Na dohled od zámku Lemberk vznikl kulturní prostor, který v českém prostředí nemá mnoho obdoby. Barokní Sýpka Lemberk zahájila další sezonu výstav, koncertů a festivalů a propojila současné umění, tradiční řemesla i přeshraniční spolupráci s německou Horní Lužicí.

Z někdejší hospodářské stavby se během několika let stalo místo, kde kultura nevzniká jako atrakce, ale jako přirozená součást krajiny a života regionu. Barokní sýpka bývala místem ukládání úrody, nenápadnou stavbou sloužící potřebám venkova v rytmu střídání ročních období. V případě Sýpky Lemberk se však někdejší hospodářský objekt proměnil v prostor, kde se dnes ukládá jiný druh hodnot. Paměť krajiny, současné umění, řemeslná zkušenost i potřeba kulturního setkávání. Nová sezona, která zde začala 9. května potvrdila, že z někdejší barokní sýpky vzniká jedna z nejpozoruhodnějších kulturních platforem severních Čech.

Od roku 2020 objekt v těsném sousedství Zámku Lemberk postupně obnovují jeho majitelé Lucie Havlová a Tomáš Hendrych. Nejde přitom o rekonstrukci, která by historickou stavbu zakonzervovala do podoby skanzenu. Naopak: Sýpka dnes funguje jako živý organismus, kde se přirozeně potkává výtvarné umění, hudba, architektura, film, tanec i tradiční řemesla. Dramaturgie letošního programu navíc výrazně akcentuje přeshraniční rozměr regionu a vztah k Horní Lužici.

„Sýpku Lemberk vnímáme jako otevřený prostor pro setkávání různých uměleckých přístupů i lidí z různých prostředí,“ říká dramaturgyně a produkční Veronika Kyrianová. A právě motiv setkávání je pro letošní sezonu klíčový — mezi minulostí a současností, mezi materiálem a duchovnem, mezi českým a německým kulturním prostředím.

Sezonu otevřela v sobotu 9. května dvojice výstav, které spojila citlivost vůči prostoru i času. Hlavní projekt Mezi věčností a časností, připravený architektkou Pavlou Melkovou, představuje práce Lady Semecké a Petra Lady. Jejich instalace nevstupují do historické budovy jako dominantní gesto, ale spíše jako dialog s její architekturou, světlem i pamětí místa. Výstava bude v sýpce přístupná po celou sezonu a ambicí projektu je vytvořit zkušenost, v níž návštěvník nevnímá umění odděleně od prostoru, ale jako jeho přirozenou součást.

Intimnější polohu nabízí výstava Svitky/megilot Markéty Váchalové Vojtíškové, instalovaná v podkroví sýpky. Autorka zde pracuje se lnem — materiálem hluboce zakořeněným v historii regionu — jako s nositelem paměti a duchovní zkušenosti. Soubor lněných pláten inspirovaných biblickými texty propojuje fyzickou stopu lidské práce s meditativní vrstvou času a spirituality. Právě zde se nejzřetelněji ukazuje jedna z charakteristik Sýpky Lemberk: schopnost spojovat současné umění s krajinou a kulturní tradicí bez folklorní stylizace.

Symbolické je i samotné zahájení sezony. Vedle vernisáží, které sezonu zahájily, byla součástí i hudební performance vzniklá ve spolupráci s festivalem Lípa Musica, v níž se představila violistka a zpěvačka Mélusine de Pas spolu se skladatelem a zvukovým performerem Michalem Ratajem. Nové sezoně navíc požehnal dominikán Pavel Maria Mayer z kláštera v Jablonném v Podještědí — gestem, které v kontextu zdejší dramaturgie nepůsobí jako efektní symbolika, ale jako přirozené propojení místa, spirituality a kulturní paměti.

Sýpka přitom nestaví pouze na galerijním programu. Letní kalendář doplní dvě výrazné festivalové události. Dny lidové architektury (18. července) nabídnou program sahající od ranní jógy přes divadlo a komentované prohlídky až po koncert písničkářky Jany Vébrové. Srpnový LenFest (1. srpna) pak propojí design, ekologické materiály a tradiční textilní postupy. Důraz na len zde není náhodný ani módní: Sýpka se dlouhodobě věnuje jeho pěstování i zpracování a skrze projekt 1m² lnu vrací do regionu znalosti, které z běžného života téměř zmizely.

Právě schopnost propojovat umění s konkrétní zkušeností je jedním z důvodů, proč Sýpka Lemberk začíná přesahovat rámec regionální kulturní iniciativy. Nejde jen o místo pro návštěvníky výstav, ale o prostor, kde kultura vzniká skrze sdílenou práci, dialog a fyzickou přítomnost.

Výrazným tématem letošního roku je také česko-německá spolupráce. Projekt IN BETWEEN, realizovaný s německým spolkem TanzArt e. V., spojí 29. srpna současný tanec a výtvarné umění v site-specific performanci reagující na hlavní výstavu sezony. „Horní Lužici nevnímáme jako zahraničí, ale jako sousední region, do něhož také zčásti patříme,“ říká Kyrianová. V době, kdy kulturní instituce často deklarují mezinárodnost spíše formálně, působí tato spolupráce organicky — jako přirozený důsledek geografické i historické blízkosti.

Podobně přirozeně zapadá do programu i podzimní zapojení do Ozvěn Nisa Film Festivalu nebo zářijový koncert Marie Puttnerové v rámci festivalu Lípa Musica. Sýpka tak během několika let vytváří kulturní model, který v českém prostředí stále není samozřejmostí: místo zakořeněné v regionu, ale otevřené současnému evropskému dialogu.

V krajině pod Ještědem tak nevzniká pouze další galerie nebo festivalová adresa. Sýpka Lemberk se postupně stává důkazem, že i mimo velká města může vzniknout kulturní instituce s jasnou vizí, citlivým kurátorským vedením a schopností vytvářet autentický vztah mezi uměním, místem a komunitou.

Slavnostní zahájení sezony
Sýpka Lemberk (Lvová 67, Jablonné v Podještědí)
so 9. 5. 15:00

Minulost nebývá pevně uzavřeným archivem faktů, ale spíše souborem příběhů, které si neustále znovu vyprávíme. Právě na této hranici mezi dokumentem, rodinnou pamětí a autorskou imaginací vzniká multimediální představení Kopta, absolventský projekt studenta JAMU Martina Jandy.

