HELL Party je událost. Svědčí o tom nejen počet návštěvníků – na letošním ročníku jich byla neuvěřitelná tisícovka – ale především spokojené až nadšené výrazy na jejich tvářích a celková atmosféra akce. Tady se totiž smí to, co jen málokde.

Představte si karneval uzavřený do několika propojených sálů. Přesně tak to v Roxy/NoD v sobotu 13. dubna v režii studia HELL.cz vypadalo. Rozkvétala tu ryze jarní pestrost hudebních, módních, osobnostních stylů a preferované zábavy obecně. Na hlavním pódiu během celého večera probíhala vystoupení se zaměřením na suspension neboli věšení na háky. Choreografie jednotlivých čísel byla doslova špičkově dotažená a celková gradace až do závěrečného Vymítače a Modern Primitives zanechala v publiku hluboký dojem. Podívaná na těla visící za nataženou kůži sice není pro slabé povahy, ale rozhodně nejde o žádné mučení. Všichni účinkující potí pro své publikum krev dobrovolně a rádi.

Zpočátku jsem se mezi všemi těmi zástupci druhu „homo exhibitus“ necítila úplně ve svém latexu, ale netrvalo dlouho a uvolněná atmosféra akce si mě získala. Naopak se mi zpětně zdá, že teprve na takovém večírku se lidé ukazují ve své přirozenosti a chovají se zcela bez zábran. Potkala jsem tu několik známých a mnozí mě mile překvapili. Teprve v prostředí bezpečné hravosti se v mých očích doplnil chybějící kousek mozaiky jejich osobnosti. Paradoxně nejpodivněji tu působili lidé, kteří přišli oblečení civilně v triku a džínách. Jako by se na „ty úchylné“ přišli jen podívat a hodnotit. Karneval to tedy byl, ale své každodenní masky jsme tentokrát výjimečně mohli nechat doma.

Svět je posedlý honem za praktičností. Internet nedávno oběhla fotka matky, kterak kojí z každého prsu jedno dvojče, u toho škrabe brambory a ještě si s naučným CD opakuje španělská slovíčka. Designéři se předhánějí v počtu funkcí, které dokážou nacpat do jednoho předmětu. Kdo by se dnes ale chtěl zabývat věcmi naprosto nepoužitelnými?

Jeremy Hutchison se zřejmě jednou podíval na lžíco-nožo-vidličku a jiné podobně multifunkční výrobky a vydal se naprosto opačnou cestou. Jeho kolekce se jmenuje Dysfunkční přepych a zahrnuje takové skvosty jako rovnou pilu, nedobytnou knihu nebo neprodyšnou fajfku.

V Berlíně mají dokonce celé muzeum dedikované bizarnostem. Výstava zahrnuje prapodivné lampy, raritní nábytkové kusy nebo protetické potřeby. Sběratel Vlad Korneev návštěvníkům slibuje zážitek podobný návratu do dětství, při kterém lze s otevřenou pusou objevovat nepoznané. Dokonce si některé z vystavovaných objektů můžete zapůjčit domů. Třeba na poněkud netradiční rodinnou oslavu narozenin?

Dlouho jsem o něm nevěděla. Když jsem se o něm prvně doslechla, ostýchala jsem se. A když jsem se konečně osmělila, unikl mi mezi prsty. Loni se totiž pekelnický večírek studia HELL.cz nekonal. Letos mám ale zase šanci: HELL Party volume 7 bude! A bude velká. Abych se mohla důkladně připravit na všechno, co mě tam čeká, vyzpovídala jsem Mášu, která je v HELLu podle vlastních slov „ta buchta přes média“.

Tetovací a piercingové studio HELL.cz se na svých stránkách pyšní označením „legendární“. Zajímalo by mě, co to v tomto konkrétním případě znamená?
Když má někdo piercing nebo tetování od nás, neříká, že je prostě potetovaný nebo propíchaný, ale že má piercing nebo tetování z HELLu. A na to jsme hrozně hrdí. Znamená to, že naše práce dává smysl. Taky jsme jediné studio u nás, které kromě tetování a piercingu dělá i extrémní modifikace. Sem patří skarifikace (umělecké jizvení – pozn. red.), podkožní implantáty, rozříznutí jazyka, zašpičatělé „elfí“ uši a podobně. Pak existuje i něco jako body modification komunita. Jasně, ne každý, kdo má propíchnutý nos, se považuje za člena komunity. Někdo ale nevnímá piercing jenom jako ozdobu (což je ovšem v pořádku, protože všichni chceme být hezcí), ale bere modifikace jako svůj životní styl. Zkouší, co mu kromě vylepšeného zevnějšku takové zdobení může dát. Tímto způsobem se modifikacím věnujeme i my, a tak se HELL stal vlastně tak nějak přirozeně centrem téhle komunity. Píšeme internetový magazín PainArt.cz, děláme pro lidi workshopy, kde si mohou zkusit věšení na háky na vlastní kůži, každý rok konzultujeme tak dvě tři diplomky o modifikacích…

Věnujete se i poradenství? Můžou k vám přijít i zájemci o kariéru v oboru?
Dovedeme poradit, jaké formality je třeba vyřídit, doporučíme vhodné nástroje a jehly, vysvětlíme, na co je třeba dávat pozor a jak postupovat sterilně. Ale stejně – piercera nedělá razítko, ale hromada napíchaných kamarádů. Podobně jako tatér nemůže přijít s papírem do studia a začít tetovat. Většinou tetují nejdřív sami sebe, často se „trénují“ na svých stehnech a praváci na levém předloktí, leváci na pravém. Teprve až získají zkušenosti, můžou se tomu začít věnovat profesionálně.

Taky nám často píšou lidi, že se nechali někde propíchat a teď s tím mají nějaký problém. Neobracejí se na to svoje studio, ale jdou za námi. To nás těší, protože to znamená, že představujeme určitou autoritu. Když máš průšvih, přijdeš za mámou a ta ti pomůže, že jo. Nebo se stává, že zákazníci chtějí třeba předělat něco z jiného studia.

Ale víc by vás asi těšilo, kdyby přišli rovnou, ne?
To sice ano, ale chápeme, že ne každý to k nám má blízko. Říkají si: „Nepojedu přece pro kérku nebo pierc z já-nevím-odkud až do Prahy.“ Ale pak ve výsledku zjistí, že by si možná bývali ušetřili dost času i peněz. Ale samozřejmě se o ně postaráme, protože nás to baví. A oni už příště vyrazí rovnou k nám.

Staráte se o piercing i po jeho aplikaci standardně?
V HELLu je veškerá následná péče o piercing i tetování zdarma. Takže pokud něco zlobí, tak za námi zákazníci přijdou a my se o ně staráme tak dlouho, než je vše zahojené. U nás piercing nekončí píchnutím a tetování obrázkem, ale až když je kůže zahojená a člověk z toho má už jenom radost.

Zaujalo mě, že na webových stránkách doporučujete letní zkrášlování už teď.
Každé léto se nám totiž stává, že přijdou holky a řeknou: „Za čtrnáct dní jedu k moři a chci být načančaná a mít šperk v pupíku.“ A to přesně udělat nemůžeme, protože třeba takový pupík se hojí skoro rok. Proto už v zimě a na jaře všechny vyzýváme, aby si pro dlouho se hojící piercingy (jako bradavky, pupík nebo genitál) zašli už teď. Stejně tak, jako nemůžeš honit figuru do plavek týden před dovolenou a musíš začít makat s předstihem, musíš se připravit i s piercingem.

Ale paráda se dá honit už na jaře: po roční odmlce se blíží HELL Party!
To je fakt. Třeba na HELL Party je ideální příležitost nechat si na pódiu udělat piercingovou šněrovačku. Nejčastěji se dělá na záda, kam se napíchají kroužky a provlečou ozdobnou stužkou. Je to krása! Ale zpátky k HELL Party. Loni nebyla, protože klub Abaton, kde jsme ji pořádali, ukončil svou činnost. Dlouho nám trvalo najít prostor, kde bychom mohli party pořádat. To nejde kdekoli. Potřebujeme vysoké stropy, protože se musíme mít kam pověsit. Prostor by měl být taky dostatečně členitý, aby se tam vešly obě dvě scény – HELL stage i Fetish stage. HELL Party je navíc dost neobvyklý večírek a ne každý majitel klubu si na něj troufne. Nakonec jsme se rozhodli pro Roxy a NoD. Říkali jsme si: „Mají tam napsáno experimentální prostor, takže se nemůžou vymlouvat.“ (smích) I my jsme si díky roční pauze trochu odpočinuli, takže HELL Party bude letos fakt velká. Navíc s novým prostorem máme nové možnosti.

Můžeš prozradit něco bližšího k programu?
Zvolili jsme téma STRACH. Všechny show na HELL stage i na Fetish stage s ním pracují. Nejde jen o strach jako takový, ale i o jeho překonávání, odvahu… To znají lidi ze studia. Před piercingem nebo tetováním se každý vždycky trochu bojí. A nás baví, že ten strach umíme proměnit v radost. Téma strachu máme i na vizuálech k HELL Party, které nám dělalo studio Fry’O'Bake. Vybrali tři hororové bubáky: Hannibala, Jasona a Freddyho, kteří jsou na plakátech a strašně se bojí. Prostě ti největší husťáci z těch nejhorších hororů se na HELL Party normálně bojej!

Ani se jim nedivím. Na hlavní stage se budete věšet na háky! Jaké to vlastně je?
Zavěsit se na háky není vůbec sranda! Chce to hodně soustředění, je to náročné fyzicky i psychicky. Abys to mohla dělat v rámci show, potřebuješ perfektně znát svoje tělo, vědět, jak funguje, jak reaguje, ovládat ho. A teď ještě ten adrenalin – koukají na tebe davy! Nemáš žádný druhý pokus, žádné „tak začneme znovu.“ Tady se jede prostě naostro.

Doslova!
Jo! (smích) Přesně, HELL Party je naostro!

Stane se, že někdo při pohledu na takovou atrakci omdlí?
Jasně, na páté HELL Party se sešívala pusa a chlápek v první řadě se při té podívané složil. Udělat takovou show, že z toho lidi omdlívaj, to je skvělý, ne? (smích)

Rozhodně to jen tak někdo říct nemůže… Bude na programu i něco pro slabší povahy?
HELL Party se odehrává na dvou pódiích. V Roxy bude HELL stage, která začíná módní přehlídkou. Tam řádí hromady krásných potetovaných a propíchaných holek. A teprve v dalších čtyřech show teče krev a věší se na háky. Závěsy postupně gradují, jsou komplikovanější, náročnější, visí víc lidí zároveň, někdy se zavěsí i jeden na druhého. Je to mazec, úplně přestaneš dýchat, když na to koukáš!

