Pradávná je lidská touha objevovat, posouvat hranice poznání a možností. Co je klíčové pro to, aby se člověk nevzdal v půli, aby vystoupal na svou vlastní osmitisícovku, aby dobyl svůj vlastní pól?

„Co má dlouho vydržet, to také potřebuje dlouho růst. Podívej se třeba na starý ořešák, je moudrý, dává si na čas, než vystrčí listy. Ořechy dozrají až před zimou, ale pak také dlouho vydrží“, vysvětluje babička Anna své vnučce Aničce v knížce Anna a Anička, která poeticky vypráví o lidské smrtelnosti. Platí to nejen u stromů – co má vytrvat, musí často přestát velmi tvrdé podmínky a strádání. Takové schopnosti prověřovaly a stále prověřují i dávné lidské touhy dostat se co nejvýše, nejhlouběji a nejdále, až na kraj světa a třeba i za něj.

Touha žít
Cesta ze základny Ford Conger byla bojem o přežití. Sněhové bouře a vichry, praskající led, plavba na stále se zmenšující kře, hory mořského ledu, nevyzpytatelný ledový labyrint ker a průplavů, drsná temnota polární noci a u toho tvrdá dřina, mráz a nebezpečí. To vše za zvuků „Ďáblovy symfonie“, jak muži nazvali zvuky praskajícího a pukajícího ledu. Expedice musela velkou část vybavení, většinu lodí a smečku psů zanechat na základně, a tak saně s nákladem tahali až do úmoru sami. Přes obrovskou zátěž, vyčerpání a stále se zmenšující naději na záchranu polárníci prokazovali silnou touhu žít, o které se zpívá v nejedné trampské písni: „… člověk se drápe až někam k nebi blíž // dostává rány, a přesto leze výš, // hledej svůj sen, ať sílu neztratí touha žít, touha žít.“ (Pacifik: Oregon)

Vzdát se a ulehnout „na studenou zem pod tichými hvězdami, aby zemřeli“, by bylo patrně tím nejsnazším, co by muži mohli udělat. Většina z nich však doma měla rodiny a ti, kteří ne, byli příliš mladí na to, aby pomýšleli na smrt. Dokud to bylo možné, bojovali muži o každý další den svého života. Postupně však umírali na vyčerpání, podchlazení a podvýživu, z výpravy čítající 25 mužů se jich nakonec podařilo zachránit jen část.

Cesta labyrintem
Obsáhlou knihu Labyrint z ledu s velkou pečlivostí sepsal Buddy Levy, novinář a autor literatury faktu, a prostudoval k ní značné množství pramenů – více než 60 knih, mnoho článků a rozsáhlou sbírku expedičních dokumentů, deníků a zápisků. Je to velmi napínavé, mrazivé čtení, ve kterém realita kreslí příběh mnohem drsnější než kdejaká fikce. Autorův jazyk a způsob vyprávění je velmi barvitý a, i přes složitý děj, srozumitelný. Faktů podává mnoho, například zde podrobně popisuje seznam výstroje či vánoční jídelníček, četné přírodovědecké informace, ale i spoustu cenných zkušeností z hlediska přežití v extrémních podmínkách. Zdaleka však nejde o výčty a informace, které by četbu zdržely, naopak se čtenář do příběhu může hlouběji ponořit a prožívat s výpravou jejich dobrodružnou cestu, která je obdivuhodná, zvláště přihlédneme-li k technickým a komunikačním možnostem sklonku 19. století.

Tři póly a sedm vrcholů
České prvenství v dobývání nejsevernějšího místa na Zemi – tedy samozřejmě až po výpravě Čecha Karla Němce – drží polární cestovatel Miroslav Jakeš, který jej poprvé navštívil s výpravou roku 1993. Od té doby se do Arktidy často vrací a i ve svých 70 letech podniká expedice a jako průvodce vede výpravy do chladných míst světa. Nejraději má sólové cesty, na lyžích takto několikrát přešel Grónsko a má na kontě i mnohá další prvenství. Jeho snem je dokončit svůj projekt Tři póly a sedm vrcholů, z něhož mu chybí jižní pól, Mont Everest (tzv. třetí pól) a Massif Mount Vinson v Antarktidě. Jak by on obstál v průkopnických výpravách na sever?

