Ve čtvrtek 3. října zahráli v Paláci Akropolis The Plastic People of the Universe, aby oslavili 45 let od svého vzniku. Zaplněný sál slyšel většinu z legendárních skladeb. Stejně tak i celou řadu nových z alba Maska za maskou. Z těch bylo více než patrné, že kapela má stále co říci – v dnešní instantní době možná dokonce více, než v některých minulých obdobích. Koncert se nesl v důstojném duchu hodném jména skupiny a jejích členů, dalek pompézním oslavám interpretů středního proudu. Na závěr, po více než dvou hodinách psychedelické hudby, bylo až uklidňující, když zazněly smířlivé Muchomůrky bílé. Protože člověk ze zoufalství snadno pomate se…

Pecka od roku 2009 vzklíčila, překonala dětské nemoci, pubertu a nadechla se k rozletu do světa. Je z ní mladá slečna, která se stala známou s elegancí sobě vlastní a pravidelně bývá viděna po Praze v lepších podnicích. Mimo jiné i v café V lese, kde v červnu oslavila své čtvrté narozeniny.

V jednom z hlavních center současné nezávislé scény, kultovním podniku pražských hipsterů, nebo prostě jen v příjemném místě ve Vršovicích, jak kdo chcete, proběhla druhý červnový pátek neobvyklá párty. Kdo přišel na čas, tak si, jak už to tak na večírcích bývá, musel chvíli počkat. Ideálním místem k tomu bylo přízemí kavárny, kde bylo příjemné ukrýt se před žárem rozpálené Krymské. Postupem času se lesní suterén začal plnit, přicházeli hosté známí i neznámí, mladí i odrostlejší, veskrze však příjemní a milí, a hlavně, hlavně hypergalaktičtí. Lesky jako blesky, flitry, barvy i umně smotané kusy staniolu zdobily roztodivné, leč vesměs bizarně elegantní oděvy příchozích tak, jak to kosmu sluší.

Prostor se postupně zaplnil za elegantního setu DJe Sestry a s prvními tóny kapely My Name Is Ann se větší část vesmírných stvoření přesunula od baru na parket. Stálo to za to. Bicí, saxofon, klávesy a k tomu zpěv do rytmu, při němž jen málokdo dokázal pouze přihlížet. V průběhu jejich vystoupení mnozí využili lákavou nabídku nechat se nalíčit od členek souboru Amanitas, těch, které samy byly nejhypergalaktičtější z celého lesního kosmu a během večera předvedly spolu se svými hypergalantními a hypergalaktickými protějšky rej plný roztodivných masek, kreací a světel. O originální vizáž byl na oběžných drahách takový zájem, že se na všechny ani nedostalo, ale i přesto byla výsledkem záplava obličejů, které sice v přítmí klubu základními rysy člověku připadaly povědomé, ale přece jen bylo nutné chvíli přemýšlet, na koho že to právě narazil.

V druhé půlce noci pak DJ Paolo di Maki roztančil i ty, kteří se zpočátku zdráhali, a na parketu bylo čím dál těžší najít kousek prostoru pro nadpozemské kreace. Čas běžel v rytmu hudby ordinované dle nálady publika s chirurgickou přesností vesmírnými mlhovinami jen tušenými v dálavách a noc gradovala s energií ne nepodobnou výbuchu supernovy.

Všechno ale jednou končí a i Pecka může mít čtvrté narozeniny jen jednou za život. Když se pak čas pomalu, ale jistě nachýlil a probdělá noc se blížila rozednění, trousili se ještě ztichlými vršovickými ulicemi na noční spoje, taxíky a neosvětlené bicykly zmalovaní, barevní a vyčerpaní, ale určitě o něco šťastnější lidé Pecky.

Podzimní turné skupiny Umakart vyvrcholilo koncertem v pražské Akropoli. Bylo to temné, bylo to ponuré, ale i přesto s jiskřičkou naděje kdesi v dálce. Přesně v duchu jejich nového alba Vlci u dveří.

Palác Akropolis svítí do mrazivého večera jako maják přístavu, kam vplouvám, abych za chvíli stál pod pódiem, ze kterého se linou první tóny večera. Projekt ILLE, který vystupuje v roli předkapely, je pro mě příjemným překvapením. V čele s éterickou Olgou Königovou, známou z kapely Obří broskev, se vyznačuje nenuceným a příjemným popem v tom nejlepším slova smyslu a lyrickými texty. V tu chvíli si uvědomuji, že jsem vděčný za další českou kapelu, jejíž skladby nejsou v primitivní angličtině, za kterou se mnozí snaží skrývat nezajímavost a vyprázdněnost toho, co zpívají.