Takže tady si moc neodpočineme. A druhá stage?
Ta se jmenuje Fetish stage a bude v divadelním prostoru NoDu. I tam se promítne strach jako téma. Uvidíš tam BDSM praktiky (BDSM = zkratka slov bondage, disciplína, dominanace, submisivita, sado maso – pozn. red.), které většinou zůstávají za zamčenými dveřmi ložnice nebo ve specializovaných klubech. Takže to bude tak trochu zakázané pokoukání. Ještě před začátkem jednotlivých vystoupení se tu budou přímo na pódiu píchat intimní piercingy, tedy genitály a bradavky. Tak HELL Party vždycky začíná.

Pro diváky proléváme vlastní krev

Jak velkou roli hrají ve vnímání bolesti okolnosti?
Obvykle se lidé dělí na fanoušky body modification a ty, které baví BDSM. U nás – tedy u těch, kteří dělají body modification – bolest nemá sexuální podtext. Je to nový, nezvyklý pocit, nová zkušenost. Velký, velmi intenzivní zážitek, se kterým pracuješ. Ale absentuje tam sexuální vzrušení. Jsi jen ty sama, jsi svoje tělo. Zatímco na Fetish stage je bolest vzrůšo. Někdy se ty skupiny prolínají, ale vlastně to tak má překvapivě málo lidí. Obvykle jsi buď to, anebo to.

Před dvěma lety jsme na HELL Party měli dva doktory z lékařské fakulty, kteří přímo na místě dělali zajímavý výzkum o bolesti. Speciální mašinkou ti secvakli nehet, utahovali to a ty jsi říkala, od které chvíle to identifikuješ jako bolest. U nás účinkujících ještě prováděli měření před show, těsně po ní, kdy jsme byli plní adrenalinu, a asi půl hodiny po vystoupení. Bylo zajímavé, jak se mění vnímání v závislosti na tom, co má kdo před sebou nebo za sebou.

Jak jsi třeba vnímala bolest bezprostředně po návratu z pódia?
Na show a těsně po ní je ti nějaká bolest úplně jedno. Jsi úplně v rauši. Pamatuju si show, kdy jsme měly s kamarádkou holčičí vystoupení. Měly jsme sukýnky a podvazky a zdobily jsme se stužkami, které jsme si vzájemně připichovaly jehlami. Každá jsme koukala na jinou stranu pódia, ona mě už měla napichovat, ale furt nic. Říkala jsem si: „Ježišmarjá, ona ještě nezačala! Co je za problém? Praskla rukavice, nebo co?“ Tak jsem se na sebe podívala a zjistila, že to mám komplet napíchané – několik jehel! Vůbec jsem to necítila. Jak jsi toho plná… Lidi řvou, adrenalin, tréma, radost… Uf, mám z toho teď úplně husí kůži, jak to vyprávím. Je to daleko osobnější, než hrát divadlo, protože ty pro diváky doslova proléváš vlastní krev. A tak jim dáváš skutečně něco ze sebe. Vnímám HELL Party jako umění. Je to divadlo posunuté do reality. O krok dál za divadlem. Všechno se děje doopravdy. Je to „divadlo doopravdy“.

Už zhruba víme, co nás v dubnu čeká. Jak by se měl návštěvník na takovou divočinu vymódit?
Přemýšleli jsme, že předepíšeme nějaký dress code. Ale vlastně se nám líbí, jak jsme každý jiný. Někdo to bere jako dobrou příležitost vyvětrat latexové oblečky, přijít se svojí čubičkou na obojku. Minule přišel chlap převlečený celý za koně. Chodí transky, lidi komplet v kůži, načančaný děvčátka v lolitkovských kraječkových šatech, gothici v dlouhých róbách. Černá barva prostě vede. Každý přijde tak, jak se on sám cítí nejlíp. A vlastně se ti lidi oblékají moc pěkně. Taky chceme, aby se mohli přijít podívat i zvědavci, kteří jenom chtějí vidět, co jen tak někde neuvidí. Říkají si: „Oni se tam fakt věšej na háky? Jako doopravdy? Nekecáš?“ Stačí jim koukat úplně ze zadních řad a přesvědčit se, že něco takového fakt existuje a že to není „fejk“. Později se můžou rozhodnout, jestli se jim to líbí a zajímá je to, nebo ne. Trochu jako když sleduješ mezi prsty horor, chceš se koukat, a zároveň nechceš.

Budou pravidelní návštěvníci nějak zvýhodněni?
Se vstupenkou z minulého ročníku je lístek na HELL Party levnější. Máme totiž radost ze stálých návštěvníků, kteří by si nejhrubší party ve městě nenechali ujít ani za nic. A chceme je nějak odměnit. Takže až se vypravíte letos v dubnu na HELL Party, vstupenky pak určitě nevyhazovat!

HELL Party – nejhrubší party ve městě
so 13. 4.
Roxy / NoD
Dlouhá 33, Praha 1
vstup od 18 let
předprodej ve studiu HELL.cz a v síti Ticketpro za 650 Kč
HELL Klub a s lístky z minulé HELL Party 600 Kč
3 lístky 1 850 Kč / 10 lístků 5 500 Kč
cena na místě 750 Kč
www.hellparty.cz

Videoupoutávka
http://vimeo.com/54050439

Galerie HELL Party
http://www.hell.cz/13/fotky/HELL%20Party%202011/subnavigace/0/

Zuzana Jíchová alias Oipooik je osobitá výtvarnice, kterou si možná někteří pamatují jako semifinalistku soutěže ilustrátorů Secret Wars. Přišla mi od ní pozvánka na vernisáž, tak jsem si příležitost k rozhovoru nemohla nechat ujít. Nejen dílo, ale i samotný život této mladé umělkyně totiž rozhodně stojí za řeč.

Co je vlastně Oipooik? Dá se nějak definovat?
Úplně původně vznikla Oipooik Familia. Já, starší ségra a v tý době malej brácha jsme dělali streetart pod tímto jménem: Coeur, Sjuzi Q a 3Ben Killer de la oipooik Familia. Ségra pak šla studovat AVU, takže na to už neměla čas, brácha se začal zajímat o závodění. Původně rodinná tvorba tak nějak přeskočila na mě. Občas říkám, že oipooik je jako stokoruna v kanále, ale těch přirovnání je mnohem víc.

Vytváříš snový svět, ve kterém si pohráváš s opakujícími se motivy – jako bychom pokaždé poodkrývali další kousek celistvého kouzelného světa z tvé hlavy. Nebo je to jenom můj dojem?
Není, opravdu to tak je. Sním docela často a snažím se na svých obrazech zachytit takovou tu snovou mnohovrstevnatost, která podle mě prosakuje i do bdělýho života. Mým snem je udělat obraz, ze kterýho pozorovatel vycítí náladu, ale zároveň i uslyší tóny hudby a ucítí vůni. Takový 2D vše v jednom. (smích)

Máš mezi svými díly nějakého oblíbence? Nebo nějakou konkrétní postavičku, motiv?
Mám svýho malýho šamana, kterýho kreslím ráda. Takovej malej imaginární průvodce. Je to parťák, ale neřekla bych, že oblíbenec. Za poslední půlrok jsem ho vůbec nezahlídla.

Podle čeho si vybíráš témata? Maluješ i sama sebe, své blízké?
Témata nevybírám, ty prostě přicházej samy. Většinou dělám věci hodně dlouho. První den background, za půl roku v něm vidím pokračování, i když třeba jiný, než mělo původně bejt. Víceméně mi to vzniká tak nějak samo pod rukama.

Sama sebe maluju furt, je to nějaká obsese. Ale mám ty obrazy jako takový zápisky z životních cest, takže vlastně většinou i to, co nevypadá jako já, jsem já.

Jaká technika je ti nejbližší, nejpohodlnější?
Nejspíš obyčejná kresba. Malovat mi nikdy moc nešlo. (smích)

Objevuješ nějaké nové postupy?
Poslední dobou to flákám a dělám nejvíc to, co umím. Nejvíc ze všeho mě láká animace. Jeden můj kamarád teď přišel se zajímavým nápadem, tak doufám, že se do toho brzo pustíme.

Místo cigaret a vína pampeliškovej med

Začátkem února budeš mít vernisáž obrazů v kavárně Cross Clubu. Návštěvníci už nějakou dobu můžou nosit trika Cross s tvým designem. Jak spolupráce s klubem vznikla?
Přihlásil mě kamarád Robin, když si všiml, že klub hledá výtvarníky na zaplnění výstavního plánu na rok 2013. Moje kresby se jim líbily a prakticky hned se začalo řešit datum výstavy a doprovodný materiály, jako byly právě ty trička a nějaký letáky. Úspěch triček mě samotnou dost překvapil, v první sérii se tiskly jenom pánský, Nina z Crossu (Nina Špitálníková, produkční klubu – pozn. red.) přemejšlela i o dotisku dámských modelů. Ten potisk je podle mě víc pro holky.

Jak bude výstava koncipovaná? Má nějaké jednotící téma nebo techniku zpracování?
Ne, je to klasická oipooik směska. Hodně věcí bude na dřevěných deskách, na který dělám poslední dobou nejraději. Budou tam starší i nový kresby, texty, a když to vyjde, tak i pár objektů. Ale nechci předbíhat.

Jak vypadá ideální situace, ve které se pouštíš do kreslení? Pomáhá ti něco naladit se na tu správnou tvůrčí notu?
Ze všeho nejlíp se mi kreslí ve společnosti. Ráda poslouchám a pozoruju svoje okolí. Nejlíp mě naladí zajímavej rozhovor, kterýho se nemusím účastnit, poslouchám, kreslím a případně se zapojím.

Dřív jsem ráda kreslila u vína a cigárka, ale přestala jsem kouřit a ani to víno už nechutná tak jako dřív, takže jsem od toho modelu docela upustila. Myslím, že je to na mý kresbě poznat. Přijdu si taková uspořádanější. (smích)

Ujala ses například dekorace interiéru Shadow Baru. Dostáváš podobné nabídky častěji? Je nějaký projekt, který by tě vyloženě lákal?
Shadow byl za poslední dobu jedinej interiér. Mám teď rozjednaný malování v jednom bytě, ale komerční zakázka v tomhle směru není žádná. Popravdě jsem teď moc podobnejch kšeftů ani nesháněla. Měla jsem totiž plno práce se stěhováním pryč z Prahy a s celkovým uspořádáním života, takže jsem byla ráda, že jsem mohla tvořit v klidu doma. Teď bych takový vyvětrání hlavy brala hned!

Jak ti popsané životní změny prospívají?
Vždycky jsem snila, že na starý kolena budu žít někde u lesa v krásný přírodě – a plesk ho! Je to tu. Jsem za to upřímně ráda. Za ten poslední půlrok, co jsem v horách, se mi dost srovnaly priority a celkově se začínám vracet k takovýmu zdravějšímu fungování, než jsem měla v Praze. Okolo naší vísky jsou všude krásný lesy, tak ještě aby to na člověka nepůsobilo. Těší mě vyrábět si vlastní pampeliškovej med a znovu poznávat různý květiny a byliny, na který jsem už dávno zapomněla. Prostě paráda!

