Originální písničkářka, buskerka a bytostně tvůrčí člověk, zkrátka nomád. Svůj první hudební kousek natočila Iamme Candlewick v devíti letech se svým otcem, psychologem žijícím v jurtě za městem. Inspiraci našla na svých cestách Evropou, Indií, Spojenými státy i lidsky pustými ulicemi Prahy. Nyní vydává CD nazvané I Am You, které pokřtí 11. března v pražském klubu Café V lese.

Proč právě pseudonym „Iamme Candlewick“?
Protože tak to zkrátka je. Je to zakořeněné někde v dětství. Když mi bylo dvanáct let, vytvořila jsem svůj první sborník básní. Můj táta, který působí v divadle, funguje od mládí pod pseudonymem Pjér La‘ Šéz a mně asi přišlo normální, že každý má nějakou svoji přezdívku, něco jako alter ego, ve kterém si tvoří, co tvořit potřebuje. Tehdy mi Iamme přišlo vlastně nejlogičtější, protože na otázku: „kdo jsem“, přicházela automatická odpověď: „já jsem já“. Pseudonym Iamme mi pomáhá příliš se neidentifikovat s tím, co vytvářím. Candlewick je slovní šaráda, je to překlad mého příjmení.

Setkala ses někdy s nepochopením v souvislosti s tímhle uměleckým jménem?
Když jsem byla v Americe. Byl to takový sociální experiment. Řekla jsem si, že prověřím americkou představivost a prostě se budu prezentovat pouze jako Iamme. Mnoho zkušených lingvistů si lámalo hlavu nad výslovností tohoto zvláštního českého jména. Některým lidem secvakl pravý význam až s legračně dlouhým odstupem času. Některým nikdy.

Jak na tebe a tvoji tvořivost zapůsobila Amerika?
Koupila jsem si tam svoji první kytaru Dolores. Byla to taková ta klasická bláznivě snová akce, poněvadž jsem do té doby na kytaru neuměla ani brnknout. Skládala jsem písničky a hudbu k nim ťukala do piana. Dolores byla takovou iniciační kytarou. Když mě takhle jednou odpoledne popadla touha hrát, šla jsem do prvního obchodu s kytarama – byla tam, ušlechtilá, s kovovými strunami, na sobě znak racka. Od základky mi děti říkaly „Ptáku“ a svoboda ptáků mě baví dodnes (vytetované ptačí křídlo Iamme čouhá z výstřihu – pozn. red.). Začala jsem se učit hrát, nešlo to samo, ale nakonec jsme se s Dolores sžily. Různá prostředí pro mě znamenají různé inspirace, nové podněty, nová setkání. Všude je to jiné, ale zároveň i stejné v tom, že si uvědomuji, kde se nacházím, a mohu z toho čerpat.

Umíš si představit, že bys na delší dobu zakotvila na jednom místě?
Jasně, s představivostí nemám problém! Nicméně, ty příjezdy, odjezdy a návraty přicházejí samy. Jde o to, že impulz k tomu „vytáhnout kotvu“ přichází zevnitř, z pocitu, že v mém vnitřním světě nastává jednoduše čas pro změnu. Je to obnova, recykluji se. Mám své určité vnitřní přesvědčení a v jednom momentě života zakotveného ve městě začnu vnímat, že mě stávající prostředí ochočuje a tlačí ke kompromisům vůči tomu, jak cítím život, a které tam uvnitř nechci dělat. Nejde o útěk, spíš pomáhám sama sobě k plnohodnotnému žití v přítomnosti. Fascinují mě lidi, které potkávám na cestách, lidi, kteří kočují, cestují pořád a jsou všude sami sebou, bez ohledu na místo, zemi nebo kontinent, na kterém se zrovna nacházejí. Asi mám někde v sobě pár kapek z krve kočovných národů.

Učíš také jógu, má to nějaký vliv na důraz na „žití tady a teď“?
Všechno, co dělám, na mě má vliv, protože je to mojí součástí. Vybírá si mě to stejně jako si to vybírám já. Jóga mě učí být vnímavější, lépe se koncentrovat, zachytit a rozvinout pocit nebo nějaký motiv, který se pak někdy prolne do mojí tvorby.

