Kdo alespoň na chvíli nezažil peklo, těžko může nahlédnout za bránu ráje. Narodil jsem se jako holka, ale jistě vím, že jde o omyl. Jsem jeden i druhý. Když je víra v umění silnější než v život. Takto zní podtituly inscenací souboru Tantehorse, který připravuje na duben profil nových i kultovních inscenací.

Miřenka Čechová a Radim Vizváry, zakladatelé souboru Tantehorse, patří v současné době ke špičce v oboru fyzického a pohybového divadla u nás i v zahraničí, což dokazují četná ocenění, která jejich inscenace sbírají po celém světě. Miřenka a Radim překračují ve své práci veškeré hranice po žánrové i obsahové stránce a nic jim není svaté. V inscenacích kombinují různé druhy a žánry: fyzické divadlo s elektrodance, klasický balet se street dance, mime s butoh, odkrývají existenciální a sociální tabu a provokují diváka k zamyšlení nad otázkami, na něž se bojí někdy jen pomyslet. Představení souboru Tantehorse jsou dekadentně surreální podívanou s prvky švankmajerovské absurdity v burtonovsky groteskně hororovém hávu i trierovsky psychologickým thrillerem, při němž běhá mráz po zádech.

Transgender a queer tematika. Homosexualita. Smrt. Nevědomí.

Během profilu se představí čtyři inscenace. S/He Is Nancy Joe propojuje graffiti, street ballet a testosteron. Inscenace byla zařazena mezi The Best of Dance dle amerického deníku The Washington Post a v poslední době hostovala na významném indickém Kerala International Theatre Festival, kde jej navštívilo na sedm set nadšených Indů. Uter Que, sólové představení Radima Vizváry, psychologická introspekce do nevědomí a chirurgické zkoumání vlastního já. FAiTH, tanečně-výtvarné představení Miřenky Čechové a Andrey Miltnerové, o hledání hranice mezi vírou v umění a životem. Co zbývá, když ztratíme víru v umění? Skok z okna? Inscenace inspirovaná tragickým příběhem primabaleríny Taťány Juřicové na pozadí tónů jazzdomové kapely Bohren und Der Club of Gore. A na závěr dnes již kultovní inscenace Light in Darkness, již divadelní kritik Vojtěch Varyš označil za famózní spektákl a významná americká kritička Sarah Kaufman jej komentovala slovy: „Prokofjev řekl, že smrt nemůže tančit. Ale může.“

Ve dnech 7.–13. dubna proběhne v Ponci a Studiu ALTA retrospektivní mini profil souboru Tantehorse, kdy budou mít diváci jedinečnou příležitost zhlédnout výše uvedené inscenace a možná i něco navíc. º

Flash – Elekrický výboj proudící nahým tělem. Vyčerpání – Flash – Zmučené tělo. Nekontrolovatelné podvědomí a blikající obrazovky v rohu pokoje – Flash – Munchův němý výkřik – Flash – Matka krájející jablka. Antikrist – Flash. Hypnosis – Flash – Vrzání provazu. Orgasmus – Flash – Melancholie – Flash!

Radim Vizváry a soubor Tantehorse připravují na polovinu listopadu premiéru pod tajemným názvem Uter Que. Sólové představení propojující techniku tělesného mimu a současného tance s fyzickým herectvím zkoumá proces lidského vzpomínání. Inscenace vzniká ve spolupráci se Studiem ALTA a pod režijním vedením uměleckého šéfa souboru Spitfire Company Petra Boháče.

Soubor Tantehorse – physical mime theatre, založený Miřenkou Čechovou a Radimem Vizváry, působí na české scéně od roku 2008. Do povědomí diváků se zapsal inscenacemi Dark Trilogy nebo S/He Is Nancy Joe. Miřenka Čechová a Radim Vizváry patří v současné době k evropské špičce v oblasti pohybového divadla, což dokazují četná ocenění jejich práce (např. cena hlavní poroty Perla za představení Lorka – Marná Láska, zařazení S/He Is Nancy Joe mezi nejlepší taneční inscenace 2012 deníkem The Washington Post nebo Herald Angel Award 2013 Fringe Festival Edinburgh).

„nevíme, zda vykročení z pozadí / neznamená návrat do budoucnosti…“(Vladimír Holan)

Musíme se vyrovnat se svou minulostí, abychom mohli udělat další krok. Musíme překonat strach, abychom se posunuli dál. Uter Que znamená v překladu jeden i druhý nebo rovněž druhý a já. Kdo je ovšem ten druhý ve mně, který stojí oproti, když se dívám do zrcadla na sebe sama? Jak minulá zkušenost ovlivňuje vzpomínání? Čím si jedinec musí projít, aby prožívání vzpomínek bylo uvěřitelné? A lze vůbec ztělesnit vzpomínku? Představení Uter Que se o to pokusí 18. listopadu ve Studiu ALTA v Holešovicích. Pohlédněte do zrcadla minulosti a se zatajeným dechem v něm objevte tajemství vzpomínek.