Inscenace Kopta otevírá dialog napříč časem i kontinenty a vrací do současnosti téměř zapomenutou osobnost houslového virtuosa – Václava Kopty.

Výchozím bodem inscenace je skutečný životní příběh hudebníka, který patřil k výrazným českým houslistům 19. století. Václav Kopta se narodil roku 1845 v Praze do hudební rodiny a už od mládí projevoval mimořádný talent. Studoval na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1864, a pohyboval se mezi významnými osobnostmi své doby. Hrá v orchestru na Žofíně pod vedením Richarda Wagnera a byl v osobním i uměleckém kontaktu s Antonínem Dvořákem. V roce 1866 odešel do Spojených států, kde působil mimo jiné u New York Philharmonic a spolupracoval s dirigentem Theodorem Thomasem. Podílel se tak na formování americké hudební scény v době, kdy se její podoba teprve ustalovala. Přestože dnes jeho jméno širší veřejnost téměř nezná, ve své době byl respektovaným interpretem a součástí generace, která ovlivnila evropskou i americkou hudební kulturu.

Pro Martina Jandu však Václav Kopta nepředstavuje pouze historickou osobnost, ale také přímého předka. Projekt proto vyrůstá z dlouhodobého výzkumu rodinné orální historie, korespondence a archivních materiálů, které se vztahují k jeho životu. Rodinné vzpomínky se postupně staly impulsem k několikaletému pátrání, jehož cílem bylo propojit fakta, fragmenty a osobní vazby do jednotného uměleckého celku.

Právě neúplnost historických pramenů se stává jedním z klíčových principů inscenace. Chybějící informace a „bílá místa“ nejsou vnímány jako překážka, ale jako prostor pro interpretaci. Kopta tak vzniká na pomezí dokumentu a fikce, kde se minulost neukazuje jako definitivní pravda, ale jako otevřený příběh, který lze znovu číst, přepisovat a vztahovat k vlastní přítomnosti.

Autor Martin Janda, student čtvrtého ročníku multimediální tvorby na JAMU, pochází ze Spojených států a ve své tvorbě dlouhodobě pracuje na průsečíku zvuku, obrazu a performativity. Věnuje se elektroakustickým kompozicím, multikanálovému i ambisonickému zvuku, performancím, happeningům i instalacím. Umění chápe jako otevřený proces, v němž se smyslová zkušenost propojuje s konceptuální rovinou a společenským přesahem.

Také Kopta není pouze biografickou rekonstrukcí. Je spíše úvahou o tom, co pro nás minulost znamená: zda jde o soubor ověřitelných dat, nebo o vyprávění, která nám pomáhají porozumět přítomnosti a zároveň se stávají inspirací pro budoucnost. V tomto smyslu se osobní rodinná historie proměňuje v univerzální téma sdílené paměti a identity.

Multimediální představení, které bude uvedeno 12. května připomíná, že zapomnění nemusí být definitivní. Někdy stačí nový pohled, aby se zdánlivě uzavřený osud znovu rozezněl — podobně jako housle, jejichž tón se po letech vrací do prostoru, nyní do brněnského Divadla na Orlí.

Kopta – multimediální představení
Divadlo na Orlí (Orlí 19, Brno)
út 12. 5. 19:00

Jak se buduje hudební kariéra v době sociálních sítí, algoritmů a neustálého srovnávání? Rozhovor s mladou autorkou Teri o psaní z vlastních emocí, tlaku na výkon, hledání autenticity i o tom, proč je někdy důležitější zůstat svůj než být vidět.

Tvůj třetí a právě vydaný singl „never again“ vznikl z jedné konkrétní vzpomínky, která pro tebe znamenala pochopení vlastní hodnoty. Jaký moment nebo pocit byl tím skutečným impulzem k napsání písně – a změnilo tě to i mimo hudbu?

Vzpomínám si na ten konkrétní moment jen matně, protože jsem písničku složila zhruba před dvěma lety. Proběhlo to ale určitě v jeden den, kdy jsem si tak trochu zavzpomínala na mojí první lásku a urovnala si tím i myšlenky v hlavě. Ten den mě pohltila taková nostalgická nálada, sedla jsem si ke klavíru a snažila se to ihned zaznamenat a promítnout do melodie i textu písničky. A řekla bych taky, že každá moje písnička mě pokaždé trochu změní. Ne lidsky, ale myšlením a nadhledem nad popsaným tématem. Cítím se pak mnohem silnější, protože jsem emoce zpracovala trochu v jiné formě než je běžné.

Tahle píseň má dvojjazyčnou stopu a původně se jmenovala „jamais plus“. Jak se liší emoce, které pro tebe nesou jednotlivé jazyky – a máš pocit, že se význam písně s přechodem do angličtiny nějak posunul?

Různé emoce u jednotlivých jazyků odlišuju dost. Například moje jediná česká písnička Čas a my, kterou hrajeme s kapelou živě, je pro mě nejvíce intimní a osobní, tím jak je právě v češtině. Párkrát se mi stalo, že mi i během koncertu ukápla slza. Plné Rock Café lidí svítilo telefony do poklidného rytmu písničky a to mě hodně dojalo. Nicméně konkrétně u songu never again mám rozlišené právě dvě roviny. V jazyku lidem vzdálenějším, tedy ve francouzštině, popisuji svou životní zkušenost mnohem konkrétněji než v angličtině. Ta má pak v refrénech působit přímočařeji a obecněji.

Spolupracuješ s labelem RedHead Music a tvůj singl vyjde v rámci projektu NEXT GENERATION pod hlavičkou Fajn Radio. Co pro tebe znamená vstup do „institucionálnějšího“ světa hudby – a kde si chceš i nadále hlídat vlastní nezávislost?

Vstup pod label jako je RedHead Music mi otevírá nové možnosti, spolupráce a posouvá mě dál. Za to jsem opravdu vděčná, protože v dnešní době, kdy se hraje jen na „čísla na sockách”, se musí každý opravdu hodně snažit o to, aby měl čím zaujmout. Prostor ve Fajn rádiu, kde mám občas i možnost pouštět vlastní písničky a hudební tipy ve vysílání, právě v rámci NEXT GENERATION, mi tak umožňuje oslovit nové potenciální posluchače. A na mé nezávislosti se určitě nic nezmění. Hudbu tvořím od počátku po finální vydání jen podle sebe za pomoci mých kamarádů v kapele nebo producenta. Nejsem a ani nikdy nechci být v pozici, kdy bych musela skládat podle něčích příkazů. Dělám hudbu pro radost a chci se toho určitě držet.

