Co když zítřek opravdu znamená dnes? Jak vypadá svět, kde už nejsou třídní nepřátelé a není vlastně už ani třeba pracovat, protože všichni mají dost? Konec dějin, nebo spíš definitivní konec? Vítejte ve městě, kde ideje marxismu a leninismu došly svého naplnění. Čevengur jako poslední inscenaci 43. sezóny s titulem Věčný návrat – Krize budoucnosti přináší brněnské HaDivadlo.

Alexej Platonovič Platonov je méně známým, zato veskrze originálním ruským autorem. Jeho dílo padlo za oběť době. Znepřátelil si stranu svými kontrarevolučními názory, které nepokrytě prezentoval například i v románu Čevengur, jenž poprvé vyšel až v roce 1972 ve Francii. V Rusku vyšel román teprve v roce 1988, tedy přesně šedesát let poté, co jej Platonov dokončil. Není se ovšem co divit, autor mimo zesměšnění přehnaností některých revolucionářských projevů předpovídá komunistické revoluci neúspěch a smrt.

Filosofický oříšek
Román Čevengur je sám o sobě dosti spletitý a nestandardní. Vznikal pod vlivem ruského filosofa Nikolaje Fjodoroviče Fjodorova a uměleckých směrů z počátku 20. století. Mimo nadpřirozeného děje s pohádkovými prvky se snaží skloubit náboženské představy s lidovou ruskou tradicí, opepřenou ještě trochou toho filosofického a politického uvědomění. K tomu Platonov novátorsky zachází s jazykem. Věty tak často působí spíše jako volné seskupení slov. To vše je prošpikované řadou symbolů a nelogických zvratů, včetně popírání zákonů života a smrti.

Převést na divadelní prkna těžko uchopitelný román se rozhodl režisér Jan Kačena ve spolupráci s uměleckým šéfem HaDivadla Ivanem Burajem. Nutno říci, že nejasné obrysy smyslu a děje románu se v adaptaci snad ještě více rozostřily.

Jak Saška komunismus hledal
Děj je rozdělen do třech navazujících částí: Začátek dějin – Putování – Čevengur. Za epilog celého představení se dá považovat závěrečná scéna odehrávající se v Moskvě, která je na rozdíl od všech ostatních až mechanicky jasná a vnitřně ubíjející. Umožňuje zamyslet se nad vlastní zbytečností a nezvratností lidského údělu, ať jsou představy myslitelů a revolucionářů jakékoliv.

Hlavní postavou celé hry i románu je Saša Dvanov (Mark Kristián Hochman). Sirotek, který je pověřen zkoumáním toho, jak se mezi lidmi uchytil komunismus. Cestou ve vlaku, který symbolizuje revoluci, potkává Kopjonkina (Lucie Andělová), který ho zachrání před bandou anarchistů, a spolu se vydávají do města Čevengur, kde nastal komunismus a kde pracuje slunce a nikdo jiný už nemusí. Kde lidé neumírají. Není třeba se již množit. Lidé ztratili svou přirozenost a uvízli ve vakuu, kde už není za co bojovat. Naštěstí je v každé ideji skulinka, která umožní prohru sebedokonalejšího režimu.

Změť
Představení zanechá především pocit zmatku a poněkud zvláštní rozpoložení. Inscenaci je potřeba vstřebat. Přemýšlet a alespoň něco málo si o Platonovovi přečíst. O jeho životní cestě, filosofii a o smyslu jeho díla. Platonov byl nepochybně vizionář, který si dovolil kritizovat komunismus a předpovídat události budoucí. Uchopení jeho stěžejního románu není snad nejšťastnější, ovšem určitě ne zanedbatelné. Pojetí díla je moderní, obohacené o lokální reálie a zkušenosti. Nechybí mu vtip, a rozhodně ani prostor pro zamyšlení. Herecké výkony jsou bezchybné. Vše dokreslují kostýmy z dílny Bio Mashy. Problémem je snad především to, že látka je obsáhlá a nelze ji pobrat do jedné inscenace, navíc ještě s dalšími kudrlinkami doplněnými pro pobavení diváka. ∞


Čevengur
HaDivadlo (Alfa pasáž 8d, Brno)
premiéra 25. 9. • nejbližší repríza čt 29. 11. 19:30

Každému z nás se zdají sny. Někdy jsou sladké jak cukrová vata na matějské. Někdy to jsou noční můry kyselé třeba jako višně. Obětí dražby se v nejděsivějším snu nemusí stát jen sad, ale vy sami. Krása snů je ovšem v jejich surreálnosti a nečekaných zvratech, při kterých se může stát cokoliv. Přeházet se mohou postavy, místa, jména, časy, autoři i slova. Snovou hru ešuDávotěvS aneb Světová duše uvádí Divadlo na Orlí jako první činoherní premiéru letošní sezóny.

