosíme třeba fialovou, trička s potiskem a skinny džíny.

Zajímavé je, jaký vliv má masové zavádění „uniformy“ na naše vnímání. Většina z nás si ještě určitě vzpomíná na doby, kdy byla přesvědčena, že do těch „legínových“ kalhot se nikdy soukat nebude. Uplynulo několik let a… přiznejte se, určitě také máte několikery. A možná ani nemáte žádné jiné. Osobně by mě zajímalo, co nám dalších několik desítek let s módou přinese – zbavíme se úzkých nohavic a budeme zase oslavovat zvonáče? Nebo se třeba vrátí nálady počátku 20. století, kdy byla spisovatelka George Sand v kalhotech považována za naprosto exotickou bytost?

A co na to módní bloggeři?
Uniformita je i v těch, kdo se k módě takřka modlí a sledují každé její vzdechnutí – módních bloggerech. Třeba Eva Došková (která na otázku, zda chce vystupovat pod svým jménem či zajímavým pseudonymem, odpověděla, že bude raději uniformní) říká: „Uniformita je podle mě zcela nevyhnutelný jev, který určuje zapadnutí člověka do společnosti a jeho akceptaci. Stejně tak určuje zařazení člověka do jeho subkultury. Je to jakýsi základní stavební kámen, na kterém je možné postavit si něco jako vlastní styl, který však nikdy zcela zásadním způsobem nepřekročí vymezenou hranici. Lidé, kteří se pohybují na této myšlenkové lince, budí zaslouženou pozornost, od obdivu k nepochopení. V zásadě neberu uniformitu jako negativní jev, spíš naopak.“ Sumarizace, se kterou se ztotožním až na poslední bod. Uniformitu považuju za jev negativní, přesto však nevyhnutelný. Ach, neřešitelná životní oxymóra.

Odpověď Vítězslava Ivčiče byla, několik měsíců po návratu z Berlína, mnohem striktnější: „Uniformita? To je jednotvárnost, monotónnost, „nuda“. Jestli vám to není jasné, podívejte se kolem sebe. Kdo se odlišuje, na toho si všichni ukazují. Hlavní je nevybočovat z řady! Já nevím, jestli je to pozůstatkem minulého režimu, ale faktem zůstává, že Češi se bojí mít vlastní styl. Třeba v Berlíně jsou lidé tak různorodí, že se tam nikdo ničemu nediví.“

Vaše oblečení, vaše uniforma. Třeba růžový oblek může mít jen stylista nebo Elton John. Pokud ho má váš právník, můžete si být jisti, že spíte nebo jste v roce 2050. Nejméně.

Únorový výlet do Berlína v jednom z nejmrazivějších víkendů této zimy byl sice pošetilostí, měl ale i své opodstatnění. Právě v této době totiž v Německu probíhal jeden z celosvětových filmových festivalů, což znamenalo spoustu celebrit, novinářů a především filmových premiér. Dobře, ještě mi známá říkala, že jsou všude 30% slevy.

Takže jsem se prozradila. Moje cesta do německé metropole byla samozřejmě motivovaná touhou po kinofilských zážitcích, ale i spoustou méně kulturních faktorů. Svou roli sehrála i vidina nákupů „na Západě“ – aneb co si budeme lhát, český módní sortiment má stále dost bílých míst a moje naděje objevit na místních blešácích správný kožich byla živena nečekanými mrazy. K nefilmovým částem mohu jen ve zkratce říct, že proběhly, i když místo naditých tašek mám jeden svetr a balíček žvýkaček s příchutí daiquiri a místo kožichů stříbrnou lžičku. Konzumní choutky byly uspokojeny, přesuňme se tedy ke krásnému.

Najdi svůj festival
Fakt, že se ve městě koná Berlinale, není tak zjevné jako u KVIFF v Karlových Varech. Ostatně při srovnání velikosti obou měst to je naprosto logické. Hlavním centrem dění je Potsdamer Platz, náměstí obklíčené moderními i socialistickými mrakodrapy, které se nachází na stejnojmenné zastávce meziměstských vlaků a U-Bahnu (místního metra, kde vůbec není složité se splést v nástupištích a zkoušet odjet vlakem do Rakouska s překvapením, že zastávky uvedené v jízdním řádu nesedí s vaší mapkou). U Potsdamer Platz procházejí hvězdy po červeném koberci, je tu hned několik promítacích míst, hlavní sál pro zahájení a ukončení festivalu a v neposlední řadě také luxusní hotely Ritz Carlton, Marriott a další.