Uter Que
režie Petr Boháč
námět, choreografie, účinkuje Radim Vizváry
kostýmy Lucie Marková
scénografie Petr Boháč, Martin Špetlík
světelný design Martin Špetlík
hudba Matouš Hekela
Studio ALTA
U Výstaviště 21, Praha 7
po 18. 11. 19:30 (premiéra), po 9. 12. 19:30

Coriolanus, arogantní vůdce, který nevěří nikomu a ničemu, a Timon Athénský, patologicky důvěřivý marnotratník. Dva protikladní hrdinové Shakespearových pozdních tragédií se střetávají v nové inscenaci souboru Lachende Bestien, aby zde v politické disputaci rozhodli, do jaké míry je lidstvo mravně zkaženo.

Smějící se bestie
Soubor Lachende Bestien založený roku 2011 se ihned svou první inscenací 120 dnů svobody, s podtitulem V každém člověku dřímá prase – zapsal do kategorie tzv. „angažovaného divadla“ reagujícího na aktuální společenské otázky. (Pozn. redaktora: pojmenování Lachende Bestien, tedy „smějící se bestie“, používali Němci v období 2. světové války pro označení Čechů.) Po této kontroverzní inscenaci, jež byla odmítnuta na několika českých i slovenských scénách s obavou z morální újmy diváka, následovaly projekty Pláč nočního kozodoje a jednorázová akce Pašije. Lachende Bestien se ve svých projektech snaží diváka zasáhnout nejen aktuálními tématy, ale publikum přímo vtáhnout do děje. V případě Pašijí se diváci stali součástí inscenace prostřednictvím společné poslední večeře, tance a rituálního mytí nohou.

Timon / Coriolanus, poslední připravovaná inscenace Lachende Bestien, skupiny složené z absolventů KALD DAMU pod vedením režiséra Michala Háby, představuje politický diskurz mezi zástupcem „pravicové“ a „levicové“ strany. V současné povolební horečce téma navýsost aktuální. Coriolanus zastává názor, že každý se má starat sám o sebe, zatímco Timon jako zástupce levice naopak věří v sílu dobrotivosti a v to, že pokud bude sloužit všem, jeho skutky se mu vrátí. Cílem této inscenace v dialogu je poukázání na téma mezilidské důvěry na úrovni osobních vztahů i celospolečenské solidarity.

Timon nebo Coriolanus, levice nebo pravice, vavříny nebo porážka, je v tomto boji vítězů a poražených? Přijďte se přesvědčit 3. listopadu do Eliadovy knihovny Divadla Na zábradlí.

Ztracené předměty a zakopané vzpomínky. Písek, hlína, prach a pomíjivost materiálního světa. Co po člověku zbyde po smrti? Odpověď na tuto otázku hledali účastníci workshopu pořádaného divadlem Continuo.

Letní projekt, jak Divadlo Continuo nazývá třítýdenní workshop s veřejným výstupem, už patří k pravidelným prázdninovým událostem, na které se sjíždějí diváci z celé republiky. Výchozí situace je každý rok stejná: divadelní tým se dvěma desítkami nadšených účastníků z různých koutů světa pod vedením zkušeného režiséra a principála souboru Pavla Štourače obsadí na měsíc a půl vybraný prostor, aby jej vytrhly z normálu a přetvořily v jiný svět.

Několik let projekt takto obýval zámek Kratochvíle. Později se přesouval z místa na místo, vždy ovšem v okolí statku v jižních Čechách s poetickým názvem Švestkový dvůr, kde soubor celoročně žije téměř až komunitním způsobem. Letní projekt již cestoval vlakem z Malovic do Netolic, roztančil sklepy statku Rábín, zkoumal vody rybníka Otrhanec nebo v minulém roce rozsvítil desítkami světel cihelnu ve Vodňanech.

Šestnáct herců, devět zemí světa
Soubor si pro letošní site-specific vybral píseckou sladovnu a její sklepy, kde nejprve tři týdny zkoušel a poté od 8. do 23. 8. prezentoval výslednou inscenaci. „Workshopu se zúčastnilo šestnáct herců, hudebníků, výtvarníků, studentů uměleckých škol i amatérů, a to z devíti zemí světa,“ říká Martina Mohlová, produkční Divadla Continuo. Na rozdíl od minulého roku, kdy soubor využil pro projekt jako předlohu volné pásmo úvah Antoina de Saint-Exupéryho Citadela, letos se nechal inspirovat pouze samotným prostorem. Ve sklepě, jak se inscenace jmenuje, je metaforou pomíjivosti pozemského bytí ve čtyřech zastaveních. Ve čtyřech místnostech postavy odkrývají, nacházejí a opět ztrácejí předměty, vzpomínky i svůj život. Převaděč (Martin Janda) doprovází diváky i hlavní mužskou postavu, v níž se střídají tři herci, na poslední cestě, během níž se postupně zbavujeme všeho, co nás spojuje se životem.

Konec života ve čtyřech obrazech
V první místnosti nastává fyzická smrt hrdiny. S nebožtíkem se postupně loučí skupina žen, jež se poté proměňuje v jakýsi chór. Ze skupiny se oddělí několik performerů, kteří následně vytvoří kapelu, jež v jazzově dynamickém rytmu živě doprovází celou inscenaci. Jak může být loučení těžké, představuje efektní obraz dvojice, která se vzájemně přibíjí hřebíky k zemi a ke stěně.

