Je to už skoro rok, co jsem se tak nějak ztratila v životě. Nebo jak to říct. Najednou jsem stála na ulici a nevěděla jsem, proč a kam mam jít. Bylo jen pár záchytných bodů, které určovaly týden. Všechny byly propojeny s prací. Jen s tím, co musím. Měla jsem strach, že když nebudu dostatečně pracovat, že v tomhle světě nezvládnu fungovat. Že nezvládnu jeho praktickou stránku. Říkal jsi mi, že se musím o sebe postarat. Že když něco dělám dobře, musím za to mít přeci odpovídající ohodnocení. Jenže já jsem pracovala strašně moc. Vlastně i můj volný čas souvisel s prací. Pořád vstřebávám podněty, který pak můžu propojit s nějakým projektem. Pořád mám receptory otevřené a všímám si všeho v okolí. Nejdříve celku a pak jednotlivých detailů. Jsem jako houba, která vše nasává. Je to moje podstata. Vše registruju. Vejdu do místnosti – přečtu atmosféru, složení lidí. Vypočítám ideální konverzační téma. S každým jej najdu. A není to small talk. Vždycky je to nakonec pěkný dialog. Ale je to unavující. Už teď znám svou spokojenou podobu života a tahle to není. Ale ještě jí nechci. Chci si projít vším tím jeho vývojem. Prožít si strasti, abych poznala i jeho hlubiny a mohla se rozmyslet, jestli plavat u břehu a nebo se nechat vozit na loďce. Popisuju to, jak kdyby to byla opravdu otázka výběru. Svobodná vůle. Ale tohle se prostě stalo a já z toho nemůžu ven. Nevybrala jsem si, že najednou stojím na ulici a nevím, proč a kam mam jít. Nic nedává smysl.

Mihotající plamínek svíčky. Bílé kulaté, položené na okně. Za kterou je vidět hrad. Je malý a vypadá, že je strašně daleko. Dojít k němu trvá ale jen deset minut. Malé město s velkým hradem na kopci. Upínám na něj pohled. Na plamen i na hrad. Hledám těch pár neznámých, které mi odpoví na otázku, co je špatně a proč nejsem šťastná. Nemůžu na to přijít. Nikdo mi nevolá a nikdo se mnou nekomunikuje. Zvykla jsem si na vnitřní monology. Je mi dobře samotné. Nebo si to jen nalhávám, protože mi nikdo nevolá a nikdo se mnou nekomunikuje? Při placení jídla se mě nikdo nezeptá, jak se mám. Nikoho nezajímám. Stal se ze mě jenom robot, co plní svou práci. Poznala jsem v baru jednu holku. Začala se se mnou bavit. Nepřišlo mi to divný, taky se bavím s cizíma lidma. Ale tahle slečna měla zvláštní pnutí v hlase. Jakoby se jí měl za chvilku přetrhnout. Nebyl slabý, ale napnutý jak jemný bezbarvý provázek, který se pomalu trhá. Dokázala jsem vnímat hlavně ten. Její slova nebyla podstatná. Vlastně byla dost prázdná. Její slova byla pouze prostředníkem k tomu se se mnou propojit, dát do řeči. Mluvil za ní její hlas. Nebylo jí dobře a potřebovala pomoc. Daly jsme si víno a pak z ní vylezlo, že má už přes rok přítele, který jí ubližuje. Ona ví, že to není dobře. Nechce si nechat ubližovat. Ale je hodně plachá a introvertní a strašně těžko se jí mluví o pocitech. Vlastně ty skutečné skrývá a sděluje jen to, co má pocit, že se očekává, aby řekla. Nedovolí si být upřímná, protože se bojí odsouzení od druhých. Skrze večer jsme se dostaly k docela niternému dialogu. Dala jsem jí prostor a naslouchala, aby se mohla otevřít. Cítila jsem, že o tom moc potřebuje mluvit. Že neví, co s tím, protože svého přítele nechce opustit. On je její svět. Její představa autority, která jí v životě chyběla. A došlo to tak daleko, že i násilí, které jí způsobuje, bere jako adekvátní chování, protože má pocit, že je špatná a že si ani nic jiného nezaslouží. Poslouchala jsem jí a těžko se mi cokoli říkalo. Říkala, že jí je vlastně čím dál hůř. Že už vůbec neví, kdo je a on je její jediná jistota a je ráda, že ji neopustí, protože by si nikoho jiného nedokázala najít. Její slova byla bizarní, ale autentická. Nevěděla jsem, co jí sdělit. Její fixace na někoho, kdo jí ubližuje, byla natolik bezvýchodná, že nemělo smysl dávat jí racionální řešení. Stejně tak neláskyplný pohled samu na sebe bylo nereálné jedním slovem změnit. Musela být hodně sama a nevěřit si, když svou hodnotu nechává takhle snižovat někým, kdo jí ubližuje. Je to kruh, ze kterého se nedá bez pomoci odejít. Není síla udělat jakýkoli krok ze stereotypu, který je destruktivní, ale ve kterém není sama a který je jedinou jistotou. A někdy je lepší špatná jistota než žádná. Říkala, že se z toho vztahu strašně chce dostat pryč, že občas najde odhodlání a řekne si, že ho skončí, ale ta energie ji brzy opustí. Pak se zase objeví on, ona je šťastná a věří, že už se násilí nebude opakovat, ale skončí zase s pláčem a monoklem.

Ten večer ve mně zanechal trpké rozpoložení. Všichni prožíváme tolik bolestivých věcí, které na povrch vyplavou jen zřídka. Kdybychom o svých pocitech dokázali mluvit, ulevilo by se nám. Ale stydíme se za svá traumata. Jakoby to snad byly naše chyby. Ty zranitelné stránky nechceme před druhými otevřít. Mluvit o problémech by je ale dokázalo z části vyřešit.

Lucii jsem pak už nepotkala. Váhala jsem, jestli jí hledat. Dostala jsem pocit zodpovědnosti za dění v příštím dnech jejího života. Jakoby to vše, co mi dokázala jako cizímu člověku sdělit, byla už poslední snaha zavolat o pomoc.

Mihotající plamínek svíčky. Bílé kulaté, položené na okně. Za kterou je vidět hrad. Je malý a vypadá, že je strašně daleko. Malé město s velkým hradem na kopci. Upínám na něj pohled. Na plamen i na hrad. Můj další večer.

Ranní cestou do práce jsem naplňovala každodenní stereotyp. Dnes ho ale narušila scéna s osobou, která pobíhala nahá po ulici a stavěla kolem sebe bariéry z věcí, které nacházela kolem sebe. Vyděsilo mě to. Byla to Lucie a došla tak daleko ve svém zoufalství ze vztahu, ze kterého se nedokázala s pocitem bezbrannosti vyvléct, až to udělala skutečně a naprosto zoufale na veřejnosti. Po chvíli jí odvezla policie. Musím být teď víc obezřetná k druhým a víc je poslouchat. Dokázat slyšet slova mezi řádky, volat jim a ptát se, jak se mají. ∞

Všichni hrajeme. Prohlásil. Je to věc volby. Hrajeme, protože se bojíme. Protože máme pocit, že to v tomhle světě jinak nejde. Jedna tvář pro všechny, druhá pro blízké. A třetí teprve sami poznáváme.

Je to věc volby. Samozřejmě, že hrajeme, protože se bojíme. Přebíráme dress code doby, abychom příliš nevybočovali. Zrcadlíme druhé, abychom s nimi byli v harmonii a ne v konfliktu. Chceme klid a bezpečí. Je to ale paradoxní. Vždyť ta černá, kterou nosíme, ze které jsme si vytvořili brnění, nás akorát oddaluje od sebe sama. Stavíme si mezi sebou bariéry, působíme nepřístupně. Dáváme najevo, jak se sami bojíme. Chceme splynout s anonymitou, nebýt viděni. Vysíláme úplný opak otevřenosti, vřelosti a lásky. Už ani neznáme naplnění těch slov. Vztahy jsou plytké. Children of the plastic faces. Všichni vypadají jeden jako druhej. Na Instagramu jsou samé fotky jídla. Co to je za životy? A co mám já v tomhle světě hledat? Opravdu musím zapadnout do stereotypu, jediné zdánlivé jistoty, která se nám stává bezpečím, jinak nepřežiju? Slovo přítel už nabylo úplně jiného obsahu. Všechny je máme na jednom displeji a zároveň dostatečně daleko, že si navzájem nevidíme do očí. Jenom do těch na profilovce. Jak pak můžeme poznat vřelost a lásku, když právě v očích se zračí? Chci se vrátit zpátky k sobě, Ondřeji. Není mi v tomhle světě dobře. Něco se stalo. Ale že se to stalo, jsem zjistila, až když už jsem v tom byla chycená. V něčem, co se stále snažím rozšifrovat. Na pár chvil jsem zavřela oči, den co den jsem se probouzela a plnila to, co jsem měla, takzvaně, a najednou je všechno jinak. A já se to snažím odsekat. Snažím se oloupat ten tunový pomeranč. Má ale tolik vrstev, že mě to ohromně vyčerpává. Materiální svět mě vyčerpává. Je nastavený na úplně jiné hodnoty. Peníze nevedou ke štěstí. Ale potřebuješ je, abys přežil. Musíš prostě platit složenky. A pak se ti už těžko zvažuje, co v životě má smysl, když to, co za něj považuješ, tě nechává živořit. Peníze nepřináší smysl, mohou ale přinést spokojenost. Pořídíš si to, co potřebuješ, aby ses cítil dobře. V tomhle životě.

