Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Horalský svéráz
Během návštěvy jsme měli také to štěstí prohlédnout si „košku“ – tak zní v gruzínštině název pro vysoké kamenné věže, které tvoří dominantu snad každé gruzínské vesnice. Tyto věže byly vystavěny jako úkryt v dobách nepokojů – ať už válečných, nebo v rámci krevní msty, kdy jeden rod válčil s jiným. O lidech ze Svanetie se v Gruzii říká, že jsou svéráznější a divočejší než obyvatelé jiných oblastí. My jsme se naštěstí setkali většinou s přátelským přijetím. Několik nepříjemností, na které jsme během pobytu narazili, se týkaly peněz, přesně řečeno toho, že se nás někteří podnikavci snažili „natáhnout“, jak se dalo (ovšem to se opravdu netýkalo jen oblasti Svanetie). I na to je třeba se připravit, zvlášť pokud budete cestovat ve větší skupině – turisté prostě budí pozornost a pro mnoho místních lidí, zvlášť z těch turisticky provařenějších oblastí – symbolizuje takový turista „oslíčku otřes se“.

Tyto zážitky ovšem bohatě kompenzuje pohostinnost a vstřícnost na straně druhé. Například nezapomenu na to, jak nás nahoru do Užghuli vezla pohraniční stráž v terénní Toyotě. Já a kamarádka jsme seděly s vojáky v autě, kteří pouze odsunuli kalašnikovy, abychom se vměstnaly, další tři členové výpravy seděli na korbě a takto jsme šplhali po serpentinách.

Co se týče silnic, je to v Gruzii občas „o hubu“. Asfaltky v pravém slova smyslu tu jsou jen na hlavních tazích, jinak si pod pojmem „silnice“ představte spíš polní cestu, kde je třeba vyhýbat se dírám, kalužím a troubením odhánět okolo polehávající krávy. Adrenalinovým zážitkem je pak jízda do hor, kde často nejsou žádné zátarasy, takže z okýnka maršrutky vidíte pod sebou propast a před sebou cestu plnou výmolů.

Policie v Poti
Ve Svanetských horách jsme strávili asi šest dní, pak jsme se přesunuli směrem k Černému moři. Tato cesta měla jednu kuriózní zastávku, a sice v přístavním městě Poti. Tam jsme se ocitli někdy v 11 hodin večer a než jsme se rozkoukali, kde hlavu složíme, objevilo se vedle nás policejní auto. Policisté se obávali, aby se nám takhle v noci v centru něco nestalo, tak nás vzali s sebou na stanici, pohostili solenou sušenou rybou a poté domluvili u jednoho staršího pána přes ulici, že si u něj na zahradě můžeme rozložit stan. Bylo vedro, a tak jsme spali pod širákem. Sotva ale člověk vytáhl rameno ze spacáku, už dostal desítky štípanců od komárů, kterými se tato oblast hemží. Kromě nás pěti byl na zahradě ještě jeden tvor – a sice starý kůň, který napřed jen tak popocházel kolem, pak si přiklekl vedle nás a dřímal taky. A jak už to v Gruzii bývá, ráno jsme byli pohoštěni pálenkou a pokonverzovali, jaká je ta daleká Česká republika a jak se tam žije. Zvlášť policista jménem Zaza byl velký fanda českého fotbalu a znal víc jmen fotbalistů než většina z nás. Na závěr nás policisté zavezli na místo, odkud jela maršrutka do Batumi, a my jeli vstříc Černému moři. Po týdnu v horách, kde jsem využila například teplé rukavice a čepici, byla černomořská oblast vítanou změnou. Podtrženo sečteno – když nevíte kudy kam, obraťte se na místní policisty.

Jedeme na jih (Batumi a Achalcykle)
Na město Batumi jsou Gruzínci velmi hrdí. Je to vyhledávané přímořské letovisko už od dob SSSR. Najdete tu všelijaká turistická lákadla a turistické pasti. Má uvolněnější atmosféru, zároveň se ale přibližuje klasickým turistickým destinacím. Ovšem byl to opravdu balzám po všem tom trmácení si zaplavat v moři, které bylo zrovna ty dva dny krásně čisté.

Z Batumi jsme se vydali do Achalcykle, kde je kousek za městem starobylý klášter z 6. století. Jeden člen naší party tam byl minulý rok, a tak se chtěl pozdravit s mnichy. Když jsme se na klášter ptali místních lidí, někteří nás odrazovali od tak dlouhé cesty pěšky. Na to je třeba se také připravit – v Gruzii působí turisté stále jako exoti, zvláště ti, kteří lezou do hor. Pro obyčejné lidi je taková „zbytečná“ aktivita naprosto nepochopitelná. Na druhou stranu pak ale v horách potkáte osmdesátiletou stařenku, která dohlíží na svoje stádo ovcí, a muže kosící trávu pro svůj dobytek na neskutečně strmých stráních.

Vardzie a cesta s popem
Před koncem našeho výletu jsme se na pár dní zastavili ve Vardzii, což je město vytesané do skály. Nachází se jižně, blízko tureckých hranic. Zde jsme zažili mimo jiné slavnost Jana Křtitele. Zástupy lidí se sjely ke kapli vytesané ve skále, ke které museli přebrodit řeku. V silném proudu a bosky to byl trochu adrenalin, všichni jsme vytvořili pevný řetěz a drželi se jeden druhého. A úplně na závěr jsme zažili opravdovou „jízdu snů“ – ve stařičkém rozhrkaném autobuse s farní společností a popem. Zde došlo na zpívání lidových písní a samozřejmě se nám dostalo výborného pohoštění. Uprostřed cesty se autobus porouchal, a tak jsme stáli v serpentinách a čekali. To už jsme posíleni čačou konverzovali směsicí gruzínštiny, ruštiny a jakési panslovanštiny – dokonce došlo i na teologickou debatu s popem na téma, zda do nebe půjdou jen ortodoxní křesťané nebo všichni dobří lidé. Jednoznačného konsenzu jsme se nedobrali. Pop potom požehnal autobusu, který se kus cesty kodrcal po úzké silnici v serpentinách. To jsem se opravdu snažila nedívat se dolů. V takové situaci ale nelze než zachovat klid – hysterčení nepomůže a na vystoupení je pozdě. Nakonec jsme nejen přestáli celou cestu, ale chytili jsme i poslední maršrutku do Tbilisi. To bylo necelé dva dny před plánovaným odletem. Takže jsme poděkovali našim průvodcům a uháněli prašnou cestou zpět do hlavního města. Tam už zbývalo jen ubytovat se na poslední noc u Iriny, osprchovat se, nakoupit dárky, suvenýry a výborné sýry a přeprat poslední triko, abychom v letadle neodrazovali spolucestující. Pak se letadlo vzneslo směr Praha. A to byl konec naší cesty.

Konec.

