Léto je téměř u konce. Jedu ve vlaku a přemýšlím, co bych tak napsala o starých a opuštěných nádražích v rámci reflexe šestého ročníku Festivalu m3 / Umění ve veřejném prostoru, který se letos věnuje právě nádražním prostorům a železničním tratím. O čem všem vypovídají nádraží? Proč je potřeba opečovávat opuštěná místa? S čím vším je spojen nádražní fenomén? Je už pivo a svíčková s osmi knedlíky v nádražce minulostí?

Festival m3 pod kurátorskou záštitou Dagmar Šubrtové a Ivy Mladičové tyto a spoustu dalších otázek otevírá. Festival se už šestým rokem zabývá problematikou umění ve veřejném prostoru – letos umělecká díla vstupují do kontextu nádraží. Jedná se o místa, která v sobě nesou spoustu příběhů a významových rovin, od filozofické a historické přes sociologickou k urbanistické, architektonické nebo ekologické. Všechny tyto rozměry festival vnímá a snaží se je reflektovat, což prostřednictvím nádražních budov není nemožné – ačkoliv by se to mohlo jevit opačně.

Osamocený meziprostor
Často se jedná o místa, která jsou pozapomenutá, opuštěná, nachází se někde v meziprostoru – odtud také název festivalu Mezi meziprostory. Prostor, který není jasně definován, nabízí zajímavé obsahy a konotace. Ocitneme se najednou v bezčasí, někde mezi naší každodenně žitou realitou a mezi realitou, která je nečekaná, naopak vytržená z našeho obvyklého života. Zdi opuštěných nádražních budov by mohly vyprávět příběhy o všech šťastných nebo překvapivých setkáních, o prvních polibcích, o tragických loučeních, o smutných rozchodech. Spousta nostalgie a roztodivné romantiky, kterou v sobě zdi zadržují.

Místo ne-místo
Intervence uměleckých děl opuštěná nádraží oživuje, problematizuje, mění jejich zažitý rytmus – nebo spíš ne-rytmus? Sochařka a absolventka pražské AVU Erika Velická například na nádraží situovaném na pomezí Libně a Vysočan vytvořila sochu, kterou nazývá Felírna. Umisťuje ji na typické ne-místo, jak tento prostor sama nazývá, tedy oblast, která patří částečně Správě železnic a částečně městu. Jedná se tak doslova o zmiňovaný meziprostor, který nemá jasně definovanou svoji úlohu. Lidé sem chodí především venčit svoje pejsky, ale nemají většinou v úmyslu na takovém místě nemístě pobýt delší čas. Od toho zde Erika stvořila tzv. felírnu, uměleckou instalaci s názvem Nádraží jako osa světa, přístřešek s věží, do kterého je možné se schovat a chvíli zde pobýt. Čekat na něco, co možná nepřijde, nebo se naopak nečekaně objeví. Sochou se tak zpřítomňuje osamocenost a neúčelnost tohoto ne-místa, zároveň mu dává možnost k obrodě.

Umělkyně Michaela Thelenová zase například mapuje oblast severních Čech, tamní postindustriální krajinu a její nádražní budovy, na kterých místo reklamních letáků nechává nostalgické pohlednice. Ty v sobě obsahují podstatu letmé chvíle, okamžiku, který za chvíli uplyne – od toho také název Z okna pozoruji tiché plynutí řeky. Jsou to asociace spojené s cestou vlakem, která navozuje specifickou atmosféru – míjející orámovaná krajina, pohyblivý obraz, přítomný moment, který se za okamžik stává minulostí. Uměleckých děl ve veřejném prostoru vzniklo v rámci festivalu více, v rámci programu také proběhly přednášky, workshopy a jiné akce věnované se tématům nádraží.

Pivo a svíčková s osmi knedlíky
Festival m3 / Mezi meziprostory potrvá do konce září, takže je stále možné objevovat poetiku opuštěných nádražních budov. Zájem o tato místa může podněcovat také občanskou aktivitu, kdy se o tyto oblasti a budovy budeme zajímat dříve než developeři. Periferie totiž nemusí být nutně na okraji společenského dění – může v sobě naopak zahrnovat mnoho netušených a obohacujících významů. Stanout na okraji může být občas důležitější, než se pohybovat v komfortním a známém prostředí. Pojďme tak společně objevovat nádražky (Jiří Krejčík fenomén českých nádražek dlouhodobě mapuje, spoluzaložil tematický blog vagus.cz), opuštěné budovy, zchátralá místa ne-místa! Dát si pivo v nádražce a chvíli čekat, zpomalit. Urychlená doba s sebou nese i zrychlení vlaků, zdokonalení vlakové dopravy a modernizace nádražních budov – a tak zanikají postupně i nádražky, lidé už nemají čas na čekání. Přitom posečkat a pozastavit se může občas znamenat až překvapivě mnoho. Objevovat zašlé, zchátralé a pozapomenuté budovy a místa vytváří potřebný protipól ke všem supermoderním trendům současnosti, které se na nás valí čím dál rychleji. Zastavit se na ne-místě a tam spočinout, počkat, dát si osm knedlíků se svíčkovou v nádražce… a připomínat si, že periferie může být třeba stejně důležitá jako centrum.

Festival m3 / Mezi meziprostory
různá místa v Praze
15. 6.—30. 9.

Na výstavě Dominiky Dobiášové se ocitáme v jiném světě, který je nám předestřen s výjimečnou jemností a precizností. Výstava Pokoj pro každého z nich, která je nyní k vidění v Galerii mladých v Brně, se sebou nese specifické mysticko-romantické kouzlo, jež v sobě zahrnuje lásku i opovržení, smutek i radost, spolupráci i osamocení. Jaké jsou pocity jedince v současné společnosti?

Skleněné zrůdičky vstupují také do obrazů, ve kterých se občas nenápadně, jindy zřetelněji zjeví. Tato rovina neživých entit, kterým je přisouzena lidskost, je nejenom nadpřirozená, ale také otáčí nebo podrývá vztah lidského / nelidského, přirozeného / umělého. Toto zpochybnění jasně zažitých struktur je přítomné také v nebinárnosti postaviček, které mají často penis i prsa zároveň. V obraze Finally She Helped Herself vidí divák oživlou modrou vázu s velkými střevíci a penisem, která nalévá ze svého hrdla tekutinu do hrnečku. Vylévá svoji podstatu, svoje nitro, důvod, proč je užívána na tomto světě – přeci aby v sobě udržela tekutinu. Zdánlivě tedy poslušně plní svůj úkol, působí odevzdaně a smířlivě – možná se svěřuje? Naproti ní sedí postava pijící z rudé číše. Rty jí zdobí rudá rtěnka, je oblečena do rudých kalhotek a má rudé, silně naddimenzované střevíce. Sedí vzpřímeně, působí tak, že celé situaci velí. Je nejspíš v pozici hierarchicky výše postavené, jako by povýšeně naslouchala odevzdané váze. Je tomu ale opravdu tak? Kdo v té chvíli působí nepatřičně? Kdo na sebe možná zbytečně strhává pozornost? Kdo je privilegovaný, a kdo je ten ztracený? Komu patří moc?

V objetí zůstali osamoceni
Obraz s názvem Despite the Prejudices They Tried It Together je rozdělen do dvou pomyslných plánů. Jedna strana je prosvětlená, druhá působí temně. V prosvětlené části jsou tři ženy, které si navzájem pomáhají, spolupracují. Dvě ženy drží tu třetí a společně tak usilují o její přiblížení se ke světlu, které ozařuje goticky působící okolní prostor. Uprostřed obrazu je váza s makovicemi, které v sobě nesou symboliku spánku – jde ale také o symbol válečných veteránů. Modro-žlutá barevnost obrazu tak ještě více nabývá na aktuálnosti v době války na Ukrajině. V temném druhém plánu obrazu jde osamělá postava, která míří nahoru. Otáčí se, jako by si nebyla jistá svým postupem. Z okna ji kdosi pozoruje, až trochu děsivě vykukuje zpoza dolního rámu okna. Je také trochu vyděšený, možná z toho, kdo to stoupá nahoru? Nebo z toho, kam stoupá? Společenský přesah si můžeme snadno domyslet, často možná i ten osobní.

Na obraze Each of Them Is Dazzled vládne lidská ruka s červenými nehty vycházející odkudsi z výšin. Vydává ze sebe světlo, jakousi sílu nebo energii, ke které se vztahují dvě postavy na obraze. Ostatní však stojí opodál, jako by nechtěli mít nic společného s mocnou rukou. Jedna stojí posmutněle, možná přemýšlí nad tím, proč nezapadá – nebo se nechce tajuplného obřadu účastnit? Další nezúčastněná postava je otočená zády k divákovi, obklopená modrým světem. Vzadu svítí portál, do kterého je potřeba opět vystoupat po schodech. Opuštěný stolek se zapálenými cigaretami, které jsou rovněž nechány napospas, lidé na ně zapomněli nebo před malou chvíli odešli. Kam šli? V obraze Love Is Not What Will Safe All of Them leží zamilovaný pár pod stolem, bojí se, snaží se svým objetím zmírnit hrůzu okolního světa, vedle nich leží rozlitá obživlá číše vylévající rudou tekutinu. Dívka má zavřené oči, ale když se jí do nich pozorněji zadíváme, jsou také otevřené. V obraze je přítomný pocit osamocení a blízkosti zároveň.

Snový… a děsivě reálný?
Výstava je svébytným snovým světem Dominiky Dobiášové, kterému vévodí tajuplné světlo, obživlé neživé věci, které získávají moc nad lidmi, nebo naopak lidé, kteří ovládají neživé entity. Kdo má větší moc? Kdo rozhoduje o našem jednání? Rozhodujeme o něm my, nebo je mnohdy určováno systémovým nastavením, které se jen ztěžka mění? Svět zalitý světlem, ale také tmou, svět, ve kterém je diverzita a zároveň jednotnost, ve kterém je úzkost i hřejivé objetí. Svět plný mystických tajemství, záhad, zpochybnění duality dobra a zla, jasně daných struktur tohoto světa. Kdo je v pohádce ten „dobrák“, a kdo je tím „padouchem“? Světlo, které je pojícím prvkem celé výstavy, se totiž občas jeví jako zrádně omamující, prvoplánově lákavé, avšak v konečném důsledku také trochu zhoubné. A kdo se skrývá v temných zákoutích?

Dominika Dobiášová: Pokoj pro každého z nich
Galerie mladých (Radnická 4, Brno)
14. 6. — 23. 7.

Tvůrčí intervence od Michala Mitra si klade za cíl interdiscipli­nárním způsobem doplnit divadelní inscenaci Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi v brněnském HaDivadle. Vytváří se tak prostor pro otevřenější dialog? Jsou interdisciplinární vstupy možnou cestou, kam se současná umělecká tvorba bude (nebo by se měla) ubírat? Jakým směrem se vydává HaDivadlo?

