Spolek LICEON – Lidé cesty odněkud nikam – bylo recesistické sdružení osob s širokým záběrem a nedokončeným vysokoškolským vzděláním. Členové spolku podnikali cesty napříč různými obory lidské činnosti a bavili se aplikováním metod jednoho vědeckého oboru na obsah jiného, kombinacemi přístupů ad. Tak například prosazovali zápis chemických prvků klínovým písmem, což odůvodňovali nízkou estetickou hodnotou zápisů pouze latinkou, dále volali po psychoterapii osamoceně rostoucích stromů a mluvili o sociálním vyčleňování rostlin považovaných za plevel. Člen spolku, nedostudovaný kardiolog s vášní pro kampanologii, začal zkoumat srdce zvonů a v propojení s akustikou diagnostikoval některým zvonům srdeční arytmii. Jiný člen zkoumal schopnost motýlů požít jed a učinit se jedovatým skrze prisma adiktologie a pracoval na projektu terapeutické komunity pro tyto druhy motýlů. Příspěvky byly publikovány na bázi odborných vědeckých článků ve spolkovém časopise Neo, který byl však vydáván ve velmi malém nákladu a do současnosti se bohužel žádný exemplář nedochoval. Občas se však objeví nová vědecká metoda, která jako by náhodou kopírovala bádání členů spolku. Objev časopisu by tak mohl být zdrojem inspirace pro dnešní vědu.

Cesty za moře i do ztracena
Pramenem informací o tomto spolku je poněkud nesoustavný deník jednoho člena, pana Hynka Novotného, který se údajně našel v jeho bytě poté, co jeho autor v 90. letech 20. století odešel do Ameriky. Pokud je známo, pan Novotný dále publikuje mezioborové výzkumy pod hlavičkou různých univerzit. Ukázky z tohoto deníku publikoval autorův bratranec, pan Vilém Novotný, v měsíčníku Život je věda v roce 1999 v dubnovém čísle, bohužel jen coby krátký referát. Článek i tak vzbudil nemalý ohlas, dokonce bylo pochybováno o platnosti akademického titulu kandidát věd, kterým se pan Vilém honosil. V reakci na toto ponižující obvinění odmítl pan Novotný převzít titul honoris causa z univerzity v Honolulu, který mu měl být propůjčen za jeho přínos v bádání o problematice velárních souhlásek v původním domorodém jazyce obyvatel Havaje. Další osud pana Viléma Novotného se nepodařilo vypátrat, z akademických kruhů se stáhl do ústraní.

Osudy dalších členů spolku LICEON jsou také obestřeny tajemstvím, neboť v deníku pana Hynka Novotného jsou spolučlenové vedeni pouze pod kamarádskými jmény Lojzík, Pepe, Saša, Toník, Jeník, Míla a Jarmilka. V osobních dokumentech pana Hynka byla nalezena jen zmínka o jistém Aloisovi Křejpském, blízkém kamarádovi a spolužákovi z technického učení, a také několik skupinových fotografií osob v maskách, patrně při příležitosti masopustních oslav v blíže nespecifikované obci Lhota.

Ozvěny dnes
Přestože spolek již oficiálně nevyvíjí svou činnost, nástupci a uživatelé jeho metod se mezi námi stále pohybují. Touha objevovat nové cesty je v nás pevně zakořeněná, stejně tak vrtkavost lidského rodu. A kdo ví, k jakým objevům a pokrokům tyto cesty mohou vést… ∞

I dobře míněná pomoc druhému má svá úskalí a někdy je třeba klást si otázku, komu skrze ni skutečně pomáháme.

Narážím tu zejména na pomoc formou poskytnutí daru druhému člověku, který je v nouzi, kterému se nedostává toho, co potřebuje. Typicky, a hojně v době kolem Vánoc, jsou příjemci této pomoci lidé bez domova. Zdůrazňuji, lidé bez domova. Tito lidé se z různých důvodů a s různou mírou spoluúčasti ocitli bez jedné ze základních lidských potřeb, kterou je nejen střecha nad hlavou, ale i místo označované jako domov. Na tuto situaci se logicky nabalují další potenciálně neuspokojené potřeby – potřeby nasycení, ošacení, také však potřeba někam patřit a něco znamenat. Pomoc se však zpravidla zastavuje u těch prvních, člověka bez domova vnímá spíše jako člověka bez jídla a ošacení.

Lidé bez domova?
Jistě, má to svoji logiku. Ale pro porozumění a možnosti účelné pomoci je třeba se v dané společnosti nějakou dobu pohybovat, nejen usuzovat z pohledu zdálky. Jinak se může stát, a v tomto kontextu se tak bohužel hojně stává, že dobře míněná pomoc příjemce spíše konzervuje v jeho situaci, oslabuje mu spojitost mezi jeho potřebou a nutností k jejímu dosažení přispět vlastní snahou. V důsledku se mění psychika člověka, který se naučil, že co potřebuje, to může nárokovat. A nárokuje čím dál víc, a to i nad své reálné potřeby. Zkrátka, přizpůsobil se podmínkám, naučil se v nich žít.

Dávat nebo učit?
Bolestí však je, že jsou syceny pouze potřeby materiální. Kam se ztratila možnost podílet se, být součástí, pomáhat? Proč stále dáváme ryby tam, kde je možné učit rybařit? Proč dáváme bez podmínky spoluúčasti? Proč darem bereme víc, než dáváme?

Pomáháme. Ano, ale komu? Těm druhým? Nebo sobě a svému dobrému pocitu? Pročistit si šatník, a co se nehodí, dát na charitu. Prohlédnout poličku v koupelně a pár kousků dát ženám v těžké situaci. Probrat oblečení, ze kterého děti vyrostly, a podarovat azylák pro matky s dětmi. Ano, to vše může pomáhat, ale řešení je to krátkodobé, v dlouhodobém horizontu to mění hodnotový svět obdarovaných. Věci denní potřeby jsou dostupné, a když se nehodí, vezmou se jiné. Dárci kolikrát na obdarované ani nepohlédnou, neví, komu pomáhají. A neptají se. Nebo rozdávají jídlo a po čase je ani neudivuje, s jakou samozřejmostí je přijímáno.

Jiný svět
Těmito dary vytváříme tak trochu jiný svět, přitom oč by bylo potřebnější připomínat a přibližovat ten náš, ten běžný život, ve kterém nic není zadarmo a bez úsilí. Ve kterém jsme za uspokojení vlastních potřeb zodpovědní my sami. Ve kterém můžeme zažívat radost z toho, kam nás naše úsilí zavedlo, co jsme zvládli a čemu jsme se naučili. Ve kterém můžeme zažívat blízkost a pocit, že někam patříme, že něco tvoříme. Svět, do kterého patří i chyby a neúspěchy, u kterých připouštíme vlastní pochybení.

