Lístečky se seznamem úkolů. Lístečky se seznamem, co nakoupit. Kalendář se záznamy, kdy k lékaři, a dalšími naplánovanými aktivitami. Internetové a mobilní aplikace transformovaly tyto poházené útržky do fungujících systémů sdružujících vše potřebné.

Přesto se stále najdou papíroví nadšenci, jimž se lépe přemýšlí a plánuje s tužkou v ruce. A nejsou jen z řad starších jedinců, nebo mladších, ale na nové technologie méně adaptovaných. Zapisování soukromých věcí do kalendářů sice stále zůstává spíš záležitostí našich babiček, ale nejrůznější diáře se dlouhodobě těší velké oblibě. Najít ten svůj vysněný je většinou procesem mnoha zkoušení a častých zklamání. Ta správná velikost, šířka, vazba, měsíční či týdenní rozvržení, dostatek prostoru pro jednotlivé dny i pro osobní poznámky a mnoho dalších nároků. Jen zřídka jsem se setkala s někým, kdo používá diář a je s ním plně spokojený a nehledá další alternativy. I já léta patřila mezi fanoušky diářů a nadšení mi z žádného dlouho nevydrželo.

S rozmachem objednávek ze zahraničních serverů se mezi českými plánovači začaly čím dál častěji objevovat variabilnější diáře, u nichž vám prodejce umožní zvolit si z několika různých motivů a rozvržení, nahrát vlastní fotografie, atp. I přes bezpočet nových možností, jež dovoz nabízí, však nejsou potřeby diářových fanatiků dostatečně uspokojeny. Možná i z toho důvodu se v hlavě Rydera Carolla zrodila a vyvíjela myšlenka na Bullet Journal, do češtiny přeložitelný jako sešit s odrážkami. I když v češtině o tomhle způsobu organizování času zatím nedohledáte příliš informací, natož webové stránky, které by se Bullet Journalu výhradně věnovaly. V zahraničí je tento systém stále na vzestupu a blogy, Instagram, Pinterest i YouTube se plní inspirativními fotkami a videi. Přehled o základních pravidlech získáte na stránkách Bullet Journalu, kde je přímo ilustrační video s návodem „jak na to“.

O co tedy přesně jde?
Jedná se o systém vedení diáře. Je v zásadě jedno, jaký sešit si pro něj zvolíte. Hodně používaným k tomuto účelu je sešit s pevnou vazbou a tečkovaným papírem, který je na rozdíl od papíru prázdného šikovnější na tvorbu tabulek, ale zároveň se do něj píše a kreslí lépe než do čtverečkovaného. Mezi nejpoužívanější sešity patří značky Moleskine a Leuchtturm 1917. Ale o sešity tady opravdu nejde. Můžete si klidně vytisknout tečkované stránky z počítače, svázat si je nebo proděravět a poskládat do desek s kroužky nebo můžete vzít první sešit, který vám v papírnictví padne do ruky. Pokud není očíslovaný, očíslujete ho, pro začátek stačí klidně prvních několik stran. Využijete to, až budete psát obsah, abyste se v bloku lépe orientovali a snadno dohledali vše potřebné. Dále si vytvoříte klíč, seznam symbolů, jimiž budete označovat jednotlivé úkoly, události, poznámky nebo také jejich prioritu, splnění, přesunutí, a podobně. Pak si vytvoříte roční přehled. Ideálně třeba rozdělíte dvě dvoustrany do kolonek podle jednotlivých měsíců roku. Tam si budete zaznamenávat akce, které se mají konat až ve vzdálenější budoucnosti. Při vedení diáře totiž postupujete tak, jak to aktuálně potřebujete. Vytvoříte si třeba přehled nadcházejícího měsíce, stačí co řádek, to den pro naplánované události a jednu stranu na úkoly, které potřebujete ten měsíc vyřídit. Vyberete si týdenní nebo denní rozvržení, jak vám to nejvíc vyhovuje. Vytváříte si diář podle vašich představ. Můžete psát den po dni a na každý den pak máte tolik prostoru, kolik potřebujete, a nejste ničím omezeni. Pokud vám vyhovuje týdenní plánování, můžete si vždy ke konci jednoho týdne narýsovat rozvržení dalšího podle toho, kolik věcí máte v plánu. Každý den zkontrolujete svoje úkoly a podle legendy označíte jejich stav, zda jste je vyřídili, přesouváte si je do dalšího dne, nebo jste je zavrhli jako zbytečné.

Do Bullet Journalu si můžete zapisovat i nejrůznější seznamy – knížek, které si chcete přečíst, filmů, které chcete vidět, míst, která chcete navštívit, dále třeba tipy na dárky k Vánocům, a další. Vše tak, jak vás to napadá, na další volné listy, tak jak jdou popořadě. Můžete si vypisovat nejoblíbenější recepty, psát deníkové záznamy, zkrátka co vás napadne, fantazii se meze nekladou. Oblíbené je též zaznamenávat si osvojování jednotlivých návyků do tabulky, častým příkladem bývá například vypití určitého množství vody denně, někteří plánovači jsou schopni vést si tabulky o svých náladách nebo počtu prospaných hodin, píšou si, za co jsou každý den vděční (tzv. Deník vděčnosti) nebo co je který den potkalo, kreslí, jaké bylo počasí, někteří přidávají třeba i motivační citáty. Můžete se zaměřit na sledování svých životních cílů, stavu financí, cokoliv vás jen napadne a chcete si to zaznamenat. Můžete psát jednoduše, stroze a jen to nejdůležitější, nebo se můžete předhánět s ostatními plánovači ve vykreslování nadpisů, čmárání obrázků, používání washi pásek, razítek, samolepek a kreativně se vyřádit při vytváření zajímavých layoutů. Největší výhodou Bullet Journalu totiž je, že si můžete celý systém naprosto uzpůsobit tomu, co vám vyhovuje a s čím se vám nejlíp pracuje a kdykoliv to podle potřeby obměnit. ∞

Uklízení je dnes v módě. Ne zrovna uklízení samo o sobě. Moderní je hlavně o uklízení mluvit, diskutovat, psát o něm knihy a články nebo točit videa například o skládání triček.

Svět obletěla příručka Japonky posedlé uklízením, která se proslavila především svou metodou skládání oblečení nastojato a přístupem „nechejte si jen takové věci, které vám dělají radost“. Kniha Marie Kondo je v knihovně na dlouhé měsíce dopředu zarezervovaná a rychle mizí i z pultů v knihkupectvích. Na trhu je ale už řadu let množství knih, jež se péčí o domácnost zabývají, a každá se na ni zaměřuje z jiného úhlu pohledu.

Na české poměry je ideálně šitá třeba kniha Magdaleny Kalistové Můj domácí sebezpyt. Nejedná se sice o žádnou převratnou novinku, nicméně přináší praktické tipy, jak změnit chod domácnosti. Na rozdíl od Marie Kondo má Kalistová za hlavní cíl chovat se ekologicky. V tematických sekcích se věnuje jak úklidu, tak péči o vlastní tělo. Konkrétní výrobky, které sama používá, zobrazuje i prostřednictvím fotografií. Vyniká třeba fotografie vložky ve skutečné velikosti nebo sbírky složených látkových kapesníků. Přehledné a přesné návody jsou většinou založeny na levných a snadno dostupných prostředcích jako jsou ocet, soda, jádrové mýdlo a další. Ukazuje tak, že snaha o ekologičtější život neznamená, třeba jako v případě jídla a oblečení, vždy větší finanční náročnost.

Neváhá ale zapojit i několik běžně používaných přípravků, avšak ekologičtějších značek. S její pomocí se můžete naučit třeba šetrně a účinně vyčistit odpad, vyrobit si prací prostředek nebo si připravit roztok proti parazitům, použitelný na péči o domácí rostliny. Poradí vám, jak si vybrat „správný“ toaletní papír a v samostatné sekci se věnuje i menstruačním potřebám. Vyzývá k používání pratelných vložek a nabádá k jejich koupi či vlastní výrobě. Rozepisuje se o tom, z čeho se skládají běžné vložky a tampony a jaké má jejich používání dopad na životní prostředí. Závěrem této kapitoly se zmiňuje o menstruačním aktivismu a nabízí odkazy na zahraniční stránky. V této části knihy jsem chvíli zauvažovala, nehraničí-li dobré úmysly s posedlostí. Obzvlášť, když jsem se dočetla, že při pohledu na nabídku zahraničních webových stránek, na barevné pratelné vložky, kalhotky s obrázky, trička a ziny o menstruaci, má člověk dojem, že menstruace je zábava. Já osobně nevidím nic zábavného na tom po použití proplachovat vložky (i kdyby barevné!) studenou vodou a nechat je do doby praní namočené ve kbelíku s roztokem vody a sody na praní. O nic více mě nepovzbuzuje konstatování, že pokud není možnost vložky vyprat na místě, třeba během cestování, jdou dobře vyprat i po několika dnech. Tohle asi opravdu není pro každého.

Tento manuál o šetrném hospodaření byl sepsán jako absolventská práce Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Že se jedná o „školní práci“ lze rozpoznat podle jednoduché grafiky, která dělá dojem, že je kniha mnohem staršího data, než z roku 2008. Textová část stojí v pozadí a hlavní prostor dostává grafické znázornění postupů. I přesto, kolik let uteklo od vydání knihy, je ale tahle záležitost stále aktuální. Díky mnoha obrázkům a stručným informativním popiskům ji máte prolistovanou během chvíle a vyberete si tak rychle, co je pro vás aktuální a přínosné. Aby byl výsledný efekt dokonalý, v závěru se můžete dočíst, že knížka je vytištěna na papír s označením TCF – Total Chlorine Free a suroviny pocházejí z certifikovaných lesů. ∞


Magdalena Kalistová: Můj domácí sebezpyt
Společnost pro Revolver Revue a Vysoká škola uměleckoprůmyslová
Praha, 2008 / Brno, 2012 (124 stran)

Lehkost myšlenek a rychlé tempo života většinou nejdou dohromady. V uspěchaném světě není kdy si uvědomit, že vás obklopuje tolik drobných radostí. Nebo si myslíte, že potěšení vám způsobí nějaké materiální věci, případně až se stane to či ono. Kniha líných radostí se snaží dokázat opak.

