Kromě toho mám na stole přes 10 miliónů českých přání, která se v následujících dnech budu snažit plnit. Tradičně nabitej prosinec, který mi každý rok dělá největší radost. A jestli chcete udělat radost vy mně, tak si stavte jesličky. Má to své kouzlo. A o tom to je. Šťastné a veselé!


připravil Josef Švejda

Právě dokončuji animovaný videoklip pro slovenského hudebníka Jonatána Pastirčáka a jeho projekt Pjoni. Měl by být k vidění koncem října. Již delší dobu připravujeme společně s animátorem Martinem Búřilem a Pavlem Ryškou krátký animovaný film (cca 10 min.) na motivy námětu Matěje Smetany. Máme hotový literární scénář a Martin v současné době dokončuje storyboard. Prvním výstupem by měla být kniha určená především dětskému divákovi a na jejím základě by později vznikl samotný film, který by už měl oslovit všechny věkové kategorie. Na novém filmu bychom chtěli začít pracovat během podzimu také s umělkyní Veronikou Vlkovou. Máme zhruba představu o jeho vizuální části, ale námět se teprve rýsuje. Kromě toho se věnuji své dizertační práci, jejímž tématem je československá ilustrace 50. a 60. let 20. století a její vliv na generaci současných českých a slovenských autorů. V rámci dizertace jsme spolu s Pavlem Ryškou založili stránky Padesátky.info, které se věnují zkoumání československé vizuální kultury v 50. letech. Aktuálně připravujeme do dalšího čísla časopisu Živel článek o nedávno zesnulém karikaturistovi a ilustrátorovi Jaroslavu Malákovi.

AAKK – právě dokončujeme několik, řečeno slovníkem hudebních producentů, featuring-ů: se Sisters Conspiracy grafiku pro jejich novou kolekci, pro Amos design instalaci na Designblok a vizuální styl pro Das FILMFEST.

V tuto chvíli přemýšlíme, co dobrého budeme vařit k obědu a zvítězilo pomalu pečené hovězí žebro s kroupami, pečenou dýní a liškami.

Jinak neustále přemýšlíme, jak je možné, že v Čechách je tak málo lidí, kteří dokážou rozpoznat, potažmo vyžadovat, kvalitu jako takovou napříč všemi obory, nejen v designu. Možná je to způsobeno pestrostí lákadel, která se několikrát ročně obměňují a masírují touhou pořizovat si to Nové – což sice pomáhá vyrovnat se tlaku okolí, které je stále módní, NEW a IN, ale právě na úkor skutečných životních potřeb.

V těch, co podlehnou, pak pěstují něco jako pocit „Já na to mám přece nárok, každý den se narvat »masem«, každý týden alespoň jedno nové cokoli“. Naštěstí nastupuje trend či kult tradice, řemesla, poctivosti, znovuobjevení obyčejnosti a jednoduchosti (neplést s batikou a korálky) – doufáme, že ho všichni přijmou za svůj a budou ho s vkusem následovat a díky tomu se skutečná kvalita posune ze škatulky Luxus do škatulky Standard.

Přestože je stále léto (sepsáno v srpnu – pozn. red.) a většina lidí má klidový režim, pro mě už skončilo. Na podzim se chystá celá řada akcí, které budou po všech stránkách náročné. Na začátku září budeme společně s Pointem, Tronem a pár dalšími umělci malovat jedno opravdu zajímavé místo – prozradím, že ten objekt má 40 metrů na výšku. Rozhodně půjde o jednu z největších venkovních realizací u nás. Od 10. října se chystá vernisáž velké výstavy s názvem „Městem posedlí“, která bude probíhat v Městské knihovně (Galerie hlavního města Prahy). Vystavujících je kolem 25 umělců z domova i ze zahraničí. V prostorách knihovny se bude malovat přímo na zdi a připravují se i rozměrné 3D objekty. Součástí doprovodného programu je akce „Tresspassed“, tu organizuje The Chemistry Gallery, která mě zastupuje. V „Trespassed“ se představí práce některých z vystavujících na velkofasádních malbách po celé Praze. V průběhu listopadu se navíc uskuteční v prostorách Chemistry výstava obrazů vybraných umělců. Průběžně stále pracuji na sólové výstavě plánované na jaro 2013.

