Žár, výheň, ale také záře, září. Hvězda jasná nezhasla, ale naopak se rozsvítila na své cestě a koupe se v paprscích slunce, vyzařuje energii, teplo až spalující, a zároveň blahodárné, když se u ohně chceme zahřát. Ohniště, žhavé uhlíky, na kterých připravujeme pokrm, sálají a připravují potravu o šťávu a mízu. Prvotní instinkt zažehnání hladu na daru, který u bohů pro nás ukradl Prométheus a vedle nějž se můžeme zotavit, jímž jsme ale schopni i zničit.

Požár pro les nemusí představovat zničení, ale obrodu. Stejně tak vyvěrající láva pro přírodu jako takovou neznamená zhoubu, ale po čase se mění v úrodnou půdu. Katastrofa je to pro danou generaci – lidí, zvířat, stromů, bylin, ptáků. Pro naše blízké. To, co je z dlouhodobého hlediska blahodárné, zdaleka nemusí být překonatelné v daný okamžik, a jak se v poslední době často říká, nemusí být slučitelné se životem. Takže po živelné katastrofě můžeme tančit v popelu svých předků a pěstovat obilí a ovoce.

Přemýšlím, jak dalece jsme v posledních desetiletích odtrženi od reality, bytí, jsoucna. V jaké chvíli se přetrhla pupeční šňůra s pramatkou světa, kořenem veškerého stvoření, duchem svatým, přírodou…

Vracím se ze vsi kolem nekonečných lánů řepky a skromných obilných políček s tu a tam stojícími ovocnými stařičkými stromy, které rok co rok odhodlaně, navzdory všemu, plodí. Procházím se lesem s pokácenými kmeny buků, dubů, olší, které zřejmě padly při jednom v boji s kůrovcem. Na venkově v zahradnictvích jsou i znavené sazeničky zeleniny ihned pryč.

Ale Praha je ještě pořád krásná, kvetoucí, v záplavě šeříků a třešní, s pěknými fasádami starých domů, alespoň na hlavních ulicích centra. Jen občas je možné zahlédnout opuštěný secesní dům s vytlučenými okny a vzdouvající se podlahou, kterému sebrali jeho zaběhlý život s jeho obyvateli pod záminkou rekonstrukce, která se ovšem nikdy nekonala. Jen zapomenutý květináč za oknem připomíná, že nějaká paní tam zřejmě pěstovala muškáty, kochala se výhledem na staré ulice, přijímala návštěvy na šálek kávy ze vzácného porcelánu a skleničku domácího likéru.

Stali jsme se inertními, co je nám po tom, co bývávalo kdysi. My jdeme pořád vstříc budoucnosti pod vlajkou změny, technické „suprarevoluce“, domnělé spravedlnosti a hyperkorektnosti – to ovšem pouze ve slovních obratech, v psaném jazyce, nikoli v činech. Považujeme se snad za vrcholně spravedlivé a spravedlivě rozhořčené? Máme pocit, že na to nám bylo dáno právo, a to námi samými. My se cítíme dostatečně silní v kramflecích, abychom měli připomínky k názoru každého jednotlivce na sociálních sítích, protože právě tam spočívá tep našeho života, naších myšlenek, názorů, práva. Zpečetíme svou vzpomínku na rozkvetlou jabloň umným selfie a za rohem si koupíme CBD, abychom se nezbláznili, abychom to ustáli, alespoň do té doby, než je zakážou z důvodu, že to je příliš levná výroba pro farmaceutický průmysl.

Ostrý a břitký humor, jízlivost, kritika, jasný nesouhlas, odpor, to už se nenosí, není to kulantní, není to ohleduplné a může to být i napadnutelné. Je dovoleno obdivovat, dávat lajky, souhlasně přikyvovat, anebo si prostě ničeho nevšímat – zahrát si hru v příručním mobilu a jít spát se spokojeným pocitem, že jsem správný člověk a dobrý občan.

Říkám si, kolikrát si ještě lidé dohodnou schůzku měsíc dopředu a opravdu na ni beze změn a komentářů přijdou a kolik z nás si pamatuje právě tu naši jedinou růži, anebo první dárek. Možná, že si všichni potřebujeme jen odpočinout. Dlouho, dlouho spát, pozvolna snídat a pak se vydat na cestu a jen se dívat.

Člověk, kterého si vážím, mi po přečtení tohoto mého výlevu napsal, že mu uniká smysl napsaného. Smysl tedy spočívá právě v tom nesmyslu. Je to výkřik do tmy, úlek nad tím, kam spějeme, kam se řítíme a že otěže nám dávno vypadly z rukou. Nikoli naši předci nebo rodiče zavinili tuto situaci, to my sami. Pro veliké nadšení nad maličkostmi a v boji za malichernostmi ztrácíme svou soudnost, sebe sama. Jsme ochotni se soudit i kvůli inspiraci. Jsme ochotni vložit svou mysl do rukou umělé inteligenci z obavy, že bychom mohli pochopit něco sami, protože myšlení je zkrátka občas bolestivé. Jsme líní si vzít do ruky štětec a raději to svěříme Al. Protože každý chce být za každou cenu geniální, nebo alespoň takový dojem vzbuzovat. Nejsem žádnou výjimkou, to co mne dříve těšilo, se stává zadaným úkolem, který je nutno splnit. To potěšení, ta píseň zmlkla. Jen lístky odkvétajících sakur tiše krouží ve vzduchu.

Při procházce křivolakými uličkami Starého Města pražského můžete zabloudit do Malé Štupartské, kde se nachází ve sklepních prostorách atriového domu s číslem popisným 1 útulné Divadlo Ungelt, které již po dva roky nabízí k zhlédnutí kouzelnou komedii z pera francouzské autorky Dany Laurent.

Dany Laurent, vlastním jménem Danièle Sibre, se narodila v Belfortu 2. června 1942 a celý svůj život zasvětila převážně herecké dráze. Již od mládí se však věnovala i psaní, a to především pohádkových příběhů a her pro děti. K jejím nejznámějším knihám patří Le blaireau à lunettes [Brýlatý jezevec], která byla vydána roku 1989.

Pro dospělé začala Dany Laurent psát až v 51 letech a jejím prvním počinem byla hra Macolette (1993) věnovaná spisovatelce Sidonii-Gabriele Colette. Roku 2004 Laurent získala cenu Prix Molière za nejlepší inscenaci, jednalo se o Comme en 14! (Théâtre 13 a Pépinière Opéra).

Hru Dovolená paní Josefy [Les vacances de Josepha] napsala Sibre roku 2007, v Čechách byla tato komedie uvedena poprvé (a zatím jedině) Divadlem Ungelt roku 2020 v překladu Alexandra Jerie a režii Milana Schejbala a od té doby je stále beznadějně vyprodána.

Hra o třech hercích je spíše tragickou komedií, jak naznačuje v e-mailovém rozhovoru sama Dany Laurent. Kulisy tvoří jednoduchá kuchyně s kuchyňskou linkou, stolem a zástěnou. S malými obměnami to zcela postačí pro veškeré dějové zápletky. Zde kraluje především Jitka Smutná v hlavní roli, kterou doprovázejí Tereza Nekudová a Radek Valenta.

Jedná se o nepříliš dějově náročný příběh, postavený zejména na Josefině monologu, ve kterém odkrývá svá tajemství a zákruty mysli, poodhaluje svůj osud, který přijímá s veškerou pokorou, a nabízí originální řešení zapeklitých situací, k nimž v průběhu příběhu dochází.

Josefa přichází na místo hospodyně do domácnosti dvou dobře situovaných manželů, Valentina a Karolíny, kteří se pro svoje ambice a nepochopenou lásku navzájem odcizují. V průběhu představení se divák dozvídá, že je skutečnou Valentinovou matkou (Radek Valenta), kterého dala v mládí k adopci movitému páru, a bylo jí zakázáno se s ním vídat. Svérázná Josefa se svým osobitým pohledem na svět otevírá synovi mateřskou náruč, aniž by mu o sobě cokoli prozradila. Veškerá tragika je schovaná v komických dialozích a humorných zápletkách a je spíše pouhou zmínkou, náznakem.
Kouzelná služebná se objevuje náhle s deštníkem, podobně Andersenovu Uspávači nebo Mary Poppins Pamely Lyndon Traversové, a rozkládacím lehátkem, ve kterém dle jejích slov nabývá vznosných myšlenek, a dává vše do pořádku. Pak mizí stejně náhle, jako se objevila. Zůstává po ní pouze lehátko jako jakýsi symbol mateřství.

Všichni tři herci tvoří dokonale sladěnou symbiózu, jsou pohotoví a svým uměním strhují veškerou divákovu pozornost. Na živosti inscenaci přidává například ukolébavka Il était un petit navire [Byla to malá loď] v podání Jitky Smutné a Radka Valenty nebo příprava těsta na bábovku Josefou a Karolínou (Jitka Smutná, Tereza Nekudová).

Příběh Josefy se rozhodně nedá považovat za frašku, ačkoli přehršel humorných hlášek, záměrných přeřeků a rádoby prostoduchých hlášek by to mohl zpočátku naznačovat. Dialogy jsou umně poskládané, a ačkoli Jitka Smutná v pleteném baretu, květovaných šatech a zástěrou kolem krku vůbec nesleze ze scény, působí velmi lehce a přirozeně. Navzdory posledním tendencím ve společnosti se tak dozvídáme, že v lásce je dovolené všechno, i snaha svého miláčka otrávit, že manželství může být dobré navzdory častým nevěrám, pokud jsou náležitě skrývané, a že nepravda, jež nás provází od malička a je způsobená nevědomostí, je někdy lepší, nežli se vyrovnávat s hořkou skutečností. Nosnou myšlenkou celé hry je také v neposlední řadě skutečnost, že lidskost a moudrost nemusí jít vždy ruku v ruce se vzděláním a výhodným postavením ve společnosti.

Pokud tedy toužíte po odlehčení a uvolnění, je hra Dovolená paní Josefy tím nejvhodnějším odpočinkem.

Dovolená paní Josefy
Divadlo Ungelt (Malá Štupartská 1, Praha 1)
premiéry 7. a 8. 7. 2020
nejbližší volné reprízy út 4. 4. a čt 4. 5.

Březen je první jarní měsíc. Již únor navozuje jakési zaslíbení tomu zajisté nejpůvabnějšímu ročnímu období. V dětství tento čas patřil také oblevám a tání. Pouštěli jsme papírové lodičky po obrovských kalužích nebo potůčkách hrnoucích se k městským kanálům. Na trzích a nárožích prodávaly růžolící tetky tulipány, narcisy a obzvláště vzácnou mimózu. Zatímco zima vybízí spíše k četbě detektivních románů, jaro patří zahradnickým katalogům, sázení ovocných stromů a v neposlední řadě Zahradníkovu roku Karla Čapka.

