Divadlo Petra Bezruče má inscenaci, která se neohlíží po pietě shakespearovských tradicí. Režijní koncepce Dodo Gombára zde staví na radikálním zcivilnění klasiky a na výrazné herecké osobnosti Josefa Trojana. Jeho Hamlet není romantický melancholik ani intelektuální estét. Je to mladý muž rozleptaný depresí a vyčerpaný světem, který se mu rozpadá před očima. Láska či naděje zde tentokrát chybí úplně.

Shakespearova hra Hamlet patří k nejoblíbenějším dramatům světového repertoáru. Od svého vzniku v roce 1600 se stala zrcadlem různých epoch, které v ní znovu a znovu hledají a spatřují vlastní pochybnosti. Romantici viděli v Hamletovi citlivého snílka, pozdější doba rozervaného intelektuála a existencialisté člověka paralyzovaného vědomím odpovědnosti. Snad každá generace si vytváří svého Hamleta – podle míry naděje, kterou je ještě schopna unést. Právě tato otevřenost interpretacím činí z tragédie o dánském princi stále živý text. Ostravské Divadlo Petra Bezruče přidalo další, výrazně současnou kapitolu.

Morální instinkt vyčerpaného jedince

Trojanova osobní zkušenost s depresivními stavy, o níž herec otevřeně hovoří, se do role promítá s mrazivou autenticitou. Tíživé jsou momenty ticha – krátké herecké pauzy, během nichž se zdá, že se Hamlet propadá sám do sebe. Publikum je nuceno sdílet jeho únavu i bezvýchodnost. Nejde o efektní herectví, ale o vnitřní, až bolestně civilní, přitom krutě cynický projev. Když se rozbíhá k akci, nepůsobí to jako triumf, ale jako poslední výboj energie před definitivním pádem.

Josef Trojan hraje mladého prince jako osobní krizí zkroušeného a nesnesitelným utrpením paralyzovaného mstitele, který už sice v dobro nevěří, přesto ještě ve jménu morálky jedná. Inscenace pracuje s postavou Hamleta jako s někým, kdo už přišel o víru v lidskou důstojnost, ale který svádí boj o vlastní duši. Marně. Boj s vnitřním zlem prohrává. Od prvních výstupů je uzavřený, pohybově úsporný, fyzicky toporný a s očima, které bodají jako dýky. Slova pronáší jakoby mimochodem, bez patosu, s ironickým podtónem, který řeže do masa. Slavné monology nepůsobí jako filozofické eseje, ale jako vnitřní záznamy člověka, který se snaží přežít další den. „Být, či nebýt“ tu není otázkou metafyziky, ale praktickou úvahou někoho, kdo už nemá sílu pokračovat – a přesto ještě pokračuje.

Bezruči ukazují Hamleta jako cynickou svini

Inscenace akcentuje Hamletovu vyčerpanost světem plným pokrytectví. Dvůr je zde chladný, sterilní, téměř korporátní prostor, kde se city nahrazují strategií a vztahy kalkulem. Claudius není démonický tyran, ale uhlazený manažer moci. Nečekaně dojemná Gertruda Markéty Harokové působí spíše jako něžná a odevzdaná žena, která se rozhodla přežít za každou cenu, než jako chladně odhodlaná milenka, která má situaci pod kontrolou. Hamletův cynismus a krutost vůči Ofélii Anny Červeňové není pouhou maskou šílenství, ale výrazem člověka, který nevěří, že by láska mohla obstát v prostředí totální morální eroze.

Režie pracuje s rychlým tempem a úsečnou dikcí, která text zbavuje ornamentu. Dialogy mají místy až surovou současnost, aniž by bylo nutné aktualizovat jazyk. Mezi herci vyniká také Lukáš Melník v roli Oféliina otce Polonia nebo hrdý Oféliin bratr Laertes v podání Jáchyma Kučery. Humor, pokud se objeví, je černý a suchý. Smích publika zní spíš jako obranná reakce. Scéna i kostýmy Hany Kelar Knotkové podporují dojem světa bez iluzí – chladné barvy, ostré světlo, minimum dekorací. Vše je podřízeno soustředěné herecké energii. Na scéně vidíme čtyři stěny chladného středověkého hradu, nebo snad obraz duševní samoty a opuštěnosti. Do celku perfektně zapadá scénická hudba Jakuba Krajíčka, která je hudbou zvuků, nikoli melodií.

Nezralý prevít jako zrcadlo mladé generace

Ostravský Hamlet je po všech stránkách nezralá bytost. Je protivný, sebestředný, krutý a nesnesitelný. Jinou tvář nemá. Cítí odpovědnost napravit křivdu a pomstít otce. Ale je natolik zlomený, že v záchvatu paniky sám nevěří v možnost narovnání pokřivených věcí. V době, kdy cynismus bývá pohodlnou výmluvou nečinnosti, a cool trendem zlaté mládeže, je jeho vyčerpané, ale vytrvalé jednání paradoxně ještě obdivuhodným gestem. Je to princ posledního vzdoru, labutí písně, dopisu na rozloučenou. Jeho příběh je příběhem nezralého jedince, který navzdory svému původnímu záměru apokalypsu sám způsobí. Nastavuje tím zrcadlo generaci, která vyrostla v permanentní krizi a pro niž je únava ze světa výchozím stavem. Shakespearova tragédie v Ostravě získává podobu temné generační výpovědi.

Hamlet
Divadlo Petra Bezruče (28. října 120, Ostrava)
premiéra 22. září 2023
nejbližší repríza pá 6. 3. 18:30, st 18. 3. 19:00

Taneční inscenace Second Practice, vzniklá pod hlavičkou platformy ME-SA a uvedená brněnským kulturním centrem CO.LABS v rámci projektu věnovaného nezávislým ženám-umělkyním s dětmi na i po mateřské dovolené, je výpovědí, která se nepodbízí efektem, ale obstojí silou osobní zkušenosti.

Tanečnice Martina Hajdyla Lacová spojila své síly s polskou choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret a vytvořily pohybové zamyšlení nad otázkou, zda je nutné volit mezi rodinou a kariérou. Jejich Second Practice je inscenací, která nehledá velká gesta ani jednoznačné odpovědi. Nabízí spíše prostor k empatii a pochopení – jak ze strany publika, tak ze strany samotné performerky vůči sobě samé. Je to návrat k původní profesi, který není triumfální, ale pravdivý.

Možnosti návratu

Inscenace pracuje s motivem přetíženosti – fyzické i mentální – nikoli však dramaticky, ale spíše analyticky. Tělo si pamatuje své vrcholy, technickou jistotu a energii minulých let, zároveň však klade odpor, vyžaduje péči a nový druh disciplíny. Právě v tomto napětí se rodí nejzajímavější momenty večera. Retrospektiva dřívějších tanečních poloh a vrcholů Martiny Hajdyly Lacové není nostalgickým ohlížením, ale reflexí, která plynule navazuje na současnost: pohyb se proměňuje, zjednodušuje, místy ztišuje, aniž by ztrácel intenzitu nebo vnitřní logiku.

Choreografická struktura Second Practice je vystavěna tak, aby umožnila vnímat proces, nikoli jen výsledek. Divák sleduje cestu – návrat do kondice, znovunalezení jistoty i radosti z pohybu, ale také přijetí toho, že forma se mění a že zralost může znamenat jiný druh síly než dřívější virtuozita. Lacová nepůsobí jako interpretka, která by chtěla něco dokazovat; spíše jako umělkyně, která se znovu ladí na své tělo a jeho ak-tuál-ní možnosti. Právě tato otevřenost činí inscenaci přesvědčivou a lidsky sdělnou.

