„Slyším, jak se lidé zdraví »ty vole«, a rozhodla jsem se to předělat na »ty vůle«, aby bylo jasné, co v sobě máme nejcennějšího, abychom si to každým pozdravem uvědomili.“

Jana Kratochvílová předběhla dobu mílovými kroky a její výroky mohou být zaměněny za ty z úst proslavených duchovních mistrů. Přesto je její existence pozapomenutá. Z paměti ale nelze vymazat charakteristicky nakřáplý hlas. Stala se českou láskyplnou Lady Gagou, která se na jevišti objevila o třicet let dříve. Jana je nezkrotitelným živlem, jdoucím nevyšlapanou cestou, zákonitě tak občas zaškobrtnoucím. Vpasovat ji do škatulky se nepodařilo normalizačním cenzorům ani manažerům mezinárodních vydavatelství.

Koncert, na kterém jsem byla, se konal 14. března v rámci cyklu Rebelující dámy české hudby. Sál Městské knihovny evokující vlněné sukně a ondulace, kabelky v klíně a svetříky ke krku byl v ostrém kontrastu k Janině energii. O to víc vynikla a prostor si po pár písních zcela přivlastnila. A většinu publika s ním.

Kapela Iluminatica hrála ve složení tři až čtyři bubeníci a tři až dva kytaristé. Uprostřed Jana Kratochvílová, ta, která často mění jména i vizáž, ale nikoliv názory. Pro někoho jsou nepochopitelné. Ale co je nepochopitelného na přání: „Ať nás všechny provází do nové éry našeho putování po zemi láska-síla-zdraví-víra!!!“? Je její sebeprezentace opravdu tak nestravitelným soustem i po více než dvaceti letech?

Historie se opakuje
Roku 1983 bylo Janě Kratochvílové doporučeno nevracet se z festivalu v Dublinu. Bylo jí vytýkáno, že zpívá příliš vysoko, příliš hluboko či příliš chraptivě nebo že jí ve videoklipu necudně povlávají či příliš svítí vlasy. Pravdou je ale spíše skutečnost, že její přirozená upřímnost hraničící s výstředností byla pro cenzory nestravitelná. Dnes „jen“ odchází pár lidí z publika a o Janě se píše vždy s přídomky šílená, výstřední, extravagantní, z jiné planety, vesmířanka… Jako by nedokázali vnímat, co říká, a soustředili se jen na její styl oblékání.

Od roku 2003 se začala do Čech opět vracet, pravidelně tu koncertuje se svou kapelou Iluminatica s písněmi Světla a Lásky. Přes svůj metalový háv takové opravdu jsou – a fakt, že Jana Kratochvílová vždycky tíhla k rocku a metalu, nelze zastřít a na jejím poselství to nic nemění.

Okamžitismus
Jana žije stylem, který si pojmenovala okamžitismus. Tedy žije tady a teď. Své myšlenky a vize předávala v proslovech mezi písněmi a tyto okamžiky byly z celého večera nejzajímavější. „Víte, není potřeba bořit. Vždyť všechno, co jsme vytvořili, můžeme také odtvořit,“ nebo „Rozhodla jsem se zrušit smrt. Napříč všemi náboženstvími. Takže tahle píseň zruší smrt.“ A v momentě, kdy monolog trval již příliš dlouho, její spoluhráč a životní partner Jiří Hrubeš začal bubnovat a Jana profesionálně přešla od promluvy do zpěvu.

A já bych zde ráda přešla od popisu k pozvání na koncert. Janu lze jen těžko slovy zachytit a ona si je toho vědoma, neboť často mění svá jména, tedy svou definici. Janu je lepší prožít naživo.


18. 5. festival Dvě rychlá kola 2013
Žítková – Starý Hrozenkov

Jsou sporty, o kterých si někdy nejsem jistá, zda skutečně existují. Dveře do fantastického území mi otevřel šachbox.

Dalším takovým sportem je extrémní žehlení, kterému se věnovala stránka extremeironing.com. Situace, ve kterých lze žehlit, tak zahrnují i potápění nebo jízdu na pohřebním voze. Samozřejmě nelze opomenout chytání kutálejícího se sýra, nošení manželek nebo podvodní hokej (octopush). Ale uznejte, že první dva příklady jsou přece jen na pohled zábavnější.

Strávený čas je zde přímo úměrný neuvěřitelnosti výsledku. Hovořím o soutěžích o nejkrásněji nasvícený dům vánočními světly. Odpověď, zda je to skutečně krásné, ponechávám na vás.

„Je to propojené se zvukem, naprogramoval jsem to na asi osm vánočních písní, takže střecha, to jsou basy, při sólech se postupně rozsvěcují okna a v některých pasážích přejíždí světelná vlna přes celý dům,“ popisuje jeden ze soutěžících svůj letošní příspěvek v jednom z amerických rádií. „Musel jsem si pořídit nový mixpult a software, protože loňské vybavení by mi letos nestačilo. A už vím, jak to příští rok rozšířím, letos mi prostě nezbyl čas.“ dodává.

Hledání harmonie a symbiózy je hlavním tématem ateliéru KA architekti Kamily Amblerové. Harmonie mezi interiérem a vnějším celkem, symbióza mezi architektem a investorem. Nepodaří se to vždycky, ale je potřeba se o to snažit.

Vaše stavby působí dojmem, že jen tak mimochodem rozdělují prostor na exteriér a interiér, jako by vnější a vnitřní prostor byl totožný. Je to jen můj pocit, nebo to je záměr?
Prolínání exteriéru a interiéru považuji zejména u domů pro bydlení za velmi důležité. Vznikne tak jakýsi ne přesně definovaný „meziprostor“, který bývá příjemně obyvatelný po většinu roku. Trochu zastřešený, trochu nezastřešený. Trochu přistíněný, trochu prosluněný. Trochu oddělený od okolí, ale třeba s nějakým pěkným výhledem. Trochu trávy, trochu zpevněné plochy. Funguje to jako extenze interiéru směrem ven, zvětší se tím vnitřní obytný prostor. Říkám si, že obývat a užívat dům by měl být také zážitek, ne jenom potřeba a nutnost.

