Základem lomografie je sovětský kompaktní fotoaparát LOMO LC-A, vyráběný v továrnách Leningradského opticko-mechanického sdružení. Legendou se stal začátkem 90. let především v Rakousku. Umělci, používající techniku lomografie se snaží soustředit na nedokonalé možnosti jednoduchého fotoaparátu a na fotografii oproštěnou od technických aspektů.

1914
S velkou slávou je zahájen provoz první elektrické tramvajové linky v Košicích. Zahajuje se výstavba další budovy pro nový obor chemického inženýrství Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně. V zoologické zahradě v Cincinnati umírá poslední holub stěhovavý. 28. června v Sarajevu je spáchán atentát na Františka Ferdinanda d‘Este, čímž je zahájena světová válka. Rovněž v tomto roce vzniká Ruská optická a mechanická společnost v Petrohradě, která se profiluje zprvu na vojenskou optickou techniku, nikoli na fotoaparáty. První skutečný ruský fotoaparát spatří přes čočku světlo světa až o šestnáct let později.

70. léta, kdesi v Sovětském svazu
Soudruzi a soudružky v národním závodu Leningradské opticko-mechanické sdružení, které vzniklo z původní Ruské optické a mechanické společnosti, vyvíjejí pomocí nejnovějších metod a revoluční techniky nenápadný přístroj, se kterým dokážou sledovat zlé agenty kapitalistického západu i v noci. Vše probíhá samozřejmě pod přísným utajením. V leningradských laboratořích brzy vzniká LOMO (ЛОМО) – fotoaparát, který dokáže dělat fotky bez blesku i ve tmě. Koho zajímá, že soudruzi a soudružky při překotném a nadšeném vývoji udělali pár drobných chyb. Nebyl by to Sovětský svaz, aby to nebyly chyby vskutku inovační a nedodávaly výslednému výrobku originalitu.

LOMO totiž nefotí dokonale. Dalo by se říct, že je to přístroj nevypočitatelný, neboť obrázky jsou někdy rozmazané, tu se zas vlní a barvy často vůbec neodpovídají skutečnosti. A fotit bez blesku v noci dokáže na vzdálenost metru třicet. Možná proto se z něj nakonec nestane nástroj agentů KGB, ale na začátku 80. let bude představen široké veřejnosti.

80. léta
Přístroj LOMO LC-A je potěšením pro celou generaci soudruhů nejen ze Sovětského svazu, ale i jejich bratrů v ČSSR, Vietnamu, NDR nebo na Kubě. Veřejnost však brzy přestává doceňovat umělecké kvality produkovaných fotografií a žádá, aby jejich fotoaparáty zachycovaly realitu. Přichází tedy nová řada fotoaparátů zbavená chyb a původní sláva LOMO opadá.

1990
Před rokem padla železná opona, v bývalém východním bloku se dá konečně dýchat a do Prahy přijíždí skupinka mladých lidí z Vídně podívat se na porevoluční optimismus. Současně při toulkách po bazarech v Praze naráží na podivný fotoaparát („nejspíš ruskej krám“) a čistě ze zvědavosti si jej za pár korun koupí a dovezou domů, s již pořízenými fotkami z Prahy.

Výsledek je ohromí. Šedivé postkomunistické město na obrázcích vypadá, jako by ho namaloval šílený surrealistický malíř, který barvy míchal, jak se mu zrovna zachtělo a občas třeba půl výjevu rozmazal. Bratři Boschové, nadšení objevitelé LOMO LC-A, nelení a odjíždí do Ruska, kde se fotoaparát stále vyrábí. Do Vídně se vracejí s distribučním kontraktem.

1994
Vzniká Společnost lomograferů – nadšenců, kterým se klasická fotografie už omrzela a její digitální verze je ještě ve hvězdách. Pořádají se první výstavy a soutěže. Na to, že Boschové nepoužili téměř žádnou reklamní kampaň a svůj objev šířili jen mezi kamarády a známými, se jedná o slušný výsledek.

1996
Ruská firma plánuje ukončení výroby LOMO fotoaparátů. Nadšenci šílí a bratři Boschové se chytají příležitosti a zakládají svou vlastní továrnu v Číně.

Dnes
LOMO prožívá svou již několikátou vlnu obliby. Technika se od 70. let prakticky nezměnila, jen barev, typů a provedení je jaksi více. Ruský strojek navíc dostal většinou pestrobarevný plastový obal, díky němuž vypadá jako hračka pro děti.

Kromě LC-A se vyrábí široké množství modelů, třeba LOMO Holga, která může mít čtyři různé barevné clony blesku, umí být i panoramatická a její hlavní specialitou je focení více snímků na jedno políčko filmu.

Super-sampler má čtyři čočky, které fotí postupně po sobě jdoucí čtyři záběry a celé je vtěsnají do jednoho políčka, dále existuje třeba populární Fish Eye, zatím méně známé Frog Eye (žabí oko, které fotí pod vodou) a nově i LOMO Polaroid.

Popularita „toy cameras“ je docela pochopitelná; jsou levné, malé, skladné, barevné a trochu dobrodružné, protože nikdy nevíte, jakých fotek se po vyvolání dočkáte. Kupování citlivých filmů s vysokou světelností a jejich vyvolávání se sice časem prodraží oproti drahé digitální zrcadlovce, ale hlavně že je zábava.
A proto budou nejspíš ještě nějakou dobu zastánci digitální fotografie brblat a zdlouhavě vyrábět ve Photoshopu to, co při troše štěstí někomu cvakne staré ruské ЛОМО.

Dumpstering je způsob obživy, nebo chcete-li životní styl, při němž se živíte hlavně věcmi, které najdete v popelnici. Ač to někoho možná překvapí, v kontejnerech je možné najít skoro všechno, co potřebujete k životu. A plně funkční.

Jako dítě vás rodiče určitě učili, že popelnice jsou fuj. Jsou plné odpadků, smrdí, hnijí a k lidem, kteří se v nich hrabou, je lepší se moc nepřibližovat. Prototyp pomočeného bezdomovce lovícího v koši na zastávce zbytek nedojedeného hamburgeru tomu moc nepřidává.

Z regálů do popelnic
Za velkými obchodními domy a nákupními centry je však situace trochu jiná. Většinou zde stojí několik obrovských kontejnerů, do nichž tyto řetězce vyhazují jídlo, které už z nějakého důvodu není vhodné k prodeji – nikoli však proto, že je nepoživatelné. Tyto potraviny mohou být den prošlé, mít lehce poškozený obal, zelenina a ovoce jsou třeba trochu povadlé – anebo potravinám nic není, jen prostě dnes přivezli nové a čerstvější zboží. Skutečným králem plýtvání jsou i fast foody, například McDonalds, kde jsou zaměstnanci povinni neprodané jídlo vyhodit po několika hodinách. Proslulé vyhazováním jsou hlavně země západní Evropy, Španělsko, Velká Británie, Francie, ale dnes i Česká republika nebo Polsko. Díky relativně vysoké životní úrovni tak můžete v kontejneru najít nejen kilo šunky, ale i kompletní kuchyňskou linku nebo funkční ledničku, která někomu barevně neladila s interiérem.

Vzhledem k faktu, že přibližně 900 milionů lidí na světě trpí hladem, je plýtvání přinejmenším trapná ukázka špatně fungujícího systému. Většina korporací se totiž snaží využívání neprodejných potravin a ostatních věcí zamezit z důvodu možného finančního úniku. Setkáváme se tedy se supermarkety, které vyřazené zboží různě znehodnocují, lisují, či dokonce zamykají a hlídají. Dalším pro mě nepochopitelným jevem, s nímž jsem se setkala v jednom nejmenovaném obchodním domě ve středních Čechách, je, že zeleninu a pečivo před vyhozením úhledně zabalili do papírových sáčků, zhruba po pěti kusech. Zdali to byla světlá výjimka a zaměstnanci se snažili zpříjemnit dumpsterům život, či šlo o nějaké nesmyslné nařízení, při kterém se plýtvá kromě jídla ještě papírem, nevím.