Nějak jsem si nespočítal, že i umělci mají dovolenou a že se během ní rozhodně nenechají otravovat nějakým troubou z časopisu. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit. U čtvrtého odmítavého mailu jsem ale pochopil, že to asi tentokrát nevyjde a rubrika zůstane prázdná. V tu chvíli se moje naivní představa bohémského života umělců, který jsem vždy považoval za kontinuální dovolenou, sesypala jak domeček z karet. A tak přemýšlím… jakápak dovolená? Tu si přece berou prodavačky, pojišťováci, účetní, vedoucí oddělení, manažeři a kdovíkdo ještě. Ale spisovatelé, malíři, sochaři, zpěváci, herci? Copak svůj tvůrčí motor mohou jen tak na týden vypnout, a pak zase nahodit? Musel jsem za vyšší moudrostí. ,,Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte,“ nabádá apoštoly Kristus. A jelikož Bible počítá se vším, hned v dalším odstavci se dočtete: ,,Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl…“ Rozdíl mezi apoštoly a umělci je ten, že ti první se nad svými pronásledovateli smilují. A teď jdu na procházku, budu sbírat rybíz, ráno mě čeká dříví a pak se zase vracím do města.

Jsou dvě v noci, sedím sám ve studiu DRAWetc., kde profukuje horkej, skoro letní vítr. Všude ticho, klid. Po celodenním shonu ve studiu mám tyhle chvíle strašně rád, můžu si v klidu rozmyslet příštích pár dní. Hraje mi track Genesis od kapely Grimes a mě napadá, co všechno musím dodělat, abych už konečně zdárně spustil komiksový projekt BigBookBrotherhood.com, který podle mě má potenciál zamávat s českou komiksovou scénou. Je pravda, že kvůli tomu teď dost šidím label Urbanlegend a nedělám nový trika a pexesa, ale to počká, to mi neuteče.

Taky musím vymyslet, koho v sobotu pošlu kreslit na United Islands. Sám tam nemůžu, ale zkusím zítra dát dohromady naši nejlepší ilustrátorskou skvadru, aby tam předvedli lepší kreslení než já na Secret Wars. … a teď jsem si ještě vzpomněl, že musím vyprudit Trafika, aby mi poslal ten slíbenej track, na kterej mám stříhat novej ilustrátorskej showreel DRAWců, když už tu těch 10 let tvrdíme ilustrátorskou scénu. A kdy že začnu kreslit ty Rychlý Šípy, co mám rozdělaný hafo let? Je toho tolik, strašně moc…

V posledních týdnech jsou moje témata jasná. Logistika, komunikace, přemísťování v prostoru. Pokud možno efektivní a úsporné. Správně zabalený kufr je mojí současnou prioritou. V zásadě nikdy nesmím zapomenout přibalit nabíječky všech možných druhů. Dále telefon, platební kartu, klíče, čtečky karet, externí harddisky, baterky – několik druhů. V hlavě několik PINů. Důležitá jsou přihlášení k účtům. Internet banking, online nákup jízdenek, domovní zvonek, druhý domovní zvonek (rozuměj zvonek u druhého bytu). Ovšem úplně „nejvíc“ je pro mě způsob elektronické komunikace. Opravdu nepovažuji za vyřízenou věc, když mi to „dají do mailu“, to teda fakt ne. Parádní jsou hlavně maily, kde odesílatelé požadují reakci „obratem“… Pro mě je to projev ignorantství, prostě nesedím pořád u počítače a nejsem pořád k dispozici a připraven k okamžité reakci. Pokud to vypadá, že jsem nasraný, tak s klidným svědomím můžu napsat, ano jsem.