V prezentaci na PechaKucha jste hovořila o „pravdivosti materiálů“. Jak tento termín vnímáte vy sama, bez ohledu na definice?
Konstrukce ze dřeva má jiný konstrukční princip než konstrukce z oceli nebo betonu. Jednoduše využít správně konstrukční potenciál daného materiálu, a když už se to podaří, uplatnit konstrukci i vizuálně. Ale je to boj. Porotherm světu vládne! (smích) Je to pro mě trošku bezpohlavní materiál, ale stejně jsem nucená ho často použít. Jen to není tak radostné navrhování. Týká se to samozřejmě i povrchových úprav. Moc třeba nerozumím dlažbě s dekorem dřeva, zejména když k tomu uděláte dlážděný sokl. Občas se mi také na stavbě stává, že někdo řekne: „Popište nám, jak chcete, aby to vypadalo zvenčí, a my ten zbytek doděláme. Vám je to přece stejně jedno, co je za tím, když to není vidět.“ To mi pak vře krev v žilách. Protože to samozřejmě jedno není.

Co na procesu „návrh-projekt-realizace“ považujete za nejsložitější a proč?
Složitost není v jednotlivých fázích, ale je závislá spíš na tom, jakého klienta/investora potkáte a jaké lidi kolem sebe seskupí. Všechny fáze od projektu až k realizaci mohou být buď příjemné, inspirující a objevné, nebo těžkopádné a lopotné. Každopádně, budu-li muset vybrat, tak asi realizace, neb ta je nejméně závislá na mně. Je tam velmi důležitá kooperace investor – realizační firma – architekt / projektant – TDI. Každý musí dělat dobře svou práci, a zároveň všichni táhnout za jeden provaz, což se někdy z různých důvodů (většinou ekonomických) jeví až nereálně. Pokud se všichni pro věc zapálí, je v podstatě vyhráno. Jen ten plamínek se ne vždy podaří zažehnout. Většinou jsem to jen já, kdo vidí dopředu a všechny na stavbě „otravuje drobnostmi“ ve fázi, kdy se obrazně řečeno teprve lije beton do základů. Prosazuji v danou chvíli rádoby malicherné věci, které pokud neohlídám, ve výsledku už nepůjdou napravit. A na to optimálně potřebujete součinnost s každým řemeslníkem, který na stavbě pracuje. Tak, aby svou práci dělal rád, i když mu prší za krk a je zima. To je moc těžké. Zásadní je také právě ta komplexnost. Dostat šanci dělat všechny fáze od začátku až do konce.

Hraje místo či veřejný prostor zásadní roli při práci na návrhu?
O tom snad nemůže být pochyb! Architektura je součást veřejného prostoru a vznikne vždy na nějakém místě, tedy je určitě velmi důležité místo i prostor vnímat a pracovat s nimi. Prvotní signál, impulz, který ucítím, když na místo poprvé přijdu, je pro mě velmi důležitý. Většinou mě napadnou věci, ke kterým se nakonec zase stejně ve výsledném návrhu vrátím. Jen mě mrzí, že ne vždy je šance věci v rámci celého návrhu řešit komplexně. Už na to většinou nezbývá investorům dech.

Ve vašich návrzích hraje velkou roli zeleň. Proč?
Stále věřím, že zeleň je vlídným prvkem zejména v městské architektuře. A asi je to i tím, že do přírody často ráda unikám. Z toho plyne pravděpodobně můj pocit, že mít svůj kousek zeleně pro sebe může být pro lidi uvnitř domu příjemné a stejně tak i pro náhodné kolemjdoucí. Navíc zeleň má velmi dobré stínící vlastnosti, které žádné lamely, rolety, ani slunolamy nenahradí.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Ráda bych, aby měla významnější. Bohužel je to stále pro většinu lidí nadstandard. Je důležité, v jakém prostředí žijeme, a to prostředí tvoří zásadním způsobem architektura, domy, veřejný prostor. Podceňovat je se určitě nevyplatí.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné a proč?
Kdybyste se ptala, na kterou z otázek je nejsložitější odpovědět, tak určitě na tuto. (smích) Spousty návrhů a projektů za poslední 2–3 roky zůstalo nezrealizovaných, což mě pochopitelně trápí. Navíc mám pocit, že by bylo třeba stavět a projektovat daleko víc domů, než se dá vůbec reálně stačit, aby člověk mohl nějak bilancovat. Já tomu dám s dovolením ještě čas, než začnu mluvit o významnosti staveb z vlastní tvorby.

Peter Hudson, autodidakt a vizuální umělec, narozen v Kozorohu, pracující s pohybem, světlem a sochami. Pokud máte sklony k epileptickým příhodám, raději si jeho pozdější videa odpusťte.

První video jeho díla, které jsem viděla, mě naprosto fascinovalo. Klobouk strýčka Sama („I want you“, pokud si vzpomínáte na amerického vousáče s nataženým ukazováčkem), z něhož se objevují ruce, slibující rajská potěšení těm, kteří se po darech natahují – ale stejně jako Tantalus nikdy nedosáhnou a umírají na podvýživu nikdy nesplněných slibů a klamných tvrzení.

Tantalus patří mezi technicky náročnější projekty. Hudsonovy začátky jsou mnohem skromnější – Playa Swimmers (Plážoví plavci) jsou „jen“ sochy plavců zabořených v písku nebo jejich následníci Sisyphish, první stroboskopická socha poháněná kolem.

Kousky Petera Hudsona jsou spojeny převážně s nevadským festivalem Burning Man.