Jídlo, ne zbraně
Nejznámější iniciativa, která se rozhodla pomoci potřebným využitím vyhozených potravin, je Food Not Bombs (FNB). První skupina vznikla v Bostonu, kde pár dobrovolníků začalo dumpsterovat jídlo a zdarma z něj vařit pro bezdomovce a sociálně slabé. Jak sami tvrdí, nejsou klasická charita, ale svou činností se snaží upozornit na paradox dnešního světa, který je charakteristický zbytečnou nadprodukcí, přehnaným konzumem, zbrojením a dalšími negativními jevy ve společnosti.

Za třicet let svého fungování se FNB rozšířilo na více než 200 skupin po celém světě. Dobrovolníci buď sami chodí vybírat kontejnery, nebo jsou přímo napojeni na ty přátelštější z korporací a pro potraviny, které by jinak přišly vniveč, si chodí rovnou do skladů. Jídla, jež vaří, jsou většinou vegetariánská a rozdávají se pravidelně na určených místech – například v Praze to bývá každou sobotu v 16:00 na holešovickém nádraží.

Iniciativa recyklace potravin není nijak centralizována, skupiny vznikají náhodně a na několika zásadách, jako je například dobrovolná skromnost či nulová diskriminace v otázce, komu věnovat jídlo. Dumpsteringem se živí i většina squatů nebo hodně mladých lidí a studentů, kteří přímo nevaří pro sociálně slabé, ale vezmou si jen tolik, kolik sami spotřebují, a zbytek rozdají.

Konzum naruby
Dumpstering a boj proti konzumu se zdaleka netýká jen jídla. V posledních letech vznikají jak různé výměnné bazary a bleší trhy, tak stejně zaměřené webové stránky. Na rerere.cz můžete darovat, dostat a směnit cokoli za cokoli, kromě peněz. Vyměňují se tu veškeré hmotné statky, ale i „služby“ typu: Hledám někoho, kdo mě naučí dánsky. Za odměnu ho naučím česky.

Další stránky založené na principu „reduce, reuse, recycle“ najdete na nevyhazujto.cz nebo zadejte do vyhledávače „urban exploiting“ a vypadne vám spousta tipů, kde a jak najít a využít zdarma věci, za které jinak a často nesmyslně platíme.

Tak až příště půjdete kolem supermarketu a dostanete chuť na makovou roládu, zkuste se nejdřív podívat z druhé strany, jestli se tam neválí zadarmo. Pokud ano, vemte rovnou dvě a tu druhou dejte kolegovi z práce ke svačině nebo prvnímu bezdomovci. A jestli na to stále ještě nemáte žaludek, spojte se s někým na www.food-not-bombs.cz a oni se o vyhozené, ale přesto stále dobré potraviny rádi postarají.

Rychlé životní tempo, obleky, manažerská hantýrka, stovky různých řečí a národností. Na každém letišti se odehrává život v mikrosvětě odletových hal a bufetů, kde se snadno ztratí jak atentátník či dvojice zlodějů, tak spěchající generální ředitel či slečna z pokladny. Letiště symbolizuje úspěch a flexibilitu, která je bohužel vyvážena ztrátou identity.

Představení Nebe nepřijímá od uměleckého souboru Divadlo Letí je pojato jako pět krátkých příběhů od pěti různých evropských autorů – jsou jimi Joe Penhall (Velká Británie), David Drábek (Česká republika), Falk Richter (Německo), David Gieselmann (Německo) a Viliam Klimáček (Slovensko). První představení se odehrálo stylově na pražském letišti dne 21. října, ale přesun do kamenného divadla Na Zábradlí mu ani trochu neuškodil.

Členové hereckého souboru si rozhodně neberou servítky a nejdou pro sprosté slovo daleko. Díkybohu zároveň nesklouzávají k laciné vulgaritě a snaze šokovat diváka každou p*delí. Hra je svižná, vtipná, nejspíš se budete smát i nahlas. A na konci se téměř dozvíte, co se děje po smrti.


Reprízy: 13. 1., 20. 1.

Bleší trh se konal 5. 11. v MeetFactory, která ten den praskala ve švech. Jako by celou Prahu popadlo nutkání zpříjemnit si odporné počasí koupí něčeho hezkého na sebe. Pravidla byla jednoduchá – zaplať dvě stovky, přines si vlastní stolek, lampičku, ramínka a prodej, co se dá. Kromě oblečení tu byly k nalezení desky, knihy, nádobí, doplňky do bytu a veškerý „retromix“.

Ceny byly mírné, hromady oblečení přímo vyzývaly k hrabání a u vchodu se prodávaly tematické minidortíky. Z pohledu prodejce to nemohlo být výdělečné, jelikož většina z nich utržené peníze okamžitě vyměnila za cizí obnošené věci u sousedního stánku. Nikomu to ale nevadilo, po deváté hodině, kdy akce skončila, všichni odcházeli spokojení. Víc takových akcí!

Bylo nebylo, potkaly se dvě slečny chvíli po maturitě a řekly si, že konfekce a obchody jsou nuda, že by bylo lepší nakoupit si pěkné věci a zároveň z toho udělat kulturní událost. Jmenovaly se Jovanka Vlčková a Martina Knoblochová a pod jejich rukama vznikla fashion akce CODE:MODE.

Jak to celé začalo
Jovanka s Martinou se inspirovaly akcí Bread and Butter, která probíhá v Barceloně a v Berlíně. Vše pomohl dotáhnout Parazit, jeden z prvních tuzemských obchodů s originální módou. V dubnu 2006 se konal v prostoru NoD první Prague Free Fashion Weekend s podtitulem Ignorujte konfekci.

Akce byla dvoudenní a účastnilo se zhruba třicet stánků. Proběhla módní přehlídka, zahráli pozvaní DJs a ve výsledku se davy návštěvníků ani nemohly do sálu dostat. Spolu s tím byl vydán i první Průvodce pražskou alternativní módou, kde byli uvedeni jak účastníci PFFW, tak další obchody.

Že takový úspěch jednoho rozhýbe, není pochyb. Přípravy navíc probíhaly v duchu přátelské výpomoci a DIY tvorby, takže se nelze divit, že ještě téhož roku v prosinci vznikla předvánoční edice Prague Free Fashion Weekend. Dramaturgie byla podobná, lidé stejně spokojení a studenti VŠUP vydali k této příležitosti graficky originálně zpracovaný Fashion diář pro rok 2007.

Transformace
Následovala roční pauza, při níž se hlavní protagonistky staraly spíše o udržení se na vysoké škole. Martina Knoblochová projekt nakonec opustila definitivně kvůli jiným aktivitám. Jovanka Vlčková se naštěstí nenechala odradit a přizvala si tři další kolegy. Zároveň se začalo diskutovat o větších prostorách. Hledali až našli Karlin Hall a začali připravovat první akci s dnešním názvem CODE:MODE a podtitulem Prague Free Fashion Weekend.

Na jaře 2009 přišlo cca 10 000 návštěvníků a prodávalo se zhruba v 80 stáncích. Darem z nebes byla nová spolupráce s barem Wakata, který nadšené kupující hostil kafem, alkoholem a proslulými obloženými houskami v Oko Dómu.

Do roka a do dne
Bylo samozřejmostí, že se za rok akce pořádala znovu a ještě s mnohem větším úspěchem. Organizátorům bylo jasné, že se odteď CODE:MODE musí věnovat prakticky non-stop a hledat, kudy by se její budoucnost mohla ubírat. V roce 2010 se nakonec konala třikrát.

Letní verze se přesunula pod širé nebe a vsadila na prostranství Střeleckého ostrova. Připomínala piknik s přáteli u vody (nebo spíše s davy přátel, návštěvnost byla tradičně obrovská). Tematicky byla laděna do cirkusového prostředí a pouličních kejklířských dovedností, i když hlavní roli hrály samozřejmě opět design oblečky a doplňky. Podzimní edice téhož roku se přestěhovala do útulné, čisté a vytopené haly Elektrických podniků Bubenská. Ideální alternativa ke křečovitým předvánočním běsům v nákupních střediscích.

Jednou nohou v Evropě
Organizátoři si tedy vyzkoušeli, jakou tvář může mít fashion víkend v různých ročních obdobích a vytvořili si dobrou představu, kam projekt posouvat. Plánují spíše více menších akcí, kladou důraz na spolupráci s dalšími projekty, na doprovodný program a na tvárnost a kreativitu.