Klidná odhodlání

Second Practice není jen sólovým výstupem jedné tanečnice, ale výsledkem partnerské spolupráce, v níž se profesní a osobní roviny přirozeně prolínají. I to koresponduje s hlavním tématem projektu: hledáním udržitelných modelů tvorby pro umělkyně, jejichž životní role se neomezují pouze na uměleckou identitu.

Z performerky je cítit něha a citlivost vůči rodinnému zázemí, které není tematizováno přímo, ale je přítomno v pozadí a pro tanečnici na scéně je už navždy integrální součástí jejího dvojího života, směru, smyslu i prožívání.

Lacové zápas o novou identitu pocítí divák v projevech opatrnosti, stejně jako ve vnitřních odhodláních, v dynamickém rytmu dechu nebo v drobných váháních i v okamžicích zrychlené rozhodnosti. Mateřství zde není překážkou ani romantizovaným symbolem, ale konkrétní zkušeností, která proměnila způsob, jakým tanečnice vnímá čas, únavu i vlastní výkon. Mateřské povinnosti držitelky ceny Thálie jsou na „cenu“ nominovány v inscenaci Second Practice.

Second Practice
CO.LABS, Kounicova 22, Brno
premiéra: 18. 12. 2025
příští uvedení: jaro 2026

Poslední inscenace Divadla Continuo s názvem Cracks je pohybovou jednohubkou, která nemá myšlenku ani pointu a působí jako spánková paralýza.

Když Divadlo Continuo oznámilo premiéru nové inscenace, očekávání byla tradičně vysoká. Tento ansámbl, jenž si za tři desetiletí existence vybudoval v českém prostředí (s různým hereckým obsazením) mimořádně stabilní pozici, bývá oceňován pro svou fyzickou preciznost, výtvarné nápady, intuitivní poetiku a schopnost vtáhnout diváka do rituální jízdy na hraně reality a snu. Fyzický výkon performerů je také tentokrát profesionální a přesný, hudební složka Anny Luňákové a Jakuba Štourače přirozeně podporuje rytmus představení. Divák tak dostává vizuálně i pohybově kvalitní zážitek, který je esteticky jednotný a řemeslně velmi dobře vypracovaný. Celkové vyznění inscenace Cracks však bohužel zůstává krajinou bez příběhu.

Když se fyzické divadlo tříští o vlastní limity

Samotná inscenace se otevřela typickou continuovskou energií: hutná práce těla, přesné rytmy, pulzující organická akce, práce s maskou. Herci opětovně dokázali to, co umí nejlépe – vést dialog tělem, nikoli slovem. Série fyzických obrazů však připomíná spíš geologický proces než divadelní vyprávění: vrstvy, tlak, trhliny, obnažování struktur. Obraz za obrazem se na jevišti střídaly fragmenty vztahů, náznaky lidského zápasu i momenty smíření, ale vždy se vracela stejná energie, stejný rytmus, stejná amplituda. Opakování stejných obrazů má být symbolem tíhy každodennosti. Působí však jako obraz myšlení člověka, který trpí úzkostnou poruchou a overthinking zblázněním. Vyznění je chladné a smutné.

A právě v tom se objevuje největší slabina Cracks. Přes všechnu technickou bravuru soubor tentokrát nenabídl výraznější dramaturgickou linku, která by jednotlivé sekvence spojila do silnějšího oblouku. Výsledkem je monotónnost, která začala vynikat už po první třetině představení. Divák měl místy pocit, že se ocitl v esteticky krásné, ale stále se opakující smyčce – jako by Continuo sáhlo po svém osvědčeném rejstříku, aniž by riskovalo nový, neprobádaný krok.

Trhliny v dokonalosti, které Continuo nechtěně odhaluje

Cracks se proti očekávání neodehrává v opuštěné továrně, stodole či krajině – jak je pro Continuo typické – ale v klasickém divadelním prostoru, v takzvaném blackboxu, který známe z menších divadel. Už tato volba naznačovala, že soubor chce opět ověřit, jak jeho jazyk funguje v tradičním prostoru s přesně definovanou hranicí mezi „jevištěm“ a „hledištěm“.

Scénografie Heleny Štouračové přichází s okouzlujícím nápadem střídat scény v rychlém tempu pomocí vysunování a vracení kratších opon, kterých je na scéně umístěno několik a které plní funkci filmové klapky. Herci jsou za nimi vždy připraveni a spouští svůj taneční obraz ve chvíli odhalení opony. Velmi artistně se zde střídá v rychlém sledu jeden obraz za druhým a celá kompozice působí svižně a hravě.

Význam existence Divadla Continuo pro jižní Čechy a pro celou ČR je nezměrný. Jejich přínos není jen na poli autorského avantgardního divadla, ale i v jejich schopnosti spolupráce s jinými subjekty, jsou svého druhu divadelní kotvou regionu, jak umělecky, tak pedagogicky. Zabývají se dlouhodobě prací s místní komunitou, podílí se na workshopech a mezinárodních rezidencích. Jejich inscenace zanechávají v českém prostředí výraznou stopu experimentálního uměleckého vyjádření.

Cracks však mezi těmito inscenacemi působí spíše jako návrat k čisté fyzické formě bez většího obsahového rizika. V chybějícím programu se divák mohl dočíst alespoň, které básně Sylvie Plath, Vladimíry Čerepkové, Antonina Artauda či T. S. Eliota autory inspirovaly k této realizaci. Program však nestihli vytvořit, jak se nám vyjádřil principál Pavel Štourač. Inscenací Cracks nám Continuo připomíná, že dramaturg není v divadle zbytečná osoba.

Continuo mezi poezií a únavou

Ačkoliv je Cracks řemeslně precizní a některé momenty doslova mrazivé, především díky výjimečné práci performerů a performerek Kateřiny Šobáňové, Ivana Vanka, Američana Matthewa Wilkse a španělských tanečnic Granady Gallego a Nur Giménez Villarroya, představení jako celek působí dojmem, že se soubor ocitl na prahu vlastního stínu, který zatím odmítl překročit. Po letech, kdy Continuo určovalo směr výtvarně-fyzického site-specific divadla v Česku, by možná stálo za to promýšlet, kam dál. Cracks je kvalitní, ale nepřináší novou otázku, nový impulz, nové riziko. V době, kdy fyzické a taneční divadlo prochází výraznými posuny, by bylo inspirativní vidět Continuo opět překvapovat – nikoli jen svou dovedností, ale i odvahou měnit sebe samo.

Cracks
Švestkový dvůr (Malovice)
psáno z premiéry 8. 11. 2025

Napjatě očekávaný dramatický debut Petra Šestáka se na prknech Divadla Husa na provázku proměnil v divokou estrádu, která nastavuje zrcadlo všem přítomným, a přitom baví hravostí, dravostí i vycizelovanou pointou.

Představení Darwin & co. je typický „provázek“: myšlenkově nabitých 90 minut plných vášně a odhodlání, s ekologickým podtextem, zároveň nekompromisně zaměřených na diváka a problémy současnosti. Atmosféra inscenace je dynamická – účinkující střídají polohy od jemného humoru až po mrazivou ironii. Často se pracuje s nadsázkou, dojde i na přímé oslovení publika, takže divák není jen pasivní pozorovatel, ale nedílná součást experimentu. První část inscenace ukazuje v rychlém sledu skutečné příběhy hodné vyznamenání Darwinovou cenou. V závěrečných minutách ale přejde smích i posledního diváka. „Tolik bizarních úmrtí na jednom jevišti jako v Petrově existenciální grotesce diváctvo jen tak neuvidí,“ láká umělecký šéf Divadla Husa na provázku a dramaturg inscenace Martin Sládeček.

