Potřetí během pěti let se na pražské jeviště vrátil renomovaný tvůrce netradičního divadla Oleg Feuerzangebowle. Se svým uměleckým souborem, lakonicky pojmenovaným jako „OLEG-F“, u nás v roce 2007 uvedl křehké taneční představení Škola / Školní a o tři roky později pak mysteriózní podívanou založenou na projekcích a pantomimě Ona je lehčí než peříčko, a já?

Višňový spad, jak už název napovídá, je variací na klasické Čechovovo drama. Z původní předlohy ale Feuerzangebowle abstrahuje jen základní myšlenku zániku starého a nástupu nového. Půjčuje si postavy a situace, ale zachází s nimi velmi svévolně. Milovník konzervativnějších inscenačních postupů by si asi rval vlasy.

Feuerzangebowle, režisér, autor inscenace a herec v jednom, se pravděpodobně nechal inspirovat také letošními úvahami o konci světa. V jeho pojetí se apokalypsa sice blíží, ale překvapivě nenastává. Když k ní nedochází „přírodní cestou“, musí vzít lidé své zničení do vlastních rukou!

Zničený sad – nebo sad Nového světa?
Inscenace je založena na slovu a pohybu, jednotlivé události musíme skládat dohromady jako jakési puzzle. Spad si žádá plnou pozornost a i při „poctivém“ sledování nejspíš řada informací unikne. Neucelená forma umožňuje nacházet v představení množství různých významů. Jak se vypořádat s přirozeným cyklem výměny starého za nové? Jak s tím, že něco končí? A něco začíná? A do toho ještě ten Čechov…

Místy jsou k vidění konkrétní, efektní scénografické triky. Například výbuch, po kterém se z nebe snáší radioaktivní spad – leitmotiv představení. Podobnými prvky se ale šetří, a když už se objeví, mají svůj význam. Více se pracuje s nedořečeností. Nemusíme odhalit všechny roviny, pochopit každou narážku. Spíš si myslím, že ve Višňovém spadu čekají na každého diváka jiné jedinečné momenty. Zapomeňte tedy na tradičního Čechova a zkuste najít své vlastní osobní prozření.

Višňový spad
Studio ALT@ – Hala 30
U Výstaviště 21, Praha 7
17. 3. premiéra
repríza 16. 4. 18:30
150 / 90 Kč

Michal Hába (*1986) je spolu se Šimonem Spišákem jedním z režisérů souboru Lachende Bestien. Dokončuje režii na DAMU, v současné době je na stáži v berlínském divadle Volksbühne, angažuje se také v kočovném Divadle Koňa a Motora. E-mailem jsme se spolu bavili o 120 dnech svobody, Bestiích a jeho pohledu na divadlo.

Jak a proč jste se dali dohromady?
Lachende Bestien se zformovali při zkoušení 120 dnů svobody – už jen proto, abychom měli nějaké jméno, pod kterým hrajeme. Nazkoušení inscenace bylo příležitostí pro naplnění dlouhodobějšího záměru: uvést na kulturní scénu nezávislé uskupení, které pod čitelným jménem zpracovává současná témata, jde k věci a nehladí po srsti. Taková kontinuální činnost zároveň umožňuje i zkoušení a hledání aktuálního divadelního jazyka, který s diváky skutečně mluví – což se při jednorázových projektech většinou nedaří. Chceme, aby se v budoucnosti aktivita Lachende Bestien rozšířila, aby nebyla „jen“ divadelním uskupením.

Myslíme si, že dělat divadlo a vlastně přispívat ke kulturnímu životu je otázka společenské odpovědnosti. Lze říct, že velká část českého divadla degenerovala na zábavní podnik, který ani zdaleka není společensky kritický a celkově se vyhýbá nepříjemným otázkám. Existence čitelných nezávislých uskupení může situaci změnit.

Jakým tématům se převážně věnujete?
Moje práce se zatím týkala zejména zla, násilí, destrukce, totality. To zřejmě ovlivní i další tematické směřování Lachende Bestien. Nechceme se zabývat jen „společensko-kritickými“ otázkami, rádi zavítáme i do oblasti intimity. Namátkou: víra ve vnitřním životě člověka i víra či náboženství v dnešním světě – to považujeme za „zaujetíhodné“. Sem patří i nepopulární či ignorovaná témata. České divadlo třeba nerado řeší kapitalismus – pro naši postkomunistickou společnost tak nějak typická záležitost: raději nerejpat, když jsme to konečně dostali (i když už před dvaceti lety). Právě proto nás zajímá takové téma prozkoumat. Ohledávání situací a témat, které lidé nechtějí řešit, je pro divadlo většinou nejlepší krmě.