Co sis krom nadšení pro jógu přivezla z Indie?
Pochopení některých věcí a také druhou kytaru, španělku Margaritu. Do Indie jsem vyjela bez kytary, ale nevydržela jsem to a jednu jsem si záhy musela pořídit. Byla ještě bezejmenná, až do chvíle, kdy mi ji jedna izraelská holka jménem Margarita pomalovala abstraktními ornamenty, které vyjadřovaly její pocit ze mě. Tahle kytara je taková zevlácká, cestovní. Mám ji moc ráda.

Když vzpomínáme kytaru, hodně lidí tě má patrně v povědomí díky tvému vystoupení s kytarou na pražském magistrátu, kde jsi zastupitelům zazpívala manifest hnutí BuskerVille. O co tenkrát přesně šlo?
S buskingem (svobodnou uměleckou performancí v ulicích měst – pozn. red.) jsem se prvně setkala už někdy v pubertě na cestách po Španělsku, později ve Státech. Líbila se mi ta svoboda projevu, spontánní komunikace mezi umělci a kolemjdoucími, mezi lidmi a městem, které žije a není jen kulisou pro život. No a pak jsem se vrátila do Čech, kde situace byla jiná – šedá a smutnější. Tam, kde město nežije, chybí radost, lidský smích. Začali jsme v roce 2010 s pořádáním Svátku hudby 21. června, po vzoru Francie, při kterém se umělci mohou nezávisle realizovat v ulicích. A narazili jsme. O veřejných uměleckých performancích tenkrát rozhodoval nepochopitelně odbor dopravy a celá věc byla absurdní. Spontaneitu prostě nejde zařídit skrze úřední lejstra. Na podzim 2011 už jednání s úřady velmi záhy po jeho ukončení vyšumělo. Měli jsme na magistrátu odprezentovat naše požadavky a já věděla, že je zapotřebí udělat něco, co alespoň na chvíli rozruší letargickou atmosféru.

A tak sis vzala kytaru a požadavky hnutí BuskerVille jim zazpívala.
Ano. Mělo to takový paradoxní rozměr. Zastupitelé nadšeně tleskali něčemu, čemu po formální stránce bránili, de facto se tím kousli do vlastního ocasu. Patrně se povedlo dovést je k určité reflexi, protože jsem jako odpověď na naše požadavky dostala záhy z magistrátu osobní dopis. Za dva měsíce byl busking v Praze legalizován.

Tvoje chystané CD se bude jmenovat „I Am You“. Co ten název znamená?
Není to jen hříčka se slovy. Jmenuje se tak mimochodem i jedna z písní na albu. Je to součástí mého osobního přesvědčení – skrze Tebe vidím sebe. Iamme je první fáze, uvědomění si, že „já jsem já“, je to svoboda a autonomie. I Am You je druhý krok, uvědomění si, že mohu být skrze druhé, že jsem v nich jako i oni ve mně. Že mezi mnou a Tebou v podstatě není rozdíl.


Text písně I Am You

And I love you so
’cause you help me see
to see you in all
is to see you in me

’cause I am in you
and you are in me
’cause I am in you
and you are in me

I am one my Lord
I am one with Thee
I am one with the beauty
in all I see
I am one with the grass
and the wind and the trees
I am one with your love
for eternity

I am one I am one
I am one I am one
I am one with your love
for eternity

And I love you so
’cause you help me see
to see you in all
is to see you in me
’cause I am you
and you are me
’cause I am you
and you are me

Když se řekne indické malířství, představíme si nejspíše něco pestrobarevného, mnohorukého, svatého nebo mysticky zastřeného. To je ale jen jedna úzká výseč. V dnešní Indii výtvarné umění žije a dále se vyvíjí svým vlastním životem, který se často vymyká zažitým předsudkům.

Tvorbě současných indických malířů se poslední dobou dostává stále větší pozornosti i mezinárodního věhlasu. V čem je zajímavá jejich vizuální výpověď a jedná se skutečně ještě o ono „indické umění“? Kde nacházíme společnou řeč s něčím tak kulturně odlišným jako současná indická malba?
Feroz Khan, jeden z představitelů současné scény, se narodil a vyrůstal v Dillí, kde dodnes jako malíř působí. Jeho tvorba je zajímavá z mnoha důvodů – její výraz je současný a mezinárodně srozumitelný, zobrazovaná témata a způsob cítění však zůstávají indické. Přestože se Ferozovi nedostalo klasického formálního vzdělání, prodává dnes své obrazy, oceňované na nemalé částky, například v londýnské galerii Saatchi. Je výjimečný, ale zdaleka ne jediný. Tvorba i osobní příběhy mnoha současných indických umělců na Západě, zdá se, zabírají i bez filmového pozlátka tváří hypotetických milionářů z chatrčí.

