Jako by nestačilo náhlé úmrtí matky. Ještě musí přijít notář s prapodivnou závětí. Pozůstalí potomci, dvojčata Simon a Jeanne (Mélissa Désourmeaux-Poulin a Maxim Gaudette), jsou povoláni k nelehkému úkolu. Mají předat svému otci a bratrovi matkou napsané dopisy. Do té doby však netušili, že nějakého dalšího bratra mají a o otci se domnívali, že je již dávno mrtev. Pokud však splní daný úkol, budou moci vystrojit matce pohřeb se vší parádou, kterou zasluhuje.

Doutnající požářiště
Od té chvíle začíná pátrací akce odehrávající se v matčině rodišti. Dvojčata, zvyklá na pohodlný život v Kanadě, jsou konfrontována s drsnými podmínkami vyprahlé arabské země, kde jejich tajemná máti strávila období svého mládí. Zjišťují, že o svém původu vědí žalostně málo. Tuto dějovou rovinu prolíná vyprávění o životě tvrdé a neústupné ženy – jejich matky. Každý si ji pamatuje pod přezdívkou Žena, která zpívá. Často svým hlasitým zpěvem totiž dávala najevo, že ji protivník přes veškerou jeho snahu nezlomil.

Vkusně a bez patosu
Film Požáry (Incendies) získal řadu ocenění, mezi nimi například osm cen na Genie Awards či cenu za nejlepší kanadský film. Právem. Byla jsem dokonale vtažena do silného příběhu odehrávajícího se ve fiktivní arabské zemi zmítané náboženskou válkou, kde lidský život nemá zdaleka takovou hodnotu, jakou mu přisuzuje naše západní kultura. Spolu s hrdiny jsem se napjatě blížila k odhalení rodinného tajemství, kterým jsem byla i přes jeho mírnou předvídavost v závěru šokována.

Na snímku se mi kromě vynikajících hereckých výkonů a silného příběhu líbí především zdravý vypravěčský odstup, který nenutí divákovi své postoje ani se z něj nesnaží vymačkat násilím slzy dojetí, přestože k tomu zápletka vysloveně vybízí a stačilo by přidat několik smyčců a patosu v dialozích, aby dojetí mohlo propuknout naplno. Očistné slzy však nepřijdou. Nejedná se také o žádný průměrný film, na který byste mohli druhý den jen tak zapomenout.

Požáry (Incendies)
Kanada/Francie, 2010, 130 min.
režie Denis Villeneuve
hrají Lubna Azabal, Mélissa Désourmeaux-Poulin, Maxim Gaudette

Výstavní síně galerií obvykle prezentují především esteticky hodnotné umění, umělecky lze přitom ztvárnit i palčivá témata lidské lhostejnosti, manipulovatelnosti a (ne)lidskosti obecně. Výstava Luciferův efekt: Střetnutí se zlem v Centru současného umění DOX prostřednictvím videa, 3D instalací a fotografií představila zlo v různých jeho formách. Čeští umělci (například Magdalena Jetelová či skupina Pode Bal) se zaměřili na to naše „malé české“ v podobě prorůstání organizovaného zločinu do vysoké politiky. Část výstavy se věnovala i období komunismu, prostor dostali ale především ti, kterým se podařilo režim zlomit. Českou sekci uzavírala kopie Charty 77, vystavená stránku po stránce pod tlustým sklem. Je to náhoda, že mnozí ze signatářů byli sami umělci? Když jsem se dostala od tuzemské tvorby k té zahraniční, čekala mě série depresivních videí. Nejdřív zpovědi uplakaných mexických žen, najímaných coby levná pracovní síla bez nároku na lidská práva. „Hajzlové!“, chce se říct na adresu novodobých otrokářů, komunistů, ale i těch našich kmotrů a vlastně všech těch „špatných“. Konejšivá jistota vědomí, kde je ten správný břeh, ale postupně bere za své. Mrazí mě z toho, že ta největší zvěrstva se často odehrála za aktivní účasti tak zvaných obyčejných lidí a že oním hajzlem se může velice jednoduše stát kdokoli z nás.