Knihu sestavili Tom Hodgkinson a Dan Kieran. Vybrali a uspořádali krátké úvahy, postřehy a zamyšlení, na nichž se podíleli spolu s dalšími jedenácti autory. Každý jednotlivý tip je doplněn černobílou ilustrací Geda Wellse. Hned na úvod autoři zmiňují, že radosti mohou být prosté a jednoduché. Jejich cílem je ukázat, že nejlepší věci nejsou materiálního charakteru a není nutné na ně vydělávat. K čemuž bych měla výhrady. Už při četbě prvních stran se zdá, že si autoři místy protiřečí. Můžete narazit na opěvování balkonu, kterým se ne každá domácnost pyšní, či dokonce posezení u krbu (kolik obyvatel České republiky ho má?), a mimochodem ani relaxace ve vaně plné horké vody není úplně zadarmo.

To je ale jediná výtka, kterou ke knize mám. Víc než nějaké objevné novinky nepřímo sděluje, že jde především o samotný přístup k činnostem. Například na každodenní dojíždění se dá pohlížet jako na otravnou povinnost a ztrátu času, ale lze ho vnímat i jako zdroj nových zážitků. Ať už jde o pohled z okna na ubíhající krajinu, poslouchání rozhovoru spolucestujících nebo čas vhodný ke čtení.

Záleží též na celkové změně přístupu k nucenému nicnedělání. V dnešní hektické době se většina lidí snaží aktivně využít každou volnou minutu. Frčí multitasking, čím víc činností člověk stihne najednou, tím je považován za produktivnějšího a úspěšnějšího. I moment čekání ve frontě je třeba nějak šikovně využít. Kniha líných radostí ale doporučuje opak. Vrací čtenáře k myšlence, že k pobavení nepotřebují žádné speciální zážitky. Stačí umět zpomalit. Vnímat potěšení z každé jednotlivé chvíle. Více se soustředit na své smysly a naučit se vidět krásu kolem sebe.

Třeba jen tak se zaujetím pozorovat okolí. Ptáky, mraky, hvězdy. Sledovat, jak čajový sáček pomalu barví vodu. Lenivě se toulat městem. To v člověku určitě navodí jinou atmosféru, než když se pouze snaží o co nejrychlejší přesun z jednoho místa na druhé. V každém zpomalení je více všímání si a koncentrace. Navíc díky tomu lze poznat spoustu dosud neobjevených kouzelných zákoutí, kaváren a dalších zajímavých míst. Příjemný pocit se skrývá i v tvoření. Třeba ve vyřezávání ze dřeva.

Méně spěchu, více zábavy
Společným faktorem pro některé líné radosti je i určité smíření se a vychutnávání si nezměnitelného. Třeba odevzdaně nastavit tělo padajícím kapkám deště. Jde vlastně o prožívání přítomné chvíle. Na všech každodenních činnostech se dá najít něco zalíbeníhodného. Kniha zmiňuje například požitek ze zkrášlení sebe sama, které je povýšeno nad pouhou nutnou přípravu před odchodem z domova. Občas se autorům daří vyvolat v mysli příjemnou představu pouhým popisem například obyčejné městské lavičky. A dozvíte se třeba i to, že leností šetříte životní prostředí.

Pokud máte chuť na nenáročné a osvěžující čtení, pak doporučuji sáhnout po této knize. Krátké kapitoly, u kterých si nemusíte pamatovat konec, můžete číst od začátku, konce, i prostředku. Nemyslím si ale, že poselstvím je, že je třeba být línější. Ba naopak. Pro více uspokojení je důležité být aktivní, ale vystačit si s málem. Radost může přinést i samotné čtení knížky o radosti. A vzhledem k tomu, že se dá zapůjčit v knihovně, je to potěšení, které je prakticky zadarmo. ∞


Tom Hodgkinson, Dan Kieran: Kniha líných radostí
nakladatelství Jota
Brno, 2012, 216 stran

Hlas gaye je často jedním z poznávacích znamení, podle kterého jste schopni odhadnout jeho orientaci. Lze se naučit mluvit jinak?

Režisér David Thorpe si tuto otázku snaží zodpovědět ve svém dokumentu Mluvím jako buzna? Sám sebe používá jako testovací subjekt. Představuje své přátele, z nichž většina patří k homosexuální menšině, chce od nich slyšet zpětnou vazbu na svůj hlas a své vyjadřování, ptá se, jestli skutečně mluví jako gay. Obchází logopedy, lingvisty a hlasové kouče, kteří mu poskytují odborný pohled na věc. Po zjištění základních informací se pouští do nácviku správné výslovnosti a pokouší se o přerod svého hlasu. Hlavní dějovou linii doplňují rozhovory nejen s Thorpovými přáteli, ale také s různými homosexuálními celebritami, a téměř anketové rozhovory s lidmi z ulice. Thorpe se také ve vzpomínkách vrací do svého dětství a zamýšlí se, „kdy se to vlastně stalo?“ Diskutuje s matkou a babičkou, které v dětství o jeho homosexualitě neměly nejmenší tušení. Od některých přátel se dozvídá, že největší změnu jeho hlasu zaznamenali, až když svou orientaci veřejně přiznal.

Důvodem, proč se Thorp začal tak usilovně zabývat řešením této otázky, byl jeho rozchod s přítelem. Přesvědčil sám sebe o tom, že jeho hlas zní příliš teple a že to jistě odpuzuje potenciální nápadníky. Tato jeho touha po změně hlasu ve mně zprvu vyvolávala pocit, že se jedná spíše o problém se sebepřijetím a snahu najít důvod, proč „jsem ve čtyřiceti sám“. Neřeší svůj hlas proto, že by kvůli němu byl obětí šikany nebo neobstál při pracovním pohovoru. Zdálo se mi to jako malichernost. Vždyť mužné hlasy většinou nebývají předností gayů. Tak proč by jim mělo vadit, že tak mluví jejich partner? Faktem však je, že gayům se často líbí právě maskulinní typy mužů a ve skrytu duše spousta z nich není se svým hlasem spokojena. Thorpovi se tak podařilo otevřít problematiku „homosexuálního hlasu“ a zkoumat, zda něco takového skutečně existuje.

Snímek byl promítán v rámci šestnáctého ročníku festivalu Mezipatra a den po jeho pražské projekci následovala diskuse v Café Neustadt. Té se zúčastnili fonetik Jan Stober, herec Michal Kern a hlasová lektorka Ivana Vostárková. Celou debatou prováděla moderátorka Radia Wave Bára Šichanová. Film i odborníci se shodli na tom, že něco jako „gay hlas“ prakticky neexistuje, ale u homosexuálů jsou určité složky hlasového projevu, které jsou od heterosexuálních jedinců odlišné. Jedná se například o používání sykavek, vysoko položený hlas, protahování samohlásek a další. Tyto specifické znaky údajně nejsou vrozené, ale získané. Nejprve vlivem působení rodiny, v hodně mladém věku, kdy se dítě svým hlasovým projevem snaží podobat otci nebo matce. V dalším období života přebírá tuto funkci společnost, především vrstevníci. Hlas je ovlivněn odposlouchanými mužskými a ženskými hlasy. Gay tón zesílí často v rámci gay komunity, když se jedinec začlení a identifikuje se skupinou.

Kladně hodnotím právě to, že film nebyl představený pouze jako samotné promítání, ale následná debata odborníků a dotazy z publika mu daly komplexnější pojetí. Škoda, že se debaty nezúčastnil i sám režisér. Jistě by přítomné zajímalo, jak ve výsledku jeho hlas zní. Thorpovi blízcí přátelé se vyjádřili tak, že se nezměnil. Já jsem přesvědčená, že k určité úpravě došlo. Především jsem měla dojem, že mluví víc „vykrouceně“ hlavně v okamžicích, kdy je nervózní, ale při soustředěném nacvičování o samotě se mu povedlo znít více mužně. Do jaké míry byl ale Thorp ve svém úsilí úspěšný, je na posouzení každého diváka. Každopádně diváci filmového festivalu v Torontu ocenili tento jeho debut cenou za nejlepší dokument. ∞


Mluvím jako buzna? (Do I Sound Gay?)
režie David Thorpe
USA, 2014, 77 min.

Dokument Stále spolu má k vyprávění o ideální rodince opravdu daleko. Ani se nějak více nezabývá alternativními způsoby života. Celý film je především portrétem rodiny žijící střídavě v maringotkách na louce uprostřed Šumavy a v karavanu ve Španělsku.

Matka Simona, otec Petr a jejich devět dětí umožňují divákovi, aby nahlédl do jejich životů. Režisérka Eva Tomanová se seznámila s rodinou Mlčochových již dříve a nejsou to první záběry, které s nimi natočila. Věnovala jim několik minut v dokumentu o domácím vzdělávání a ještě při dvou dalších příležitostech. Přesto ji rodina nepřestala fascinovat, a tak se rozhodla věnovat jim prostor celovečerního snímku.

Ačkoliv se Tomanová označuje za nestranného pozorovatele, je těžké posoudit, nakolik jím opravdu je. Z rozhovorů s ní vyplývá, že při prvních natáčeních s rodinou měla dojem jakési idylky, který se jí po čase začal pomalu rozkládat. Avšak natáčení bylo jistě ovlivněno přísnou rukou Petra, který je dokonce v titulcích uveden jako jeden z kameramanů, a částečně tak ovlivňoval i natočený materiál. Není podepsán jen pod některými kamerovými záběry, ale jeho otisk je patrný v celém snímku, kde působí velice dominantně a vše se točí kolem něj. Jako kdyby snímek vnímal jako prezentaci sebe sama a svých výchovných postupů a názorů na svět. Ostatní členové rodiny v dokumentu moc prostoru nedostávají, a pokud ano, většinou to vypadá, jako by byl Petr někde opodál a hlídal, aby měl celou situaci pod kontrolou.

Třebaže jsou krásné idylické záběry dětství stráveného v přírodě, plného svobody a her, pro starší „děti“ podobný život už tolik naplňující není. Ačkoliv do kamery tvrdí, že se cítí být šťastni, jejich výrazy o tom nevypovídají. A tak je celý dokument jen takovým okem „Velkého bratra“, které ovšem nezabírá vše, co by mohlo být podstatné, ale jen určité pravidelné rituály v rodině Mlčochových. Vše jsou jen kusé útržky prožívaných okamžiků, ale dokument nejde skutečně do hloubky. Tomanová se nevyptává, proč se Mlčochovi rozhodli pro takový život, jak jsou úspěšné děti u přezkoušení (i když na to si divák může udělat názor sám, během scén s učitelkou), děti nemluví o tom, co se jim na takovém životě líbí a co jim chybí. Vlastně většinou vůbec nejsou schopné se nějak souvisleji vyjadřovat. Když už něco říkají, tak spíš jen slepě papouškují názory svého otce, aniž by bylo jasné, zda jim opravdu věří, nebo zda mají jen strach je nesdílet.

