V nejvyšším patře věže Centra DOX je od 27. 1. do 18. 4. 2011 umístěna železná konstrukce kostela od Juana Garaizabala: Understanding Bethlehemskirche (Porozumění Betlémskému kostelu). Monumentální kovový model o výšce 4,75 m patří do cyklu Memorias Urbanas (Paměť měst).

Instalace z vodivého drátu se obsahově zaměřuje na zhmotnění ducha již vymizelých historických budov a architektonických prvků, které měly svého času neopomenutelný význam (expozice čítá dalších deset objektů). Zmizelý Český betlémský kostel v Berlíně (německy Bethlehemskirche) je z historického hlediska unikátem. Za pruského krále Fridricha Viléma I. v něm před pronásledovateli nalezli útočiště čeští protestantští emigranti. Juana Garaizabala tato událost inspirovala. V roce 2008 začal po stopách chrámu pátrat a nashromáždil rozsáhlou dokumentaci. Hlavním cílem jeho projektu je zrekonstruovat kostel v původní třicetimetrové výšce a na původním místě, tedy v Berlíně, čemuž předchází představení exponátu v Praze, místě, z něhož náboženští utečenci pocházeli.

Od 3. 12. 2010 do 27. 3. 2011 je v Musaionu – Letohrádku Kinských k vidění netradičně pojatá výstava – Nové pověsti české. Unikátní etnografický projekt odhaluje současnou lidovou tvořivost. Plastová céčka, novodobé punkové kroje či moderní pověsti potvrzují, že folklor může přetrvat i v dnešním světě.

Nové pověsti české s podtitulem výstava o folkloru atomového věku odráží v pěti kapitolách ontogenetický vývoj člověka od dětství přes mládí a dospělost až ke stáří. Společnými jmenovateli vystavených objektů jsou běžná každodennost, spontánnost, autenticita výrazu, sdílená symbolika, ritualizované chování a kolektivní duch. Národně pojaté záliby a trendy jsou v nynějším multikulturním světě potlačovány populární kulturou, nicméně se s nimi čas od času setkáváme.

Céčková mánie
Expozice začíná obdobím dětství a hraček v čase normalizace. Představí se přebírací hry s provázky, kliklaky, dívčí památníky i zápisník dětské party. Podlehnete znovu „céčkové horečce“ Husákových dětí? Rozpomenete se na bavlněné náramky přátelství či na jiné hry ovlivněné spotřební kulturou? Pokračovat můžete věkem trampů, nostalgických tuláckých rán, táborových ohňů a souvisejících obyčejů. Typická je specifická symbolika a slang, dekorace oděvů či pamětní „camrátka“ (dřevěná oválná placička sloužící jako upomínka na trempskou oslavu – pozn. aut.).

Vojna a legendární křiváky
V následující části výstavy jsou tradiční lidové kroje nahrazeny volnočasovým úborem subkultur. Nechybí křiváky, řetězy a jiné podomácku vyrobené doplňky „drsných“ stoupenců punku či metalu, ke kterým jste v patnácti letech možná také patřili. Čtvrtý oddíl je věnován svébytným tradicím základní vojenské služby, např. odpočítávání zbývajících dnů stříháním krejčovského metru. Nejvíce osloví ty návštěvníky, kteří museli povinný výcvik absolvovat. Poslední etapa výstavy je zaměřena na osobitý um domácího kutilství. Pokud jste takovým „kutilem Timem“, jistě vás figurky z pivních zátek či ozdoby z drátu budou inspirovat.

O Pérákovi a černé sanitce
V soudobých zvycích mají své nezastupitelné místo smyšlené a nepravdivé městské fámy (tzv. „urban legends“), které nahrazují dřívější ústně vyprávěné pohádky a legendy. Například pověst o černé sanitce, která unáší lidi kvůli jejich orgánům a lékařským pokusům, nebo ta o Pérákovi, sabotérovi německého válečného hospodářství z období protektorátu. Folklorním fenoménem jsou rovněž nápisy na zdech veřejných prostranství. Reagují na aktuální politické, ekonomické a sociální neduhy a zároveň tvoří substituci k dřívějším výtvarným technikám. Současné lidové zvyklosti nejsou chudé a nevymizely spolu s masovými vlivy, jen je složitější je rozpoznat mezi jednoduše se nabízejícími variantami mainstreamové kultury.

The Tower of Dudes (CZ/CAN/GB/USA). Internacionální energický kvintet složený z výrazně nadaných muzikantů, kteří při svém hudebním projevu využívají rozsáhlou škálu nástrojů – od akordeonu, mandolíny a banja přes zvonkohru až po netypickou valchu či lžičky.

V létě bylo uskupení The Tower of Dudes pro mnohé příjemným překvapením Trutnov Open Air festivalu. Stan, ve kterém se jejich osobitý koncert odehrával, byl doslova nabitý k prasknutí. Pozitivní atmosféru kapela naladila pompézními vokály zpěváka v doprovodu hravé kombinace rozličných nástrojů a procítěnými skladbami s ironickými texty.

Žánr, který prezentují, se označuje jako cowpunk či gypsy punk. Jedná se o směsici punku, irského pub rocku a rytmického folku s vlivem country. Typická je cikánská příměs, nekompromisními beaty a výrazná basa.

The Tower of Dudes je nejčastěji přirovnávána ke kapelám 16 Horsepower, Neutral Milk Hotel, Devotchka či Wolf Parade. Určitou podobnost lze spatřovat i se slavnými The Pogues nebo The Levellers. Díky nestandardním nástrojům a originální zábavné koncertní show s bláznivými protagonisty jsou ovšem nenapodobitelní. Skupina zatím vydala dvě desky – první album s názvem A Plan vyšlo v roce 2008 a druhé Earl letos v červnu. Band sympatických kovbojů již delší dobu pobývá v Praze, a tak nejsou koncerty na Sedmičce, ve Wakatě, Vagonu, či v Akropoli žádnou výjimkou.

DesignSUPERMARKET poskytuje inspiraci na nápadité dárky odlišující se od každoroční nabídky přeplněných obchodních paláců. Expozice, která prostřednictvím výrobků mladých tvůrců demonstruje aktuální stav a pokrok českého designu, se letos uskuteční již počtvrté – opět ve funkcionalistických prostorách domu Perla v pražské Perlově ulici ve dnech 9.–12. prosince.

Projekt pořádaný ve spolupráci s VŠUP představuje svou invencí alternativu k masovému nakupování. Těšte se na zábavný produktový design, výrobky ze skla a porcelánu. Představí se originální autorské šperky Markéty Richterové, Zdeňka Vacka, Kláry Šípkové či designérů ze studia Whitefruits, neotřelé střihy a kombinace barev módních návrhářů Sistersconspiracy, Leeda, NO. nebo Chatty. Součástí nákupního festivalu bude tradiční Minimarket s individuální nadílkou, delikatesní kavárna a knihkupectví s tituly nakladatelství KoprBooks, Baobab, Tichý syndikát a Voleman.

Mezinárodní festival outdoorových filmů je soutěžní přehlídkou dobrodružných, extrémních, adrenalinových a cestopisných dokumentů. Letošní již 8. ročník se uskuteční ve čtyřiadvaceti městech Česka, ve kterých bude o vítězství bojovat na devadesát filmů z rekordních jednadvaceti států. V Praze se festival uskuteční 26. 11.–4. 12.

Organizátoři akce obohacené o setkání s osobnostmi outdoorového světa a o výstavu fotografií se s diváky rozloučí předáním ocenění za nejlepší snímky dne 4. 12 2010 v pražském Kině Lucerna.
V nabitém programu festivalu bude k vidění nejen průběh samotných dobrodružných expedic, ale nahlédneme i do příprav, myšlenek a pocitů účastníků. Přechod Bajkalu na délku, posouvání hranic surfování v Indonésii, motocyklová cesta na nezmapovaných silnicích Himálaje, Base Jump do nejhlubší propasti Česka – Macochy, Zmrtvýchvstání Kariny Hollekim, umělecky pojatá plavba na kanoi či film věnovaný nejstrašnějším daním expedic – ztrátě lidských životů v horách. To jsou jen střípky, které festival v roce 2010 přináší.