O jinou formu pomoci se snaží např. Komunitní centrum v Žitné. Klienti i pracovníci zde společně tvoří pravidla fungování, aby všem spolu bylo dobře. Když nastane těžká či konfliktní situace, společně se zde v rámci komunity rozebere a každý má možnost se k ní vyjádřit. Je-li to třeba, zavede se nové pravidlo, aby se podobné situaci mohlo předejít. Komunita společně pracuje na tom, aby se všichni posouvali dopředu, dle tempa a možností každého jednotlivce. Odehrávají se zde různé aktivity, ve kterých si každý může najít tu svoji.

Vrátit se. Ale kam?
Těžko však naplnit cíl, kterým je poskytnout prostor a podporu ženám v tíživé situaci k návratu zpět do společnosti, když společnost nebude otevřená přijetí. Když bude jen solidárně dávat a neposkytne prostor, ve kterém by něco očekávala. Vždyť člověk, který jen bere a nedává, není úplný, cítí, že mu něco důležitého chybí.

Až budete mít chuť něco darovat potřebným, nebojte se je poznat, a chtějte od nich třeba radu, jak nespadnout dolů… ∞

Zeptejte se lidí, s čím si spojují prázdnotu. Odpoví prázdnými slovy, prázdnou náručí, prázdnotou srdce a duše. Prázdnota jako absence hodnot a vztahů. Něco bolestně chybí. Potom vejděte do obchodního domu ve chvíli, kdy vrcholí sháňka po vánočních dárcích. Plno lidí, plno zboží, plno slev a akcí, plno hluku, plno všeho. Těžko říct, kam se prázdnoty vejde víc.

O prázdnotě slýcháme v dnešním světě v různých souvislostech často. Z pohledu obyvatele západního světa se může zdát, že čím víc lidí, věcí a myšlenek přibývá, tím prázdnější se svět stává. Jednorázová, lačná společnost. Závazky, které nic neznamenají, odřezávání tradic, zaplnění namísto naplnění života. Z druhé strany módní proudy minimalismu, udržitelnosti, zero waste. Touha po jednoduchosti, kráse a čistotě, která provází člověka odnepaměti. Prostorné chrámy, vysoké gotické oblouky, jednoduchá geometrie. Nic z toho nelze označit za prázdné, byť by se jednalo o prostý kostel s oblohou místo klenuté střechy. Jsou to prostory nasycené plností.

Plnost také znamená přítomnost hlubokých lidských vztahů. Jejich absence a samota z ní odvozená jsou velkými smutky dneška. Od člověka k lidem vede více vláken, ale oč jsou početnější, o to jsou tenčí. Hroutí se klenby a do prostoru se dostává studený vítr prázdnoty, který pomalu drolí kámen ze sloupů podepírajících celou stavbu. Jaká křehkost!

O prázdnotě a plnosti
Co je prázdné, může být naplněno. Nebo zaplněno či vyplněno. Prázdnota tak dává možnost zaplněnému prostoru i naplněnému životu. Podobně jako architekt svou stavbu, projektujeme i my své životy. Jenže materiál, rozpočet, zákony fyziky a okolí nám dávají limity, které někdy jen velmi pomalu přijímáme. Prostor, který chceme zabydlet a zútulnit, se nám brzy začne plnit věcmi, úkoly a povinnostmi – nájemníky, se kterými je nesnadná domluva, a kteří někdy ani nejsou naši. Děsíme se okamžiku, kdy budeme stát před zaplněným domem, z něhož bude cítit zatuchlý pach prázdnoty. Anebo jinak. Procházíme domem, který je trochu jednoduchý, ale zajímavý; uklizený, ale zabydlený. Cítíme se zde velmi dobře. Lidé a věci, které v něm bydlí, jsou nám drahé a máme je rádi. Dům je prostorný, ale nikoli prázdný. Je v něm místo pro to podstatné a vše dohromady ladí. Jak bude vypadat ten náš?

Prázdno. Prázdný papír, prázdné hnízdo, prázdný pohled. Prázdné ulice nad ránem, prázdný bar před otevřením. Něco, co odešlo, nebo ještě nebylo naplněno. Prázdnota jako šance a jako výzva. Prázdnota jako očekávání i zklamání, začátek i konec. Prázdnota jako černá díra, která umí pohltit veškerou hmotu i veškeré světlo. Prázdnota, ve které není nic, ale která je zároveň potenciálně vším. ∞

Které tři věci byste si vzali na pustý ostrov? Nůž, zdroj ohně a svoji ženu? Tato otázka je, zdá se, stále aktuální. Jsou migranti a lidé žijící na ulici novodobí robinsoni?

Robinsonáda, migrace a bezdomovectví mají nemálo společného. Ve všech případech jde o život a ve všech případech jde o domov. Z různých důvodů jsi ho ztratil, opustil, vyhnali tě z něho. Jsi v nové situaci a snažíš se zorientovat. Moc toho nemáš, a to, co máš, ti dost možná brzo ukradnou. Krádež v rámci komunity se sice moc nenosí, ale občas je někdo fakt dole nebo fakt mimo. Vše, co máš, si tak nosíš u sebe, taháš to v taškách a nejraději bys byl šnekem, který je doma úplně všude. Jenže domov je křehký, někdy stačí jedno šlápnutí a je v troskách. A v těch právě jsi.

Vlastně ani pořádně nevíš, jak ses tu octl. Jednoho dne jsi odešel, protože to už nešlo dál. Cítil jsi, že musíš pryč, jinam, začít znovu, jinak. Teď bojuješ o základní věci a místo novýho života si buduješ novou identitu, nový stanoviska sám k sobě. Už ti přestává bejt blbý říct si o pomoc, o jídlo, o prachy. Mapuješ si záchytný body, kde ti něco daj nebo kde můžeš pobýt, umýt se, vyspat se. Už víš, co říct socprackám a na co jsou citliví úředníci. Jasně, chceš pracovat, chceš mít domov, kde nehrozí, že tě někdo okrade. Jenže k tomu je nutné mít zázemí, kde se můžeš pořádně vyspat, umýt a najíst. Je zapotřebí sociálních vazeb a taky důvěry, přijetí, bezpečí a podpory. A to jsou zatraceně drahocenný komodity.

Žiješ pro teď. Minulost je hořká, přítomnost tvrdá a budoucnost bez chuti. K výletům v čase používáš jen snění, které se tak málo podobá realitě, že si v něm můžeš pohodlně odpočinout. K ničemu tě nezavazuje, nedává ti úkoly ani ultimáta, nepotřebuješ k tomu vůbec nic. Je to absolutní volnost, která se od reality pouze odráží, nezná hranic, nezná tvrdost dopadu a selhání. Kdybys sny začal realizovat, rozplynou se při nárazu na zákony fyzikální a lidské.

