Přemítám o zániku světa. A pokud to na skon celého světa zrovna nevypadá, uvažuji alespoň o zániku civilizace. Až se dostanu k samotnému pojetí civilizace. A ptám se: je vůbec o čem uvažovat?

Jedni se domnívají, že zániku se může dočkat nanejvýš svět, chápej: systém, jaký známe. Že lidské pokolení nezanikne (jakožto součást přírody, rozhodně ne neoddělitelná, avšak značná ano). Máme tedy jako lidstvo jisté své místo pod sluncem?

Trochu radosti do toho umírání
Mám-li ve zvyku vidět svět černě a nadávat na vše, co se mi nelíbí a s čím nesouhlasím, činím tak na úkor vnímání dobrého. Naučím-li se vnímat hlavně to špatné, schopnost vnímání dobra slábne; u některých téměř zanikne. Nabízí se tedy vcelku pochopitelná otázka a pochybnost, zda se svět opravdu zmítá ve smrtelných křečích (nebo aspoň ta civilizace) nebo tady více než kde jinde záleží na úhlu pohledu? Zkoumám pak civilizace, které již zanikly, ale o kterých mám dostupné informace (skvěle mi k tomu slouží staří Mayové), a porovnávám se s nimi. Snažím se najít pravdu.

Relativně pravdivě
Pravdou je, že nikdo nemůže stanovit dopředu bezchybnou vizi budoucnosti. Plán, co neselže. 21. 12. 2012 vše zanikne. A když ne všechno, tak alespoň něco. Taky ne? Třeba vymře nějaký druh, to se taky počítá. Pravdu má každý; nemůže ji mít pouze jeden.

„Pravda je totiž sociologická, ne filosofická kategorie, je to to, na čem se rozumně a svobodně shodne velký počet lidí.“ Dušan Třeštík
Až budoucnost odhalí, která z teorií nabude pravdivosti skutečnosti, která sama je relativní. Stačilo by ale málo a vývoj mohl dát za pravdu teorii jiné. Svět, jelikož je stále v běhu, ovlivňujeme, a tedy měníme podmínky vývoje, a tak nepřímo určujeme, která z minulých teorií a vizí nakonec nastane.

Systémová civilizace
Jak jsem už zmínila, zánik civilizace je v podstatě jenom zánikem známého, právě fungujícího systému. Zánik civilizace se tak odehrává spíše v lidském vědomí. Lidé zůstávají lidmi, ale změní svůj systém, nebo vnímání systému a zpětně tak ovlivňují sami sebe. Vše je založeno na existenci systému. Systémem je třeba kalendář. Například každodenní změna data – vždy po čtyřiadvaceti hodinách nastává konec jednoho systému – systému dvaceti čtyř hodin. Civilizace jako systém se tedy také překlopí do nového pojetí, jen se změní více věcí najednou, což vyvolá zvýšenou pozornost lidí.

Tečka za větou
Politolog Zdeněk Slouka v LN z 18. 6. napsal: „Smrti je třeba více než soli. Za sůl by se snad našla náhražka. Za smrt žádné není. Bez smrti by nebylo života. (…) svět, ve kterém nikdo neumírá, tím podepisuje svůj ortel a končí. Smrt je život.“ Aby systém fungoval, potřebuje cykličnost. Fázi zrodu, vývoje, rozkvětu a úpadku, který jej dovádí zpět na začátek. Každé novorozeně je smrtelné. Narození obsahuje smrt. Je všudypřítomná. Ale to jsou známá klišé. A můžeme v nich pokračovat. Tím, že něco odchází a končí, dává šanci vzniku nového nebo příchodu dalšího. Máme jisté své místo pod sluncem, ale je nám pouze dočasně propůjčeno a počítá se s tím, že bude jednou propůjčeno zase dalším. A pak zase dalším. A dalším…?