Freeridová horečka na Aljašce
Inspiraci před nadcházející zimní sezónou přináší film Aljaška v prašanu (extrémní Aljaška) v režii Jakuba Freye. Dobrodružný a extrémní sportovní snímek se promítá v rámci Mezinárodního festivalu outdoorových filmů a též 9. 11. 2010 v prostoru NoD v Praze. Ústředním motivem dokumentu je adrenalinová výprava čtyř sportovců do freeridového ráje – panenského terénu Aljašky. Hrdinové projektu jsou ztvárněni naprostými špičkami českého lyžování a snowboardingu: snowboardistou Martinem Černíkem, basejumperem a freeriderem Robinem Kaletou, skikrosařem Tomášem Krausem a snowboardkrosařem Michalem Novotným. Na nepřístupné vrcholky hor letí posádka helikoptérou, v noci spí v karavanech a netknutý prašan brázdí ze svahů dolů na lyžích či snowboardu a s kamerou na helmě. Jděte se sami podívat, jak dopadne freeridové „utkání“ ve spárech neúprosné Aljašky.








Upoutávka na film:

POKOJ Č. 13 je dekadentní komnatou aktuální módy a designu. Tematicky navazuje na třetí kapitolu Krajnost Krásy: pop i na jiné celky zhýralé výstavy Decadence Now! Za hranicí krajnosti, která právě probíhá v Galerii Rudolfinum. Od zbytku výstavy izolovaná instalace je do 2. 1. 2011 k vidění v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, ve kterém nabízí další pohledy na „úpadkové“ umění.

Místnost 1: Modelářství a vycpaní mazlíčci
Instalace POKOJ Č. 13 je umístěna ve dvoupatrovém výstavním sále Uměleckoprůmyslového musea. Může být pomyslně rozdělena na čtyři části – Místnost 1, Chodby, Místnost 2 a Druhé patro. Začátek expozice je v režii Davida Černého a jeho skládaček Dead Raped Woman a Jesus Christ, které svým ztvárněním evokují potřeby pro letecké modelářství. Centrální prostor je vyplněn plexisklovým Zahradním trpaslíkem Ondřeje Brodyho ve třech velikostech. Dekadentní prezentace první místnosti graduje skrze mazlíčky Gézy Szöllősiho, což jsou vycpané, nafouknuté a zdeformované hlavy divočáka a krávy s vypoulenýma očima.

Chodby s rozjetými zvířátky
„Jaký vliv mají hračky na děti? Mým záměrem bylo vnést do systému »virus«, který by zrušil vztah mezi předmětem a sférou jeho vlivu.“ Těmito slovy a legem z koncentračního tábora vás v první chodbě uvítá Zbigniew Libera. Oddíl navazuje postavičkami Tima Burtona z plastu a textilu, které jsou známé z filmů Mrtvá nevěsta a Ukradené Vánoce. Pozornosti neujdou hračky Adama Arbera. Jedná se o několik druhů Zajetých zvířátek s úmrtním listem, z jejichž těl vylézají plyšové vnitřnosti. Hračkářský cyklus uzavírají hororové Živé mrtvé panenky od autorské dvojice Ed Long & Damien Glonek, které se blýskly v trhácích Texaský masakr motorovou pilou, Dům tisíce mrtvol, Pátek třináctého a Halloween. Ostatní objekty kapitoly jsou opět dílem Ondřeje Brodyho a Richarda Stipla. Druhý zmiňovaný na stěnách chodby nainstaloval detailně propracované plastiky lidských hlaviček s mnoha výrazy.

Místnost 2: „Neprovokující“ módní oběti
Nejvýraznějším umělcem třetí části je Erwin Olaf s cyklem Oběti módy. Nahé ženy a nazí muži obuti do bot (často s ponožkami) mají hlavy zakryté nákupními taškami od módních magnátů Armani, Gucci a DKNY. Podle textu umístěného vedle vyobrazení autor nechce provokovat ani zraňovat něčí city. Jeho záměr spočívá pouze ve vyjádření vlastního svobodného názoru. Prostoru vévodí dvě latexové ženské postavy v životní velikosti od Roberta Millera – žlutočerná „vosí“ s plynovou maskou a fialová s mufloními rohy. Visící hlavy Zsófie Keresztes a série obrazů s klobouky od Joela-Petera Witkina se vyjímají po stranách místnosti.

Druhé patro v Pařížské
Druhé patro je obsahově nejslabší. Comenius Roethlisberger si bere na paškál světově uznávané módní ikony. Objekty Versace, Gucci, D&G a Chanel vyplňují přední část místnosti. Zadní prostor je věnován lehce dekadentnímu oblečení. Šaty, kožené boty a kabelka navrhnuté Alexandrem McQueenem jsou vypůjčené z prodejny Simple sídlící v Pařížské, nejdražší pražské ulici. Výstava je zakončena celky Nicka Knighta.

Dekadence závěrem
Expozice Uměleckoprůmyslového musea obsahuje mnohé skvosty, a to zejména v „hračkářské“ části. Návaznost a nezbytnost některých objektů není přesvědčivá, ovšem i přesto působí instalace víceméně kompaktně. Pro pochopení souvislostí a vazeb mezi objekty výstavy Decadence Now! je vhodné navštívit POKOJ Č. 13 až po shlédnutí oddílů prezentovaných v Rudolfinu.

Decadence Now!
- Galerie Rudolfinum
- Uměleckoprůmyslovém museu v Praze
- DOX – Centrum současného umění
- Dům umění města Brna
- Západočeská galerie v Plzni a další místa a akce

Více informací na www.decadencenow.cz.

Nebaví vás každoroční věčné čekání na prašan? Nechcete postávat ve frontě na vlek a utrácet za předražené permice? Nebo se prostě bojíte lavin? Řešením může být silniční varianta snowboardingu – freebording. Nepotřebujete sníh ani vlek a přesto se můžete snowboardovým radovánkám, pro změnu na asfaltové sjezdovce, oddávat po celý rok.

Boardová chiméra
Freebording je nový adrenalinový sport, který vznikl před 12 lety v San Franciscu kombinací snowboardingu a skateboardingu. Převratná myšlenka spočívá v úpravě skateboardu na jakýsi „silniční snowboard“. Technika jízdy včetně brzdění, zatáčení a jízdy na switch (pozpátku) umožňuje díky konstrukci napodobovat pohyby jako při snowboardingu. Freebording je aktivitou poměrně nenáročnou na podmínky. Při městském freestylu můžete předvádět různé skoky a triky na zábradlí, v parku či při jízdě po silnici. Milovníci klidu a přírody si pak budou libovat spíše ve freeridovém sjezdu členitějších kopců a lesních stezek. V Praze lze z vhodných lokalit doporučit silnici ze Strahova na Klamovku, pro pokročilé jezdce prudký kopec na Petřinách a Malvazinkách a pro začátečníky tradiční lokality jako je „Stalin“ či mnohé skateparky (Hostivař, Strašnice, Štvanice).

Šestikolová hračka
Hlavní konstrukční odlišnost od skateboardu spočívá v počtu, velikosti a umístění koleček. Freebordová kola jsou větší, díky čemuž nečiní jezdcům sjezd terénních nerovností větší problémy. Koleček má freebord šest a můžeme je rozlišit na vnitřní (středová) a na vnější. Vnitřní nahrazují svými vlastnostmi skluznici, umožňují jízdu na switch a brzdění jako při snowboardingu. Vnější kolečka jsou obdobou hran snowboardu a slouží ke kontrole rychlosti pomocí obloučků. Trucky (nápravy) na freebordu jsou jediným patentovaným podvozkem na trhu a jsou nezbytné při řezaných carvingových obloucích (po hranách) i při smýkaných obloucích (slide).