Na cestě. Ale kam?
Jsi na cestě, nevíš kam, ale táhne tě to dolů. Všude je to kluzké, všude je tenký led. A ty vrávoráš, unaven a uondán. Jsi pořád ve střehu a pořád v napětí, když se tě někdo v dobré vůli dotkne, ucukneš. Ucukáváš před lidmi, před životem, chybí ti pevná zem a věci, který ti dřív připadaly úplně obyčejný. Teď je mezi tebou a jimi opona, která vždycky hrozivě zařinčí, když ji chceš odhrnout. Na druhý straně jsou lidi, co se na tebe dívají. Vidíš v jejich tvářích soucit i pohrdání, zlost a strach. Nezvládl jsi to, slezl jsi z jeviště předčasně a teď se choulíš někde v koutě, kam tě zahnal náhle pocítěný velký strach. Strach z nedohlednosti světa a vlastní malosti, strach z nenaplněného úkolu a z vlastní bezmoci, které ses tak dobře naučil.

Čekání na Pátka
Pořád na něco čekáš. Na něco, co tě přes veškeré špatně zahojené jizvy a rány, které jsi dostal i udělil, zvedne a postaví na tvoje vlastní nohy. A ty uvidíš obzor, na který jsi v kleče na kolenou nedohlédl. Vyrazíš k němu přes devatero řek a hor, protože si už nebudeš stát v cestě. Tak si podej ruku a postav se na pevnou zem. ∞

Ač je to možná s podivem, existuje jedna věc, na které se většinou shodnou všichni: mělo by se to udělat. Někdo by měl přijít a udělat to, koneckonců, mohl bych to být i já, jen kdybych neměl tolik jiné práce, kdyby nebylo tolika jiných starostí a radostí.

Podmiňovací způsob, podobně jako kouzelné slůvko „až“, jsou taková naše zaklínadla. V naší mysli zřejmě existuje nějaký jiný, snový svět, ve kterém jsou podmínky všech „kdyby“ naplněny, všechny omyly napraveny, všechna naše budoucí díla vykonána. Ten svět je na dosah ruky, podívejte, stačí natáhnout ruku, a už už se ho téměř dotýkáme, tak málo chybí. Jen kdybych měl to či ono a naopak neměl tuhle to a tamto. Kdybych tenkrát mohl, kdybych věděl, kdyby mi dovolili, kdybych měl, jé, oč krásněji by se mi žilo! Nu bodejť, však já to napravím, jen až budu mít jen krapet víc času a o trošku méně práce, že.

Supermarket snů
Znalci tohoto snového světa jsou zpravidla také všelijací politici. Před volbami se předhánějí, kdo modrého z nebe snese víc. Pohodlnost křesel však nakonec zpravidla ukonejší leckteré sliby, lecjaká „až“. Víra v onen svět je v nás však tak silně zaklesnuta, že nás jeho pohádka stále láká, stále věříme, že až se všechna kdyby naplní, staneme na samém jeho prahu. Najednou budeme jako v nejlépe zásobeném supermarketu (tento obraz si, s dovolením, vypůjčuji od profesora Kellera), kde vše bude na dosah a k mání bez sebemenšího úsilí. V regálech budou vystavené všechny naše sny, na nás bude jen zvolit si, kterému dáme přednost.

Na druhou stranu, pro někoho by tento koloniál byl pravou pohromou. Stál by před pestrobarevným zbožím, každé zabalené v krabici se všemi součástkami, s návodem k provedení a s obrázkem na obalu. Zbývalo by už jen vzít jej, doma rozbalit a začít sestavovat stavebnici vlastního snu. Právě teď se očekává akce, po které zákazník tak prahnul. Vše je připraveno, ke startu, pozor… Nic. Člověk zahazuje krabici, protože chce raději jen chtít, toužit, snít.

Pan Kdyby a slečna Až
Naše „kdyby“ a „až“ jsou tak pohotovými strážci naší pohodlnosti. Lze s nimi bojovat, a je i dobrá šance zvítězit. Strategie je prostá: základem je dobré soustředění, koneckonců, vždyť jsme v bojové akci. Protivník je sice v přesile, není však těžké objevit jeho vojíny, poznají se velmi snadno – skrývají se za slovy, ve kterých je dominantní slabika by. Předvedu: byste, abyste, kdybyste, jakoby, jako by. Některá jsou ve své skrýši trochu přikrčená, různě se prohýbají, ale i tak je poznáte: bych, bys, by, bychom, byste, by. Až je tedy potkáte, nedejte se nikterak zastrašit a seberte jim veškeré podmínky, co jich u sebe budou mít. Ať to stoji co to stojí. Posbírané podmínky pak bez milosti spalte v ohni. Bez meškání a odkladů pak udělejte všechno, v čem vám až dosud bránily.

Zdůrazňuji, bez sebemenšího odkladu! Jinak hrozí, že se k vám přitočí svůdná slečna Až (a na tu obzvláště pozor!) a potom běda, běda vám… Ta má, panečku, ranec zbraní toho nejtěžšího kalibru: říká se jim v našem světě také zbraně ženské, ale to jen tak mezi námi. Tahle slečna Až má tělo hladké a zrádné, hází po vás očkem, konejší vás nejsladšími slovy. Proti ní jste v boji muže proti muži krátcí; chce to důmyslnější zbraně. Ale já vám dám radu nad zlato, že jste tak laskaví a pozorní. Ale raději šeptem, aby nikdo neslyšel. Tak tedy: vzpomeňte si na své dětství a na dlouhé nosy, zakřičte ažnapršíauschne a dlouhé tůůůůůůdle, a utíkejte, občas se otočte a udělejte na ni dlouhý nos. Bude celá zkoprnělá, toho věru nečekala. Až se vzpamatuje, odfrkne si ccccccs, ale vy už dávno budete za horama nebo zkrátka tam, kde zrovna potřebujete být.