Ještě včera tu s ním byla a dnes po ní zbylo jen prázdné místo. Musel uznat, že mu chybí. Zvykl si na ni. Když stál v obchodě ve frontě a ze zvyku nakukoval cizím lidem do košíků, přemítal, co by asi do svého nákupního koše dávala ona. Jaký parfém by si vybrala? Nejspíš něco svádivého, lehkého a zároveň s naléhavým podtónem. Cítil přezrálé ovoce, trochu pižma, možná vanilku.

Spodní prádlo nosila černé, rudé nebo temně modré. Když byla sama doma, chodila jen v kalhotkách. Občas si okusovala nehty, a když byla nervózní, namotávala si pramen vlasů na levý ukazováček. Taky věděl, že si chtěla pořídit kočku. Velkou a chundelatou, co se tváří divoce, ale mňouká překvapivě něžně. To vše znal nazpaměť.

Pak se jednoho dne začal zaobírat myšlenkou, že ji zabije. Nejspíš to bude nešťastná náhoda. Nebo jí přece jen dá šanci? Kdepak, už se rozhodl, ona musí umřít. Už toho s ní zažil příliš mnoho, teď musí dát prostor někomu jinému. Jde o to zbavit se jí. Elegantně, s grácií, v souladu s jejím charakterem.

Vodní živel k ní zvláštním způsobem pasoval. Byla vždy jaksi neklidná a ve slabých chvilkách se jí oči pokrývaly temnou mázdrou stesku. A tak ji posadil do člunu.

Bylo to na Baltu. Z ničeho nic se zvedl vítr. Plavat uměla, ale voda byla příliš ledová. Z nebe začaly chrstat proudy vody, ona bojovala ze všech sil, ale živel byl silnější. Ráno pak rybáři našli její prochladlé tělo.

Plakal dlouho, ale už se nedalo nic dělat. Takto je to pokaždé, říkal si. Nemůžu si na to zvyknout. Každá postava z mých povídek mi nakonec přiroste k srdci. Zvlášť ty, které nechám zemřít. Ale tragické konce jsou mi prostě odjakživa bližší.

Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Do té doby jsem na podobně dobrodružné dovolené nebyla, tudíž ve mně zanechala opravdu hluboký dojem. Ano, kavkazská oblast je krásná. I dnes mi stačí jen otevřít zápisník, který jsem si vedla jako jakýsi cestovní deník spojený s náčrtníkem a improvizovanou učebnicí gruzínského jazyka v jednom, a znovu na mě dýchne ta nepopsatelná atmosféra. Přestože říkám „nepopsatelná“, pokusím se vám něco málo ze svých vjemů a poznatků přiblížit.

Letiště Minsk
Těm, kdo by si chtěli na okamžik odskočit z naší současné reality a podívat se, jak to u nás nejspíš vypadalo za dob normalizace, doporučuji letiště v Minsku. Monstrózní budova se spoustou schodišť a divně vyřešeným interiérem byla mojí první zastávkou na cestě.

Tady mne přivítal uniformovaný zřízenec s obrovskou čepicí. Zeptal se, kde mám vízum, a když jsem mu ukázala letenku a pseudoruštinou vysvětlila, že pokračuju do Gruzie, tudíž vízum nepotřebuji, nahodil velmi důležitý výraz a přivolal svoji asistentku – dívku taktéž v uniformě a na tak vysokých podpatcích, že podobné jsem snad nikdy předtím ani potom neviděla.

Společně pak každých několik minut přicházeli za mnou s požadavkem „pasport pažalsta“ a zírali do něj, jako by v něm byla ukrytá nějaká tajná šifra. Nakonec se vše vyřešilo. Společně s jednou Češkou, která letěla do Teheránu, a mladinkou Kazaškou nás odvedli bočním schodištěm do duty-free zóny, odkud jsme se v podstatě nesměly hnout. Pán nám doporučil „paguljat“, abychom zabily čas. Ze zóny jsem nastoupila do Tupolevu směr Tbilisi, pohodlně se usadila a snažila se nemyslet na možné katastrofy spojené s leteckou dopravou v postsovětských republikách. Pán vedle mě se každou chvíli křižoval pravoslavným křížem, tudíž jsem věřila, že nás vyšší síly ochrání.

První dojmy
Jak popsat ve stručnosti první dojmy z Tbilisi? Dusné léto, prašné ulice, zvláštní vzduch. Silnice, kde místo dopravních značek platí pravidlo „kdo se kam vklíní, tam jede“. V Tbilisi a Gruzii obecně najdete kombinaci odkazů bývalého SSSR, svébytné gruzínské kultury prorostlé ortodoxním křesťanstvím, a zároveň je tu ve vzduchu cítit blízký Orient, se vším tím handrkováním na trhu, a pro Evropana dost chaotickým systémem, kde se spíš než na oficiální struktury spoléhá na příbuzenské vazby a sítě známých. Také se připravte na odlišnou abecedu čítající 33 znaků. A naučte se pár ruských vět. Rusky (a vlastně i takovou tou všeslovanskou jazykovou směsí, kterou mluví generace ruštinou nepoznamenaná) se v Gruzii domluvíte všude. Ve velkých městech, hlavně mezi mladšími lidmi, uplatníte i angličtinu. A nemusím zdůrazňovat, že nejlepší dojem uděláte, když se naučíte aspoň pár základních frází v gruzínštině, Gruzíni jsou obecně velmi hrdí na svoji vlast a jestli něco nesnáší, tak je to přezíravý postoj nebo nedejbože házení do jednoho pytle s Rusy. Českou republiku, respektive Československo, spousta Gruzínů zná a není neobvyklé, že potkáte někoho, kdo tu studoval nebo pracoval, většinou ještě za bolševika.

Ulice Tbilisi
V Tbilisi jsem se setkala se zbytkem naší cestovatelské party. Ubytovali jsme se v hostelu U Iriny, což je známá destinace cestovatelů do této oblasti. Hostel najdete kousek od autobusového nádraží a vede ho, jak už jméno napovídá, paní jménem Irina, která působí jako opravdová „capo de tutii capi“. Ze svého kanape organizuje chod hotelu, domlouvá levnější taxikáře a vyřizuje všemožné žádosti a požadavky jak zaměstnanců, tak personálu, který tvoří z velké části členové její rodiny. Hostel najdete na adrese: 19 B3 Ninoshvili street, Tbilisi nebo na webových stránkách www.travel-tbilisi.com.