Lásku na profilovce nenajdeš
Potřebuju cítit smysl. Že to, co dělám, ho má. To je pro mě důležité. Moje srdce ví, že mi není dobře. Že je to všechno zlatá klec. Fikční svět, který mě pohltil. Potřebuju se vrátit zpátky k sobě, Ondřeji. Tolik z nás se to bojí udělat, že nakonec svůj strach ani nepřekročí. Spíme a přitom můžeme žít přesně to, co bychom si přáli. Společně sdílet a společně vytvářet. Podivně jsme se separovali do svých malých bezpečných světů, ale stejně cítíme, že to nějak nefunguje. Hlava rozhoduje za srdce. Zcela jsme přestali používat intuici. Budoucnost je nejistá a jediným průvodcem je intuice, protože ta nás vede podle našich skutečných vnitřních tužeb. Proč jsme přestali poslouchat odpovědi, které už dávno známe? Dávno víme, proč jsme tady. Racionalita? Strach? Zabíjí naši skutečnou cestu. Opakem lásky není nenávist, ale strach. A my jsme mu podlehli a zavřeli svoje srdce, aby nám nemohl nikdo ublížit. A tak ubližujeme hlavně sami sobě. Chováme se, jak kdybychom byli neustále sledováni. Jak kdyby nás snímala kamera na každém kroku. Nejsme autentičtí. Jsme loutky obav. A tolik svých vrstev, které bychom si mohli v životě užít, nakonec ani nepoznáme. Ze strachu. Ze strachu, že bychom se najednou chovali jinak, než se od nás očekává. Ale i to očekávání je jenom naší představou, naším dozorcem, který kontroluje, abychom byli adekvátní. Abychom se chovali tak, jak máme. Strach nás zkrotil do uniformity. Jako diváky v hledišti. Díváme se na to, co bychom mohli žít. Na konci představení zatleskáme. Známe přeci pravidla správného diváka. A učíme se pravidla správného člověka. Spořádaného občana, který je vzdělaný, má vhodného partnera, za plný úvazek svého času si jako kompenzaci odjede na dovču a pak se vrátí zpátky do poslušného života. Přesně takhle žiješ i ty. Jsi konvenční a správný. A já nepředvídatelná holka, co udělá ostudu, protože na koncertě vstane od stolu a jde tancovat. Tolik nepochopení. Tolik vzájemného nepochopení. Tolik strachu.

Třetí tvář je nekonečná
Seděli jsme na střeše. Na jednom z našich nejoblíbenějších míst, kde se nám myšlenky zhmotňovaly před očima. Mraky se měnily jak tahy štětce na plátně. Byl slyšet ruch města, který se z té vzdálenosti stal pouhou kulisou. Bezpečně vzdálenou realitou. Chvilkama jsme víc mlčeli než mluvili a přesto sdíleli. Sounáležitost. Bylo nám tam tak dobře, spolu, vysoko nad zemí.

Co ta třetí tvář? Není jenom jediná. Spoustu z těch dalších nemáš ani možnost poznat. Neznáš sám sebe, když jsi sám. Poznáváš se v kontextu. V dialozích s druhými. Se zážitky s druhými. V nových situacích, ve kterých se musíš rozhodnout, jak se zachováš. A častokrát sám sebe překvapíš. Nikdy sám sebe nepoznáš, když zapadneš do komfortní zóny a každodenního stereotypu.

Chci si koupit dodávku. Přestavět si ji. Udělat z ní krásné útulné místo plné fotek, sukulentů a nádobí se vzory. A odjet. Ztratila jsem tu dětskou zvídavost. Upadla do frustrace stereotypu, ve kterém není co objevovat. Zavřela jsem své dětské oči a jen slepě plním, co musím. Nežiju skoro vůbec v přítomnosti. Tak mi chybí vidět autentické lidské příběhy, cítit vřelost nových setkání, objevovat další podoby lidského života. Vidět, jak jsme jiní a přesto stejní. Ztrácet předsudky. A ztrácet strach. Zkoumat krásu na dotek. A zachycovat ji skrze fotoaparát. Začnu zase fotit. Chci se navrátit zpátky k sobě. Zpátky k sobě skrze lidi. Ale nechci sama. Chci to sdílet. Až pak pro mě mají takové hodnoty smysl. Pojedeš se mnou? ∞

Někdy hledáš ráj a ten skutečný máš jenom stovku kilometrů od domu.

Ta správná příležitost, jak se pozná? Plánovat nebo jednat spontánně? Vždycky, když plánuju, potřebuju, abych vše vyšlo do jediného detailu. Prožitek se ale pak stává takovou nějakou nezáživnou, nemastnou neslanou, chvílí života. Naplňování předem napsaného scénáře. A co se nestane podle plánu, zneklidňuje. Ty nejsilnější okamžiky vznikají ze spontaneity. A nejlepší je to tak trochu promíchat. Ale netřepat.

Lezli jsme na střechu. Tak to začalo. Vždycky jsem prozkoumávala místa, který byly buď zavřený, nesmělo se tam a nebo by tam nikoho nenapadlo jít. Bunkrama v dětství to začalo a opuštěnýma domama to snad neskončí. Ten pocit objevování, touha po nalezení čehokoli, co překvapí. Dostat se někam, kde nemáš být. Vniknout tam. I holky si potřebujou užít tenhle přístup. Střechy jsou ale nejlepší. Vidíš všechno jako malinký hračky, jako hrací plochu, kterou máš před sebou, tebe nikdo nevidí, za chvíli máš západ slunce celej pro sebe a k snídani zase jeho východ. No rozplývám se, je to tak. Jak malá holka.

Flow jenom za odměnu
Všechno, co si myslíš, že víš, je stejně jenom klam. Subjektivní úhel pohledu. Složený ze znalostí, zkušeností, fantazie, předsudků. Ve skutečnosti nevíš nic. Ale přesto si potřebuješ skládat z úsudků pevnou půdu pod nohy. Dláždit vzduchoprázdno dlažebníma kostkama. Flow je jenom za odměnu.

Rozkrývali se přede mnou hory a já začínala cítit volnost. Že jsem konečně správně. Pryč od betonových kulis všech těch iluzivních her, kterých je město plné. A které musíš hrát, abys přežil. Je nutné z nich pravidelně vystupovat, jinak zapomeneš, že nejsou autentické. Přes hluk všech těch jejích hráčů se lehko ohluchne. V lese šumí listí. A slyšíš sebe sama. Tam můžeš hledat pravdu, kterou nelze zpochybnit.

Vedli jsme dialogy plný smíchu a zapíjeli je různýma místníma pivovarama. Nejlíp chutnala desítka po prvním nejnáročnějším stoupání. Horská bouda u domu starý Marty, která zabila svý dva muže. Místo, kde si už jenom kvůli týhle povídačce dáš další. A nemáš výčitky, protože víš, že máš před sebou dalších dvacet kilometrů a nekonečně mnoho času. Mimo město plyne čas jinak.

Snažila jsem se z tebe vytáhnout, kdo vlastně jsi. Pořád mluvíš, vyprávíš, ale nemůžu tě přečíst. Historky jako z nedělního rádiového vysílání okurkové sezóny a já tě chtěla slyšet mlčet v lese.

Tolik věcí se stane, ani nevíš jak. A pak si jen zpětně říkáš, jak je ten život úžasnej, jak umí překvapovat. Že umí dávat. Že ho můžeš jen nechat plynout a užívat si jeho možností. Všechno je pak daleko lehčí a je ti dobře, cítíš se bezpečně.

Když už jsme měli v dalším dni v nohách skoro padesátý kilometr, poznávala jsem, jak se hranice mezi mnou a tebou stírají. Odeznělo množství maskovacích dialogů a tvoje tvář se začala měnit ve známější. Hory sbližují. Ještě to nekončí a už nezačíná. ∞

Kdybych ti mohla říct cokoli, než odejdeš. Mlčela bych.

Těžko vtěsnat do pár slov tolik chvil. Vytvořili jsme tvar ze tmy, ze strachu a pochybností. Vyděsila jsem tě, protože jsi ve mně uviděl sebe. Hledání, kritiku a nespokojenost. To, co čerstvost nezná a zralost by překlenula. A my jako objekty z betonu stojíme někde v polovině mostu. V dálce jsou ještě pořád naše sny a podoba, za kterou se snažíme jít. A za zádama už jsou slyšet kroky jednorožců, který nás doháněj a jdou nám s růžovou lehkostí ukázat, že na rozdíl od nás mají čtyři nohy a celý svět před sebou. Stojíme a bolí nás záda, který nám těžknou pod deštěm, spalují je sluneční paprsky, přikryje je noc a ranní chlad zase rozkmitá kůži. Nemůžeš mi dát to, co potřebuju. Nemůžeš mi dát sebe, protože ty nejsi ty. Jsi sebeklamem, přežíváš dny do těch dalších a mezitím se snažíš rozbít ten beton. Kolem nás svítá a my přecházíme po nuseláku. Nekonečný noci Prahou, co vedou na různá místa, která spojuje naše blízkost. Chvíle jako pro ubalení cigarety, kdybych kouřila. Chvíle, která ti neuteče v rychlosti pracovního dne. Jenom tvoje chvíle. A jenom moje chvíle.

Dveře do sám sebe
Umění by nemělo být byznysem. Stejně tak naplňování institucionálního kánonu netvoří umělce. Umělec je člověk, který přijal, že musí jít po své životní cestě sám. Že sám se narodil a sám také zemře. A všechno ostatní je jen iluzí, aby strach ze sebepoznání nebyl tak velký. A čím hlubší poznání, tím větší nemožnost naplňovat jakékoli obecné standardy. Jakékoli škatulky a očekávání. Čím větší poznání, tím větší svoboda, která je pro nesvobodné děsivá a nepochopitelná. Jakmile jednou otevřeš dveře do sám sebe, jen těžko se můžeš vrátit.

Tak často mlčím. Není třeba mluvit. Zaplňovat strach z ticha a strach ze samoty prázdnými diskuzemi. Pak se vrátit domu. Pár hodin se vyspat a vzbudit se do dalšího dne, kterému uteče smysl, ale bude naplněn dalšími slovy. O čemkoli, co zrovna letí kolem. Rekapitulace memů z Facebooku, probrání příspěvků všech přátel i nepřátel z Facebooku. I na politiku dojde. Klasickej a vášnivej intelektuální smalltalk. To je nejlepší téma. Budí pocit důležitosti a vzdělanosti a vyvolává emoce.

Utéct looserovství
Rozvaluješ se v křesle a já kolem tebe šůruju. Nemůžu se dívat na ten nepořádek, co máš kolem sebe. Poházený značkový hadry, mac sem mac tam, ale hodnoty nula. Nedokážeš si uklidit kolem sebe, jak máš pak mít srovnaný věci v sobě? Já si volím pořád nějaký překážky, abych se posunula. Ty si koupíš drahý věci a zaplácneš jima prázdnotu, kterou máš v životě. Na uších drahý sluchátka, abys náhodou neslyšel, že se ti snažím tohle všechno říct. Ale přeci nebudu tvoje matka, to mě samotnou fakt ponižuje. Ztracený kluci. Tak moc je těžké dospět. Nedokážu se koukat, jak se v tom životě plácáš. Je mi to líto. Irituje mě to. Sedíš za kompem a skroluješ všechny možný i nemožný stránky, protože nevíš, co jinýho dělat. A nebo chodíš z akce na akci, protože to je zábavný a nemusíš si připadat jako looser, kterýmu akorát běhá v hlavě, jakej je looser. Je to divný období. Ten začátek dospělosti. Najednou je prázdno a nikdo ti neřiká, co máš dělat. Zodpovědnost sám za sebe. Ale dost se plete s vyděláním pár šupů, za který si můžeš najednou koupit, co tě napadne a zvát holky na drinky a připadat si jako chlap.