Shyhook vyskakovací vázání
Dalším převratným prvkem freebordu je polootevřené nastavitelné patentované Shyhook vázání. Drží nohy pevně, freebordista z něj ale může kdykoliv během jízdy vyskočit. To je důležité opatření z hlediska bezpečnosti, které v mnohých případech zabraňuje vzniku silničního lišeje. Díky tomu, že jezdci prkno „drží na nohou“, je osvojení freestylových triků v porovnání se skateboardingem mnohem jednodušší. Pořízení freebordu odpovídajících rozměrů je řešeno obdobně jako koupě snowboardu (záleží především na vaší výšce). Obecně platí, že na freeride jsou vhodnější větší a širší prkna, která zajišťují větší stabilitu a rychlost. Na freestyle se naopak doporučují menší desky pro lepší obratnost. Nezbytným doplňkem každého freebordisty by měly být chrániče a helma. Jelikož freebording je v Česku naprostým sportovním nováčkem, navštivte pro více informací stránky, které jsou zaměřené na jeho propagaci v ulicích: http://www.freebording.cz/.

Video – jak to funguje

Video – poprvé na Freebordu

Video – Freebording.cz downhills aneb jak to začínalo

Psychedelická mozaika hitů
Kapela MGMT byla původně tvořena dvěma autorskými hudebníky – Andrewem VanWyngardenem a Benem Goldwasserem. Ti se seznámili na výtvarné škole a založili skupinu Management, jejímž hlavním nástrojem byly iPody zapojené do aparatury a později laptop. Název byl zkrácen na MGMT a kapela se s úspěchem rozšířila o tři další členy. Debutové album ORACULAR SPECTACULAR překvapilo kritiku jedinečností i kombinací všemožných hudebních trendů a ohromilo alternativní i mainstreamové proudy. Nese se ve znamení psychedelického rocku květinových dětí a je doslova nabité hravě melancholickými hity, z nichž mezi nejznámější patří nostalgické Kids, nabité Electric Feel, ploužákové Pieces of What či ironické Time to Pretend. V melodiích se MGMT inspirují desítkami kapel – od Davida Bowieho přes Bee Gees po The Beach Boys.

Koncepce tripového artpopu
Je až pozoruhodné, jakým způsobem jsou první dvě alba protikladná – jako bílá a černá, jako kočka a pes. Fantazijní prezentace alba CONGRATULATIONS bude v prosinci představena i nedočkavým českým fanouškům. Ti se sami rozhodnou, zda jim ke smyslovému opojení postačuje hit Time to Pretend či dvanáctiminutová skladba Siberian Brakes a rozjetá Eno Brian, a zda svými ovacemi pogratulují albu CONGRATULATIONS. V druhém albu se MGMT snaží zbavit nálepky hitmakerů a dokázat, že jejich hudební imaginace je na mnohem vyšší úrovni. Konceptuální album bez prvoplánových skladeb je třeba poslouchat jako celek. Záměrem je, aby si posluchači sami našli oblíbené části a nepřijali jako ovečky jen ty, které na ně vybafnou prostřednictvím hitparád rádií či na tahu po diskotékách. Druhé album vyžaduje náročnější, vybíravější a pozornější publikum, neboť je třeba v něm opakovaně hledat a do rytmů se hlouběji zaposlouchat.

Prázdninové dny s vyprahlými třicítkami se střídají s počasím typickým pro britské ostrovy, ve kterém „by ani psa nevyhnal“. Festivaly s půlmetrovými nánosy bahna nás již také nepřekvapí. Málokdo si v těchto podmínkách libuje – i když najdou se i tací. Proč si období dešťů nezpříjemnit a nepořídit si hezký nepromokavý deštník?

Symbol gentlemana
Deštníky neboli paraplata byly používány již ve starověkém Řecku, Egyptě, Číně a Persii. Důkazem jsou sochy v Persepolis či písemné dokumenty Prométhea, Aristofana a dalších. Kromě prvotní ochranné funkce před deštěm a sluncem byl jejich význam často náboženského charakteru, byly ukazatelem společenského postavení a důležitým módním doplňkem. V zemích západní Evropy nebyly během středověku běžně používány. Součástí výbavy anglického gentlemana se stávají až v 17. století. Velká Británie je dodnes domovem špičkových návrhářů věnujících se právě designu deštníků, což není vzhledem k proměnlivosti tamního počasí velkým překvapením. Jedno z jeho pojmenování je „gamp“ podle paní Gampové z románu Charlese Dickense The Life and Adventures of Martin Chuzzlewit.

Komunistická paraplátka či sítotisk
Vzpomínáte na naše dětské deštníčky z období totality? Průhledné, praktické, plastové, často se vzory kytiček či zvířátek, ale nejlépe třešniček? Všichni ze školky měli podobné, ne-li stejné. Design těchto nadčasových paraplat se vrací v zábavných kolekcích značky Lindy Lou, ve které exkluzivní vzory odrážejí sezónní barvy a módní trendy. Originální inspirací může být rovněž žižkovský alternativní obchůdek inter:zone s deštníky zdobenými sítotiskem. Dá se očekávat, že díky nevyzpytatelnosti počasí bude v příštím roce deštníkový a pravděpodobně i pláštěnkový průmysl ještě bohatší a barevnější. Každý bude moci během deště popustit uzdu své fantazie a bojovat tak proti šedivému a neutěšenému počasí, které nám příroda často naděluje.

Gumové čarokrásno
Extravagantní holínky jsou v ulicích New Yorku či Londýna již delší dobu běžnou obuví. Během tohoto a minulého roku se trend originálních gumáků projevuje masověji i v české kotlině. Již nejsou pouze praktickou odpudivě zelenou obranou proti vodě, ale módní designovou záležitostí. Odpovídá tomu však i cena, za kterou by se nám před deseti lety mnozí vysmáli. Na festivalech a venkovních akcích, ale i v ulicích měst můžeme obdivovat nepřeberné množství netradičních návrhů, které nosí převážně mladé slečny. Návrháři si opravdu vyhráli a z obyčejných nevýrazných gumových bot se zrodily zářivě barevné skvosty.

„You can’t stop the waves, but you can learn to surf.“ (Jon Kabat-Zinn)

www.ripcurlsurfcamp.cz

Do 19. září 2010 máte poslední možnost navštívit v prostorách Městské knihovny v Praze unikátní projekt Roky ve dnech s podtitulem České umění 1945–1957. Výstava představuje obrazy, kresby, fotografie, sochy i koláže vnitřně svobodných umělců z umělecky diskriminované „doby temna“.

Nástupci avantgardy
Kurátorkou výstavy je historička Marie Klimešová, která tak navázala na svůj předchozí projekt Ohniska znovuzrození: České umění 1956–1963. Rozsáhlá, místy až předimenzinovaná expozice čítá na osm set děl. Spíše než chronologicky je řazena tématicky, a tak se například s obrazy Mikuláše Medka, Čestmíra Kafky či Václava Tikala setkáváme v průběhu výstavy vícekrát. Příčné rozlišení do třinácti tématických celků a zároveň do dvou časových etap dává možnost sledovat i osobní vývoj autorů a jejich uměleckých drah. Roky ve dnech nabízejí skvosty, které jsou nezbytným a přitom značně opomíjeným spojovníkem mezi věhlasnou předválečnou avantgardou a uvolněnými, rozevlátými 60. léty.