Centrum Tbilisi projdete v pohodě pěšky, samozřejmě můžete využít i metro. Jízdenky jsou dost levné, jedna stojí, jestli mne paměť neklame, méně než 2 lari (1 lari = přibližně 10 Kč). Najdete tu ulice západního střihu, bohémskou uměleckou čtvrť i zaprášené chatrče. A také spoustu restaurací a hospod, kde se výborně najíte. Když se vyhnete hlavním bulvárům s turistickými lákadly, na nějakou takovou zastrčenou hospodu určitě narazíte. Bude vás čekat příjemné překvapení – nehraje tam žádná reprodukovaná hudba. Slyšíte hovor lidí, zvuky z kuchyně a v pozdějších hodinách zpěv. Jak se tu lidé trochu napijí, zpívají. To jsme si ověřili ještě několikrát, zvláště formou „battlu“ mezi našimi a gruzínskými lidovými písněmi. Takže další rada pod čarou – zopákněte si několik lidových písní, nejlépe fungují ty melancholické o smutné lásce. Pokud zvládnete některou píseň jako duet či dvojhlas, budete mít u Gruzínů další „body navíc“.

Cesta do hor (Svanetie)
Z Tbilisi jsme vyrazili do hor do oblasti Svanetie. A to nočním lůžkovým vlakem do města Zugdidi a ze Zugdidi maršrutkou do Mestie. Obecně je maršrutka nejpraktičtějším dopravním prostředkem. Je to velká dodávka, do které se vejde okolo 20 lidí, stanoviště najdete u nádraží nebo v centru měst. Většinou se ani nemusíte příliš snažit, stačí vypadat s batohem na zádech „turisticky“ a hned k vám přiběhne nějaký nadháněč, který vás bude směrovat k taxíku nebo k dodávce. I taxi je na naše poměry velmi levné, ve více lidech se dá cestovat mezi městy například za 10 lari (cca 100 Kč) na osobu.

Mestia je turistické městečko. Poznáte to nejen díky všudypřítomné přestavbě, ale také paradoxně menší ochotou lidí. Tady jako by se člověk posunul do doby těsně po revoluci, kdy našinci se stejnou směsicí zvědavosti i pohrdání zahlíželi na turisty ze Západu. V Mestii na náměstí najdete jednu praktickou instituci – turistické informace a internetové připojení. Tam jsme zamířili, vyptali se na maršrutky, které ale stejně nejezdí nikdy přesně na čas, zakoupili chleba, sýry a čokoládové tyčinky (kdo nezažil, netuší, jak se „obyčejná“ tyčinka Snickers může stát v polovině túry v nadmořské výšce 2500 m neskutečným gurmánským zážitkem) a vydali se do hor.

Napoprvé jsme trochu zabloudili a přenocovali v lese, druhý den jsme se vymotali z lesa za Mestií a pokračovali pásem vesnic směrem do Užghuli. Užghuli je známá destinace na úpatí kavkazského hřebene Škara. Dál za touto vesnicí už narazíte jen na hory.

Veselé neplánované zastavení
Po cestě nás čekala neplánovaná zastávka ve vesnici Adeši. Původně jsme chtěli jen zakoupit sýr a pokračovat dále do Užghuli. Byli jsme však pozváni (a pozvání se v horách těžko odmítá) jednou místní rodinou na jídlo a kus řeči. Mladá paní, která celou tu akci iniciovala, byla v této zapadlé vesnici na návštěvě u příbuzných, jinak žila s manželem v Tbilisi a mimo jiné si s námi chtěla pokonverzovat anglicky. Jak už to v takových případech bývá, z původního pozvání „na čaj“ se vyklubal celý večer a noc strávená u paní Naděždy, která celému tomu rodinnému společenství vládla. Byli jsme pohoštěni výborným jídlem, vínem a čačou (místní výraz pro pálenku), pak se zapnul kazeťák, tančilo se a samozřejmě došlo i na zpěv. Obecně je Gruzie dost patriarchální a tradičně rozdělená – lidé zakládají rodiny na naše poměry brzy, ale všimla jsem si, že v rámci rodiny mají často hlavní slovo starší ženy.


Pokračování v příštím čísle.

Poslední dobou toho měl dost, poslední rok se to všechno začalo hroutit. Manželka se odstěhovala a on nepodniknul nic pro to, aby se vrátila. „Seš magor a já už se tě normálně bojím!“ řekla naposledy, když ho přistihla, jak vykloněný z okna a namol opilý huláká na kolemjdoucí přívaly sprostých slov.

„A co mám dělat, když je svět takovej, jakej je? Co jinýho než chlastat? Celej život jsem se snažil něco v těch lidech probudit, o něco jsem usiloval a teď mám hovno! No tak mě vyhodili. Jsem starej, nepotřebnej, tak si tam místo mě nasadili jeho. Toho nedostudovanýho umělce, toho fušera, toho kýčaře, dyť ten byl rád, že se vůbec někde uchytil, hochštapler! Svině je to, svině jste všichni! Plameny pekelné vás všechny sežehnou, vy děvky! Vy všichni jste blbí, skrz nazkrz prohnilí, vy už nejste, rozumíte, poslední generace už byla! Vy už nejste, vy jenom přežíváte a čekáte na ránu z milosti!“

Stará paní na zastávce se polekaně odvrátila. Dvě puberťačky propukly v pištivý smích. Jiří se vyklonil ještě víc. „Nány, telata, hovada!“

V ten okamžik před jeho domem zastavilo auto. Vystoupil mladý muž a Jiří ho ihned poznal. „Pavle, seš to ty? Můj nejlepší student, malíř par excellence! Všecko je to na hovno, všecko! Ale ty tvoje obrazy, ty si pamatuju! Jestli někdo ještě něco umí, jestli někdo má v sobě ten záblesk, ten dar, seš to ty! To já vím, já jsem to poznal hned.“

Natáhl se pro zbytek vína v plastové lahvi. Pavel couvnul. Nervózně přešlápnul a řekl „Zdravím vás, pane profesore,“ tomu zarostlému muži. Pak si uvědomil, že přijde asi pozdě. No, nevadí, však oni na něj počkají. Nakonec, je to z velké části jeho zásluha, že se jejich pobočka stala minulý rok tou nejúspěšnější. Špička na trhu s realitami.

Na protější straně chodníku dokouřil Vasil cigaretu. Znovu pustil sbíječku a ulici zaplnil hrčivý zvuk. Pavel věnoval Jiřímu jeden ze svých úsměvů a zmizel ve vedlejším vchodu. „Popovídáme si, až půjde zpátky“ řekl si Jiří a napil se vína. „Nesmím tu chvíli promeškat.“

Není to náhodou tak, že si potřebuješ neustále dokazovat, že jsi strašně free, liberální a volnomyšlenkářská, tabu opovrhující osoba hledající inspiraci? Třeba tenkrát, kdy jsi tančila v jednom nonstopu s jakousi divnou ženskou ostříhanou na ježka? No vida, možná se ti včera zachtělo podobného zážitku. Proto jsi tak rychle kývla, když tví přátelé navrhli pro zakončení večera tento „přátelský“ bar v Bartolomějské ulici?