Už v inscenacích na DAMU jste pracovali s nadsázkou, groteskností, chaosem, velkým množstvím rekvizit… Myslíte, že máte svůj styl?
Nadsázka i grotesknost jsou pojmy, které se mi zamlouvají. Většina našich projevů na škole byla velmi instinktivní, ale vedla nakonec k jistému vytříbení. Nechtěl bych říct, že teď budeme hrát v určitém stylu, ale rozhodně chceme sledovat jisté principy. V herectví hledáme takový projev, kdy člověk na scéně nepředstírá, že je někým jiným. To neznamená, že by nemohl hrát postavu, jen je potřeba ji hrát s určitým nadhledem a zároveň se vydat všanc: být vůči divákovi plně otevřený. Chce to určité nasazení, více osobní jednání – sebezveřejnění a žádné schovávání se za postavu nebo stylizaci. Je to vlastně otázka realismu: pokud divadlo ukazuje obrázky „normálního života“, zdá se mi něco v nepořádku. Když je dneska člověk účasten divadla, ví to. Ví, že je divák nebo herec, tak proč předstírat, že tomu tak není. To pak vede k určitému režijnímu stylu. Nazvěme ho třeba „divadelní demencí“ – takový styl pracuje s teatralitou, velkým nadhledem, přeháněním, protože jsou to prostředky, jak zveřejnit divadelnost divadla. Nejhorší na divadle je nechat diváka v pasivitě. Divadlo se musí k lidem vztahovat, musí se snažit skutečně naplnit frázi „divadlo je komunikace“.

Přejděme ke 120 dnům: proč jste si vybrali zrovna tuhle, poměrně obtížnou, látku? Nakolik jste spokojení s výsledným tvarem inscenace?
Sade mě a kolegu Šimona Spišáka fascinoval už delší dobu. Text 120 dní Sodomy je komplexní filozofický komentář k pojmu „lidskosti“. Pod zdánlivou vrstvou perverzní literatury se dá přečíst dodnes platná výpověď o člověku. Směřovali jsme k otázkám, kde se v člověku bere násilí, zda je možné člověka od násilí oprostit nebo je-li součástí jeho podstaty, co skutečně naplňuje onu „lidskost“ a jak lze dnes vidět lidskou svobodu a její hranice.

Nahota, deklamace obscénností nejhrubšího zrna a intimní kontakty. Ostýchali jste se, nebo už jste ze školy tak sehraní a otrlí?
Jestli něco dělalo problém, tak to byl vzájemný „nahý“ dotyk mezi námi kluky, ale nějak jsme to zvládli. Nadávky – žádný problém. Nahota – to byl spíš nezvyk. Člověk, který leze na scénu, by neměl mít problém se svléknout. Je to jeden z projevů otevřeného hraní, sebezveřejnění, ochoty člověka na scéně se vydat všanc.

Víte, proč divadelní kritik Dušan Hübl zvolil jako název své kritiky vašeho představení větu „Nahá ženská zadnice do řádu inscenace nepatří“?
Dušan Hübl měl nejspíš na mysli udržení jednoty. Když jsou muži celou dobu nazí a ženy oblečené, proč najednou ukazovat ženskou prdel. Tohle uvažování chápu, ale dnes je mi docela vzdálené, na takovou stylovou čistotu si nepotrpím. Naopak mě baví vršit motivy a styly, baví mě divadelní obžernost.
Proč holky taky nejsou nahé? Není to z „personálních“ důvodů, ale prostě proto, že to nebylo v plánu. Nemáme žádnou potřebu někomu dokazovat, že holky se taky nestydí svlíknout. Původně se holky měly věnovat hudbě, postupně ale jejich účast přerostla do role vypravěček – mají tedy pořád od příběhu odstup, i proto se nesvlékají.

Kde a kdy budete opět hrát?
V březnu máme pauzu, ale 15. dubna budeme hrát jako obvykle na Elliadově knihovně Na zábradlí, 24. dubna hrajeme (prvně) v Crossu. Domlouváme i mimopražské hraní – např. v Plzni v Johancentru.

Vector 4 je název tanečního souboru, jehož jádrem jsou čtyři půvabné dívky a jedna choreografka. Tetrahedron je symetrický jehlan sestavený ze čtyř rovnostranných trojúhelníků, jedno z pěti platónských těles – i taneční představení. Kašpar je název filmu a Trinitas další taneční představení. A to všechno dohromady bylo k vidění 5. ledna na jevišti Studia Citadela.

Tuto rozměry nevelkou alternativní divadelní scénu naleznete v ulici Klimentská ukrytou v útrobách hospůdky stejného jména. Při představení souboru Vector 4 seděli diváci pouze ve dvou řadách a počet to byl zcela dostačující Sestupoval jsem po točitém schodišti do izolovaného suterénu a podle anotace a vzhledu Citadely tušil, že se blíží alternativní představení. To znamená málo diváků, divadelní polotovar a nejspíš hodně blikání.

Jenže ohó! Tři dívky v černém zahájily představení Tetrahedronu ani špatnou, ani dobrou taneční sestavou. Z průměrnosti se nicméně velmi rychle vymanily, jejich tanec získal na dynamice a také hravosti. Otočný paraván a ukrytá čtvrtá tanečnice mě na chvíli hezkým způsobem zmátly do té míry, že jsem začal hledat zdroje možné holografické projekce.

„Intenzivní každodenní inspirací je pohyb a život ženy, která je neustále konfrontována a hodnocena odrazy a stíny jí samé.“ (z anotace k inscenaci). Žena stíhající ženu, tetrahedron mizející a objevující se, měnící velikost, nazíraný ze všech stran, které jsou ale stále všechny stejné.