O své současné práci psát nehodlám, nestojí to vůbec za řeč.

Momentálně žiji na chvíli za oceánem, v kraji výrazně odlišném od domoviny, která je mi inspirací. Snažím se tedy hledat průsečíky kulturních projevů obou míst, nacházím detaily, kterými bych mohla svoji tvorbu v budoucnu obohatit. Detaily, které doma neznám. Mám období regenerace. Otevřenými póry tedy vstřebávám veškeré užitečné informace, studuji, třídím, porovnávám, vyhodnocuji. Na dálku spolupracuji a užívám si prototypování nových produktů, které poprvé realizuji v poměrně cizím prostředí. Spoluorganizuji a připravuji výstavu, která se bude konat v říjnu v Praze. Zlehka přemýšlím o projektu pro vídeňský týden designu, správném místu pro zakotvení, českém národu, lidech, budoucnosti, štěstí, lásce, jaru a životě.

Sedim zrovna doma, zbejvá hodina, než odejdu do MeetFactory, kde máme dneska jeden ze společnejch koncertů s Monkey Business. Tak stihnu napsat těhle pár řádků, oholit se, zapakovat mikrofon, náhradní tričko a rap a vyrazit na zvukovku.

Včera jsme s Kayem Buriánkem v Opavě prezentovali knihu Kmeny a jelikož jsem měl dneska v 7:00 ráno nástup v televizi, museli jsme jet na otočku. Proto jsem se nestihnul ještě ani vyspat. A teď mi vlastně dochází, že i tak může vypadat pověstný „těžký život rappera“, ze kterýho jsem si dřív dělal často prdel.

No nic, všechno bude ok, profackuju se, dám si drink a nechám se strhnout energií dnešního koncertu, který bude ve vyprodaný MF určitě vysoce explozivní. Těším se jak malej harant.

Jinak mě obklopuje ta moje standardní krása – dělám si svoje a je mi dobře. Pracuju na další sólové desce, kreslim pro naše čistě comicsový noviny KIX, připravuju koncepty dvou dalších knih, věnuju se denně biggboss.cz a labelu všeobecně, do toho se zároveň neustále přejídám informacema všeho druhu. Paráda 2012.

V MeetFactory proběhla v rámci druhé zastávky společného turné Monkey Bussines a PSH velice zdařilá penersko-opičí show. Bývalá továrna na zavařovačky doslova vřela a hudebníci (někteří v pestrých převlecích) svými nástroji a hlasy protínali roviny rapu a funky tak vybroušeně, jako by spolu na pódiu vyrostli. Od / do davu proudila energie. Rap, zpěv a celkový zvuk byl v mezích dokonalosti a skvělý klávesák Ondřej Brousek předváděl v pravěkém převleku vskutku sci-fi výkon. Během téměř tříhodinového vystoupení zazněly zásadní písně obou kapel (Praha, Penerský dezert, resp. Piece of My Life, Saturday Night Is Over) a samozřejmě spousta další skvělé muziky, včetně společných skladeb (Yes, No, Ok, Podpantoflák). Pokud ještě stihnete některý z dubnových termínů (Ostrava 3. 4., Olomouc 4. 4., Brno 5. 4., České Budějovice 26. 4., Plzeň 5. 5.) rozhodně si nenechte tento zvířecí, divoký a transmuzikální zážitek ujít!