Vládce a jeho poddaní
Petr sám sebe nazývá „profesionálním otcem“ – tedy otcem z povolání. Avšak chce vytvářet své vlastní kopie, nikoliv svobodně a samostatně myslící jedince. To, že má devět dětí, vidí jako svůj přínos pro společnost a očekává od státu, že ho v této úloze podpoří poskytováním sociálních dávek. Jestli mu to nepřijde v rozporu s „návratem k přírodě a uznávání tradičních hodnot“ a jak své chování ospravedlňuje, o tom se nezmiňuje. Mnohem více informací lze vyčíst z rozhovorů s Tomanovou a je velká škoda, že se neobjevují přímo v dokumentu. Můžete se například dočíst o tom, že Petr vlastní notebook, komunikuje emailem a jeho starší děti jsou majiteli mobilních telefonů. Další obrázek o rodině Mlčochových je možné si udělat při zhlédnutí starších reportáží, které jsou k nalezení na YouTube.

Tou nejzákladnější hodnotou, kterou uznávají, je prý rodinná soudržnost, důraz na trávení společného času a podobně. Těžko říct, jestli by si starší kluci nedokázali představit příjemněji strávené chvilky. Není jasné, jaký mají skutečně vztah k otci, zda ho opravdu respektují nebo jestli někdy nemají chuť ho „svrhnout“ a vymanit se z jeho nadvlády. Dokument vyvolává mnoho otázek, ale odpovědí příliš nedává. Nezjistíte, nakolik je rodina izolována od ostatní společnosti, jak často se stýkají s dalšími lidmi, zda mají děti kamarády mimo rodinu. A ačkoliv na první pohled vypadají děti pro dnešní společnost naprosto nepoužitelně, pořád existuje možnost, že nejsou tak úplně asociální, ale ten dojem vzniká třeba jen z ostychu před kamerou.

Ačkoliv Petr se Simonou možná chtěli pro své potomky jen to nejlepší, není život, který jim připravili, ani trochu ideální. Jsou vychováni tak, že dovedou fungovat pouze v naučených vzorcích a situacích, ale nebyli by schopni obstát v běžné společnosti. Všichni členové rodiny jsou podřízeni vedení otce, žijí pod jeho nadvládou a nemají prostor pro rozvoj vlastní individuality. Jsou jen poslušnými ovečkami a museli by vyvinout obrovskou vůli, aby byli schopni se z těchto rodinných pout vymanit a opožděně se snažit naučit sociálním dovednostem, potřebným pro přežití ve městě. Film má i přes všechny své nedostatky jeden velký klad, a to, že se mu povedlo vzbudit vášnivé diskuse a vcelku rychle si najít své přívržence i odpůrce. ∞


Stále spolu
režie Eva Tomanová
ČR, 2014, 75 min.

Veronika je holka jako každá jiná. Jako vy. Jako já. Tedy spíš byla. Stačil jediný den, jediný okamžik a její život se převrátil vzhůru nohama. A pro obyčejnou mladou slečnu se psychiatrická léčebna stala zničehonic druhým domovem. Uzdravují v léčebnách pacienty s psychickými potížemi, nebo je spíše vytvářejí? A jak snadno se takovým pacientem můžete stát vy sami? Není to celé tak trochu absurdní? Možná, že zbláznit se může být za určitých okolností jediná možnost, jak zůstat normální.

Jak vnímáš své dětství a pubertu? Považovala ses za normální holku, nebo tě v té době trápily nějaké psychické potíže?
Vzpomínky na dětství mám velmi pěkné. Ráda se k nim denně vracím. Se sestrou, bratrem – dvojčetem a dalšími kamarády z ulice jsme hráli stopzem, vybíjenou, na honěnou, na schovávanou. K večeru na nás rodiče křičeli z okna a nedokázali nás dostat ani na oběd. Byla jsem šťastná. Když jsem nastoupila na druhý stupeň, začalo šikanování kvůli mé tmavší pokožce, většímu nosu a oblečení. Neměli jsme dost peněz. Tehdy začaly ranní bolesti břicha před školou. V pubertě jsem si začínala uvědomovat, že žiju v rodině plné zákazů, že nejsem jako ostatní. Vyrůstala jsem v rodině jehovistů, což znamenalo, že jsem v životě neslavila Vánoce, narozeniny, svátek, silvestr atd. Začala jsem se proti tomu bouřit a začaly typické „puberťácké“ útěky z domova, pochybné party, flákání školy, zkoušení alkoholu, drog, hádky s rodiči. Až na tu víru jsem se cítila dobře a neměla jsem žádné psychické problémy.

Vím, že se k tomu nechceš příliš vracet, ale jsi schopná jen ve stručnosti říct, co tě vlastně potkalo?
V létě, když mi bylo třináct, nastal v mém životě velký zlom. Večer okolo deváté hodiny jsem se jako obvykle vracela domů z města. Stalo se to, o čem jsem si myslela, že se mi nikdy stát nemůže. Byla jsem znásilněna. Sice to byl muž z našeho sídliště, ale znala jsem ho maximálně od vidění. On mě zřejmě znal dobře. Tehdy jsem měla pocit, že to byl trest za všechny moje činy, které jsem kdy provedla. Za to, že jsem se chovala jako nejhorší holka, která může existovat. Že jsem ničila život svým rodičům a zároveň i sobě. Můžu si za to sama, byl to můj trest. Možná jsem se právě všem znechutila. Znechutila jsem se i sama sobě. Byla jsem hnusná a odporná. Po tomhle zlomu se můj život obrátil úplně naruby.

Jsou to hodně intimní a bolavé vzpomínky, ale dokážeš popsat, jak probíhal následný výslech na policii? Měli pro tebe pochopení?
Podrobnosti uvádět nechci, ale tam, kde se to večer stalo, mě v pět hodin ráno našla policie. A do sedmi do večera jsem byla na policii, aniž bych se mohla převléct z toho špinavého oblečení, aniž bych ze sebe mohla smýt tu špínu, všude jsem cítila jeho doteky, jeho hnusnou voňavku. Dokonce mi nenabídli ani jedinou skleničku vody. Všechno chtěli vědět do detailů, i když viděli, že už nezvládám mluvit. Nebyla tam ani jedna žena. Samí muži v místnosti. Přede mnou kamera, která mě nahrávala. Otázky typu: Proč jsi teď pohnula rukou? A proč máš překřížené nohy? Ten den mě samozřejmě poslali na gynekologické vyšetření. Pro holku, které bylo takto ublíženo, nemůže být nic horšího, než být u gynekologa, a nad ní stojí máma, policajti a lékař. Hnus. Policie mi řekla, že je to moje vina, že nemám chodit domů tak pozdě a že se už maluju. „Vyšetřování“ trvalo asi rok. Nakonec to uzavřeli s tím, že není dostatek důkazů, a upustili od toho. Tímto určitě nechci holky odrazovat od toho, aby to oznámily policii! Ne všude na světě se policie chová stejně. Dokonce jsem četla víc článků, že jim policie pomohla najít pachatele. Možná jsem jenom já narazila na hrozné vyšetřovatele.

Co všechno se od té doby v tvém životě změnilo a co bylo hlavní příčinou, že ses dostala poprvé na psychiatrii?
V podstatě jsem přetrhala jakékoliv kontakty s okolním světem. Zrušila jsem si Facebook, vypnula mobil a tak jsem „fungovala“ dost dlouho. Mívala jsem flashbacky, všeho jsem se bála, nedokázala jsem spát kvůli nočním můrám z toho dne. Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy. Nikam jsem nechodila, ničemu jsem se nevěnovala, přestala jsem chodit do školy. Moje tělo se mi hnusilo natolik, že jsem si častokrát ve sprše dřela kůži v domnění, že tak tu špínu ze sebe smyju. Začalo sebepoškozování. Neviděla jsem žádný smysl a žádný důvod žít. Vzala jsem si tablety na vysoký tlak a zapila je alkoholem. Myslela jsem si, že umřu. Když se na to dívám zpětně, asi to byla spíš demonstrativní sebevražda, jakých je většina. Ale byla jsem tak zoufalá, že jsem byla ochotna zemřít, kdyby mi nikdo nepodal pomocnou ruku. Skončila jsem na jipce a později u psychiatričky. „Budeš hospitalizovaná na psychiatrii. Mámo, tady to podepište.“ To byla slova psychiatričky před mou hospitalizací. Byl to pro mě šok. Nikdy jsem si nemyslela, že takhle dopadnu.

Jak zní v současnosti tvoje diagnóza a jaké máš prognózy do budoucna?
Momentálně se léčím s depresí, panickou poruchou, agorafobií a alkoholismem. Užívám antidepresiva, léky na úzkost a spánek. Léčila jsem se ze závislosti na benzodiazepinech a alkoholu. Skončila jsem na protialkoholním. A plně si uvědomuju, že až do konce života budu abstinovat, pokud nechci opět skončit tam, kde naposledy.

Jaký byl přístup lékařů a sestřiček? Nutili tě jíst léky, nebo jsi o sobě mohla rozhodovat sama? Byl možný nějaký dialog s lékaři?
Při první hospitalizaci byl přístup lékařů hrozný. Za celý měsíc jsem mluvila s lékařem jen jednou. Nebyly tam žádné terapie, kromě ranní komunity. Jakákoliv komunikace mezi pacientem a personálem byla skoro nemožná. Jediná komunikace proběhla v době vizity formou: „Jak se dnes máte?“ „Zle.“ „Navýšit léky.“ Při druhé a třetí hospitalizaci to bylo o 180 stupňů lepší. Nevím, jestli to bylo výměnou personálu, ale to už nezjistím. Sestřičky se v průběhu dne bavily s pacienty, lékaři se zajímali o stížnosti a potřeby pacientů, zavedli různé terapie. Je pravda, že jsme museli brát léky, ale bez toho to na psychiatrii asi nejde. Léky bral každý podle toho, jak je potřeboval. Brali jsme je před sestřičkou, po spolknutí jsme museli otevřít ústa a oni zkontrolovali, jestli je nemáme skryté někde pod jazykem. Když u někoho zjistili, že je nebere, tak mu je začali drtit do vody.

