Co je to vlastně muzikál a k čemu slouží? Za velmi nehorázné vstupné jsem pár muzikálů navštívil a přiznám se, že jsem jen viděl naživo to, co jsem do té doby denně slýchával v rádiu. Nebylo to pro mě nic nového, nejslavnější zpěváci písničky odzpívali tak, jako by byli někde ve studiu a jak to zřejmě opakují už posté. Z jednoho nejmenovaného muzikálu jsem musel dokonce v polovině odejít, jaká to byla nuda. Rutina.

Nedávno jsem však navštívil malé divadlo v Korunní ulici, přesněji výroční představení studentů mezinárodní konzervatoře. V malém sále seděli snad jen rodiče a přátelé herců-zpěváků a já si připadal jak na besídce dětí z první třídy.

Besídka začíná
Pak ale začalo představení a já nepřestával zírat. Mladí studenti plní energie zpívali slavné písně z muzikálů úplně jinak, než jsem je znal. Vložili do svého projevu kus sebe, až jsem měl pocit, že začínám konkrétním písničkám rozumět.

Aby se projevili všichni studenti oboru „Muzikál“ a dostali tak příležitost zpívat sólo, bylo představení složeno z mnoha úryvků různých muzikálů. Ostatní spolužáci doprovázeli sólistu v kostýmech tancem a scénu doplnili tak, že jsem na tu jednu písničku uvěřil, že sleduji skutečný výřez z celého nastudovaného muzikálu.

Kromě toho, každý tanečně nadaný student dokázal doprovázet sólistu zpěvem a tancem a v jiném úryvku dokonce zazpívat sám hlavní postavu.

Co tanečník, to zpěvák i herec, …
Nevím, zda se sešel silný ročník velmi talentovaných mladých lidí, nebo společná práce lektorů má za následek dokonalé a procítěné výkony. Možná je to jako s lékaři – mladí nadšení lékaři se snaží pacientovi pomoci, vymýšlí různé alternativy; staří a zajetí lékaři už vědí, co se za ta léta osvědčilo a nové se už dávno stalo samozřejmostí. Možná se studenti snažili proto, že jim šlo o co nejlepší známky a hráli pro členy své rodiny.

Herectví laťku udrželo
Muzikálové představení konzervatoře mě nabilo energií a motivovalo k další návštěvě divadla v Korunní ulici. Dorazil jsem na výroční představení oboru herectví, myslím, že třetího ročníku.
Herci nastudovali různé scény z her Williama Shakespeara a hra byla postavena podobně jako muzikál – tak, aby každý mohl zazářit v hlavní roli.

I tito studenti předvedli pro mne zatím nevídané herecké výkony. Najednou jsem měl příležitost vidět Shakespearovy hry úplně jinak. Herci a herečky neopakovali to, co někde viděli, ale vytvořili vlastní charakter jednotlivých postav.

Kam mizí talent?
Nyní si kladu otázku – proč ve filmech a v televizi vidím stále ty samé herce? Ty, kteří se již ujali jednoho charakteru, a ten opakují v každém dalším filmu. Proč v muzikálech zpívají ty samé hvězdy, které slyšíme v rádiu? Proč jsou všechny hry stejné, jen se mění tváře?

Možná jsou diváci zvyklí na svoje hvězdy. Nemusí přemýšlet, jaký charakter před ním na obrazovce stojí, protože ho znají z předchozího filmu. Když jdou podesáté na „Romeo a Julie“, očekávají to samé, co viděli před mnoha lety.

Proč umělecká scéna nepustí na prkna tyto mladé a talentované lidi, kteří známé písně zazpívají jinak, kteří mohou hrát různé charaktery?

Možná je to tím, že přijde-li do světa showbyznysu nějaký nováček, stereotypní režisér ho přiměje zahrát roli tak, jak ji hráli davy před ním. V prvním filmu, kterým se proslaví, se vytvoří jeho herecký charakter a ten hraje po zbytek života. A pak mu nezbývá nic jiného, než dělat rutinu, jako ten starý doktor.

Výroční představení studentů Mezinárodní konzervatoře, oborů muzikál a herectví, proběhlo
5. 6. a 13. 6. v Divadle v Korunní

Kde jinde může být otevřenější nebe než na velké letištní ploše. A jedno letiště nedaleko Prahy ožije o víkendu tou nejlepší českou i zahraniční hudbou.

Slunce pálí, chladivý větřík se prohání po přistávací ploše mezi řadami stánků, klobásky a dobroty voní do dálky, nikde se neválí plastové kelímky a ta nejlepší živá muzika je slyšet na každém kroku. Tak si pamatuji loňský Open Air Festival u Panenského Týnce.

Na každém pódiu hrála kapela a já si mohl pohodlně vybírat, na kterou se chci dívat, kterou chci poslouchat. Každý si našel svůj styl a vybral si svoji oblíbenou skupinu.