Zvláštní znamení
Co nutí člověka daleko překračovat hranice svého pohodlí a podnikat výpravy do míst s extrémními podmínkami? Co jej žene stále dál? Je jím ono „zvláštní znamení touha“, o kterém zpívá Wabi Ryvola? Zvláštní znamení touha, // v nohách tisíce mil, // obzor kdo v očích nemá, // nic nepochopil? Vedoucí expedice Greely při jedné ze svých výprav v rámci expedice používal jako motivaci svoje brýle: „Zem pokrýval hluboký jemný sníh. Greely se musel posledních tři sta metrů plazit po kolenou a v promáčených botách mu mrzly nohy. Aby se donutil pokračovat, sundal si brýle a hodil je vždy o metr, metr a půl před sebe. Když si je chtěl zase vzít, musel o kus postoupit. Když došel nahoru, ocitl se ve výšce 1260 metrů nad mořem. Domníval se, že stojí na nejvyšší hoře Grinnellovy země.“

Málokomu život připraví tak drsnou zkušenost jako Greelyho mužům. Jít vytrvale za svými sny a touhami, zdolávat své vlastní vrcholy a házet před sebe Greelyho brýle, je však také cenný způsob, jak osvědčit vlastní nezdolnost, sílu a odvahu. Klíčové však je také vědomí smyslu, jak zdůrazňoval zejména Viktor E. Frankl. Tvrdí, že pro to, aby člověk mohl přežít v extrémních podmínkách, musí pociťovat smysluplnost svého bytí. Pro někoho jím může být vidina setkání se svými blízkými, pro jiného víra, vlastní seberealizace nebo další hodnoty. Co by bylo tím naším bodem, ke kterému bychom se upínali na drsném severu, aby nám stálo zato napnout veškeré síly, nevzdat se a přežít?

„Zjistila jsem, že lítost k ničemu není, je lepší být vítěz než chudáček. To tě donutí odpustit. Odpuštění souvisí s ukončením sebelítosti,“ (str. 74) říká v rozhovoru jedna z žen, a platí to snad pro všechny. Šest příběhů, ze kterých mrazí, ale je za nimi cítit obrovská síla a houževnatost. Při četbě člověk hledí v úžasu, co vše dokáží někteří lidé prožít, aniž by je to připravilo o tvrdohlavou touhu žít. I když by rozhovory mohly být plné zloby, zaznívá místo ní přímost, radost, smutek, odpuštění, vůle, naděje.

Kniha pojednává o těžkých tématech, přesto není patetická, ženy hovoří o tom, co prožily, často velmi věcně, bez lítosti. Příběhy jdou do hloubky a jsou velmi otevřené. Je v nich ohromné odhodlání nechat minulost za sebou a radši se s tím naučit žít, jak říká jedna z respondentek. Autor klade otázky s velkou citlivostí, pokorou a pozorností, a je znát, že si získal důvěru a přátelství.

Příběhy doprovází množství fotografií Alžběty Jungrové, dokumentární fotografky nepokojných míst, které velmi citlivě a opravdově příběhy dokreslují. Respondentky nám skrze ně dávají nahlédnout do intimity a zákoutí svých obydlí i svých duší. Přijmete pozvání?

Strach je nesmyslná iluze
První z respondentek je navenek tvrdá, nepoddává se strachu a vydobývá si tím respekt druhých. V jejím rozhovoru můžeme mezi řádky číst jakousi studii o příznivých účincích odvahy na mezilidské vztahy, zejména v profesním životě. I když je otázkou, zda se skutečně jedná o odvahu nebo spíše o touhu provokovat, upozornit na sebe, vykolíkovat si území za vlastními hranicemi. „Kromě strachu, abych se tam nedostala znovu, mně dal kriminál samé pozitivní věci. Až tam jsem se přestala litovat a začala si vážit sama sebe“ (str. 74).

„Doktoři z principu nepočítají s povahou člověka, někoho položí banální věc, která není sama o sobě závažná, ale člověka zdeptá zevnitř. Pak jsou lidi, kteří dokážou čelit neuvěřitelným věcem a vůbec je to nezlomí. Jako by je to ještě posilovalo“ (str. 112–113). Takovým člověkem rozhodně je paní Denisa. Zdá se skoro nemožné, že by si jediný člověk prošel takovou hromadou fyzické bolesti a při tom navíc neztratil z tváře úsměv. „V naší rodině máme naštěstí tragické příběhy s veselým koncem, protože nám nic jiného nezbývá“ (str. 142).