Název knihy mnoho nenapoví. Počet stran spíš odradí, ale nominace na Booker Prize už něco naznačuje. David Mitchell je bezpochyby pan autor. Psát umí a v této knize dokazuje, jak umí používat různé styly a stavět světy, aniž by se kniha rozpadla na fragmenty. Ocitnete se tak nejen v přelidněné Číně budoucnosti, na korábu plujícím po rozbouřeném moři, se skladatelem a jeho ženou, ale také v představách, ve vzpomínkách a tak trochu v současnosti. Tyto světy vždy něco pojí, některé prvky se objevují v každé části knihy, někdy se samy nabízejí, jindy je hledáte; např. podoba lidí a jejich povah, resp. přímo rodové linie, místa, která jste v knize navštívili jednou, navštívíte opět ve vzpomínkách jiných lidí nebo v příbězích místní společnosti. Je to reálně fantaskní svět. Nejste zahlcováni přemírou děje nebo prvků jednotlivých světů, ale vždy se dozvíte vše, co k pochopení děje potřebujete. Kniha Atlas mraků je proto vhodná k četbě téměř kdykoliv, kdekoliv a pro kohokoliv. Obzvlášť v létě, kdy má fantazie čtenáře pracuje a umožňuje mi vnořit se do příběhu natolik, že na obzoru očekávám siluetu korábu nebo Angličana na motorce jedoucího vstříc svému dobrodružství.

Titul: Atlas mraků
Autor: David Mitchell
Nakladatel: BB art
ISBN 80-7341-940-8
Překlad: Jana Housarová
492 stran
Praha, 2006

Letošní ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech opět nabídne kolem dvou set celovečerních filmů. Mezinárodní porotě bude předsedat maďarský tvůrce István Szabó (Mefisto, Otec, Milostný příběh, Hasičská ulice 25 aj.) a přijede opět i John Malkovich, který předvede další ze svých tvůrčích činností: přehlídku módní kolekce své značky Technobohemian. Z dalších návštěvníků zmiňme kultovního režiséra a producenta Monte Hellmana, jenž se do Karlových Varů chystá s nejnovějším snímkem Cesta nikam, anebo Denise Villeneuva, který uvede kompletní přehlídku své tvorby.

Letně v letním
Festival zahájí 1. července snímek Jana Eyrová režiséra Cary Joji Fukunagy, který osobně představí herečka Judi Denchová. Na zahajovací a stejně tak i závěrečnou projekci (Půlnoc v Paříži od Woodyho Allena) se ale běžní diváci nedostanou. Prezident festivalu Jiří Bartoška chce proto tyto snímky zpřístupnit, a to v letním kině. Poprvé bude na festival přivezen také Magic Mirrors, což je dřevěný sametový sál, který je replikou secesního stanu, tzv. chapiteau. Tento sál byl použit například při Berlinale nebo v Clermont Ferrand a v Karlových Varech bude sloužit jako odpočinková zóna.

Pouze filmy?
Festival jako první vůbec věnuje tematickou retrospektivu snímkům mladých řeckých filmařů (Istoria 52, Akadimia Piatonos, Kynodontas nebo třeba Attenberg), které v průběhu pěti let zaznamenaly mimořádný úspěch na dalších festivalech. Zajímavostí letošního ročníku je bezesporu Den s Amnesty, konaný v rámci celosvětové kampaně a hlavně na oslavu 50 let založení Amnesty International. Podpisová a kulturní akce na podporu nespravedlivě vězněných osob bude probíhat 7. července od 11 hodin.

Můžeš nám Aleši, říct, jak to s Playbagem začalo?
Každý se mě ptá, jak to všechno začalo, mnohem zajímavější však je úvaha, jak to asi skončí, tam na konci je klíč, proč a jak.

Bude to velkou fabrikou na tašky, výrobou v Číně či v Indii? Budou se dělat i ostatní výrobky – boty, kravaty nebo čepice?
Tohle neplánuju, ale ty kravaty… to by mě bavilo. Playbag je pro mě napolo výtvarným a užitným projektem, záměrně vypouštím slovo designovým. Je to touha po ideálu v mém oboru, vyrobit je pro mě synonymem zrození. Zkoumání, objevování, vývoj a řemeslo má pro mě jako brašnáře a grafika velký význam. Tudíž cílem a smyslem je pouze tvořit ke spokojenosti mé a snad i zákazníků. Tak jako když neznámý malíř prodá obraz.

