Každý si neseme v hlavě vlastní mikrosvět. Fascinující spletitou síť, kterou diriguje náš vlastní mozek. Pochopit něco z jeho fungování měli možnost návštěvníci přednášky „Struktura mozku a architektura mysli“ psychiatra a neurobiologa profesora Jiřího Horáčka.

Přednáška proběhla v rámci cyklu Laboratoř mysli v Městské knihovně, kde se během roku střídají odborníci Národního ústavu duševního zdraví a seznamují veřejnost se základními vědeckými pojmy a pochopením lidského vědomí.

Lidská mysl funguje prostřednictvím mozku. Vzájemně se spolu prolínají a spolupracují. Jak ale tento vztah funguje? To nevíme a pravděpodobně vědět nebudeme. A je to vůbec správně položená otázka? Jisté ale je, že zkoumat můžeme ten hmotný substrát – mozek. Víme, jak pracuje, jaké má části, z jakých sítí se skládá. Rozmanitý svět elektrických vzruchů a biologických procesů. A tohle všechno vytváří naši mysl. Náš subjektivní prožitek, naší fantazii a naše pocity.

Porozumět vlastní mysli
Naše mysl – vědomí je pořád ještě dost neprobádaná oblast. Dá se ovlivňovat, dá se posilovat, ale pokud se naruší spoj mezi myslí a mozkem, může docházet k „podivuhodnému fenoménu“ – duševním nemocem. Anatomická část našeho mozku je narušena, síť nefunguje tak jak má, vyskytne se chyba. Chyba, kvůli které člověk upadne do spárů schizofrenie, deprese nebo bipolárních poruch. Jak je vůbec možné, že jedno takové místo způsobí halucinace, vidiny, silné psychické i fyzické prožitky? Jak je možné, že jedno takové místo má sílu zahýbat s celým člověkem?

Sílu má lidský mozek i v jiných ohledech. Nepochybně na něj působí každou chvílí nespočet faktorů – od komunikace s okolím, řešení problémů až po obyčejné poslouchání hudby a odpočinek. Při různých faktorech se mozek chová a pracuje trochu odlišně. Má totiž tři základní sítě. Funkce té první (defaultní sítě) se zdá poměrně jednoduchá. Pracuje, když mozek odpočívá. Zdálo by se, že když nic neděláte, mozek se také příliš nenadře, ale je to jinak – právě v takové chvílí je tahle síť nejaktivnější – pracuje a rozvíjí vaše vzpomínky nebo plány do budoucna. Další, je pro defaultní síť opozicí. Právě když řešíte složité matematické příklady nebo vymýšlíte, jak vyřešit problém, pracuje nejvíce tzv. centrální exekutivní síť. Ta třetí (salientní síť) tyto dvě propojuje a koriguje. Mozek tedy umí přepínat a vyhodnocovat. Pracuje nonstop.

Fakt, že takové přednášky jsou už dopředu beznadějně vyprodané a sály se plní, svědčí o jediném – věda je trendy. Odborných přednášek přibývá – asi nahrazují to, co nám škola nedala. Věda se popularizuje, aby oslovila širší veřejnost. Lidé se snaží jejím prostřednictvím porozumět nejen sami sobě, ale i okolnímu světu. I když nejste exaktní přírodovědný typ, zkuste někdy zajít na něco podobného. Experimentujte a zkoušejte pochopit vědu bez předsudků. Překvapí vás. ∞

Jemný kvartet, zpomalený čas a vše obklopující klid. Úspěšný soubor VerTeDance ve spolupráci s režisérem Jiřím Havelkou a hudebnicí Beatou Hlavenkovou uvedl na konci listopadu v divadle Ponec nové představení s příznačným názvem „Flow“.

Už ve chvíli, kdy se diváci hrnou do sálu, na scéně jako by se zastavil čas. Dojem dotváří i povedená instalace padajících listů, které vypadají, že se v čase zastavily a nehybně setrvávají na místě. Mezi vším tím listovím postávají čtyři osoby, tanečníci. Civilně a neformálně oblečeni. Jako kdyby postávali na ulici. Ve tvářích mají od prvních momentů soustředěný a neměnný výraz a okolní svět pro ně snad vůbec neexistuje.

Každý je se svou sestavou uzavřen do vlastního pomalého a plynulého světa. Pro každého se čas zastavil a jediné, na co se soustředí, jsou možnosti a ladnost jejich těl. Po chvíli se postupně každý na okamžik ze světa koncentrace vytrhne a zmateně si prohlédne okolí. Sundá si kus oblečení – kabát, bundu – a jakoby nic pokračuje ve smyčce dál.

Efektní závěr a nenaplněná myšlenka
Dynamika pohybů graduje, velkou zásluhu na tom má i živá hudba – skladatelka a pianistka Beata Hlavenková reaguje na přesné pohybové motivy a prolíná elektronické zvuky s klavírní melodií. Tanečníci se pohybují v omezeném prostoru ladných linií. Jejich prostor je dán tím, kam dosáhnou paže, končetiny, trup – prostor vymezuje extenze vlastního pohybu. Těly kreslí do prostoru, ladné linie tahů těly vytvářejí osy, po kterých se pohybují. Sekvence se různí, přidávají se nové motivy.

Stále se ale nikam nedostáváme. Zaseklé pohybové variace se opakují znovu a znovu bez pointy. Rozbít trochu strukturu se čtveřice snaží až skoro ke konci, kdy už jsou gesta i hudba trochu silnější a oni se své „světy pohybů“ snaží propojit se zbytkem. Potkávají se ve stejných pohybech a stejně plynule se zase rozcházejí, dva tanečníci mají najednou pohybové smyčky totožné, další dva se zrcadlově opakují. Stejně ale forma, motivy zůstávají stejné. Žádný zlom. Žádný šok. Jen něžný klid a hraní si s časem.

Alespoň konec je efektní. Z pomyslného nebe nad scénou začínají pršet další listy. Padají mezi ty nehybné a obklopují těla tanečníků. Popírají nehybnost okolního světa a tvoří tak působivou tečku. Vizuálně podmanivá a velmi uklidňující podívaná, v níž forma převládla nad myšlenkou a téma, jenž by vystačilo na pár minut, naplnilo celý večer. ∞


VerTeDance: Flow
Ponec (Husitská 24A, Praha 3)
premiéra 21. a 22. 11. 2016 • nejbližší reprízy 20. 1., 12. 3., 14. 5.

Prozkoumávání a dokumentace časem chátrajících míst, které postupně uvolňují místo potřebnějšímu a novějšímu. To je urban exploration. Nelegální hobby? Poslání? Karmická posedlost?

Urban exploration (nebo také infiltrátorství, zkráceně urbex) je objevování a zkoumání ruin, chátrajících budov, opuštěných hal a jiných zapomenutých míst. Urban exploreři závodí s časem, hledají ztracená místa u nás i ve světě, která dokumentují – natáčejí videa a fotí. Všechno navíc na hraně zákona. Není to jen druh zábavy, trocha toho adrenalinu, ale i záslužná práce. Zachycují svět, který postupně mizí a kromě nich mu nikdo nevěnuje sebemenší pozornost.

Kouzlo ztracených míst
Mám trochu obavy, jestli nebudu muset přelézat ostnaté dráty, utíkat před hlídacími psy nebo vysvětlovat squatterům, že si to jen prohlédneme, uděláme rozhovor a zase si půjdeme po svých. Jsme s Václavem Žižkou ze skupiny Urbex Praha ve staré hale Kolbenky. Je to moje první zkušenost s urban exploration.

Vydáváme se ale na místo pro začátečníky. Dobře dostupné, bezpečné – a co si budeme povídat – docela známé. Bývalá hala ČKD má několik rozhlehlých pater, všechno je ale vybílené, rozkradené a zůstává tu jen suť, odpad a pár poničených oken. Obyčejná ruina, zdálo by se. Přesto má ale neskutečnou atmosféru. Sedáme si do vymláceného okna ve třetím patře a mezi střepy a prachem, s výhledem na Vysočany, začínáme s Václavem probírat fenomén urbexu.

„Začalo to původně ve Francii objevováním podzemních prostor. Jednomu z prvních průzkumníků se to ale úplně nepovedlo a skončil v tunelu na zpáteční cestě šest metrů od východu. Přesto se ale začali přidávat další a stal se z toho světový fenomén. V Belgii jsou třeba domy ještě kompletní – vybavené kuchyně s porcelánem, s obrazy. Všechno zachované. Vždycky mi to přijde, jako by se zastavil čas a lidi odešli předvčerejškem. Pak se dozvídáme, že původní majitelé buď dávno umřeli, nebo se odstěhovali a protože je to soukromý majetek, stát s tím nemůže nic udělat. Takže odstřihnou elektřinu, vodu a nechají to být. Odstřihnou možnost dalšího života.“

Je to vlastně závod s časem. Závod o to, jestli se postupně mizející místo stihne nafotit a zdokumentovat. Takové objekty jsou rozesety všude po světě a každý má svůj příběh. Nejde jen o prolézání starými sutěmi, ale i o odkrývání příběhů zkoumaných lokalit. Každé místo vyzařuje určitou energii a má nějaké kouzlo.

Tenhle koníček má svoje pravidla. Každý, kdo prozkoumává podobné lokality, musí být nejen velmi opatrný, ale i šetrný. Celé se to navíc pohybuje na hraně zákona.

Při urbexu narazíte na zásadní věc. A to na přístup a myšlení lidí. V Česku jen stěží najdete zachovanou a nerozkradenou budovu, zato ve světě klidně narazíte na kompletně vybavenou vilu s ustlanými postelemi a prostřeným stolem, která už je ale desítky let opuštěná. Lidé tam k tomu přistupují s mnohem větším respektem. Záleží na každém, jak se k tomu postaví. Je důležitá úcta k prostoru? K původním obyvatelům? Rozhodně. Představuji si všechna ta opuštěná místa jako malá živá muzea. Muzea, do kterých můžete nakouknout a nasát příběh onoho prostoru. Záleží jen na zážitku, který vám nikdo nevezme.

„Jakmile někdo uveřejní souřadnici, tak místo umře tak do tří let. A je to velká škoda. My nejsme tajemní záměrně, ale chceme to místo nějak zachovat, chránit. V Česku se snad nedá uchránit skoro nic. Vždycky se najde někdo, kdo to v diskuzi na internetu odtajní. Před rokem jsme u nás měli sto dvacet míst, kam se můžeme podívat, teď jich máme pět set dvacet. Ten seznam se rychle rozšiřuje.“

Nebezpečná záliba
Existují ještě jiná rizika. Nikdy nevíte, jestli je tam podlaha dost pevná, zdi neztrouchnivělé a hlídači trochu benevolentní. Je to risk, který ale stojí za to. Kromě hromady objektivů, stativů a jiné výbavy je ale prý důležité mít trochu strach. Takový ten zdravý strach, který vám nedovolí hnát se za lákavou kořistí – nejlepší fotkou nebezpečného místa.