Přeju hodně síly a vytrvalosti k boji, a kdyby… Ale ne, vidíte? Všude se dostanou, kumštýři jedni. Tak honem, honem, na ně!!! ∞

Konfrontace se možná bojíš i proto, že cítíš křehkost situace. Možná tě napadlo, jak snadné je ocitnout se na dně. Úplně na dně. Na ulici. Na drogách. V kriminálu. V dluzích. Sám. Zapomeneš na pokutu dopravnímu podniku a ta se rázem vyšplhá na mnohanásobek. Podepíšeš nevýhodnou smlouvu, nevšimneš si malých písmen dole. Zkusíš drogu, jen jednou, určitě, a pak v tom jedeš. Neplatíš alimenty nebo pojištění, a najednou ti chodí dopisy s modrým pruhem. Něco málo ukradneš a chytí tě. Jsi v podmínce. Pak se něco zvrtne, a jdeš si sednout. Venku nemůžeš najít práci, všude chtěj čistý rejstřík. Někdo tě odsoudí, jiný lituje, ostatním jsi jedno. V rodině se něco porouchalo, už to není jako dřív, nevěří ti, domlouvají ti, křičí na tebe, vyhrožují, dávají podmínky a ultimáta. Možná tě vyhodí z domu, pokud u nich bydlíš, nebo přeruší kontakt. Víš, že mamka brečí, chce tě zpátky, jenže ty už nejsi její, a táta je kruťas. Nebo na tebe kašlou, když z tebe nic není, tak jdi pryč, nechceme tě. Nebo maji sami svý rejže dost, pijou, nemají prachy, nepracují. A ty chceš od všeho a od všech utéct. Nemuset řešit ty sračky kolem, neřešit, že se ti život bortí pod rukama, že ti všechno, cos kdy měl a chtěl, uniká. Jdeš za kámošem, co ani není tvůj kámoš, zkrátka ti prodá drogy, jdeš, dáš si, rázem ti je dobře, nemusíš myslet, nemusíš řešit, všechno se vzdaluje… Jenže droga není zadara, napřed máš něco ušetřeného, chodíš na brigády, něco si půjčíš, pak prodáváš své věci, pak už nemáš co prodat, tak co zbývá. Žebrat, krást, kradeš i doma, když tě tam někdo pustí. Pak si jdeš něco dát, pro to zapomnění, nakopnutí, takřka nezvladatelný příval energie, nemusíš spát, nemusíš jíst, žiješ nonstop a jsi nahoře. Někdy pak taky zatraceně dole. Stíhy, deprese, chceš se vším skončit, už v tom všem dál jet nechceš, pryč, daleko, utéct, umřít…

Jenže droga není zadara
Pak ti to dojde. Něco se stane, a tobě se najednou na chvíli vyjasní. Uvidíš sebe v těch sračkách, zpřetrhané vazby, zlomená důvěra, zdraví v kopru, budoucnost v hajzlu, už ne. Najednou s tím vším chceš seknout. Zas si oblíknout svou starou kůži, starej život bez euforie, zato s obyčejnou radostí z toho, že svítí slunce, ptáci zpívají a ty máš s kým zajít na pivo, komu zavolat, když je ti blbě. Jenže to spíš chceš chtít, protože všechno kromě drogy je hrozně bledý, nezajímavý, všední. Stýská se ti po normálních pocitech – únava po celodenní chůzi venku, radost z maličkosti, probuzení po dobře prospané noci, stýská se ti i po obyčejném smutku, naštvanosti. Jen ne to hrozivý prázdno, za kterým je zas jen prázdno. Vzchopíš se, vyškrábeš poslední zbytky sil a vůle a jdeš. A pak to kolečko: detox, psychina, terapeutická komunita, jestli vydržíš. Doléčovák. A pak – co pak? Volnost? Možnost postavit si znovu život tak, jak chceš, jak opravdu chceš? Nebo do toho zas spadnout, vrátit se zpátky, vše odznova a přece jinak. Teď už to není flirt, který se jen pozvolna mění v závislý vztah, teď zazvoníš na dveře toho, kdo ti tolik bral a tak málo dával, připlazíš se skoro po kolenou, žadoníš, a dostaneš. Lítáš v tom zas. Anebo ne, zvládls to, a kámen po kameni si stavíš svůj nový svět s novýma kámošema, s novýma koníčkama, v novém městě. Už se tam nechceš vracet, na každým rohu můžeš někoho potkat, ne, nechci, už jsem jinde, nech mě, jsem čistej. A jsi čistej. Ale snadné to není, tohle není tabula rasa, to je jen přetřené na bílo, abys to minulé pohřbil někde dole, abys to přepsal úhledným krasopisem. Občas něco přeškrtáš, začneš znovu na novým řádku, ale jo, jde to, nějak to šlape. Soustředíš se na to, co je teď, co bude a může být. Co bylo, bylo, nech to být. Řešíš, co jde, splácíš, pracuješ, sekáš dobrotu. Snažíš se unikat, jen se neohlížet, jít, třebaže pomalu, ale hlavně vytrvale, a pokud to jde, aspoň krapet zrychlovat krok. Cítíš, jak se to všechno vzdaluje, jak je to jen jako hodně slabá ozvěna, už se ti docela daří nemyslet na to všechno, i když ve snech se to někdy vrací, je to živý, ale probudíš se z toho! Pomalu se takzvaně začleňuješ, zas zkoušíš žít jako spořádaný občan, zase nabíráš důvěru, už se máš kam vracet, je to na dobré cestě, unikáš tomu, máš to daleko za sebou, už se neohlížíš, díváš se před sebe, zdá se, že se vše daří, vítězíš, nad tím vším, ale hlavně nad sebou, žiješ!

Co bylo, bylo, nech to být
Jen té chuti se nikdy nezbavíš, do konce života, musíš před ní stále unikat, stále s ní soupeřit. Jednou tě dostala a nepustí, svině. Byla to jízda, nadupaná, napěchovaná ohromnou energií, barvy, zvuky, akce, lidi, a teď jdeš v mírném vánku, který se líně povaluje kolem tebe, svítí slunce, cvrlikají ptáci, je klid, pohoda, trochu nuda. Ale ty zatraceně dobře víš, že tenhle klid je daleko víc než zběsilý útěk od jednoho k druhému a od obou zároveň. Víš, co tahle pohoda dala zabrat. Chuť je, ale ty hrozně věříš tomu, že jsi silnější než ona… ∞

Trocha statistiky
Čtyřčat se v České republice v období 1950–2015 narodilo 21 a jedna paterčata v roce 2013. Odhadem se u nás každý rok narodí kolem 1500 dvojčat a 15 trojčat. Počet narozených vícerčat na 1000 porodů se od 90. let zvyšuje z přibližně deseti na 15–20. Evidence se oficiálně vede od roku 1950, počítány jsou i porody, při nichž (nebo krátce po nich) některé nebo všechny děti zemřely. Paterčat je na celém světě kolem 800, z toho přes 130 počatých přirozenou cestou. Existují zprávy o porodu devíti sourozenců (v roce 1971 a 1999), děti se však nedožily více než šesti týdnů. V roce 2009 se v Americe narodila osmerčata, přežily všechny děti.

Dvojčata v historii
Výskyt dvojčat byl v minulosti neobvyklý, proto se objevovaly v legendách a mýtech; jako dvojčata byla zobrazována i některá božstva. Různé kultury měly pro dvojčata různá vysvětlení, byla opěvována i zabíjena. V křesťanské biblické tradici se objevují už v lůně soupeřící dvojčata Jákob a Ezau (synové Izáka a Rebeky), v řecké mytologii Apollón a Artemis, v římské tradici najdeme báje o Romulovi a Removi. Námětem mnoha zpracování se stal též příběh muže se železnou maskou, hypotetického dvojčete Ludvíka XIV. Smutnou cestou za tajemstvím jejich početí jsou výzkumy Josepha Mengeleho.