Získání lístků na Berlinale je pro pozdně příchozí a zvyklé na domluvu těsně před promítáním:„Tady je press karta, najde se místečko?“ celkem složitý zážitek. Dají se většinou koupit na místě, kde se bude film promítat (tedy v pokladně více než dvaceti kin po celém Berlíně), a pravděpodobně také u hlavní pokladny, kterou se mi však nepovedlo najít, a nemohu proto ručit za její existenci. Vhodná varianta proti mrznutí je proto kino komplex Cinemaxx, který je také na zmiňovaném Potsdamer Platz a nabízí hned devatenáct sálů. Lístky na ty hlavní trháky ze soutěžní sekce jsou samozřejmě hned pryč, šanci ale máte ještě hodinu před filmem. Jen musíte u hlavních pokladen správně odhadnout, která z asi pěti front čeká právě na zbylé lístky.

O prvním festivalovém víkendu byl jednoznačně největší „hvězdou“ film v režii Angeliny Jolie – In the Land of Blood and Honey. Chválit ani kritizovat tento počin nebudu, na vlastní oči jsem neviděla. Z festivalového programu můžu recenzovat dva snímky: turecký komorní film Lal Gece (Night of Silence) a ruský The Convoy. Spojuje je zajímavá kamera a napjatá, pochmurná atmosféra – tady však podoba končí.

Drama turecky a po-russki
Lal Gece je snímek o první svatební noci režiséra Reise Çelika. Postarší turecký muž právě vyšel z vězení a jako odměnu mu jeho příbuzní dohodli mladou krásnou nevěstu. Rozuměj, je jí čtrnáct let a rozhodně jí není jasné, o co by mělo během svatební noci s tím pupkatým mužem jít. Celý snímek strávíte společně s hrdiny v jedné jediné ložnici. Už to je poměrně nezvyklé, protože umístit téměř dvouhodinový snímek do čtyř stěn tak, aby zůstal divácky zajímavý, je nesmírně složité. Lal Gece vyvažuje neměnnost prostředí velmi zajímavou kamerou a komornost naplňuje propletenými lidskými osudy hlavních hrdinů. Životní dramata se přece často odehrávají i v obýváku, vůbec ne na pozadí strhujících scenérií.

The Convoy ruského režiséra Alexeje Mizgireva je ještě méně úsměvný. Tento snímek sice scenérie střídá, ukazuje však Moskvu v monotónním šedém světle různých nepříliš čistých zákoutí a předměstí. The Convoy je film o armádě a korupci… Podle vyjádření režiséra v diskuzi ale film o korupci zrovna není a divák nakonec musí uznat, že přímou zkorumpovanost nikde neuvidíte. Do celkové atmosféry podvodného jednání, zločineckého podhoubí a míhajících se balíků peněz si ji ale fantazie sama logicky doplní. Hlavní hrdina s těžkým životním příběhem a zamračenou tváři za celý film promluví sotva pár desítek slov a neusměje se ani jednou. Resumé poskytla známá, která film se mnou zhlédla: „To bylo opravdu zajímavé! A to obvykle nesnáším mlčící lidi.“

Sezóna začala
Co je Berlinale ve zkratce? Velký a dobře organizovaný festival, na který se určitě stojí za to vypravit minimálně na několik dní. Místo, kde vaši neznalost němčiny a problémy s orientací kompenzuje snaha pracovníků festivalu mluvit či gestikulovat anglicky. Nehledě na veškerou mrazivost počasí má tato svoji atmosféru. A mimo jiné nemusíte tolik závidět procházejícím po červeném koberci, jak se všemi těmi výstřihy a páskovými střevíčky pózují na cestě od aut do sálů, a navíc se musejí příjemně usmívat. Pokud vás ale vidina Berlína v kožichu neláká, zajeďte si v květnu do Cannes a v červenci do Varů. Zase? Buďte invenční a vyzkoušejte mezinárodní filmový festival Gulden Apricot v Jerevanu! (Kvízová otázka: Ve které zemi je Jerevan?)