Oipooik: vernisáž k výstavě
kavárna Cross Clubu
Plynární 23, Praha 7
út 5. 2. 19:00
výstava 5. 2.–5. 3.
otevřeno denně 14:00–02:00
vstup zdarma

Troufnu si tvrdit, že tahle výstava bude bavit úplně všechny. Každý byl totiž někdy dítětem, každému se čas od času něco zdá a každý má nějaké ty touhy. A to jsou také hlavní témata, kolem kterých se tvorba Jana Švankmajera točí: dětství, sny a erotismus.

Dílo Jana Švankmajera zná snad každý. Mě například jako malou strašila jeho Alenka (Něco z Alenky, 1988), jiným se vybaví třeba Veronika Žilková s Otesánkem v náručí (Otesánek, 2001). Většině se zřejmě před očima objeví obrázek prapodivně oživlé flákoty masa – prvku, který lze najít v mnoha krátkých i delších filmových dílech tohoto svérázného autora.

Výstava v Galerii hlavního města Prahy mapuje Švankmajerovu tvorbu komplexně. Hned u vchodu tak návštěvníky vítají podivná zvířata ve skleněných vitrínkách – jakoby přinesená z kabinetu biologie. Jenže zvířata jsou fantaskně zmutovaná: savci mají ptačí hlavy, rybí ocasy a paroží, v rozříznutém břiše se třpytí krystaly ametystu.

Na židli se nesedá! / Masturbační monstrum
Uvnitř výstavních sálů se dočteme leccos o samotném tvůrci a jeho životě, ale také řadě dalších surrealistů z jeho okolí (manželka Eva Švankmajerová, spolusouputníci František Dryje, Emila Medková aj.). Na obrazovkách tu běží úryvky z filmů nebo i filmy celé, dokumenty o jejich natáčení a rozhovory s tvůrci. Velké místo zabírají artefakty přímo z filmových děl: kulisy a loutky z Lekce Faust (1994), židle s kartáčky z filmu Spiklenci slasti (1996) nebo třeba podivná erotická televizní mechanika z téhož posledně jmenovaného snímku. Na stolku vedle tohoto masturbačního monstra organizátoři výstavy vtipně položili indulonu a balíček papírových kapesníků. Je tu ale jeden háček.

Důraz na hmatovou stránku vystavovaných děl bohužel naráží na přísný zákaz dotýkání se předmětů. Indulony se tedy snad dotknout můžete, ale na orgasmus mechanickou rukou se netěšte. Stejně tak se účinkem míjejí ukázky taktilních objektů, kterými se návštěvník smí opět pouze kochat očima.

Fantastická fauna
Zaujala mě část věnovaná grafickým listům smyšlených živočichů – tzv. Švankmajersbilderlexikon. Nepředstavitelné množství mravenčí práce vyústilo v obsáhlý soubor nákresů neexistujících stvoření, jako vystřižených z učebnice biologie. Kromě toho je každý tvor opatřen obsáhlým popisem svého charakteristického chování ve volné přírodě, takže obrázek o životě vybájeného zvířete je dokonalý. Člověku je až líto, že taková krása existuje jen v ekosystému Švankmajerovy hlavy.

Pestrost a originalita díla předního českého surrealisty je slovy neuchopitelná, a proto se ani nebudu o nic podobného snažit. Tímto článkem vás chci rozhodně přesvědčit o nutnosti osobní návštěvy Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.

Jan Švankmajer / Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou
Galerie hlavního města Prahy
ve spolupráci s Arbor vitae
Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1
26. 10.–3. 2.
60 / 120 Kč

Veselé skoky samy sebe označují jako originální pohybové divadlo. Pro přesnější představu bych ještě dodala nálepku „vtipné“. Zatím snad každé z jejich představení mě dokázalo rozesmát nebo nadchnout neotřelým nápadem. A při tančení také zpívají.

V neděli 18. listopadu jsem si doplnila „veseloskokovské“ vzdělání: viděla jsem i čtvrtý kus z repertoáru tohoto jedinečného českého souboru (dříve navštívené Na hlavu!, Edgar Allan Pú: Havran a Baby box mě vždy uchvátily). Inscenace Ve stanici nelze je volně inspirovaná klasickým příběhem Anny Kareninové. Postupně se ale objevují rozličné postavy vlakového nádraží, fotbaloví fanoušci, nebo dokonce drobní mimozemšťánci. Zdánlivě nespojitelné prvky drží pohromadě vynalézavou choreografií a srozumitelným příběhem. Divácky atraktivní je použití efektu černého divadla nebo lidových tanců.

Podobné schéma (ale pokaždé jedinečný způsob zpracování!) sledují i ostatní taneční opusy Veselých skoků. Hlavní je radost z pohybu, souhra a souznění herců. A to vše jako gejzír tryská přes forbínu do hlediště. Zaslechla jsem pána, který prý byl na stejném představení už čtyřikrát. A pokaždé se bavil, a šel by prý klidně znovu.

Veselé skoky: Na hlavu!
Divadlo v Celetné
Celetná 17, Praha 1
po 17. 12. 19:30

Veselé skoky: Ve stanici nelze
Divadlo v Celetné
Celetná 17, Praha 1
pá 28. 12. 19:30

Nejsou tu pomalí, nejedí cvrčky, neumějí koulet očima ani měnit barvu na počkání. A přece mají s maskotem v názvu spoustu společného. Co je tedy tím pojítkem? Každý večer party v jiném hudebním i vizuálním stylu, střídání rozličných nálad (restaurace – lounge – dance floor – bar – salonky), multižánrové setkávání umělců a hledání společných cest. Takže se neměňte, Chameleon se přizpůsobí vám!

Herečka Simona Stašová má ve zvyku sem každé ráno přiběhnout a s kelímkem kávy pospíchá na zkoušku jen o vchod vedle do Divadla U Hasičů. V prostorách stávajícího music klubu se před lety odehrávaly „dopitné“ a divadelní „večůrky“, herci se tu občerstvovali během generálek, diváci tu v sobě nechávali nad skleničkou doznít dojmy po představení. K tomuto zdánlivě zapomenutému účelu – setkávání lidí – se snaží nová tvář klubu Chameleon navrátit.

Z Římské ulice vejdete do příjemného restaurantu Chameleon (bývalý název Konec Konců), kde ve všední den pořídíte obědové menu už za 89 Kč nebo se zde po náročném víkendovém večírku posilníte výbornou domácí polévkou. K dalším oblíbeným jídlům české i mezinárodní kuchyně tu patří například: Honey wings v medovo-sojové marinádě s čerstvou zeleninou, bluecheese a mango-chilli omáčkou, Fettuccine s norským lososem, čerstvým listovým špenátem, bílým vínem a smetanou, sypané parmazánem nebo Domácí hamburger Chameleon z mletého hovězího masa, s opečenou anglickou slaninou, čerstvou zeleninou a americkým dresinkem, podávaný s hranolky.

Na stěnách restaurace se každé tři měsíce mění výzdoba, která slouží jako výstavní (a mnohdy i prodejní) plocha. Od listopadu tu jsou k vidění snové obrázky původem ruské kreslířky Alisy Shutové.

Prostor pro noční šelmy
Z restaurace se po točitých schodech dostanete do dolních prostor Music Clubu Chameleon. Uvítají vás oblé tvary, moderní architektonické prvky a oku lahodící doplňky a dekorace. Klub plní funkci tančírny, diskotéky, ale i koncertního prostoru a odpočinkového lounge. Zruční barmani tu míchají zrádně dobré koktejly (Cuba libre a Bloody Mary po 90,-, Mojito za 100,-), jejichž ceny mezi 20. a 21. hod. klesnou na polovinu v rámci akce „welcome drink“).

Při pohledu do programu je jasné, že v Praze vznikla nová multižánrová platforma, která reflektuje moderní formy a směry, umožňuje fúzi elektronické, analogové a instrumentální hudby a přináší performance taneční, žonglérské, světelné show, VJing a další. Stručně řečeno: pro každého něco.

Otevírací doba klubu a restaurace na sebe příjemně navazují, takže vás tu doslova nenechají padnout. Po divoké noci můžete plynule přistát v pohodlí měkkých gaučů za zvuků slunečného reggae a následně dopřát kručícímu žaludku pořádnou vzpruhu. Všichni se sice těšíme z občasné proměny v pestré noční dravce, nicméně chameleon má přece jen ze všeho nejradši pohodu a klid.

Restaurant & Music Club Chameleon
Římská 45, Praha 2
vstupné zdarma
www.chameleon-club.cz
www.facebook.com/RestaurantMusicClubChameleon

Z předrevoluční doby si toho moc nepamatuje, s počítačem se učila jako malá a je zvyklá občas pracovat i o víkendu. Představuje typického zástupce takzvané Generace Y, o které napsala diplomovou práci. S Kathryn Havlovou jsme mluvily i o reklamě a marketingu, kterému se sama profesně věnuje.

Jak se Generace Y vlastně určuje?
Rozhoduje rok narození, ale je to trochu ošemetné. Nelze přesně určit hranice. Přibližně se vymezuje od poloviny 70. let do 90. let s tolerancí +/– 5 let. Pro mě jsou to lidi narození v 80. a 90. letech. Taky se říká, že to jsou děti milujících rodičů, zvyklé si říkat o to, co chtějí. A vyžadovat to. Sebevědomější generace.

Patříš do této generace?
Ano. (smích)

Takže jsi vlastně psala i o sobě?
Víceméně ano a myslím si, že mi to dost pomohlo vymezit charakteristické znaky, dokážu se do toho vcítit. Ale v rámci každé generace jsou jisté vlny. Starší a mladší část té generace. Já třeba lidem okolo dvaceti už moc nerozumím.

Vznikl web www.generacey.cz tak trochu na popud tvé diplomové práce?
Dřív se o tématu Generace Y, nebo obecně generací, moc nepsalo, alespoň já jsem v české literatuře žádnou zmínku nenašla. Asi to pro sociologii nebylo z mnoha důvodů zajímavé téma. V roce 2009, kdy jsem se o to začala zajímat, se termín Generace Y začal používat v souvislosti s prezidentskými volbami v USA. Říká se, že zacílení na mladou generaci pomohlo Obamovi vyhrát volby. Díky vedoucímu mé diplomové práce se o tématu dozvěděli na ministerstvu školství. V rámci programu na podporu technických a přírodovědných oborů získali grant z Evropské unie a rozhodli se nějakým způsobem navázat a využít závěry mé práce. Snaží se tyto obory propagovat právě mezi příslušníky Generace Y.