Na co se nejvíc těším? Ve čtvrtek to pomalu začnou zahřívat například Wohnout nebo Rybičky 48, v pátek to rozpálí legendární Gorillaz Sound System, Fatboy Slim, Xindl X, Support Lesbiens, Monkey Business a snad se vydaří koncert i kapele Skyline, kterým vloni nebeská bouřková linka nepřála.

A hudební masáž ušních bubínků dovrší v sobotu harmonickou slastí kapely Kill The Dandies!, Nightwork, 100°C, Amy Macdonald či Mando Diao. Zpěváků, zpěvaček, hudebníků, kapelníků, DJů a muzikantů bude na Open Airu mrtě, každý si vybere to své. A až vám bude s nedělní ranní kocovinou drnčet hlava, zajděte si na romantickou procházku do Panenského Týnce, toto místo má blahodárné účinky a je nabité pozitivní energií.

Pozitivní je ale také starost festivalu o životní prostředí, což dokazuje i ocenění celosvětové soutěže „A Greener Festival Awards“ hned prvního ročníku Open Air Festivalu – a tentokrát chtějí pořadatelé vytřít porotám zraky opět sbíráním a znovupoužíváním plastových kelímků, ale také vyráběním elektřiny pomocí tančícího davu.

A pro materiálně založené lidi jako jsem já je tu geniální nápad – PayPass. Při koupi All inclusive balíčku dostanu nálepku, kterou si nalepím na mobil nebo na čelo, kam budu chtít, a nemusím hledat bankomaty nebo s sebou tahat balík prachů. Nálepka má v sobě čip, který při „placení“ přiložím ke speciálnímu terminálu a koruny se mi během pár vteřin odečtou. Takže až budu na mol, tak se jen připotácím ke stánku, otisknu své čelo s nálepkou k terminálu a můžu pít dál. Jenom se bojím, že při nekontrolované možnosti nákupů alkoholu budu muset hodně hopsat a vyrábět hodně proudu, abych se na tu nedělní procházku dostal po svých.

Open Air Festival
letiště v Panenském Týnci
9.–11. 8.


Předprodej v červenci:
1 210 Kč (vstupenka Normal / 3 dny)
1 960 Kč (vstupenka VIP / 3 dny)
900 Kč (jednodenní vstupné pátek nebo sobota)
Pro členy O2 Extra klubu sleva

Pecce už jsou tři roky a Oni uspořádali Jejich narozeninový večírek. A nebýt Jich, nebyl by.

A kdo jsou vlastně Oni? V pozvánkách jste mohli číst, že vystoupí Hell.cz s poznámkou „Oni jsou zlí“. Na večírku také potěšili hudební cítění různí umělci: Jay Birchwood, Chewin’ Gun, Gadjo.cz, Boris Planeta, Adam Cloud, Pete Walk, VJ Aka 47. Byl to Jejich narozeninový večírek?

Mohl by to být narozeninový večírek dalších umělců: dobagu, ToPotěší, ReeflexDesign, Acid designs, Kuráž, fragil, PunkTura, Crec, PolaroidLove, nebo dokonce oblíbeného obchodu Growshop.cz.

Ti všichni tam byli, starali se o naši zábavu a pařili s námi. Hosté i redaktoři pili, tančili, zpívali, ženy milovali (muže taky, ať jsme gender korektní) a o půlnoci dokonce hodovali, jelikož Pecka dostala narozeninový dort se symbolickými třemi svíčkami.

Čí to byl tedy narozeninový večírek?
Šéfredaktorka měla před několika dny narozeniny, ale nechtěla být odhalena. I když mít narozeniny v červnu je prý paráda – je teplo, pěkně, dá se pařit do rána, grilovat. Není divu, že Blíženci snadno navazují vztahy, když v jejich měsíci je tolik oslav, večírků a srazů. Třeba Johny Depp, slavný kapitán Sparrow, ten se na Jejich narozeninovém večírku možná zastavil, ale dobře se maskoval. Má narozky taky v červnu.

Na večírku náležitě zapařil i vydavatel časopisu, který sám sebe poplácával po rameni, že se mu podařilo vymyslet časopis, který si měsíčně za 0 korun kupují davy lidí a se zálibou si jej čtou – už po dobu tří let.

Bára se rozjela, že nešla zastavit a své vtipné hlášky rozsévala do okolí. „Tohle je TEN dort!“ oznamovala všem, kteří by nepoznali, že jedí dort. Narozeninový. Dort však vyvrátil fakt, že to byly narozeniny Kulturní Pecky, jelikož časopis jako tištěné médium není realizované pro konzumaci, natož pro konzumaci dortu. Časopis může simulovat talířek, ubrousek nebo obal pro dort, ale rozhodně ho nemůže jíst. Někdo si mohl myslet, že „Jejich narozeninový večírek“ je všech výtisků Kulturní Pecky, které vyšly. Ale i kdybychom měli k dispozici všechny výtisky, které kdy vyšly, nedokázaly by zkonzumovat dort. Jejich narozeninový večírek to tedy nebyl.