Jde o změnu nebo spíš o výzkum na jevišti. Autorka a režisérka Oxana Smilková spolu s letošními absolventy činoherního herectví Divadelní fakulty JAMU vzala Višňový sad a Racka a spíše než na jejich obsah se zaměřila na to, co je pro Čechova tak typické. Skrytý význam, který zůstává uschován mezi slovy. Ono nevyřčené skýtá nekonečný prostor pro novou a novou interpretaci. Název celé inscenace – Světová duše – si Smilková vypůjčila od samotného Trepleva, který svou hrou hledá nové formy herecké tvorby a divadelního umění.

Dražba světového umění
Celý děj se odehrává jako noční můra komorníka z Višňového sadu Firse. Pro propojení obou nadčasových her se rozhodla Smilková vzít jejich nejzásadnější okamžiky. Pro Višňový sad je to rozhodně dražba. Tentokrát se nejedná o dražbu sadu, ale rovnou uměleckého bohatství naší civilizace. Nechybí dílo Mozartovo ani Leonarda Da Vinciho. Jeho krásná Gioconda se tomu všemu možná jen směje. Postavy Čechovových her se ale rozhodnou jednat, a to pod vedením autorova alter ega Trepleva. Ten postavy provádí jejich proměnou a změnou vnímaní sama sebe a vlastního jednání. Přichází tak zásadní okamžik z Racka, kdy Treplev uvádí svoji Světovou duši.

Kdyby chyby
Jak hlásá sám podtitul, na scénu přicházejí osudy zařazené mezi slova, a to včetně postav. Doslova tak vzniká Raněvský, který je ve Višňovém sadu redukovaný na poznámku. Aby obhájil hodnotu klasického umění, nemůže být ovšem obyčejným Raněvským, který umřel nepoznán, ale stává se profesorem šmrncnutým tak trochu Rudolfem Steinerem.

Na pevných základech klasiky se staví nová nadstavba, ve které nechybí ani nesmrtelná mimočasová láska. Ale jsou věci, které nezmění ani sebevětší přestavba. O to ani nejde. Důležité je pochopit, proč se postava nevymaní z autorova záměru a vždycky se někde najde přebytečná kulka.

Z Racka plameňák
Představení má nepochybně pedagogický záměr. Oxana Smilková umožnila letošním absolventům nahlédnout za hranice autorství a herecké svobody v tvorbě postavy. K tomu mají mladí herci možnost ukázat své hudební kvality, a to jak pěvecky, tak instrumentálně.

Právě myšlenka umožnit postavám, aby tak nějak jednaly za sebe a plnily si svoje přání i obavy, obhajuje někdy až bizarnost a komičnost představení. To je nejspíš k účelu nevyhnutelné, a tak se není co divit, že při západu slunce se s červánky mění Racek v plameňáka. ∞


Světová duše
Divadlo na Orlí (Orlí 19, Brno)
premiéra 5. 9. • nejbližší reprízy po 3. a út 4. 12.

Režisérka Anna Petrželková se ve své tvorbě rozhodně výzev nebojí. Na jeviště úspěšně uvedla příběh kontroverzního fotografa Miloslava Tichého, těžko uchopitelného Orlanda Virginie Woolfové či hru s kontroverzní názvem i tématem Mein Kampf. Letos si zkusila i první operní režii v Národním divadle Brno, a to rovnou Mozarta. K tomu se Anna Petrželková stala novou uměleckou šéfkou divadla Husa na provázku.

Pocházíte z umělecké rodiny. Váš otec je známý divadelní režisér Jan Antonín Pitínský. Dokážete si před-stavit, že byste se ubírala v životě jiným směrem než tím ve světě umění?
Ne, asi ne. Ani se nepamatuji, že bych chtěla být popelářkou nebo zpěvačkou. Nic takového. Dnes bych si možná připadala užitečnější jako učitelka literatury na střední škole, ale nebylo mi dáno.

Po řadě režijních úspěchů v oblasti činohry jste se pustila do režie opery. Jedná se o dílo W. A. Mozarta Cosi fan tutte. Proč právě tato opera? Co pro vás představuje?
Titul mi byl již přidělen Jiřím Heřmanem, šéfem ND Brno. Měli jej v dramaturgii letošní sezóny, protože si předsevzali studovat během ní mezilidské vztahy. Cosi fan tutte je emblematická opera, ta v této sezóně nesměla chybět. Při bližším ohledání libreta lze vskutku konstatovat, že tam „o nic nejde“, na to, jak „je to dlouhý“. Zápletka již stokráte viděná na sto různých způsobů, napříč všemi žánry. Ale ta hudba! Ta je úchvatná!

