Art brut je někdy vnímáno jako arteterapie. Tento text ale žádnou terapií nebude. Což není ani výstava Adolf Wölfli – stvořitel universa. A právě proto za návštěvu stojí.

Švýcar Adolf Wölfli (1864–1930) byl chorý, to je zřejmé. Jeho dětství bylo plné bolesti fyzické i mentální. Ve svých 26 letech je odsouzen za sexuální obtěžování, o pět let později se dopouští stejného přečinu a je hospitalizován v psychiatrické klinice ve Waldau u Bernu, kde mu posléze lékaři diagnostikují schizofrenii, a už nikdy kliniku neopustí.

Další svět
Mezi jejími zdmi si začne vytvářet svůj vlastní svět se svým alter egem, které v paralelním vesmíru žije šťastnější verzi nejprve svého dětství a potom i zbytku života. O této části díla vypráví část výstavy s názvem Od kolébky ke hrobu (1908–1912), která čítá devět knih s více než 750 ilustracemi. Jeho práce na mě působí jako vesmírné mapy, jež zdánlivě připomínají náladu výjevů obrazů malíře Hieronyma Bosche.

Z rozlehlého vnitřního světa vytvořil Wölfli svůj vlastní vesmír s unikátní historií, fyzikálními zákony i číselnými řády. Dlouhé role papírů, zavěšené od stropu, s vytištěnými čísly a řády čísel svou monumentalitou a vizuální odlišností od Wölfliho samotného díla díky kurátorské prozřetelnosti velmi povedeně zprostředkovávají umělcův způsob uvažování.

„Obří stvoření Svatého Adolfa“
Tak nazval Wölfli své celoživotní dílo, které sestává ze 45 sešitů o 25 000 stran textů, hudebních partitur, číselných záznamů a především 1 600 kreseb a stejného počtu koláží.

Další části výstavy jsou Sešity písní a tanců a Smuteční pochod.
Po celou dobu ve výstavních sálech zní hudba na Wölfliho motivy, která bývá přirovnávána k magickým mantrám. Autory jsou umělec, performer a hudebník Petr Nikl a Miroslav Černý Psovodský.

Malby a kresby jsou kromě hudby doplněny i mnoha texty a citáty, například z lékařských zpráv. Zesilují už tak velmi přítomný pocit vnější tísně z neradostného a zmateného života, kterému skrze tvoření a soustředění dokázal Adolf Wölfli dát řád a možná i smysl.

Adolf Wölfli – Stvořitel Universa
GHMP – Dům U Kamenného zvonu
Staroměstské nám. 1, Praha 1
22. 2.–27. 5.
út–ne 10:00–20:00
120 / 60 Kč

Pokud máte pocit, že vás obklopuje česká upachtěnost a všudypřítomný nevkus, výstava NOW and WOW v Langhans Galerii pro vás bude vysvobozením.

Švýcarský kurátor Walter Keller velmi přítomným způsobem přináší prostředí módních blogů do galerijního prostoru. Místo fotografií v prostoru potkáme zavěšené iPady, které si můžete sami ovládat a pouštět si na nich slideshow jednotlivých bloggerů. Trochu jsem si připadala, jako když klikám na facebooku, a to je myslím pro dnešní dobu příznačné.

Keller tak stírá hranici mezi posvátným pocitem, jenž je spojen s pobytem ve svatyni umění – galerií, a jakýmsi živočišným voyerismem, který se v nás probouzí, když surfujeme na internetu. Hranice zcela mizí ve sklepení galerie, kde jsou vystaveny dvě série – Lékařská fotografie z Japonska kolem roku 1900 ze sbírky Dr. Ikkaku Ocháno a Spálená země, test jaderných zbraní autora Meinrada Schadeho.

Na fotografiích ve skleněných vitrínkách jsou s důstojností a respektem zachyceni fyzicky znetvoření lidé. Tato smutná krása mne přiměla uvědomit si svou vlastní povrchnost. Pocit je o to silnější, když tuto expozici navštívíte jako poslední, plni proměnlivých barev, tvarů, obrazů a módních stylů.

Kurátor dále představuje dvě série slavných fotografů: Roberta Franka (1924) a Juergena Tellera (1964). Frank je znám především jako dokumentární fotograf s citlivým vnímáním a se smyslem pro lehkou ironii. Jeho nejslavnější sérií jsou Američané, ta také vyšla knižně. Proto je překvapivé vidět jeho jméno a práci v souvislosti s módní fotografií. Vystavená série (1989–1997) působí velmi civilně a svým způsobem předjímá dobu – Frankova estetika potírá klasické vnímání módní glamour fotografie, která v době vzniku tohoto souboru byla nejjednodušší možnou formou, jak se v módní branži prosadit.

Tellerova slavná série Go-Sees, kterou je možno si prohlédnout v knihovně Langhans od momentu otevření galerie, je tentokrát velmi nápaditě instalována zavěšením na lankách. Způsob prezentace fotografií ve mně vyvolával neodbytný pocit nepatřičnosti. Jako bych se ocitla v temné komoře, dívala se fotografovi přes rameno, sledovala práci jeho rukou – bez dovolení, jako nezvaný host. Výstava velmi jemným a sofistikovaným způsobem probouzí zvíře, které je v každém z nás. A zároveň baví.

NOW AND WOW: ZNOVUZROZENÍ MÓDNÍ FOTOGRAFIE
Langhans galerie Praha
Vodičkova 37, Praha 1
25. 5.–9. 7.
út–ne 13:00–19:00
60 / 30 Kč

Soutěž s Langhans Galerií o lístky na výstavu zde.