Anton si přišel hlavně zatancovat, a i když se několikrát rozloučil, vždy ho hudba vtáhla zpět na taneční parket předvádět další umělecké kreace. Mnozí možná neviděli, že tančí s dalšími červnovými oslavenci: Kylie Minogue, Marilyn Monroe, Clintem Eastwoodem, Angelinou Jolie a Pascalem. Tedy s jejich duchy, jelikož pro nezasvěceného pozorovatele byl Anton pod pódiem sám. Aby mu to nebylo líto, v jednu chvíli jsem se k němu a jeho duchům tance přidal taky. Pak mě ale Pascal začal poučovat, že prostě není možné, abychom takhle tančili, že tím popíráme fyzikální zákony. Antonovi to bylo jedno, ale mě se to dotklo, tak jsem se na tanec vykašlal.

Andrea zase klidně s úsměvem pozorovala veškeré dění. Nechala si zvěčnit na ruku logo Kulturní Pecky, takže až začne psát pro jiný plátek, bude to tetování muset nějak odstranit. Co jsem totiž slyšel, časopisy jsou děsně žárlivé, a když jejich redaktor píše tajně pro jiný, naštve se, sbalí se a odejde k mamince. Což je fyzicky proveditelné, na rozdíl od nemožnosti konzumace má časopis možnost sbalit se – například srolovat, přehnout (ale to nesmí vidět vydavatel, puká mu srdce, když vidí, že někdo časopis přehýbá) a odejít může po svých nebo se poslat poštou či předávat z ruky do ruky. Má vůbec Kulturní Pecka nějakou maminku? Asi nějaký strom. Peckovici, rozhodně.

Třešeň. Ta okouzlovala svými výstředními korály, avšak měla oči jen pro svého milého, od kterého se nenechala odtrhnout. Třešeň ze Sadu je ale přezdívka fotografky s velkými červenými brýlemi, ve skutečnosti se nevyznačuje vlastnostmi hodnými pro dřeviny: hustotou obvykle nižší než je hustota vody, heterogenní složení v různých směrech, houževnatost, různá tvrdost, … Ale je pravda, že dřeviny jsou složeny hlavně z celulózy a hemicelulózy, takže mají stejný základ s papírem. To by mohlo dokazovat, že matkou Kulturní Pecky, jako papírového média, může být skutečně strom.

Jana zachraňovala svojí slušností a seriózností dekadenci celé redakce. Jistě ale byla tajně pověřena, aby zjistila, čí to je vlastně narozeninový večírek. Celý večer poočku sledovala, kdo nejvíc paří. Ten je totiž rázem hlavní podezřelý z narozenin. Na narozeninách totiž nejvíc paří oslavenec, pokud se už neválí někde pod stolem.

Alinu jsem ani nepostřehl, asi byla hodná a nezlobila. Na fotkách jsem ji ale viděl. To mě přivedlo k myšlence, že ne všechny Kulturní Pecky jsou tištěné – ale vyskytují se i na internetu. Takže jestli je matkou Pecky strom, musí mít její otec nějaký elektronický základ. Informace na webu i fotky jsou změť jedniček a nul, že by byl otcem nějaký matematik nebo informatik? Proč je ale tak důležité najít rodiče Kulturní Pecky? Asi proto, že možná oni měli ten Jejich narozeninový večírek. Ale žádný matematik ani strom nepřišli na dort. Museli jsme ho jíst sami, lidi z redakce Kulturní Pecky. Natálce jsem řekl, že mi ten dort nechutná, protože mi prostě nejede tvaroh – a pak jsem se dozvěděl, že ten dort pekla ona. Ach, jaké to faux pas, navíc když všichni ostatní se o dort téměř poprali. Jé! Že by to byl Náš narozeninový večírek? Ale já mám narozeniny v lednu a pak ještě v září a v listopadu, ale žádné narozeniny nemám v červnu. Takže jsem vlastně jedl dort, když vůbec nebyl pro mě. Byl to Jejich dort – lidí z redakce, produkce, šéfredaktorky a vydavatele.

Z toho můžu usoudit jen jedno. A nová profilovka na Facebooku Kulturní Pecky je toho důkazem. Všimněte si, že na fotografii jsou všichni lidi z redakce a já tam nejsem. Byl to totiž Jejich narozeninový večírek! A mě nemají rádi a vykašlali se na mě. Kdyby na mě pamatovali, byl by to „Náš narozeninový večírek“, ale byl to „Jejich“ večírek, tak ať si ho sežerou, mně je to jedno. Vůbec nejsem naštvaný a vůbec mě to nemrzí, že jste mě takhle vypoklonkovali! Určitě chcete, abych brzy zhynul, někde jsem totiž slyšel, že je zdravé slavit své narozeniny – kdo oslavil více narozenin, dožil se podstatně vyššího věku.

