Po třiceti letech si Česko přiváží sošku z Oscarů. Jedná se o vůbec první ocenění za dokumentární film pro Českou republiku, přičemž snímek vznikl v česko-dánské koprodukci.

Dokumentární film zaznamenává život ruského učitele na základní škole Pavla Talankina, přezdívaného Paša, jenž je zároveň hlavním protagonistou i spolu-režisérem filmu. Kromě pedagogické činnosti natáčí videa z různých školních akcí a udržuje blízké vztahy se svými žáky, se kterými rád diskutuje. Svou práci má rád.

Vše se však zásadně změní v únoru 2022. Během takzvané „speciální vojenské operace na Ukrajině“ – jak je v Rusku oficiálně označována invaze – se náplň jeho práce promění. Místo běžných školních aktivit je nucen natáčet propagandistický obsah, který se postupně stává součástí vzdělávacího systému. Tato videa musí pravidelně odesílat na ministerstvo školství.

Postupně v něm roste míra zoufalství, kde se sám podílí na propagandě a cítí se příliš malý na to, aby mohl něco změnit. Postupně tak dochází k závěru, že musí emigrovat; záběry ze školy, které se mu podaří převézt přes ruské hranice, se následně stávají základním stavebním kamenem dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi.

Zakázaný film

Paša je po celou dobu filmu postaven před zásadní dilema: odejít, nebo zůstat. Má svůj život v Rusku rád a nechce ho opustit, zároveň však odmítá být nástrojem propagandy. V prostředí, kde dochází k systematickému zamlčování informací, si navíc není jistý, kam až může režim zajít a kdy už on sám začne být problematický. V jeho kabinetu, kde se dříve scházel se studenty, mu visí bílo-modrá vlajka, která reprezentuje ruské protiválečné hnutí a demokratickou opozici, a ruskými úřady je tedy vnímána jako symbol „teroristické organizace”.

Po svém oscarovém vítězství byl film v Rusku zakázán. Soudní řízení proběhlo bez účasti obžalované strany a snímek byl obviněn z podpory extremismu a terorismu, mimo jiné právě kvůli zobrazení bílo-modré vlajky. Producenti filmu, Alžběta Karásková a Radovan Síbrt, k tomu uvedli: „Paradoxně jde o to nejvyšší ocenění, jaké může dokumentární film o současném Rusku obdržet. Pokud režim označí autentické svědectví o rea-litě v ruských školách za propagandu extremismu, je to jen další důkaz paranoie a strachu z pravdy, o kterém náš film vypráví.“

Hranice mezi svědectvím a propagandou

Přestože byl film oceněn Oscarem, cenou BAFTA i na festivalu Sundance, reakce části veřejnosti ukazují hluboké společenské rozdělení. V komentářových diskusích se objevují tvrzení, že „filmy opět vyhrávají za propagandu jako v roce 1939“. Propasti mezi jednotlivými názorovými skupinami jsou natolik hluboké, že někteří diváci zpochybňují i samotnou podstatu dokumentárního filmu.

Podobné téma reflektuje i snímek Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila, který byl nominovaný na Českého lva. Režisér v něm přiváží skupinu lidí, kteří popírají válku na Ukrajině, přímo do míst konfliktu. Ani přímá konfrontace s realitou a možnost být svědkem na vlastní oči následkům zvěrstev, která se tam odehrávají, u nich nevede ke změně postoje.

Film, jenž pojednává o propagandě, se tak sám stává jejím terčem. Na jedné straně je oceňován nejprestižnějšími filmovými cenami, na druhé je označován za manipulativní dílo. Nabízí se proto zásadní otázka: kde končí svědectví a začíná interpretace? Situaci dále komplikuje rozvoj umělé inteligence, která může ještě více zastírat hranici mezi autentickým a uměle vytvořeným obsahem. Ve chvíli, kdy lidé zpochybňují práci dokumentaristů i očitá svědectví, stává se tato krize důvěry více než alarmující.

Pavel Talankin byl zařazen na seznam tzv. „zahraničních agentů“, kam jsou řazeni kritici režimu na základě velmi vágní definice. Znepokojivé je, že podobná rétorika se začíná objevovat i v českém politickém prostředí. V době, kdy je samotná pravda zpochybňována, budou dokumentární filmy reflektující tato témata důležitější než kdy dřív.

Pan Nikdo proti Putinovi
Režie David Borenstein, Pavel Talankin
Dánsko / Česko
2025, 94 min

Po nové filmové adaptaci románu Na větrné hůrce v režii Emerald Fennell se na sociálních sítích strhla úplná bouře. Režisérka se pustila do adaptace jedné z nejznámějších klasik britské literatury a svým odvážným pojetím zároveň znovu otevřela otázku, jak svobodně lze dnes zacházet s literární klasikou.

Emerald Fennell se záměrně pouští do provokativních děl, jak už potvrdila ve svém debutu Nadějná mladá žena (2020) nebo v psychothrilleru Saltburn (2023). I ve své herecké kariéře ztvárnila v britském seriálu The Crown snad tu nejkontroverznější ženu soudobých britských dějin, současnou manželku krále Charlese, Camillu Parker-Bowles.

Ve chvíli, kdy se pustila do adaptace knižní klasiky, nedalo se od ní očekávat nic jiného než to, že svým dílem bude provokovat. Jen možná neprovokovala tak, jak si lidé přáli.