Na psychiatrii ses několikrát vrátila. Co ti nejvíc pomohlo a co ti naopak přinášelo pocity beznaděje?
Na psychiatrii – na oddělení pro adolescenty – jsem byla třikrát. Plus jednou v protialkoholní léčebně. Vracela jsem se tam hlavně kvůli své hlouposti. Podruhé jsem tam byla kvůli tomu, že jsem se opět neudržela a začala jsem to tentokrát řešit tabletkami a alkoholem. Brala jsem nadměrné množství Xanaxu, Lexaurinu, Neurolu, abych necítila úzkost a abych celé dny prospala, abych necítila bolest. Vznikala tolerance a já jsem skončila s dávkou i patnácti tablet denně, které jsem zapíjela alkoholem. Potřetí jsem se, dá se říct, zrecidivovala a opět jsem se vrátila k lékům a alkoholu, skončila jsem na detoxikaci a odtamtud mě rovnou poslali do léčebny. Při léčbě mi hodně pomáhali blízcí, kteří mě navštěvovali a dávali mi pocit, že nejsem tak zbytečná, jak si myslím. Taktéž mi hodně pomáhaly rozhovory s terapeutkou. Největší pocity beznaděje jsem zažila na protialkoholním léčení, kde jsem byla daleko od rodiny i kamarádů a nebyli tam ani žádní pacienti v mém věku, ale o hodně starší.

Jak by sis představovala, že by měla léčba probíhat, aby pro tebe byla co nejpříjemnější a co nejúčinnější?
Myslím, že kdyby zavedli vycházky i někam jinam, než jen do parku, a povolili mobily, tak bych byla celkem spokojená. Mně i ostatním dost vadil vzduch na oddělení. Na oknech nebyly mříže, ale byly přibité, tím pádem se tam nedalo vyvětrat. Přes léto se tam nedalo ani spát. Mohli to vymyslet jinak. Samozřejmě by se dalo vytknout víc věcí. Důležité je, aby se tam člověk necítil jako ve vězení za trest a aby tam měl nějaký režim, který je při léčbě depresí, schizofrenie a podobně dost důležitý.

Měla jsi pocit, že jsi v léčebně jediná „normální“ a děsili tě ostatní pacienti, nebo jsi v nich našla přátelé?
Bláznů běhá po světě hodně. Na psychiatrii se neléčí blázni, ale lidi s duševními onemocněními. Určit, kdo je dnes normální a kdo nenormální, je těžké. V podstatě je každý člověk v jistém smyslu tak trochu blázen. Bylo tam sice pár zvláštních jedinců, ale o hodně víc převládali lidé, kteří tam byli kvůli tomu, že se nedokázali vypořádat s některými životními situacemi. Našla jsem si tam mnoho přátel, kteří mi během hospitalizace velmi pomáhali. Takoví lidé dokáží dost často člověka pochopit o hodně víc než nějací doktoři nebo rodina. Musím zmínit jeden „vážnější“ případ. Myslel si, že si ho Bůh vybral, aby zachránil celý svět. A jak? Jednoduše musí co nejvíc trpět a čím víc trpí, tím lépe se mají ostatní. A je prý dobře, když ho nenávidíme, protože i Ježíše nenáviděli, a proto zachránil celý svět. A až bude správný čas a Bůh mu dá znamení, tak vycestuje na opuštěnou poušť, kde ho sám Ježíš Kristus ukřižuje. I na banální otázku „Kolik ti je let?“ odpovídal nekonečnými přednáškami o tom, jak zachrání celý svět. I od otázky „Jak se jmenuješ?“ přešel k „Musím na sebe brát co nejvíc utrpení, aby bylo lidem líp a líp.“. Tak snad se ještě nedal ukřižovat.

Zažila jsi v léčebně nějaké opravdu kruté zacházení nebo jsi byla jeho svědkem? Co třeba používání klecových lůžek?
Bohužel jsem byla svědkem krutého zacházení. Jeden Rom, kterému bylo okolo devatenácti let, a byl mentálně postižený, napadl sestřičku, protože ho nechtěla pustit osprchovat, přestože se sprchoval i desetkrát denně. Chytil ji za ruce a odstrčil ji. Nic se jí nestalo, ale hned přiběhli ošetřovatelé a zavřeli ho do klece. Nechali ho tam celý den a celou noc. Ten křik z pokoje, kde byla klec, nezapomenu. Také se v psychiatrii dost často využívá elektrokonvulzivní léčba (elektrošoky). Hodně lidem to pomohlo – až na ty vedlejší účinky, které jsou dost silné.

Je něco, na co jsem se tě neptala, ale přesto máš pocit, že by to mělo zaznít?
Ráda bych řekla, že mi denní terapie, komunity a podpora ze strany ostatních pacientů ukázaly v životě světlo a směr, kterým mám jít. Člověk, který má depresi a úzkosti, je blázen? Protože se rozhodl léčit se na psychiatrii? Nebo je to normální člověk, kterému se v životě přihodilo něco, co neunesl, a rozhodl se s tím bojovat místo toho, aby seděl doma a litoval se, jaký je chudák a že mu už nic nepomůže? Já osobně prohlašuju, že duševní choroba je to samé jako chřipka. Je to taky nemoc a je třeba ji léčit. Není hanba, že se člověk léčí na psychiatrii. Koneckonců všechny nemoci se většinou odvíjí od psychiky. Nemlčte a mluvte o svých problémech, jinak se váš stav nezlepší. ∞

Některé problémy je třeba vyříkat si z očí do očí. Nedusit v sobě emoce a ještě jednou se vrátit ke starým křivdám a naposledy říznout do nezhojených ran.

Švédská umělkyně Anna Odell se svým celovečerním debutem rozhodla vypořádat s traumaty z minulosti a zároveň nabídnout divákům pohled na šikanu z jiného úhlu, než bývá obvyklé. Ve snímku Třídní sraz dokázala smísit realitu s fikcí a ukázat, jak si následky šikany oběť stále nese s sebou a jak ovlivňují její další život. To vše dokládá svým vlastním příběhem.

Inspirací k natočení celého filmu pro ni bylo to, že nebyla pozvána na třídní sraz, který se konal dvacet let po ukončení základní školy. A tak alespoň natočila, jak by takové shledání asi mohlo vypadat, kdyby pozvaná byla. Zinscenovala jej za pomoci herců, kteří představují její bývalé spolužáky, a sama ztvárnila hlavní roli, tedy sama sebe. Tak startuje úvodní část filmu. Anna přichází na sraz, přerušuje projev hlavního řečníka, nedovoluje ostatním pokrytecky s úsměvem vzpomínat na „staré dobré časy“. Konfrontuje je se svými vlastními vzpomínkami, které mají k těm idylickým daleko. Vrací se do let, kdy byla šikanována, a odhaluje, jak společně prožitá léta formovala její vlastní osobnost. Vypjatá situace postupně graduje, až vyvrcholí tím, že je Anna ze srazu vyvedena.

Terapie filmem
Film, který natočila s „fiktivními“ spolužáky, hodlá ukázat těm skutečným. Jenže většina z nich setkání odmítá, vymlouvá se nebo nezvedá telefon. Přesto se několik schůzek povede uskutečnit a v druhé části Anna tato setkání rekonstruuje s dalšími herci. První dramatickou část střídá linka bez výraznějšího dějového náboje. Avšak vzniká díky ní zajímavé prolínání mezi fikcí a realitou a opačně. Fikce se stává nástrojem pro zkoumání reality a realita zároveň poskytuje inspiraci k vytvoření fikce.

Tato nevšední hra mezi skutečností a vymyšleným příběhem je hlavním kladem filmu. Přesto jsem se nejprve domnívala, že Anna jako první natočí svou předpokládanou představu třídního srazu, pak se ho zúčastní, aniž by se pokoušela svou představu naplnit, a teprve poté se svou první verzí hromadně konfrontuje své trýznitele a jejich reakce zdokumentuje. Takový postup by rozšířil film ještě o další rozměry a odkryl by, nakolik se lidské představy shodují se skutečností, jak druzí reagují při střetu s cizími očekáváními a jak se umějí vyrovnat s takovou konfrontací.

Třebaže z celého snímku čiší Annina neschopnost odpoutat se od minulosti a zapomenout na staré křivdy, povedlo se jí svým filmovým experimentem upozornit neortodoxním způsobem na dlouhodobé následky šikany a na její vliv na budoucí život trápeného jedince. Zdůrazňuje, že i tolerování šikany je její podporou. Zůstává otázkou, zda Anninou motivací k natočení snímku skutečně byla touha zkoumat vztahy a skupinové hierarchie, a ne snaha vyřídit si s bývalými spolužáky staré účty. Přestože mě snímek zaujal svým nápaditým zpracováním, nemám pocit, že Anna došla k nějakému převratnému závěru nebo si jednoznačně zodpověděla své otázky o mezilidských vztazích, ani že by pro sebe zjednala nějakou nápravu. Z jejího projevu je i po letech cítit zášť. Jako by film byl tak trochu i jakýmsi druhem osobní pomsty a ona sama svým způsobem stále zůstala v roli ublížené chudinky, která hledá spravedlnost. Stejně tak se nijak radikálně neproměnili její spolužáci, kteří se vyhýbají odpovědnosti za své činy nebo nejsou ochotni přiznat chyby, jichž se dopustili v dětství, a jejich hlavní rysy osobnosti se, zdá se, nezměnily. Všichni pokračují dál ve svých rolích. Dojmy z tohoto netypického počinu tedy zůstávají rozpačité. ∞


Třídní sraz (Återträffen)
režie Anna Odell
Švédsko, 2013, 88 min.

Většina informací o pedofilech, předkládaných v médiích, je součástí reportáží, v nichž se automaticky klade rovnítko mezi slova pedofil a delikvent. Dokument Danielův svět je jejich protipólem.

Námět pro svůj celovečerní filmový debut získala režisérka a scenáristka Veronika Lišková od producenta Zdeňka Holého. Ten ji přivedl na myšlenku natočit portrét pedofilního člověka, který nikdy neublížil žádnému dítěti. Vzhledem k tabuizování dané problematiky mladí pedofilové často tápou ohledně své orientace a bližší informace jim poskytnou servery, kde se sdružuje pedofilní komunita. Tam se jim dostane první podpory a rad, jak se vyrovnat se svými sklony a jak se snažit zvládat takový život.