A co já s tím vším mám dělat. Chci vytvořit vztah, ale není s kým. Od zodpovědnosti se utíká na večírky a od vlastního života do virtuálního. Ženy nemohou být ženami, protože muži jsou ztracení. ∞

Všichni to řešíme. Já i ty. I když máš plány, spousta věcí je stejně najednou jinak. Plány tě aspoň trochu kotví v klidu. Takzvaně víš, co bude. Stejně je to ale všechno nahodilost. A my všichni jsme v tomhle světě lost.

Po překonání traumatu z toho, že tady jsme. Že tady vůbec jsme. Že jsme se do tohohle prostoru dostali zase jenom kvůli další nahodilosti, která možná… byla tak trochu v plánu. Přijímáme sebe samé v podobě, kterou jsme si nevybrali. A kterou můžeme měnit jen trochu.

Dorůstáme do podoby sebe sama. Danosti, kterou lze kultivovat, ale ne změnit. Přebíráme sebe sama jako jediný možný nástroj bytí v tomhle vakuu jménem Země. Po touhách vzdálit se od ní a překonat předurčenou malost. Po touhách být víc než člověkem. Po těch touhách se nakonec ale stejně smíříme s gravitací a denním stereotypem. Ubývá energie pro vzdor a ubývá i čas. Běží nějak rychleji. Utíká. Už není přímo úměrný množství energie. Dny se najednou zrychlují, protože energie je méně. A méně. A méně. A možností čím dál více. A to vědomí, že si nelze vybrat všechny, se stává frustrací. A následnou paralýzou. Nutností určit si priority. A vybrat si jen něco. Z toho všeho. A tak se nakonec smíříme s fixní podobou své podoby. Doby štěstí i nehody. Náhody splétající cesty s dalšími náhodnými chodci na naší cestě, do které jsme se i my připletli. Na cestě osvětlené dnem a v noci pouličním světlem. Na cestě náhod, povyků i vzlyků. Hledání smyslu a unikání povinnostem. Jako by ten přísný sekuriťák čekal, až nás bude moct vyhodit z našeho života, protože mu nebude dostatečně dobrý náš obličej. V úsměvu bude číst výsměch a sám přes svoje komplexy se neotevře přijetí vřelosti.

Vždycky klopýtám, když mám pocit, že mě má život ve svých rukou. Pak pospíchám. Kamkoli. Dokud ho nenajdu, nejdu spát. Pak se mi ho na pár dní podaří chytit do těch svých. Chápat, proč jsou věci tak. Či onak. Na omak dá se hned poznat. Jestli to půjde nebo nepůjde. Jestli se ještě uvidíme nebo jestli nejsme kompatibilní ani myšlenkově, ani fyzicky.

Nahodile nalhávat
Mohl bych žít s tebou, mohl bych žít klidně s ní. Nejsem holka, co na první pohled pere ponožky. A jsem ambiciozní, protože nekoukám na seriály a netěším se, až si sednu do křesla a nebudu nic dělat. A proto jsi s ní. I když to nebude na furt a ty to víš. Ale myslim, že si to jen nalháváš.

Nahodilost nás k sobě spletla. Jako slunečnice, co se lekly světla. Lidi bez vášně jsou vata ulic. Zavřít oči je jediná cesta, jak je bez úhony projít. Nenechat se roztavit a dojit. Zachovat si tvar. Ale nikdy nepřiznat, že si těma vypranýma ponožkama občas vycpáváš rozkrok.

Obsah je daný a záleží na formě. A já se buď nechám zničit sama sebou. A nebo mě zachráníš a zkultivuješ. Sešněruješ do řádu. A já tě za to budu milovat. Nebo se ztratím ve své nekonečnosti, která nemá hranice. Může směřovat kamkoli, ale zároveň často nemá důvod. Tenhle celek spěje ke zničení sebe sama. Je to zvíře odloučené od smečky. Jediná jeho výhoda je lidská podoba, která mu umožňuje nahodile mezi lidma přežívat. Hrdá šelma s mimikry. A pud sebezáchovy v těch nejkrušnějších chvílích probouzí všechny poznané a nenáviděné vlastnosti, které jsou ale paradoxně zároveň jediným darem, který umožňuje přežít.

Je to rozhraní dvou světů. Můžeš se nechat zachránit nebo začít sám zachraňovat druhé a utéct tak od sebezničující podstaty. Zapomenout na sebe a věnovat se druhým. A nebo bezmezně tu podstatu naplňovat a jednou nad sebou zvítězit. Smrtí.

Já už jsem propásla ten čas, kdy bylo možné mě ochočit. Jediná možnost je propadnout své vášni. A nechat se jí zničit. ∞

Experiment? Mám pocit, že to je celý můj život.

Tolikrát se přesvědčuju o tom, co nechci. Tolik kompromisů a pořád je jich málo proto, abych konečně přestala experimentovat a měla to, co chci skutečně.

Nejtěžší je odolat té bezbřehosti možností. Každá dá prostor příběhu. Vytvoří podobu života, který je nadosah. Zdánlivě. A než se z těch představ člověk vynoří, zjistí, že prožít je už je pozdě, protože moc dlouho váhal. Jenom plaval v myšlenkách. Snad stále na něco čekal, než šel za tím, co skutečně chtěl. Třeba ze strachu a nebo z nutnosti si věčně něco ztěžovat a komplikovat, protože ke spokojenosti přeci nemůže vést snadná cesta. Možná je to experimentování sama se sebou. Kolik toho ještě snesu a jak dlouho sama sobě ještě budu povolovat všechny tyhle výstřelky, než řeknu dost. Kompromisy. Neustálé kompromisy. Espresso lungo. Ne Americano. A pak si správně vybrat, když to samé není to samé.

Dobré věci stačí udělat a budou fungovat – průměrné věci musíš dělat dlouho a bude se o nich vědět
Život v kruhu. V cyklech. V letokruzích. Kůra mě obaluje a já prožívám stále to stejné dokola, co k tomu dokonalému tvaru náleží. Nejsem doktorka, protože jsem se nenarodila v lékařské rodině a většinou si vybírám na základě vylučovacího sytému. Spíš vím, co nechci. Na medicínu by mě ani ve snu nenapadlo jít. A proto píšu tyhle řádky. Protože jinak bych na ně neměla čas a ani prostor v hlavě. Zaplnilo by ho to opravdu důležité a podstatné. Nepodstatným. Nereálným. Nerealizovatelným. Neuskutečnitelným. Jednodušším. Jednodušším, než se odvážit riskovat. Bojím se toho. Chci, aby všechno vyšlo podle plánu, který ale kreslím, když mám zrovna tužku po ruce.

Moc přemýšlíš, ve všem se babráš, nad vším hloubáš, chceš znát kloub každé věci, porozumět všemu, co existuje. Občas ani nemluvíš, protože to není potřeba. Občas jen sedíš a nic neděláš, protože nic jiného potřeba také není. A pak vaříš kafe v kavárně, protože sám o sobě moc pochybuješ a nevěříš si a potřebuješ nějak zaplatit nájem.

Všechno, co se dosud stalo, se muselo stát. Stejně jako to odtrhnutí nalomeného nehtu. Jsou věci, které už člověku prostě nenáleží a on jenom nemá sílu odstřihnout je sám.

I tobě se ty letokruhy vrství. Sám to víš, ale říkáš si, že máš čas. Máš čas na to dostat, co opravdu chceš. A tak děláš ty kompromisy taky. A nebo čekáš, až já ty kompromisy konečně přestanu dělat. ∞

Čekáš na tyhle řádky. Fikci života. S trochou pravdy. Která je stejně ale jen otázkou úhlu pohledu.

Roztěkanost. Několik paralelních vláken dialogů v Messengeru. Cink každou vteřinu. Tu nečekanou. Kteroukoli. Vyruší a leká. Obsah občas léčí. Zvlášť takový, na který čekáš. Pod nadvládou komunikace utíkáš současné chvíli a spřádáš sociální kontakty do jedné celistvé sítě. Jsme pavouci s emotikony na zádech. Lze si toho tolik sdělit, tolik sdílet. A ani se nevidět. Stačí nám nebýt sami v záplavě cizosti velkoměsta. Zaplnit prostor neznámého čímkoli, co nám vezme potenciál strachu. A tak si… Povídáme o blbostech. O tom, že zrovna oba někam jedeme. Že z okýnka cesta hezky utíká. Ty stromy a pole. Pokaždé stejná krajina, ale vždy uchvacující, jako by se právě zrodila. Jen ji vtěsnat do krychle a dát si ji jako těžítko na stůl. Zážitky, které jsou tak očekávatelné a všední, ale přesto se v nich nenecháme sami se sebou. Sami se svou myslí. Utíkáme myšlenkám. Zaplňujeme prázdnotu, třeba čímkoli.

Každá tvá reakce je čitelností tebe sama. Způsobu tvého přemýšlení. Nazírání na realitu. Tak často nevěřím vlastním uším a nechápu, jak mohou být některé světy tolik vzdálené a jejich interpretace natolik odlišná. Kde je pak pravda, když vše je jen otázkou úhlu pohledu. Najít tak společný jazyk pro pojmenování jednoho. Pravdu, která je ale pouze a jen tehdy, když je. Kéž bychom se na její podobě shodli. Možná je ta shoda jen o hledání toho nejpodobnějšího páru očí na to kolem, co nazýváme realitou. Ale i tak mohou být totožná pouze slova a jejich obsah je zase další subjektivní rovinou.

Co nás dva k sobě vlastně pojí? Napájí nás touha po pochopení. Vždyť tě děsí iracionalita, kterou ztělesňuju. Nepředvídatelnost. Záměrné bourání stereotypů. V každém mém druhém slově čekáš útok. Bouři, ženoucí se proti tobě. Změť myšlenek, které motají pravdu do subjektivity. Pravdu má ten hlasitější. Rychlejší. Ten, který dialog zakončí tečkou. Ale přitom já jenom jsem. Nesnášíš to. A přesto ti nemůžu odejít z hlavy. Analyzuješ, přemítáš, snažíš se pochopit. Pojí nás hledání pravdy.

Řekla jsem, že potřebuju ukotvit. Na chvíli se zklidnit. Zkrotit ten vítr klidem, abych si trochu odpočinula. Neznamená to usadit se. Znamená to trávit večery i  s tebou a nevracet se domů k ránu pokaždé odjinud a často jinam.