Druhé zastavení probíhá simultánně ve třech místnostech, přičemž ve všech se ve stejný okamžik odehrává stejná scéna, diváci, kteří se intuitivně rozdělují do tří skupin, sledují oživlé vzpomínky i předměty. Tu se pohne deštník, tam zas spadne pytel, tato akce rozpohybuje ostatní vaky, které se přes sebe začnou převalovat, do toho obživnou i vojenské kabáty v komickém pochodu neustále narážející do sebe i do věcí. Hlavní hrdina je ovšem zrovna zaměstnán něčím zcela jiným, a to luštěním tichých bezeslovných vzkazů a výkřiků, které mu předávají dívky z úst ve formě lodičky, maličkých konfet či stočené do ruličky. Tato scéna představuje bezesporu jeden z nejsilnějších obrazů celého projektu.

Inscenace se pomalu přelévá do své druhé poloviny a zde se bohužel začíná ztrácet dramaturgická linie i hlavní hrdina, což trošku působí, jako by již nebyl dostatek času představení dozkoušet. Ve třetí místnosti za dynamického bubnování herci v jakémsi difuzním pohybu vyhlíží něco nebo někoho, což ovšem nepřichází, takže se nedozvíme, kdo nebo co to mělo být. V poslední místnosti s umělým korytem, představujícím řeku končí za velkými vraty nejen samotná řeka, ale také cesta postav. Celá skupina se zbavuje všeho pozemského a odchází na druhý břeh. Převaděč odchází poslední, odhazuje uschlý lístek ze stromu, který na začátku utrhl, jelikož po smrti už nic člověk nepotřebuje.

Continuo opět nezklamalo
Šestnáct herců, devět zemí světa, změť jazyků a kultur, různé zkušenosti a pouze tři týdny na zkoušení, to je úctyhodná bilance, a pokud hodnotíme Ve sklepě jako výstup z workshopu, lze pouze před jejich výkonem smeknout klobouk. Jednoduchý příběh s jasným sdělením je deviza projektu, která je u Divadla Continuo spíše výjimkou. Poslední skupina překročila tento rok řeku a my se můžeme těšit, ať už v pozici diváků nebo účastníků (workshop je otevřený všem), jaký prostor divadlo zabydlí příští rok. Tajně doufám, že se opět rozhodnou pro exteriér, protože podle mého jejich silně vizuální poetice sluší lépe. Kdo ovšem nechce čekat na příští léto, může další inscenace Divadla Continuo zhlédnout už v září: 13. a 14. 9. Sousedi v Divadle Komedie, 16. 9. Oběť – divadlo Kampa, 19. 9. Cross Club – Now…? a v rámci projektu Containall bude probíhat výstava.

Křivolaké uličky, vykřičené domy, vraždy, šílenství a okultismus, realita nebo sen. Takto lze popsat atmosféru mystického románu Golem spisovatele Gustava Meyrinka, jenž ožije v opuštěné klasicistní vile na ostrově Štvanice.

Infiltrace opuštěných staveb a netradičních prostor divadelními a para-divadelními aktivitami se stala v posledních letech velice oblíbenou jak mezi režiséry, tak mezi diváky. Můžeme připomenout projekty z Nekázanky: Příliš tichý nos a Marie to dala. Jak to dáš ty? nebo Dvanáct milosrdných v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu. Každý podobný počin slibuje nevšední zážitek znásobený geniem loci. Dalším projektem otevírajícím dveře do nových dimenzí reality bude produkce Golem režiséra Kristiána Kubáka a dramaturgyně Marie Novákové, kteří ve spolupráci s třiceti herci, tanečníky, hudebníky, výtvarníky a loutkoherci rozehrají detektivní příběh mezi snem a realitou. Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková, autoři, kteří se doposud prezentovali především jako zástupci dokumentárního divadla (zdramatizované deníky Pavla Juráčka pod názvem Deník 1959–1974 nebo Otcizení), se nechali inspirovat prací britské skupiny Punchdrunk a způsobem práce, kterou Kubák označuje jako „imerzní divadlo“. Jeho podstatným rysem je zrušení hranice mezi hledištěm a jevištěm a přímá interakce a participace diváků na průběhu „představení“. Režisér Kristián Kubák projekt komentuje slovy: „Jedná se o zcela ojedinělý projekt v České republice i ve střední Evropě, který navíc nabídne možnost vstupu do běžně nepřístupných míst zapomenuté vily v historicky významné části města.“

Golem se bude uvádět každý den v několika turnusech pouze od 1. září do 21. září v domě č. p. 858 z roku 1824 na ostrově Štvanice. Nenechte si ujít jedinečnou příležitost vstoupit do příběhu a odhalit tajemství rytce Pernatha, Golema i samotného domu.