Ve druhé části večera představila děvčata projekci krátkého filmu Kateřiny Stupecké Kašpar, kde si zahrály i některé z tanečnic Vectoru. Skrze Kašpara se divák mohl octnout mimo prostory divadla. Opuštěná budova, stejně tak jako herečka – klaunka na mě působily značně znepokojivým dojmem. Večer završil soubor dalším divadelním kusem. Trinitas jakožto inscenace, ze které Tetrahedron vychází, byla chudší co do výrazových prostředků a také kratší. Posloužila ale jako příjemné zakončení a nabídla možnost srovnání obou projektů.

Přestože Vector 4 je taneční soubor, tento komorní prostor mu vyhovoval a já jsem odcházel kulturně nasycen. A také informován – dramaturgická skladba večera zapůsobila, a myslím si, že jako divák mám teď poměrně jasnou představu, čemu se daný soubor věnuje. A sice tanci, který je nejlépe sledovatelný z blízké vzdálenosti, neohromuje překombinovanými kreacemi a vychází také z výrazů tváří. Divákovi je ponecháván značný prostor k interpretaci, Vector 4 nenabízí odpovědi, ale spíš otázky a pocity.

Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Cestování rozšiřuje lidem představy o světě, ve kterém žijí, usnadňuje jednotlivci sebedefinování jako příslušníka určitého národa. A kromě toho veškeré přemisťování, ubytování, stravování a další nezbytnosti na cestách často předpokládají jistou dávku fikanosti a výmluvnosti.

Na stopu
Nejlevnějším způsobem přepravy je bezpochyby autostop. Někdy si „dopravce“ na stopu řekne o finanční příspěvek – stane-li se tak před nástupem, je možné nechat jej uhánět vstříc dálavám bez vás. Při výstupu pak může fungovat metoda „nerozumím, nemám“. Kamarádi se jednou v takové situaci ocitli a vybruslili bez problému.

Záleží ale zejména na cestujícím. Někdy je potřeba řidiče přemlouvat, osobně to moc rád nemám – když mě svézt nechce, asi pro to má nějaký důvod. Na druhou stranu často je tím důvodem jenom lenost nebo nezájem o druhého. Pokud o takové konfrontace nestojíte, nechoďte se ptát lidí na benzinky. Jedná se sice o efektivní způsob, lidé mají možnost si vás blíže prohlédnout a přímo si s vámi popovídat, aktivita je to nicméně vysilující. Ve chvíli, kdy vám někdo otevřeně zalže, třeba ve smyslu, že nemá volné místo nebo nejede požadovaným směrem, od dalších pokusů vás to spíše odradí. Rozhodně si myslím, že nabírání stopařů je šlechetné gesto, ne povinnost. Ale i stopaři jsou lidé a při styku s nimi by řidiči neměli zapomínat na pravidla slušného chování. Existují pochopitelně také stopaři, které by chtěl svézt asi málokdo, podle mě ale převládají ti slušní. Analogicky je tomu u většiny řidičů, kteří někoho naberou.

„Klasičtější“ postávání se zdviženým palcem má také své výhody a nevýhody. Počkáte si nejspíš trochu déle, ale jeden zase nikdy neví. Navíc si můžete zpívat, toulat se v myšlenkách. Výhodné je použití stopovací cedule, se kterou se dá krásně vyhrát. Jak ji udělat skladnou, jak velká by měla být, jaká psací potřeba je nejlepší? Rád se později k názvům jednotlivých míst na cedulích vracím, vzpomínám na jednotlivá místa. Nutno ale podotknout, že každému vyhovuje něco jiného. I stopování bez ukazatele může v důsledku fungovat lépe.
Za fenomén a pro mě značně obohacující zkušenost považuji přemisťování kamionem. Až na stopu jsem se do těchto kolosů posadil poprvé. Cesta ubíhá nekonečně pomalu, stopař se na celý svět dálnic a legračních osobních aut dívá s patřičným nadhledem. Řidič občas prohodí něco polsky nebo rusky, cestující jen ospale mžourá do krajiny a třeba usíná. Časový rozdíl kamion / osobní auto je značný, mnohdy však nezbývá jiná možnost. Navíc profesionální řidiči berou stopaře často a podřimování v autě jim většinou nevadí. Což člověk na stopu jistě leckdy ocení.

Ve městě
Pokud necestujete cíleně po klidnějších oblastech, pravděpodobně zavítáte do větších měst. Doprava pomocí MHD může být drahý špás, pokud jste poctiví a kupujete si jízdenky, i pokud spoléháte na štěstí. Mezi mými přáteli stopaři převažuje zejména druhý přístup. Je to proto, že v cizině se vám nemůže nic stát. Zní to divně, však já vím. Chci tím říct, že nad cizinci se daleko víc lidí slituje, kolikrát jsou i ti policajti hodnější. Punkové výlety do zahraničí jsou pro mě spojeny s imaginárním pocitem neomezené svobody. Protože vykecat se dá ze všeho. Většinou. Jednoduchá finta je například vyjmutí občanky z peněženky. Při kontrole totožnosti tak můžete směle tvrdit, že skutečně žádné peníze nemáte, kdybyste měli, samozřejmě byste si jízdenku koupili. Málokomu se chce protokolovat něco s vandrákem bůhví odkud.