Ve vší té kvantitě komunikace pořád ale preferuju kvalitu. Udržuju osobní vztahy, na které si dělám čas. Jsou pro mě hodnotou. Prioritou. Společné prožitky, společné sdílení. Čím dál častěji vypínám virtuální světy. Občas i telefon. Očišťuju se od informačního smogu. Žít v realitě, být v přítomnosti. Bez připojení. To je luxus dnešních dnů.

Vylil jsi na mě celou svou mysl. Jak žhavou lávu na porcelánovou panenku. Neustále vytváříš scénáře. Hodnotíš situaci. Hledáš odpovědi na minulé i budoucí. Nemůžeš se dostat z hlavy. Tuny ocele zatěžkávají lehkost prožívání. Brutalismus postavený z šedé kůry mozkové, protože beton je v téhle architektuře passé. Potřebuješ si postavit podobu světa, aby se ti v něm dařilo žít. Aby zem pod nohama měla konkrétní vzor a na ulici jsi nepotkal neznámé. Abys měl jistotu, co bude. Kéž by ses nadechnul a nechal nějaké věci prostě plynout. Přijal je a bral je takové, jaké jsou. Do stejné vody taky dvakrát nevstoupíš. Plyne a když vkročíš třeba po sté, bude už zcela jinou. Nesnaž se jí stavit hráz svými definicemi. Nech ji téct a lotosy k tobě připlaví.

Miluju, jak je v zimních měsících brzy tma. Natáhne se čas pro klid. Pro ztišení. Nocí prostupují světla. Z bytů, z ulic. Teplý odstín žluté. Ne agresivní studené světlo, které svítí v supermarketech a pálí osm hodin denně lidem v korporátech do očí, aby efektivita práce byla ještě vyšší. Tohle je přívětivé. Když přimhouřím oči, tak vypadají jako hvězdy. A když si sundám brýle, jsem ve scéně fantasy příběhu. Ulice se lesknou, protože sníh na nich dlouho nevydrží. Je nad nulou. A ony odráží všechnu tu atmosféru jako zrcadlo. Těším se na cestu domů. Na magickou procházku. Nevadí mi jít sama. Ráda se procházím prázdným městem, když už všichni spí. Celé pak patří mně a můžu si prohlédnout každý jeho detail. Znát každý výhled na město a vědět, kde je těch pár večerek, které jsou jediné nonstop. Jsou to většinou dlouhé cesty, protože noční spoje už ujely. Nemusím spěchat, noc je dlouhá. A doma, tam bude taky úplná tma. Jen díky jemnému světlu pouliční lampy, které mi prochází oknem do pokoje, nevrazím do křesla a zvládnu si pustit vinyl. Ne kvůli trendu, protože je to teď zase cool. Ten zvuk je nepopsatelný. Žádná komprimace výšek a basů. Nahrávka v celém svém zvukovém spektru. Ležím v posteli a pozoruju k tomu projekci na obloze skrze okno. Skoro usínám, spíš sním. Není lepších zimních dnů. Nocí.

Nevím, co ta jedna naše společná znamenala. Hodně rumu ve správný čas a na správném místě. Možná. Každopádně jediná jistota teď je, že vše nechám plynout. ∞

Hutný hnus nechutného kouřového oparu. Rozteklost, která se line od baru. Místo, kde nechceš být, protože ti pak druhý den smrdí všechno oblečení. I vlasy. Momenty opilé vínem si proto vybavíš každou chvíli, i když už ses dávno z tohohle nočního deliria probudila. Cítíš včerejšek, i když už jsi daleko za večerem, který ti vlil myšlenky do popelníku a popelník do paměti.

Hráli jsme si na vztah. Psali si lásko a večer se na sebe těšili. Bavilo mě to. Bylo to blouznění v iluzích a představách o tom druhém. Těšila jsem se na svoji představu o Adamovi a ten se zase těšil na svoji představu o Barboře. A vlastně jsme se udržovali oba bezpečně daleko od skutečnosti, která by nám ukázala, že vztah je něco zcela jiného než jen serotonin, dopamin a oxytocin v nejvyšším možném dávkování.

Déšť mě uzavírá v soustředěnosti. Je ohraničením všech těch možností, které jsou za slunečného dne za oknem. Těch deset tisíců kapek mi umožní se na chvilku koncentrovat. Zklidnit se. Teď už se mísí s tmou. Tenhle koktejl si chci vypít v klidu. Sama. Nikam nemuset. Ani nemluvit. Jen potom, po pár hodinách popíjení, úzkostlivě naplnit pračku včerejším večerem.

Doba holduje individualismu. Otevřené možnosti skoro nutí ke zkoušení různých životních cest. Jenom na některé z nich chvíli vydržet. To se nám moc nedaří. Jako bychom vlastně nevěděli, co chceme. Protože chceme všechno. A v podstatě to můžeme mít. A k tomu taky chceme pohodlíčko. Moc se nezamazat od námahy a mít všechno. Pohodlí a zábavu, to dokážeme společně sdílet. Ale když tě probudím v deset dopoledne, abys už šel něco dělat, najednou stojím v půl druhý ráno před svým domem a nechávám tě odejít. Vracíš se zpátky do svého virtuálního světa. Zrychluješ krok a odcházíš z reality. Protože sám nevíš, jak ji uchopit. Jak ji naprogramovat. Utíkáš před svým životem, protože máš pocit, že ještě není, jaký bys ho chtěl. Že tvůj čas teprve přijde. Je ještě čas dospět. Třeba do padesáti.

Poslední společný večer jsme se snad prvně dostali na dřeň. Povídali jsme si upřímně. Bez jakýchkoli vložených očekávání a následných kritik. Přijímala jsem slova, ze kterých mi bylo jasné, že jsem už v začátku zašla moc daleko. Darovala jsem mu takový odraz, který nebyl ochoten přijmout. Byla jsem tvrdá, protože jsem taková i k sobě. Dovedla jsem ho až na hranu, abych zjistila, kam se mnou zvládne zajít. Mohla jsem se na to vykašlat. Mít klid a lásku. A pohodlíčko.

Kdo ale ví, co bude zítra. Plánuju v hrubých skicách a konečná díla mají nakonec stejně jiné obrysy. Flume mi hraje ve sluchátkách a mně se daří nepřemýšlet o utopii kolem, ve které jsem uvězněna svým tělem. Holky hrajou na mobilu nějaký japonský hry a já nechápu proč. Jako bych byla tak nějak napůl. Klenula dobu, která ještě z velký části neznala virtuální svět a sociální sítě a zároveň už nerozuměla večerům, který lidi tráví sami před monitorama. Jdu si taky něco zahrát. Zkouším kompromis mezi virtuálním a skutečným světem a zapínám Tinder. Rozdám několik lajků. Párkrát doleva, párkrát doprava. S tím, se kterým mi vyšla shoda, se sejdu. A pak se probudím a doufám, že tohle byla jen ta hra ve virtualitě. ∞

Probudit se v osobě, kterou miluješ, je jediná cesta, jak přijmout sebe samého. Ale předtím musíš uspat tu, kterou nenávidíš.

Obden koukáš do zrcadla na cizí tvář. Nepoznáváš oči, se kterýma ses narodil. Nelíbí se ti ani úsměv, kterému není co vytknout. Nesnášíš to křivé zrcadlo, protože se ti jen těžko přiznává, že ti vlastně jen ukazuje sebe.

Hranice od lásky k nenávisti je tak tenká. Obě vedou ke zkáze, když nebudou vyvažovány. Jedna k narcismu a druhá k destrukci. Pro tenhle život jsi ale takhle. Status quo. Smířit se s tím, že prostě nebudeš nikdo jiný, ti odváže z nohy kouli.

Začneš konečně levitovat nad tíhou toho všeho, co na sobě nemáš rád, protože to přijmeš. Přestaneš na sebe být tak přísný a začneš se poslouchat. Začneš si plnit přání a dělat se šťastným. Nebudeš se sebou jen přežívat, ale začneš žít.

Všude kolem prostupuje seberealizace. Na prvním místě já. A ty? Když se zajímáš o mé já, zajímáš mě i ty. Tak to dneska je. Kolik projektů máš, tolikrát jsi člověkem. Nemusíš mi ani nic psát. Popovídáme si skrze smajlíky. Důležitý je zájem. Protože to je víc než potrava. Víc než raw dortíky. Hladovět a naplnit se pozorností. Samolepka.

Začínám nesnášet, že můžu všechno, na co si jen vzpomenu. Nejsou zákazy ani doporučení. Je tak jednoduché jenom splývat s prostorem a pozorovat, jak slunce zase zapadá. Jak běží závěrečné titulky dne. Pohodlně se nechat sytit přítomností a nic nedat budoucnosti. Jen jí odevzdat několik dalších zrnek písku z těch osobních přesýpacích hodin. Dokud ještě vypadají bezedně, jako by snad žádný ani neubyl. Ale najednou je minutu po dvanácté a ty se ráno probudíš do vzduchoprázdna. Nikdo ti nic neurčuje, nemáš se proti čemu vymezit, proti čemu vzdorovat. Můžeš, co chceš. A to děsí. Den co den musíš něčím zaplnit. Jinak tady nic není. A to děsí. Jsi uvězněný ve svém těle. Tělo se potí. Každé ráno ho cítíš. Nechceš se s ním ztotožnit. Ale musíš, protože už tady prostě jsi. Na nějakou dobu, jejíž délku neurčíš na základě genetických dispozic ani nevyčteš z ruky.

Život se rozpouští ve vteřinách. Ty jsou měřítkem, které si stanovil člověk, aby mohl definovat, v kolik vyjde slunce a kdy mu pojede vlak, kterým ujede městu. Není to jen tak. Slyšet beton až na dřeň unavuje. Rozdrtit nejde, leda by se tomu člověk věnoval celý život a ten je na to množství šedé hmoty příliš krátký.

Přestávají cítit. Lidi kolem jsou chladní a kalkulují. Nenávidím, když se mi někdo ozve, jen když něco potřebuje. Nenávidím ten svět, v němž jsou mezilidské vztahy obchodním artiklem. Nenávidím sliz, co se skví na těch falešných úsměvech. Nenávidím lži vypalované do očí, které se tváří jako samozřejmá pravda. Nenávidím lidi, kteří pravdě lámou vaz. Té jediné ctnosti, za kterou má smysl bojovat. ∞

Zvrátit hodnotu. Postavit ji na hlavu, jestli teda v tom lepším případě vůbec nějakou má. Nebo přidělat o pár víc končetin, pár let jí přidat. Pak ji nechat šlapat v loužích. Celé už to nabývá představ, které se v čisté mysli jen málokdy udrží déle, než se zlomí vaz.