Videa jeho děl najdete na Hudsonových webových stránkách www.hudzo.com.

O reklamě se říká, že lže. Také se říká, že je všudypřítomná a že obtěžuje. Lidé říkají, že se reklamou ovlivňovat nenechají, vždyť je hloupá a oni přece nakupují podle vlastního rozhodnutí. A také se říká, že řeči plynou jako voda v řece. Nebo jako reklamní přestávky v televizi.

Reklama je propaganda. Bez ohledu na to, zda se vám snaží prodat nejnovější výkřik poslední módy, dárek s bonusem zcela zdarma nebo program politické strany. Je způsobem komunikace, avšak i přes schopnosti a rozšíření současných digitálních médií stále převážně monologem, kterému zcela logicky mnoho lidí nechce naslouchat. Komunikace je totiž vždy založena na dialogu. Jenže ten je možný jen mezi těmi, kdo se navzájem považují za partnery.

Záleží tedy jen na vás, kde budete v této rozehrané partii stát. Abyste byli do začátku vyzbrojeni, ráda bych se podívala blíže na to, co se mezi lidmi o reklamě říká. Přesně podle přísloví o štěkajícím psu, který nekouše.

Mýtus první: Reklama lže
Jedním z nejčastějších tvrzení, se kterým se při hodnocení reklamy „těch zvenku“ setkávám, tedy lidí, kteří ji nevyrábějí, nevymýšlejí ani ji neprodávají, je, že reklama lže. Myslím si, že je to přesně naopak. Reklama mluví čistou pravdu – je tady totiž, aby prodávala, a to je úmysl, který ani v nejmenším neskrývá. Nebo snad hledáte v televizních spotech, billboardech a bannerech informace o dění kolem sebe, odhalení smyslu života nebo hlubokomyslné pravdy? Ty se spíše očekávají od redakčního obsahu médií, na jehož skladbu má ale velký vliv nejen PR, ale i provázanost politických skupin s hlavními inzerenty a také zájmy daného vydavatele. Což se ale málokde dočtete.

Aby byla reklama srozumitelná, musí vycházet ze životních zkušeností. Ty kondenzuje a vytváří z nich kratičké, úsporné sdělení, kterým se snaží připomenout určité události v mém životě a vzpomínkách. Hledá spojovací článek, skrze který mi dokáže říci „Kup si toto“.

Dobrým příkladem je televizní spot na AntiResin o chlápkovi, který natírá plot a tchyně chce místo červené modrou, na což existuje jen jediná pádná odpověď: „Maminko! Až to budu natírat příště, vy už tady nebudete.“

Mýtus druhý: Reklama vyvolává falešné touhy
Anebo také pseudopotřeby nebo závist. Termínů můžete vymyslet určitě ještě víc a budou znít ještě o kousek líp. Pravdou je, že reklama často operuje se zobrazením ráje, ideálního světa – a ten vypadá pokaždé jinak, záleží, z jakého úhlu se na něj díváte. Každá ze značek si kolem sebe buduje svět, ve kterém je všechno tak správné, jak jen podle dané značky může být: nejvoňavější káva, nejkřupavější salát, nejkrásnější pleť, nevýkonnější motory.

Pravdou také je, že člověk je tvor nedokonalý, bolestně si vědomý svých chyb a neustále toužící být krásnějším, bohatším, přitažlivějším… Důvodů, proč tomu tak je, může být spousta – od traumatického dětství až po prostou touhu být lepší i sám před sebou. Jenže v momentě, kdy si tuto touhu uvědomím, jsem schopná i dekódovat reklamní sliby a sama si na vlastním měřítku vyhodnotit, nakolik je jejich splnění možné v mém vlastním nedokonalém světě. V ten moment ona touha často splaskne jako špatně nafouknutý balónek. V takový okamžik přestávám být cílovou skupinou, už nejsem z těch, koho by daná iluze zajímala.

Nicméně tu existuje ještě druhý typ falešné touhy. Ten přichází v momentě, kdy někdo jiný rozhoduje, co potřebuji, a co ne. Velmi dobře si pamatuji nedávnou situaci, kdy jsem si kupovala botník o velikosti střední knihovny. Ona to vlastně byla knihovna, nemám totiž ráda botníky. Prostý dotaz jedné známé „K čemu potřebuješ tolik bot?“ tak zůstal bez odpovědi. Krása, aneb to, co považuji za esteticky silně uspokojující, totiž legitimizaci nepotřebuje.

Pokud chcete příklad, podívejte se na kteroukoli reklamu na parfém nebo kolekce slavných pařížských jmen.

Mýtus třetí: Reklama obtěžuje
Na tuto stížnost existuje jediná odpověď: Vypněte ji. Vypněte ji ve svém vnímání. Naučte se balast neslyšet, nevidět. Cožpak dokážete hodiny poslouchat historky o šikovném pětiletém Jardíčkovi, jak dokázal tohle a tamto, od jeho pyšné matky, rozhovor dvou puberťaček o tom, co řekl on a co řekla ona a jak se pak zatvářili, nebo telefonické monology silně nalíčených žen v dopravních prostředcích? S reklamou je to stejné. Lze ji vypnout, stejně jako ztlumit zvuk, jako nainstalovat filtr do prohlížeče. Jenže to vyžaduje naučit se ovládat vlastní myšlenky jako první.

Dobře vyrobená reklama totiž neobtěžuje – vůbec si ji jako reklamy nevšimnete. Zapadá totiž tak skvěle do svého prostředí a ve své komunikaci je natolik přirozená, že vám rozhodně nepřipadá, že by se někdo na vás snažil vyvíjet nátlak.