Tvůrčí intervence v podobě světelné instalace absolventa ateliéru intermédií Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně byla v průběhu tří dnů instalována v brněnském HaDivadle. Jedná se o první intervenci, která zahajuje sérii různorodých interdisciplinárních přesahů v následujících měsících. Iniciovala ji herečka Táňa Malíková, kterou zaujala tvorba Michala Mitra. V kontextu „klasických“ kamenných divadel se jedná o inovativní dramaturgický krok, který inklinuje k překročení zajetých struktur a hranic. Zároveň, koncentrace na doprovodný program je v poslední době častým a logickým krokem kulturních institucí, v tomto ohledu o to více, zahájilo-li HaDivadlo sezonu nazvanou Nerůst. Ta je zaštítěna symbolickým gestem – divadlo za sezonu „nevyprodukuje“ žádnou novou inscenaci, zato se soustředí na hlubší ponoření se do již stávajícího a vzniklého programu. Vycházejíc tak z myšlenky, že neustálý růst a honba za pokrokem je pro naši společnost zhoubná. V tomto kontextu je lepší ptát se po smyslu věcí, zpomalit, místo neustálého růstu nastolit zkrátka nerůst. HaDivadlo tak realizuje tyto interdisciplinární přesahy, které nesou potenciál divadelní představení obohatit o jiné a inovativní pohledy.

Budiž světlo
Do tohoto kontextu vstupuje tvůrčí intervence Michala Mitra. Světelná instalace – divák usedne na pohovku před obří světelnou obrazovku, uprostřed níž je kresba, která působí až jaksi mantricky. Divák dostane sluchátka, prostřednictvím kterých je mu umožněno se do „terapie“ naplno vnořit. V pozadí uklidňujícího zpěvu Rihanny se ozývají instrukce, jakým způsobem máme vnímat světlo před námi, co to s námi má udělat, jak a proč nás tato terapie „vyléčí“ z našeho trápení. To totiž údajně vychází z nedostatku slunečního záření. A proto může být stolní lampa údajným řešením podzimní melancholie, jelikož nám dodá potřebné záření, které zapříčiní úbytek depresivní energie. Umělec Michal Mitro v kurátorském úvodu zmínil, že se idea této světelné terapie zrodila během jeho pobytu v Holandsku, kde u sebe mají lidé často stolní lampy, které jim mají pomoci od jejich problémů. Ty jsou totiž doktory vysvětleny jako nedostatek slunečního světla. To může být velmi okleštěný důvod, proč lidé v současném světě trpí depresivními a úzkostnými stavy. Ty, mimo jiné, totiž může způsobovat celkové nastavení současné společnosti, honící se stále za větším výkonem. Produktivita! Depresivní stavy může zapříčit také klimatická krize a vedlejší efekty s ní spojené, čímž se pomyslný kruh uzavírá u divadelní inscenace. Sluneční záření je přece díky lidské intervenci čím dál tím více škodlivé a paradoxně život ohrožující. Proč si ho nenahradit umělým osvětlením? Technologie nás přece zachrání! A tak jsme opět zcela zacykleni.

V tomto kontextu spatřuji velmi zajímavou rovinu tvůrčí intervence společně v dialogu s představením Naši. Instalace divákovi sděluje, nutno podotknout s jistou mírou nadsázky a ambivalence, že ho zachrání ze všech jeho chmur a smutků, nahrazuje tím však přírodní zdroj, krásné zářivé slunce, které člověku dodává chuť žít. Život na naší planetě je však ohrožen paradoxně těmi technologiemi, kterými se jej snažíme všemožnými způsoby zachránit. Do jaké míry dokážou technologie spásně zachránit člověka? Kdy ho začínají ničit a destruovat? Nachází se člověk v neustálém koloběhu ničení a následného znovuoživování?

Být v sobě, a tudíž být i pro druhé a pro svět?
Technologie samy o sobě mají ambivalentní podstatu. Ničí člověka, aby ho mohly následně zachránit. Podstatná otázka, která mi neustále vyvstává, však je – jedná se opravdu o záchranu? O tu čirou, vnitřně opravdovou, smysluplnou záchranu? V tomto kontextu nelze nezmínit situaci, která nastala v rámci mé návštěvy světelné instalace. Nasadila jsem si sluchátka, prvních pár minut vše bezproblémově fungovalo, avšak v jeden okamžik přestal být slyšet zvuk. Přes všemožné snahy již nešel spustit (nakonec vše zdárně dopadlo, pozn. red.). Jak symbolické, světelná terapie, která měla za úkol pomocí technologie „vyléčit“ lidské chmury najednou podlehla své vlastní nedokonalosti. Člověk byl vůči technologii bezmocný, stejně jako technologie byla bezmocná vůči člověku. Lze tedy na technologie stoprocentně spoléhat? Není cesta spíše v lidskosti? Ve vytrvalém snažení? V obrácení pozornosti ke smyslu, k niterným obsahům, které nám dodají sílu k řešení celospolečenských témat? Aneb, zasednout k rodinnému stolu, propojit se v generačním dialogu, a i přes neshody setrvat, pozastavit se, spočinout – nerůst?

Výstava Ester Krumbachové v Domě umění města Brna, kterou je možné zhlédnout do začátku března tohoto roku, je pokusem o „znovuoživení“ osobnosti, o které se příliš nehovořilo.Ester byla výjimečná žena, která měla vhled do mnoha (zdánlivě?) odlišných sfér. Věnovala sefilmu, scénografii, malovala a kreslila, svoje oblíbená zvířata, zejména kočky a také hojně a různorodě psala. Výstava je tak vhledem do jinakosti a kreativity, kterou Krumbachová oplývala.

Kurátorky Edith Jeřábková a Kateřina Svatoňová si daly za úkol setřídit Esteřinu pozůstalost, přičemž navazují na čtyřletý projekt, který se věnuje kritickému a úplnému zhodnocení osobnosti Ester Krumbachové. Výstava má být dovršením tohoto snažení, společně s uveřejněním online archivu a monografie umělkyně.

Výstavou diváka provází například zakroucený kočičí ocas Jiřího Kovandy, objekty z rostlin od Anny Ročkové a Jana Boháče, krátké filmy od Marka Meduny reflektující nejrůznější vrstvy osobnosti Ester Krumbachové z pohledu současné feministické perspektivy, alchymistické zkumavky Anny-Marie Bedychové nebo přírodní objekty od Davida Fesla. Zajímavým počinem jsou také mystifikační plakáty (Beca Lipscombe, grafické studio HIT, Morwenna Kearsley, Bernie Reid, Laura Richmond), které rekonstruují hypotetickou „kariéru“ umělkyně, takovou, jaká by byla, kdyby žila v jiné, svobodné době. Linda a Daniela Dostálkovy vytvořily fotografie reagující na módní tvorbu umělkyně, rovněž jsou zde vystaveny fotografie Libuše Jarcovjákové z 80. let, které svědčí o bytových hrách, které u sebe Ester provozovala. Její byt byl často kreativním sdíleným prostorem, ostrovem tvůrčí svobody.

Co je často diskutované z etického hlediska, je poměrně výrazné kurátorské gesto – kočky z útulku Tlapka jsou součástí výstavy, divákovi je umožněno si jednu vybrat a adoptovat si ji. Otázka, která vyvstává – je etické „vystavovat“ kočky? Neutvoří se z nich pouhá atrakce, bez hlubšího smyslu a potřeby jim opravdu pomoci?

Slova, která vtáhnou
Osobně jsem byla na výstavě nejvíce oslovena a utopena v Esteřiných slovech, která věnovala všem svým přátelům (i těm zvířecím). Byla jsem až fascinována její schopností s vtipem a přitom hluboce zhodnotit určitou problematiku. Po zhlédnutí výstavy jsem si do svých poznámek poznačila dvě hesla – pravda a porušování norem. Asi to byly dvě hodnoty, které mi osobnost Ester Krumbachové nejvíce přiblížily. Jistý aspekt pravdivosti v umělecké tvorbě je často opakovaná formule, která je však častěji opakovaná než opravdu žitá. Co na mne zapůsobilo asi nejvíce, byla právě tato nevtíravá pravdivost v díle Ester Krumbachové, touha tvořit, být taková, jaká chci být já, a ne jakou mě chtějí mít ostatní. Inspirativní zejména v této době, která je tak nejasná a komplikovaná, a která člověku často vnucuje návod, jaký by měl být. Jakýkoliv! Nepodléhat stereotypům, užívat si jinakost, vidět v ní výjimečnost. Ať už to zní jakkoliv kýčovitě. A tak jeden z kurátorských záměrů, kterým bylo inspirovat současného diváka osobností Ester Krumbachové, se za mě osobně naplnil.

Ester Krumbachová
Dům umění města Brna
(Malinovského nám. 2, Brno)
24. 11. 2021 — 6. 3. 2022

V Brně se přibližně v polovině září otevřelo nové kreativní centrum Kumst. Poskytuje prostor a zázemí pro umělce a profesionály v tvůrčích odvětvích, zároveň má v plánu organizovat různé přednášky, workshopy a jiné kulturní akce, které budou podporovat kreativitu, a budou prostě vůbec podporovat umělce.

Kreativní centrum Kumst, název vycházející z německého kunst a českého kumšt, sídlí ve funkcionalistické budově z roku 1929 postavené architektem Vinzenzem Baierem. Původně v ní sídlila Německá vysoká škola technická v Brně (Deutsche Technische Hochschule Brünn), potom se tady usadila Fakulta výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, která se před pár lety přestěhovala. Prostory v sobě tedy zahrnují kreativního a edukativního ducha již od samých počátků. Místo vyloženě pracuje s prostorem a jeho geniem loci, aby i svojí atmosférou podporovalo a inspirovalo umělce a návštěvníky.

Sdílet a propojovat
Právě na prezentaci a propagaci lokálních umělců se má v plánu teprve rozjíždějící se kreativní hub zaměřovat. Rovněž tak na podporu podnikání v kulturní oblasti, které bývá častým problémem a trnem v oku spoustě umělců. Kreativní fluidní prostor může navíc podnítit k diskusi, podporovat sdílení nápadů, propojovat různé umělecké obory, které se mohou navzájem inspirovat. Kolektivní prostory, kde je možnost pronajmout si ateliér nebo místo na konferenci, přímo vybízejí k vzájemnému mezioborovému dialogu, který je pro současnou uměleckou scénu tak potřebný. Navíc může tento hub přispět k větší komunikativnosti a přístupnosti současné umělecké tvorby širší veřejnosti. Zatím to vypadá, že se prostory zaměřují zejména na užité umění, bylo by ale hezké zapojit i umění volné, které je širší veřejnosti snad ještě nepřístupnější. Prostory podobného typu každopádně v Brně doposud chyběly. V zahraničí jsou taková místa standardem, je tedy zcela na místě, že se začínají rozvíjet i u nás. Zejména v umělecké oblasti je prostředí kolektivních kreativních míst velmi přínosné, ne­‑li nezbytné. Navíc touha vymanit se z nudné kanceláře a přestěhovat se do architektonicky zajímavého sdíleného prostoru se silným geniem loci se zdá být po několika lockdownech ještě aktuálnější.

Umění pro všechny!
Projekt je teprve na začátku, takže až budoucnost ukáže, jakým směrem bude dál pokračovat a s jak velkou intenzitou bude rozvíjet kreativní prostředí. Co je ale důležité, to je sdílený prostor pro umělce, kterým je poskytnuto zázemí pro jejich tvorbu. Podobná místa však mají potenciál podporovat kreativitu ve všech lidech, nejen v umělcích, dávat jim nové podněty, iniciovat je, zkrátka pohánět kulturní sféru a dávat jí nové impulzy. Slovník cizích slov výraz „hub“ (nutno poznamenat, že se jedná pouze o jeden z více možných významů tohoto slova) definuje jako „aktivní prvek počítačové sítě, který umožňuje její větvení a je základem sítě s hvězdicovitou topologií“. Místo, kde se umění a kreativita větví a rozmnožuje. Kreativitě zdar!