„Párkrát už mě honili hlídací psi, ale mám i horší zážitek. Na jednom opuštěném vrakovišti byl trochu šílenější majitel. Procházeli jsme se tam, fotili, nebylo to nějak více oplocené a nebyla tam ani cedule, že jde o soukromý majetek. A najednou nám kolem hlavy proletěla kulka. Když jsme se snažili dostat dál, další mě zasáhla do palce. Ten majitel nás prostě vystřílel ven. Nebo jsme byli už potřetí v jednom opuštěném hotelu v Německu, to už se člověk cítí víceméně bezpečně – ale to je na tom to zrádné. Dům se vyvíjí a mění, nezůstává stejně stabilní. Když jsem šel do kuchyně, tak se se mnou propadla podlaha a já zůstal po půl těla viset, pode mnou tři metry. Kdyby mě nechytnul kamarád, tak ani nechci pomyslet, co by se stalo.“

Prokličkujeme ještě mezi trámy a vyrvanými okny a pomalu scházíme dolů. Václav je vybavený, podává mi baterku a jdeme ještě do sklepa. Procházíme se rozsáhlým sklepením, ve tmě je energie celého prostoru zase jinak zvláštní. Říkám si, jak blízko si je v takové situaci krása a zkáza. Jak krásný dokáže být zdemolovaný prostor. Je to zvláštní, ale asi se to musí zažít.

„Pro někoho to je dobrodružství, pro někoho forma umění. Pro mne je to všechno dohromady. Spousta lidí si to fotí jen pro sebe, na památku. Já to chci zprostředkovat lidem jako zážitek. Aby si představili, jaké to tam bylo, aby to z té fotky bylo cítit. Odběhnu od problémů všední reality a prostě vypnu. Když tam jsem, nemyslím na nic jiného a jen vnímám atmosféru. Sice to je vlastně koníček, ale pro mě už je to spíš styl života. Myslím, že se tomu budu věnovat už navždycky. Je úžasný, když někde jste, loupe se tam omítka, odkapává voda, pořád máte pocit, že za vámi někdo stojí, ale on tam třeba vůbec nikdo není, pak tam bouchnou dveře a je to jenom vítr. Je to totálně děsivý a úžasný v jednom. Dalo by se říct, že je to posedlost. Taková zdravá droga.“ ∞

Jsou mezi námi tací, kteří jednoho dne opustí pohodlný život plný dostatku a vyrazí pomáhat těm nejpotřebnějším. Markéta Němcová pracuje pro organizaci Lékaři bez hranic a tři měsíce strávila v uprchlických táborech v Africe.

V čem spočívá vaše práce, jaký je váš úkol?
Vedla jsem zásobovací tým. Měli jsme na starost obstarat doslova cokoli, co bylo potřeba k hladkému fungování aktivit Lékařů bez hranic v uprchlických táborech Nduta a Nyarugusu na základě podnětů od všech kolegů. Všichni něco potřebovali a my jim to museli zajistit. Léky a zdravotnický materiál proudil mezinárodním cargem ze skladů Medicis sans Frontieres z Evropy. I některé nezdravotnické záležitosti jsme museli nakupovat, kvůli bezpečnosti, v Evropě. Všechno ostatní bylo potřeba obstarat na místním trhu. V Nduta uprchlickém táboře nás zaměstnávala především vakcinační a distribuční kampaň. Během tří dnů naočkovali naši zdravotníci kolem 32 tisíc uprchlíků proti choleře a během jednoho týdne rozdistribuovali kolem 24 tisíc moskytiér. Logistický oříšek. Bylo potřeba sehnat spoustu věcí ve velmi krátkém čase.

Jak vypadá tým, který odjíždí na misi? Určitě tam nejsou jen lékaři.
V každé zemi, kde Lékaři bez hranic působí, je v hlavním nebo v jiném významném městě koordinační centrum, kde vedoucí mise společně s koordinátory zaštituje naše aktivity a umožňuje na mnoha úrovních naši činnost. Týmy, které pomoc přímo poskytují, jsou většinou někde v odlehlejších oblastech a člení se na zdravotníky, logistiky a administrátory. Funguje to ale tak, že pokud specialista na vodu nezajistí dostatek zdravotně nezávadné vody nebo pokud zásobovači nezajistí potřebný materiál, těžko pak mohou zdravotníci pracovat. Na misi Lékařů bez hranic jsou všichni stejně důležití a také tak k sobě přistupují.

Nedávno jste se vrátila z mise v Tanzanii, kde jste byla v uprchlickém táboře Nduta a Nyarugusu. Co přesně jste tam měla na starosti?
Pozice se jmenovala Flying Supply Officer, česky tedy něco jako létající referent zásobování. A to jsem ani neměla letadlo. Největší potřeba mé pomoci byla v Ndutě, kde jsem strávila dva měsíce. To proto, že tento tábor se po letech znovu začal loni plnit uprchlíky z Burundi. Lékaři bez hranic jsou jedinou organizací, která v Ndutě, čítající dnes víc jak padesát tisíc uprchlíků, poskytuje lékařskou pomoc. Potom jsem se přesunula do Nyarugusu na několikadenní audit procesů zásobování. Nyarugusu je se 137 tisíci lidmi třetí největší uprchlický tábor na světě a jsou tam jak uprchlíci z Burundi, tak z Konga. Ke konci mise jsem odjela do koordinačního centra ve městě Kigoma, přes které proudí mezinárodní dodávky Lékařů bez hranic. Mise trvala tři měsíce. Zpočátku jsem se divila, proč tak krátce. Dnes už to chápu. Člověku začnou docházet síly.

Všichni jsme z médií viděli, jak vypadají uprchlické tábory v Evropě. Jak to ale vypadá v afrických uprchlických táborech?
Nduta uprchlický tábor je asi třicet kilometrů od hranic s Burundi. Nemocnice Lékařů bez hranic tam má kolem stovky lůžek – porodnické oddělení, ženské a mužské lůžkové oddělení, dětské oddělení a dětská jednotka intenzivní péče. V nemocnici zajišťujeme ambulantní konzultace. Provozujeme i zdravotnické kliniky rozmístěné po táboře tak, abychom umožnili stejnou možnost přístupu k lékařské péči všem, tedy i těm, kteří bydlí v zónách dál od nemocnice.

A jak na takovém místě vypadá pracovní den?
Denní program býval nabitý. Každý den brzy ráno jsme nasedali se všemi ostatními zahraničními pracovníky před ubytovnou v tanzanském městečku Kibondo do terénních vozů a vyjížděli na skoro hodinovou cestu do Nduty. V ubytovně jsem bydlela s dalšími dvaceti pěti zahraničními pracovníky. Byla to báječná skupina lidí z dvanácti různých zemí, která se na tři měsíce stala moji rodinou, se kterou jsem trávila 24 hodin denně. Užili jsme si spoustu srandy, protože při práci v ne příliš radostném prostředí je potřeba najít si čas na odreagování, pokud na něj tedy zbyly po pracovním dni nějaké síly. Spánek byl nejvzácnější komoditou. Po vjezdu do tábora Nduta jsme projížděli směrem k nemocnici. Po cestě již proudili spousty lidí. Ženy kráčely vzpřímeně a s kbelíky s vodou nebo s větvemi na podpal na hlavě. Některé měly pěkné pestré šaty a sandály. Jiné byly oblečeny do otrhaných hadrů a za ruku vedly děti zaprášené od hlavy k patě, ve špinavém oblečení a bez bot. Mnoho žen mělo k tělu přivázaná miminka šátky. Těmi byly ověšeny i děti už zhruba od pěti let. Kdo uměl chodit, automaticky se staral o sourozence. Nyarugusu kemp vypadal podobně jako Nduta. Rudá hlína. Šedé stany všude, kam se člověk podívá. Každý den byla porada týmu zásobování, tedy já se dvěma Tanzánci a třemi Burunďany, kteří bydleli ve stanech přímo v táboře. Pomáhala jsem kolegům, aby zvládali strategičtěji uchopit objem práce, který se na ně vzhledem k mnoha probíhajícím aktivitám valil ze všech stran.

Na konci pracovního dne jsme opouštěli tábor a jeli zpět do Kibonda. Další projíždění uprchlickým táborem. Byly tu školy, trh, u několika stanů jsem zahlédla solární panely. Kolega z Kanady mi řekl, že prý viděl i kina, tedy stany s malými plátny, na kterých se promítají za poplatek filmy. Tím poplatkem jsou prázdné plastové láhve, ve kterých je možné přenášet pitnou vodu. Cesty lemovaly provizorní obchůdky a krámky, holičství, kadeřnictví, trh se zeleninou. Všichni se snažili dál žít svoje životy, vykonávat svá povolání, vydělávat, zůstat na živu. Budovali normalitu v naprosto nenormálních životních podmínkách. Když jsme projížděli táborem, lidé se zastavovali a otáčeli se za námi. Byla jsem moc ráda, že tam jsem. Kromě poskytování zdravotní péče je naše přítomnost důležitá právě proto, že ti lidé vidí, že na ně svět nezapomněl.

Jak se dá takové povolání skloubit s osobním životem? Je těžké udržovat vztahy s okolním světem, když pravidelně jezdíte pomáhat jiným lidem?
Co se týče udržování vztahů s okolním světem, je to dnes na úplně jiné úrovni, než když kolegové vyjížděli v osmdesátých nebo devadesátých letech do míst, odkud se stěží dalo s Evropou jakýmkoli způsobem spojit. Dnes je možné být s přáteli a s rodinou v kontaktu i na misi a to pravidelně, což přináší určitou jistotu. Pokud člověk prožívá nějakou krizi nebo se mu prostě stýská a potřebuje slyšet hlas blízkého, většinou není problém si po Skypu alespoň jednou týdně zavolat. To ovšem přináší jiné zapeklitosti. Je jasné, že doma všichni napjatě očekávají, jak se máte, jaké to tam je. Ale já jsem naprosto vykročila ze své komfortní zóny a ocitla se ze dne na den v úplně jiné realitě. Nebyla to žádná dovolená a nešlo mi jen tak zvednou telefon a začít klábosit. Zažíváte příběhy, které šokují, dotýkají se vás, štvou vás. Musíte reagovat na úplně jiné prostředí, kulturní návyky, pracovní úkoly a způsob života. To jsou věci, které nejdou sdělit po telefonu.

Musíte si zvyknout přepínat. Pohybovat se mezi dvěma světy. V jednom je teplá voda, záchod a sprcha, můžete se bez omezení pohybovat venku a je tam bezpečno. V tom druhém světě je to přesně naopak.

Elementární bezpečí versus náš všední luxus

Jaké je vracet se zpátky domů, když si člověk projde nějakou misí a je pod vlivem zkušeností a mnohdy silných zážitků?
Řekla bych, že návrat z mise je na tom celém to nejtěžší. Nejdřív jsem samozřejmě zažívala obrovskou radost, že jsem doma. Člověk se setkává s přáteli a s rodinou a užívá si svobody bez zákazů vycházení po setmění a luxusu se zmrzlinou, osmihodinovým spánkem nebo třeba nonstop elektřinou. Co však člověk na misi prožije, nelze v plné míře sdělit někomu, kdo podobnou zkušenost nemá. Všechny zajímá jídlo, a kde jste bydleli, popovídáte si, a tím to pro ně končí. Chápu to, pro mě to ale nekončí. Pořád na ty lidi myslím. Nejsou už jen jakási masa Afričanů kdesi tam daleko. Jsou to konkrétní lidi, mají jména, dobře je znám, jejich příběhy, a i po měsíci po návratu doufám, že se mají dobře. Držím jim palce, aby přes všechny hrůzy, kterými si prošli, dokázali jít dál, aby se jednou z tábora dostali a mohli žít v bezpečné zemi.

Pocit viny po návratu z mise je naprosto normální. Nejhorší je to v supermarketech. Tolik jídla. A vůbec všude tolik zbytečností. Jdete do kavárny na kávu a dort a vzpomenete si na tamní kolegy, na jejich děti a sourozence, kteří nemají skoro nic a živoří ve stanu. Ten rozdíl je zdrcující. Zní to jako klišé, ale je to tak.