Potřebujeme uspokojit chuťové buňky? Ukojit zvědavost? Ukotvit fantazii? Nebo jen neustrnout v klidu. Proto potřebujeme zvrácenosti? Jdeš po ulici a všechno ti připadá nějaké obyčejné. Přejmenováváš dny, aby ti nepřišly tak všední. Plníš mysl obskurními představami, aby ses nenudila. Na první pohled vypadáš docela normálně. Fázemi proměn identity sis už prošla. Teď už jen prohlubuješ jednu, která evoluci přežila. Tu, která vydržela až doposud. Oblečená v kazajce, kterou sis na sebe sama ušila, se snažíš chytit trochu vzduchu a vtlačit si ho do plic. Jenom je tak těsná, že i kdybys měla volné ruce, neměla už bys ho kam dát. Kapsy jsou děravé a propadává z nich i to, co není. Není potřeba dýchat víc než jen nutně trochu. Před přílišnou samotou, která se ti vryla pod kůži, když ses každým krokem zašlapovala hlouběji a hlouběji, otevíráš oči k cizím a protínáš jejich pohledy. Stínáš bariéry a chceš se ponořit do těch neznámých moří. Stává se to tvojí obsesí.

Potkávám tolik lidí. Zažívám s nimi chvíle, které jsou už několika prožitými životy. Film v reálném čase. Proto nemám potřebu ani moc chodit do kina. Přesto se ale často cítím sama. Jako bych byla sama celý život a nikdy jinak. Pocit, který dohání k úzkosti. Vždycky u toho svítí monitor. Trávím s ním víc času, než bych chtěla. Prázdný pokoj a stříbrnošedý svět, kterého se dotýkám. Umí si vzít tolik času, že z okna najednou není přes tmu vidět. A já mu ho dávám.

Klopila jsem zrak a pozorovala odstíny stříbrné na chodníku a snad v nich hledala svůj obraz nebo desetníky, co už stejně neplatí. Uzavřela jsem se sama v sobě. Hladila jsem pohledem beton a nenechala pohladit svou tvář. Hrbila jsem se. Předkláněla skoro tak, že jsem cítila každý kamínek na ulici. Louží poznávala chuť. Postupně jsem se zmenšovala, až mě už ani nikdo na ulici nepozdravil, protože mě neviděl. Dokázala jsem splynout s neviditelností. Jako kouzelník, který čaroval proti sobě. Představa, že bych musela neexistovat celý život, mě ale začala děsit. Zvrácené. Protichůdné. Šla jsem proti sobě. Hledala jsem hodnotu sebe sama. Tu největší cennost. A ve správnou chvíli jsem se přestala koukat na chodník, ale začala se koukat do lidských očí. Jsou daleko vřelejší než monitor. ∞

Jako bys nebyl ve své kůži. Přemýšlíš, jestli to její podivné praskání neslyší holka, co tě objímá. Kůže, kterou desítky let nosíš na kostech a nedaří se ti smířit s tím, že už to začíná být vidět.

Znáš už se pár jar. Víš, kde máš pihy, jak lehce se ti udělají modřiny. Už i víš, jak schovat to, co bys raději neměl. Tvoje identita ti přirostla k srdci. I když ji chvilkama nesnášíš. Raději by ses převlékl. Stačí udělat pár kroků, projít se v háemku a jsi zase někým jiným. Jak dlouho se ale dá nosit identita postavená na nekvalitním oblečení? Za chvíli se opět protrhneš na kůži a uvidíš ty chloupky, vystupující žíly, jizvu a vyprahlost toužící po hydrataci. Oblečení tě před tebou samým neschová. A dokonce tě ani nezmění v někoho jiného.

Když jsme spolu, zrcadlíme se. Jsme tak přesným odrazem sebe. Podoba, kterou promítáme dovnitř i navenek sebe. Souznění slov obalené do stejných barev. Povrch zkrocený do černé, protože svět uvnitř je tak barevný. Říká se to o lidech, kteří tuhle barvu často nosí. Ale říká se spousta věcí. Třeba si to vše jen takhle vykládám já. Je tolik názorů, jako jejich strůjců. Ty se pak sobě jen více či méně podobají, tak jako i jejich majitelé. Najít tak ty nejpodobnější světy a propojit je. Druhé zrcadlíš rád. Dostaneš kompliment, hned jej vrátíš. Pečlivě nastřádaná zkušenost v dialogu. Necháváš prostor pro vklad vlastních představ o sobě a subjektivních interpretací skutečnosti. Necháváš řeku hezkých slov plynout, nestavíš jí žádné hrazdy. Jsi partnerem, který chce být všech. Oblíbený, žádaný, ale pečlivě si střežící svou třináctou komnatu. Hlídáš si zadní vrátka. Umíš se změnit ve vzduch, když už se ti někde špatně dýchá. Všem blízký, ale přesto osamělý neživý pařez, kterému zbylo už jen mnoho letokruhů. Přes svůj kolotoč zážitků se od toho obrazu, ve kterém ti chybí kmen s větvemi, snažíš vzdálit.

Jednou v kůži, která je všech. Nikdo není cizí. Ani ten nejpodivnější člověk na ulici. Jednota propojená skrze vědomí. Procházíš náměstím, jako by to byl tvůj obývák. Jako by celé město bylo rodinou a svět příbuznými. Pak se tvá kůže stáhne jako v minus dvaceti a nechceš vylézt z té nejmenší místnosti. Raději by ses schoval do nejmenší krabičky a ještě zhasnul tmu. Aby tě nikdo neviděl, nenašel a všichni, tak cizí, tě nechali být. Kdyby se vnitřní rozpoložení dala měnit tak jednoduše jako oblečení, asi bychom vypadali navenek všichni stejně. Cítí se všichni hipstři stejně, když tak všichni vypadají?

Jsme zvyklí sdružovat se s podobnými podobami. Přimknout se k většině. Sjednotit vizuální styl od hlavy až k patě. Nechceme vyčnívat a cítit se odtržení od celku. Cítit se sami. Jako mládě, které už se nemělo narodit. Kdybychom vypadali jinak než ti druzí, nepřijali by nás. Strach a pohodlnost nás vizuálně sjednocuje. A módní trendy zachraňují slabé články evoluce.

Procházela jsem po ulici s růžovou parukou. Najednou mi všichni ti vystajlovaní obyvatelé města přišli směšní. Dokonalí a upjatí. Zavřeli svůj nadhled a výraz do městského úsměvu. Nevřelého a odosobněného. Ve svých odstínech šedi zkoumali, jestli ten bílý kabát s bílými botami opravdu myslím vážně. Když se teď identita přeci nosí v tmavé. ∞

Nechci nic řešit teď ani potom. Jen spát. Fungovat v tom paralelním světě, kde jsou jiná pravidla. Tam se s tebou vídám, když v realitě na sebe nemáme čas.
Objímáš mě. V týhle posteli je chladno. Ale stačí jen usnout. Dveřma do hezkého světa je spánek.

Jsou asi dvě odpoledne. Odhaduju to, protože budík na oběd mi zvoní v jednu a od tý doby už se jednou rozednilo. Venku je zase světlo. Co se za tu dobu, která zní jak bezčasí, mohlo všechno stát? Pár nepřijatých hovorů. Buď otravoval operátor nebo volal kdoví kdo. Je mi to jedno. Svět se stejně točit nepřestal. Ležím a nechci na nic myslet. Nic řešit.

Naučil ses být tím, kým sis být vždy přál. Svoje slabý stránky a problémy schovals za identitu, která je má ve svých rukou. Víš, že je to tvá role, který uvěřili alespoň ti druzí. Občas se v ní ztrácíš. Pravda tě vždycky dožene a zeptá se tě, jestli jsi sám k sobě upřímný. Tak jsi ji raději zabalil do ruličky a z té sis udělal žezlo. Ty jsi král, pán situace. Tvoříš realitu. A nemá smysl se s tebou přetahovat o tužku ke scénáři. Píšeš si ho sám. Jak potřebuješ. Je předvídatelný. Stereotyp zformovaný v nudu. Nedokážeš už sám sebe jakkoli překvapit a to je to děsivé, s čím se nedokážeš smířit. Jako bys sám sebe dávno prožil a jen se na sebe díval. Znovu a znovu. Jedna podoba identity vrstvená na sebe a opět roztočená jako káča. Kdy se zastaví? Už mě to nezajímá.

Jen být a vát
Jsme jenom těkajícím organismem, shlukem energie, buněk. Reagujeme na podněty, děláme si, co chceme. Narodíme se a umřeme. Jenom ta existence je závazkem a zodpovědností. Nějak ji naplnit. Něco dělat. Najít svůj smysl. Kdyby sis mohl vybrat, čím bys chtěl být, co bys odpověděl? Být tak větrem. Smysl by byl jasný. Vát. Vítr jen je. Člověk přeci nemůže jen být, plynout a existovat v prostoru. Musí jít nakoupit, musí zaplatit nájem, musí. Musí spoustu věcí jen proto, aby vůbec mohl být.

Žiju v mikrosvětě mojí hlavy. Nevidím nic kolem. Nevím, kolik je. Nevím, kolik světla prostupuje do místnosti. Nemám ani zavřený oči a prostě nevidím.

Není to žádnej přepálenej cool filtr z Instagramu, na kterym je všechno krásný. Je to noc, která prostupuje dnem. Teď a tady smíchaný s hutnou mlhou, přes kterou se nedá nadechnout. Duše zabalená v igelitu.

Potkáváme se v klubu. Nebo na ulici. Jak se máš? Skvěle, odpovíš. Všichni se máme skvěle, vždycky, když se potkáme. Proč mi ale neřekneš, jak ti skutečně je? Mě vážně nezajímá, jak se máš skvěle a že máš hodně práce a takový ty univerzální odpovědi, který jsou jak z nejodosobněnějšího seriálu v hlavnim vysílacím čase. Všichni jsme přeci univerzálně šťastní, protože tak to má být.

Kdybych umřela, zastavilo by tě to ve tvym shonu aspoň na pár chvil? Nebo bys to přečetl jako tu smutnější zprávu někde na Facebooku, chvíli se pozastavil nad tím, co všechno jsme spolu prožili, a minutu tichý vzpomínky naplnil pohledem na moji fotku a šel lajkovat další posty? ∞

Zpomalit svou mysl
Spadneš do toho po hlavě. Tak rychle, že relativita času se rovná miliónu za sekundu. Jako bys letěl volným pádem desítky světelných let a tak trochu vlastně doufal, že se ti nerozevře padák. Nějak nevíš, jak tu rychlost zpomalit.