Lišková se na tyto webové stránky zaregistrovala a začala skrze ně komunikovat s jejich návštěvníky. Po dlouhém pátrání se jí konečně podařilo najít někoho, kdo by se nebál pod svým vlastním jménem a nemaskovaný vystoupit před kameru. Pětadvacetiletý Daniel, student literární akademie, účastí na snímku navázal na svůj literární coming out. Film ho představuje jako osobu trpící netypickými a hlavně společností netolerovanými sexuálními preferencemi a zároveň jako obyčejného zamilovaného kluka, jenž chce trávit čas s osobou, kterou má rád a které by nikdy nechtěl ublížit.

Tou osobou je šestiletý chlapec Míša. Daniel se přátelí s jeho rodiči, a tak má možnost se jednou za čas s Míšou vídat. Tato setkání ovšem režisérka divákovi nezprostředkovává. Daniela zčásti natáčí v jeho bytě. Nepříliš zajímavé záběry slouží spíše jako obrazový podkres k Danielovým slovům, která průběžně nahrával na audio rekordér. Nahrané sekvence pak zasílal k poslechu a vytřídění režisérce. Bohužel ze záznamů až příliš vyznívá Danielova vášeň pro divadlo. Jeho přednes je přehnaně dramatický a vnucuje divákovi myšlenku, že Daniel je vlastně tak trochu exhibicionista, který se velmi rád poslouchá.

Přesto hodnotím vznik dokumentu velmi kladně. Oceňuji režisérčinu snahu uchopit citlivě tak choulostivé téma a především pak odvahu, s níž je odhodlána čelit nařčením, že se snaží udělat z pedofilie normální, tolerovanou sexuální orientaci. Na promítání snímku jsem šla s obavami, zda nepůjde jen o pouhý výkřik, jehož cílem je zviditelnit se kontroverzním tématem a prvoplánově šokovat. O režisérčiných záměrech mě přesvědčil nejen sám dokument, ale i diskuse po projekci. Musela jsem obdivovat, s jakou pohotovostí a jak rozumně dokázala Lišková odpovídat na všechny otázky. Cílem jejího snímku opravdu není učinit tuto sexuální orientaci společensky akceptovanou, ale režisérka chce jeho prostřednictvím otevřít toto tabuizované téma. Ukázat, že pedofil nemusí být nutně delikvent obtěžující děti, ale může se jednat o bezúhonnou osobu, prožívající své touhy a lásky netělesně. Domnívá se, že komorně pojatý Danielův portrét by mohl být vnímán i jako pozitivní vzor pro ostatní pedofily. Svá tvrzení opírá Lišková i o údaje uváděné ve filmu. Podle statistik totiž devadesát procent pedofilů nikdy své touze nepodlehne. Většinu sexuálně motivovaných činů páchaných na dětech nemají na svědomí pedofilové, ale především ti, pro něž jsou děti snadnou kořistí.

Tak trochu divná podoba citu
Věřím, že tento dokument, který získal diváckou cenu na MFDF Jihlava a promítal se i na Berlinale, by si za několik let zasloužil další pokračování. Stálo by za to ukázat, nakolik změnil zúčastněným život, jak se vede Danielovi, zda je stále schopen se ovládat bez pomoci léků. Uvítala bych, kdyby pokračování zodpovědělo otázky, do jaké míry zasáhl dokument do života malého Míši, v případě, že se dozvěděl pravdu o svém kamarádovi Danielovi. Jak reagoval okruh jeho známých? Nevyčítal někdo Míšovým rodičům, že umožňují pedofilovi kontakt s jejich dítětem?

Rozhodně se jedná o nosné neotřelé téma, jemuž by neškodilo další zpracování. Ukazuje pedofilii po té stránce, jakou před vás ještě nikdo nepředložil. Při jeho zhlédnutí budete moci odhalovat své niterné předsudky a přemýšlet o tom, jaké jsou hranice tolerovatelnosti pedofilie. Je možné, aby se pedofil kamarádil s dítětem? Aby s ním, třeba i za přítomnosti jiné dospělé osoby, trávil čas? Nebo se nutně musí veškerému kontaktu s dítětem vyhýbat? A i přesto, že se označujete za liberálního humanistu, umožnili byste Danielovi setkání se svým vlastním dítětem? Dokument nevnucuje žádná stanoviska, pouze nastiňuje jiný pohled na pedofilii a naznačuje, že pedofilie není jen touha, ale i cit. Pokud má pedofil velkou schopnost sebereflexe a odhodlání ovládat své touhy, neměl by být ihned odsuzován, naopak by mu měla být poskytnuta odborná i lidská pomoc. Jedno je totiž jasné. To, že se člověk narodí jako pedofil, si sám nevybírá. ∞


Danielův svět
režie Veronika Lišková
ČR, 2014, 75 min.

Člověk za život průměrně vyloučí třicet osm tisíc litrů moči. Dokument Superschopnosti moči vám názorně ukáže, jak se dá tato tekutina dále využít.

Moč, která obsahuje až tři tisíce chemických látek, nemusí být považována jen za zapáchající odpad lidského vyměšování. Pestré způsoby jejího využití demonstrují Thierry Berrod a Quincy Russell ve svém dokumentu. Nastiňují hned několik možností, k čemu všemu se může (nejen) lidská moč hodit. Humorně pojímají i některá další fakta. Věděli jste například, že jste několik měsíců svého života strávili ve vlastní moči? Můžete hádat, co až z osmdesáti procent tvoří takzvanou plodovou vodu.

Na západě se moč zpracovává především průmyslově (léky, kosmetika a další), zatímco na východě, zejména v Číně, je využívána spíše v tradiční medicíně. Někteří Číňané připisují svou dlouhověkost právě jejímu pravidelnému popíjení. Co není v Asii nic šokujícího, na západě se však stále ještě považuje za podivné. Naproti tomu v Číně můžete dokonce potkat i trhovkyně, které se na ulici živí prodejem vajec uvařených v moči chlapců, nebo školáky, jejichž moč pomáhá k přírodnímu hnojení jabloní.

Óda na moč
Tvůrci dokumentu se snaží na pro někoho choulostivé téma dívat s úsměvným nadhledem. Aby film nikoho nepohoršoval, jsou některé části natočené kamerou vysokorychlostní či s termálním snímáním nebo se jedná o záběry mikroskopické. K dalšímu odlehčení přispívají vtipné a sugestivní kulisy. Například zahradník zalévá trávník hadicí tak, že to evokuje proces močení. Celý snímek je podkreslen veselou hravou hudbou.

Jak už název filmu napovídá, dokument cíleně vyzdvihuje schopnosti moči. Dá se říci, že se stal až skoro oslavou moči a naprosto postrádá kritické připomínky. Pohled na ni je hodně obecný, každý ze způsobů jejího zpracování by se dal rozvinout do samostatného dokumentu. Není zmiňována ani historie využití moči v předchozích stoletích. Ale do dvaapadesáti minut filmu se vešlo i tak dost. Přesto se nejedná jen o sled dat a čísel, ale vše je pojato s příjemnou nadsázkou. A možná vás snímek, který získal zlatou cenu vědeckého filmového festivalu na La Réunion, naladí natolik, že si odskočíte na toaletu se skleničkou a už nebudete chtít pít nic jiného. ∞


Superschopnosti moči (Les Superpouvoirs de l‘Urine)
režie Thierry Berrod
Francie, 2013, 52 min.

Dokument dostupný na YouTube ve francouzském jazyce

Kratší je lepší! … anebo ne? Znamená kratší skutečně lepší? Mohlo by ale znamenat výstižnější, dynamičtější a svižnější.

Několikaminutový film disponuje v porovnání s tím celovečerním řadou výhod, ale i nevýhod. Krátké snímky většinou neoplývají časem potřebným k tomu, aby začaly nudit, divák nestihne ztratit pozornost a pointa se nemůže utopit v rozplizlém ději. Mají potenciál zaujmout i ty, kteří rádi přistupují přímo k jádru věci a nepotrpí si na zbytečné omáčky. Nedostatek prostoru pro složitější děj může být i na škodu, krátký film dokáže hůře navodit atmosféru, nestihne se dostat pod povrch událostí a divák si mnohdy nenajde k postavám cestu.

Promítání čtyř krátkých filmů nabídlo začátkem června kino Aero v rámci akce Multifest. Studenti Vysoké školy ekonomické, oboru Multimédia v ekonomické praxi, zde prezentovali své semestrální práce. Dvě stě šedesát diváků, převážně z řad studentů uvedené školy, mohlo zhlédnout a hlasovat pro Magnifico, Objetí, Raven a Venku pršelo. Snímek, který se těšil největší oblibě, získal cenu – Zlatého Stanislavíka. Kromě hlavního programu byly promítány i pracovní postupy – studenty zdokumentované návody na malbu obrazu, rozdělání ohně, přípravu vodní dýmky a výměnu filmu ve foťáku.

Před oponou, za oponou
Mým osobním vítězem se stalo Venku pršelo. I na malém rozsahu se jeho tvůrcům podařilo věrně vykreslit postavy a nastínit povahu a pocity zmizelého hrdiny. Během několika okamžiků se mi díky profesionálním hereckým výkonům (Zuzana Bydžovská, Kryštof Hádek) podařilo vniknout přímo doprostřed příběhu nezvěstného Ondřeje. Film se skládal s rozhovorů s jeho nejbližšími, kteří se jeden po druhém vyjadřovali k Ondřejově životu a možným důvodům jeho zmizení. Další body u mě Venku pršelo dostalo za napětí. Hltala jsem každou vteřinu a doufala, že nedojde k takovému rozuzlení, jež by zmírnilo mé nadšení. I když závěr nebyl dech beroucí, ani výrazně překvapivý, spíše lehce nejasný, rozhodně ani nezklamal. Venku pršelo bych uvítala i v celovečerní podobě, ale příběh by pak musel být více propracovaný, aby návštěvníka kina nestihl omrzet. Myslím, že tato kratší verze mu slušela.

Nejvíc hlasů obdržel Magnifico, jemuž bych udělila pomyslnou stříbrnou (neudělovanou) sošku. Jednalo se o nejúsměvnější z uvedených snímků, třebaže námět, ač originální, byl tak trochu „psycho“. Bohužel herecké výkony byly spíše divadelně-komediálního, místy přehrávaného charakteru a chyběl náznak jakéhokoliv závěru. Měla jsem pocit, jako by se děj prostě přetrhl v půlce.

Komu udělit bronz a komu bramborovou medaili? Mezi Raven a Objetí bych se rozhodovala těžko. Objetí připomínalo teenagerovskou komedii. Ačkoliv úplně nenudilo, bylo prostoduché, ploché a nevýrazné. Příběh dostál rozuzlení až na samém konci. Byl to závěr sice nečekaný, nikoli však grandiózní. Celý snímek se mi jevil, jako kdyby vznikl na koleni z hlavní pointy a na ni byl našroubovaný libovolný příběh, o který vlastně celou dobu vůbec nešlo, a film si tedy nezakládal vůbec na ničem jiném než na neočekávaném konci.