Ty se tedy považuješ více za výtvarníka než za designera?
Když jsem byl malý, chtěl jsem být montérem, vynálezcem, to se mi vlastně splnilo, připadám si tedy spíše jako vývojář nebo vědec.

Máte jasnou představu, jak by měl vypadat lepší svět? Existuje film, který ji možná změní, anebo vás navede novým směrem.

Ocitáme se v Africe… a přemýšlíme, jestli jsme si nespletli sál a místo filmu Švédky Susanne Bierové nešli na dokument o dobrovolnících v Africe. Již brzy ale zjišťujeme, že vše má svůj význam a také své následky. Scénu z Afriky, kterou film začíná, brzy vystřídá severské prostředí a divák je seznamován se životními milníky, které spouštějí kola osudu a tvoří zápletku filmu. Ten odráží skutečný svět i životy – odlišné rodiny i jejich osudy. Něco je ale v určitých momentech spojí; zvláštní druh přátelství, který spolu naváží dva školáci, Christian s Eliasem, během pobytu v jednom městečku. Ve kterém ale nezůstáváme; společně s Eliasovým otcem se brzy vracíme do Afriky. Bierová nám tak chce umožnit přímé srovnání dvou odlišných světů a jejich životních podmínek. Co se jeví bytostným problémem v jednom světě, ve druhém si nedokáží (a nepotřebují) ani představit. A naopak je vnímána otázka elementární existence člověka v určitém prostředí. Jak se například postavit agresorovi, který beztrestně mrzačí těhotné ženy?

Film plyne zdánlivě poklidně, ale všímáme si, do jakých rozměrů narůstají dramata běžných všedních dní a v co až mohou vyústit. Musíte se ale umět orientovat v mezilidském a také mezikulturním dialogu a vnímat nevyřčené. Severští herci (ale pozadu nezůstávají ani ti afričtí) komunikují méně slovy a více tělem. Ale i zde jsou minimalističtí a často ovlivněni lidskou psychikou a svou povahou, jednají v nesouladu se svými city a s touhou, jak by jednat chtěli. Herci totiž své role žijí tak dokonale, až zapomínáte, že sledujete hraný film a nikoli dokument.

Uvidíte pečlivě vybrané lokace, skvělé herecké výkony (zejména herci dětských rolí podávají fantastické výkony), skvělou práci kamery a jistě oceníte také strukturu filmu – scény jsou řazeny chronologicky. Absence hudebního doprovodu se jeví správnou volbou – nebo vy slyšíte hudbu, když házíte na pláži žabky do vody?

Někdo Bierové vytýká jednotvárnost motivů, použití příkladu života v Africe nebo „happy end“. Zavděčit se nedá všem. Nicméně Lepší svět je stále velmi kvalitním filmem a alternativou k hollywoodským produkcím.

Lepší svět / Hævnen
režie Susanne Bierová
DK / SWE, 2010, 113 min

hrají Mikael Persbrandt, Trine Dyrholm, Ulrich Thomsen, Bodil Jørgensen, Wil Johnson, Markus Rygaard, William Jøhnk Nielsen

Jistě znáte NoD café a dobře víte, že je spojováno především s uměním. Tedy alespoň doposud tomu tak bylo. Nyní nabízí i gastronomické služby a touží se stát místem schůzek a různých setkání, a to bez ohledu na hodinu. Přes den ukazuje svou tvář pohodové klidné kavárny, kde se můžete za parádní ceny nasnídat nebo i naobědvat, projednat obchodní záležitosti anebo se taky učit. Nebrání se tomu, abyste prostoru během denních hodin využili ke konání nejrůznějších akcí (tiskovky, přednášky, workshopy atd.), a to zdarma. K dispozici je také stolní počítač, čímž chce NoD café za spolupráce i-Style navázat na tradici někdejší internetové kavárny. S příchodem tmy se kavárna mění v příjemný hudební klub pro alternativní muziku, koncerty a DJs.