Mini Cooper

Mýtus čtvrtý: Reklama ohlupuje lidi
Reklama je tak hloupá, nakolik chytří jsou lidé, kteří ji vytvořili. Úspěšná reklama je taková, u které si zapamatujete, na co byla. A k zapamatování lze použít hned několik taktik. Jednou z nich je vytvořit tak hloupou reklamu, že bude zkrátka nezapomenutelná. Od obláčků pěny až po bílé prádlo. Jinou taktikou je opakování reklamy až do zblbnutí, což ale vyžaduje poměrně velký mediální rozpočet.

Jar

Azurit

Mýtus pátý: Reklama moje nakupování neovlivňuje
Tvrzení natolik uvěřitelné jako fakt, že běžný civilista uteče sniperovi na dálnici v poušti. Strategie a výzkumy, kterými se řídí určování cílových skupin, zjišťování jejich potřeb a redefinice těchto potřeb z jiných úhlů pohledu a v jiných souvislostech mají nejen poměrně dlouhou historii, ale jsou také velmi štědře financované. Například neuromarketing využívá poznatků kognitivní psychologie, senzomotoriky, výsledků magnentické rezonance, EEG a topografie, aby zjistil, jakým způsobem mozek reaguje na podněty. Zní to jako spiknutí? Není důvod k panice. Nakonec si nějaký prášek na praní stejně koupíte…

Na prst nos nebo pinďu, můžete si vybrat, je tu i jeden na krk a pak taky uši na cípy košile, pokud by ty vaše nestačily a taky ještě zuby z nehtů.

Když někdo může nosit brože ze slonoviny a z peří, kolem krku kančí zuby a na kabelce proužky kůže stažený z jinýho tvora, tak proč na uchu vlastním nemít ucho lidský? Do vlasů si vylejt kafe a brejle rovnou troje.

Vítejte ve světe Percyho Lau, šperkaře, jehož vnímání prostoru a krásy je rozhodně svérázný.

Architektonické studio Vallo Sadovský Architects stojí za projektem, který dnes zasáhl už mnoho měst i architektonických studií. Městské zásahy jste mohli vidět i v Praze na stejnojmenné výstavě v roce 2010. Byl jedním z popudů, kterým se rozhýbala veřejná debata.

Rozhodla jsem se podívat se „za“ tento projekt, na studio jako takové a první kroky, které k Městským zásahům vedly. Za Vallo Sadovsky odpovídal spoluzakladatel Matúš Vallo.

Lze vysledovat první popud k projektu Městské zásahy?
Celé roky som chodil na návštevu ku mojej frajerke po ulici, ktorá bola totálne nefunkčná: chodníky boli príliš úzke a parkovalo tam zbytočne veľa áut. Tam vznikol pocit že riešenia existujú – akurát úradníci nie sú schopný sa k nim dostať. Prvotná idea bola, že stačí len nápad ukázať niekomu na meste.

Jaké máte další plány s tímto projektem?
Projekt sme po mestách Bratislava, Praha, Brno celkom otvorili a teraz si môže zorganizovať Mestské zásahy u seba v meste každý sám, stačí aby nám napísal a my mu pomôžeme s rozbehom a vysvetlíme mu základná pravidlá tejto akcie. Riešia sa Košice, Prešov, Kladno, Ostrava a iné.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Ťažká otázka. Určite ju stále má veľkú, my sa skôr zamýšľame nad tým akú úlohu má architekt. Určite to pre nás nuž nie je len o budovách. Byť architektom je aj záväzok a poslanie. Stále hľadáme nové cesty, preto sú projekty nášho občianskeho združenia Mestské zásahy pre nás veľmi dôležité.

Foodporn. Pro mnohé pojem neznámý. Přesto je realitou denně prožívanou, požívanou. Stačí se rozhlédnout v restauraci. Snadno je identifikujete podle slastných či naopak zcela znechucených výrazů.

„Švestky s mákem. Mazlavost dušených švestek je dokonalou bází pro jemnou hrubost máku. Výrazné chutě se spojují a vytvářejí alikvótu, harmonický tón, který ani jeden z nich neobsahuje, ale pouze v sobě nese jeho potenciál. Ten pocit, když se zuby zaboří do vlhké, teplé hmoty a jazyk narazí na dvě odlišné struktury – poddajné ovoce a nekompromisní tvar máku je nezapomenutelný. Orgastický je moment, kdy dojde k jejich promísení, zjemněného vhodně zvoleným těstem knedlíku.“

Po tomhle výkladu nikdo nepochyboval, že „šv. kn. s mákem“, jak stálo na jídelním lístku, má smysl objednat. A pár lidí si dost možná pomyslelo, že to s tím jídlem trochu přehání. „Ale vždyť je hubený,“ dodala ta racionální část. „A třeba na tom skutečně něco je,“ ozval se druhý hlas. A měl poslední slovo. Ostatně – s plnou pusou se nemluví.

„Považuji navrhování domů za velmi osobní záležitost, proto jsem se rozhodla vás seznámit spíše s tou druhou částí, tedy s realizací navržených plánů a projektů,“ byla první věta prezentace Markéty Veselé na PechaKucha Night Prague. Těžko mohla moje první otázka znít jinak.

Proč považujete navrhování domů za velmi osobní záležitost?
Osobní je můj přístup k činnostem, které si sama volím. Navrhování k nim jednoznačně patří.

Co na procesu „návrh-projekt-realizace“ považujete za nejsložitější?
Návrh je za odměnu, projekt za trest a realizace je složitá cesta k cíli. Myslím, že je to po staletí pořád stejné. Dnešní problém tohoto procesu tkví zejména v realizaci. Projekt nemá takovou váhu jako dřív, protože architekt nemá tak významné slovo. Většina stavebních firem projekt uzpůsobuje svým zvyklostem, a je velmi důležité ho tedy proti těmto zvyklostem ubránit. To je možné, jen když klient za svým architektem pevně stojí.

Ale podpora ze strany klienta je snad samozřejmá – vždyť přece on si vás vybral.
Ano, většinou to tak je. Ale problémem bývají developerské projekty, o kterých nerozhoduje jen jedna autorita. Navíc zde často vítězí levnější řešení nad řešením vhodnějším. Kvantita nahrazuje kvalitu.

