Jak vtěsnat osm měsíců života do 70 minut? A co teprve, pokud onen čas strávíte na místě, které už přestává připomínat město, ale je spíše jen hromadou sutin po výbuších bomb? Režisérka Jana Andert dokázala ve svém režijním debutu V Mosulu přiblížit divákovi, sedícímu v bezpečí sálu kina, irácký válečný konflikt. A ukázat mu „běžný“ život členů jednotek Golden Divison, které se snažily dobýt Mosul ovládaný Islámským státem zpět.

„Mně tam chyběl příběh,“ byla první výtka, která zazněla po skončení dokumentárního snímku, když jsme diskutovali o tom, co jsme právě viděli. Přemýšlela jsem nad tím. Měla jsem opačné pocity i názor na film. Hltala jsem totiž každou minutu dokumentu Jany Andert a ani jednou mě nenapadlo, že mi něco chybí. Naopak. Po sérii českých dokumentů, které jsem v poslední době viděla, mě tenhle nadchnul, a to právě díky svému reportážnímu přístupu. Přitom se nedíváte na hodinu a čtvrt trvající zpravodajskou reportáž, v níž by autor musel řadu záběrů pro jejich syrovost vynechat. V Mosulu je film plný emocí a na rozdíl od (pro mě) nepovedených dokumentů anebo reportáží soukromých televizí vám k tomu nehraje podbízivá hudba a vy se necítíte být součástí manipulativní hry režiséra.

Tyto obyčejné chvilky, plné lidskosti pak vystřídají zase ty, kdy se členové zlaté divize opatrně prochází sutinami a rozpadlými domy, pozorující okolí, aby nezavadili o drát, který může během vteřiny odpálit nástražnou minu.

Každým válečným konfliktem ale nakonec nejvíce trpí civilisté. Ostatně jedním z hlavních cílů režisérky bylo zaznamenat dění právě z jejich pohledu. Dokument je tak plný obrazů zoufalých, naříkajících žen, jež nesou v náručí své děti a netuší, kde skončil zbytek jejich rodiny. Při záběrech z nemocnice a ošetřování zraněných dětí jsem musela zavírat oči, i když mnohdy nejhorší bylo slyšet jejich pláč.

Přemýšlím nad válkou s tak často v západních médiích skloňovaném Islámským státem, napadá mě – jak poznáte, že ten, kdo stojí proti vám je váš nepřítel, a ne jenom zraněný muž, který nestačil s rodinou utéct před bojovníky IS? V jedné scéně vojáci vedou několik mužů s rukama za hlavou. „Nebijte je,“ zazní od jednoho člena jednotek, přesto jsou muži fackováni a pohlavkováni. Následuje výslech, prohlížení otlačenin na těle, zkoumání osobních dokladů. Autorka zasvěceně vysvětluje, co se odehrává a jak jsou podezřelí využíváni na průzkum okolí. Nebezpečí v dnešní realitě totiž může představovat i mladá žena s novorozencem. A i když je největší bitva o město od druhé světové války po více než dvou letech u konce, nalezení onoho klidu, po kterém nejen Salwan a s Mohammad touží, je pořád v nedohlednu. ∞


V Mosulu
režie Jana Andert
Česko, 2018, 72 min.

Jaké to je být okupantem cizí země? A lze unést tíhu takové zkušenosti, poté co se vrátíte zpět domů? Jaké to je být blízkým někoho takového nebo nést vinu za něco, co jste nejen neudělali, ale ani nezažili? Anna Kryvenko, mladá umělkyně původem z Ukrajiny, která žije a studuje v Praze, se rozhodla vyprávět příběh svého prastrýce.

Album rodinných fotografií s vystřiženou postavou napovídá, že dokument Můj neznámý vojín je o tajemství, o kterém se jen těžko mluví. Dlouhé archivní záběry z roku 1968, kterými je dokument protkán, ale bohužel diváka od silného příběhu spíše odvádějí.

Anna Kryvenko v dokumentu, který mohli diváci shlédnout na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, listuje albem starých fotografií, z kterých kdosi nekompromisně vystřihl neznámou postavu. Má pozornost je upoutána tak jako u knihy, v níž vás chytne úvodní věta příběhu, a vy musíte číst dál. Kryvenko ovšem začíná vyprávět o svých osobních zážitcích po příchodu do Česka, kde se rozhodla studovat FAMU. A předkládá nám obraz plný nepříjemných osobních zážitků a zahořklosti těch, kteří kladou za vinu historické události generacím následujícím. Působí to trochu jako obžaloba Čechů, kteří se podle autorky chovají neurvale, jakmile zaslechnou její rodnou řeč. Hlavní linka dokumentu Můj neznámý vojín se ale nezaměřuje na současný život ukrajinské umělkyně (až na několik zmínek o protestech v Kyjevě a strachu o své přátele), ale má být postupným odhalením tragického příběhu jejího prastrýce.

Po návratu mlčení
Kryvenko se dozvídá, kdo chybí na starých rodinných fotografiích, až v dospělosti během svého pobytu v Praze. Oním neznámým je prastrýc režisérky, sirotek, jehož náhradní rodinou se stala armáda a který po návratu z tehdejšího Československa přestal mluvit a nakonec spáchal sebevraždu. Tvůrkyně však bohužel nezůstala jen u tohoto (samo o sobě dost silného) příběhu. Dokument je protkán dlouhými záběry z okupace Československa v roce 1968, které než aby vyprávění doplnily, spíše ho narušují. Můj neznámý vojín je vyprávěn z pohledu režisérky, která diváka zprostředkovaně seznamuje s osudem svého prastrýce. Škoda, že její komentáře nejsou obohaceny o výpovědi a vzpomínky dalších rodinných příslušníků.

Sledování přijíždějících tanků (nejen) při výročí srpnové okupace ve mně vždycky vyvolává silné emoce. O to zvláštnější je sledovat a slyšet příběh člověka, který se invaze účastnil jako příslušník vojsk Varšavské smlouvy. Jak přiblížit českému divákovi někoho, kdo byl na druhé straně barikády? Dokument ukazuje, že to jde. A to skrze osobní příběh, kdy na člověka nenahlížíme jen jako na příslušníka cizí armády, ale na někoho, kdo má rodinu, přátele, domov a na někoho, kdo si v sobě nese zážitek ozbrojeného konfliktu i dlouho poté. Kryvenko měla jedinečnou možnost vzít silný reálný příběh, kterým by českému divákovi představila ne toho, kdo na záběrech utíká před tanky, ale toho, kdo v něm sedí. Režisérka v Praze ke svému vlastnímu překvapení zjišťuje, jak se historie její rodiny protíná s historií československého státu, bohužel toho v dokumentu Můj neznámý vojín dostatečně nevyužila a ten se tak v důsledku experimentálního pojetí bortí. ∞


Můj neznámý vojín
režie Anna Kryvenko
Česko / Slovensko / Lotyšsko, 2018, 79 min.