Jak moc se liší režijní práce v těchto dvou disciplínách?
Zcela zásadně. Není čas nic „hledat“. Vše musíte mít dopředu rozmyšlené, nepočítá se s chybou ani zaváháním. A na poslední – v činohře zásadní – fázi, kdy se významově tvaruje celek, dávají se tematické důrazy, dolaďuje se dynamika jevištních akcí, charakterová kontinuita atp., v podstatě ani nedojde. Ta je v opeře ošizena úplně. Je znemožněna nepružným provozem a nedostatkem času.

Podle čeho si vybíráte témata, která chcete režírovat?
To je děsně individuální. Mám spíše vyvinutý čich, jako nějaký rys. Něco mne zaujme, vím, že to chci dělat. Ale vlastně ani nevím přesně, proč mne to tak zaujalo, a tak to ohledávám, zkoumám a většinou – po takové analýze – zjistím, že ten příběh či konflikt je zástupný pro nějaké ožehavé nebo i osobní téma, které řeším. Většinou mne překvapí, jak přesný postřeh směrem k současnosti ta která látka nakonec přinese.

Řekla byste, že všechny vámi doposud režírované hry něco spojuje?
To nevím, vlastně doufám, že ne. Vždy se snažím pro každou látku stvořit autonomní tvar s vlastními záko-ny, vlastní poezií. Stvořit na jevišti svět pokaždé s jinou logikou než tou naší – reálnou.

Jeden z vašich nejúspěšnějších počinů je hra Tichý Tarzan, kterou jste uvedla na prknech Divadla Husa na provázku. Jedním z témat hry je umělecká svoboda. Co pro vás znamená?
Je to základní předpoklad, alfa a omega jakékoli umělecké tvorby.

Narážím tím tak i na nedávné události provázející letošní ročník Divadelního světa Brno. Protesty proti inscenaci Naše násilí, ve které Ježíš znásilňuje muslimky, byly na denním pořádku a vyvrcholily přeruše-ním hry. Kde je hranice, co by mělo divadlo uvést, a co ne?
Bylo zajímavé sledovat, jak jedno hostování zahraničního souboru dokázalo vzbudit diskusi. Je to úsměvné. To ale je smysl divadla, ať se nám to líbí, nebo ne. Smyslem ale není být rejdištěm předvolebního boje. Mne na celé kauze šokovala jiná věc: Že se od toho agresivního ataku nikdo nedistancoval. Na Husu na provázku jsem pyšná, že se nezalekla, neuletěla ani nestrčila hlavu do písku a poskytla festivalu pro tuto produkci prostor. A to i když poetika té inscenace se s estetikou i dramaturgickým založením Husy zcela míjí.

Jste čerstvě jmenovanou uměleckou šéfkou Divadla Husa na provázku. S jakými vizemi na tuto scénu přicházíte?
S dramaturgem Martinem Sládečkem bychom si přáli, aby Husa byla moderním evropským divadlem, které reflektuje svět kolem sebe a využívá k tomu koncept nepravidelné dramaturgie. Chceme Husu opět otevřít pluralitě estetických názorů a vybudovat všestranný herecký soubor.

Jak udělat divadlo divácky atraktivní, aby počty diváků rostly?
Stačí se tématem trefit do černého. Například inscenace Dynastie ze současného repertoáru Husy. Napadlo by vás, že by diváci byli ochotní tři hodiny čelit záplavě čísel, dat a ekonomických termínů? V divadle? Odvážná myšlenka plnit takovým titulem kasu – ale ono se to děje a funguje to! Protože peníze, hypotéky, krize řešíme každodenně, jsme traumatizováni vlastní nevědomostí a je očišťující vidět to alespoň chvíli v celé šíři toho problému, a ještě z nadhledu! Dává nám to pocit, že v tom nejsme sami. ∞

Svět už není jako dřív. Dnešní děti si ničeho neváží a mají alergie. Slušný pracovitý člověk nemůže říci svůj názor, protože by byl nekorektní. Ti mladí jezdí na kole a studují dějiny teploušství na univerzitách z peněz pracujících. Lopatu do ruky nevezmou, stejně jako ti Poláci, co nepracují, ale můžou všechno… Někdo by to měl dát do pořádku. Třeba majitel drůbežárny, co nekecá a maká. Nejlepší kandidát, Jan Novák, přichází v podání brněnského divadla Feste.

Knižní předlohu nově uvedené hry Nejlepší kandidát má na svědomí sociolog Stanislav Biler, který je mimo jiné jedním ze zakladatelů původně především satirického hnutí Žít Brno. Ač se i jeho prvotina z roku 2017 může zdát jako kniha plná satiry a ironie, chvílemi díky podobnosti ne zcela náhodné čtenáře/diváka až mrazí.