NoD Café
Dlouhá 33, Praha 1
po–pá 9:00–2:00, so–ne 13:00–2:00

Existuje nějaké pojítko mezi projekty, které z vašich rukou vycházejí – od galerie na náplavce zahrnující i loď, přes řešení expozice v NTM po golfovou akademii?
Tvorbu zakládám na smysluplném a maximálně konzistentním konceptuálním základu každého projektu. Projekty spojuje intenzivní hledání podstaty zadání a snaha o její promítnutí do silného a srozumitelného návrhu, za který bych se nemusel stydět. Dalo by se říci, že jde o moje „dítě“. Proces tvorby často trvá několikanásobně déle než je pro autora ekonomicky únosné a pokračuje i ve chvíli, kdy už investor považuje návrh za hotový. Mám štěstí, že moji investoři jsou většinou odvážní, chytří a empatičtí a za to jsem jim upřímně vděčný.

Proč jste si vybral právě pražskou náplavku?
Projekty pro náplavku jsou vyústěním dlouhodobější práce s veřejným prostorem Prahy 2, na kterých spolupracujeme se sdružením Dvojka sobě. Druhou cestou, která mě dovedla na náplavku, je zatím nerealizovaný vítězný projekt obytné lodi ze soutěže pro Aboard City (ve spolupráci se sporadical). Vyústěním aktivit je momentálně každoroční performančně-výstavní program galerie (A)VOID, který snad bude v dohledné době doplněn realizací úprav portálů vklenutých prostor nábřežní zdi. Výsledný celek kombinuje podstatu kamenné galerie s window gallery a public artovou strategií, uvolňuje výklenky vybouráním kamenných zátek a s pomocí doplnění spodní části ostění je nahrazuje zasklenými kruhovými okny otvíranými v celé své ploše. Naše řešení by mělo revidovat nešťastnou realizaci zadanou správci náplavky (probíhající v tuto chvíli), která z tohoto prostoru pocitově vytváří zadní trakt průmyslového objektu a devastuje tak jedno z nejcennějších pražských veřejných prostranství.

K vašemu projektu torza lodi – kde se vzala myšlenka na plovoucí otevřenou galerii?
Plovoucí pavilón, řešený jako konverze torza kolesového parníku, je rozvinutím projektu (A)VOID Gallery do nového konceptu. Programová idea pracuje s využitím lodi jako výstavního pavilónu, který bude procházet každé cca dva roky kompletní proměnou svého vzhledu a řešení osloveným výtvarníkem nebo architektem. Funkční náplní je galerie a kavárna se zázemím, případně doplněná o koncertní prostor. Můj pilotní návrh je stavěný jako dematerializovaný výstavní prostor sestavený z materiálu poskytnutého partnerem projektu (ocelové pruty bez povrchové úpravy, recyklovatelné).

Pro Národní technické muzeum jste navrhl expozici hornictví. Nakolik módní vlna industriálních prvků ovlivnila výslednou podobu vašeho návrhu nebo se jedná o paralelní myšlenku, která s módou nemá mnoho společného?
Nevím, móda mě moc nezajímá. My jsme řešili nadčasové téma hornictví, které historicky a zásadně ovlivňuje naši zemi a pravděpodobně se blíží terminální fázi své existence. Zároveň je podstatné a nezbytné, aby muzeum, které ve svém názvu nese označení „technické“, pracovalo s přístupy, které odpovídají současným technickým možnostem. My zde vytváříme reálnou prostorovou iluzi, která dokáže neortodoxní formou vzbudit zájem o téma a předat exaktní vědomosti. Nově řešené části expozice navazují a doplňují na dobře fungující repliku uhelného a rudného dolu, která je existujícím těžištěm prostoru. Pracujeme zde s principem lobotomie – návštěvník je pomocí silného metaforického vjemu oddělen od reality, přenesen do pseudoautentického prostředí simulovaného dolu a následně skrze didaktický filtr vypuštěn zpět do běžného života.