Čím jsou lidé Generace Y specifičtí?
Důkazem jejich existence je, že občas už i personalisté mluví o Generaci Y. Nehovořili by o ní, kdyby nebyla tak rozdílná. Je to globální generace. Generace, u níž lze najít společné znaky úplně na celém světě. A to díky několika faktorům: politickému uvolnění, začátkům používání internetu… Takže se dá říct, že lidi určitého věku vlastně vyrůstali společně a nebyli vzájemně odděleni v rámci států. Jinak zkoumání generací je hodně populární v USA, u nás vůbec. Dva američtí vědci, kteří téma generací ve své knize propagovali – Strauss a Howe –, zmiňují Generaci X, která předcházela Generaci Y atd. Ale to jsou americké generace, nic takového jako česká Generace X není. Navíc já si prostě nemyslím, že naši lidé vykazují stejné znaky, že je můžeme hodit do jednoho pytle s těmi americkými. Ano, některé důležité politické události se děly celosvětově, ale třeba nelze říct, že Husákovy děti mají stejné znaky jako Generace X. To ne. Naopak závěrem té diplomky bylo, že lidé Generace Y skutečně globální znaky mají. Že to, co platí pro české děti, platí i pro americké. Asi nejčastěji zmiňovaný specifický znak Generace Y je používání internetu a vůbec moderních technologií. Od toho se odvíjí třeba to, že jsme zvyklí na okamžitou zpětnou vazbu, potřebujeme informace hned, 24 hodin denně. Jsme první generace, která vyrostla s internetem a moderními technologickými prostředky, takže máme schopnost multitaskingu. Typicky: posloucháš rádio, do toho chatuješ, držíš mobil… Dokážeme vnímat víc věcí najednou.

Reklamní strategie

Jak se dá zacílit reklama na tuto generaci?
Vzala bych to obecněji, nejen reklama, ale celý marketing. Čím mohu Generaci Y oslovit jako firma a jako produkt? Flexibilita. Potřebujeme, aby nás někdo vyslyšel. Neexistuje, aby při nespokojenosti s výrobkem firma nereagovala na naše výtky. Pošleme firmě například zprávu a očekáváme, že nám hned odpovědí, že se nám budou hned věnovat. Dalším znakem je i to, že se Generace Y vrátila tak trochu zpátky k pocitu komunity. Dáme na komunitu. Lidé z Generace X se hodně vymezovali, nezáleželo jim moc na značkách – tedy té Generaci X v Americe. Naopak Generace Y je loajální a pro ni je značka možnost se připojit k nějaké komunitě. Vidím skupinu vrstevníků, tak se k nim připojím. Což může být pro marketing jedna z cest.

Jsou v rámci reklamy nějaké trendy nebo evergreeny?
Funguje, když značka nebo firma mluví prostředkem, který je srozumitelný cílové skupině.

Je vůbec reklama potřeba, nebo stačí šuškanda?
Záleží na marketingové strategii dané firmy. Třeba některé firmy dávají víc peněz na PR, některé na reklamu. Dost se totiž zaměňuje pojem reklama a marketingová komunikace. Nemá-li firma žádnou viditelnou reklamu a soustředí se třeba právě jen na to šíření šuškandy, tak má vlastně taky jistou marketingovou strategii.

Platí podle tebe, že negativní reklama je taky reklama?
Určitě s tím souhlasím. Dokonce si myslím, že negativní reklama je ta nejsilnější reklama! Funguje to. Bohužel v nesprávných rukou dokáže napáchat mnohem víc škody než užitku. Ale taky je to určitá marketingová strategie. Nevzpomenu si na konkrétní příklad, ale někdy ti připadá, že ta firma je snad úplně blbá, že dělá takovou reklamu, pak ti ale s odstupem několika měsíců dojde, že to byla strategie.

Dvojí ceny za stejnou věc

Vyplácí se v reklamě originalita, nebo stačí jen další slogan typu „víc než jen pojištění“?
Musím říct, že originalita se úplně vždycky nevyplácí. Je důležité si na začátku určit strategii, aspoň mně se to vždycky vyplatilo. Nejde přijít a říct si: „Hlavně budeme originální.“ Typický příklad jsou prací prášky – co tam budeš vymýšlet za originál? Prací prášek je prostě prací prášek. Lidi to klišé chtějí, je synonymem bezpečí. Když to klišé v reklamě najdou, tím spíš věc budou chtít. Originalita se vyplatí, když chceš jít na nějakou reklamní soutěž.

Všichni si ale třeba pamatují „Vypere dočista do čista.“.
Ale co to bylo za značku? … To je právě ono! Příklad, který jsme se i učili ve škole, je superoriginální spot s tím pejskem jménem Bobík. No, ale na co byla ta reklama?! Nikdo neví, žejo. A to je právě ono. Někdy prostředek nemusí být cíl. Reklama musí splňovat základní požadavek: propagovat daný výrobek.

Jak se měří úspěch marketingové komunikace? Je to výše tržby, prodejnosti, povědomí o značce, počet fanoušků na facebooku?
To opět souvisí se strategií. Někdy skutečně prodej výrobku nebo služby nemusí být ten marketingový cíl. Za každou dobrou strategií je už od začátku vidina důkladného vyhodnocení. Je potřeba si stanovit cíl, vymezit si pro něj prostředky a pak vyhodnotit, jestli se vyplatilo investovat ty prostředky a jestli byl splněn ten cíl. Ano, základní cíl je asi vždycky zvýšit prodejnost výrobků, ale může to být jen zvýšení podílu na trhu, nebo vyšoupnutí konkurence.

Existuje univerzální rada na dosažení zvýšení prodeje?
Tu by asi chtěl znát každý. (smích) Učebnicových strategií je několik, žádná univerzální rada ale neexistuje. Vždycky záleží na typu výrobku nebo služby a na daném cíli. Existuje strategie malé ceny, strategie luxusu… Někdy firmy nasadí cenu nesmyslně, a výrobek si kupují jiní lidé, protože si myslí, kdovíjaká je to kvalita. Třeba jedna kosmetická firma má jinou značku pro masový trh a jednu luxusní značku. Záměrně nechci uvádět jméno, abych je nepoškodila. Obsah těch dvou tubiček je naprosto identický. Jenže jedna stojí pětikilo a druhá dva tisíce. A kupuješ si jen tu značku a pocit, že to dražší je nutně lepší. A ono to tak třeba vůbec není.

Jak moc si může marketing vymýšlet?
To, co se dělat nesmí, je vymezené zákonem o klamavé reklamě. Všechno ostatní je povoleno. (smích) Marketing vždycky ukazuje produkty v nejlepším možném světle, přikrášluje. Jen nesmí lhát. Asi by se ten obraz neměl od reality příliš vzdalovat, ale v zásadě mi to nevadí. Nakonec přece opět záleží na zákaznících. Když si koupím hamburger a nebude se mi ve srovnání s načinčaným plakátem líbit, tak tam prostě příště nepůjdu. A to je celé. Jako zákazník mám možnost ovlivňovat svůj nákup.

Dnešní děti budou uzavřenější

Dočetla jsem se o typické snaze Generace Y vybalancovat práci se soukromým životem. Jsou v tomto rozdílní oproti předchozím generacím?
Tento rys je hodně výrazný a souvisí se zmiňovanou technologií. Lidé starší generace pracovali dlouho, ale pak vypnuli počítač a měli čas na svůj osobní život. Kdežto jakmile zaměstnanci z Generace Y souzní se svou firmou, nemají problém v neděli zapnout notebook a něco dodělat. Ovšem musí mít pocit, že je mezi těmi životními sférami určitá rovnováha.

Znamenají peníze a práce pro Generaci Y spíš než cíl jakýsi prostředek ke kvalitnímu životu? Třeba právě ke kvalitnějšímu soukromému životu?
Jsou pro ně určitě důležitější věci než peníze. Spíš než zvýšením platu lze naši generaci třeba motivovat tím, že si můžeme každý pátek vzít homeoffice. Motivační je také možnost pracovat pro dobrou věc, které věřím. Říká se o nás, že si leccos dokážeme vydupat. Ale ovlivnila nás finanční krize, lidi museli trochu sklapnout paty. Nicméně generaci jako takovou to nezmění. Až se ekonomika zase nakopne, firmy se budou muset změnit. Nebudou moci nabídnout práci od devíti do pěti, budou muset být flexibilní.

A co momentálně nejmladší Generace Z?
Jimi jsem se nezabývala. Pro mě to jsou lidi, kteří se narodili od roku 1995 do teď, takže jim je maximálně 15–17 let a ještě se nemůže plně projevit jejich charakteristika. Narodili se do plně digitalizovaného a globálního světa. Generace Y se učila velice rychle s těmi prostředky pracovat, ale oni už jiný svět neznají. Uklízela jsem si nedávno věci a našla magnetofonovou pásku. Dnešní děti vůbec nevědí, na co to bylo. Narodily se ale do nejistější doby než my. V roce 2001 byly útoky na Dvojčata, od té doby se vede válka s terorismem, byla finanční krize… Vždycky tu generaci ovlivňují zásadní politické nebo společenské změny. Zrovna tak, jako nás nejvíc ovlivnil pád železné opony a další věci. Jsme proto hodně otevření, věříme ve změnu k lepšímu a cítíme se být nositeli a hybateli té změny. Na dnešní děti ale budou mít vliv poměrně negativní věci, takže se možná stanou uzavřenější generací – ať už se budou jmenovat jakkoli.

Tento článek je pozvánkou na historicky druhý večírek pořádaný Kulturní Peckou. Čtete-li tyto řádky později než 8. 11., potažmo 9. 11. v brzkých ranních hodinách, můžete už jen litovat, co všechno jste propásli. Každopádně to ale není poslední pecková party, to slibujeme!

Jak navázat na červnový, narozeninový večírek Kulturní Pecky? Čím ještě zpestřit program? – ptali jsme se. A odpověď se skrývala za maskou. Za pleťovou maskou, přetvářkou falešného přítele, latexovou nebo plynovou maskou. Na karneval může přece každý přijít v převleku dle libosti – koneckonců třeba ve své vlastní kůži.

Na masce si dejte záležet! Nejen že vyhlásíme nejlepší, nejoriginálnější a nejkýčovitější masku, ale hlavně s maskou máte vstup na party zdarma. V opačném případě u vchodu místo vstupenky zakoupíte masku za lidových 50 Kč a uvnitř na hravém workshopu sami dle libosti dozdobíte. Celou tu krásu si pak nechte zvěčnit naším večírkovým fotografem, ať se můžete pochlubit kamarádům!