A i kdyby, kdo se mi může divit? Celé dny sedím v práci a potřebuju to nějak vykompenzovat. Ano, opít se, to je panečku kompenzace. Ale dost, slíbila jsem si, že nebudu skuhrat, jak jsem přepracovaná. To teď opravdu nepotřebuju. Potřebuju závan inspirace. Chci napsat povídku. Jenže nevím o čem. Aha, takhle to je, děvče zlaté. Meleš tu v jednom kuse o inspiraci, ale nemáš jí, ani co by se za nehet vešlo, a tak se uchyluješ ke klasickému triku – psát o tom, jak to nejde. Popsat tvůrčí muka. No to by se opravdu jeden dojal k slzám. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby to vypadalo co nejvíc autenticky, jako by to všechno bylo napsáno během deseti minut. Přitom se za každým odstavcem skrývá sedm nebo osm variant, ale to se samozřejmě v lepší společnosti nepřiznává.

Na povídku jsem si vyhradila toto sobotní dopoledne. Lidé v sousedství mezitím dospali kocovinu, dokoukali seriály v televizi, domilovali se, dovařili oběd a teď nejspíš řeší, jestli se budou na semifinálový hokejový zápas dívat doma nebo v hospodě. Mně je srdečně jedno, jestli vyhrají Češi nebo Slováci nebo někdo další. To, co mi celoživotně schází, je vlastenecké cítění. A disciplína. A schopnost rychle se rozhodovat. A spousta dalších věcí. A samozřejmě povídka.

Andrej Zvjagincev je režisér, jehož rukopis vám buď přiroste k srdci, nebo vás bude nudit. Tomu, kdo oceňuje spíš klipovité střihy a jasnou dějovou linku, která odsýpá podle jasných zákonitostí, mohou jeho filmy připadat rozvleklé a dost možná nezáživné. Pokud však máte slabost pro onen typicky ruský mix zádumčivosti, drsného zobrazení reality a snahy dát záběrům cosi jako duchovní rozměr, potom sedíte ve správném kině.

Pojďme si představit hlavní hrdiny
Jelena (Naděžda Markina) a Vladimír (Andrej Smirnov) jsou zástupci právě těch dvou světů, které rozevírají hlavně v Rusku a podobných zemích nůžky sociálních rozdílů. On je bohatý podnikatel, ona, ač jeho manželka, pochází z nuzných poměrů. Oběma už táhne na šedesátku a jejich vztah připomíná vztah ošetřovatelky a pacienta. Což není úplně od věci – Jelenina původní profese je právě zdravotní sestra. Z prvního manželství má každý z nich dítě – a právě Jelenin syn Sergej je hybatelem tragické události, která tvoří páteř filmu.

Peníze pro Sergeje
Sergej se celé dny válí na gauči v příšerném sídlištním bytě a neustále tahá z Jeleny peníze. „Řekni manželovi, ten má dost,“ zní jeho argument. Když si Sergej řekne o nehoráznou částku, aby jeho syn nemusel na vojnu, Vladimír řekne „dost“. A Jelena vezme věci do svých rukou. Možná z čisté a naivní mateřské lásky, která umí být stejně tak milosrdná jako krutá. Nebo i ona táhne za jeden provaz s těmi, kteří si myslí, že za jejich bídu vždycky mohou „ti druzí“?

Herecký ansámbl
Možná mají pravdu ti, kteří říkají, že film Jelena nenaplnil očekávání po famózním předchozím snímku Návrat. To ať každý posoudí sám. V jednom se ale oba snímky shodují – ve vynikajícím výběru herců a jejich výborných výkonech. Na první pohled cynická Vladimírova dcera Káťa (Jelena Lyadová) v sobě dokonale slučuje tvrdou slupku s nenásilně probleskujícím jádrem přemýšlivé holky. Její konverzace s otcem, zda má cenu či nemá přivádět na tento svět děti, patří k nejsilnějším momentům filmu. Na druhé straně Sergejova rodina, žijící na bezútěšném sídlišti, představuje přesně ty sousedy, které byste na společné chodbě potkávat opravdu nemuseli. Naděžda Markina za svou roli ne příliš bystré a stejně tak manipulovatelné jako manipulující Jeleny byla ne nadarmo nominovaná na hlavní hereckou cenu v Cannes.

Vyplatí se vidět Jelenu?
Nenechte se odradit prvním dlouhatanánským záběrem. Také se sluší předeslat, že filmu trvá poněkud déle, než se děj „rozběhne“. Pokud patříte k divákům, kteří kvůli tomu neutečou ze sálu, čeká vás filmový zážitek. A navíc podbarvený hudbou Philipa Glasse.

Jelena (Elena)
Rusko, 2011, 109 min.
režie Andrej Zvjagincev
hrají Naděžda Markina, Jelena lyadova, Alexej Rozin, Andrej Smirnov
hudba Philip Glass

Na balkon protějšího domu vyšla žena v květované zástěře. Zapálila si cigaretu a vyfoukla kouř. V tom gestu bylo něco holčičího, nepatrný záchvěv doby, kdy ještě chodila na tancovačky. Černá Máry, říkali jí v žertu. Teď už jí černé vlasy zšedivěly. Zadívala se přes ulici, jako každý večer. Hledala jeho.

Napřed se na ty rostoucí kancelářské budovy dívala se znechucením. Draly se bezohledně k nebi jako nějaká monstra. Naše čtvrť nenávratně mizí, stává se z ní cosi cizáckého, říkaly si s kamarádkou Věrou, když se potkaly ve dveřích samoobsluhy. Jen ten náš barák je naštěstí pořád stejný.

Z ulepené videopůjčovny na rohu se vyklubala restaurace, prosklená jako akvárium. Máry v letních podvečerech pozorovala úhledné servírky a číšníky ve stejnokrojích. Po nějaké době s úžasem zjistila, že se jí nová tvář čtvrti začíná zamlouvat. Zvykala si na úderný rytmus podpatků ambiciózních slečen, které každé ráno klapaly kolem jejího okna, a s chápavým zaujetím shlížela na hloučky mladých mužů v oblecích, které shora připomínaly hejna holubů.

Jen ten, kterého vyhlížela, většinou chodil sám. Měl dlouhý šedý plášť a kráčel ulicí, jako by tančil. Když viděla, jak si sedá k oknu přímo naproti jejímu balkonu, považovala to za znamení osudu.

Co tam ta bába tak dlouho dělá? Už půl hodiny se ani nepohnula, napadlo Vladimíra. Ještě že sem pozítří namontujou ty rolety. Nesnáším, jak sem každej furt civí.
Pak konečně vypnul počítač a šel domů.

Většinou v takových chvílích své spolucestující nevnímala. Připadalo jí, že je všechny zná: studenty s velkými batohy, ženské, které luští křížovky nebo si čtou levné časopisy o celebritách, dělníky s utahaným skelným pohledem, zamilované dvojice, kde ona vždy položí jemu hlavu na rameno a oba zavřou oči a vypadají jako párek holoubků z lidových výjevů.