Berlinale (9.–19. 2. 2012)
www.berlinale.de

Jak byste Creative Commons nejjednodušeji vysvětlil laikovi?
Laik by měl nejdřív vědět, co je to licence a autorské právo. Autorské právo chrání jakékoli dílo, které vznikne, bez ohledu na to, zda o to člověk stojí, nebo ne. Licence je souhlas, který uživatel potřebuje od autora, když se s dílem dál pracuje.

Licence Creative Commons reagují na situaci, kdy spontánně vzniká spousta děl, a lidé o přísnou ochranu autorských práv nestojí. Takový autor, který své dílo například uveřejní na internetu, dává pomocí licencí CC neomezenému okruhu lidí vědět, co s jeho dílem mohou dělat. Je to takový odstupňovaný souhlas ve smyslu „můžete s dílem dělat to, to a to.“

Znamená to, že se autor vzdává svých práv na dílo i potenciálního zisku?
Nevzdává. Je to, jako když vám patří dům a vy tam necháte bydlet kamarády. Pomocí licence autor svá práva vlastně využívá. Licence je bezplatná, zříkáte se odměny, ale většinou se CC licence uplatňují v kontextu, kde se odměna stejně moc neočekává.

Specifická oblast jsou projekty jako Wikipedie nebo volně šířený software, kde jsou výsledkem hodnotné věci s komerční cenou, ale vznikají spoustou drobných příspěvků různých lidí. Tady už je vše podmíněno – tím že přispívám, souhlasím, že informace poskytnu a vím, že z toho nebudu nic mít. Tedy žádnou finanční odměnu, dobrý pocit a možnost využívat příspěvky ostatních ano.

Kdo si licenci CC nejčastěji registruje?
Licence se neregistruje, vy jen uzavřete smlouvu tím, že na licenci odkážete – takže neexistuje žádný registr, kdo, proč a k jakému dílu licenci použil. Odkaz na licenci (text smlouvy je na internetu) jednoduše zveřejníte spolu s dílem, ale my jakožto CC ČR se nedozvíme nic víc než běžní uživatelé.

K jakému obsahu se CC licenci vyplatí použít?
Tak samozřejmě to asi nemá smysl u vašich dovolenkových fotek, nicméně lze říct, že s Creative Commons měníte možnou finanční výhodu za slávu, jméno původního autora se musí u každého převzetí uvádět. Proto je licence dobrá pro začínající autory, kteří chtějí, aby se jejich tvorba dostala do světa. Motivací může být i samotná radost z tvorby a ze sdílení. Nebo naštvanost na systém, kde je volné šíření hudby a filmů nelegální.

Více na www.creativecommons.cz

Tak co, jaký na to máte názor? Máte dojem, že jste v právu, kašlete na to nebo prostě jen stydlivě kradete? Autorská práva jsou v dnešní době neustálého „to jsem dneska stáhnul z torrentů“ jen technicky existující položkou, prakticky vymazanou z uživatelské mysli.

Copyright je běžně užívaný pojem, copyleft mne však trochu zarazil. Jde o dílo, kterému se zapomněla připsat autorská práva? Nikoli. Mimochodem, autorská práva vznikají automaticky jako autorův nárok na jím stvořené dílo, takže zapomenout ani nejde. A ano, můžete jít vyhrožovat tomu spolužákovi ze zadní lavice, co od vás vždycky opsal dobrou polovinu slohovky. Co když se ale chcete o svá autorská práva podělit a poskytnout své dílo k volnému použití, protože ten spolužák byl váš kamarád? Právě pro takové případy se používá takzvaný copyleft, nejčastěji užívaný třeba u volně šiřitelných počítačových programů. K poskytnutí copyleftu slouží licence Creative Commons (CC), kterou svá autorská práva přenášíte i na všechny další uživatele. Zároveň je ale specifikujete – můžete například povolit pouze nekomerční užití díla či pouze užití při uvedení vámi stanovených parametrů.

