Islandský snímek Daleko od Reykjavíku je dalším celovečerním snímkem režiséra Grímura Hákonarsona, v pořadí již třetím. Autor absolvoval jednoroční program na pražské FAMU, během kterého natočil krátkometrážní snímek Slávek The Shit. S celovečerními Berany vyhrál canneskou sekci Un Certain Gerard. Letos se vrací s dalším počinem z nehostinného Islandu, bohužel po stránce kvality a originality na výrazně nižší úrovni.

Divák sleduje příběh z malého hospodářství v malé vesnici na severu Islandu. Selka Inge, která se se svým manželem na statku jen tak uživí, musí čelit nečekaným událostem, poté co její manžel tragicky zemřel při dopravní nehodě. Ocitá se v dluzích, a ještě k tomu jí za zády stále stojí místní družstvo, kterého je členem a musí mu prodávat všechny své výrobky, i kdyby je jinde prodala za mnohem lepší peníze. Když se dozví, že s manželovou smrtí má něco společného právě šéf družstva, rozhodne se jednat a vzít osud do vlastních rukou.

Bohužel se tak ale rozhoduje až zhruba v šedesáté minutě filmu, čímž se předchozích padesát devět stává nudnými, nezajímavými, a hlavně pro příběh docela zcestnými. Celý příběh, který předchází danému dni D (tedy dni, kdy se Inge rozhodne pomstít), navíc působí docela tragikomicky. Divákovi nebyly postavy nijak výrazně představeny, spíše observačně sleduje situace, které na sebe jakoby vůbec nenavazují, a dělá si ucelený obrázek o vztahu postav. Například ona smrt manžela, která zřejmě měla vyznít pro diváka dramatickým a emočním způsobem, působí možná spíše naopak. Celkově má snímek spíše více záporů než kladů, ať už se bavíme o narativu, budování emocí či motivech postav.

Hákonarsonovi je téma venkova blízké proto, že na něm sám vyrostl, a do prostředí islandských vesnic stavěl i svůj minulý film Berani. V něm vyprávěl příběh dvou outsiderů, Kiddiho a Gummiho, bratrů, kteří spolu už čtyřicet let nepromluvili ani slovo, a jediné, co oba sdílejí, je láska k ovcím. Motivy se příliš nezměnily. Venkov zůstal, ovce vystřídaly krávy. Na rozdíl od pečlivě vybudovaného vztahu mezi dvěma bratry se ale Hákonarson rozhodl vyprávět svůj nejnovější film více komplexně a snažil se tak popsat širší vztahy mezi vesnickými sedláky. Paradoxně se ale tato ambice stala největší škodnou. Unikátní ponor do života dvou bratrů měl nejen pozoruhodně realisticky napsaný scénář a skvěle zrežírované dramatické momenty, ale byl také protkán specifickým islandským humorem a zároveň geniem locī onoho prostředí. To snímku Daleko od Reykjavíku bohužel absolutně chybí, naopak atmosféru buduje snad jen pomocí občasné seversky temné mrazivé hudby, a to bohužel ani ne tak často, jak bychom si přáli.
Islandská produkce se často vyznačuje tím, že dává na odiv svoji nezaměnitelnou krajinu, která je často jedním z hlavních motivů. Tomu se Hákonarson tentokrát téměř vyhýbá, až na několik záběrů z auta, které ale působí spíše nemístně. Celkově je vizuál Daleko od Reykjavíku o dost méně poutavý než další islandské filmy posledních let, o kterých se nějakým způsobem debatovalo na mezinárodní scéně. Mart Taniel, který je hlavním kameramanem filmu, pochází z Estonska a s Hákornasonem už spolupracoval na studentském filmu Slávek The Shit. Možná to má na svědomí právě on, kdy svým přirozeným nepatriotismem k Islandu nechtěl vyzdvihnout právě to, co tamní tvůrci i světoví kritici považují za významné. Ač totiž Islanďané často vyprávějí silné příběhy, nutno uznat, že právě islandská krajina je tím, co jim dodává tak specifický nádech, a dokážou se spolehlivě vymezit oproti severské produkci Švédska či Dánska. A je to více než logické a přirozené, možná až pudové – Island těží z toho, co je mu vlastní. Daleko od Reykjavíku však ničím zajímavým nedisponuje. I přesto je to ale nějakým zvláštní způsobem film, na který dlouho nezapomenete.