Forensic Architecture si klade za cíl řešit lidskoprávní problémy, které nemají kapacitu nebo nechtějí řešit jiné orgány. Svět postpravdy a nekonečné provázanosti všech struktur je tak reflektován i v rámci uměleckého světa. S jistou mírou nadsázky: Dokáže umění zlepšit svět?

Svět postpravdy, v němž žijeme, otevírá totiž mnoho skrytých problematik. Zároveň se člověk nachází v jakési skrumáži všech možných struktur a významů, které se na sebe postupně nabalují. Do tohoto prostředí vstupuje platforma Forensic Architecture, aktivně řešící palčivé problémy současnosti. Aspekt, že se jedná o uměleckou výzkumnou agenturu, otevírá některé zajímavé otázky. Má umění potenciál vyřešit politické záhady naší doby? Dokáže odpovědět na otázky, které nedokážou reflektovat vládnoucí a jiné mocenské orgány? Je stále více aktuální mezioborová spolupráce?

Tíživá minulost vyjevující se v přítomnosti
Agentura například v červnu tohoto roku přišla se zjištěním, že v oblasti řeky Mississippi ve státě Louisiana jsou v podstatě stále páchány lidskoprávní zločiny na černošské komunitě, která je v této oblasti stále velmi silná kvůli smutné koloniální minulosti. Byly zde plantáže s cukrovou třtinou, kde za tragických podmínek otročili černošští obyvatelé, a když bylo v roce 1865 otroctví zrušeno, postupně zde začaly vznikat znečišťující petrochemické základny. Tato petrochemická zařízení způsobují nenávratné následky na zdraví tamějších obyvatel – silné dýchací potíže jsou v této oblasti téměř nevyhnutelné, rakovina plic velmi pravděpodobná. Forensic Architecture pomocí kombinace různých geografických metod a také pomocí vizua­lizací, které jim pomohly danou problematiku lépe převést do reálného světa, tak deklarují, že je tato oblast jednou z nejhůře znečištěných oblastí v zemi. Černošské obyvatelstvo je tak v podstatě stále zotročováno, i když jiným, možná méně viditelným způsobem. V rámci budování nových těžařských staveb, které v poslední době probíhá, se objevují rozsáhlá pohřebiště černošské komunity, která pod tíhou otrocké práce vymírala bohužel velmi frekventovaně. Agentura se tak mimo jiné pomocí svého výzkumu snaží zabránit dehonestaci zemřelých.

V rámci dekolonizačních snah je tedy nesmírně důležité, aby se tento region začal ekologicky zvelebovat – souvisí to i s tíhou koloniální minulosti, kterou je třeba neustále reflektovat. Minulost je totiž stejně podstatná jako přítomnost, jelikož se do ní nenávratně otiskuje. Tento minulý otisk je velmi bolestivý, proto je více než na místě, aby se reflektoval i v současnosti. Současnosti, která často není příliš lichotivá… Kromě toho k zvelebování regionu může přispět umělecká scéna, která svůj potenciál neustále posouvá dál, například také pomocí mezioborové spolupráce. Umění, které ochraňuje a zachraňuje?

Vnímáme svoje tělo celistvě? V katakombách Centra experimentálního divadla v Brně nyní probíhá site-specific výstavní projekt Spooky Butt, který otevírá témata spojená s tělesností, avšak trochu z jiné perspektivy, než je obvyklé. Výstavě totiž vévodí hrůza a děs, pocity, které v nás vyvolávají nekontrolovatelné vnitřní procesy v těle, nad kterými nemáme téměř žádnou kontrolu, přitom jsou neoddělitelnou součástí našeho přežití.

Celý projekt je produkčně a dramaturgicky zaštítěn uměleckou platformou Terén, která podporuje zejména současné scénické umění a performance s výraznými interdisciplinárními přesahy, stejně jako i jiné projekty, které spadají do současné výtvarné umělecké tvorby – ve snaze podpořit mezidruhovou konfrontaci, která má potenciál obohacovat jednotlivé umělecké oblasti. Výstava se věnuje tématu lidské tělesnosti, pouze trochu jinak, než jsme zvyklí. Rozebírá zejména nekontrolovatelné biologické procesy, které probíhají v našem těle zcela přirozeně, a přitom nás neustále děsí, nebo se nám dokonce hnusí. Výstava se koná ve třech tematických blocích (Bio-Organic: Somatic Digestion, Bio-Efficient: Recursive Procession, Co-Parasitic: Microbial Regression), dotýkajících se zásadních otázek. Proč se nedokážeme srovnat s vnitřními procesy probíhajícími v našem těle? Vnímáme svoje tělo celistvě? Dá se děsivost z těchto procesů překročit technologiemi? Co to vůbec obnáší, být člověkem? A jak s tím souvisí smíření se s vlastním tělem? Spolu s Šimonem Kadlčákem, jedním z kurátorů projektu Spooky Butt (druhým kurátorem je mexicko-rakouský umělec, badatel a kurátor Daniel Hüttler, působící nyní ve Vídni), jsme si tak povídali tématu tělesnosti, o nekontrolovaných procesech uvnitř tělesných útrob, o děsu a hnusu, který tyto procesy vyvolávají, o strachu ze smrti, o lidskosti, která je hrozivá a neovlivnitelná zároveň.

Šimone, ze začátku ti položím takovou klasickou otázku: Kde vznikla prvotní idea nebo inspirace pro projekt Spooky Butt?
Prvotní nápad a celý koncept se odvinul od prostoru katakomb. I nějak nezávisle na Terénu jsem našel fotky na netu a zjistil jsem, že zde byla v nultých letech galerie pojmenovaná Katakomby. Působilo to tak, že v ní vystavovali různí regionální surrealisti, a nejspíš v té době nebyla úplně relevantní. Když jsem ale viděl ten prostor, hned jsem si říkal, že je to něco neuvěřitelného. Galerie bez jediné rovné stěny, která sama vypadá, jako by se člověk ocitl ve střevním traktu! Čili ten impulz vzešel z prostoru, který si přímo řekl o to, aby se skrze něj prezentovalo naše výstavní téma, kterým je lidská tělesnost a náš nevyjasněný vztah k tělu. Vnitřní procesy, které v nás nekontrolovatelně probíhají, a přesto jsou zcela interní součástí nás samotných, ale zároveň je nemáme pod kontrolou a třeba se nám můžou zdát i děsivé nebo nechutné.

Napadá mě, zda proto, že celá výstava vznikla skrze prostor, který je sám o sobě dost specifický, se záměrně i nějak vymezujete proti prostředí typické galerijní „bílé krychle“?
Přišlo mi opravdu zajímavé, když jsem viděl fotky z doby, kdy tam ještě byla Galerie Katakomby – jak někoho vůbec napadlo udělat galerii v takovém prostoru… Někdo viděl zdi, do kterých pomalu ani nemůžeš zatlouct hřebík, a řekl si: „To bude skvělý prostor pro galerii!“ To mi přišlo fascinující. Ale nějaké záměrné vymezení tam nebylo, spíš si myslím, že se jedná o obecný trend, dělat site-specific výstavy, které vycházejí z galerijního prostoru ven do netradičních míst. Často by se mohlo zdát, že dané okolí může být pro díla rušivé, ty je ale naopak můžeš nechat s prostředím prolnout, a potom vznikají dost zajímavé výstavy. Může se ti tak stát, že si nejsi jistá, jestli se jedná o umělecké dílo, nebo o něco, co už tam dávno bylo… Když to třeba vypadá jako nějaký odpadek nebo přírodnina, která je akorát jen manipulovaná. Takže si myslím, že se doslovně nevymezujeme vůči bílé krychli, spíš přirozeně spadáme do trendu, který probíhá i nezávisle na nás.

Nejenom volba prostoru je netradiční. Tři výstavní bloky, které trvají poměrně krátkou dobu, taky nejsou úplně klasický výstavní koncept.
Co se týká výstavní série, tak ten koncept vyplynul spíš až během plánování eventu. A myslím, že za tím dost stojí Matyáš (Matyáš Dlab, umělecký šéf platformy Terén, pozn. red.), který celý projekt neustále směřoval tak, aby byl větší a lepší, čili se postupně rozrůstal. A tak se nakonec z původně plánované výstavy stala série, což je fajn. A to, že výstavy trvají kratší dobu, je spojené za prvé s tím, že Terén primárně pracuje s akčním a nějak časově vymezeným uměním, takže nechtěli dělat statickou, měsíc trvající výstavu. Za druhé nám to nahrálo čistě z praktických důvodů, protože je tam vlhko. Sklepní prostory celkově nejsou pro vystavování děl příliš vhodné, takže redukovat čas, který tam umělecká díla stráví, je plus. Zároveň to vytváří i jistý pocit exkluzivity, což je asi takový třetí, nezamýšlený prvek zvoleného časového formátu. Když něco trvá týden, tak je to pro publikum určitý signál, že opravdu musíš zajít teď, protože jinak ti to přeci může utéct!

Souvisejí s tímto časovým rozvržením i performance a jiný plánovaný off-program, jako třeba různé přednášky a jiné akce? Mohl bys to trochu přiblížit?
No, my jsme pro všechny tři díly připravili off-program, který bude mít různou podobu. V rámci prvního dílu to byly dva performativní eventy. Na vernisáži vystoupila Denise Palmieri z Brazílie, která žije v Rakousku, a potom o den později Daphna Horenczyk a Jolyane Langlois, které připravily performativní interpretaci prostoru katakomb vycházející ze současného tance. To byl podle mě důležitý příspěvek. Jinak doprovodný program vzniká spíš průběžně, až v pozdější fázi, takže není ještě úplně uzavřený. Budou další performance, budou i hudební eventy… Teď v rámci druhého dílu vystoupí Pope Sangreta, což je hudební alter ego Chin Tsao, která vystavovala v rámci toho prvního. Také plánujeme nějaké přednášky, ve druhé části bude třeba mluvit Vít Bohal s Lenkou Veselou o transhumanistických myšlenkách a koncepcích. V třetím díle – což je ještě hodně otevřené – bychom rádi udělali konferenci, kde by se k tématu lidské tělesnosti vyjádřili odborníci z neumělecké perspektivy. Mohli by například poreferovat o důležitosti střevního mikrobiomu.

To se mi zdá skvělé. Tím, že vytváříte prostor pro diskuzi nebo dialog, vytváříte zároveň i prostor pro oslovení větší části společnosti. To může rezonovat s diskutovaným tématem nepřístupnosti, možná až složitosti současného umění. Mezioborovost a kulturní propojování může být taky určitá cesta, jak současnou uměleckou scénu zprostředkovávat širší veřejnosti.
Ano, taky mi to připadá důležité.