Teď naproti ní seděl bledý muž. Měl řídnoucí rozcuchané vlasy a řezavý pohled.

„Věděl jsem, že se potkáme, dnes je ten den,“ řekl tichým hlasem.

„Příliš dlouho jsem se brodil v asfaltu, příliš dlouho. V asfaltovém jezeře své osamělosti.“

První, co Zuzanu napadlo, bylo rozhlédnout se kolem. Byla to instinktivní reakce. Jenže nikdo jiný tam neseděl, jen oni dva.

„Jen my dva,“ řekl ten muž. „Už jsem přestával doufat, v soumračných dnech jsem chodil bezcílně po ulicích a díval se do každého rozsvíceného okna, jestli tam nejsi právě ty. A teď tu sedíš proti mně, celá zrůžovělá spánkem a já jsem tak dojatý. Nic už nebolí, nic. Nemohu tomu uvěřit, takové štěstí.“

Pak otevřel okno a dovnitř mrazivě zafoukalo. „Bože děkuji, že jsi mne vyslyšel!“ zakřičel ven.

Zuzana vstala a on se otočil. „Neodcházej, nesmíš odejít. Nesmíš mě nechat samotného, už jednou jsi to udělala, ale podruhé už se to nesmí stát!“

„Ale vždyť, vždyť my se neznáme. Kdo jste?“ vykoktala Zuzana.

„Známe, neznáme, to je jedno. Stál jsem nahoře a díval se, pořád jsem čekal, že tě uvidím. Věděl jsem, že to musím udělat. Nechat naše světy znovu protnout. Bude to trvat jen chvíli, ale pro mě tato vteřina znamená víc než celou věčnost.“ A pomalu se k ní přibližoval.

Zuzana couvla. Jednou rukou chytla tašku, druhou otevřela dveře. Vběhla do uličky a vlak najednou prudce zabrzdil. Ztratila rovnováhu a upadla na zem.

„Proberte se, slyšíte!“ slyšela nad sebou hlas. Napřed si všimla chomáče šedých vlasů. Pak zaostřila. Skláněla se nad ní stará paní.
„Co se děje?“ zeptala se Zuzana.

„Musíme vystoupit, stalo se neštěstí. Dál to nepojede, někdo skočil pod vlak.“

„Už to nedokážu dál snášet. Pořád si představuju, že se brodím obrovským jezerem asfaltu a ta černá hmota se mi lepí na nohy a já nemohu dál,“ stálo na papíře, který zůstal přichycený na železničním mostě.

Kam míří na jaře kroky pražských milovníků filmu? Přeci na Anděl do kina CineStar, kde se tradičně koná festival Febiofest. Pokud vyrazíte rozšířit si obzory ohledně světové kinematografie, jistě po projekci budete mít chuť jen tak si popovídat s kamarády, poselechnout si dobrou muziku a vůbec zažít něco zajímavého. Od toho je tu doprovodný nejen hudební program v suterénu zmiňovaného kina nebo v přilehlé pizzerii Mediterane.

Na co se můžete v frámci Music Festu těšit?
Na své si přijdou fanoušci všech možných žánrů. V sobotu 24. března návštěvníky roztancují napříkald Feher Fekete Kerek nebo Dub O Net svými rytmy ska s world akcentem, následující den budou jistě potěšeni ti, kteří mají rádi hravé textařství – ať v podání pražské skupiny Vltava nebo písničkářky Žofie Kabelkové. V pondělí 26. března pódium hlavní scény ovládne například formace Toxique a ani další dny nebudou chudé na zajímavou muziku.

Všem, komu je jasné, že pop nemusí být jen nasládlá vata linoucí se z komerčních rádií, udělá jistě radost úterní Sunflower Caravan a jejich elektronický příval energie, o den později tu přijdou na své milovníci hiphopu a funky – jim se jistě trefí do noty uskupení Takin’Off. A ve čtvrtek 29. března se Malá scéna v Pizzerii Mediterane rozezní indie rockovými melodiemi formace Please The Trees.

Jak na Malé, tak na Hlavní scéně bude z čeho vybírat každý den vždy od půl sedmé. A ani poté, co kapely dohrají, zábava nekončí, ale na podiu přivítáme DJs z Radia 1, kteří vás budou bavit až do ranních hodin.

Co dalšího nabízí doprovodný program?
A nejen hudbou je naplněn doprovodný program. Jeden z večerů bude věnován například ilustrátorům a bude tu ke zhlédnutí výstava. V rámci festivalu jistě potkáte v suterénu CineStaru stánky se současným netradičním designem oděvů, šperků a dalších věcí a širokou škálu občerstvení, kde myslíme samozřejmě i na vegetariány.

Místo konání:
Multikino Cinestar – Anděl, Radlická 3179/1E
150 00 Praha 5 – Smíchov
Program začíná každý den v 18.30
Vstup je tradičně zdarma

Hlavní scéna:
Garáže, -3.patro

Malá scéna:
Přízemí, Pizzerie Mediterane

Anna si ohřívala dlaně o sklenici s kávou. „Zima, co?“ usmál se na ni bezzubými ústy děda ve vaťáku. Anna si všimla několika propálených míst na pravém rukávě. „Zas balíš holky, viď, Pepku?“ ozvala se žena od výčepu. Pepek se zasmál podruhé. „To musíte ruma, slečno, dát si do kafe ruma, to je něco.“ Anna mu úsměv opětovala. Patrik si všimnul, že v jejím výrazu je cosi tvrdého. Dotkl se jejího ramene.

Pepek poprvé vzal na vědomí Patrikovu přítomnost. „Pardón!“ zvolal a jeho pravice opsala ve vzduchu gesto, jako když poraněný pták mává křídlem. „Já se do vás nebudu… toto,“ zamumlal a sklonil se ke svému půllitru.“Je to tvoje holka, že jo, jste mladí a zamilovaní, to je hezký, nalej mi, Lojzičko, ještě zelenou,“ a obrátil se na ženu v zástěře.

Ještě půl hodiny čekání. Pak se na peroně objeví můj vlak a až do něj nastoupím, budu si chvíli číst a pak jen tak civět z okna, pozorovat jak ubíhá krajina venku, ten pocit mám rád, v té monotónnosti je něco fascinujícího, pomyslel si Patrik.

Na všechno mám rychlou odpověď, ale teď nevím, co říct. Chtěla bych vědět, jestli tohle je láska, nebo není, přemýšlela Anna a mezi prsty mnula prázdný papír od cukru.

To nevyřčené viselo ve vzduchu, čpělo to jako nevyvětraná ložnice. Patrik zaplatil Anninu kávu a svoje pivo. Položil mince na tácek a tvářil se spíš jako někdo, kdo krade, než jako někdo, kdo platí.