Více fotografií na:
www.facebook.com/kulturni.pecka

JEJICH I MŮJ NAROZENINOVÝ VEČÍREK
červen 2013
Praha

Občas navštívím nějakou dyzajnovou akci a říkám si, že by bylo fajn udělat si nějakou vlastní, zaměřenou na určitou oblast, třeba jen na šperky.

Stejný nápad měla i Tereza Kupková alias ToPotěší. Rozhodla se uspořádat vlastní výstavní trh věnovaný ozdobám – náhrdelníkům, náušnicím, náramkům, ale i zavazadlům. A aby bylo jasné, že být šik může být zábava, pojmenovala akci prostě „be:šik“.

Heslo červnového be:šiku je „Plavky sebou!!!“, což na první pohled může vypadat jako rada, abychom si s sebou vzali plavky, ale zároveň to znamená, že i plavky se stávají samy sebou. Osobitý duch originality na be:šik vstoupí do každého předmětu – do šperků, kabelek i plavek.

Nečekám laciné cetky, ale originální výtvarná dílka, například z polymerové hmoty FIMO, a na ty jsem dostal chuť (vypadají jako žužu bonbónky). Tak vezmu kámošky s sebou a vyrazíme na be:šik, zkoukneme si dětské divadlo, kapely, taneční vystoupení a hlavně nás čeká Ibiza párty v poetických Žlutých lázních.


První be:šik
Žluté lázně
Podolské nábřeží 3, Praha 4
so 30. 6. 9:00–22:00

Druhý be:šik
Botanická zahrada
Na Slupi 16, Praha 2
so 4. a ne 5. 8.

Více na www.be-sik.cz

Soused Gerhard z Německa, který na chatu vedle jezdí jen o víkendech, vidí dívčin vyděšený výraz a přes plot radí, jak se vyvarovat toho, aby se stala zombií – dívka prý musí spláchnout do záchodu všechna klubíčka vlny a veškeré své elegantní oblečení. Třeba to pomůže.

Dívka běží domů a snaží se splachovat klubko po klubku, naštěstí se toaleta neucpává. Skoro vše je pryč, zbývá jen lososově růžové elegantní sako, které má tak ráda.

„Spláchni ho, zachráníš se,“ radí maminka. Dívka ale nedokáže svoje sako spláchnout, na truc si ho oblékne a vyrazí na nádraží, třeba tam někoho potká. Nádraží má ráda především kvůli krásným červeným dlaždicím a podivným zákoutím čekárny a hlavní haly. Ve svých snech na nádraží vždycky někoho potká! A skutečně, na nádraží jsou její dva kamarádi – programátoři.

„Tak to se nám moc hodí, zrovna vyvíjíme nový software a potřebujeme někoho takového,“ reagují nadšeně, když se jim dívka svěří s problémem. Jeden z chlapců jí nastřelí jakési diody do paže, kde byla pokousána. Vypadají jako jedno malé černé kolečko a jeden ostnatý kousek ve tvaru „T“. Musí být od sebe aspoň 20 cm, aby to prý fungovalo. Dost to dívku bolí. Nedávno byla na očkování proti chřipce, které jí sestra píchla do stejné ruky, a nyní se zřejmě očkovací látka mísí s látkami z podivných diod. Dívka to už nevydrží a diodky strhne, což kamarády naštve, protože tak překazila důležitý pokus.

Dívce je trapně, a tak se rozhodne navštívit velmi moudrého a zkušeného kovboje v nedalekém městě. Skutečně je to kovboj s kloboukem a v džínách s chapsy, v ruce drží kovový kbelík plný kuřecích stehen.

„Vím, co chceš,“ promluví na dívku temným hlasem. „Nejdříve se ale musím zbavit těch kuřat,“ řekne ještě temněji a otevře branku. Dívka se zvídavě vyptává.

„A jak se zbavujete těch kuřat?“

„Mám velké psy.“

Dívka obdivuje systém, jak se zbavovat kuřat. Posadí se na zahradě a čeká, až se kovboj vrátí. Netuší však, ve které z šesti velkých van by mohla najít brambory, a tak se rozhodne optat kovboje. Nahlédne do dřevníku, kam kovboj odešel – je plný naučných knih a uprostřed stojí hrnčířský kruh. Na poličkách okolo stojí křivé hrnky, které kovboj ve volných chvílích vyrobil. Dívka jeden vezme do ruky, vtom ale kovboj přijde a ona v úleku hrneček upustí na zem.

„Vem si plavky a pojď se navečeřet,“ řekne naštvaně, až děsivě, kovboj. Dívka se rychle převleče do plavek a přijde ke stolu. U stolu sedí podivní lidé, asi také zombie, a její dva kamarádi, kteří zkouší diodky na někom dalším.