Raven, označovaný za mysteriózní detektivku, byl taktéž vystavěn okolo hlavní myšlenky, která naneštěstí byla od poloviny lehce předvídatelná. Bohužel se jednalo o snímek, u nějž jsem si uvědomila, že i film trvající pouze několik minut dokáže začít neuvěřitelně nudit, pokud téměř do poloviny zabírá kamera pouze hlavního hrdinu, pokuřujícího za stolem. ∞

Filmy inspirující se sériovými vrahy už tu byly, ale dokument? Ten má přece větší potenciál.

Když jsem si přečetla úvodní text, kterým organizátoři lákali diváky na snímek Temná zákoutí duše, promítaný v rámci festivalu Dny evropského filmu, měla jsem jasno, že ho chci vidět. Nemyslím, že má očekávání byla přehnaná. Přesně jak bylo naznačeno, toužila jsem se dozvědět více o tom, jaké motivy mají sérioví vrazi a z jakého důvodu páchají svoje činy. Jak se stane z leckdy naprosto normálně působícího člověka násilník? V čem se liší třeba ode mě samotné a v čem jsme stejní? Rodí se vrazi rovnou jako vrazi, nebo u nich dochází k nějaké zásadní změně myšlení vlivem společnosti či sociálních poměrů? Do kina jsem šla se spoustou otázek. Film však nedokázal odpovědět téměř na žádnou z nich.

Režisérka Barbara Eder nabízí pohled do života brutálních zabijáků jen velmi okrajově, natož aby dokázala objasňovat jejich pohnutky či upozornit na společné rysy. Dokument se zabývá především osudy forenzních psychologů. Zaměřuje se na popis jejich běžného pracovního i soukromého dne, na jejich cíle a motivaci. Jedná se převážně o nudné pasáže, jelikož asi málokoho překvapí, že je to práce náročná a vysilující, na kterou nelze zapomenout pouhým zavřením domovních dveří. Aktuálně řešené případy, ale často i ty nevyřešené, se někdy usídlí v mozku vyšetřovatelů nastálo. Je nezbytné k výkonu tohoto povolání vlastnit pevné nervy a nebýt citlivka. A taky mít hodně chápavého partnera. To jsou fakta, na něž si každý dovede přijít sám.

Šokující nuda
Dokument dělá zajímavějším nastínění několika skutečných případů násilníků. To už mě vytrhlo z klimbání. Avšak nemohla jsem se zbavit pocitu, že režisérka se nudu snaží pravidelně kompenzovat co nejdrastičtějšími příběhy. Mezi nejpůsobivější scény patřil rozhovor s vrahem, jenž bez sebemenších emocí popisoval svoje činy. Také líčení skutků mladého páru. Kterak dívka pozvala kluka na rande na hřbitov, aby ho pak se svým přítelem zabili, rozřezali a s jeho ostatky dělali všelijaké podivné kousky, jejichž popis si nechám raději pro sebe. Já sama jsem se při tom vyprávění necítila zrovna nejlíp. Pro člověka, který nesleduje ani zprávy, bylo těch hrůz až příliš.

Bohužel ani jeden z psychologů či psychiatrů nepřišel na žádný typický rys, jenž by měli všichni sérioví vrazi společný a podle nějž by se tak dali dopředu odhalit. Snímek se psychice zabijáků vlastně věnoval minimálně. Neodhaloval to, co se skrývá v nitrech pachatelů. Kde je ten zlom, kdy dochází k činům, jak a jestli tomu lze zabránit, jsem se nedozvěděla. Z kina jsem odcházela s paranoií, že násilníci se často mohou na první pohled jevit jako obyčejní, někdy dokonce sympatičtí lidé. Třeba jako ti, jež sedí v metru naproti vám ráno při cestě do práce, nebo dokonce jako vaši kamarádi, s nimiž chodíte jednou za měsíc na pivo. ∞


Temná zákoutí duše (Blick in den Abgrund)
režie Barbara Eder
Rakousko / Německo, 2013, 88 min.

Kdo by někdy nechtěl utéct od svých starostí a předstírat, že je někým jiným? Někým, kým chtěl vždycky být. Nebo kým by být mohl?

Život Eriky, hlavní hrdinky filmu Hotel, se zprvu jeví jako nekomplikovaný a harmonický. Finančně rozhodně nestrádá, má dobrou práci a manžela a čeká dítě. Snímek začíná pohledem na nastávající rodiče, kteří vybavují dětský pokoj. Stupňuje se pak scénou porodu, u níž jsem se zalekla – „No, to snad ne.“ Typické hekací záběry, které jsem už viděla na plátnech či televizních obrazovkách nejméně stokrát. Od těchto momentů však dostává film potřebný spád. Scény navazují a odsýpají svěže a lehce jako písek v přesýpacích hodinách. I když zvolený námět zrovna z těch lehčích není. Tedy záleží, z jakého úhlu se díváte.

Porod totiž nedopadne podle Eričiných očekávání. Její snový domeček z karet se kvůli neplánovaným komplikacím pořádně zakymácel a začal se postupně hroutit. Následné těžké deprese ji přivedly až na skupinovou terapii. Ta posloužila jako startovní čára pro seznámení lidí, jež touží uniknout za hranice svého dosavadního života. Navzdory své odlišnosti utvářejí semknutou partu a rozhodnou se léčit na vlastní pěst. Utíkají do anonymního prostředí, vytvářejí si smyšlené identity. Navzájem se podporují i přesto, že rozhodnutí druhých nemusí považovat za správná. Stojí při sobě i za okolností, v nichž by jim jiní jejich činy vymlouvali nebo moralizovali.

Portréty starého já
Sugestivní herecké výkony v roli Eriky předvádí Alicia Vikander. Pomalé dlouhé záběry na výraz jejího pohledného obličeje vytvořily dostatek prostoru, abych se plně dokázala vžít do jejích emocí. Tahle mladá herečka spolupracovala s režisérkou a scenáristkou v jedné osobě Lisou Langseth již dříve. Vznikl z toho film Milovaná, který jsem si okamžitě zapsala do seznamu filmů ke zhlédnutí a jenž se stejně jako Hotel pyšní kladnými ohlasy diváků. Také Mira Eklund svou roli Ann-Sofi ztvárnila opravdu důvěryhodně. Poskytla jí odpovídající křehký hlas, nesmělé držení těla i plachý pohled.

Snímek vnímám jako příkladnou ukázku, kterak je těžké se svým starým já flexibilně zvládat nové situace, na něž nejsme připraveni. Znázorňuje strastiplnou cestu k nové a snad i silnější osobnosti, jejíž vyrovnanost není podmíněna jen pohybem mezi vytyčenými mantinely. A i když jsem dopředu tušila, že film nemůže mít jednoznačně dobrý závěr – tedy ten, že se útěkem starosti samy vyřeší – nepřestávala jsem být zvědavá, jaké další inovativní metody ke zvládnutí svých problémů skupinka vymyslí, aby si ulevila od svých vnitřních bolestí. Přestože se jedná pouze o film, nikoliv dokument, působí velice přesvědčivě. Ocenila jsem reálnost celého děje a skutečnost, že nepřijde nějaký vyšší zásah shůry, ale jednou se všichni aktéři budou muset vrátit zpátky a postavit se starostem čelem. I tak však mohou na útěku alespoň načerpat potřebné síly.

Nejenže se mi tedy výjimečně podařilo v kině neusnout, dokonce jsem se po dlouhé době nechala filmem pohltit a odnášela si zážitek, který se ve mně rozprostřel a udržel ještě nějakou tu chvíli po skončení závěrečných titulků. ∞


Hotel (Hotell)
režie Lisa Langseth
Švédsko / Dánsko, 2013, 97 min.

„Takhle jsem si život nepředstavoval/a.“ Většina lidí někdy tuhle větu pronese. Vinit lze možná ony růžové představy, které se však snícímu růžově nejeví. On sám je považuje za reálné a dosažitelné. Očekávání a realita však zpravidla stojí na opačné straně barikády.

Možná je příliš brzy pro čtrnáctiletého žáka základní školy volit si obor, jemuž by se v budoucnu věnoval. Někteří nemají jasno ani po vystudování té střední. Ale i ti, co odmalička vědí, kam přesně chtějí směřovat, se jednou dostanou na konec řádku. A nastává zlom. Okamžik, kdy se představy získané během studia přetaví ve vysněné povolání, nebo naopak dojde k velkému rozčarování. Pravděpodobnější je druhá možnost.

Že dnes vysoké školy chrlí jednoho inženýra a magistra za druhým, není žádnou novinkou. Proč se tedy mnozí hlásí na obory, u nichž mohou předpokládat minimální šanci na uplatnění? Naivita, sebejistota nebo jaký motor pohání mladého člověka, jenž podává přihlášku, ačkoliv si je vědom, že získat zaměstnání v daném odvětví se podaří pouze pár vyvoleným? A tak stráví léta přípravou na povolání, které ve skutečnosti nikdy vykonávat nebude. Uvažovat logicky, čistě rozumově a ne podle vlastní touhy už ale člověka zbavuje té opravdové svobodné volby se seberealizovat a nutí přijmout nastavená pravidla společnosti.

Ukončení studií a nástup do prvního zaměstnání patří mezi největší životní zlomy. Málokomu se podaří najít práci ve svém oboru. A zároveň mnozí narážejí na odlišné platové představy. Diví se, když objeví mnohem lépe placené pozice, jež může vykonávat klidně i trochu lépe vycvičená opice, a znalosti, které léta pilovali, se nakonec jeví absolutně nepotřebné. Čekat, až se uvolní místo, na něž si děláte zálusk, si dnes sotva někdo dovolí. Je potřeba platit nájem a celý kolotoč poplatků, téměř srovnatelných s nabízeným platem. Mnozí tak studium dále a dále protahují, jen aby toto rozčarování alespoň o kousek oddálili. Škola však málokoho připraví na skutečný život. Neukazuje cestu, jak se porvat s každodenními starostmi, učí jen vědomostem, které častokrát rychle upadnou v zapomnění. Poslední dobou mám dojem, že by mnohým pomohl například předmět s názvem Finanční gramotnost aneb jak se neutopit ve zbytečných dluzích.