Johanna je jako mnozí uvězněna ve světě powerpointových prezentací, grafů, kopírek a excelových tabulek. Stále se hledá a nic nenachází. Svým životem a talentem plýtvá v uniformní kanceláři, kde většinu času vaří kafe pro momentálního šéfa. Cesta pohraničím jí připadá jako příjemná změna. I když bude asistovat člověku, který je neustále pod vlivem a není sám bez pomoci schopen poskládat smysluplnou větu. To ovšem nevadí. Nikdo nemusí vědět, co je Jenda Novák zač. Obraz, který bude promítnut divákům, projde rukama marketingového a PR oddělení.

V závěji
Kulisy jsou složeny z krabic a množství skartovaných smluv představujících sníh a zároveň nutný zásah marketingové agentury před kandidaturou na významný post v politice a během ní. Herci pak doplňují prostor kanárkově žlutým oděním ve stylu jarní české krajiny okupované řepkovými lány. Ztvárnění hlavní postavy duševně rozpolcené Johanny Rottové herečkou Annou Duchaňovou vtahuje diváky do děje a mezi nejsilnější momenty rozhodně patří pohovor v personální agentuře či rozhovor s babičkou.

Text prošel dramatizací úspěšně, ovšem především díky své aktuálnosti a pravdivosti. Proslovy kandidáta Nováka jsou často úsměvné, ale se silnou hořkou pachutí.

Poslouchej šumění dob minulých
Divadlo Feste na scénu uvádí především politická a společenská témata. Jedním z cílů uváděných inscenací je propojení humanitních věd a umění. Snaží se tak probouzet diskusi a rozvíjet občanskou společnost. Kus, který si bere na paškál současnou politickou situaci, ale také přístup mladých z velkých měst, kteří žijí ve své dobře izolované sociální bublině, naprosto zapadá do tohoto konceptu. Moudrost předků a víra v tradice se stala obětí politických marketérů v boji o hlasy „slušných lidi s vlastním názorem“. Zbytek obyvatel pozdějšího data narození a těch, jejichž pózující srdce tepají v rytmu pravdy a lásky, zase odmítá alespoň trochu porozumět těm druhým. Národ, který nenajde shodu, nedokáže vzít odpovědnost sám za sebe a nechá se sebou zametat, nemá před sebou budoucnost zalitou sluncem. Občas by měl snad každý jako Johanna na chvíli odejít do míst nesoucích jizvy minulosti, najít vnitřní klid a hlas a selský rozum našich babiček. ∞


Nejlepší kandidát
Divadlo Feste (Masná 9, Brno)
premiéra 5. 5. • nejbližší repríza so 23. 6.

Se stářím přichází moudrost, zkušenosti a rozvážnost. Ovšem není někdy škoda vzdát se veškeré mladické naivity a impulzivnosti, díky které každý den přináší ohňostroj emocí, z nichž láska je ta nejsilnější? Předčasně ukončit období, kdy s každým odmítnutím umíráme a k životu nás budí další krásný dosud neznámý úsměv? Jaké je žít s vroubkem nenaplněných tužeb ukazuje inscenace You brněnského Divadla na Orlí.

Puškin, Lermontov, Gogol, Čechov. Velká jména ruského dramatu, jež zná snad každý a která lákají do divadel již desítky let davy diváků. Současné ruské drama se ovšem takové oblibě netěší. Příjemnou změnou je tudíž uvedení hry You od ruské dramatičky Olji Muchiny v brněnském Divadle na Orlí. Hru momentálně asi neuváděnější ruské současné autorky přinášejí studenti čtvrtého ročníku Ateliéru muzikálového herectví Janáčkovy akademie múzických umění v režii Barbory Chovancové.

Moskva
Nejsou jasná jména, doba ani smysl dialogů. Ve hře vládne všeobecný chaos a nahodilost. Jedno ale divák ví určitě: Místo, kde se byt – ústřední dějiště celé hry, vypadající jako socialistický domeček pro panenky – nachází, je Moskva. Pro jednoho je toto město symbolem největší lásky a naděje, pro jiného zase největší zrady a zklamání. Moskva je jako život, který nám nic nedá zadarmo.

Prvotní nadšení se s věkem a stále únavnější cestou mění v postupnou rezignaci. A nebylo by to Rusko, kdyby se prázdnota, kterou nenalezení životního cíle přináší, nenaplnila vodkou. Ta představuje v místě, kdy už ani nepoznáte, že čas běží vpřed, nutné anestetikum. Ve městě, kde už nepotkáte žádnou známou tvář, je jedinou starou dobrou známou právě láhev.

Čechov současnosti
Hra You je parafrází na Čechovovy Tři sestry. Ovšem zatímco ty se do Moskvy snažily dostat, postavy You v ruské megapoli již jsou a každá se s nastalou situací snaží vyrovnat po svém. Ono to nakonec vypadá, že Moskva není taková výhra, jakou se zdála být třeba kdysi v očích sourozenců Prozorových.