Černá díra, odkud studeně vane
Jaké to je, když už člověk není rodičem? „Vždycky tam zůstane vakuum, černá díra, odkud studeně vane, to nejde uzavřít“ (str. 150). Co je smrt, a co je nesmrt? Existuje osud? Tento rozhovor klade otázky, na které je bolestné, ale někdy nutné si odpovídat. „To bych taky chtěla, ulpět druhému v hlavě tak silně a bytostně skrze nějakou chvilkovou radost“ (str. 173), přeje si Jana při vzpomínce na kamarádku. Kde najít novou roli, touhu žít?

„Když jsi nic neprovedla a máš čisté svědomí, tak se nehrb, jdi rovně a jdi si za svým“ (str. 240). Tak by se dal charakterizovat osud německé rodiny, jedné z mála, která po válce nebyla odsunuta. Paní Sieglinde, dcera šumavského skláře, toužila po vzdělání a smysluplném uplatnění, a tak si za ním s hrdostí i odvahou šla. Nevzdala se německé národnosti ani své hrdosti a přímosti. Nyní se věnuje oživení starých šumavských tradic a stavění mostů mezi českou a německou stranou.

Co by mi mohli udělat?
Předposlední rozhovor není doprovázený fotografiemi. Má to svůj důvod. Rozhovor s paní Apolenou nejlépe vystihují její slova „je to bolestivé, ale co se hýbe, to žije“
(str. 258). Nepouští k sobě lidi ani zimu, kterou nechává na sobě, aby ji motivovala k pohybu. Chodí bosa a potřebuje svobodu. Drsným způsobem žije, ale také inspiruje.
„Dřív jsem brala drogy, ale jak jsem začala cvičit, byla jsem čistá. Pak jsem tři měsíce brala zase a všechny svaly, co jsem si vycvičila, byly pryč“ (str. 290). Osmnáctiletá Aneta má za sebou těžké životní zkušenosti. Nad vodou ji drží cvičení a pevná vůle. Bývala stále na útěku, ale zdá se, že už neutíká před ničím, ale naopak za svoji lepší budoucností.

Je naděje?
Kniha má podtitul Rozhovory o naději. A já spatřuji naději zejména v tom, jak nezdolná může být lidská duše a lidské tělo. Zní to možná příliš honosně, ale při čtení knihy jsem byla vpravdě hrdá na naše lidské pokolení – na jeho houževnatost a schopnost odpustit. Zároveň až mrazí, kolik toho ten vznešený člověk může na druhých lidech, na zvířatech i planetě napáchat zlého. Tahle dvojakost je ovšem známkou osobní lidské svobody. Jak říká Viktor Emanuel Frankl: „Jedinou věcí, kterou mi nemůžete vzít, je způsob, jakým jsem se rozhodl reagovat na to, co mi děláte. Poslední ze svobod člověka je zvolit si za každé okolnosti jeho postoj“ (Viktor E. Frankl, Pinchas Lapide: Bůh a člověk hledající smysl). Tato myšlenka by mohla být krédem knihy, protože takto svůj život oslovené ženy podle rozhovorů skutečně žijí. Jaký postoj si zvolíme my, zvláště v době, která vyžaduje sílu, odvahu a neúnavné hledání pravdy a rovnováhy? Autor knihu v pořadu Velký knižní čtvrtek komentuje slovy: „Myslím, že tu knížku právě teď potřebujeme. Ty šrámy, které v ní pojmenovávám, držíme všichni a hledáme způsob, jak obstát. A tyhle ženy to našly a já se od nich učím a okoukávám to.“

Aleš Palán: Nevidím ani tmu.
Rozhovory o naději
nakladatelství Prostor
Praha, 2021, 352 stran

Jsi moc tlustá. Moc malá. Ošklivá. Neumíš zpívat. Z tebe Einstein nebude. Máš obě ruce levý. Asi se, holka, musíš dobře vdát… Věty, které nás mohou zranit, formovat, nebo se proti nim můžeme postavit a bojovat. Ať tak či tak, je těžké zachovat si vůči nim neutralitu, zvlášť když je slýcháme od svých blízkých nebo ve škole. Jak se k nim postavit?