Golem
vila č. p. 858, ostrov Štvanice, Praha 7
2.–21. 9. kromě 13. 9.
začátek představení: 19:00–19:50 (6 nástupních časů každých 10 minut), ve dnech 9., 11., 14., 15. a 16. 9. začíná představení ve 20:00
rezervace vstupenek na webu www.golemstvanice.cz/rezervace
250 / 150 Kč

Jsou tu prázdniny. Chci vyrazit za dobrodružstvím, ale v kapse mi cinká jen pár drobných. Příčí se mi neosobní hotely a apartmány. Ráda poznávám nové lidi. Proč nezkusit couchsurfing!

„Ahoj. Jmenuju se Martina a s kamarádkou jedeme na výlet do Španělska. Pár dní bychom chtěly strávit v Bilbau. Hledáme ubytování na dvě noci. Taky bychom rády poznaly nějaká zajímavá místa. Přijedeme tehdy a tehdy…“ Takto nějak vypadá první kontakt na couchsurfing.org, sociální síti, která primárně slouží pro bezplatné ubytování po celém světě. Stránka spojuje dobrodruhy, cestovatele a obecně lidi, kteří chtějí zažít něco víc, než nabízí cestovní kanceláře.

6 000 000 uživatelů, 100 000 měst
Couchsurfing zahájil svou činnost v roce 2004. V současnosti má kolem šesti milionů zaregistrovaných uživatelů a lze tu nalézt ubytování a přátele ve více než sto tisíci měst.

Nejedná se o jediný projekt tohoto zaměření, kromě couchsurfingu existují např. Servas nebo Hospitality Club, cestovatelské servery vyznávající společnou myšlenku propojování lidí. Servas ve čtyřicátých letech dvacátého století založil pacifista Bobe Luitweiler s cílem zvyšovat porozumění mezi kulturami. Hospitality Club je pouze o pár let starší než Couchsurfing a dá se říct, že představuje v podstatě totožnou službu.

Couchsurfing lze označit za určitý životní styl. Pod jeho hlavičkou jsou pořádány pravidelné akce různého druhu (sportovní aktivity, karaoke, výlety atd.), kterých se může účastnit i široká veřejnost.

Jak se stát couchsurferem?
Rozhodnete-li se využít ubytování přes Couchsurfing, musíte splnit několik požadavků. Nejprve je nutné se zaregistrovat. To spočívá ve vytvoření profilu se základními údaji o vaší osobě a vašich zájmech. Za druhé doplníte fotografii (tím se např. Couchsurfing liší od Hospitality Clubu, kde není fotografie povinná). Za třetí vložíte informace o tom, zda nabízíte ubytování, případně jaké. A pak čekáte, až váš účet bude aktivován. Aby byla zachována bezpečnost všech uživatelů, ověřuje se identita každého nového žadatele. Máte-li svůj účet aktivní, stačí se jen rozhodnout, kam chcete jet, a napsat. Pokud sami nemůžete poskytnout ubytování, není to žádná překážka, tato služba nefunguje na principu něco za něco. Další výhodou je, že stránka nabízí možnost hodnocení uživatelů, se kterými se setkáte. Nejedná se o formalitu, kde se lidé pouze vychvalují, o čemž svědčí profily se špatnými referencemi, např. pokud si někdo tuto síť plete se seznamkou nebo není spolehlivý – nabídne ubytování a pak ho nelze kontaktovat.

Komu nevadí spát na gauči, ale zato touží zažít cizí kulturu na vlastní kůži, nikoliv instantně upravenou pro turisty, měl by tento způsob cestování určitě vyzkoušet. Stačí naťukat do počítače www.couchsurfing.org a můžete začít surfovat.

„Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly, chrobáky, cvrčky či jepicemi?“ Tak se ptali bratři Čapkové poté, co bylo jejich nové dílo Ze života hmyzu rozcupováno kritikou jako předpotopní podobenství. Vladimír Morávek si v závěrečné části cyklu „Čapek (Čapkové) na provázku“ pokládá stejnou otázku a jako odpověď nabízí velkolepou podívanou, která naplní všechny divákovy smysly, místy až na hranici snesitelnosti.

Husa na provázku, kultovní brněnské divadlo, pravidelně několikrát ročně přijíždí do pražské Archy, aby zde představila, co nového se v moravské metropoli urodilo. V polovině dubna přivezla kompletní pentalogii „Čapek (Čapkové) na provázku“, a to dokonce pouhý týden po premiéře její poslední části. Podobně jako dva předchozí starší cykly: Sto roků kobry a Perverze v Čechách představuje i tento velkolepé dílo, jež jistě stojí za vidění. Čapkovská série, na níž soubor intenzivně pracoval po tři roky, obsahuje čtyři inscenace, jež vznikly pod vedením různých režisérů, a doprovodný debatní program Kabinet Čapek seznamující publikum s dědici a zajímavými hosty spojenými s odkazem bratří Čapků.