No a co to poslední, copytheft? To není nic jiného než slovní hříčka, která trefně charakterizuje postup, který je nám všem důvěrně známý. Že ne? Podívejte se do svých počítačů a externích paměťových disků, projděte si gigabajty hudby, filmů a seriálů a až vás pustí nostalgie při nalezení alba, které jste poslouchali před šesti roky, uvědomte si, že jste zrovna prohrabali archiv kradeného. Samozřejmě si každý občas některé album koupí, nebo dokonce nechá v obchodě nějaké stovky za DVD, mnoho věcí si však „stáhneme“. Je možné, že někteři tvůrci poskytují svá díla pod CC licencí, většinou však přece jen mezi jejich, třeba i druhotné zájmy, patří vydělat si na živobytí. Technicky vzato jsme vlastně všichni zloději.

Co s tím? Ideálním řešením je koupit si všechno, co si přejeme slyšet či vidět. Doby, kdy si člověk vystačil se třemi gramodeskami jsou však nenávratně pryč. Bohužel nebo bohudík žijeme v době, kdy se přísun informací den ode dne jen stupňuje a oblíbené kapely se počítají na stovky. Diverzita je skvělá, ovšem kupovat si měsíčně třicet alb každé po 500 korunách pravděpodobně moc lidem únosné připadat nebude. Jak na to? Neposlouchat? Poslouchat, ale jen trochu? Jako poměrně schůdné řešení mi připadá stanovení přiměřeně nízké ceny za film či disk. Autor i poskytovatel mají za každé stáhnutí řekněme dvě pětky (místo nuly) a já se už nikdy nebudu muset koukat na rozpixelovaný záznam, tajně natočený na mobil. Nezní to jako dobrá dohoda?

Vlastně mi v záplavě audiovizuálu unikl ještě copyright textový nebo třeba ten vztahující se na fotografie. Množství snímků a prací šířících se internetem je nepřeberné a sledovat jejich toky je pro majitele naprosto nemožné. Víte třeba, kdo je autorem nesčetných kreseb a fotek, které putují po internetu a sociálních sítích? Ví on, že putují? Zkrátka, když už jsem u sociálních sítí, rovnou k nim vytvořím i paralelu. S autorskými právy je to pro obyčejného člověka jako s nastavením profilu na Facebooku. Musíte přesně vědět, co chcete, jak to funguje a na co máte nárok, abyste to dokázali správně používat.

Bydlet je samozřejmé. Platit za bydlení je nutné. Opravdu? Proč se na slovo „zadarmo“ dívat jen pohledem falešných reklamních akcí 3+1 zdarma. Vždyť domovy spousty lidí jsou jen skladištěm věcí. Postel, ten jediný skutečný důvod domova, zas tolik místa nezabere.

Za kvalitu a pohodlí se platí, přičemž je do lidského podvědomí neustále vtloukáno, že kvalita roste společně s cenou. Ale vážně, když vám nabídnu rohlík za 2 Kč a 40 Kč, co uděláte? Samozřejmě si koupíte ten za dvě, protože to je normální cena, ale bude vás hlodat myšlenka, že ten druhý musí být výrazně lepší. Biovejce, šetrně bělená, na kamenech mletá mouka, horská alpská sůl a tak dále. Přitom je to jen nový rohlík firmy s nakousnutým jablkem a platíte za značku, která vám dává zdání nadřazenosti, výjimečnosti, odlišnosti. Prostě jste rázem lepším člověkem. Koupí rohlíku. Nejapný žert, ale možná není pravda až tak daleko. A s tímhle v hlavě mám napsat článek o bydlení zadarmo.

Co s tím? Nemůžu ani říct „kupte si stan“, protože to už obnáší finanční položku. Dobře, můžete si ho půjčit u známých a obývat město či přírodu dle libosti. To je zdarma. Ostatně můžete zkusit pouliční život i bez stanu, ve statusu městského bezdomovce. Pokud nebudu zacházet k fyzickým nepohodlnostem, budete se muset přinejmenším smířit se svým společenským propadem. Vzhledem k tomu, že normou je za svoje potřeby platit, snaha naplnit je zadarmo je téměř automaticky postojem proti systému. Jako squatting, populární zejména na úsvitu let devadesátých. Je to zdarma, ale nelegální, a těžko můžete být squatter, pokud nemáte v duši alespoň minimální revoltu.