Jako u Čechovových Sester, tématem hry jsou i zde především pocity a emoce. Není proto ani nikterak žádoucí v ní hledat děj. O to větší musí být souhra jednotlivých komponentů představení.

Ani jedna z postav, jak ve svém vlastním boji, tak v samotné hře, nedostává prostor výrazně vyniknout. Studenti se malých rolí zhostili ovšem se ctí. Do paměti se vryje především Stanislava Hajduková v roli urputně veselé a naivní Pirogové a Simona Federková jako jedna z potrhlých babek, které se náhodně v jednotlivých dějstvích objevují.

Hra jako kdyby byla přímo určená souboru dvacátníků. Přesně to jsou léta často bolestivé konfrontace s realitou a postupného umírání dětských snů a představ. Nutno dodat, že kus je možná až moc velké sousto pro začínající divadelníky. Těm se zde naskýtá široký prostor pro vlastní interpretaci. Celkově ale lze brát představení za zdařilé.

Ruský syndrom
Olje Muchině se přezdívá Čechov v sukni. Dalo by se namítnout, že je to hlavně proto, že Anton Pavlovič Čechov je zkrátka něco jako synonymum pro ruské lyrické divadlo. Zkrátka každý ruský autor, který napíše hru plnou především pochmurných emocí, postrádající téměř děj, je takový jakoby Čechov. Muchina ale obdržela toto přízvisko velkého ruského dramatika oprávněně. I kdyby nebyla původem z Moskvy, ale z Lhoty u Lysic, bylo by v jejich hrách cosi čechovovského. I když právě smrt nadějí a smíření se s osudem jsou pro ruské drama, a snad i pro ruský život, osudově typické. ∞


Olja Muchina: YOU
Divadlo na Orlí (Orlí 19, Brno)
premiéra 8. 4. • nejbližší reprízy pá 18. 5., st 23. 5. 19:00

Je tu čas antropocénu. Doba, kdy je hlavní hybnou silou a likvidátorem planety Země člověk. Důkazy jsou již zřejmé. Vymírání druhů, nové horniny z plastu, oteplování planety, znečištění ovzduší. Existence antropocénu ovlivňuje naši budoucnost, a to ať bude během příštího roku vědci uznán jako oficiální označení naší doby nebo ne. I bez toho je nutné zahájit diskusi, je třeba o tom mluvit a především jednat. Právě proto K antropocénu zve autor a režisér Vojtěch Bárta ve spolupráci s Matějem Nytrou do brněnského HaDivadla.

Čtyřicátá třetí sezóna brněnského HaDivadla se nese v tématu věčného návratu ve smyslu poučení se z minulosti. Budoucnost čeká krize a je nutné se obrátit zpět a najít ztracený směr. Přesně do tohoto konceptu zapadá hra K antropocénu. Ústředním tématem inscenace je totiž ekologická katastrofa, která je za rohem a přináší nám nečekané výzvy.

Vypadat zúčastněně
Třídíme, neplýtváme, nosíme si ovoce a zeleninu z obchodu ve vlastních pytlíkách. Usilujeme o to, aby se náš roční odpad vešel do zavařovací sklenice. Kupujeme si tuhé šampóny, jezdíme MHD a jsme vegani nebo aspoň vegetariáni. Snažíme se napravit chyby předešlých generací a kompenzovat znečišťování a plýtvání velkých korporací. Stačí to ale? Nezašli jsme už tak daleko, že není cesty zpět? A co budeme dělat, až to tady celé skončí? Co po nás zbude?

Mnoho otázek bez odpovědí, jejíchž vyslovení může být natolik pochmurné, že vyvolá nečekaný zmatek a hlavně ztrátu přízně a politických bodů. Na to naráží hned první část inscenace představovaná přednáškou prezentovanou první postavou hry, jakousi typickou mluvící hlavou. Její řeč je bez obsahu. Jen sype pojmy a slova, které slýcháme ze všech možných médiích poslední několik let a to především proto, že už je naprosto nutné politicky reagovat a není možné se dále tématu vyhýbat. Akce ale musí být organizovaná. Ekologické summity, snižování emisí, jednotlivé agreementy s váhou nebo spíš bez ní. Kapacity jednají podle scénářů imagemakerů a hlavně lobbistů nejrůznější nadnárodních firem. Chtěným výsledkem je nic a deadlinem pro akci nikdy. Vždyť je ještě čas.

Hra se nevyhýbá ani střelbě do vlastních řad. Nejen, že zesměšňuje neschopnost obyčejného člověk vyjádřit nějak logicky spoluúčast na možném zániku lidstva bez toho, aby vypadal komicky a pozérsky, ale i krizi umělecké tvorby. Autor ukazuje, že postihnout souvislým a smysluplným textem takový všeobjímající fenomén jako je ekologická krize je téměř nemožné a v současném bodě cesty umění především nudné. Na scéně je nutné šokovat. Na škodu není nějaké to sprosté slovo a gesto. Pódium, papír či plátno to snese. Část projektů taky jen parazituje na pojmu, který je zrovna v kurzu. Nejde jim tudíž o to něco reálně změnit, ale především sbírat plusové body.