Poslední dobou nejvíce přemýšlím o Praze a jejím vývoji po roce 1989. Říká se, že města mají dlouhou setrvačnost a jsou rezistentní vůči krátkodobým změnám. V Praze tomu tak ale není, jak mě nedávno upozornil architekt Petr Hlaváček. Pokud se podíváme na vývoj Prahy v posledních dvaceti letech, uvidíme, že vládnoucí garnitura dokázala město velice přizpůsobit svým prioritám. Zkusme tyto priority z obrazu města zpětně dekódovat. Nabízím svůj pohled (zkuste dosadit ten svůj): Mít možnost projet Prahou co nejrychleji autem a zaparkovat kdekoli, ideálně přímo na chodníku před prací nebo svou oblíbenou hospodou. Přeměnit co největší množství zemědělské půdy na okraji města ve stavební pozemky (mají výrazně vyšší hodnotu) a stavět co nejrychleji tam, kde je to nejjednodušší, nikoli nejpotřebnější. (Tipuji, že mapa všech postavených staveb po roce 1989 by připomínala prstenec Saturnu.) Vydělat na veřejném prostoru co nejvíce peněz. Pronájmy záborů veřejného prostoru za stejnou cenu bez ohledu na typ akce, ochota zabalit do reklamy jakýkoli městský majetek. Rozprodat co největší množství městského majetku, především pozemků. Co tedy dělám? Snažím se, aby se tyto priority nahradily jinými.

Pracuji v internetové televizi Artyčok.TV, především tedy chodím do práce, kde se dívám na reportáže o umění. Za posledních několik měsíců už jsem měla špatné svědomí, že výstavy vidím převážně z monitoru svého počítače, a tak jsem si dala závazek – chodit ven… Dnes jsem byla na vernisáži v galerii Fenester – galerie ve výloze. Včera jsem viděla generální zkoušku představení Čarokraj v režii bratří Formanů a vřele jej doporučuji. Už samotný začátek představení byl velkým zážitkem. Také jsem se zbavila dalšího restu – viděla jsem konečně v bio Oko film Melancholie, na který jsem se už dlouho chystala. Dalo by se tedy říct, že si vyřizuji účty s kulturou.

Zkouším v prostoru Roxy/NoD nové představení s choreografkou a tanečnicí Věrou Ondrašíkovou, čekají nás víc než čtyři měsíce práce, která mě velmi těší. S kapelou Kazety pracujeme na nových písničkách a žhavou novinkou je, že se moje babička (86 let) tento týden naučila „skypovat“.

„ahoj johano“
„ahoj babi“
„už jsi večeřela?“
„jo, jo, a ty?“
„já taky, měla jsem krůtu
s knedlíkem a se zelím“
„tak to se máš“
„červeným“

Na konci roku jsem se nezastavil. Hraní v nejrůznějších českých, slovenských i německých klubech vyvrcholilo velkou silvestrovskou party. Leden zatím vypadá klidnější, proto bych se rád pustil do hudební tvorby, na kterou v posledních hektických týdnech nebyl vůbec čas. Kromě hraní se věnuji i grafickému designu a čeká mě několik návrhů webových stránek.

S klubem Roxy připravujeme na březen oslavu druhých narozenin akce Vibrátor, což je zároveň i hudební pořad na Radiu 1. Celkově mám z Vibrátoru velkou radost a těší mě, že se nám do Prahy za tak krátký čas podařilo přivézt mnoho skvělých hostů. V Berlíně, kde jsem už bezmála tři roky doma, máme s Finckobotem rezidentní akce Get Wavey. Mimo to plánujeme i řadu víkendových hraní a na obzoru je i start vlastního digitálního labelu. Mezi tím vším hodlám stále cestovat po Evropě a od příštího roku bych moc rád rozšířil své pole působnosti i za oceán.

Právě jsem se vrátila ze severu Čech, kde jsem pro Českou televizi Ostrava připravovala další díl dokumentárního cyklu Intolerance, tentokrát o vlivu médií na vztah majority a Romů. Dokument jsme natáčeli ve Varnsdorfu, kde v posledních týdnech probíhala jedna demonstrace za druhou. Během práce na dokumentu se mezi lidmi v ulicích ukázalo, že motivací je především strach z budoucnosti – který je v tomto regionu oprávněný ještě o něco víc než v ostatních částech republiky. Většina těch, kteří pochodovali k ubytovnám s hesly „cikáni do práce“ je již teď bez zaměstnání, další mají strach, že ho díky pokračující krizi brzy ztratí. Heslo „dejte nám své dávky“, které mířilo od chudých z ulice k chudým z ubytoven, na obavy z přicházejích změn jen poukazovalo. Jak řekl jeden z aktérů: „Černí i bílí by spíš měli spolu demonstrovat před úřadem vlády.“