Hlučno kolem paterčat
Kolem prvních českých paterčat se toho před několika lety odehrálo hodně. Televizní seriál, nespočet rozhovorů a článků, bohužel též záplava rasisticky zabarvených vzkazů, výhrůžek a závisti. Dle těchto hlasů bylo početí paterčat plánované, což je však podobné jako naplánovat si hlavní výhru v loterii.

Výhra = výhra?
Porod vícerčat i výhra hlavní ceny, mohou mít něco společného. V prvních chvílích jistě silně pracují emoce. Matka paterčat přes všechny těžkosti v prvních týdnech a měsících zářila, dávala najevo, jak velkou má radost. Zároveň si stále kladla otázku, jak vše doma zvládnou. Výherce při předávání ceny může pociťovat podobné pocity, na jedné straně velké štěstí, na druhé obavy a strach. V obou případech jde o štěstí, náhodu (či osud, podle vkusu), očekávání i nejistotu. Ustojím to? Jak se ke mně postaví mí blízcí? Jaká mě čeká budoucnost?

Jackpot nebo bankrot?
Příběhy lidí, kteří vyhráli vysoké částky v loteriích, zpravidla nekončívají dobře, často se jim peníze rozutečou, pokazí se jim vztahy, někdy dojde k sebevraždě. Na vině mohou být neuvážené životní kroky, tlak blízkých či strach ze smůly, kterou výhra může přinést. Problémy mívají i se zdravím. Po letech se často vrací do stejných kolejí, někdy výhry zpětně litují.

Rodiny s vícerčaty se potýkají s velkou zátěží, hlavně zpočátku. Chybí ruce, finance i prostor pro všechny. Příspěvky rodičům vícerčat nerostou úměrně počtu dětí, jak by se dalo předpokládat, podpora není o mnoho větší než při narození jednoho potomka, náklady se však násobí. Zájem médií a sponzorů většinou vydrží jen krátce, pečovatelská služba, na kterou mají rodiny s vícerčaty nárok, se může starat jen o chod domácnosti, až na výjimku u paterčat, se pečovatelky nesmí dotknout dětí. Na rozdíl od výherců jackpotu však rodinu čeká bohatství v podobě rozvětvené rodiny a nízké míry osamělosti.

Nahodilost
Nahodilost přináší do života nečekané výzvy. Připravit se na ně lze snad jen obecnou bdělostí, pozorností k tomu, co je. Všímat si toho, co je pravdě podobné, co o životě něco vypovídá. Vsadit sebe sama do života, nestěžovat si na podmínky k růstu, ale zakořenit třeba jako bříza na vrcholu skály. Využít půdy, ve které jsme zakořenily, vláhy, která padá z nebe, větru, který nám může rozšířit obzory. Mít radost z živých tvorů, které nám ulevují od samoty, z rozmanitosti a barev všude kolem, z rozhledu, který máme. Nebrat nahodilost jako protivníka, překážku v našich plánech, ale jako spojence a život sám. Statistika nám může leccos prozradit, zacházet s tím, co je nám svěřeno, nás ale nenaučí, podobně jako stát nevychová naše vícerčata a nepřidělí finanční plán našim milionům. O to větší bohatství můžeme získat. ∞

Pracovnice centra mi nabídla kávu a odpověděla na několik otázek o vzniku a fungování nové služby. Pak jsem s trochou ostychu oslovila ženy usazené kolem stolu, zda bych jim mohla položit několik otázek. Jedna z nich souhlasila, ostatní zprvu mlčely, ale jak rozhovor plynul, přidávaly se do debaty. Byla to spíše skupinová diskuse, ve které zaznělo několik důležitých témat i podnětů. Nechala jsem rozhovor plynout, občas položila nějakou doplňující či související otázku nebo přidala nějaký vlastní postřeh, doplnění. Celé povídání vydalo na více než hodinu a dalo by se ještě dlouho pokračovat. Přináším to, co jsem si z Žitné odnesla.


Rozhovor s vedoucí centra Mgr. Lenkou Plockovou:

Proč centrum pro ženy bez domova vzniklo?
Už několik let máme pro ženy bez domova terénní pracovníky a chtěli jsme jim nabídnout i prostor, kam zajít do tepla, kde se osprchovat, najíst se a být v klidu a v bezpečí. Z těchto důvodů jsme se několik let pokoušeli, aby toto centrum vzniklo.

Jaké jsou odlišnosti života žen a mužů bez domova?
Je to určitě jiné, ženy mají jiné potřeby, např. vyšší nároky na hygienu, oblečení, víc se o sebe starají. I když jsou na ulici, chtějí pořád vypadat hezky, přitažlivě, a nechtějí, aby na nich na první pohled bylo vidět, že jsou na ulici. Většinu žen, pokud zrovna např. nesedí na lavičce, nepoznáte.

Co je to za prostor, ve kterém se nacházíme?
Budova byla dlouhá léta prázdná, kdysi dávno tu, myslím, byl pohřební ústav, pak to bylo dlouho prázdné. My jsme hledali prostory ve spolupráci s Prahou 1, která vytipovala toto místo jako vhodné. Magistrát poskytl finanční dotaci na rekonstrukci a v současné době to tu má Arcidiecézní charita Praha v pronájmu.

A kolik zaměstnanců, možná spíše zaměstnankyň, tu pracuje?
Přímo v centru jsme tři sociální pracovnice.

Četla jsem, že tady jsou pro klientky připraveny různé aktivity, možnosti, jak využít čas.
Vždycky odpoledne se snažíme nabídnout možnosti, jak tu trávit volný čas, v pondělí tady máme společenské hry a kvízy, v úterý a v pátek filmové kluby, ve středu a ve čtvrtek bývají kreslící a tvořivá odpoledne.

Dá se říct, že to tu funguje jako komunita, nebo je to individuálnější?
V různých nízkoprahových centrech to funguje tak, že pracovníci většinou bývají v zázemí, klienti jsou tam víceméně sami a jen pokud chtějí nějakou konzultaci nebo individuálně službu plánovat, mají možnost komunikace se sociálním pracovníkem. My jsme tady s klientkami pořád, snažíme se navazovat témata k hovoru a trošku se sblížit, situace klientek se pak řeší lépe.

Dá se říct, že vzniká nějaká skupina?
Určitě, ony se ženy mezi sebou znají z různých služeb, nocleháren a azylových domů, takže jsou tady takové skupinky, které se spolu baví, a naopak se zase nebaví s někým jiným, takže to tady bývá někdy zajímavé, dochází ke střetům, inu, ženský kolektiv.