Proč adaptovat klasiku znovu?

Film byl přijat s různými reakcemi – od nadšení a dojetí nad romantikou až po pohoršení a kritiku prázdnoty snímku. Sama Emerald Fennell okomentovala vznik Bouřlivých výšin takto: „Chtěla jsem vytvořit něco, co ve mně vyvolá stejný pocit, jaký jsem měla, když jsem knihu četla poprvé. Je to především emocionální reakce – něco primárního, téměř pudového a se-xuálního.“

Kritika se snesla na casting: Heath-cliffa, v předloze popsaného jako „tmavé pleti“, ztvárnil Jacob Elordi, a náctiletou Catherine, která teprve objevuje svou sexualitu, hraje Margot Robbie, jíž je 35 let. Zároveň největší pobouření vyvolalo to, že snímek vůbec není věrným převedením knihy. Ta už byla zfilmovaná mnohokrát — konkrétně v letech 1939, 1954, 1970, 1992, 2011 a 2022 —, a dostalo se jí tak několik adaptací, které se knižní předlohy držely věrně. Pokud někdo očekával klasické zpracování, šel na špatný film. V čem by spočíval přínos nové adaptace, kdyby šlo jen o další věrnou adaptaci knižní předlohy? A má být cílem filmů pouze převzít knižní dílo a slovo od slova ho převést na filmové plátno?

Emily Brontë a svět Na větrné hůrce

Režisérka pustila uzdu fantazii a – jak mnohokrát v rozhovorech uvedla – její verze filmu má být taková, jakou si ji představovala ve svých čtrnácti letech. Nutno podotknout, že Emerald Fennell vystudovala anglickou literaturu na Oxfordu, tudíž tuto knihu důvěrně zná a velmi dobře věděla, do čeho se pouští. To, že její ambicí ani nebylo udělat „klasický film“, ale vystihnout všechny vjemy a dojmy — dát velký důraz na barvy, kostýmy a atmosféru — snímku naopak vtisklo něco, co kniha nemá.

Příběh nijak nemodernizovala či neupravila, ale značně ho zkrátila a osekala, a snímek tak končí téměř přesně v půlce knihy, která dodávala ději větší intenzitu a hloubku. Možná je to trochu vyprázdněné tím, že jde především o vizuální přínos, ale je na tom něco špatného? Nespočívá právě vytváření nových adaptací v tom, že do nich autor vtiskne něco svého?

Ústředním tématem zůstala nenaplněná láska Heathcliffa a Catherine; film převážně pojednává o tom, jak se dva emocionálně nestabilní lidé, byť se milují, mohou víc zničit, než si pomoci.

Když kontroverze vrací čtenáře ke knize

Kniha Na větrné hůrce, původně vydaná pod mužským pseudonymem Ellis Bell, před dvěma stoletími šokovala veřejnost tím, že ji psala žena. Aktuální filmová adaptace budí možná podobně silné emoce.

Právě silné výtky k tomuto dílu – že nepokrývá celý děj knihy a působí plošeji – vedly ale k alespoň jednomu pozitivnímu výsledku. Spousta lidí začala knihu znovu číst. V Británii podle Penguin Classics vzrostl prodej knihy o 469 %, v Americe se oproti předchozímu roku prodalo více než 180 000 kopií. Právě tato reinterpretace vyvolala zájem – mnoho lidí si knihu chce znovu přečíst, nebo je to naopak motivovalo přečíst si ji poprvé.

Otázkou tedy zůstává: co je u adaptace klasického díla důležitější? Zachovat jí věrnost, a zastínit tak knihu, kterou už nebude potřeba číst, nebo jí dodat vlastní interpretaci a nechat knihu žít dál jako literární text — aby byla dál čtena, nikoli nahrazována filmem?

Bouřlivé výšiny
režie Emerald Fennell
USA, 2026, 136 min

Po úspěchu první série Metoda Markovič: Hojer přišla letos na streamovací platformu Oneplay druhá řada, která se tentokrát soustředí na další známý případ – Jiřího Straku, často označovaného jako spartakiádního vraha. Obstojí druhá řada stejně jako ta první, přestože se obměnila část tvůrčího týmu? Jak se dnes vypráví true crime příběh ve chvíli, kdy je pachatel na svobodě – a jaký dopad má takové vyprávění na pozůstalé?

Seriál zůstává věrný tomu, co mu dalo jméno: osobnosti kriminalisty Jiřího Markoviče a jeho specifické metodě práce. Markovič byl známý svým lidským přístupem při vyšetřování těch nejzávažnějších zločinů i tím, že se dlouhodobě stavěl proti trestu smrti.

Mladý pachatel, staré rány: Metoda Markovič podruhé

Druhá série, která se zaměřuje na další závažný případ, jejž detektiv Jiří Markovič úspěšně vyřešil, ho staví před úplně jiné výzvy. Petr Lněnička v hlavní roli tentokrát nečelí pouze samotnému vyšetřování, ale i okolnostem, které případ Jiřího Straky výrazně komplikují. Vraždy se odehrávají těsně před československou spartakiádou — nejmasovější sportovní akcí v dějinách komunistického Československa. Vyšetřování tak provází silný politický tlak: vedení KSČ usiluje o co nejrychlejší uzavření případu, aby se předešlo jakýmkoliv spekulacím a strachu v době spartakiády.