Otevřeně mluvíš o tlaku dnešní doby, srovnávání se a falešných vztazích, ale zároveň říkáš, že se nechceš stylizovat a přehnaně se propagovat na sítích. Jak se dnes podle tebe dá budovat hudební kariéra bez toho, aby člověk musel hrát roli, která mu není vlastní?

Dost navážu na předchozí odpověď, protože budování hudební kariéry je dnes hodně složité, když denně na streamovací hudební platformy vychází 100 000 až 150 000 nových skladeb. Každopádně myslím, že zásadní je být svůj. Někdo hltá přetvářku a ty, kteří vystupují pod určitou rolí, ale věřím, že jsou tu stále lidé, co budou radši sledovat přirozené a autentické tvůrce. Takže na tom já si zakládám a je mi pro to obrovským vzorem například Ewa Farna.

Jsi v posledním ročníku gymnázia a zároveň pravidelně koncertuješ s kapelou Teri & The Sights. Kde dnes cítíš větší tlak – ve škole, nebo v hudbě? A co ti hudba dává, když je toho všeho najednou prostě moc?

Aktuálně cítím větší tlak ve škole. Zanedlouho mě čeká maturita, přijímačky na vysokou a je toho celkem dost. Proto také teď nemám úplný klid na to tvořit nové skladby nebo se plně soustředit na svou tvorbu a budování jména. Mám kolem sebe spoustu skvělých hudebníků, konkurence je vysoká a cítím tlak, že není čas na nic čekat a musím se dál zlepšovat, tvořit, vydávat a vystupovat. Maturitu ale nepřesunu, takže se teď učení moc nevyhnu, přesto nás každý měsíc s kapelou čeká aspoň jeden koncert! Hudba mi jinak dává obrovský prostor k relaxu. Ať v podobě toho, že se můžu z veškerého tlaku, stresu nebo jen náročného dne vypsat při skládání u klavíru nebo posloucháním oblíbených písniček doma nebo fitku, kde mi energetické písničky dodávají motivaci.

Ve svých textech mluvíš o tom, že je v pořádku pustit lidi, kteří se k nám chovají sobecky nebo povýšeně. Máš pocit, že se v tomhle mladá generace učí nastavovat hranice jinak než generace před ní? A co to pro tebe osobně znamenalo říct si „už nikdy víc“?

Upřímně nevím, jaké hranice nastavovala dřívější generace a jestli jinak než dnes, ale v dnešní době potkávám hodně lidí, kterým je úplně jedno, jak se chovají k ostatním. Buď jsou sebestřední až sobečtí, nebo naprosto neochotní, ale ještě víc mi u některých vadí přetvářka a taková ta strojená póza. Tomu se snažím vyhýbat. A to je také mé „nikdy víc”. Je občas dobré se i zamyslet, zda v určitých přátelstvích dostáváme stejné množství energie, kolik do nich vkládáme.

Píšeš hodně z vlastních zkušeností a emocí. Stalo se ti někdy, že jsi zpětně litovala, že jsi byla v písni až příliš otevřená – nebo naopak, že bys dnes něco řekla ještě přímočařeji?

Zatím jsem se do takové situace nikdy nedostala. U něčeho si držím větší odstup, ale co je potřeba říct jednoznačně, tedy přímočaře, píšu přímo tak, jak mám na jazyku. Možná ale právě angličtina mi dodává pocit, že nejsem tak odhalená právě tím, že to není můj mateřský jazyk.

Laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dáváme jim prostor i další rok. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme tedy položili tři otázky. Třetí odpovídá Dominik Adamec.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?

Zpočátku jsem to hodně prožíval, ocenění vnímám především jako velké symbolické gesto, jímž se člověk stane součástí minulého i budoucího laureátstva. Ocenění ale nevnímám jako potvrzení směru, jakým jsem se ve své tvorbě vydal či toho, co dělám. To musím vědět sám. Určitě mě to ale povzbudilo a dodalo odvahu k tomu se dále rozvíjet, nebát se experimentu a umět si říct, co už nechci.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?

Jsem soutěživý, mám rád výzvy. Účast na soutěžích, nebo chcete-li otevřených výzvách, vyžaduje schopnost reflektovat to, co děláme, pojmenovat to důležité a na základě toho přijít s konceptem přihlášky. Vyžaduje to upřímnost sama k sobě, ale také strategii. Někoho to stresuje. Mě taky. Ale taky mě to vede k tomu zamyslet se nad sebou, být kritický a někam se posunout, což mi na konci přináší vedle stresu spoustu radosti a dobrý pocit. Co se konkrétně CJCH týká, v Česku je to jedna ze dvou smysluplných cen.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Jídlo a kanibalismus. Ve své instalaci poukazuji na rozličné roviny toho, co s jídlem souvisí. Ukazuji, že jídlo je především předmětem interakce. Interakce, která je z dnešního pohledu hodně extraktivistická – nebo spíše kanibalistická. Vedle toho je jídlo symfonií, něčím krásným, co nám způsobuje radost, slastný zážitek. V tom je jídlo něčím až perverzním. A to chci sdílet s diváky. 

Sociologická studie, osobní svědectví i vizuální báseň. To vše v podobě komiksových příběhů a patnácti výprav do každodenního života v Japonsku. To vše v jedné knize s názvem Hikobae.

Japonský výraz Hikobae znamená výhonky nebo mladé výhonky vyrůstající ze stromu po jeho pokácení. V poezii se tento termín používá k vyjádření myšlenky vytrvalosti, naděje a přirozeného cyklu života. Je také často spojován s přírodou a symbolikou obnovy, nového života a pokračování navzdory překážkám.

Komiksová publikace Hikobae přenáší čtenáře – a zároveň diváka, k pohledům na tradiční japonská řemesla, kulturu a každodenní život na japonském venkově prostřednictvím patnácti tematických příběhů vytvořených mezinárodním týmem talentovaných autorů a autorek. A otevírá nejrůznější otázky platné v jakémkoliv kulturním kontextu i době – Co má smysl předávat? Na úrovni rodiny, od rodičů dětem – na úrovni města, kraje – národa? Jakými pouty jsme vázáni k danému místu, tradici? Může být tradice naopak poutem, které nám brání v rozletu a svazuje nás? A poeticky pak okruh uzavírá s nedořečením – Jak dát vyklíčit novým výhonkům tam, kde se zdá být již jen staré, odumírající pařezy?