David Fesl, Kateřina Holá a Jiří Kovanda – tři osobnosti, které společně připravily výstavu, jíž dala název píseň Elliotta Smithe Everything means nothing to me. Galerie UM představuje výsledek práce tohoto tvůrčího týmu, ve kterém neplatí hranice mezi umělcem a kurátorem. Po příchodu do výstavního prostoru pak do hry vstupuje další proměnná, a tou je návštěvník samotný.

Kdo je tvůrce? Kdo je kurátor a kdo umění jenom pozoruje? David Fesl (* 1995), Kateřina Holá (* 1993), Jiří Kovanda (* 1953) tyto otázky otevírají. Hranice je neostrá, odpověď nepodstatná. Důležitými jsou jen konkrétní čas, místo a my samotní. Začínám od pomyslného nebe – dívám se nahoru na nasvícení scény a pak pohledem sklouzávám k zemi. Otevřené kapesní nože, zavěšené ze stropu, hází stíny připomínající kobylky na stéblu trávy. Zmuchlané papíry poházené v prostoru. Paní sedící v rohu mě vybízí, abych některý z nich zvedla a rozbalila. V ruce tak držím list popsaný rukama samotných autorů. Můžu si sednout na zem, pročítat ony myšlenky zaznamenané na kusu papíru. A vidět svůj odraz v zrcadle. Všechny čtyři stěny, které nás obklopují, jsou totiž pokryty zrcadly a na jejich jednotlivých částech je izolepou přilepený čtyřlístek. Na každém kroku mě tak provází kousek štěstí.

Zrcadlení
Kam se pohnu, stále narážím na svůj odraz v zrcadle. Chodím v ohraničeném prostoru, který jasně a bez pochyb určuje, kam až můžu zajít. Odkud se hranice berou, kdo je vytyčil? Vnuknul nám je snad někdo cizí? Rodina, společnost? Naše podvědomí? A co když naopak nikdo, ani ty sám sobě, žádné nestanovil? Kdokoliv může vstoupit do tvého světa a ty nemáš sílu a schopnost ho z něj vytlačit. A přitom tě to ničí.

Říkáš, že jsi hrdá, a tak nechceš říct ne. Jenže teď je ta chvíle, kdy by tě hranice mohly zachránit. Žádné nemáš? Jak pak ale můžeš říct, že je někdo překročil, když sama nevíš, kudy prochází a kde je ona dělicí čára mezi bezpečím a ohrožením, mezi příjemným a nekomfortním, mezi pomocí a sebeobětováním, mezi láskou a zničujícím vztahem. Možná se to děje, abys přišla na to, kde je vlastně máš, a stála si za svým, aniž se za nimi uzavřeš.

Chci pocit bezpečí a zároveň se jednou nerozhlédnout a nezůstat v oploceném prostoru a nedívat se na ostatní jen zdálky. Chceš, abych ti šla naproti, otevřela se a byla sama sebou. Kam až tě pustím, ptáš se mlčky. Snažím se nekalkulovat, neanalyzovat, jenom cítit. Někdy se na tebe dívám a říkám si, jak tě nesnáším, jindy mám pocit, že bez tebe nemůžu být. Kdy to přeskočí z jednoho bodu do druhého, nikdy sama dopředu nevím. Občas tu hranici překračuju několikrát za den. Moje pocity jedou sinusoidy, ale alespoň nejsem uvržená do setrvačnosti. A naštěstí mě vždycky něco vrátí do reality. Do té pravé a žádné mé fantazijní.

Vycházím ven, nadechuju se, zrcadla nechávám za sebou, aspoň do té chvíle, než tě znovu potkám. A zas se rozjede onen proces neustálého vzájemného ovlivňování. ∞


David Fesl, Kateřina Holá, Jiří Kovanda – Všechno mi může být ničím
Galerie UM (nám. Jana Palacha 80, Praha 1)
6. 9.—13. 10.

Shadi Harouni je íránsko-americká vizuální umělkyně. Narodila se v horami obklopeném Hamedánu v roce 1985, do konce válečného konfliktu mezi Íránem a Irákem chyběly ještě tři roky. Do autorčiny tvorby se tak promítá prostředí, v němž vyrůstala, a zkušenost s poválečným obdobím a obnovou života v multikulturní zemi. Jak konkrétně se ony osobní zážitky přenesly do filmu a na papír, můžete vidět v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce. Výstava s názvem Sním o tom, že je hora stále celá potrvá do 30. září.

Přestože Shadi Harouni žije ve Spojených státech a působí na univerzitě v New Yorku, opakovaně se vrací do své rodné země, z níž její rodina v 90. letech emigrovala. Otec Shadi Harouni byl disident, rodina byla proto režimem perzekuována a sama umělkyně tak na vlastní kůži zažila, jak se chová politická a náboženská reprezentace, která se snaží udržet u moci prostřednictvím zákazů, manipulace s lidmi i historií a zbavování se svých oponentů.

Nežádoucí
Výstava představuje nejprve sérii monotypů z cyklu Index nežádoucích elementů. Pod nimi je vždy jakýsi mini příběh, jenž je sugestivním vyprávěním autorky, která přivádí na světlo světa příběhy zapomenuté či dosud nevyprávěné. Silnou připomínkou tragédií, jež se v minulosti odehrály, je třeba text o masových hrobech na Chavaranu, kam se scházely rodiny „a bez ohledu na hrozící zatýkání a bití označovaly místa hrobů improvizovanými pomníčky.“

Vedle monotypů má návštěvník možnost shlédnout tři videa, v nichž vystupuje i samotná Shadi Harouni. Mě upoutal hned první krátký film s názvem Nejlehčí z kamenů, v němž je autorka v kurdistánském lomu a vlastníma rukama odhrabává kameny. Není jí vidět do tváře, po celou dobu je zády ke kameře, vidět je pouze skupinka mužů, kteří počínání umělkyně různě komentují. Ona sama však na ně ani jednou nepromluví, jen s neutuchajícím nasazením pokračuje ve své činnosti. Ta zvláštní kombinace jejího mlčení, nemožnosti podívat se jí do tváře a přítomnosti přihlížejících mužů ve mně vzbuzuje zájem, zvědavost a snad dokonce potřebu dosledovat film až do úplného konce. Na dalším videu, které dalo název celé výstavě, tedy Sním o tom, že je hora stále celá, je zaznamenána výpověď protirežimního intelektuála, jenž byl blízkým přítelem otce a strýce Shadi Harouni a který pracuje v jednom z lomů v Kurdistánu. Stejně jako mnozí jiní se zde ukryl před režimem ve snaze uniknout zatčení a popravě. Ve vzpomínkách se mimo jiné vrací k tomu, jak jako mladý s nadšením hrával fotbal, na třetím z videí pak sledujeme fotbalový zápas, který autorka zorganizovala a do něhož místy vstupuje. V prostředí lomu se tak muži alespoň na chvíli vrací do svého mládí a k obyčejné radosti ze hry.