Ze života hmyzu – s podtitulem OH! Jaká podívaná, ačkoliv uvedené jako poslední, představuje prolog celého projektu. Následují dvě zdramatizované existenciální prózy – baladicky laděný Hordubal v režii J. A. Pitínského a Mikuláškova Trapná muka (výběr z povídkových knih Boží muka a Trapné povídky). Pohádkový kabaret pro štěňata Dášeňka aneb Psí kusy Jiřího Jelínka a Anežky Kubátové zastupuje v díle místo intermezza. Ve srovnání s předešlými sériemi, pro něž byla typická dramaturgická i režijní kompaktnost, Ze života hmyzu spojují zejména jména autorů, zatímco každá jednotlivá část prezentuje svou vlastní poetiku.

Groteskní alegorie nebo pesimistické drama
Groteskní alegorie o lidském pinožení je společným dílem bratří Karla a Josefa Čapků. Po svém vydání před devadesáti lety se hra setkala s velice protichůdnými reakcemi od adorace jako úžasná satira na lásku, bohatství a válku, až po odsouzení jako ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda.

Ze života hmyzu v režii uměleckého šéfa Divadla Husa na Provázku Vladimíra Morávka je nejen famózní podívanou, jak hlásá samotný podtitul inscenace, ale také moderním mystériem a podobenstvím o naší společnosti. Od prvního tónu do posledního vydechnutí je divák vtažen do hmyzího světa, všechno kolem něj bzučí, cvrká, skáče, běhá, až se člověk může přistihnout, jak se rukou ohání po nějaké nezbedné mušce.

Divadlo, které mluví, zpívá a tančí!
Vladimír Morávek je znám svým megalomanstvím, jež se projevilo i v této inscenaci. Režisér využívá celého prostoru divadla, jak vertikálně tak horizontálně, rozehrává každou kladku a každý tah, po scéně rozvěšuje žebříky a tyče. Publikum usazuje přímo doprostřed celého dění kolem malého pódia, kde se po celou dobu představení rodí Kukla jepice (Anička Duchoňová) v očekávání něčeho opravdu velkého! Židle i uličky jsou velmi těsně vedle sebe, takže diváci jsou neustále atakováni jednotlivými hmyzími postavami, které se pohybují po celém prostoru i mezi sedadly. Celé toto rejdění a stísněný prostor navozuje pocit, jako by člověk seděl uprostřed velkého mraveniště. Chvílemi je až téměř nemožné stíhat všechno dění a divák si může hlavu vykroutit, aby zachytil vše, co se kolem něj děje. Pro zdůraznění animálnosti využívá režisér v choreografiích prvků nového cirkusu, především vzdušné akrobacie (zde si přizval na pomoc zkušeného režiséra Rosťu Nováka), a tak Motýli, Cvrčci, Mravenci, Lumci, Chrobáci a další havěť metají kotrmelce, proplétají se po žebřících, tančí, skotačí, ale také létají na strapsech a šplhají po tyčích. Další dominantní složku tvoří hudba (autorem hudby je Jiří Hájek), jež svým výrazem i jistou „popovostí“ zařazuje inscenaci do žánru muzikálu. Po téměř třech hodinách jen málokdo z hlavy dostane píseň skupiny Kryštof a Ivy Frühlingové, která v podobě leitmotivu doprovází celou inscenaci.

Kolik je na světě Tuláků?
Zásadní dramaturgickou změnu provedl Morávek v případě hlavního protagonisty – Tuláka – to jest toho, co se dívá a zří, jehož postavu zmnožil mezi téměř všechny mužské herce souboru, čímž jeho úděl globalizoval na celou společnost. Tulák v obleku a se zelenou igelitkou, jenž provází celý děj, sleduje frivolní Motýly, ustarané Cvrčky, chamtivé Chrobáky i krvelačně nenasytné Lumky a komentuje jejich jednání. Hlavní hrdina, Hamlet příběhu, ale i představitel nás všech, se na závěr neprobouzí ze snu, ale umírá. (Čapkové napsali hned několik konců.)

Vladimír Morávek svou inscenací dokazuje, že dílo bratří Čapků nepatří jen do školních čítanek, ale je stále živé a má dnešní společnosti co říct. Jeho aktualizace působí na všechny divákovy smysly, takže si za chvíli připadá, jako by se opravdu ocitl v hmyzí říši. Ze života hmyzu nabízí bezpochyby velkolepou podívanou, jen je škoda, že ve všech těch kotrmelcích, hřmící hudbě a efektech se sem tam ztrácí krásný čapkovský jazyk, takže divák z představení odchází doslova s očima navrch hlavy, ovšem vyvstává otázka, zda si odnáší také nějaké poselství.|


Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná!
Divadlo Husa na provázku
Zelný trh 9, Brno
st 5. 6. a út 18. 6.

Rozhovor se zakladatelkou české mutace VotočVohoz Janet Lavickou


Blešáky, bazary, antikvariáty, nebo sekáče. Pro někoho sklady plné haraburdí, pro jiné studnice pokladů. S Janet Lavickou se potkáváme v holešovické kavárně, nedaleko útočiště VotočVohoz, přibíhá z jedné schůzky, aby zas pokračovala na další. Její život je hektický, ona je ale spokojená, protože dělá, co ji baví: nabízí lidem alternativu ke konzumnímu životu plnému přebytku.