Holky krev (sádlo) a mlíko
S nějakou formou sociálního stigmatu se setkala asi většina z nás. Otázkou je, jakou silou nás zasáhlo a do jaké míry nás ovlivnilo. Když bude dítě často slýchat, že neumí zpívat, bude si patrně těžko hledat cestu k potěšení ze zpěvu, nebude jej cvičit a možná se za svůj hlas bude celý život stydět. Co by se stalo, kdyby ke stejnému dítěti přišel někdo, kdo by mu ukázal, jaké jsou možnosti hlasu, jak se s ním dá hrát, kultivovat jej, starat se o něj? Třeba z něj nevyroste profesionální zpěvák, ale bude zpívat rádo a snad svůj hlas využije jinak, možnosti tu jsou.

Hra na tři
Ovšem oč je snazší souhlasit s myšlenkou tolerance vůči druhým, o to těžší je kultivovat svůj vnitřní hlas, který zpravidla vše a všechno kolem hodnotí, vědomě či nevědomě. Při pohledu na silného člověka si spíše řekneme „ten je tlustý“ než „ten má krásný úsměv“. Jedna inspirativní paní bojovala se svým egem hrou, kdy se snažila najít na lidech, kteří jí nebyli zrovna sympatičtí, alespoň tři přednosti. Po několika měsících měla tento přístup tak vžitý, že se z něho stal dobrý zvyk a její obecná laskavost vůči lidem se prý výrazně zvýšila. Jak je známo, na co se zaměřujeme, roste a třeba by tato malá hra mohla být jednou z možností, jak bojovat nejen proti tzv. body shamingu (tj. ponižování druhého pro jeho vzhled), ale proti brblavým náladám ve společnosti i v nás samých.

Tolerance a laskavost vůči druhým samozřejmě vede skrze přijetí sebe sama, což je zjevně stále velmi nosné a módní téma napříč veřejným prostorem. Také má však své pasti. Jednou z nich je alibismus. „Sice biju své děti, ale mám krásné vlasy, čerstvě nalakované nehty na nohou a posílám stovku měsíčně na záchranu mořských želv,“ asi fungovat nebude. Můžeme tedy hovořit o integritě, přijetí svých stínů a laskavosti vůči svým vnitřním i vnějším dětem, což ale může vést jen k dalšímu poplácávání si po ramenou. Jak vzletně umíme nazývat své vnitřní pochody! Můžeme zkusit jít na to i jinak – pokud najdu tři pozitiva i na tom prachsprostém bídákovi, najdou se určitě alespoň tři dobré věci i na sobě. A to už je celkem stabilní odrazový můstek k výšinám zdravé sebelaskavosti, která z nás pak přeteče i na ty druhé. Za zkoušku to stojí, co říkáte?

Vzpomínka na samotu Bohuslava Reynka, básníka samoty a kontemplace, jak jej nazval Jaroslav Med. Filosoficky vzato, jsme stále sami, od narození do smrti. Je málo skutečně blízkých lidí, které máme kolem sebe. A i ti nám jsou vzdáleni. Jak nás samota utváří a tvaruje? Co v ní můžeme nalézat?

Tematika samoty se v minulém roce objevila v nějaké podobě asi u každého z nás. Omezení, strach a nejistota otřásly naším světem, jak jsme jej ještě donedávna chápali. Ztenčené sociální kontakty, karanténa, čas trávený zejména doma, virtuální svět, osamělost. Více než jindy se ukázalo, jak důležité je umět být jen sám se sebou. Jenže abychom mohli být dobře sami, je třeba mít s kým být spolu. A to není samozřejmé.

Jednou z velkých obav mnohých z nás je osamělost v nemoci a umírání, ale nejen tyto krajní situace nás do ní mohou uvrhnout. Osamělost je nechtěná izolace, nenaplněná touha po vztazích. Tento bolestný stav může pokřivit naše vnímání reality. Běžné sociální interakce scházejí a člověk může mít problém jednat s druhými lidmi a důvěřovat jim. Ztrácí schopnost pružně reagovat, správně číst v komunikaci a jednání druhých, může svou sociální neobratností upadat do ještě větší osamělosti a zoufalství. Znáte-li někoho osamělého, nenechte se odradit jeho nedůvěrou ve svět a jeho někdy zraňujícími slovy; je v něm bolestná touha po naplněných vztazích, díky kterým by mohl svojí situaci lépe snášet.