V průběhu večera zahraje opět živá kapela, DJové, proběhne nevšední show studia Hell.cz. Ale vezměme to pěkně popořádku:

Chamber Worcester
Kapela hraje taneční funky, u kterého se rozhodně nikdo nebude nudit. Díky skvělé muzice zvítězili v hudebních soutěžích Rock Café Contest a Český tučňák a pobavili publikum v mnoha klubech a na festivalech v České republice i zahraničí. Charismatický zpěvák Ondřej Jonáš a silná dechová sekce podpořená výborně šlapající rytmikou jsou hlavními přednostmi kapely Chamber Worcester, se kterou fanoušci protančili už řadu koncertů.
bandzone.cz/chamberworcester


Malalata DJs
Chlapci Slováci, kteří jsou ovšem po letech hraní na pražské klubové scéně jako doma. Kombinují zdánlivě nekombinovatelné balkánské rytmy s mexickou cumbií, karibským reggae, francouzským swingem, cikánskou muzikou a slovenskou lidovkou. Juchů!
www.malalata.sk
soundcloud.com/malalata

DJ Sestra
Pendluje mezi Prahou a Zlínem, kde se narodil. DJování se věnuje v uskupení Call me úlet, občas si zahraje s DJkou Johanou z Kazet, samostatně vystupuje pod jménem Sestra. Vyhýbá se žánrovému vymezení, hraje schválně tříštivě. „Takovej segedák, víš? Se šesti.“
www.facebook.com/pages/Sestra/355734224518767?ref=stream
www.facebook.com/pages/Call-me-%C3%BAlet/115116842272
soundcloud.com/dovolenadj/dj-johana-kazety-dj-jarda-call
www.myspace.com/callmeulet


DJ Default
DJingu se věnuje již 15 let. Jeho největší vášní je sbírání speciálních kousků z různých končin naší planety. Kromě toho se věnuje tvorbě zvukových koláží pro vizuální projekty. V jeho setu uslyšíte široké spektrum taneční hudby od dubstepu přes breakbeat, house, progressive trance až po psychedelický rock.


VJane ALISKA + videoKASHmir
Zkušení VJ artists předvedou special videotrip for Kulturní Pecka.


Hell.cz
Tattoo & piercing studio předvede další strhující show – tentokrát ve stylu karnevalu. A jako minule bude opět zájemce učit tetování na bezbranném ovoci.
www.hell.cz


Growshop.cz
Obchod pro pěstitele pod umělým osvětlením na party rozbalí svůj stánek s vaporizéry, kuřáckými potřebami a dalším zbožím.
www.growshop.cz


A protože chceme, abyste si z takového večera odnesli víc než vzpomínky, kocovinu, číslo na novou známost a pár výtisků našeho časopisu, uspořádáme také pořádnou tombolu. Možná bude i ten keramickej jelen… Takže co? Dorazíte? A už víte, za co půjdete?


Jejich karnevalový večírek
čt 8. 11. 20:00
Klubovna 2. patro
Dlouhá 37, Praha 1
www.facebook.com/events/463452557010850/

Partnery akce jsou Klubovna 2. patro, Growshop, Radio 1, Hell.cz, Cross Club a media4free.

Díla žánru sci-fi často předpovídají, že si v budoucnosti budou lidé místo jmen přiřazovat pořadová čísla (například Sedmá z devíti, Číslo 5 žije atd.). Vybavte si ale všechna čísla, která vás v současnosti obklopují, a zkuste si spolu se mnou porovnat, nakolik je tato vize vzdálená stávající situaci.

Narodila jsem se. Přidělili mi rodné číslo. Díky rodičům jsem získala číslo pojištěnce, číslo domu, PSČ a IQ. Ve školce jsem hrávala na pikolu: 10-20-30 – už jdu! Celá škola se točila kolem známek, snažila jsem se získat telefon na kamaráda, zabodovat v jedné hře a neztratit životy v jiné. Vyzvedla jsem si občanský průkaz (s číslem) a disponuji také číslem pasu.

V novinách čtu inzerát: Pohledný M, 17, hledá sympatickou Ž, 15–20, 90-60-90, Praha a okolí. Tel. 777 000 777 (denně po 18 h, jinak SMS).

Postupně jsem nucena si zapamatovat PIN, SPZ, různé přihlašovací kódy, číslo bot, konfekční číslo, linku autobusu domů, výši hypotéky versus platu, číslo účtu a platební karty.

Bez kolika kolik?
Kolik je hodin? Kolik vám je let? Kolik vážíte? Kolik sníte knedlíků a kolik chcete kostek cukru? Kolik jazyků umíte? A kolik máte dětí? Kdy má žena narozeniny? Jak dlouho jste spolu? Na jaké frekvenci vysílá vaše oblíbené rádio? Kolik knih jste od toho autora už četl? Kolik orgasmů za týden obvykle máte? Trhali vám osmičky? Jak často se musíte holit? Nedáme si ještě číslo?

Já mám rád všeho hodně! No ty jsi číslo! Jedeš stovkou a je tu padesátka! Já přišel po vás, jaké máte pořadové číslo, prosím? A tohle číslo časopisu už jste četl? Jaké je vaše šťastné číslo? To je psycho jak 1984! Emigroval v osmašedesátém. Jsi zelená jak sedma! Nalijte mi ještě dvojku, ročník devadesát dva. Dej mi pět! Jo, stovka by bodla. Ty sis nechal vytetovat 666?! Ještě si nech vlasy oholit trojkou. Natoč mi ještě dvanáctku, ten lazar bude kopat desítku. Koukni, máš z kola osmu! Ty tvoje jedenáctky smrděj jak 42ky. Ale jinak jsi jednička!

Veselý závěr
Na tu dovolenou jedete dvacátýho? To se připravte nejmíň na třicítky. Krém to chce aspoň patnáctku. A ne, že zas budeš koukat po dvacítkách se silikonovejma trojkama! Ještě, že máš čtyři dioptrie. Abys nechtěl vyměnit ženu za verzi 2.0.

Máte rádi jazz? Reggae? Taneční hudbu? Techno? Drum’n'Bass? Vážnou hudbu? Beatbox? Rap? Latino? Pokud jste na všechny nebo alespoň na jednu otázku odpověděli kladně, bude se vám hudba kapely Hi-Fi líbit. Věřte mi.

Venku už pár dní padaly teplotní rekordy a ani po setmění neklesly pod 25 °C. Trochu jsem se proto koncertu v podzemí klubu Cross obávala. Pro jistotu jsem se vybavila vějířem, kterým jsem následně na parketu ovívala všechny rozdováděné a tím pádem zpocené tanečníky na dosah. Večer tak svou atmosférou, temperamentem a repertoárem připomínal spíš party někde v exotických tropech. Na Prahu rozhodně nevšední zážitek.

Vše se odvíjí od faktu, že kapela Hi-Fi sestává z profesionálních a studovaných muzikantů (Petr Wajsar skladba, Miroslav Lacko klavír, Jan Šimůnek housle a skladba a David Růžička bicí). Další referencí budiž paralelní působení muzikantů v jiných prestižních tělesech (například Národní divadlo, Melody Makers Ondřeje Havelky, Originální pražský synkopický orchestr, Agon Orchestra a další). Již z tohoto výčtu se rýsuje šíře žánrového záběru členů kapely. K tomu je třeba ještě připočítat smysl pro humor a šou a výsledkem je Hi-Fi, které zboří nejedno domácí hi-fi.

Experti na všechny žánry
Koncert samotný nemohu hodnotit jinak než superlativy. Fanynkou kapely jsem už nějaký čas, skladby jsem znala téměř všechny, tančila, halekala a smála jsem se bez ustání. Písničky navazovaly jedna na druhou velmi logicky, a to především díky vsuvkám Petra Wajsara, který si například písní Dám si pivo od fanoušků skutečně nejeden půllitr vykoledoval.

Přemýšlím, jak přiblížit styl kapely těm, kteří ji ještě neslyšeli. Představte si, že protřelý profi hudebník uchopí nějaký žánr, vyzdvihne z něj ty nejtypičtější prvky, trochu je „přifoukne“ a zkarikuje, přidá vtipný text, improvizovaná virtuózní sóla na jednotlivé nástroje a efekty a smyčky na vokální projev. Multižánrovosti se tak sice dotkne, slátanina ovšem nevznikne. Sami chlapci nazývají svůj styl jako „freetekjazz“.

H-fi má doma kdekdo, ale na Hi-Fi se musí vyrazit z pohodlí domova ven. Škoda jen, že ta možnost není častěji. Pod tímto článkem najdete, kdy a kde můžete Hi-Fi vidět a slyšet příště. Do té doby si musíte vystačit na adrese, která je také zakomponována do jedné z písní kapely: www.hifiband.info.

kapela Hi-Fi
Cross Club
Plynární 23, Praha 7
proběhlo 22. 8. 21:00

chystané koncerty:
kapela Hi-Fi
klub HooDoo
Korunní 106, Praha 2
(v rámci party N:xtra vol.3)
28. 9.

Prodaná nevěsta
opera v pikantně-provokativním travesti provedení
ochotnické divadlo Petra Wajsara
festival Jarmily Novotné v Litni
21. 9. 15:00

kapela Hi-Fi + host Alice Bauerová
Malostranská beseda
Malostranské náměstí 21, Praha 1
21. 12. 23:30

Lence Dusilové se familiérně přezdívá Dusilka. K jejímu zpěvu by se hodil příměr spíše opačný – má totiž hlas jako nezkrotná meluzína. Zatímco její mluvený projev by páru nad hrncem mohl připomínat. Zpěv jako by byl její řečí a s projektem Baromantika vypráví jímavé příběhy i rozpustilé výmysly. I když někdy na ne zcela vhodném místě a pro ne zcela souznějící publikum.

„Vítám vás v tomto svatostánku. Ráda bych vám zaručila, že odsud každý odjedete v novém voze. Nicméně i já si budu muset vzít taxíka nebo mě svezou kámoši jako vždycky. Že jo?“ byla jedna z mála slovních vsuvek, kterou Lenka Dusilová proložila svou pěveckou a kytarovou exhibici. Narážela tím totiž na volbu poměrně neobvyklého místa (Chodovské Mercedes Forum) nejen pro pořádání koncertu jako takového, ale především pak pro rockerku a rebelku jejího formátu. Pořadatelům ovšem musím přiznat výrazné body za čistý zvuk, skvělá světla a v neposlední řadě možnost konzumace nápojů přímo v „sále“.

Židle mě tlačila a při rozdováděných, živých pasážích byla tělu na obtíž asi jako svěrací kazajka. Většina publika ale evidentně takové cukání necítila. Už podle svršků a výrazů to Lence muselo být také jasné: „Pro ty z vás, kteří se těší, až to skončí, mám dobrou zprávu. Už za chvíli se dočkáte.“ Komentovala však danou situaci s úsměvem a vtipem a hlavně nenechala ničím z možných negativních vibrací nebo nepochopením vlažné části publika ovlivnit svůj výkon. Skandujících, řičících a po poslední písni i ve stoje tleskajících nadšenců bylo naštěstí také dost. Na konci si ale přece neodpustila: „Příště radši někde v rokáči, jo?“

Archa zklamání
Lenka Dusilová je svá. Mám pro ni slabost už od doby, co zpívala s Davidem Kollerem (Lucie, Pusa) nebo Čechomorem (například písnička Proměny). Nástup sólové dráhy byl nevyhnutelný. „Jsem holka magor, jsem ostrá jako břitva,“ hulákala jsem unisono nadšeně před televizní obrazovkou a fandila té zvláštně sympatické holce z lehce nemravného klipu. Vždycky se mi líbilo, jak je hubatá, drzá, vtipná a že je to cítit ve všem, co zpívá.