V něm Čapek navozuje lehkost bytí, směruje nás k poetice běžného života, neskonalému optimismu a humoru všedních, a přesto (nebo právě proto) krásných dní. Těch dní, které považujeme za běžné a máme sklon je vnímat za méně cenné než ty víkendové. Ony však představuji hlavní část našeho života.

To mi zároveň evokuje básně Macua Bašóa, proslulého japonského básníka 17. století, který je považován za zakladatele literární formy později nazvané haiku. Napadají mne tyto verše Macua Džinšičira (vlastní Bašóovo jméno, v dospělosti pak Manefusa či Tósei): „Jarní jitro / Každý bezejmenný pahorek halí / Průzračný opar.“ (ze sbírky Úzká cesta do vnitrozemí)
Přemýšlím o tématu Artiklu na březen, kterým je rekonstrukce. Chceme-li se vrátit na místo činu, navrhuji obrácení se právě k smyslům, obrazům podivuhodné všednosti běžných dnů a obyčejnosti těch svátečních, které se ve své prostotě zarývají o to více do paměti. Jako například větev rozkvetlé jabloně za oknem nebo první sněženky mezi kameny pod zbytky sněhu. Jsou to zázračné paprsky slunce, které z nevzhledného činžovního domu vytvoří měděný palác, do něhož vcházíte duhovou branou, a skřivan vám zpívá nad hlavou.

Jde přece o to putování. Rekonstrukce – re-construere – je do jisté míry konstruktem našich vzpomínek, které se snažíme tak či onak napojit mízou, aby to dávné kolem nás ožilo a probudilo i to zapomenuté v nás, anebo abychom byli postaveni tváři v tvář znovu a znovu těm samým prožitkům a činům, kterých jsme se dopustili, anebo kterých se dopustil někdo na nás. To však už mizí v zapomnění po spuštění stavidel. Jen aby nás ta velká voda nesmetla.
„Jdu horskou pěšinou / Najednou se cítím tak lehký / Fialky v husté trávě…“ (Bašó, ze sbírky Sedm sbírek Bašóových, část Jarní den).

Tématem únorového Artiklu je Oslava. Pokud se nejedná o rodinnou slavnost, ale o širší, až veřejné pojetí, bývalo zvykem ji oznamovat pomoci plakátu. Toto slovo pochází z francouzského placard ve významu veřejně vyvěšeného návěstí buď úředního nebo soukromého. Tento pojem nás zavádí k synonymu affiche, které znamená již doslova reklamní nápis. Předchůdci tohoto reklamního útvaru mají kořeny již ve starém Egyptě, texty byly původně tesány nebo ryty do kamenných, či měděných desek a vystavovány na veřejných místech, jednalo se ovšem spíše o veřejná oznámení. Tento zvyk pak přešel i do starého Řecka.

První tištěné plakáty se objevily v Anglii kolem roku 1480 a pocházely z dílny Williama Caxtona (1415–1422) anglického spisovatele a knihtiskaře. V 17. století už pak byly celkem běžně používány, a to právě ve formě oznámení či upoutávek na divadelní představení. Přelomovým byl vynález reprodukční techniky zvané litografie Aloisem Senefelderem (1771–1831) roku 1798. Opravdového rozmachu však dosáhly až v 80. letech 19. století díky inovační technice velkoformátové litografie Julese Chéreta (1836–1932). Právě tomuto období až do roku 1938 je věnována výstava Řeč plakátů probíhající v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

Řeč plakátů
Výstava je uspořádaná do třech tematických bloků Umění, Reklama a Ideologie. Na 280 exponátů pochází z více než tři tisícové sbírky chéf – d’œuvre uměleckoprůmyslového musea a k tomu je přidružen výběr z běžné produkce z let 1890 až 1938 převážně české a středoevropské provenience. Prostor musea v 6. patře je členěn do sedmi sálů, tedy sedmi oddílů, z nichž první tři jsou věnovány převážně autorské tvorbě, tedy plakátům jako uměleckým dílům, a návrhům autorů. Zde nalezneme Karla Špillara, Oldřicha Homoláče, Aloise Chválu, Josefa Čapka, Josefa Váchala, ale i početně zastoupeného Jana Preislera a Jaroslava Bendu nebo Karla Šimůnka. Nechybí ani Alfons Mucha, jemuž je věnována cela zeď, Touluse-Lautrec nebo Gustav Klimt, Jules Chéret nebo Georges Meurier. Zde se také jedná o temperu na papíře a později velkoformátovou litografii, která je v Čechách zastoupena zejména tiskárnami V. Neubert Praha – Smíchov, tiskárnou Unie a ve Francii – Chaix, Paris.

V plakátové malbě těchto let je kladen velký důraz na ženské tělo, se středovou kompozicí, umělecké propojení obrazu a textu. Jak člověk postupuje sály – obraz se zjednodušuje, abstrahuje, ubývá barev a litografie postupně střídá ofset. Objevuje se nová typografie, jejíž principy formuloval roku 1928 Jan Tschichold (1902–1974), německý grafik, typograf, učitel a spisovatel. Zároveň dochází k jakémusi zjednodušení sdělení a obrazu a propojení s německou školou Bauhaus.

Plakát přechází od divadla a národních spolků, reklam na cigarety a alkohol k filmu – ve čtvrtém a pátém sále, a později k válečným a náborářským výzvám, kde se vedle českých děl objevují mimo jiné spíše angličtí a američtí autoři, jako například Howard Chandler Christy nebo Walter Whitehead.
Závěr výstavy je věnován konstruktivismu a je zastoupen především díly Františka Zelenky, Františka Muziky a Ladislava Sutnara.

Pár slov na závěr
Tato unikátní výstava, jejíž kurátorkou je Lucie Vlčková ve spolupráci s Petrem Štemberou, je právě oním výjimečným počinem, který nám dává možnost přivonět si k dobám technické revoluce, národovectví, ale i k běžnému životu, kráse a půvabu přelomu 19. a 20. století, dává nám nahlédnout do zákulisí nedávných dějin a ukazuje linii jakéhosi zjednodušení reklamního umění (a možná i toho cílového konzumenta) v průběhu desítek let, potažmo jednoho století. A navíc kolikrát se nám podaří uvidět Jane Avril v podání slavného francouzského malíře z Albi? <img title=“nekonecno“ src=“http://artikl.org/wp-content/uploads/Bez-názvu-1.png“ alt=“" width=“20″ height=“12″ />

Řeč plakátu 1890 – 1938
Uměleckoprůmyslové museum v Praze
(17. listopadu 2, Praha 1 – Josefov)
8. 12. 2022 ­— 9. 4. 2023

Očista, slovo, anebo spíš pojem, který je tématem Artiklu pro lednový měsíc nového roku 2023, má celou škálu významových rovin od běžné psychické hygieny přes katarzi až k očistci. Zdá se někdy, že představy spojené s těmito významy mohou být pro smrtelníka dosti stresující až hrozivé. Pohled do vlastního nitra totiž často nabízí nečekané zákruty.

Při rekapitulaci svého života můžeme narazit na okamžiky, za které se nevýslovně stydíme, ale už nemáme, koho odprosit, leda si můžeme v koutku poplakat, jindy nemáme odvahu dotyčného opětovně oslovit a dodatečně se mu omluvit. Jsou to fáze zcela přirozené a připomínají právě onen výše zmíněný očistec, ale ještě za života. Pro nestranného posluchače však některé naše prohřešky, jež tak hluboce prožíváme, mohou vyznít zcela nevinně. Nic to ovšem nemění na pláči, jenž svírá naše srdce, který v moderním světě máme sklon nazývat depresemi.

Toto období hlubokého rozjímání a hovorů s duší provází člověka po staletí, možná tisíciletí, a je ukotveno i v náboženských obřadech pojících se k období půstu. Tříbíme své myšlenky a zároveň střídmým jídlem uvolňujeme tělo od fyzických strastí a závislostí. Odkládáme semena, která ještě mohou vyklíčit, a co se nepovedlo, veškeré naše prohry, spalujeme v pomyslném posvátném ohni, či to omýváme zpovědí. V poezii jsou to právě elegie neboli žalozpěvy, které se právě jakési zpovědi přibližují. V této souvislosti se nabízí si připomenout úryvek z krásné básně Ivana Diviše právě ze sbírky Žalmy: ze Žalmu 89 „Chvíle předjitřní týdny předjaří /Po zbytkové zeleni válejí se koně / Blánu přes oči // On to vidí pln úhlů a děsu / Chodívá spočinout až kolem třetí ráno / Kdy hasne naděje, až se pootevřou dveře / A vejde bretonská princezna: / Jak se ti líbím? /…/

Naše tělo je zprostředkovatelem našich emocí a díky němu se můžeme smát i brečet, cítit bolest, vášeň, rozkoš. Můžeme si stoupnout pod vodopád a vnímat, jak tisíce vodních jehliček dopadá na pokožku a veškerá bolest i smutek odcházejí. Zůstává jen ten jediný okamžik spojení, katarze.

Někteří severští šamani si vykopávali jistou obdobu hrobu a nechávali se na tři dny zasypat. Teď se to nabízí jako léčebná metoda pod rubrikou „léčba tmou“, lukrativní pobyt na týden…
Přesto psaní je jakousi nejjednodušší, nebo spíše nejpřístupnější metodou očisty a zároveň úlevy, okamžikem, kdy jsme k sobě nejupřímnější a můžeme bez obav svěřit listu papíru své myšlenky nejniternější. Zde bych opět ráda citovala Ivana Diviše: „Co báseň, bratří na světě to utrpení / a o slepičí krok, kterým jsi jasu blíž, : jsi také smrti blíž, dočkej a jednou v chvění / ji pod nejlepším veršem uvidíš…“

Na závěr snad jen přejme se rozpustit v mlze či oceánu, abychom se pak opět mohli poskládat dohromady a setrvat ještě nějakou chvíli v bytí, než nás s sebou vezme řeka zapomnění.