Čas: neděle 12. 12., 13:00–15:00
Místo: palác Perla v Perlové ulici
Obsah hlášení: Bylo to dobrodružství. Základna byla ve třetím patře. Dobrý bar s jídlem a pitím, DJ a sezení, šatna i hlavní kancelář. A především tam byli ti, díky nimž se tato akce děje. Designéři! Bylo jich tam hodně, byli tam osobně, každý hezky stál za svým pultíčkem a komunikoval se zákazníkem. Vysvětloval, jak který jeho výrobek funguje a proč ho navrhl tak a tak. Bylo hezké poslouchat tyto mikropříběhy, většinou završené nákupem.

Do fáze hodnocení a bilancování dospěla po sedmileté činnosti galerie Langhans a vytvořila výstavu LANGHANS PRAHA / Od roku 1880 / Jedno jméno, jedno místo, jedno téma.

Výstava nás seznamuje s historií prvorepublikového portrétního fotoateliéru založeného Janem Langhansem. Kurátor Dušan Šimánek, odborné veřejnosti známý jako portrétní a módní fotograf, se zhostil úkolu s lehkostí a citlivostí, jež je pro něj signifikantní. Výstava pojednává o době první republiky a důsledcích zvůle komunistického režimu, která se projevila likvidací archivu, znárodněním a přejmenováním ateliéru, je zároveň živá a přítomná, instalace i tematické rozdělení do jednotlivých místností jsou k divákovi vstřícné a usnadňují pochopení i vcítění se do doby, kterou už mladá generace nepamatuje. Skleněné tabule v přízemí seznamují diváka s osobností Jana Langhanse a jeho osvíceným přístupem k podnikání. Je zde také ukázka několika zapůjčených portrétů, jež svou instalací ve středu místnosti vytvářejí působivou mozaiku, připomínající oltář v kostele.

První patro
Menší místnost po pravici se věnuje historii samotného domu. Čelní stěna je určena fotografiím, které vznikaly během 130 let existence, takže máme možnost pocítit skrze proměny domu i dobové politické klima. Na protilehlé straně je popsán osud nemovitosti po roce 1989. Tato instalace prezentuje přítomnost – seznamuje diváka s rekonstrukcí vedenou architektem Jiřím Lábusem. Dále galerie prezentuje svou spolupráci s grafikem R. V. Novákem, který jí dává svým nadčasovým přístupem k typografii jasnou tvář.

Největší místnost pak můžeme chápat jako třešničku na dortu celé výstavy. Poté, co jsme byli seznámeni s historickým kontextem výstavy, se zde můžeme nabažit výběrem toho nejlepšího z Galerie osobností – jediným dědictvím ateliéru, který se podařilo skrýt před likvidací archivu ateliéru po roce 1948.

Roku 2003 Galerie Langhans zahajovala svou činnost a první výstavou byla propagace nalezeného archivu Galerie osobností. Sbírka skleněných deskových negativů obsahuje výběr portrétů slavných osobností té doby. Celá sbírka byla naskenována a Nadace galerie Langhans, jež toto dědictví spravuje, vyzvala pamětníky, aby pomohli při identifikaci osobností, které ztratily svou identitu během doby, kdy byly jejich portréty skryté za popelnicemi ve dvorku domu.

Jít dál
Ve druhém a posledním patře galerie se svou instalací Póza a antipóza představuje kurátor Walter Keller z Curychu, jenž od ledna 2011 povede dramaturgii programu Galerie Langhans. Jeho instalace je postavena na společenském a dobovém kontrastu portrétů Jana Langhanse a současného fotografa Pawela Jaszczuka. Keller se dotýká momentu fotografování, kdy se začneme stylizovat do podoby, ve které chceme být viděni, a už nedokážeme zůstat uvolnění a takoví, jací skutečně jsme.

Výstavě Jedno jméno, jedno místo, jedno téma není co vytknout, je jasným bilančním bodem, který se vztahuje jak k historii domu a ateliéru, tak i k budoucnosti, s kosmopolitním pohledem na současnou fotografii, který je pro Galerii Langhans tak příznačný.

To nám – divákům, pověděla a potom začala kouzlit. Okouzlila mě.

Název není důležitý. Důležitý je prožitek a umění jej zprostředkovat. Koncert Ivy Bittové v rámci tanečního festivalu ProART, v den, kde se prázdniny lámou vpůli byl… nepopsatelný. Dojmy umím vylíčit obrazy, zachycováním okamžiků, ve kterých je obsaženo moje vnímání a dojímání. Ráda se dojímám. Obrazy i zpěvem. Fotografie nemohou zpívat, Iva Bittová ano.

Režie koncertu byla rozdělena do dvou částí. V první vystupovala renesanční umělkyně sama se svými houslemi a hrdelním kouzly, které ovládá bezchybně. Poté se oddala spolu s šesti mladými tanečníky a tanečnicemi pohybové a hudební improvizaci, během níž vznikaly velmi roztomilé okamžiky, jako byla třeba komunikace mňoukáním mezi jednou z tanečnic a Bittovou. Improvizaci skončila točením okolo vlastní osy, které mám ve své paměti spojené s dětstvím a hrou, a slovy „Tak už stačí“ řečenými měkce a s nadhledem, s mateřskou laskavostí. A takové bylo vlastně celé její vystoupení.