Po snovém představení divadla Komedie Weissenstein (Dusilová naživo zazpívala několik písní přímo vytvořených pro účely hry) a tisícím poslechu CD Mezi světy pro mě následovalo drobné zklamání. Ačkoli jsem velkou fanynkou jazzu a čehokoli, co se o něj otře, benefiční koncert pro sdružení CEREBRUM loni v březnu (23. 3. 2011, Divadlo Archa) mě zanechal chladnou. Ne že by se mi hudba Eternal Seekers nelíbila vůbec, ale tak nějak to nebyla Lenka Dusilová. Jako by jí tam kousek chyběl. Nesporné souznění se složitějším a intelektuálnějším jamováním jistě má. Nezbylo však místo na divokou živelnost, která k Lence patří jako vibráto ke Karlu Gottovi. Chvályhodná je každopádně její snaha neúnavně zkoušet a hledat (eternal seekers = angl. věční hledači).

Koktejl podle mého gusta
Baromantika je pro mě zadostiučiněním. Zase jsem zažila takovou „Dusilku“, jakou mám ráda. Mezi plechovými stěnami a jen pár kroků od nejnovějších modelů vozů třídy E mi přivodila husí kůži, úsměv od ucha k uchu a jednu písničku jsem dokonce probrečela (ne vzteky, ne dojetím, ale čirým rozechvěním a s otevřenýma očima i pusou). Zároveň to se mnou šilo, zpívala jsem si s ní, chtělo se mi vstát, skákat a točit hlavou dokola, až by vlasy létaly. Snad se brzy dostanu na koncert ve stoje, tento způsob poslechu byl skutečným týráním.

Hudba, kterou Dusilová s projektem Baromantika produkuje, totiž spojuje kromě jazzově načichlých vlivů také prosté písničkářství (podobné čechomorovským lidovkám nebo niternému hudebnímu vyprávění Radůzy nebo Nohavici), rock, elektroniku, industrial, noise, až psychedelii. Koktejl tak vkusně namíchaný, že jsem po jeho ochutnání jen olízla rty a spokojeně zavrněla: „To je, panečku, moderní muzika!“

Trochu mě překvapilo a potěšilo zároveň, že se mi během koncertního večera na pódiu zjevovali duchové mých oblíbených hudebníků. Kromě výše zmíněných písničkářů to při extatickém zpívání byla Iva Bittová či Bobby McFerrin, sborové pasáže připomínaly Björk a její a-capellové album Medúlla. Znovu ale opakuji, že Lenka Dusilová je svá a je jen jedna. A za to jsem moc ráda. Už se těším, kam se posune příště.

Lenka Dusilová – Baromantika
Prague PROMS
Mercedes Forum
Chodov, Praha 4
proběhlo 12. 7. 20:00


chystané koncerty:
Lenka Dusilová
Sen letní noci
ponton na Vltavě
u Karlova mostu, Praha 1
so 8. 9. 2012
vstup zdarma
více informací na stránkách www.senletninoci.cz

Baromantika
Mělnické vinobraní
Mělník
so 22. 9. 2012
více informací na stránkách www.melnicke-vinobrani.cz

V Krymské ulici v Praze se v polovině května objevil pohádkový prostor, kde je možné vše. Jmenuje se podle dávno zaniklého kontinentu a dá se tu prý uskutečnit vše, pokud tomu člověk věří. Chtělo by se říci: S tím jděte do MU!

Přátelský prostor s názvem MU je vhodný k provozování celé škály aktivit. Umělecky založení jedinci se tu mohou zúčastnit tematických workshopů, kurzů tvůrčího psaní nebo třeba přednášek o videoartu. Můžete sem přijít konzultovat osobní styl, naučit se vařit zahraniční dobroty nebo navštívit divadelní představení. Konají se zde prodejní i neprodejní výstavy českých i zahraničních umělců.

Návštěvou MU jako byste se vrátili do starých časů pavlačových sousedských vztahů, kdy se klábosilo u limonády a koláče. Pokud preferujete zábavu s alespoň rámcově daným programem, navštivte některé z tematických setkání (z proběhlých například námořnický, severský nebo tetovací večírek).

Jednoho takového večera (Lazy ladies party) jsem měla možnost se sama zúčastnit a musím říct, že atmosféra byla příjemná a jen velmi těžko zaškatulkovatelná. Na stěnách visely na prodej desítky krásných šatů, obrazů a dalších předmětů. Zároveň se tu nabízelo domácí cukroví a víno a návštěvnice svým štěbetáním napomohly vytvořit iluzi soukromého prostoru.

Veřejně přístupný obývák s programem. Kamarádky se tu mohou pohodlně sejít, žádná z nich nemusí předtím ani poté místo uklízet, ještě si mohou koupit něco hezkého, a pokud se trefí do některého z předem hlášených dat, tak se i něco přiučí. No řekněte, kolik takových míst v Praze znáte?

koncept MU
Krymská 29, Praha 10

Stávající soubor Pražského komorního divadla kráčí se vztyčenou hlavou po prknech Divadla Komedie vstříc svému zániku. Máme plakat, vztekat se, tleskat jim, nebo se těšit na nové začátky?

Soubor Pražského komorního divadla (PKD) vznikl v roce 1998 a od roku 2002 provozuje svérázné Divadlo Komedie na rohu ulic Vodičkova a Lazarská. Mimochodem těmto dvěma ulicím byla v minulosti věnována jedna z her pestrého repertoáru souboru (Vodičkova – Lazarská). A právě výběr témat a jejich následné zpracování tuto divadelní scénu odlišuje od ostatních divadel nejen v Praze, ale i v celé republice. Samozřejmě nesmím opomenout herce, režiséry a další významné osobnosti, které se na vzniku představení podílely a zasadily se o nespočet úspěchů.

Lidsky, ne lidově
Každý, kdo kdy v Komedii byl, musí uznat, že prožil něco výjimečného. Jsem si vědoma faktu, že vkus a styl tvůrčí skupiny nemusí být blízký všem a zažila jsem i zhnusené obličeje diváků a odchody uprostřed nejlepšího. Ale i to je přece důkazem silného pohnutí. Stručně řečeno: provokace. Něco, co se v divadlech, která hladí vesměs po srsti, nestane.

Já osobně chodím do Komedie ráda hned z několika důvodů. Mohu se plně spolehnout na kvalitní výběr předloh a na rozdíl od jiných divadel si nemusím vybírat podle konkrétního představení, nebo dokonce herecké hvězdy, ale čistě podle vhodnosti data konání. Zatím se mi nestalo, abych kdy v Komedii viděla něco hloupého, nevkusného nebo nekvalitního. Pokaždé jsem odcházela plná dojmů, myšlenek, nápadů, otázek. Někdy dokonce s úsměvem na rtech (nicméně přiznávám, že zadumaný výraz nebo pootevřená ústa byla častější).

Dále na PKD oceňuji, že nikdy nesklouzli k lidové líbivosti typu „A teď všichni spolu! Tleskáme…“, jaké jsem byla svědkem například v divadle V Dlouhé nebo Pod Palmovkou. Chápu, že zalíbit se publiku je pro divadelníky zárukou denního chleba. Nelze toho však dosahovat za každou cenu a na úkor kvality.

Džíny a bystrá mysl
PKD v Divadle Komedie dokázali, že si své obecenstvo umí najít a udržet i přes nespornou „divnost“ témat a zpracování. Naopak možná právě proto – do židlí nebo polstrovaných křesel usedali většinou lidé mladí duchem všech věkových kategorií. Rozdíl oproti návštěvníkům „obvyklých“ divadelních scén je patrný už podle oblečení. Alternativní kultura, potěšení pro intelektuály, něco jiného. Nehraje se na dojem, dámy tu proto nemusejí cvakat vysokými podpatky a páni mohou přijít rovnou z práce nebo přednáškových sálů v džínách a teniskách.

Přesto tato uvolněnost ve vnějších pravidlech neznamená snížené nároky na pozornost nebo účast diváků při sledování dění na jevišti. Naopak. Lidé, kteří jsou zvyklí si jít do divadla odpočinout, v Komedii nátlak na svůj mozek nebo emoce (nebo kombinaci obojího) často nezvládají. Jde přitom o pouhý nezvyk. Například jedna z posledních premiér – Srdce temnoty – zpracovává natolik náročný text, že je neustálá koncentrace naprostou nutností. Účastníkovi takového večera je pak odměnou hluboký zážitek, který je nepřenosný.

Kam s PraKomDiv-áky?
Článků, které shrnují fakta ohledně uměleckých úspěchů a ocenění souboru, současného nedostatku dotací a následných opatření kolem Divadla Komedie, byla napsána už spousta. Stačí do vyhledavače zadat (pro někoho notoricky známou adresu) www.prakomdiv.cz a pročíst si sekci Napsali o nás.

Situace už je nezvratitelná, do Komedie se s novou sezónou stěhuje soubor Strašnického divadla. Myslí mi proudí už jen pár otázek: Kam budeme my, dlouholetí příznivci Divadla Komedie (a souboru PKD), chodit do divadla? A pustí se PKD do nějakého dalšího projektu? Doufejme, že o samorostech z PKD brzy opět uslyšíme. Do té doby nám budete chybět. Fakt.

Představte si, že jste ležák. Lidská bytost ve stavu, který angličtina označuje slovem „vegetable“ – zelenina. Nemůžete se hýbat, máte nepřítomný výraz, nic s vámi není. Mysl bloudí kdesi v mlze mezi snem a realitou. Najednou se objeví mladý nadšený doktor, který vám dá slupnout pilulku a do té sdílené reality vás probudí. A navíc se to skutečně stalo!

Robin Williams hraje ve filmu Čas probuzení z roku 1990 vědce (Dr. Malcolm Sayer), který se shodou okolností ocitne v čele jednoho z oddělení psychiatrické kliniky. Obdobné symptomy mnohých pacientů, kteří navíc všichni v minulosti prodělali encefalitidu, a jejich nečekané reakce na prováděné testy přivedou doktora Sayera na zajímavou myšlenku. Předpokládá totiž, že třes, který provází například nemocné Parkinsonovou chorobou, by v krajním případě mohl ústit až v naprostou nehybnost. Proto se rozhodne na svých pacientech vyzkoušet účinky drogy L-DOPA, která právě parkinsonovským pacientům pomáhá.