Od Toyen po geometrickou abstrakci
Společným motivem první části výstavy nazvané Přeludy doby je reflexe subjektivních zkušeností z války. Díla pod vlivem psychoanalýzy a existencionalismu vystihují více či méně reálným způsobem atmosféru doby. Od Toyeniných „Sejfů“ zobrazujících ponurou chodbu s bezpečnostními schránkami, ze kterých vytéká krev, přes „Sutiny“ Zdeňka Sklenáře po Grossovo kubistické „Město před náletem“. Překvapením jsou surrealistické a zároveň přesně geometrické obrazy Václava Tikala – „Stavba mostu“, „Hold Albertu Einsteinovi“ či „Astrofyzikální věž“. Jejich zařazení zde není zcela přímočaré, nicméně námětově celek dotvářejí a umožňují plynulý přechod do dalšího okruhu – Skutečnosti ve znacích. Zde základ děl Josefa Istlera, Františka Grosse, Čestmíra Kafky a dalších tkví v přeměně emocionality v geometrickou strukturu až abstrakci.

Útěky k primitivismu a k tradicím
Ocitáme se v třetí části věnované Primitivismu. Elementární směr je logickým důsledkem psychických válečných traumat a postihuje převážně mladší generaci umělců. Působivý je „Bílý obraz“ Mikuláše Medka či „Dvojice“ Čestmíra Kafky. Expozice postupuje do celku Totální a jiné realismy, kde díla různými způsoby odráží realitu doby, tzv. „truchlivého realismu“. Oddíl Tváře disponuje podobiznami vystavujících autorů – od až karikaturního Andreje Bělocvětova, jemného Jana Zrzavého a Jaroslava Laciny k ponurému autoportrétu Emily Medkové. Pátá kapitola Balada/Krajina upoutá kubistickými výtvory Emila Filly – „Já som bača velmi starý“ či „Hody milé hody“ vyhotovenými kombinací technik na hedvábí. Cyklus skrz díla Aléna Diviše či Jana Zrzavého poukazuje na návrat k lidovým tradicím a domácí krajině jako nositelce identity a citových hodnot.

„Doba vymkutá z kloubů“
Imaginace strachu je nejpůsobivější částí expozice. Lyrické, snové až hrůzostrašné malby Stanislava Podhrázského – „Imaginace strachu“, „Dvě ženy“, „Kresba III.“. Medkova surrealisticky existencionální díla – „Hádka“, „Dýmající hostina“, „Hluk ticha“ či břitvou motivované obrazy – „Mlynářova vášeň“. To jsou královské klenoty výstavy. Malby celku pocházejí z období po převratu, kdy společensky vyřazení umělci různých generací hledají nové způsoby, jak vyjádřit své vnitřní prožívání plné obav a svůj negativní pocit z „doby vymknuté z kloubů“.

Samota, lebky a křesťanství
Celek Zastavený čas promítá v obrazech izolaci, nudu a melancholii. Častým motivem jsou osamocené postavy od Jiřího Johna, Miroslava Chlupáče či Františka Kalába. Memento Mori je úsekem zvažujícím znovu a znovu hodnotu života v kontextu válečných zvěrstvech. Ústředním znakem jsou lebky vykreslené Václavem Boštíkem či Janem Zrzavým. Spiritualita připojuje náboženské, především křesťanské symboly. Umělci balancují mezi typickými biblickými náměty a skutečností. Působivé jsou obrazy „Job“ od Věry Novákové a originální až komiksová díla Ivana Sobotky – „Svržený satan“, „Samson“ či „Lotova žena“. Navazuje sekce Nové role populární kultury, ve které se dostáváme k fenoménu města a především ke kolážím Karla Teigeho, Zbyňka Sekala, Jiřího Koláře či Roberta Piesena, které mají v umění i v rámci expozice své nezastupitelné místo.

Počátky Body Artu
Předposlední oblastí projektu je Akce Tělo Experiment s Boudníkovou fotografickou sérií „Levitující Vladimír Boudník“. Vladimír Boudník, který proslul svými experimentálními grafikami s využitím vlastní krve či spermatu, je považován za předchůdce akčního umění a české poválečné abstrakce vůbec . S „figurinovými prvky“ zaujme Jiří Toman a Josef Sudek v díle „Ateliér Andreje Belocvětova“. Na závěr se nám otvírá poslední, třináctá komnata 1957 – První rok změny, kde opět nechybí ojedinělé postavy Mikuláše Medka v malbách „Děti a včely“ a „Pletařka“ či osobitý Václav Tikal.

Absence sociálního realismu
Kromě ústředního zaměření se jednotlivé tématické celky liší formou, generačním i časovým rozpětím a jednoznačně také kvalitou. Je zřejmé, že do prvotně vytvořeného vzorce byla některá díla zakomponována „stůj co stůj“, a to i přes nevelkou provázanost s hlavním motivem. Ovšem, to, co považujeme za uměle zařazené, může být na druhou stranu kouzelné. Diverzifikace výstavy nemusí být finální a neměnná, ale naopak dynamická. Taková, ve které je dovoleno pomyslně i skutečně díla mezi oddíly přesouvat a zaměňovat za jiné. Pravdou ale je, že expozice nenabízí komplexní uměleckou interpretaci období, neboť je záměrně vynechán typický a oficiální přístup doby – sociální realismus. Absentují i někteří neopominutelní autoři a formy umění (např. poválečný design skla). I přesto je přínos sbírky obrovský, a to i z vědeckého hlediska v souvislosti s prezentací děl pozapomenutějších autorů. Projekt dokazuje, že české poválečné umění nezačíná rokem 1957, ale daleko dříve, o čemž se mohou zájemci přesvědčit v reprezentativním čtyřsetstránkovém katalogu nakladatelství Arbor Vitae, který je vystaveným exponátům věnován.

Wakeboarding propojuje vodní lyžování se surfováním a techniky snowboardingu i skateboardingu. Do vybavení pro tento adrenalinový sport rozhodně patří tažný motorový člun, vodní plocha a prkno. Nelze tvrdit, že „wakování“ je fyzicky a finančně nenáročný sport, nicméně vyzkoušet si jej může i na českém jezeře téměř každý. Najdete si čas a svezete se na wakeboardu ještě letos?

Era skurfelu
Počátek wakeboardingu není jednoduché přesně datovat ani lokalizovat. Vznikl totiž z několika vodních sportů a zmínky pocházejí z různých koutů světa (zejména z Nového Zélandu a Austrálie). Za Mekku tohoto sportu je považována Amerika, kde wakeboarding prošel nejrazantnějším vývojem a kde byl Tony Finnem v roce 1985 vyvinut a licencován „skurfel“. Připomínal menší surf tažený lodí, ale neměl žádné vázání. Jezdec balancoval volně na ploše prkna tak jako při vlnovém surfování. Ve stejném roce bratři Mike a Mark Pascoe přidali úchyty na chodidla k fošně, což umožnilo létání vzduchem, akrobatické skoky a salta. Pro vznik a vývoj wakeboardingu byl tento krok jedním z rozhodujících.

Wakeboard, wakeskate, wakesurf
Od roku 1990 bylo ve „wakové“ výbavě provedeno mnoho změn, zejména v souvislosti s usnadněním vodního startu a obecně pro zpřístupnění této krásné aktivity širšímu okruhu zájemců. Zprvu měly wakeboardy tvar surfu s výraznou špičkou a koncem. Tato konstrukce byla doplněna a částečně překonána typem „twin tail“ se dvěma souměrnými konci opatřenými ploutvemi. Dnes jsou k dispozici oba typy, nejčastěji se podle tvaru a velikosti desky rozlišuje wakeboard (s délkou okolo 130 centimetrů), menší wakeskate bez vázání a zašpičatělý wakesurf. Podle typu pořízené desky se odvíjí styl a možnosti jízdy od složitých technických skate triků po „pouhé“ sjíždění vln tvořených motorem člunu.