Na stole je připravená bramborová kaše z pytlíku, která je tak hustá, že je porcována ve tvaru kvádru. Pokusy se kamarádům nedaří, protože slabé vibrace v diodách nezabírají a silné vibrace shazují obraz ze stěny v chodbě. Dívka se tedy na úkor své večeře rozhodne přátelům trochu pomoct – snaží se obraz v chodbě držet, aby nepadal. Bohužel zeď je už odrolená a obraz stejně nedrží. Vše je ztraceno. Hosté odcházejí a jsou znechuceni nepovedenými pokusy s diodami. Dívka polozombie následuje – všichni jdou do sauny, která je zároveň autobusovou zastávkou.

„Tobě to už nepomůže,“ odhánějí osadníci sauny dívku. Dívka si ale i přesto přisedne. Blonďatá mladá žena se na dívku mračí a dívka cítí, že skutečně není její přítomnost žádaná.
„Jak nejlíp se dostaneme na Zličín?“ uvažuje jeden z mladíků.

„Na hlavní křižovatce doprava, pokud nepojede žádnej vlak,“ odpovídá druhý. Blondýnka na dívku ukazuje zdvihnutý prostředníček, dívka se tedy rozhodne odejít.

Přijde k hlavní křižovatce, kde se prohání lokomotivy po náhodně vedoucích kolejích a mezi nimi velmi rychle projíždějí auta. Sem tam spadne závora, ale protože ji obsluhuje stará uklízečka v modré zástěře s bílými puntíky, tak závora většinou padne ve chvíli, kdy nějaká lokomotiva už projíždí, nebo dokonce už projela.

Řidiči aut jsou naštěstí prozřetelní, a když vidí blížící se lokomotivu, raději zastaví, aniž by čekali na padnutí závory. Dívka obdivuje, že se lokomotivy v takové rychlosti nesrazí.

„Je to náročné, co?“ promluví dívka na uklízečku obsluhující závoru. Ta na ní už sotva visí a snaží se ji na pohyblivém kloubu otočit po směru blížící se lokomotivy.

„No, lepší by bylo, kdybych těch závor měla víc, ale pak bych to zase nestíhala,“ povzdychne si stará uklízečka a závoru rychle zvedne a pak zase spustí v jiném úhlu.

Dívka zahlédne blížící se černou Octavii, ve které jedou mladíci a blondýnka ze sauny – zastávky.

„Tak už jim to přijelo,“ pomyslí si dívka a pozoruje, jak se jim snaží stará uklízečka zahradit cestu závorou, když má projíždět nákladní vlak naložený velkými tlustými psy. Auto stojí před závorou příliš dlouho a dívka vytuší, že se nedostane na Zličín včas.

„Pomozte jim,“ poprosí dívka starou uklízečku u závory. Bába chce za odměnu dívčiny krásné vlasy.

„No, dyť je to fuk, za chvíli stejně budu zombie,“ řekne dívka a počká, až projede vlak po kolejích, kam své vlasy rozprostřela. Vlak přeřízne vlasy, dívka je sesbírá a podá bábě.

„Juhů, juhů,“ začne radostně hopsat uklízečka a spustí závoru tak, aby zastavila vlak blížící se ke křižovatce. Octavie tak bezstarostně projede na polní cestu a dívka klidně pozoruje, jak se auto napojuje na dálnici a míří ke Zličínu.

Muži, jako já, to nechápou – slečny od malička sní o svatbě. Když se pustí do popisu vysněné svatby, začnou: „Budu mít takové a takové svatební šaty…“. Copak jsou tím nejdůležitějším? Co je na svatebních šatech tak fascinuje a přitahuje?

Již jsem byl na mnoha svatbách. Svatby obecně bych mohl rozdělit do čtyř skupin. První skupina, ta početně nejmenší, obsahuje páry, které se berou, protože se ti dva mají rádi. Jsou zamilovaní, mladí a nerozvážní. Srší z nich nadšení a láska. Svatebčané se radují, kritizují výzdobu a květiny, žvýkají svíčkovou a naivní pár si svatbu užívá, i když spíš než radost je na nich vidět stres a tréma.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří spolu již několik let žijí, mají děti, a když už teda spolu tak nějak jsou, tak se teda vezmou. Někdy je to sehraný pár, jindy stereotypní znuděná dvojice, kterou nenadchne asi už vůbec nic. Na svatbě jsou jejich přátelé také s dětmi a vlastně na té svatbě nejde ani o to, kdo si koho bere, ale kdo se postará o děti, aby tuhle neupadly, neumazaly se a podobně. Zábava se také točí okolo hlídání dětí, málokdy se tam někdo opravdu opije a popere. Obecně jsou takové svatby spíš k ničemu.

Třetí skupina svateb mi přijde ze všech nejzábavnější – homosvatba. Dva kluci, když se berou, tak jsou si kvit – nikdo není víc středem pozornosti, protože oba mívají obvykle stejný oblek. A dvě holky – také se většinou domluví, že vypadají stejně. Bohužel mnoho lidí se na takové svatby kouká skrz prsty a obvykle nemají ani moc hostů.