Kdy bude tato expozice otevřena?
Pevně věříme, že realizace projektu, na kterém jsme pracovali více jak tři a půl roku, bude zahájena podle původního plánu – tzn. v tomto roce, a to i přes finanční potíže, se kterými se nezaslouženě potýkají všechny kulturní instituce u nás. Aktuálně je vše připraveno k výběru dodavatele, máme odevzdanou velmi detailně zpracovanou prováděcí dokumentaci. Řešení hlavní části instalace je raritní konstrukce sestavená z 1258 zavěšených skleněných trojúhelníků, vyvinutá a ověřená ve spolupráci s konstruktéry horolezeckých stěn a atypických závěsných skleněných konstrukcí. Je připravena detailní typografie (A. Mička), máme na míru natočené a sestříhané tři autentické 40minutové filmy z uranových a uhelných dolů (režie K. Tasovská). Připravena je i autonomní 12kanálová prostorová zvuková kompozice složená z nasnímaných ruchů důlního prostředí. Součástí expozice je i portrétní projekce 60 horníků z dolu Lazy (fotograf M. Šeba). Specialisté spolupracující na projektu, což je celkem 25 lidí (až mě to v součtu překvapilo), jsou ve většině technickými špičkami ve svých oborech. Snažíme se také muzeu pomoci získat část financí u těžebních společností.

Třetím projektem je golfové hřiště. Zde jste vycházel z původního terénu nebo vás naopak inspirovaly tvary golfových holí?
Ani jedno. Návrh sice vychází z ideového splynutí záměru s místem, kde se stavby neprofilují jako domy stojící na louce, ale jako integrální součást terénu, ten je však celý nově modelován. Objekty golfového klubu a odpaliště jsou tvarovány pomocí zaoblených terénních vln a jejich zelené střechy slouží jako architektonické mimikry. Jakmile návštěvník vstoupí do areálu, je obklopen jeho vizuální identitou, která se postupně stává všudypřítomnou a vytváří přidanou hodnotu sportovního či gastronomického zážitku, za kterým přišel.

Studoval jste architekturu a monumentální tvorbu. Jak se ve vaší tvorbě tyto dva obory doplňují a čím se navzájem obohacují?
Myslím, že v mé tvorbě dochází k přirozenému prolnutí obou přístupů s katalyzátorem ve formě důrazu na koncept a ideu projektu. Fyzicky leží rozhraní mezi obory mezi velkou sochou a drobnou architekturou, ve skutečnosti to může být totéž v jakémkoliv měřítku. Občas inverzně používám detail a výtvarný akcent vlastní sochám u architektury a technologické a konstrukční postupy vlastní architektuře u soch. Typologicky se průnik nachází například v tvorbě památníků. Moje pozice je na pomezí mezi tvůrcem a realizátorem, scenáristou a režisérem. Zároveň jsem ale i kreslička, lobbista, účetní, psycholog, zpovědník, popř. pomocná ruka na stavbě.

Co to znamená být optimistou?
V mém případě jde o mix trpělivosti spojený s aktivní účastí na ovlivňování společenského dění. Vůle jít do zdánlivě prohraných bojů a nesnižovat sám sobě laťku předem s ohledem na předpokládanou konfrontaci s „realitou“. Konkrétním příkladem může být účast v architektonických nebo výtvarných soutěžích. No, pokud bych měl být ve vazbě k situaci u nás sarkastický, v tomto případě můj optimismus asi hraničí až s naivitou…

Tak prý se to naše století vyznačuje problémem volného času. V minulém století lidé asi volný čas neměli. Anebo tomu říkali jednoduše nuda. A té se vyhýbali; zaháněli jí – prací, zábavou, čímkoliv podnětným, hlavně něčím, co zabere více než půl hodiny. Proč je vůbec problémem mít volný čas? Zřejmě nedostatek volného času je tím špatným stavem. Toliko logika. Skutečnost je jiná. Vrásky na čele nám má tvořit nadbytek volného času! Údajně má totiž mnoho lidí volného času příliš; a v tom je ten zakopaný pes. To pro tyto lidi máme stovky televizních kanálů, desítky všelijakých denních a týdenních plátků a mnoho dalších zábavních aktivit. Jak spokojeni musí být! Celý svět se stará, jestli se nenudí. No jak říkám – nádhera! Anebo ne?