Nejde mi o to, aby měli všechny naše cetky a věci, já si přeju, aby měli elementární bezpečí, aby neusínali s tím, že ráno už třeba nebudou žít oni nebo někdo z jejich blízkých. Přeju si, aby měli právo rozhodovat se svobodně a realizovat se, aby měli všichni přístup ke kvalitní lékařské péči a ke vzdělání.

Jaká je vaše nejsilnější, nejvýraznější zkušenost z mise?
Celou misi bych charakterizovala jako jeden silný zážitek. Bylo mi jasné, že naši kolegové z Burundi a z Konga mnoho prožili, a tak když jsme spolu obědvali nebo si ráno bok po boku míchali šálek kávy a vtipkovali, přemýšlela jsem, jaký je asi jejich osud. Pokud jsme se znali trochu víc, ptala jsem se. Pokládala jsem obecné otázky. Kroužila jsem kolem. Nechtěla jsem totiž otevírat staré rány. Pokud sami nezačali vyprávět, nechala jsem to být. Co jsem však chtěla, bylo ukázat, že mi není jejich úděl lhostejný. Doufám, že to věděli už proto, že jsem tam byla. To překračování hranic totiž není jen o poskytování zdravotní péče, ale i o tom, že spolu pracují lidé, kteří by se normálně nikdy nepotkali, lidé z úplně jiných světů, kteří se vzájemně obohacují.

Takže stát bok po boku s místními kolegy, jejichž životní osudy snad ani nemohli být vzdálenější tomu mému, sdílet s nimi všední okamžiky, to byl ten nejsilnější zážitek. Přinášet jim naději a snažit se jim předat co nejvíc zkušeností a dovedností. Naslouchat, jak někteří z nich vyprávěli o tom, jak museli utéct a že už rok nemají od rodiny zprávu. Myslet na ně, zatímco jsem letěla domů a věděla, že oni tam pořád jsou, v uprchlickém táboře v cizí zemi a se svojí bolestivou minulostí a nejistou budoucností. To jsou zážitky, které se mnou zůstávají.

Přijde vám tato práce jako povolání nebo poslání?
Je to kombinace obou. Jsem vděčná, že jsem se na misi mohla rozvíjet v tom, co jsem doposud dělala, tedy vedoucí týmu v logistice. Na misi jsem vedla tým pěti lidí a musela jsem spolupracovat s mnoha ostatními odděleními. Každé vedli lidé z jiných zemí světa. Celá mise tak byla obohacující tím, že jsem pracovala v neuvěřitelně mezinárodním prostředí a že jsem si musela poradit s věcmi, o kterých bych vůbec neřekla, že je zvládnu. Ale zvládla jsem je. Člověk musí být flexibilní a umět improvizovat. A věřte mi, i nemožné věci jsou často možné a to během velmi krátké doby, pokud jde pacientům o život. Ne vždy šlo všechno podle plánu. V tamních podmínkách to platilo dvojnásob. Přesto jsem nikdy neztratila motivaci. Nejspíš proto, že jsem každý den na vlastní oči sledovala, jak pomáháme lidem, kteří přišli o všechno.

Cítíte se někdy při takové práci pod vlivem strachu, zodpovědnosti či nároků?
Pokud vztáhnu téma „pod vlivem“ na práci pro Lékaře bez hranic, pak se cítím hlavně pod vlivem empatie. Někdy si opravdu přeju, aby mi bylo jedno, že někde je člověk jako já, s úplně stejnými potřebami, protože ať věříte v to nebo ono a oblékáte se tak nebo tak a jste bílí, černí nebo fialoví, všichni jsme stejní a všichni chceme, aby nám někdo pomohl, když jsme úplně sami v neznámé zemi, když jsme nemocní nebo zranění, abychom měli kde spát a co jíst, a když už nic, tak aby tam prostě někdo byl, komu nejsme lhostejní. Nedokážu ale ignorovat, když se tohle někomu děje. Jasně, nejsem naivní a vím, že se tohle dělo a děje a bude dít, ovšem nikdy nebyla společnost tak příjmově polarizovaná jako dnes. Stačí dvanáct hodin v letadle a ocitnete se v zemi, kde lidé žijí skoro jako ve středověku. Bez tekoucí vody, bez elektřiny, v otrhaných hadrech, s málem jídla, neumí číst a psát. A do toho tam ještě zuří nějaký konflikt. No a dnes máme možnost jim v rámci svých možností pomáhat a to bez nějakého patosu, věcně a profesionálně. Znám lidi, co mávnou rukou, že prý přijde další konflikt a pak další a že to prostě nejde vyřešit, že co je mu do toho, že má platit hypotéku a že benzín pořád zdražuje. Jenže já si představím sebe v jejich kůži, jak se s ustřelenou nohou válím někde v bahně. Pak jde bokem nějaké filozofování. Život máme všichni jenom jeden a já bych byla moc ráda, kdyby mě osobně někdo z toho bahna vytáhl a tu nohu mi ošetřil. ∞

Hudebníci se z koncertních sálů přesunuli do obýváků, nazuli bačkory a z pohodlných křesel šíří klasickou hudbu mezi lidi přímo u nich doma. Projekt s příznačným názvem Vážný zájem během dubna pomohl uspořádat sérii domácích koncertů.

Projekt Vážný zájem si dal za cíl ukázat lidem, co klasická hudba může nabízet, jak je důležité ji poslouchat a že to nemusí být zrovna z nepohodlné sedačky v koncertní hale. Hudebníci tak vzali své nástroje a přesunuli se za posluchači do jejich bytů, domů a obývacích pokojů. Během dubna proběhlo více než sto domácích koncertů po celé republice a zazněly klasické kusy od nejrůznějších autorů.

Zájemci se mohli přihlásit jako hostitelé, hudebníci nebo jen jako nadšení posluchači. Pomocí webových stránek se pak lokálně propojili – sezvali sousedy, kamarády a hudebníky z nejbližšího okolí. Klasická hudba tak propojila nejen hudebně znalé, ale i naprosté hudební laiky.

Bach z pohodlí obýváku
Dvacet lidí, pět generací, violoncello, housle a jeden dům na pražském Spořilově. Mile mě vítá početná rodina, která se rozhodla ve svém velkém obývacím pokoji uspořádat domácí koncert. Pozvali sousedy z okolí, známé a příbuzné, někdo přinesl židle, někdo jídlo a všichni ve slavnostním oblečení očekáváme hudebníky. Sešli se dědečci, babičky i ty nejmenší děti a každý se navzájem něčím obohatil. S lehkým zpožděním přijíždějí hvězdy večera – Tomáš Jamník (zároveň hlavní iniciátor projektu) s manželkou Evou, violoncello a housle. Do pěti řad se poskládá publikum (včetně kočky) a koncert vážné hudby začíná.

Po oficiálním zahájení začíná bohatý program čtyřmi invencemi od Johanna Sebastiana Bacha a postupně se domem rozléhá zpěvný hlas houslí a jisté silné violoncello. Obývák má kupodivu velmi dobrou akustiku. Na pravidla se moc nehraje, a tak se spontánní potlesk mezi větami odpouští, ba dokonce vítá. Je to přeci neformální komorní koncert v bačkorách a reakcím se meze nekladou. Po barokním začátku se přesouváme do romantismu s méně známým skladatelem Reinholdem Glièrem. Spořilovem tak zní sedm krátkých skladeb, každá odlišného charakteru, každá jinak zajímavá. Tomáš Jamník vždy vše uvede a vysvětlí. I nejmenší děti statečně poslouchají a večer se blíží do finále. Závěr představuje současný počin od Marka Ivanoviće, psaný přímo pro tento hudební pár. Třívětá skladba, nabízející jak minimalistické plochy, tak netradiční a agresivní skřípání a chaos. Jak řekl Tomáš Jamník, „je to nářez“.

Nadšené publikum si vytleská ještě dva přídavky a výjimečný zážitek se pomalu chýlí ke konci. Večer ale zdaleka nekončí. Hudebníci jsou obklopeni všemi posluchači a zahrnováni dotazy, díky a zaslouženým obdivem. Jedna starší paní si mě odchytává a klade mi na srdce: „Hlavně je v těch novinách pochvalte. Já už jsem stará a když se tak koukám na televizi, mám strach o naši planetu. Ale když vidím, jaká krása se dá mezi lidmi šířit, vím, že je svět v dobrých rukou.“ Tak já je tedy chválím, zvlášť za tu snahu lidi seznamovat a učit poslouchat klasickou hudbu a za to, že šíří krásu mezi nás.


rozhovor s Tomášem Jamníkem, zakladatelem projektu Vážný zájem

Domácí koncerty v zahraniční nejsou novinkou. Jak to tedy vzniklo u nás?
Když už se to děje pod nějakou organizací, musí se dát pozor, aby neunikal smysl celého projektu. Třeba právě v Americe rozjeli nedávno něco podobného, ale tam se snaží všechny domácí koncerty systémově hlídat a mít nad tím jakousi kontrolu. Řekl bych, že je náš systém mnohem lepší, protože počítá s nějakou inteligencí pořadatelů a dává jim větší prostor. Například Američané to dělají tak, že pořadatel má právo si pozvat pouze část hostů a zbytek je dosazený pořádající organizací. Myslím si, že by tohle odradilo spoustu lidí, například ze starší generace. Dáváme hostitelům volnost, aby si sami řekli, kdo přijde, ale zároveň hodně prosíme, aby zvali i svoje sousedy nebo lidi, které uvidí na mapě na webových stránkách. Jedná se ale pouze o doporučení, protože v českém prostředí není nějaké větší sousedské sbližování úplně jednoduché.

Vybírali jste peníze přes dnes populární crowdfunding. Jak to dopadlo?
Vyšlo to velice dobře. Potřebovali jsme vybrat peníze na zajištění celkové organizace. Řekl jsem si, že do toho půjdu, i když jsem normální hudebník a ne žádný organizátor. Ale kdo jiný by to měl rozjet než právě muzikanti? Rozhodl jsem se tak jen za předpokladu, že to bude profesionálně zpracované, tak, aby to lidi bavilo a aby viděli, že je za tím práce. Udělali jsme video, dost sofistikovaný web, přes který se lidi můžou propojit, komunikujeme s médii. Hlavními aktéry jsou ale samotní hráči a hostitelé, na kterých je, jak bude domácí koncert vypadat.

Koncerty se konaly celý duben. Proč zrovna ten?
Pražské jaro je v květnu a v červnu rodí moje žena. Duben nás napadl, protože se lidi probouzejí ze zimního spánku, všechno začíná ožívat, párovat se a propojovat. Ideální měsíc na koncerty vážné hudby.

Chystáte něco dál?
V září bude prodloužený víkend koncertů. Dále bychom chtěli vážnou hudbu propojit s kavárnami a zkusit využít jejich kontakty s lidmi, kteří bydlí v okolí. Hospody a kavárny byly vždy důležitý potkávací uzel ve společnosti. Je to opět inspirace Berlínem – tam se vždy kavárenský prostor uzavře jen pro hudbu a pro pozvané posluchače, kteří mají možnost seznámit se na místě.

Jak k myšlence domácích koncertů přistupují samotní hudebníci?
Máme produkci, která se stará o propojování lidí a dbá na to, aby se nestalo, že si někdo pozve domů hudebníky a oni zjistí, že jsou zneužiti třeba k nějaké soukromé akci. Hudební povolání si v dnešní době složitě hledá své postavení, pokud však více lidí uvidí, jak pozitivní dopad může koncert vážné hudby na okolí mít, třeba se to zlepší. Je nutné říct, že do celého dubnového happeningu jdou hudebníci dobrovolně a s nadšením. Hráči si nejdou na domácí koncert zahrát pro peníze, chtějí poznat nové lidi, být v kontaktu s publikem. Domácí koncerty pro muzikanty nemají být konečná zastávka – ten obývák je jen přestupní stanice.