Smrt žalem
V poslední místnosti se zavřenými okenicemi, za nimiž hučí projíždějící tramvaje, se mi pak vryje do paměti neotřelá připomínka minulosti – na zdi oranžově svítící část neonového nápisu. Íránský švec Rezá Nik pojmenoval svůj obchod Mosaddek – na památku prvního svobodně zvoleného íránského premiéra Muhammada Mosaddeka. Neonový nápis tvořila původně čtyři písmena. Revoluční úřady ale ševci záhy po převratu v roce 1953 nařídily název podniku změnit, muž tedy sundal první ze čtyř písmen a vznikl tak název „sedk“ – pravda. Po čase však přestalo svítit písmeno „s“, nový název tak od té doby zněl „dek“ – smrt žalem.

Dílo Shadi Harouni je politické a plné emocí vycházejících z autorčina života, a právě tohle všechno mu pro mě dává obrovskou sílu. Autorka se nesnaží měnit svět, nejde o dosažení okamžitého dopadu na politický život, ale spíše o ukázání, jak funguje, resp. fungoval politický systém v Íránu, a připomínku příběhů, které by neměly být zapomenuty. Sním o tom, že hora je stále celá odkazuje na to, že autorka vyrůstala v hornaté části země a má tak osobní vztah k oněm odlehlým místům. Zároveň jsou hory porušené těžbou prostředím, kam politika zcela nedosáhne, a staly se tak útočištěm a symbolem příběhů lidí, kterým íránský režim neumožnil svobodně žít a tvořit.


Shadi Harouni: Sním o tom, že je hora stále celá
GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác (Karlova 2, Praha 1)
18. 7.—30. 9.

Národní galerie se v letošním roce vrátila k výrazné osobnosti básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, který se svojí jedinečnou tvorbou, vypravěčským stylem a schopností reflektovat turbulentní společenské změny a stav společnosti zapsal nejen na české umělecké scéně. Jeho komentář a svědectví událostí minulého režimu vryté do nezapomenutelných koláží můžete vidět až do 2. září 2018 v pražském paláci Kinských na Staroměstském náměstí.

Když vystoupáte pár pater po zeleném koberci v paláci Kinských, kromě honosného lustru vás upoutá obrovský nápis na stropě: „Úšklebek století“. Takový název totiž dle stejnojmenné koláže z roku 1961, která je ilustrací ke knize M. G. Lewise Mnich, nese aktuální výstava Jiřího Koláře, již uspořádala Národní galerie v Praze. Jiří Kolář se narodil 24. září 1914. První roky svého života prožil syn pekaře a švadleny v jihočeském Protivíně. Vyučil se truhlářem, ale už ve třicátých letech začal tvořit první básně a koláže. Provokativnost a kritičnost v dílech přinesly Kolářovi v pozdějších letech nejen zákaz publikovat, ale i několikaměsíční trest vězení. I přesto si jeden z prvních signatářů Charty 77 zachovával ostrý postoj ke společnosti. Nepohodlnost tehdejšímu režimu nakonec vyústila až v umělcovu emigraci.

V souboru tak nalezneme například koláž s názvem Čistá voda doplněný o dovětek „pili jsme dlouho špinavou vodu – a budeme ji pít dál“ nebo Vietnam na scéně – „pod cizí botou každá země hyne“ či koláž Dialogy – „když sbírá naděje podpisy, noc stojí za humny“.

Básník se v Jiřím Kolářovi nezapře. Podstatná není pouze estetická stránka, ale především obsah jednotlivých součástí a vrstev, z nichž jsou koláže poskládány, a které se tak návštěvník snaží rozklíčovat. Text se propojuje s obrazem, slova se vytrhávají z vět a znovu skládají, symboly (třeba socha sv. Václava) se narušují a zalepují.

Vedle týdeníku ale může návštěvník vidět i řadu méně známých koláží, portrétů (včetně autoportrétu umělce) nebo prostorových koláží. Z nich je nepřehlédnutelná ta ve tvaru obřího jablka s názvem „Na počátku bylo slovo“. Ostatně objekt a symbol jablka se v díle Jiřího Koláře objevuje často. Zajímavým prostorovým dílem pak je například další jablko, tentokrát s povrchem v Braillově písmu anebo koláž Stupně vítězů, na nichž trůní tři lebky. Výstava ukazuje i Kolářovy konfrontáže a jeho schopnost propojením různých fotografií a obrázků, které k sobě původně nepatřily, vytvořit jejich významem mrazivé a absurdní příběhy a ukázat na první pohled neviditelné souvislosti. Z řady koláží je pak znát i černý humor autora (kupříkladu Milostný příběh z roku 1962).

V roce 1999 se Kolář vrátil do Čech a zde prožil poslední tři roky svého života. Za sebou zanechal ukázku technik, které sám rozvíjel a různě kombinoval, různorodou tvorbu, která je deníkem hravého umělce, odpůrce jakékoliv tyranie a člověka, pro něhož nejvyššími hodnotami byla pravda a svoboda.

„Zdá se, že experiment a odvaha v umění je pro falešně myslící lidi mnohem nebezpečnější než cokoli jiného. Začni přemýšlet po svém a jsi nebezpečnější než cokoli, co lze vyrobit,“ prohlásil Jiří Kolář v roce 1984.

Jedno je jisté. On sám tvořit a přemýšlet po svém nikdy nepřestal. Při odchodu z výstavy na mě přes brýle shlíží sám autor a mě napadá – kdy jindy navštívit výstavu zachycující výpověď Jiřího Koláře než v současné politické situaci, kdy si navíc připomínáme 50. výročí okupace Československa sovětskými vojsky. ∞


Jiří Kolář: Úšklebek století
NG – Palác Kinských (Staroměstské nám. 12, Praha 1)
16. 5.—2. 9.