Jak moc je člověku prospěšné nechat se inspirovat, vést a bavit, aniž by se sám na činnosti podílel? Taková činnost je nakonec nudná. Sedíme před televizí, sledujeme film, ale nudíme se. Tak přepínáme programy a snažíme se zjistit co nejvíce zajímavostí. Stačí detail, více netřeba, ať se nezahltíme informacemi. Současným trendem je také rychlost. Být vždy v pohotovosti a připraven k použití. Nejen jídlo, ale i kultura je instantní. Hlavně se neumazat a nejlépe, abychom se ani nenamáhali. Ten život je dnes tak těžký…

Postavit dům jistě není lehká záležitost. A takzvané nové materiály často neznamenají opět nic jiného než náhražky. Stejně jako v jídle, i ve stavebnictví jsme šizeni. Ale to není žádná převratná novinka, to každý ví. Přijmeme-li ale tuto podstrčenou náhražku, co tím říkáme? Odpověď by sama vydala na vlastní polemiku. Jistě tímto svým jednáním nepoukazujeme na naše kvality ani ducha. Jdu kolem stavby a slyším: „Paninko, to je dobrý!“ Když se chci dozvědět názor na stavbu, dostane se mi ho v této podobě: „Kterej vůl tohle postavil?!“ Dělníci. Stále se bere do úst jenom ta jejich (mizerná) práce.

Do jakého druhu krize se to člověk dostal, když neváhá přijmout nabízený šunt, který si draze zaplatil? Bojí se, že na kvalitní výrobek kvůli finanční krizi nebude mít? Nebo už ho krize tohoto druhu zasáhla a zmíněný šunt je jejím důsledkem? Nejedná se třeba o krizi společnosti, bojí-li se nebo snad neví-li zákazník, že má na výběr? A třeba se jedná o krizi osobní nebo krizi jedince, když nerozezná kvalitu, ani kdyby ho kopla.

Osobně se mi líbí poslední důvod. Ale na mém výhledu z okna se mi nelíbí už nic; a to býval moc pěkný. Stavba nakonec způsobí krizi mně. To když skončím na pohotovosti v důsledku srdeční příhody způsobené nečekaným příjezdem dělníků po třech měsících na stavbu ležící pod půlmetrovou sněhovou peřinou. Ale to by mě možná poslali do blázince s vysvětlením, že mám vidiny. Oni totiž přijeli dokončit střechu, jejíž kostra (notně mokrá) mne ty tři měsíce uváděla v úžas.

Ona ta stavba je nemocná i jinde. Chudák plesnivá. Odskákala za co nemůže. Nezavinila světovou krizi ani osobní krizi své (hrdé) majitelky, ale parte jí už chystám a to se nedožila ani křtu.

Mým lékem na krizi je zastavit se, zpomalit a rozhlédnout se kolem sebe. Co mne oklopuje a proč. A pak, že je krize.

Waiting to exhale

Terry McMillan

First published in 1992 in the USA

Terry McMillan is African-American woman famous in the USA and Waiting to Exhale is her fourth book. It’s said that the book aims to black folks. In some issues a white “folk” will not feel familiar; but Terry’s women are cynical, ever-hopeful and relentlessly funny. And this has nothing with the color. Bringing up a child being single mother, managing life in a marriage and getting divorced realizing the man you married is a stranger, dealing with the job, moving, “mamas”, men … A lot of issues to be revealed.

“I mean, I have my days and I have my nights, but I haven’t gotten to the point where I’ll take whatever I can get. There’s a big difference between being thirsty and being dehydrated.”

Terry says that everything what she writes is about empowerment, and it does breathe off the page. Terry’s women believe future is bright. So it shall. What counts is now. What do you already have? Some woman has great child, some great job, and this matters. It is possible to be living of that. And, of course, remember your background, your family, your friends. They are who can really empower you.

Waiting to Exhale is a book worth reading. Every woman can read the story of Savannah, Bernardine, Robin and Gloria with liking.