Jak bys charakterizovala VotočVohoz?
Primárně se jedná o virtuální trh, kde člověk může získat (vyměnit, koupit, darovat) oblečení a doplňky z druhé ruky a dát jim nový život. Web nabízí ovšem mnoho dalších možnosti, uživatelé se můžou zapojit aktivně v sekci fórum nebo číst blog, kam se dávají příspěvky pro inspiraci. Nejvíc nás ale těší, že naši uživatelé velmi často opouští virtuální prostor a scházejí se i mimo něj, ať už aby si vyměnili oblečení nebo jen aby zašli na kávu.

Mutace stránek existuje kromě Litvy, odkud nápad pochází, v Německu, Francii, Malajsii a Polsku. Liší se nějak požadavky uživatelů v různých zemích?
Každá země má svá specifika. Všimla jsem si, že např. v Německu mají kvalitnější fotografie. Tady se někdy stává, že se v katalogu objeví fotka tygrovaného trička na zebrovaném koberci. Proto se snažíme uživatele vychovávat a radit jim, jak oblečení naaranžovat, jaké zvolit pozadí apod.

Co všechno lze koupit, vyměnit nebo darovat?
Primárně se jedná o oblečení, doplňky a kosmetiku, takže v katalogu nenaleznete žádné ledničky nebo televize. Pokud někdo chce vyměnit něco jiného, může využít fórum.

Sekáče versus nakupování přes internet. Jaké jsou výhody?
VotočVohoz v sobě spojuje obojí: výhody sekáče (cena, originalita, recyklace oblečení) a online nakupování z pohodlí domova. Chcete-li tričko, stačí zadat velikost, barvu, cenu, případně značku a během deseti minut máte nakoupeno. Nemusíte nikam chodit a prohrabávat se haldami oblečení, které vás nezajímá. Navíc plní i funkci sociální sítě, takže se zde můžete seznámit, pokecat, vyměnit si zkušenosti atd. Oproti sekáči taky víte, kdo oblečení nosil před vámi.

Kolik máte v současnosti uživatelů?
Nestíhám už statistiky ani sledovat. Na začátku jsme oslavovali každého nového uživatele… Teď jich je kolem sto deseti tisíc a číslo stále roste, z čehož máme samozřejmě radost.

Kdo u vás „votáčí“?
Nejvíc mladé ženy, které zajímá originální móda a recyklace. Muži tvoří menšinu, tipla bych kolem pěti procent.

Nakupování přes internet je pohodlné. Pořádáte i nějaké akce mimo virtuální svět?
Ano, nazýváme je „výměna naživo“. První podobná akce proběhla minulý rok na United Islands. Hrozně jsme se báli, že si lidé budou víc brát, než přinesou, ale opak byl pravdou. V poslední době jste nás mohli potkat naživo na Dyzajn Marketu na Piazettě Národního divadla, na Design Blogu nebo v Tiskárně v rámci akce Vintage Night.

Kam za „výměnou naživo“ v nejbližší době?
Kromě Tiskárny to bude Holešovice Fashion Market, který proběhne 12.–13. dubna. Pro návštěvníky připravujeme malé překvapení v podobě workshopu výroby originálních tašek. Zájemci dostanou plátěnou tašku, kterou si budou moct na místě libovolně vyzdobit dle svého vkusu.

Kde nakupuješ oblečení ty a jaká móda tě oslovuje?
Nejsem člověk, který sleduje trendy a značky. Mám ráda ležérní, pohodlné oblečení. Obecně tedy nakupuji v sekáčích, na blešácích a samozřejmě na VotočVohoz.

Co pro tebe osobně VotočVohoz znamená?
Pro mne je především životním stylem. Chceme lidem vysvětlit, že není nutné kupovat stále nové věci, ať už se jedná o oblečení nebo něco jiného. Věci lze sdílet, co už nepotřebujete, zkrátka pošlete dál.

O textech Borise Viana se traduje, že je nelze převést na jeviště ve smysluplné podobě. Přes tento fakt se čas od času někdo odváží vypravit do surrealistického světa plného barev, vůní a personifikovaných předmětů a pokusí se tento mýtus vyvrátit. Vloni Česko zasáhla dokonce jakási vianománie; na jaře měl premiéru Srdcerváč v podání pražského amatérského spolku TotO divadlo a na sklonku minulého roku vznikla hned dvě zpracování Pěny dní na renomovaných scénách v Praze a v Ostravě.

Jsou pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleans nebo od Duka Ellingtona. Těmito slovy začíná Pěna dní, jeden z nejznámějších románů francouzského prozaika, dramatika a hudebníka Borise Viana (1920–1959). Ten vypráví příběh dvou mladých párů Colina a Chloe a Chicka a Alice. Jejich bezstarostný krásný život plný večírků, banálních řečí a filozofování o dílech Jean-Sol Partra se nemocí Chloe, jejíž plíce napadne leknín, začne měnit v tragédii. Jak už bylo výše naznačeno, Vian používá vysoce stylizovaný jazyk, který představuje největší devizu díla, ovšem při inscenování také hlavní problém. Tento obrazový jazyk totiž snese lidskou fantazii, ale už jen velice obtížně vizuální ztvárnění, a to především z důvodu, že hranice mezi kýčem a uměleckou stylizací je nebezpečně tenká.