Dostane-li se vám možnosti zapůjčit si kolo, neváhejte! Poznáte lépe město, problém s MHD odpadá docela. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale vzhledem k tomu, že v jiných metropolích je pohyb po městě na kole daleko rozšířenější, pravděpodobnost zapůjčení je podstatně vyšší než třeba v Praze. Taková projížďka se pak může stát příjemnou záležitostí, a na rozdíl od cyklistiky v pražských ulicích se ani nemusíte tolik bát o zdraví.

Pokud se vám celkově zdá, že se jedná o cestování nepohodlné a nejisté (a teď nemyslím jízdu na kole), máte jistě pravdu. Ale zároveň taky dobrodružné, neplánované a samozřejmě levné.

Jo a když už někam vyrážíte, nezapomeňte na tři základní potřeby! A sice spacák a vařič a taky čínské polívky. A jak na ně? Nechte se obdarovat.

Filmasia svým zaměřením na u nás nepříliš distribuovanou, ale značně populární asijskou kinematografii láká specifické publikum. Dvanáct filmů promítaných od 1. do 4. 12. ve Světozoru pocházelo zejména z Jižní Koreje.

Kompletní retrospektiva jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa (Pes, který štěká, nekouše, Vzpomínky na vraha, Mutant, Tokio! a Matka) pěti filmy zabrala téměř polovinu festivalové nabídky. Kvalita jeho filmů byla nicméně dostatečným odůvodněním. Bong Joon-ho právě natáčí v barrandovských ateliérech svůj nový film Snow Piercer a mohl tak Filmasii osobně navštívit – své filmy osobně uvedl, ale také se zúčastnil diskuze s diváky.

Dramaturgicky se Filmasia drží svého konceptu z loňského roku. Tehdy poprvé upustila od do té doby tradičního uvádění filmů jedné země a dalších doplňujících snímků, například žhavých asijských novinek. Loňský rok a letošek už se soustředí čistě na současnou asijskou tvorbu, větší prostor dostávají žánrové filmy, kterých si jiní festivaloví dramaturgové méně všímají a k českému divákovi tudíž mnohdy nedoputují.

Návštěvník Filmasie by teoreticky měl po čtyřech dnech opouštět kinosál s daleko jasnější představou o současných trendech v asijské tvorbě. Já jsem si třeba znovu potvrdil asijskou hravost, míchání vážného s komických až absurdním, jistou afektovanost a sklony k podivnostem. Mému srdci nejbližší byl Joon-hoův Mutant (2006), film, který je – překvapivě – o obří, lidmi se krmící, stvůře. Patetický, megalomanský, místy značně nesmyslný monster film se zároveň bere zcela vážně jako snímek společenskokritický a sociologický, zároveň je parodií sebe sama a monster filmů obecně. Že to zní jen jako jakýsi nesmyslný spletenec? Taky že je. Ale drží pohromadě a má svou kvalitu. Stejně jako většina uvedených filmů.

Kdybych mluvil německy, pokusil bych se vás v úvodu pobavit nějakou vtipnou jazykovou hříčkou. Takhle mi však nezbývá než lakonicky poznamenat: šestnáctý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka nabídl inscenace založené především na textu. Jednalo se, jak už název napovídá, o německy hraná dramata.

Německy hraná, ne německá (i když se to samozřejmě nevylučuje). Soubory z Německa, Rakouska, Švýcarska, Lucemburska, Lichtenštejnska a České republiky představily během čtrnácti dní jedenáct inscenací, většina byla hrána vícekrát. Každé představení bylo česky otitulkováno, a tak jsme si i my němčinou nepoznamenaní mohli užít akustickou krásu tohoto jazyka dosytosti. Magická němčina podtrhující atmosféru byla ke slyšení třeba v pohádce Krabat v podání Theater Lichtenstein.

Těmi podstatnými inscenacemi byly ale spíše jiné kusy. Festival začínal i končil monumentálně – Burgtheater Wien představil Tolstého Vojnu a mír jako pětihodinový spektákl, v němž autoři využili třicetimetrového stolu jako ústřední rekvizity. Hrálo se v jednom z barrandovských studií – žádné pražské divadlo nebylo tak velké, aby se do něj scéna vměstnala. Představení bylo v tisku hodnoceno velmi dobře, režiséru Matthiasi Hartmannovi se podařilo za jediný večer úspěšně odvyprávět více než půldruhého tisíce stran románu. Menší nadšení pak vzbudil Deutsches Theater z Berlína svými Zloději. Velká otočná hřídel jako ústřední prvek celé inscenace umožnila rychlé změny prostředí, bohužel však zůstala hlavně efektem bez hlubšího smyslu.

Pro mě osobně byly lahůdkami Ibsenova Nora, inscenovaná Theater Oberhausen, plná erotismu, barevnosti, hororové atmosféry a humoru nebo vynikající Stefan Kaminski se svou rozhlasovou parodií hollywoodských černobílých sci-fi filmů Přišlo to shora. O Kaminském, bývalém herci Deutsches Theater, řekla ředitelka festivalu PDFNJ Jitka Jílková pro Divadlo žije!: „[Kaminski je]… kultovní postava, kterou jsme svému publiku už nedokázali déle zapírat.“ Českou scénu zastupovala na PDFNJ Legenda o svatém pijanovi Divadla Komedie.