Pokladna zacinkala a Lojzka se podívala kamsi za Annino rameno. Viděla na chvíli sebe. Jak z tohoto nádraží šla tenkrát v létě vyprovodit Karla, když musel na vojnu do Košic. Jak pak Karel přijel na opušťák a když ho šla vyprovodit na nádraží, tvářil se stejně jako tady ten hubenej kluk. A potom přijel podruhé, ale to už vedle něj kráčela i ta pihovatá Slovenka.

Neboj, holka, řekla si Lojzka v duchu. Přestaneš na něho myslet, jako jsem přestala já. A najdeš si jiného. A jen Pepkovy oči, stejně zelené a stejně protáhlé jako oči jeho bratra Karla, ji znova na chvilku znejistěly. Tak jako vždycky.

A nyní speciální zpráva pro fanoušky prken, co znamenají svět! Již podesáté je tu možnost zhlédnout to nejlepší, co se urodilo v oblasti českého nového divadla. Festival Malá inventura letos probíhá mezi 21. a 29. únorem.

Jedna ze scén, která si vydobyla jméno mezi experimentálními divadly, je bezesporu holešovický Alfred ve dvoře. A na co se tu vyplatí zajít?

Pod názvem „Margaretha vypravuje“ se skrývá 50minutové taneční představení inspirované básnířkou Irmou Geisslovou, která žila a tvořila před více než sto lety. Choreografka a hlavní realizátorka projektu Barbora Látalová přiznává, že se osobně velmi zhlédla právě v poetice 19. století. Tu však kombinuje s novátorskými postupy a dohromady vytváří opravdu osobitou výpověď.

Pokud toužíte setřít hranici mezi jevištěm a hledištěm a jste nakloněni improvizaci jakéhokoli druhu, nenechte si ujít „Urban Camping“. Můžete se přijít utábořit do Holešovického trojúhelníku v neobydlené části Prahy 7 – vchod na rohu ulic Veletržní a U Studánky, tedy „zbytku veřejného prostoru“, a oprostit se od veškerých vnějších znaků příslušnosti k většinové společnosti. Tento nový koncept počítá s aktivním zapojením všech a je zcela zdarma. Organizátoři jej vyhlásili na noc z 28. na 29. února.

Nabitý program vás čeká také na Nové scéně ND, v NoDu, v Meet Factory, v divadle Ponec, v Altě (Hala 30) a v multifunkčním prostoru Blink. Festival pořádá občanské sdružení Nová síť.

Více na www.malainventura.cz

Deset let od maturity. V první chvíli mě zcela automaticky napadlo, že tam nepůjdu, že se na něco vymluvím. Ale výzvám je třeba čelit. To mi našeptalo mé nové já.

Co bylo, to bylo. Už nejsem ta zakřiknutá obtloustlá holka v divnejch hadrech. Těch pár šašků, v čele s Dášou, mě nemůže rozhodit. Co nadělám, prostě náhoda tomu chtěla, že jsem zrovna s těma lidma trávila čtyři roky života. S lidma, se kterýma – kromě Kláry – jsem si neměla vlastně co říct. A kromě Martina. Jak asi teď vypadá?

Život v Londýně mě změnil. The city of my dream. Vychutnávám si v duchu ty anglický slova. Město plné možností. Dynamické. Přiletěla jsem předevčírem a hned po Vánocích letím zpátky. Nechápu Martina. Vrátit se do týhle díry.

Byl to tehdy radikální řez. Vyloupla jsem se ze staré, nehezké slupky a mezi pravým a levým břehem Temže se ze mne stal nový člověk. Brand new. Budou koukat. Začínám se na ten sraz těšit.

„Jsi to ty? Vypadáš fakt skvěle. Úplně… tak nějak jinak. Líp.“ říká Klára. Ano, dodávám v duchu. Však na tom už dlouho pracuju.

Následují všechny ty povinné otázky „Jak se máš“ a „Co děláš“. Objednávám si další dvojku. Řeči plynou dál, vzpomínky vyplouvají.

„Pamatujete přece? Tenkrát ve fyzice? Jak nás Dusil dusil? A jak jediná Dáša měla tu odvahu…“

Martinova věta uvízla ve vzduchu. Zřetelně jsem slyšela to zajíknutí. Ostatní na něj upřeli oči. Tak zvláštně.

A je to zase tady. Věčné téma – Dáša. I on do ní byl zamilovaný?

„Co máte všichni s tou Dášou?“ Asi jsem už vypila moc vína, ale tohle prostě jednou musí ven. Pryč s tou zakřiknutou holkou, řekne mi znova moje brand new myself. Jdi do toho hezky zvostra. Už se po mně nikdo vozit nebude! Nadechnu se. „Prostě jste ji akorát chtěli vošukat, všichni, i ten Dusil na to beztak myslel. Ale přitom je to jenom vobyčejná píča. A zlá. Zlá a zákeřná svině. Jediný, co uměla, bylo ztrapňovat ostatní.“ Dostala jsem se do rauše. Napodobovala Dášino typické gesto, jak si odhazovala vlasy z čela a mlátila hlavou sem a tam. Najednou to všechno bylo směšné.

Nikam se neposunuli, je to stádo maloměstských tupců, pomyslela jsem si. Vychutnávala jsem si zkoprnělé výrazy kolem. „A vůbec, dyť se ani neobtěžovala přijít, sere na vás, tak co furt o ní melete!“

Klára mě chytla za ruku: „Tys nedostala tu zprávu?“

„Nevim, jakou? Jo, mám asi nějaký nepřečtený maily. Ale neměla jsem čas…“

„Dáša je mrtvá. Zabila se v autě. Předevčírem byl pohřeb. “

Za oknem se začaly snášet vločky prvního letošního sněhu.

„Protože jsem začal makat ve financích a prostě jsem si zvyknul na určitej standard. Několikrát jsem sice měl cukání, že s tím praštím, ale zatím jsem to neudělal,“ dodal a naklonil se blíž ke Katce. Nasadil výraz, který se blížil pohledu Dr. House. Aspoň mu to tak říkala jeho bývalá manželka. „Dostal jsem se na úplnou špičku. Práci jsem ale musel podřídit všechno. Všechno, chápeš? Finančních poradců je jako sraček, nahoru se vypracuje jenom ten, kdo maká fakt tvrdě.“ Odmlčel se a usrknul ze sklenice. „No a co děláš ty?“

„Nic. Teda, prodávala jsem v knihkupectví a předtím jsem byla rok na jazykovce. Nevím, co bude dál. Asi pojedu někam pryč. Tady to stejně nemá cenu.“

„Aha, já jsem si myslel, že seš studentka. Tohle je přece studentskej klub…“

„Vytáhla mě sem moje spolubydlící. Je zamilovaná támhle do toho basáka,“ Katka kývla směrem k pódiu, „ale je tady nuda a ta hudba se mně moc nelíbí.“

„Tak nepůjdeme jinam?“

„Mně se už nikam jinam nechce.“

„Tak si dáme panáka? Co si dáš?“

„Nevim, rum asi.“

„Rum?! Dej si tequilu!“ Adam mávl na barmanku.

