Deratizační firma zase potvrdila, že veškeré nutné práce během tohoto dne stihne a druhý den by již prostory měly být pro lidi nezávadné. Sami zákonodárci berou tuto akci jako příjemné zpestření a potvrzují, že s množícími se škůdci bylo již třeba něco dělat. „Často se dostali do prostorů s elektronickým zařízením, které má každý na svém místě, a následně pak docházelo k neustálým výpadkům přihlášených kolegů. Hlasování se pak musela opakovat a to vedlo ke zmatkům a podezření z úmyslného sabotování počítacích zařízení,“ uvedl nejmenovaný poslanec. Zvláštní na celé situaci je, že se problémoví škůdci zabydleli i ve Valdštejnském paláci, sídle horní komory parlamentu. Senátoři tak budou přesídleni do Nové scény Národního divadla, ačkoli původně apelovali na vážnost, důstojnost a úctu, která by měla být senátu prokazována, a s tímto argumentem požadovali, že by v hlavní historické budově Národního divadla měli zasedat oni. Spory se nevyhnuly ani zasedacímu pořádku, poslanci se přeli o sedadla v prvních řadách a poslanecký klub KSČM prosazoval, že by měli vpředu sedět oni, protože mají nejvyšší věkový průměr a jejich poslanci by ze zadních řad nebo z balkonů špatně slyšeli a nemohli by pak plnohodnotně reagovat. Zeptali jsme se jednoho poslance komunistické strany, je-li tato informace pravdivá. „Co, prosím?“ odpověděl obratem. Po zopakování otázky nám požadavek KSČM potvrdil s tím, že v první řadě si budou moci také pohodlně natáhnout nohy. Další problém nastal při obsazování prezidentské lóže, kterou si nárokovaly jak špičky ODS, jakožto zástupci vítězné politické strany z posledních voleb, tak jejich opoziční kolegové z ČSSD na základě aktuálních preferencí strany v průzkumech veřejného mínění. Nakonec obě strany přistoupily na kompromis, a to sice že v lóži bude televizní štáb, který musí každé zasedání poslanecké sněmovny zaznamenávat a jehož kamery budou mít z tohoto místa nejlepší výhled. Nejdůležitější však je, že se náš parlament snad konečně vyčistí a zbaví se všech škůdců, kteří se shodou okolností poprvé objevili před rokem, přesně 1. dubna na apríl. A o tom to vlastně celé je.

Do první kategorie řadím kulturu alternativní. Pojem alternativní však bohužel bývá většinou lidí chápán jako horší. Alternativní výrobek je automaticky náhražka. Alternativní způsob výuky je neefektivní. A o alternativních názorech nechce nikdo ani slyšet. Faktem ale je, že spojení alternativní kultura je již zažité a pomalu si získává čím dál více příznivců. Je sice pravda, že alternativní kultura tak, jak ji známe, není určená pro masové publikum, ale nabízí zážitky spoustě menších skupin, které dohromady zcela jistě zanedbatelné nejsou. Pokud by tedy pánové Většinaspolečnosti a Průměrnýdivák odvrátili zrak od své černobílé partie šachu, zjistili by, že kolem nich je svět, kde si mohou vybrat i ze spousty jiných, rozmanitějších a kvalitních her. A pak se ukáže výhoda alternativní kultury. A sice cena. Vstupné na akce spadající do této oblasti je často velice nízké až dobrovolné a není výjimkou, kdy jednoduše ani žádné vstupné není. Tvůrci zkrátka chtějí nabídnout dostupný kulturní zážitek. Bohužel pro celou naši společnost je tato snaha ještě stále často nedoceňována a velice málo podporována. „Dobrý den,“ řekl by vedoucí kapely, „rádi bychom u vás v klubu uspořádali koncert alternativní hudby.“ Tak nějak může začínat jeden z tisíců rozhovorů. „Ale samozřejmě,“ odpoví podnikatel, „nájemné za večer je 10 000 alternativních korun.“ Jak se říká, peníze hýbou světem. Světem, kde sto znamená sto, sleva nastává jen po předchozím zdražení a výraz dostupné je odsunut do slovníku cizích slov. V tento moment by zřejmě měly zasáhnout vrchní vrstvy společnosti, zejména stát a velké firmy a především se nesoustředit jen na mainstreamové akce, ale podporovat také úsilí těch, kteří se snaží udělat kvalitní kulturu dostupnou. Tito velcí hráči dnes užívají mnoho zajímavých slov a pomalu si vytvářejí vlastní jazyk. Je to samá nadnárodní korporace, holding, briefing, fúze, ale slova jako grant nebo sponzoring ovládá bohužel jen pár z nich.

V druhém případě reprezentují kulturu komerční muzikály, hollywoodské velkofilmy, obrovské hudební koncerty a podobně. Megalomanské multiplexy po celé republice lákají svými světly, obřími plátny, doplňkovými službami a před očima nám mávají 3D brýlemi jen proto, abychom nevěnovali ceně příliš pozornosti, protože právě vstupné roste v průběhu let vesele stále výš a výš. Pokud však takový 3D zázrak navštívíme, mnohdy se o kulturním zážitku ani nedá mluvit. Naopak. Za vstupné ještě vyšší než bychom dali za běžný film, si často můžeme vychutnat strohý děj, nechat se okouzlit předvídatelnou zápletkou a nucenými efekty a ve výsledku odcházíme s pocitem, jakoby se nám žaludek houpal někde u kolen. Pokud se dnes do takového kina vydá rodina s dětmi, zanechá zde mnohdy obnos srovnatelný s cenou rodinného sobotního výletu, který by byl rozhodně pro všechny lepším zážitkem. Nejedná se však pouze o kina. Pokud si budeme chtít koupit lístek na nějaký větší koncert, můžeme často narazit i na odpor vztekajícího se bankomatu s nápisem „požadovaný výběr je nad stanovený limit“. A pokud uvážíme například možnosti studentů nebo výše zmíněné rodiny, zdá se, že sobotní výlet opět nebude.