Zdá se, že je vaše služba ojedinělá. Je to tak?
Ano, čistě denní centrum pro ženy je vlastně jediné v ČR.

Máte zprávy o tom, že budou vznikat další?
Zatím ne, ale není to vyloučené. Bylo by to super.

Jak se může veřejnost, případní zájemci zapojit, pomoct?
Teď se zapojila spousta lidí přes výzvu na Facebooku, přinesly hromadu oblečení a hygienických potřeb, už to není kam dávat, takže momentálně takto ne, ale nějaké finanční, sponzorské dary určitě pomohou. Budeme rádi i za nějakou dobrovolnickou činnost, třeba kdyby někdo chtěl nabídnout zajímavé přednášky, nebo se dobrovolnicky zapojit do našich akcí. Na Vánoce jsme třeba pro klientky připravovali vánoční oběd. ∞


Diskuse s klientkami centra:

Několika klientkám, nazvěme si je třeba Jana, Petra, Lenka, jsem položila pár otázek:

Na úvod se zeptám: Jak se tady cítíte, jak vám tu je?
Jana: Cítím se tu strašně dobře.

A čím to je?
Jana: K ničemu nás tu nenutí, do ničeho nás netlačí, je to tu taková odpočinková zóna. Můžete se tady osprchovat, najíst, napít…

Jak vypadá váš běžný den?
Jana: Byly doby, kdy jsem byla na squatu, ale když zkrátka člověk vypadne ven, musí sehnat nějaké peníze, jídlo… A když se to tak vezme, není takový rozdíl mezi tímhle a chozením do práce, to je taky taková práce, i když pofidérní. Několikrát jsem si sehnala práci, ale nezaplatili mi ji. Teď jsem na hmotný nouzi.

Jaké je město? Je přátelské, nepřátelské?
Jana: Jsem Pražák odmalička, máma prodala byt a tím ze mě udělala bezdomovce. Prahu vnímám jako svoje město. Asi 75 % lidí je vstřícných, hodných, jen kolem 5 % jsou vyloženě nepřátelský, a to hlavně když jsou ve skupině. Město není nepřátelský, když nejste nepřátelská. ∞


Rozhovor se pozvolna mění v debatu, nyní na téma hledání partnera. Zaznívá tu, že slabší by si měl hledat silnějšího, aby jeden druhého mohl podpořit. Jedna z žen, Lenka, varuje před hledáním partnera „v těchto kruzích“. Téma se vyvíjí, dotýká se dumpster divingu, Jana navrhuje, aby vyhazované potraviny přebírala organizace, která by se pak postarala o jejich distribuci. Mluví se o ztrátě zábran: přijde zlom, kdy má člověk hlad, je mu zima, už jde o ty nejzákladnější věci. Aby člověk mohl chodit do práce, musí mít kde se vyspat, umýt, najíst.

Někteří lidé se mohou dostat do stádia, kdy už jim je vše jedno: „Člověk se přestane mýt, převlékat, už se jen jde někam najíst, nechce se mu, ale ví, že jinak chcípne hlady. Tam už člověka vede jen pud sebezáchovy. Tihle lidí si už nedokáží pomoci…“, říká Jana. Aby měl člověk možnost se opět zvednout, je třeba motivace, najít nějaký cíl (což může připomínat hlavní myšlenky logoterapie Viktora Emanuela Frankla). To už je na péči odborníka – psychiatra, psychoterapeuta, psychologa. A tato pomoc zde zřejmě chybí. Myšlenku Jana dále rozvíjí: „Člověk, který má proč žít, se rychleji dostane nahoru, rychleji se adaptuje, začleňuje. Já jsem odmalička rebel. Bohužel žijeme ve státě, který nemá podmínky, aby tady mohl člověk poustevničit, žít nějak soběstačně, a když se vám to náhodou povede, tak na vás skočí stát. Zároveň, když si sháním jídlo, tak si ho sháním u té většinové společnosti.“ Já dodávám myšlenku, kterou popsal např. Jan Sokol, podle které je současný člověk závislý na tisících anonymních lidí, ke kterým ho většinou váží peníze. Naskýtá se otázka, jak, a zdali vůbec, se z toho lze vyvázat.

Bezdomovectví může být také životní styl, ale to je spíše výjimka, která někdy zavdává důvod myslet si, že lidé na ulici se pro to sami rozhodli. „Jestli si lidé myslí, že jsme svobodní, měli by si to na týden vyzkoušet. Na týden si zkusit žít na ulici, bez peněz, kreditních karet,“ navrhuje Jana. A dodává: „Ale nesměl by to být pohled ve smyslu zoologické zahrady.“

Ptám se klientek, jak je to s žebráním o drobné, případně s nabídkou na koupi jídla místo finančního příspěvku. Ženy vesměs přijímají s povděkem i materiální pomoc, a Jana dodává, že k prosbě přidává dovětek „dejte mi tolik, aby vám to nechybělo, i kdyby to byla koruna…“ Ptám se, zda se dá nějak vyčíslit, jaké jsou minimální náklady na den, aby mohl člověk přežít, něco sníst, umýt se, případně se vyspat. Petra odpovídá, že do stovky by se člověk vešel, ale bez přespání. Noclehárny se pohybují v rozmezí 150–250 korun za noc.

Dalším tématem diskuse je strach. Lidé se nebojí bezdomovců, ale reality toho, kam až mohou (někdy velmi snadno) spadnout. Je třeba změnit pohled veřejnosti. Lidé bez domova, alespoň podle klientek denního centra, nejsou jen lidé žijící na ulici; řada těch, kteří žijí na ubytovnách nebo v nestabilní rodinné situaci, jsou svým způsobem bezdomovci, často si to ale neuvědomují. Co tedy znamená domov? Dle Jany je to místo, „kde si můžeš vyndat věci z kapes, a nemusíš mít strach, že ti je někdo ukradne…“

Diskuse se chýlí k závěru, služby denního centra pro dnešek pomalu končí. Dalo by se však ještě dlouho pokračovat… Byl to příjemný a zajímavý rozhovor u kávy. Jen s tím rozdílem, že já teď sedím doma v teple s hrnkem čaje, za chvíli si půjdu uvařit večeři a vysprchovat se, vyspím se ve své posteli a zítra půjdu do práce. Jak stráví dnešní den a noc ženy, se kterými jsem si povídala? ∞

Kolem nás se to hemží samým eko, bio, raw, fair trade, hand made, local, … Jsou to jen módní směry, nebo se aktuálním tématem společnosti stává hledání a oživování dávných kořenů?