Zvláště v kontextu technologií, které nám umožňují být v kontaktu se světem takřka neustále, a které nás od samoty zdánlivě vzdalují a zároveň nás v ní mohou uvrhnout, je důležité uvědomovat si chvíle, kdy jsme skutečně, vědomě sami. Jak s takovým časem naložíme? Necháme ho rozptýlit zábavou, úkoly, konáním? Nebo se pokusíme alespoň na chvíli zastavit a uvelebit se v bytí jen tak? Kdo jsme, když nás nikdo nevidí? Jsme v té chvíli sami sebou?

Tvárnost samoty
Samota se může zjevit v mnoha podobách. Samota, která je volbou, možností, a samota, která je nutností. Samota se sebou samými i samota člověka mezi lidmi. Samota, do které nás uvrhlo nepochopení, nepřijetí či vina. Samota pro nás může být hrozbou nebo touhou, může být cestou k nalezení vlastního já – anebo tím, co prohlubuje naši úzkost a beznaděj. Samotu můžeme hledat v lesích, na hřebenech hor, v tajemstvích jeskyní či pod vodou, také v tichu posvátných míst, v kontemplaci, meditaci. Samotu můžeme prožívat, když nám puká srdce, když po někom milovaném zbylo jen prázdné místo. Kdyby byla samota postavou, možná by byla jako marnivá žena, která nikdy neobleče ty stejné šaty dvakrát.

Možná je tato doba výzvou, abychom se s vlastní samotou potkali a dovolili si vidět různé její tváře, tu laskavou i tu tvrdou. Abychom se do ní ponořili a nechali se jí utvářet, abychom skrze ni tvořili ze svého života umělecké dílo, jak radí Friedrich Nietzsche. V čase, kdy jsme sami, se může vyjasnit, co je podstatné, co je v životě to naše. Je však třeba nalézt rovnováhu, abychom neutíkali od svých vztahů a povinností příliš daleko. Samota může být útěkem, a to někdy totálním. Aleš Palán ve svých knihách o šumavských samotářích nádherně zdokumentoval radost i zoufalství života bez druhých.

Učit se samotu?
Jenže před sebou neutečeme, a tak je třeba učit se umění samoty i uprostřed lidské společnosti. Zachovat si vnitřní kontakt se sebou i uprostřed všedních dní, obklopeni lidmi, požadavky, úkoly. Pokud se ptáme, kde se můžeme učit, odpověď je jednoduchá: v naší samotě. Inspirací pro nás mohou být díla druhých, mohou nám ukázat směr, pootočit úhel pohledu, vzbudit chuť k objevování. Možná v nás otevřou zvědavost, abychom brali samotu jako důležitý čas, abychom ji vyhledávali a ptali se jí, co nám může nabídnout. Tyto texty nás však mohou opravdu oslovit a ovlivnit pouze tehdy, pokud naše souznění s nimi není povrchní, ale zasahuje nás do hloubky.

Pro mě jsou v tomto ohledu inspira­tivní zejména texty Antoine de Saint-Exupéryho, autora s velkou úctou k člověku, se smyslem pro příběh a hloubku, s jemnou obrazností a velkými zkušenostmi letce a zároveň člověka, který je často odkázaný jen sám na sebe. Nejen literární inspirace je pro toto téma dostatek. Neměli bychom ovšem zapomínat na vlastní život coby zdroj cenných zkušeností a jisté moudrosti, neboť to podstatné o nás a o světě už dávno víme, jen je třeba tomu dát se vší pokorou určitou váhu.

Tichý hlas v tichu
Ve složité době možná více než dřív toužíme čas od času uchýlit se někam, kde je ticho, prázdno a čisto, kde nejsme rozptylováni, kde se můžeme zastavit. Co je to za hlas, který přes hluk světa neslyšíme, a přesto je tak silný, že za ním jdeme do ticha? Prožitek času jen se sebou samými může být velmi obohacující. V samotě se možná nejvíce učíme smířit minulé se současným – svoji otevřeností k tomu, co přichází. Dokážeme přijmout samotu za svoji učitelku?