Kdo hledá, nenajde
Tématem střetnutí ideálů s realitou se aktuálně zabývá například slovenský dokumentární film Absolventi – Sloboda nie je zadarmo, jehož česká premiéra proběhla začátkem ledna v kině Světozor. Snímek sleduje tři absolventy umělecké školy a jejich život po dokončení studií. Kolik vystudovaných umělců se skutečně bude ve svém zaměstnání umění věnovat? Minimum. Většina bude dělat úplně něco jiného. Tento snímek nepřináší nic objevného, spíše je výpovědí dnešní doby, přináší vhled do pocitů a myšlenek mladých, kteří prohrávají svůj boj o iluze. Pro názornost se na plátně několikrát objeví momenty, kdy jeden z absolventů, pracující v rodinném obchodě s chovatelskými potřebami, vhazuje hadům do terária myši či holuby. Jako by režisér Tomáš Krupa chtěl divákům podsunout myšlenku, že oni sami jsou také takovými oběťmi, jež svádějí marný a předem prohraný zápas ve snaze zvítězit nad nekompromisní realitou. Nástin nějakého východiska byste v tomto pesimistickém dokumentu hledali zbytečně. Ono vymyslet funkční řešení pro globální problém rostoucí nezaměstnanosti a ztrátu životních ideálů není snadné pro leckteré sociology, natož pro dokumentaristu nebo redaktorku. Někdy však stačí na skutečnosti alespoň upozorňovat a snažit se tak vyslat impuls kompetentním osobám. Věřím, že tímto směrem režisér Krupa míří.

Ukazuje se, že se mladý člověk často při snaze o zařazení do produktivní fáze života stává nesvobodným, pouhým rukojmím peněz, jež jsou jedinou nadějí na získání životních jistot. Umožňují mu zbavit se strachu o vlastní zabezpečení. Strachu, který mu nedovoluje riskovat, vystoupit z koloběhu a jít za svými sny. Vždyť možnosti dnešní doby jsou skoro neomezené. Nic vám nebrání cestovat, kam si vzpomenete. Téměř. Jen zmiňované finance často nedostačují k uskutečňování vytyčených cílů. Z toho vzniká další vlna frustrace. Obzvlášť v době, kdy mnohý zaměstnavatel rád pokřikuje, že na vaše místo už čeká padesát dalších. I já jsem tuhle větu párkrát zaslechla na vlastní uši. Stejně tak jsem byla konfrontována s prohlášením, že o stejnou pozici má spolu se mnou zájem i dalších pět set uchazečů. I na méně kvalitní místa bývá těžké se probojovat. Jak to tedy s tou proklamovanou a často do úst branou svobodou vlastně vypadá? Zdá se, že člověk se může stát svobodným, jen pokud dokáže pružně splývat s životem tak, jak přichází, a odolá touze vzpírat se jeho toku a vymiňovat si věci takové či onaké. ∞

Předstírali jste někdy orgasmus? A dovedli byste ho fingovat před publikem plným zvědavých diváků?

Vzdychání, vzdychání, kroucení, slastné přivírání očí, vzdychání… Ne, tohle není skutečný orgasmus. Jen hra na pódiu, soutěž o nejlepší předstírání sexuálního vyvrcholení. Co myslíte, velký úlet nebo prima zábava?

Takhle začíná dokumentární film Nahraný orgasmus. Vidíte ženy na jevišti, jak úpěnlivé hekání do mikrofonu prokládají hovory o tom, že jejich sexuální život připomíná frašku. Pak vystupují s nahraným orgasmem muži, kteří se tváří, jako že jich se to ve skutečnosti netýká. Ženy i muže oceníte jako úžasné herce a jejich projevy jako naprosto uvěřitelné. Celé publikum se směje a baví. Ale o co vlastně v téhle netradiční show jde? Pobavit se sdílením podobných zážitků? Vyhrát cenu? Ztrapňují se účastníci soutěže tím, že propírají veřejně detaily svého intimního života?

Kdo umí nejlépe předstírat, se odkryje ve třetí části vystoupení. Moderátor Lazlo Pearlman se znovu objeví a zcela nečekaně se začne vysvlékat. Přítomní s každým odhozeným kouskem víc a víc kulí oči. A nakonec zůstanou strnulí v němém úžasu. Před nimi stojí nahý muž a mezi nohama nemá penis, jak by všichni předpokládali. Má vagínu. Nechává obecenstvo ponořené v tichu a odchází do zákulisí. Pak se znovu vrací, aby si lehl doprostřed pódia na postel, nahý, posypaný bílým pudrem, a dovoluje ostatním, aby kolem něj kroužili, prohlíželi si ho a kladli mu otázky.

Mezi pravdou a lží
Pearlman se chce dostat pod povrch sexuálního předstírání a odhalit, že předstírání jako takové se táhne celým lidským životem. Snaha dostát očekávání nejen svých partnerů a rodin, ale i společnosti. Naplnit modely, které byly mnohým odmalička předkládány jako jediné možné. Celou svou performanci staví na momentu překvapení. Na šoku, kdy si diváci uvědomují, že všechno není jen takové, jak to předpokládá jejich stereotypní mysl. Pearlman nechce být exhibicionistou, kterého baví ukazovat své tělo. Jeho přáním je stát se pro druhé zrcadlem. Tvrdí, že lidi víc věcí spojuje, než rozděluje. S výsledkem své show však není spokojen. Ubíjejí ho stále stejné vlezlé a intimní otázky týkající se jeho sexuální orientace či sexuálního života. Pořád marně doufá, že ostatní pochopí, co tím vším chce říct.

Představení dál piluje a začne vystupovat v barcelonském klubu společně s další osobou, která se narozdíl od něj pyšní prsy a penisem. Show sklízí mnohem lepší ohlasy než ta původní s předstíraným orgasmem. Brzy se však diváci chodí dívat na Pearlmana, jako na muže s vagínou, již s představou, o čem vystoupení vlastně bude. Pearlman se tak stává pouhým vystavovaným kabaretním exponátem a performance ztrácí moment překvapení a tím i celý svůj význam.

Marně se snaží zasadit o svět, ve kterém by nemuseli lidé nic předstírat. Chce ostatní přimět k zamyšlení nad absurditou společnosti, kde se mnohdy slepě podřizujeme navyklým pravidlům a požadavkům, aniž bychom s nimi vědomě souhlasili. Možná chce slyšet to, co všichni ostatní. Touží být ostatními přijímán přesně takový, jaký je, bez potřeby dělat se lepším nebo tím, kým by ho chtěli mít druzí. Navzdory své jinakosti být bez jakéhokoliv vysvětlování a sebeobhajování respektován.

Pearlman se ale nevzdává a za každou cenu hledá další způsoby, jak prostřednictvím svého těla provokovat a popouzet ostatní k přemýšlení. Touží zbořit navyklé hodnocení a kategorizování. Nabízí se tedy otázka, kdo trpí větší obsesí? Pearlman, podléhající nutkavé touze šokovat a otevírat tak lidem oči, nebo právě ta většina, která je posedlá snahou zařadit ho do určité škatulky? Jak málo je možné dostat se pod povrch, když leckdy dáváme přednost okamžitým soudům a zasazování situace do stereotypních vzorců své mysli. Těžko se pak divit, když nevychází výsledek dle nalinkovaných představ. ∞


Nahraný orgasmus (Fake orgasm)
režie Jordi Sol
Španělsko, 2010, 85 min.

Tichá kavárna se rozhodně nepyšní svým názvem proto, že by byla oázou klidu. Ne, rozhodně zde nečekejte ticho. Obzvlášť, pokud sem zavítáte během odpoledne.

Kavárně v odpoledních hodinách kralují děti. Nejsou jen ve vyhrazeném koutku, ale je jich všude plno. Pracovní schůzky si zde plánujte spíše na večer. To je i více klidu na přátelské popovídání. Své jméno kavárna získala kvůli neslyšícím zaměstnancům. Tím je toto místo výjimečné. Jak si u neslyšících objednáte? Jednoduše. Stačí ukázat prstem na jídelní lístek. Nebo můžete využít své znalosti znakové řeči. A jak obsluhu přivoláte? K tomu slouží dvoubarevný váleček, který dostanete na stůl. Když ho postavíte zelenou částí nahoru, dáte najevo, že jste si vybrali, nebo že máte nějaké další přání. Červená nahoře znamená, že se chystáte platit. Tenhle způsob objednávání by se hodil ve všech kavárnách a restauracích. Ušetřil by číšníkům zbytečné dotazy a zákazník by neměl pocit, že je na něj vyvíjen tlak a že je vyrušován z probíhajícího hovoru.

Slané, sladké, výborné
Nabídka kavárny je pestrá. V nápojovém lístku vás mohou zaujmout Lhenické ovocné šťávy či vína z vinařství Kosík. Jídelní lístek nabízí sladké i slané palačinky, sladké zákusky a poháry. Mně osobně nejvíce přitahuje pohár zvaný Irské pokušení. Tři kopečky zmrzliny, baileys a sekané mandle. Lahoda! Z teplých pokrmů dávám přednost slané palačince se sýrem a vajíčkem. Rozhodně doporučuji! Chuťově neodlišitelná od profesionálních palačinkáren, zato v ceně je zásadní rozdíl. Tady si na ní pochutnáte jen za osmapadesát korun.

Dalším lákadlem pro návštěvníky jsou různé kulturní akce, které v kavárně probíhají. V měsíci říjnu se například promítaly filmy Lovci hlav, Šmejdi a Polski film. Od 10. října jste mohli navštívit výstavu Tváře plné záře malířky Markéty Černé. Co vás v kavárně potká v prosinci, najdete na internetových stránkách. Věřím, že pokud vás žádná z akcí neupoutá, nahlédnutí do jídelního či nápojového lístku vás k návštěvě kavárny přesvědčí. Pochutnáte si a ještě tak podpoříte handicapované.


Tichá kavárna
Burešova 12, Praha 8
po–pá 13:00–21:00
so, ne 11:00–21:00

Autorka knihy Pavlína Brzáková je šéfredaktorkou časopisu Regenerace a zároveň etnoložkou, která se zabývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Veškeré nevšední ilustrace jsou dílem Zbyňka Zenkla, který působí v chráněné dílně Rolnička v Soběslavi. Kniha není koncipována jako rozhovor, jedná se o záznam hovorů. Autorka v úvodu zmiňuje, že impulsem k debatám nebyly vždy předkládané otázky. Protože se Jaroslav Dušek často nechával unášet svými myšlenkami a jejich košacením, hovor se vyvíjel mnohdy neplánovaným směrem.