Špatná odpověď za 450 voltů
Výstava je inspirovaná stejnojmennou knihou od amerického psychologa Phillipa Zimbarda, proslulého zejména svým vězeňským experimentem. Ten prostřednictvím výstavy nabádá obyčejné lidi, aby se stali hrdiny v záloze a jako příklad z našich luhů a hájů jmenuje Václava Havla. Nejvíc šokována (a to doslova) jsem byla při projekci o Milgramově experimentu. Tento sociální psycholog se během 60. let zamýšlel nad tím, jak je možné, že docházelo za druhé světové války k tak nelidskému zacházení s vězni v koncentračních táborech. Rozhodl se proto provést zajímavý pokus a díky němu zjistit, kam až může zajít lidská poslušnost k autoritám . Na začátku experimentu vždy vzájemně představil učitele a žáka. Učitel měl k dispozici stroj s třiceti tlačítky označenými od 15 do 450 voltů. Žák byl usazen do jiné místnosti a na tělo mu byly připevněny elektrody vedoucí k učitelovu stroji. Úkol byl jasný – učitel žákovi předčítal několik slov, z kterých měl žák utvořit správnou dvojici. Když se spletl, byl potrestán šokem, nejprve tím nejnižším a postupně za každou chybu vyšším a vyšším. Za učitelem navíc seděl vědec, podporující ho v jeho konání. Ubezpečoval ho, že vše bere na svou zodpovědnost a že pokračování ve výzkumu je důležité. Učitel však nevěděl, že jak ubohý žák, který křičí bolestí zpoza zdi, tak dokonce i sterilní a chladně vyhlížející vědec za jeho zády jsou ve skutečnosti herci a dráty žádná elektřina nevede. Přesto, že tuto skutečnost dobrovolníci v roli učitele neznali, 63% z nich došlo až na úplný konec šokové stupnice. To znamená, že víc než polovina lidí by vás byla na příkaz někoho jiného ochotná v klidu zabít.

Zlo v dokumentu
Koho by mrzelo, že výstavu nestihl a chtěl by se také ponořit do temných hlubin lidské duše, toho odkazuji na dokumentární film z roku 2006 od Alexe Gibneyho s názvem Experiment s lidským chováním. Kromě zmíněných pokusů se zde rozebírá právě reakce lidí na situace, vyžadující okamžitou pomoc. Proč tedy většina lidí není schopna poskytnout pomoc cizím lidem v nouzi? Necítí totiž osobní zodpovědnost a schováni v davu čekají, co udělá někdo jiný. Máte odvahu být ten „jiný“?

Luciferův efekt
výstava končí 2. 1.
sváteční otevírací doba
23.–26. 12. ZAVŘENO
27.–30. 12. 11:00–19:00
31. 12., 1. 1. ZAVŘENO
Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7
180 / 90 Kč

V zaplivaném lokále je kolem velikého stolu pohodlně usazeno několik štamgastů. Nevědí přesně, kolik vypili piv a kolik panáků, nebo jestli si objednali dvojku červeného či bílého. Za cigaretovou clonou vykukuje barmanka a doufá, že dnes večer si pro jejího zamilovaného hosta manželka nepřijde. V tom se jeden z mužů sedících za půllitrem zvedne a zvolá: „Její problém je, že nešuká. Kdyby alespoň trochu šukala. Ale ona nešuká nikdy!“

Mužem, který se takto nelichotivě vyjádřil o neznámé dámě, není hulvát z nejbližší pivnice, nýbrž Pavel Liška na scéně Divadla Na zábradlí. Kromě něj ve hře Ambrózie účinkují Petr Čtvrtníček, Jiří Ornest a další. Herci již v moment příchodu diváků sedí kolem velikého stolu, tvořícího dominantu scény, jež se po celou dobu představení nezmění. Přesto je však funkční a nápaditá. Díky zrcadlu nad stolem vidíme do tváří i hercům sedícím zády. Stůl je umístěn na točně, která se zpočátku v pomalém tempu otáčí. Tempo se však postupně zrychluje. Může tak znázorňovat tok času či točící se svět opilcův a zároveň nám postupně přibližovat každou, po svém způsobu nešťastnou postavu.

Výkřiky do tmy
Paní Hartungová (Marie Spurná) je stárnoucí dáma, která nemůže vystát pohled na mladé maso, tedy dívky, které si zatím pamatují, kam si odložily zapalovač, a neosočují z jeho odcizení lidi kolem. Její vrstevník Gallash (Jiří Ornest) se vyrovnává se situací vskutku politováníhodnou. Kdysi galantně zapůjčil své mladé a nezkušené neteři finanční obnos pro založení pochybné živnosti – ta však k jeho údivu i ublížené mužské ješitnosti čile prosperuje. Mladému novopečenému otci Gubigovi (Ivan Lipták) se z porodnice namísto jeho manželky vrátila krvácející šestinedělka vyžadující kromě perfektně fungující domácnosti též pravidelně teplé polévky, protože si někde přečetla, že jsou po porodu zdravé. Chudák frustrovaný muž hledá útěchu v tvrdém pornu. V nejlepším mu však zaklepe na rameno polévky lačná žena.
Všechny tak spojuje hospoda, do které se přišli vypovídat. A ač je plná potenciálních posluchačů obklopujících vypravěče ze všech stran, není uší, které by skutečně naslouchaly. Dojemná a tesklivá sdělení o osobních traumatech tak zůstávají pouhými výkřiky do tmy.