A daří se to?
Daří se to velice dobře. Když lidi na vlastní oči vidí, jak je to velký zážitek, vždycky je to strhne. Chodí nám i spousta zajímavých požadavků. Třeba když chtěla jedna maminka uspořádat koncert pro miminka nebo když jsme jedné paní domluvili skvělé klarinetové kvarteto a ona se ozvala, že je to na ní moc klarinetů najednou. Každopádně, když se hudba začne nést celým domem, je to nádherné. A koncert se dá udělat kdekoliv, všude je jiná osobitá domácí akustika. Má to své kouzlo. ∞

Soubor Farma v jeskyni na konci ledna uvedl svou novou inscenaci Odtržení. V centru současného umění DOX proběhla intenzivní scénická studie společenského fenoménu hikikomori.

Farma v jeskyni loni zkoumala rozrůstající se společenský fenomén hikikomori. Stav, kdy se jedinec po dobu šesti a více měsíců uzavírá před okolním světem za hranicemi svého pokoje. Tento fenomén byl poprvé diagnostikován v Japonsku, a proto nese označení v japonštině, které doslova znamená „odtrhnuvší se“. Případů hypersenzitivních jedinců, kteří před světem dobrovolně zavírají dveře svých domovů, už je na celém světě přes milion. I v Česku mají své zastoupení.

V Tokiu soubor Farma v jeskyni nasbíral informace a výpovědi jednotlivých hikikomori a ztvárnil je propojením videa, hudby, tance a pohybu – drsné zjištění, jak dnešní společnost mladých lidí může dopadnout. Tlak a nároky, kterým čelí, povinnosti a stereotypní život. To vše se promítá do rozhodnutí odtrhnout se. Jedná se o druh sociální fobie, který však není klasifikován jako nemoc. Je to pouze stav či označení.

Farma v jeskyni si schválně vybírá nepohodlná témata, která ve svých, do žánru nezařaditelných, inscenacích zkoumá. Stejně tak to bylo s Japonskem. Zaměřili se na skutečnost, kterou se japonská společnost nechlubí a naopak se ji snaží skrývat. Následoval výzkum v podobě rozhovorů přímo s odtrženými jedinci a diskuzí s odborníky i s rodinami, které takovou zkušeností prošly. Na základě několikaměsíční práce vznikla neobvykle pojatá performance, která má zázemí v Centru současného umění DOX. Zvláště proto, že fenoménu hikikomori byla věnovaná i část výstavy Brave New World, na které Farma v jeskyni spolupracovala.

Útěk do izolace
Uvítání afektovaně působícími kustodkami lomeno tanečnicemi a pohled na lidský exponát. Zakrvácená těla vzájemně identických polonahých dívek, které ve vykloubených pozicích leží na šedých autosedačkách. Vše na veliké točně, jako exemplář z muzea. Opodál vidíme zavřená těla ve skleněných vitrínách. Všechno jsou to živé dívky, připomínající přerostlé panenky. Všechno Asiatky, stejně (ne)oblečené. Další takový klon čeká diváky na scéně. Nepoznáme, zda se jedná o ženu či muže – je to jakýsi unisex. Univerzální oběť systému, která se snaží se zběsilým okolím udržet krok. Marně.

Zranitelnou Asiatku postupně obklopí již zmíněné přísně upravené kustodky – bělošky, které mohou připomínat sekretářky nebo byrokratky či symbolizovat obecně chaotickou a jasně danou společnost. Organizovaně a systematicky předvádějí jakýsi souboj mezi společností a jedincem. Souboj o místo ve světě, o práci či o zařazení do zaběhlého života.

Nátlak a agrese osob na scéně stále graduje. Tanec a proplétání se do jednoduchých židlí se stává symbolem celé inscenace. Značí to ono místo ve společnosti, podporu, či škatule, do kterých chtějí všechny mladé dostat? Podobně pracují i s další rekvizitou – klopotně se soukají a svazují dlouhými gumami, škrtidly. Příznačná symbolika reality, která je často velmi svazující. Pronikavé pohledy okolí a nároky, před kterými nejde uniknout. Expresivní a násilné tahy tělem vzbuzují strach i pocit bezmoci. Všechny postavy se pohybují s velkou ladností a afektovaností. Scéna se mění každou chvíli, střídají se prvky provedení i vizáž tanečnic. Výpověď ale zůstává stále silná. Celou inscenací se nese ještě živá hudba a mluvený text. Jedná se o autentické výpovědi lidí, kteří touží po izolaci od společnosti. Prosté citace z rozhovorů s hikikomori lidmi. O to mrazivější celý výjev je.

Po souboji s realitou a nátlakem okolí zranitelná bytost doslova padá. Bortí zeď – dveře pokoje či domova – a odkrývá vlastní mikrosvět odtržení. Na scéně se rozprostírá vodní plocha, na které polehávají nevinná a zhroucená těla obětí systému ve svém ideálním světě nicnedělání. Paralyzované duše neschopné ničeho, zavřené před světem a realitou. Pohled do nepochopitelné říše – emocionálně zploštělí lidé, kteří touží po určité oáze klidu, dlení a jednoduché existence. Přidává se ještě motiv zoufalé snahy matky vysvobodit své dítě ze stavu rezignace, snahy zařadit ho zpět do života. Její neúspěšný pokus má pointu v závěru.

Apatická těla hozená na břeh naší společnosti – to je teď aktuální téma, které je na čase začít řešit a uvědomovat si, co vše obnáší. S tak důležitou informací k nám ale přichází divadelní soubor. To jsme všichni tak izolovaní, že o takovém problému nevíme? Až umělci nás musí varovat před nemocí dnešní doby? ∞


Farma v jeskyni: Odtržení
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
po 14. 3., út 15. 3. 19:00 a pá 22. 4., so 23. 4. 19:00 • 200 / 100 Kč

Každý rok se v půlce února Berlín zahalí do slavnostního kabátu, nablýská kina, vypráší červené koberce a jeden z nejprestižnějších mezinárodních filmových festivalů na světě může začít.

Na Berlinále se letos v různých sekcích představilo přes čtyři sta filmů, z toho osmnáct v hlavní sekci soutěžilo o ceny. Výrazným snímkem soutěžní sekce byl nový film bratří Coenů „Hail, Caesar!“, který přivezli představitelé George Clooney, Channing Tatum či Tilda Swinton a zahajoval celý festival. Porota byla složena z celého světa – předsedkyní byla herečka Meryl Streepová a spolu s ní filmy hodnotili kritici, filmaři i herci z Německa, Polska, Francie, Itálie i Velké Británie.

Sekcí je na Berlinále osm – kromě hlavní sekce se tu prezentují krátké filmy, filmy pro mládež nebo třeba autorské snímky na kontroverzní témata. Festival je mezinárodní a všechny prezentované filmy napříč žánry se dotýkají současných aktuálních témat dnešní společnosti. Hodně se, jak ve filmech, tak na samotném festivalu, řešila uprchlická krize. Umělec Aj Wej-wej na toto téma dokonce v Berlíně vytvořil instalaci – sloupy koncertního domu zahalil do oranžových záchranných vest z ostrova Lesbos, což je pro syrské uprchlíky první zastávka na cestě do Evropy.

Festival vzpomínal i na filmové osobnosti, jež nás v nedávné době opustily. Poctu tak organizátoři vzdali například Davidu Bowiemu, uvedením snímku „Muž, který spadl na Zemi“ z roku 1976, kde ztvárnil hlavní roli. Poté se promítal film „Rozum a cit“ na počest Alana Rickmana nebo režijní počin Ettora Scoly „Tančírna“ z roku 1983.

Poslední den festivalu se rozdávaly ceny. Hlavní ocenění Zlatý medvěd získal italský snímek „Fuocoammare“, který se zabývá právě uprchlickou tématikou. Česko si za snímek Petra Václava „Nikdy nejsme sami“ veze domů diváckou cenu čtenářů deníku Tagesspiegel.

Kulisa slávy
Zázemím celého festivalu je divadlo Potsdamer Platz, kde se promítají hlavní snímky festivalu a pohybují se tu největší hvězdy. Pro nás „obyčejné smrtelníky“ je ale zázemím vedlejší nákupní centrum, kde se prodávají lístky, rozdávají programy a katalogy, kde jsou toalety a dvě hodiny Wi-Fi zdarma. Dva rozdílné světy jednoho festivalu.

Velkým zážitkem je pro mě slavnostní zahájení. Naivně doufám, že zahlídnu nějakou známou hollywoodskou hvězdu, ale má očekávání se brzy hroutí. Celé je to jakási kulisa. Divák v televizi vidí třpyt, červený koberec, krásné šaty a dav fanoušků. Kulisu slávy a honosnosti. Za tím postáváme my, diváci. Hrstka lidí za zátarasy s výhledem na dav, který si zaplatil možnost od rána čekat na svou celebritu. Je nám zima a dlouho tam postávat stejně nevydržíme. Hvězdný svět filmu tak pro mě zůstává skryt za ochrankou. Stejně je to trochu maškaráda, říkám si, když odcházím pryč.

Koncept Berlinále asi není pro každého. Jako obyčejný člověk si můžete dovolit zajít jen na pár filmů, a to ještě pokud máte trochu štěstí a peněz. Jinak je to hlavně pro osobnosti, které se v této branži pohybují. Myslím, že by takové festivaly mohly být dostupnější a mohly by tak oslovit větší počet diváků. Jedno se ale musí nechat – Berlín je naprosto skvělé místo. Strávit pár dní v tak různorodě živém městě překoná všechna nenaplněná očekávání.

Český film má co nabídnout
Letos Česko na berlínský mezinárodní filmový festival přivezlo hned tři filmy. Různých žánrů, různé kvality. Hlavním snímkem byl rozhodně drsný příběh poslední popravené ženy v Československu, který nese název „Já, Olga Hepnarová“. Studie utrpení, traumatu a sociálního vyloučení, které může vést k extrémním závěrům a psychickým poruchám. Stále aktuální téma zahalené do historického a pravdivého příběhu vyvolalo ve světě filmu velký rozruch. Snímek o Olze Hepnarové zahajoval prestižní sekci Panorama, ve které se často nakupují filmy do mezinárodní distribuce. O film byl ještě před premiérou velký zájem a čekalo se na recenze. Těch přišlo přes třicet ze všech světových médií. Obecně chválí perfektní herecké výkony a kameru. Otázkou je pochopení celého tématu, protože pohledů se nabízí vícero. České publikum to bude moci posoudit od 24. března.

Další byl výrazný snímek Petra Václava „Nikdy nejsme sami“, který zatím slaví úspěchy. Drama o současné době a lidech, kteří jsou obětmi a strůjci jejich hrůz. Recenzenti nejvíce vyzdvihují herecké výkony vždy skvělého Karla Rodena, Lenky Vlasákové či nového objevu Zdeňka Godly, který svým osobitým – agresivním, leč citlivým projevem připomíná hollywoodského herce Erica Banu. Ironie, humor i citově vypjaté situace budou k vidění v kinech od 7. dubna.