Během natáčení se také ukázalo, že mnohé z údajných útoků, které se ve městě v minulých týdnech odehrály a o kterých média podrobně informovala, mají zvláštní pozadí. Dostávali jsme signály, že některá z nich se vlastně ani nestala, což postupně prokázala i policie, která již u poloviny z nich došla k závěru, že si je údajné oběti vymyslely. To, že kriminalita díky pozornosti médií fungovala jako reklama i ospravedlnění demonstrací, už pak po jejím zpochybnění v médiích nezaznělo. A tak fámy spolu s potřebou zajímavého zpravodajství a populismus politiků v kombinaci s problémy chudého regionu pracují nejen na stále hlubší propasti mezi „námi“ a „nimi“, ale hlavně záměrně odvracejí pozornost od reálných problémů, které je nutné řešit teď a tady.

V létě jsem strávil měsíc na ostrově Bali a v srpnu a plný energie jsem začal malovat nové obrazy. Před několika dny byla otevřena výstava „Jan Gemrot / Something, Aleš Brázdil / Else“ v pražské galerii Dea Orh.

Společně se svým dlouholetým kamarádem a spolužákem z Akademie jsme vystavili své nejnovější figurální obrazy, které jsou úvahou o životě, smrti a sexu. Výstava potrvá do poloviny listopadu. Při této příležitosti vychází katalog reprodukcí, které jsem vybral ze své tvorby let 2008 až 2011.

Je to můj první katalog, proto jej považuji za určitý mezník ve své práci a mám z něj velkou radost.

Před několika dny měl premiéru nový klip, který jsem vytvořil pro rappera Hugo Toxxxe a klipů rozhodně udělám víc. Nejvíce se věnuji malbě. Pracuji na novém cyklu obrazů – osudy českých pilotů ve službách RAF.

Část ukážu od 3. listopadu na výstavě v galerii Michal’s Collection, kde vystavujeme společně s vynikajícím malířem Pavlem Vašíčkem. Na tu se velmi těším!

Také pracuji pro časopis AREWEBASTARDS?! – většinou dělám rozhovory se současnými umělci. Občas chodím cvičit a také přemýšlím, že bych si pořídil jezevčíka.

Momentálne som v Spišskom Hrhove a natáčam dokument o rómskej superstár. V rómskych osadách som strávila posledný týždeň a natáčala aj taký krátky dokument pre slovenskú televíziu.

Táto cesta po Východnom Slovensku má na mňa podobné účinky ako India – čím dlhšie tu som, tím viac mi príde absurdnejšie trápenie a problémy v rámci našej „prepadajúcej sa“ spoločnosti. Je to už také klišé hovoriť o chudobných Rómoch, čo nemajú na chleba v kontraste s nami, čo riešime milióny na napríklad kvázi nezmyselné filmy. Na druhej strane si myslím, že by bolo zdravé pre našich pražských zbohatlíkov prespať pár dní v osade. Len tak sa tam s nimi tešiť. Namiesto dovolenky na Maledivách, by to možno malo aj dáky účinok na ich vedomie – svedomie. Bez týchto výletov sa človek zacyklí vo svojej virtuálnej realite a dokonca jej začne veriť a brať sa vážne, čo je nebezpečná choroba.

Okrem toho sa trápim so scenárom na svoj celovečerák, a vymýšľam filmy čo budem točiť na FAMU, kde som v bakalárskom ročníku.

Kromě práce na komerčních zakázkách, které mě živí, ale nikoho mimo obor moc nezajímají, připravuju několik dalších projektů.