Herecká sestava i v druhé řadě zůstala stejná. Petr Lněnička jako Jiří Markovič tvoří vyšetřovací tým spolu s Václavem Neužilem a Adamem Mišíkem, jejichž nadřízeného ztvárňuje David Prachař. Výkony herců udržují identitu seriálu, přičemž zobrazení doby je velmi autentické a vizuálně podobné tomu z první série. Režie se však ujali Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar, kteří nahradili Pavla Soukupa.

Jak herce ovlivní ztvárnění takové postavy?

Případ Jiřího Straky byl neobvyklý tím, že pachatelem byl velmi mladý člověk, což výrazně zkomplikovalo výběr představitele hlavní role. Tvůrci vybírali z více než devadesáti uchazečů, přičemž řada herců roli odmítla nebo jim účast zakázali rodiče. Strakovi bylo v době páchání trestné činnosti pouhých šestnáct let. Role se nakonec ujal Maxmilián Kocek, veřejnosti známý především z hlavní role v seriálu Sex O’Clock.

Pro herce musí být nesmírně náročné ztvárnit postavu sériového vraha — už představitel Ladislava Hojera v první sérii, herec Petr Uhlík, otevřeně mluvil o psychické i fyzické zátěži při natáčení. Kvůli předepsané dietě a výraznému úbytku hmotnosti se po skončení natáčení ocitl na hraně poruchy příjmu potravy. Maxmilián Kocek v rozhovorech opakovaně zdůrazňuje, že k roli nepřistupoval identifikačně a nesnažil se do postavy vcítit — i to lze číst jako vědomý způsob, jak se před psychickými dopady role chránit.

Kde končí rekonstrukce a začíná zodpovědnost?

U skutečných příběhů vyvstává zásadní otázka: jaký dopad má jejich zpracování na pozůstalé po obětech, a tentokrát i v situaci, kdy je pachatel stále naživu a na svobodě. Metoda Markovič přitom deklaruje jasný záměr: přiblížit práci kriminalistů.

Tvůrci druhé řady seriálu se setkali s dcerou jedné z obětí a konzultovali s ní použití dobových i archivních záběrů. Snažili se co nejvíce respektovat pohled pozůstalých a minimalizovat další zraňující dopady.

Metoda Markovič: Straka není první ztvárnění tohoto případu. Navíc v roce 2005 byla natočena reportáž v Reportérech ČT v době propuštění Jiřího Straky na svobodu, kde se setkal nejen se svými rodiči a mluvil o svém osudu, ale také se synem jedné ze svých obětí.

Případ spartakiádního vraha tak představuje souhru několika mimořádných okolností — politického tlaku spojeného s nadcházející spartakiádou i neobvyklého mládí pachatele. Právě nízký věk mu zaručil, že nedostal trest smrti, a spolu s pádem režimu mu byl výkon trestu zkrácen; po několika letech tak vězení a léčebnu opustil.

Neobyčejně silný příběh, který je dodnes živým tématem, ať co do zpracování, či výborné policejní práce, díky níž se podařilo pachatele dopadnout. Klademe si otázku, zda se z deviací mohou pachatelé skutečně vyléčit, jak konec režimu ovlivnil výkon trestu a zda je věk tím, co by mělo určovat délku trestu. Odpovědi na tyto otázky dodnes nemáme.

Po čtyřech letech se norský režisér Joachim Trier vrací na filmová plátna se snímkem Citová hodnota. Film je v kinech od konce loňského roku a už stihl posbírat řadu prestižních ocenění — od Velké ceny v Cannes přes Zlatý glóbus pro Stellana Skarsgårda až po triumf na Evropských filmových cenách. Snímek nyní míří i na Oscary. V čem ale spočívá jeho skutečná výjimečnost?

Jednou z hlavních „postav“ filmu není pouze herecké obsazení, ale také dům, v němž se rodinná historie odehrává. Stává se nositelem paměti, samostatnou entitou, kolem níž se točí život jedné rodiny. Nevyřčené příběhy a potlačené emoce se zde setkávají, vrství a odrážejí.

Hlavní roli ztvárnila Renate Reinsve, která zde hraje úspěšnou divadelní herečku a divákům je známá z předchozího Trierova filmu Nejhorší člověk na světě. Její nevyřčené pocity vůči otci, režiséru Gustavovi (Stellan Skarsgård), spolu s prasklinou v domě tvoří ústřední motiv celého snímku. Otec odešel od rodiny před mnoha lety, ale po smrti jejich matky se vrací – tentokrát s plánem zůstat. Gustav, kdysi úspěšný režisér, chce natočit svůj poslední film a nabídne hlavní roli své dceři Noře. Ta ji však odmítá: oponuje, že spolu nejsou schopni ani mluvit, natož aby spolu natočili film. Zároveň se potýká s epizodami deprese a panickými atakami.

Role se nakonec ujímá hollywoodská herečka Rachel Kemp (Elle Fanning), která se s velkou pečlivostí připravuje na první artovou roli. Už během příprav však narazí na překážky: bude „netflixová“ herečka platná v artovém filmu? Problémům také čelí Gustav – kolik kompromisů musí dnes umělec udělat, aby své dílo dokončil a „dobře prodal“? A zůstane tak jeho práce hodnotná?