Letošní kolekce
Kolekce pro rok 2010 reflektuje konstrukční, technologické i designové trendy snowboardů, skateboardů i kiteboardů (ty jsme popsali v minulých číslech časopisu) a pohybuje se mezi univerzálností a individuálním přizpůsobením se jezdci. Základem desky je opět dřevo či laminát, pro zpevnění se přidávají oblíbená karbonová vlákna, experimentuje se s tvary boardů, zdokonalují se konstrukční vlastnosti hran i dalších částí. Speciálně se vyvíjejí fošny i boty pro ženy, které respektují fyzickou stránku něžného pohlaví. Design se zaměřuje na módní barvy jako je zlatá, šedá, růžová a poměrně jednoduché linie či obrázkové struktury.

Kitesurfing může být příjemnou, poměrně snadnou a vcelku bezpečnou aktivitou, pokud máte vhodné schopnosti, znalosti, dovednosti a dodržujete doporučená pravidla. Pokud chcete být dobrým kitesurfařem a „zkrotit svého draka“, tak by vaším prvním krokem měl být kvalitní teoretický i praktický výcvik a pořízení odpovídajícího vybavení. Trh nabízí mnohé, ovšem co si vybrat?

Vodní draci
Jak již bylo zmíněno v předchozím článku, můžeme podle typu konstrukce určit dva základní typy draků – nafukovací draky s pevnou konstrukcí a komorové draky podobné paraglidingovým padákům. Komoroví draci se dále dělí na draky s uzavřenou náběžnou (přední) hranou a na draky pro snowkiting s otevřenou náběžnou hranou. Pro kitesurfing je nejvhodnější nafukovací drak, protože se na vodě nepotopí a drží požadovaný tvar pro snadný opětovný start z vody.

Model „Wipika“
Konstrukce nafukovacích draků zaznamenala v posledních letech mnohá vylepšení. Podle profilu dělíme draky do dvou základních větví – LEI (leading edge inflatable kite) a SLA (supported leading edge). LEI kite reprezentuje starší typ draka, tzv. Céčko, jehož celkový profil je tvořen nafouknutím hlavního bánu (tělo kitu). Šňůry u tohoto typu se nevětví a jsou spojeny s rohy draka. „Céčka“ mají navíc pátou šňůru ukotvenou uprostřed náběžné hrany, která slouží k odstartování draka z vody. Pozitivem je vysoká rychlost otáčení, stabilita a schopnost draka udržet vás ve vzduchu. Nevýhodou je omezená regulovatelnost. Předchůdcem „Céčka“ byl model „Wipika“ vyvinutý bratry Brunem a Dominiquem Legaignouxovými v roce 1997. Díky převratné konstrukci nafukovacích komor a ukotvení šňůr je považován za jeden z nejzásadnějších mezníků ve vývoji vodních draků.

Moderní nafukovačky
Mezi SLA draky řadíme všechny ostatní modernější typy – Bow, Hybrid a Delta. Mají komplikovanější konstrukci, větší aktivní plochu a chováním ve vzduchu se podobají komorovým kitům. Konstruktérem dnes nejvyužívanějšího Bow kitu je opět Bruno Legaignoux. Bow je opakem „Céčka“ a jeho šňůry se větví. Hybrid je mezistupněm mezi „Céčky“ a Bow kity a kombinuje jejich vlastnosti. Nejnovějším typem je trojúhelníková Delta, která byla vyvinuta z Hybrida. Delta se snaží vlastnosti Hybrida vylepšovat směrem k univerzálnosti.

Definice perfektního kiteboardu?
Technologie, materiál, konstrukce, tvar a vlastně i design kiteboardů jde ruku v ruce s aktuálními trendy v jiných adrenalinových sportech. U kitesurfingu pak zejména s wakeboardingem, skateboardingem, snowboardingem či lyžováním. Rocker (opačné prohnutí), ABS hrany, twintip (zvednuté patky umožňující jízdu v obou směrech), dřevěné jádro, karbonová vlákna, kevlar – to vše je společným jmenovatelem zmiňovaných aktivit. Stejný je i předpoklad, že tvar a velikost desky závisí na zkušenostech, fyzické stránce jezdce a konkrétní disciplíně. Každý si proto pod dokonalým kiteboardem může představit zcela jiného draka.

Proti šoku, vibracím a vodě v očích
Zajímavý je u kiteboardů tzv. protišokový systém. Konstrukce tlumí otřesy a přeje delší hladké a plynulé jízdě. Další vymožeností je prohnutí dna prkna v podélném směru (Hydrodynamic Rocker Line), díky němuž jsou špičky boardu zvednuté a omezují tak nepříjemné šplouchání vody do očí. Revoluci v roce 2010 přináší speciální 3D konstrukce tvarování svrchní části prkna s kanálky, která umožňuje více pružit v příčném směru. Také zajišťuje pevnost prkna v podélné linii a omezuje tak prohnutí boardu při dopadu. To vyhovuje dnešnímu divokému stylu jízdy profesionálních kitesurfařů s vysokými skoky a tvrdými dopady. Jisté je, že konstrukci kiteboardů ještě čeká vylepšení, než bude přesně odpovídat individuální fyziologii a požadavkům jezdce. Nechme se překvapit budoucností.

Kitesurfové lokality:
Česko – Máchovo jezero, Lipno, Rozkoš, Nové Mlýny, Nechranice
Polsko – Hel
Německo – Rujána
Španělsko – Tarifa
Řecké ostrovy – Lefkada, Samos, Prasonisi
Jižní Francie
Egypt – El Gouna
Brazílie – Cumbuco
Namibie – Walvis Bay

Kitesurf modely 2010:

N62

T555

NHP Board

T5 Board

NBL Board

Skim Board

Kitesurfing je adrenalinový vodní sport využívající sílu větru a tažného draka pro jízdu na vodní hladině obohacenou několikametrovými skoky a často i neuvěřitelnými akrobatickými triky.

Před několika lety byl tento extrémní sport většině smrtelníků cizí. V současnosti zažívá obrovský rozmach a počet jeho příznivců roste jako houby po dešti. Pravdou je, že ocitneme-li se u vody a zaznamenáme-li ve vzduchu alespoň nepatrné záchvěvy větru, můžeme si být jisti, že moře i pláž budou v okamžiku posety barevnými padáčky…

Na počátku byl čínský drak
Tradice pouštění draků pochází z Číny, kde byl ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem vypuštěn první papírový drak. Byly mu přisuzovány nadpřirozené vlastnosti a sloužil k zastrašení nepřítele a k zahnání bouří. Draci měli v minulosti rozsáhlé využití v leteckém snímkování, ve vojenství při doručování zpráv a munice i v meteorologii pro pozorování počasí. Snaha o využití tažné síly draka byla poprvé zaznamenána v Číně, a to ve 13. století. Významným mezníkem v rozvoji draků byl počátek 19. století, kdy si britský vynálezce George Pollock nechal patentovat kočár tažený draky a Samuel Cody sestrojil řiditelného draka, se kterým lodí přeplul kanál La Manche. V roce 1979 sestrojil Němec Dieter Strasilla prvního nafukovacího draka. Tímto objevem se rozšířily možnosti využití draka o sportovní rozměr.

Na lyžích, tříkolce nebo skateboardu?
Obecně se sport, který využívá mechanismu tažného draka, nazývá powerkiting. Jezdec se při něm pohybuje na různém podkladu – po vodě, sněhu či po zemi a využívá odlišného vybavení – kiteboardu, snowboardu, mountainboardu, lyží, buggyny, bruslí či mořského kajaku.