Daleko od Reykjavíku
režie Grímur Hákonarson
Island / Dánsko / Německo / Francie, 2019, 92 min

Polský snímek Corpus Christi je třetím celovečerním filmem režiséra Jana Komasy, který si už domácí publikum získal dvěma předchozími navzájem odlišnými filmy Místnost sebevrahů a Město 44. Dosud největšího úspěchu ovšem dosáhl se svým nejnovějším kusem, za který si vysloužil i oscarovou nominaci za nejlepší zahraniční film. V české premiéře ho uvede MFF Praha – Febiofest, posléze zamíří do českých kin v klasické distribuci díky Asociaci českých filmových klubů.

Film je tematicky skutečně polský – odehrává se totiž v prostředí malé vesničky, kde je středobodem dění náves a kostel, a opírá se samozřejmě o témata víry a náboženství. Na jeho počátku můžeme sledovat hlavního hrdinu Daniela jakožto chovance nápravného zařízení pro mladistvé, který se díky tamnímu působení katolického faráře obrací na katolickou víru a rozhodne se stát duchovním. Je propuštěn a má začít pracovat na pile na malém městě, ale velkou shodou okolností a náhod se začíná starat o tamní farnost.

Začátek je tedy skutečně slibný a po scénáristické stránce hodně neotřelý. Už v prvních několika minutách si tedy divák klade otázky, jestli bude Daniel odhalen, pokud ano, tak kým a kdy, a navíc se mu celou dobu něco tak trochu nezdá. Nebylo by samozřejmě pořádného dramatického příběhu na vesnici bez nějaké křivdy, kterou v sobě všichni obyvatelé nesou. Jak se postupně odhaluje druhá dějová linka, která protíná příběh mladého faráře Danie­­la, postupně se dostáváme do niterných pocitů jednotlivých postav, snímek nabírá na gradaci a čím více míří ke svému konci, atmosféra houstne.

Snímek je silný nejen po příběhové stránce, ale také ve všech dalších důležitých složkách, kterým vévodí herecké obsazení a kamera. Spojení těchto dvou kategorií je pro Corpus Christi až zásadním. Skvělý Bartosz Bielenia ztvárnil ústřední roli dvacetiletého výtržníka – faráře nejen s potřebnou mladickostí a divokostí (ač mu dvacet let bylo před téměř třiceti lety), ale zároveň dokázal vtisknout své postavě opačný výraz, tedy člověka oddaného víře, kterého pak můžeme sledovat právě v kontrastu s jiným nekonvenčním přístupem k náboženství a kázání v kostele. Jednu z důležitých vedlejších rolí ztvárnila oblíbená polská herečka Aleksandra Konieczna (držitelka dvou polských Orlů), kdy se převtělila do nedůvěřivé Lidie.

Corpus Christi dále stojí hlavně na vizuálu, o který se postaral přední kameraman mladší polské generace Piotr Sobociński Jr., absolvent Filmové školy v Lodži a syn kameramana Sobocinského, nominovaného za nejlepší kameru na Oscarech. Surový a barevně nepříliš kontrastní vizuál skvěle padne k vyprávěnému příběhu a dohromady s kostýmy a výpravou tvoří řemeslnou filmařinu v tom nejlepším slova smyslu, ať už si pod tímto pojmem představí každý co chce.

Snímek má tempo, neupadá, umí diváka překvapit a nenuceně v něm otevírá témata, nad kterými by se zřejmě nezamyslel. Zařadil se v oscarovém klání mezi francouzské Bídníky, španělskou Bolest a slávu, makedonskou Zemi medu a samozřejmě jihokorejského Parazita, který podle očekávání v sekci zahraničních filmů zvítězil a navzdory očekáváním zvítězil i ve všech ostatních hlavních sekcích, kde byl nominován, čímž přepsal dějiny oscarové historie. Corpus Christi je také jedním z filmů, které nabourávají tradiční témata současného Hollywoodu a snaží se otevírat akutnější a důležitější látky, díky čemuž se neanglicky mluvenému filmu otevírají dveře mimo země vzniku. A ač sice zvítězil Parazit, je to neanglicky mluvený film celkově, který je momentálně na velkém vzestupu, a na zemi vzniku vlastně vůbec nezáleží. Corpus Christi je potřebný autentický film, kterými Evropa i další kontinenty v poslední době překvapuje čím dál více. Američané se skutečně budou muset naučit číst titulky, protože je velká škoda Corpus Christi nevidět a nemoct o něm přemýšlet. Do klasické distribuce zamíří na začátku dubna.