Režisérova omluva: neschopnost mluvit, vyjádření skrze dílo

Když je Rachel nucená kvůli roli obarvit své blond vlasy na přesnou barvu Gustavovy dcery a roli stále nedokáže přijít na kloub, postupně jí dochází, že tato postava nebyla psaná pro ni – a že ji ani zahrát nemůže. Čtené zkoušky i Gustavův výraz ukazují, že to nefunguje. Role se tak nakonec vzdává.

Nora si scénář přečte až ke konci a čte pasáže, které už dříve zazněly od jiné herečky – vizuálně velmi podobné, nicméně bez příběhu v pozadí. Teprve tehdy si scénář čte a dochází jí, že scénář nebyl psaný pro velkolepost návratu k jeho kariéře, ale že byl psaný pro ni – jako omluva, způsob, jak vysvětlit, co slovy nejde, a vyjádřit své city skrze umění.

Přes neschopnost přímé komunikace Gustav své dceři rozumí hlouběji, než si ona sama uvědomuje. Skrze vyprávění svého vlastního příběhu – včetně traumatu z dětství, mučení jeho matky nacisty a její následné sebevraždy – ukazuje, že hlavním cílem není vyrovnat se se smrtí matky, ale získat odpuštění a pochopení od dcery.

Rodina, čas a smíření

Na rozdíl od filmu Nejhorší člověk na světě, který se soustředí na partnerské vztahy, se Citová hodnota obrací k rodině a času, jenž plyne neúprosně rychle a formuje naše vztahy. Film citlivě zachycuje komplikovaný, mnohovrstevnatý příběh, který nakonec směřuje ke smíření.

Jeden rodinný příběh tak vidíme z několika úhlů, jak jednotlivé prvky zasáhly jednotlivé členy rodiny a kudy se poté ubíraly jejich životní cesty. Důležité je ale to, že se opět jednou setkají. Film tak není ani naivní, ani sentimentálně romantický. Neslibuje jednoduché smíření, pouze hřejivě — a s opatrností — sbližuje lidi, kteří spolu dlouhá léta nebyli schopni ani promluvit.

Citová hodnota
režie Joachim Trier
Norsko / Francie / Dánsko / Německo / Švédsko
2025, 134 min

Nejočekávanějším snímkem letošního roku bude nepochybně další film Christophera Nolana, režiséra filmů oceněných deseti Oscary, který uvedl svůj velkofilm Oppenheimer teprve ani ne tři roky zpět. Po tak krátké době tak přichází snad s ještě větším počinem – Odysseou.

Jedná se o jeho největší projekt (ano, ten, který natočil atomovou bombu, přichází s něčím ještě větším), ve kterém se objeví řada známých herců – Matt Damon, Robert Pattinson, Zendaya, Tom Holland či Anne Hathaway.

Osobně jsem zvědavá, jakým směrem se Nolan v námětech vydá dál. Oppenheimer vycházel z biografické knihy American Prometheus – lze u něj spatřit určitou fascinaci antickou mytologií? Může přijít ještě s něčím větším?

Film bude opět uveden v IMAXu – sám Nolan říká, že už ani v jiném formátu své filmy vidět nechce a netají se tím, že točí především pro kino. Nerad používá triky a v době nástupu AI si myslím, že to jeho díla činí o to lepšími. Využijte tedy výhodu, že v Praze je jediné kino s IMAXem v České republice a zajděte si na film právě tam. Lístky na premiéru v kině IMAX Flora se daly koupit už rok dopředu a byly vyprodané během 12 hodin.

Domácí scéna přinese pokračování true crime seriálu

Očekávaným pokračováním seriálu je také Metoda Markovič: Straka. Seriál už měl svou slavnostní premiéru na brněnském festivalu Serial Killer, diváci se ho ale dočkají až v lednu na službě OnePlay – kde původní tvorba opět zachází do vod true crime, žánru v České republice nesmírně oblíbeného.

Oproti Hojerovi však spartakiádní vrah dodnes žije, byť pod změněným jménem. Mnoho herců tuto nabídku odmítlo – přece jen jde o poměrně ojedinělý případ vraha, který je stále naživu. Seriál si přitom neklade za cíl vraha bulvarizovat; vychází z policejních spisů a dobových materiálů, a je tak syrovější a autentičtější.

Na obsazení samotného Straky se zvažovalo téměř 90 adeptů a mnozí z nich roli odmítli, často dokonce na popud rodičů – spartakiádnímu vrahovi bylo v době spáchání skutků pouhých 16 let. Hlavní roli nakonec ztvární Maximilián Kocek, představitel hlavní postavy v seriálu Sex O’Clock.

Noví režiséři Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar seriál přebírají po Pavlu Soukupovi (režisérovi mimo jiné filmu #annaismissing) a plánují také třetí řadu seriálu i samostatný dokument o vyšetřovateli Jiřím Markovičovi.

Festivalové artové tipy ze Skandinávie a Jižní Koreje

Joachim Trier přišel na konci roku 2025 se snímkem Citová hodnota, který se okamžitě dostal na shortlist Oscarů. Nový film navazuje na jeho úspěch s Nejhorším člověkem na světě a do hlavní role opět obsadil norskou herečku Renate Reinsve, tentokrát spolu se Stellanem Skarsgårdem. Film byl uveden v Cannes, kde sklidil téměř dvacetiminutový potlesk. Pokud jste fanoušci skandinávských filmů, tenhle snímek by vám neměl uniknout.