Utíkáš se schovat, mizíš z dosahu signálu, vypínáš telefon. Tušíš dobře, že právě tyhle každodenní součásti tvarujou tvůj svět do jiný podoby, než ho vytvaroval ten první tvůrce. Rušíš účet na Facebooku, protože máš pocit, že právě kvůli němu nic nestíháš, žiješ z hodiny na hodinu a nevíš, co vlastně chceš. Všechno tohle uděláš, pak si dáš večeři u zapnutýho monitoru, protože oběd nestíháš, máš moc práce, potom cígo a jestli je dneska pátek, tak večer zakalíš s kámošema do stavu „nepamatuju si“. Tohle jsou ty tvoje rituály.

Tak ještě jednou. Spadneš do toho po hlavě, protože tě to tak nějak samo vtáhne a vlastně tě ta dynamika baví. Letíš a užíváš si, že si můžeš i v hlavě měnit rychlost žití svýho života. Užíváš si, že ti den trvá snad tři sekundy a tolik jsi toho stihl anebo naopak ho necháš plynout pomalu a stihneš toho stejný množství. Těšíš se na volný den, nebo ve svobodnějším případě na den, kdy bude krásný počasí, aby ses z betonu navrátil blíž přírodě. Je ti jedno, jestli budeš v dosahu signálu nebo ne, protože jsi v klidnym rozpoložení a sám si určíš, jestli musíš zvedat teď hned každý neznámý číslo anebo prostě zavoláš zpět až potom, co si vychutnáš pohled na západ slunce. Proč ho mít na ploše, když ti zapadá na nebi. Facebook používáš jako komunikátor a aspoň tak neutrácíš za smsky. Posílá je vlastně ještě dneska někdo? V podstatě už používáš jenom Messenger. Občas sjedeš zeď, abys věděl, co se děje kolem tebe a co dělají tví přátelé. Těm důležitým lidem ve svém životě voláš a vídáš se s nimi. Takže přehled o nich celkem máš. A jsi rád, že s nimi můžeš sdílet skutečný život. Redukuješ množství sledovaných stránek pouze na ty, které tě opravdu zajímají, a nelajkuješ kdejakou blbost jenom proto, že to lajkuje tvůj kámoš. Těšíš se na oběd a přemýšlíš, jakou novou chuť dnes poznáš. Už se nemusíš omezovat jenom na špagety s kečupem nebo pizzu, ale můžeš zkusit thajskou nebo vietnamskou kuchyni. Tu ještě tolik neznáš, a proto tě láká. Chceš ochutnat něco nového a to vnést do svého života. Vychutnáš si každý sousto. Tvary jednotlivých kousků jídla, jeho barvu. Co je to vlastně za barvu? Oranžovokaramelovosytěnažloutlá omáčka zjemněná kokosovým mlékem. Neuvěřitelná chuť. Nemůžeš v tu chvíli myslet na cokoli jinýho, než jak je to výborný. Nekouříš, protože pro to nemáš jediný důvod. Naopak tě štve, když z podniků odcházíš jak z kotelny, když přitom tolik miluješ vůni vypranýho prádla a svojí oblíbený voňavky. Nekouříš, protože se nepotřebuješ skrze něco začlenit. Držet něco v ruce, abys měl co dělat ve chvíli, kdy vlastně nemáš co na práci. Cígo jako důvod k pauze prostě nepotřebuješ. A sexy to taky fakt neni. Určitě ne v dnešní době. Večer přemýšlíš, na jakou půjdeš party. Z toho množství akcí a scénářů, který jsou vlastně pro každou party stejný, ale zjistíš, že vlastně chceš trávit čas jinak než zvracením k ránu na záchodě. A nechceš prospat další den, protože sis pořídil hezký nový oblečení na běhání a chceš ho hned ráno vyzkoušet v terénu. Tohle jsou ty tvoje rituály.

Chtěla jsem tě dohnat. Můj rok se rovnal tvým deseti. Snad jsem i o pár let zestárla, i když vypadám pořád stejně. Měla jsem pocit, že toho pořád dělám málo. Všude samej pozor na prokrastinaci a buďte efektivní. Máš pocit, že ti snad do webky nainstalovali kameru a kontrolujou, jestli pracuješ, když už teda vlastně nechodíš do kanceláře, kde si tě práce pohlídá sama.

Pořád je přeci co dělat, když nemáš pracovní dobu, ale objem práce. A tak se z tebe stává workoholik, od kterého se očekává, že zvedne pracovní telefon i v neděli večer.

Panenka strachu tě ochrání
Zastav se a zamysli se. Co to děláš. A víš proč? Vytrhni sám sebe z toho víru, co si tě hýčkal jako další lapenou duši, a povznes se nad tu stoproudou dálnici.

Dostaneš se zpátky k sobě. Zamyslíš se a zjistíš, co opravdu chceš. To, co tě baví. U čeho cítíš smysl, když to děláš. Nemusíš svýmu životu vytvářet umělý řád. Stačí, když v něm budeš mít právě to, co do něj patří. Takový život poznáš podle toho, že jsi šťastný. Dostaneš ho, když budeš stavět svůj svět kolem sebe, a ne sebe kolem druhých. K tomuhle zjištění nepotřebuješ žádný bestseller z knihkupectví, stačí vědomí. Vědět, proč děláš to, co děláš. A nebát se to dělat.

Ležím bez tebe v tvojí posteli, pozoruju ten známej prostor. Najednou vypadá jinak. Cize. Jako by bez tebe byla všechna místa cizí. Myju nádobí v tvém bytě, po kom nebo po které? Tenhle rituál ráda splním. Očišťování. Očištění.

Vyvětrala jsem, ustlala postel a zabouchla dveře. Klíče máš na stole. ∞

Ptáš se, kde to pořád jsem, kam stále mizím. Třídím sebe a vyhazuju podoby, kterými už nejsem. Poutník, beatník, hipster – jakkoli mě potřebuješ zařadit, abys lépe pochopil, můžeš. Možná o mě máš dokonce strach, abych se neztratila. Ztrácím se, boj se. Ale dělám to vědomě. Ztrácím se, abych se mohla znovu najít. Nechávám se rozpustit ve slunečních paprscích, spálit na dřeň. Bolí to. Vypařuju se. Kráčím krajinou a je jedno, jestli to je ta městská nebo přírodní. Každý krok je odkrýváním částečky z celku. Nalézáním pravdy. Neumím ji přejímat. Nevěřila bych jí. Musím ji vyšlapat svýma nohama. Vyležet na zádech. A prsty zaznamenat. Je to bolestná, často osamělá a solitérní cesta. Vždy nastane chvíle, kdy si říkám, jestli by mi nebylo líp někde v parku na pikniku, kde by se povídalo o stokrát slyšených věcech, jedly by se k tomu cupcakes a pilo matéčko nebo domácí okurková limonáda a všichni by se smáli. Vybírám si, s kým budu trávit svůj čas. Vážím si ho a nechci mít pocit, že s ním nakládám nepokorně. Není ho moc ani málo. Je ho úměrně pro ty důležité věci. Množství energie má taky určitý objem. Buď ji vypiješ večer u vína, anebo ji navždy zhmotníš skrze něco, co díky ní vytvoříš. Už nyní jsme součástí historie. Konejme tak, abychom se za ni nemuseli stydět.

Začalo se stmívat. Mezi dnem a nocí, kdy se láme světlo. Je ještě vidět, ale temnější odstíny už doplňuje teplá žlutá barva pouličního osvětlení. Tenhle mezičas je mi nejbližší. Den se ztišuje, zraje a chutná po klidu. Seděli jsme na lavičce a pozorovali těch pár okamžiků mizejících ve tmě. Dlouho ses bál o svoji svobodu. Nechtěl jsi k sobě nikoho pustit. Držel jsi sám sebe v izolaci od pravého prožívání blízkosti a sdílení, od lásky. Sám sebe jsi zavřel do klece. Už takhle dál nechceš pokračovat. Víš, že nemusíš. Svoboda netkví v tom být sám. Svobodný se musíš cítit v sobě. Když budeš vědět, kdo jsi, nebudeš se bát mít vedle sebe někoho dalšího. Budeš vedle něj naopak růst.

Počítám na prstech svých rukou, jak dlouho se známe. Dvě mi k tomu nestačí. A ani nevím, jestli je ta délka dlouhá nebo delší. Je to vlastně docela jedno. Tenhle čas je už skoro uchopitelný, ale přesto není vidět. Teď ho přihrávám k tobě. Čekám, kdy ten míček chytneš do svých rukou. Trvá ti to, ale dávám ti tolik prostoru, kolik potřebuješ. Myslela jsem, že se mnou nechceš hrát, protože mám špatnou délku vlasů nebo nesprávnou barvu očí. Zasekla jsem se na druhotných věcech. Vyčerpalo mě to. Nezařaditelnost sebe v sobě. Vzdálila jsem se od sebe natolik, až jsem se ztratila. Ale musela jsem, abych se zase našla. Máš mě tady zpátky. Starou nově. Ale vnucovat se ti nebudu. Ty se musíš přestat bát a vědět, co chceš. Tápeš pořád jak malej kluk. Místo odpovědi zhasneš a řekneš dobrou noc. Nevím, co jsi prožil. Je to nepřenositelné a osobní. Každý jsme si vypili svůj hořkosladký nápoj. Už přijmi svůj život se vším bolestným, co se v něm stalo. Teprve pak budeš moct překročit hranice minulosti a žít v přítomnosti. V kráse týhle chvíle. Sdílená chutná líp.

Neumíme sdílet emoce. Navykli jsme si je měnit na smajlíky a pořizujeme si selfie tyče, abychom mohli udělat ještě lepší fotky svojí izolovanosti a osamělosti. A u toho se spokojeně usmíváme. Úsměv 21. století. Technologie nás odlidšťují, zrychlují náš čas a my se v něm ztrácíme. Ani ty už mi neumíš říct, že mě máš rád. Možná tak pošleš srdíčko v esemesce. Jako by nám bylo patnáct. Mluvíme obrázkama, protože slov se ve skutečnosti bojíme. Víš co? Miluju tě. Bezpodmínečně. Píšu ti to. Mimochodem, dochází ti, co jsem ti právě sdělila? ∞

Brzy, téměř po svítání. Okolí je ještě šedomodrý a začíná se probouzet. První šum městské hromadné dopravy se snaží konkurovat tichu a začíná se mu to dařit. Nechám se probudit ránem namísto budíku a chvíli přemýšlím, čím vším dnešní den naplním. Neposlechnu dnes priority, když je tolik možností. Náhoda? Nemyslím si.