Blíží se konec roku, období rekapitulace, zhodnocení. Zdá se, že tento čas je zároveň jakýmsi završením jednoho údobí před krokem dál, k neznámé budoucnosti. Do magického roku 2022 spadá neméně tajemné 33. výročí sametové revoluce, sžívání se s covidem, válka mezi Ruskem a Ukrajinou a s ní spojená hospodářská krize, inflace, nepokoje, nejistota. Přemýšlím o textu, který chci napsat. Bezmyšlenkovitě si prohlížím Facebook, když u jednoho váženého občana narazím na mnohokrát omílaný citát, a sice alegorii o zlomcích Lva Alexejeviče Tolstého. Dívám se na komentáře. To je opravdová „pastva pro oči“. První: je to klasický ruský blbec. V druhém – ruský alkoholik. O tempora, o mores!

Říkám si, že to přeci jen není fér, smést všechno do jednoho pytle bez ladu a skladu. Ve snaze najít odpovědi na otázky, které se jedna za druhou vynořují v hlavě, se instinktivně obracím do minulosti. Listuji v básnických sbornících stříbrného věku ruské literatury, procházím básně Cvětajevové, Mandelštama, Achmatovové… Dá se říci, že duchovním učitelem Anny Achmatovové byl o generaci starší Alexandr Blok, který je zejména tady v Čechách považován za symbolistu, což ovšem zahrnovalo pouze první, to rané období jeho tvorby, nicméně velmi půvabné. Sem patří i Verše o překrásné dámě. „… Jak obzor rozhořel se jasem k nesnesení! / OčekávámtTě mlčky, láskou roztoužen. // Jsi blízko. Mám však strach, že Tvoje tvář se změní. / A obzor hoří prudce jasným plamenem…“ (překl. Jaroslav Teichmann). Nádherná poezie, která teď zřejmě bude na mnoho let zapomenuta, protože je válka, ostatně stejně jako za jeho života, a ruština je linqua non grata, jakožto i ruská literatura a umění obecně. Přesto se domnívám, že tento básník je vpravdě hoden pozornosti. Když pominu jeho genialitu, bravurní práci s jazykem, poezii, pak bych chtěla zmínit jeho vizionářství, jakousi předtuchu dění jak v Rusku, tak v Evropě v denících i v jeho statích pod hlavičkou „Rusko a inteligence“, kdy už v roce 1912 na svých cestách po Německu předvídal první světovou válku, která pak propukne roku 1914 a ještě dříve roku 1908 druhou osudovou revoluci v Rusku: „Není možné vše předem odhadnout, vytušit. Krev a oheň mohou promluvit, když je nikdo nečeká. Rusko, poté co se vyrvalo ze sevření jedné revoluce, teď nenasytně zírá do očí té následující, možná daleko děsivější, než byla ta předchozí.“ Blok není politik, je básník, svědek, ale rozhodně nemá o Rusku žádné iluze. „Mým nešťastným ubohým Ruskem s jeho směšnou vládou /… / dětinskou inteligencí bych pohrdal z celého srdce, pokud bych nebyl Rusem…“ píše na svých cestách po Itálii. Alexandr Blok, stejně jako valná většina umělců, především básníků, literátů a filosofů té doby, zemřel tragicky, po těžké nemoci a depresích, v bolestech, ve věku nedožitých 41 let.

Osudový rok 1921
Kolem roku 1920 se definitivně uzavřela celá éra ruské literatury. Takto popisuje Nina Bereberova v závěru své knihy Blok a jeho doba odchod tohoto básníka a s ním i pozoruhodné období ruské kultury: „Poslední dny Blokova života byly strašlivé – křičel dnem i nocí. Umřel 7. srpna 1921, aniž by nabyl vědomí. Den předtím mu přišel pas. /…/ Mladí lidé stojící kolem jeho hrobu chápali, že pro ně nastává nová éra. A pokud Blok a jeho současníci byli dětmi ,děsivých let v Rusku‘, pak my jsme se stali dětmi Alexandra Bloka. Za několik měsíců už v Rusku nic nebude připomínat toto období života. Část lidí odjela, jiní byli vyhnáni, další byli zlikvidování, anebo se někde ukrývali. Blížila se nová éra…“

O šestnáct let později v Čechách
Vždy mne zaráželo, že politika může naprosto rozbít a zničit životy právě těch, kdož se provinili nejméně, těch, kteří pouze a jen tvořili z nitra svého srdce. Ačkoli tento článek vyjde až v prosinci, dnes je právě 17. listopadu, a tak si myslím, že je namístě otevřít Spisy o umění a kultuře Karla Čapka, který roku 1937 píše v úvodu své statě Umění a politika: „Přiznám se, že jsem tento titulek napsal poněkud neochotně, vlastně jen kvůli redaktorovi tohoto listu, který něco takového ode mne chtěl. Říkám-li neochotně, tedy ne proto, že bych psal nerad o umění, ani proto, že bych se úzkostlivě vyhýbal tu a tam mluvit o věcech politických; ale ty dva pojmy dohromady mi mnoho neříkají. Díky Bohu, u nás se politika příliš mnoho o umění nestará, což slouží většinou jen k dobru tomu umění; a vice versa, i naše básnictví a umění si uchovalo značnou nezávislost na politice; ve svém celku není ani povýšeně kázavé, ani nedůstojně služebné; budiž řečeno, že se v té poměrné duchovní svobodě, jíž požívá a jíž je naplněna naše kulturní práce, jeví co nejpříznivěji sama demokratická povaha našeho národa…“ Jak je ovšem poměrně časté v jeho esejích a statích, dochází pak k následné gradaci a neočekávanému vyústění v ostrou kritiku tehdy se již rozšiřujícího nacismu a upozornění na obvinění, jež začala padat v Národních listech a jejich osočování českých umělců v tíze k bolševismu. Čapek už tehdy poukazuje na změnu jazyka (tak typickou pro mnoho následujících desítek let), formulace, jakési neurčité vyhraněnosti ve vztahu ke kultuře a jejímu projevu: „… všimněte si té celé formulace; je to školní příklad toho, čemu se říká kladení sugestivních otázek. Je to asi tak, jako kdyby se svědka u soudu ptali: ,Jelikož se obžalovaný nenápadně a nepozorovaně dopustil zločinné tendence, co byste, slovutný pane svědku, podotkl k jeho hanebnému činu?‘ Jak známo v každém slušném lidském řádu by takové soudní řízení muselo být zrušeno; ale vůči kultuře je asi dovoleno mít méně skrupulí nežli vůči někomu, kdo jenom ukradl husu nebo přepadl trafikantku…“ Co by asi tento velikán české kultury řekl na dnešní stav umění, které se tak často stává takřka politickým rukojmím, ale i nástrojem. Tato tendence, kterou v posledním století začalo prosazovat právě nacistické Německo, avšak i tehdy nově vytvořený Sovětský svaz jako tzv. socialistický realismus, v dnešním žargonu propagandu, si zachovala svůj ráz i dnes, a to po celém světě.

Přelom tisíciletí
Umění v politickém kontextu však existovalo i dříve. Spíše se však jednalo o jakýsi moralistní předobraz, který ovšem nebyl tak zcela jednoznačný. Vrátím-li se v pohledu ještě více do minulosti, a sice na přelom tisíciletí, nabízí se další milník střetu západního a východního světa, který ve své době byl neméně strašlivý pro naše předky, jako je pro nás dnes. Jde o papežské schizma, které se zpětně řadí do roku 1054. Jednalo se tedy o podobný zápas východního a západního světa, jaký pociťujeme během tohoto roku, tedy mocenský boj mezi konstantinopolským patriarchou Michaelem Kellurariem a římským papežem Lvem IX. Duchovní literatura, obrazy, a dokonce i liturgický spor o užití filioque (tedy vycházení Ducha Svatého jak od Boha Otce, tak od Syna) se staly stejně tak předmětem sporu, nebo spíše záminkou pro tehdy nevídaný konflikt. (K tomu si dovolím připomenout, že pro českou kulturu v tomto kontextu, ovšem o něco dříve, a sice r. 854, byl klíčový krok knížete Rostislava, který ve snaze o vymanění se ze sousední rozpínavé franské říše požádal byzantského císaře Michaela III. o pomoc s vytvořením liturgického jazyka na Velké Moravě.) Umění v té době, především malířství, patřilo spíše k věcem duchovním. Ačkoli jen o něco dříve probíhal ostrý spor mezi ikonodulstvím a ikonoklasmem, tedy o uctívání obrazů a obrazoborectvím. Malíři, sochaři byli považováni spíše za řemeslníky, a tak tomu bylo i po celá následující staletí.

A co Remarque?
Avšak na pojmenování tolik nezáleží. Důležité je vnímání světa a naše směřování. Jak se zdá, jakmile se lidé vyrovnali se svým životním prostředím a nástrahami matky přírody, započaly územní spory. Mimo většinou stáli jen jedinci obdaření tvůrčí imaginací, tj. lidé, kteří vytvářeli něco krásného nebo alespoň něco, co by se jejich představě krásy přibližovalo. Skutečné umění je prosté kalkulu, politikaření a taškařic, naopak – je to souznění s přírodou, návrat k Stvořiteli, zažehnutí té boží jiskry, která se tetelí kdesi v nitru. Ráda bych se vrátila k dnes tolik citovaným, a zároveň i mnohými tolik opovrhovaným a zesměšňovaným, slovům Václava Havla: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Rozumím tomu tedy také tak, že jde o pravdu a lásku v každém z nás, jelikož to je to vnitřní světlo, ze kterého plyne poznání, že po celém světě žijí obyčejní lidé a nikdo z nich není ani lepší, ani horší, tudíž si každý stejně jako ostatní bytosti zaslouží úctu. Tedy že cena člověka nespočívá v tom, k jakému národu patří, ale v jeho životě jako takovém. Pojďme donekonečna neopakovat ty samé chyby. Jinak bychom mohli označit za blbce a opilce, nepřátele a neznabohy všechny ty skvělé spisovatele, myslitele, cestovatele jen proto, že jsme si zapamatovali nějakou jednoduchou poučku z podcastu, anebo protože jsme hnáni jakýmsi spravedlivým hněvem, na základě kterého jsme připraveni vymazat bez rozdílu vše, co se ocitlo na opačné straně barikády. A pokud se vám nechce číst zrovna Vojnu a mír, možná že by nebylo marné se poohlédnout po nějakém Remarquovi.

(Psáno s pietou a veškerou úctou k válečným obětem na Ukrajině)

Vlahá noc. Ticho. Dnes ani nekuňkají žáby, nezpívají svou každonoční píseň. Vzduch je vlhký po několika nočních deštích. Hoří svíce a svítí obrazovka počítače. Co nás čeká následující den? Nechávám se unášet kouzlem okamžiku. Naděje a radost se snoubí s obavami a nejistotou někde zarytými v povědomí. Ty se pak spláchnou sklenkou vína a kozlíkovými kapkami. Je po půlnoci. Zapínám rádio. Vysílají Smyčcový kvartet číslo 8 od Jana Kapra.