Myslím si, že pokud nikdo neudělá botu (například nedejbože zkomerčnění celé myšlenky), CODE:MODE má slušný potenciál stát se celoevropsky známým festivalem a pomoci Praze přiblížit se Berlínu a dalším baštám evropské alternativní scény.

Zatím chci poděkovat (a určitě nejen za sebe), že pomohla dodat trochu barvy a šťávy do nudných českých šatníků. Díky!

Kde je skutečná hranice mezi lidskostí skutečnou a lidskostí, kterou nám diktují současné trendy? Vše, co se týká osobní hygieny a životního stylu, od kompletní depilace až po asistovanou ekologickou sebevraždu, nám vysvětlí poslední projekt britské kapely Tiger Lillies.

Bestiální černý humor, vulgarismy, osudy prapodivných lidí na okraji společnosti. Tiger Lillies balancují na okraji kabaretu, teatrálního hospodského řevu, punku a grotesky. V pražském Divadle Archa rozhodně nejsou nováčky, odehráli zde několik koncertů (pokud se tak vůbec jejich kabaretním večírkům dá říkat) a letos poprvé sebrali hozenou rukavici v podobě nabídky ředitele divadla zahrát své vlastní autorské divadelní představení. Dramaturgie projektu se ujal Ir Jocelyn Clarke, režie pak Jiří Havelka, protože, podle vlastních slov, má nervy ze železa a zvládne i osobnost Martyna Jacquese, frontmana kapely, který prý neodehraje žádné představení dvakrát stejně a na jevišti neustále vymýšlí nové gagy.

Clarke postavil proti obhroublosti a sprostotě Tiger Lillies ideu dokonalosti těla, etikety a přísných společenských pravidel v osobě „moderátora“ Jiřího Zemana Sönmeze a dvou figurantů, herečky Zuzany Stavné a tanečníka Jiřího Bartovance.

Úvod?
Nikoliv. V prvních vteřinách představení je ticho a pak se zpoza předsunuté opony objeví holý zadek Martyna Jaquese. Nato členové kapely vystoupí před publikum převlečeni za prasata a odehrají první píseň, po které se konečně rozevře opona a divákům se naskytne pohled na fantastickou, sterilně bílou scénu, jenž působí jako výkladní skříň plastické chirurgie v kombinaci s luxusní drogerií. Všude leží nejrůznější hygienické pomůcky a nástroje, uprostřed dominuje zubařské křeslo, z něhož diktuje svou mantru bůh dokonalého lidství, moderátor Sönmez s vymydleným miniprasátkem Piggym na klíně. Vzezření popkulturního moderátora, warholovský účes, americký úsměv „na tři prsty“ a mesiášský projev. K tomu lehkost, s jakou mluví o výhodách využívání žen z východní Evropy k donošení dítěte, aby si bohaté ženy nemusely ničit postavu. Geniální.

Sönmez postupně provádí publikum světem perfektní hygieny, v níž nechybí depilace celého těla, klystýry, bezdotykový sex nahrazený asistovanou masturbací nebo nejnovější trendy v hubnutí.

Mezihry
Na druhé straně jeviště pak stojí tři členové kapely a v přestávkách mezi moderátorovými výstupy hrají své obskurně poetické písně s texty plnými hnisu, úchylností, blití, sraček a rouhání. Martyn Jacques si s teatrálností sobě vlastní sedá na prdící polštářek, plive do publika jídlo, prská, slintá a jeho hlas se pohybuje od nádherného falzetu přes skřeky, vřískot až po kastrátské pištění.

Pro silné žaludky
Zhruba celou první třetinu představení jsem jenom nevěřícně hleděla, co že se to tu vlastně odehrává, potom se přihlásil ke slovu můj cynický smysl pro humor a začala jsem se neuvěřitelně bavit. Vrchol nadešel někdy před koncem vystoupení, kdy moderátor Sönmez začal s úsměvem vysvětlovat, že ničit si svou image stářím je přeci nesmysl, a proto, když člověk cítí, že již není mladý, krásný a produktivní, by se měl rozhodnout pro jednu z mnoha variant asistované sebevraždy – hlavně ekologicky, samozřejmě!

Moje cynické já přímo řvalo smíchy.

Pokud si myslíte, že tento druh humoru je váš šálek čaje a nebudete mít morální kocovinu, směle do toho! Podzimní série představení je už sice passé, ale Tiger Lillies v rámci svého evropského turné navštíví Prahu na jaře znovu. Nenechte si je ujít, než podle slov Martyna Jaquese „posnídají po posledním představení dobrou opečenou slaninku a všem řeknou, že to byl Piggy“.

Nakupování oblečení z druhé ruky může být skoro stejně ošemetné jako politika nebo otázky rasové diskriminace. Část lidí v sekáčích pořizuje za pár korun originální hadry, jiní to považují za hnus a jsou přesvědčeni, že oblečení po neznámém člověku by si nikdy nevzali na sebe. Pokud patříte ke druhé skupině, dál nečtěte.

Lov v secondhandech se občas podobá hledání pokladu. Většinou tu bývá od každého druhu oblečení jen jeden kus a trefit se do stylu, velikosti i padnoucího střihu vyžaduje delší čas než si v obchodu s konfekcí vybrat své číslo. Na druhou stranu zde najdete nepřeberné množství oblečení, které je v klasických obchodech nesehnatelné.

Pár tipů pro cílené hledání
Najděte si „svoje“ sekáče. Je jedno, zda hledáním strávíte pár víkendů nebo si necháte poradit od známých, ale vždycky je lepší jít na jistotu. Mnoho secondhandů bere zboží ze zahraničních outletů, které je často úplně nové a za zlomek původní ceny. V takových případech je nejlepší zjistit si, kdy se kde dováží zboží, a číhat.

Dobré je řídit se podle cenové kategorie. V Praze je rozpětí veliké, od hrabáren prodávajících na váhu po luxusní retro a vintage obchody. Pokud zvolíte první variantu, budete muset hodně hledat, abyste našli něco, v čem si nebudete připadat jako bezdomovec – ale pak za ty těžce nalezené kousky zaplatíte třeba dvacku. V opačném případě se vám bude líbit skoro všechno, ale cena bude stejná, ne-li vyšší jako za nové oblečení.

Je libo šaty pro princeznu nebo latex?
Příjemný kompromis, který navíc najdeme skoro po celé republice, jsou secondhandové řetězce. Mají většinou kvalitní věci za relativně dobrou cenu a najdete je v každé větší vesnici.

Z těchto obchodů mám hodně oblíbený jeden v Husitské ulici. Krom běžného sekáčového sortimentu se na Žižkově objevuje kolekce oblečení „Ethno“, plesové šaty, krajkové korzety, latex a široký výběr divadelních kostýmů.

Krásné staré časy
Vintage a retro obchody rostou zejména v centru Prahy jako houby po dešti. Většinou vybírají k prodeji jen kvalitní stylové oblečení, případně je vykupují z truhel na půdě rovnou od majitelů. Do TOP 10 bych určitě zařadila Quasimodo Vintage Fashion v pasáži Platýz na Národní třídě. Jeho trochu luxusnější verzí jsou pak Toilette v ulici Karolíny Světlé anebo Retro na rohu Národní a Perlovky. Najdete tu skvělé kousky ve stylu od třicátých do osmdesátých let, ale připravte se, že se plácnete přes kapsu.

A hrabárny?
Levné sekáče a bazary obecně jsou skoro všude, najdete je podle oprýskaných cedulí v lokalitě vašeho bydliště. Jedinou známou sítí „hrabáren“ je Megasekáč, který se nachází například v Holešovické tržnici.

Dobrý lov!

„Ať je kdekoli, ať spí či bdí, pracuje či odpočívá, ať je v posteli či ve vaně, může být sledován bez varování, aniž ví, že je sledován.“ George Orwell, 1984.

Pravda, dokud nemá každý druhý občan policejní odposlech pod postelí, ceny Velkého bratra mají pořád nádech cynického humoru a nadsázky. Nicméně opatrnosti nikdy nezbývá a to, že jsme paranoidní, neznamená, že po nás nejdou.

Najděte si svého slídila
Big Brother Awards neboli ceny Velkého bratra jsou každoročně udělovány nejvlezlejším firmám, státním úřadům či nově vzniklým technologiím. Všechny ty na první pohled neškodné kamery a systémy, které nám zdánlivě zjednodušují život a zajišťují naši bezpečnost, mohou stejně tak snadno narušovat naše soukromí. Soutěž probíhá v ČR již popáté a v mnoha dalších státech má dlouholetou tradici. „Výherce“ vybírá porota složená z právníků, novinářů, ochránců lidských práv a odborných techniků.

Současné nominace
… jsou pestré. Najdete v nich třeba pražské radní, Českomoravskou stavební spořitelnu, katastrální úřady, ale i Tesco nebo Facebook. Šéf Googlu se dostal mezi favority tvrzením, že „uživatelé Facebooku budou nuceni změnit identitu, aby utekli před svou internetovou minulostí.“ Další perlou je jistý polský kněz, který umístil ve svém kostele čtečku otisků prstů, aby s její pomocí kontroloval školákům docházku na mše. Několikrát se v nominacích vyskytují i širší pojmy jako „stát“, „ČSSD“ nebo třeba „Evropská unie“.

O vlastní tipy se můžete podělit na www.slidilove.cz. Ceny jsou udělovány v sedmi kategoriích, z nichž jedna je pozitivní – Ocenění za ochranu soukromí. Na to, kdo se letos stane „bonzákem roku“, se můžete přijít podívat 10. listopadu do BIO OKO.

Španělský architekt Antoni Gaudí se vyznačuje stejným syndromem jako Einstein a většina ostatních geniálních mozků – lidé za jeho života ho měli za totálního cvoka.

Nejenže byl podivný zamlklý samotář a asociál, ale také trpěl už od dětství silným revmatismem, kvůli kterému občas nemohl ani chodit. V útlém věku mu většina rodiny vymřela, nikdy se neoženil. Ve škole také moc nevynikal, trvalo mu dost dlouho než dostal diplom architekta a jeho první zakázka spočívala v návrhu pouliční lampy. Když ho potom v osudný den přejela tramvaj, lidé měli dojem, že ten ošuntělý špinavý vágus je nejspíš bezdomovec a lékaři v normální nemocnici ho odmítli ošetřit. Tělo slavného génia bylo identifikováno až po deseti dnech a byl mu vystrojen důstojný pohřeb.

Neslavné, že? Stačí se ale podívat na výsledky jeho práce a hned změníte názor. Budovy, které navrhl koncem devatenáctého století, jsou mnohdy šílenější a odvážnější než nejmodernější současná architektura. Kombinace secesních přírodních motivů, maorského stylu, naprosté ignorace geometrické pravidelnosti (na mnoha jeho výtvorech skutečně nelze najít rovnou linku), všudypřítomná mozaika a sochy zvířat vedle světců ztvárněných v bizarních pózách – to všechno se slévá v celek, na jehož pochopení je nejspíš nutné pozřít větší než malé množství lysohlávek.

Park Güell
Jako každý šílený umělec, i Gaudí potřeboval svého mecenáše. Tím se stal Eusebi Güell, průmyslník, který si Gaudího najal, aby realizoval jeho megalomanskou vizi zahradního města a jeho domu, kde by se scházela španělská smetánka. Město mělo stát na svahu hory Turó de Carmel v Barceloně. Bohužel nebylo zcela dokončeno, město pozemek v roce 1926 odkoupilo a zpřístupnilo jako městský park.

Gaudího osobitý styl se tu projevuje v každém detailu. Sloupy ve tvaru stromů, promenády připomínající potoky lávy. Vše pokryto barevnou mozaikou. Sál s 86 sloupy, které připomínají jeskynní stalagnáty, majestátní zvlněná terasa, děsivé sochy zvířat. V areálu najdeme i domy, kde bydlel jak Eusebi Güell, tak Gaudí.

Dnes je park oblíbeným místem odpočinku a setkání Barceloňanů a magnetem pro turisty. Najdeme zde nepřeberné množství krámků se suvenýry (ať je to cokoliv, má to na sobě aspoň kousek mozaiky) a rovněž je to ráj pouličních umělců.

Sagrada Familia
Že byl Antoni Gaudí silně věřící dokazuje i to, že jeho nejambicióznější projekt měl být „poslední velkou svatyní římskokatolické církve“, neboli dosud nedokončená katedrála Sagrada Familia. Architekt navrhl místo přesných projektů poněkud neostré skicy a sám pak chodil na staveniště dodělávat detaily. Stavba je monumentální a doslova přeplněná křesťanskými symboly – například 18 věží, které mají symbolizovat 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a Ježíše Krista. Ví se, že architekt chtěl katedrálu vybavit i třemi obřími fasádami – Znovuzrození, Mučení a Zmrtvýchvstání. Časté jsou sochy světců a zvířat, nicméně jejich ztvárnění je tak bizarní, že člověk neví, jak to vlastně ten Antoni myslel. Na vrcholy věží umístil různé geometrické tvary, takže se spekuluje, že byl na konci svého života ovlivněn kubismem.

Práce na katedrále přerušila v roce 1926 jeho náhlá smrt a dosud nebyly dokončeny ze dvou důvodů – prvním bylo Gaudího přání bylo stavět pouze z darovaných peněz. Druhý důvod je závažnější, jen málokdo je totiž schopen pokračovat ve stavbě v takto originálním stylu, i přesto, že se zachovaly původní plány. Například nedávno byla přidělána nová fasáda, která má symbolizovat Kristovo utrpení a je dost odlišná od původní podoby projektu. Rovněž materiál (přírodní kámen) příliš nekoresponduje s Gaudího zálibou v barevných vzorech.

O katedrálu se tedy stále vedou spory. Nejčastější verze zní: stavbu dokončíme v roce 2026, ku stému výročí mistrovy smrti. Početná opozice ji chce nechat tak, jak je.

Kosti, tlamy, šupiny
Krom těchto dvou nejslavnějších Gaudího projektů existují samozřejmě i další – namátkou jeho první počin Casa Vicens, katedrála v Palmě, biskupský palác v Astorze nebo Güellovy vinné sklepy. Navrhoval sídlo rodu Batllóových – Casa Batlló se sloupy ve tvaru kostí, balkóny připomínajícími umrlčí hlavy a okny ve tvaru rozevřených tlam. Casa Milá neboli La Perera (kamenolom) je jednoduší než Casa Batlló. Zvlněná fasáda s velkými póry připomínající zvlněnou písčitou pláž vytvořenou vracejícím se vlnobitím nemá ve světě obdoby.

Před tragickou smrtí měl Antoni Gaudí navrhovat dokonce stavby v New Yorku, jeho nejvýznamnější díla ovšem stojí v Barceloně. Tak se na ně jeďte podívat, protože ať dělám co dělám, ten dojem se slovy prostě těžko popisuje.

Do It Yourself, neboli česky udělej si sám. Není to organizace ani konkrétní hnutí, je to životní styl lidí, kterým se nelíbí způsob, jak se dělají věci na světě, a proto je dělají po svém.

Idea karnevalu se zrodila v roce 2003, vybojovala si oficiální povolení města a od té doby se z ní stala každoroční oslava konce léta v ulicích. Lidé si vyrábí kostýmy, masky, ale i různé pohyblivé skulptury, povozy, chodí na chůdách, jezdí na kolech, bruslích, koloběžkách, popelnicích a vsadila bych se, že loni jsem zahlédla i hrdinu, co tu dlouhou trasu šlapal na lyžích. Fantazii a tvořivosti se prostě meze nekladou, protože jak se píše na oficiálních stránkách karnevalu, svoboda je především neomezená možnost sebevyjádření.

Barevné ulice i techno na Staromáku
V průvodu tradičně jezdí několik soundystémů v dodávkách, které se starají o hudební produkci skládající se hlavně z elektroniky, reggae nebo punku. Organizátoři rovněž dostali povolení k několika zastávkám v centru města a věřte mi – hodinová freeparty plná neuvěřitelně namaskovaných dupajících tvorů je například na Staroměstském náměstí skutečně drsný pohled. Hlavně pro japonské turisty.

Závažnější zranění nebo konflikty s policií nejsou zvykem a odpadky (stejně jako příliš unavení účastníci) se sbírají už cestou. A jelikož je karneval v sobotu, afterparties až do rána se konají vždy hned v několika spřátelených klubech.

Chodící kamery i tajní policisti
V průběhu let vystřídal karneval několik oficiálních témat, kterých se samozřejmě zdaleka všichni nemuseli držet. Šlo spíš o upozornění na konkrétní problémy, které dávaly celé akci náboj demonstrace – například téma roku 2008 „Svoboda místo strachu“ měla varovat společnost před stále se zvyšující mírou kontroly veřejných prostor a zásahů do soukromí jedince. V průvodu se pak vyrojilo množství pochodujících obřích kamer, televizí, policistů, politiků nebo lidé v igelitovém oblečení, kteří „nemají co skrývat“. A kdo nestihl vyrobit masku, ten aspoň dostal na záda ceduli „TAJNEJ“.

Armáda rozzlobených squatterů
V minulém roce se akce pořádala pod hlavičkou Týdne nepřizpůsobivosti, squatterské iniciativy, která vznikla jako reakce na vyklizení Milady. Nad tím si zamnuli ruce internetoví pisálci i některé televizní stanice a začali děsit veřejnost prohlášeními jako „Prahou demonstrovalo tři tisíce squatterů“. Zábavné, vzhledem k tomu, že žít jich v Praze skutečně takové množství, tak by každý z dotyčných novinářů musel mít minimálně jednoho schovaného ve sklepě.

Letos je tedy v myšlence karnevalu opět více streetparty a méně demonstrace, jde především o radost z tvorby a vizuální vyjádření jedince. Organizátoři nejspíš určí více různých témat a námětů pro masky. Prozatím je datum určeno na 9. října, aktuální info hledejte na http://www.csaf.cz/akcie.php?id=1630 a už můžete začít přemýšlet, jestli půjdete za vodovod nebo fialovou mrkev.

Jak žijí holandští squatteři ve stínu zákona o zákazu squattování? Překvapivě v pohodě.

Ticho po pěšině nebo ticho před bouří
Tak by se dala charakterizovat situace rozsáhlé squatterské subkultury kolem Amsterdamu. Ačkoliv je jednou nohou v ilegalitě, na jejím životním stylu to, zdá se, nic nemění.

ADM je nejspíš největší osquattovaný objekt v Holandsku. Hlavní budova je třípatrová, v přízemí je velká montážní hala plná dodávek, pojízdných i nepojízdných. Kolem se rozprostírá pozemek a doky, ve kterých kotví odhadem třicet lodí a hausbótů. Po celém pozemku parkují obytná auta a dřevěné maringotky, některé pouze projíždějí, některé již zapadly do travnaté půdy a jejich obyvatelé kolem nich vysázeli zahrádky.

„Je to takovej vesnickej způsob života,“ komentuje náš průvodce, jeden z několika málo Čechů, kteří tu žijí. „Všichni se tu znají, vaří si dohromady jídlo, chodí k sobě navzájem na kafe. Když někdo něco potřebuje, prostě houkne a kdo má zrovna čas a sílu, tak mu pomůže.“

Bez práce nejsou lahváče
Kdo si myslí, že squatteři tohle všechno dostali bez hnutí prstem a zadarmo, je na omylu. Prohlížím si výstavu černobílých fotek v hlavní budově a nestačím se divit. Na stěně tu visí zdokumentovaný začátek ADM a jeho prvních obyvatel. Kromě hlavní budovy tu není nic, jen pustá suchá pláň bez stromů. Doky byly v dezolátním stavu. Na fotkách vidím jejich postupnou rekonstrukci, osidlování pustiny kolem, stovky hodin hrabání se v hlíně, aby z kamenité půdy něco vzešlo. Fotky nejsou nijak vyumělkované, evidentně prostě někdo chodil a starým analogem dokumentoval dění kolem sebe. A právě tahle nenucenost a mírná patina stáří vytvořila iluzi skutečného rodinného alba.

„That was fifteen years ago.“ Říká hrdě asi padesátiletá Miriam a zároveň mě žene z chodby, protože prý zrovna vytřela a já jí tam tahám bahno.

Pochopila jsem, že squatteři rozlišují práci a „práci“. Jedna věc je práce pro sebe a pro komunitu, udržování domova v pořádku, opravování dodávek, práce pro sousedy, stavění neuvěřitelných DIY skulptur ze starého šrotu, pěstování zeleniny, marihuany… Když jsem se však našeho českého známého zeptala, jestli zítra vstává brzo, protože „jde do práce“, podíval se na mě asi jako kdybych ho nějak obzvlášť nechutně urazila.

Militantní vegetariáni
Stejně pohrdavě jako na práci pro systém se místní tváří na konzumaci masa. Svět za bránou squattu je přísně vegetariánský a výjimku mají jen psí a kočičí obyvatelé. S pluralitou názorů a svobodou se v tomto případě můžete jít bodnout, s masem prostě někam zalezte a pečlivě zahlaďte stopy.

Oblíbeným způsobem získávání jídla je „damstrování“, tedy sbírání potravin z kontejnerů u obchodních domů. Neplést s vybíráním popelnic praktikované českými bezdomovci. Holandsko je přeci jen bohatá země a drtivá většina obchodních řetězců vyhazuje zboží dávno před vypršením lhůty pro zpracování prostě jen proto, že jim už přivezli nové a čerstvější.

Budoucnost patří slušným squatterům
„Jak to tedy vypadá s holandskou komunitou?“ Ptali jsme se den před našim odjezdem při posezení u zahradního baru v ADM. „Kdo ví,“ odtušil náš průvodce, „zatím po nás nikdo nic nechtěl a nikdo nás nevyháněl. Příští tejden je festival u příležitosti osquattování vesničky v Belgii. Byla přímo u letiště a ten kravál místní vyhnal. Letovou trasu pak zrušili, ale vesnice zůstala vybydlená. Tak ji půjdeme legálně osquattovat.“ Trochu překvapeně jsem se ho zeptala, jak probíhá legální squattování. „Musíš mít „squattset“, to znamená stůl, židli a postel. Pak hodíš na dveře zámek, sedneš si ke stolu a zavoláš na sebe policajty. Ti přijedou, zaklepou, zapíšou si tě a squatt je tvůj.“

Trochu cynicky jsem se zamyslela nad tím, kolik kopanců by utržil takový slušný legální squatter v Čechách.

Holanďané se zkrátka mají pořád dobře. Cestou zpátky jsme se zastavili i ve vile Friekens, kde jsme byli na návštěvě minule. Tady všichni seděli na zahradě u velké promítačky, sledovali rozhodující zápas mezi Holandskem a Španělskem a grilovali lilky. Narozdíl od mizerné situace v Čechách tady zůstalo vše při starém.

Román bez vraždy, střelby, milostné zápletky a strhujícího vyvrcholení nemusí být zdaleka nuda.

Žádné exotické prostředí, žádní perfektní hlavní hrdinové, kteří vás budou ubíjet svou dokonalostí. A taky žádná klišé. Kniha U nás na skládce je prvotinou Markéty Schneiderové a zabrnká vám na úplně jinou strunu – lidskou.

Příběh je vyprávěný očima patnáctileté Aničky vyrůstající v domě u skládky kousek za Prahou, kam se kdysi její máma společně s dalšími nastěhovala s cílem nepodřizovat se ideálům konzumní společnosti.

„Říkali si komuna a na začátku jich bylo šest nebo sedm a prej si tu chtěli splnit sen o ostrůvku svobody, kde si bude žít každej po svým a nikdo nebude nikomu nic zakazovat. Když jsem byla malá, musela mi máma vysvětlit, jak je možný, že oni z komuny byli proti komunistům, a Emil se mnou potom řádil a nutil mě opakovat pořád dokola slovo »komunard«, což mi nešlo, jelikož jsem ráčkovala.

Dodnes nechápu, jakej přesně je rozdíl mezi jejich představou svobody a úplnou anarchií, ale nikdy jsem se jim neposmívala, protože jsem uprostřed toho vyrostla a jsem samozřejmě ráda, že moje máma uznává právo jednotlivce na názor a sebeurčení a nenutí mě, abych naplňovala nějaký její pošahaný ideály.

Ale jak říkám, úplně jednoduchý to s ní taky není.“

Kniha je brožovaná, má 168 stran a stojí 180 korun – jak píše autorka, to je jen o málo víc než lístek do multikina, dvě krabičky cigaret, sedm piv nebo kilo hovězího. K dostání by měla být v knihkupectvích nebo přímo u autorky na emailu marrrsch@seznam.cz. Kniha vyšla vlastním nákladem v roce 2010.

Zastavíte na železničním přejezdu, z nejbližšího křoví se vyřítí skupina domorodců a rychlostí blesku vám ukradne pneumatiky. Jako většina předsudků o zaostalých postkomunistických zemích je i tenhle mylný. Balkánské státy jsou nádherné, přátelské a až na výjimky levné – to jsme vyzkoušeli na vlastní kůži v počtu sedmnácti lidí v jedné dodávce a třech osobácích během měsíčního výletu. Jako správní nemajetní studenti jsme ignorovali kempy i hotely a spíš vyzkoušeli trpělivost místních mužů zákona se spaním pod širákem.

Začínáme Maďarskem
Naše první zastávka byla malá freeparty poblíž Budapeště organizovaná francouzským soundsystemem Monkey family. Po policii sice ani vidu ani slechu, ale asi po dvanácti hodinách dunících reproduktorů přijela stráž maďarské armády KR (Katonai Rendézset) a mejdan nekompromisně utnula. Následně se ženská a mužská část naší posádky pohádala, zda jet do Segedína či do Tokaje, tak jsme se radši vypravili na jih zdolat srbské hranice.

Strašidelné historky rodičů a prarodičů nás trochu nahlodaly a s vidinou vymlácených okýnek a ukradených aut či foťáků jsme se snažili přejet Srbsko na jeden zátah a vydat se rovnou do Makedonie. Nepovedlo se a dobře že tak. Kempování v nádherné přírodě poblíž Leskovace nám pomohlo zapomenout i na děsivé poplatky na srbských dálnicích.

Strastiplná Makedonie (navíc s prohibicí)
Tahle exoticky znějící země nás uvítala trochu nešťastně. Nejprve polovinu posádky na hranicích svlékli do naha kvůli dlouhému papírku v pasu jednoho řidiče. Poté jsme získali dojem, že věrná GPS navigace jménem Eliška nás chce nejspíš zabít.

Pro ujasnění – Makedonie nepatří mezi rozlehlé země a ze severu na jih vedou jen dva hlavní tahy, jeden po západní straně, druhý po východní. Proto nám přišlo maličko zvláštní, že hned za hlavním městem Skopje, kde jsme před sebou měli mít sto padesát kilometrů po hlavní silnici, Eliška náhle změnila názor a zarputile nás vedla po menší silnici kamsi do neznáma. Jelikož jsme neměli srbskou mapu (velká chyba), rozhodli jsme se jí věřit a dojeli do divočiny pohoří Suva Gora. Cesta se čím dál víc větvila a zužovala, až jsme dokodrcali na místo, které vypadalo jako z hororu. Příbytky ze zkrouceného plechu, smečky toulavých psů, silnice, na kterých se téměř nedalo otočit, strmý sráz hned za bílou čárou – to vše nás ve tři ráno trochu znervózňovalo. Začali jsme hledat cestu zpět za pravidelného upozorňování přízračně znějící Elišky „zabočte doleva“ (dolů ze skály) nebo „otočte se“ (zpět do slumu).

Zlí duchové, domorodci ani medvědi nás nakonec nezabili, našli jsme ztracenou hlavní silnici a k našemu vysněnému cíli, Ohridskému jezeru, jsme vyčerpaní a naštvaní dojeli v sedm ráno.

Makedonie se nám počáteční útrapy snažila vynahradit a následujících pět dní na břehu obrovského křišťálově čistého jezera bylo jako pohádka. Kromě nás tu kempovala i skupina travellerů z Holandska. Místo na stanování jsme si ale vybrali opět trochu nešťastně – blízko místa, kam denně hnal místní pastevec stádo asi třiceti krav. Posouvat složitý systém plachet a stanů však bylo nad naše síly. Běžně jsme se tedy budili pohledem na stračeny vyjídající nám z kastrolů zbytky večeře. Ale byla to romantika. Stížnost by se dala podat snad jen na nekřesťansky vysoké ceny alkoholu kvůli prohibici.

Země oliv a antiky
Po překročení makedonsko-řecké hranice na nás dýchla civilizace a blahobyt Evropy (bylo to loni, hospodářská krize tedy ještě v nedohlednu). Daní za pohodlí byla potíž najít kus písku bez hotelu a záplavy turistů. Poprvé nás také legitimovala policie a vykázala nás z pláže pod pokutou dvě stě euro za auto. Naštěstí s lhůtou na vyklizení do večera, takže jsme se v klidu naobědvali a posunuli o sto metrů dál za kopec. Většinu času jsme strávili koupáním a večerními promenádami po krásných přímořských městečkách, kde nás místní krmili dary moře a napájeli ouzem.

Další cíl – Bulgariatekk
V Bulharsku nás čekala první pokuta. Na vině byla naše neochota kupovat si na padesát kilometrů rozorané bulharské dálnice „vinětu“. Tip – na Balkáně nikdy nemluvte na místní anglicky. Kdo mluví anglicky, tomu rozumí sotva polovinu a je v jejich očích určitě zbohatlík ze Západu. Když budete koktat česky, budou vám rozumět taky polovinu, ale s významným rozdílem. Budete za nemajetného chachara z Východu a pokuta se sníží na polovinu.

Najít cestu na oblíbenou freeparty bylo trochu složité, ale stálo to za to. Byla oproti minulým ročníkům komornější, jedna francouzská a jedna rakouská stage.

Kousek domova uprostřed hor
Když jsme dotančili, vydali jsme se pomalu směrem k domovu. Za rumunskými hranicemi nás čekal pohled na nádhernou divokou přírodu s téměř neomezenou možností stanování. Rozhodli jsme se zastavit v českých vesničkách v oblasti Banátu. Češi sem byli vystěhováváni koncem 19. století za Rakouska-Uherska a i přes více než stoleté oddělení od vlasti se zde zachovala téměř perfektní čeština. Většina místních nabízí ubytování přímo u sebe doma.

Vybrali jsme si vesnici Svatá Helena a zabrousili do místní hospody. Vrchní nám doporučil sympatickou rodinu Salabových. Za relativně směšný poplatek 15 lei (něco pod sto korun) jsme dostali pokoje, kam nám paňmáma nosila třikrát denně hromadu jídla jak pro regiment a pantáta nás podezřele často navštěvoval s lahví domácí samohonky. Ještě že měla jen něco málo přes dvacet procent, takže se dala bez úhony pít i přes den na úmorném rumunském slunci.

Ve Svaté Heleně se žije asi jako na českém venkově před sto lety. Lidé jezdí povozem taženým koňmi na pole, dojí krávy a největším svátkem v týdnu je nedělní bohoslužba. Ještě před dvěma lety sem nevedla ani asfaltová silnice a první auto si koupila jedna rodina před rokem a půl.

Touhle zhmotnělou pohádkou na východ od hranic náš výlet skončil a jeli jsme domů. S pocitem, že jsme zažili kus exotiky, dobrodružství, odlišné kultury a přitom jsme nepřekročili hranice Evropy.

Nedejte na ty, kteří si ťukají na čelo, když zjistí, že se v létě chystáte do Pece pod Sněžkou. My jsme tam jeli stopem, a tak vám nabízíme tip na poněkud netradičně strávený víkend.

Cestování „na palec“ má mnoho výhod. Je levné, rychlé, zažijete při něm spoustu úsměvných situací a ještě můžete poznat nové lidi. Otázkou je, jestli zrovna toho člověka za volantem poznat chcete. Pokud ovšem nejste z těch, kdo věří na zlé pány s bonbónky na dětském hřišti, nebo černou sanitku sbírající nedobrovolné dárce orgánů, směle do toho. Stačí si vybrat vhodné místo, zvednout palec, případně ceduli s názvem destinace a vyčkávat.

Vyrážíme
Pokud rádi cestujete nalehko, budou vám kilometry nakloněny. Stačí se podívat na rychlostní tabulku stopování: Jedna slečna jede šestkrát rychleji než kluk (s minisukní i devětkrát). Dvě holky třikrát rychleji. Tramp s kytarou dvakrát, stejně tak tři holky nebo pár. Tři kluci jedou třikrát pomaleji než jeden kluk, čtyři kluci neodjedou vůbec. Z toho plyne, že pokud je vás větší skupina, je lepší se rozdělit a dát si někde sraz.

My jsme byly dvě holky, takže jsme do Pece dorazily poměrně rychle. Cesta stopem vedla z Černého Mostu do Hradce Králové, z Hradce do Trutnova a odtamtud vesničkami až do Pece. Z Černého Mostu jsme vyrazily v pátek krátce po poledni a v Peci pod Sněžkou jsme byly kolem páté odpoledne. Celkový čas jízdy tedy necelých pět hodin a čtyři auta. Což je luxus vzhledem k faktu, že jsme neutratily ani korunu. Pokud nechcete stopovat, alternativou je autobus, vlak nebo vlastní auto.

Cesta za zábavou
Jedním z důvodů, proč jsme vyrazily do Pece, byla partička našich kamarádů z lanového parku. Nalákali nás na výhled přes Bukové údolí v zavěšení na horolezeckém laně a kladce. Po příjezdu jsme se za nimi hned vydaly a stihly jsme si dát ještě jeden „freeride“, tedy jízdu zadarmo – není nad kámoše. Další parádou jsou adrenalinové skluzavky, do kterých naskočíte ve speciálních kluzácích a prožijete devítimetrový volný pád – ale až jindy, dnes už bylo zavřeno, kamarádi nekamarádi.

Downhill v Peci
Večer jsme v místním baru plánovali sobotu, kluci z Pece chtějí sjet poměrně novou downhillovou trať. Start i cíl sjezdové trati je přímo u lanové dráhy Hnědý vrch. Ke dráze se dostanete, když projdete celou Pec pod Sněžkou ke stejnojmennému ski areálu. Podle letního provozu jezdí lanovka od 9:00 do 16:00 hodin a cena permanentky na pět jízd vás přijde na 300 Kč.

Sobota se tedy nesla v příjemném adrenalinovém duchu – každý si dal tolik, na kolik měl chuť. Ježdění po kopci a slunění se na pasece nás unavilo natolik, že jsme nepohrdly pozváním do bazénu se saunou v Horizontu. Do hotelu chodí i místní, takže se nebojte, že budete za turisty. I když – těch 600 domorodců se mezi sebou zná tak dobře, že cizince poznají na první pohled. My jsme to vyzkoušely na vlastní kůži a od té doby víme, že v Peci mají nás, holky z Pecky, rádi.

Směr Praha
V neděli jsme kolem jedenácté vyrazily zpět, opět stopem. Do Prahy jsme přijely bez větších problémů kolem šesté večer, ty dvě hodiny zdržení měl na svědomí nedělní zátaras víkendových lufťáků.

Pokud se chcete vydat na cesty a nemáte ani korunu, máte v zásadě dvě možnosti. Ti odvážní půjdou pěšky a ti ještě odvážnější pojedou stopem.

Trocha morbidních „urban legend“
Každý zná tu pěknou historku, která se stala nevlastní sestřenici neteře z druhého kolene. Jak ta dobrotivá dívenka jela z internátu domů a jelikož měla prázdné auto, vzala sympaticky vypadajícího stopaře s brašnou, který potřeboval do Prahy. Chvíli mlčeli a on ji pak požádal, jestli by si nemohl přesednout dozadu, protože se mu vpředu dělá špatně. Ona ochotně zastavila, on vystoupil, položil brašnu na zadní sedadlo a chystal se posadit. V tu chvíli milou sestřenici osvítil duch svatý, vytušila nebezpečí, dupla na plyn a odjela. Doma pak prohlédla brašnu a v ní našla škrtící strunu a rukavice.

Sama na stopu
Ale teď vážně. Jak moc je pro samotnou slečnu nebezpečné stopovat (nebo stopaře brát)? Z průzkumu mezi zhruba padesáti děvčaty plyne toto: deset jich stopuje rádo, nikdy neměly problém a nepřihodila se jim žádná veselá historka z cest. Deset se jich jednou, dvakrát odvážilo v krajní nouzi jet stopem a díkybohu se jim zrovna nic nestalo. Třicet by to nikdy neudělalo, protože se bojí.

Tím však nechci nijak zlehčovat varování našich maminek a babiček. Osobně jsem stopovala úplně sama jenom jednou, a i když nejsem zrovna z bojácných, klepala se mi kolena. I přes rychlostní pravidlo číslo 1 (dívka bez minisukně) jsem čekala na silnici kdesi v jižních Čechách přes hodinu. Nakonec mi zastavila škodovka z roku nula, ze které se na mě zubili dva kluci v maskáčích a v kšiltovkách, zorničky jako vinyly, hulákali že „jedou zrovna z kalby voe a kam že to chce slečinka hodit, kámo?“ Bylo asi deset ráno. Nasedla jsem s tím, že chci na Strakonickou směr Praha. „Tak jó a ty smotej brko, Pájo,“ a jeli jsme. Řidič měl evidentně trochu barevnější obzor, než bývá zvykem, jel asi dvacítkou a neustále se vytřeštěně díval do slunečného dne za oknem. Trochu mi připomněl známou scénu „vy jste se zase kochal, pane doktore“. Rychlost cesty byla skutečně šnečí, takže na Strakonickou jsme dojeli za více než dvě hodiny. Ale kluci byli milí, seznámili mě s historií místní techno scény, obdarovali mě slunečními brýlemi, startkami a všemi drobnými, co našli po kapsách…

Na Strakonické jsem stála slabých deset minut, načež zastavila sympatická dáma v policejním autě a než jsem stačila vzít nohy na ramena, pravila, že je zrovna mimo službu a že mě hodí do Prahy. Byla moc milá.

Tolik tedy moje české zážitky. Možná se nebezpečí přeceňuje, možná jsem měla kliku. Nejspíš bych slečnám nedoporučila cestovat za hranice samotným, zejména směrem na východ (muslimské země, doufám, netřeba zmiňovat).

Za hranicemi
Pro cestování v cizině je těžké vytyčit nějaké obecně platné pravidlo. Na Andělských ostrovech v Karibiku například téměř neexistuje veřejná doprava a autostop je naprosto běžným (a také jediným) způsobem, jak se bez vlastního auta někam dostat. Zkušenosti z Evropy mají pozitivní reference. Cesta Praha – Amsterdam, jedna osoba, jeden batoh, čas 48 hodin s přespáním v tiráku na parkovišti. Po Pyrenejích jsme stopovali bez nejmenších problémů tři dny a objevili jsme spoustu krásných míst, kam by nás autobus nikdy nedovezl. Jediný špatný zážitek byl z Barcelony, kde jsme strávili několik hodin na výpadovce směrem na Andorru, přespali na benzínce a druhý den šli poraženecky na autobus. Záleží na konkrétní zemi, mentalitě místních a hlavně na štěstí.

Zlatá pravidla autostopu
Jak na stopu vypadat? Obecně platí nebýt špinavý, zabahněný, bosý, nesmrdět hnojem, tvářit se normálně a pokud máte velký batoh, nastavit ho řidiči nejužším profilem. Schovávat další zavazadla nebo osoby do křoví je nefér. Ideální je vizáž trampa nebo studenta jedoucího na víkend domů. Historické kostýmy, uniformy, nebo převleky mohou být plus, záleží na konkrétních případech (kostým smrtky s kosou úspěch mít nebude).

Největší dilema bývá, kam si stoupnout. Platí, že čím je silnice širší, tím dojedete dále a čím je užší, tím spíše vás někdo vezme. Netřeba se tedy bát stopování v odlehlých místech na horách, sice projede jedno auto za hodinu, ale to auto vám s největší pravděpodobností zastaví. Na dálnici je ideální stoupnout si u nájezdu nebo u benzínky.

Pro každého, kdo myslí, že festivalovou sezónu zahajuje megalomansky komerční Votvírák, máme dobrou zprávu. Letos se již podesáté uskuteční festival bez plotů, zato s jedinečnou atmosférou – Reggae Meeting.

Nadšené začátky
Reggae Meeting patří pod křídla Beat Promotion, stejně jako Realbeat či Let It Roll a mnoho dalších reggae koncertů a akcí pořádaných v průběhu roku. Tenhle je však výjimečný tím, že je pořádán neziskově. První ročník se konal v srpnu 2000 jako menší setkání milovníků reggae a afro-karibské hudby obecně. Byla to spíš freeparty, na místě hrála jedna česká a jedna francouzská soundsystémová stage. Pro svou atmosféru si festival postupně získal oblibu. Je totiž dělán s láskou a pro lidi, připravují ho dobrovolníci a ani produkční tým nedostává honorář.

Další ročníky postupně narůstaly. Konaly se například v malebné lokalitě pod Točníkem nebo na oblíbené pískovně Oplatil u Pardubic. Jako neziskový festival dává Meeting šanci začínajícím kapelám, ale v jeho historii se najdou i zvučná jména, například King Banana, El Condorsito, Muffler a další. Vydatnou podporu každoročně zajišťují stálice české scény – Urban Bushman, United Flavour, Peeni Walli, nebo Dub in da Trip.

Bahenní párty
Loňský ročník byl skutečným vyvrcholením snahy pořadatelů a zároveň důkazem, že atmosféra Reggae Meetingu trhá mraky. Ve čtvrtek před zahájením festivalu totiž začalo pršet a až do neděle nepřestalo. I přes mohutný déšť se nakonec podařilo postavit klasické tři scény – koncertní, dubovou a dancehallovou. Krom nezbytných plachet, celt a gafy tak byly hrdiny víkendu pytle s pilinami, kterými se zasypávaly nejhorší louže. Pracovníci festivalu oblékli místo promotriček igelitové pytle s otvorem pro hlavu a párty mohla začít.

I přes tuto sabotáž ze strany počasí nakonec dorazilo kolem 1500 lidí a atmosféra připomínala legendární Glastonbury – nejen všudypřítomným bahnem po kolena. Odměnou pro statečné byl multižánrový hudební zážitek od reggae a etna po dub, soul, dancehall, latino, jungle i disco. Představilo se několik úplných nováčků, z nichž nejvýraznější byla kapela, která si říká Dub Artillery: „Kapela vznikla na podzim 2006 z trosek předchozí formace Jahzmuzik. K rytmickému základu Balú, Thomas, Sorbák a Ludvík přibyla Nina se zpěvem a Michal s kytarou a mašinkama. Michal taky přinesl spoustu svých hudebních nápadů, kterým dáváme ve zkušebně postupně tvář. Jsme amatérská kapela a naším hlavním motivem je zábava. Snažíme se hrát reggae a dub s původním jamajským feelingem.“ (www.dubartillery.cz)

Letos se Reggae Meeting bude konat o víkendu 28.–29. 5. na Točníku a o vaši dobrou náladu se postarají Bug&Dub, Dub Artillery, ExT, Tribetown, Harambe, Chaotic, Kus Kus Klan a mnoho dalších. V plánu jsou opět tři pódia – koncertní, dub station v produkci německých Rizzla sound a také dancehall, kde přibude i trochu zlámaných beatů. A prý letos přijde i slunce.

Tak doražte, má to být poslední ročník. I když tím produkce vyhrožovala už několikrát… Jah bless!

Karlínská hala v Thámově ulici se na víkend proměnila v barevné módní tržiště i přehlídkové molo. Ve dnech 9.–11. dubna se zde konal festival Prague Free Fashion Weekend s podtitulkem CODE:MODE.

Mladou, alternativní a nekomerční vlnu zde prezentovalo přes 60 obchodů i jednotlivých módních návrhářů, namátkou třeba Parazit, Tranquillo, Pour-Pour, Chilli design nebo Merry Gorando. O skvělou atmosféru se starali DJové všech žánrů a dobře zásobený Wakata bar i kuchyně. V pátek a v sobotu se vždy od osmi večer konaly přehlídky jednotlivých značek, videa z nich najdete na www.codemode.cz.

Sychravé počasí přímo vybízelo ke zlepšení nálady koupí nějaké originální drobnosti nebo rovnou výměnou celého šatníku. Na své si přišli příznivci vintage, streetové módy, etna nebo třeba punku, jaký v jeho sexy podobě prezentuje například PunkTura Sextra. A pokud jste CODE:MODE letos nestihli, nezoufejte, většina návrhářů i značek má své e-shopy, kde si můžete neotřelé kousky prohlédnout a objednat.

„To jsem ti, Ivetko, včera slyšela, že náš mladej jde na nějakou schůzi pro úchyláky. Prej se tam probodávaj a pálej a napichujou na háky, primitivové. Už nevědí roupama, co by, tohle sebepoškozování přece nemůže bejt normální. A ještě si dovolujou tomu říkat kultura!“

Pokud jste 17. dubna drželi svou babičku dál od pražského klubu Abaton, udělali jste jedině dobře. Pokud ovšem ta ctěná stařenka nemá kérku přes půl zad nebo nefandí spankingu. Proběhl tu totiž pátý ročník „nejdrsnější párty ve městě“, obávané Hell Party.
Vampýřice pražského podsvětí se načančaly, dominy vytáhly své otroky z klecí, mladí manažeři se oblékli do kůže a všichni se sjeli na pekelný slet. Abaton se na jeden večer proměnil v semeniště sladkého hříchu a příjemné bolesti.

Rukavice, háky, gázy
V horním patře se konala hlavní Hell show. Na své si přišli příznivci extrémního piercingu, brandingu nebo cuttingu (pálení a vyřezávání obrazců skalpelem), protože pekelníci ze salonu Hell jsou skutečně mistři svého řemesla. Stačí se na ně podívat, vše zažili na vlastní kůži. Jsou specialisty na „personality tunning“, skrze připevněné háčky a kroužky vám na zádech vytvoří korzetovou šněrovačku nebo vás pověsí ke stropu. Netřeba se bát, lidská kůže je pevná a pružná, něco vydrží. Ve chvíli, kdy se pověšené postavy houpou ve vzduchu, publikum jásá. Nelze říct s jistotou, kolik z nich je zděšeno a kolik vzrušeno. Ale jedno je jisté – nikdo nemůže odtrhnout oči od podívané.
V programu jsou začleněny také další ukázky např. intimního piercingu i skarifikace. Na Music stage se promítal film Nebe peklo a ukázky sestřihů minulých Hell party. Úřadoval zde i MUDr. Koryta, uznávaný český odborník na bolest. Mohli jste si nechat změřit práh bolesti nebo se dozvědět, proč vás bolest vzrušuje či děsí.

Když děti rády dostávají na zadek
Prostřední patro bylo zasvěceno těm, pro něž bolest znamená především sexuální vzrušení. Fetish stage se zaměřila na BDSM praktiky, spanking a fetišistické dovádění. Pouze pro největší drsňáky zde byla připravena mučírna kata Pawouka, kde jste se mohli vrátit do středověku a poslouchat řev nebohých čarodějnic úpějících pod drtidly, lámadly a různými bicími instrumenty.
O kousek dál dostávaly mladé panny rákoskou na holou a vosk na ňadra. Diváci s kelímky piva v rukou je s úšklebkem pozorovali. Dobrovolníci mohli vyzkoušet bondage workshop, elektrosex a zadovádět si na fetiš nábytku. Ten je konstruován tak, aby se přes něj partner či partnerka mohli ohnout, přivázat či jinak upevnit.

Poslední večeře v podzemí
Ve sklepě byla chillout stage pro všechny, kteří to již nemohli vydržet. Byl zde prostor pro kuřáky a také široký výběr striktně veganských jídel, jejichž výtěžek prý půjde na podporu koťátek ze sdružení Devět životů. Roztomilá tečka na závěr pekelného večera.

Co dodat?
Snad jen, že i když většina mladé generace již dávno netrpí předsudky, že piercing nebo tetování je „fuj“, Fousáč, Bug a ostatní mistři z Hellu mají pořád talent šokovat a posouvat hranice běžného bodymody dál a dál. Ať už se tomu říká styl, subkultura, umění nebo úchylka, Hell party byla nevšedním estetickým zážitkem, při kterém mrazilo v zádech.