Dalším snímkem, tentokrát jihokorejským, který se umístil na oscarovém shortlistu, je film Není jiná možnost. Bizarně temný příběh ukazuje, kam až mohou lidé dojít ve chvíli, kdy přijdou o své stabilní místo v prestižní papírenské firmě a jejich dosud dokonalý svět se začne rozpadat. Film už získal pozornost publika v hlavní soutěži benátského festivalu a v hlavní roli se zde představil Lee Byung-hun ze seriálu Squid Game, to vše pod taktovkou režiséra Park Chan-wooka. Diváci z Benátek i Toronta film přirovnávají k jihokorejské filmové senzaci Parazit.

Ačkoliv článek nepokrývá všechny očekávané premiéry roku 2026, výběr těchto filmů a seriálů ukazuje, že je na co se těšit. Ať už jde o velké kinozážitky, silnou domácí tvorbu nebo festivalové snímky, které si nacházejí cestu k širšímu publiku.

Představte si tohle.

Koupíte si lístek na filmovou premiéru. Všude se o ní mluví jako o události roku.

Střih.

V hlavních rolích Jennifer Lawrence a Robert Pattinson.

Zní to jako slibná romantická komedie.

Nebo…?

Film, který má diváky záměrně vyvést z rovnováhy. Vadí vám, když si v tramvaji přisedne někdo s křičícím dítětem? Nebo když na vás pokaždé, když jdete kolem, štěká sousedův malý pes, který se toho nikdy nenabaží? Zneklidňují vás nehty skřípající o tabuli? Pak vás možná rozruší i záběry, v nichž je zeď rozedraná od nehtů až do krve.

Možná jsou poporodní deprese přeceňované a klidný život na venkově dokáže s psychikou zázraky.

Anebo ne?

Romantika? Ne, trochu TikToku

Přestože má film diváka záměrně rozhodit, první polovinu mého kinozážitku mě rušili lidé v publiku. Asi nikdy nepochopím (a jsem ráda, že tomu ani nerozumím), že si někdo v kině nejenže neztiší či nevypne telefon, ale naopak ho každých pět minut vytahuje s jasem nastaveným na maximum. Někteří dokonce během projekce odepisovali na Messengeru, prohlíželi Instagram nebo projížděli TikTok.

Opravdu jsme už klesli tak hluboko, že jsme ztratili schopnost vnímat, co se kolem nás děje? Přiznávám, i já raději chodím do kina právě proto, že se tam dokážu na film soustředit lépe než doma – tam mám tendenci odbíhat. Ale opravdu si někdo koupí lístek na premiéru a stráví ji na mobilu?

Ještě větším paradoxem bylo, že samotný film má diváka znejistit, vyvést z rovnováhy a nabízet nepříliš líbivé scény. Jenže když si vedle mě lidé povídají a scrollují u toho TikTok, působí to ještě rušivěji – a upřímně, mnohem víc než samotný film.

Tak čím to je? Nepřečtou si lidé vůbec, na co jdou? Zjistili, že v hlavních rolích vystupují Jennifer Lawrence a Robert Pattinson, a tak čekali svatbu ve stylu kombinace Stmívání a Hunger Games? Pak chápu, že je výsledný film trochu zmátl.

„První rok je nejnáročnější“

Film je znepokojivý, odkrývá temnější vrstvy lidské psychiky a chvílemi je nepříjemné ho vůbec sledovat. Od první minuty cítíte, že to nemůže dopadnout dobře. Zatímco jiné filmy o psychóze či duševním úpadku často postupně gradují, tady napětí drží konstantní hladinu – jede naplno od začátku až do konce.

Snímek je poměrně minimalistický. Většinu času si musíte vystačit se dvěma hlavními postavami, které se společně nastěhují do domu po Jacksonově strýci, jenž se střelil – do zadku. Dialogů není mnoho, a tak je potřeba spoléhat spíš na atmosféru a vizuální detaily. Starý dům uprostřed polí, cvrčící cikády, vlhkost zdí nasáklých šílenstvím – to všechno vytváří prostředí, kde se smývá rozdíl mezi realitou a halucinací.

Film zachycuje postupně se zhoršující mentální stav, který Grace (Jennifer Lawrence) jako věčně osamělá matka doma prožívá. Zvládá se sice postarat o dítě, ale chvílemi vidí na poli běhat koně nebo po cestě přecházet motocyklisty s přilbou. Divák si nikdy nemůže být jistý, co je skutečné, a co jen výplodem její mysli. V domě se postupně vrší kupy špinavého nádobí a ten jejich pes… neustále štěká. Dokud ho Grace nezastřelí.

Zároveň sledujeme i matku Jacksona (Roberta Pattinsona), která bydlí nedaleko. Ani rok po smrti manžela, s nímž strávila celý život, nemá své myšlenky zcela pohromadě. Po domě chodí jen s nabitou puškou a snaží se přežít první rok po ztrátě. „První rok je nejnáročnější,“ říká snaše – a my víme, že tato věta platí pro obě ženy.