A co se týká obsahu, tak proč zrovna téma hrůzy z tělesnosti? Tělesnost jako taková je v současnosti často rozebírané, takové „hot“ téma, většinou je však nahlíženo z kritické perspektivy, která sleduje vysoké nároky na naše těla, které jsou však čistě vykonstruované společností. Jak vás napadlo zabývat se naopak tou interní, nejzákladnější biologickou podstatou člověka?
Jak jsem říkal, prvotní impulz vznikl z prostoru katakomb. Zároveň mám pocit, že nám tento aspekt dost nahrál. Podařilo se nám tak uhodit hřebík na hlavičku tématu, které nyní rezonuje. Téma lidského těla se v současnosti probírá hodně teoreticky, zejména z genderového pohledu. Jsou tady koncepty jako „body positivity“, které ukazují, že má spousta lidí traumata a komplexy spojené s pocity nedokonalosti vlastního těla, jež jsou ale dané pouze společenskou poptávkou. Jsou tady společensko-kulturně vytvářené normy, do kterých se lidé snaží strefit, a následně v nich tím pádem vzniká pocit, že do těchto norem nezapadají. Kromě toho, že je téma tělesnosti vnímáno z tohoto pohledu, zaznamenal jsem současně spoustu nového a mladého umění, které se dotýká tématu tělesnosti z podobné perspektivy, která zajímá nás. Existují umělci, kteří dělají různé zvláštní hybridní tělesné formy a pracují s tématem podivné, vyvrhnuté, surreálné tělesnosti.

To, čeho my jsme se chtěli dotknout, je vyloženě inherentní, základní nesoulad s vlastním tělem, který, jak se domníváme, je společný všem lidem. Je to něco, co není vytvořeno společenským nebo kulturním diktátem, jsou to spíš pocity nesouladu a strachu spojené s vlastním tělem, týkající se právě například trávení a vylučování. Naše tělo dělá věci, které můžeme možná považovat za nechutné, spousta lidí má třeba strach z krve. Jako bychom si nechtěli přiznat existenci ničeho, co se nachází pod kůží, pod slupkou, jako kdybychom byli srovnaní jenom s obalem, s face liftem, s něčím, s čím se prezentujeme navenek. To, co je vnitřní, to je podivné a cizí. Připadá mi zajímavé, že tyto tělesné procesy nejsou vědomé, že běží někde na pozadí, nejsou námi vůbec kontrolované, ty se ani nemůžeš přepnout do módu, kdy si řekneš: „Tak, teď si to „zatrávím“ já.” Ty nad tím nemáš kontrolu, což tě nakonec dovádí ke zjištění, že vlastně tolik o svém vlastním těle nerozhoduješ a že to, co kontroluješ, je vlastně opravdu malá část celého člověka. Přitom se většina lidí považuje za ucelenou jednotku. Bereme to tak, že máme sami sebe pod kontrolou a rozhodujeme sami o sobě… Což mi připadá fascinující, zajímá mě, kde se to bere. Je s tím spojena spousta dalších subtémat, která chceme během výstavy rozebírat. Třeba i to, že střevní mikrobiom nebo mikrobiální organismy, které žijí v našem těle, mají dopad na psychiku. Takže i to, jak se cítíme, naše psychická pohoda, to všechno je určeno fyzickou strukturou. Záleží na tom, jestli se nestravuješ nevyváženě a tak dále, jedná se o různé procesy v mozku, které jsou určovány střevním mikrobiomem.

Zajímavý je tento paradox přirozenosti. Určité procesy se v nás dějí přirozeně, zároveň je přirozeně nevnímáme. Druhý blok s názvem Bio-Efficient: Recursive Procession se má zabývat transhumanismem. Tam se také objevují témata přirozenosti a lidskosti, tentokrát však z jiné perspektivy. Určitá základní biologická podstata, jak mi připadá, je vylepšována technologií, tím pádem je lidskost překračována. Jak v tomto kontextu vnímáš dualitu těla a duše, nebo případně otázku smrtelnosti?
Všechno, co jsi vyjmenovala, je s výstavou spojeno a jsou to určitá podtémata, kterými se výstava zabývá. Smrtelnost a zároveň touha po nesmrtelnosti je přirozenou součástí našeho výstavního tématu. Transhumanismus je současný, teď už i hodně reálně působící technologický pokus o vytvoření umělého těla, v ideálním případě završený přenesením lidského vědomí do těla, které nezestárne. Zároveň všechny tyto koncepty existují již od starověku. Homunculus nebo Golem, to všechno byly vlastně stejné myšlenky, které se pouze týkaly magie a alchymie, a ne moderní technologie. Ale ta myšlenka byla více méně stejná.

Mně osobně tento technologický rozmach do určité míry nahání strach. Což mi vlastně dobře koresponduje s tématem děsivosti celé výstavy, protože technologie mají i svoji odvrácenou, nebezpečnou stránku.
Díky technologiím můžeš unikat smrtelnosti a nekontrolované lidské tělesnosti, protože tělo se najednou stává mechanickým nebo digitálním. Máš pocit, že je takové tělo sevřené, že se mu dá porozumět, najednou se tím však vytváří úplně nové problémy. Co třeba jsi ty, a co už nejsi ty? Na kolik je naše chování determinované? Jestli, když můžeš propojit tělo s technologií, tak to zároveň neznamená, že jsme jenom robůtci, kteří nemají žádnou svobodnou vůli? Taky to může otáčet perspektivu – kdo má kontrolu nad čím?

To jsou palčivé otázky. Smíření se s vlastní smrtelností je opravdu velké téma, nad kterým jsem taky přemýšlela, když jsem procházela prvním blokem výstavy. Měla jsem pocit určité úzkosti, přitom ne v čistě negativním slova smyslu. Připadalo mi, že je zde zároveň, tak nějak opět paradoxně, určité smíření s lidskostí, potažmo se smrtelností. I ve spojitosti s transhumanismem, vnímáš v celé výstavě prvek smíření? Máme jako lidské a nedokonalé bytosti nějakou naději, je z děsivých útrob úniku?
Myslím, že když celkově řešíme něco, s čím si nevíme rady a co v nás vyvolává pocity nejistoty, první krok je o tom problému začít mluvit. Což je i moje zkušenost s veškerými traumaty – vždy mi nejvíc pomohlo zjištění, že i někdo jiný má stejné pocity, že někdo zažívá to samé. Vlastně nakonec ani nepotřebuješ nějakou radu, občas stačí jenom zjištění, že na to nejsi sama. Myslím si, že naší výstavou otevíráme téma, potažmo diskuzi, což je první krok. Asi už nedokážu popsat krok další, jaký je ten návod, jaký je cíl, kam bys měla dospět.

Ono by to možná ani nebylo dobře, dávat nějaké vykonstruované návody…
A navíc myslím, že těch technik, jak se s něčím smířit, je spousta. Jako třeba nejrůznější spirituální techniky, nebo ty psychologické…. Způsobů je spousta a je asi na každém, jaký mix mu vyhovuje.

Na závěr: Když už jsme nakousli první dva bloky, nechceš přiblížit ten třetí?
Třetí díl bude Parazit (Co-Parasitic: Microbial Regression). Možná k němu nebudu záměrně prozrazovat příliš, jelikož chceme spolu s výstavami budovat i určitý narativ. Kdybych měl ale nějak jednoduše shrnout téma Parazit, týká se aspektu, že nikdy, ani ve vlastním těle, nejsme sami. Žije v nás spousta dalších organismů, které nejsou inherentní součástí těla jako takového, ale nastěhovaly se do něj. Na druhou stranu se předpokládá, že kdyby člověk zničehonic odstranil svoji mikrobiální část, všechny obyvatele svého těla, tak by mohl umřít. Tyto organismy nám totiž pomáhají udržovat v chodu spoustu tělesných procesů a zlepšují nám tak třeba naši obranyschopnost. Svým způsobem to má svoji symbolickou rovinu. Když je člověk sám, tak toho tolik nedokáže…

Spooky Butt
Katakomby v Centru experimentálního divadla (Zelný trh 9, Brno)
První blok: 2.7.–11.7.
Druhý blok: 4.8.–15.8.
Třetí blok: 4.9.–12.9.

Šest performerů na jednom místě v jeden konkrétní čas improvizovaně komunikuje skrze excelové tabulky, které jsou součástí online přenosu. Online performance – protimluv nebo divadlo nové doby? I to je jedna z otázek, kterou si klade inscenační projekt Sex, pohybující se na hranici divadelního představení a galerijní instalace.

Premiéra performance Sex se uskutečnila 19. dubna 2021 v Domě umění města Brna a zaštiťovala jej dramaturgická platforma Terén. Šest literátů, hudebníků, editorů a výtvarníků (Bernadeta Babáková, Markéta Lisá, Zuzana Fuksová, S.d.Ch., Ivan Palacký, Vojtěch Staněk) se sešlo v galerijním prostotu, kde skrze excelovou tabulku rozvíjelo literární text. Specifikem této inscenace byl její průběh. Sice reálná přítomnost performerů naplnila dimenzi tady a teď, avšak přítomnost diváka, který by za normálních okolností dotvářel spontaneitu přítomného momentu, byla omezena a pouze pár vyvolených mohlo na performanci participovat fyzicky. Divák se tak většinou stal pasivním online pozorovatelem, zároveň mu zvolená forma provedení vycházela vstříc. Z tohoto důvodu jsme se rozhodly, že budeme náhled na tento projekt koncipovat ze dvou perspektiv, off-line a on-line, jak tomu bylo dáno samotnou formou performance.

Protiklady se přitahují
Jako divák vstupuji do galerie, kde se ocitám mezi samými obrazovkami. Technika mě pohltí, je opravdu všude kolem. Literární narativ vidím na velkých obrazovkách, na monitorech performerů, na malých tabletech, se kterými mohu manipulovat a vracet se do míst, kde jsem se v tabulkovém světě ztratila. Spontaneita jako by se tímto aktem vytrácela, přitom se v nečekaných, nově vznikajících slovech znovu objevuje. Vzrušuje mne představa, že jsem svědkem procesu tvorby, nahlížím do intimního dialogu performerů, čímž tuto nově vznikající intimitu zároveň popírám. Všechno se děje veřejně, a přitom v uzavřeném tabulkovém prostoru. Podivné ticho v pozadí občas až překvapivě dramatického děje. Počínající nervozita přejde v uvolněnost. Bavím se, směji se, vidím emoce v tvářích performerů, kteří toho říkají mnoho, a přitom neříkají nic.

Připadá mi, že inscenační projekt Sex je plný protikladů, které jej definují a vytvářejí prostor pro tematizaci online komunikace. Děj se odehrává v excelové tabulce, kterou tvoří osy x a y. Jak píše v doprovodném textu Wojtek Ziemilski, tímto způsobem je divákovi zprostředkován vstup do mnohoznačného prostoru, kdy má možnost zase se jednou ztratit a znovu se nalézt. Jako tomu bývalo dříve, když konverzace neprobíhala jen v chatovacích oknech na monitorech, kdy ji ještě spoluutvářela i řeč těla, oční kontakt nebo chvilková zmatení. Performeři spolu zároveň komunikují skrze monitory, paradoxně sedí u společného stolu. Atmosféra je podivně tichá a křehká, přitom neuvěřitelně přirozená. Snaha o návrat k reálnému sdílení skrze virtuální prostředí? Aktéři jsou blízko sebe navzájem, a přitom jsou tak vzdálení! Jsou ve společném textovém prostoru, kde na sebe navazují a vytvářejí tak emocionálně zajímavou literární koláž. Jsou v bezpečném virtuálním prostoru, kde jsem ale jako divák svědkem každého jejich kroku, mohu vstoupit do jejich intimního světa, nahlédnout do jejich způsobu uvažování. Co je intimnější a bezpečnější – virtuální svět, nebo ten reálný?