Co pro tebe bylo prvotním impulzem, abys začal malovat?
Mým celoživotním vzorem byl můj otec Late Muhammad Ibrahim Khan. Táta se stal docela známým malířem plakátů a bannerů a já v jeho tvorbě vždycky nalézal zdroj inspirace. Zároveň byl prvním, kdo mě učil porozumět výtvarnému projevu. Dal mi sebevědomí nutné k pevným a jistým tahům štětcem, naučil mě rozlišovat obsahový význam i čistě grafickou výpověď jednotlivých barev. Až později jsem se dostal pod křídla renomovaného umělce Late Manjit Bhawy, který mě školil čtrnáct let a v mnohém mě ovlivnil.

Dají se nějak shrnout nebo popsat další vlivy na tvůj umělecký život, které jsou třeba i dnes čitelné ve tvých obrazech?
V umění i v životě jde o to samé – tedy o umění dívat se na to, co považujete za důležité a současně o umění přehlížet, co pokládáte za postradatelné nebo zbytečné. Ve své tvorbě považuji za základní složku všednodennost, tedy běžné výjevy každého dne. To, co vidím já, jsou drobné detaily – pečlivá práce krejčího na předpotopním šicím stroji, prodavače ledové sodovky v horkém letním dni, unavené rikšy roztlačující svá vozítka, tucty žebráků v mnoha chudých čtvrtích města… Je to právě ta nahá prostota každodennosti, která mě oslovuje a kterou záměrně odrážím ve své tvorbě.

Co si myslíš o současné scéně indického umění, má v sobě stále potřebnou dávku indickosti nebo jde už spíše o cosi jako „globálně poplatnou uměleckou výpověď“?
To je těžké posoudit. Vím, že právě punc domnělé globálnosti současného umění je častým předmětem kritiky. Nicméně z toho, co vidím zde v Indii a z toho, co jsem schopen reflektovat skrze zkušenost z Evropy, se domnívám, že je naše současné umění svým sdělením indické, ale díky své formě si snadno najde své místo v globálním rámci, což lze chápat spíš pozitivně. Velmi ale záleží na osobních postojích konkrétních tvůrců. Pro nás všechny pak platí, že myslíme spíše globálně a tvoříme lokálně.

Je podle tebe možné zobrazit dnešní Indii v současném výtvarném umění a vyprávět o ní těm, kdo zatím nemají takřka žádnou nebo jen zkreslenou představu?
Ano! Určitě je to ta věc, ve kterou silně věřím a kterou se i řídím ve své tvorbě. Tedy že je možné přenést na plátno specifický způsob vnímání nebo přímo portrétovat jiný „vzhled“ světa mimo vlastní kontext, přetlumočit významy. Tady jsme zpět třeba u oněch všedností, které se ztrácejí ve zrychleném chodu dnešního světa – u opravářů městských kol, pouličních prodavačů nebo všelijakých kumštýřů. Jako umělec cítím v prvé řadě pověření oslavovat skrze svoji tvorbu každodennost a výjimečnou krásu obyčejnosti. Vidím zde příběh i estetickou hodnotu.

Disponuje současné indické umění nějakým univerzálním sdělením, které by mohlo poskytnout Západu?
Jsem toho názoru, že v oblasti uměleckého sdělení neexistují přednastavené hranice jeho původu. Liší se jednotlivosti, odstíny významů, ale to hlavní, to důležité, je společné. Každý má svá témata a způsoby jejich interpretace – co nás zde spojuje, je jen snaha promlouvat z pozice v Indii zakořeněných umělců. Sdělení, které může euroamerické kultuře poskytnout, má myslím zejména formu připomínky, že svět není hodnotově ani socioekonomicky omezen na představy panující na Západě. Je výzvou k zazší formě mezikulturní i mezilidské reflexe a empatie. Naším úkolem je zajistit, aby se umění nestalo příliš konceptuálním a zahleděným do sebe. Umění si musí udržet svoji výpovědní hodnotu, která by ale měla být pochopitelná v širším kontextu nevyhnutelně se globalizujícího světa.