Podprahové myšlenkové proudění

Silným momentem představení je způsob, jakým klade otázky: Co si ještě můžeme dovolit? Nakolik se lišíme od ostatních živočichů? Čemu se klaníme? Proč pácháme hromadnou sebevraždu? A dokážeme jako lidstvo „evolučně obstát“, nebo se sami zničíme? Dramaturgie není moralizující, spíše nabízí zneklidňující prostor k zamyšlení. „Od chvíle, kdy mi z Provázku nabídli možnost odrazit se při psaní od Darwinových cen, mě bavila představa divadelního groteskna a absurdity, které v sobě tento fenomén automaticky nese. Zároveň se mi ale hned ukazovala přesahová témata a aktualita námětu vzhledem k dnešní době. Příznačné je taky to, jak je propojená s kapitalismem a ideologiemi volného trhu. Námět otevírá i téma rostoucích obav z toho, že se vlastní superschopností či superblbostí vymažeme z evolučního řetězce jako celé lidstvo,“ přibližuje oceňovaný český prozaik a nově také dramatik Petr Šesták.

Vědí, co činí

Herecké výkony jsou energické a přesné, typické pro soubor Provázku – každý člen či každá role má jasný herecký tvar, výraz, vyjádření, názor, ale fungují skvěle i dohromady, jako živý organismus. Výrazným obohacením souboru je zde Pavel Gajdoš, který se zhostil role Darwina s elegancí a alarmujícím apelem. „Jako inscenační tým usilujeme o to nezůstat u vyprávění a řetězení černých anekdot, ale stvořit povídkové postavy, které nenalézají v tomto světě smysl a nekonečnou sebeoptimalizací tvarují sebe k obrazu světa. Chceme naší inscenací mluvit o lidské konečnosti, ale zároveň najít nadhled,“ napovídá režisérka Anna Davidová.

Nutí přemýšlet, zároveň nic nevnucuje

Myšlenku podtrhuje minimalistická scénografie Marka Cpina. Stále stejná scéna (bazén z měkkých matrací cihlové barvy) a několik rekvizit dokáže během chvíle měnit významy tak šikovně, že se stává zábavným kabaretem sama o sobě. Hudba, světla a rytmus scén posunují příběh kupředu a ženou herce s diváky koridorem protichůdných myšlenek.

Darwin je inscenace, která baví i provokuje. Pokud má divák rád divadlo, které není jen příběhem na jevišti, ale myšlenkový prožitek a sebereflektující pobavení, je to silný zážitek. Nepřináší pohodlné odpovědi, ale nutí přemýšlet.

Darwin & co.
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 7. 11. 2025
psáno z reprízy 10. 11. 2025
nejbližší představení st 3. a čt 4. 12. 19:00

Co dokáže divadlo s myslí člověka? Nečekaně mnoho. Má v sobě sílu dodat energii do života, probudit fantazii, vyvolat otázky, které se bojíme vyslovit, nebo odlehčit vlastním těžkostem diváka.

Dobré divadlo dokáže zvednout hladinu dopaminu stejně jako setkání s něčím hluboce lidským. Ale když se nepovede přenést na diváka vnitřní život postav, když herci nehrají, ale jen recitují, když mizí emoce i smysl – tehdy se i nejmocnější médium promění v pouhou dekoraci. A to místo, které mělo rezonovat, zůstane jen ozvěnou prázdnoty.

Anton Pavlovič Čechov nikdy nebyl autorem, který by spoléhal na dějové zvraty nebo dramatické vrcholy. Jeho síla spočívala naopak v drobných gestech, v nevyřčeném napětí a v melancholii z promarněných šancí či rovnou životů.

Racek (1895) je hra stále populární, která je aktuálně hrána hned v několika českých divadlech (Městské divadlo Zlín, Divadelní spolek Posun, Volné divadlo a další), a v posledních letech úspěšně uváděná v Dejvickém divadle (od premiéry v roce 2013 až k derniéře 10. dubna 2025, jež byla jako událost online promítaná do českých a slovenských kin) a v Mahenově divadle v Brně (2021). Na Dramoxu je k vidění Racek Divadla v Dlouhé, v režii tandemu SKUTR (2017). Racek v podání Divadla Na zábradlí ovšem dokazuje, že i tato jemná psychologie může být zcela rozmělněna, pokud chybí vnitřní zápal. Výsledkem je představení, které se ztrácí ve vlastní nudě – zcela paradoxně vzhledem k tématu hry.

Bardi zklamali, ostatní nestojí ani za zmínku

Herci, jindy tahouni souboru, se v této rozvleklé mizérii topí. Jiří Vyorálek, obvykle charismatický a výrazný, působí unaveně, bez vnitřního života, jako by jej hra vůbec nebavila. Každé gesto je mechanické, slova prázdná. Jeho Trigorin se mění spíše v karikaturu rozporuplného umělce než v tragickou postavu, s níž by divák mohl soucítit.

Alespoň Jana Plodková představuje světlý bod jinak mdlého večera. Dokáže zachytit jemné vibrace Čechovova textu a vdechnout mu autentický život. Její Arkadinová je hystericky křehká i silná zároveň, a jako jediná na jevišti skutečně působí, že rozumí, co její postava prožívá. V jejím podání se krátce mihne emoce, kterou by si divák přál cítit celou dobu.

Opačným pólem je Jakub Žáček, jehož výkon se sice snaží o energii, ale výsledkem je nepřirozené přehrávání, které vyčnívá z jinak apatického ansámblu jako nepatřičná výjimka. Tam, kde by měl být kontrast, vzniká pouze nesoulad.

Nakloněná scéna

Scénografie Dády Němečka nabízí několik vizuálně zajímavých momentů, z nichž nejvýraznější je nakloněné pódium, evokující potápějící se Titanic. Tato metafora by mohla nést význam, kdyby se ji podařilo propojit s dějem. Hudba Martina Hůly, byť zdařilá, už celek také nezachrání. Všechno, co by mělo a mohlo rezonovat, onen potenciál jednotlivých komponentů inscenace, vyšumí do prázdna. Divák pak může děkovat Bohu, že byl text tak markantně zkrácen.

Racek létá vysoko

Čechov ve svých hrách nabízí potenciál velikosti antického dramatu, v ďábelské kombinaci se schopností gogolovsky zesměšňovat sami sebe. Ovšem atmosféra Čechovových her zásadně závisí na autorském vkladu režiséra – bez něj nemá šanci fungovat. Archivní černobílou fotografií nad futry dveří na scéně se aktuální inscenace Racka odkazuje na tu legendární, kterou v roce 1994 inscenoval ve stejném divadle Petr Lébl v obsazení Zarečné Bárou Hrzánovou, Trepleva Radkem Holubem a Trigorina démonickým Karlem Dobrým (s hudbou Filipa Topola). Tehdy jako první ze tří po sobě jdoucích úspěšných čechovovských premiér (Ivanov 1997, Strýček Váňa 1999), které utvářely živoucí poetiku Divadla Na zábradlí devadesátých let.

Zatímco Léblův Racek představoval radikálně osobní výpověď o sebereflexi, sebeironii a pocitu vlastního selhání, Havelka volí analytický a odcizený přístup, který celkovému vyznění inscenace nepomáhá, neboť zde nevzniká potřebný přenos na diváka. Nefilosofuje a nenachází zde nic existenciálního. Jen pokus o humor.