Předobraz reálného světa
Sedím před obrazovkou svého počítače a sleduji, jak šest lidí dělá společně totéž. Úzkostlivě si vzpomenu na přeplněné kavárny, ve kterých zákaznici (ještě netušící, že je čeká nějaká pandemie) svým zíráním na obrazovku notebooku nebo displej telefonu či tabletu ignorovali své spolusedící přátele. Vzpomenu si na sebe a mou online hyperaktivitu v offline prostoru. Zjišťuji, že po této asociaci mě ani tolik neupoutává samotné vznikající básnické dílo, ale především všichni aktéři, píšící i sledující. Nejvíce mě fascinují výrazy ve tvářích a bezprostřední reakce performerů na podněty aktéru, které jim dávají kolegové v excelové tabulce. Je to hra na otázky a představy, kde jsou společným jmenovatelem emoce. Smích. Neklid. Povzdechy. Žvýkání. Kroky. Klikání myši a údery do klávesnice, to vše definuje rytmus této performance. Je to moderní hudba téhle hektické doby na druhou.

Uvědomím si, že i online prostor má své zákonitosti a že i on potřebuje svého supervizora, jenže nebýt toho, že je všech šest účinkujících společně v jednom prostoru fyzicky, došlo by na něj? Nejde o nějakou message se sociálním přesahem? Nervózního S.d.Ch. přes stůl slovy uklidňuje Bernadeta Babáková, která funguje jako katalyzátor této performance a na své kolegy se usmívá. Mohl by si tohoto někdo všimnout, kdyby právě nebyli spolu? Nakonec se text v excelové tabulce rozvíjí za pomocí interakce v samotné místnosti. Bez bezprostředního dialogu tvorba nefunguje. Není právě už tento projev samotnou básní o současnosti?

Divadlo nové doby?
Z performance vyvstává paradox online komunikace. Není intimní, přitom jsou tam lidé občas otevřenější než ve skutečném světě. Není spontánní, přitom dokáže překvapovat. Není reálná, přitom je to současná realita každodenního života. Představení Sex má tak mnoho přesahů, kterými může vést k podstatným zamyšlením nad virtuálním životem, který je, ať již člověk chce, či nechce, vetkán do současnosti mnohem intenzivněji než kdy dříve. Nejen že má představení přesah svým obsahem, ale také svojí formou. Propojování divadla s jinými formami umění se zdá být současnou tendencí, která je i vcelku ak­tuální v tomto všudypřítomném virtuálním prostředí. Obecnější otázkou potom může být, zda je propojení virtuálnosti a umění možnou cestou budoucnosti, nebo právě naopak tento aspekt povede k většímu rozkolu těchto dvou světů. Vzdálených, a přitom bližších než kdy jindy.

Sex
DUMB (Malinovského náměstí 2, Brno)
premiéra so 19. 4.

text: Helena Todorová a Petra Kupcová

Umělkyně Lucie Králíková je inspirativní osobnost, kterou asi nejvíce charakterizují rostliny, tradice, obyčeje, rituály, vztah k přírodě a pozastavení se, zpomalení, ať již v kontextu městské zástavby, nebo v obklopení lučním kvítím. Má pod záštitou projekt Efemér, který už jen svým názvem autorku a její činnost přiléhavě vystihuje. Vznášející se, a přitom zemitá, taková je její tvorba. Ocitnout se v nadpřirozeném světě a zároveň vycházet ze světa kolem.

Posvátnost. Další důležité téma autorčiny tvorby. Kniha Svátosti posvěcuje každodennost. Obyčejná rostlina, která roste za naším domem, najednou nabývá na neskonalé důležitosti. Lucie společně s Michaelou Karásek Čejkovou putovaly téměř čtyři roky po České republice, aby poznaly, připomněly a uctily tradice a rituály, které naši zemi utvářejí, přitom jsou často v běžném životě zapomenuty. Snaží se oživit neživé, dotekem minulosti zkrášlují přítomnost. Sakralizace banality. Králíková v rozhovoru pro pořad Vizitka na ČRo Vltava vyzdvihuje konkrétně jednu výjimečnou tradici, která se uchovala v obci Svatá Maří v Jihočeském kraji. Obyvatelé této obce každoročně 12. prosince slaví svátek svaté Lucie. Ženy se obléknou do až lehce děsivých kostýmů, utvořených ze starých záclon a prostěradel, chodí po obydlích, kde kontrolují, zda je správně naklizeno na adventní období, kdy se očekává narození Ježíše Krista. Obydlí tedy musí být čisté, stejně jako nevinnost narozeného jezulátka. Dříve dokonce mohl hospodyně stihnout trest, pokud neměla naklizeno, průvod tajemných Lucií jí mohl rozházet věci po obydlí s sníst celou večeři. Atmosféra tradice je zádumčivá, přitom silná a okouzlující. Tradice a rituály mohou v lidech zanechat silnou emoci, vytrhnout je z každodenního lopocení, dovolí jim pozastavit se a zamyslet nad smyslem chodu okolního světa. Nad smyslem lidského počínání. V současné situaci možná palčivější témata než kdy jindy.

Týdenní ceremonie
Rituály v sobě často zahrnují očistný prvek. Člověk se alegoricky znovuzrodí. Možná povstane z mrtvých? O nedávných Velikonocích probíhala pod záštitou Domu umění města Brna akce Týdenní ceremonie. Králíková skrze sociální sítě apelovala na lidi, aby se na chvíli v tom všem shonu okolo zastavili a pociťovali sami sebe a svoje okolí. Týdenní ceremonie probíhala, jak již název napovídá, jeden celý týden. Od Květné neděle po neděli Zmrtvýchvstání. Každý den jeden úkol. Na Květnou neděli ustříhnout zelené ratolesti, ponořit je do ledové vody, vyzdobit si jimi obydlí. Ochrání nás. Od pondělí do středy soustředěně uklízet, odstranit ze svého příbytku přebytečné nánosy špíny a nepořádku. Očistit prostor kolem sebe, očistit sami sebe. Na Zelený čtvrtek nasbírat v krajině nebo na zahradě zelené jedlé byliny. Z nich udělat salát, který se servíruje spolu s plackami a omáčkou z datlí a fíků. Otevřít okno a poslouchat vyzvánění kostelních zvonů. Usednout k večeři. Na Velký pátek vstát brzy ráno, jít k nejbližší vodě, celý se umýt. Obřadná očistná koupel. Den prožít v tichosti. Na Bílou sobotu udělat v podvečer slavnostní oheň a spálit v něm to, co nepotřebuji. Zapálit si doma svíci a čekat, až dohoří. Na Vzkříšení vstát velmi brzo, počkat na východ slunce, rozdělit se o jídlo rozprostřené pod širým nebem. O tom všem napsat dopis Lucii Králíkové, o svých prožitcích, radostech a rozhořčeních z celé Týdenní ceremonie.

Sakralizace obyčejného
Očistit se rituálně, povstat, tak jako povstal Ježíš Kristus. Skrze Týdenní ceremonii se lidé mohli symbolicky propojit a být spolu, i když byl každý sám. V současnosti silnější moment než kdy jindy. Skrze pomyslné rituální společenství se každý mohl symbolicky znovuzrodit. Ze všeho, co ho tíží. Oslavit to, z čeho se raduje. A přitom se nejedná o nic velkého. Ocenit každodenní skutečnost jakoukoliv formou, cenit ji každoročně, připomínat si lidové zvyky a obyčeje, spojovat se s přírodou, s našimi předky. Lucie Králíková má výjimečnou schopnost vidět v každodenním světě krásu, která probleskuje ve zcela nečekaných kontextech. Raduje se z obyčejnosti.

Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?

Nevyhnutelnost gentrifikace?
Jenomže se zde naskýtá otázka, zda se tak z Cejlu nestane atraktivní část města pro hipstery nebo pro developery, kteří začnou obytné domy více a více skupovat, a z autentické části města se tak stane uměle vytvořená a pro místní obyvatele nedosažitelná část města. Vyvstává zde tedy čím dál tím intenzivněji problematika a otázka gentrifikace. Tímto fenoménem se zabývá také současná umělkyně Bára Bažantová, která je studentkou Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde studuje v Ateliéru environmentu. V oblasti Cejlu uspořádala 8. 2. 2021 performance v rámci dramaturgické a produkční platformy Terén. Performativní projekt sestával ze dvou částí: V první části umělkyně stála před úřadem práce s kolem štěstí, kde si každý mohl vytočit nabídku práce na stavbu tzv. hladové zdi. Prvek nahodilosti zde byl záměrně podtržen, jelikož jde ruku v ruce s určitou nahodilostí systému na úřadu práce. Lidé, kteří se do projektu chtěli zapojit, si tak mohli vytočit možnost postavit hladovou zeď, která byla vzápětí zase zbořena. Myšlenka práce pro práci. Celý projekt je zdokumentován na stránkách Terénu. Umělkyně tímto projektem mimo jiné reaguje na probíhající revitalizaci pod záštitou Kateřiny Šedé, což ještě umocnila svým kritickým prohlášením na platformě Artalk. Kriticky zde nahlíží na proměnu městské části, která se bude, dle jejího názoru, čím dál tím více potýkat s problémem gentrifikace. Hrozí tak, že tamní obyvatelstvo bude muset zápolit se zvýšenými nájmy, jelikož se z oblasti bude stávat čím dál tím více oblast atraktivní – ať již pro svoji specifičnost, nebo pro murály, které jsou zde malovány. Umění ve veřejném prostoru by tak mělo pozorně vnímat prostředí, ve kterém vzniká, a promýšlet do důsledků dopady, které na danou oblast může mít. Jak umělkyně píše, neměli bychom k veřejnému prostoru přistupovat jako k bílé kostce.

Stigma rodící další stigma?
Jak je vidno, účelná snaha o zbavení stigmatizace může vést ke stigmatizaci ještě intenzivnější. Je tomu tak? Má umění ve veřejném prostoru opravdu takovou moc? Jak takovouto situaci řešit ideálním způsobem, aby stigma nerodilo pouze stigma další? Aspirují všechny zmiňované umělecké projekty, ať již mají záměr a výpověď jakoukoliv, na to, aby je ocenilo i tamní obyvatelstvo? Myslí se v tomto ohledu na obyvatele brněnského Bronxu? Pomohou umělecké projekty místním obyvatelům se více začlenit do zbytku města, nebo je naopak z města postupně vypudí? Kde najít hranici mezi necitlivým developerským zásahem do autentické oblasti města a mezi čistě pragmatickým řešením dlouhodobé problematiky vyčleněnosti oblasti Cejlu?