Ke sledování dojemného příběhu o cestě z bezvládného stavu nemocných do „normální“ reality a zpátky si nezapomeňte připravit dostatek kapesníků. Nejde ovšem o laciný doják typu Titanic, kde létají vzduchem kusy nábytku a těl, trpíte při dlouhých záběrech na umírající novorozence a posloucháte srdceryvná vyznání. Čas probuzení je oslavnou ódou na zázračnou pilulku, odvážného a dobrosrdečného lékaře a obyčejné lidi, kteří se bohužel stali živnou půdou pro zákeřnou chorobu. Navíc mě osobně vždycky nejvíc dostanou filmy, které zpracovávají skutečné události. Skutečný experiment probíhal v roce 1969 v newyorské nemocnici a hlavní „hvězdou“ byl sympatický pacient Leonard Lowe (ve filmu Robert De Niro).

Čas probuzení (Awakenings)
USA, 1990, 121 min.
režie Penny Marshall
hrají Robert De Niro, Robin Williams, Julie Kavner

Vybírám jen namátkou některá z témat, kterým se věnuje představení V pasti těla: manipulace médií, zcestné postupy moderního zdravotnictví, záměrná a řízená devalvace hodnot ve společnosti, z toho pramenící izolace a neschopnost mezilidské komunikace a plnohodnotných intimních vztahů, ignorování přání jedince s domnělým ohledem na zájem společnosti jako celku. Na hru vás zvu také pro originální zpracování těchto námětů.

Je to paradox. Recenze na představení, které se mi nelíbí, něco mi na něm vadí nebo se mi na něm líbí jen něco, se mi obvykle píše jako nic. Upozorním na nešvary, vypíchnu zajímavosti a povedené prvky a vše doplním vlastním dojmem z dané kulturní události. Nedávno jsem ale navštívila představení, které mi vzalo řeč nejen pro zbytek večera, ale i pro napsání tohoto článku. Byla to prostě pecka.

Do těchto řádků jsem se skutečně musela nutit. Potíž ale spočívá v tak vysoké kvalitě hry, že si doporučení a šíření mezi veřejnost zaslouží. Nejraději bych napsala prostě jen: jděte se přesvědčit sami a uvidíte. Jednak byste mi ale nemuseli hned věřit, a navíc by mi tak krátký článek v redakci neprošel. Zatnu tedy zuby a pokusím se alespoň nastínit, o co že to vlastně jde.

Jakub sobě i nám všem
V představení V pasti těla je Jakub Folvarčný ve vlastní režii jedním ze dvou herců na scéně, kterou sám připravil, a deklamuje text, který sám napsal. Bez přílišné nadsázky by se dalo říci, že je to jeho dítě. Však se také tématům jako mateřství, rodičovství, porod a zdravotnictví, dětství a dospívání v průběhu bezmála dvouhodinového představení hojně věnuje. A že se s tím zrovna nemazlí, lze vytušit už jen z úryvků scénáře, který mi Jakub poskytl:

Novák: Jak se jmenujete?
Vesmír: Vesmír Svobodný.
N: Nepřípustné. Jsem jediná osoba, která rozhoduje o povolení přidělovaného křestního jména a mně se toto jméno nelíbí.
V: Ale hodí se ke mně.
N: Pravda. Vy se mi taky nelíbíte. Jestli vám jde o významové jméno: jste z Prahy, jste tu nový, Josef Novák. Pěkné přiléhavé jméno, líbí se mi. Vy se mi také začínáte líbit. Podstoupíte povinná a většinu doporučených očkování.
V: To by moje matka nikdy nedovolila!
N: Je dobře, že je za mřížemi.
V: Kde je?
N: Vaše matka Milada Nováková…
V: Svobodná!
N: Za svobodna. Nyní Nováková. Je v ženské věznici v Ohavě.

… (nebo)…

Nechci se na to dívat, jak se zbytečně snaží, jak se furt znova zvedají a zase padají a pak přirážejí nekonečně v nekonečné množství pochev, aby zapomněli, jak jsou doopravdy v píči. Aby to celé břímě bytí v naprosté píči přenesli na někoho jiného, na novou generaci; my jsme to nezvládli, jediné, čeho jsme byli schopni bylo: „to pomrdat“ a z toho jste vzešli vy, abyste za nás nesli dál dědičný hřích.

Nechci se na vás dívat, pane, nechci vidět váš pokus-omyl, nechci ve vás vidět sebe za dvacet let, vypadněte! Jděte do hajzlu! Kurva!

Nechci, nechci, nechci žádného otce, nechci žádný vzor, nechci se ničím řídit. Všechno na světě je poloviční. Já už chci pryč, chci to všechno přeskočit. Nechci tu chodit a shánět furt něco k žrádlu a v období páření, což je vlastně pořád, samici a pak zase něco k žrádlu a samici a žrádlo. Co je to za kolotoč?! Nechte mě na pokoji! Tohle je můj pokoj! Už nechci poslouchat ty zvuky, ten rytmus mi rozpůlí hlavu! Nééééé!

Systém proti všem, všichni proti systému
Jakub už musel být současným stavem společnosti a lhostejností tím vším prostupující hodně otrávený. Abych nespekulovala, zeptala jsem se Jakuba přímo. Co bylo popudem pro napsání textu?

„Impulzy byly vlastně dva. První ještě v době, kdy mne poměry opravdu unavovaly všude a natolik, že jsem začal hledat nějaký sjednocující prvek toho, proč si takové peklo vzájemně děláme. Objevil jsem jej pro sebe v aktuální nerovnováze mužského a ženského principu v naší společnosti. Tato nerovnováha vede ke vzniku iluze takzvaného systému, proti němuž není obrany. To je ale už víc než dva roky. Situace se začíná v mnohém měnit, přestože se nám může zdát, že je to pořád stejné (ne-li horší). Myslím ale, že jde jen o eskalaci na sklonku epochy. Pro mne je ta hra svým způsobem monotematická a různé fenomény naší doby v ní používám jen jako osnovu bez ambice je vyřešit nebo rozpitvat. Systém je něco, co opravdu změnit nejde, pakliže to sami nechceme. Čím může každý z nás začít je, že se poohlédne po možnostech, jak překonat onu obrovskou krizi mužského principu, kterou zažíváme.

Impulzem k dopsání hry pak bylo téma divadla Alfred ve dvoře na tuto sezónu: Člověk přírodní a / nebo člověk politický, kam mé dosavadní torzo ze šuplíku bezvadně zapadalo. Poté, co můj projekt na podzim vybrali do nadcházejícího dramaturgického plánu, už nebylo úniku (smích).“

Dvorní zázrak
Divadelních představení je denně k vidění nespočet a nechci zpochybňovat kvalitu většiny z nich. Troufám si ale tvrdit, že autorských počinů, které by se tak aktuálně zabývaly palčivými tématy života ve všech jeho aspektech (soukromý, politický, kulturní, sociální i duchovní), není nikdy nazbyt. A navíc s využitím nejmodernějších audiovizuálních technologií a hravých postupů alternativního divadla. Jeden takový zázrak mají v divadle Alfred ve dvoře.

V pasti těla
koncept, režie, scénografie
Jakub Folvarčný
hrají Jakub Folvarčný
a Týna Průchová
hudba, zvuk David Hlaváč

Alfred ve dvoře
Františka Křížka 36, Praha 7
čt 14. a pá 15. 6. 20:00
250 / 150 Kč

Pecka si to štráduje k narozeninovému dortu se třemi zapálenými svíčkami a jiskrou v oku. Jak moc velká sláva to je, se uvidí 14. června v Klubovně 2. patro. Lákadel jsme příchozím gratulantům připravili dost. To kdybychom si náhodou najednou neměli o čem povídat.

Na každé správné party nesmí chybět muzika. Nelehký úkol trefit se do vkusu všem jsme vyřešili šalamounsky. DJ bude střídat DJe, zahraje i živá kapela a ještě nám na stěny bude pouštět pohyblivé obrázky zručná VJka.

Umělce se sluší nejdřív představit a pak pořádně vyzpovídat. Vezmeme to pěkně popořádku, a aby byla spravedlnost, otázky měli všichni stejné:

1) K jakému jídlu bys svou muziku / obrázky přirovnal/a?
2) Jaké má toto jídlo obvykle účinky na konzumenty?
3) Nějaké kontraindikace?
4) Komu by se dala tato krmě doporučit a kdo by se jí měl naopak raději vyvarovat?
5) Nějaká třešnička na dort?
6) Jak podle tebe vypadá ideální večírek?
7) A co narozeniny – mohutná oslava nebo ticho po pěšině?

Jay Birchwood
„Hraju chillout, downtempo, místy snad i dubstep a pohrávám si přitom s motivy tracků, které se staly klasikou elektronické hudby. Rád si představuju, že jsem něco jako moderní obdoba kavárenského pianisty.“

1) Smažené bramborové lupínky, nebo ještě lépe křupky.
2) Je to takové zpestření lidské interakce. Člověk si povídá a přitom nevědomky chroustá.
3) Pokud sníte celé balení, může vás bolet břicho. Na obalu také píšou, že „Není náhradou hlavního chodu“.
4) Snad přijde k chuti fanouškům elektroniky a kýčovitých vzpomínek na zlatá léta devadesátá. Ale v přiměřeném množství je konzumace neškodná pro kohokoli.
5) Každé sousto má ambice vzbudit melancholickou reminiscenci díky kvintesenci chuti extrahované z jiné krmě. Něco jako Bertíkovy fazolky.
6) Jako mírný asociál preferuji klídek, milé lidi, absenci pozérství a umírněnou konzumaci dopingu. Pokud by se to mělo vyvinout v něco rozjetějšího, pak ať se tak děje samovolně a nenuceně.
7) Viz definice ideálního večírku.

Chewin’ Gun
Projekt byl založen v prosinci roku 2010. Tvorba s prvky funku, hip-hopu, ale i drum’n'bassu okořeněná jazzem je charakteristická rozmanitým zvukem, dechovou sekcí a absencí elektrické kytary, která je nahrazena melodickými klávesami. Za svou dvouletou existenci kluci stihli vydat pětipísňové EP s názvem Out of memory a odehrát nespočet koncertů v Praze a v jiných městech naší vlasti. Přijďte na koncert pro pořádnou dávku energické a dynamické show servírované kapelou stylem sobě vlastním!

1) Naši muziku bych přirovnal k dortu, který vařil pejsek a kočička. Od každého trochu.
2) Pochutnávají si a libují, olizují se za ušima.
3) Kontraindikace nejsou dosud řádně prozkoumány.
4) Vyvarovat by se měli především diabetici a mrzouti, ostatním jistě přijde vhod.
5) Třešnička rozhodně ne, ta zavání komunismem.
6) Hodně dobrého pití, ženy, víno, zpěv a klauni.
7) Mohutná oslava a pak ticho po pěšině. Minimálně než přejde kocovina.

