Co vás napadne, když se řekne Afrika? Vzhledem k posledním událostem zřejmě válka v Libyi, revoluce v Egyptě, ty sportovně naladěné vuvuzela a mistrovství ve fotbale. Pro jiné je Afrika synonymem chudoby a hladu. Paradoxně, neboť Afrika je svým nerostným bohatstvím tím nejbohatším kontinentem. A „díky“ tomuto paradoxu, který stojí za současnou politickou a ekonomickou situací černého kontinentu, v Africe potkáte i lidi, kteří nepřijeli na safari, ale pomáhat. Dobrovolníci. Jedním z nich je Marie Kuriaková, která prožila tři měsíce v Mosambiku.

„Já jsem do Mosambiku původně ani nechtěla jít,“ prohlásila Mária hned na začátku. „Vůči Africe jsem měla zpočátku averzi, protože tam každý jezdí a pomáhá. Ale pomoc nepotřebuje jenom Afrika!“

Kam jsi původně chtěla jít?
Vždy jsem toužila jít do Jižní Ameriky, Brazílie nebo Argentiny. Ale nakonec jsem cestovala do Afriky. Mým primárním cílem totiž bylo pracovat s osiřelými dětmi nebo s dětmi z problémových rodin a organizace, přes kterou jsem jela, nabízela pro tuhle práci Mosambik.

V Mosambiku jsi pracovala ve více dětských centrech. Co práce dobrovolníka obnáší?
Práce dobrovolníka je různorodá, od administrativy přes ošetřování až po učení. Můžete pracovat s umírajícími, pečovat o lidi s AIDS nebo kopat studně někde v divočině. Já jsem pracovala ve venkovských dětských centrech. Byla jsem v Africe jenom na tři měsíce, proto jsem jich vystřídala víc. Za tak krátký čas se nedá vybudovat s dětmi hlubší vztah. Mojí prací bylo si s dětmi hlavně hrát. Ale samozřejmě že to nebylo jen o zábavě. Měla jsem na starosti také jejich přebalování, krmení, úklid, kosení trávy nebo pomoc v kuchyni a další činnosti.

Jak se děti dostanou do dětského centra?
V centru jsou úplní sirotci, o nichž nikdo nic nevěděl, když je přijímali. Rodiče je například nechali v nemocnici a už se pro ně nevrátili. V centru jim pak odhadli věk a někdy také dali nové jméno. Jsou tam i děti, které přinesli přímo jejich rodiče, protože už o ně nedokázali pečovat. Do centra přicházejí i děti, které byly doma zneužívány. V tomto případě donesou dítě do centra příbuzní nebo sousedé, ve snaze ochránit je. Ale jak jsem říkala, v centru je mnoho dětí, které své rodiny mají. A centrum pečuje nejenom o děti, ale také o lidi z ulice.

Jaký je nejčastější provozní problém? Pitná voda?
Voda je v Mosambiku opravdu vzácná. V hlavním městě je sice vodovod, ale pokud vám neřeknou, že z něho vodu můžete pít, nepijte ji. Je potřeba vodu nejdřív převařit. Na vesnicích jsou zdrojem pitné vody studny. Jejich počet závisí na velikosti vesnice i na financích, které může vesnice do vybudování studny investovat. Co se týče domácích, tak ti pili vodu přímo ze studně. My jsme ji ale pro jistotu dezinfikovali.

Říkala jsi, že dětská centra zajišťují i vzdělání. Čím se liší mosambický vzdělávací systém od českého?
Školní rok začíná v únoru a trvá do konce října. V Mosambiku musí dítě projít dvanácti třídami, přičemž mezi některými z nich absolvuje povinné zkoušky. Jestliže zkoušku nesloží, opakuje ročník. Na základě bodů, které dítě takto získá, se dostane, nebo nedostane na vysokou školu.

Největším problémem je nedostatek učitelů. Není to však to samé, jako když se řekne, že v Čechách je málo učitelů. Mosambik má zhruba 21 milionů obyvatel, z toho kolem 40 % dětí do čtrnácti let. Tohle je jeden z velkých problémů. Ve snaze vzdělávat děti se často stává, že učí i nekvalifikovaní lidé. Což bohužel není vždy to nejlepší řešení.

Myslím, že velkou pomocí tam jsou právě centra, která vzdělávají nejenom děti, ale organizují i různé kurzy pro tamní lidi. A ti jsou za to opravdu vděční, protože díky vzdělání si můžou najít práci.

V našich zeměpisných šířkách vnímáme děti z ulice a dětských domovů s jistým odstupem. Jak je to v zemi, kde téměř polovinu obyvatelstva tvoří děti?
V Mosambiku je velmi lehké stát se člověkem z ulice. Nejsou to však stejní bezdomovci, jakými jsou lidé bez domova u nás. Tamní lidé se pro to víceméně rozhodli, aspoň mně osobně to tak připadá. Mají mnoho cest a příležitostí, jak se zařadit do společnosti. Více než 80 % lidí žije z méně než jednoho dolaru na den. Proto se tak lehce dostanou na ulici. Stačí, když umře manžel a žena rázem nemá žádný způsob, jak se postarat o své děti. Ženy totiž hledají práci ještě hůře než muži. V Mosambiku není výjimkou, když za prací lidé docházejí (!) dvě, někdy i tři hodiny.