Posledním českých filmem na Berlinále byl nový počin Petra Oukropce „Ani ve snu!“. Pohled do světa parkouristů – života plného skoků, běhu a spěchu. Snímek popisuje hranici mezi realitou a představami, nevypočitatelnou lásku a životní zmatky jedné dívky. Titul byl představen v rámci sekce filmů pro mládež Generation 14+, v české distribuci bude od 28. dubna.

O české kinematografii bylo na letošním berlínském festivalu hodně slyšet. Tak silné zastoupení jsme již dlouho neměli. Na obálce filmového magazínu Hollywood Reporter se například objevily všechny tři plakáty českých filmů uvedených na Berlinále a pár článků o tom, jak je vhodná doba pro natáčení filmů ve východní Evropě, kde česká scéna hraje důležitou roli. ∞

Představte si, že se zavřete v pokoji a po dobu minimálně šesti měsíců ho neopustíte. Jídlo si necháte vozit, hygienu omezíte na minimum a svůj život přesunete do virtuální roviny. Nepředstavitelné? Takhle ale po světě žije už víc než milion mladých lidí. Je to nemoc a degenerace společnosti, nebo přirozený vývoj? Jde o fenomén hikikomori.

Hikikomori doslova znamená „odtrhnuvší se“. Tento fenomén poprvé popsali japonští psychiatři v roce 1998. Podle tamní úřední definice jde o jedince, který se izoluje od společnosti po dobu šesti a více měsíců. Jedná se tedy o nějakou extrémní formu sociální fobie. Přesto ale hikikomori není oficiálně duševní nemoc, ale jakýsi stav, označení, pojem. V Japonsku už žije skoro milion takových lidí a po světě přibývají další případy.

Čím dál více jedinců, převážně mužů ve věku 15–34 let, dobrovolně zavírá dveře svého pokoje před děním „tam venku“. Dny tráví stereotypně a převážně ve virtuálním světě za obrazovkami svých počítačů. Videohry, filmy, komiksy, internet. A spánek. Naspat dokáží desítky hodin. Obklopeni odpadky a krabicemi od jídla, nepracují, nekomunikují, nemají žádný společenský život.

Může za to společnost, jedinec, anebo rodina? Čí problém to vlastně je? Každá země, každá kultura na to nahlíží trochu jinak. Možnost odtržení a uzavření se existuje a jedinec toho využije. Jeho rodina ho v tom často (formou komfortu a péče) podporuje. Jedno se nabaluje na druhé a zastavit takhle rozrůstající se styl života se zdá skoro nemožné.

Odtrhnutí se od světa. Od společnosti. Od dění.
Sedím ve svém pokoji a kladu si otázky. Proč bych se tu chtěla (nebo musela?) zavřít před okolním světem? Proč by někdo chtěl takhle uniknout realitě?
Domov rovná se bezpečí. Domov rovná se pohodlí. Pohodlí rovná se jednoduchost. Pohodlná jednoduchost, lenost a hřejivý pocit zázemí a bezpečí. Je to lákavé.

Dalším důvodem může být tlak. Obrovský tlak, který na mladé jedince společnost vyvíjí a který se s hektickou dobou čím dál více stupňuje. Dostaň se na vysokou školu, založ rodinu, vydělávej hodně peněz a buď úspěšný! Pokud je tlak silnější než osobnost, není divu, že se pak dotyčný radši zavře doma, než aby vkročil chaosu reality.

„Ve 3:27 jsem šel do obchodu a koupil jsem si balíček fermentovaných sójových bobů. Doma jsem položil sóju na zem a zíral na ni 8 hodin. Když jsem se probudil, vzal jsem balíček do rukou a brečel jsem. Brečel jsem, dokud jsem zase neusnul. Spal jsem dva dny.“

Každý hikikomori člověk to má trochu jinak. Jeden se na lidskou tvář ani nedokáže podívat a druhý si je schopný v obchodě nakoupit alespoň základní potraviny. Svoji roli hraje ochranná ruka komfortu a zázemí – rodiče. Zvláště v Japonsku si rodiče své hikikomori děti skoro až hýčkají: nosí jim jídlo, poskytují peníze a jsou rádi, že jejich miláček nemusí trpět v příšerném světě práce a nebezpečí. Nový druh domácích mazlíčků?

Jsme všichni tak trochu hikikomori?
Hikikomori lidé žijí v podstatě vegetativně. Nikomu nepřinášejí bolest ani radost, jen konzumují, spí a existují. Jsou to ale stále lidé. Proto se u nich velice často rozvíjejí vážné duševní choroby jako deprese či schizofrenie. Takové extrémy pak často končí extrémním řešením, sebevraždou.

Mluví se také o tom, že celé lidstvo je v rané fázi hikikomori. Tvrzení je to opodstatněné. Digitální či obrazovková generace už je zavedený termín, skoro nikdo z nás už bez virtuální dimenze nedokáže žít a náš svět je každým dnem hektičtější. Naše pokoje jsou ale stále zónou bezpečí. Ten krok uzavření se před okolím by nebyl tak složitý.

Přesto je hikikomori extrém, který nesvědčí nikomu. Těžko říct, zda zavřeni v pokoji skončíme jednou všichni a být hikikomori už bude normálním stylem života. Nebo se sociálních úzkostí zbavíme a budeme normálně fungovat.

Na aktuálnost tohoto tématu poukazuje i mezinárodní divadelní soubor Farma v jeskyni ve své nové inscenaci Odtržení. Vzhledem k tomu, že je hikikomori věnována i část výstavy Brave New World v galerii současného umění DOX, proběhla tam o hikikomori diskuze s rekordní návštěvností a 23. 1. 2016 i premiéra představení Odtržení. Další reprízy se chystají na březen a duben. ∞

Mezi svými kolegyněmi je tvarem i funkcí naprosto atypická, speciální. Denně projíždí Prahou, sklízí obdiv a zájem. Denní focení, přenosy a sláva. Mazací tramvaj je novodobý pražský fenomén. Za celým tím pozdvižením sedí každý den člověk, bez kterého by se naše slavná mazačka nerozjela. Řidič, který je od všeho toho pozdvižení distancován. Odcizený solitér na vlastní dráze.

Máme sraz na smyčce v Hlubočepech. Za chvíli by měla přijet hlavní hvězda večera – mazací tramvaj. Ze tmy přijíždí oranžový, do stran blikající vůz a pár lidí na zastávce se za ním otočí jako za krásnou ženou. Mně ale nepůjde ani tak o ni, jako o jednotlivce skryté za celou její slávou. Sklízím závistivé podhledy okolostojících, když mě dva milí pánové zvou „na palubu“ a jdeme probírat, proč a jak vznikl kult mazací tramvaje. Začínáme s technickou a obecnou stránkou věci, kterou mi vysvětluje Ing. Martin Brejša – vedoucí technického oddělení, nové vozy.


Tramvaj kabriolet

Kdy a proč začal celý projekt mazací tramvaje?
Mazačku jsme nasadili na koleje zhruba před rokem a od té doby jezdí denně. S příchodem nových tramvají, které mají jinou konstrukci a jezdí po kolejích trochu jinak, začaly koleje skřípat. Ten zvuk je velmi nepříjemný, nejen cestujícím, ale i lidem, kteří bydlí kolem tratí. Začaly se množit stížnosti, naprosto oprávněné, a muselo se vyřešit, co s tím. Je to celosvětový problém – jakmile někde jezdí vlak nebo tramvaj, koleje se opotřebovávají a mají tendenci skřípat.

A jak „mazání“ funguje?
Firmy po světě se tím začaly zabývat a několik z nich vyvinulo jakýsi systém, který by měl tento problém eliminovat. Je to vždycky na bázi nějakého „maziva“ – v našem případě gelu, který se na koleje nastřikuje. Má v sobě rozpuštěné částečky hliníku, které se zalisují do kolejnice, čímž vznikne vrstva kovu měkčího, než jsou samotné koleje a utlumí to tak hluk.

Tyto technologie se ve světě zkouší a praktikují asi pět let. My se s nimi postupně seznamujeme. Na základě poptávky se přihlásila firma, která toto zařízení navrhla. Šlo ještě navíc o to, že jsme mazací tramvaj nechtěli do vlastnictví, takže je pouze zapůjčená a my postupně zjišťujeme, jak se chová a nakolik je v Praze zapotřebí. Je to celé poměrně drahá záležitost.

Takže taková mazací tramvaj jezdí i jinde po světě?
Ano, v podstatě všude, kde jezdí tramvaje, mají nějaké mazací zařízení. U nás jsme museli vyčlenit tento zvláštní vůz, který v zimě jezdí s pluhem. Samotné mazací zařízení je velké a nevejde se na standardní tramvaje pro cestující. Díky poznatkům, které jsme za tento rok provozu nasbírali, se už dělá sériová automatická aplikace na standardní tramvaje, takže přimazávat budou pak normální vozy s cestujícími. Mazací tramvaj tedy nejspíše zanikne.

Kdo má na starosti různé prvky, jako byl vánoční stromeček na plošině nebo kamery?
Zabývá se tím naše marketingové oddělení, ale většinou ho osloví nějaký třetí subjekt a nabídne spolupráci. Třeba ten stromeček byl projekt Elektrotechnické fakulty ČVUT a live-stream je zase nápad jedné internetové televize.

Neuvažuje dopravní podnik o nějakém dalším využití vozu? Koncerty, oslavy, vyhlídkové jízdy?
Tato možnost se prověřovala, ale mazací tramvaj je klasifikovaná jako technický vůz, takže přeprava veřejnosti je naprosto vyloučená. Zájem by o to byl velký, nabídky nám chodí poměrně hojně, ale drážní úřad, který vůz spravuje, využití pro civilisty zamítnul.


Nechtěná reklama

Všichni znají jen prostředek jeho práce. Sleduje ho každý den kamera a je na nespočtu fotek a selfíček, aniž by chtěl. Bez něj by se ale po Praze žádná mazací tramvaj neprojížděla. Mazacích řidičů je hodně a pravidelně se střídají. Já jsem se na názor ptala jednoho z nich – pana Václava Siglera.

Střídáte se s kolegy, nebo smíte mazat třeba za odměnu? Závidí vám to privilegium ostatní řidiči?
Bylo nás na vozovně vybraných asi třicet, pětatřicet řidičů, kteří jsme byli s tímto zařízením seznámeni a víme, jak správně mazat. Každý se na mazačku dostaneme tak dvakrát do měsíce. Máme naplánované směny a všichni se na tom postupně protočíme. Jsou řidiči, kteří by si na mazací tramvaji rádi zajezdili, zvlášť je lákají ty majáky. Tramvaj se svítícími majáky, to je terno. Ale pak jsou naopak i tací, kteří by do toho nikdy nešli. Určitě tam nějaká závist panuje, to beze sporu. Řidiči mazací tramvaje totiž nejsou limitovaní jízdním řádem, takže časy, které mají dané, jsou pouze orientační a jde o to, aby stihli bezpečnostní přestávku. Jinak můžou jezdit více méně po svém.

Těšíte se na svou směnu každý měsíc?
Já rozhodně. Je to taková oddechovka. Jedu si sám bez cestujících, nikdo se na nic neptá, nikdo mi nenadává. Zase to ale přináší něco jiného. Určitě nikdo nečekal, že kolem téhle tramvaje vypukne takový rozruch. Že se spustí přímý přenos na internetu, že vzadu o Vánocích budeme vozit stromeček a že se s tímto vozem budou denně fotit desítky lidí. Ale když je to baví, tak proč ne.

Je spousta lidí, kteří o téhle tramvaji vůbec nevěděli, a najednou se začnou zajímat, co to je a proč to jezdí. Pro dopravní podnik je to i určité zviditelnění se, nechtěná reklama.