Není drak jako drak
Ve vybavení pro kitesurfing je základem deska (kiteboard), která je podobná prknu na wakeboarding (vodní sport spočívající v jízdě na prkně „wakeboardu“, které je taženo lodí), ale není k nohám připojena napevno. Jezdci většinou využívají oboustranný typ kiteboardu. Jednostranná prkna, na kterých je výrazně odlišena špička a patka, jsou vhodná pro „wave riding“ (jízda v obřích vlnách). Další částí vybavení je již mnohokrát skloňovaný tažný drak (kite). Typově existují dva základní druhy kitů – komorový a nafukovací. Komorový se využívá převážně ve snowkitingu a je podobný křídlu na paragliding. Nafukovací má pevnou konstrukci skládající se z několika vzduchových kapes, které po nafouknutí drží tvar. Nafukovací draci jsou pro kitesurfing nejvhodnější, jelikož umožňují tzv. „vodní start“, díky němuž může jezdec pokračovat v jízdě i po pádu do vody. Velikost kitu se odvíjí od hmotnosti a schopností jezdce, od stylu jízdy, povahy vodní hladiny a síly větru. Další součástí výstroje je trapéz, jímž je jezdec připevněn k drakovi. Pokud nesurfujete v tropech, pak je nezbytný i neoprén a jelikož provozování extrémních sportů přináší určitá rizika, je vhodné do výbavy začlenit i přilbu a protinárazovou vestu. Nemluvě o úrazovém pojištění.

Pro začátek nemusíte daleko
Kitesurfing je oproti klasickému vlnovému surfování, které vyžaduje velice specifické podmínky, dostupný i pro obyvatele vnitrozemských států, tedy i pro Čechy. Samozřejmě, že je ideální si zajezdit v průzračně tyrkysovém moři v kitesurfingovém ráji jako je Tarifa či Fuenteventura v Atlantiku. Nicméně trénovat můžete začít i na českých přehradách a dokonce i v Praze, kde se na Vypichu konají různé přípravné kurzy. Po zvládnutí základů a po několika letech usilovného intenzivního tréninku se můžete specializovat na některou z disciplín kitesurfingu – na skákání a předvádění triků ve vzduchu (freestyle), na jízdu s maximální rychlostí (speed riding) a pokud máte pro strach uděláno, zvolte nejextrémnější formu – sjíždění obřích lámajících se vln (wave riding).

Windsurfing je větrným tancem, kde parketem je vodní hladina. Může být vášnivým tangem, dynamickým jivem, skákavou polkou, hravým quickstepem i akrobatickým breakdancem. Rytmus i styl je čistě na vás. Plovák, plachta, vítr, voda a vlny mohou být vašimi partnery. Odhodláte se a vyzkoušíte tento sport již letos v létě?

Jim Drake a první windsurf
Tradiční vlnový surfing bez plachty je jedním z nejstarších sportů na světě. Jeho počátky spadají do období před více jak čtyřmi tisíci lety, kdy se domorodci v Polynésii rozhodli brázdit dřevěnými prkny Tichý oceán. Polynésané nazývali tento sport „he’e nalu“, což znamená klouzání po vlnách. Windsurfing (z angl. wind – vítr a surf – příboj) můžeme považovat za jednu z forem tohoto prastarého sportu. Byl objeven až mnohem později, roku 1967 v Kalifornii třemi vynalézavými surfaři – Jimem Drakem, Hoylem Schweitzerem a Newmanem Darbym. Ti si chtěli za každou cenu sjet vlnu, i když ke klasickému surfingu nebyly vhodné podmínky. Jim Drake připevnil k plováku plachtu trojúhelníkového tvaru s ráhnem pro držení. Plachtu a prkno spojil kloubem, který umožňoval její libovolné otáčení všemi směry. Tímto počinem dal za vznik prvnímu windsurfu, jehož základ spočívající v pevném ale zároveň pohyblivém spojení prkna a oplachtění zůstává stejný dodnes.

Čekání na vítr je občas jako čekání na Godota…
Windsurfing je ve své podstatě směsice dvou vodních sportů – surfingu a jachtingu – využívající výsledných efektů dvou živlů – vzduchu a vody, kterými jsou vítr a vlny. Pro windurfing je správný směr a rychlost větru nezbytnou podmínkou. Proto se každý windsurfař musí stát také meteorologem amatérem. Pod moderním windsurfingem si lze představit vše od klidného plutí po hladině v příjemném vánku přes rychlostní závody (race) a slalom až po freestylové triky či jízdu v příboji s patnáctimetrovými skoky a dvojitými salty (waveriding). Nebo také sjezd jednadvacet metrů vysoké hrůzostrašné havajské vlny nazývané příznačně jaws (z angl. čelisti) na ostrově Maui, ve kterém jde windsurfařovi o holý život.

Doba zkracování
Před rokem 1995 byly u nás plachty windsurfů vyráběny z klasických jachtařských látek a plováky z laminátových materiálů, které mnozí nadšenci našli u sebe doma na půdě. Jinými slovy nebylo nic a jezdilo se na tom, co si kdo vyrobil. Za posledních dvacet let se i v českém windsurfingovém vybavení mnohé změnilo. Dnes si každý vybere, co mu přesně vyhovuje. Trendy ve tvarech a použitých materiálech nelze generalizovat, jelikož jsou závislé na mnohých limitních faktorech, zejména na fyzické stavbě těla a zkušenostech. Dlouhodobě je znatelná snaha o odlehčení veškerého vybavení pomocí karbonu či kevlaru. Ve tvaru je výrazné celkové zkracování těla surfu, které mu dodává na stabilitě. Rozdílný tvar plachty a plováku je konstruován v závislosti na tom, jestli chce windsurfer drsně prorážet vlny při waveridingu či předvádět freestylové kousky na mírně zvlněné vodní ploše.

Spoty u nás:
Máchovo jezero
Nechranice
Nové Mlýny
Velké Dářko
Lipno
Rozkoš

Spoty v zahraničí:
Hel (Polsko)
Rujána (Německo)
Tarifa (Španělsko)
Essaouira, Moulay (Maroko)
Isla Margarita (Venezuela)
Jericoacoara (Brazílie)
Ponta Preta (Kapverdy)

Windsurf modely 2010:

Waveriding plachta Neilpryde The Fly

Wave windsurf board Tabou Pocket

Wave windsurf board Tabou Curve

Význam nohou a bot nabývá v mužském a ženském světě různých podob. Pro jednoho jsou dolní končetiny prostředkem k chůzi a boty povinnou součástí outfitu. Pro druhého představují chodidla v lodičkách sexuální stimul. Dalšího nutí neidentifikovatelná síla nastřádat a vlastnit co nejvíce párů bot. A co na tom, že je dotyčná osoba neunosí a vlastně ani nepotřebuje? Lze vymezit přesnou hranici mezi normálním a úchylně nebezpečným přístupem k lidským nohám a k obuvi?

Footfetish jako reakce na expanzi syfilidy
Footfetish i retifismus jsou formy fetišismu, jejichž významy se částečně překrývají. Biologická podstata těchto odchylek, které jsou většinou mužskou záležitostí, není detailně prozkoumána. Nicméně v psychosexuologickém pojetí převládá názor, že mají genetický základ, ze kterého se hormonálně formují během prenatálního období. U footfetishe (z anglického slova foot – noha a fetish – předmět hodný úcty) je zdrojem erotického potěšení ženská nožka, a to bosá, v punčochách i obutá v lodičkách či kozačkách.

V Asii je footfetish spojen s ideálem ženské nožky o velikosti dítěte (tzv. lotosový květ), kvůli kterému se desetiletým slečnám lámaly prsty a přivazovaly se k chodidlu, aby tak srostly. O nohu se muselo hodně pečovat, z poraněných chodidel často vytékal hnis. Tuto péči mnohdy přebírali manželé, kteří to vnímali téměř jako předehru, hnis vytékající z rány je vzrušoval. Později bylo toto mučení sice zakázáno, ale nožky zůstaly v oblibě.

U retifismu je pozornost soustředěna výhradně na boty, které příznivce této úchylky eroticky stimulují. Název je odvozen od jména francouzského šlechtice Retifa de la Bretonne, který byl kultu ženských bot a noh zcela oddán a věnoval mu román Božské nožky. Je možné, že v Evropě se „nožní fetiš“ rozšířil v souvislosti s masivní expanzí pohlavních nemocí v 16. století.