Zvuky smyčců stoupají ke stropu a zaplňují prostor. Melodické pasáže střídá jakási rozervanost, kterou znásobují půltóny. Neklidná modlitba, která podobně jako v chasidských příbězích je spíše bouřlivým rozhovorem, doprovázeným veškerými emocemi vlastními lidské bytosti. Houslové staccato je střídáno uklidňujícím zpěvem viol a violoncell. Tato hudba rozhodně vybízí k činnosti, akci…

Divoké kosatce
Hudba dohrála. Rozhodně ve mně zanechala přemýšlivé rozechvění. Je příjemné občas ponocovat. Blíží se červenec s trsy žlutých kosatců s malými růžky těsně před bliznou podél obrovského jezera. Neslyšně se vznáší volavky nad vodní hladinou. Když jdete polní cestou, můžete vyplašit koroptev. V moři zeleného obilí se červenají máky. Opojně voní kozlík. Začínají horké dny. A ptáci zpívají už v půl třetí ráno. Zrají třešně. Na tmavé dlažbě porostlé mechem se bělají spadané bezové květy stržené nočním deštěm. Období, které tolikrát maloval Eduard Monet ve své zahradě v Givenchy.

Svítání
Světlá obloha. Za pár hodin bude další den. Jsou to věčné okamžiky věčnosti. Čas před úsvitem. Pouštím si Ježkovu skladbu Svítá, která asi vznikla právě před rozbřeskem. Kolik je v ní laskavosti, něhy a půvabu, vtipu a jaký krásný text Voskovce a Wericha!

Do srdce se ti dívám,
když pod oknem ti zpívám,
každou noc stejná slova, znova.
Svou serenádu, svou serenádu zpívám,
marně se k oknu dívám,
než zazpívám ji jednou, hvězdy zblednou.

Svítá, probuď se, už svítá,
zažeň chladný sen,
bude horký den,
je čas procitnout.
Nad lesy svítá,
hvězdy blednou, svítá,
otevř na můj hlas,
nastává už čas,
chceš-li uprchnout se mnou
.
Chvíli, ještě malou chvíli
a bude den bílý,
bude konec dobrodružství.
Svítá, na východě svítá,
každý příští den,
bude jako sen,
chceš-li uprchnout se mnou.

Přes okraj
Blíží se úplněk, který přímo vybízí ke sklence vína, toulkám po nocích nebo jen posezení pod hvězdami, je to vlastně přirozené. I v křesťanské liturgii se setkáváme s celonočním bděním. Je to jakási očista, po které následuje znovuzrození. Kočka skočí do zrcadla a v následujícím okamžiku se objeví na střeše. Ona je mezi světy a my se jí v tento čas podobáme v tom tmavomodrém blues večera, noci a rána. Noc je zrcadlo dne a den je zrcadlem noci. Jako se sype písek v přesýpacích hodinách, dílkách našeho času, který jsme si představili a vytvořili, a dokonce rozdělili na zlomky vteřin. Protože každý okamžik naší mysli je jiný a stejně tak nálada a pocity. Strachy, obavy a úzkosti střídá okouzlení, radost a vděčnost veškerenstvu za to, že tu právě teď jsme a také naděje do příštích dnů. Někdy se nabízí otázka, zda člověk může a jestli vůbec smí být šťastný, když někdo opodál trpí. Domnívám se, že smí, ba co víc, je to jeho povinnost. Dokud pohár života není vypit do dna. I radost je vděčností.

Červnový horký podvečer, vše ztichlo, blíží se letní slunovrat a magická svatojanská noc. Zpívají cikády a chrousty přitahuje světlo ze zapomenuté lucerny. Pouliční lampy se už na noc zhasínají. Nalévám si víno do toho medového klidu, voní lípy. Dnes asi budu ponocovat.

Zatím ale panuje teplý máj a ten červnový večer se jen rýsuje v mých představách. Nevím, co budu v tu chvíli cítit a jak se do té doby promění realita. Zatím tady na venkově v noci nad hlavou létají stíhačky, které se stahují k ukrajinským hranicím, a tak i kdyby člověk vůbec nezapínal televizi, rádio nebo počítač, chápe, že někde blízko se odehrává válka, ostrý a nebezpečný konflikt, hrozící přerůst do ještě větších rozměrů.

Nejsem politolog ani znalec politiky. Pro mne to představuje jednoduše něco hrozivého, jakýsi Damoklův meč, který se s léty stále přibližuje víc a víc k našim hlavám a někdy je již i stíná. V mých očích válka ze své podstaty nemůže být nikdy spravedlivá ani korektní. Nevěřím publikacím, které označují válku za přirozenost. Dle mého názoru je to naprosté vybočení z normálu, kdy vždy trpí hlavně nevinní. Ostatně není to tak dávno, kdy se odehrávala válka v bývalé Jugoslávii, mezi Srbskem a Chorvatskem. Teď je to Rusko s Ukrajinou.

Ne, opravdu nehodlám psát politický pamflet. Jen uvažuji nad proměnlivostí života, nad tím, jak bezstarostní jsme kdysi bývali, nevědouce, co nás čeká. Najednou mi připadají tvrzení o tom, co bychom vše udělali a jak se zachovali, kdybychom věděli to, co dnes, zcela nesmyslná. Kdybychom to totiž věděli, asi bychom bývali nesvedli vůbec nic. Někdy je nebezpečné předjímat, protože pak neuděláme právě tu podstatnou drobnost, kterou ve své nevědomosti činíme.

Procházíme životem a pěstujeme svoje zahrady. Tak, aby od brzkého jara do pozdního podzimu kvetly a voněly květiny a zrály plody, a v zimě, když je vše pod sněhem, bychom mohli rozjímat a odpočívat. Tak to ostatně plánoval i Karel IV., který udělil dokonce výsadní postavení všem, kdo v Praze zahradu vytvořili. „Starat se o zahradu znamená doufat v budoucnost.“ Alespoň tak nějak to říkávala moje milovaná herečka Audrey Hepburnová. V tom s ní naprosto souhlasím. My teď v naší české kotlině ani nic jiného dělat nemůžeme…

Po parném dni si dávám U Jelínků malé pivo a matesy. Sedím u stolu vedle okna v sousedství dvou starších pánů, kteří mi laskavě nabídli volné místo. Jeden z nich vypadá jako Paganini – nos skobou, černé pronikavé oči, šedivé dlouhé vlasy spadají na ramena, vysoké čelo zbrázděné vráskami, dlouhé prsty svírají ucho půllitru. Rozhovor se ale točí okolo drahoty a běžných trampot všedního dne. Do této legendární hospůdky občas také zavítají muzikanti po hraní, a někdy se dokonce stane, že rozbalí nástroje a něco zahrají. Je to však velká vzácnost.

Teď možná dříve než jindy přehodnocujeme stále dokola veškeré situace, ve kterých jsme se kdy v našem životě ocitli. V hlavě se motají stále táž předsevzetí – za stejných i odlišných okolností. Pohybujeme se po spirále a ta se vzpíná do obrovského bouřkového mračna, do tajfunového víru, který se nad námi zvedá, nad střechami domů, mosty i kupolemi kostelů a chrámů. Panuje jakýsi okamžik očekávání, my se ho snažíme natáhnout, abychom se mohli nadechnout. Nebe je ještě modré a obláčky bílé a kudrnaté, omamně voní šeříky a jabloně, kvetou kaštany.

Hrajte, dokud žijeme!

Hledáme­‑li v etymologickém slovníku slovo porozumění, většinou vycházíme z jeho kořene – rozum, které se vyskytuje takřka ve všech slovanských jazycích a vzniklo z praslovanského umъ. Předpona roz- pak vyjadřuje rozlišovací schopnost myšlení. Viz Jiří Rejzek, Český etymologický slovník, Voznice: Leda, 2001. s. 548. S pojmem um pak souvisejí slova umět, umění, umělec, umělecký, umělý, umělost, vyumělkovaný. Pozůstatek českého um ve smyslu fortel má pak příbuznost (nikoli významovou) s ruským um, srbochorvatským ûm, staroslověnským umъ, které tvoří uskupení au­‑mo- ve významu (smyslového) vnímání a nejvíce se přibližují litevskému aumuõ, tj. rozum, (smyslové) chápání. Viz tamtéž, s. 690.

Důvodem, proč ráda uvádím etymologii slov, tj. zadaných témat, je ohlédnutí do historie a snaha o postihnutí skutečného významu slova, tj. významu, který se slovy většinou spojujeme a který se pak dále rozvíjel. Téma březnového čísla Porozumění samo vybízí k jakési myšlenkové exkursi, přinejmenším kvůli svému kořenu. Je nabíledni, že v tomto případě k pochopení dochází rozumovou cestou. Tedy nikoli citově, ale na základě logického uvažování. Logický – logos – slovo – úvaha, nebo zkušenost či úvaha na základě zkušenosti.

Někdy se ocitneme v konfliktu s jiným člověkem, bytostí, samostatnou entitou, nebo se situací. Naše první reakce většinou bývá zcela emotivní, bráníme se, buď se stáhneme, nebo bojujeme. Pak zpytujeme svědomí, nebo jsme na sebe pyšní, jak jsme obstáli v boji. Na málokom to však nezanechá následky a nevznikne touha pídit se, proč k dané reakci došlo. Proč dochází ke konfliktu ve zcela mírumilovných podmínkách. A to přichází na pomoc rozum a práce s fakty. Nastává pochopení, porozumění, které se většinou dostaví, až když jsme zcela klidní a nacházíme se, jak říká Bábi Zlopočasná v Úžasné Zeměploše Terryho Pratchetta, ve svém středu.

Když se zabýváme nějakým zkoumáním, ať je jakékoli, vždy porovnáváme a srovnáváme jednotlivé dílky mozaiky, přikládáme je k sobě, díváme se, pozorujeme, jak se navzájem spojují, anebo k sobě naopak nepasují. Do té doby, než si představíme celý obraz. To je podle mne skutečný smysl slova porozumění, jehož kořenem je um, tj. fištrón.

V okamžiku, kdy se marně pokouším se soustředit na únorový text Artiklu na téma velkorysost, nad hlavou se klene modrá lednová obloha posetá bílými obláčky. Popíjím kávu s mlékem a kouřím několikátou cigaretu, ačkoli jsem si alespoň stokrát říkala, jak by bylo skvělé přestat. Nebýt na ničem závislá, na kávě, cigaretách, odpovědích na e-maily.