Myslíš, že existuje nějaký rozdíl mezi vnímáním současného umění v Indii a v euro-americkém kontextu?
Těžko říct. Myslím, že lidé vnímají vizuální sdělení všude podobně, výklad konkrétních obsahů se ale samozřejmě může lišit.

Chtěl bys i přesto někdy vystavit svá díla třeba v České republice?
Určitě ano! Pokud by se mi naskytla podobná příležitost, neváhal bych nad ničím. Jsem skutečně přesvědčen, že současné vizuální umění promlouvá interkulturně přenositelným jazykem a že o dnešní Indii je třeba dále vyprávět.

Někdo možná zná každoroční festival probíhající v kině Světozor. Někdo jiný třeba vůbec netuší, že existuje cosi jako indická filmová industrie. Ti hloubavější se asi dovtípí, že musí existovat ve výpovědi o současné Indii jiný směr než Bollywood.

Spousta lidí si do polévky sype kari nebo směs garam masala do čaje. Někteří budují muskulaturu jógou nebo usilují o kvalitnější sexuální vyžití skrze tantrické nauky. Jiní mají Indii zafixovanou jako osvědčenou ekonomickou „štaci“ pro duchovní výlety s časově omezenou degustací „jiné reality“, obvykle spojené s aperitivem chutí třetího světa.

Většina lidí však o současné Indii nemá vskutku páru, protože po Václaváku hopsající post new-age příznivci hnutí Hare Krišna toho o současné indické kultuře opravdu příliš nepoví. Za povšimnutí však stojí třeba hybná výtvarná scéna současné Indie.

Kulturní schizofrenie od počátků
Vývoj moderního umění i jeho pokračování v postmoderně má v indickém kontextu podobné časové zasazení jako u nás. Snahy o emancipaci moderního výtvarného výrazu žily svým vlastním životem, stranou pozornosti okolního světa, od počátku 20. století. Dělo se tak ve dvou rovinách – na úrovni oficiální v rámci britských koloniálních škol a „na ulici“. Změny s sebou přinesl rok 1947, kdy se Indie stala samostatnou a zároveň došlo k jejímu oddělení od Pákistánu. Obě nově vzniklé země zalily potoky krve, zdvihly se vlny násilí a zrodily se nové cíle do budoucna.

Současně s tím ožily i staré touhy znovu nalézt a emancipovat pošlapanou identitu. Rok 1947 dal mimo jiné vzniknout i klíčové umělecké formaci PAG (Progressive Artists Group). Bombajští bouřliváci v čele s F. N. Souzou a M. F. Husainem nabořili dobové konvence a pohnuli stojatými vodami výtvarného vkusu i citu. Jejich tvorbě se navíc konečně dostalo významné pozornosti i na Západě, kde začali vystavovat.

Umění se tak postupně stalo otevřeným oknem do současné indické kultury a možná až jakousi hlásnou troubou jejich palčivých problémů – ať už se jedná o trvající náboženské konflikty, chudobu, postavení žen či kulturní schizofrenii post koloniální a taky tvrdě globalizované země..

Site-specific výpověď
Současná indická výtvarná scéna má své hvězdy výstav v Tate Modern nebo MOMA (Museum of Modern Art, New York). Na druhé straně tu ale existuje většina umělců, kteří neustále tvoří stranou světové pozornosti, přestože by se těm „vyvoleným“ v kvalitě vlastního výtvarného výrazu i smysluplnosti výpovědi mohli vyrovnat. Těmto lidem poskytují nový výstavní prostor sociální sítě. Objevila se tak poměrně početná komunita autorů, kteří skrze svá online publikovaná díla vedou uměleckou debatu mezi sebou navzájem a upozorňují jejich prostřednictvím na aktuální témata.

Sociální témata
Velice silným a stále citlivým tématem je otázka vlastní lidské identity v konfrontaci se společenským zařazením, otázka náboženské příslušnosti ve vztahu k jedinci i veřejnému životu. Kašmírský umělec Inder Salim ve svých provokativních performancích (jichž je obvykle součástí) nevybíravě vyjadřuje potíž vzniklou svázaností a omezeností pocitu vlastního a již daného vymezení se vůči okolnímu světu.

Dalším často se opakujícím tématem je i stará chudoba a nový konzumní styl života, jako dva kontrastní póly běžného života v dnešní Indii – Jitish Kallat, Bharti Kher, Atul Dodiya, Jagannath Panda, Subodh Gupta aj.