To vše jsou otázky, na které se hledá jen stěží jasná odpověď. Ta nejspíše vyvstane až po delší době, ostatně jako spousta problémů, které nás v současnosti tíží. Co si však myslím, že je podstatné, na místní rodáky by se rozhodně zapomínat nemělo. Kulturní aktivity je určitě mohou povzbudit a podnítit ke kreativitě. Projekt Káznice žije, který se právě snaží o obnovu kulturního života v oblasti Cejlu, je proto, myslím, opravdu přínosný. Začleňuje tamní obyvatelstvo kreativním způsobem do nejrůznějších aktivit a také celkově oživuje kulturní podhoubí města Brna. Stigma se však nad oblastí brněnského Bronxu vznáší neustále. Obecnější, filosoficky laděnou otázkou by potom mohlo být: Je stigma cosi konečného, nevyhnutelného? Nebo se ze stigmatu můžeme vymanit? Jakým způsobem se však stigmatizaci co nejlépe vyhnout? Změnit oblast, nebo uchovat její autenticitu a paměť, vrytou do ulic a jejích ošuntělých zákoutí?

Letos již tradičně probíhá Cena Jindřicha Chalupeckého, ocenění výtvarných umělců do 35 let. Cena se koná již od roku 1990, její zakořenění v tradici je tedy již poměrně pevné. V současné době, palčivěji než kdy dříve, vyvstává otázka hledající hranici mezi tradicí a změnou. Mezi stálostí a tvárností. Je správné nechat se tvarovat a být tvárný? Nebo se raději navracet ke kořenům a k jistotám? Jaký je svět, v němž žijeme? Jaké je umění v něm?

Svět, v němž žijeme
Snad je nakonec záhodno citovat známá slova samotného Jindřicha Chalupeckého: „Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme.“ Jaká je tedy skutečnost, ve které žijeme, jaký je svět, kterým jsme obklopeni? V tomto slova smyslu by bylo možno tvrdit, že je nejdříve potřeba odhalit skutečnost, odkrýt společnost od kořenů, jelikož z té vychází podstata umění a na ni se váže i podstata či potřebnost uměleckého ocenění. Umělecká scéna by tedy měla znát samu sebe a svoji hodnotu, aby mohla zhodnotit, zda chce přijímat, či nepřijímat umělecká ocenění, zda stojí za to soutěžit, či nesoutěžit. Tato rozjitřená debata, která právě probíhá v uměleckém světě, v sobě tedy obsahuje opravdu mnoho závažných otázek, které hledají podstatu umění (subjektivní/objektivní?), potažmo podstatu naší společnosti. Argumenty v ní padající jsou tedy velmi důležité a každý z nich má svoji vypovídající hodnotu, jelikož vychází ze samotného tápání po své vlastní podstatě, po podstatě současného uměleckého světa, tudíž i po základech naší společnosti, světa, v němž žijeme.
Je společnost tvárná, nebo naopak potřebuje jistoty? V jakém bodě se nachází? Jak společnost definovat, aby bylo možno určit charakter současné umělecké scény? Na co je schopná umělecká scéna poukazovat, na co by měla reagovat a jak? Spoluvytváří umění svět, ve kterém žijeme? Je umění schopno pojmout kategorii porovnávání? Je umění subjektivní nebo objektivní záležitostí? Záleží na tom v současnosti vůbec?

Pod tíhou současné situace, kdy se umělecký svět stal téměř „přebytečnou komoditou“, tato problematika vyvstává ještě palčivěji. Doba nejistoty, rozporů, abstraktních slibů a tvárných prohlášení. Všechny jistoty se staly pouhou abstrakcí budoucnosti. Snad největší lidská jistota, kterou je smrt, se pomalu stává abstraktním pojmem, abstraktními čísly. Současný svět je světem nejistoty. Neustále se utvářející. Odhalená tvárnost doby? Neustále se utvářející Cena Jindřicha Chalupeckého? Absence uměleckého ocenění?

Oživení vzpomínky, kterou již čas odvanul. Zapomenutá, vytrácející se minulost, která se možná bolestně, avšak pravdivě vyjevuje. Společně s ní se však také jasněji vynořuje současnost. Historická paměť v sobě obsahuje otázky, na které je nutno hledat odpovědi. Mimo jiné i tato témata v sobě obsahuje socha Tvárnice od Martina Zeta, nedávno instalovaná před budovu Národního muzea v Praze.

Majestátní socha Tvárnice současného umělce a sochaře Martina Zeta byla dne 17. 12. 2020 odvezena z Brna před Národní muzeum v Praze, kde byla instalována v rámci projektu SOKL (Současnost – Objekt – Komunikace – Lidé). Projekt vznikl z podpory programu Umění pro město, ve spolupráci s Institutem plánování a rozvoje. S tím také spolupracuje Národní galerie v Praze, kterou je SOKL kurátorsky zaštítěn. Na omezenou časovou dobu jsou tak do veřejného prostoru vybírána umělecká díla, která vždy aktivně komunikují s prostředím, do něhož jsou zasazena.

Pro pochopení kontextu sochy Tvárnice, tedy z jakého důvodu byla instalována konkrétně před budovu Národního muzea v Praze, je důležité povyprávět její historii od začátku. Příběh sochy začíná na brněnském bienále Brno Art Open, přehlídce současného umění ve veřejném prostoru, kterou zaštiťuje Dům umění města Brna. Ten tradičně spolupracuje s externími kurátory – sedmý ročník v roce 2019, pojmenovaný Jsem závislý objekt, vedla kurátorská platforma Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková, Markéta Žáčková). Kurátorky se snažily o akcentaci politické role konceptuálního umění ve veřejném prostoru, také o reflexi složitosti vztahů mezi institucemi a uměleckou praxí. Místa, kde byly sochy v rámci bienále umístěny, v sobě soustřeďovala problematickou minulost. Většinou šlo o lokality s legislativními, majetkovými, či jinými kontroverzními obsahy. Proces možnosti instalace byl často velmi komplikovaný, což jen podtrhuje obsah a význam bienále, které již ze své podstaty tematizuje aktuální problematiku spojenou právě s umístěním uměleckých děl do veřejného prostoru. Dlouhodobější diskuse, která vychází mimo jiné i z institucionální kritiky. Jedná se o snahu sebekriticky nahlížet na uměleckou praxi současnosti a neustále ji tak konfrontovat a posouvat její pomyslné hranice.

Odvanutá minulost
Do všech těchto kontextů vstupuje socha Martina Zeta. Monumentální Tvárnice, která se sebou nese mnoho významů, byla umístěna na volném prostranství u brněnského Dolního nádraží. Místo velmi symbolické, jelikož je na něj podivně zapomenuto, stejně jako je téměř zapomenuta tvorba umělcova otce, Miloše Zeta, jehož odkazu se již dlouhodoběji Martin Zet věnuje (připomínka na okraj – tuto tematiku rovněž reflektovala nedávná výstava Sochař Miloš Zet – Zdi, sokly a makety v Domě umění města Brna). Jeho otec se stal v 50. letech etablovaným umělcem, který měl oficiální podporu státu a jehož sochy byly instalovány na spoustě veřejných míst v Československu. Většinu jeho pomníků, například pomník Klementa Gottwalda ve Zlíně, nečekal po revoluci šťastný osud – byly povětšinou odstraněny. Tento fakt se dá vnímat logicky jako určité vymezení se vůči starému režimu, v porevolučním kontextu obzvlášť. Pokud však tuto problematiku přeneseme do dnešních dnů, stává se již komplikovanější. Socha Tvárnice reaguje na uměleckou tvárnici zhotovenou v 70. letech, kterou navrhl Miloš Zet pro dekorativní dělicí zeď na sídlišti Pankrác II v Praze. Pracuje tedy s otcovým odkazem, který skrze silnou osobní rovinu zasazuje do širšího rámce tematiky přístupu k minulosti. Jak nakládat s historickou pamětí? Jak se postavit k dědictví dob minulých, které nejsou v současnosti oficiálně podporovány? Je řešením tyto vzpomínky zkrátka vymazat, odstranit pomníky a snažit se co nejvíce vzdálit od bolestivé minulosti? Nebo je naopak cestou tuto minulost kriticky reflektovat a nahlížet na ni z nových, pro současnost obohacujících perspektiv?

Zpřítomnění uplynulého
Paměť jako téma je pro současnou uměleckou scénu velmi důležitá, v poslední době se jí věnovala například výstava v brněnském Domě umění, která nesla název Tektonika paměti (2015). Jedna z kurátorek, Anna Vartecká, sdružuje tuto tendenci do generace umělců mezi lety 1978–1991, do které patří například Štěpánka Bláhovcová či Dominik Lang. Současný francouzský filozof a teoretik umění Georges Didi-Huberman, navazujíc na tradici německého myslitele Waltera Benjamina, popisuje paměť jako důležitý prvek pro překročení exaktnosti minulosti. Paměť existuje vždy skrze přefiltrování naší zkušenosti, našeho chvilkového rozpoložení. Nikdy nebude totožná jako byla před chvílí, neustále se transformuje. Proto nelze na minulost pohlížet pouze okem minulosti, vždy se v ní začne objevovat přítomnost. Ocitáme se v anachronickém prostoru, v prostoru jakési mnohočasovosti. Socha Tvárnice tak zpřítomňuje cosi, co již uplynulo. Oživuje bolestnou vzpomínku na minulý režim, která se pomalu vytrácí společně s pamětí. Otázkou zůstává, zda je vymizení této vzpomínky správné, či nikoliv.

Uvést minulost v zapomnění se současná institucionální umělecká praxe totiž často snaží. Záhodno je v tomto kontextu připomenout brutalistní budovu Transgasu. Ta již zmizela, stala se prázdným místem v minulosti, přetrvávající vzpomínkou, která může za chvíli zmizet. Dále často diskutovaná otázka pomníků, které jsou systematicky odstraňovány, v nedávné době tento osud postihnul památník maršála Koněva. Diskuze o tom, jak nakládat s odkazy minulosti, je tedy palčivě současná.

Zmizet nebo přetrvat?
Kde však příběh sochy Tvárnice končí? Právě před budovou Národního muzea v Praze, což je umístění, které se dotýká všech zmiňovaných kontextů. Koresponduje s architekturou budovy bývalého Federálního shromáždění Karla Pragera a může být také připomínkou bývalé budovy Transgasu, která stávala poblíž. Socha tak překonala osud zničení, který se bohužel, i přes úporné snahy organizátorů BAO, spoustě prezentovaných uměleckých děl nevyhne. Časová omezenost platí tedy jak pro vystavování v rámci brněnského bienále, tak také pro projekt SOKL – před budovou Národního muzea má Tvárnice stát po dobu dvou let. Socha však nejspíše svoji klikatou cestu zakončí symbolicky na sídlišti v Pankráci, z jehož kontextu vzešla. Přetransformovaná minulost se navrací k místu svého vzniku, aby obohatila současnost.

Před sto lety se narodil Jan Rajlich, výrazný umělec a hybatel tehdejšího kulturního dění. Založil Mezinárodní bienále grafického designu Brno, čímž zařadil československou grafiku do celosvětového kontextu. Mimo jiné i z těchto důvodů probíhá nyní v Moravské galerii v Brně výstavní projekt, který je organizován k poctě jeho osobnosti.