Zatímco se smráká, mé kroky míří do kina Ponrepo, pojmenovaného na počest kouzelníka a eskamotéra Viktora Ponrepa. Právě teď je tam zajímavá výstava fotek Vlasty Vintra. Hra světla a stínů v černobílých obrazech zachycujících věčnost pomíjivého okamžiku. Dávám si dvojku červeného Fangala a naslouchám živému hovoru mladých lidí, kteří, podobně jako kdysi my za studií, se v hloučcích dohadují o hudbě, nebo si přitakávají, a to vše v ovzduší prostoru bývalé Státní bezpečnosti, kde probíhala tvrdá vyšetřování a mučení vězňů a který roku 1965 obsadil Filmový národní archiv a vtiskl tomuto místu zcela nový punc. Se zájmem se dívám na program. Od konce ledna a po celý únor zde bude probíhat pásmo filmů Piera Paola Pasoliniho, básníka a filozofa, který se již v první polovině dvacátého století hlásil k homosexuální orientaci a v roce 1975 byl brutálně zavražděn.

Objednávám si další sklenici Fangala, je těžké a sladké, pomalu vtéká do žaludku a zahřívá mi tělo. Nemohu si vzpomenout na název značky, nabízí se zvukově podobné slovo farfadet, ve francouzštině rarach. Ono to má co do významu blízko. Ve víně je sice pravda, ale může se v něm skrývat i démon a je snadné spadnout do léčky obdobně jako v Nikdykde Neila Gaimana…

S myšlenkami na román vycházím z kavárny, procházím Husovou, Zlatou a Jilskou na Malé náměstí a pak na Staroměstské náměstí. Nikde ani živáčka. Potemnělé pražské ulice získávají rozměr Podlondýna, okna zírají do prázdných ulic, ve vzduchu je cítit vlhkost a chlad.

Přemítám nad pojmem velkorysost. Velkorysost, velký rys, výrazný, vznešený rys naší povahy, který povznáší obyčejného smrtelníka mezi vznešené. Ale jak píše v jedné ze svých básní Marina Cvětajevová, „králové většinou nevědí, že jsou králi“. Řekla bych, že právě v tom spočívá podstata toho slova, být štědrými, aniž bychom si to uvědomovali. Velkorysý je velkorysým nazýván, aniž by se za něj sám považoval.

Bloumám ulicemi a pak nasedám na tramvaj, veze mne až domů, kde jen květiny mlčky zpívají své písně, balady o dávném, minulém, prožitém, o naději, o slunci a měsíci, o probdělých nocích. Zapaluji svíčku a pak cigaretu. Naproti zhaslo poslední okno. Blíží se ráno, zatím ještě tmavé, skoro černé. Opravdu je před úsvitem největší tma, kterou prolomí jen zpěv prvního kosa. Ale to už mne unáší vzpomínky na kvetoucí jabloň na vsi, pod kterou ležím ve šťavnaté zelené trávě a dívám se do tyrkysové oblohy.

Jak známo, my si kočky nevybíráme, ony si vybírají nás. Zpravidla se objeví zcela nečekaně, na místě, které je zcela nepravděpodobné. Postupně si nás i veškeré naše příbuzné a přátele získají, ba úplně podrobí. A pokud se tak nestane, nahlížíme na dotyčného se značnou nedůvěrou. To čtyřnohé chlupaté stvoření se pro nás stane nepostradatelným přítelem a společníkem a mnohdy i rádcem a důvěrníkem. Jak pravil Edward Topsell v knize The History of Four-footed Beasts (1607): „Coelius říkával, že, když se uvolnil od svých studií a naléhavějších vážnějších záležitostí, nestyděl se hrát si a špásovat se svou kočkou, což lze vpravdě pokládat za kratochvíli zahálčivého muže.“

Tímto citátem uvozuje Philip J. Davis, profesor aplikované matematiky na americké Brown University (1923–2018), svou knihu Filosofující kočka z Pembroke s podtitulem O spolupráci vysoce inteligentní kočky s mírně výstředním učencem. Z originálu Thomas Gray, Philosopher Cat vynikajícím způsobem do češtiny přeložil Jiří Fiala.

Jak sám autor nastiňuje v úvodním slovu: „Tento příběh pojednává o Thomasu Grayovi, kočce, a o Lucasi Fysstovi, mírně výstředním fellowovi z Pembroke College. Jejich spolupráce je přivádí k vysokým poctám v intelektuálním světě a v důsledku vyvolává řadu metafysických problémů. Tato fantazie se odehrává v Cambridgi a obsahuje uvedení do života na anglických universitách, starou irskou báseň, jeden ještě starší matematický problém, šest obědů a vedle toho ještě několik úvah o conditio humana.“

Jedná se o velmi svěží a neotřelé dílo, knihu s lehkým i hlubokým humorem, která vykouzlí úsměv i donutí k zamyšlení. Je napsaná velmi živě a dobře se čte. Davis také velmi vtipně podává analytický způsob uvažování, souznící s životem na Cambridgeské universitě, kde je dán určitý kodex s některými podivínskými aspekty.

Už bylo řečeno, že děj se točí kolem kočky Thomas Gray. Dodám jen, že jméno ji bylo dáno na počest slavného vědce z Pembroke, „jenž rovněž napsal Ódu na milovanou kočku, která se utopila v akváriu se zlatými rybičkami, a že si do svého exempláře Linného na okraj poznamenal výraz pro kočku v deseti jazycích a zanechal výrazný popis kočičí osobnosti v latinském jazyce“, a Lucase Fyssta, vysvěceného anglikánského kněze a učence zabývajícího se antickou matematikou, který si před spaním čítával například akta z kostnického koncilu z let 1414 až 1418, věřil, že anděl je anděl, a ďábel je ďábel, a hrál kriket. Hlavní vztahovou linii tvoří právě tito dva představitelé, kteří se ocitají v různých propletených situacích, řeší logické i osudové situace, které se navzájem proplétají a postupně směřují k jakémusi dialogu. Ten se zakládá na dvou pohledech, filosofickém a analytickém, a sice v proměnlivém čase, které komponují jeden celek a samy o sobě ústí k společnému poznání. Tyto myšlenkové diskuse živě připomínají úvahy Sókrata či Platóna, ale v čtenářově mysli se může vybavit také vzpomínka na dvojici autorů George Gamowa a Russella Stannarda (zde známe Pan Tompkins stále v říši divů).

Zatímco exaktní část zastupuje Fysst se svými kolegy, tím filosofem je zde Thomas Gray, o které je vyprávěno s veškerou životopiseckou úctou, včetně data a místa narození, mládí, talentových zkoušek a následných životních peripetií. Thomas Gray tady vystupuje jako samostatná, dokonale myslící bytost s „myslícím ocasem“, jejíž uvažování je hodno akademické hodnosti a která používá přísnou logiku – tu svou samozřejmě.

Nechybí ani milostná zápletka, která ovšem nijak nezastiňuje Thomase Graye, naopak jí dodává další rozměr, kdy několikrát, po hlubokém zvažování, odchází. Jsme svědky stále se prohlubujícímu vztahu, který ústi v lásku, k niternému pohledu a k dalšímu pronikání do meziprostoru a vděčnosti, ale i smutku a zoufalství: „…,Ach, Pandure Báne. Ty zlá kočko. Ty nevděčná kočko. Ty kočko, která se nikdy nenecháš zavřít. Ty kočko, bez níž bych nebyl ničím: neměl bych reputaci, ženu, žádný cit pro hluboká tajemství obklopující svět. Kde jsi byla?’ ‚Byla jsem na moři,’ informovala Lucase svým privátním jazykem, ‚a vrátila jsem se dnes v noci, neboť jsem zakusila děs z nekonečna.‘“

K tomuto citátu snad jen dodám, že Pandur Bán, jak Thomase Graye oslovuje v tuto chvíli pan Fysst, je kočka vystupující ve staré irské baladě, která celou knihu protkává jako pomyslná nit.

Tento text není zamýšlen jako skutečná, pravověrná recenze a má k ní poměrně daleko. Je to spíš mým vlastním doporučením pro sebe samu. Teď v září, kdy umlká zpěv cikád a pěvci odlétli do teplých krajů, se většinou snažíme poohlédnout po něčem čtivém, co nás rozptýlí z podzimní nostalgie a naladí na jinou strunu. To zpravidla postel a stůl okupují jakési valy. Jak se postaru říkalo – šance. Mimochodem toto slovo pochází z německého Schanze – koš, také sloveso ve významu opevnit. V Machkově etymologickém slovníku se to dává do souvislostí právě s valy, které se dříve stavěly z košů naplněných pískem. Většina z nás se procházela po ulici Na Šancích v Břevnovském údolí v Praze. Pro zajímavost dodávám, že ulice se stejným názvem jsou i v Ústí a v Brandýse nad Labem, v Chrudimi i Týnci nad Sázavou.

Oproti tomu šance, v kterou neustále doufáme, slovo tolik používané a znění stejného, nicméně jiného významu, je s největší pravděpodobností odvozeno od francouzského slova chance, tedy štěstí (to zas má původ v latinském cadentia – padnutí kostek). Tuto šanci, anebo spíše naději, nám v závěru knihy poskytuje právě Thomas Gray: „Laus Deo, pochválen buď Bůh, který v dobách existencialistického pojímání světa připustil východisko, které je optimistické.“

Věnováno mému kocourovi Hugovi

Expedītiō, expedītionis má v latině dva významy, a sice buď výklad, nebo průzkumnou výpravu. Do dnešních dob se význam i podoba slova dochovaly takřka neporušeně v mnoha jazycích.

Cesta za poznáním, průzkum terénu nebo třeba výprava do dnů či staletí příštích. To, co je v jednom okamžiku skutečností se náhle stává minulostí, když vzápětí uděláme krok do budoucnosti – někdy nerozvážně, někdy plni obav a strachu, jindy se nad tím ani nezamýšlíme. Každopádně jedinou jistotou v našich životech je neustálá změna, pulzace bytí. Realita našeho mládí, a tím spíše mládí našich rodičů, připadá dnešní generaci strašně vzdálená a nereálná. Komunismus se Stalinovou hrůzovládou je už dávno pryč a dnešní děti ho vnímají jako hlubokou historii.