Jací tedy jsou lidé z Mosambiku?
Jsou příjemní, otevření, milí, vždy připravení si s vámi promluvit. Mosambik je krásná krajina s modrým nebem, plná slunce a otevřených, milých lidí.

Slavnostní zahájení proběhlo minulý čtvrtek, kdy se promítla trojice filmů: Fair Game, Mama Gogo a Odnikud někam. Letošní festival je věnován švédskému filmu, takže všichni nadšenci Ingmara Bergmana, ale i současných režisérů se určitě přijdou na své.

Jako vždy má Febiofest hned několik kategorií jako jsou například Kino Latinské Ameriky, Gay a lesbické kino, Kino proti proudu a další. Filmy jsou tematicky různorodé a na plátně se tak můžete těšit jak na známé tváře jako např. Julien Moor, Sean Penn, Milan Lasica, ale také na tváře neznámé. Osobně pak můžete potkat australského režiséra Petera Weira (Gallipoli, Společnost mrtvých básníků), který si letos převezme cenu Kristián za přínos světové kinematografii, nebo Helmuta Bergera, známého z filmu Soumrak bohů nebo Ludvík. Za domácí „československou“ scénu se na festivalu objeví Milan Lasica, Václav Kadrnka nebo Jan Wolf.

Na stránkách festivalu najdete nejen podrobný program, ale i čas diskuze s osobnostmi či projekce zdarma mimo kino, které se letos konají na letišti Ruzyně. Dopravíte se tam festivalovým autobusem. Web informuje i o doprovodném programu, který zahrnuje 50 koncertů, které začínají každý den od 18 hodin v areálu Cinestar Anděl.

Svetová kinematografia je vskutku bohatá na rôzne biografie známych, či menej známych osobností. Film o živote väzňa, ktorý sa zapísal do Anglických novodobých dejín, sa rozhodol natočiť režisér Nicolas Winding Refn (Pusher, Bleeder).

„Volám sa Charles Bronson,“ znie prvá veta snímku o jednom z najznámejších väzňov Veľkej Británie. Charles túži byť hviezda a opájať sa popularitou, ale tento sen sa mu však postupne rozplýva. V škole nijako nevyniká, šport taktiež nie je jeho silná stránka. V čom by mohol taký priemerný chlapec ešte vyniknúť?

V bitke
Pre Charlieho nie je nič jednoduchšie, ako zmastiť svojho spolužiaka, či dokonca učiteľa, ktorý na neho zvýši hlas. Príbeh začína naberať na obrátkach vo chvíli, keď vylúpi poštu, s ktorej si odnáša pár drobných. Americký súd to ale vidí na sedem rokov vo väzení. V samote a medzi chladnými múrmi si Charlie rýchlo zvyká a pochopí, že cesta za slávou vedie práve tadiaľto – stať sa najobávanejším bitkárom a väzňom Anglicka.

Neuplynie ani deň, kedy by sa väzeň Bronson s niekým nepobil. Najviac obľuboval hromadné bitky s väzňami i dozorcami: on sólo a všetci proti nemu. Charles mal vskutku veľkú silu, za ktorú si vyslúžil samotku na niekoľko rokov.

I keď sa Charliemu podarí dostať spať na slobodu, dlho si ju neužije. Neustále bitky a šarvátky ho za jeho obľúbené mreže opäť dostanú. Tentokrát si s ním nevedia rady ani v jednej z najstráženejších väzníc a tak sa Bronson dostáva na psychiatriu. Mnohí ľudia by tam zrejme aj skončili, ale Charles Bronson nie! Putuje naspäť do väzenia, kde je bitka na dennom poriadku.

Citeľné kontrasty
Film Bronson je vskutku zaujímavo spracovaná tematika o násilníkovi a väzenskej star. Režisér film neponechal len v kontúrach dokumentu, práve naopak. Nejen vďaka úvodnému prológu je hlavní hrdina akýmsi sprievodcom, bavičom publika – jednotlivé scény z reálneho života sú totiž prerušované simulovaným vystúpením Bronsona v divadle na jeho vlastnej show. Vo filme sú citeľné kontrasty symfonickej hudby a väzenského prostredia, umenia s násilím a mnohých ďalších protikladov, vďaka ktorým nadobúda snímok odľahčenú atmosféru, ktorá sa mieša so smutnou realitou.