V Pražákově paláci je možné zhlédnout třetí výstavu projektu (Jan Rajlich – Art & Design), která se věnuje retrospektivě celoživotní tvorby umělce. Expozice v jednotlivých místnostech představuje vždy určitou část Rajlichovy tvorby, která byla velmi všestranná. Všestrannost opravdu fascinující, přes televizní grafiku, scénografické počiny až k volné tvorbě. Opět se v tomto případě jedná o klasickou prezentaci, která příliš nezasahuje do širších souvislostí či kontextů. Nejzajímavější je kruhová instalace Rajlichových plakátů. Kruh zde tematizuje častý geometrický námět, ze kterého Rajlich vycházel a se kterým pracoval. Na výstavě je možno zaznamenat silný prvek politické angažovanosti umělcovy tvorby, kterému je ostatně také věnována jedna z galerijních místností. V tomto bodě se může zdát problematické, že tento fakt nebyl více kriticky rozvinut a rozebrán v širších souvislostech. Tematika paměti a vyrovnávání se s minulostí je vcelku současná a zde byla možnost ji více reflektovat.

Co tedy výstavní projekt Rajlich 100 může nabídnout? Divák je obeznámen s významným českým výtvarníkem, který v mnohém obohatil směřování českého grafického designu a osobnosti jeho formátu je potřebné si připomínat. Mnohost výstav by se však dala vnímat jako problematická, jelikož se divák v konečném důsledku může začít ztrácet v komplexním vyznění projektu. V tomto kontextu poté není možné jednotlivé okruhy zpracovat více do hloubky a nahlížet na ně i jiným způsobem než zejména retrospektivně informativním. Co je však nutno podotknout, je to, že celkový záměr, tedy složit poklonu významné české osobnosti umělecké scény druhé poloviny 20. let, byl zcela jistě naplněn. Poklonu, která je bezesporu na místě.

Rajlich 100
Moravská galerie v Brně (Místodržitelský palác, Pražákův palác)
25. 9. 2020—8. 8. 2021

Kurátorská platforma Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková, Markéta Žáčková) se v nedávné době vyjádřila k problematice Bílého domu v Brně. Jedná se o architektonicky zajímavou budovu se spletitou historickou pamětí, kterou však město plánuje prodat soukromníkům – což rozpoutalo veřejnou diskuzi.

Katarína Hládeková, Zuzana Janečková a Marika Kupková založily v roce 2018 ve spolupráci s Markétou Žáčkovou kurátorskou platformu s názvem Café Utopia, aby institucionalizovaly kolektivní praxi, v níž dlouhodobě fungují. Jejich prvním oficiálním výstupem pod značkou Café Utopia byla kurátorská spolupráce na přehlídce Brno Art Open 2019, kterou jako mezinárodní bienále současného umění organizuje Dům umění města Brna. Členky seskupení nicméně spojuje dlouhodobá spolupráce na výstavních a uměleckých projektech vytvořených především pro Galerii TIC. Aktuálně platforma Café Utopia připravuje odborný sborník věnovaný společensko-kritickým a aktivistickým podobám současného kurátorství. Café Utopia rozpouští autorský individualismus v kolektivním sdílení práce a života. Kurátorská platforma Café Utopia je příkladem kolektivní praxe, která ale současně účinkuje jako více nebo méně programová potřeba budovat si vlastní (tedy individuální a nezaměnitelný) brand, vyhranit se. Za souslovím Café Utopia současně figuruje i syndrom kavárny jako elity, ale i společenské odtrženosti a izolace.

Pokud by se Bílý dům nakonec „zpamátnil“, je zde také zajímavá otázka možného využití objektu. Existuje nějaké řešení, které byste považovaly za nejpříhodnější?
Možná netřeba složitě vymýšlet, modelovat novou identitu a stačí mírně updatovat jeho stávající multifunkční charakter. Do Bíláče se chodí za vzděláním, za kulturou, za odpočinkem i za lékařskou péčí. Bylo by skvělé vybudovat zde muzeum moderní architektury, které Brnu chybí. Toto město chce svou identitu profilovat jako město moderní architektury, a přitom nemá instituci, která by toto architektonické dědictví adekvátně prezentovala a archivovala. Existuje také názor, s nímž ovšem úplně nesouzníme, že by se objektu navrátila jeho politicko-reprezentační funkce a že by zde mohl sídlit brněnský magistrát nebo úřad ombudsmana. Dá se přeci stavět na současných funkcích objektu, které patří k Bílému domu mimochodem déle než jeho papalášská minulost. Město se tak jako tak zatím nepokusilo nastínit jiné scénáře kromě prodeje objektu.

Debata okolo možného zpamátnění Bílého domu stále zůstává spíše v okruhu odborníků – spatřujete v tomto bodě problém? Jakým způsobem byste případně tuto propast mezi odbornou a veřejnou sférou řešily? Dá se to vůbec nějak reálně a efektivně řešit?
Přály bychom si, aby Kancelář architekta města Brna byla tolik potřebnou převodní pákou mezi odborníky, politiky a širokou veřejností. Zásahy KAMu do kauzy Bílý dům byly ale zatím poměrně tristní: prozrazovaly nezájem této instituce o celý problém i fakt, že kancelář slouží především politickým zájmům.

Na veřejném sympoziu ohledně Bílého domu, které proběhlo v Brně 22. června 2020 a je i k zhlédnutí online, se k možnému zbourání objektu vyjádřil kriticky prof. Rostislav Švácha. Zmínil zde pojem „ideologický ikonoklasmus“, který dal do souvislosti s jakousi neschopností vyrovnat se s ideologicky zatíženou minulostí jiným způsobem než jejím naprostým potlačením. Vnímáte řešení „naprostého vytlačení“ také jako problematické? Jakým způsobem bychom se k této tematice měli postavit? Souvisí s touto tendencí také všeobecný despekt k poválečné architektuře u nás? Převažuje ve veřejném mínění v náhledu na stavby ideologicky zatížená minulost před architektonickou kvalitou?
Ve zmíněné debatě v této souvislosti zaznělo, že platí obecné pravidlo, že vládnoucí režim má tendenci zatlačit stopy toho předešlého, poraženého. (V případě muzejních institucí se pak hovoří o potřebě jeho trosky, ruiny a torza vystavovat na znamení převahy.) I komunistický, tedy totalitní režim se dokázal k architektuře a umění buržoazní První republiky zachovat cca od 60. let s jakous takous úctou i systematickou ochranou, čehož naše současná neoliberální společnost není ani třicet let po pádu komunistického režimu schopna. Na druhé straně komunistický režim se za normalizace naprosto veřejně zdiskreditoval, což se prvorepublikové reprezentaci nestalo. Proto i jeho architektonické a umělecké pozůstatky a ruiny většina pamětníků (vyjma odborné veřejnosti či mladší generace) nemá v lásce. Ještě jedna opomíjená okolnost: do odmítání kultury socialismu je také projektován zdejší silný komplex z příslušnosti k chudému a zaostalému východu a nekritickému přijímání kultury a ideologie bohatého a vyspělého západu.

Odkrývání minulosti může být v jistých směrech bolestné. Zároveň se v poslední době z této bolestné minulosti stává jakési politikum, připomeňme nedávnou diskuzi ohledně Koněvova památníku v Praze. Vidíte v souvislosti historické paměti nějaký rozdíl mezi památníkem a domem, který slouží veřejným účelům? Nebo zde naopak nacházíte nějaké styčné body?
V případě sochy maršála Koněva jde o deklarování autonomie Čechů vůči ruskému impériu a jeho soustavě hrdinů; v tomto smyslu o projev emancipačních snah, o jakousi pozdní dekolonizaci. Jaký fenomén ale shazujeme z piedestalu při likvidaci Bílého domu? Vlastní historii? Podstatným rozdílem je v případě Bílého domu ekonomický profit mnoha zúčastněných aktérů. Tam je těžiště celé kauzy, což v případě Koněvova památníku neplatí.

Jakou moc má umělecké dílo ve veřejném prostoru? Jakou moc by mělo mít?
Vyzvednutím pomníku, umístěním sochy či jinou intervencí ve veřejném prostoru se umění stává součástí naší kulturní identity, jakýmsi „kultištěm“ i referenčním bodem na mapě města, vůči kterému budeme vztahovat vlastní život, který bude figurovat v naší paměti. Kultivuje, vzdělává, provokuje. Účinkuje jako nástroj potřebné společenské sebereflexe. Může být i terčem posměchu jako současný nefunkční orloj na náměstí Svobody v Brně nebo Rónova Jezdecká socha na Moravském náměstí.

Zabýváte se ve vaší práci právě společensko-kritickou a aktivistickou podobou kurátorství – co jsou hlavní přínosy či rozdíly, které spatřujete v této činnosti oproti klasickým formám?
V současnosti už asi ani neexistuje pozice v kulturním provozu, jejíž činnost by neměla potenciál určitého druhu aktivismu a společenské angažovanosti. Všichni stále intenzivněji řešíme odpovědnost za důsledky vlastní (profesní) činnosti a jsme si vědomé, že dalece přesahují náš horizont vnímání. Klasické formy kurátorství? Tím míníte například prezentaci a ošetřování uměleckých sbírek? I kurátoři starého umění musejí opakovaně přehodnocovat výkladové narativy a třeba tím i někoho urazit.

V rámci vašeho působení, které se soustřeďuje kolem brněnské Galerie TIC, se zaměřujete na podporu mladých umělců. Je podle vás tato podpora u nás dostatečná?
Výstava v Galerii mladých může fungovat jako potřebné popíchnutí, jako prezentační platforma, jako institucionální trenažer, kterak si zvládnout samostatnou výstavu v kamenné instituci. Pro vystavující bývá jednou z prvních příležitostí, jak zrealizovat výstavu s určitým finančním a personálním backgroundem. Nám jako kurátorkám umožňuje si udržovat přehled na stále se měnící umělecké scéně, navazovat nové společenské vztahy, mít možnost přemýšlet a interpretovat.

V čem spatřuje největší smysl vaší práce?
Pro nás je hlavním smyslem tvořit společenské paralelní struktury a alternativní způsoby myšlení, které se vymezují vůči mainstreamovým proudům.

Představuji si, že jsem ve světě Matrixu. Všechny katastrofické představy se staly skutečností. Nic už technologie nezastaví. Ovládly nás. Jsou všude kolem nás. Ostatně Čapek měl pravdu, říkám si. Jeho roboti nám dali sílu a my jsme ji nedokázali využít. Všechny teorie o lidství, o jedinečnosti každého člověka, o jeho duši, všechny tyto teorie jsou tytam. Teď máme kyborgy. Dokonalost. Touhu po nesmrtelnosti. Čapek by k ní opět se svým elixírem z Věci Makropulos měl co říci. Ale Čapek už tu není. Zbyli nám jen ti kyborgové. Dobrodružství začíná.

Za hranicí
Nesmrtelnost, zařízení na opravu chyb, možnost upgradu, vyměnitelné geny, změna identity. To vše jsou témata, kterými se zabývá filozofické hnutí transhumanismus. Trans jako předpona, která značí, že jdu za, přes hranice. Hranice, které „omezují“ člověka. Proč by lidstvo mělo trpět, když má stroje, které mu dokážou pomoci? Proč by mělo umírat? Jeden z předchůdců tohoto hnutí, americký profesor fyziky Robert Ettinger, ve své publikaci The Prospect of Immortality řeší, jak docílit nesmrtelnosti člověka. Jeho metoda je nevyléčitelně nemocné tělo zamrazit – takovým způsobem, aby se nezničily jeho buňky – a počkat do doby, která objeví na tuto nemoc lék. Sám Ettinger se sice dožil úctyhodných 92 let, přesto své tělo nechal zamrazit, aby tak do konečného důsledku svoji teorii zpečetil.