Prodírám se skupinkami návštěvníků historického centra Prahy a neoblomně mířím ke Staroměstské radnici. Tentokrát Křížová chodba a Rytířský sál nehostí výstavu fotografií zachycujících dramatické události posledních měsíců a horké aktuality, ale výstavu poněkud odlišnou. Jde o unikátní pohled významného představitele současné fotografie Pétera Kornisse (* 1973) na proměny tradičního života střední Evropy.

Stojím před vchodem do výstavního prostoru na Staroměstském náměstí a zírám na ústřední fotografii výstavy. Pastýř v ovčím kožichu se svým věrným psím hlídačem stáda, prsty vytvářející známé gesto – „V“ jako vítězství. Píše se totiž rok 1989, milník nejen v českých dějinách, a především příslib změny. Ve výklencích sedí asijští turisté, indická rodina, a u třetího klenutého okna osamocený muž, jenž vdechuje do plic kouř. Myslím na pastýře a přemýšlím nad tím, že proměna skutečně přišla, otázkou však je, zda do života lidí na periferii, žijících mimo dění okolního světa, přinesla a přináší to lepší, to, v co doufali.

Na rozdíl od Staroměstského náměstí jsem jediným návštěvníkem galerie. Začínám v minulosti. Tak je totiž pojmenován cyklus fotografií z let 1967 až 1978. Péter Korniss podle vlastních slov toužil uchovat to, co viděl v transylvánské vesnici v místní tančírně. Mizející svět žen s tradičními šátky na hlavě a mužů s klobouky. Každá přítomná chvíle zmizí dříve, než si to stačíme uvědomit. Jenže tohle bylo víc než prchavost okamžiku. Konec prostého života v zapadlé rumunské vesnici, neboť ten velký svět kolem, mimo onu periferii, neodbytně natahuje ruce, které se pomalu dostávají i do toho nejvzdálenějšího místa.

Jiná tančírna
Stojím před fotkou Mladá dvojice v tančírně z roku 1992. Ještě stále tu nalezneme dívku v šátku a tradičních šatech, vedle ní už ale sedí mladík s tričkem s nápisem „Camel mild“. Působí to poněkud nepatřičně, některé fotografie pak až trochu bizarně. Například Roh svátečního pokoje z roku 1997, kde je vedle rodinných fotografií vylepen král popu Michael Jackson. Anebo muž s plakáty „we love your hair“: dvě mladé ženy z reklamy na šampón „zdobí“ světnici starého muže, do jehož chalupy pronikla nová doba.

Ve druhé části výstavy přibyla ve fotografiích barva, proměna je již zcela jasná, viditelná a smutná zároveň. Z řady fotografií je mi úzko. Jako když vytrhnete člověka z prostředí jemu přirozeného a uměle jej zasadíte do městských, moderních reálií. V sále pak procházím kolem zbytků zachovaného starého zdiva, kterého se však nemohu dotknout, smím jej pouze pozorovat za sklem. Z ničeho nic uslyším klíč v zámku a odkudsi se vynoří skupinka turistů, jež si zvědavě prohlíží původní dřevěný strop a jen letmo jim pohled sklouzne i k fotografiím, načež se spěšně vydávají po další stopách historie. Stihneme si v té rychlosti dnešní doby ještě vůbec všimnout proměny našich světů? Může periferie ustát průnik moderního světa a zůstat tím, čím je, zachovat si to, čím je krásná a jedinečná? Anebo jakákoliv snaha přenést lidové tradice do moderního světa sklouzává k bizarnosti? Zánik rozbahněných cest do školy je nevyhnutelným procesem, změna se nedá zastavit, a proto aspoň doufám, že z tradičního folklóru nezbydou jen taneční vystoupení na pódiu při akcích na náměstích našich měst.

Přínos tvorby Pétera Kornisse je mimo jiné v tom, že si takového otázky klademe. Korniss není jen fotografem, jemuž se podařilo zachytit autenticitu a jedinečnost okamžiků, ale také vypravěčem příběhů. Příběhů lidí, na nichž lze silně vnímat proměnu světa během posledních padesáti let, světa, po němž si možná někteří zastesknou a budou přemýšlet, zda žijí takový život, jaký skutečně chtěli. A zda jim odchod z periferie a domovů přinesl to, co očekávali.


Péter Korniss: Touha po věčnosti
Staroměstské radnice (Staroměstské nám. 1, Praha 1)
3. 5.—28. 6.

Pod pro našince těžko vyslovitelnými jmény Zhang Xiaogang a Wang Guangyi se skrývají dva světově uznávaní čínští umělci. Na první pohled mají zcela odlišný styl a umělecký rukopis. U prvního z nich lze hovořit o lyričnosti a básnickém vyjádření, v případě druhého vystavovaného je dílo více politické, vycházející z filosofických tezí. Zrodila se tak výstava The Reunion of Poetry and Philosophy neboli Shledání poezie a filosofie, představující rozličné aspekty současného čínského umění. Ponořit se do ní můžete do 13. května 2018 v domě U Kamenného zvonu Galerie hlavního města Prahy.

Rodina a tradice, ale i ideologie a politika. Zhang a Wang ve svých dílech zpracovávají odlišné náměty. Zároveň je (kromě jejich přátelství) pojí jedno společné téma – život v komunistické Číně. Oba tvůrci započali svoji uměleckou dráhu už v 80. letech, kdy se vedle státem uznávaného umění rodilo i to neoficiální a nezávislé. Wang byl na konci 80. let dokonce jedním z iniciátorů uměleckého hnutí odmítajícího dědictví čínské kulturní revoluce, kterou oba vystavovaní malíři v dětství zažili. Jak Wang, tak Zhang hledali svoji cestu, ovlivněni čínskou tradicí, ale rovněž západním uměním. Teprve pochopením a uvědoměním si toho, co je Čína, co je charakteristické pro čínské umění a uznáním jeho vlivu na ně samotné namísto snahy vymanit se mohl vzniknout jedinečný styl obou tvůrců, který je proslavil na mezinárodní umělecké scéně. Nejen zpracovávaná témata, ale i onen rukopis, vytvářející dohromady uměleckou identitu, do níž se promítají osobnosti autorů, umožňují snadno rozlišit jejich díla. Návštěvník tak ihned i bez čtení popisků rozpozná, zda se dívá na dojemné malby Zhang Xiaoganga či úderná velkoformátová plátna Wang Guangyi.