Drama, a tím mám na mysli divadelní text, z něhož vychází výsledný tvar inscenace, je stále s to zaujmout i vůči všem performancím, site-specific projektům a jiným vymoženostem současného divadla – které se často od textu odklání (teatrolog Hans-Thies Lehmann píše o postdramatickém divadle). Realizovat dnes inscenace založené na textu podle něj ztratilo smysl. Představení uvedená od 5. do 20. listopadu v pražských divadlech ukázala, že dokud budou vznikat takhle kvalitní díla, text z prken, která znamenají svět, nezmizí.

„Festival je určen výhradně divadelním pedagogům, kritikům a teoretikům, kulturním redaktorům a praktickým divadelníkům, stejně jako studentům vysokých škol [...] – tedy všem, kdo mají divadlo jako hlavní náplň pracovní či studijní,“ píše Pavel Šimák, šéf činohry Národního divadla moravskoslezského (NDM). Řeč je o OST-RA-VARu, netradičním divadelním festivalu v Ostravě. Jeho hlavním smyslem je prezentace toho nejlepšího, co se na ostravských divadelních scénách za poslední rok vytvořilo, tomu nejnáročnějšímu publiku.

Co je to za podivný festival!? Pětidenní (30. 11.–4. 12.) divadelní maraton na scénách Divadla Antonína Dvořáka (NDM), Divadla Jiřího Myrona (NDM), Divadla loutek Ostrava a Komorní scény Aréna skončil. Spolu se zmíněnými divadly byla prezentována také tvorba Divadla Petra Bezruče – kvůli rekonstrukci vlastní budovy v Divadle loutek. Nejsem si jistý, nakolik bylo pro běžného diváka obtížné se na jednotlivá představení dostat, nicméně dramaturgové festivalu o něj příliš nestáli.

Příhodnou se tedy jeví otázka „jaký je smysl festivalu“? Z Prahy je do Ostravy daleko, pražští kritikové sem zavítají zřídka, povědomí o místním divadelním dění je tím pádem nedostatečné. Ve chvíli, kdy jsou ostravská divadla více reflektována, informovanost o místní tvorbě se zvětšuje. A taky je díky tomu větší možnost získat nějakou tu cenu.

Každý účastník sice platí (nevelký) akreditační poplatek, ale i tak je festival jednoznačně ztrátový. Už třeba jen proto, že dvě stě dvaceti studentům – tolik jich dorazilo na letošní OST-RA-VAR – poskytuje ubytování zdarma. Rozvíření stojatých vod ostravské divadelní kritiky může mít v konečném důsledku dopad na zvýšení návštěvnosti – důvody pro existenci festivalu se tedy najdou. Přece jen ale zamrzí nepokryté odmítání diváka, který „jen rád chodí do divadla“. Na druhou stranu jiná možnost z kapacitních důvodů sálů není. Už i tak se nejednou stalo, že se početný dav na představení v komornějších prostorech nedostal. Mně takhle utekly hned tři.

Festival představil pouze činoherní inscenace, což ale výsledný výběr nijak zvlášť neztížilo. Vyjma souborů baletu, opery a operety v NDM je totiž veškerá divadelní tvorba vznikající v Ostravě činoherní. Chybí opravdu alternativní divadlo, nejvíce se mu blíží Komorní scéna Aréna, vždy ale pracující s činoherním dramatem. Jakožto Moravák mohu ovšem hrdě prohlásit, že jak Aréna, tak Divadlo Petra Bezruče si už dlouho drží renomé díky precizním hereckým výkonům a kvalitním inscenacím.

Ale abych se také konečně dostal k letošnímu, již patnáctému, ročníku OST-RA-VARu! Inscenací bylo k vidění až pět za den, některé se dočkaly značně rozporuplných reakcí (Pornohvězdy Divadla Petra Bezruče, Marat/Sade NDM), jiné byly všeobecně pozitivně kvitovány (Gottland NDM, Moskva → Petušky NDM), snad opravdu jediným černým Petrem se stala Dívka s pomeranči Divadla loutek, shodně odsouzená diváky i kritiky. Respektive kritiky a kritiky. Ono musí být vůbec prapodivné hrát pro takto složené publikum. Každý tady má vlastní značně kritickou hlavu a za svým názorem si stojí. Projevovalo se to zejména na rozborových seminářích, kde se nejednou stalo, že zatímco jeden odborník tu kterou inscenaci za něco nemilosrdně hanil, druhý ji za totéž vynášel do nebes.

Cenu diváků za nejlepší inscenaci si nakonec odnesla Rodinná slavnost Divadla Petra Bezruče, nejvíce cen připadlo Cenci NDM – za nejlepší scénu, nejlepší kostýmy a nejlepší hudbu. Mozart Igora Orozoviče v Amadeovi (NDM) a Mitzi Terezy Dočkalové v Jubileu (Komorní scéna Aréna) pak získaly cenu za nejlepší mužský respektive ženský herecký výkon.

Do hodnocení samotných inscenací se pouštět nebudu. Už tak je toho ruchu kolem OST-RA-VARu až až. Jen považte: v rámci festivalu trojí hvězdičkové hodnocení kvality představení (od kritiků, redaktorů festivalového Zpravodaje, diváků), dvojí komentování festivalového dění (tištěný Zpravodaj a video Zpravodaj), tři rozborové semináře. O komentářích, kritikách, či glosách jednotlivých kritiků v dalších tištěných i netištěných médiích ani nemluvě.