Obrazem k tradicím i jejich pokračování
Kniha vznikla pod vedením renomovaného komiksového autora a vedoucího ateliéru Mediální ilustrace Václava Šlajcha, scénáře komiksových příběhů vytvořil francouzsko-český básník Jean-Gaspard Páleníček a jejich grafickou podobu pak studenti a studentky ateliéru. Přináší patnáct komiksových příběhů z běžného života v Japonsku. Patnáct výprav, které zavedou na méně známá místa od severního ostrova Hokkaidó po prefekturu Šimane na jihozápadě souostroví, od vrcholků hor prefektury Gunma po mořské pobřeží ostrova Šikoku. Tam lze nahlédnout skrze kreslířská vyprávění studentů, založená na zkušenostech života v Japonsku básníka Jeana-Gasparda Páleníčka i na promluvách autentických osob. Patnáct pohledů na vybraná tradiční japonská řemesla či zvyky. Jak vzniká keramika? Jaké fáze má tradiční čajový obřad? Jak se vyrábí saké? Otevřít první stranu a nechat se vtáhnout do obrazového vyprávění je začátek dobrodružství a nového poznání, které kniha Hikobae, vytvořená stejným tvůrčím týmu oceňované knihy Iogi (Japan International Manga Award, Cena Muriel za nejlepší scénář), nabízí.

Hikobae
Jean-Gaspard Páleníček, Václav Šlajch, kol.
Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni,
Kavka, 2024, 264 s.

Malířství je jedním z nejstarších lidských tvůrčích projevů. S obrazem je bezpodmínečně jako médium spjato plátno. Ovšem, dovedete si představit, jak se na vrcholná díla světových i českých umělců díváte ve vaší bezprostřední blízkosti a přitom jste neopustili svůj domov?

Jedním z nejstarších zachovaných obrazů je Fajjúmský portrét, který je součástí série realistických pohřebních portrétů z období římského Egypta (1.–3. stolení n. l.), tehdy malovaný na dřevěnou desky. Plátno jako médium se stalo běžným až později, zejména ve středověku a renesanci, napřklad u italských malířů 14. a 15. století. Dnešní 21. století, jemuž kažodenní podobu nastolují digitální technologie a AI, otevírá další možnost zobrazování obrazu. Tou je právě obrazovka přímo navržená k zobrazování umění tak, aby i ve vypnutém stavu nahradila obraz na zdi. Není to fascinující? A ve spojení s podporou nejvýznamnější české galerie je to i reálné!

Právě Národní galerie Praha (NGP) se zařazuje mezi věhlasné světové výstavní sály a instituce, které představují výběr svých nejlepších děl mezinárodnímu publiku v platformě Samsung Obchod s uměním určené pro televizory The Frame. Mezi nově zařazené umělecké klenoty patří například ikonická Panna od Gustava Klimta či vrcholy Francouzské sbírky NGP zahrnující například Zelené obilí Vincenta van Gogha a Dámy v květinách Claude Moneta.

Každý tah štětcem, každá barva připomíná originál
Slavná díla světového umění se v době „overturismu” obvykle neobejdou bez dlouhých front a davů tísnících se před skleněnými vitrínami. I když výstavní sály Národní galerie Praha skrývají opravdové skvosty, zůstávají zatím místem, kde si můžete umění stále ještě doopravdy vychutnat. Nově bude umění ze sbírkových expozic NGP dělat společnost uživatelům The Frame po celém světě. „Digitalizace sbírek NGP je jednou z našich priorit. Tomu, aby byla díla zaznamenána a široce dostupná v online podobě, věnujeme hodně času a energie. A i toto je jeden z kroků, kterým moderními cestami přibližujeme umění lidem po celém světě. Šestnáct uměleckých skvostů z našich sbírek představujeme nyní v globální databázi Samsung Obchodu s uměním,“ říká generální ředitelka Národní galerie Praha Alicja Knast. „Ačkoli to impresionističtí nebo kubističtí malíři určitě netušili, jejich tvorbu si teď může skrze obrazovky televizorů a z domova vychutnat mnohonásobně více lidí, než to bylo možné před staletími. Zároveň věřím, že taková prezentace zapůsobí jako pozvánka ke zhlédnutí originálů, které jsou vystavené u nás v Praze, ve Veletržním paláci.“

Od baroka přes francouzský impresionismus až ke kubismu
Mezi nejznámější díla Národní galerie Praha vybraná do Samsung Obchodu s uměním patří Panna od Gustava Klimta z roku 1913, snově smyslný obraz kombinující prvky secese a symbolismu, který zaujímá v díle tohoto autora mimořádné místo a který byl na počátku 20. století poprvé vystavený právě v Praze. Dvě díla pocházejí od norského malíře Edvarda Muncha, například Tanec na břehu z roku 1900. Několik dalších obrazů je součástí tzv. Francouzské sbírky, která zahrnuje významné francouzské autory přelomu 19. a 20. století a která právě v tomto období slaví 100 let od svého založení. Patří mezi ně i proslulý obraz Zelené obilí Vincenta van Gogha z roku 1889 s charakteristickým rukopisem autora nebo impresionistický skvost Claude Moneta Dámy v květinách z roku 1875. Z českých autorů zaujmou malíři, kteří se mezinárodně proslavili svými kubistickými díly, jako Emil Filla a jeho Zátiší s rohlíky z roku 1926 nebo Josef Čapek a Černošský král z roku 1920. Českou krajinářskou školu pak reprezentuje Antonín Chitussi a jeho Na dráze orleánské III. – Krajina s jedoucím vlakem z roku 1885.

Zelené obilí i zářivé barvy Panny
Uživatelé Samsung Obchodu s uměním si můžou nově vybrat celkem z šestnácti děl ze tří různých sbírek světového i českého umění Národní galerie Praha. Dvanáct obrazů v horizontálním formátu a čtyři ve vertikálním si nyní lze vychutnat ve vysokém rozlišení u sebe doma na obrazovce televizoru The Frame, kde skvěle vyniknou reliéfní tahy štětců i autentické barvy originálu. Modely z generace 2024 mají matný displej s rozlišením 4K, který minimalizuje odlesky, validace systémem Pantone garantuje přesné podání a objem barevných odstínů a dodávají se s několika typy rámečků. Ať tedy už jde o pastózní malbu ve van Goghově Zeleném obilí, nebo zářivé barvy Panny Gustava Klimta, originální díla z Národní Galerie Praha budou na televizoru reprodukované v kvalitě více než důstojné. V rámci platformy Samsung Obchod s uměním se obrazy z Národní galerie nově můžou dostat i do kurátorského výběru 20 děl, který Samsung sestavuje každý měsíc a který lze zdarma promítnout v novém programu Art Store – Streams.

text: Julie Modrá

Mezinárodní festival performance a multimédií Re-connect Art pořádaný Nadací Prague Biennale se koná v termínu od 29. května do 15. června 2024. Osidluje venkovní prostory piazzetty a bývalou restaurační budovu Národního divadla v Praze (tzv. Themos).