Nedílnou součástí koncertů v rámci turné Umakartu je básník a prozaik Jan Těsnohlídek, který vstupuje na pódium vzápětí po ILLE. Jeho dvě básně jsou na aktuální desce zhudebněny. Velmi osobitým, naléhavým a do značné míry až znepokojujícím projevem recituje několik svých textů. Jsou pochmurné a podmračené jako neutěšené zimní dny, které se kolem nás valí, a když z nich přece jen vysvitne tu a tam náznak naděje, je vzápětí zadupán do země novým přívalem slov. Mám pocit, že většina lidí v sále moc dobře rozumí, o čem básně jsou, že zná ty pocity, že ví, o čem Těsnohlídek mluví, což také projevuje nadšeným potleskem. Z básní i z přednesu je velmi zřejmé, že autor nepíše o ničem, co by si sám neprožil, sálá z nich autentičnost a potřeba vyjádřit svoje niterné pocity.

Pochmurná dospělost
Kolem půl deváté se v sále setmí a s úvodními tóny skladby Praděd, jež byla již před několika lety nahrána projektem Jaromír99 & The Bombers, vystupují z modře prosvícené mlhy postavy Jaromíra Švejdíka, Jana P. Muchowa, Dušana a Tomáše Neuwertha a Jiřího Hradila. Umakart. Atmosféra, kterou krájí Švejdíkův hluboký hlas, pro aktuální desku poněkud netypicky opravdu připomíná jesenické kopce známé z poetiky kapely Priessnitz. Po úvodní písni muzikanti zahrají většinu skladeb z aktuálního alba, ale i věci starší, které vyšly na debutu Manuál v roce 2004. Ty mají nová aranžmá a zapadají tak do současného stylu souboru, o kterém by se dalo říci, že je přímočařejší a dospělejší. Na druhou stranu však postrádá jistou velmi příjemnou naivitu a lehkost, která byla cítit z první desky.

Pohupuji se do rytmu, popíjím víno a rozhlížím se kolem sebe. Klub je zcela zaplněn, možná dokonce úplně vyprodán. Vyprodán pestrou směsicí lidí nejrůznějšího věku i vzhledu, včetně postarších vlasatců, jistě pamatujících začátky tehdy punkových Priessnitz, rozpustilých, lehce postpubertálních holek i distingovaných intelektuálů. Nikdo však nevypadá, že by přišel jen kvůli velkému a nečekanému úspěchu písně Půlnoční z loňského roku, kterou se hudební projekt dostal do širšího povědomí, a to i prostřednictvím nejrůznějších pofidérních rádiových stanic, které ji hrály, ač by si jinak na kapelu ani nevzpomněly. Naopak. Připadá mi, že skupina má vyzrálé publikum, které ví, co od ní může čekat a také ví, že to dostane. I z tohoto důvodu myslím, že není potřeba se podrobně rozepisovat o mistrně odehraném koncertu a profesionálním výkonu jednotlivých muzikantů, kteří dohromady tvoří velmi kompaktní celek. To by bylo u hudebníků tohoto formátu zbytečné.

Sídlištní poetika
„Můžeš se schovat do skříně / klidně se můžeš schovat i doprostřed pokoje / stejně tě najdou,“ recituje Jan Těsnohlídek do hudby v písni Vlci u dveří, při níž se přidává ke kapele. Spolu s neutěšenými šedivými paneláky, které jsou promítány za pódiem a tvoří současný originální vizuální styl projektu, mi z toho běhá mráz po zádech. Podobný pocit mám i při písni Ve 4 ráno, jejíž slova jsou rovněž z pera Jana Těsnohlídka. Ani Švejdíkovy texty na aktuální desce nejsou veselé, ale přece jen se mi v nich většinou daří najít náznaky pozitivního pohledu na svět. Jako třeba ve skladbě A venku zase prší, při které se na pódiu objeví Olga Königová, aby v pravou chvíli řekla do mikrofonu půvabné: „Miluji tě“, za což sklidí od publika nadšený aplaus.

Koncert se blíží do finále. Jako přídavek si diváci vychutnají ještě další čtyři písně včetně balady Pět Tibeťanů, která na závěr otupí tu syrovost, neutěšenost a melancholickou beznaděj alespoň náznakem přítomnou ve většině předchozích písní. Jsem rád. Není radno vstupovat do noci s takovými pocity. A už vůbec ne na Žižkově. Člověk nikdy neví, kde zrovna čekají vlci u dveří.

UMAKART + host ILLE, Jan Těsnohlídek ml.
proběhlo 13. 12. v Paláci Akropolis
Kubelíkova 27, Praha 3