S produkční společností Pink Productions, která mě zastupuje, připravujeme novou sérii fotek do portfolia a projekt „mobile home“. Zatím to je v úplném zárodku, uvidíme, co z toho bude. Nejdál jsem asi se souborem, kterému zatím říkám „Praha City Writers“. Už druhým rokem fotím prostředí pražské graffiti scény a streetartu. Zajímám se jak o její oficiální, legální stranu, tak i o tu temnější, ilegální. Díky tomu jsem se dostal na plno míst, kam se běžně člověk nedostane, viděl spoustu věcí, které hned tak někdo nevidí. Znovu jsem se učil překonávat strach, lézt po žebřících hluboko do tmy, čekat bez hnutí dlouhé minuty. A řešit morální dilema ve chvíli, kdy sleduju, jak někdo dělá něco, s čím úplně nesouhlasím. Výsledkem by měla být výstava – a ve spolupráci s tátou začínám přemýšlet o knize.

Na balkoně bytu, kde mám i ateliér, se snažím pravidelně doplňovat „sbírku lidí“ – fotím si na něm přátele i lidi, kteří se mým životem jen tak mihnou. Ty fotky jsou úplně jednoduchý, „žádný úmo“, pro mě ale mají smysl a baví mě. Včera jsem udělal 150. fotku… Tahle série má asi kořeny ve fotodeníčku, kterej si s přestávkama průběžně dlouhodobě fotím. Mám blbou paměť, takže se takhle snažím některé okamžiky uchovat.

Trochu jsem teď díky vytíženosti zanedbal svoji srdcovou kapelu SUNSHINE, kterou jsem dlouhodobě sledoval, objížděl s nimi koncerty a zajímal se, jak žijí mimo pódium.Chtěl bych se k tomu vrátit, mám ty kluky fakt rád a chyběj mi.

Mimo to dál spolupracuji s mámou na jejích dokumentech, teď se dostříhává další celovečerní dokument, na kterém jsem se (podle mámy) částečně podílel i režijně, ale myslím, že tomu máma přisuzuje větší důraz, než si to skutečně zaslouží. Sestře Haničce fotím na jejích natáčeních, je to typ práce, která má smysl a mě nekonečně baví.

A kromě focení? Snažím se sbírat „street art“, monografie fotografů a fotky kolegů fotografů. Takže jsme zase zpátky u focení. Mě to prostě baví…

Po dokončení nové desky Ležatá osmička a bláznivých PR aktivitách jsem sbalil rodinu a ujeli jsme z Prahy. Bohužel ne na dlouho. Hned po návratu odjíždím na zámek Kratochvíle, kde se mám účastnit velice speciálních a vlastně pokaždé neopakovatelných hudebně-divadelně-vizuálních představení v režii Kateřiny Melenové, která oslavují slunovrat. Na Kratochvíli se krátí chvíle náramně. Odtamtud odjíždím na Slovensko, kde s Tata Bojs odehrajeme koncert v rámci festivalu Papuča fest. Festivalových vystoupení máme letos, celkem logicky po vydání alba, docela dost.

Na začátku července bychom rádi natočili klip k písni Opakování. Nápady na něj si vyměňuji s mladým režisérem Pavlem Hejným a tanečníkem skupiny Dekkadancers Tomášem Rychetským. S touto deskou jsme se rozhodli oslovit více režisérů a natočit více videoklipů. Necháváme jim volnou ruku při výběru písně. Další by měl být Šimon Šafránek, kterému se zalíbila písnička Homo demo.

Z výtvarných aktivit, které se mi stále tak různě proplétají s těmi hudebními, bych jmenoval po Jihlavě a Budějovicích další zastávku mé samostatné výstavy Pod Kůží, tentokrát v Boskovicích. Zahájena bude 7. července. Pak ještě připravuji dva projekty do veřejného prostoru v Praze. Oba jsou zatím ve stádiu příprav a schvalování, tak to nechci zakřiknout. A pomalu už chystám vizualizace k podzimnímu turné Tata Bojs. Je noc a ptáci už přestali zpívat. Přeji vám hezké léto, Milan Cais.