Důležitou roli nejen v umění, ale i širším sociálním kontextu hrají od 70. let minulého století ženské umělkyně. Jejich aspirace nelze chápat jako feministické (v kontextu euroamerického chápání smyslu slova) ale spíše jako feminní, neboť jak svého času uvedla indická filmová režisérka Deepa Mehta (trilogie Živly – Elements Trilogy), většina násilí a historických ran se v Indii děla „na tělech žen“. Aktuální jsou stále i témata dospívání (například i v souvislosti s dětskými sňatky) nebo tabuizovaný problém tělesnosti a ženské sexuality (Anju Dodiya, Nalani Malini aj.).

Umění chycené v síti
Pokud se o současném indickém umění chcete dozvědět více, je potřeba vyvinout vlastní aktivitu. Na trhu nejsou žádné knihy, nepořádají se výstavy, nepřednáší se. I přesto se o řadě věcí dozvědět lze, ponoříte-li se například do hlubokých vod internetu. Většina indických umělců nechává v síti svoje stopy, ať už v podobě online galerií nebo v blozích. V nadcházejících zimních nečasech tak můžete brouzdat po internetu či kamenných galeriích třeba už jen proto, že současné indické umění má skutečně hodně co říci.

Co se týče současného umění v Číně, čekala jsem zkrátka něco jako směsku mnoha odstínů šedi, blyštivých a národem obdivovaných tvůrčích cinkrlat a možná i nějakou tu nesměle potutelnou nebo předjednanou provokaci. Díkybohu, chyba lávky. Když se pulsujícím a celkově naleštěným Pekingem úspěšně propletete k bývalému továrnímu areálu Dashanzi ve čtvrti Chaoyang, otevře se před vámi možná překvapující pohled.

Právě zde, v oživené industriální zóně dnes známé jako District 798 (podle popisného čísla jedné z místních fabrik, která od konce 50. do konce 80. let sloužila coby hrdý plod výrobní spolupráce mezi spřátelenou ČLR, Sovětským svazem a NDR) se nachází skutečně rozlehlý, ale hlavně živý prostor pro mladé umění.

Křehké surovosti a mao v porcelánu
Roznožený pavouk z rovnoběžných ulic uvnitř areálu 798 je doslova napěchován současným a nejen čínským uměním. Výstavní prostory v konvertovaných továrních halách působí surově i křehce zároveň. Na místy obnažených zdech jsou jako relikty minulosti ponechány tučným písmem psané maoistické výkřiky z dob kulturní revoluce. Dnes jsou součástí nového kontextu a mnozí umělci jim ve svých site specific projektech přiřazují nový význam, ve kterém nezřídka kdy karikují sami sebe.

Procházíme úzkými uličkami mezi továrními budovami. Míjíme ledabyle zaparkovaná skládací kola, hromady nepoužitého materiálu od železa po papír. Občas v potrubí, co nám vede nad hlavou, zasyčí horká pára, občas tu potkáme kohouta nebo slepici. Své místo zde mají krom výstavních prostor a prodejních galerií i grafická nebo animační studia, architektonické i oděvní ateliéry nebo dílny pro užitý design. Vystavují a tvoří tu jak „velké ryby“, jejichž jménům se již dostalo mezinárodního ohlasu, akademicky vzdělaní umělci, tak i školou nepoznamenaní samouci a začínající autoři. Oprýskané zdi uliček nebo zídky obložené uhlím tu a tam obzvláštňují graffiti.

Pokud jde o umění samotné, větříme převahu děl spíše globálního nežli vlastně čínského ražení, přestože většina autorů u svých děl za leitmotiv označuje odyseu hledání nejen individuální, ale i celočínské identity. Zdá se, že její nalezení a definice funguje paušálně jako ústřední cíl většiny vystavujících současníků, který však maří a nebývale komplikuje poměrně divoký vpád konzumu a konfrontace s mainstreamovým vkusem. Umění, které tu potkáváme, je sebereflexivní, reakční i ironické. V prostorné hale galerie Space tak několikero seřazených porcelánových soch Mao Ce Tunga obvyklým způsobem vzdává čest zmalované nahé čínské krásce svůdně se opírající o konferenční stůl, za nímž jednají „důležití pánové“ s kalhotami na půl žerdi. Jinde prostý sarkasmus střídají závažnější otázky, s nimiž skrze svá díla umělci diváka konfrontují. Jde například o artefakt v podobě ve formaldehydu naložené lidské kůže, jejíž odnětí a následné zpracování doprovází velmi výmluvné video či jiná videonahrávka zachycující žhavé útrapy Číňana, který, vystaven celodennímu pražení na slunci, usiluje o to, aby se jeho ,,špatná“ barva kůže proměnila v tu „správnou“ a kýženou kůži Afroameričana.