Ženy a jejich centra slasti
„Jsem úchylná na boty“, „Mám v botníku tisíc párů lodiček“ nebo „Já potřebuji nutně nové boty!“ Tyto věty slýcháme od celebrit i z úst obyčejných žen často. Vášeň pro nakupování bot nemá oproti retifismu sexuální pudový základ, ale souvisí s centrálním nervovým systémem. Vinu na přetékajících botnících mohou ženy klást svému „centru slasti“ (nucleus accumbens) a chemické látce dopaminu. Nucleus accumbens je specifická oblast limbického mozkového systému, která je aktivována při pocitech odměny, radosti, smíchu, ale i agresivity, placebo efektu a při působení drog. Stejně jako dobrý vtip či drogové opojení tak i pořízení nových bot na jehlách způsobí, že neurony v oblasti nucleus accumbens jsou zaplaveny dopaminem – chemikálií slasti. To vysvětluje i euforii, kterou ženy při nákupu balerínek, tenisek, dřeváků, kozaček či lodiček pociťují.

Věda je často chápána jako logický, racionální pohled na svět a umění jako proces iracionální ovlivněný emocemi. To by zjednodušeně řečeno znamenalo, že stojí tyto směry vůči sobě v opozici. Co se stane, dojde-li k jejich propojení?

Je věda a umění v opozici nebo koalici?
Věda a umění mají společný cíl spočívající v posouvání hranic poznání. Odlišnosti mezi nimi se projevují zejména v tom, jak je chápeme, a v hodnotě, kterou jim přisuzujeme. Je třeba si uvědomit, že věda a umění nejsou oddělenými světy a že právě jejich vzájemné obohacení může přispět ke komplexnímu pochopení některých společenských a přírodních souvislostí měrou největší. Proto je tento článek věnován vědcům – umělcům z Přírodovědeckých a Lékařských fakult: Františku Weydovi, Petru Janu Juračkovi, Pavlu Škaloudovi a Viktoru Sýkorovi, kteří se snaží o propojení sféry vědy a umění na poli mikrofotografií z elektronového mikroskopu.

František Weyda:
Král hmyzí mikrofotografie
Pokud by se v českém království biologické mikrofotografie volil panovník, tak jedním z horkých kandidátů by mohl být právě František Weyda. Svědčí o tom četnost vydařených výstav, domácích a zahraničních publikací, rozhovorů či povědomí o jeho osobě ve vědeckých i mediálních kruzích. František Weyda je absolventem oboru entomologie (nauka o hmyzu) Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Od roku 1973 působí v Entomologickém ústavu v Českých Budějovicích a na Jihočeské Univerzitě, kde kromě entomologie přednáší techniky klasické a digitální fotografie. Výsledkem propojení entomologické a fotografické vášně jsou nádherně barevné a strukturou neobyčejné kompozice, na kterých jsou zachyceni většinou šestinozí členovci či roztoči. František Weyda je nezastupitelný popularizátor a propagátor vědy, o čemž se můžete sami přesvědčit.

Čemu se věnujete ve svých vědeckých studiích a jak výzkumnou činnost propojujete s uměním?
Ve vědě jsem pracoval a pracuji na celé řadě projektů, které nejsou na první pohled zajímavé – studium fytofágních roztočů, výzkum škůdce jírovců klíněnky jírovcové, problematika morfologie a ultrastruktury různých orgánových systémů termitů a dalších skupin hmyzu, fosilie v jantaru, atd. Bylo by jich hodně. Díky tomu, že tyto problematiky studuji především pomocí elektronových mikroskopů, setkávám se neustále s unikátními útvary, tvary, povrchy, které, byť zkoumány za účelem rozšíření základních poznatků vědy, působí silně na estetické vnímání a tady už je krůček k hledání forem zachycení takových obrazů, a to nejen pro vědecký výzkum.

Můžete představit výstavu MIKROSVĚT – výstava české vědecké fotografie?
Tato výstava vznikla v roce 2008 společnou organizační prací budějovické fotografky a galeristky Bohuslavy Maříkové a „tvořících“ vědců Petra Znachora a mé osoby. Projekt významně podpořilo statutární město České Budějovice a zaštítila Akademie věd. Výstava se realizovala ve známé budějovické Galerii nahoře, ale další rok byla prezentována i v Bruselu v rámci našeho předsednictví a pak i v Národním divadle během „Týdne vědy“. Výstava, která je složena z fotografických prací třiceti autorů, bude ještě nějaký čas žít svým vlastním životem. Zájem o ni projevují další instituce a galerie, ale to jsou ještě plány jejichž realizace se teprve připravuje.

Lze charakterizovat nynější trendy v mikrofotografii či obecně v propojování vědy a umění? Jak vidíte vývoj mikrofotografie v budoucnosti?
Propojováním vědy s uměním se tak trochu vracíme do minulosti, kdy vztahy vědy a umění byly vnímány často těsněji než dnes. U vědců umělecky tvořících se tam může objevovat, třeba i zcela nezřetelně a podvědomě, snaha přiřadit přísně vědecké metodě trochu volnější umělecké zpracování skutečnosti. U umělců inspirujících se vědou je to touha nalézt nové způsoby uměleckého vyjádření. Věda používá hodně vizuálních technik, z nichž řada má zcela neotřelé výstupy. Další nové a originální techniky neustále vznikají a inspirace tu nesporně je. Snaha vizualizovat mikrosvět jak přísně vědeckými, tak uměleckými prostředky je silná, neboť výsledky jsou často velmi originální a krásné. Úskalí je především v tom, že řada takových technik zobrazování mikrosvěta je náročná technicky i finančně a často je omezena na úzký okruh zasvěcených odborníků. Přesto očekávám zvýšený zájem o tuto oblast i u nás – jen se tak přiblížíme k trendům existujícím jinde ve světě.

Kde se můžeme setkat s vašimi mikrofotografiemi?
Moje fotografie naleznete v řadě různých časopisů od počítačových po fotografické, na webu, také v knížce paní Marie Svatošové, rozhovory se mnou na tato témata jsou v knize Sylvy Daníčkové „Skrytá poselství vědy“ atd. Nejlépe je zadat do internetového vyhledávače jako klíčové slovo „Weyda“ a získáte aktuální informace.

Pavel Škaloud:
Bohémská algologie
Zajímavým „umělcovědcem“ je Pavel Škaloud z katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Ve výzkumu se věnuje studiu suchozemských a mořských řas, tedy biologickému oboru algologii. Řasy (algae) jsou z evolučního hlediska velmi významné jednobuněčné a mnohobuněčné organismy, protože jsou schopny z anorganických látek vytvářet organické sloučeniny. Umělce však naprosto odzbrojí tvarová různorodost a barevná škála, ve které se řasy mohou vyskytovat. Při pohledu na obrázky Pavla Škalouda jistě pochopíte smysl jeho záměru spočívajícího v mikrofotografickém zobrazení řas.

Petr Jan Juračka:
SEM! nanopilot
Petr Jan Juračka je mladý, perspektivní a velmi kreativní „laboratorní umělec“. Svou vědecko–výzkumnou činnost v hydrobiologii spojuje s tvůrčím fotografováním. Výsledkem jsou mikrofotografie korýšů, hmyzu a hlemýžďů pořízené pomocí skenovacího elektronového mikroskopu. Krásu mikrosvěta odhalují mnohé Petrovy výstavy a zejména autorský projekt SEM! nanopilot, o kterém jsme si s Petrem Janem Juračkou v rozhovoru povídali.

Můžete čtenářům našeho časopisu přiblížit, čemu se věnujete ve svých vědeckých studiích a jak výzkumnou činnost propojujete s uměním?
Mým oborem se stalo studium zooplanktonu (povětšinou drobných vodních breberek relativně volně unášených vodními proudy). Věnuji se teď převážně studiu toho, jaký vliv na utváření jejich populací v přírodě má prostor a pozice příhodných lokalit v terénu. V rámci této studie jsme na Kokořínsku našli nový druh perloočky (malý korýš) a pro její popis potřebujeme elektronový mikroskop, který u nás na fakultě je. A tak to začalo… Začal jsem fotit jak perloočky, tak různé věci okolo, většinou však stále biologického charakteru (korýši, hmyz, šneci apod.).