Finále přichází ve chvíli, kdy se přes všechny eskapády pár rozhodne vzít. Grace mezitím sužují manické záchvaty vzteku, chtíče a pláče, zatímco Jackson stále dává přednost lásce – možná i navzdory rozumu. Když si Grace na svatbě rozrazí hlavu o zrcadlo a uteče s dítětem, končí všechno – jak jinak než v psychiatrické léčebně. I z té se nakonec Grace dostane a chvíli to vypadá, že se věci snad dají do pořádku.

„Welcome home, mommy.“

Na konci se zdá, že dům, ve kterém mladá rodina přebývá, i samotná Grace konečně získávají svůj pověstný glow-up. Na chvíli to vypadá, že všechno přece jen skončí dobře – nebo jsem si to alespoň na chvíli myslela. Protože upřímně, to by mě překvapilo. Jenže i v momentu, kdy se zdá, že se v hlavě konečně rozední, přichází znovu úpadek. Jestli tentokrát už definitivní? Těžko říct.

Smutné je, že mě vlastně mnohem víc než samotný film znepokojily reakce lidí v sále. Opravdu jsme ztratili schopnost cokoli skutečně vnímat a vstřebávat? Nebo jsou diváci jen líní číst synopsi a přišli na něco úplně jiného, než čekali? Zřejmě mnoho lidí doufalo, že uvidí Katniss Everdeen, jak si užívá s Edwardem Cullenem. Jenže tohle nedostali – a tak dvě hodiny strávili scrollováním po sociálních sítích.

Die My Love
Lynne Ramsay
Velká Británie, USA, 2025, 118 min

Letošní česká nominace na Oscara – film Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské – ukazuje, že dokument už dávno není jen formát „mluvících hlav“. V současnosti dokumentární film může být esejí, experimentem, performancí – způsobem, jak nahlédnout svět z jiného úhlu.

V říjnu proběhl v Jihlavě už 29. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Festival, který vznikl jako rozradostněný studentský nápad, se pod vedením Marka Hovorky stal jedním z klíčových míst setkávání dokumentaristů z celého světa.

Láska, perspektiva a odvaha porozumět

Festivalová dramaturgie letos představila několik linií – od intimních příběhů po globální témata. Hlavní soutěžní sekce Opus Bonum se zaměřila na hranice – osobní, duchovní, společenské i geografické.

Ji.hlavu letos znovu navštívil významný tchajwanský režisér Tsai Ming-liang, který během festivalu natočí jeden ze svých „chodeckých filmů“. V nich jeho dvorní herec Lee Kang-sheng ztvárňuje buddhistického mnicha, jenž extrémně pomalu kráčí různými místy po celém světě. Tyto filmy se soustředí na plynutí času, meditační klid a kontemplaci – v kontrastu s rušným prostředím měst. O to zajímavější tak bude výsledný snímek, který vznikne právě během živého festivalového dění.

Sekce Česká radost, která představuje nové české dokumentární filmy a tradičně festival zahajuje, uvedla snímek Virtuální přítelkyně Barbory Chalupové o intimitě a digitální éře OnlyFans a také film Kaprálová Petra Záruby o skladatelce Vítězslavě Kaprálové a nové generaci dirigentek.

Téma paměti a identity přinesl snímek Království mýdlových bublin Taťány Markové o rodině Schichtů – zakladatelích „mýdla s jelenem“.

Současné dění silně rezonovalo i ve festivalové znělce ukrajinského režiséra Sergeje Loznici. Odehrává se v metru města Dnipro – místě, kde se každodennost střetává s realitou války. Kontrast mezi ranní špičkou a okamžiky, kdy se lidé skrývají před nálety, odhaluje napětí mezi zahlcením každodenními starostmi a nejistotou ohledně směřování vlastního života.

Jídlo jako útočiště i zrcadlo doby

Někde jsem četla, že bychom se měli přestat chovat, jako by byla normální doba. Není. O pár set kilometrů směrem na východ zuří už několik let válka. Lidmi hýbe klimatická krize, populisté a extremisté na vzestupu, ochrana lidských práv, neustálá inflace, bytová krize… Možná i proto se letošní Ji.hlava obrátila k tématu, které je všem společné: k jídlu.

„Hledali jsme téma, které lidi spojuje. A vyšlo nám z toho jídlo, vaření, stolování. Ukázalo se, jak moc odráží dobu, v níž vzniká,“ říká Marek Hovorka.

Festivalová retrospektiva se věnuje proměnám československé společnosti prostřednictvím kuchyní od padesátých do osmdesátých let – od poválečného nedostatku, centrálního plánování přes etiketu  stolování, vznik polotovarů až ke kulinářským pořadům s Jiřinou Bohdalovou.

Součástí byla i projekce Repas de Bébé Louise Lumièra z roku 1895 – jednoho z prvních filmů vůbec. Zdá se, že fascinace jídlem provází film od samého začátku.

Proč bude dokument vždy důležitý

Jaké příběhy dnes vyprávějí dokumentaristé o světě, který se mění rychleji, než ho stíháme chápat?

Dřív dokument hledal pravdu, dnes spíš zkoumá perspektivu – odkud a kým je vyprávěn.

Éra klasických dokumentů, jak jsme si je dříve představovali, je pryč. Přesto právě dokumentární film nadále nese původní smysl filmu samotného – zaznamenávat skutečnost.