Zájem ze všech stran

A nepřijde vám sláva kolem mazačky trochu přehnaná?
Občas už ano. Třeba když mi lidi lezou na zadní plošinu, jen aby se vyfotili nebo na sebe nějak upozornili. Je to hlavně nebezpečné, protože dozadu nevidím, když jsem v kabině. Navíc se tam není čeho držet. Už se stalo i pár ošklivých úrazů. Ale nemyslete si, že jsou to jen nějací puberťáci a děti, dost často tam lezou i lidé středního věku nebo mladé paní.

Vadí vám ten zájem?
Mně to, upřímně, nevadí. Sice si mě každý den spousta lidí fotí, ale jim nejde ani tak o mě, jako o tramvaj. Navíc s tím stejně nic neudělám. Většinou jim zamávám, usměju se a jedu dál.

Máte nějaké tramvajové historky?
No historek je spousta, polovina z nich skoro nepublikovatelných. U této práce musí člověk hrozně předvídat a u spousty situací už tušíte dopředu, co se bude dít. Když vidíte, jak si jde slečna se sluchátky a iPhonem, tak už přesně víte, jak to dopadne. Největší sranda je dojet co nejblíž, do jejího periferního vidění, a zazvonit.

Máte už selfíčko?
Kupodivu ještě nemám.

Bezpečnostní přestávka končí a pan Sigler se už zase musí vydat na cestu Prahou. Musím se ale pochlubit. Výjimečně trochu poruší předpisy a sveze mě skoro až do centra. Užívám si závistivé a překvapené pohledy lidí, kteří by byli rádi na mém místě. Přitom o nic nejde. Je to tramvaj, je tam tma a hrozně sebou hází. ∞

Potkávám se s neobyčejně vysokou ženou, zvláštní, elegantní, avšak s patrným mužským čímsi… Michelle Adlerová má perfektní manikúru, doplňky a černý kožich. Michelle je transsexuálka.

Jak to celé začalo? Kdy jste si uvědomila, že nejste „on“, ale „ona“?
Že něco není v pořádku, jsem cítila už někdy ve čtvrté třídě na základce. Transsexualita, podle současné medicíny, vzniká už v prenatálním období a člověk s tím nic neudělá. Kdysi se transsexualitu snažili přeškolovat, vyléčit, což byly ale dost pomýlené tendence. Dá se potlačovat, ale jen krátkodobě. Když se muž cítí jako žena, tak se častokrát stává, že se začne projevovat jako extrémní macho. Což byl i můj případ. V té třetí-čtvrté třídě jsem byla ještě dost slabá a citlivá. Tenkrát, v 70. letech, s něčím takovým člověk prostě nemohl vyjít ven. To jsem cítila celkem jasně. Rozdíl oproti dnešku je tedy opravdu výrazný. Dřív o transsexualitě nebyly vůbec žádné informace, takže jsem si myslela, že „to“ mám jako jediná na světě. Rozhodla jsem se, že to bude takové moje tajemství, a začala jsem naopak dělat ryze mužské věci, abych okolí a samu sebe přesvědčila, že je všechno v pořádku. To trvalo podstatnou část mého života. S internetem a novými informacemi přišla velká změna. Četla jsem, studovala a přemýšlela sama o sobě. Byla devadesátá léta, situace se uvolňovala. Jednou jsem třeba byla na nějakém travesti setkání, ale to mi absolutně nic neříkalo. Jsem poměrně dost estét a koukat se na zoufale vypadající chlupaté chlapíky navlečené v minisukních se mi moc nechtělo. Stejně jsem si nemyslela, že do téhle přeměny někdy půjdu. Čím je ale člověk starší, tím je ten stav horší. Vyzkoušíte všechny možnosti, které existují, zjišťujete, že to nejde, a tak častokrát ke změně genderu dojde až ve středním věku. Člověk už je tak zoufalý, že si řekne, že už mu nic jiného nezbývá, tak proč do toho nejít. Moje terapeutka mi říkala: „Heleďte, vy už jste zkusila úplně všechno. Pořád s tím bojujete, tak co prostě zkusit přestat bojovat?“

Jak vaši genderovou přeměnu přijalo nejbližší okolí?
S nejbližší rodinou to nebylo, a není, úplně nejlepší. Nevědí, jak to uchopit. Celá situace je pro ně hrozně těžká. I když tomu racionálně rozumí, emocionálně to prostě není jednoduché. Ale snažíme se. Co se týče práce, tak otázky nejednoznačnosti nebo nějakého přelévání genderů jsem řešila ve své volné tvorbě. Začala jsem dělat každoroční mezinárodní výstavu Transgender Me, takže lidé viděli, že se zabývám tímhle tématem. Problém, jak moje rozhodnutí přijmout, měla hlavně rodina a hodně blízcí přátelé. Je to pochopitelné, jste zvyklí na nějakou stálou formu vztahů a rozhovorů, a najednou se všechno mění. Mně se taky mění zájmy, do mého života přicházejí noví lidé, a může se stát, že se vaše cesta bude ubírat jinudy než cesty vašich blízkých přátel.


Tvořit, žít a pracovat. S hormony

Spolu s dalšími členy tvoříte uměleckou skupinu Pode Bal. Čemu se přesně věnujete?
Pode Bal je výtvarná skupina, která u nás vlastně poprvé začala se sociálním a politickým uměním. Momentálně jsme činnost naší skupiny trochu utlumili, ale svého času jsme dělali velké projekty ve veřejném prostoru, které byly silně konfrontační, politické. Pracovali jsme společně, podobně jako skupiny Guma Guar nebo Ztohoven. Pode Bal teď klidně spinká, ale kdyby byla potřeba, může se zase vzbudit.

Celá ta změna asi musela ovlivnit i vaši tvorbu, je tomu tak?
Ve skupině Pode Bal jsme všichni tvořili kolektivně a já jsem se rozhodla, že je potřeba to vyvážit něčím vlastním. Pustila jsem se do různých fotek, které zkoumaly právě otázku genderu. Protože jsem fotila hlavně sebe, šlo více méně o výzkum. Poslední rok, kdy beru hormony, v rámci hormone replacement therapy, se toho hodně změnilo. Rozhodně jsem se zjemnila já i moje tvorba. Hormony totiž opravdu dělají divy a řekla bych, že dost podmiňují lidské jednání a myšlení. Jsou velká nálož pro každou ženu. Zvlášť když jsou koncentrované do jednoho roku a jedné terapie. Ženy mají čas je během puberty nějak zpracovat, ale během roku? Jsou to šílené změny fyzické i psychické. Třeba mi po relativně krátkém braní estrogenu odešly veškeré ambice. Před tím se můj život točil kolem toho, že musím být slavný umělec, musím udělat tuhle a tamtu výstavu, a teď si říkám, že je to vlastně jedno. Hlavně, že mě to baví.

Jak vypadá současná situace transgender lidí? Naučila se je už společnost přijímat lépe?
Transsexualita se začíná více řešit, to rozhodně. Společnost ale spíš vnímá ty případy, které jsou vidět – celebrity. Ať je to velmi probíraná Caitlyn Jenner (dříve Bruce Jenner), nebo třeba syn (dříve dcera) zpěvačky Cher, Chaz Bono. Tyhle slavné případy přitahují pozornost přehnaným zjevem – všechno mají umělé a ztrácí veškeré rysy a symetrii. Sice mají perfektní nos, bradu i prsa, ale jen na první pohled, třeba na fotce. Na videu už je vidět, že všechny ty umělé součásti spolu úplně nehrají. Pak jsou ale i případy, kdy tím lidé spíš získají, třeba Lana Wachowski, americká režisérka a producentka, je po změně genderu mnohem otevřenější a pozitivnější osoba.

Při přípravě výstavy Transgender Me jsem pátrala, jak to s gendery a transgedery bylo v jednotlivých historických kulturách. Většinou lidé věřili, že jde o požehnání, mít dvě části, dvě tváře, dvě polohy. Transgender lidé byli považováni za jakési božské bytosti. V Indii třeba funguje dva tisíce let náboženská sekta transsexuálů „Hidžra“, jejíž členové podstupují rituální operace a celá sekta má svůj jasný náboženský význam v celé společnosti. I severoameričtí Indiáni transsexualitu přijímali, počítali s ní. Příkladů je nespočet. Můžu říct, že až potom, co jsem vyřešila transsexualitu Eskymáků, jsem začala řešit tu svoji.

Tohle si člověk nevybírá

A co situace u nás? Jak je toto téma vnímáno českou společností a státem?
Zajímavé jsou příběhy o transsexualitě ve spojení se zákony. Vzali se jako muž a žena, měli společný život i děti, a po padesátce se něco změnilo a najednou měla vnoučata dvě babičky. Rodina to přijala úplně normálně, ale aby spolu mohli být dál, museli se rozvést. Proč? Protože zákon nedovoluje změnu pohlaví operací, pokud je člověk v manželství. Takže se nuceně rozvedou a musí změnit statut – z manželství na registrované partnerství. Kdyby se mezi tím jednomu z nich něco stalo, tak ten druhý nárok na dědictví mít nebude. To jsou věci, které se snad ještě dochytají a upraví, protože jsou situace, které nejsou z právního hlediska úplně domyšlené. Co je výhodou v Česku oproti jiným zemím a v čem jsme poměrně pokrokoví, je právě ta operace – je totiž zadarmo. Hradí ji pojišťovna, protože transsexualita je zařazena mezi diagnózy. Jinde jsou to statisíce, které lidé za takovou operaci platí.

Celý pojem transsexuality je zanesený předsudky a různými zmatky. Lidé si vybaví nějakou „travesti show“. V zásadě proti takovým projevům nic nemám, ale nechci, aby si mě lidé s tímhle spojovali. Veřejnost by se na nás neměla koukat jako na chudáky, kteří si jen stěžují, že se narodili do špatného těla. Tohle si člověk nevybírá. Na druhou stranu měla spousta lidí i v té původní biologické roli úspěšný a dobrý život, akorát to prostě nejde dlouhodobě. Mě můj život i v mužské roli svým způsobem bavil. Teď je to ale něco jiného.


Nejsem gay

Co třeba nejzákladnější věci, jako jsou gesta?
Mužské a ženské pohyby jsou velmi rozdílné. Já jsem se to učila postupně. Měla jsem vždycky poměrně jemná gesta, ale od té čtvrté třídy jsem se rozhodla s tím bojovat. Plně jsem si osvojila mužská pohyby i držení těla. Později, před zahájením hormonální terapie, jsem gesta a řeč těla začala studovat. Jednou jsem třeba dělala fotografický projekt, kdy jsem si všímala, jak odlišně ženy a muži sedí v metru. Udělala jsem sérii fotek s názvem Public Body Language Secrets, kterou jsem nenápadně nafotila na mobil. Chlapi vždycky seděli lehce zhrouceně s roztaženýma nohama a ženy měly naopak takový ten uzavřený posez.

Jste teď spokojená?
No, je to hukot. Po roce hormonů, změn a výkyvů nálad bych už byla docela ráda v klidu. Říká se, že ten první rok je nejhorší, pak by se to mělo nějak urovnat. Navíc se mi stala věc, která se sice občas děje, ale nějak jsem nečekala, že se stane i mně. Začali mě zajímat chlapi. Nikdy jsem si nedovedla představit být s mužem, protože nejsem gay. Prý se to může různě měnit, takže nevím, zda je to trvalé. Říkám si, že už bych potřebovala nějaké životní jistoty. Změn už bylo dost. ∞

Sympatický duet plný nezorganizovaných pohybů, fyzična a dechu. Jak vyjádřit život mileneckého páru, jeho vizí a problémů, ukázali v divadle Ponec Nathan Jardin (BE) a Teresa Noronha Feio (PT) v choreografii Paula Blockmana (AU) a Christine Gouzelis (GR) Psychical Jerks.