Kapela se s plnou vervou opřela do svého posledního kousku. Pod pódiem se na poloprázdném parketu kroutilo několik holek. Partička kluků u dveří se hlasitě smála. Barmanka začala umývat sklenice.

Kateřina zívla. Pak řekla, že si musí odskočit. Adama napadlo, že z tohoto večera nic kloudnýho nekouká.

Bylo půl třetí ráno.

Adam se vracel z koupelny ve svém bytě. Vzpomněl si na Katku, na tu divnou holku u baru. Ty dnešní holky jsou takový mdlý, chybí jim životní elán, pomyslel si. Jsou jiný, než bývaly moje spolužačky. Ale zase jsou tak nějak hezčí.

Katka a Helena kouřily doma na balkoně. Helena vzlykala a po několikáté opakovala, že basák Robert je neskutečnej hajzl. „Pozve mě a pak se tam u baru olizuje s ňákou vodbarvenou krávou!“ vypravila ze sebe mezi vzlyky a začala hledat kapesník.

„Kašli na něj,“ utěšovala ji Katka,“ prostě neví, co chce. Jako všichni chlapi.“ A zaplavil ji pocit, že ona je naštěstí tak nějak nad věcí.

Jarmila Růžičková se před třemi lety dozvěděla, že jí manžel zahýbá. Učinila několik pokusů obnovit svou atraktivitu a nedostupnost, což vyčetla z ženských magazínů. Nechala si domů přinést velikou kytici rudých růží a udělat si nový účes od kamarádky kadeřnice. Při aplikování barvy na vlasy kamarádce uklouzlo, že Karel Růžička čeká se svou milenkou dítě.

Po rozvodu Jarmila začala instinktivně nenávidět všechny drobné blondýny, zvlášť ty s ostravským přízvukem. Když se věcí neznalá Lenka, plavovlasá „cerka“ z Poruby, před měsícem přistěhovala do vedlejšího bytu, Jarmilu málem trefil šlak. Tu sukni si ale holka mohla koupit o číslo větší, konstatovala dnes ráno Jarmila s úsměškem, je v ní narvaná jak jitrnice.

V práci hned mezi dveřmi Lenka potkala Michala, svého nadřízeného. Vzpomněla si na tu zatracenou prezentaci. Slíbila včera, že ji ráno odevzdá. Jenže to nestihla. Řekla, že se omlouvá. „V pohodě. Stačí, když to bude hotový do dvou,“ odpověděl Michal, zavtipkoval s procházející kolegyní a šel si uvařit kafe.

„Tyvole, vona se uplně posrala. Si nakráčí a hned na mě vybalí, že nic nemá,“ rozčiloval se Michal, když si na dvorku zapaloval cigaretu. „Kurva, co si jako myslí? Musíme na ni víc přitlačit!“ Muž stojící vedle něj típl vajgl a přikývl. Když Michal vcházel zpátky do dveří, napadlo ho, že měli asi fakt přijmout tu druhou uchazečku. Ta si ale řekla o moc velké peníze.

Ten druhý muž na dvorku se jmenoval Roman Veselý. Když byl před pár měsíci poprvé na firemním večírku, připadalo mu absurdní, jak je celá společnost rozsazená za dlouhý úzký stůl. Přesně vprostřed seděl Michal spolu se dvěma nejbližšími spolupracovníky. Vyprávěli historky a zbytek stolu se více či méně spontánně smál. „Podle vzdálenosti od středu lze krásně určit hierarchii jedince,“ pomyslel si Roman a všiml si, jak směrem ke krajím stolu vzrůstá vehementnost smíchu.

Roman v duchu zalitoval, že tu vůbec tráví čas a že radši nešel s klukama na koncert. Když se ho druhý den Michal zeptal, jak se mu akce líbila, Roman se usmál se a řekl, že to bylo fakt dobrý.

„Lidi jsou prostě svině! Usmívají se na tebe a pak tě podrazí,“ stěžoval si Lenčin přítel Honza, když spolu seděli večer u stolu. „To je tím, že vidíš na všech jenom to negativní. Já mám úplně opačnou zkušenost. Musíš se prostě obklopovat milýma lidma,“ usmála se Lenka a dolila si víno.

Toho samého večera si Roman jen tak pro zajímavost vyplňoval jeden psychologický test. Nad jednou otázkou přemýšlel poměrně dlouho. Pak ale zaškrtl „upřímnost“ jako vlastnost, které si na sobě cení nejvíce.

Jsem dcerou váženého pražského lékárníka, ale víc než svět mastiček mne láká pražská bohéma. Objevuji avantgardu a chodím do těch správných kaváren. Vím, co je to surrealismus, futurismus a psychoanalýza. Čtu potají Marxův Kapitál a platonicky miluju Huga Haase. Odvážím se nahlas říct slovo onanie. Píšu poezii a kouřím cigarety v dlouhé špičce.

Sladká třicátá léta se ale přehoupnou do své druhé půlky.

Možná se ze mě v průběhu času stala ctihodná matrona a na politiku ani poezii nemám čas. Říkám si, že „nějak bylo, nějak bude“.

Možná nosím na rukávě židovskou hvězdu a do kaváren už dávno nesmím.

Možná se zdviženou pravicí vítám nového vůdce a tvůrce nového řádu.

Kdo ví.

Vyhlídky zdají se být neradostné. Možná jsem přežila válku a čeká mě další vítězství. Tentokrát vítězí pracující lid a tam, kde visela napřed podobizna Masaryka a potom na čas kníratého Adolfa, visí zarámovaný báťuška Stalin.

Už se mi to nelíbí, říkám si osmdesát let před tím, než se tato věta stane tlačítkem na nejoblíbenější sociální síti světa. Obrátím tedy list a zvolím si přesun v čase a prostoru. Své mládí prožívám v experimentátorských létech šedesátých.

Jmenuji se Jane a pocházím z Bostonu. Po vzoru Jacka Kerouaca se vydávám stopem přes Státy do Kalifornie. Miluju Grateful Dead. Chtěla bych být slavná jako Janis Joplin, ale neumím zpívat. O to víc fetuju. Naplno vdechuji počátek nových hnutí, omamné výpary hašiše a horký vzduch tetelící se nad dálnicí.

Třeba mám ale smůlu, že se ve stejné době a ve stejné zemi narodím s poněkud tmavší kůží. Čeká mě nejspíš kariéra domácí posluhovačky v jednom z těch úhledných předměstských domků, kde žijí uspěchaní workoholici a znuděné frustrované ženušky v domácnosti. I když Martin Luther King právě pronáší plamennou řeč o tom, že se mu zdál sen, v realitě se nic moc nemění.