V létě je těžké ztišit se, když vše usíná i vstává skoro v jednu chvíli. Většinu věcí, co přes rok nestíháš, necháváš na tu okurkovou sezónu. Všichni se rozutečou pryč, s batohem na zádech, a jejich zážitky vidíš akorát na internetu. Máš pocit, že to bude ideální chvíle pro dodělání všech těch restů, které vytvořil rok. Jak se ale letní den krátí, stejně je to i s časem a vše zase začíná nabírat podobu známého koloběhu. Je třeba zvolnit. Máš stále pocit, že ti něco utíká. Zvlášť v Praze. Děje se tady toho příliš, nadbytek všeho. Příliš mnoho kulturních akcí, příliš mnoho přátel. Všechno bys rád stihl, ale začneš se v tom životě topit a najednou vidíš, že záchranný kruh ti nikdo nepodá. Musíš se v tom sociálním moři plném priorit naučit plavat sám. Až si jednou pořádně lokneš, dojde ti, že by se takhle dalo koupat stále. Mezi prstama se ti vytvoří blány a i přesto najednou cítíš, jak ti skrze ně protéká život. Vylezeš na souš, aby ses nadechl. Rozhlédneš se a zjistíš, že za celou tu dobu se v moři nic nezměnilo. Je stále tak mohutné a soběstačné, že tvoje existence ho z břehů nevyleje. Najednou máš křídla a můžeš se vznést. Celou tu realitu, kterou jsi byl pohlcen, vidíš z nadhledu. Začneš se sám sobě smát. Vidíš, kolik času svého života jsi utopil. Letíš dál, najednou tak daleko, že ztrácíš z obzoru moře a otevírá se před tebou nový, nepoznaný obzor. Krajina, která ti může být oázou uprostřed pouště, toho hledání, ze kterého tě vynesla křídla, co ti na poslední chvíli narostla.

Ve městě se život krásně ztrácí. Dlouho jsi mladý a dlouho stárneš. Než se najednou ohlédneš a zjistíš, že čas tak relativní není. Ve městě se nad vším krásně povídá. Realita tvořená ze slov u podtácků s dobře vychlazenou dvanáctkou. Život, který nespěchá, protože sedí na pohodlné židli. Ztišit se a zpomalit, být trpělivý. To je dnes, když všechno chceme hned a prahneme po nových věcech, umění. Potkala jsem tě v pravý čas, abych si tyhle věci uvědomila. Zklidnila jsem se a vše ke mně chodí přesně tak, jak potřebuji. Aby se věci mohly dít, potřebují prostor. Pro ně je život nekonečný.

Čteš tyhle řádky a štve tě, že se v nich nemůžeš najít. Chtěl bys, protože tenhle text vlastně čteš hlavně kvůli tomu. Hledáš potvrzení, že tenhle život žiješ správně. Chceš se s něčím ztotožnit a ujistit se, že v týhle podobě života nejsi sám. Nabýt iluze, že ani sám nikdy nebudeš. Jako bys hledal návod na život. Na všechno přeci existuje. Minimálně na Googlu.

Všichni jsme odrazem sebe sama. Život je nekonečnou zrcadlovou síní, ve které se koukáme sami na sebe v různých zrcadlech. V jednom ale máš příliš dlouhé ruce, v tom dalším ti zase nos jde příliš do šířky. Samozřejmě, že se nejraději zahledíš do toho, ve kterém se vidíš nejblíže své vlastní představě. Není náhoda, že rád trávíš čas s těmi, se kterými si rozumíš. Jsou ti podobní a je ti s nimi dobře. Nikdo se nechce potkávat s někým, s kým by se dohadoval nebo by mu neseděl jeho charakter. Já ráda koukám na starší podobu sebe. Nezrcadlí se mi samozřejmě jen v tobě, ale velká část z ní ano. Jsou to hodnoty a přístup k věcem. Jako bys už mé teorie prověřil v praxi a já se nebála pak vkročit kamkoli, třeba na tenký led. Vidím, že jsi po něm přešel bez úhony. Jdu a nebojím se.

Jsou věci, na které čekáš dlouho. To dlouho, které lze říct ještě nejmíň desetkrát, a přesto by svým počtem neodpovídalo počtu měsíců, které by opisovalo. Přesto ale víš, že se dočkáš. Cítíš to tak silně, že z myšlenky tvoříš realitu, která pouze nemá dané přesné datum realizace. Téměř všechno se dá naplánovat a stanovit. Dokonce i ta jediná jistota v životě, která jej ukončí nebo předělí – smrt, už může mít svůj konkrétní termín. Číst v novinách přesné datum smrti dívky, která o ni sama žádá, už popírá snad vše přirozené. Cokoli chceš, můžeš mít. A dostaneš.

Jsem teď v takovém klidném mezidobí. Slunce je spouštěčem ke všemu, co by člověk ani neplánoval za chladných dnů udělat. Zažít. Jakoby většina roku byla ledovou celou, která ve svých čtyřech stěnách dostačuje pouze ke spánku a útěkům do dálek skrze mysl a léto, jakoby probudilo bytost paprskem, tak jako elektrický šok ji paralyzuje. Nová bytost, napojena slunečním kokainem, létá dnem napříč jeho časem. Stmívání jej nepřikrývá, jen halí do tišších odstínů, které ale netlumí, protože všechna ta barevná světla v okolí mísená se smíchem svou intenzitou jakoukoli nabídku spánku odmítnou.

Probudila jsem se chvíli před třetí ranní. Po chvilce mi od tebe přišla zpráva. Psal jsi mi o adresu, abys mi mohl poslat pohled. Kdo je ještě dneska posílá? Už se na něj těším. ∞

Stavíme si kolem sebe zdi. Pro tu facebookovou není ideálnější pojmenování. Zeď, která nás od sebe odděluje. A my ji každým dnem stavíme pevnější a hutnější. Malta ze slov a fotek, fasáda z pocitů, chladná víc než beton. Vztahy se mění na virtuální a o to víc si vážím chvil, kdy tě potkám osobně. Kdy s tebou budu sdílet svůj čas v kavárně nebo u tebe v obýváku. Komunikace redukovaná na lajky nebo smajlíky mě nezajímá. Odráží akorát izolovanost. Kdybys chtěl, právě bys mi neposlal jeden z desítek lajků, který rozdáváš, abys sám dostal zpět pozornost, ale aspoň bys zavolal. Jenže přes svý vlastní životy nemáme čas na ty druhých, tak aspoň lajkujeme. Aspoň. A máš se skutečně tak, jak to o tobě vypovídá tvoje zeď? Proč ti vlastně nezavolám sama.

Říkáš, že je se mnou těžká komunikace a že si věci beru moc osobně. Ty naši konverzaci umíš zredukovat na pár znaků v messengeru. Pěkně stručně, věcně a bez emocí. Neumíš s nimi pracovat. Jsou pro tebe tíhou, kterou i při své konstituci neuneseš. Absurdní. Možná ani nevíš, jak bys je měl nést. Do tašky se zabalit nedají. Večer v cizím městě, kde jsem se dobrovolně ztratila, protože jsem chtěla jen jít a pozorovat okolí a nechat ho, ať se přede mnou odhalí bez jakýchkoli mých očekávání a plánování, jsem ti napsala. Emotikony přepsané do pár řádků. Nebylo to nic, co bys chtěl číst. Taky jsi odepsal, že po sms se takovýhle věci špatně řeší. Raději bych svoje pocity s tebou sdílela osobně, ale tvoje nedostupnost mi to neumožňuje. Jsem zvědavá, jestli se k týhle věci postavíš čelem. Uplynul týden a já čekám doteď, až mi řekneš, jakým způsobem se to řeší líp.

Vychází teď hodně článků, v jejichž názvu je číslo. 5 zpráv, 30 důvodů, 18 výhod. Ještě, než text začneš číst, zhruba víš, jaké množství času s ním ztratíš. Je to trochu podbízivé, nebo ne? Snaha dostat se ti za každou cenu na oči. Zároveň tam ale nechtít setrvat moc dlouho, proto před jeho konečným přínosem se oči přimhouřit nedají. Stejně článek ale rozklikneš, a i když jsi už v půlce a očekával jsi víc, dočteš, protože víš, že už tě to moc chvil stát nebude. Co kdyby přeci jen to sdělení, které hledáš, bylo až na konci článku. No nebylo. Ale aspoň docela pobavil.

Zavázala jsem ti oči. Měl jsi už jenom čekat. Co udělám. Já jsem odešla. Naprosto nečekaně. Rozmyslela jsem si všechno. Nechci už se k tobě jakkoli vázat. Pouštim tě jako draka. Ještě není podzim a už letíš. V bouři a dešti, co se mísí s duhou, daleko ode mne. První letní noc. Svět je tak malej, chvilkama není už kam dál jít. Všichni jsme stejní. Nelze potkat jinou bytost. Jen najít zase nějakou další podobnou. Chvíli si s ní hrát. A pak ji zase pustit. Posadit k řece a pohladit po vlasech.

Žijeme v blahobytu. Sami ze zvyku. Z pohodlnosti. Nebo ze strachu? Je to výhodný sobectví. Jsi sám za sebe a nemusíš se omezovat. Žiješ si přesně tak, jak chceš. Říkáš, že ti to vlastně úplně nevyhovuje. Ale neumíš žít jinak. Jsi dlouho zvyklý jen sám na sebe, že si ani nedovedeš představit, jak bys žil v interakci s někým dalším. Natož jak bys jej ještě začlenil do svého každodenního života. Obnáší to kompromisy a toleranci. Máš rád všechno pod svou kontrolou. A takhle bys neměl. Překvapovala by tě každým dnem nějaká nová situace, na kterou bys musel reagovat. Prostě by nemohlo být vše podle tebe. Bojíš se, že by tě to rozhodilo. Že by to narušilo tvůj režim, který potřebuješ mít pevný, stabilní. Takový život je ale velmi smutný. Kdyby ti to ale opravdu nevyhovovalo, tak bys to změnil. Chudák ta tvoje myš, musí mít to levé tlačítko už úplně proklikané.

Běžel jsi. Rozběhl ses a snažil se utéct. S novýma adidaskama s pěnovou podrážkou to mělo jít dobře. Běžel jsi už celou jednu desku nijak sluníčkový hudby, ale pořád jsi necítil cíl. Klamavá reklama, vždyť s těmahle botama v něm máš být první. Pozorovala jsem tě z altánu, jak pobíháš sem a tam, a chtěla na tebe zavolat, že sám sobě neutečeš. Ani s těma nejdražšíma botama. ∞

Zrovna jsem dopsala zprávu „Jak se máš, lásko?“, když mi pár okamžiků před jejím odesláním ta stejná přišla. Telepatie, napadlo by tě. Ale nebyla od tebe. Nějaký momenty jsou prostě absurdní. Jako bys to kafe osladil, ale stejně chutnalo pořád stejně. Hořce. Já jsem doteď neodepsala. Ty mně jo. Ale spíš aby se neřeklo. Zpráva, za kterou bylo zbytečný utratit korunu. A možná tě ani nic nestála, jestli máš neomezený tarif.