Současný svět přináší mnoho výzev, není poznamenaný pouze covidem a následnou regenerací, dalšími ekologickými katastrofami či devastujícími válečnými konflikty způsobujícími utrpení a bezprecedentní dopad na civilní obyvatelstvo. Mimo to jsou tu i jemnější a zároveň hlubší témata související především s kvalitou mezilidských vztahů a budováním soudržné komunity, která by byla jedinci oporou skrze projevy solidarity a napomáhala psychologickému vstřebání této úzkosti na osobní i celospolečenské úrovni. Skrze performativní intervence, diskurzivní a vzdělávací programy chce festival upozornit na odpovědnost každého z nás za bdělost ve svém bezprostředním okolí a za spoluvytváření společenských vzorců a způsobů chování, jakož i zpracovávání traumat či ohlídání podmanivých vlivů nových forem socializace a kyber-přátelství.

Festival Re-connect Art se odehrává v programových blocích zaměřených na jednotlivé aspekty hlavního tématu, a odkrývá tak několik různých pohledů na současný stav společnosti. V den zahájení festivalu se představily jeho tematické linky – postavení jedince v sociálně politickém systému, transparentnost struktur v kyberprostoru a určitá iluzivnost či zkreslení obrazu světa, které z toho vyplývají. Ke zhlédnutí byly performance věnované této problematice. Další programové bloky festival tematizovaly podstatu kyber těžebního průmyslu a infiltraci skrytých mocenských struktur nebo postavení jedince v globalizovaném světě a rozsah vlivu mocenských struktur na lidské životy skrze srovnání rozmanitých kulturních kontextů a práci s pamětí.

Blok nazvaný Nenápadná katastrofa zahájí 12. června debata s palestinským umělcem Fuadem Alymanim a přinese aktuální informace o současné situaci v Gaze. Debatu spolupořádá Artwall Gallery k výstavě plakátů na nábřeží Kapitána Jaroše. Na nezbytnost zvědavosti v časech krize a na individuální odpovědnost upozorní objektová performance-instalace Tornado Watch od německé spisovatelky a performerky Kathariny Joy Book a maďarské vizuální umělkyně a performerky Eszter Koncz. Večer zakončí performativní prezentace projektu Imaginární ekologie interdisciplinárního kolektivu Artbiom. Ten se pokouší bez zbytečně paralyzující tíhy pesimismu vyrovnat se současnou ekologickou krizí a poskytnout produktivní náhledy na to, jak náš svět může fungovat jinak a lépe.

Mezi další akce, které v rámci festivalu proběhnou, je také několik workshopů zaměřených na rozvoj kritického myšlení a práci s mediálními obsahy organizovaných pro studenty SŠ, večer slam poezie spojený s improvizovanou hudební fúzí nebo filmový klub. Podrobnější informace o jednotlivých projektech a kompletní program najdete na webu praguebiennale.cz.

Re-connect Art
Piazzeta Národního divadla (Národní 1, Praha 1)
29. 5. — 15. 6.

Paměť ovlivňuje přítomnost a vytváří budoucnost. Tvorba ATTA (Atelier Tsuyoshi Tane Architects) je jasným apelem k nám všem, kdo jsme zodpovědni za současnost i budoucnost našich měst, abychom přemýšleli o potenciálu, poslání a budoucích možnostech architektury. Výstava Archeologie budoucnosti, kterou uvádí Galerie současného umění a architektury, představí architektonické uvažování tohoto mnoha cenami ohodnoceného studia.

Tsuyoshi Tane se narodil ve v roce 1979 v Tokiu, vystudoval Hokkaido Tokai University a odborné zkušenosti získal během pobytů v Londýně, Dánsku a Švédsku. Poté se usadil v Paříži, kde působí dodnes. ATTA zakládá v roce 2017.

Na počátku každého projektu atelieru je výzkumná fáze, která má za cíl odkrýt vzpomínky daného místa a integrovat je do tvůrčího procesu. Místa mají vždy vzpomínky hluboce zakořeněné v zemi. Tento proces uvažování do hloubky, od minulosti k budoucnosti, pomalu mění archeologii v architekturu. Tsuyoshi Tane ve své tvorbě jasně naznačuje, že vzpomínky nejsou věci, které patří minulosti, ale stávají se podstatou k vytvoření architektury budoucnosti.

Taneho jméno stále silněji rezonuje ve světě současné světové architektury a výstavní projekt Archeologie budoucnosti, který připravil kurátor Michal Škoda, je jasným signálem, o jak výjimečného autora se jedná. Výstava vtáhne do poetického prostředí, naplněného rozmanitou prací od intimních realizací až po nejzásadnější díla, kdy nespočet obrazů, jak referenčních snímků, tak i skic spolu s „archeologickými“ artefakty a pozoruhodnými modely jasně demonstrují, jak se formují autorovy myšlenky a ukazují cestu, kterou se architekt vydal. Všechny položky jsou součástí procesu, jehož prostřednictvím Tane provádí archeologický výzkum v souladu se svým „manifestem“.

Archeologie budoucnosti
Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice (Náměstí Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice)
9. 6. — 27. 8.

Co je realita? A je realita jenom jedna? Nebo se nám nabízí možnost pohybovat se mezi různými verzemi a variacemi toho, co jinak považujeme za samozřejmé a popisujeme jako skutečnost?