Nakonec… dementi
Autor sám označuje hru za ukázku apokalyptického dementního umění. Dvě hlavní postavy, které podivnou taškařici předvádějí, jsou na konci hry zcela dětinské. Při závěrečné recitaci ekologické básně se už jen chovají jako páťáci na besídce a tak podle autora možná budeme reagovat všichni, až možný konec přijde. Už nebude vyhnutí a my se budeme jen pitomě chechtat jako malé děti. Z ničeho si nebudeme nic dělat, protože nebude zbytí. Zen na konci cesty. Blázny přece nic netrápí.

Důležité je zdůraznit, že hře nejde o žádné velké umělecké ambice. K antropocénu je nakonec nejlepší v kombinaci se závěrečnou diskuzí, která bohužel ale neprovází každé představení. Přednáška za účasti autora a také sociologa a ekologa v jedné postavě už přinesla kýžená fakta o reálné situaci naší planety a především změn nezměn přinášející nekonečné jednání mezi jednotlivými státy a také korporacemi. To celé už moc, na rozdíl od schválně pitomně komického představení, k smíchu není. Antropocén či chceme-li capitalocén jsou jen názvy, které nic neznamenají. Dopad krátkozraké činnosti nás lidí je ovšem znatelný. Důležité je rozhodně nepropadat skepsi ani se nenechat ukolébat politickými prohlášeními a naopak aktivně hledat řešení a to ne pouze slovy a pózou, ale činy. ∞


K antropocénu
HaDivadlo (Alfa pasáž, Poštovská 8d, Brno)
premiéra 2. 3. • nejbližší repríza po 23. 4. 19:30

Letos tomu bude sto let, co byla založena první „Česká“ republika. Takové výročí české státnosti vyloženě vybízí k ohlédnutí, reflexi a nemalému zamyšlení nad tím, co se stalo a především jací jsme my Češi vlastně v průběhu těch posledních sta let byli a jací vlivem toho všeho jsme. Máme být vůbec na co hrdí?

Pohled vskutku svébytný přináší instance Národního divadla Brno Hoří v sadě rodném květ na prknech progresivní scény Reduta. Podtitul Kabaret české státnosti celkem vystihuje, co diváka následující tři hodiny čeká. Pět samostatných her, které reálně propojuje jen téma českých dějin a jakási prazvláštní moderátorka Beruška. Cílem je rozhodně vyvolat diskusi, trochu si kopnout do onoho pověstného čecháčkovství a dostat z diváků reakci. Tou je například odchod ze sálu ještě před koncem představení, nervózní vrtění v sedačkách či odmítnutí předvedenému kusu vůbec tleskat. Představení je zkrátka trochu nekorektní.

Pod našima okny
Prvním z pěti kusů, které nás pronesou potom nejhorším z novodobých českých dějin, se odehrává Pod okny TGM v roce 1899. Řádní Češi v lidových krojích a dobových kostýmech zde spílají profesorovi Masarykovi za podporu Leopolda Hilsnera. Text Reného Levínského si nebere servítky a používá slova prostého lidu ovšem ne toho z dob Masaryka, ale toho z dob Facebooku. První zastavení patří rozhodně k nejpovedenějším. Poukazuje na to, že pseudovlastenectví pro vlastní účely a nenávist ke všemu, co není naše a jen trochu jiné, se doslova dědí. Jiné náboženství se zkrátka neodpouští a je nutné se se vším především slovně vypořádat a to ať jde o židovské spiknutí nebo migrační vlnu.

Jako by chybějící nápad textu mělo zachránit alespoň celkové aranžmá. To je ale dohnáno do na-prosté krajnosti, která opravdu místy svojí bizarností naprosto odpoutává od toho, co jde hercům z úst.

Kašpárek a hornická tragédie
V době přestávky diváci mohou navštívit další zastavení v Mozartově sále od Jiřího Jelínka nazvané Pidluke padluke. Tradiční loutkové divadlo s nepostradatelnou postavou kašpárka předvede krátkou desetiminutovou hru o tom, jak kněžna Libuše k Přemyslovi přišla a také třiceti vteřinovou dohru o založení Československa.