Říkal jsi mi – dávej víc, než dáváš. Nedávej proto, abys dostávala. Dávej, abys změnila lidi okolo sebe. Musí jednou dojít k té hraně, která jim ukáže, že dostávají víc, že je to prostě nějaký divný. Chtěla bych tomuhle modelu věřit. Pokouším se, protože věřím tobě. Ale lidi berou vše, co dostanou, jako samozřejmost. Nevidí tu druhou stranu. Jako by ji někdo zhasl. Brát je totiž férovější potmě – není vidět, že jeden bere až moc.

Dnešní den je hodně zatěžkaný. Tunama slunečních paprsků z ocelových trubek. Každý z nich praští do očí. Potuluju se kolem cizí městské hranice bytí a nebytí a nechávám kroky, ať mě někam zavedou. Nechci nad nima přemýšlet. Už takhle těžknou pod nohama. Mozaiky na chodníku se slévají v nekonečný obrazec. Světlo občas zvýrazní nějaký vybraný objekt. Těžko říct, proč zrovna na něj poutá pozornost. Ale vše v něm vypadá tak nějak podstatněji. Sedím a čekám. Než se rozjedu. Máš taky divné nic v očích. Proč se nám to tam objevuje, když je tak krásný den? Sundej to závaží z mýho čela, ať se mi nedělaj vrásky.

Zhodnocuju, jestli jsem správně. Nikdy jsem nedokázala dešifrovat, proč mě vlastně máš. Jestli to celé dává smysl. Jestli ne, je možná tím smyslem právě to. Taková vzájemná utopie. Absurdní propojení, které se každým setkáním pouze cuchá a vzniká tak lano, na kterém se ale nedá udělat smyčka, aby vše ukončilo. Chtěla bych ti ukázat, jaké myšlenky mám v hlavě. Nemusela bych pro ně pak hledat slova. Sňala bych ji z krku a sama bych se na ně podívala. Vypadaly by asi jako miliony hemžících se písmen natažených na provázcích, které se občas protnou, ale ta rychlost je od sebe brzy roztrhne. Chodila bych ulicí a celá radostná je všem ukazovala. Protože to viditelné se nemusí popisovat. A dlouhé hledání slov, které častokrát vůbec nekončí a pořád jen pokračuje dlouhým hledáním, by nebylo potřeba. Stačilo by jen ukázat. Snad by nezačalo pršet, aby mi ze vší té euforie pak nenateklo do krku.

Čekala nás dlouhá cesta. Čas je v takových chvílích relativní. S tebou tu relativitu miluju a ještě ji natahuju. Celou jsme ji propovídali. Od povšechných témat jsme s přicházejícím stmíváním, které vytvořilo intimní atmosféru, došli až k těm soukromým. Jsou témata, pro která se denní světlo prostě nehodí. Známe se už docela dost a dlouho. Stále kráčíme po stejné cestě, věci vnímáme stejně. Slovy to vždy jen potvrdíš. Nebo já. Občas mě překvapuje, že k některým zjištěním docházíš až moc pozdě. Ale co je to pozdě? Možná já moc přemýšlím a ty víc žiješ. Když žiješ, není tolik času na přemýšlení. Inspirativní. Potřebovala bych častěji propíchnout tu svou myšlenkovou bublinu a ponořit se do života jako do ledový vody po sauně. Míň přemýšlet, jak moc asi studí, a prostě se namočit.

Lidi jsou všude, a zároveň nikde. Taková dvojakost žití, ale ne prožívání. To je naopak minimálně poloviční. Lidi prahnou po emocích, protože ty chladný displeje jim je nemůžou dát. Už je ke stažení aplikace na obejmutí? Není důležité přijít, ale zúčastnit se. Heslo dneška. Mnozí se zúčastňují událostí jen ve virtuálním světě, stačí k tomu dostatečně obskurní název akce na Facebooku. Stejně tak nevěřím, že by se na náplavce chtělo v jeden den mačkat čtrnáct tisíc lidí. Generace Like se rozděluje na tu žijící v realitě a na tu ve virtuálním světě. Už mě nepřekvapuje, že na akcích konaných v reálném prostředí potkávám jen zlomek přihlášených na sociálních sítích. Tvoříme o sobě nějaký obraz. Tím, jak vypadáme, jak se chováme, kam chodíme. A ten je potřeba mít i v monitorovém světě. Mohla už by to být sociální schizofrenie.

Na večírku vedle sebe stáli dva kluci, oba evidentně nezadaní volnomyšlenkáři. Chvíli jsem je pozorovala. Upoutalo mě, jak jsou si podobní. Zajímalo mě, jaký k sobě mají vztah. Obal od stejný značky, ale vlastně každý z jiného těsta. Moji domněnku o jejich nevázanosti potvrdilo, když jejich dialog jeden završil větou „A proč nemáš holku?“. Jakákoli odpověď by mi nepřišla víc absurdní, kdybych neviděla u vedlejšího stolu brunetu, která evidentně znala velmi dobře oba. Druhý odpověděl „Protože ji nemáš ty.“ a asi ani netušil, jak toho prvního setřel.

Vlastně mě absurdita dost baví. Život má smysl. Pro humor. A i když je to čekání už hodně dlouhý, na něco stojí za to počkat. Čas je relativní. ∞

Většinou za tebou můžu přijít a říct ti vše bez jakékoli hranice. Poslední dobou ale mám pocit, že neslyšíš. Asi moc mluvím, a proto mě přestáváš poslouchat. Ale já už spíš šeptám. Postrádám důvod sdílet. Poslouchám cizí životy. Smích ve večerech, který slyším, protože si místo zapnutí rádia otevírám okno. Mám ráda autenticitu. Jsou to ale vlastně takový kratochvíle, když tady nejsi. To ti ale neřeknu, zakazuju si to. Není pro to teď vhodná doba, to cítím. Dam si kafe a k tomu budu přemýšlet nad něčím smysluplným. Jak jinak ostatně. Wish you were here. Mám pořád to otevřený okno a díky teplýmu večeru vyndala partička místních kytaru a žlutý zpěvník. Tenkrát jsi řekl, že je to jedna z nejkrásnějších písní. Od tý doby jí takovou slyším. Ale i ta se oposlouchá. Zvlášť v tomhle podání. Něco o tom víš.

Vidím, že hranice mezi vším a ničím není. Je to jedno a totéž, pouze v protikladu. Tak, jak by měla přirozeně existovat ta první, která nás sbližuje, zrcadlí důvěru, tak stejně přirozeně je tu i ta druhá, která mi k tobě zcela zavírá dveře. Tenkou krustu mění v led, který neroztaje. Dokážu si v hlavě leccos vymyslet, ale neexistující vzduch dýchat neumím. A vlastně – ani nechci. Zakazuju si čím dál více slov a přestávám s tebou pomalu komunikovat. Mám pocit, že jsi tak daleko, jak jen můžeš být. I když jsme si dost podobní, jsme zároveň úplný opak. Ale ne ten, který se doplňuje. Opak, který se vzájemně vylučuje. Nepřekvapuje mě to. Jsi těžkopádný a přesně tak tě odráží i tvé hutné kroky. Jeden den to hezké zrcadlo přinášíš, druhý den ho rozbíjíš. Jak se ti chce. A strašně mě tím štveš. Neukazuješ mi jen to, co vidět chci, ale v dost velké míře přesně to, co vidět nechci. Stránky sama sebe, které bych z té své knihy nejraději vytrhala. Ale nechám tě to dělat jen tak dlouho, jak sama budu potřebovat. Vlastně ti za to děkuju. Dobrého učitele bychom měli nesnášet. Právě proto, že ukazuje to, co nechceme vidět. A poper se s tim. Každý, koho necháme vstoupit do našeho života hlouběji, nás něčemu naučí. A my jeho. Je to vlastně takový výměnný obchod. Bez cenovek. I když cena za to může být vysoká, hodnota je přesto nevyčíslitelná. Pak už nebudeme stejnou bytostí. Žádné brnění v tomhle světě o dvou lidech neexistuje. Zranitelnost nade vše. Nebo důvěra? Vyhnout se tomu a zachovat svou desku nepopsanou je stejně nemožné. Leda se izolovat od života. Nechat se zavřít do vakua a pak raději nežít, než muset život pozorovat skrze skleněné stěny. Pak bych jen chtěla mít fixu a celé je popsat proudem pocitů, které by taková místnost spustila. Zajímavý, že mě nenapadlo chtít spíš předmět, kterým bych sklo rozbila.

Procházeli jsme parkem a mně děsila těžkost tvých slov. Jakobys byl o stovky let starší. Smířený se vším, odevzdaný osudu, smrti nastavující dlaň. Bez entuziasmu, který by k tvému věku patřil. Probouzel jsi ve mně úzkost a spustil množství představ v mé hlavě o tvé samotě, životě sdíleném sám se sebou. Jako bychom vůbec nešli spolu tady a teď, ale spíš na přítomnost koukali jako kostry porostlé mechem za slunného dne, idylického. Povídali si v hrobě. Jenom víno k tomu dialogu už nikdo nenosil.

Stejně to nejde změnit. Nemůžeme se izolovat a uchovat si tak svou identitu před jediným šrámem po celý život. Pak by to ani život nebyl. Bylo by to čekání na něj. Nic by nás neposunulo. Osobnost utváří zkušenosti. A ty můžou přijít jen s vlivem okolního světa a lidí v něm. Někdo s námi bude kráčet déle, jiný se odpojí, protože už ho třeba budou bolet nohy. Co já vim. Stejně bych ale chtěla, abychom stále měli před sebou stejný cíl. Právě ten cíl, který je cesta. Je zajímavý pozorovat, jak okolnosti a poznání průběžně mění pohled na lidi, kteří se díky nim najednou stali blízkými. Nebo je to právě jen iluze, protože blízkými se mohou stát jen s dlouhodobě vkládaným časem a tvořením vzájemného vztahu? Je to iluze. A ta, když odezní, vypaří se jako voda, co už se vaří příliš dlouho. Tak se spíš ptám, proč zrovna ty jsi v mém životě zaplnil tohle podstatné místo. I když s omezenou dobou trvanlivosti. I láska se jednou zkazí. Pokud v ní byla pouze chemie. ∞