Pop-artová provokace
Naproti tomu Wang se proslavil pop-artovými obrazy, jež provokativně kombinují postavy revolucionářů se světovými značkami jako je Coca-Cola, Chanel nebo Omega, a vytváří tak osobitý mix reálií čínské a západní konzumní společnosti. Mně osobně však v hlavě nejvíce utkvěla instalace s názvem „Estetika studené války – lidé zabíjejí infikovaný hmyz“. Při vstupu do druhého patra domu U Kamenného zvonu se zarazím a překvapeně zírám na tři ženské postavy v přítmí a pokleku naproti sobě, než mi dojde, že jde o součást výstavy. Ženy v ruce drží cosi, co vypadá jako plácačka na mouchy, přes ústa mají roušku a oči upřené doprostřed kruhu. Ten, jakož i prostor za nimi, je vysypán solí. Projektor pak do posoleného místa promítá pohybující se hmyz. Podle přítomné kustodky, která s pobavením sleduje polekané příchozí, sám autor se sítkem v ruce rozprášil téměř deset kilo soli, na níž jsou nyní stopy po dětských návštěvnících, již nedbali zákazů kustodky ani rodičů.

Aktuální výstava v domě U Kamenného zvonu mě baví spojením dvou odlišných umělců, kteří pocházejí ze země pro mě pořád vzdálené, opředené mnoha mýty a zkreslenými představami. Příjemným a zajímavým doprovodným programem pak je i dokumentární film Jany Chytilové o životě Zhang Xiaoganga, který se v něm mimo jiné vyznává z odvěké blízkosti k Praze. I díky němu mě při odchodu z výstavy provázela myšlenka, že i když jste umělcem v nesvobodné zemi, kde vás jako dítě pošlou na venkov na převýchovu a kde vás kvůli negativnímu hodnocení školitele vyřadí z uměleckého kruhu, o to více se můžete (a musíte) ponořit do své vlastní tvorby, a zároveň pocit, že přes to všechno lze život ustát s klidem, jenž se pak odráží i do vašeho díla. Alespoň ve mně právě tohle zůstalo po zážitku ze shledání básníka s filosofem. ∞


Zhang Xiaogang & Wang Guangyi – The Reunion of Poetry and Philosophy
GHMP – Dům U Kamenného zvonu (Staroměstské náměstí 13, Praha 1)
7. 2.—13. 5.

Československo, druhá polovina 70. let a období normalizace. Přesně do této doby jsou zasazeny fotografie Vladimíra Ambroze dokumentující řadu jeho performancí a akcí ve veřejném prostoru tehdejší socialistické společnosti. Pražský Dům fotografie nám nabízí možnost poznat krátké a téměř neznámé umělecké období tohoto brněnského architekta, a to do 29. dubna 2018.

„Překračování určených a předepsaných směrů, příkazů a zvyklostí je často posunem kupředu a směřuje k vysvobození ze schématu.“ Across, Brno, 1978.

Pokud se podíváte do životopisu Vladimíra Ambroze (* 1952), pochopíte, že je víc než absolventem brněnské fakulty architektury a zakladatelem ateliéru A.M.O.S. DESIGN, jenž stojí za rekonstrukcí vily Tugendhat. Do výčtu Ambrozových méně známých činností patří performance z let 1976 až 1981. Na fotografiích vystavených v pražském Domě fotografie se nám představuje při akcích, při nichž (sám i spolu s dalšími umělci) překračuje stanovené bariéry, narušuje prostor kolem sebe, do něhož tak zároveň samovolně vtahuje náhodné kolemjdoucí. Jsou to fotografie, ze kterých prosakuje energie, vzpoura vůči všednosti, kdy se i drobnost vymyká a oživuje svět okolo. Jsou to fotografie, které jsou víc než jen záznamem určité performance. Jsou uměleckým dílem, takovým, pro nějž je podstatný kontext a doba jeho vzniku. A právě proto návštěvníka výstavy Vladimír Ambroz: Akce nejdříve uvítá exkurz do doby minulého režimu. Jsem sice ještě dítě komunismu, ale již velice pozdního, takže informace, které na mě z černé plochy shlížejí, jsou jen zprostředkovaným povědomím z vyprávění a filmů a bohužel už méně z hodin dějepisu.

Většina fotografií zaznamenává Ambrozovy performance v otevřeném prostoru, část z akcí se pak naopak odehrávala mezi čtyřmi stěnami. Z těch ve veřejném prostoru jsou nezapomenutelnými především ty, na nichž je Ambroz „zaparkován“ jako auto a vlastním tělem zabírá místa vyhrazená automobilům. I dalšími fotografiemi upozorňuje na to, kolik životního prostoru blokují parkující auta a kolik asfaltových ploch je určeno právě řidičům automobilů. Pro pořízení fotografie s názvem Highway se autor nebál lehnout si doprostřed silnice na dělicí bílou čáru, již nechal procházet sebou samotným. V souvislosti s těmito fotografiemi mě zaujala i ta s názvem Strom z roku 1976, kdy na dvoře před domem „vyrostl“ plastikový strom namísto toho živého, neboť ten ve městě nepřežil.

Hledání přírody a čistého vzduchu jsou dalšími motivy jeho akcí. Lidé uvěznění v betonovém světě, čekající na víkendové dny jako na příležitost k úniku a hledající odpočinek. Vladimír Ambroz s touto myšlenkou odešel na opuštěnou silnici, kde sám strávil víkend. Ten na popisku k záznamu akce označuje jako „typickou nemoc dnešního člověka.“ Přemýšlím nad tempem současného člověka žijícího ve městě, jehož život běží v rytmu „pracovní a víkendové dny“, čekáním na páteční odpoledne, které je vzpruhou a příslibem doplnění energie, a jeho touhou po zklidnění. Na zmíněných fotografiích z roku 1975 pak můžeme vidět autora, jak sedí na židli, kouří cigaretu v čtvercovém, bílou čárou ohraničeném prostoru, navíc viditelně označeném „dopravními“ značkami, neoznamujícími zákaz vjezdu, ale sedícího muže, jenž si ve městě vychutnává svoji chvíli klidu.

Televize a my
Akce, do kterých se Ambroz v sedmdesátých letech pouštěl, se odehrávaly i v prostoru soukromého bytu. Zajímavými performancemi, které jsou inspirativní i v dnešní době nových technologií a médií, jsou ty s názvem TV Piece a TV-LOOK. Přeci jen i v současnosti si televize jako médium ponechává svoji sílu, byť ne v tak masovém měřítku. Otázka konzumace obsahu vysílání tak stále rezonuje.