Nacházíme se prý v tzv. postinformační době, což vede část společnosti k pátrání po samém zdroji informací. Chceme poznat svého farmáře, pekaře, švadlenu, ptáme se na původ zboží, které nakupujeme, zajímá nás složení, zpracování i ekologické a sociální souvislosti. Legislativa nám v tomto jde alespoň malým krokem naproti, např. povinností zveřejňovat složení potravin a obsah alergenů. Daří se sociálnímu podnikání, vznikají nové projekty jako alternativy k běžné konvenci.

Poznej svou slepici
Stále více lidem už nestačí cosi zabalené v lákavém obalu, chceme vidět věci tak, jak jsou, s možností nahlédnout pod povrch. Z věcí, přístupů a struktur dříve normálně (a ne vždy dobrovolně) fungujících se stává experiment. Naboso dříve chodily zejména chudé vesnické děti, nyní potkáváme bosé chodce i ve městech – a pohybují se takto z vlastního rozhodnutí. Posouváme historické zkušenosti a dáváme jim nový směr, hledáme cestu zpátky k podstatě, k sobě navzájem i k sobě samým.

Nebalit, prosím
Jedním z dalších aktuálních směrů je tzv. zero waste, život s minimem odpadu. A této myšlenky se chytá iniciativa bezobalových obchodů (např. bezobalu.org), která nejen takovéto zboží nabízí, ale snaží se i o změny v legislativě, experimentuje a zkouší, jakým způsobem a za jakých podmínek lze tuto koncepci protlačit skrze hygienické a právní normy. Projekt spolkového bezobalového obchodu jde v myšlence ještě dále. Propojuje systém KPZ (komunitou podporované zemědělství), lokálnost, ekologický způsob pěstování a výroby potravin, a zejména chce pomáhat utváření osobních vztahů mezi „obživovanými“ a „živiteli“.

Za projektem obŽIVA stojí Jaroslav Lenhart ze Svobodného statku na soutoku (camphillská komunita, sociální podnikání, biodynamické zemědělství), Tomáš Hajzler (KPZ Modřany, autor knih a kurzů o svobodném podnikání, mezilidských vztazích a leadershipu), Lukáš Rudolfský (vinař z Kutné Hory, kde se víno pěstuje s ohledem na životní prostředí a dle zásad bio-dynamického zemědělství), Jan Valeška (PRO-BIO LIGA, informační a poradenský portál biospotrebitel.cz) a řada dalších. Fungovat bude jako spolek sdružující spotřebitele i zemědělce, kteří budou mít možnost za pravidelný příspěvek získávat jídlo za nákladové ceny přímo od pěstitelů a chovatelů certifikovaných v ekologickém zemědělství. Zatím je projekt v začátcích, hledá svou konkrétní podobu a zjišťuje zájem. Můžete se zapojit i vy, vyplněním dotazníku na stránkách obziva.cz nebo přímo spoluprací. ∞


Několik otázek pro zakladatele obŽIVY

Co v kontextu obŽIVY znamená „spolkový“? Jde o něco tajného, rituálního?
Jaroslav Lenhart: Spolkový pro nás znamená společný, to znamená, že bude patřit jak zemědělcům, tak lidem, kteří si tam nakupují, nebo i paní, jež tam prodává. Prostě může být opravdu náš. Takže jde o věc veřejnou – kde se bere jídlo a kdo rozhoduje o tom, kolik co stojí a jak se staráme o život nám svěřený. Přijde mi spíš, že skrze pěkné reklamy, plné regály a velké obchody si nevidíme na špičku nosu a stále se za něj necháváme tahat. Obživa člověka by právě neměla mít kultický či rituální přídech, mělo by být samozřejmé, že jídlo je dostupné kvalitní a naše, protože to je jedna z mála komodit, která není věc, ale tvoří to naše fyzické bytí, bez něhož jsme namydlení.

Pochází inspirace na spolkový bezobalový obchod z vašich hlav nebo jste se inspirovali za hranicemi země?
J. L.: Aby v obchodě bylo to, co chci, ne to, co je výhodné pro obchodníka nebo výrobce, k takové myšlence asi není příliš těžké najít cestu sám. Ale samozřejmě jsme se inspirovali, ať už spotřebitelským družstvem v Drážďanech (kam náš statek mimo jiné dodává svou biozeleninu), družstevním supermarketem v Bruselu, nebo bezobalovým obchodem v Praze, nebo i našimi prvorepublikovými koloniály.

Z vaší praxe – dá se říci, že se myšlení lidí mění, že vlna „bio-eko-raw“ není jen móda, kterou vystřídá jiná?
Tomáš Hajzler: Nemám žádné měření, mohu hovořit jen o tom, co pozoruji okolo sebe. Dle mého je to logické a postupné probouzení se ze snu o levných potravinách ne nepodobných jakémukoli jinému výrobku k dispozici na regálu v igelitu 365 dní v roce. Dochází nám, že celý agrochemický průmysl často nenávratně ničí půdu, otravuje vodu a že naše jídlo jsou spíše (p)otraviny.

Vaše vinice jsou certifikované prestižní německou značkou Demeter. Můžete stručně vysvětlit, o co jde v bio-dynamickém zemědělství?
Lukáš Rudolfský: Jedná se o ucelený, komplexní směr zemědělství, kde statek by měl být nezávislým celkem, který podléhá i nemateriálním vlivům. Snažíme se starat o svěřenou půdu tak, abychom ji nepoškozovali a ponechali ji zdravou pro další pokolení.

Co v praxi znamená jednat dle principů solidarity, která je pro vás v rámci projektu jednou z hodnot?
L. R.: Cena produktů se nebude uměle zvyšovat, bude taková, aby stačila pokrýt nezbytné náklady, taková, aby byl spokojený spotřebitel i sedlák.

Co je PRO-BIO LIGA, v jejíž správní radě působíte?
Jan Valeška: Spolek, jehož cílem je osvěta a vzdělávání ve prospěch rozvoje ekologického zemědělství v ČR, který je součástí jediného spolku ekozemědělců – Svazu PRO-BIO.

Je nějaký společný jmenovatel toho, co účastníci vašich kurzů o svobodné práci, vztazích, sebeřízení a dalších hledají?
T. H.: 1) smysl, 2) potřebu být užitečný, 3) potřebu sdílet život s lidmi podobných hodnot, 4) potřebu zbytečně neškodit.

V dotazníku na webu uvádíte možnost zapojit se do projektu. Jak a s čím může zájemce přijít?
J. V.: S čímkoliv co mu/jí bude milé a smysluplné a bude to pochopitelně ku prospěchu té společné věci veřejné. ∞

Profesor Milan Machovec jednu svou přednášku o smrti v antice zahájil povzbuzením, ať se posluchači smrti nebojí, že většina z nich to zvládne napoprvé. Jak to tedy s tou zásadní jistotou v našem životě je? Lze se na ni připravit?