Právě tato myšlenka patří k jednomu z nosných témat románu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti. Celá kniha je prošpikována narážkami a skrytými symboly předkládanými čtenáři k rozluštění. Jméno jednoho ze čtyř hlavních protagonistů je Ramon – parafráze na slovo román –, který v průběhu děje po útrpném smutku a klopotném hledání dospívá uprostřed loutkového divadla o Stalinovi a jeho svitě k názoru, že to, co stojí za oslavu, je právě tato bezvýznamnost, kterou zapříčinil čas, záměna vážnosti za směšnost a nepotřebnost. Právě v Ramonovi nalézáme onen ukrytý smysl bytí, kterým je jednoduše radost, alespoň ta nejmenší, ačkoli žert je mrtvý.

Pojďme se podívat, jak koncepci románu vysvětluje v doslovu Sylvie Richterová: „Představuji si, že metateze Ramon – román není náhodná, je spíš smluveným znamením pro čtenáře, který nezapomněl na čtyři ‚výzvy‘ umění románu, které Kundera vyslovil ve Zneuznávaném dětství Cervantesově: výzvu hry, výzvu myšlení a výzvu času. Ramon je zde mužem myšlení a činu: je aktivní při setkáních a je na něm podněcovat události, uvědomovat si komickou stránku situací i uchovávat ve vědomí bolestné věci z minulosti a z přítomnosti. Hlavně však na sebe bere úkol dospět všemu navzdory ke katarzi, která se zdá nemožná […] Na první stránce se představuje Alain, kterému ve čtveřici druhů připadá výzva snu. Přemítá o Erotu, nejmocnějším inspirátorovi snění. Jeho velké téma jsou pupky. Ony anonymní a pořád stejné dírky v prostředku těla… […] Třetí z druhů, Kaliban, není zlá bytost symbolizující zemi, násilí a smrt jako jeho jmenovec: je to herec, dobrý herec. Jeho pravé jméno se však nikdy nedozvíme. […] Charles symbolizuje výzvu času a zabývá se historií. Právě jemu daroval ‚mistr‘ (vidím zde narážku na Bulgakova – pozn. aut.) knihu Vzpomínky Nikity Chruščova. […] První, italské vydání Slavnosti bezvýznamnosti nese vročení 2013, tedy šedesát let po Stalinově smrti. Slavnost je možná, nebo zaprvé, výroční pozornost: významnému diktátorovi k bezvýznamnosti…“

Knihu ve spolupráci se samotným autorem do češtiny přeložila Anna Kareninová. Román se doporučuje číst meditativně. Dá se přečíst najednou a pak se vracet na přeskáčku k jednotlivým pasážím a vždy naleznete něco nového, něco zatím nepovšimnutého. Je to právě taková malá expedice do naší doby a jejího nevážně váženého vnímání.

Slušelo by se asi ukončit tento krátký elaborát zvoláním: „Optimismus je opium lidstva!“, a tak hlavu vzhůru a ústa dokořán.

Zítra je nov a mně se v tuto dobu tradičně nechce spát. První jarní znovuzrozený Měsíc. Ptáci vesele zpívají slunci a každý strom v lese napřahuje své větve k nebi s pučícími pupeny. Teď je teprve počátek dubna, měsíce náladového, se sněhovými přeháňkami střídajícími krásné teplé dny, a to patří právě k novému počátku, odhodlání a probouzející se touze něco nového podniknout.

Tento nový počátek by se dal pojmenovat také restartem, pojmem, jenž je tématem květnového Artiklu. Je zajímavé, že samo o sobě slovo restart vzniklo zřejmě z běžné hantýrky, protože je spojeno z latinské předpony re-, což má význam opakování nebo návratu k původnímu, a germánskému kořenu start, z kořene stert-, rychlému pohybu. Naši prabáby a pradědové zřejmě nechodili pro slovíčko daleko a spojovali dohromady slova, jak jim to přišlo do úst (ostatně stejně tak to děláme dnes i my). Slovo restart v dnešní podobě se v Evropě totiž ujalo již v 17. století.

Tím prvním zvratem předznamenávajícím příchod jara po jarní rovnodennosti jsou bezpochyby Velikonoce. Návrat k živému, k probuzení po dlouhém spánku, vstání z mrtvých, vzkříšení Ježíše Krista. Dalším, ale spíše alegorickým obrazem je bájný pták Fénix, jenž shořel, aby se pak mohl zrodit z popela. V této souvislosti stojí za připomenutí útlý svazek Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci od Sigmunda Freuda, do češtiny ji velmi poutavě přeložil Ladislav Kratochvíl. To, co mne na knize zaujalo, je celý rozbor a analýza osobnosti Mistra Leonarda na základě krátké poznámky o jeho snu na okraji skici. Zdálo se mu totiž o ptáku Fénixovi, který přilétl na pelest jeho postele a strkal svůj ocas do jeho úst. Přesto je to velmi zajímavá a na tu dobu (1910) revoluční studie o paralelách mezi osobním, pohlavním a tvůrčím životem všestranně nadaného člověka, kterého jeho talent povznášel nad každodennosti běžného života. Freud zde dokonce na základě této poznámky rozvíjí i vztah umělce k jeho matce. Musím říci, že kniha se čte jedním dechem a zanechává spoustu otázek i rozpaků. Samo spojení těchto dvou světově proslulých jmen čtenáře pobízí přinejmenším ke zvědavosti.

Opusťme však tenata psychoanalýzy a vraťme se k samotnému ptákovi Fénixovi, který jednou za pět set let přilétá do Heliopole. Zdá se, že těch pět set let právě uplynulo a nadešlo jeho zrození, spojení ženského a mužského principu v jeden celek – vejce, jež symbolizuje kosmos, počátek všeho živého. To, co dlouho spalo a vypadalo mrtvé, je najednou protkáno cévami, ve kterých proudí míza. Duše i mysl se otevírají novému vnímání, poznávají svět kolem sebe ze zcela jiné perspektivy. Neženou se. Pomalu se protahují a nabírají sil, aby pak spolu s tělem z popela mohly vyrazit na dlouhou cestu.

Přeji nám všem hodně štěstí v novém astrologickém i duchovním začátku, a aby nezůstalo jen u věčného příslibu.

Slovo stigma pochází z řeckého slova στίγμα. Původně mělo význam cejchu, vypáleného znamení, které se dávalo zločincům nebo lidem, kteří se nějak provinili proti zákonu nebo se projevili jako zrádci. Bylo jakýmsi rozpoznávacím znamením, jež mělo navždy vyloučit jeho nositele ze společnosti. V dnešní době je význam tohoto slova poněkud posunutý, a pokud se nejedná o termín z biologie, naznačuje spíš útrapy, které člověk se sebou nese kvůli svému původu nebo přesvědčení a postoji, jež jsou naopak ve většině případů čestné.

Nabízí se otázka, co se stalo s naší společností, když se význam slova tak diametrálně proměnil. Dnešním současníkům, a především dětem, se možná zdají být naši předchůdci poněkud naivní. Například snaha národních obrozenců o prohloubení povědomí o českém folklóru, jejich upínání se ke slovanství, Kantova filosofie, pojetí školy Komenského anebo Platónovy ideje o vytvoření ideálního státu. Samozřejmě je to jen namátkový skromný výčet, ale přece. Otázkou je proč. Proč se nám dnes zdají myšlenky a praktiky celých generací před námi, řekněme, poněkud ploché a kromě jednotlivých citací se k jejich úvahám a postojům už nevracíme.

Domnívám se, že jde o přemíru nejrůznějších informací, jejich neustálou přítomnost, mediální a internetový svět. Tato směsice šokujících i jímavých zpráv a zábavy, dostupnost jakýchkoli stimulů pro naše smysly, nesčíslné rady, jak se oblékat, vybavit si dům nebo byt, co je zdravé, a co ne, co se stalo včera, dnes a co bude zítra, kdo co řekl a udělal, hra na city, nespočetné apely a den ze dne měnící se pravidla, příkazy a zákazy, normy, porušení veškerých tabu a přístupnost veškerých rádoby slastí až do morku kostí nutí lidi, aby podvědomě začali celý svět brát s odstupem a potichu si mysleli svoje. Ztotožnit se s hudbou, udat si rytmus, hlavně vše stihnout, aby člověk mohl uživit sebe a své blízké, soustředit se na to, aby byl loajální, asertivní, výkonný, odolný vůči stresu, ambiciózní, ale ne příliš, zkrátka, aby splňoval veškeré podmínky k výkonu práce, aby byl činný, když je to třeba, aby odpočíval ve stejnou hodinu, aby nebyl příliš uzavřený nebo hyperaktivní. Pokud někdo vybočí z řady, buď k němu vzhlížíme, nebo ho zavrhneme, anebo se mu jednoduše vyhneme a pro jistotu se díváme jinam.

Společnost se globalizuje, nastolují se pravidla pro celý svět. Poznání je dostupné všem… Na internetu. Ale jaké je to poznání? Jen výtah, který kdosi udělal. Ale kdo? O čem je většina článků? Jak se v tom vyznat? Ne, nejsem proti globalizaci, jen nerozumím, co to přesně znamená. „Naivita“ našich předchůdců spočívá v tom, že měli jasnou představu, věděli, za co bojují. Třeba se mýlili, ale věřili ve svou hvězdu. Jaká to musí být představivost odhadnout pohyby planet! Obsahem učiva gymnázia počátku dvacátého století byla čeština, němčina, latina, řečtina, algebra, botanika, zoologie, reálie, místopis, často další jazyky. To vše studenti nosili v hlavě a mezitím prali v neckách, chovali minimálně králíky a slepice, starali se o domácnost a mnohdy si přivydělávali tvrdou prací, domů posílali peníze, a přesto měli čas na snění, schůzky, vášnivé rozhovory a procházky. Často se cestovalo pěšky nebo povozem. Nic se nevyhazovalo, všechno se zužitkovalo. My mluvíme o udržitelnosti a považujeme to za svůj patent. Udržitelnost a „bio“ stravování se stalo módou. A to, co je vypěstováno přirozeně, je nepoměrně dražší než to, co bylo hnojené průmyslovými hnojivy. To, co bylo recyklované, je luxusem. Poněvadž je to „know how“.
Naše nová nenaivní společnost přesně ví, jak na to… Opravdu? Pojďme se vrátit zpátky na zem a vydat se alespoň do lesa, kde si můžeme potajmu sundat roušku, nadechnout se čerstvého jarního vzduchu a pokud možno si nevšímat pohozených pneumatik a lednic za bukem. To je totiž naše stigma. Osamocení v odpadcích, které jsme rozházeli kolem sebe. Nezbývá než věřit v božskou prozřetelnost a odpuštění. Pojďme být zase „naivní“ v tom dobrém slova smyslu. Protože pokud člověk dokáže rozlišovat, co je dobré a co je zlé, pak je na dobré cestě.