Trailer k filmu

Příběh sleduje osudy čtyř mladíků – Petra, Aleše, Popelky a Míti od chvíle, kdy jim soudruzi z Veřejné bezpečnosti vydali občanské průkazy, což bylo tehdy v patnácti letech, až do jejich osmnáctých narozenin, kdy se hlavním cílem stalo vyhýbání se vojenské službě. V letech 1974–1977 bylo vidění světa černobílé – buď jste se stali poctivým členem strany, nebo trnem v oku. Mládež se vždy více příklání k druhé možnosti. Účesy na „máničku“, schůzky na kopci za městem, mixování „čúča“, poslouchání amerických LP a humorná rebelie vůči režimu se však klukům nevyplatí. Mnoho věcí totiž není tak, jak se zdá…

Osvědčení autoři
Snímek vznikl na základě literární předlohy Petra Šabacha, kde se o scénář postaral skvělý Petr Jarchovský. Režisér Ondřej Trojan používá tzv. flashbacky velice rozumě a filmu to vůbec neškodí. Útržkovité, necelistvé vyprávění osciluje mezi příběhy čtyř povahově odlišných kluků, které drží pohromadě přátelství a stejný pohled na dobu. Pestrá paleta postav je na plátně výborně vykreslena i díky nehercům, kteří podali úctyhodný výkon, a za pomoci profesionálních herců ve vedlejších rolích je film opravdovou lahůdkou pro fajnšmekry. Za zmínku stojí i slušná práce slovenského kameramana Martina Štrby, takže kvalitní záběry film nepostrádá, naopak využívá různých technik na dokreslení atmosféry v tehdejším Československu.

Tragikomedie je oblíbeným žánrem českých režisérů, zejména Jana Hřebejka, a filmem Občanský průkaz mu zůstal věrný i Ondřej Trojan. Zde sázel režisér na jistotu, která potěší většinu fanoušků českého filmu. Mrazivé vyprávění o životě před sametovou revolucí vám nabídne prostor pro úsměv i pro zamyšlení. 137 minut je na české poměry ale příliš dlouhá stopáž a film tím i trochu ztrácí na dynamice.

Hezky česky
Koho má tedy film oslovit? S pomocí vkusného puberťáckého humoru i hudby zaujme všechny nadšence české filmové klasiky. Sympatický snímek nejenom rozesměje, ale může vyvolat diskusi, jak to tehdy doopravdy bylo anebo i nebylo. Občanský průkaz každopádně stojí za shlédnutí, je vskutku vydařeným snímkem letošního roku. Je plný vtipu, krásných scén, ale zejména některé „hlášky“ si říkají o svoje zlidovění.

Trailer k filmu

Režisér Lee Daniels natočil kvalitní nízkorozpočtový film o životě a síle člověka. Precious je příběh šestnáctileté afroameričanky Claireece „Precious“ Jones, která dokáže vstávat znovu a znovu ze dna.

Jednoho dne, když se to stalo poprvé, byla Precious ještě malá holčička. Tatínek ji vzal za ruku, pozorně si ji prohlídnul a povalil ji na postel. Ještě to celkem nechápala. A možná ano, jenom se bála odporovat. Najednou už nebyla ve svém pokoji. V mysli se přenesla do vlastního světa, kde nebyla bolest, jenom radost a zapomnění. Zapomnění, že zažila svůj první pohlavní styk… A tak se Precious stala poprvé matkou.

Teď je v osmém měsíci a čeká druhé dítě se svým otcem. Když se to ve škole provalí, snaživá ředitelka ve snaze pomoct posílá Precious do alternativní školy. Zde potkává charizmatickou učitelku Ms. Rain i nové spolužačky, ze kterých se brzy stanou kamarádky. Pologramotná obézní černoška se konečně začíná začleňovat do společnosti. Konečně se cítí jako člověk a poznává, co je radost.

To však ještě nestačí. Domácí tyranie matky je to, co tíží Precious nejvíc. Šikana, opovrhování, ponižování a násilí… Matka nenávidí svou dceru – tu obézní dívku, která jí vzala muže. Precious je na ni ale finančně odkázaná, nemůže odejít z domu jen tak. Anebo ano?

Přístup a péče, která se Precious v nové škole dostává, ji mění v silnějšího člověka. Těší se na své druhé dítě, vzdělává se, ale hlavně touží být dobrou matkou. Dát svému dítěti všechno. Precious přivede na svět zdravého chlapečka Abdula. Po několika dnech v nemocnici se musí oba vrátit domů. Co tam ale naleznou?

Nový film režiséra Lee Danielse je zahalen množstvím emocí, které pulzují přes kameru, střihem a hlavně výkony herců až k lidem sedícím v kině. Šokující a zdrcující příběh mladé dívky není jenom výpovědí, ale i odrazem skutečného života osmdesátých let v Americe. Film je silným svědectvím sociální tematiky, svědectvím o problémech černošské komunity a začlenění se do společnosti.

Scénář k filmu vychází z románové předlohy Push od autorky Sapphire a je obohacen o množství slangových výrazů a zejména vulgarismů, které tlačí autenticitu příběhu do popředí. Skvělé herecké výkony hlavní hrdinky Gabourey Sidibe a její matky Mo‘Nique zaručily filmu Oscary a uznání kritiků. Ale hlavně dokonale vtáhly diváka do světa mladé Precious.

Černá pokožka, šestnáct let, nadváha, zdrcující dětství s vyhlídkou otřesné budoucnosti – to je Precious, mladá dívka z Harlemu.

Trailer k filmu