V globální i lokální politice se v posledních letech často mluví o rozdělených společnostech, s předpokladem, že jedna strana odmítá poslouchat druhou a obráceně. Je snad možné, že každá ze stran žije v jiné realitě? A co potom rostoucí digitální svět? Můžeme ten považovat za reálný? Nebo toto privilegium necháváme fyzickému prostoru kolem nás, na který se můžeme dívat vlastníma očima a sáhnout na něj bez pomoci displejů, ovladačů nebo rukavic virtuální reality? S demokratizací možnosti osobní výpovědi skrz nástroje internetu a sociálních sítí se nám dříve více či méně kompaktní realita začala posouvat a vrstvit. Každý má právo a prostor zanechat v nekonečném digitálním světě vlastní názor, a tak role spoluutváření světa, která dříve náležela náboženství, politikům a filosofům, je teď k dispozici pro každého.

Výstava Shifted Realities, kterou připravili kurátoři Eva Drexlerová, Jen Kratochvil a Petr Nedoma, si klade výše zmíněné otázky a doplňuje je o nespočet dalších, aby návštěvníkům Galerie Rudolfinum nabídla škálu možných návodů a náznaků vnímání, jak rozvětvené a košaté naše reality mohou být. Ať je to zájem právě o hranice mezi digitálním a fyzickým u Eda Atkinse, ohledávání nových vizí společenské rovnosti ve filmu Marwy Arsanios, posouvání hranic vnímání u Zacha Blase, konfrontování vnitřních světů s okolím ve světové premiéře čtyřkanálového videa Zákon času Adély Babanové, rozšiřování škály možných osobních identit v expozici Paula Mahekeho, nebo hledání společného jazyka u Leslie Thornton, všechna díla ve výstavě posouvají konvenční vnímání a ukazují bohatství jediné, ač rozvrstvené reality.

Shifted Realities
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží, Praha 1)
16. 3. — 11. 6.

Představení současného performance designu jako nezávislé umělecké formy, která působí na lidskou představivost prostřednictvím všech smyslů – zraku, čichu, sluchu, hmatu a chuti – to přináší Pražské Quadriennale každý čtvrtý rok od roku 1967. A jinak tomu nebude ani v červnu, kdy se odehraje jeho další ročník. Co letos nabídne nám prozradí přímo tři osobnosti, které se na jeho podobě podílí.

Pojďme si v úvodu tento obrovský kolos zjednodušit a v pár slovech popsat, čím vlastně je?
Markéta: Pražské Quadriennale, které letos proběhne od 8. do 18. června, je unikátním festivalem, který se dlouhodobě věnuje scénografii a dalo si za úkol představit každé čtyři roky průřez současnou světovou scénografickou tvorbou. Jde také o naprosto ojedinělý mezinárodní model spolupráce, kde více než 100 zemí participuje ve společném vytváření výstavního programu. V minulosti se PQ přezdívalo Olympiáda divadelní scénografie, a to pořád tak trochu platí, jen to už nejsou takové závody jako v minulosti, jde nám zejména o to vytvořit prostor k dialogu, inspiraci, navázání nových kontaktů a celkovému setkání mezinárodní profesionální scénografické komunity.

Má performance jako útvar, který PQ představuje, definici? Nebo je to právě o hledání hranic a prolínání oborů i útvarů?
Markéta: Jde o to druhé, o neustálé posouvání hranic, reflexi, hledání nových vyjadřovacích možností, zapojování nových modelů mezioborové spolupráce včetně nových médií a technologií. Ač jsme se scénografii jako obor, kterým se zabýváme, pokusili pro tento ročník nějakým způsobem definovat, nemám iluzi, že tato definice se s dalším ročníkem rozšíří a zase někam posune. Nicméně důvodem naší snahy o definici oboru je zejména snaha jasně představit našim návštěvníkům, co mohou od tohoto ročníku očekávat. Scénografie totiž není jen pozadí před kterým se pohybují herci, nebo kostým, který si na sebe obléknou, není to ani výtvarný obor, jehož výsledkem jsou návrhy. Chápeme to jako prostředí vytvořené pro performance jakéhokoli druhu, ať už jde o divadelní inscenaci, tanec, nebo performance ve veřejném prostoru. Zejména ve veřejném prostoru, kam se současná tvorba i díky covidu často posouvá, je třeba promyslet celkovou prostorovou dramaturgii, a to včetně pohybu diváků-participantů, zvuků, světla, vizuálních vjemů atd. Výsledkem je pak to, co vzniká na základě vjemů všemi smysly. To otevírá dveře novým možnostem, experimentům a mezioborové tvorbě.

Jaký aspekt je ústředním bodem myšlenky PQ? Jaké téma má letošní ročník?
Markéta: Obzvláště v této zemi jsme si vědomi, jakou sílu může mít a jakou změnu může přinést do společnosti divadelní tvorba. Divadelní hra potřebuje skvělý překlad k tomu, aby zapůsobila na diváky jiné země. Scénografie žádný překlad nepotřebuje, a přesto je schopna komunikovat myšlenky obsažené v dramatickém textu nebo performanci. To je jedním z hlavních důvodů, proč má PQ dlouhodobě takovou mezinárodní sledovanost a úspěšnost. Nabízí unikátní rovinu mezinárodního kulturního dialogu. A právě proto, že žijeme v tak zvláštní době, kdy dialog a sdílený prostor byl dlouhodobě nedosažitelný a pandemie nás dohnala k hledání různých alternativ, hledala jsem při psaní hlavního tématu ročníku něco, co by dlouhodobě rezonovalo. Vize ročníku se píše tři a půl roku před festivalem a musí zůstat živá. Už tenkrát ale bylo jasné, že díky covidu začínáme znovu objevovat své nejbližší okolí, dochází nám, jak moc potřebujeme kulturní kontakt, divadlo se přesouvá ven, a zkoumá možnosti veřejného prostoru a přitom z toho vychází tvorba, která je a ještě nějakou dobu bude tak trochu syrová a zároveň unikátní…a z toho pak vyšlo zcela přirozeně i to hlavní téma RARE. Navíc jsme vybrali prostor Holešovické tržnice, do jejíhož prostředí téma zapadá.

Lze ale skutečně přiblížit umění každému, Markéto? Jakým způsobem se o to pokusíte?
Markéta: Věřím, že ano, minimálně všem těm, kteří si zachovali trochu dětské hravosti a otevřenou mysl a jsou ochotni se do scénografie „ponořit až po uši“. Veliká část performancí, včetně celé Studentské výstavy, je ve veřejném prostoru zcela zdarma. Ti, co rádi chodí do galerií, najdou fragmenty tvůrčího procesu i divadelního prostoru ve Veletržním paláci. Vzdělávací dílny byly formou otevřených výzev otevřené komukoli, kdo měl zájem se něčemu se přiučit, bez rozdílu věku. Divadelní představení budou probíhat nejen na DAMU, ale i v dalších pražských divadlech, které jsou součástí programu PQ+. A i děti budou mít na PQ svůj vlastní kreativní prostor plný workshopů.