„Jsme skutečně schopni analyzovat obsah toho, co sledujeme na obrazovce? Nejsme ovlivněni do té míry, že to mění naše názory?“ Vladimír Ambroz sledoval sám nebo s dalšími umělci vysílání Československé televize, která s ohledem na tehdejší situaci přenášela třeba stranické konference KSČ, a i když jsme v dnešní době těchto přenosů ušetřeni, je otázka vnímání mediálního obsahu a jeho vlivu na nás a naše rozhodování bolestně aktuální. Stejně tak jako otázka jeho kvality, kdy i přes vypuštění politické agitace je představa celodenního sledování televizního programu (zvláště soukromých televizí) jemně řečeno nelákavá. A tak proč nevypnout zvuk, nenasadit si na nos černé brýle a jen tak nesedět před obrazovkou? A namísto toho, abychom se nechali ovládat televizním programem, oddáme se vlastním představám a fantazii (TV-LOOK, Brno, 1977).

Energie zůstává
Výstava s názvem Vladimír Ambroz: Akce je víc než jenom zpřístupněním fotografií z archivu tohoto brněnského umělce. Je zároveň představením jeho dosud téměř neznámé činnosti odehrávající se během minulého režimu a seznámením s dílem, které je i po čtyřiceti letech srozumitelným a aktuálním přesto, že se akce a performance odehrávaly ve zcela odlišné společenské atmosféře. I tak ona energie ve veřejném prostoru, jenž se dávno proměnil, stále funguje a umí působit i na návštěvníka, který vystavené fotografie vnímá optikou člověka žijícího ve svobodné, rychle se vyvíjející a propojené společnosti. ∞


Vladimír Ambroz: Akce
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
30. 1.—29. 4.

Studenti Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni hledali odpovědi na otázky „Jak vidíme sami sebe, jak nás vidí cizinci? Na co jsme hrdí a co nás charakterizuje?“ Vznikla tak sbírka plakátů graficky zachycujících pohled studentů na identitu a image Česka, které jsou vidění v Českém centru Praha do 15. března 2018.

V letošním roce si připomínáme stoleté výročí české státnosti, což je bezpochyby událost vybízející nejen k oslavám, ale rovněž k zamyšlení. Třeba nad tím, co se skrývá pod značkou „Česko“. Česká centra proto připravila rozsáhlý program, který má za cíl „posilovat image“ naší země v zahraničí. V rámci tohoto programu vznikla i výstava s názvem Czech Image. A to ve spolupráci s Fakultou umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

Kateřina Fišerová, kurátorka výstavy a vedoucí ateliéru grafického designu, na videu z přípravy akce krátce představuje svůj záměr. Tím bylo předložení osobní výpovědi a pohledu mladých výtvarníků na Česko a jeho image. Fišerová ale dodává, že nechtěla, aby se studenti dívali „okem sarkastickým a snažili se vypíchnout to, co je špatně.“ Naopak. Měli se snažit najít to krásné a to, nač jsou jako Češi hrdí.

Tahle možná neoddělitelná součást české povahy se promítá zejména do první části výstavy, kde plakáty studentů doplňují různé „malůvky“ na zdi. Třeba hned v úvodu vás vítají anglická slova „Socks in sandals. Timeless trend.“ doplňující kresbu mužské nohy v sandálech. Jeden z vystavených plakátů je pak plný podobných narážek na vlastnosti a jevy, jež jsou typické pro Čechy, anebo je tak přinejmenším povětšinou vnímáme my nebo zahraniční turisté. A tak vedle „největšího Čecha“ Karla IV., vyobrazeného na stokoruně, se můžou objevit ruské matrjošky jako „tradiční český suvenýr.“ Stejně tak ve spodní části výstavního prostoru najdeme podobné zachycení odpovědi na otázku „kým vlastně jsme a co je pro nás charakteristické“. Tvář Karla Gotta či Václava Klause s dovětkem „global warming is hoax“ nelze brát jinak než jako malé provokativní popíchnutí, až zlehčení obrazu Česka. Nicméně většina z vystavených děl zobrazuje osobnosti, jevy či vynálezy, pojící se k naší zemi, které jsou bezpochyby hodné připomenutí a připomínání. Nejen v zahraničí, ale i u nás. A které mohou být oním prostředkem k posílení image Česka za jeho hranicemi jako země, která je víc než jen rájem nevěřících pivařů a houbařů.

Cesta je žití života
V prostřední části výstavního prostoru pak studenti umění a designu ukázali, že i oficiální doklad, jakým je cestovní pas, nemusí být přes úřední jazyk nudným a že může být graficky zajímavě zpracován. Tahle část mě nakonec k mému překvapení bavila nejvíc. Proč nebudovat image Česka rovnou při letištní kontrole s originálním dokladem země původu? Listuji malými knížkami v různých barevných provedeních, text je téměř ve všech případech totožný, shodně upozorňuje na to, že jeho držitel je pod ochranou. O to více mě zaskočí v úředním dokladu slova o tom, že cesta je víc než přemísťování z bodu A do bodu B, ale že „obsahuje určitou neuchopitelnou fascinaci jejím průběhem, tím procesem, ve kterém nejsme již jen vláčeni časem bez našeho přičinění, ale prorážíme najednou i prostor z našeho vlastního rozhodnutí, což nám samo osobě dává zvláštní pocit smysluplnosti“. Závěr pak patří myšlence, že „cesta je žití života“. Buďme vděční za to, že ji můžeme skutečně naplňovat a jen si pohrávat s představou, do jakých desek ji vepíšeme.

Žert jako odpověď
Jak vidí Česko současná mladá generace a je její vnímání odlišné od těch předchozích? Výstava otevírá potřebné a podstatné otázky týkající se české identity. Čím jsme jedineční a co je pro nás charakteristické? Odpovědi jsou různorodé, a to je dobře. Škoda jen, že nebylo více prostoru jít ještě o něco hlouběji, dále za některé přetrvávající stereotypy o českém národu. A že nebylo více snahy objevit méně známé stránky naší povahy či poukázat na některé ne tak líbivé a zábavné. Nicméně výsledek je do jisté míry dán účelem výstavy. Sami pořadatelé totiž avizují, že program je určený převážně směrem do zahraničí k posílení české značky. I přesto si domácí návštěvník po odchodu z výstavy Czech Image může sám pro sebe položit ony nejednoduché otázky, hrající důležitou roli v životě jednotlivce i celé společnosti: Kým jsme? Jak vidíme sami sebe? A jak nás vidí ti druzí? A sklouzneme-li k žertu či recesi, i to je součást odpovědi. ∞


Czech Image
České centrum Praha (Rytířská 31, Praha 1)
25. 1.—15. 3.