Když si nevěsta nebere ženicha, ale svatbu
Čtvrtá skupina svateb je však nejděsivější – když si žena bere svatbu, nikoli ženicha. A těch je vcelku hodně. Často slýchávám od svých nezadaných kamarádek, které sedí na svatbě a pozorují nevěstu: „Já budu mít takové a takové šaty a takové a takové květiny…“. Narážím na skutečnost, že dívky mají svoji vysněnou svatbu naplánovanou prakticky od dětství. Čím jsou starší a čím více svateb navštívily jako hosté, tím vymazlenější mají každý detail. Jakou barvu budou mít ubrousky, kolikapatrový budou mít dort a jaké budou mít květiny. A hlavně, jaké budou mít svatební šaty.

Jakmile tyto dívky uvidí někoho v krásných bílých šatech, okamžitě se jim v hlavě jako flashback přehraje vysněná dokonalá svatba. Některé to dotáhly do extrému – obchází svatební salóny s kamarádkami a jen tak si zkouší svatební šaty, i když vůbec nejsou zasnoubené. Svatbu mají do puntíku naplánovanou a kdo bude ženich, je už vedlejší.

Den S
Jakmile se objeví prsten s velkým kamenem na jejím prsteníčku, začíná nejlepší část jejího života – shánění květin, obíhání svatebních salonů doopravdy, psaní pozvánek… „Já se vdávám“ je slyšet častěji než „bereme se“. A pak nastane ten velký den, kdy si nevěsta obleče krásné bílé šaty, závoj posadí na luxusní drdol a vyjde před dům. Teď, po dobu jednoho dne, všichni, i náhodní kolemjdoucí, vidí, že ONA JE NEVĚSTA. Nasadila svatební uniformu. Tu, kterou v ideálním případě nasadí jen jednou za život. Teď je její velký den.

Poskakující panáček není důležitý, všichni totiž poskakují kolem nevěsty a kamarádky chválí její bílý šat, vypiplaný make-up a babky kritizují květiny a umatlané skleničky. Občas však přijde ke slovu i ženich, třeba když se ho někdo zeptá: „Berete si přítomnou slečnu Novákovou?“ a pak zase dlouho nic. Je jen módním doplňkem nevěsty, má na sobě oblek stejně jako ostatní pánové. Jen jeho žena je výjimečná, protože je jediná, kdo má na sobě ohromné bílé krajkové nesmysly, které se v běžném životě nenosí.

Co je však pravidlem na těchto svatbách – čím promyšlenější kravinky si nevěsta, její matka a kámošky naplánují, tím více se to podělá. Ubrousky nebudou mít správný odstín, fotograf uvízne v zácpě, děťátko pokydá šaty tchyně, kamarádi se opijí, než dojde k samotnému obřadu, někdy i ženich s nimi, a tak dále. Chudince dívce v bílých šatech pak zbudou jen oči pro pláč, čímž dovrší katastrofu, protože si smaže pracně vytvořený make-up. Její vysněný den se sesype jako domeček z karet a koho si to vlastně vzala, to se dozví, až si ji z těch bílých šatů milostpán vysvleče.

Nevěř ženě v bílém, že se nechce vdávat
Nechápu tu moc bílých šatů, ale na vlastní oči jsem se přesvědčil, že v hloubi srdce každé ženy doutná touha po svatbě. Snad každá sní o tom, že si jednou obleče svatební šaty – a která říká, že nesní, ta o tom ještě neví. Touhu po svatbě pak vyvolá zamilovanost, biologické hodiny, ale také samotná přítomnost na svatbě nebo diskuse o ní.

Pro tento článek jsem se rozhodl s kamarádkou vyfotit několik svatebních šatů ve svatebním salonu. Zadaná je asi půl roku a než ho potkala, tvrdila, že se NIKDY vdávat nebude. Nedávno se prokecla, že kdyby ji požádal o ruku, možná by o svatbě začala uvažovat. Pak jsme šli do salonu a jakmile si oblékla první šaty za účelem fotografií, začala si zkoušení užívat. Už se těšila, až si vyzkouší další. U třetích zapomněla, že si je vlastně zkouší, abychom je vyfotili, a u šestých šatů již byla rozhodnuta, že až ji přítel požádá o ruku, což bude určitě velmi brzy, tak si na svatební den oblékne šaty číslo 2. Během focení mu poslala tři MMS zprávy, jak vypadá ve svatebních šatech, a pak si fotografie umístila i na facebook – úplně jsem zíral, jak dívka, od které jsem před rokem slyšel „Nikdy se nebudu vdávat, fuj!“, najednou propadla svatebním šatům.

Naštěstí tahle kamarádka by se nevdávala, jen aby měla svatbu.