Alternativa je cool jako jíst pizzu hůlkama
Nemůžeme si odpárat možná zbytečně podezíravou myšlenku, zda je vše, co vidíme, tak autentické a svobodně ryzí, jak se zdá, nebo zda se jedná o promyšlený projekt, na jehož pozadí bliká ověřené motto „kdo si hraje, nezlobí“. Nevíme a v nevědomosti odmítáme do věcí šťourat. Co tento bezesporu jedinečný prostor pro mladé čínské umění však bezprostředně ohrožuje, jsou kořistnické zájmy ze strany developerů, kteří již několik let hrozí průmyslovou zónu převléknout do progresivnějšího pozlátka v podobě nové luxusní výstavby. District 798 však drží nad vodou i stále sílící zájem ze strany veřejnosti. Bohužel ale nejde z většiny o milovníky současného umění. Jasnou návštěvnickou převahu tu drží skupinky pekingských teenagerů v trendy brýlích beze skel, kteří žízní po cool alternativě, která by jim alespoň na chvíli dala punc originality. Celá čtvrť je i proto plná kaváren a barů, do nichž se většinou nechodí debatovat o okolních výstavách, ale popít Heineken s hranolkami, poslechnout si Top 10 z MTV nebo si objednat americkou pizzu, ke které vám donesou krom příboru pro fajnšmekry i hůlky. Nicméně jakýkoliv zájem udržuje tohle stále ještě oduševnělé místo pro současné umění naživu, a to je dobře.

Je to paráda, když pro dobré povídání člověk nemusí chodit daleko. Na neděli jsme vstali poměrně brzo, z gauče vyhnali přešlého kocoura a zasedli k rozhovoru o vizích v rozpuku – jednoho z mnoha mladých architektů, jejichž leitmotivem je hlavně čistý záměr a tvůrčí neopotřebovanost.

Změnily se nějak výrazně tvoje představy o práci architekta s vlastní vizí od doby, kdy jsi vyšel ze školy?
Ze školy jsem vyšel před necelými dvěma roky. Už během studia jsem měl možnost pracovat v několika ateliérech a přičichnout tak k praxi architekta. Bylo mi ale jasné, že některé věci bych rád dělal jinak. Ve výchozí pozici absolventa je pro každého důležité najít zpětnou vazbu, kritiku svojí práce a také určitou korekci vlastních představ. Člověk se musí nějak probojovat zaběhnutou strukturou a nechat zrát svoje záměry, aby vykrystalizovaly. Není to samozřejmě jen o rozletných nápadech. Člověk se pořád učí, jak nejlíp formovat svoje myšlenky a právě tahle praxe k tomu postupně pomáhá. Je také třeba naučit se je správně ukočírovat. Myslím, že v začátcích je klíčové brát tuhle myšlenkovou čerstvost jako hlavní plus. Chce to ale nezakonzervovat se v mladé nabubřelosti až aroganci. Dostatek sebekritiky a otevřenost je pro začátek asi to hlavní.

Přišel jsi již o nějaké iluze?
Takhle se to říct nedá. Uvědomoval jsem si od začátku, že jen co uložím diplom do skříně, nezačnou mi zběsile drnčet telefony od klientů požadujících projekty postavené na určité neohraničenosti tvůrčí invence, nějaké nekonformní pecky. A to je možná ono, klienti se často drží se svými požadavky víc při zemi a já samozřejmě nedělám architekturu pro svoje ego. Nebudu nikomu vnucovat dům ve stromě – i když mně osobně se ta představa třeba líbí.

Co pro tebe znamená architektura a co by měla obecně znamenat pro lidi – místo pro život a jeho nemovité kulisy nebo něco úplně jiného?
Jsme lidé města. Architektura tvoří náš každodenní kontext. Chodíme okolo ní, žijeme v ní, utváříme ji a ona zpětně do jisté míry utváří i nás. Je to fyzická paměť doby a také něco jako otisk kultury žití. Rád bych doufal, že to lidé vnímají podobně. Že nechápou domy jenom jako funkční buňky nebo nemovité produkty svých životních úspěchů ve smyslu: mám na to, postavím si dům. Nejsme přírodní lidé a architektura je přirozenou součástí našeho životního prostředí. Tohle je třeba si uvědomit.