Tvar, tvář, tvářit, tvarovat, tvářit se. Hníst, kovat, tavit, tvor, tvorstvo. Tvrdý, pevný, forma, dřevo. To vše je ukryto v etymologii slova tvárnost. To je zas nepochybně spjato s pojmem tvořit. Vždyť právě tvořením z hmoty jí přidáváme tvárnost, a sice v dnešním významu – proměnlivost.

Tvárnost je také spjata s poddajností – jako těsto nebo káva vařící se v džezvě a rozpínající se, vzlínající po stěnách kovové nádoby, dokud nepřekypí a nevylije se přes okraj. Je to jakási hmota, které dáváme podobu. Tvárné je ohebné, máme je spojeno s uměním, mládím, anebo nepevným charakterem člověka.

Podle Etymologického slovníku jazyka českého od pana Machka slovo tvořiti nemá jednoznačný původ. Každopádně se mu přisuzují kořeny v jazyce indoevropském. Analogii můžeme spatřovat s litevským tvérti s dvojitým významem. Původně se zřejmě jednalo o dva různé kořeny, které pak splynuly do jediné podoby. Prvním významem je pevně držeti – tvirtas –, pevný, silný, ve staroslověnštině – твръдъ tvrdý. Druhý význam je pak ohrazovati plotem, staroslověnsky притворъ – sloupová síň, z čehož vzniklo lidové pritvor – přístavek před vchodem. Ve staroslověnštině je kořenem -tvor-, později tvořiti. Odvozeným kořenem je zdloužené -tvar-, odtud tvář. Původní význam se skutečně spojoval se stavbou ohrad z trámů, který se dá asociovat s lužickým twar, tj. stavební dříví, stavba.

Teď bych se na chvíli obrátila k jinému zdroji, a to k časopisu Naše řeč (ročník 35, 1951, číslo 5–6, str. 105–106): „Sloveso tvárniti je utvořeno ústrojně, znamená učiniti něco tvárným. Musíme však vycházet z dalšího významu adjektiva tvárný, jenž není dnes tak obvyklý, zato však byl běžný ve staré češtině – je to ozdobný, pěkný, sličný, tedy mající tvar, tedy formosus. Adjektivum tvárný není odvozen od slova tvar, nýbrž od podstatného jména tvář, avšak přesto se dnes pociťuje jako jeho odvozenina.“

Co ovšem z toho vyplývá, je příbuznost tvorstva, tvora, tváře a formy. To, co bylo dřív tvrdé, stává se ohebným. Co bylo neforemným, dostává novou podobu. Něčemu předáváme tvář, osekáváme zbytečnosti, odebíráme přebytečné kousky. Tvor, jenž byl stvořen, může tvořit, hnětením hlíny, slov, myšlenek. Tvárný je samotný jazyk, měnící své významy, slovní obraty, věty, které pak dostávají podobu románu nebo básně.

Verš je původní tvorbou, protože je písní, která se zrodila v člověku od jeho stvoření a provází ho po tisíciletí. V této souvislosti se nabízí připomenout si útlý svazek Jak se dělá báseň, který sestavil Jan Zábrana. Kniha byla vydána roku 1970 v rámci Klubu přátel poezie Československým spisovatelem. Jedná se o výběr esejů na téma tvorby básní šesti básníků a ukázek jejich poezie.

Na závěr snad jednu ukázku ze Stephena Spendera v Zábranově překladu: „Když někdy ležím v polobdělém stavu, jsem si vědom proudu slov, která se mi honí hlavou a která sice nemají žádný smysl, ale zato znějí, znějí vášnivě nebo tak, že jejich zvuk evokuje poezii, kterou znám. A jindy mě zase při psaní hudebnost slov, jimž se pokouším dát tvar, odvádí daleko za slova, uvědomuji si rytmus, tanec, šílenství, které dosud nejsou naplněny slovy. V těchto poznámkách jsem málo mluvil o bolestech hlavy, o práci pozdě do noci, sklenicích piva nebo klaretu, milostných aférách a podobných věcech, které bývají pokládány za zastávky na cestách básníků životem. Není pochyb o tom, že psaní poezie, když se zdá, že se báseň daří, má za následek intenzivní fyzické vzrušení, pocit uvolnění a extáze. Na druhé straně se však psaní poezie děsím a domnívám se, že je to z těchto důvodů: báseň je strašlivá pouť, bolestiplné úsilí o soustředění fantazie: slova jsou prostředek, s nímž se pracuje mimořádně obtížně, a někdy, když člověk stráví celé dny snahou říci nějakou věc jasně, zjistí, že ji řekl pouze hloupě…“

Slovo interpretace pochází z latinského interpretare, tj. vykládat, tlumočit, překládat, posuzovat. Tento pojem patří k předmětu studia na vysokých školách a odvíjí se od exegeze – výkladu svatého písma.

Jak známo, měla Bible hodně verzí a byla napsána vícero jazyky, a to aramejsky, hebrejsky a starořecky. Byla sestavena z jednotlivých částí. Každá z nich se nejednou přepisovala, anebo dokonce překládala, a každý jednotlivý interpret neváhal do textu dodat svůj vlastní názor nebo původní text nějakým způsobem přetvořit.

Interpretace jako taková je vlastní každému člověku. Každý čtenář je de facto interpretem. Vykládá si písmo po svém, stejně jako jakoukoli knihu. Je to vlastně takové vnímání naším porozuměním a schopnostmi. Používáme při čtení svoje vlastní poznatky a zkušenosti, vžíváme se do autora – známého nebo neznámého. Když je autor pro nás povědomý, je jeho klíč pro nás snadněji k nalezení…

Vlastně cokoli děláme, je postulát. Něco jsme se naučili a pak to opakujeme, žijeme tím. Ať je to skladba, kterou hrajeme, jež je napsaná daným skladatelem, anebo obraz, který malujeme, kdy jsme se inspirovali tvůrci před námi, či kniha, kterou čteme svým dětem, nebo dokonce překládáme. Něco se nám líbí, my si to zapamatujeme a pak předáváme dál svými slovy nebo citací.

Můžeme s tím souznít, nebo to zavrhnout. Můžeme se do toho cele ponořit, anebo se na to dívat z vysoka. Kolik je pohledů, tolik je interpretací.
Zde bych se chtěla zastavit a obrátit pozornost k překladateli. Samo o sobě je to neuvěřitelné umění – předat text s veškerými jeho záhyby a nuancemi, s významy a emocemi, důrazy a jazykovými přesmyčkami do jiného jazyka, obzvlášť když se to týká poezie. Dobrých překladatelů je opravdu málo a je nutno říci, že nejlepší překlady vznikly z lásky k autorovi. Vlastně dochází k jakémusi spojení autora s jeho překladatelem.

K jedněm z výjimečných českých překladatelů dnes, jak se zdá, neprávem zapomenutým, patří Hana Vrbová. Narazila jsem na ni při četbě Anny Achmatovové Vrcholení luny, a byl to vskutku překlad hodný originálu. Během čtení veršů běhal mráz po zádech. Ne, nebyl doslovný, naopak. Nicméně právě tím nesmírně získal.
Hana Vrbová se narodila v Praze 13. února 1929. Kromě překladů poezie, také psala. Právě ona přebásnila ze slovenštiny Kroniku takřečeného Dalimila nebo Slovo o pluku Igorově z ruštiny. Překládala, jak už bylo zmíněno, z ruštiny, ale také z němčiny a angličtiny. Věnovala se převážně poezii Stříbrného věku a Puškinovi, avšak i dětské literatuře.
Hana Vrbová zemřela roku 1995. Teď v únoru si můžeme připomenout výročí jejího narození tím, že si přečteme jeden z jejich skvělých překladů. Výběr je vskutku zajímavý.

Je nový rok 2021, blíží se Večer tříkrálový, vyvrcholení vánočních a novoročních svátků. Vlastně samotné slovo svátek se odvíjí od slova svatý, святой, saint, sanctus. Světlo lásky a tiché radosti, porozumění, symbiózy, vnitřní svět soukromý i sakrální se proplétá s vnějším otevřeným světem, jenž má vlastní střed a dál a dál. Takový pocit může mít člověk, když je mezi zrcadly. Z této magie se pak odvíjí mnoho obyčejů a věšteckých praktik. Ale kde se nachází ten ošidný stupínek, odkud již není návratu?

Další a další odrazy, kam až oko dohlédne a ještě dál, za rákos, stromoví přecházející v les a mýtinu a ještě dál k rozsvíceným oknům osamělých stavení až k samotné vsi a dalším a dalším lesům a mostům, k městu, k zemi, ke křivolakým cestám i letící, hučící dálnici, k domovům a zpět k zrcadlům. Pokud se to má stát, tak raději na způsob Alenky v kraji divů za zrcadlem od Lewyho Carrola, kde se odkrývá úžasný svět: „… rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že co je vidět z tamního pokoje, je obyčejné a nezajímavé, zato ostatek je docela jinačí. Tak hned obrázky na zdi krbu jako by ožily, a dokonce i hodiny na krbové římse (v zrcadle, jak víte, je z nich vidět jen zadní stranu) měly podobu stařečka, který se vedle ní usmíval…“ Tak začíná druhé dobrodružství Alenky, a jak se zdá, je předem časově vymezeno a ohraničeno obrazem hodin. Zde zrcadlo otevírá svět sakrální, niterný, fantazijní. To, co je ukryto v duši a představách a bude navždy zachováno.

Alenka zažívá dobrodružství, která se ve skutečnosti odehrávají v jejím nitru a jsou zcela reálná, navíc probíhají podle šachové partie. Zrcadlo odkrývá skutečnou duši rostlin i zvířat a jejich řeč je srozumitelná. Vše má svou duši a charakter. Alenka zde musí volit mezi dobrem a zlem, rozhodnout se, jakou cestou se bude ubírat a prochází mnohé zkoušky.
Zcela odlišný pohled se nabízí v Soudných sestrách Terryho Pratchetta. Spravedlivý trest pro chamtivou, zlou lady Felmetovou, který vykoná Bábi Zlopočasná pomoci hlavologie. Byl to opět pohled do pomyslného zrcadla, ale tentokrát jiného – do svědomí, pohled na skutky, kterých se dopustila. Je tu popsán střet pravdy a rovnováhy, a tím pádem i dobra, jelikož světlo je pravda, se zlem, sobeckostí, majetnictvím, až nakonec i vraždou. Bojují spolu dva protipóly pomocí svého vědomí. Je to ovšem souboj poněkud jiného ražení, souboj se sebou samým, rekapitulace svého života, pohled na to nejskrytější, nejtemnější v nás. Vévodkyně se zde ovšem nezlomí: „Vy užvanění idioti! (…) Jste tak slabí! Vy si vážně myslíte, že lidé ve většině případů jsou dobří, co? (…) Já nahlédla do svého nitra. Vím, co pohání lidi. Je to strach. Obyčejný hluboce zakořeněný strach. Není mezi vámi jediný, kdo by se mě nebál.“ Zasáhne až pragmatická Stařenka Oggová tím, že Vévodkyni praští kotlem do týla.