Takže pánové, dávejte si pozor, když žádáte svoji milou o ruku, jestli si chce vzít vás, nebo svůj vysněný svatební den. A holky, vzpamatujte se a nespěchejte, abyste pro tu krásu bílých šatů po zbytek života nemusely koukat na balíka v teplákách.

Ekologie, biopotraviny, globální oteplování, návrat k přírodě – to jsou témata, která nám média předhazují téměř denně. Přesycen těmito planými hesly se těším na tu pravou divočinu – divadelní hru „Prales“.

Nepůjde o eko-kampaň, ale o psychologické působení na přirozenost člověka. Hra připomene, jaké to je přestat být člověkem dneška a začít na sebe pohlížet jako na živočicha. Rovnocenného ostatním živočichům. Tvůrci se nechali inspirovat texty Bohumíra Prokůpka a knihou Davida Abrama „Vnímání a jazyk ve více než lidském světě“. Chvílemi jdou dokonce ještě dál a vy si můžete nechat svoji mysl splynout i s neživými přírodními celky, jako jsou horstva, vodstva nebo jen prosté kameny.

Snad ve svém nitru najdu zvíře, kterým v podstatě jsem. Možná porozumím šepotu větru, budu uctívat Slunce a oslavovat příchod jara, jako to dělávali naši pradávní pohanští předkové. Zapomenu na všední starosti konzumního života a aspoň na tu hodinu trvání představení se přenesu do světa přírody, třeba i do pralesa.

Prales
st 25. a čt 26. 4. 20:00
Alfred ve dvoře – Velký sál
Handa Gote research & development
připravili Tomáš Procházka, Jakub Hybler, Robert Smolík, Jan Dörner 60 min.
jazykově bezbariérové

„Všechno už bylo natočeno,“ říkají si mnozí filmoví kritici, přesvědčeni, že neobjeví nic nového. Já jsem však narazil na film, který bych v českých poměrech rozhodně nečekal. Jedná se o debut mladé filmařky Rosany Zvelebilové, odvážně se dotýkající fiktivního pornoprůmyslu, světa IT a nechybí ani konec světa.

Zní to skutečně podivně. Zprvu jsem se lekl, že se jedná o nějaké experimentální porno. Erotiku ve filmu však nečekejte. Porno je jen komodita, která způsobí celosvětový kolaps. Ale pěkně od začátku…

Film začíná jako psychologické drama. Mladý generál Error (Ronnie Nielson) je zamilovaný do slečny, která jeho lásku odmítá. Dívku kdosi pronásleduje a ona neprávem podezřívá generála Errora. Ve snaze uniknout, dívka nešťastnou náhodou zemře. Error je zdrcen a rozhodne se smrt pomstít. Neúspěšné pátrání ale násobí jeho vztek a z kladné postavy se stává záporák, který chce zničit celý svět. Samo o sobě už dost velké téma na film. Ale režisérka zde nekončí.

Mladý generál Error se rozhodne stáhnout a smazat veškeré porno. Jeho ničitelskému snažení brání ředitelka veškerého světového porna, Fame Fatale (Michaela Ondrejkovič-Marečková) – například tím, že najímá superhrdiny (například „supergynekologa“) nebo zvýší produkci porna, aby zaplnila díry na internetu. Z psychologického thrilleru se tak stává crazy komedie, ve které je porno nástroj, kterým lze ovládat svět.

Velmi kontroverzní multižánrový celovečerní debut režisérky Rosany Zvelebilové byl ihned po uvedení do kin stažen, a jelikož se jedná o velmi nízkorozpočtový film, české publikum o něm téměř neví. Rozhodně ale stojí za zhlédnutí. Znovu bude film promítán tento měsíc.

Péčko
ČR, 2011
scénář a režie Rosana Zvelebilová
kamera Jiří Janecký, Petr Janda
střih Tommy Nilsson
zvuk Ladislav Bašta
hrají Michaela Ondrejkovič-Marečková, Ronny Nilsson, Vojtěch Vevera
premiéra 28. 4. 15:00, Kino Aero

Více informací na stránkách www.peckofilm.tk

O módu se nezajímám. Ve volném čase pletu svetry a nosím jen obleky, to je vše. Paradoxně mě zaujal projekt Code:Mode. Není to módní přehlídka nafoukaného módního návrháře, kam se přijdou ukázat celebrity. Code:Mode je několikadenní akce, která se pravidelně koná už od roku 2006.

„Každý blázen se baví jinak“ a „čert vyhledává spolky“ jsou oblíbené citáty mojí babičky a v případě Code:Mode se dají použít oba naráz. Především je to setkání lidí, kteří se zabývají módou a chtějí navázat další kontakty, předvést svoji práci, inspirovat se. A také chtějí přilákat další nadšence a zasvětit je do kouzelného módního světa.

Organizátoři Code:Mode však nepořádají festival jen pro nezávislé umělce, ale hlavně pro běžné smrtelníky, jako jsem třeba já. Proto kladou důraz na doprovodný program akce, který tvoří například divadelní představení, koncerty, pouliční umělci, workshopy, dílny a různé exhibice.