Jakou roli hraje místo při práci na návrhu?
Zásadní, ale ne nejdůležitější – tou je pořád zadání. Když je špatné zadání, sebelepší místo ho nezachrání. Zadání tvoří klient, architekt ho může dobře či špatně zpracovat. Vážnou roli však místo hraje v návrhu územních plánů.

Druhá lokalita, kterou na rozdíl od první realizujeme, představuje zástavbu bytových domů namísto původních kasáren, které byly srovnány se zemí. Zde výstavba může prázdnému místu na předměstí jednoznačně prospět. Ovšem opět nejdůležitější úlohou je stanovení zadání klienta, které by nemělo být jen o maximální zastavěnosti území. Zde by měl bytovou výstavbu obklopovat park a sportoviště.

Mělo by být samozřejmostí, aby každý investor kromě zisku ze své stavby myslel i na její přínos danému místu.

Velká část vašich projektů má ploché střechy a v průběhu prezentace na PKNP (viz archiv) zazněla slova, ze kerých by se obhajoba plochých střech dala vyvodit. Co za tím stálo?
Nešlo mi o obhajobu plochých střech, ale o zdůraznění nutnosti tvůrčí svobody a zodpovědnosti architekta za svůj návrh. Souvisí to trochu s předchozí otázkou. Pokud máte dobré zadání od klienta i dobré místo, a přesto nejste schopni navrhnout dům tak, jak nejlépe umíte, je to špatně. A to je právě problém špatných regulativů územních plánů. Velká většina těchto plánů, zejména v malých obcích, za jediný vážný regulativ uvádí sedlovou nebo mansardovou střechu a vůbec nebere v potaz velikost nebo situování domu. Kolem obcí pak vznikají domy o ploše 250 m² na pozemcích o velikostech 400 m². Myslím, že je vedlejší, jakou mají střechu, ale rozhodně je špatná jejich hustota a absolutní absence veřejných prostranství. To se zlepší, až i územní plány budou navrhovány opravdu zodpovědně a s důrazem na místo, a nikoli pouze s ohledem na zvyk.

Nicméně historku o projednávání malého domku jsme si nemohly odpustit. Použily jsme ji v naší grotesce o projektování „Nesplněný sen“.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné?
Ze svého „osobního“ hlediska považuji za významnou každou dokončenou stavbu, protože je to vždy dobrá zkušenost. Než přišla první větší zakázka, kterou byla regenerace panelových domů v Bystrci, zabývala jsem se zejména rekonstrukcí staveb a rodinnými domy. Nejdůležitější je pro mě ten první, vila v Hodkovičkách. Z poslední doby to byl polyfunkční objekt Kozí v centru města, kde byla realizace v proluce a se dvěma podzemními garážemi opravdu složitá.

Jak byste definovala směřování ateliéru Maura?
Přestože nyní pracujeme i na větších objektech než je individuální bydlení, považuji právě je za základ naší práce. Naše směřování je pořád stejné, snažíme se zpracovat zadání co nejlépe a pak ho zuby nehty bráníme před zákroky našich investorů a zejména pak před záškodnictvím stavebních firem. Tímto směrem budeme kráčet pořád dál, dokud to vydržíme.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Měla by být nezastupitelná – a to není. V první řadě souvisí s úlohou architektů, kteří už i u malých zakázek nebývají osloveni kvůli návrhu domu, ale jen z důvodu vyřízení nezbytného stavebního povolení domu. Dokud klienti nebudou zadávat práci z nutnosti splnění daných podmínek a nezačnou ji vnímat jako potřebnou službu, nic se nezmění. Podobně je tomu i u větších zakázek a výběrových řízení, kde kritériem je pouze cena.

Architekturu netvoří jen architekti, ale i jejich klienti a stavitelé.

Na obrazu architektury se také velkou mírou podílí redaktoři a novináři a v neposlední řadě i politici a zastupitelé měst. Ti by mohli poskytovat podporu zejména pro studentské projekty a činnosti neziskových organizací, které se architekturou zabývají.

Před měsícem jsem se v A2 dočetla, že vedení galerie architektury v Brně bude muset opustit sdružení 4AM (www.forum4AM.cz) pro alternativní způsoby prezentování architektury. A to zrovna není podpora, kterou mám na mysli!

„Money makes time. It used to be the other way around. Clock time accelerated the rise of capitalism. People stopped thinking about eternity. They began to concentrate on hours, measurable hours, man-hours, using labor more efficiently.“

Pokud se vám líbila Moucha, Videodrome nebo ExistenZ pro jejich organičnost, fyzičnost a nechutnost, pak na Cosmopolis nechoďte. Pokud ale stejně jako já máte filmy Davida Cronenberga rádi, možná až nekriticky, líbí se vám jeho smysl pro bizarnost a absurditu a vychutnáváte si husí kůži, kterou vyvolává jeho smysl pro jistý druh zvrácenosti, pak věřím, že vás opět nezklame.

S rukou jistou jako neurochirurg se tento režisér pustil do pitvy současného finančního světa. Sleduje jednoho z vyvolených, „nekorunovaného krále Wall Street“, vizionáře Erica Packera (Robert Pattison) v průběhu jednoho dne. A ten začíná prostými slovy „Chci se nechat ostříhat“, což v daném kontextu zní jako šifra, tajemný kód, který otevírá dveře.

A dveře jsou otevřeny. Do luxusní limuzíny, taxíku, bistra, knihovny, restaurace, diskotéky. Dveře se otevírají i všem jeho návštěvám, v limuzíně se domlouvají obchody, získávají informace, jsou uspokojovány Ericovy sexuální potřeby, odehrávají se lékařské prohlídky.