Jaké techniky při focení mikrofotografií využíváte?
Fotím převážně tzv. skenovacím elektronovým mikroskopem (SEM). Obvykle to probíhá tak, že chytnu ubohé zvíře (nebo si ho už chycené od někoho vyprosím), zbavím ho co nejšetrněji vody, nanesu na něj velmi tenkou vrstvičku zlata, pak ho dám do vakua a „osvětluji“ paprskem elektronů, z čehož pak vzniká výsledný obraz. V poslední době se snažím hlavně přijít na to, jak co nejlépe zvířata vysoušet, v tom spočívá největší problém. Jinak fotím také na světelných mikroskopech, ale výrazně méně.

Můžete krátce představit projekt SEM! nanopilot?
SEM! nanopilot je takový můj malý projekt, v jehož rámci pořizuji snímky rozličných živočichů elektronovým mikroskopem. Vzhledem k tomu, že provoz SEMu není úplně zadarmo, jedná se vlastně o takový „vedlejší produkt“ vědecké práce, která má a musí mít přednost. Každopádně pořizování snímků za vyloženě estetickými účely se nyní snažím směřovat vyloženě na korýše. Činím tak jednak proto, že jsou předmětem mého odborného zájmu, a také proto, že tak může časem vzniknout ucelený cyklus fotografií ilustrující nepřebernou diverzitu tvarů v rámci této skupiny. Jinak tolik výstižné slovo nanopilot pochází původně z „nanoalba“ kapely Tatabojs.

Kde se můžeme setkat s vašimi mikrofotografiemi?
Moje mikrosnímky můžete vidět jednak na mých osobních webových stránkách (http://petr.juracka.eu/portfolio/nanopilot) nebo hlavně na výstavách. Zde bych si vás dovolil pozvat na svou dosud největší výstavu vůbec, která se bude konat v květnu v knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze, a to pod přímou záštitou Přírodovědecké fakulty UK. Název ještě není jistý, určitě to ale budou SEM snímky korýšů čtyř světadílů, a to na vskutku velkých a po technické stránce precizně zpracovaných fotografiích.

Viktor Sýkora:
Surrealismus rostlinné říše
Viktor Sýkora je vědcem a fotografem, absolventem Přírodovědecké fakulty současně působícím na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Jeho fantazijní mikrofotografie z království rostlin se přibližují umělecky založenému publiku, a tak získávají mnohá ocenění (např. cena Academia na Czech Press Photo 2007) a jsou často prezentovány na tuzemských i zahraničních výstavách.
Fotografie Viktora Sýkory lze nalézt v knize Tajemství rostlin, ve které autor stírá hranice mezi vědeckým a uměleckým přístupem a ukazuje krásu vědy komplexním způsobem. Kniha obsahuje na sto velkoformátových mikrofotografií z elektronového či světelného miroskopu, které prezentují různé části rostlin – semena, květy či plody. Jejich barva ani velikost nejsou reálné a součástí obrázků jsou struktury, které nejsou pouhým okem pozorovatelné. Zobrazení dávají květům či plodům nové podoby působící jako ze sci-fi pohádky a obohacují tím naši uměleckou duši.

Antropofest byl geograficky a národnostně velmi pestrým filmovým festivalem. Kromě zahraničních snímků obsahoval blok dokumentů o českých krajanech žijících v Srbsku a v moldavské Goluboie. Antropofestu, golubojským Čechům, ale i obecnému pohledu na antropologii je věnován rozhovor s organizátorkami festivalu a režisérkami filmu Goluboie Štěpánkou Plachou a Michaelou Píšovou.

Antropologický film se vyvinul z dokumentárního a etnografického filmu. V čem se etnografický a antropologický film liší?

ŠP: Součástí antropologického filmu by měl být tzv. emický pohled, tedy pohled na skupinu z jejího vnitřku. Což bývá patrné ve srovnání s některými dokumentárními snímky, kde se projevuje etnocentrismus a pohled na danou skupinu „shora“. A jak poznamenal host letošního Antropofestu režisér Frode Storaas: „Točím své filmy o lidech z Afriky, abych mohl ukázat, že tito lidé, kteří jsou dnes a denně v masmédiích ukazováni pod tíhou bídy, hladomoru a těžkých nemocí, mohou být i šťastnými, vzdělanými lidmi s dobrým zázemím“.

Jak vidíte obraz vizuální antropologie v budoucnosti?

ŠP: Domnívám se, že budoucnost vizuální antropologie je poměrně růžová. Souvisí to s rozvojem moderních technologíí v zázemí univerzit i u samotného antropologa-filmaře. Přispívá také to, že film jako médium je pro laickou veřejnost příjemnější formou než dvousetstránková kniha.

První ročník festivalu antropologického filmu máte za sebou. Je možné třemi slovy vyjádřit pocity, které z jeho konání máte?

ŠP: Úleva, úspěch, závazek.

Na festivalu bylo promítnuto 19 filmů. Můžete jmenovat filmy, které byste našim čtenářům doporučily ke shlédnutí?

ŠP: Mým favoritem je bezesporu film Antonia Joao Saraivy Gente de Fajas. Zajímavými snímky byly i Roya and Omid a After War, Before Peace nebo snímek mladé slovinské autorky Martiny Hudorovič Life of Roma Women.

MP: Mně se líbil švýcarsko-argentinský film Life in bubbles od Nadine Luchinger, který se zabývá sociální stratifikací v dnešní Argentině. Dále pak Gente de Fajas od portugalského režiséra Antónia J. Saraivy, jenž se festivalu i osobně zúčastnil.

Je možno filmy, které byly promítány na Antropofestu, shlédnout i jinde? Chystáte pokračovaní festivalu a víte již o nějakých filmových lákadlech?

ŠP: Momentálně jednáme o možnosti uspořádat na jaře „Ozvěny Antropofestu“ v Brně a možná i v Plzni. Rozhodně chystáme další ročník Antropofestu. Byli bychom rádi, kdyby festival přispěl k rozvoji vizuální antropologie v Česku. A esa pro příští ročník nebudeme zatím odhalovat. Nechte se překvapit!

Co vás v oblasti Goluboie a u místních obyvatel překvapilo nejvíce?

MP: Překvapilo mě, že i přes těžkou finanční situaci tamějších obyvatel nedocházelo k neustálému naříkání a nadávání, jako je tomu u nás. Výrazný je silný smutek po Sovětském svazu patrný na každém kroku a touha navrátit bývalý režim. Za Sovětů, kdy fungovalo místní vinařské družstvo zaručující stálý příjem, byl pro mnohé život jednodušší.

Jaké komponenty podle vás českou etnickou identitu udržují?

ŠP: Čeští krajané v Goluboie odvozují svoji etnickou identitu od původu svých předků a je pro ně velmi důležité ovládat češtinu. Na snahu o uchovávání identity má také vliv, že čeští krajané žijí ve vesnici s mnoha dalšími etniky – Ukrajinci, Moldavany, Bulhary či Gagauzy. Česká identita je navíc udržována a formována svátky, zvyky, tradicemi, místní dechovkou a aktivitami krajanského spolku „Novohrad“.

Navštívili někteří Goluboiané Česko?

MP: Ano, někteří zde byli za Sovětského svazu na návštěvě, ovšem nyní je to pro ně finančně téměř nemožné. Za zmínku stojí jedna dívka, která studuje již druhým rokem na UK v Praze. Dostává stipendium, myslím, že přes Ministerstvo zahraničních věcí.

Jak bude zaměřen a komu bude věnován váš další film?

ŠP: Přivezly jsme si natočené materiály ze stáže v Baskicku, ale zatím ještě nebyl čas je sestříhat a upravit.