Deník není jen blok v zásuvce nočního stolku, do kterého ukrýváme naše myšlenky a prožitky. Deník může být i kresba, koláž, zaznamenávající plynutí času, začátek a konec jedné epochy. Výstava VIVA LUBOŠ PLNÝ! nám kromě jiného takovéto netradiční záznamy představuje. Seznámit se s tvorbou tohoto umělce, jediného českého zástupce na loňském Bienále v Benátkách, se nyní můžete v Centru současného umění DOX až do 12. března 2018.

„On dělá jinak než většina lidí ty kresby. On tam kreslí nějaký kosti a těla. Něco vystřihuje z časopisů, pak do toho lepí,“ říká Vincenc, syn Luboše Plného v dokumentu Jaroslava Brabce Orbis Artis, jenž je součástí výstavy probíhající v Centru současného umění DOX. Jednoduše, dětsky vyjádřená jinakost tvorby autora, jež je označována jako art brut neboli umění v syrové podobě. Nejde o umělecký směr, který bychom mohli snadno definovat. Podstatou zde je tvůrce, kterého s ostatními „artbrutalisty“ nespojuje forma či obsah děl. Společnou jim je naopak právě ona jinakost, odchýlení se od toho, co známe, absence uměleckého vzdělání a jedinečnost tvorby mimo zažité vzorce.

Cesta k neexistujícímu titulu
Po spletitých chodbách DOXu konečně přicházím do první části výstavy věnované Luboši Plnému. Vítá mě rentgenový snímek. Zcela příhodně, neboť z tvorby Luboše Plného čiší fascinace lidských tělem, anatomií, ale i potřeba zaznamenávat plynutí času a proces stárnutí.

Procházím životní kapitolu autora s názvem „akademický model“, kterou sám Luboš Plný označuje za nejdůležitější období svého života. Poté, co ho nepřijali ke studiu na Akademii výtvarného umění, zvolil autor neotřelý přístup, jak se i přesto na akademii dostat. Po dobu šesti let stál modelem, aby po ukončení svého „studia“ zažádal „diplomovou prací“ o udělení neexistujícího titulu akademický model. Ten mu tehdejší rektor akademie skutečně udělil. Na fotografiích, kterými „diplomovou práci“ doplnil, ho můžeme vidět v pózách známých ze slavných historických obrazů, ale i jako Michelangelova Davida. Autor si po udělení titulu akademický model vytvořil vlastní kulaté razítko, na kterém je v pozici diskobola a kterým díla označuje. Ovšem i bez něho jeho tvorbu snadno rozeznáte.

„Inspiroval mě tady ten deníček, který mi asi pravděpodobně maminka založila, když jsem se narodil,“ zamýšlí se Plný ve zmíněném dokumentu Jaroslava Brabce. Možná, že v něm touha zaznamenávat a podávat svědectví o důležitých okamžicích života vznikla už kdysi dávno, v dětství.

Díky dokumentu, který je promítán v třetí části výstavy, pak můžeme zprostředkovaně být i u procesu vzniku děl autora. Ten vždy začíná podkladem, který ho dle jeho slov „zbaví respektu před bílou plochou.“ Vytvoří si osu a z ní dále vychází, přesto výsledek není dopředu úplně znám, během intuitivního procesu se představa proměňuje. Věta o respektu z bílé plochy se mi ukládá do paměti a vybavuje se mi následně při psaní textu. Přemýšlím o tom, že mě někdy dokáže více fascinovat ten neuchopitelný proces tvoření spíše než výsledné dílo jako takové. Zejména jde-li o umělce takto osobitého.

Ze setkání s uměním označovaným jako art brut si tak odnáším myšlenku, že je to především jinakost, odchýlení od normálu, anomálie, která pro mě činí umění hodnotným a obohacujícím. Prostřednictvím vystavených děl Luboše Plného zažívám dotyk s osobností tvůrce, který se nebojí na svém vlastním těle zkoušet hranice fyzické bolesti. A který nám nepřekládá recyklaci již kdysi vytvořeného a viděného, ale jehož tvorba je hravým, nekonvenčním a nezapomenutelným uměleckým vyjádřením. ∞


VIVA LUBOŠ PLNÝ!
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
14. 12.—12. 3.

MuMo není kreslená postavička z animovaného filmu, ale zkratka pražského Musea Montanelli, které právě hostí výstavu děl akademické malířky Ludmily Jandové nazvanou Mezi nebem a zemí. Výstava, snažící se alespoň částečně představit různorodou tvorbu této nepříliš známé, a přitom nadčasové umělkyně, je k vidění do 23. února letošního roku.

Nad vchodovými dveřmi trčí ze zdi mužské nohy v černých kalhotách a lakovaných botách. Vstup do Musea Montanelli upoutá pozornost nejen moji, ale kohokoliv, kdo prochází kolem a je ochoten aspoň trochu zvednout hlavu. Co je na druhé straně? Spatřím zbytek onoho neznámého těla? Zvědavost mě nutí otevřít těžké černé dveře se zlatým nápisem Montanelli. Očekávání, spojená s tím, co se nachází za zdí, však zůstávají nenaplněna. A přesto nepřichází fáze zklamání, ale moment překvapení. Přede mnou se objevuje jemně osvětlená místnost s vysokým stropem, jež nyní poskytuje zázemí pro obrazy akademické malířky Ludmily Jandové. Vstupuji do prostoru, nechávám se znovu ovládnout zvědavostí a touhou nevědět, co na mě čeká.

Provázanost a různorodost tvorby
„Všechno jsou moje děti. Žádný můj obraz není bez obsahu, vždycky tam byla záležitost světla nebo směřování vzhůru nebo nějaká hloubka prostoru, hloubka myšlenky.“

Ludmila Jandová se narodila v roce 1938 v Osíku u Litomyšle a zemřela v roce 2008. Její tvorba vedle malby zahrnuje grafiku, kresbu, ilustrace, skulpturu či koláže. Příznačná je pro ni cykličnost. Jednotlivá díla tak lze rozřadit do několika cyklů, které však nestojí o samotě. Naopak, přítomná témata se opakují a autorka je rozpracovává v různých variacích. Členitý prostor muzea pak umožňuje nenásilně koncipovat různorodou tvorbu Ludmily Jandové do několika oddělených částí.

V první místnosti se nacházejí obrazy zvířat a krajiny, ale i portréty, spolu se sádrovými odlitky „maminky“ a „tatínka“. Je zde cítit inspirace rodným místem, milovaným domovem, jako i autorčin vztah ke zvířatům a přírodě.