Svět kolem je zde, aby byl zkoumán, podrobován pečlivým analýzám. Které se ale nakonec ukážou chybné, neboť byl opomenut zásadní prvek nepravděpodobnosti, drobná výchylka ve statistice. Jedině skrze ni mohly být následky události, která dopadla na Packerův „komplex“ se zničujícím účinkem, předvídány a s předstihem eliminovány.

Svět je informací, a kdo ví, dokáže ho měnit. Stačí být jen o yoktosekundu pozadu a spolkne vás díra. „Holes are interesting. There are books about holes.“ Eric Packer ztrácí tempo. Jednou větou ztrácí manželství, protože jeho styl nemá úroveň. Ztrácí tak i své jméno. Chyba se v džungli neodpouští, a nakonec čelí jediné větě. „I wanted you to save me.“

„Everything’s a scandal. Dying’s a scandal. But we all do it.“
Celý film je protkán dialogy, tvoří jeho hlavní osu. Samotné kulisy dialogů – tedy oproti ExistenZ, kde byl obraz nutnou a nedílnou součástí k pochopení filmu samotného, nejsou zas tak důležité. Dokážou sice potěšit pozorného detailistu a neúnavného hledače symbolických rovin, paralelních významových rovin a metavýznamů, ale přesto jsem si při sledování Cosmopolis připadala jako mezi francouzskými salónními intelektuály. Jenže tenhle, pro někoho příjemný, pocit snobské sounáležitosti je nutné co nejdříve setřást. Ostatně – co spojuje lépe než společné pohrdání a ironie vyjadřující exkluzivitu? „Do people still shoot at presidents? I thought there were more stimulating targets.“

Roberta Pattisona jsem viděla na plátně poprvé, sága Stmívání mne minula, a tak si mladého bledého muže s pronikavýma očima budu navždy pamatovat jako toho, kdo sice vidí, ale nikoli dostatečně daleko, kdo hovoří, ale málokdy promlouvá, kdo střílí, ale nakonec zasáhne jen sám sebe. Jeho slepota, neschopnost zaměřit se na správný cíl, sledovat jemnou odchylku jej nakonec dovádí do pasti, ze které právě proto nevidí úniku.

Ale možná se snažím najít příliš mnoho významů tam, kde film záměrně nespojuje a ponechává tak prostor, aby potěšil mou domýšlivost a já se chytám do vlastní pasti. A možná právě zde spočívá jeho kouzlo. Najít svoji vlastní past a chytit do ní jen to, bez čeho se lze obejít. Čas to není.

Cosmopolis
CAN / FR / POR / IT, 2012, 108 min.
režie David Cronenberg
natočeno podle stejnojmenné knižní předlohy Dona DeLillo, vydané v roce 2003 v New Yorku

Nekázanka 18. Tu adresu si zapamatujte, alespoň pro září. Odehrává se tu jeden ze site-specific projektů Pražského Quadrienalle.

Projekty šité na míru místu uvádění mají v dramaturgii PQ své nezastupitelné místo. Příšerné děti, tedy opera Phillipa Glasse Les Enfants Terribles v režii Alice Nellis v bývalé vývařovně bohnické Psychiatrické léčebny byla jedním z vynikajících kousků loňského roku.

Příliš tichý nos v Nekázance ale ukazuje jinou tvář. Už jen tím, že se jedná o činohru. Scenárista Egon Tobiáš a režisér Jan Nebeský otevřeli vrata barokního domu, ve kterém donedávna sídlil Český svaz žen. Z otevřeného průchodu vane zatuchlý duch dlouho neotevřených šanonů, plast se střídá s mramorem ve zcela nelogických kombinacích a kouzlo dlouho neobývaného vše pokrývá poloprůhledným igelotovým závojem. Snad i proto slova herců Lucie Trmíkové, Petry Lustigové, Davida Prachaře a Tomáše Matonohy slouží pouze ke katalogizaci. Pořádek ale abecední není, logika zde vyrůstá z rozprášené mouky a rozbodaného chleba, divokých mořských valachů, klobouků, zahrady a andulek. Nelogické? Ztracenost, zmatenost a nesrozumitelnost ale nakonec vyvolávají pocit sounáležitosti. Jednotlivé improvizace, kabaretní čísla a témata absurdních výstupů dotýkající se jasně srozumitelných kulturních témat se stávají záchrannými kruhy, o kterých pak lze v průchodu debatovat nad vínem.

Příliš tichý nos
reprízy (pouze během září): 7., 12., 13., 19. a 30. 9., vždy v 19:00 a 21:00.
200 Kč / 150 Kč (vstupenky v pokladně Divadla v Celetné a na místě před představením)
www.pq.cz/cs/nekazanka.html

Asi jen čtyřicet, odpovídám na dotaz, kolik mám párů bot. Lstivě ale nepočítám ty, co jsou na chalupě „do lesa“. Proč tedy doma pořád o nějaké zakopávám?

Rozbité světlo v předsíni mě vedlo k otázce – lze zprůměrovat počet párů bot v botníku a chování žen v obchodech s obuví? Podle Britů ano. A tady jsou čísla:
»20 – průměrný počet párů
»11 – nošených jen velmi málo

Tedy Britky nosí pravidelně méně jak polovinu svých bot, přitom za ně ale utratí více jak 16 000 Kč ročně. (Asi si nechám vyplácet britský plat.)

Více jak polovina z nich si kupuje boty k novému oblečení, třetina kvůli zlepšení nálady, necelá čtvrtina proto, aby šly s módou, a ten zbytek se dělí na ty, které trpí obsesí, a na ty, které si kupují boty bez ohledu na velikost – prostě proto, že jsou n e o d o l a t e l n é.

Jak je to u vás? Kolik párů bot máte a kolik z nich skutečně nosíte? Víte o horní a spodní hranici ceny bot, kterou nepřekročíte? Kolikrát za rok si nové boty koupíte?