Bez katarze
Ambrózie šlape v rytmu cinkajících skleniček, baví vtipnými replikami a dokonalým nastudováním hospodského chování. Prvoplánový vtip v podobě prdění a krkání budiž mou jedinou výtkou k první půli představení. S přibývajícím alkoholem v krvi postav se však jejich monology stávají čím dál méně zajímavými a vtipnými, statické posedávání na nezměněné scéně se také brzy okouká a představení do konce neutáhne. Hra od Rolanda Schimmelpfenninga varuje podtitulem „Dionýská slavnost na začátku 21. století bez katarze“, otázkou je, zda vůbec může bez katarze divadelní představení fungovat. Možná měla být hospoda paralelou celého světa, věčně se točícího, žijícího v osamění a marnosti. Podobných mouder bych však načerpala v klasické české knajpě nevyčíslitelně, ovšem místo vstupenky do divadla bych si zaplatila pár piv. Nesměla bych ale usnout na stole.

Ambrózie
Divadlo Na zábradlí
Anenské náměstí 5, Praha 1
repríza čt 29. 12. 19:00

autor Roland Schimmelpfennig
režie David Czesany
hrají Petr Čtvrtníček, Jiří Ornest, Ivan Lupták, Marie Spurná a další

Krásná blonďatá puberťačka s podřezanými žílami. Brýlatý vegetarián z Ameriky s chorobným strachem ze psů. Matka od dítěte, která se sjede stimulanty i po cestě na dětské hřiště. Geniální homosexuál toužící po krásných zubech a po lásce. Co je spojuje? Všichni jsou postavy z filmů, jejichž ústředním tématem je paměť, případně její ztráta, vzpomínání na minulost a vyrovnávání se s ní, odpouštění a stárnutí. Zkrátka a dobře, jsou nostalgické a stojí za zhlédnutí.

A moment to remember (Nae meori sogui jiugae)
Náš uplynulý život je tvořen vzpomínkami. Dokážeme ještě vůbec žít plnohodnotně, pokud ztratíme paměť? Podobné otázky vyskakují z plátna či monitoru při sledování velice zdařilého a tesklivě smutného jihokorejského film s názvem A moment to remember (v originále Nae meori sogui jiugae) a zavrtávají se divákovi hluboko pod kůži. Vyprávění začíná zdánlivě banální historkou o mladé dívce, která se zamiluje do zaměstnance svého otce. Nejdříve musí překonat citovou bariéru, kterou kolem sebe staví její vyvolený, aby pak společně mohli překonat společenskou bariéru ve formě jejích rodičů. To ještě ale netuší, že pravá nástraha, která všechny tyto problémy mnohonásobně převyšuje, na ně teprve čeká. Herecké výkony jsou zde velice přesvědčivé, herci hrají přirozeně a vzniká tak jeden z mála kvalitních romantických dojímavých snímků.
A moment to remember (Nae meori sogui jiugae)
Režie John H. Lee
Jižní Korea, 2004, 117 min

Naprosto osvětleno (Everything is illuminated)
Některé vzpomínky si neuchováme v paměti, ač bychom chtěli, ale některé, hodně bolestivé, naopak vědomě vytlačíme. Může se přitom dokonce stát, že kvůli tomu popřeme své historické kořeny i svou víru. Hrdinové tohoto komediálního dramatu jsou ukrajinští majitelé mírně amatérské cestovní agentury pro Židy pátrající po svých předcích a jejich distingovaný americký klient dělající problémy, protože se bojí psů a nejí maso. Film je natočen podle předlohy stejnojmenné knihy J. S. Foera. Obsahuje mnoho barevných záběrů úchvatné přírody, které byly nasnímány z velké části v českém Žatecku. Dílo pojednává o pátrání po vlastních předcích a o vyrovnávání se s traumaty druhé světové války. Na rozdíl od standardních filmů na podobné téma však zde nad smrtí vyhrává radost a naděje.
Naprosto osvětleno (Everything is illuminated)
Režie Liev Schreiber
USA, 2005, 106 min