Myslíš, že jsou Češi v tom, jak vnímají současnou architekturu stále o něco „tužší“ než zbytek západní Evropy – a proč?
Byl bych v posuzovaní opatrný. Jsme možná pořád o chlup konzervativnější, spokojíme se se zažitostí forem i přístupů. Se spolužáky jsme na škole každý rok jezdili do ciziny, abychom se inspirovali a třeba i porovnávali. Je asi fakt, že koncentrovanou přehlídku architektonické ošklivosti jaká je u nás často k vidění, jsme třeba ve Francii nebo v Holandsku nepotkali. Třeba je to tím, že jsme za minulého režimu dost dlouhou dobu žili v určité uzavřenosti. Po revoluci se roztrhl pytel s instantní nabídkou lačných investorů. Lidé se tak možná ze zvyku snáz spokojí s tím, co je prostě po ruce. Necítí asi tak naléhavě potřebu nad architekturou přemýšlet, chtějí ji prostě užívat. Vidím to ale vcelku dobře. Mám pocit že i tady se ledacos zlepšuje.

Tématem tvojí diplomky byla konverze textilní továrny. Jak v architektuře vnímáš odkazy minulosti v konfrontaci s potřebami „života tady a teď“?
V tomhle smyslu mě dost zformovalo prostředí – co se týče domova, školy a tak. Naučil jsem se respektu ke starým věcem, které vnímám jako odkazy minulosti. Dnešní masové – „co je nové je zaručeně nejlepší“, mi z principu příliš nesedí. I proto jsem si jako téma diplomky zvolil konverzi. Téma mně láká, dá se s ním dobře pracovat. Průmyslový objekt má svoje fluidum a narozdíl od nějaké historické kulturní památky, je v jeho rámci větší prostor k propojení právě historického odkazu a potřeb současnosti. Když jsem na diplomce pracoval, samotného mě překvapil respekt a opatrnost někde ve mně. Byla to velká výzva – dotáhnout vlastní vizi, ale s potřebnou pokorou.

V ateliéru s klukama usilujete o to nenechat se ideově převálcovat trendy majoritního trhu kynoucího množstvím nabídek katalogových domů. Co se podle tebe musí stát, aby mezi lidmi vzrostl zájem individuální přístup ze strany architekta?
Je to asi o obecnějším povědomí lidí. Lidé jsou přirozeně opatrní jak a do čeho investují svoje peníze. Nechat si navrhnout dům může ve spoustě z nich vyvolávat obavy a nejistotu z toho, jak to dopadne. Otevřít katalog a zapíchnout prst na barák, co už někde stojí, je pro ně v tomhle ohledu snažší. Je potřeba, aby lidi nevnímali architekta jen jako řemeslníka nebo prodejce hotového produktu, ale aby pochopili, že se mohou do procesu plánování sami zapojit.

Žijeme v Praze – umíš si ji jako architekt představit třeba za 150 let?
Pokud přehlédnu všelijaké hypotézy o zkázách světa v dohledné době, pak se moje představa v mnoha ohledech podobá obrazům, které prezentují filmy žánru sci-fi. Mrzí mě, že mě s těmi nápady lišácky předbíhají. Nebránil bych se startrekovému idealismu v podobě vzdušných a čistých staveb – formou i funkcí. Zabydlovat by se mohla voda i vzduch. Bohužel se ale nemůžu zbavit chmurných představ budoucího vývoje – viděla jsi film Brazil?

Bio:
Robert HU
*1983

Po stavební průmyslovce J. Gočára (1998–2002) vystudoval ČVUT v oboru pozemní stavby a architektura (2002–2008), kde diplomoval na téma „Konverze textilní továrny Floriána Schmidta v Krnově“. Účastnil se několika architektonicko-konstrukčních soutěží a v roce 2008 založil s šesti spolužáky nezávislý ateliér, jehož jádrem je předpoklad trvale udržitelného rozvoje, a vize zachování čerstvého a individuálního přístupu k jednotlivým projektům, na kterých se tvůrčím způsobem mohou podílet i jejich zadavatelé. Jedna slabika na místě příjmení je odkaz po čínském dědečkovi.