Okurková sezóna se podepisuje na zprávách o okurkových rozhlednách. Takže se rozhlédněte i vy, protože architektura je na každém kroku a stačí se jen pozorně dívat.

Krok 1: Nejdříve se najezte
Právě v srpnu by měla být znovuotevřena restaurace v žižkovském vysílači. Tedy přesněji tři nové restaurace a vyhlídková observatoř s multimediálním programem. Ze všech místností by tak měl být 360° pohled, za dobrého počasí až na Sněžku. Podoba interiéru vznikla ve spolupráci s ateliérem SAD.

Krok 2: Něco si přečtěte
Ráda bych upozornila na právě vyšlou knihu Třetí město, která se soustředí na současné město z hlediska prožívání času a nakolik struktura místa utváří sociální realitu. A když už se bavíme o městech, vzpomínáte na ta Šumná?


Krok 3: Jeďte na výlet
Třeba do Heřmanic, kde právě probíhá výstavba nové rozhledny ve tvaru okurky či penisu. Rozhledna stojí poněkud neobvykle ve volné krajině. Dřevěná stavba by měla být hotová do září, návrh pochází z libereckého ateliéru Mjölk, kterými jsme tuto rubriku započali v lednu 2011.

Krok 4: Tam jděte do muzea
Muzeum či centrum architektury nebo designu se nachází v každém větším evropském městě a často stojí za návštěvu. Zhusta se jedná o poměrně malé výstavní prostory, které ale zanechají výraznější stopu než několikapatrové paláce.

Registrací souhlasíte s pravidly hry a zavazujete se je dodržovat. Po registraci každý z hráčů obdrží rodné číslo – a může se zařadit do hry. Poté, co se hráč osvědčil, získává po osmnácti letech oprávnění k samostatné verzi hry. Hra smrtí končit nemusí.

Pravidla jsou všude kolem a zejména jsou uvnitř každého člověka. Jsou tím, co mně dává tvar, co určuje strukturu, hranice. Díky pravidlům jsem schopná existovat nejen jako víceméně samostatná bytost, ale zejména jako bytost sociální. Bez pravidel slušného chování, silničního provozu a těch, která určují statiku domů, bych na světě příliš dlouho nepobyla. Skončila bych velmi rychle po registraci.

Hra versus život
Abych mohla hrát hru, musím ji vydělit z každodenního, běžného života. Musím stanovit hřiště, ve kterém platí jiná pravidla než v životě. Jen tak může být hra hrou a život životem. Jedině tak se pro-hra nebo vý-hra v životě nepočítá. Protože kdo začne směšovat hru a život, stane se každodenním gamblerem, závislém na úspěchu a ocenění. Začne hrát jak o život, ale protože ten vsadil, přijde o něj, aniž by jej shrábnul někdo jiný. Smutné game over.

Není nakonec i život hrou na pozadí střídání ročních cyklů, období zvaného mladší čtvrtohory a na jednom z ramen Sluneční soustavy? Pravidla se určují horizontem, který volím. Může být časový i prostorový, ale může i zahrnovat či nezahrnovat určité skupiny lidí, typ chování a reakci na dané situace. A protože jsem to já, kdo určuje pravidla, jsem to i já, kdo se může rozhodnout je hacknout a nastavit si „god mode“, modus neomezených možností.

Pravidla ale stanoví systém, mohl by někdo namítnout. Kontruji otázkou – kdo tvoří systém? Onen nepřítel, nezbytná součást všech konspiračních teorií je jen ten, koho si každý z členů společnosti vytvořil a neustále vytváří svým jednáním a chováním. Stejně jako si mohu vědomě vybrat reakci v danou situaci, i všem kolem sebe jasně nastavuji hranici, kam mohou a kam již ne. Díky pravidlům jazykové gramatiky a stylistiky jsem schopna tuto zprávu předat a věřit, že ji pochopí.

Strategie se počítá
Mám ráda počítačové hry a z těch nejraději takové, u kterých hraje významnou roli strategie nebo rozvíjení charakteru (role-playing games). Možná je to tím, že nejvěrněji kopírují skutečný život, respektive ten, který jsem si za skutečný zvykla považovat. Jenže – není skutečným ale právě to, co právě prožívám? A není právě toto zcela první a zásadní pravidlo, podle kterého se řídí všechny hry?

Plně se ponořit do hry a přestat vnímat rozdíl mezi hrou a ne-hrou je ale porušením pravidel. V takový moment se hra stává životem, přestává být hrou, hřištěm s pravidly, která umožňují únik. Z toho, kdo pravidla určuje, je ten, který je poslouchá, bez naděje na změnu. Ztráta horizontu znamená ztrátu nadhledu a klubko, které mě mělo z labyrintu vyvést, je ztraceno. A přitom stačí tak málo, aby se člověk do hry vrátil.

Tak přesně tímto tlačítkem dáte obyčejnému slovu galaktický rozměr.

Galaxií bylo objeveno mnohem více, než je písmenek v latinské abecedě. A tak nebylo nic složitého vytvořit galaktickou abecedu právě z tvarů galaxií. Až na adrese mygalaxies.co.uk napíšete nějaký kolosální nesmysl, stane se univerzálním poselstvím, vpáleným do sítnice svitem hvězd vzdálených miliony světelných let.

Červencové dny jsou ideální k prožívání architektury zvenku i zevnitř na vlastní kůži. Proto jsem se rozhodla místo rozhovoru poslat vás do terénu. Příležitostí je spousta.

Krok 1: Vybavte se
Zajděte do Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí a kupte si knihu o architektuře, která vás zaujme. Při té příležitosti se můžete podívat i jak vypadá současná norská architektura.