Corpus Christi
režie Jan Komasa
Polsko, 2019, 115 min

Finsko-lotyšská koprodukce, která vznikala mimo jiné také ve spolupráci s Českou republikou, je svým tématem skutečně neotřelá a otevírá něco, o čem se dosud v kinematografii vůbec nemluvilo. Na příběhu dvou podivínů, které svede náhoda dohromady, totiž popisuje snímek Psi nenosí kalhoty erotické praktiky svazování, dušení a hraní rolí, takže pojednává o jednom z možných potěšení, které je tématem tohoto Artiklu. Skvělí Pekka Strang a Krista Kosonen se objeví na plátnech českých kin už 15. února 2020.

Hlavnímu hrdinovi Juhovi je přes čtyřicet a žije s dospívající dcerou v domě u jezera. U toho jezera, kde se mu před lety utopila manželka, na kterou dodnes nemůže zapomenout. A zatímco se mu dcera vzdaluje víc a víc, on nachází útěchu v podobě jiné lásky mimo domov. I přesto, že do BDSM salónu vstoupil původně omylem, se do dominy Mony šíleně zamiloval a chce jí vidět čím dál víc. Hranice tam překračuje nejen on sám, když se z čistě profesionálního vztahu stává osobní, ale také Mona, když mu dopřává více dušení, než je schopný zvládnout.

Komedie, tragikomedie, romance nebo thriller?
Poutavý námět dostojí svým kvalitám na plné šíři. Režisér Jukka-Pekka Valkeapää je už ve Finsku vcelku zavedené jméno, ostatně za svůj předchozí film Uprchlíci byl mnohokrát oceněn. Po čtyřech letech se však vrací s o hodně údernějším a promyšlenějším snímkem, který je žánrově velice těžce zařaditelný. Pro někoho to může být komedie, pro někoho romance, našel by se určitě i zastánce žánru thrilleru. Je to však rozhodně snímek, na který se bolí dívat. Režisérovi se skutečně povedlo přenést tu bolest, kterou musel trpět hlavní hrdina snímku, na diváka. Obsahuje scény, na které se slabší povahy nebudou schopny dívat, například snímání zhnisaného nehtu, který přivádí celou linku s pohlížením na Juhovu bolest téměř k dokonalosti. Absolutním vrcholem je pak ale scéna v Monině bytě, zasazená téměř na konec filmu, která vám zůstane v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí.

Atmosféra, ze které mrazí
Emočně vypjaté scény ze salónu, které snímek nabízí, jsou opravdu bravurně natočené. Psi nemají kalhoty mají navíc jasně vyhraněnou temnou vizuální stránku, kterou si drží po celou dobu, ať už v tmavém salonu, anebo na pochmurných večerních ulicích. Střídání prostředí mezi salónem, domem a nemocnicí, kde Juhu pracuje jako kardiochirurg, není skoro znát, i když jsou všechna něčím specifická. Jediné, co se odlišuje od zmíněných tří lokací, jsou Juhovy vzpomínky na utopenou manželku, které jsou naopak snímány příjemnějším a méně drastickým způsobem, čímž jasně popisují Juhův vztah k dané osobě. Zajímavou složkou je pak příběhová linka Juhovy dcery Elli, která bohužel není nijak více rozvinutá, což je veliká škoda a snad jediné mínus této finské novinky. Mezi plusy patří výše zmíněná kamera, skvělé herecké výkony hlavních dvou představitelů Pekky Stranga a Kristy Kosonen, se kterými prožijete podivný příběh opravdu od začátku do konce, a temná hudba českého skladatele Michala Nejtka, která už jenom podtrhla atmosféru celého filmu, ze kterého chvílemi mrazí.

Současný sever
Pro každého je romantická komedie trošku něco jiného. Někdo si rád pustí vánoční Curtisovu klasiku Lásku nebeskou a je spokojený, někomu stačí Janákovo LOVEní (mimochodem s Ester Geislerovou, která ve snímku Psi nemají kalhoty hraje Juhovu bývalou ženu), někdo může za romanci považovat Tvář vody Guillerma del Tora, a pro někoho bude novou romantickou klasikou tenhle film, protože romantické vzplanutí rozhodně obsahuje, jen snad místo sexu a láskyplných dialogů o dětech nabízí něco trochu jiného a méně vídaného. Příběh s temnou atmosférou BDSM salónu patří mezi nejoriginálnější počiny současného severu Evropy a mezi mozaiku tamní tvorby, orientované na psychologické či krimi thrillery (dánští Synové Dánska, islandský Bílý bílý den) a sociální dramata (dánská Srdcová královna, norská Psychobitch), vlastně skvěle zapadá. Ať už je to komedie, drama nebo romance, poselstvím snímku zkrátka je, že láska je láska. Kdekoliv a za jakýchkoli okolností.