Gadjo.cz
Své DJ-jméno dostal Gadjo.cz v roce 1998, když hrál na divoké romácké svatbě Eriky a Ervína Charvátových v pražském Karlíně. Od roku 2001 Charvátovi šťastně žijí v kanadském Torontu. Provozují malou úklidovou firmu, mají tři zdravé děti a z rasových důvodů je tam téměř nikdo neobtěžuje.
Radio 1 veterán a selektor Gadjo.cz od té doby vystoupil na mnoha velkých festivalech: manchesterském Eurocultured, londýnském Big Chill nebo berlínském Karneval der Kulturen.
I přes všechny úspěchy pořád miluje divočinu lokálních minitančíren, mejdany v hustých barech na stojáka nebo atmosféru rodinných pitek na svatbách, křtinách či zabijačkách. Co také očekávat od obdivovatele prastarých Killing Joke, Dead Kennedys, Mano Negra, Lee Scratch Perryho nebo dnešních Buraka Som Sistema, Bomba Estereo či Mexican Institut Of Sound?
V dnešní GADJO.CZ tančírně si na své přijdou jak příznivci hudební eklektiky, temperamentního world’n'bassu, veselého balkan-latino-ska-dubu nebo módního electro swingu. Nad ránem pak někteří uslyší kokrhání kohoutů, znělku ze Star Wars nebo dunění metra!

1) Zmrzlina.
2) Osvěžení.
3) Žádná.
4) Doporučit lze jednoznačně všem bez věkového omezení!
5) Třešnička na dort.
6) Ideální večírek vypadá jako Mighty Sounds!
7) Jednoznačně mejdan.

Boris Planeta
z Bosny (nebo Hercegoviny?). Tenhle balkánskej King Of The Beats to do vás napálí jak jednotky Gorana Hadžiče a donutí vás vypotit i tu poslední kapku při divokým tartasu, kterej se strhne před pódiem. Boris měl hodně divoký dětství. Narodil se ve smíšený rodině – otec je muslim a matka pravoslavná křesťanka. Díky tomu si z něj ostatní děti v rodný vesnici Žabljak často utahovaly a jeho rodina se musela téměř neustále stěhovat. V těch nejhorších časech museli dokonce žít i v lesích hercegovinských hor. A právě tam se malý Boris stal mužem. Bylo mu totiž teprve 9 let, když jeho matku (která sbírala borůvky, aby mohla nasytit celou hladovějící rodinu – Boris má neuvěřitelných 13 sourozenců!) napadl medvěd. A Boris, vyzbrojen pouze kapesním nožíkem a několika kameny, které stačil nasbírat, rozzuřeného mědvěda zahnal na útěk. Od té doby mu v jeho domovině málokdo řekne jinak než неустрашив медведa… (Autorem textu je Borisův agent Viktor Řehák z Bugejc.)

1) K bramboračce. Z pravých polních brambor a s pravýma lesníma houbama.
2) Škubání v koleni, jako když pouštíš elektriku do žabího stehýnka. Prostě drum & bass.
3) Pokud nemáš ráda repetitivní odnože elektronické hudby, které kladou důraz na basovou linku, bude tahle medicína bez odezvy.
4) Bude to především o písničkách a melodiích, aby se bavila děvčata. Protože když se baví děvčata, tak se obvykle baví i jejich chlapci a tak to má být. Asi to ale nebude nic pro fanoušky pozdní tvorby Jiřího Zmožka.
5) Na dort nepatří třešničky, nýbrž šlehačka. Nanejvýš do něj můžeš zabodnout svíčku.
6) Spousta mladých a krásných lidí pod jednou střechou, slušná hudba do podkresu a rychlá obsluha na baru. Cokoli navíc je bonus a čím víc bonusů, tím lepší večírek.
7) Určitě pořádná rotyka. Nebo bavíme se tady o stejný akci?

Adam Cloud
Na české taneční scéně působí od roku 2000. K pravidelným parties Adam Clouda patří již několik let rezidentní noc BASE v klubu Pekelnej bar, kde se v únoru představila legenda světové taneční scény DJ Colin Dale. Společně s legendární postavou české klubové scény Jaroslavem Ježkem alias Jájou v lednu odstartovali zbrusu novou party TECHNO ANIMALS v klubu Touster, na které si zahrál nejlepší maďarský techno DJ a producent HOT X či slovenský DJ BOSS. Adam se dále podílí na přípravě vlastní open air stage na nejznámějším letním festivalu Mácháč 2011 a Mácháč 2012. Nebo na party „Free Base“ v klubu Radost FX. V letním období se stará společně s Pete Walkem a Revisem o produkci ve velmi oblíbeném klubu Blue Bar – Bílý Kámen v Doksech u Máchova jezera.

Můžete se těšit na set plný precizních mixů od melodického deep-house, tech-house či progressivu. Vždy se snaží, aby jeho sety byly zvukově rozmanité a něčím ojedinělé.

1) To by mě nikdy nenapadlo! Opravdu nemám ponětí… ale když už musím odpovědět na tuhle záludnou otázku, tak bych to třeba přirovnal k čokoládě.
2) Čokoláda má účinky na vaši náladu, kterou dokáže vylepšit. Při její konzumaci se totiž v těle produkují endorfiny – tzv. hormony štěstí.
3) Bez kontraindikací.
4) Určitě doporučuji všem labužníkům.
5) To je hudba sama o sobě!
6) Kvalitní zvuk a kvalitní hudba; příjemní, bavící se lidé; pěkné prostředí a samozřejmě dostatečně zásobený bar.
7) Mohutná oslava!

Pete Walk
Stálice české taneční scény DJ Pete Walk zahájil svou hudební kariéru v minulé dekádě a od té doby se aktivně angažuje v rámci nejprestižnějších tanečních parties v hlavním městě i zbytku České republiky, jako jsou klubové party, velké taneční party a festivaly. Každým rokem se aktivně podílí na hudební produkci v klubu Blue Bar na „české Ibize“ – Máchově jezeře a v posledních letech i na přípravách techno-minimalové stage legendárního open air festivalu Mácháč. Pete Walk je také rezidentem známého pražského klubu Studio 54. Během svého působení v oblasti taneční scény si rovněž zahrál po boku velkého množství světových jmen v oblasti taneční hudby.

1) Asi ke zmrzlině, pro její naprostou výjimečnost.
2) Zchladí jejich těla, aby měli dost síly pařit na celý můj set. A stimuluje jejich veškeré smyslové buňky.
3) Nevím o nich. Ba naopak. Má se podávat při všech stavech a onemocněních.
4) Všem, kdo si chtějí poslechnout kvalitní muziku. Nepodávat neandrtálcům. Mohl by jim ztuhnout úsměv na tváři.
5) Asi právě ten dort. Ke zmrzlině se celkem hodí.
6) Spousta lidí. Fifty-fifty kluci a holky. Skvělá hudba a kalba až do rána.
7) Oslava jak má být. Kdo byl na mých narozeninách, tak ví. Zkuste se příští rok stavit.

VJ Aka 47
Andrea Pekárková alias Aka 47 studuje v ateliéru Vizuální komunikace – digitální média Fakulty umění a architektury v Liberci. Věnuje se tvorbě objektů, videa, grafiky a VJingu. Je členkou VJské skupiny Vizual Terrorist a jako videoperformerka doprovází různá hudební tělesa. Ve spolupráci s Helenou Krásovou vede galerii 3×3.

1) Psychedelickej zeleninovej salát.
2) Je to zdravý a svěžounký, ale taky ti to může pěkně pomotat hlavinku.
3) Epilepsie, světloplachost, lobotomie, suchost, ale tyhle kontraindikace jsou relativní.
4) Doporučila bych ji všem, na celým světě. Vyvarovat by se jí neměl nikdo, zavedla bych ji do školních, závodních, nemocničních a dalších jídelen a do všech bufáčů a čtyřek.
5) Celý to je i třešnička, i dort, i třešnička na dortu. Nejde to říct jinak, bohužel.
6) Chlast, papírový bundy a chlebíčky.
7) Záleží na tom, jestli slavíš, že už ti KONEČNĚ je tolik a tolik nebo zapíjíš, že už ti bohužel… je tolik a tolik.

Muzika a obrázky dobrý. A dál?
Na nejstylovější party to chce vybrat exkluzivní ohoz. Pokud ale jdete rovnou z práce, nevěšte hlavu. Kdo se totiž nestihne pořádně vyfintit doma, bude mít příležitost vše přímo na místě doladit u:

dobagu – ekotašky
ToPotěší – design a výroba šperků
ReeflexDesign – reflexní šperky
Acid designs – šperky z recyklu
Kuráž – česká móda, šperky, design
fragil – šály a legíny pro radost
PunkTura – crossover fashion
Crec – oblečení a doplňky

V Klubovně 2. patro bude také stánek Growshop.cz s nabídkou vaporizérů, pěstitelských a kuřáckých potřeb a stánek Hell.cz, kde bude tetovací workshop a nástřik tetování na kůži přes šablony. Celý večírek nafotí kamarádi z PolaroidLove.

A ještě všemi toužebně očekávaný zlatý hřeb večera: stylové půlnoční překvapení si režijně bere pod palec právě studio Hell.cz. Těšte se a třeste se! Voni sou zlý!

Bezmála před rokem jsme vám představili souboj kreslířů zvaný Secret Wars, konkrétně v srpnu 2011. Tato série kreslířských bitev se z celosvětových bojišť dostala i do české kotliny a na konci května kulminovala ve svém velkém finále.

Grand Finále neboli vyvrcholení všech výtvarných soubojů černou barvou na bílém plátně se uskutečnilo v pátek 25. května ve smíchovské MeetFactory. Mezi velkou celorepublikovou konkurencí se dokázali až sem probojovat půvabná Sasanca z Ostravy a svérázný Vladimír Chalupa z Liberce. Pro představu předkládáme přehled jednotlivých zápasů.

14. semifinále:
Sasanca × Vladimír Strejček
13. semifinále:
Oipooik × Vladimír Chalupa
12. 1/4 finále:
Illastration × Oipooik
11. 1/4 finále:
Vladimír Strejček × Tadeáš
10. 1/4 finále:
Vladimír Chalupa × Lazybastard
9. 1/4 finále:
Aargh × Sasanca
8. souboj:
Lazybastard × Troy
7. souboj:
Sasanca × Speedy Johnzales
6. souboj:
Luke Tomski × Illastration
5. souboj:
Aargh × f1pioneer
4. souboj:
Tadeáš × Junk
3. souboj:
Vojta Rada × Vladimír Chalupa
2. souboj:
Oipooik × Kuba zKraje
1. souboj:
Emil Norm × Vladimír Strejček

Na výsledku finále nám natolik záleželo, že jsme kvůli němu dokonce pozdrželi i tisk červnového čísla časopisu. Proto vám můžeme hrdě oznámit, že vítězem historicky prvního finále Secret Wars Česko se stává Vladimír Chalupa. Svým vítězstvím tak kromě potlesku a slávy získává finanční odměnu 30 000 Kč a postup do evropského finále SW v Londýně. Gratulujeme a držíme palce!

Secret Wars Česko Grand Finále Sasanca vs. Vladimír Chalupa
proběhlo 25. 5. 21:00
v MeetFactory, Ke Sklárně 15