Zpočátku Dušek popisuje své dětství, prarodiče a rodiče, rodinné vztahy. Velice otevřeně mluví o své matce, o jejím kladném vztahu k cigaretám a alkoholu, o rakovině, jež ji zbavila poslední chuti do života, a následně i o její smrti. Dělí se také o své vzpomínky na dospívání, prožívané na sázavské chatě a na kamarády, které si udržel z mládí až do současnosti. S upřímností sobě vlastní hovoří i o nedokončených studiích a o tom, co mu vadilo, když třináct let vyučoval na konzervatoři. Předkládá svoje zkušenosti z cestování po Mexiku, kde navštívil palác Teticla a prožil mystické, až neuvěřitelné chvíle, kdy se mu zjevili jeho zemřelí předci. Okamžiky plné silných emocí mu připravilo i setkání s gorilami v Ugandě.

Umělá pravidla společnosti
Další kapitoly jsou věnovány zejména Duškovým názorům na svět. Obdivuji široký záběr témat, o kterých se zasvěceně zmiňuje. Například věří v tvrzení knihy „2012 a galaktický střed – Návrat Velké matky“, že ve chvíli, kdy je člověku třiatřicet let, zavolá ho Velká matka a chce po něm, aby začal vracet, co mu do té doby poskytla. Například on sám krátce před dosažením Kristových let přišel o svou matku.

Více či méně kontroverzně mohou vyznít i některé jeho další postoje. Snad už mezi všeobecně známé informace patří, že nesouhlasí s užíváním chemických léků. Sám je neužívá od roku 1991, poté, co poprvé přešel po žhavých uhlících. Věří, že značné léčebné účinky má půst. Tvrdí, že žádné autorství neexistuje, autorské právo bylo dle jeho tvrzení utvořeno jen proto, aby se dalo zpeněžit. Dětské autosedačky a helmy vnímá jako nesmyslný předpis, sloužící především k tomu, aby se takové zboží prodávalo. Mluví o nadvýrobě, o lidském nenasytném chtění, touze vlastnit, která prý vzniká již na základní škole. Děti se jako první namísto dělení učí sčítání. Ne rozdělit se, ale mít víc a víc.

Jaroslav Dušek opravdu nemá strach přímočaře mluvit o věcech tak, jak je vidí a cítí, bez ohledu na to, jak o něm budou druzí smýšlet. Nachází své vlastní úhly pohledu na svět a nebojí se o ně podělit. Tato knížka se může stát vaším příjemným společníkem na cestách za clonu všedního dne.


Pavlína Brzáková
Ze mě: Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška
Eminent, Praha, 2011, 238 stran

Za sedmero horami, za sedmero dolinami, žil jednou jeden …, kterého znali jen ti před horami a před dolinami. A doma nikdo. Díky dokumentu Pátrání po Sugar Manovi se to však rychle změnilo.

Nejspíš jste nikdy neslyšeli hity jako Sugar Man, Street Boy, I Wonder. Zpívajícího dělníka Sixto Rodrigueze objevili hudební producenti v jednom z detroitských barů. Vzhledem k jeho podmanivému hlasu i prorockým textům mu ihned věštili velký úspěch. Ve své rodné Americe se však nikdy neprosadil. Vydal dvě desky, ale obě propadly. Zato pirátská kopie jeho nahrávky ho v sedmdesátých letech proslavila v Jihoafrické republice a udělala z něj místní hvězdu formátu Elvise Presleyho. Také o Rodriguezově smrti se vyprávěly ledasjaké historky. Ale reálně nebylo možné dopátrat se podložených informací o tom, jak vlastně zemřel. Upálil se na pódiu? Zastřelil se při koncertě?

Bylo nebylo
V Jižní Africe deska Cold Fact způsobila velký poprask. Na tehdy izolovaný kontinent pronikla hudba, která mladé oslovila, a Rodriguez se pro ně se svými texty stal symbolem protestu proti režimu. Byl ovšem záhadnou postavou, o jejímž životě nikdo nic nevěděl. Smést prach ze stop svého oblíbeného zpěváka se vydali dva jeho velcí fanoušci. Toužili rozluštit, jaký jeho osud doopravdy byl. Na obalu k desce se ale žádné podrobnosti nedozvěděli. Zkoušeli tedy analyzovat jednotlivé písně. Krok za krokem se dostali třeba až k vydavatelstvím.

Netřeba více prozrazovat. Kdyby se nejednalo o realitu, ale o smyšlený scénář, jistě by ho většina diváků odsoudila jako naprostý kýč. Pokud máte v oblibě dojemné pohádky, budete nadšení. Pokud jste k podobným příběhům skeptičtí, budete pochybovat, že se jedná o skutečnost, a spíš podlehnete myšlence, že jde o promyšlený marketingový tah a snahu drnkat na emocionální strunu divákům, kteří milují šťastné konce. Jisté však je, že Pátrání po Sugar Manovi získalo řadu ocenění a filmoví kritici mu udělili Oscara za Nejlepší dokumentární film roku 2013.

Skoro bych se vsadila, že i vy po jeho zhlédnutí budete odcházet s úsměvem a nějakou tou písničkou na rtech. A třeba si hned doma pustíte na YouTube celé album.


Pátrání po Sugar Manovi
Searching for Sugar Man
režie Malik Bendjelloul
Švédsko, Velká Británie,
2012, 86 min.

Představte si, že byste nemuseli jíst. Vůbec nic. Nemočili byste ani se nevyprazdňovali. Energii získávali ze světla. A živili se z prány. Breathariáni takhle prý žijí. Věříte tomu?

Lidské příběhy, které popírají logické uvažování. Za jednadvacet dní můžete podle knihy australské spisovatelky Jasmuheen přejít na pránickou výživu. Podle hinduistické mytologie představuje prána všechny proudy vitálních životních energií dohromady. Celou tu dobu jste o hladu. Prvních sedm dní ani nepijete. Vždyť přeci nepít je nezdravé! Ba dokonce po pár dnech bez příjmu tekutin můžete zemřít na dehydrataci. Je známo několik případů, kdy lidé při snaze o přechod na breathariánství skutečně zemřeli. Jak je možné, že někteří to dokážou a jiné to stojí život? Je k tomu potřeba mentální příprava? Na jakých faktorech tedy závisí úspěšnost převedení této teorie v praxi?

Ve svém dokumentu Na počátku bylo světlo dává režisér Peter Arthur Straubinger prostor vyjádřit se k uvedeným i dalším otázkám jak breathariánům, tak odborníkům všeho druhu, zejména lékařům. Hovoří s oběma stranami, s vyznavači tohoto způsobu života i s oponenty, zaznamenává i výpovědi těch, kteří přechod na pránickou výživu vzdali. Nahlíží i do nemocničních experimentů, spočívajících v několikadenním pozorování lidí žijících životem bez hmotné stravy.

Člověk versus rostlina
Před lety Straubinger zhlédl švýcarský dokument o sv. Mikulášovi z Flüe, který žil během posledních dvaceti let svého života pouze ze světla. Údajně jsou na to svědci, ale pochopitelně žádný důkaz. I dnes existuje bezpočet lidí, kteří tvrdí, že nepotřebují jíst ani pít. Blíže se o ně začal Straubinger zajímat až po setkání s breathariánem Dieterem Hocheggerem. Během let práce na dokumentu potkal mnoho stoupenců tohoto životního stylu, některé z nich ve svém snímku představuje. Mezi nejznámější patří již zmíněná Jasmuheen, indický jogín Prahlad Jani a guru Hira Ratan Manek.

Breathariáni tvrdí, že jídlo potřebujeme pouze kvůli látkám ze Slunce, ostatní je fakticky odpad, který nám navíc ubírá roky života, jelikož se jím fyzické tělo musí zabývat. „Rostliny rostou díky fotosyntéze. Metabolizují světlo a lidé jedí světlo už metabolizované dalším zpracováním. Jinými slovy, když jíte brambory, jíte světlo už metabolizované skrze brambory. V trávení je odstraněn materiál a zůstane původní světlo. Jakoby váš žaludek prováděl fotosyntézu,“ vysvětluje alpínský jogín Walter „Omsa“ Rohrmoser.

Naopak vědci se shodují, že žít tímto způsobem je nemožné a absolutně to odporuje poznatkům o fungování lidského těla. Ohánějí se tím, že nejsme rostliny a že závisíme na příjmu energie tím, že jsme schopni zpracovávat potravu. V žádném případě nedoporučují sedm dní nepít a označují to za životu nebezpečné.

O pár starostí méně
A jaký má vůbec nejezení smysl? Láká vás představa, že už do konce života nepozřete milovaný řízek nebo brokolici? Možná ani ne. Mně osobně se líbí myšlenka, že bych jídlo nepotřebovala. Konec nakupování, vaření, mytí nádobí, ušetřené peníze za předražené potraviny. Vystoupení z koloběhu – Co je v lednici? Co se z toho dá uvařit? Za chvíli odjíždíme, musím se najíst, abych pak neměla hlad. Pryč od myšlenek typu: Je pravda, že bych měla jíst jedno teplé jídlo denně? Kolik „éček“ asi obsahuje tahle sušenka? Jak správně vytřídit všechny ty prázdné obaly? Čím vším bylo ošetřeno nablýskané jablko? Jakou ekologickou stopu za sebou zanechal dovezený banán? Konečně žádné starosti o obživu. Na druhou stranu bych se připravila o převalování pochoutky na jazyku, o vůni čerstvě uvařené večeře, o rituál společného stolování nad plnými talíři. Jídlo nemusí být jen součást konzumního života, ale ze stravování se dá s nadsázkou vytvořit i určitá meditace.

Každý, kdo je otevřen alternativnímu vnímání světa, by si tento film neměl, i přes únavnější pasáže, nechat ujít. Nabízí totiž víc než jen základní vhled do tématu. Samozřejmě vyvstávají i otázky. Pokud je možné stravovat se ze světla, proč existuje na světě hladomor? Musí mít člověk ještě nějaké speciální schopnosti, aby se tak mohl živit? Podívejte se sami, zda vám dokument předestře dostatečné množství důkazů. A jestli to odsoudíte ihned jako totální nesmysl, proč se alespoň nepodívat na názory na druhé straně barikády? Stačí zapátrat na YouTube, kde můžete dokument zhlédnout.


Na počátku bylo světlo
Am Anfang war das Licht
režie Peter Arthur Straubinger
Rakousko, 2010, 89 min.