Dnes se spíše zdá, že na smrt zapomínáme „jako na smrt“. Nebo je to jinak? V  programech soukromých i veřejnoprávních televizních kanálů je nespočet detektivek, krimiseriálů, akčních filmů a výpravných historických dokumentů, zpravodajství se bez smrti snad ani neobejde. Tu katastrofa, tu nehoda, smrt známé osobnosti, boje na (ne až tak dálném) východě, terorismus, … Smrt je, tak, jako vždy byla, všude kolem nás, jen poněkud jinak než dříve. Vnímáme ji většinou zprostředkovaně, skrze média. Tím si smrt nemůžeme osahat, není součástí našeho života v takové podobě a míře, v jaké byla ještě v začátcích minulého století. Takto zprostředkovanou smrt již tolik neprožíváme, buď je to fikce, nebo je (zdánlivě) vzdálená.

Pravdou je, že dnes je v otázce smrti a umírání značný pokrok. Dětská úmrtnost je neporovnatelně nižší než kdy byla, řada dříve smrtelných chorob je léčitelná, případně je alespoň možné tlumit bolesti a příznaky, které nemoci provázejí. Máme zde hospice, jak kamenné, tak terénní, které opět umožňují umírajícím zůstat v domácím prostředí a jejich blízkým provázet je s podporou a oporou multidisciplinárního týmu až ke konci. Máme celý obor paliativní medicíny, která člověka v terminálních stádiích nemoci již neléčí, ale pomáhá mu zbývající čas prožít co nejkvalitněji, bez velkých bolestí, s možností urovnat si ještě svoje záležitosti, smířit se, rozloučit.

Jako by však smrtí vše končilo…
Ač se v naší sekulární (nebo spíše postsekulární) společnosti, kdy hledáme útěchu, duchovní přesah a protipól shonu života většinou jinde než v tradičním křesťanském náboženství, snažíme sebevíc, strach a úzkost ze smrti je člověku stále nablízku. Dnes už máme teoretickou i praktickou výbavu z oborů medicíny či psychologie, jako by nám však chyběla nějaká zásadní opora, naděje, světlo.

V baroku byla silná víra ve věčný život, ke kterému člověk dojde nejsnáze skrze dobrý život. Vycházely příručky „dobrého umírání“ Ars moriendi, ke kterému vedlo umění dobrého života, tedy Ars vivendi. O přípravu duše na smrt a posmrtný život pečovala mj. náboženská bratrstva, dobrovolná sdružení věřících s určitým programem a pod patronací některého světce. Měla podobnou strukturu jako řemeslné cechy a oba typy sdružení také vypravovaly pompézní pohřby svých členů, s patřičnými symboly a rituály. V naší současnosti tato tradiční rozloučení se zemřelým zastávají stále méně významné místo, zdá se. Příbuzní si často jen vyzvednou urnu, ač jsou pohřební rituály určené právě pro ně, aby mohlo být něco prožito a zakončeno.

Poslední věci člověka, tedy otázky smrti, nesmrtelnosti lidské duše, soudu, očistce, pekla apod., o kterých pojednává nauka zvaná eschatologie, byly v baroku líčeny velmi barvitě, ač na nás mohou působit až lacině, barvotiskově. Memento mori nebo též příznačněji memento mori ante mortem, bylo člověku 17. a 18. století připomínáno na každém kroku: obrazy, sochy, kostnice, uctívání ostatků, pohřby, poutě, slavnosti ad. Právě smrt dávala životu hodnotu, rámec, závažnost a nutnost zodpovědnosti, a její všudypřítomnost potřebovala útěchu, naději. Vždyť koneckonců víra, naděje a láska nejsou jen kardinální ctnosti, jak je chápe církev, ale též – a především – hluboké lidské potřeby. Barokní člověk nám tedy zdaleka není tak vzdálený, jak se může zdát.

Vraťme se nyní opět do současnosti
Z nadsázkou se dá říct, že jsme obrazy mučedníků, umírajících a pekelných hrůz vyměnili za záznamy z prvních linií bouřících válečných konfliktů, za obrazy z dějišť teroru a přírodních katastrof. Novodobé memento mori. Tady by se k dobru dalo užít bonmotu (možná neprávem) připisovanému Stalinovi: smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika. Vyjadřujeme solidaritu s trpícími – zvlášť tehdy, odehraje-li se něco příliš blízko nás. Zapalujeme svíčky, vyjadřujeme účast, měníme profilové obrázky na sociálních sítích. Počítáme se smrtí. Ale spíše se smrtí vzdálenou – někdy v budoucnu a někde daleko.

Přes tuto zdánlivou distanci se kolem smrti dnes velmi mnoho děje. Více se mluví o tzv. civilizačních chorobách, které mění či potvrzují lidské hodnoty, často se tváří v tvář pravděpodobné smrti vynořuje touha a vůle žít, která může být tím zásadním lékem na tyto závažné nemoci. Veřejnosti známé i neznámé osobnosti s takovouto zkušeností o ní mluví, píší, zpívají, dávají tvář nadacím, podporují preventivní chování. Více se hovoří o paliativní medicíně, o hospicové péči, vznikají přírodní pohřebiště, začíná být možné být zpopelněn ekologicky, uložen v rozložitelné urně nebo pohřben v ručně vyrobeném rubáši. Národní muzeum nedávno připravilo cyklus výstav s tematikou smrti, Česká televize odvysílala seriál Život se smrtí, na Streamu běží cyklus Dělníci smrti. Na webu si můžeme vytvořit scénář vlastního pohřbu (Mojesmrt.cz) nebo přečíst tematické články na portálu Umírání.cz. Stále naléhavější je potřeba mít pravdivé informace o svém zdravotním stavu i o svém odcházení, což klade velký nárok na lékaře a jejich odvahu vyslovit i nepříznivou diagnózu a zastavit snahu o vyléčení pacienta ve chvíli, kdy by již nepřinesla výsledky. Stále více chceme mít nad sebou v tomto ohledu kontrolu, v nemocnicích, kde se z pacientů stali klienti, podepisujeme informovaný souhlas nebo o sobě rozhodujeme v dokumentu Dříve vyslovených přání. Potřebujeme mít možnost o smrti a umírání mluvit, ptáme se, co se s člověkem děje, když odchází.

V baroku bylo jasné, že u očekávaného posledního soudu bude každý sám za sebe, a bude se zodpovídat z toho, co on sám činil nebo nečinil. Žádné prostřednictví či zastoupení již nebude možné. Není proto třeba stavět mezi lidmi další zdi, ale naopak převzít zodpovědnost za sebe, neházet ji na instituce, ke kterým stejně nemáme příliš důvěry. V smrti jsme každý sám, to je jisté. Jen bychom v této chvíli neměli být osamělí… ∞