Existuje samozřejmě také varianta parazitovat na svých známých a obývat jejich gauče, ta je ale poměrně neúnosná pro obě strany – tedy pokud si nějaký pozitivní vztah chceme mezi sebou udržet. Pak je tu „mama hotel“ aneb vypráno, navařeno, teplá ustlaná postel – ale život s rodiči, podřízení se pravidlům a pozice neschopného dítěte postavit se na vlastní nohy. Ovšem některým matkám to tak vyhovuje a vyhovuje to i některým dětem.

Je firemní byt bydlením zadarmo? Ano i ne. Platím svou poslušností firemním pravidlům, časem a energií, kterou do práce vkládám. Platím tedy jinak než penězi. A to je možná ten hlavní rozdíl. Bydlení bez nutnosti utrácet vlastní peníze, ale bydlení, které utrácí mou vlastní hrdost (známí a rodiče), nebo za které platím svou prací (která je ale nakonec stejně zpeněžena). Bydlení, za které platím svými zkušenostmi a schopností vytrvat a vydržet i nepříznivé okolnosti (squatting, bezdomovectví). Bydlení, které mne nutí se podřídit jistým pravidlům (diecézní charity). Existuje tedy vůbec bydlení skutečně zadarmo? A není bydlení zadarmo vlastně paradoxem – vždyť i pouhým ulehnutím v parku k odpolední siestě si nárokuji daný prostor, ve kterém nemůže být nikdo jiný. Platím tak svou existencí. Záleží pak jen, zda mi moje existence za takový způsob života stojí.

autor: Alina Shupikova, Jana Kneschke

Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.

Téměř do konce února představuje výběr z celé své tvorby od počátku 80. let do současnosti. Ve své kariéře se dostal přes reklamu a fotografie celebrit zpět k umění a autorskému projevu. Jeho cesty tedy naštěstí vedou do Říma – Říma v době pokročilého hédonismu, plného okázalých zhýralostí, ale zároveň sofistikovaného natolik, aby byla za každou obscénností skutečná a často smutná myšlenka. Takové útrpné pousmání nad sebou, lidmi i dobou.

Pražská vernisáž výstavy Tak pravil LaChapelle se vlivem virálního šíření pozvánek dala popsat jako „byla tam celá Praha“. Proč také ne, když mohli běžní smrtelníci vidět nejen fotografie (zdarma!), ale potkat u děl i samotného maestra. Hýřivě barevná tvorba Davida LaChapella, kterou jeden kamarád onálepkoval jako „pop-art s nádechem kontroverze“, je známá všude. Pokud vám ne, určitě minimálně znáte snímek Eltona Johna mezi soškami levhartů na zářivě modrém pozadí s létajícími banány a třešněmi. Nahá Paris Hilton mezi fotografy, zženštilý Marilyn Manson či mladý Leonardo di Caprio. Ty všechny není problém na fotografiích najít. Nebo také bezejmenné lidi z okrajů měst a zapadákovů Ameriky, obézní surrealistické a otevřeně anatomické orgie a interpretaci Poslední večeře.

Prvoplánová vyzývavost mne oslňovala ale jen do momentu, ve kterém jsem pronikla pod kýčovitou barevnost, za fascinaci známých tváří a sexu. Možná pak jsem spatřila myšlenku pod povrchem, v ironickém a smutném posměšku nad lascivností a extrémností současného světa. Pokud nevidíte problém pod vlastním nosem, je třeba ho zdesetinásobit a natřít na růžovo – potom si ho již jistě všimnete. Ano, mluvím například o proměněných dolarových bankovkách. V promítaném videu vypráví sám umělec, jak se snaží zachytit příběhy bolesti a utrpení schované za povrchním pozlátkem. Vytvořit si vlastní názor a vyhodnotit míru zastoupení kýče, pop-artu a filozofie můžete sami v Rudolfinu až do 26. února.

Výstava Davida LaChapella:
Tak pravil LaChapelle, galerie Rudolfinum do 26. 2. 2012