Není to málo, Jiří Havelko?

Režie Jiřího Havelky se tentokrát minula účinkem. Právě Havelka obvykle dokáže z klasických textů vydolovat překvapivou současnost, ale zde jako by nevěděl, proč se do Racka vůbec pouští. Jeho pojetí je bez směru, bez rytmu a bez srdce. Celek působí dojmem inscenace, která vznikla z povinnosti – nikoli z potřeby sdělit něco podstatného. I mistr tesař se někdy utne. A v případě Jiřího Havelky se to stalo právě tady.

Racek
Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra 10. 7. 2024
psáno z reprízy 20. 10. 2025
nejbližší představení út 4. 11. 19:00

Týmu Robina Kvapila se povedl dokonalý počin. Vytvořili remake legendární Záhady Blair Witch (1999), přelomového díla filmové historie. Zachytili realitu tří lidí, tří úkazů, jejichž záhadnou motivaci, proč se dobrovolně přihlásili do projektu Velký vlastenecký výlet a setrvali v jeho průběhu „na značkách“, luští teď celé Česko. Jedinými vlastenci z této výpravy pak zůstali filmaři sami.

Kvalitní práci mladých dokumentaristů, odkojených klusákovsko-remundovskou školou, tentokrát v pozici válečných reportérů, nutno s vděčností ocenit. Je natolik důležitá, až dohání k slzám. Byť na 14 dní, avšak nasazovali vlastní životy, psychické i fyzické zdraví, jen aby podali tuto zprávu. Film je přehledný obsahově, graficky i hudebně.

Kvapilovo gesamtkunstwerk

Výsledek je geniální. V předkládaném opusu se divákovi naskýtá možnost objevit téměř vše myslitelné. Od obrazů smrti i zrození přes filozofické debaty plné respektu, poetické symboly, ale i politické žvástání, po pietní zastavení, zamyšlení nad psychologickým profilem hlavních protagonistů i nad utrpením válečných obětí. Absurdní rabelaisovskou frašku i neuchopitelné umění surrea-lismu vidíme též. Se znepokojením sledujeme upřímnou zpověď všech zúčastněných, čelících sami sobě i sobě navzájem. Robin Kvapil je neomezený a zastupuje zde několik rolí současně. Je dělníkem myšlenky, romantickým básníkem, stratégem, tichým a pokorným společníkem, průvodcem po planetách, experimentálním inovátorem, podprahovým buřičem i režisérem, který nechává události volně plynout. Ke svým svěřencům se chová s nejhlubším citem a varuje před nenávistí.

Máš problém s identitou? Vítej Putina!

Svoboda slova je tak krásná a přepychová věc, ale možnost brát se vzájemně vážně se nenabízí. Je zde absurdní snaha zavírat oči před surovou pravdou, že Evropa čelí jen ruskému agresivnímu militarismu. Kvapil nabídl účastníkům putování labyrintem světa a profesionální tým s morálním kreditem. Oni jemu nezřetelné a často protichůdné mlžení, dezolátské ptydepe. Nesmírně poučná podívaná. Tohle není jen nedorozumění. Tady jde o život.

Velký vlastenecký výlet
Robin Kvapil
Punk Film, 2025, 100 min

Vztah otce a syna v inscenaci _____tati připomíná Lynchův film Mazací hlava. Ale je ještě brutálnější, smutnější. Nenabízí lehkost, spíše utonutí v beznaději. Je flashbackem do častých rodinných vztahů v dobách před rokem 1989, jejichž stín si s sebou stále táhneme.

Kulturní platforma CO.LABS vytváří prostor pro nezávislou scénu a rozšiřuje možnosti experimentálního divadla. Podporuje angažované umění, které se nevejde do kamenných divadel. Reflektuje témata z nezvyklých úhlů pohledu a posouvá hranice žánrů. Jejich autorská inscenace _____tati je citlivá, něžná i syrově krutá a je to jediné skutečné coolness drama na české scéně.

Absence lásky aneb chlad, ve kterém to nejvíc pálí

Režie Alexandry Bolfové společně s perfektní dramaturgií Marka Horoščáka a s neskutečně sehranými herci vytvořila v inscenaci _____tati zoufale bolavou a intimní studii o odcizení. Nabízí se tu hluboký prostor mezi slovy, ve kterém se divák buď ztrácí, nebo naopak okamžitě nachází. Následně pak až do konce svoji emoci silně prožívá. Text je fragmentární, záměrně neúplný. Věty se lámou, herci se přerušují, konverzace se objevuje a zase mizí, stejně jako vztahy mezi postavami. Právě v tomto stylu vyniká Mark Kristián Hochman, jehož herectví je přesné, strohé a sevřené, jindy citlivé a dojemné. V hlavní roli vedle něj přímo exceluje Ondřej Kolín.

Výstižná scénografická metafora

Scénografie Elišky Drastíkové je postavená na site-specific prostoru, odehrává se v soukromém bytě, na adrese Bratislavská 1, v brněnském Bronxu. Místo navozuje civilní atmosféru, návštěvu u otce ve starém bytě, kde jsou neopravená okna, vitríny s nepotřebnými věcmi nebo letité dřevěné židle. Hra se divoce a odvážně pohybuje na pomezí rodinného dramatu a existenciální výpovědi jednotlivce.

Celý ten chaos je přesně namířená myšlenka, dokonale sladěný obsah a forma. Ostatně ani pomlka v názvu není náhodná – je to místo ticha, smutku, nostalgie, mlčení a viny. Věty, která nikdy nebyla dokončena.

_____tati
Laboratoř CO.LABS (Kounicova 20, Brno)
premiéra: 17. června 2023
příští uvedení: podzim 2025

Před třemi lety vznikla v brněnském Divadle Radost nevídaně krásná loutková podívaná. Vaudeville, comedia dell’arte, groteska a kramářská road movie, klauniáda, funerální muzikál, komedie a tragédie v jednom, mexický karneval mrtvých, pouťová crazy show, kabaret i alžbětinské divadlo, to vše v inscenaci Hamlet on the Road.

Autor scénáře, dramaturg Pavel Trtílek, zachoval příběh prince Hamleta ve starobylém českém překladu a při šikovně upraveném textu, ve kterém nic důležitého nechybí ani nepřebývá. V inscenaci pro dospívající vytvořili, společně s režisérkou Joannou Zdradou, vášnivě živoucí postavy, které nebezpečně žonglují se smrtí. Depresivní Hamlet je v každém člověku, který se zajímá o skutečnou pravdu a příliš dobře chápe souvislosti. Zároveň ale celý svět hraje divadlo a Hamlet je taky jenom kašpárek, který by nemusel brát sám sebe tak vážně. Důležitým sdělením pro mladé diváky zůstává, že puberta je i není tragédie. Ofélie, zdá se, vzdává svoji existenci příliš brzy. Vždyť nemusela podlehnout prchavému rozpoložení ze ztráty smyslu života, které může sužovat i současné teenagery. Na pódiu viděná energetická smršť má s tragédií sice společný onen karneval smrti, kdy všechny postavy postupně zemřou, ale jinak tato charismatická inscenace přímo nabádá k chuti žít, navzdory překážkám osudu.