A tak to zkusím potřetí. Po výletu přes oceán se pokorně vracím do srdce Evropy. Zmatené období puberty prožívám v letech devadesátých. Změnila se však i první číslice letopočtu. Je podzim 2091. Moje matka mi vypráví, jak se kdysi dávno v roce 2012 všichni připravovali na konec světa. Poslouchám ji jen na půl ucha, přemýšlím totiž, jakou barvu šatů si vezmu na oslavu kamarádčiných narozenin. Nakonec zmáčknu jeden z čipů všitých na lemu rukávu a počkám, až se bezbarvá látka změní v královskou modř. Vyčkám, až se uvolní sedadlo v teleportu a těším se na bujarou party na druhé straně oceánu.

Co když ale žádná druhá strana oceánu nebude? Obyvatelný svět se kdysi dávno zmenšil a pevnina vykukuje z nedozírné vodní plochy pouze v místech, kde se dřív tyčily velehory. A já mám to štěstí, že jsem přežila druhou velkou potopu světa.

Co je to autorství? Je možné věřit fotografickému médiu, když vytvořit montáž je tak snadné? A jak se coby fotograf zachovat tváří v tvář utrpení? Manipulují s námi média prostřednictvím obrazu, který nám předkládají?

Pokud patříte k té sortě diváků, kteří se rádi dozvídají o okolnostech vzniku díla, pak vaší pozornosti nemůže uniknout právě probíhající výstava Kontroverze v prostorách Rudolfina. Najdete tu fotografie, které doprovází rozporuplná historie a při jejich prohlížení vás jistě napadne spousta otázek.

Rychle zjistíte, že při snaze na ně najít odpověď tu aspekt „líbí-nelíbí“ nehraje takovou roli. Spíš jde o aktivizaci mozkových buněk – a celý listopad pak v této jistě bohulibé činnosti pokračujte. Se vstupenkou z výstavy můžete navštívit přednášky odborníků z oblasti práva, médií, etiky či filozofie.

Doprovodné akce výstavy:
» 3. listopadu, můžete zažít exkurzi do experimentátorských let šedesátých v rámci přednášky Martina Mikuláše „Sex, drogy a r’n'r na obalech LP desek“. Jedním z příběhů k tématu výstavy je historie fotografie nahých dívek na obalu alba „Electric Lady“ od Jimiho Hendrixe a chybět nebude množství hudebních ukázek.

» 8. listopadu máte možnost zamyslet se spolu s Jiřím Přibáněm nad etikou a zákonem skandálu na stejnojmenné přednášce.

Přijďte se dozvědět více o fenoménu kontroverze. Burcovat svou mysl a bránit se zpohodlnění ducha občas neuškodí. Zvláště v zadumaných podzimních dnech. Více informací najdete v programu galerie Rudolfinum nebo na stránkách www.galerierudolfinum.cz.

Málokterá zvířecí dvojice však vyvolá při srovnání tolik emocí jako pes a kočka. Jsou lidé, se kterými můžete na toto téma diskutovat hodiny a stejně k ničemu kloudnému nedospějete. Maximálně se pohádáte a navzájem se osočíte z mnoha nehezkých povahových rysů. Z neschopnosti uznat svobodnou vůli druhých, z potřeby otrocké závislosti, z kompenzování komplexů méněcennosti a vůbec chatrného duševního rozletu na jedné straně. Na druhé straně pak z přetvářky a falše, z neschopnosti jednat na rovinu, z infantilnosti a já nevím, z čeho dalšího.

Šelma žijící ve smečce, bezprostředně reagující na naše povely na straně jedné, na straně druhé samotářský lovec, který si dost dobře vystačí i bez nás. Nejtypičtější zvířata, do kterých si ukládáme části svých představ a občas, když se zapomeneme, si myslíme, že myslí, jednají, cítí jako my. A kdo z nás necítí záchvěv téměř magický, když na něj v šeru zírají dva svítící zelené ovály?

V tradici šamanů má každý svého zvířecího ochránce. Něco podobného rezonuje v naší, od původní přírody už dávno odtržené civilizace. Třeba když se známý spisovatel nechá na oficiální fotografii zpodobnit se svým kocourem. Čím to, že zpodobnění se zvířetem dělá dotyčného jaksi „lidštějšího“?

Máme rádi zvířata… protože co jiného pohne našimi zcyničtělými srdečními chlopněmi než nějaké hezké video na youtube. Se štěňátkem. Nebo radši s koťátkem? Cože, že kočka je roztomilejší? Kdeže? Je to přece vypočítavá svině!

Velké pohoršení jsem vzbudila, když jsem jednou, kráčeje rodnou obcí, zapomněla hlasitě pozdravit jednoho místního opilce. Dotyčný se několikrát ohradil a poté usoudil, že za všechno může moje pražácká namyšlenost. Svým způsobem měl pravdu, ve městě si člověk svých bližních opravdu příliš nevšímá. Čehož někteří obratně využívají a všímají si pro změnu cizích peněženek.

Na Václaváku na mě nejspíš nikdo nezakřičí „A kdy se jož bodeš vdávat?“, místo toho se však brzy dočkám oslovení „Hey, you sexy, go with me!“ od zubícího se chlapíka černého tak, že kdyby ho zahlédly některé starší občanky rodné vísky, s pokřikem „ježišmarja, čert“ by spěšně zamykaly svá obydlí. „Opravdovyho čerňocha“ viděly jenom onehdá v televizi, když nepočítáme „teho Koramtenga nebo jak se menuje, ten co říká zpráve na té Nové s tó Borhyjovó“.

Když mi bylo asi sedmnáct, budila jsem pozdvižení černě nalakovanými nehty. „Sodoma gomora, tohle svět neviděl,“ vykládala pohoršená sousedka mojí babičce. Jenže k punkrockové holce něco takového prostě patří a na taneční zábavě, která představovala pomyslný kulturní i společenský vrchol týdne, jsem se něčím takovým mohla blýsknout před stejně smýšlejícími kamarády. Kořalka za sedm korun pocit sounáležitosti ještě stvrdila. „To v Praze, tam je všechno tak drahý,“ vyprávěla kamarádka mé starší sestřenice a já jen valila oči. Jak se někdo může v tak velkém městě plném neznámých nástrah, feťáckých trosek, kurev, pasáků a cizinců, kteří sladkými řečičkami vábí naivní holky a prodávají je do bordelů, vůbec existovat!

Život ve městě má prostě svá úskalí. Když vidím vyplašené cizince z evidentně neevropských zemí, kterak s děsem v očích poprvé vstupují na jezdící schody, znova a znova se o tom přesvědčuji. Ale na vesnici to taky není žádný med.