Účast umělců na PQ je mezinárodní. Z kolika různých zemí přijedou tvůrci se svými projekty?
Magda: V rámci hlavních výstav se představí kolem stovky expozic, ať už performativních nebo fungujících jako instalace, a to z 60 zemí a regionů z celého světa. Kromě tradičních účastníků z Evropy, Asie nebo Severní a Jižní Ameriky se objeví i země Blízkého východu, například vůbec poprvé Spojené arabské emiráty, a Afriky – po premiéře v roce 2019 znovu přivítáme Maroko. A samozřejmě nesmím zapomenout na pravidelně vystavující Austrálii a Nový Zéland. Po odmlce se do hlavních výstav PQ vrací také Litva, Řecko a Singapur.
Pavel: V rámci dalších programových sekcí PQ se představí vystavující nebo vystupující umělci z přibližně 40 zemí – návštěvníci budou mít možnost zhlédnout vystoupení peruánských či jihokorejských performerů nebo nahlédnout do prostor moderního kulturního centra v ugandské Kampale nebo do nárazníkové zóny protínající Kypr.

Přiblížila byste, Magdo, sekci výstav letošního ročníku?
Magda: Sekce hlavních výstav se tradičně dělí na Výstavu zemí a regionů, orientovanou na profesionály, a Studentskou výstavu, ve které jsou zastoupeni i začínající umělci. Cílem obou výstav je v libovolné formě představit na jednom místě aktuální (vzniklé za posledních 6 let) ukázky scénografie a performance designu z každé přihlášené země nebo regionu.

Výstavu zemí a regionů diváci uvidí v Holešovické tržnici v halách číslo 11, 13 a 17, zatímco Studentská výstava bude letos poprvé v historii PQ venku, a to na Hlavním náměstí v tržnici. Výstavy se posunuly od statičnosti k performativitě více než kdy dřív, a kromě experimentování s technologiemi můžeme očekávat, že mimo prezentaci samotné scénografie a performance designu budou reflektovat globální problémy současné doby, jako například pandemii covidu nebo ozbrojené konflikty a další politické či společenské krize. Bude to pestrá přehlídka, kde každá výstava bude jedinečná a nabídne návštěvníkům vhled do kulturních rozdílů a podobností zemí a regionů z nejrůznějších koutů světa.

Jaký další program kromě performativní části bude možno navštívit?
Pavel: V průběhu celého PQ bude v hlavním sále Jatek78 probíhat PQ Talks, náš diskurzní projekt, který nabídne množství přednášek a diskusí o současné světové scénografii. Mluvčí z více jak 40 zemí budou reflektovat aktuální témata, která scénografie (resp. divadlo) ve své tvorbě reflektuje – od ekologické udržitelnosti divadelních produkcí přes narovnání vztahů mezi globálním Severem a Jihem až po změny ve vzdělávání v návaznosti na lockdowny minulých let. Ve Veletržním paláci pak budou moct návštěvníci zhlédnout dva výstavní projekty – Fragmenty II, které na příkladu scénografických modelů, maket nebo divadelních kostýmů oslavují rozmanitost tvůrčích přístupů, použití materiálů a manipulace s měřítkem a Výstavu divadelního prostoru, která představuje netradiční divadelní prostory a zkoumá, jakým způsobem fungují jako místa setkávání a vytváření nových komunit.

Magda: Já bych ještě doplnila, že kromě již zmíněných hlavních výstav a PQ projektů připravujeme také hudební program ve spolupráci se studenty DAMU. Většina večerů bude probíhat v Holešovické tržnici, ať už na Hlavním náměstí, nebo v Jatkách78, ale několik koncertů se uskuteční také na DAMU, v Baden Badenu a v Přístavu 18600. Prozradím, že se velmi těším na silent disco a na audio-vizuální show se speciálním hostem, kterou organizujeme v koprodukci s Jednotou. Podrobnosti zveřejníme již brzy.

Jaké představení či výstavu byste sami za sebe návštěvníkovi určitě doporučili a proč?
Magda: Výstavy uvidíme všichni poprvé až v červnu na PQ, takže je těžké některou z nich určitě doporučit, aniž by ji člověk zažil na vlastní kůži. Ale pokud budu soudit dle zaslaných anotací a vizuálů, jsem určitě zvědavá na národní expozici Chile, kde budou vystavené tzv. animitas, tradiční chilské oltáře zemřelých. Výstavu Memento mori jistě ocení návštěvníci, které baví pojetí smrti a posmrtného života v latinskoamerických zemích a které autoři pavilonu jednou za den pozvou k nim do výstavy „trochu zemřít“. Zaujala mě také národní výstava Thajska, které přiveze hravou interaktivní odpočinkovou instalaci Divadlo s sebou. Ze studentské sekce se těším na kazašský Kök Bazaar (Zelený bazar), který návštěvníky každý den přenese do jiného koutu slavného a historicky i kulturně významného tržiště v hlavním městě Almaty. A nebo na rumunskou instalaci Magická krychle, která vychází z odkazu modernistického sochaře Constantina Brâncușiho a bude fungovat jako skleník rostlin, mezi kterými budou ukryté scénografické modely, skici, anebo kostýmy studentů.

Pražké Quadriennale
Holešovická tržnice (Praha 7)
8.—18. 6.

Jakoby dveře, které vedou do umělcova ateliéru, byly zároveň i dveřmi do neprobádaných fantaskních světů. Napětí, co za nimi čeká, zprostředkovává rok co rok platforma Open Studios, která takové dveře nechává otevírat v mnoha ateliérech dvou měst. Dobrodružství zákulisí vizuálního umění začalo v Ostravě a jak to letos proběhne v Brně, prozradil Václav Kočí.

Závěrem dubna jste otevřeli ateliéry umělců v Ostravě. Bylo to na jedenácti místech a proběhlo setkání zhruba s padesáti umělci. Ve dvou dnech to muselo být velmi intenzivní. Jaký zážitek vám v paměti zůstal?
Těch zážitků je nepřeberně, protože se jednalo o první ročník festivalu v Ostravě a nové bylo úplně všechno. Určitě úžas a respekt z toho, jak živé a komunitní prostředí zde panuje, jak se umělkyně a umělci navzájem podporují a jak s uměleckým prostředím spolupracuje město i Moravskoslezský kraj. Velmi vydařená byla i debata s odborníky ohledně umění ve veřejném prostoru, která otevřela některé zajímavé otázky.