Další obraz zrcadla, a tentokrát doslova, se u Pratchetta vyskytuje v Čarodějkách na cestě, kde Bábi Zlopočasná svádí souboj se svou sestrou Lily, pravým jménem Líza, která prosazuje svou moc pomocí magie zrcadel. Jde o velmi vážný psychologický moment právě proto, že jsou to sestry, které jsou si ve skutečnosti velmi podobné, a pouto mezi nimi je velice silné. Bábi ze začátku sestru přemlouvá, aby se vrátila k normálnímu životu, ale Líza se jen opájí svou mocí, vykonstruovaným vlastním příběhům, pohádkám, ve kterých nutila žít veškeré obyvatelstvo. Jde tu o nařízený optimismus, pseudoradost, jímž jsou všichni podrobeni pod hrozbou přísného trestu v případě jakéhokoli výkyvu. Konec přichází s rozbitím jednoho ze zrcadel: „Líza Zlopočasná se obrátila, když zazněl řinkot rozbíjeného skla, který se ozval odněkud ze zrcadlového bludiště. Obočí se jí nakrčilo. Rozběhla se po dláždění a otevřela dveře do zrcadlového světa. (…) Zíraly na ni myriády jejích dalších já, jedno jako druhé, se spokojeným úsměvem. (…) Bábi Zlopočasná vystoupila z rámu. Lízin pohled mířil do prázdného temného prostoru za ramenem její pomstychtivé sestry. – Ty jsi rozbila mé zrcadlo! – Takže to je jediné, k čemu sloužilo? Řekla Bábi. Hrát si na královnu v nějakém malém, vlhkém městě? Sloužit příběhům? Co je to za podivnou moc? (…) Bortila se obraz za obrazem, pukaly jeden za druhým po celé té nekonečné křivce zrcadlového světa a prasklina se šířila rychleji než světlo…“. Tak začíná Lilyin konec a zároveň konec Lízy, která se nechala zlákat magickou mocí, jež dávají zrcadla.

Pratchett zde mimo jiné vychází ze starých zvyků, pověr a nabádání, která se tradují po staletí. Kdy se nesmí stát mezi dvěma zrcadly, kdy rozbité zrcadlo znamená sedm let neštěstí a kdy se zrcadla během obřadů a po smrti zavěšovala plátnem. To, že je nebezpečné stát mezi dvěma zrcadly, je asi takovým tušením, pudem sebezáchovy před ztrátou sebe samého v paralelním světě, kde je vše krásné a útulné, přesně takové, jaké jsme si kdysi přáli mít, ale ve skutečnosti jsme to nezažili. Takovou zkoušku podstupuje Bábi Zlopočasná v Dámach a pánech.
Ovšem neméně podstatnou myšlenkou je zde protest proti řízenému vnějšímu optimismu, tzv. na oko, proti americkému keep smiling a touze mít všechno jako v pohádce, ohýbání lidského osudu a přirozenosti. Občasný smutek a nostalgie, hluboké vhledy i zármutek jsou pro nás stejně důležitými jako radost. Dávit ze sebe optimismus a mít stále růžové líce srdečnosti pod hrozbou trestu nepřináší zadostiučinění.

Když mluvíme o zrcadlech, bereme většinou v potaz, že je to pouhý odraz. Vše živé je dílem Božím, vše má svou duši, zrcadlo je zachycení skutečnosti v síti přenosu. S obrazem duše se také setkáváme například v knize Obraz Doriana Graye Oscara Wilda. Zde pomyslné zrcadlo supluje obraz geniálního malíře Basila Hallwarda, který stárne místo pravého Doriana a odráží veškeré jeho hříchy, zatímco on sám zůstává beze změny stejně krásný jako dřív. Tady zaznamenáváme strach ze stárnutí a líbivosti. Snahu o uchování věčného ničím nepoznamenaného mládí. Další rovinou je pocit beztrestnosti v případě, kdy máme zaručeno, že se o naších skutcích nikdo nedozví a následné zjištění, že stejně je místo, kde naše konání zanechá svou pečeť.

Zrcadlo jako odraz duše, či naopak vstup do paralelního světa, který může vtáhnout nebo i zabít, se v literatuře vyskytuje hojně. V české literatuře ho využívá například i Evžen Boček ve svém Deníku kastelána, čímž navozuje přízračnost atmosféry i charakteristiku svého předchůdce. Zrcadla ho provázejí v celém deníku od počátku až do konce, kterému předchází kulminace a přechod od naděje až takřka k zhroucení: „ Zrovna jsem oznamoval, že nebudu trpět noční pánské návštěvy, když se ozval ten zvuk. Jako když praská sklo. Zmlkl jsem uprostřed věty a holky se na mě tázavě podívaly. Ozvalo se to znovu. Přímo nad námi. Zvedl jsem hlavu, holky taky, vzápětí začaly pištět a odskakovat od stolu. Na velkém stropním zrcadle se objevila prasklina, která postupovala, jakoby tam někdo neviditelný kreslil štětcem tenkou černou čáru. Pomalu jsem vstal ze židle a popošel mimo dosah zrcadla. Křupání se pořád zrychlovalo a prasklina běžela před mýma očima na druhý konec tabule. Cítil jsem, jak mi po zádech přebíhá mráz. Holky stály u dveří a ani nedutaly. Pak se objevilo několik prasklin najednou a nepříjemný zvuk zesílil. Trvalo to několik vteřin. Instinktivně jsem začal couvat, protože jsem čekal, že se každým okamžikem zrcadlo zřítí na zem. Ale zastavilo se to a bylo hrobové ticho…“ Boček zde vystupuje jako pragmatický muž, který není příliš nakloněn jiným dimenzím, avšak je právě duchovním světem neustále konfrontován. Okamžiky mezi nebem a zemí, které na zámku neustále zažívá, nepodléhají žádnému logickému vysvětlení. Všudypřítomná zrcadla – pozůstatek po předchozím kastelánovi Wilczkem, Bočka provázejí až do okamžiku katarze a touze po naprosté změně a odpoutání se tím, že na konci knihy je sundá a nahradí obrazy, čímž dochází k jakési očistě a nová etapa jeho života.

Zrcadlo je ryze lidský produkt. Vnímání sama sebe, snaha o zachycení skutečnosti nebo nadpřirozena, která může svést z cesty, která vábí svými pomyslnými rozhledy, ale přitom nabízí jen nekonečnou duplicitu. My sami ten obraz živíme, žije z nás, z naší energie. – Ten zvláštní magický svět odrazu a lomu. Děsivý a přitažlivý zároveň. Někdy mi připadá, že celý uplynulý rok se odehrával kdesi za zrcadlem, v paralelním světě, ve kterém je vše naruby. A tak do toho nového roku nám přeji, abychom vystoupili ze světa za zrcadlem a našli svůj střed v reálném světě, který je sám o sobě pozoruhodný a nádherný.

Tiše padá žlutý list javoru, nad vodou letí kachny do nebe zbarveného do růžovo-modrých odstínů západu slunce. V zahradě se ježek zahrabal do jahodového záhonu a ulehl ke spánku. Hlava je prázdná, bez myšlenek, poslední slza.

Skutečnost od slova skutek, act, čin, tj. dění, souhrn skutků, naších skutků, konání a jejich přímý důsledek. Skutečnost se odvíjí od pravdy, té stále proudící, která poukazuje na to, jací jsme. Jsme takoví, jaké jsou naše činy. Ty se zas odvíjejí od našich myšlenek. Respektive myšlenky jsou univerzální, jsou vlastní každému. Každodenně je prosíváme sítem, vybíráme si, co si ponecháme a co necháme odplout nebo vyčpět. Některým myšlenkám se bráníme a ty se nás pak zmocňují s ještě větším náporem. Často jsou to myšlenky o smrti, o konci.
Uvědomit si svou smrtelnost není snadné. Nehledě na to, že je to teď obzvláště často přítomno ve zprávách, v televizi, rozhlase, literatuře, sledujeme životy těch ostatních s pocitem, že nám se nemůže nic stát, že jsme věční. Domnívám se, že je to svého druhu ochrana, štít nebo jakýsi pomyslný polštář, který nás dělí od této skutečnosti. Se smrtí se pojí často vznešená, někdy až patetická rčení, s ní jsou spojeny obřady, které jako jedny z mála nezanikly, avšak jsou stále prohlubovány. Je to asi proto, že smrt patří k největším a nejhlubším mystériím v našem životě a také proto, že pokaždé je to obrovská ztráta.

Vždy zůstává něco nedořečeného, vždy zbyde krok, který jsme neudělali. My zůstáváme tady na Zemi plni otázek a smutku a rozpaků. Ten se pak rozptýlí v běhu života a každodenních starostí, zůstanou vzpomínky a nostalgie a hluboký povzdech.

Pozdní podzim uvozují Dušičky, svátek zemřelých. Říká se někdy, že zem se otvírá. Opadává zlaté listí a mění se v měděný příkrov. Rýsují se kmeny stromů tmavě hnědé, stříbřitě šedivé a mech je obzvláště šťavnatý a měkký, hustý, tmavě zelený s tyrkysovými odlesky, posetý muchomůrkami a žaludy. Houfují se havrani a po olejovité vodě plavou poslední kachny. Vzduch voní listím a mokrou půdou. Kvetou astry a poslední chryzantémy. Stmívá se po čtvrté a člověk má pocit, že rok uběhl nepozorovaně a zase se blíží Vánoce. Za chvíli začne advent.
Úroda je sklizena, a to jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu. Tento rok nebyl jednoduchý pro nikoho. Přestupný. Na jaře i teď na podzim s modrými úplňky přinesl zkoušky a ztráty, dlouhá čekání a nervy napjaté jako struny, také přátelství a podporu, lásku ke všemu živému. Pohled na skutečnost, která nás nutí ohlédnout se za sebe a zároveň dává sílu jít dál, pokračovat v cestě, protože to je úděl těch, kteří zůstali – jít dál a všechno si zapamatovávat, veškeré patníky, vnímat znamením a věřit tomu uvnitř, který nám říká, jak to opravdu je.