Vtipné rozptýlení osvěží před čtvrtou částí nazvanou Paměti. O rozpohybování pamětí Alžběty Babrajové se postarali Jan Antonín Pitínský a Alexandra Bolfová. Příběh obyčejné ženy z hornické rodiny, která kvůli chudobě stihla vychodit jen čtyři roky základní školy a poté musela tvrdě pracovat jako posluhovačka, je nepochybně nejsilnějším zážitkem celého představení. Na scéně jsou jen tři herečky, ve třech životních stádiích, stůl, lavory a židle. To stačí, abychom s Alžbětou Babrajovou přešli z Čech až do Maďarska a z císařství do republiky. Paměti skoro až uráží zbytek představených částí. Především svojí autentičností, prostým pohledem a opravdovostí. Za všemi velkými idejemi – těmi pravdoláskařskými i těmi z opačného spektra – stojí jen lidé. Lidé zmožení osudy, lidé s životními šrámy.

Už se ničemu nedivím
Nakonec přijde scénická koláž. Po srdceryvném příběhu přichází další taktéž smutný životní příběh výjimečného básníka Ivana Diviše. Výběr poslední části vráží nepřímo poslední hřebíček do české rakve. Ivan Diviš ve svých básních uráží českou malosti i hymnu. Diváka zasáhne především hudební doprovod a také recitace Vladimíra Krátkého.

Na konci všeho zůstávají především otázky a zmatení. Problémem je především zpracování inscenace jako celku, který v podstatě neexistuje. Pod okny TGM má nesporný nápad, vtip a propracovanost, která ale utáhne sotva určený čas. Druhým vztyčeným bodem jsou rozhodně Paměti, jež by si zasloužili určitě více prostoru. To ovšem pramen neumožňuje. Zbytek je snad jen zajímavým pokusem.

Česká státnost dostala nepochybně pozoruhodný komentář ke své dosavadní existenci. Někdy je ale snaha provokovat silnější než podat konstruktivní kritiku.


Hoří v sadě rodném květ
Národní divadlo Brno – divadlo Reduta (Zelný trh 4, Brno)
premiéra 15. 12. 2017 • nejbližší reprízy čt 5. 4., ne 10. 6. 19:00

Učenec doktor Faust a milovník Don Juan. Dva protipóly. Dvě vyhrocené anomálie. A jedna nadpozemsky krásná žena. Naprosto netradiční milostný trojúhelník a taky tak trochu jiná pohádka, v níž je princ stejně zkažený jako zlý čaroděj a konec rozhodně nebude šťastný. To je hra Don Juan a Faust, kterou uvedlo brněnské Divadlo U stolu.

Uvést na společné jeviště jedny z největších archetypů evropské literatury Dona Juana a Fausta napadlo na počátku 19. století německého dramatika Christiana Dietricha Grabbeho, vynikajícího především nihilismem a složitým veršovaným literárním jazykem. A právě velké literární texty zabývající se otázkami smyslu lidského bytí jsou tématem jako stvořeným pro scénu Divadla U stolu. Inscenaci zrežíroval sám zakladatel divadla František Derfler. Do rolí vzdělance Fausta a svůdce Dona Juana pak vybral Jana Kolaříka a Viktora Skálu. Nutno poznamenat, že šlo o nanejvýš šťastný výběr.

Když nic není dost dobré
Dalo by se říci, že název trochu klame. Don Juan a Faust se na jevišti setkají asi třikrát a jejich dialogy nepatří k nejzásadnějším. Celou dobu je ovšem ve vzájemné konfrontaci jejich životní styl a tedy dva možné přístupy k životu. Don Juan je požitkář. Ničím se netrápí, s každým si hraje a jeho život je spíše jen sletem řady milostných epizodek. Touží po pozemských slastech toho nejnižšího ražení. Vládne tělem a vůlí. Na druhé straně je tu Faust, který život věnuje badání a vědeckému poznání. Jeho silou jsou duch a rozum. Jeden tráví život s ženami, druhý s knihami a nakonec oba dochází k prázdnotě své cesty a propadají zklamání z nudy života. Ovšem zatímco Don Juan pokračuje ve volnomyšlenkářském životě a milostných dobrodružstvích, které ničí životy dalších, Faust s nezáživností a neuspokojeností života bojuje povoláním Mefistofela. Ten pro vlastní pobavení zpupnému Faustovi předhazuje krásnou Donnu Annu, kterou má už ale na mušce Don Juan. Souboj o jednu ženu, dceru římského guvernéra, svádí tyto dva protiklady dohromady. Přesněji proti sobě. Faust v Donně Anně hledá další z možných smyslů žití a Annu bláznivě a horečnatě miluje. Don Juan vidí v Anně další dočasný cíl. Jedno je jisté. Oba ji chtějí získat, oba ji musejí mít. Protože oba dva chtějí od života něco více, než čeho jim je dovoleno dosáhnout.

Za zmínku rozhodně stojí i kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové. Naprosto a nerušivě zapadají do jednoduché scény, postavy vypadají jako z jakési barokní frašky. Barevná okruží, límce, načechrané nohavice, vše v jedné barvě, odstínu, bez přílišných příkras, zato s nespornou funkčností. Satiričnost a komediálnost dodává i přehnané líčení postav. Především pak bílé obličeje herců.