Nyní se ateliéry otevřou v Brně, kde platforma Open Studios také svou činnost už jedenáct let vykonává. Jak velké to letos bude?
Brněnský festival už je poměrně viditelný na mapě města. Oproti Ostravě je program o něco skromnější, i když hlavní formáty zůstávají zachovány. Jako každý rok se objevilo několik nových lokací, zařadili jsme například komentovanou prohlídku brněnských off-space galeriích s kurátorem Šimonem Kadlčákem nebo performace platformy INSTITUT INSTITUT.

V Brně je umělecké podhoubí velmi živé a rozmanité. To přináší nejen povaha města, která přeje studentskému životu, ale i zázemí brněnské FaVU Vysokého učení technického v Brně, nejstarší umělecké fakulty na neumělecké vysoké škole v ČR. Jakým způsobem spolupracujete?
Hlavním bodem naší spolupráce je provoz Inkubátoru Open Studios pro absolventky a absolventy FaVU VUT, kteří jsou na začátku kariéry. Vždy v jarních měsících vypisujeme Open call, a na základě přihlášek pak odborná porota vybírá dva rezidenty nebo rezidentky. V minulém roce to byly Zuzana Bartošová a Martina Valchařová, letos Denisa Štefanigová a Polina Davydenko. Ty pak mají na rok zdarma ateliér v Areálu VUT na Kraví Hoře, kde sídlíme. V průběhu roku také zveme do Studia Visits odborníky, kurátory a teoretiky z výtvarných kruhů, kteří jim na jejich práci poskytují zpětnou vazbu, nebo mohou nabídnout možnosti spolupráce.
Letos jsme také společně s FaVU naplánovali několik prohlídek ateliérů, kde působí její absolventi nebo lidé s fakultou spjatí při příležitosti oslav třiceti let školy. Spolupráce se tak dále prohlubuje a jsem za to nesmírně rád.

Ateliéry umělců jsou situovány do nejrůznějších prostor. Jaké to jsou v Brně? Bývalé haly, fabriky nebo přizpůsobené nebytové prostory v domech?
Srovnám to s Ostravou – v ní je bývalá industriální historie opravdu silně vepsaná a většina ateliérů se opravdu nachází v bývalých továrnách spojených s ostravským průmyslem – těžbou, železárnami nebo dílnami. V Brně je tato stopa také patrná, i když o trochu méně. Největší klastr umělkyní a umělců je v Ateliérech Rybářská, což je bývalé sídlo FaVU VUT. Hodně umělců se také stěhuje do lokality Cejl, kde stále ještě panují příznivé podmínky pro uměleckou tvorbu. Jiné ateliéry se ale nacházejí třeba i v bývalé výrobně traktorů nebo již nevyužívané trafostanici.

Připravují umělci během Open Studios i nějaký program, jako třeba možnost s každým pohovořit o jeho tvorbě? Budou umělci v ateliérech osobně k dispozici?
Způsob prezentace svojí práce necháváme na umělcích samotných, nemáme žádná pravidla, jak a co mají umělci prezentovat. Jde nám hlavně o autenticitu. Během programu by měli všichni umělci být ve svých ateliérech, aby měli návštěvníci příležitost potkat se a popovídat si s nimi. Navíc jako součást doprovodného programu budou mít někteří umělci tzv. Artist Talk – tedy přednášku o své práci přímo ve svém ateliéru.

Proč Open Studios zprostředkovává otevírání uměleckých ateliéru? Co je cílem projektu?
Formát festivalu otevřených ateliéru je jedním z formátů, se kterým náš spolek dlouhodobě pracuje. Obecně nám jde hlavně o to vytvářet udržitelné podmínky a v nich situace, ve kterých by mohlo docházet k interakci mezi umělci/umělkyněmi na brněnské a ostravské scéně a mezi profesionální, ale i obecnou veřejností z celé ČR. Pracujeme soustavně na upevňování kontaktů, síťování profesionálů napříč rozmanitými disciplínami současného výtvarného umění (umělci, kurátoři, teoretici, galeristé, sběratelé) a zároveň chceme umění zprostředkovat veřejnosti. Všechny tyto aktivity směřujeme do regionů jižní a severní Moravy, resp. Jihomoravského a Moravskoslezského kraje, kde spolupracujeme jak s jednotlivci či nezávislými spolky a komunitami, tak s důležitými institucemi (galerie, muzea, univerzity, městská a krajská samospráva)

Připravují umělci své tvůrčí prostory pro návštěvy hostů nějak specificky, uklízejí je nebo je nechávají v autentickém stavu?
Jak jsem řekl už před chvílí, my do toho umělcům moc nemluvíme a necháváme úplně na nich, jak svůj ateliér pro návštěvníky připraví. Každý z umělců o tom přirozeně přemýšlí jinak, někteří uklízejí, někteří ne, jiní chystají projekce nebo vystavují určitou sérii artefaktů, další zas třeba smaží bramboráky. Možnosti jsou opravdu různé.

Je dobré si dopředu vytipovat, jaká místa chce návštěvník vidět? Kolik ateliérů je v rámci brněnských Open Studios možné navštívit za jeden den?
Program je letos rozložen do čtyř dní a každý den budou otevřené jiné ateliéry. Vycházíme tím stejně jako v Ostravě vstříc umělkyním a umělcům, kteří se v těchto dnech chtějí navštívit i navzájem. Otevřené ateliéry jsme se ale snažili každý den otevřít tak, aby byly blízko sebe v docházkové vzdálenosti. Proto bych doporučil se každý den soustředit na jinou lokalitu. Někdo to může pojmout více letem světem a rychle si projít třeba deset ateliérů, ale jde to i pomaleji, pokud si chce návštěvník s tvůrci popovídat, nebo jejich ateliér více prozkoumat.

Bude součástí akce také nějaké vyústění, kde se pak setkají všichni umělci a také hosté?
Ano, v Brně se letos všichni potkáme na zahájení v Domě umění města Brna, kde představíme činnost platformy Open Studios Art Hub. Srdečně zvu všechny jak na oficiální zahájení, tak na celý brněnský festival!

Open Studios Brno
Brno – různá místa
1.—4. 6.