Nesmrtelnost. Touha po ní je již od pradávných kultur v člověku velmi silně zakořeněná. Gilgameš putoval dlouhá léta, aby našel na dně moře zázračnou rostlinu, která by mu zajistila nesmrtelnost. Středověcí alchymisté soustavně hledali elixír života či kámen mudrců, zázračný všelék na všechny nemoci. Touha po překročení hranic lidskosti je stará téměř jako lidstvo samo. Z antických mýtů známe nespočet příběhů, ve kterých se lidé snažili předčit či přelstít bohy. Za což však většinou tvrdě zaplatili. Prométheus byl přece dvanáct generací přikován ke skále a orel mu den co den vyrvával játra. Kruté, avšak člověk se vzepřel vůli bohů.

Stroj versus duše
Vzpíráme se dnes i my? Zajímavé je, že transhumanismus má své příznivce i v řadách náboženských, existuje dokonce Křesťanská transhumanistická asociace. I když se koncepce člověka, jehož kvalita života je měřena na základě vědeckých předpokladů a poznatků, může se zpočátku jevit vůči křesťanské filozofii jako kontradikční. Člověk, který se staví do pozice Boha. Člověk, který nejspíš nemá duši. Protože kdyby duši měl, přece by po jeho smrti nemělo smysl tělo zamrazit. Tělesná schránka nemá stěžejní význam, ten má stránka duchovní. Křesťanští transhumanisté se však domnívají, že je tato teorie v souladu s vůlí Boží. Technický pokrok jako úděl, který má lidstvo co nejlépe zužitkovat. A jak lépe jej využít než ke zdokonalení již nejdokonalejšího Božího stvoření, člověka? Východní učení, jako taoismus, buddhismus či hinduismus, v sobě ostatně také mají zakódovanou touhu po překonání sebe samého. Je tedy zřejmé, že se tato touha nemusí nutně křížit s duchovním rozměrem.

Umění tvořit
Duchovní rozměr může být rovněž vnímán jako součást umělecké tvorby. Celá historie do nedávné doby nazírala na umělce jako na génie, kterým byl vnuknut umělecký duch. Ten jim pomáhal tvořit a vytvářet díla, která se zapsala do dějin. Tarkovskij ve svém Andreji Rublevovi nastínil problematiku nutnosti tvorby, která je záležitostí čehosi vyššího, co přesahuje lidskou povahu, lidskost, člověka. „Provazolezec nad prázdnem“, tak existencionální potřebu tvořit popisuje brněnský filozof Josef Šafařík. Z pohledu „postčlověka“, tedy dokonalé verze člověka, by tvorba byla nejspíše záležitostí systému. Dokonalá technologie, která umožní vytvořit dokonalá díla. Umělecký duch bude nemoderním pojmem. Provazolezec již nebude moci z lana spadnout.

Na stejnou problematiku se však dá dívat i z odlišného úhlu pohledu. Umění, tedy i umělecká tvorba, bylo vždy součástí společnosti, která se nějakým způsobem vyvíjela. Dnes se již společnost bez technologií neobejde, je na nich závislá. Téměř každý vlastní mobilní telefon, používá počítač nebo se dívá na televizi. Těmito prostředky v konečném důsledku každý svoje lidství posouvá za jeho hranice. S mobilním telefonem se přeci děti nerodí. Znamená to snad, že jsme všichni kyborgové? Že všichni umělci, kteří tvoří, jsou kyborgové? V tomto duchu je tedy možné tvrdit, že i umělecká tvorba současnosti musí být nutně spojená s moderními technologie­mi, jelikož ty utvářejí lidstvo.

Dobrodružství začíná
V současné umělecké scéně se teorie transhumanismu začíná více a více odrážet. Často tito umělci zkoumají hranice tělesnosti. Myšlenka těla, které se dá nejrůznějšími způsoby vylepšit. Tělo, na které působí všudypřítomné technologie, ať již chce, či nechce. První oficiálně státem uznaný kyborg Neil Harbisson, který je součástí umělecké dvojice společně s Moon Ribasovou, je jedním ze zářných příkladů. Do těla si nechal zakomponovat anténu, která mu umožňuje převádět světlo na zvuk. Což vede k tomu, že od přírody barvoslepý umělec dokáže doslova slyšet barvy. Posouvají se hranice jeho umělecké tvorby dále? Má možnost předat lidem silnější sdělení? Pomocí technologie?

Jak tedy skončí dobrodružný příběh, který začal Čapkovou hrozbou? Opravdu ovládnou svět kyborgové? Bude to svět, který bude prosperovat? Nebo to celé skončí katastrofickým scénářem, podrobně zkonstruovaným v Matrixu? Touha po dokonalosti je prastará touha, kterou však lidstvo vnímalo vždy spíše negativně. Dokonalost patřila do sfér, které člověka přesahují. Nyní se člověk ocitá ve světě, který používá na cestě k dokonalosti technologii. Matku Technologii. Tu, ze které všechno pochází a vzniká. A kvůli které všechno zanikne? Protože v sobě dobrodružný příběh obsahuje prvky nečekané, nevysvětlitelné, ponechám konec otevřený. Ostatně, svět, tak jak ho známe, stále existuje a roboti ho ještě neovládají. Dobrodružství třeba teprve začíná.

Dnešní svět je v zajetí sociálních sítí, v zajetí internetu. Velký Bratr, který všechno sleduje. O tom se již dlouho debatuje v kavárnách, nyní v obývacích pokojích. Zkrátka, o fenoménu jménem internet se mluví poměrně často. Virtuální realita začíná lidem nahrazovat jejich skutečný život, začíná je přerůstat. Nejprve byl vynálezcem a pánem člověk, nyní se může zdát, že se kolo začalo obracet opačným směrem. Člověk neustále pociťuje větší a větší tlak, který je na něj ze strany virtuálna vyvíjen. Avšak existuje v současné chvíli nějaká jiná alternativa? Vychází najevo, že neexistuje, což platí i pro oblast umění, která je aktuální situací zasažena velmi silně. Umění bylo přitom často únikem z těchto virtuálních sfér. Jedním z hlavních aspektů uměleckého díla je přeci jeho autenticita. Skutečnost, že je zde možnost setkat se s dílem tváří v tvář, prožít jej, dotknout se jej. Vyvstává tedy zásadní otázka – je schopna virtuální prohlídka výstavy plně nahradit zážitek z té skutečné? Mají virtuální prohlídky výstav větší návštěvnost než ty reálné? Leží budoucnost umění v rukou virtuální reality nebo je touto realitou naopak ohrožena?

Ztráta autenticity
Umělecké dílo předpokládá, jak již bylo zmíněno, autenticitu prožitku. Nyní, na nově vznikajících virtuálních výstavách, je však člověk obklopen uměním, které nemůže autenticky vidět ani zažít. Nachází se tedy mezi obrazy, které nejsou reálně přítomné. Nemůže je zažít v prostoru, vnímat jejich strukturu či velikost. Objevují se před jeho zrakem obrazy, které jsou zbaveny své „aury“, jak prožitek ze stanutí tváří v tvář originálu popisoval již Walter Benjamin. Ostatně, jeho stať Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti se zdá být v současnosti více než příhodná. Umělecké dílo, které člověk nemůže zažít v prostoru, na které nemůže nahlížet ze všech možných stran a úhlů. Umělecké dílo zbavené své aury, která zmizela v propadlišti internetu plného virtuálních kopií. Obraz, který není schopen zprostředkovat prožitek ve všech jeho úrovních a perspektivách. Lidé nemohou bytostně cítit přítomnost obrazu, před kterým se nachází. Nechat se obklopit aurou originálu. Stanout tváří v tvář skutečnosti. Skutečnosti, která je jen velmi těžko uchopitelná v případě virtuálních výstav.

Lehká dostupnost
Je však žádoucí se na tuto problematiku zaměřit i z opačného úhlu. Virtuální výstava je v současné době jediným způsobem, jak divákům zprostředkovat umělecká díla. Navíc způsobem, který je velmi lehce dostupný všem, ať již mají jakékoliv možnosti, ať se nachází kdekoliv. Nepovede tento fakt v konečném důsledku ke zvýšení návštěvnosti výstav? V pohodlí domova se již výstava či jakákoliv jiná kulturní činnost nejeví jako často obtížné rozhodnutí, nýbrž jako vcelku jednoduchá záležitost. A tak například výstava Devětsil 1920-1931 se najednou nekoná pouze v Praze, ale je rozprostřena do všech domácností, bez výjimky. Výstavy pro všechny bez rozdílu, taková lehce utopistická verze všední reality.

Téměř čili skutečně
Je tedy možno položit si otázku, zda je skutečně virtuální svět umění pouze negativní? Neexistuje zde možnost, že skrze absenci autentického prožitku se paradoxně člověk dostane hlouběji k podstatě uměleckého díla či umění celkově? Může se totiž stát, že právě díky nemožnosti se aktivně zapojovat do uměleckého dění, si lidé začnou bytostně uvědomovat jeho důležitost. Nedávno jsem četla knihu od Daniely Hodrové, kde byla tato tendence velmi trefně popisována slovem „téměř“. Často, pokud se člověk pohybuje ve sférách téměř, otevírá se prostor pro naději. Pokud k něčemu došlo jen takřka, je zde prostor pro imaginaci. Člověk stojí na okraji čehosi, co je nedefinovatelné, a možná o to jasněji tuto skutečnost dokáže definovat ve své mysli. Tedy ve chvíli, kdy mu dění na současné scéně nedovoluje jít na skutečnou výstavu s reálnými obrazy, nýbrž je vidí téměř, téměř zažívá jejich autenticitu, má možnost si díla dotvářet ve své mysli. Přemýšlí nad nimi, hloubá o nich, je jejich zajatcem – v pozitivním slova smyslu. V tu chvíli se možná paradoxně ocitá u pravé podstaty onoho obrazu. Zatouží jej opravdu spatřit, setkat se s ním tváří v tvář. Má možnost si uvědomit a prožít, jak je umění v jeho životě důležité, nakolik v něm hraje zásadní roli. Skrze nepřítomnost obrazů proniknout k jejich přítomnosti. Obrazy se ocitnou v lidské mysli, člověk ví, že je potřebuje, uvědomuje si sílu a moc umění.
Virtuální prostor jen velmi ztěžka nahradí ten skutečný. A pokud by se tak stalo, bylo by to nejspíše velmi smutné. Co je tedy pozitivní na celé této nutnosti žít virtuálním uměleckým životem? Člověk možná paradoxně mnohem intenzivněji pronikne k oné podstatě a úloze umění, o které se tak často mluví, avšak již méně se připomíná její důležitost. Někdo možná začne více číst, více poslouchat hudbu, více malovat, více navštěvovat virtuální výstavy, ale co je nejdůležitější – v budoucnosti snad začne častěji navštěvovat i ty skutečné. Skrze absenci autentického umění v životě si jej snad na konci této cesty budou lidé více vážit. Uvědomí si, že s uměním chtějí žít a stávat se jeho aktivní součástí.