Don Juan i Faust dojdou na konci nevyhnutelného osudu, jakkoliv se vzpouzí, jakkoliv se snaží vymanit se z nudného osudu smrtelníka a mít z toho plahočení něco víc. Ponaučení je jasné, že ani jeden extrém není dobrý, že osudu neutečeš a bezohlednost na životní cestě se nevyplácí. Jejich zatracení je nakonec vysvobozením, protože není možné žít za hranicí pravidel a už vůbec ne za hranicí sebe sama a lidskosti. V každém z nás je prý tak trochu Faust a trochu Don Juan. Hlavní je to nepřehnat. ∞


Don Juan a Faust
Divadlo U stolu (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 3. 12. 2017 • nejbližší repríza po 26. 2. 20:30

Jak známo, po zločinu má vždy následovat trest. Co když ale přijde čin, který se nachází někde mezi hrdinstvím, prostým logickým úsudkem a masovou vraždou? Rozhodnout o vině či nevině vojenského pilota Larse Kocha, který jednal navzdory rozkazům a odvrátil teroristický útok na fotbalový stadion se 70 000 diváky sestřelením dopravního letadla, na jehož palubě tak zahynulo 164 cestujících, mohou diváci ve hře Teror v brněnské Redutě.

Interaktivní drama Teror napsal německý spisovatel a právník Ferdinand von Schirach. Národní divadlo Brno jej uvádí jako jednu ze svých podzimních premiér v režii ředitele divadla Martina Glasera a dramatické úpravě Lucie Němečkové. Jedinečný výsledek každé inscenace je pak zapisován a porovnáván s dalšími státy, kde byla uvedena.

Všemohoucí
Divák se stává porotcem v soudním procesu s pilotem Larsem Kochem (Jan Grundman). Ten odmítl poslechnout rozhodnutí nadřízených a sestřelil teroristy unesené dopravní letadlo se 164 cestujícími. Sice tak zachránil 70 000 diváků na fotbalovém stadionu, zákon ale shledává jeho rozhodnutí protiprávním a staví jej před soud. Čísla jsou v samotném případu důležitá a rozhodně působí na diváky. Ti jsou na konci procesu vyzváni k rozhodnutí nad dalšími osudy Kocha, a to pomocí průhledné skleněné kuličky.

Už zde se divák setkává s první z mnoha otázek, které hra klade. Spolu s kuličkou do rukou dostávají neskutečnou moc. Rozhodují nad cizím životem. Podobně na tom byl sám Koch, když zmáčknul spoušť a nechal zemřít 164 cestujících.

Princip versus svědomí
Inscenace před sebe staví dvě strany mince. Na jedné z nich je tu řeč zákonů, ústavy, našich pravidel hry. Obžalovaný se při výslechu ukazuje jako dokonalý voják následující prostou logiku, ale i ta v tomto případě říká, že sestřelení letadla byla volba menšího zla. Zde ale přichází na řadu otázka, kterou pokládá nekompromisní státní zastupitelka v přesvědčivém podání Evy Novotné. Je možné vyvažovat život životem? Tedy je každý život stejně hodnotný? A pokud nebudeme následovat svoje principy, nenastane jen zmatek a bezpráví?

Na druhé straně je tu ovšem svědomí, které ve hře představuje obhájce obviněného (Martin Siničák). Může se vůbec člověk dívat na to, že právě zemřelo přes 70 000 lidí a k této politováníhodné ztrátě došlo jen kvůli principům? Nepřinese nakonec jen bezhlavé následování zákonů více škody než užitku?

Doba odosobnění
Další z rovin, na které stroze pojatá inscenace naráží, je rozhodně otázka toho, co nám přinese budoucnost. Teroristické útoky se staly pomalu realitou všedních dní. Výjimečné zpravodajství, kdy za masovými vraždami stojí nějaké vyšší ideje, ztrácí na výjimečnosti. Pro mnohé jsou to ale stále pouze a jenom události, které se jich přímo netýkají. Koch svůj čin obhajuje tím, že jsme ve válce a že s koupí letenky každý musí počítat s možností teroristického útoku. Připravuje nás na to, že teror nemusí představovat pouze obálku novin. Snaží se diváka navrátit do reality. Závěrečnou otázkou ovšem zůstává, zda inscenace potenciál zvládá. Jestli po odevzdání svého hlasu neopouští diváka i fakt celé možné hrozby. Jestli nepochybnou dávkou autenticity a podáním řady informací nakonec není případ Larse Kocha jen dalším z mnoha. ∞


Teror
Národní divadlo Brno – divadlo Reduta (Zelný trh 4, Brno)
premiéra 13. 10. • nejbližší repríza ne 3. 12. 20:00