Dopamin, hodně dopaminu
Od prvních minut představení diváka zaplaví gejzír kreativity a nadšení z umně zosnované parodie, která se směje hlavně sama sobě. Celá herecká skupina je perfektně sehraná a umělecky připravená. Vkusně dávkovaný černý humor je podepřen kouzelnými hereckými, hudebními i pohybovými výkony. Nade vším vládne oslnivá scénografie Pavla Hubičky, která je inspirována alžbětinskou dobou, estetikou Tima Burtona, ale také 19. stoletím či první republikou československou. Dech berou překrásné marionety či výtvarně pojatý pohřební vůz – kočovná maringotka – divadlo na kolech. To vše doplněno hudbou Tomasze Lewandowkeho, připomínající něco mezi rockovým koncertem a hospodským šramlem, která se se vším ostatním slévá v dokonale sladěnou kompilaci. Divoká stylizace dává divákům všech věků možnost nahlédnout starou shakespearovskou legendu novýma očima a z různých úhlů pohledu.

Jděte na to, než bude derniéra
Radost dělá čest svému jménu. Za Hamleta si divadlo odvezlo prestižní ceny z festivalů v Toruni či v Gdaňsku. Interiérová verze je uváděna na Velké scéně Divadla Radost, exteriérová se odehrává na nádvoří divadla na divadelním voze, který v podobě pojízdného jeviště může přijet jako kočovné divadlo za svými diváky kamkoli. V posledním období je Divadlo Radost ve vynikající formě, dramaturgicky na vrcholu svojí sedmdesátipětileté existence.

Hamlet on the Road
Divadlo Radost (Bratislavská 32, Brno)
premiéra 18. června 2021
nejbližší představení čt 5. 6. 18:00

České antické drama Maryša vyznělo v Pardubicích jako očistná lázeň. Východočeské divadlo totiž pojalo tuto stařičkou hru s laskavým pochopením ke všem postavám, bez štiplavého sarkasmu a jako hru o lásce, kterou chová k Maryše nejen Francek, ale i Vávra sám.

Ještě 129 let po svém prvním uvedení se drama Maryša opakovaně vrací na česká jeviště. Čím je hra bratří Mrštíků pořád tak přitažlivá? Romanticky nešťastnou láskou, vynucenou povinností, psychickými problémy hned několika postav, generační propastí, dokumentárním popisem skutečného příběhu, soubojem řádu s jednotlivci či tragickým zakončením. V posledních letech zaujalo uvedení Maryši ve Zlíně, v Ostravě nebo v Jihočeském divadle, kde si titulní roli zahrál František Hnilička. Aktuálně se tato mistrně napsaná divadelní hra hraje v divadlech v Praze, v Brně, v Pardubicích a v Šumperku. V Brně dokonce ve dvou divadlech. Zatímco Dodo Gombár v Mahenově divadle upravil závěr hry a proložil inscenaci filmovou anketou o domácím násilí, v ostatních provedeních se inscenační týmy drží pevně původní předlohy. Nikde ji však významově neposunuli tak daleko k současnému divákovi, jako ve Východočeském divadle v Pardubicích.

Něžná i syrová režie
V Pardubicích ožila klasická Maryša v překvapivě něžné a zároveň syrové interpretaci režisérky Kashy Jandáčkové. Místo očekávaného realistického dramatu dostáváme inscenaci, která osciluje mezi romantismem, vnitřní introspekcí a krutou bezmocí. Dvě Maryši (Eliška Jechová a Martina Sikorová) symbolizují nejen vnitřní rozpor jediné ženy, ale také neschopnost sladit city s realitou. Celé herecké obsazení je perfektně sehrané.

Výstižná scénografická metafora
Jak scéna Jána Tereby, tak kostýmy Petry Vlachynské zanechávají hlubokou stopu v divákově prožitku. Vlachynská prostřednictvím kostýmů nejen podpořila dramaturgii inscenace, ale vytvořila i silné výtvarné obrazy, které se divákům vryjí do paměti. Kostým zde není ozdobou, ale nese příběh. Dvojí Maryša je oblečena v kontrastních barvách: Jedna v modrých šatech s bílým srdcem představuje nevinnost, zatímco druhá pozvolna mizí v temnějších tónech, jak její duše tvrdne. Vesnické ženy jsou uzavřeny do stylizovaných krojů s přehnaně strukturálním tvarem, připomínají klece – metaforu společenských rolí a očekávání, jež drží ženy v rolích poslušných dcer, matek a manželek. Otec Lízal i manžel Vávra svými těžkými, zemitými oděvy působí jako zosobnění autority s neústupnou tělesnou i psychickou převahou. Pardubická Maryša je silná káva.

Maryša
Východočeské divadlo (U Divadla 50, Pardubice)
premiéra 17. 6. 2023
příští repríza a současně derniéra 22. 5. 10:00

Po Audienci u Královny (premiéra 19. 3. 2015 ve Stavovském divadle) jsou Vlastenci druhou divadelní hrou britského autora Petera Morgana, kterou dramaturgové vybrali pro české publikum. Hra jen retrospektivním výčtem skutečných událostí, ale i reflexí minulých nešťastných náhod osudu i fatálních podcenění politických situací.

Dramatik Peter Morgan, jenž byl ženat s dcerou Karla Schwarzenberga Annou Carolinou, je podepsaný pod řadou úspěšných scénáristických projektů, často věnovaných britské historii nebo tématu moci; za všechny jmenujme film Králova přízeň, film Královna nebo seriál o britské královské rodině Koruna.

Hra Vlastenci, uvedená poprvé v roce 2022 v Londýně, mapuje poměry ve zkorumpovaném Rusku v období od 90. let 20. století až do Berezovského neobjasněné smrti v roce 2013.

Oligarcha, který se vymykal
Na pozadí životního příběhu oligarchy a matematika Borise Berezovského sleduje děj politickou kariéru Vladimíra Putina a jeho postupný přerod v tyrana. „Ať žije válka!“, jako z Čapkovy Bílé nemoci, vítězí i v současném totalitním Rusku. Agresivní predátor je u moci právě díky oligarchům. Byl to však Berezovský, kdo dlouhodobě upozorňoval na zvůli Putinových rozhodnutí. Spolu s bývalým tajným agentem Litviněnkem, který má důkazy o Putinových nekalých praktikách a vraždách disidentů, se Berezovský z londýnského exilu pokoušel vyburcovat Rusy i západní státy k odporu proti nastupujícímu diktátorovi.

Aktuální hra Petera Morgana do Mahenky patří
Důležité téma, které brněnské herce baví a motivuje již dávno v brněnské kapličce chybělo. Vynikající dramaturgie Víta Kořínka pomáhá divákovi neztratit se v četných konverzacích. I díky pregnantnímu překladu spisovatele a dramatika Michaela Žantovského, bývalého velvyslance ve Velké Británii, inscenace udrží svižné tempo.

Scéna Petra Vítka opět vytváří až snovou atmosféru. Navozuje sentimentální myšlenku, zda se zlo dalo zastavit.

Kvalitní herecké výkony jsou podepřené nápaditou režií Jakuba Šmída. Šikovná práce s videoprojekcí usnadňuje orientaci v posloupnosti děje, místa a času.
Inscenace nemá chybu. Nebo snad přece jednu: Citlivé ztvárnění předkládané látky vede až k ne­adekvátní empatii s Berezovským, který byl ve skutečnosti koneckonců také jenom jedním z kmotrů divokého ruského oligo-kapitalismu.

Vlastenci
Mahenovo divadlo (Malinovského nám. 1, Brno)
premiéra 10. 1. 2025
nejbližší představení po 24. 3. 19:00

Svoje takřka desetileté angažmá v roli uměleckého šéfa HaDivadla končí Ivan Buraj režií hry Noc tribádek z pera švédského dramatika Pera Olof Enquista. Viděné lze nazývat divadelním útvarem jen stěží. Jedná se spíše o shluk náhodných a spolu nesouvisejících situací, na které již po cestě domů divák s úlevou zapomene. Dokonce ani obsazení Ivany Uhlířové do role Augusta Strindberga inscenaci od úpadku nezachraňuje.