Já si odnáším krásné zážitky zejména z Jubilea, či Konce masopustu a těším se někdy do budoucna na Moskvu → Petušky a Blechu, které mi kvůli výše zmíněným kapacitním nedořešenostem unikly. Možnosti jet na festival jsem se chopil s radostí, a smysl v jeho pořádání, i v této formě, vidím. Jen stále čekám kdyže bude ten festival pražských divadel pro Ostraváky!?

„NanoPOLIS je unikátní výtvarné, hudební a taneční setkání s vědou,“ definují autoři výstavu na plakátu. Několik objektů je umístěno v kavárně NoNa či ve vstupním vestibulu divadla. Hlavní část je situována do tzv. UT-BOXU v mezipatře.

Potěší, že vstup do boxu je bezplatný a navštívit jej můžete i o půlnoci. Najdete zde patnáct děl českých a zahraničních autorů, kteří se vyjadřují k tématu nanotechnologií. Výstava byla připravena v rámci Týdne vědy a techniky, jednotlivé prezentace mají i umělecký potenciál a pomáhají popularizovat vědecké výzkumy.

Od začátku listopadu do 31. prosince jsou zde k vidění různé umělecké formy – interaktivní animace, počítačová hra, pavučiny z nanovláken nebo zvětšené molekuly. Kupříkladu pro virus prasečí chřipky použili autoři holografickou projekci – díky tomu virus pulzuje a vypadá jako jakýsi podivný, oddechující netvor.

Výstava si neklade vysoké ambice, působí jako zpestření při návštěvě Nové scény. Některé objekty jsou srozumitelné samy o sobě, návštěvník se může potěšit nad hravou prací s novými médii. Smysl jiných zůstává bez komentářů autorů nečitelný. Jinak to ale pravděpodobně u, řekněme, vědeckého umění, které chce zároveň obsáhnout i informační hodnotu, nelze.

V souvislosti s výstavou probíhají také workshopy, komentované prohlídky a semináře s umělci a vědci. A především také divadelní inscenace „Noc v NanoPOLIS“, fúze hudby, tance, obrazu a fyzikálně-chemických experimentů. Hudebně se na inscenaci podílí skupina TataBojs a Petr Cígler, za scénářem a dramaturgií stojí známá figura české site-specific scény Tomáš Žižka spolu s Uskupením TESLA. Hraje se pouze dvakrát. Listopadový termín už je za námi, do diáře si tedy zapište 12. prosince.

Diváci byli sice zvyklí sledovat filmy s hudebním doprovodem pianisty či orchestru, ale možnost poslouchat dialogy a zbavit se mezititulků znamenala něco neslýchaného. Vznik zvukového filmu ve Spojených státech na konci dvacátých let minulého století znamenal převrat v dějinách kinematografie. Po prvních těžkopádných pokusech vymysleli filmaři nové způsoby snímání, technici nové typy lehkých, nehlučných kamer, herci nový styl hraní – reálnější a méně expresivní. Přechod z němého filmu na zvukový se neobešel bez nenávistných reakcí o prznění filmu novátorskými výstřelky, a s tím související nostalgií po „pravém filmovém umění“. Mezi ty, kteří se „staré doby“ nechtěli vzdát, patřil i král grotesky Charlie Chaplin. Moderní dobu, svůj poslední němý film, natočil až v roce 1936.

Tichá krása
Němou éru už dávno odvál čas a filmy se zvukem, stejně tak jako filmy barevné, a nikoliv černobílé, se staly standardem. Současné němé filmy bývají mnohokrát poklonou, vzpomínkou na zlaté časy. Někdo by možná řekl „nedokonalý“, ale němý film měl mnohé přednosti, které dnešním snímkům scházejí.

Například styl tzv. sovětské montážní školy (Dziga Vertov, Sergej Ejzenštejn a další) ve 20. letech byl založen na střihu. Montážníci byli právě z těch, kterým připadal přechod na zvukový film jako špatný nápad. O zvuk přece nejde! A jejich filmy jsou dodnes perlami.

Stejně tak onen pověstný přepjatý herecký styl typický pro většinu němých filmů. Kolik emocí bylo v jediném pohledu! Nebo grotesky, které já osobně považuji za jedny z nejvtipnějších filmových forem. Bez zvukové složky mohlo být daleko více pozornosti věnováno scéně a mnoho němých snímků je mimořádně výtvarně zajímavých (vzpomenu třeba celé expresionistické hnutí). K němé éře je možné vzhlížet z mnoha důvodů.

Vlastní volbou beze slov
Milovníků němého filmu není málo, mezi znalci pohyblivých obrázků je jich samozřejmě více. Mnoho režisérů se proto k technice natáčení bez zvuku vrací, ať už z potřeby zkusit si udělat svůj vlastní němý snímek či v touze vzdát tomuto období hold.

Argentinská Anténa (2007) režiséra Estebana Sapira je němý film, ve kterém nikdo z obyvatelů města nemluví. Dar řeči má pouze jediný chlapec. Snímek s prvky magického realismu vtipně pracuje s mezititulky, které poletují ve vzduchu, postavy je muchlají do dlaně, či s nimi pracují obdobně hravým způsobem. Vše ale bez toho, aniž by aktéři na titulky přímo reagovali.