Rukama se pevně chytám dřevěného žebříku. Pravá noha. Pak levá. Když se podívám nahoru, téměř nedohlédnu na konec. Co se stane, až vylezu na vrchol? Budu konečně svobodná? Kolem mě stovky dalších podobných, lezoucích směrem k nebi s vidinou záchrany, napadá mě při pohledu na grafické listy a animaci v druhé části výstavy, kde identické postavičky hbitě šplhají po žebříku.

Spirituální umění
Scházím dolů po schodech do další části výstavy a ocitám se v ateliéru Ludmily Jandové. Vedle tvorby tak na vlastní kůži, i když zprostředkovaně, zažívám místo, jež bylo v době nesvobody bezpečným úkrytem a tvůrčím prostorem autorky. Prohlížím si pečlivě její ateliér i jednotlivé předměty, kterými se obklopovala, a je mi jasné, že poznávám člověka spirituálního, pro něhož víra byla neodmyslitelnou součástí života. A to ani v tu chvíli netuším, že Jandové bylo za celoživotní dílo a přínos církvi papežem Janem Pavlem II. uděleno ocenění „Pro Ecclesia et Pontifice“ (pro církev a papeže). Odkudsi pak uslyším zvuky přírody a ty mě lákají do malé neosvětlené místnosti. Sedám si na dřevěnou lavici a ve tmě při projekci místa v rodném Osíku v opakovaném cyklu dne a noci pociťuji příjemný klid.

Závěr výstavy je ve znamení obrazů s méně tísnivou tematikou rodiny a společenství, tentokrát zvířecího, vesnického života, ale i ukázkou ženských aktů. Přesto, když se za mnou zavírají dveře muzea, ve mně i nadále doznívá zvláštní směs pocitů tíhy a smíření. Ty možná vysvětlují slova kurátorky výstavy Dadji Altenburgh-Kohl: „Nevnímala svět a její osobní úlohu v něm jako výzvu, ale jako Bohem dané, nezaměnitelné bytí, ke kterému se přihlásila a které se stalo součástí její víry. Neustále hledala nové umělecké formy, a i ty chmurné, nevyhnutelné chvíle akceptovala jako samozřejmou součást svého života.“

Aktuální výstava v MuMo nám nepředkládá grandiosní či provokativní díla, snažící se v návštěvníkovi vyvolat údiv nebo pohoršení, krása tvorby Ludmily Jandové je v přesném opaku. Žádná okázalost, ale umírněná forma a barvy, jemné detaily – a o to silnější výpověď. Mezi Nebem a zemí je především (i díky citlivé instalaci a samotnému prostoru muzea) intimním zážitkem. A pro mě rovněž objevením jemné, pokorné ženy a umělkyně, jejíž tvorba návštěvníka vede ke konfrontaci se sebou samým a ke hledání odpovědí na věčné otázky svobody, víry a spojení s přírodou. ∞


Ludmila Jandová: Mezi nebem a zemí
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
13. 10.—23. 2.

Režisér Andrej Zvjagincev ve svém novém filmu rozehrává dramatický příběh Nemilovaných, jenž je děsivým obrazem rozpadu rodiny a současné společnosti. Brilantní drama se postupně proměňuje v příběh detektivní a divák odkrývá více o původu nenávisti a odcizení mezi členy rodiny.

Je pozdě večer a Boris přichází domů. Z pokoje je slyšet pouze zvuk televize. Žeňa sedí na gauči s telefonem v ruce a sklenkou červeného vína. Stačí několik vteřin v přítomnosti jeden druhého a mezi Borisem a Žeňou dochází k hádce, z níž je jasné, že jejich vztah je nenávratně v troskách. Ještě ale musí prodat společný byt a pak už zbývá pouze poslední překážka v jejich cestě za novým životem. Tou je vyřešení otázky, co s jejich dvanáctiletým synem Aljošou. Ten, nespatřen, naslouchá ve vedlejším pokoji hádce svých rodičů a propuká v pláč (tenhle moment byl pro mě osobně jeden z nejbolestivějších).

Otisk doby
Dne 6. října 2017 se v kině Lucerna v rámci Be2Can festivalu odehrála česká premiéra filmu Nemilování ruského režiséra Andreje Zvjaginceva, který se pyšní mimo jiné oceněním hlavní poroty z letošního festivalu v Cannes. Nemilovaní byli zároveň vysláni Ruskem do boje o Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Přestože ve filmu najdeme mnoho spojitostí a odkazů k ruské společnosti (rádiová hlášení, Ženin sportovní dres), lze film považovat za univerzální výpověď dotýkající se i nás samotných.

Je sedmá večer. Usedám na své místo, nezapomínám vypnout telefon (což se několika divákům nepodaří). Sál upadá do tmy a před námi se objevuje poklidná krajina. Od počátku mě pohlcuje nepříjemný pocit, který nemizí ani při tragikomických momentech filmu. Ať už se jedná o scény z Borisovy práce nebo o scénu v luxusní restauraci, kde Žeňa večeří se svým novým partnerem Antonem.

Zatímco si Žeňa svým telefonem fotí nejen jídlo, ale i číšníka, který dolévá víno, u vedlejšího stolu se několik krásných mladých dívek hlasitě směje a namísto „na zdraví“ připíjí „na lásku a na selfíčka“. A jedno společné hned poté, v lichotivé póze a s neodolatelným úsměvem, pořizují.

Pomoc v oranžových vestách
Dějová linka se posouvá a syn Aljoša beze stopy mizí. Z dramatického příběhu jsme tak vtaženi do příběhu detektivního. Sledujeme pátrání po Aljošovi. Poznáváme Ženinu matku a odkrýváme více o jejich vztahu. Dobrovolníci v oranžových vestách prohledávají šedou, zamlženou krajinu a skrýše v opuštěných místech. Procházejí nočním sídlištěm, které je prosvíceno skrze obývací pokoje a pouliční lampy, z nichž se na nás dívá dětský obličej. Přes společnou snahu o nalezení pohřešovaného syna se však na touze Borise a Ženi odpoutat se od starého života nic nemění a žádného smíření se tak nedočkáváme.

Rozpad rodiny, krizemi zmítaná země, byrokracie, konzumerismus, sebestřednost. A zároveň touha po lásce, neboť, jak praví Anton, Ženin přítel, „bez lásky se žít nedá“. Tohle všechno, a ještě mnohem více, nám v emocionálně silném zážitku ukazují Nemilovaní. ∞


Nemilovaní (Nelyubov)
režie Andrej Zvjagincev
Rusko / Francie / Belgie / Německo, 2017, 127 min.