Hra vznikla na základě reálné situace. Během divadelního zkoušení se setkává milostný trojúhelník – Strindberg, jeho bývalá žena Siri von Essen a její milenka, také mladá herečka. Otevřeně zde proudí výčitky a zraněné city. Divák má možnost nahlédnout emoční zátěž všech zúčastněných. Schéma pradávného zápasu mezi mužem a ženou/ženami zde však vůbec nefunguje. Sami herci marně hledají, o čem vlastně hrají, a recitují celé pasáže textu bez energie a zaujetí. Uchylují se ke konvenčnímu herectví jako k poslední naději ze všeobecného myšlenkového zmatku. Z filozofické podstaty Strindbergovy osobnosti se nezdařilo do díla vetknout nic. Rozpad divadelní formy nastal, avšak syntéza v cokoli nového se nedostavila. Na katarzi nutno zapomenout. Režie se propadá do pasti vlastních emocí a nezbývá pak již nikdo, kdo by mohl vytvořit výslednou pointu.

Krápníková výzdoba scény má sice naznačovat klaustrofobii, frustraci či podobenství o platónské jeskyni, ale působí tak nepatřičně, jako by šlo o pouhý omyl divadelních techniků, kteří nachystali Moravský kras (další z inscenací repertoáru HaDivadla) namísto dnešního programu. Stačilo málo, a výsledek mohl být divácky únosnější. Můžeme se jen dohadovat, zda by celku prospěl jiný dramaturgický záměr, radikálnější úprava textu, více času na zkoušení, jiné obsazení nebo odlišná scénografie. Původně zamýšlená hlavní role pro Simonou Pekovou (Český lev 2023 za film Přišla v noci) bohužel nedošla k realizaci. Mohla to být aspoň fraška.

Noc tribádek
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 16. 12. 2024
nejbližší představení pá 7. 3., so 8. 3., po 17. 3.

Letos již 26. ročník divadelního festivalu Ost-ra-var dal opět vyniknout několika perlám napříč ostravskými divadly. Diváky ohromila především tragédie Médea v Národním divadle Moravskoslezském nebo rodinné drama Střípky ženy v Divadle Petra Bezruče.

Ost-ra-var je unikátní festival, který se koná každoročně právě v Ostravě a je určen divadelním pedagogům, kritikům a teoretikům, kulturním redaktorům, stejně jako studentům vysokých všech divadelních škol. Smyslem festivalu je v několika dnech nabídnout reprezentativní průřez tvorbou ostravských profesionálních divadel za poslední sezónu.

Přerod antiky nebo-li modernizace
S podtitulem Z toho se tvoje srdce nikdy nevzpamatuje! prozářila jako nejsilnější zážitek festival Euripidova Médea v režii Jakuba Šmída s Petrou Kocmanovou v titulní roli. Toto moderně pojaté uvedení 2500 let staré hry v novém překladu spisovatele Petra Borkovce a grécisty Matyáše Havrdy působilo doslova jako inscenační zázrak. Text o lásce k Iásonovi, pro kterého Médea zradila všechny své blízké, ale který vzápětí zradil ji, za což se mu krvavě pomstila vraždou jejich dětí, překladatelé nejen zkrátili, ale také jazykově omladili. Mimořádné výkony předvedl celý herecký ansámbl, v čele s ohromující Petrou Kocmanovou, ale za strhující výsledek nutno poděkovat také perfektní scénografii. Geniální scéna Petra Vítka je vytvořena jako chodba prvorepublikového hotelu. Kostýmy k ní dokonale doplnil Martin Chocholoušek. Personál hotelu – pokojské, které jsou na scéně většinu času, plní zároveň funkci chóru a jejich závěrečná píseň korintských žen je nenahraditelně dojemná. Celek vtáhne diváka na devadesát minut do staro-nového příběhu a zůstaneme v úžasu nad tím, jak vše dokonale funguje i v představě přítomnosti. Jakub Šmíd nabídl množství důmyslných režijních nápadů, něžných a poetických momentů, které se tak staly protipólem onoho tragického děje. S citem tak vyjádřil intence lásky i nenávisti. Vystihl spektrum všeho, co antické drama nabízí. Jeho ostravskou Médeu budete chtít vidět znovu.

Přerod Bezručů
Vše plyne a nic není stejné. Ani Divadlo Petra Bezruče, kde se v posledních letech střídá jeden zajímavější umělecký šéf za druhým. Ten současný dává prostor ženským tématům pravidelně. Jan Holec tentokrát do Bezručů přináší hru dramatičky Katy Wéber. Střípky ženy publiku vyrazí dech již v první půlce, která je natočená jako dokument domácího porodu, končícího smrtí dítěte. V roli matky zde exceluje Alexandra Palatínusová. Druhá polovina rozplétá rodinné konstelace, důsledky emočních opouštění, mateřská zranění a úzkosti, které jsou potřeba rozkrývat a zhojit. Inscenaci obohacuje čichový vjem, navozující domácí atmosféru – vůně pečené kachny, upečené herci během představení. Bezruči jsou v kondici. Divadelní aplikace Dramox nabízí ke sledování hned 12 představení tohoto divadla, jež si aktuálně drží pevnou pozici mezi nejlepšími českými scénami.

Postupný přerod festivalu
Sympatické změny se uskutečnily také ve vnitřní organizaci festivalu, zejména v rámci rozborových diskuzí. Ty letos proběhly úsporněji a to ve formátu moderovaného pořadu s odborníky. Byly zaměřeny srozumitelnější formou na jednotlivá divadla jako celky, nikoli na samostatné inscenace. Dokázaly se oprostit od každoroční nadvlády toxických diskutérů. Rozborové diskuze jsou ze záznamu k dispozici na platformě Spotify a dostupné přes webové stránky festivalu Ost-ra-var.

Ost-ra-var
Ostrava různá místa
26. ročník proběhl 27. 11. — 1. 12. 2024
27. ročník se uskuteční 26.—30. 11. 2025

Střípky ženy
Divadlo Petra Bezruče (28. října 1701, Ostrava)
premiéra 24. 11. 2023
nejbližší představení pá 31. 1.

Divadlo on-line je splněný sen. Nemusím nikam jít, řešit datum, oblečení, vstupenky, doprovod a včasný příchod. Záznam si můžu zastavovat, pustit několikrát za sebou. Server Dramox má ohromný potenciál, k jehož naplnění se zatím ani neblíží. Od počátku totiž čelí špatným rozhodnutím svých zakladatelů a zavádějící prezentaci.

Divadlo on-line je splněný sen. Nemusím čekat na přestávku, abych divadlo opustil/a, pokud mi zpracování nevyhovuje, změním svůj výběr hned. Vše je snadnější a levnější než realita. Ale pozor, to je chyták. Skutečné divadlo nelze vidět ze záznamu. On-line divadlo neexistuje, pouze videozáznam divadla, nic víc. Filmový detail diváka přímo navádí, kam se má dívat, kam svoji pozornost obracet. Režisér vloží do inscenace řadu záměrů, které jsou zaranžovány jako celek a které nelze objektivem kamery zachytit ve vší trojrozměrnosti. Dramox není divadlo, film ani televize. Je to nové médium, archiv, výuková pomůcka. Pány zakladatele tímto prosím, aby nevydávali Dramox za divadlo a s příspěvkem v řádu několika málo tisíců korun neprezentovali Dramox jako pokus o zachraňování divadel v Česku.