V době, kdy je možné během okamžiku vytvořit jakýkoliv efekt, obraz či postavu – nejen digitálně, ale i pomocí umělé inteligence, se poctivá dokumentární práce stává o to důležitější.

Dnes, kdy dokážeme uměle vytvořit prakticky cokoli, je dokument jedním z posledních způsobů, jak zachytit realitu. I když vždy jen z jednoho pohledu zůstává autentický – lidský.

Možná právě dokument nejlépe ukazuje, jak hledat smysl v době, kdy jsme o něj přišli.

Ať už skrze talíř polévky, nebo jízdu metrem.

Colours of Ostrava, Rock for People, Metronome nebo Beats for Love se předhánějí s headlinery a cílením na co nejširší publikum. Rock for People si vybudoval monopol u ro-ckových fanoušků a letos lákal na Slipknot, Sex Pistols, Fontaines D.C., navrácené Linkin Park či Guns N’ Roses. Kampaně na takové festivaly startují už rok dopředu a postupně odhalují vizuály i headlinery. Reklamy útočí ze všech stran – z billboardů, tramvají, ze zastávek i sociálních sítí. Po konci sezony ale jako by se po nich slehla zem.

Open-air koncerty mají své kouzlo. Když se však podíváme na starší akce, působily mnohem víc jako oslava hudby a interpreta, nejen jako barevná podívaná, jejímž hlavním cílem je přitáhnout pozornost. Festivaly přitom mají sílu představit i interprety, které by publikum jinak minulo. Kratší sety jsou pro kapely příležitostí dostat hudbu k lidem, kteří původně přišli na někoho jiného.

A to vše je jen české měřítko. U obřích akcí, jako jsou Coachella, už je cítit, že se z hudební události stává spíš věc prestiže a přehlídka influencerů než setkání s cílem poslechu hudby.

Blízkost a komunita: podzim v klubech

Na malém prostoru klubu se setkává větší koncentrace hudebních nadšenců. Blízkost k interpretovi i publiku vytváří pocit komunity a skutečného setkání. Dramaturgové tu mají volnější ruku: místo honby za největšími jmény mohou objevovat nové žánry a dávat prostor začínajícím umělcům, ať už domácím, nebo zahraničním. Hudba je tu vždy na prvním místě – teprve potom přichází vše ostatní.

S podzimem začíná klubová sezona, která se oproti festivalům drží vlastního konceptu a necílí na davy, ale na lidi, kteří chtějí hudbu opravdu poslouchat. Kluby nabízejí prostor k setkávání s podobně laděnými fanoušky, možnost potkat interpreta napřímo, odnést si merch nebo desku. Zatímco pro rozběhnutější kapely je výhrou být na festivalovém line-upu, v klubech vzniká prostor hlavně pro ty, kteří si svou základnu teprve hledají.

Pražské Roxy je synonymem divokých devadesátek i ikonou dnešní klubové scény. Kromě hudby se zde v Galerii NOD odehrávají výstavy, autorská čtení či divadelní představení. Hudební dramaturgie odráží současné trendy nezávislé scény, podporuje komunity, mikroscény i umělecké školy. Kluby tak stojí na žánrové rozmanitosti a komunitní energii.

Hudební introverti a extroverti

Přestože se festivaly a kluby liší přístupem, atmosférou i výsledkem, cílová skupina je podobná – mladí lidé mezi 18 a 35 lety, většinou s vyšším vzděláním, aktivní na sociálních sítích. Právě online se jejich zkušenost často završuje: Rock for People má přes 239 tisíc sledujících, během festivalového týdne narostl počet fanoušků o 20 tisíc a příspěvky zasáhly až 22,5 milionů uživatelů po celém světě.

Festivaly se zároveň snaží pracovat i se svou ekologickou stopou – od třídění odpadu přes gastroodpad až po větší podíl veganských a lokálních jídel. Festivaly se ve svém programu snaží oslovit i různé cílové skupiny – od dětí prostřednictvím rodinných či dětských zón a programů pro mladší publikum až po seniory, kterým bývají určeny třeba koncerty lokálních cimbálovek.

Je to jako rozdíl mezi hudebními extroverty a introverty: festivaly zosobňují konzum a touhu po zážitku spolu s co nejvíce lidmi, zatímco kluby kladou důraz na blízkost a hudbu samotnou.

Zážitek vs. prožitek

Festivalová dramaturgie se často řídí požadavky sponzorů a honbou za velkými jmény. Zážitek se měří návštěvností, velikostí stage a dosahem na sítích, zatímco realitou zůstávají fronty a prázdné areály po zbytek roku.

Oba světy – festivaly i kluby – fungují paralelně, ale přinášejí naprosto odlišné zážitky. A možná právě v malých sálech lze zaslechnout to, co by pod nánosem světel a decibelů festivalových areálů zůstalo neslyšitelné. To, co zde zaslechnete, se nedá zachytit do krátkého reelsu – ale v člověku zůstane mnohem déle a hlouběji.

Slovenský snímek Duchoň měl letos slavnostní premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Čím si získal pozornost největšího českého festivalu? Dá se vůbec v našich podmínkách natočit hudební velkofilm, který bude silný, originální a vizuálně atraktivní?