Krok 2: Běžte ven
Příležitostí je spousta. Zajímavý program nabízí projekt CULBURB (www.culburb.eu), který se zabývá veřejným životem v současných středoevropských suburbiích, tedy předměstích. Na projektu spolupracuje sedm organizací ze šesti zemí střední Evropy, dohromady tak bude vytvořeno téměř 30 akupunkturních zásahů. Cílem není jen pojmenovat konkrétní problémy každé lokality, ale otevírat obecnější témata, která se dotýkají podstaty dnešních satelitů.

V České republice byla pro tento projekt vybrána obec Psáry a Dolní Jirčany, kde v červenci bude působit laboratory.cz, tedy Jan Matoušek, Václav Matoušek, Anna Štembergová a Jakub Havel. Více na www.culburb.eu/localities/prague-psary.

Krok 3: Ohlédněte se
Architectural Institute in Prague: Výstava mezinárodní architektonické soutěže Skanska: Bridging Prague Award, pořádáné v rámci festivalu reSITE, 26. 5. 2012, piazzetta ND.

Krok 4: Napište nám
Kde jste byli, co jste tam dělali a jak se vám to líbilo a co byste udělali jinak. Diskuze pod článkem na této stránce je otevřená nebo můžete využít www.facebook.com/kulturni.pecka.

Zodpovědnost je téma, které se v rozhovorech s architekty objevuje často. Méně často je ale zdůrazňovaná proměna společenské pozice i samotného oboru.

Téma, které reviduje dříve tak elitní pozici, se objevuje ojediněle snad i proto, že společnost stále hodnotí úspěšnost v „prostavěných metrech čtverečních“ a málokdo zmíní historické souvislosti, obohacení veřejného prostoru nebo rozvíjení možností daného místa. Těch metrů čtverečních totiž ubývá a úloha architektury se tak postupně proměňuje. Richard Sidej ze studia Znamení čtyř říká: „Výtvarné umění i architektura, v podobě řádných vysokých škol, se stalo snadno dostupným zbožím, to je jistě skvělé, ale nikdo by si neměl stěžovat, že pokles společenské prestiže je realitou.“

Jakou úlohu má tedy architektura v dnešní společnosti?
Architekt sám má chtě nechtě značnou společenskou zodpovědnost. To u nás v ČR stále mnohdy neplatí a lehkost bytí je nesnesitelná. Částečně okrajová pozice architektury odpovídá jak stavu české společnosti, tak možná i úrovni odvedené práci architektonické – či mnohdy inženýrské práci projektantů samotných, v celkovém statistickém souhrnu všech provedených staveb.

Lze vnímat i zjednodušeně – jsme služba, plnění potřeb. Architekt tak může být dokonce společensky krátkodobě postradatelný. Proto bych čekal, že se bude jednat o jaksi výběrové povolání. Nejsme doktoři, kde prostě školy musí každý rok na trh odevzdat své. Nemyslím, že stále větší počet fakult architektury je řešením. Studenti stejně budou povětšinou úměrně tak dobří, jak dobří budou jejich profesoři.

Obliba a především dostupnost „krásných povolání“ jasně roste. Ve společnosti panuje jaksi luxusní nálada, kdy se obor studia volí hlavně srdcem a pocitem, zatímco realita zařazení do společnosti přichází až následně a s časovým odstupem. Školy jsou totiž povětšinou stále zdarma, a tak vliv rodičů či kontinuita například rodinného podnikání jde stranou. Těžko dnes nějaký rodič řekne: tak, architekta tu už máme, kdo ale převezme zavedený obchod? A potomek by pak musel prokázat řádný tah na věc. Stále platí: žijeme, v čem žijeme, a každý má v prvé řadě zodpovědnost za sebe a svoje chování.

Jakou roli hraje minulost místa při zpracovávání projektu?
Dozvědět se možné patří k povinným cvikům, následně se v informacích utopit je věc druhá… Důležitější je dokázat jít s projektem dál, neztratit se v moři těžko uchopitelného. Samozřejmě co víte a zjistíte, zůstává, takže to je jistě i součást otisku místa.

Zejména při rekonstrukcích hraje velkou roli přání zadavatele. Většina studií zadavatele pouze letmo zmíní, ale vy jste je na prezentaci pro PechaKucha Night Prague zdůrazňovali.
Podle zpětné vazby většinou nově příchozích klientů jsme možná zařazeni jako poměrně „klientské studio“. Obecně z podstaty samozřejmě platí, že dialog v jeho plné hodnotě můžete vést pouze s tím, kdo je ho ochoten, potažmo schopen. Věřím, že si vždy uvědomujeme, že uživatelem a vlastníkem stavby nejsme my. Uděláme svoji práci a jdeme dál.

Na druhou stranu, pokud klient nedá architektovi důvěru a není ochoten naslouchat, případně věci řešit a modifikovat, spolupráce nemá cenu a bez ohledu na peníze je „rozvod“ dobrým řešením. Proto je vyhraná soutěž nebo výběr architekta vždy tím nejlepším vstupním kreditem od klienta.

Architekturu tvoří jak řemeslná stránka, tak i poskytování odborné porady. Není onen pokles prestiže daný i tím, že první si nezískává obdiv tak snadno jako to druhé?
Neviděl bych tady souvislost. Řemeslná stránka věci by měla být automatická, mimo diskuzi. Něco, co je předem jasné, že bude. Je věcí druhou, že realita je jiná. O věcech lze hovořit bez limitu, mít krásné vizualizace. Vše ale nakonec skončí stavbou, na kterou se dá sáhnout, a tam se už nic neschová a nedovysvětlí. Dělat si v klidu stranou a dobře svoji práci asi dnes v české společnosti obecně není žádný šlágr. Vše se zrychluje, medializuje. Máme mladé investory, mladé teoretiky, mladé učitele… svět jede. Ale cesta je dlouhá a faktor času nemá jiný ekvivalent. V řemeslech a kultuře stavění, u stavebních firem to platí stejně. Navíc vše se nakonec vždy váže na otázku personální.