Počáteční nadšení zmizelo
Zájem o médium podobného typu je sice v naší společnosti enormní, ovšem streamovací služba Dramox znamená zatím jen velké zklamání. V současné podobě stačí divákům zaplatit jeden měsíční poplatek, podívat se na něco málo z oblasti svého zájmu a následně předplatné zrušit. Nedokážou totiž v placeném režimu několik dalších týdnů a měsíců čekat, až se objeví ony slibované „edukativní pořady“, rozhovory, zahraniční inscenace nebo alespoň novější kousky z českých divadel. Dramox má však průkopnické zásluhy. Do podobného projektu se u nás nikdo nepustil. Jeho vývoj je a bude náročný a vhledem k promarněné počáteční šanci se mu v tomto nastavení možná přežít nepodaří. Razí cestu dalším podobným projektům, které se mohou z chyb svých předchůdců poučit.

Zázraky jsou a budou
Aby nebyl nakonec Dramox pro divadelníky jen medvědí službou, musel by od základu přehodnotit svoje fungování. Někdo tomu šanci dá, někdo se odhlásí. Někdo má pochopení pro počáteční porodní bolesti a věří, že Dramox nakonec předčí všechna očekávání. Chci věřit, že se za několik měsíců stane ten zázrak a Dramox začne plnit svoji funkci – uživatele k divadlu přitahovat, nikoli je od jeho sledování odrazovat.

Na Provázku čtou skrze facebook Dekameron, poměrně vtipné scénky k aktuální situaci produkuje tým Zdravotních klaunů, online vysílá Divadlo Bolka Polívky. Z malých, neziskových divadel se v Brně jako první vzpamatovalo Divadlo Feste v čele s Jiřím Honzírkem. Uveřejnili již (ve spolupráci s hudebnicí Evou Rohleder) online Pohádku pro dlouhou chvíli a hodlají v tvorbě pokračovat.

Jiří, dá se popsat, jak divadlu Feste zkřížila cestu karanténa?
Stávající omezení způsobená epidemií Covid-19 úplně chápeme, respektujeme a podporujeme. Zároveň se s jejich dopady musíme a budeme muset vypořádávat. Finanční výpadek v naší činnosti, způsobený nouzovým stavem, je obrovský, na finanční poměry menšího nezávislého divadla jde opravdu o velkou sumu peněz. Měli jsme ji vydělat na festivalech a předem dohodnutých projektech, z nichž většina se neuskuteční. Zároveň ovšem zjišťujeme, že těch třináct let ve zcela nejistých a zřetelně podfinancovaných podmínkách nás naučilo vysoké míře adaptability a kreativity. Máme už nějak naučeno jít dál, poučit se a fungovat i nadále.

Jakým způsobem budete pokračovat?
V těch prvních dnech po vyhlášení nouzového stavu a karantény jsme byli paralyzovaní. Během tří dnů jsme dostali spoustu zpráv, že se ruší události, s nimiž jsme počítali, co se týče našich příjmů. Pochopili jsme, že ohrožena je realizace všech tří premiér, které máme do konce června v provozním plánu. A pak jsem si sedl k počítači a napsal písničku o karanténě pro hudebnici Evu Rohleder. Písničku o karanténě, pak druhou a kolem nich pár vět. Vznikl text a postupně Pohádka pro dlouhou chvíli, za týden, bez váhání. Mě osobně tohle zachránilo, najednou jsem měl energii dělat další věci, učit se zacházet s internetem a vymyslet, jak připravíme další premiéru bez setkávání s herci. Jdeme dál, držíme to, co jsme si pro rok 2020 předsevzali.

Co dalšího plánujete?
Budeme živě vysílat Národní třídu ve spolupráci s Mall.tv. Je to důležité, ten tým potřebuje společný výsledek, pozastavené komunikační kanály už zase naplno proudí. Autor knihy Jaroslav Rudiš je spokojený a posílá zprávy z Berlína. S tímto živým vysíláním souvisí i dárcovská kampaň, která poběží během streamu i po něm. Propad našich příjmů kvůli neodehraným reprízám je v březnu a bude i v dubnu obrovský, budeme proto upřímně vděčni za každý příspěvek, který diváci pošlou.
Druhou věcí, kterou přesouváme na internet, je nový projekt o nejbohatším Čechovi Petru Kellnerovi, který pro Feste napsal dramatik Roman Sikora.

Pohádka pro dlouhou chvíli
http://www.divadlofeste.cz

Mladý historik Tomáš Řepa se věnuje fenoménu banderovců soustavně již od studií. Jeho zkušenější kolega Jiří Padevět z vydavatelství Academia pochopil, že po dvanácti letech bádání nadešel ten správný čas vydat Řepovi k tomuto tématu knihu. Dostává se nám tak do rukou skvěle napsaná publikace, která nabízí široké souvislosti a uvědomuje nás také o tom, nakolik jsme s Ukrajinci spříznění.

Řepa si nehraje na arbitra pravdy. Naopak deklaruje, že historici musí zůstávat nestranní. Na stylu Tomáše Řepy oceňuji kombinaci diplomatického přístupu k choulostivému tématu s upřímným a jasným dovysvětlováním událostí, které se skutečně staly jinak (kapitola o likvidaci řeckokatolické církve, kapitola o banderovcích v Československu). Nesnaží se obejít ty případy, ze kterých vychází OUN neobhajitelně (kapitola o volyňské řeži). Současně však vykládá tehdejší realitu jako bezvýchodnou a neudržitelnou.

Hybridní konflikty začínají plíživě
Řepa v knize zkoumá mediální obraz „banderovců“ v Československu po roce 1948 a zjišťuje nesrovnalosti či vyslovené nesmysly v protokolech Státní bezpečnosti (StB) a Sboru národní bezpečnosti (SNB). Vyplácení odměn v boji s „banderovci“ chápe jako prostředek komunistické propagandy a jako hlavní motivaci mystifikátorů. V šesté kapitole pak popisuje konkrétní osudy ukrajinských nacionalistů (Volodymyr „Burlak“ Ščyhelskyj, Mychajlo „Hromenko“ Duda, Petro Potyčnyj, Nikifor Horbaňuk) a jejich údajných pomahačů. Pozornost věnuje procesu Michala Lukáče.

Současný hybridní konflikt Ukrajiny s Ruskem se nás týká více, než jsme ochotni připustit (nejsme v něm také?). Po Slovácích jsou Ukrajinci s Poláky nejbližšími Slovany, se kterými máme společnou nejen historii, a kteří jsou naším pomyslným štítem proti Rusku. S dávkou patosu se dá říci, že co se děje jim, děje se (mohlo by se dít) také nám. S úlevou můžeme pohlédnout sto let zpět na naše legionáře jako na ty úspěšnější bratry v boji o osamostatnění vlastního státu. Teď jen si ji udržet.

Proč je důležité narovnávat pojmy
Jsem vděčná doktoru Řepovi za to, že má snahu ozřejmovat překroucená fakta, zmanipulovaná a stále dál zmanipulovávaná ruskou propagandou. V kapitole „Srovnání propagandy a prostředků informační války o ukrajinském nacionalismu v minulosti a nyní“ nechybí rozbor sporu ukrajinistů s prezidentem Zemanem, který je se svými výroky o banderovcích hojně citovaný v ruských médiích. Problematický je už samotný název „banderovci“, který zlidověl, ačkoli se UPA ani OUN takto nikdy nenazývala. Prezident se ve svých výrocích dopouští celé série dalších nepřesností. Bohužel zcela v řádu původní komunistické manipulace, která měla počátky v poválečném boji OUN a UPA proti Rudé armádě, jež byl vedený snahou o nezávislost Ukrajiny.