Chaotická symbolika
Začínáme mluveným slovem a tmou. Vyslechneme škodolibý příběh o využívání a na scéně se objevují dvě postavy. Dvě postavy, o kterých celý večer bude. Stačí prvních pár minut a myslím, že jsme všichni přesvědčeni, že tanečníci mají neskutečné množství energie a jsou ochotni nám ukázat svou výdrž. Jejich neukočírovatelné a skoro až agresivní pohyby celým tělem připomínají zrychlený film. Jsou symbolické a zároveň naprosto šílené. To ale život bývá.

Tanečníci mají nachystáno mnoho rekvizit, které postupně zapracovávají do náročného těsta celého představení. Začínáme mikrofonem. Místo řečí a zbytečného vysvětlování předvádějí zase jen fyzickou a lidskou stránku sebe samotných. Sálem se rozléhají hlasité dechy a vzdechy. Je to takový dechový dialog, který ale až trochu tahá za uši. Konec. Na řadu přicházejí nevyhnutelná slova. Vyprávění o „lásce na první pohled“, o dni, kdy se potkali. Samozřejmě, že to nebylo nijak poklidné – a ze scény je metalový koncert. Skoky, pády, pot a řev. Prostě klasická romantika.

Po přirozených životních etapách následuje jakýsi zvrat. Plastové ruce figurín, které si tanečníci připevňují na ruce, vypovídají o jakési vyumělkované komerční hře. Snaží se nás a samy sebe přesvědčit o idylické realitě, že „everything is OK“. Nastavené pózy, absurdita celé scény, přetvářka. Těžko říct, zda to je opodstatněné a má to význam v životě dvou mladých. Chaotické to bylo až až. Když chaosu a šílenství máme dost, pár to dotáhne ještě kousek dál. Jsme najednou v bojovém ringu a vzduchem lítá vrzající polystyren. Všude je bílo a prostor plní fyzická síla. Asi proto, že je k přežití v současném světě nezbytná.

Pochop to po svém
Poslední etapou je téma rodičovství. Překvapivě poeticky vyjadřují pohybem vizi a touhu být rodiči. Otázka je, zda bude naplněna. Prolíná se symbol potratu a představa, jaké by to mohlo být, kdyby… Dům, děti a manželský pár. I to se dá vyjádřit tancem. Jak to ale dopadne, se nedozvíme. Je na každém z diváků, jak si to vyloží. Skončí pár šťastně, nebo se bude nezorganizovaně plahočit životem dál?

Když už to vypadá na klidnou pasáž, která by byla nutná alespoň na vydýchání, vždycky to skončí u spleti šíleností a teatrálních tahů tělem. Je to gró celého představení. Tanečníci střídají rekvizity, světlo a postoje. Skoro nikdy nejsou v klidu. Řada scén má čitelnou symboliku, jiné jsou jen velmi těžko uchopitelné racionálně i emocionálně. Což je v pořádku, je to umění. Může to představovat cokoli, ale nikdy ne „nic“. Stále má umělec nevyřčenou povinnost něco sdělit a předat dál. Současné moderní performance dávají divákům svobodu, která je někdy až ošemetná. Každý představení příjme po svém, každý si najde něco jiného. Já v této choreografii vidím složitý život páru, pán vedle mě třeba epileptický záchvat dvou mladých lidí. V tom je ta různorodost a kouzlo. V individualitě. ∞


DOT504: Physical Jerks
PONEC – divadlo pro tanec (Husitská 24a, Praha 3)
premiéra 17. 10. • nejbližší repríza 16. 11. 20:00

Co by, kdyby
Klasický scénář pohádek – dobro zvítězí, všichni jsou šťastní a nikoho nenapadne myslet na něco negativního. Proč? Copak je v životě všechno jen dobré, krásné, ideální?

Co kdyby třeba pršelo? Bylo by hnusně, princezně by zmokly načechrané šaty i natočené vlasy a princ by o ni ani pohledem nezavadil. Nevzali by se a neprožili by spolu roky lásky na zámku. Nebo, co kdyby se princ do té věže prostě nedostal? Třeba by nestihl dorazit včas, nebo by nešly otevřít dveře a krásná princezna by se pomalu rozkládala, až by z ní zbyla jen rezavá korunka.

Nebylo by zajímavější, a pro generace malých dětí poučnější, dělat pohádky trochu reálněji? Připravit je na to, že všichni nemůžou být jen šťastní, úspěšní a dokonalí. I princezny občas potřebují antidepresiva, i princové podvádějí a lžou. Nebo spíš potřebujeme idylický a bezkonfliktní prostor, možnost na chvíli uniknout a hledat útěchu?

Pohádky a realita
Dva kontrastní a na první pohled nesouvisející pojmy. Co se ale stane, když je někdo propojí? Alenka na drogách, slon Bimbo týraný v cirkuse a princezna Mulan chránící se před smogem. Takové výjevy zpracoval americký umělec Jeff Hong. Vzal si na paškál rozkošné disneyovské pohádky a zasadil je do reálného současného prostředí. Vytvořil tragikomické fotomontáže a vyslal je do světa. Spojil na první pohled nespojitelné: pohádkové hrdiny zasadil do našeho světa a života, tím z něj udělal místo krutosti, smutku a problémů. Nechal lidi přemýšlet a snít, co kdyby nebylo v pohádkovém světě všechno tak nalajnované a jednoduché. Nastavil naivní pohádkové zrcadlo naší drsné realitě.

Trochu deprese, prosím
Všechno není jen růžové. Kromě záporáků bychom našli i pořádné melancholiky. Spousta klasických děl, od bratří Grimmů přes Boženu Němcovou až po Andersena, je plná depresivních osudů a bezvýchodných situací. Přesto jsou to ale více méně jen výjimky. A jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo.

Třeba jedna hodně ikonická. Šíleně smutná princezna. Podle názvu si řeknete, že na tom asi nebude nejlíp. Je to pohádka – jasně, že neleží zavřená doma paralyzovaná depresí a neví co se životem, nakonec to zase dobře dopadne. Ale nešlo by to zajímavěji? Šťastné příběhy jsou jednoduché a šťastné konce ještě víc. „Nakonec všechno dobře dopadlo“ je fádní věta a pohádky nám prostě nechtějí dovolit si pořádně zadepkařit. Dalo by se argumentovat tím, že pohádky jsou hlavně pro děti, a ty bychom neměli strašit depresivní realitou. No, zaprvé si na to přijdou časem samy, a za druhé – pohádky jsou přece stejně tak pro malé děti, postupně objevující svět, jako pro ostřílené dospěláky s hypotékou na krku. Pro obě strany jinak poučné, pro obě strany jinak důležité.

Realita dokáže být krutá, realita dokáže být depresivní. Je to ale normální život a je jen otázka, proč nám tento žánr nechce dovolit si negativní emoce pořádně prožít. Třeba nás jen brání. Nabízí velkou náruč pochopení, poučení a pozitivního světa. Třeba je to účel. ∞

Stojím před mohutnými dveřmi kláštera plna otázek a představ. Očekávám staré dámy v černých hábitech, ony zase zkušenou paní redaktorku. Zazvoním a sleduji, jak se naše představy bortí. Otvírá mi mladá, civilně oblečená žena. Setkávám se s atypickým řádem několika sester, pro které je sice klášter domovem, nicméně přes den se věnují zcela běžným povoláním. Za tou velkou zdí nacházím neobvyklý svět, inspirativní místo a zajímavé názory.

Na co je váš řád zaměřený, jaké je vaše poslání?
Anežka: Dřív se benediktini snažili dát lidem kromě duchovních hodnot hlavně práci. Mniši nebo sestry mnišky nevycházeli z kláštera, ale všechny zvali k sobě. Museli se zorientovat, co v tom daném místě chybí a co můžou společnosti a církvi nabídnout. U nás na Bílé Hoře je to trochu jinak, protože naše komunita sice má kořeny v benediktinském řádu, ale už je vývojově o kousek dál. Nemáme práci tady v klauzuře, ale chodíme do civilních zaměstnání, a proto nenosíme hábity.

Sestra Anežka – stavební inženýrka, sestra Franceska – sociální pracovnice, sestra Petra – budoucí restaurátorka Komunita sester benediktinek Venio vznikla v Mnichově na počátku 20. století a klášter benediktinek na Bílé Hoře založila mnichovská komunita až v roce 2007. Řád se snaží skloubit modlitbu s prací, životem v ústraní a zároveň angažováním se ve společenském dění.

Jak vypadá váš běžný den?
Anežka: V šest ráno začínáme ranní modlitbou tady v kapli, kde se vždycky všechny sejdeme. Pak jedeme na mši do Břevnovského kláštera, čili k našim spolubratrům, ta je v sedm. Poté je snídaně a některé z nás jedou do práce nebo do školy. Ostatní se věnují nějaké činnosti tady v klášteře. Ve dvanáct mají polední modlitbu, pak je oběd, nějaká pauza a pak zase práce. Až do nešpor, do osmnácti hodin, kdy se sestry vrací z práce a všechny se scházíme. Pak nějaký společný program – protože se přes den vůbec nevidíme, je potřeba řešit různé věci. Každý den je to jinak, protože musíme reagovat i na věci zvenku, které jsou pro nás určitou výzvou, a zvážit, kolik čemu věnovat času. Musíme mít někdy čas také na sebe a na svůj vztah k Bohu, protože to podstatně patří k našemu životu. Není to jednoduché, když je člověk celý den ve městě a musí si najít čas ještě na meditaci nebo čtení Písma svatého.

Máte koníčky? Je na ně vůbec čas?
(všeobecný smích)
Petra: No, koníčky máme, ale s časem je to horší. Máme víkendy. Tam je možnost udělat něco jinak než přes týden. Neděle je takový náš hlavní sváteční den, takže jsou bohatší modlitby. A v sobotu můžeme dělat občas i něco jiného než práci.

Francesca: Spíš bych řekla, že koníčky můžeme mít. Ale u nás to stejně souvisí s klášterem. Kdyby přišla sestra horolezkyně, tak bychom to musely nějak vymyslet.

Takže můžete volně opustit klášter a jít si třeba zaběhat?
Francesca: V podstatě ano.

Petra: Já to dělám! Už jsem letos byla dvakrát! No, ale sport už je spíš poloviční povinnost k zachování zdravého rozumu.


Každý má svůj příběh

Co ženu motivuje, aby vstoupila do řádu?
Anežka: To je pokaždé jinak. Každá řeholnice má svůj příběh a neopakovatelnou cestu do řádu.

Francesca: Řekla bych, že to, co máme stejné, to, co nás motivuje, alespoň tomu věřím, je Bůh. Všechny nás motivoval Bůh. Myslím, že každá by mohla vyprávět svůj příběh, v němž slyšela volání, že tento způsob života by mohl být ten její.

Petra: Musíte prožít víru jako vztah. Na základě toho je možné udělat životní rozhodnutí. Přestane to být v šablonkách. Najednou prožijete něco intenzivního a individuálního, a víte, že teď se mění váš život. Někdo to může prožívat jako zamilovanost, jiný jako správné rozhodnutí, které dává jeho životu smysl. Je to určitá forma vztahu, nebo dotyku, který přichází zvenčí jako něco mimořádného.