Finský režisér Aki Kaurismäki v Juze (1999) vypráví typicky „po kaurismäkovsku“ příběh dvou milujících duší, a vystačí si bez problému bez dialogů i barvy. Jedno z obvyklých témat němé éry – melodrama – je aktualizováno s obdobnou dovedností jako např. v Životě bohémy (1992) stejného autora.

V komedii Mela Brookse s příznačným názvem Němý film (1976) je bezeslovné téma dokonce zmnoženo. Snímek vypráví o režisérovi, který se rozhodne zachránit upadající malé studio prostřednictvím natočení němého filmu. Studiu totiž hrozí pohlcení gigantickou společností (tedy jedna z mnoha situací ve filmovém průmyslu Spojených států let desátých a pozdějších). V průběhu příprav natáčení se objevují další odkazy k němé éře, groteskní výstupy, „star systém“ tvorby hvězd stříbrného plátna a jiné. V celém snímku samozřejmě neuslyšíte jediné slovo.

Velmi živý němý
Všechny tyto příklady mají jedno společné – jedná se o poklonu němému filmu, jeho variacím v současnosti, nahlížení skrze uplynulá léta. Kanaďan Guy Maddin zvolil jiný přístup – ve svých krátkometrážních snímcích šel více do důsledků. Včetně líčení, scény, herectví, dokonce obraz vypadá, jako by se na něm již podepsal zub času – je místy nezřetelný, popraskaný. Za zcela mimořádný v tomto ohledu považuji jeho The Heart of The World (2006). Dramatický příběh o zkáze světa a lásce dvou bratrů k jedné ženě připomene klasiku Fritze Langa Metropolis (1927). Vše v šesti minutách.

Pak samozřejmě existují snímky mluvené, které jen němý film tematizují, jako Irma Vep (1996) Oliviera Assayase nebo Ve stínu upíra (2000) E. Eliase Merhige. „Naši“ Báječní muži s klikou (1978) režiséra Jiřího Menzela vyprávějí o počátcích kinematografie v Čechách.

Časté je také uvádění původních němých snímků s novým živým hudebním doprovodem. Přestože se dnes jedná o nijak neobvyklou záležitost, do určité míry raritou je například projekt Cinegoga probíhající každý podzim ve Španělské synagoze. Za doprovodu orchestru Berg se letos promítal film Nový Babylón (1929) Leonida Trauberga a Grigorije Kozinceva s předfilmem D. W. Griffitha Dítě ghetta (1916).

Bylo by možné pokračovat a jmenovat, jaké další snímky vznikly, jaké další prezentace v současné době existují, žel papír není nekonečný. Závěrem si tedy dovolím alespoň entuziastické zvolání: Němý film není mrtvý!

Probíhající rekonstrukce kinokavárny měla za následek, že všichni návštěvníci se museli spokojit s holými zdmi, pivem v plastu a toitoikami na dvorku – včetně finské velvyslankyně či divadelního režiséra Miroslava Krobota. Ten adaptoval Kaurismäkiho Muže bez minulosti pro Dejvické divadlo a zúčastnil se tak odborné diskuze.

Ale když se na situaci podívám z pohledu organizátorů, musím hluboce smeknout. I přes nedůstojné podmínky kino nezavřeli. Aero zná své publikum. Zajímavější než samotné podmínky byl pochopitelně samotný průběh festivalu – 5 dní (5.–9. října), 16 filmů, diskuze, finská sauna přímo na dvorku Aera, sobotní koncert kapely Marko Haavisto & Poutahaukat.

Koncert se stal jedním z pomyslných vrcholů. Dalším pak byla projekce nejnovějšího Kaurismäkiho filmu Le Havre. Ten byl u nás zatím k vidění pouze na mimopražských festivalech a na svou premiéru v kinodistribuci ještě čeká. Z jednoho ze svých předchozích filmů Bohémského života si Kaurismäki pro Le Havre vypůjčil postavu spisovatele Marcela Marxe (Sakari Kuosmanen).

Kdybych měl doporučovat, rozhodně by vám neměla uniknout Smlouva s vrahem, příběh o muži, který chce spáchat sebevraždu, ale nenalézá k ní odvahu. Tak si svou smrt objedná. Ale jak už to chodí, zamiluje se a chuť do života se vrací. Zvrátit rozhodnutí, které jej může stát život, je ale už pozdě. Další z mých doporučení je Juha nádherný němý film, Kaurismäkiho pocta počátkům filmového umění. Nebo Calamari Union – surrealismus v Helsinkách. A vlastně cokoli.

Kaurismäki dokáže točit dramata, absurdní filmy i komedie. Všechny jeho filmy jsou vlastně složeny z těchto tří složek, záleží jen na jejich vzájemném poměru. Až karikované archetypy nemluvných Finů, nepravděpodobný děj, suchý, černý humor. A také patetické happyendy, za které jsem ale já osobně vždy velmi vděčný. Být šťastný v Kaurismäkiho světě je totiž docela těžké.

Nultý ročník Akcentu – mezinárodního festivalu divadla s přesahem – proběhl loni na podzim v Praze a v Banské Bystrici. Od 15. do 20. listopadu se letos v Divadle Archa a v jeho okolí uskuteční oficiální první ročník.