Pěna dní utopená v koktejlu barev a techniky
Mýtus o neinscenovatelnosti Pěny dní se pokusil vyvrátit také zkušený režisér Jiří Havelka. Jeho inscenace měla premiéru 28. listopadu v multifunkčním prostoru La Fabrika v pražských Holešovicích. Jiří Havelka se rozhodl nechat příběh vyprávět prostřednictvím výtvarné složky; na projekcích založené scénografii a nákladných a funkčně přestylizovaných kostýmů výtvarnice Ha Than Nguyen. Scénograf Dáda Němeček postavil přes celý prostor zadní prospekt ve tvaru gauče, sloužící nejen jako dekorace k sezení, ale hlavně k promítání projekcí, ať už barevných motivů dotvářejících atmosféru, tak k demonstraci interiérů a exteriérů (např. kostela, kde probíhá svatba Colina a Chloe). Do hlavních rolí režisér obsadil čtveřici patnáctiletých konzervatoristů: Adam Mišík, Sára Sandeva, Jan Komínek a Anna Kadeřávková. Havelka svůj výběr vysvětluje tím, že při hledání autenticity pro ztvárnění „zlaté mládeže“ se mu nejlépe zdál výběr samotné „zlaté mládeže“ – naivních teenagerů – s hereckou zkušeností, ovšem nezkažených hereckými manýrami. Jako experimentu tomu nelze nic upřít, ovšem pro herce i celou inscenaci se jedná spíš o špatnou službu. Mladí herci v kontrastu se zkušeným, i když svým způsobem „naivním“ herectvím Pavla Lišky, ztvárňujícím všechny dospělé role, působí rozpačitě. Na prázdné scéně, kde se nemají čeho chytit, bojují jak s Vianovým květnatým jazykem, tak s hereckou akcí, již místy zachraňuje nacvičená choreografie. Dá se říct, že jednotlivé složky: scénografie, hudba, dokonce i herectví, jsou ve své podstatě zvolené v mezích Vianovy poetiky, ovšem dohromady působí nekompaktním dojmem. Jako když si malá holčička oblékne maminčiny plesové šaty, namaluje se, ale ve velkých lodičkách škobrtá a zakopává o dlouhou vlečku.

Srdcerváč v Rock Café nechává promlouvat text
Na druhém břehu Vltavy, v malém prostoru Rock Café, vznikla inscenace jiné Vianovy novely, a to o pět let mladší Srdcerváč, jenž byl posledním autorovým dílem. Inscenace nastudovaná amatérským spolkem TotO divadlo v režii Hany Jůzlové měla premiéru 1. května 2012. Srdcerváč vypráví příběh psychoanalytika Kubohnáta, jenž se snaží naplnit svou prázdnotu city a touhami ostatních. To se mu ve vesnici, jejíž krutí obyvatelé své hanebné skutky topí v rudém potoce anebo je vyplácejí zlatem, příliš nedaří. Druhou linii příběhu představuje postava Klementiny, matky tří dětí, již sžírá chorobná starost o své ratolesti, vedoucí ve finále až k jejich uvěznění do zlatých klecí.

Hana Jůzlová se rozhodla zaměřit především na vykreslení atmosféry vesnice se všemi jejími podivnými postavami, a to skrze Kubohnáta, jenž celou inscenací provází. Vianův jazyk nijak zvlášť nemetaforizuje, ani se nesnaží vysvětlit, jeden po druhém za sebou klade živé obrazy a demonstruje tak doslova to, co je v novele napsané. Inscenátoři nechávají promlouvat především jazyk a na divákovi nechávají, aby si naznačené domyslel. Scénografie si vystačí s pár kusy látky a bednou, která představuje necky Slávy, člověka, jenž na sebe ve vesnici bere všechnu ostudu lidí, za což dostává královsky zaplaceno, ale nikdo mu nic neprodá. Inscenátoři pracují s celým prostorem sálu, v některých chvílích sedí mezi diváky a komunikují odtud s herci na jevišti, aby tísnivý pocit viny přenesli na všechny přítomné. Na závěr bych vyzdvihla Filipa Cíla v roli kněze. Jeho výkon působil celkově nejpřesvědčivěji, ovšem pouze do té míry, aby nenarušil hereckou vyváženost souboru.

Summa summarum, jak z výše popsaného vyplývá, recept, jak nejlépe inscenovat Vianovy texty, aby jim bylo dodáno na aktuálnosti, ale nepropadly se do laciného kýče, neexistuje.

Obě produkce se pravidelně hrají na domovských scénách, každý tedy může sám posoudit, zda upřednostňuje Viana zabaleného jako bonbonek v celofánu nebo naservírovaného bez zbytečných pimprlátek.

nejbližší reprízy:
Pěna dní
La Fabrika
Komunardů 30, Praha 7
ne 10., po 11., po 18. a út 19. 3.