„Duchoň je strhující portrét fascinujícího zpěváka, jehož tvorba se díky mladým slovenským tvůrcům znovu dostává do popředí,“ uvádí umělecký ředitel KVIFF Karel Och. Ostatně – jak často se u nás na filmovém plátně objeví tuzemský výpravný hudební snímek? V záplavě rodinných komedií působí životopisný film o Karolu Duchoňovi – slovenské obdobě Karla Gotta či Toma Jonese – jako vítané osvěžení.

Dějová linka filmu provází životem Karola Duchoně prostřednictvím vzpomínek, které se mu prolétávají hlavou. Objevily se i výtky, že film příliš zkracuje na jednotlivé epizody. Pojednává o jeho hudební kariéře? O alkoholismu? Nebo o tom, jaké to je být umělcem v komunistickém režimu? Možná je o tom všem – ale dá se vůbec shrnout celý lidský život během 99 minut a zároveň se vyhnout nezbytným zkratkám? Cílem filmu není exaktní biografie ani dokument, ale spíše oslava a živá vzpomínka na Karola Duchoně.

Úvodní i závěrečná scéna se odehrává ve studiu, kde Duchoň natočil své poslední vystoupení – Silvestrovskou estrádu. Tento bod se stává klíčovým rámcem celého filmu: začíná jím a na konci se k němu vrací. Hned na počátku diváka vtáhne ruch televizní produkce – desítky tanečnic, ohromný štáb, napjaté očekávání hvězdy. Duchoň přichází na scénu, ale už v těchto okamžicích je divákovi jasné, že již není ve své plné síle. Je malátný, nepřítomný, orosený – alkohol si už dávno začal vybírat svou daň.

V slovenských dolinách

Diváka čeká silný vizuální a hudební zážitek. Karola Duchoně ztvárnil slovenský herec Vladislav Plevčík; jeho proměna maskéry trvala až pět hodin denně. Některé písně zpíval sám herec, nicméně díky technologii AI byl jeho hlas upraven tak, aby co nejvíce připomínal Duchoně, přitom si však zachoval určitou autentičnost. Od barevných tanečních a vizuálních kreací z dob televizních estrád a začátků jeho kariéry spojených s cestováním a hraním na zahraničních scénách se film dostává až do období úpadku Karola Duchoně, kdy problémy s alkoholem už začaly ovlivňovat nejen jeho osobní život, ale také hudbu a vedly poté k zadlužení a nakonec i k jeho smrti.

Film vznikl pod taktovkou slovenského režiséra Petera Bebjaka, českému divákovi známého zejména jako režiséra kriminálních seriálů, například Kriminálky Anděl, Případy I. oddělení či Devadesátky. Právě Devadesátky, které pojednávají o skutečných kriminálních případech z 90. let, ukázaly režisérovu mimořádnou schopnost vystihnout atmosféru doby. A tato schopnost je patrná i v Duchoňovi, kde každý detail dýchá autentičností. Scénář vznikl podle divadelní předlohy Zam pamätá od Jiřího Havelky (scenáristy například Vlastníků, Zahradníkova roku či Mimořádné události).

Karol Duchoň možná pro českého diváka není známým interpretem, zato herecké obsazení může přitáhnout pozornost. Vojtěch Kotek si střihl krátké cameo božského Káji, Vladimír Javorský hraje rádce, který zpěváka odrazuje od zpívání pro režim, a Adrian Jastraban se objeví v roli prototypu komunistického pohlaváře.

Nálady

Zdá se, že vizuální estetika období předchozího režimu a zachycení života z tehdejší doby filmařům stále není vyčerpaná – vzniká pořád mnoho filmů a seriálů z tohoto období. Pokud mohu mluvit za sebe, ani mě jako diváka tato atmosféra neomrzela – naopak, s každým povedeným snímkem si ji vychutnávám stále víc. Částečně proto, že se lépe orientuji v předchozí době, a částečně i z nostalgie po časech, kdy každá dekáda měla své jasně dané trendy, které často vydržely celou dekádu. Možná je pro mou generaci, vyrůstající ve svobodě a zahlcenou nekonečnou nabídkou konzumních možností, právě tato jednolitá podoba věcí – ať už interiérů, oblečení či drobných detailů s nezaměnitelným puncem doby – zvláštním způsobem uklidňující.

Nyní kdy denně vychází tisíce nových skladeb, je zkrátka nepředstavitelné, jak Karol Duchoň v nahrávacím studiu poprvé nahrává píseň Nálady (známou pod názvem Sugar, Sugar od The Archies) a přitom sám v sobě řeší, do jaké míry může být svobodným tvůrcem, který se vzpírá režimu, a do jaké míry musí, pokud chce dál zpívat, ustupovat režimním požadavkům.

Mám ťa rád

Duchoň tedy není jen o vlivu útlaku režimu na zpěváka, který vystupoval v nejprestižnějších západních destinacích, ani o tom, jak alkohol ovlivnil život umělce. Je především o něčem jiném – o životě samotném.

Nejsilněji na mě zapůsobil právě závěr. Když divák očekává, že film skončí smrtí umělce, kamera nás zavede mimo scénu – na vystoupení s jeho nejslavnějším hitem Mám ťa rád. Tam, kde si myslíme, že příběh tragicky končí, přichází připomínka, že hudba přežívá i smrt. A možná právě to je Duchoňův největší odkaz.

Duchoň
režie Peter Bebjak
Slovensko, 2025, 99 min

Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů