Nový celovečerní film uvedla po dlouhých osmnácti letech a jde o triumfální návrat. Maďarská režisérka Ildikó Enyedi natočila drama, u něhož se lidé otáčí, omdlévají, ale které je také pohladí po duši.

Nekonvenční love story O těle a duši jsem měl možnost zhlédnout v srpnové předpremiéře na Letní filmové škole. Při jedné ze závěrečných scén ovšem někdo v sále omdlel a promítání bylo přerušeno. Mně se však film natolik líbil, že když oznámili jeho premiéru v pražské Lucerně v rámci distribučního labelu Be2Can, neváhal jsem a lístek na film si pořídil znovu. Navíc jej měla uvést půvabná Alexandra Borbély, představitelka hlavní role. Střih. Premiéra v Lucerně. Blížící se závěr. Déjà vu. Další omdlení, a k tomu panický záchvat na balkoně bonusem. Předem tedy upozorňuji, pokud se rozhodnete na jateční romanci jít, a to já doporučuji, tak pouze na vlastní nebezpečí! (Naštěstí všichni nakonec byli v pořádku a nikomu se nic vážného nestalo.)

(Ne)potkávají se v noci
Uzavřená, rozvážná, samotářská – to je nová externí kvalitářka masa Mária s dokonalou pamětí (Vaše první menstruace? 5. listopadu 1998.) a zdánlivě nepřekonatelnou fobií z tělesného kontaktu i potencionálního citu. Endre je stárnoucí ekonomický manažer jatek, jemuž v posledních letech brání v navázání bližšího vztahu tělesný handicap. Jaké překvapení nastane, když kvůli okolnostem vyšetřování trestného činu, jenž se na jatkách odehrál, postupně oba zjišťují, že se společně scházejí mimo pracoviště také v noci. Ve svých snech, jako jelen a laň, jen tak jsou schopní své strachy překonat. Podaří se jim to i v bdělém stavu?

Může to znít klišovitě, až moc prostě, hloupě nebo naivně. Ale ono ne, maďarský film O těle a duši si dává pozor a nebezpečné hranice si hlídá a nepřekračuje je. Naopak. Taktilní i odtažitá romance si chytře pohrává a sugestivně odkrývá dualitu bdění a snění, humanity a zvířeckosti, duše a těla. Kontrasty tak hrají podstatnou roli v celém příběhu. Střídání dne a noci, volnosti zvířat i lidí, a naopak jejich omezení. Les a jatka.

Poetický příběh o nacházení lidského pouta zaznamenává kamera Mátého Herbaie, který pomalými i detailními záběry umocňuje vizuální krásno. Mnohé umělecké záběry jsou natolik silné, že je stačilo podkreslit pouze minimalistickou hudbou a snovými tóny. Delší zpívanou písničku divák slyší až v momentě, kdy sama Mária začne hudbu akceptovat. Herbai zaznamenal však i autentické, a tedy explicitní, záběry z porážení zvířat na jatkách, kdy se část publika otáčela kamkoliv jinam po sále, jen aby se pohledu na plátno vyhnula (zdraví bezpečný spoiler – tohle není ona omdlévající scéna).

Hlavní roli hraje holka z Nitry
Především divadelní herečce Alexandře Borbély však filmová role lehce autistické Márie opravdu sedla. A i když ji, jak sama říká, hodili do vody, doufá v další filmové role, prozradila divákům na promítání herečka narozená v Československu. Borbély měla původně hrát menší úlohu tragikomické psycholožky a po tom, co si s ní chtěla režisérka vážně promluvit, bála se, že přijde i o tuto část. Enyedi v herečce však spatřila potenciál a nabídla jí hlavní roli mile podivné Márie. A líp si vybrat už snad ani nemohla. Borbély, která na české premiéře předvedla, že hovoří také hezkou slovenštinou, ve své roli exceluje.

Ildikó Enyedi drama nejen režírovala, ale také si sama napsala scénář. V kinematografickém průmyslu se pohybuje takřka od dokončení svých vysokoškolských studií. Ke konci sedmdesátých let začala pracovat pro maďarské Studio Bély Balázse. Díky režijní prvotině Mé 20. století se stala v roce 1989 hvězdou Cannes a získala ocenění Zlatá kamera za nejlepší režijní debut. V posledních letech pracovala především na maďarské mutaci seriálu Terapie. Od jejího posledního celovečerního snímku Šimon kouzelník v roce 1999 si ovšem museli fanoušci počkat celých osmnáct let. Stálo to za to. O těle a duši na letošním Berlinale vyhrálo Zlatého medvěda za nejlepší film a zaslouženěji zvítězit snad ani nešlo.

Křehká romance pro silné povahy
Výrazné vizuální pojetí, precizní kompozice, lyričnost i surovost zajistí, že dvě hodiny uplynou jako voda. Křehká romance pro silné povahy protkaná jemným a trochu černým humorem je tak předzvěstí skvělého výběru snímků na filmovém festivalu Be2Can, který v Praze probíhá od 4. do 10. října a následně v regionech. Festival nabídne přehlídku filmů z Berlína, Benátek a Cannes. A promítnou také tento triumfální comeback maďarské režisérky. Tak pozor – a kdyžtak zakrýt oči! ∞


O těle a duši (Testről és lélekről)
režie Ildikó Enyedi
Maďarsko, 2017, 116 min.

10 festivalových dnů, 6 000 akreditovaných návštěvníků, 216 filmů, 11 koncertů, 9 divadelních představení, 11 výstav, 5 udělených výročních cen Asociace českých filmových klubů a Fokus zaměřený na švédskou kinematografii. To jsou čísla mapující letošní Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.

Pro mě si 43. ročník Filmovky připravil také jednu mohutnou kocovinu (dvě…), štěstí přinášející překvapení od ptáčků kominíčků (rehků domácích), kteří se nečekaně usídlili v místě mého noclehu, v tělocvičně, a ještě nečekaněji přímo nade mnou. Dále také mimořádný spánkový deficit, ale především filmové zážitky, dobré víno a nejlepší smažený sýr v house.

Slovo škola může působit o letních prázdninách poněkud odstrašujícím dojmem, jenže v Hradišti razí heslo „kdo se bojí, nesmí do lesa“. A jak napovídal letošní vizuál s různorodými pochutinami – to své si na Filmovce najde každý. Metafora švédského stolu nebyla náhodná. V hlavní programové sekci Fokus hrál letos hlavní roli švédský film. Důvod? Švédsko dalo přece světu zásadní věci – masové koule, Ikeu, modrooké drsňáky, švédskou trojku. A kvalitní filmografii! „Mě osobně baví přirovnat švédský film ke švédskému stolu,“ komentoval letošní ročník hlavní dramaturg Jan Jílek. „Je to soubor malých delikates, ze kterého si dokáže vybrat každý a zároveň se nikdo nedokáže přejíst,“ dodal.

Já jsem se stihl během pěti dnů zakousnout například do současného fenoménu skandinávských krimi, navštívit mladší předchůdkyni Trierovy Nymfomanky Anitu – švédskou nymfičku či se vrátit do minulosti s němými filmy – stěžejními snímky režisérů Victora Sjöströma a Mauritze Stillera. Filmy bez zvukové stopy doprovázené živou hudbou patří k oblíbeným klasikám odpoledního programu. Při plné divákově síle slibují nevšední zážitek, při únavě také útočiště pro odpolední odpočinek v kině s nejpříjemnějšími sedačkami a klimatizací, které v Uherském Hradišti najdete. Pravdou je, že vzhledem k náročnosti programu se tu a tam stane, že si film vyberete jen pro to, že se hraje v kině Hvězda.

Až moc letní
Jeden z největších kamenů úrazu letošního ročníku festivalu představovaly extrémní teploty. Letní filmová škola byla až příliš letní. Teploměr ukazoval téměř čtyřicet stupňů. Naneštěstí neklimatizované prostory a kancelářské židle nevytváří ideální podmínky pro kinematografický zážitek. Diváci tvořili DIY vějíře ze všeho, nejčastěji z Filmových listů, které si každé ráno můžete na Filmovce přečíst. Někdy to však nestačilo a člověk sebou v kině i „sekl“. Naštěstí dle závěrečné zprávy festival všichni ve zdraví přežili.

Nicméně místnosti, ve kterých se vzduch ani nehne a celkově nižší komfort některých sálů začínají představovat do budoucna skutečně problém, což si organizátoři dobře uvědomují. „Můj dík patří všem dramaturgům, kteří připravovali letošní program, můj obdiv a úcta pak všem divákům, kteří ho navzdory extrémním teplotním podmínkám aktivně, a pokud mohu soudit i spokojeně, navštěvovali,“ uvedla na závěr festivalu programová ředitelka Iva Hejlíčková. Že ani tým někdy nezvládal teplotní extrémy se ukázalo na úvodu k novému životopisnému dramatu Tom of Finland. Hejlíčkova zaskakovala za Jílka, kterého teplotní nápory onen večer zmohly. Diváci se toho příliš nedozvěděli, jelikož jak programová ředitelka přiznala, gay porno není zrovna její obor. Ale kdo jí to mohl mít za zlé. Navíc publikum rozesmála.

Oběd lepší než půlnoční svačina
Noční filmy jsem letos nevybíral úplně šťastně. Žádné opravdové delikatesy se pro mě tentokrát nepodávaly. Vezměme si třeba Wing Commander – ten film je prostě špatný. Navíc špatný způsobem, že není vtipný ani po láhvi rulandského šedého. Naopak jsem si užíval z denního programu nová díla z prostředí Visegrádské čtyřky. Ať už to byly české dokumenty Strnadovi či Svět podle Daliborka, netradiční životopisný snímek 8 hlav šílenství nebo příběh dětského dobrodružství Pátá loď, jenž získal jednu z cen na Berlinale. A můj favorit číslo jedna? O těle a duši! Nekonvenční, taktilní, odtažitý. Romance s nádherným vizuálem a prvky černého humoru. Must-see, který jde v druhé polovině září do kin. Sázkou na jistotu zůstala kolekce kraťasů nominovaných na letošní Oscary.

I když úmorná vedra dala opravdu zabrat a mně osobně se filmový program jako celek nestrefil úplně do chuti, našel jsem si v programu to své – přesně, jak slibuje švédský stůl. Letní filmová škola Uherské Hradiště potvrdila, že patří k těm nejlepším kulturním akcím, které můžete v letních měsících v tuzemsku navštívit. Festival nabízí jedinečnou možnost vidět filmy, které jinde neuvidíte, přemýšlet o nich, diskutovat. Má jednoduše své kouzlo, kterému se dá až příliš snadno propadnout. ∞


43. ročník Letní filmové školy Uherské Hradiště proběhl od 28. července do 6. srpna.

Justine je vychovávána od mala jako vegetariánka, stejně jako její starší sestra Alexia. V šestnácti letech po vzoru svých rodičů a také Alex odchází studovat veterinární školu. Justine se ztrácí z dohledu rodičů a kvůli studentským pravidlům bizarní francouzské školy pozře kousek syrového masa. Nově nabytá volnost jí až nebezpečně zachutná.

„Kousla jsi do toho masa, kousla jsi do něho?!“ ptá se matka Justine na posledním společném obědě před jejím odjezdem na internátní školu, když dívka vyplivne masovou kouli, která se jí nějakým nedopatřením dostala na talíř. Nekousla… a matce se značně ulevilo. Po zhlédnutí Raw budete vědět proč.

Režisérkou francouzsko-belgického psychologického dramatu a hororu je Julia Ducournau. Autorka se v roce 2012 podílela na tvorbě televizního filmu Mange s kolegyní Virgile Bramly, ovšem Raw představuje její první samostatný celovečerní film, který se nedá snadno zaškatulkovat. Raw není typickým hororem, ale spíše snímkem plným přesahů. Syrový počin si pohrává s více či méně hmatatelnými metaforami. Ústřední motivy představují volnost dospívání, příchod na střední školu, šikana či objevování sexuality.

Raw si na filmových festivalech v Cannes a Torontu vytvořil label nechutného až nekoukatelného snímku. A pověst se s artovým filmem nesla i na dalších festivalech. Do jaké míry jde o dobře promyšlenou PR kampaň? Netuším. Že diváci znechucením opouštěli sály? Ale jo, tomu mohu uvěřit. Raw zkrátka nepředstavuje zábavu pro celou rodinu. Například fráze „samou láskou bych tě snědla“ v sesterském vztahu nabyde díky snímku úplně nového významu. Představitelky Justine (Garance Marillier) i Alex (Ella Rumpf) předvedly výborné výkony a touhu po lidském mase jim zkrátka uvěříte. Ovšem nalijme si čistého vína – žádná Svatební váza ani Lidská stonožka to není. A o žádnou hloupou vyvražďovačku se naštěstí také nejedná.

Správný poměr ingrediencí
S vizuálně hravým obrazem i dějem tvoří perfektní symbiózu atmosféru podtrhující hudba, o kterou se postaral Angličan Jim Williams. Především elektronické hudební části mi pak lehce připomněly soundtrack od Disasterpeace pro horor It Follows. Nevidím v tom záměr, ovšem v odkazech na starší hororové snímky už ano. Kdo by si nevzpomněl na Carrie Briana De Palma, když na nováčky veterinární střední vylijí litry krve?

Ducournau odhadla u Raw správný poměr všech ingrediencí. U publika se ne vždy setkal s kladným přijetím, ale otázkou zůstává, zdali se tak stalo kvůli nízké kvalitě snímku, či šlo spíše o falešné hororové očekávání, které s sebou filmové dílo bohužel nese. Raw není jen horor bez duše. Raw je syrový, děsivý art uvádějící kanibalismus jako metaforu sexuální touhy. Bon appétit! ∞


Raw / Grave
režie Julia Ducournau
Francie / Belgie, 2016, 99 min.

„Z čeho máte v životě obavu?“ zazní na pohovoru do úchvatné high-tech společnosti The Circle, kterého se účastní ambiciózní Mae. „Z nenaplněného potenciálu,“ odpovídá. Nenaplněný potenciál, přesně tato dvě slova perfektně vystihují poslední film režiséra Jamesa Ponsoldta.

Svět bez hladu. Svět bez válek. Svět bez nemocí. Neomezené možnosti. Začátek anotace snímku The Circle zní utopicky. Ideální svět se však pojí s nutnou všudypřítomností Velkého bratra, společnosti The Circle. „Sdílet znamená starat se“ je heslem od prvních minut evidentně trochu sektářské společnosti. Šéfuje jí Bailey, vizionář, který touží po dokonalém světě, otevřenosti, transparentnosti (i když sám se k ní úplně nemá). Ani soukromí není žádoucí. Protože soukromí a tajemství rovná se lži – chováš se hůř, nebo lépe, když tě někdo sleduje?

The Circle divákovi nabízí hvězdné obsazení. Emma Watson v roli Mae, Tom Hanks jako Bailey či Bill Paxton (jehož filmová role to byla bohužel úplně poslední). Ani méně známá jména se ve filmu vyloženě neztratila (Karen Gillan či Ellar Coltrane). Ovšem i kdyby se všichni zmínění rozkrájeli, pozornost na sebe strhla především Watson, kolem které se film doslova točil. Sázkou na jistotu nebylo jen obsazení, ale také námět. V době, kdy počasí zjistíme pokřikem na Siri, nikoli pohledem z okna, práci skutečných lidských bytostí nahrazujeme roboty, na CCTV kamery narazíme na každém rohu a na sociálních sítích sdílíme mnohdy i ty nejintimnější zážitky / fotografie / videa, se téma o plně transparentní společnosti bez tajemství nabízí. I když se drama řadí mezi sci-fi, vyvstává otázka, zda ještě o sci-fi jde. Nenacházíme se v tomto stavu jistým způsobem již nyní? Technologie v našich životech hrají čím dál důležitější roli a třeba jednou budeme opravdu sledování na každém kroku. A existovat budeme bez nároků na tajemství. Sakra…

Dobrý námět však ještě neznamená dobrý film. Ne, že by byl The Circle vyloženě špatný, to ne, ale nachází se v něm až moc děr. Včetně scénáristických. Což působí vlastně podivně, jelikož se na scénáři podílel Dave Eggers, autor knižní předlohy snímku The Circle. Asi úplně nejslabší propracování si vysloužila postava Tye (John Boyega) jednoho z tvůrců hlavních projektů společnosti, který diváka poměrně nalákal na svou dějovou linii… a u nalákání to také zůstalo. Z logické stránky mi chybělo detailnější pozadí společnosti The Circle a smysl mi vlastně nedával ani příliš rychlý spád programu zahrnujícího absolutní ztrátu soukromí a s programem spojené dopady (smrt jedince, takřka žádná rezistence proti korporaci, legislativní uchopení). Na druhou stranu pořád mluvíme o žánru sci-fi.

Když film zápletkou končí (a dvojka asi nebude)
The Circle přináší téma, o kterém se dřív nebo později mluvit bude. A vlastně zčásti už mluví. Korporativismus či zmíněná ztráta soukromí si již v diskuzích místo našly. Téma bylo zvoleno příhodně. Ale v podstatě zajímavou zápletkou to končí a ne začíná. Příběh ctižádostivé Mae, jež se najednou ze své všední práce, která ji dostatečně neuspokojuje, dostává do velkého světa plného příležitosti, je opravdu roztomilý. Ovšem tato hodinu trvající tematická linka by se dala zkrátit na deset minut.

Ta spousta dalších možných dějových linek, které zůstaly nevyužity, se zkrátka odpustit nedají. Pusťte si The Circle v deštivé odpoledne, když vám vypadne internet. Třeba vás ta několikaminutová / hodinová absence „celosvětového systému propojených počítačových sítí“ po zhlédnutí už nebude tolik štvát. Navíc k zamyšlení je to film určitě funkční. Na kolik si ceníte soukromí, si však budete muset rozhodnout sami, snímek na to odpověď neposkytne. ∞


The Circle
režie James Ponsoldt
USA / Spojené arabské emiráty, 2017, 110 min.

Bette Davis ztvárnila v hororovém dramatu Co se vlastně stalo s Baby Jane? tu snad nejzapšklejší bábu kinematografie. Získala za ni nominaci na Oskara. Nevyhrála. Zlatou sošku převzala Joan Crawford, její filmová kolegyně a především sokyně. A to i přes to, že nominována vůbec nebyla. Jak se jí to povedlo? To prozradí článek i nový seriál Feud, který vzkřísil příběh o léta trvajícím boji.

Nejznámější rivalky minulého století na bojišti zvaném Hollywood, to jsou Bette Davis a Joan Crawford. Filmové hvězdy, jež zářily především ve 30. letech minulého století. Ke společnému projektu je přivedla až vidina návratu na výsluní v šedesátých letech.

„Joan byla podle mnohých největší hvězda vůbec a Bette? Bette byla nejlepší herečka, kterou kdy Hollywood zažil,“ zazní ve Feud. Davis během kariéry získala dva Oskary – za Nebezpečnou v roce 1936 a o tři roky později za Jezábel. Nominací obdržela ovšem celkem jedenáct, tu poslední právě za Baby Jane. Crawford dostala svou jedinou Cenu Akademie v roce 1946 za vynikající snímek Mildred Pierce a nominována byla ještě v letech 1948 a 1953. Poté její kariéra začala skomírat, zvrat přišel až se snímkem Co se vlastně stalo s Baby Jane?, což byla její poslední důležitá role. Tak jako tak, obě herečky po natočení Baby Jane našly na nějakou chvíli zálibu v hororovém žánru. Snímek totiž spustil vlnu natáčení filmů nahánějících hrůzu, ve kterých představovaly hlavní roli starší, mentálně ne úplně stabilní ženy, které terorizovaly okolí. Tento typ postavy dal za vznik novému termínu psycho-biddy, synonymně také hag horror.

Předlohou pro hororový snímek z roku 1962 se režisérovi Robertu Aldrichovi stala kniha s eponymním názvem What Ever Happened to Baby Jane? spisovatele Henryho Farrella. Psychothriller vypráví příběh o dvou stárnoucích sestrách Jane a Blanche, které žijí v neustálém rozporu a boji. Jane zářila v dětství jako zázračné dítě Baby Jane Hudson, v dospělosti se do světel reflektorů dostala Blanche. Hereckou hvězdu třicátých let však automobilová „nehoda“ připoutala na kolečkové křeslo a zůstala odkázána na zákeřnou Jane, která žila už jen v jejím stínu.

Scénář o věčně bojujících sestrách se zdál pro herečky ideální. Přesto neměly k rolím jednoduchou cestu. Už jen kvůli „vyššímu“ věku nechtěli producenti do ambiciózních projektů Davis ani Crawford obsazovat. Otázka ageismu je tu s námi déle, než by se mohlo zdát. Jako problém se jevilo také obsazení takto velkých filmových osobností, a ještě konkrétně těchto dvou dam. „Nepozabíjejí se?“ ptali se filmaři. Nestalo se. Možná i díky přítomné rivalitě předvedly dechberoucí výkony. What Ever Happened to Baby Jane? patří dodnes k nejgeniálnějším a nejtemnějším psychothrillerům, které kdy byly natočeny, i když se snímek trochu svezl na úspěchu Hitchcockova Psycha. Způsob, jakým dokázala Davis ztvárnit postavu narušené Baby Jane je mistrovský. Mistrovský a mrazivý. Crawford byla taky skvělá, jen nedostala tolik prostoru.

Oprášení starého Hollywoodu
Feud Ryana Murphyho (ano, tvůrce American Horror Story), vysílaný na americké stanici FX, se rozhodl vzkřísit starý spor. Pilotní díl byl odvysílán začátkem března. Právě první série s podtitulem Bette and Joan rekonstruuje souboj a rivalitu nejen z natáčení jejich jediného společného filmového díla, ale také dobu před jeho vznikem a po jeho vzniku.

A obsazení? Nebeské! Jessica Lange jako Joan, Susan Sarandon jako Bette. Menších rolí se ujali Kathy Bates, Catherine Zeta-Jones, Stanley Tucci či Sarah Paulson. A že Murphymu sakra jde, když se vrací do starého Hollywoodu, si všimla také redakce webu IMDB.com. „Chceme sledovat Feud: Bette a Joan v baru, obklopeni přáteli a drag queens,“ psali editoři webu ve svých tipech na měsíc březen. „Nikdy předtím nebylo takové soupeření jako to jejich. Téměř půl století se nenáviděly… a my je pro to milovali,“ zazní v prvních sekundách nové série.

A jak to vlastně bylo s tím Oskarem? Za Co se vlastně stalo s Baby Jane? získala nominaci jen Bette Davis, to Joan Crawford naštvalo. Našla si proto důvod, jak se na pódium dostat. Napsala dopis všem nominovaným ženám, že pokud by se nemohly na předávání dostavit, mileráda za ně cenu převezme. A co se nestalo. Davis nominaci v cenu neproměnila a sošku získala nepřítomná Anne Bancroft. Crawford tedy se zářivým úsměvem napochodovala na pódium a za cenu poděkovala. Davis prý tehdy byla vztekem bez sebe. „Zaplatil bych kameramanovi jmění, aby ukázal výraz Bette Davis,“ čtu si tak mezi komentáři u videa na oficiálním oskarovském YouTube kanálu.

Takových malých manévrů a pošťuchování bude na diváka ve Feud čekat, zdá se, spousta. Jasně, jde tu o sledovanost. Do jaké míry bude seriál autentický, si netroufnu odhadnout, asi si budu muset vystačit s příslovím „na každém šprochu pravdy trochu“. Nicméně kromě legendárního sporu série nabízí vizuálně skvostnou podívanou do systému Hollywoodu šedesátých let a zároveň více než naťukne i stále současný problém ageismu, sexismu a ostatně také misogynie. Po odvysílání Feud možná vyvstane otázka, jak moc se od té doby Hollywood vlastně změnil? A jestli vůbec? ∞


Co se vlastně stalo s Baby Jane? /
What Ever Happened to Baby Jane?
režie Robert Aldrich
USA, 1962, 134 min.

Feud
režie Ryan Murphy
USA, 2017

Multižánrová koláž rakouského filmového tvůrce Michaela Palma dává divákovi možnost nahlédnout do více než staleté historie kinematografie. Nezůstává však jen u minulosti. Za pomoci několika světových odborníků nabízí také příležitost nahlédnout do možné budoucnosti sedmého umění. Je Cinema Futures must-see každého cinefila?

Autorem, respektive režisérem, scenáristou a střihačem více než dvouhodinového dokumentu je zmíněný Palm. Rakouský filmař a teoretik se na vysoké škole věnoval střihu a filmovým a mediálním studiím, což se evidentně stalo ideálním odrazovým můstkem pro zdokumentování filmové historie i pro vizi možné budoucnosti. Opomenout nelze ani jeho profesní kariéru, která již čítá několik dokumentů věnujících se filmovému tématu (Low Definition Control – Malfunctions #0, Edgar G. Ulmer – The Man Off-screen).

Nolan je jedním z mála zvučných jmen Hollywoodu, které za 35 milimetrovým filmem stále stojí. Není náhoda, že před třemi lety deník Wall Street Journal napsal, že režiséři Quentin Tarantino, J. J. Abrams či Christopher Nolan, kteří u svých studií lobbovali za závazek k dlouhodobým objednávkám materiálu, zřejmě zachránili poslední továrnu na výrobu klasického 35mm filmu značky Kodak. Ostatně Zítřky kinematografie se nevyhnuly ani tomuto tématu. Pro Kodak bylo celé minulé století nepředstavitelně výnosné. Tyto časy jsou však již dávno pryč. Cinema Futures ukazuje divákovi zbourání továrny rozklepanými záběry, ale zprostředkovává taky příběh zaměstnance o jeho posledním dni ve fabrice. Palm posléze chytře protkává tento segment dokumentu záběry jednoho z prvních filmů bratrů Lumièrových, zachycujícího odchod dělníků z továrny.

Filmová jízda labyrintem muzeí i budoucnosti
Autor snímku diváky provádí informačně relevantní, leč zkrácenou exkurzí napříč posledním filmovým stoletím, kterou staví do kontrastu současné digitální éry. Nejednoho cinefila zabolí pohled na promítání slavného zpracování příběhu o Johance z Arku z roku 1928 či dramatu Žít svůj život ze šedesátých let v přítmí za hukotu staré promítačky v protikladu s následným pohledem na zničenou promítačskou místnost. Kombinace syrovosti a možná i surovosti zničených promítacích strojů minulých dekád a vizuálně skvostných filmových děl minulého století není pěkným pohledem, zvlášť pro zaryté filmové nadšence.

Cinema Futures střídající barevné a černobílé záběry poskytuje působivou reakci na průběh digitální revoluce, která film redukuje na jedničky a nuly více než kdy jindy. Seznamuje diváka s klasickými filmařskými postupy a otevírá téma archivačních metod nejen v minulosti, ale především v budoucnosti. Přísun informací může diváka vyčerpat až nudit (to pravděpodobně zapříčinilo odchod asi desítky návštěvníků, či snění místo bdění několika jedinců v průběhu promítání, kterého jsem se zúčastnil), informační hodnota je přesto velmi cenná. Zajímavé jsou také otázky, které si Zítřky kinematografie pokládají. Jakou trvanlivost mají vlastně současné digitální kopie? Budeme je moci použít také za padesát let?

Jako dokument zpracováním ovšem příliš nevybočuje. Dobové ukázky, americký záběr, případně polodetail na zpovídané osoby, popisky. Zaujmou chvějící se záběry zachycující ono zbourání továrny, až akčně natočený průběh promítání snímku pořízeného na 70milimetrový film či břitký humor několika zpovídaných. Dokument je dobré zhlédnout také v případě, pokud chcete vědět, kolik váží internet, i tato informace zazní. ∞


Zítřky kinematografie (Cinema Futures)
režie Michael Palm
Rakousko, 2016, 126 min.

Poslední dva roky měli diváci HBO (a – co si budeme nalhávat – uživatelé internetu) možnost sledovat seriál „Hledání“. Čísla sledovanosti však televizní stanici nestačily, a tak seriál dostal stopku. Tvůrci se na fanoušky úplně nevykašlali – natočili poslední, téměř vymodlený, závěrečný díl formou filmu.

Třetí sérii by si seriál sice zasloužil, ale co naplat. Pětaosmdesátiminutovým filmem taky nešlápli vedle a cestu hlavního hrdiny Patricka a jeho přátel příjemně uzavřeli. Vezmu to popořadě. O čem je „Hledání“ – seriál? Komediální TV show se točí kolem partičky gay kamarádů a jejich hetero parťačky (nálepky jsou na nic, ale pro seznámení se s příběhem to považuji za důležité), kteří společně objevují nekonečné, mnohdy nové, možnosti mladého queer života a to na pozadí progresivní a sexuálně otevřené kultury San Francisca. Patricka, Augustína, Doma a Doris spojuje přátelství, ale jinak se každý z nich nachází v úplně jiném bodě života. A taky každý od života očekává něco jiného.

A film? Televizní snímek posouvá diváky o několik měsíců dále a hlavní postavy se snaží uzavřít svoje hledání – chtějí si definitivně udělat jasno v tom, o co vlastně v životě stojí, usilují a co chtějí. Znát seriálovou podobu „Hledání“ je pro diváka jasná výhoda, má k hlavním postavám utvořený vztah a dokáže se v ději lépe orientovat, chápe více příčinné souvislosti. Pro neznalce seriálu může být snímek příjemný na deštivé odpoledne, ale víc bohužel asi nezíská.

Kdo jsou tvůrci?
Filmovou podobu „Hledání“ režíroval Andrew Haigh, který měl také hlavní slovo na natáčení seriálu. Nově pracoval i na scénáři a to s kolegou ze seriálové tvorby Michaelem Lannanem, pro kterého bylo „Hledání“ první vstup do scénáristické tvorby televizních pořadů. Naopak Haigh už zkušenosti stihl posbírat i před „Lookingem“. Během studentských let se stal pomocnou rukou střihačů hollywoodských velkofilmů jako „Gladiátor“ či „Černý jestřáb sestřelen“. První celovečerní film režiséra „Greek Pete“ zachycoval rok prostituta v Londýně a diváci jej mohli zhlédnout poprvé před sedmi lety. Skutečný průlom však nastal o dva roky později, v roce 2011, s nezávislým komorním snímkem „Víkend“. Trhák festivalů získal cenu i na českých Mezipatrech, konkrétně Cenu diváků.

Kultem se „Hledání“ nestalo
HBO se chlubí tím, že klíčová slova pro filmové zpracování jsou následující: naturalismus a humor. A dávám jim za pravdu. Sám hlavní scenárista prozradil, že seriál (nebojte, i film) je ztvárněn tak realisticky, protože sedm z devíti scénáristů jsou gayové. V chytrých a především reálných dialozích se tak může najít takřka každý, především pak ti, které už několik vtahů potrápilo. Hlavně díky uvěřitelným příběhům ona nálepka „sanfranciského“ či „teplého“ „Sexu ve městě“ není příliš funkční, i když je často omílaná.

„Looking“ je hlavně konverzačka a jako seriál měl všechny předpoklady k tomu stát se nástupcem kultovního seriálu z přelomu tisíciletí „Queer as Folk“ (americko-kanadská verze). Proč se tomu tak nestalo, si netroufám odhadnout, snad bylo „Hledání“ až příliš reálné.

Manželství je pro buzny
Víc než o převratný či přehnaně nápaditý film se jedná o důstojnou tečku za povedeným homo seriálem. Některými trochu zatracovaný kvůli předvídatelnosti závěru, přílišnému happyendu (i když jak pro koho… ), stále nerozhodnému Patricku či nadměrné zkratkovitosti. Za mě však palec nahoru. Scénáristé a celý tým se vzhledem k dané situaci a stopce ze strany televize poprali s úkolem dobře a z boje vyšli jako vítězové. Vzniklo příjemně zpracované drama, které rozesměje, dojme i naštve.

A jaký je největší posun mezi dějovou linkou seriálu a filmu? V době natáčení snímku již bylo možné ve všech 50 státech USA uzavřít legální homosexuální sňatek. A tak i za sebe doufám, že jednou budeme moci také u nás říci, stejně jako prohlásila fag-hag Doris: „Manželství je leda tak pro buzny.“ ∞


Hledání (Looking: The Movie)
režie Andrew Haigh
USA, 2016, 85 min.

Že Disney nejsou jen pohádky, dokazuje filmové studio Disneynature. Studio věnující se přírodě vzniklo v roce 2008. Jedním z prvních uvedených snímků byl „Océans“.

Pokud máte chuť na opravdu hlubinný film, máte dvě skvělé disneyovské možnosti (a přeci tak rozdílné). Jděte do kina na „Hledá se Dory“, nebo se doma podívejte na „Oceány“.

Dokument „Oceány“ není prachsprostou sondou do chladných a teplých hlubin divokých vod, ale vizuální skvost plný dech beroucích záběrů a podmanivé hudby. Francouzsko-americký dokumentární film vznikl především zásluhou tvůrců Jacques Perrin a Jacques Cluzaud. Perrin je v podstatě takový francouzský klenot. Už v mládí si vyzkoušel mnoho profesí spojených s filmem a zaslouženě již patří k filmovým legendám Francie. Spatřit jej lze za kamerou, před kamerou a podílel se také na scénáři svého posledního režijního i producentského počinu „Příběh lesa“, který šel letos do kin (na začátku léta jej bylo možné vidět třeba v pražském Bio Oku). Jak na Příběhu lesa, tak i na Oceánech mu byl největším pomocníkem zmíněný Cluzaud, se kterým spojil síly už na dokumentárním snímku Ptačí svět (2001), který dokonce získal nominaci na Oscara. Jejich společná práce se řadí k tomu nejlepšímu, co dokumentární svět o živočišné říši současně nabízí. Minimálně soudě dle vizuální stránky. Nominaci na Oscara si za tento počin sice nevysloužili, zato získali ocenění César Awards za nejlepší dokument, tedy národní filmové ocenění ve Francii.

Otázka, kterou si nejčastěji v průběhu dokumentu v duchu asi položíte, bude: „Jak tohle sakra zvládli zachytit na kameru?“ Oceán je bezpochyby rozsáhlé místo (ještě aby ne, pokrývá společně s moři téměř tři čtvrtiny zemského povrchu) a je v něm co natáčet. Perrin s Cluzaudem však nebyli jen observační, dokázali být také chytře emocionální – například v závěrečné scéně, kdy potápěč plave společně s bílým žralokem. Protože jak říká Pierce Brosnan, jenž propůjčil svůj hlas naraci: „I ten nejhrůzostrašnější výraz může zkrátka jen skrývat úsměv.“ Ovšem ne, že bych si po tomto výjevu ono odpolední plavání se žralokem dokázal představit…
Snímek divákovi přibližuje život známých i méně obvyklých živočichů pohybujících se pod hladinou, exotická stvoření, násilí, boj i jakési „přátelství“. To je projevuje například v momentě, kdy se menší ryby starají o očistu ryb podstatně větších. A bez sežrání. Brosnan poučuje: „Velké ryby jí ty malé. Ale ne vždy a ne všude,“ aneb ryba je kámoš, ne žrádlo.

Povrchně do hlubin
Těžko říct, co přesně bylo cílem Oceánů. Pokud to měla být vizuální symfonie toho, co je nám běžně ukryto pod hladinou rozlehlých vod, splnil snímek očekávání. Dá se však film skutečně označit za dokument? O živočiších, kteří se v oceánu, ale mnohdy částečně také na souši vyskytují, se divák dozví poskrovnu. Stejně tak o ochraně přírody a ekologii jsou poskytnuté informace všeobecně známé. A tak, i když se se snímkem ocitnete v hlubině, informace, které se dozvíte, jsou spíše povrchní.

Ani si nejsem jistý, jestli režiséři odpověděli na otázku, kterou si na začátku dokumentu pokládá mladý chlapec: „Co je to vlastně oceán a moře zač?“ Pierce svým charismatickým hlasem tvrdí, že na chlapce můžeme vychrlit spoustu latinských slov a statistik. Dodává však, že oceán musí spatřit sám, aby odpovědi získal. Perrin s Cluzaudem divákovi (aspoň zprostředkovaně) pohled do hlubin moří a oceánů nabízí. Minimálně do zlomku jejich částí. A to hraje v dokumentu prim.
Zmíním ještě píseň Make a Wave, kterou pro Disney nahráli společně Demi Lovato a Joe Jonas. Pokud si chcete zachovat pozitivní dojem ze spektakulárně zachyceného prostředí hlubin oceánů, rychle snímek vypněte v momentě, kdy naskočí závěrečné titulky. Já to nestihl, vy se zachránit ještě můžete. ∞


Oceány (Océans)
režie Jacques Perrin, Jacques Cluzaud
Francie / Švýcarsko / Španělsko / USA, 2009, 89 min.

Znáte ducha dybbuka? Dle židovské folklórní legendy je to duše zemřelého, která se zmocňuje živých bytostí, jelikož jí nebyl dopřán řádný pohřeb. Když Piotr ve snímku Démon objeví na pozemku pozůstatky lidského těla, ještě netuší, že na jeho svatbu dorazí také jeden nezvaný host. Dybbuk.

Pod vlivem
Každý má představy o svatbě jiné. Daný obraz většinou asi zahrnuje příjemnou atmosféru, květiny, prsteny, rodinu, spoustu jídla a pití, polibky a lásku. Nečekáte, že pár desítek minut poté, kdy jste se oficiálně provdala, vám bude manžela chtít přebrat duch nějaké neznámé ženy.

Příběh filmu Démon vychází z divadelní hry Adherence Piotra Rowického. Ústřední postava, také Piotr, si bere na venkovské usedlosti svou vyvolenou Žanetu. Svatební hostina se však v průběhu večera stává noční můrou. Piotr se totiž chová čím dál děsivěji a bizarněji. Že je snímek pořádná duchařina, kterou však neopouští humor, se potvrzuje v momentě, kdy se přichází na to, že Piotra posednul duch mladé židovské holky. Piotr však není jediný pod vlivem, řádně opájeni alkoholem jsou také svatebčané, aby na celý hrůzný večer ráno nejlépe zapomněli.

Režisérem hodinu a půl trvajícího snímku byl Marcin Wrona. Minulý čas je bohužel použitý schválně, jelikož mladý režisér si vzal vlastní život ve 42 letech. Stalo se tak loni v polské Gdyni, před představením Démona na místním filmovém festivalu. Během studií na univerzitě v Katovicích natočil Wrona absolventský snímek Człowiek magnes (Člověk magnet), jenž získal uznání a několik ocenění, například Student Visionary Award na Tribeca Film festivalu, který pořádá také Robert De Niro. Celovečerním debutem se pak stalo drama Moja krew (Moje krev), většího věhlasu se však dostalo až následujícímu thrilleru Chrzest (Křtiny), velmi realisticky natočenému psychologickému drama.

„Wrona polskou filmovou společnost svou sebevraždou šokoval,“ říká Iva Přivřelová, dramaturgyně Letní filmové školy v Uherském Hradišti, na které se tento thriller bude letos také promítat. „Snímek, jenž od té doby objel několik světových festivalů včetně vlivné přehlídky v Torontu, tak doprovází o to mrazivější a smutnější atmosféra díla spojeného s tragickou smrtí a stále živým hlasem mrtvého,“ podotýká dále. Herci a celý štáb se tak ujali nelehkého úkolu a snímek propagovali ve světě i bez režiséra. A to je dobře, Démon není vůbec špatný film, i když přináší spíše otázky než odpovědi.

Strašidelně dobré
U snímku musím vyzdvihnout hned několik momentů. Za prvé je to způsob, jakým je thriller natočený. Wrona měl skvělý cit pro plíživé, úzkost nahánějící, záběry. Tyto záběry proplétávají celého Démona. Za druhé jsou to výborné herecké výkony. Žádná z postav není vyloženě otravná ani nadbytečná. Naopak, každý do příběhu perfektně sedí. I věčně „střízlivý“ opilec – doktor. Především ale pak izraelský herec Itay Tiran, ztvárnitel Piotra, předvedl velice dobrý výkon. V neposlední řadě se povedla tklivá hudba přivozující husí kůži. Tu si na starost vzala dvojice Krzysztof Penderecki a Marcin Macuk. Macuk je ve skládání filmové hudby spíše nováček, Penderecki naopak ostřílený profesionál. Jedna z jeho skladeb se objevila také v klasice Osvícení Stanleyho Kubricka, či ve filmu Inland Empire Davida Lynche.

Na Filmovku za zajímavými snímky
Wrona Démonem uzavřel svou krátkou režijní filmografii. Je velkým neštěstím, že si tak mladý a talentovaný člověk vzal život, jelikož dokázal, že měl polskému filmu co nabídnout. „Více než horor nabízí Démon působivou a zábavnou thrillerovou moralitu, kritizující polské buranství, xenofobii a ignorování minulosti,“ uvádí dále dramaturgyně Filmovky o snímku s chmurnou a napínavou atmosférou. Wrona, který napsal scénář s kolegou Pawlem Maslonem, navíc dokázal ponurou dějovou linku s humorem odlehčovat. Pokud se už teď těšíte, že si na Démona zajdete a zjistíte, jak to celé dopadne, asi vás zklamu. U konce filmu čeká na diváka místo rozřešení spíše spousta nezodpovězených otázek. Nezapomeňte se však pořádně podívat na svatební fotku v posledních minutách filmu, v ledačems může napovědět… nebo možná zamotat hlavu ještě více.

PS: Pokud se chcete kouknout na spoustu zajímavých kinematografických počinů, které v kině běžně neuvidíte, udělejte si výlet do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu, která se koná od 22. do 30. července. O Démonu se tam můžete dozvědět ještě mnoho zajímavého, je to totiž film, který především provokuje k diskuzi. ∞


Démon (Demon)
režie Marcin Wrona
Polsko / Izrael, 2015, 94 min.

Hvězda Stmívání zahraje v Praze. Jamie Campbell Bower a jeho čtyři parťáci si říkají Counterfeit a 9. června se představí pražskému publiku v klubu Chapeau Rouge v rámci svého evropského turné čítajícího 25 zastávek. Dva dny před tuzemským koncertem také zahrají jako předskokani Billy Talent maďarskému publiku.

Talentovaná punkrocková kapela Counterfeit, pocházející z Velké Británie, se na hudební scéně pohybuje sice teprve od loňského roku, ale i za tak krátkou dobu si již stihla získat slušný zástup fanoušků a má našlápnuto na slibnou budoucnost. V červnu vystoupí také jako předkapela známé kanadské punkrockové formace Billy Talent na koncertě v Budapešti. V čele londýnské kapely stojí Jamie Campbell Bower, který se kromě hudby věnuje také modelingu či herectví. Zahrál si už například ve snímcích RocknRolla, Stmívání, Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street či dvou dílech Harryho Pottera. Pětičlenný band v listopadu loňského roku stihl vydat úspěšné EP Letter To The Lost či Come Get Some, z něhož letos vyšel singl Enough. I tento nabušený track návštěvníci legendárního klubu Chapeau Rouge během večera určitě uslyší. Pořádnou hudební nálož energických Counterfeit si budete moci užít v třípatrovém klubu 9. června. Tak kapelu nezklamte a ukažte, jak umí řádit pražské publikum druhý červnový čtvrtek v Jakubské ulici. º


Více informací o koncertě na www.chapeaurouge.cz.

Letem světem zvrácenosti
O šílených, bizarních i zvrácených filmech se toho dá napsat spoustu. Bodejť by ne. Spousta šílených, bizarních a zvrácených filmů se v kinematografii natočilo, natáčí a natáčet bude. Mezi nejznámější mistry někdy až nechutných snímků se řadí také profláknutí filmoví velikáni David Lynch a Lars von Trier.

Lynche určitě znáte díky dílům jako Twin Peaks, Sloní muž či Duna. Méně známá je jeho experimentální celovečerní prvotina Mazací hlava, nad kterou stále, i po více než 30 letech od uveřejnění, visí několik otazníků. Jak bylo dítě v hororu sestrojené? Jak se pohybovalo? V čem tkví skutečný smysl tohoto díla?

Ovšem i Trier umí být pěkně nechutný, když chce. Příkladem může být kontroverzní Antikrist. Vidět znovu kopulaci Dafoa s Gainsbourg (i když měli dubléry) na filmovém plátně? Ne, díky. Na diváky Trier v hororovém dramatu nastražil však ještě daleko větší šílenosti. Kdyby se vám zachtělo krvavé ejakulace či brutálního násilí, není problém, i to Antikrist nabízí!

Na(ne)štěstí samozřejmě zvrácení nejsou jen tito režiséři, respektive jejich díla. V roce 2009 se zvedla vlna zájmu v souvislosti se snímkem Lidská stonožka Toma Sixe, ve kterém bláznivý německý chirurg sešil tři lidi k sobě takovým způsobem, aby měli jeden trávicí trakt. Tušíte? Víte? Zajímá vás? Jen se podívejte! A kdyby vám nestačilo, mám dobrou zprávu. Nizozemský režisér se pro velký úspěch rozhodl natočit další díl, který šel do kin o dva roky později. V amerických kinech se loni také promítalo i třetí pokračování. Mezi nejodpornější kinematografické počiny všech dob se před několika lety také stihl zařadit Srpski film. Ruku na srdce, snímek o srbském pornoherci normální stejně být ani nemůže… natož pěkný.

A můžeme ještě přitvrdit
Pro zvlášť otrlé doporučuji „romantický horor“ Svatební váza. V belgickém snímku sice neuslyšíte jediný dialog, zato budete svědky vztahu mezi člověkem a prasetem, respektive mezi mužem a prasnicí. Zoofilie a koprofagie na jednom místě nekonečných 80 minut.

Zvrácené umí být kromě hraných snímků také dokumenty. Či youtubeři. Ale o Anežce a Jiříkovi zase jindy. Docela silnou kávou je například na YouTube dohledatelný dokument Killing of America z osmdesátých let, který vám hned na úvod naservíruje důležité upozornění: „Všechny záběry, které následně uvidíte, jsou autentické. Nic nebylo zinscenované.“ Šokující dokument se zabývá všemi možnými typy vrahů z USA, na které si jen vzpomenete.

O zvrhlém životu sekty a hrůzné manipulaci s masou podává svědectví snímek Jonestown – Život a smrt v Chrámu lidu. Pořádně zvrhlé jsou i Chlípné deníky ze Švédska, u těch se však můžete mnohdy aspoň zasmát. Nebo usnout.

Jak být zvrácený teď a tady?
Všechna zmíněná díla byla natočená už nějaký ten pátek zpátky a kina jim tak prostor příliš nedávají. Je tedy možné si na něco aktuálně zvrhlého zajít? Je!

Velkou mírou zvrácenosti samozřejmě oplývá počin Decibely lásky. Ale co zvrácené pod značkou Michala Davida není…

Pokud to však myslíte filmově vážně, zkuste například snímek Humr. Tato pěkná černohumorná záležitost doputovala do našich kin na konci března. Děj romantického sci-fi se odehrává v blízké budoucnosti, kdy jsou nezadaní jedinci svážení do jistého Hotelu. Když si do 45 dnů nenajdou partnera, promění se ve zvíře dle vlastního výběru. Na základě již zmíněné Svatební vázy, nedoporučuji vybrat si prasnici. ∞

Oscarové sošky jsou již rozdány. Jestli nějakou z celkem šesti nominovaných získala i Carol, mohu v době tvorby článku jen věštit. Pevně věřím, že pokud Blanchett po dvou letech další nominaci neproměnila, povedlo se to aspoň vynikající kameře či kostýmům. To jsou totiž skutečné highlighty romantického dramatu. A také hudba… ta má ovšem jedno ale.

Snímek Carol diváka vtahuje do padesátých let minulého století. Představuje dvě stěžejní postavy, Theresu Belivet, lehce zmatenou mladou dívku s touhou stát se fotografkou, a Carol Aird – zralejší distingovanou dámu, matku a trpící manželku v jedné osobě. Když se obě potkají v nudné práci Theresy, která si na činži vydělává ve velkém obchodním domě, možná tuší, že se nevidí naposled.

Režisérovi Toddu Haynesovi, zvučnému jménu nezávislé kinematografie, se povedlo natočit především vizuálně vybroušený film se skvělým obsazením. Cate Blanchett demonstruje (ovšem už tak trochu standardně) dechberoucí výkon. Postava smělé, rázné, finančně zajištěné dámy nespokojené v manželství jí sedla. Nádherná australská protagonistka předvádí ladná gesta, smyslné pózy s cigaretou, ale ve scéně s revolverem umí ukázat i drsnou tvář. Také obsazení Rooney Mary do postavy Theresy se ukázalo jako šťastné. Trochu šedá myš a „zvláštní dívka, vymrštěná z vesmíru,“ jak o ní Carol na první schůzce prohlásí, americké rodačce sedla. Avšak jestli jde o oscarový výkon, je přinejmenším diskutabilní.

Herečky pak doplňuje Carolinina blízká přítelkyně Abby v podání Sarah Paulson, která si stihla nacvičit roli lesbičky v podobném historickém období v jedné ze sérií American Horror Story, či manžel ústřední postavy Harge (Kyle Chandler), který se své ženy nechce vzdát. Všechny postavy navíc umocňují dobovost způsobem a stylizací hraní, ta je podtrhnuta nádhernými kostýmy, které doplňují atmosféru padesátých let.

Tohle jsem už slyšel…
Kamera ostříleného Edwarda Lachmana si šikovně pohrává s psychologií postav. Analytické záběry z očí do očí, nájezdy, detaily… Dohromady dvojice Lachman-Haynes tvoří již poměrně ostřílený tým. V souvislosti s Carol je zajímavý jejich společný počin, u nás uveden jako Daleko do nebe. Snímek z roku 2002 s Julianne Moore v hlavní roli řeší podobný milostný trojúhelník v padesátých letech, s příběhem však zahýbe románek dvou mužů. Povedené dílo tehdy získalo čtyři nominace filmové akademie, neproměnilo však ani jednu.

O podmanivou hudbu se zasloužil americký skladatel Carter Burwell. Především smyčcové a klávesové nástroje nádherně dokreslují děj, gesta, kulisy, kameru, přesto je tu něco zarážejícího – podobnost. Hudební podklad místy až příliš připomíná soundtrack Phillipa Glasse k Hodinám (konkrétně skladby jako Opening, Christmas Trees, Drive Into Night), což představuje asi jedinou vadu na kráse jinak okouzlujícího hudebního doprovodu.

Chlad, nebo intimita?
Přes všechny nesporné kvality dvouhodinové podívané snímek přece jen něco postrádá: drive. Na mnoho diváků bude působit až chladně. To, co se však může zdát jako odtažitost, je ve skutečnosti spíše tolik oblíbená Haynesova intimita, kterou protkává spoustu svých děl. Navíc filmu škodí snadno odhadnutelná pointa, ztrácí tím na jiskře. Snímek je v české premiéře od 21. dubna, avšak můžete si ke Carol najít cestu ještě dříve. Haynesova romance otevře 17. března letošní dvacátý třetí ročník Febiofestu. ∞


Carol
režie Todd Haynes
Velká Británie / USA, 2015, 118 min.

Filmové studio chce naskenovat Robin Wright. Její tělo, pohyby i emoce. Tím si chce koupit virtuální herečku, která už nebude muset být nikdy starší ani o jediný den. Je to blízká realita nebo jen sci-fi z Futurologického kongresu, ve kterém chtějí za úplatu získat identitu herců?

K tématu Identita padlo mnoho filmových návrhů. Od klasiky, jako je Sunset Blvd. z padesátých let, přes Dětskou hodinku, drama z let šedesátých s lesbickou tématikou a s Audrey Hepburnovou, přes novější skandinávský Hon a americký Welcome to Me až po Futurologický kongres. Čímž se kruh uzavřel, s lehkou nadsázkou se dá totiž říci, že jde o Sunset Blvd. digitální doby.

Kdepak sci-fi
Ústřední postavu Robin Wright, herečku po čtyřicítce, která je dle filmového průmyslu za zenitem, a to jak věkovým, tak i co se týká atraktivity kinematografických nabídek, hraje… Robin Wright. Rodačce z Texasu ve skutečnosti už dokonce táhne na padesát a atraktivní příležitosti, jakou byla například role Jenny ve Forrest Gumpovi, se již příliš nehrnou. A tak Robin v dramatickém snímku nabízí studio Miramount (kousavý odkaz na Miramax a Paramount), že si herečku za atraktivní finanční nabídku naskenuje. Pod podmínkou, že už nikdy nikde nebude hrát. Hrát si budou již jen ajťaci, kteří s Robin budou posléze pracovat v rámci jedniček a nul a obsadí ji do filmů, které vybere studio. Wright nakonec nejistě souhlasí, především kvůli nutnosti sehnat peníze na léčbu jejího syna ztrácejícího sluch i zrak.

I když to celé zní jako příliš bizarní sci-fi autora, který možná během celé tvorby ujížděl na LSD (pocit, ke kterému pravděpodobně dospějete především v animované části), kdepak. „Když jsme v L.A. hledali vhodné lokace pro natočení scény ve skenovací místnosti, byl jsem šokován, když jsem zjistil, že taková místnost skutečně existuje. Herci jsou už skenováni několik let, tato technologie už existuje. Herci z masa a kostí už v této post-avatarské éře nejsou skutečně potřební,“ říká Ari Folman, autor ambiciózního díla.

Formální i obsahovou stránkou velmi odvážný a mnohovrstevnatý Futurologický kongres stejný úspěch nezopakoval, ale o silné dílo bez debat jde. Bývá uváděno, že se jedná o filmovou adaptaci kultovního vědeckofantastického románu Stanisława Lema. To však není tak úplně pravda. První polovina díla, hraná, je zcela smyšlená režisérem, který si sám napsal i propracovaný scénář. Druhá polovina již podobnosti s dílem Lema vykazuje, avšak je Folmanem velmi volně interpretována a upravována. A tak možná působí spíše jako reklamní tah, který může Lemovy fanoušky spíše naštvat. Tato animovaná část divákovi vypráví o tom, co se stane za 20 let od uzavření smlouvy. Wright se vydává jednat o prodloužení kontraktu na futurologický kongres. Herečka se po přičichnutí k ampuli stává animovanou postavičkou. Ocitá se ve fantazijním světě, kde každý může vypadat, jak si jen zamane. A může být, kým chce. Na scéně se tak objevuje Ježíš, Frida Kahlo i Hitler na skákajícím míči (respektive osoby, které chtějí vypadat jako oni). „Ručně malovaná animovaná část je poctou úžasné tvorbě bratrů Fleischerových ze 30. let 20. století. Vyráběla se v 8 různých zemích a vytvořit 55 minut animace trvalo dva a půl roku,“ říká dále Folman. A přiznává, že se jednalo o doposud nejtvrdší úkol jeho profesního života.

Wright za zenitem? Ani náhodou
Tvůrci filmu stvořili neuvěřitelně pracné dílo, které neotřelým a osobitým způsobem reflektuje společnost. Zabývá se kultem mládí, falešností či opojením továrnou na sny a průmyslově vyráběnými iluzemi. Dystopický příběh nabitý nápady obsahuje nespočet skrytých motivů, které divák odhalí až při opakovaném zhlédnutí. Navíc s každým dalším promítáním můžete poznat další a další odkazy na osobnosti v animované části díla (Clive Owen, Tom Cruise?). V hlavní roli Wright dokazuje, že do starého železa rozhodně nepatří. Ve snímku je skvělá (až mi bylo líto, že animovaná část jí ubrala tolik prostoru). Eminentní práci také předvádí hudební skladatel Max Richter, který snímek doprovází skutečně skvostně. Navíc co nelze Kongresu upřít, je množství WTF momentů, kterých se ve dvouhodinové stopáži najde skutečně nepřeberné množství. Možná proto, že je počin někdy až příliš roztříštěný a zamotaný. ∞


Futurologický kongres (The Congress)
režie Ari Folman
Izrael / Německo / Polsko / Lucembursko / Francie / Belgie, 2013, 122 min.

Samba – nejnovější počin tvůrců Erica Toledana a Oliviera Nakache. Že vám tato jména nic neříkají? Jejich dílo určitě ano. Vzpomeňte na dramatickou komedii z roku 2011 Nedotknutelní. Ochrnutý a bohatý aristokrat, který si přizval na pomoc živelného mladíka, jehož propustili z vězení, se stal hitem. Samba takový úspěch nezopakovala, ale špatná zdaleka není.

Samba, migrant ze Senegalu, se přestěhoval do Francie už před deseti lety. Pracuje načerno a stále doufá v povolení k trvalému pobytu. Jeho rutinu nabourává nejen čím dál bližší možnost vyhoštění, ale také Alice, manažerka, trpící syndromem vyhoření, hledající pomoc v dobrovolnické práci. Pomůže Alice Sambovi? Nebo snad Samba Alice? Odpověď nabízí dvouhodinový snímek podle předlohy Delphine Coulin, která se kromě psaní knih také zasloužila o provokativní kinematografický debut 17 dívek o nezvratném paktu sedmnácti slečen, že do toho praští a všechny otěhotní.

Před promítáním snímku upozorňovala Iva Hejlíčková, programová ředitelka Letní filmové školy, že tento film není zdaleka tak komediální jako Nedotknutelní a jako celek si mnohem více pohrává s vážným sociálním tématem. S tím nelze než souhlasit… přesto – možná díky zaplněnému kinosálu a uvolněné atmosféře – výbuchy smíchu nebyly výjimečné.

U francouzského režisérského dua v roli Samby asi nikdo neočekával někoho jiného než Omara Sy. Pro komika a herce se jednalo již o čtvrtou spolupráci s dvojicí Toledano-Nakache, jedna z těch výrazných kooperací byla právě na Nedotknutelných (kde hrál navíc velmi podobnou roli, jen mu život tentokrát nemění bohatý aristokrat, ale okouzlující Francouzka). Alice si střihla půvabná Charlotte Gainsbourg, jasná favoritka Larse von Triera, hvězda Nymfomanky či Antikrista, ale také velmi dobrá zpěvačka. Ostatně profese herečky-zpěvačky ji snad jako dceru Jane Birkin a Sergeje Gainsbourga nemohla ani minout. Dvojici se skvělou chemií výtečně doplňují Tahar Rahim a Izïa Higelin. Samba díky Omarovi skutečně fungoval, ovšem i Alice jako by byla psaná na míru – jen je otázkou, jak dobrá by byla před syndromem vyhoření jako drsná manažerka mlátící své zaměstnance telefony. Tento pohled na ni nám už snímek neumožňuje.

Francouzské filmy a sociální témata
U francouzské kinematografie se jedná spíše již o standard, co se týče jemného propojování příjemného diváckého zážitku s vážnými tématy. Vícerým současným sociálním problémům se věnují i v Sambě a zároveň udržují celou dvouhodinku lehký úsměv na tváři (s výjimkou několika momentů, kdy zamrazí). Film s tématem migrace možná nabírá na aktualitě mnohem více než v době premiéry… ovšem i linka se syndromem vyhoření je nebývale aktuální a ukazuje jeden ze způsobů, jak s problémem naložit.

Do kina na snímek Samba stojí za to vyrazit. Mainstream nemainstream, je to přesně ten film na deštivé odpoledne, ke kterému se možná i vrátíte a stane se vaším podzimním rituálem. Snímek provázaný celkem banální, ale fungující romantikou se nedá zařadit zcela ke komediím, ani k zásadním dramatům. Je zkrátka především milý. ∞


Samba
režie Eric Toledano, Olivier Nakache
Francie, 2014, 120 min.

K zážitkům z Filmovky pravidelně patří také nejeden obdivuhodný povzdech na konto polského filmu. Loni Ida. Letos Tělo. Režie: Małgorzata Szumowska, velmi oprávněná držitelka Stříbrného medvěda za nejlepší režii.

Letošní Letní filmové škole kralovaly v polské kategorii dva filmy – Bohové a Tělo. Bohové zastupovali velice kvalitní životopisné drama z lékařského prostředí režiséra Lukasze Palkowskiho. Tělo zase předvedlo artovou tvorbu našich početnějších sousedů.

Drama s prvky komedie divákům představuje tři stěžejní postavy. Soudního vyšetřovatele Janusze, jehož žena zesnula a on od té doby válčí s jejich dcerou Olgou trpící poruchou příjmu potravy. Mladá dívka se s její smrtí stále nemůže vyrovnat a nenávist k jejímu otcovi se stupňuje. Bezmocný Janusz hledající vysvobození v kořalce a práci si s dcerou neví rady, a tak ji umístí na kliniku, kde se objevuje Anna, vedoucí sezení anorektiků. Ta však v životě také není spokojená. Před lety přišla o dítě, žije v bytě s velkým psem a snaží se rozvíjet domnělou schopnost komunikace s mrtvými.

Szumowska, důležitá osobnost současné polské kinematografie, ve snímku v původním názvu Cialo poukazuje na běžné těžkosti lidí, kteří jsou nuceni se vyrovnat se ztrátou blízkých. K tomu užívá méně či více nápadné prvky černého humoru, o komedii však nelze vést řeč. Dvaačtyřicetiletá režisérka se kromě hrané a dokumentární režie také uplatňuje jako producentka či scenáristka. Ostatně i na Tělu se mimo režie realizovala rovněž na scénáři s kameramanem snímku Michałem Englertem.

Kromě skvělé režie i výborného scénáře se nesmírně vyvedl také casting. Herci jsou pro své role v někdy až bizarním kinematografickém počinu jako stvoření a jejich postavy jsou zcela uvěřitelné. Navíc veškeré vztahy zkrátka působí naprosto přirozeně. Tělo odkrývá strach, ale zároveň i touhu po intimitě. Rozhodně také oceňuji, že dvojice Szumowska – Englert únik nehledá u Boha. Ezoterika působí na polské půdě jako mnohem zajímavější výběr.

Křehký, přesto velmi ucelený, hodinu a půl trvající snímek je dotažený takřka ve všech směrech a diváka napíná s každou novou scénou, ba dokonce i grimasou či pohybem těla protagonistů. Snímku se dá vytknout asi jen poměrně natažený závěr, který tasí několik otázek. Stačilo by jej zkrátit, a film by snad byl bez chyby. Tak jako tak, střet zapřisáhlého skeptika a spiritualistky, která prý komunikuje s mrtvými, dokazuje, že soudobá polská kinematografie má oproti tuzemské více k nabídnutí. ∞


Tělo (Ciało)
režie Małgorzata Szumowska
Polsko, 2015, 90 min.

Měsíc srpen znamená druhou polovinu prázdnin i léta. Ta většinou bývá ještě teplejší než červenec, a to nejen v Praze, díky Pride. LGBT Pride, Queer Pride, Gay Pride. Česká Wikipedie také nabízí výraz „průvod gay hrdosti“. Že se vám na ten pražský nechce? Nebo se třeba ostýcháte? Tak co si zkusit pustit doma aspoň ten z roku 1984/85. Možná vás překvapí… nejen hojnou účastí horníků.

Píše se rok 1984. Seifert získává Nobelovu cenu za literaturu. Na trhu se objevují první počítače Macintosh. Alexej Pažitnov přichází s hrou Tetris. A v Anglii velí přísná premiérka Margaret Thatcher. Železná lady je trnem v oku nejen u skupiny LGBT, ale také u horníků. Za její vlády totiž dochází u havířů k vyvrcholení nepokojů. Skupina aktivistů, účastníků Gay Pride v Londýně, se rozhodne postiženým rodinám pomoci. Jak dopadne střetnutí dvou vcelku odlišných komunit?

Odpověď nabízí dvouhodinový snímek s přímočarým názvem Pride, jejž režíroval v roce 2014 nikterak známý Matthew Warchus. Osmačtyřicetiletý Brit má na filmovém kontě pouze smyšlenou dramedii Milionář, film s nevalnou reputací z roku 1999, a právě Pride. Věnuje se spíše divadelní režii. Ve svém druhém, zatím posledním snímku opět opakuje kombinaci komedie a dramatu. Vítěz Tony Award spolupracoval na snímku se scenáristou Stephenem Beresfordem a vyšlo z toho něco mnohem přesvědčivějšího než zmíněný Milionář.

Za Pride si hrdě stát
Co může snímek udělat ještě lepším, pokud nabízí přesvědčivé herecké výkony, jímavou atmosféru a zajímavý příběh? Autenticita. Beresford se totiž opíral o dějinná fakta – byť nutno poznamenat, že se na film snesla vlna kritiky za historické nepřesnosti. Těžko říct, jak to bylo, nicméně několik aktivistů z onoho roku 1984 (a následně také roku 1985) se loni podílelo na propagaci tohoto snímku.

O zmíněné skvělé herecké výkony se postarali ostřílení Bill Nighy, Imelda Staunton, Dominic West, ale také méně známí umělci. Za zmínku stojí například naprosto důvěryhodný výkon Jessicy Gunning či mladičkého George MacKaye. Velké plus dostává Pride také za cameo Russella Toveye. Pokud se někomu stýská po seriálu Looking, může si tak připomenout jednu z hlavních postav. Či zkrátit čekání na stejnojmenný film.

Dílo nominované na Zlaté glóby vrátí diváka zpět do osmdesátek nejen dobou, přemýšlením, děním, ale také hudbou. Na půlku best of 80’s by to možná i bylo. Skupiny jako Dead or Alive, The Smiths, Culture Club či Bronski Beat dělají hercům i divákům společnost po celou stopáž.

O Pride se skutečně nedá říct, že je komedií. Režisér se scenáristou spíše pracovali se silným příběhem, ze kterého vyšlo lehce úsměvné drama. Naštěstí neopomněli suchý britský humor. Uštěpačné dialogy ve smyslu „Nikdy jsem předtím lesbičku nepotkal…“, „Já zase nikoho, kdo si žehlí džíny…“ se ve filmu hojně vyskytují. Ať už máte k pochodu jakýkoliv vztah, aspoň zkuste tento snímek. Je to kus dobře odvedené práce. ∞


Pride
režie Matthew Warchus
Velká Británie, 2014, 120 min.

„Tahleta věc… tě bude pronásledovat. Někdo to dal mně a já to předal tobě. Tam v autě,“ říká mladík pohledné blondýnce po sexuálním aktu, skrze který jí předal něco, na co by byl i venerolog krátký. Něco, čemu asi neuteče.

Americký horor It Follows se v prvních minutách neubrání filmovému klišé kteréhokoliv žánru. A to pohlavnímu styku mladých lidí na zadním sedadle auta. Jednadvacetiletý Jeff pak sympatické hlavní hrdince Jay vysvětlí, že ji odteď bude něco pronásledovat. Naštěstí je to pomalé, ale najde si ji to všude. Smrtonosný démon může nabrat podobu někoho, koho Jay zná, ale také úplného cizince v davu. A tak se pro devatenáctiletou dívku rozbíhá nekončící kolotoč strachu a přeludů. Podaří se jí uniknout? Předá kletbu dál?

Autorem zajímavého scénáře a zároveň režisérem snímku Neutečeš se stal David Robert Mitchell. Výrazný mladý tvůrce amerického nezávislého filmu zaujal již před pěti lety celovečerním debutem The Myth of the American Sleepover zachycujícím rovněž svět dospívajících. Jako jediný autor ze Spojených států se s tímto snímkem zúčastnil Týdnu kritiky v Cannes, který poskytuje prostor pouze sedmi počinům z celého světa. Na stejné filmové události si autor loni střihnul světovou premiéru s Neutečeš.

Mitchell přiznává, že snímek se zakládá na vracejícím se snu z jeho mládí. Obrazové výjevy, které si doteď pamatuje, sice v díle nezvěčnil, zato koncept ano. Na vizuální realizaci se podílel nepříliš známý kameraman Mike Gioulakis. Za zmínku rozhodně stojí, jeho práce s kamerou je brilantní. Dlouhé a pomalé pohyby jsou jako šité na míru pro tento příběh.

Kterak se horor stane estetickým zážitkem
Neutečeš není jako většina současných hororových snímků. Obecně se točí ty lepší – Sinister, Insidious či V zajetí démonů (inspirace skutečným příběhem na hrůze vždycky trochu přidá), a pak se natáčejí ty horší. Paradoxně komerčně mnohdy úspěšně, jako Paranormal Activity. It Follows má něco navíc. Při sledování přes hodinu a půl trvajícího mysteriózního děje dochází až k estetickému zážitku. A to není zrovna výsada hororových snímků, ať už z kterékoliv doby. Aspoň mně žádné vizuálně-estetické saturování Texaský masakr motorovou pilou či Spalovač mrtvol neposkytnul. Souhra obrazu a zvuku, kterou tato duchařina nabízí, je téměř geniálně skvostná. Mimoto Mitchellův počin nabízí, oproti mnohým dalším hororům, sympatickou partičku mladých lidí, kteří podle všeho nejsou úplně hloupí a vědí, čeho svým jednáním chtějí docílit. A k tomu ještě nabízí ten skvělý osmdesátkový nádech, ovšem v současném prostředí. Mrazí také tajemno, které celým snímkem provádí. Podle zápletky by jeden mohl čekat sexuálně explicitní špinavou vyvražďovačku. V tomto ohledu se však snímek velmi krotí.

Hned po zhlédnutí možná budete mít touhu si zakoupit i soundtrack. Ten si vzal na starost newyorský výrostek Rich Vreeland, známý spíše jako Disasterpeace. Hudební podklad zde hraje natolik důležitou roli, že by bez něj snímek nemusel být ani funkční. U klidných pasáží je skoro až hypnotizující. U těch napínavějších zase dunící a úderné tóny vedou skoro až ke zbláznění. Do přehrávačů a mobilů je tak toto OST ideální pro zlepšení výkonu v kondičním běhu.

Film si nenechte „utéct“, je to jeden z nejlepších hororů poslední dekády a za návštěvu kina stojí. Dokazuje, že se dá i za málo peněz pořídit hodně muziky. Žádné zbytečné lekačky ani potoky krve. Jenom výborná režie, neskutečná práce s kamerou a hudba, kterou jen tak z hlavy nedostanete. I výběr protagonistů, zvláště pak ústřední herečky Maiky Monroe, byl trefou do černého. PS: nenechte se odradit prvoplánovým sloganem, který nabízí český poster: „prožij nejděsivější orgasmus“. ∞


Neutečeš (It Follows)
režie David Robert Mitchell
USA, 2014, 100 min.

Skutečné příběhy matek samoživitelek, otce samoživitele a jejich potomků v zoufalých situacích. Tyto ženy a muž v novém dokumentárním filmu Olgy Sommerové sice žádná zakázaná slova nepoužívají, ale aspoň konečně promluví. Stojí to za to?

Olga s Olgou. Sommerová se Špátovou, tedy režisérka a kameramanka, zase jednou spojily síly. Tentokrát v dokumentu nazvaném Samoživy. Ten odvysílala Česká televize večer po televizní premiéře divadelního počinu nezaměstnaných matek, které se o dítě starají samy s příznačným názvem Samodiva – Divadelní blues pro sólo matky. Oba projekty spojuje tatáž sociální skupina. A ne příliš valná kvalita.

O problému, kdy jeden z partnerů po odloučení neplatí výživné na dítě, se ví. Sommerová se rozhodla, že v téměř hodinovém snímku přinese divákovi konkrétní obličeje a příběhy. Zaměřila se na devět žen samoživitelek a jednoho muže samoživitele. To byl také jediný moment, který vybočoval z jinak jednotvárného dokumentu. Sommerová jakoby zapomněla, že natáčí dokument, a nikoliv neobjektivní publicistiku. Navíc s křečovitým prologem o Živě, slovanské bohyni plodnosti, v prvních minutách filmu. A tak se její feministické srdce projevilo více, než bylo záhodno.

Deset osudů, které divákovi Sommerová podává, vypráví v podstatě to samé. Bývalí partneři jsou gauneři, alkoholici a podvraťáci. Jednoho dne utečou a peníze nepošlou. A když už, pouze tak málo, aby na ně soudy byly podle platného zákona krátké. Všechny ženy (pominu jednu snahu genderové korektnosti v podobě starajícího se otce) jsou zde vykresleny jako oběti. A všichni kolem jsou zlí. Kde jsou ale podstatné otázky? I na ty jako by Sommerová nepomyslila. Nebo pomyslet nechtěla. Nepadla ani jednou zmínka o tom, proč si partneři nenaspořili před zplozením potomka? Proč si pořizovali druhé, třetí dítě s dalším mužem, když už s prvním chlapem to dopadlo špatně a oni nebyli zajištění? Proč jim nepomůžou nejbližší?

Jedním z důležitých momentů dokumentu jsou marné pokusy domoci se práva u české justice, úřadů, politiků. To, že dva lidé zplodí dítě a jeden z nich se na činnost výchovy prostě vykašle, ještě nemůže logicky znamenat, že všechny náklady pokryje stát. V dokumentu padají slova jako chudoba, strach, živoření namísto žití. Nicméně všechny ženy žijí v bytech vkusně a standardně zařízených. S klavíry, domácími zvířátky, hračkami, elektrospotřebiči. Skutečností zůstává, že Česká republika v rámci Evropské unie patří ke státům s nejvyšším podílem matek samoživitelek na celkové populaci. I přesto tyto neúplné rodiny pociťují absenci funkčních zákonů, které by aspoň usnadnily řešení jejich situace, a zároveň nutily daného rodiče k plnění jeho vyživovacích povinností. V tento okamžik vidím jediný přínos dokumentu. Filmové médium má tu moc, že může rozvinout potřebnou debatu, která je bezesporu na místě. Těch žen musí být divákovi líto. Navíc v případě, kdy pláč podtrhává melancholická hudba.

Je ovšem potřeba neopomenout fakt, že během svalování viny na všechny možné strany, žádná z těchto stran neměla možnost se k dané situaci vyjádřit. Ať už jde o bývalé partnery, či zlé sociální pracovnice, které jsou sice příjemné, ale ve skutečnosti mrchy. Každá mince má dvě strany. A kvalitní dokument přeci nemůže ukázat jen jednu. Mimoto, opravdu ty matky nepochybily zčásti taky? Rozhodnutí o tom, s kým založím rodinu, přece stojí především na mně samotném. „Dominik je z prvního manželství, to byla studentská láska. Pak přišel nový princ, s ním mám Olinku, ten už je taky pryč,“ říká první matka. Další zase tvrdí: „Nefungovalo to, ale zkusili jsme si pořídit ještě jedno dítě.“. A teď státe, plať, protože všichni princové už jsou ti tam.

Samoživy přináší velké plus svým podnětem k debatě. Přesto jako dokument snímek zkrátka nefunguje. Působí až příliš zaujatě, tudíž nefunkčně. Ruku na srdce, zůstat sám a s dítětem (dětmi) není žádný med. O to víc pro matky, jejichž dítě trpí nějakým druhem postižení či onemocní. Tady je snad nejcitelněji znát, jak se stát nestará. Nejsou to však jen matky samoživitelky. Ani zůstat v důchodu sám není jednoduché. Není lehké pracovat jako horník, aby člověk uživil rodinu. Není snadné hledat práci, když osoba žijící v našem státě má jinou než bílou pleť. Není jednoduché pracovat za minimální mzdu. A je dobře, že vznikají dokumenty o podobných sociálních problémech, které poskytnou podnět k diskuzi. Ale ne dokumenty jako tyhle – neobjektivní a nevyvážené. Oceňuji snahu režisérky se po nějaké době opět vrátit k celospolečenským problémům, ale takovouto cestou to dle mého názoru podávat nelze. ∞


Samoživy
režie Olga Sommerová
Česko, 2015, 52 min.

Ke zhlédnutí online: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10781202771-samozivy