Francesca: Většina lidí si myslí, že odcházíme někam ze světa, ale je to naopak. My se vlastně pro něco rozhodujeme. Evangelium nám slibuje, že dostaneme stokrát víc. A je to tak.

Stejně mi to přijde jako obrovské rozhodnutí, velká čára v životě. Žádný rodinný nebo manželský život…
Francesca: Pro mě to bylo určitě rozhodnutí „pro něco“, ne „proti něčemu“. A neřekla bych, že nemáme žádný rodinný život. Žijeme jako společenství, a rodina je společenství. Je to intenzivní společenství, kde lidi všechno sdílejí. Stejně tak je to tady. Něco jiného je ale partnerský život. A děti.

Petra: Já jsem ale třeba nikdy neměla pocit, že nemám děti, protože když jdu do kláštera, svůj život vlastně daruji – jsem tu pro lidi. Mám spoustu vztahů s lidmi, kteří mě potřebují, podobně jako děti. Co tam opravdu není, je vztah s mužem. My ale máme vztah s Bohem. Řekla bych, že je stejně intenzivní, a že dostáváme něco, co vztah s mužem může nahradit, ne-li převýšit.

Francesca: Partnerský vztah je taky velká výzva. Pokud ulpím na povrchu, že se mi někdo líbí, že je sexy a že nám to spolu funguje, tak to určitě nemůže trvat celý život. Prostě přijde okamžik, kdy se musím rozhodnout. Když jsem někomu slíbila věrnost, jsem opravdu schopná s ním být pořád, i když mě přestane přitahovat nebo nám to zrovna neklape? Posouvat se v lásce pořád do větší hloubky a nezůstávat jen u naplňování svých potřeb – věřím tomu, že to je cíl. Jsme požehnané tím, že On je fakt schopný naše potřeby naplňovat a navíc neprudí.

Bůh neprudí?
Petra: Někdy taky, ale jinak.
Francesca: Je fakt šarmantní, a nekonečně trpělivý. To třeba partner být nemusí.
Anežka: Ta věrnost by se dala přirovnat k naší stálosti. My dáváme slib stálosti. Že vytrváme do smrti v jedné komunitě, kam jsme se rozhodly vstoupit. Nestěhujeme se každé tři roky někam jinam, ale žijeme pořád s těmi samými lidmi. Člověk to musí vydržet, i když toho má mnohokrát plné zuby.

No, hned mě napadá ponorka. Je v klášteře vůbec možné něco takového?
Francesca: Jsme lidé. A v klášteře je možné všechno. Jako ve světě. Na druhou stranu je naším centrem Bůh a Kristus, modlitba, a pokud jsem schopná žít to jako vztah, tak On opravdu zůstává v komunikaci a pořád mě provází.

Petra: Taky jsme spolu hrozně dlouho. Člověk zná jak ty pozitivní věci, ty ho nepřekvapují, ale zná i ty negativní, které ho zraňují. Pak se najednou začnete soustředit na ta negativa. Že se vlastně netěšíte domů, protože víte, že tahle udělá tohle, tahle řekne tohle.

Což je normální život.
Petra: Je to normální, ale člověk ví, že musí měnit sebe, že ty kolem sebe nezmění. Musí začínat prvotně u sebe, takže se navzájem obrušujeme, hledáme tu nejlepší cestu, překonáváme krize a zjišťujeme, že venku je to úplně stejné, takže jde o to „projít skrz“. Nějakým způsobem ze sebe udělat lidi, kterými chceme být, a žít to společně. Občas je to těžké, občas hrozně hezké. Když se třeba vracím z míst, kde se mi moc nelíbí, kde jsou povrchní lidé, vím, že doma bude příjemně.

Dá se z řádu vystoupit?
Petra: Dá, ale je to rána. Hlavně pro člověka samotného. Když jdete nějakou cestou čtyřicet let, a potom najednou zjistíte, že jste měla jít úplně jinak? Nevstupujeme proto, abychom tohle udělaly.

Francesca: Je to i proces. Při vstupu procházíme dlouhou přípravnou fází, během které je možné zjistit, zda to moje cesta je, nebo není.

Petra: Zjišťujeme, že je to trochu nemoc dnešní doby. Hlavně mladí lidé se neumí úplně rozhodnout a nechávají si otevřené všechny dveře: Nikdy pořádně nic nezačít, tím nic taky nezkazit a mít stále všechny možnosti k dispozici. Toto my právě nechceme. Pokud chci někam dojít, v něčem se rozvinout, nemůžu být zároveň benediktinka i žena v domácnosti. To prostě nejde. Byla bych váhavec, který nevyšel nikam, zůstal stát, a vlastně se bál. Jde o to se rozhodnout a vytrvat.

Francesca: Hlavně neulpívat na představě Boha, ani na té zkušenosti, kterou s ním máme. On je prostě mnohem větší a dynamičtější než celý náš praštěný svět. Ale zdravým způsobem. Zůstat otevřený a nechat se vést.


Předsudky

Jak vidím, současná společnost má o řádech poměrně omezené představy. Je fajn slyšet, že to může být a je jinak.
Francesca: Myslím, že záleží na každém řádu. Jsou společenství, kde to může někdo prožívat jako vězení, ale myslím, že Bůh nechce nějaké loutky ve vězení.

Petra: Dá se to trochu srovnat s vývojem dítěte v rodině. Když je dítě malé, poslouchá rodiče, kteří mu říkají „musíš“ a „nesmíš“, ale vlastně to říkají pro jeho dobro a bezpečí. Potom dítě vyroste a zjišťuje, že příkazy nejsou svévolné, ale že mu vysvětlují, jak svět funguje. Pomalu je přijme za své. V něčem se pochopitelně vzbouří, ale spoustu věcí automaticky přijme, a svoje děti pak vychová podobně. A podobně je to i v klášteře. Vstáváš v šest, pak jdeš na mši, pak do práce, ale vrátíš se, i když by sis chtěl povídat s kamarády, a po desáté si nebudeš pouštět rádio na plný pecky. Působí to jako série příkazů-zákazů, jenomže tohle vytváří prostředí, ve kterém může žít víc lidí pohromadě. Časem přestávám být ono klášterní dítě a začínám ten řád vytvářet vlastním životem. Chápu a vím, že mi dává životní prostor. Někdo nechápe, proč by nemohl jít večer do kina a přijít v jednu ráno, nebo se prostě ožrat. V pohodě, ať si to klidně dělá, ale nám to ráno brání vstát a prožít něco důležitého v kapli.

Zmínily jste, že i v církevním světě je váš klášter nezařaditelný. Jak to?
Anežka: No sama jste zjistila, že nemáme žádný hábit a chodíme do práce. To jsou dva hlavní aspekty, které spoustu lidí šokují. A šok se odehrál i v církvi. Naše komunita sice patří k benediktinskému řádu od samého začátku, ale přesto měla své atypické prvky a církev opravdu celá desetiletí nevěděla, kam nás zařadit. Pro nás prostě kolonka neexistovala.

Francesca: Ten hábit ale máme. Liturgický oděv, ve kterém se modlíme. Určitým způsobem nás sjednocuje. Já ho mám moc ráda. Je to něco, co si obléknete a jste skoro v jiné dimenzi.

Petra: A je to praktické. Nemusíte řešit, co na sebe. Jeden to vysvlíkne, druhý si to může obléct. Navíc je to znamení, že tu ti řeholníci jsou.

Pokud vím, Bůh by neměl rozřazovat nebo škatulkovat jednotlivce. Miluje všechny lidi stejně. Tak jak se dá nezařazování vnímat z církevního hlediska?
Petra: Je fakt, že pojem nezařaditelnost jsme v církevním prostředí ještě neslyšely.

Anežka: Každý jsme svým způsobem nezařaditelný originál. Každý se v určitém směru vymyká nějakým lidským kategoriím.

Petra: Nejvíc nezařaditelný byl na začátku Ježíš, kterého za to ukřižovali. Dělal všechno jinak, než by si společnost představovala.

Anežka: I spousta proroků. Dřív byl cíl mít rodinu a co nejvíc dětí, a když chtěl nějaký prorok žít sám, protože cítil, že Bůh má pro něho nějaký zvláštní úkol, tak to bylo pro ostatní vždycky něčím zvláštním.

Petra: Když je tady někdo – například František z Assisi, Matka Tereza, Jan Hus – kdo říká něco zásadního, co by mohla být pravda, ale neví se to jistě, tak se to zkouší. A když se jejich přístup osvědčí, prostě se vytvoří nová kolonka a už je zase zařaditelný.

Francesca: Je pravda, že cesta vlastně vede od nezařaditelnosti k zařaditelnosti. Na jednu stranu jsou řády takové, že by si člověk řekl, že tam je právě potřeba se zařadit, stát se součástí skupiny a nevyčnívat, na druhou stranu jako křesťané máme být vlastně nezařaditelní.


Církev není Bůh

Tak když jsme u toho. 15. srpna proběhl Prague Pride. Médii se pronesl spor mezi Dukou a Halíkem a znovu se začalo mluvit o přístupu církve k homosexualitě. Zajímal by mě váš názor.
Francesca: To je velmi bolestné téma. Myslím, že se církev neposouvá správným směrem a je hrozně úzkoprsá. Je to zraňující a vylučující pro úzkou skupinu lidí. Bůh neodsuzuje lidi podle toho, jací jsou. Určitě nás všechny chce vést k plnému životu. Jedna věc je, co říká církev, a druhá věc, co si myslí Bůh. Církev je instituce, která žije ve víře a je spojením obrovského množství lidí. Každý z nich má svůj osobní vztah k Bohu a vlastní názor. Tím ale může docházet i k velkým rozporům.

A co postavení žen? Mají řádové sestry nějaký vliv na dění v církvi?
Petra: No, stále je to velké téma. Pořád nám třeba říkají „bratři“. Začátek každého čtení v oficiálních lexionářích je právě „Bratři…“. Teologicky je to odůvodnitelné, ale číst to před společenstvím sester mi připadá vtipné.

Francesca: Co se týká řádu, myslím si, že co ženy umí, je spojit se, domluvit se a navzájem se i duchovně podporovat. A to je činí silnými a vlivnými. To muži často neumí, jedou si svoje. V tom je naše výhoda a šance.

Jak vám tenhle život vyhovuje?
Anežka: Naprosto. Já už si nedokážu představit žít jinak. Máme svůj každodenní stejný řád, ale během toho se děje tolik věcí, které přináší mnoho nového.
Francesca: Taky musím říct, že dobrý. Hlavně bych to nikdy nečekala. Já a klášter? Co mě ale vždycky fascinovalo a přitahovalo, byl ten prostor ticha a to společenství – nic nemít a neřešit, jen sama sebe. A mám pocit, že je to čím dál tím lepší. Je to hrozně zajímavé. Tenhle život může žít jak člověk, který potřebuje malý prostor a bezpečí, tak i člověk, který potřebuje velký svět a dobrodružství. Tady se sejdou a jsou schopní spolu žít. A obě strany jsou nesmírně důležité, aby společenství drželo pohromadě.

Petra: Já jsem procestovala různé kláštery jak v Německu, tak v Polsku a od té doby, co jsem tady, mi to tu hrozně vyhovuje. Tohle místo mi opravdu poskytlo životní prostor. Vyhovuje mi to velmi, ale pořád mám pocit, že jsem na začátku. Že jsem skoro ani pořádně nezačala. Je to dlouhá cesta.

Francesca: Začít den modlitbou je skvělé a uzavřít ho modlitbou je opravdu geniální. ∞