Ačkoli doktor Řepa přednáší zejména pro odbornou veřejnost, jeho kniha je psaná srozumitelně a má vysokou šanci najít svoje čtenáře napříč nejširším spektrem společnosti.

Tomáš Řepa: Banderovci, politické souvislosti, následky zneužití tématu komunistickou propagandou, návaznost na hybridní konflikt současnosti.
Academia, edice 1938—1953
Praha, 2019, 368 stran

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

Perfektně napsaná kniha Ondřeje Kundry – Můj úžasný život – patří k jednomu z mála u nás vydaných pramenů, ze kterého se dozvídáme bližší informace o životě žijící legendy Medy Mládkové. Letos v červnu k nim přibude divadelní inscenace Adély Laštovkové Stodolové s Tatianou Vilhelmovou v hlavní roli a s premiérou v Sovových mlýnech.

Žena, která přežila 20. století
Kvůli přísnému otci neměla hezké dětství a snažila se osamostatnit, jak jen to šlo. Právě po něm však zdědila povahu býka a vlastenectví. Děti však sama nikdy neměla. Fascinována uměleckým světem stala se nejprve tanečnicí, následně studovala v Ženevě překladatelství i ekonomické a politické vědy. Nakonec vystudovala dějiny umění v Paříží a pochopila, že se chce umění věnovat naplno. Po setkání s ekonomem Janem Mládkem už její sběratelské a mecenášské schopnosti nemohl nikdo zastavit. Úctyhodná soukromá sbírka výtvarného umění (1200 děl českých umělců) začala získáním malého obrázku Františka Kupky. Účetní hodnota jejího daru Praze je půl miliardy korun. Zpětně vidíme, že její důležitá životní rozhodnutí přinášejí v dlouhodobém kontextu hodnoty s nekonečných přesahů. Její vnitřní síla je vedená nesobeckou láskou (k vlasti, k umění, k okolí).

Neobyčejně schopná manažerka
Po přečtení knihy Ondřeje Kundry se ve mně probudila hluboká úcta k této dámě, která, ač v naší zemi většinu času nežila, svůj život zasvětila své původní vlasti a především českému umění. Nikdy se nestala emigrantkou, pouze exulantkou, která se hodlá jednou vrátit. Stejně tak přemýšlela vždy o tom, že své zemi vrátí, co jí náleží. Založila první československé exilové nakladatelství Edition Sokolova, vytvořila Nadaci Jana a Medy Mládkových. Vybojovala Muzeum Kampa v Sovových mlýnech. Podařilo se jí zpřístupnit Werichovu vilu pro veřejnost jako muzeum Voskovce a Wericha. Ovlivnila několik generací. Její odhodlání a inteligence z ní dělají hrdinku doby minulé i té naší. ∞


Meda Mládková – Můj úžasný život
Academia
Praha, 2014, 180 stran

Proty boty jsou brněnská taneční skupina, která spojuje tanečníky s fyzickým handicapem a bez něj prostřednictvím kreativní činnosti, v tomto případě tance. Integrace tanečníků se zdravotním znevýhodněním do této taneční skupiny je jejich základním cílem. Využívají k tomu zejména techniky současného tance, ale i možnosti, které nabízí taneční terapie.

Učí se vnímat a chápat své tělo jako prostředek ke komunikaci, vyjadřovat se na jevišti. Ve svých choreografiích zkoušejí prezentaci vlastních myšlenek a pocitů. Při tvorbě přihlížejí zejména ke specifičnosti každého z tanečníků, pracují s jeho individuální osobností.

Za hranice standardního
Za vším stojí choreografky Kateřina Hanzlíková a Jitka Mozorová, které vedou pravidelné taneční lekce, technickou taneční přípravu a přípravu samotných představení. Pořádají také workshopy a dobročinné akce. Povedlo se jim založit dětskou skupinu pro malé handicapované tanečníky od šesti let věku. Snaží se navazovat kontakty se spřízněnými skupinami a to nejen na domácí scéně, ale i v zahraničí. Dlouhodoběji a pravidelně spolupracují například s vídeňskou skupinou Ich bin O.K., která se věnuje tanečníkům s Downovým syndromem. V letošní sezóně čeká taneční soubor Proty boty uvedení pohádky Slon a mravenec, premiéra celovečerní choreografie Do sebe, účast na přehlídkách scénického tance, letní výjezdy na festivaly a samozřejmě každoroční listopadová benefice Večer na přidanou.

Svoboda jako leitmotiv
Integrované taneční skupině Proty boty se téma svobody neustále vrací. Jejich letošní projekt nemá název Do sebe náhodou – je už šestým v řadě a navazuje na ty předchozí. Tématem vnitřní svobody se skupina inspiruje dlouhodobě. Inscenace Do sebe vychází z myšlenky, že pokud se člověk nepokusí nahlédnout do hloubky svého nitra, zůstává stále v odcizení od sebe samého, což může být příčinou frustrací, pocitů závislosti a především vnitřní bolesti, která člověka učiní nesvobodným.

Projekt se snaží bořit pomyslné bariéry mezi lidmi se znevýhodněním a širokou veřejností. Mění pohled společnosti a diváka na tanec a na jeho estetické vnímání. Učí respektu k odlišnostem, odstraňuje klišé a předsudky, ukazuje, že hýbat se a tančit může každý bez rozdílu. ∞


Taneční workshop pro handicapované
Divadlo Barka (Svatopluka Čecha 35a, Brno)
so 23. 2. 9:00 • 1 400 / 1 000 Kč

Ačkoli zkušenosti se sociálním státem má Česko již za sebou, v HaDivadle nedá mladé generaci kapitalismus spát. Jako téma sezóny si levicově zaměření divadelníci zvolili fenomén práce. V nové inscenaci Maloměšťáci opět varují před blížícím se koncem zhýralé společnosti.

Společnost nejsou ti druzí. Když HaDivadlo kritizuje, ukazuje prstem na každého diváka i na sebe. Říká nám opakovaně, že jsme znudění blahobytem. Unylé tempo inscenace Maloměšťáci a rozpačitost postav má pak nastavit zrcadlo našemu nekonání. Řítíme se do záhuby a neřešíme globální oteplování. „Pořád se jen motáte okolo života“ nebo „Máte být na co hrdí?“ zaznívá důrazně.

Dramaturgicky zacyklené HaDivadlo
O uměleckých schopnostech současného ansámblu není pochyb. Umělecký šéf Ivan Buraj je mistrný režisér. Jejich naléhavá generační výpověď má lidsky ve všech bodech pravdu. Jenom dramaturgicky se začali opakovat, propadli se do tématu. A ten apel už přestává působit a vyznívá prvoplánově. Moralizování je ošidná věc a nepřehlédnutelné odkazy adorující neomarxismus působí až hystericky. Zůstává otázkou, zda se touto cestou klíčové myšlenky dostanou dál, nebo jen k hrstce věrných, kteří už předem se vším nadšeně souhlasí.

Obraťme se k tomu lepšímu v nás
Návodné otázky v programu, na které existuje jen jedna správná odpověď, mají publikum přivést ke zpytování svědomí. Domnívají se, že práce obecně devalvovala. „Hodnota práce zešílela a my s ní.“ A ateista naší doby ani nemůže vyslovit modlitbu „Bože dej mi sílu k poctivé práci!“. ∞


Maloměšťáci
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 13. 12. 2018 • nejbližší reprízy út 15. 1., pá 18. 1. 19:30