Upnuté elasťáky, piškoty, propocený dres a vlasy ulízané do drdolu. Někdo si ještě povzdechne: nepohodlný večerní oblek. Podtrženo a sečteno, děsná nuda a zábava dobrá tak pro naše prarodiče doplněná o chlebíčkový nářez s džusem během přestávky. I takový obrázek se může někomu vybavit pod pojmem taneční divadlo. Jak blízko nebo daleko má ale tato představa k realitě?

Tanec ve svém nejužším vymezení jakožto samostatná disciplína představuje v určitém smyslu popelku ve srovnání s ostatními druhy performativního umění, a to jak v kvantitě produkcí, tak i v jeho finanční podpoře. Přesto nabízí v současné době mnoho odlišných forem překračujících hranice ve své nejčistší podobě a proniká do více či méně příbuzných druhů umění, využívá moderní technologie a svou kvalitou se v lecčems vyrovná rozšířenější a divácky oblíbenější činohře. V poslední době stále více i u nás ve zpracovávaných tématech do tance proniká žánr dokumentu vyrovnávající se s autentickou látkou. Svébytnost tanečního vyjadřovacího jazyka: pohyb ruky, zaklonění hlavy, určitá pozice, může být někdy dokonce srozumitelnější než záplava prázdných slov.

Piškoty a dres versus tílko a tenisky
V současné době je možné zhlédnout na pražských scénách několik inscenací, které bourají mýty o tanci jakožto abstraktním „hopsání“ po jevišti. Piškoty a dres klidně můžete pověsit doma na věšák, protože současnému tanečnímu divadlu lépe sluší tílko, tenisky, kšiltovka a nebojí se ani slova.

V prostoru Roxy / Nod uvádí své absolventské představení pod názvem Lovci Jindřiška Křivánková.

Projekt vznikl ve spolupráci se zpěvačkou a multiinstrumentalistkou Janou Kozubkovou a režisérkou Lucií Ferenzovou. Autorky toto představení označují jako „scénickou báseň a fyzické divadlo s autorskou hudbou, která vzniká v přímé interakci se scénografií a akcí na jevišti“. Lovci zachycují příběh významných českých malířek monumentální tvorby Jitky a Květy Válových, jejich vstup na akademickou půdu, první výstavy, trable s tvorbou i nečekaný odchod jedné z nich. Jindřiška Křivánková vypráví příběh verbálně i pohybem, navozuje atmosféru obrazů, zatímco Jana Kozubková doprovází její akci zpěvem a hrou na klasické i atypické nástroje (např. v podobě trubek rozvěšených po scéně). Představení si neklade za cíl předvést něco, co jste o sestrách Válových nevěděli, ale spíš zhmotnit jejich vzájemný vztah a zachytit atmosféru jejich soužití.

Biografickou látku zvolila také Markéta Vacovská a Spitfire Company ve své nejnovější, a taktéž absolventské, inscenaci One Step Before the Fall, inspirované životem boxera Muhammada Aliho. Oproti předchozímu projektu představuje One Step Before the Fall pohybové divadlo v čisté podobě. V boxerském ringu se zde za doprovodu živé hudby v podání Lenky Dusilové odehrává souboj člověka s vlastním tělem, které vlivem nemoci zrazuje a selhává. One Step Before the Fall výmluvně, ačkoli beze slov, prostřednictvím „silového tance“, vyjadřuje zcela přesně všechny pocity, až ve vás mrazí.

Na zcela opačném pólu oproti výše zmíněným dokumentárním produkcím stojí Much More Than Nothing, taneční sitcom nezávislého československého seskupení ME-SA, který vznikl ve spolupráci s tvůrčím duem Petr Šavel a Stano Dobák, umělci působícími v Bruselu. Sedm tanečníků zaplňuje prázdný prostor a v retro dresech a kostýmech ve stylu „Cvičme v rytme“ si s hravou lehkostí dělají legraci ze všeho a ze všech. Prostřednictvím plnění absurdních úkolů a úkonů dovedených až do samotné krajnosti demonstrují manipulaci člověka v dnešním světě a nezapomínají připomenout ani přetrvávající česko-slovenské soupeření. Tato hravá hříčka „All stars“ tanečníků, jak se s nadsázkou sami označují, má oproti předešlým titulům za cíl především pobavit. Originálnost tohoto představení ocenila i mezinárodní porota networku Aerowaves, když ho zařadila mezi nejlepší počiny roku 2013.

Kam v nejbližší době za inscenacemi
Výše zmíněné tituly je možné vidět na pražských scénách – Much More Than Nothing 1., 2., 3., 4. a 23. února ve Studiu Alta, One Step Before the Fall 26. a 27. března v Roxy / Nod. Na konci měsíce v termínu 22.–28. února pak proběhne v různých místech Prahy přehlídka nového divadla Malá inventura. Během ní můžete mimo jiné navštívit další zajímavé taneční projekty jako např. VerTeDance a SIMULANTE BANDE zkoumající neotřelé možnosti pohybového vyjádření zdravého a fyzicky handicapovaného člověka, tanečně-divadelní miniaturu s názvem Boxteska inspirovanou groteskou Charlieho Chaplina, či Miřenku Čechovou a Tantehorse v komiksovém představení S/He Is Nancy Joe zpracovávající téma transgender.