Akcent je festival sociálně a politicky angažovaného divadla a představí tvůrce, pro které je umění prostředkem komunikace, společensky prospěšnou či společensky kritickou aktivitou. Festivalový program kromě divadla nabídne také koncerty, workshopy, prezentace, filmové projekce nebo site-specific projekty. I v loňském roce se prezentovaly projekty sociálních intervencí – např. jak guerilla gardeningem zvelebovat neutěšeně vyhlížející prostranství ve městech sadbou květin.

Dějištěm Akcentu se stane divadlo Archa a také přilehlá prostranství, která „v sobě nesou znaky sociálních a ekonomických proměn, otevřených či skrytých sociálních tenzí a konfliktů,“ jak píše na stránkách festivalu Jana Svobodová, jeho umělecká ředitelka.

Na ulici začíná projekt Královského vlámského divadla Occupied City (Obsazené město), ve kterém poezii vlámského básníka Paula Van Ostaijena ztvárňují rapeři či pouliční zpěváci.

Studenti AMU v čele s Riet Mellink z Nizozemí a domácího Jiřího Havelky představí site- specific projekt Sousedé (Neighbours) odhalující tajemství každodenního života v okolí Archy.

Osobní prožitek na téma osamělosti, neužitečnosti a naděje je tématem zvukového experimentu tvůrčího týmu Divadla Archa Pojď se mnou. Prostřednictvím hlasu v MP3 přehrávači diváci nahlédnou do světa vietnamských stánkařů. Happening v prostoru Holešovické tržnice je založen na individuálním prožitku každého zúčastněného.

Stejně jako loni naše uši potěší uskupení hudebníků ze všech koutů světa Allstar Refjúdží Band, které tentokrát vystoupí v rámci jednoho večera s hiphopery, protagonisty představení Královského vlámského divadla Occupied City. Multikulturní a multietnická hudební skupina hraje kurdský folk a pop, akordeon východoevropského stylu, čínský pop, švýcarské nápěvky z hor a kabaretů, kletzmer a dixieland. „Nenašli jsme jediný styl, který by kapelu sjednocoval, což nakonec vytvořilo ideální situaci pro vývoj vlastní originální muziky,“ popisuje Allstar Refjúdží Band kapelník Michael Romanyshyn, který na Akcentu povede hudební dílnu.

Domácí divadelní soubory zastoupí sdružení Inventura se svým Kabaretem na konci světa nebo kolektivní autorský projekt divadla Alfréd ve dvoře Tělovník obecný / Corpus Vulgaris. Další tvůrci, kteří pracují formou komunitního umění, sociálních intervencí či se zabývají sociálními tématy, se představí v rámci prezentace projektů Urban Buran v KC Zahrada na Chodově.

Zpestřením festivalového programu bude cyklojízda do Divadla Archa pořádaná ve spolupráci s iniciativou Auto*Mat, karaoke nebo Homeless travesti show Karla Lampy.

Více informací a kompletní program naleznete na www.akcentfestival.eu

Knihu Mariuse Szczygieła Gottland není nutno dlouze představovat. Je možné zachytit všechny zákruty a spletitosti české historie i na divadelních prknech? Po ostravském Divadle Jiřího Myrona se o to pokouší i Švandovo divadlo na Smíchově.

A to si bere na pomoc dva triky. Tím prvním je ztvárnění více osobností jedním hercem. Ten druhý se jmenuje „Facebook“. Ano, už zase ono neustále připomínané prokletí dnešní společnosti. Pomocí promítání různých facebookových statusů jednotlivých osobností tvůrci docílili efektivního propojování děje. „Josef Goebbels je ve vztahu s uživatelkou Lída Baarová.“ „Tomáš Baťa, prodejce nejkvalitnější české obuvi – toto se líbí uživateli Antonín Baťa.“

Ne že by facebookové projekce byly nepostradatelné, jednotliví herci přepínají mezi velkým množstvím charakterů rychle a přesvědčivě. Během minuty tak můžeme poskočit o několik desetiletí dopředu a zase zpět. Kdo nečetl knihu nebo nezná všechny dějinné souvislosti, si však pravděpodobně nespojí vše. Ale hlavní, na přeskáčku vypravované hitorické linie jsou zřetelné. Baťa, Goebbels/Baarová, smrt Jana Procházky, stavba Stalinova pomníku, Golden Kids. Nejdůležitějšími motivy jsou případ „pochodně 2003“ – mladíka Zdeňka Adamce, který se v roce 2003 upálil po vzoru Palacha a Zajíce na protest proti konzumní společnosti a samozřejmě v posledních několika dekádách v kulturní sféře nepřehlédnutelně viditelný Karel Gott.

Scéna je v tomto případě jednoduchá – stačí pár židlí, hercům obleky, mimika dělá divy. Gottland ve Švandově divadle se s předlohou vypořádal důstojně. Vhodné pro ty z vás, kteří byste zachtěli oprášit si své historické znalosti či si užít divadlo s netradiční narativní formou.

režie Petr Štindl
scénář Petr Štindl a Dodo Gombár
dramaturgie Lucie Kolouchová
hrají Martina Krátká, Patrik Děrgel, Zuzana Onufráková a další