Spi, děťátko, spi (Se min kjole)
Součástí úspěšného vyrovnání se s vlastní minulostí, a tedy i nepříjemnými vzpomínkami, je odpuštění. A odpustit si navzájem s těmi, kterými byly zraněny, či je zranily, potřebují hrdinky netradiční dánské roadmovie s názvem Spi, děťátko, spi. Všechny totiž kromě společného útěku z protidrogové léčebny spojují také předchozí traumata a zpackané životy. Jestli zvládnou nástrahy života za zdmi léčebny a poperou se úspěšně se svou zodpovědností či životními rolemi, vypovídá tento silně realistický a mrazivě severský film.
Spi, děťátko, spi (Se min kjole)
Režie Hella Joof
Dánsko, 2009, 86 min

Smrt panen (Virgin suicides)
Ve vyhrocených případech může vést nedostatečná konfrontace s vlastní minulostí a pocit bezmoci změnit své nejbližší okolí a svůj život k obrazu svému, až k sebevraždě. Umělecký film Smrt panen nám rozkrývá příběh pěti sester z malého města skrze nostalgické vzpomínání jejich spolužáků. Sestry jsou krásné, záhadné a trpí striktní výchovou vlastních rodičů. Minimálně jedna z nich má sebevražedné tendence a nejen tato skutečnost zahaluje celou rodinu podivným tajemstvím. Podaří se záhady včas rozkrýt? Snímek je navíc doplněn vynikajícím soundtrackem, který obstojí sám o sobě jako příjemný doplněk podzimního večera.
Smrt panen (Virgin suicides)
Režie Sofia Coppola
USA, 1999, 97 min

Magnolia
Kdo nespáchá sebevraždu, ani není tragickou událostí odvolán předčasně z tohoto světa, dočká se stáří. O stáří se říká, že je to doba zúčtování, ohlížení se zpět za uplynulým životem. Neštěstím je, když člověk musí v tomto období něčeho, co udělal, trpce litovat. Film Magnolia nám přibližuje 9 různých lidských příběhů, které se vzájemně protínají. Jedni zde umírají s výčitkami k sobě samým, aby jejich potomci ve stejný čas mohli opakovat totožné chyby. V Bibli se píše, že Bůh bude stíhat vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Nejedná se o symboliku, která vyjadřuje právě ono opakování stejné chyby, tvořící začarovaný kruh? A co ten kruh může přetnout? Co takhle padající žáby z nebes?
Magnolia
Režie Paul Thomas Anderson
USA, 1999, 188 min

Zatažená, chladná sobota 8. 10. s předzvěstí sychravého podzimu a mrazivé zimy. Přesto několika tisícovkám lidí zima není. Zahřívají se tancem u reprobeden při monotónním dunění beatů podobně jako kdysi indiáni u ohně za zvuků bubnů. Jeden indián v ponču a čelence s pery si právě zapaluje cigaretu. Kromě něj je tu také hodně mimozemšťanů, příšer všeho druhu a mafiánů. Úplně nejvíc je tu však technařů. A potom policistů.

O pouhé skotačení u beden a promenádu v maskách ale nejde. DIY karneval je již 8 let svébytným vyjádřením techno subkultury. Letošní ročník této streetparty nesl název „My jsme krize“. Poselstvím celé akce bylo upozornit na krizi, ale nikoli médii tolik propíranou hospodářskou, ale spíše na krizi důvěry společnosti k elitám, předevšímtedy k politikům, a s nimi spojenou korupci a klientelismus. Zajímavé a aktuální bylo například výtvarné zpracování výherního automatu na jednom z alegorických vozů projíždějícím průvodem s popisky: „Hezky to bliká, co?“ a: „Nakrmíš mafii?“.

Průvod vozů se soundsystémy, hip-hopovým doprovodem a tanečníky v maskách i bez mířil z Holešovic do centra Prahy a následně zpět po magistrále. Účastník si tak mohl vychutnat procházku po Hlávkově mostě a následně zablokované Václavské náměstí, které se na část podvečera proměnilo v menší Czechtek. Náhodní kolemjdoucí, pokud zrovna nešlo o řidiče čekající na zprůjezdnění silnic, projevovalizvědavost, místy dokonce nadšení, při náletu na toalety v nejmenovaném fastfoodu jsem zaregistrovala u některých až zděšení. Navzdory příjemné atmosféře jakéhosi tajného spiknutí a sympatické myšlence ulic lidem, tančení u reprobeden je přece jen o dost lepší mimo civilizaci. Zbývá mi tedy už jen přečkat ten sychravý podzim a mrazivou zimu…