Psi nenosí kalhoty
režie Jukka-Pekka Valkeapää
Finsko / Lotyšsko, 2019, 105 min.

Noah Baumach je americký režisér, který natáčí od konce devadesátých let. Dvacet let mu ale trvalo, než přišel na scénu s filmem, který by byl oceněný kritickou i diváckou obcí právě tak jako Manželská historie. Komediální drama a rozvodu je vztahovou intimní zpovědí, která je v současném měřítku žánru vcelku výjimečná nejen svou opravdovostí, ale také tím, že se jedná o další velmi ceněný film, který letos vyprodukoval Netflix.

Začátek je vcelku nevinný. Dvě postavy, Nicole a Charlie, voice-overem popisují to, co na sobě mají rádi. Nevinnost se však změní ve chvíli, kdy se divákovi naskytne pohled do místnosti, kde se právě oba dva nacházejí. Začíná tím příběh, ve kterém je střídavě do smíchu a do breku a který je plný velkých či malých pravd, jež denně prověřujeme. Nahlíží do vztahu umělecky zaměřené dvojice – zatímco je Charlie významný divadelní režisér, který právě chystá svou první hru na newyorském Brodwayi, Nicole je herečka, která právě dostala roli v připravovaném seriálu, ten se ale natáčí v Los Angeles. Jejich vztah se tak začíná rozpadat na kousky a oni dělají, že to nevidí. K tomu mají osmiletého syna Henryho.

Nad příběhem si hlavu lámat nebudete
Řeknete si zřejmě, že tento příběh není nijak originální ani přelomový. A máte naprostou pravdu – není. Co je ale důležité, ani se o to nesnaží. Právě naopak, Baumach se snaží tento klasický hollywoodský příběh pouze uchopit jinou formou, kdy příběh není rozhodně nic, na co by se měl divák zaměřovat. Je fádní, jasně načrtnutý a striktně daný. V tom ale tkví kouzlo toho, proč je Manželská historie solidním dramatem a pro Baumacha dosavadním vrcholem jeho tvorby. Zatímco se divák nemusí soustředit na kdejaké milostné pletky, co se v příběhu motají, typu „co, kde, s kým a jak“, je více zaměřen na samotné dialogy a primárně hereckou akci. Ta je totiž tím, co snímek povznáší na naprosto jinou úroveň.

Životní výkony
Herectví Scarlett Johansson a Adama Drivera nabízí neskutečně procítěné a uvěřitelné výkony, které ústí v to, že si na internetu hledáte, jestli spolu ti dva skutečně nežijí, protože Manželská historie spíše vypadá jako dokumentární snímek. Adam Driver se svým suverénním výkonem dokazuje pozici jednoho z nejtalentovanějších nových herců dneška a stává se jasným kandidátem pro letošní Oscarové klání, ostatně jako film samotný. Famózní práce s herci dokazuje Baumachův potenciál pro další komornější příběhy s pár herci v jednoduchých kulisách, v čemž právě spočívá síla filmu. Dost možná se tak stane Woody Allenem 21. století – užívají vcelku stejných postupů a jejich styl se značně podobá. A Allen rozhodně potřebuje nástupce, to je fakt.

Příběh platný v jakékoli době
Důležitý je také vizuál filmu, který je nestandardní nejen formátem, ale také kamerou, která míří na osmdesátky a devadesátky, což je právě období, kdy byly podobné dramedie o rozvodech vcelku populární. Pokud film porovnáme například s legendárním snímkem Roberta Bentona Kramerová vs. Kramer, najdeme toho vcelku mnoho podobného. O kameru Manželské historie se postaral Robbie Ryan, který se v poslední době vcelku prosadil díky Favoritce Yorgose Lanthimose nebo Loachovu Pardon, nezastihli jsme vás. Vizuál se však dá chápat nejen jako pocta minulosti, ale také jako nadčasovost, respektive nezávislost na době. Může se totiž odehrát kdykoli, ať už je rok 1975 nebo 2020. Doba se mění, my chybujeme neustále. To je další z témat, které protíná Manželskou historii. Sleduje hlavní postavy jako lidi, kteří přirozeně chybují a své chyby se snaží napravovat. Snímek ale neříká, co bylo špatně a co dobře. Nechává diváka přemýšlet. Tragikomický snímek moc nedovysvětluje, a to nejen jednání postav a jejich činy, ale také další maličkosti. Nikdy se tak nedozvíte pointu vtipu o paní v kadeřnictví. A ten měl potenciál.


Manželská historie
režie Noah Baumach
USA, 2019, 136 min