Letos má ale Code:Mode novou koncepci. Z undergroundové akce se sice během let vyklubal velký festival, tentokrát se však opět uskromňuje. Přesouvá se do nového prostoru – z haly do bytového domu. Možná se tedy budu cítit spíše jako u někoho na návštěvě – vesele si zavdám s tvůrci návrhů a moje srdce zaplesá nad jejich nápaditými výtvory. Dveře budou stále otevřené, lidé budou proudit tam, zpátky a zase naopak. A až budete mít proudění na besedě dost, vyběhněte na ulici před dům a do parku. Tam se toho bude jistě dít také dost. Celý program najdete na www.codemode.cz.

CODE:MODE
Kaizlovy sady 13
19.–21. 4. 10:00–21:00,
22. 4. 10:00–18:00
70 Kč


mimo jiné na Code:Mode

TRANSGRESS.ME
www.transgress.me
Nezávislá mezinárodní platforma pro sdílení článků, blogů a výstavního prostoru. „Šíříme ideál krásy a jedinečnosti a pomáháme lidem překonávat hranice.“ Nabízí také vintage oblečení a fotoaparáty.


MAYDA
Magda Vachunová
+420 605 841 301
mayda@maydafashion.com
www.maydafashion.com
Mayda vytváří originální dámskou módu v limitovaných kolekcích. Oděvy této značky jsou charakteristické výrazným autorským potiskem.

Slovo „amatér“ neoznačuje někoho, kdo se chová neprofesionálně a odvádí špatnou práci. Amatér je člověk, který práci odvádí z lásky a je pro něj koníčkem.

V České republice žije nespočet takových lidí – truhláři, módní návrháři, modeláři, divadelníci, fotografové, ale i stovky filmařů. A s rozvojem techniky může být filmařem prakticky kdokoli, kdo má kameru, mobil, foťák nebo počítač.

„Amatérský“ neznamená nudný
Předsudky jsou však někdy silnější než reálný pohled na věc, a proto mnoho lidí u filmu s nálepkou „amatérský“ rovnou očekává nekvalitní a nudný zážitek. Sám jsem dříve také neprofesionální režiséry, herce a jim podobné odsuzoval. Pak jsem se ale náhodou ocitl na několika soutěžích nekomerčního filmu, objevil pár kousků na internetu, a dokonce se zúčastnil natáčení. Ano, je pravda, že se tam dobře bavil celý štáb. Výsledky jsou často ale také nápadité a překvapivé. Troufám si říct, že všichni profesionální filmaři začínali jako amatéři. A mnohé nekomerční filmy dokonce předčí ty profesionální.

Začínající filmaři zatím nemají mnoho možností, jak se prezentovat v záplavě komerčních filmů. Jediné kino, které se nebojí uvést amatérské snímky v sále pro platící publikum, je Aero. Proto si někteří tvůrci musí své projekce plánovat a organizovat sami – například František Vaculík po dokončení filmu obvykle uspořádá premiéru spojenou s besedou s autory a koncertem kapely, která se na tvorbě filmu podílela. Rosana Zvelebilová zase pořádá projekci vždy jednou za rok – 18. ledna – a prezentuje všechny filmy, které za předchozí rok vznikly. Každý měsíc se koná akce „Underfilm“ v kavárně Standard v Praze, kam mohou přinést tvůrci svá čerstvá díla a společně se na ně podívat a popovídat si o nich s ostatními tvůrci.

Další možností pro tvůrce jsou soutěže nekomerčního filmu – například „PAF“ slaví již 21. ročník, „Mladá kamera“ v Uničově

38. ročník, „HAF“ v Tanvaldu 43. ročník a celostátní soutěž „Český Videosalon“ dokonce 59. ročník. Přihlásit se může každý, bohužel popularita soutěží klesá a na projekcích jsou v řadách publika vidět hlavně autoři filmů a jejich přátelé.

Internet, země zaslíbená
Prostorem pro vlastní prezentaci je dnes zejména internet. Kanál na YouTube má téměř každý autor, amatérskému filmu se věnují také servery filmdat.cz nebo amatfilm.cz, který dokonce vydává měsíční zpravodajství o nekomerční filmové scéně. Nově i portál CSFD.cz přidal možnost hodnotit amatérské filmy.

Zajímá ale vůbec dnešní „informačně zahlcenou“ společnost tvorba začínajících režisérů, herců a kameramanů? Přijďte se přesvědčit na nějakou soutěž či projekci takových filmů, možná budete příjemně překvapeni. Možná náhodou narazíte na film, který dělal váš kamarád. Tvůrci amatérských filmů nepotřebují peníze, chtějí hlavně pozornost. Divácký ohlas je pro ně motivací. A cena na některé ze soutěží příjemným pohlazením po duši.


Projekce amatérských filmů v nejbližší době:

Klapka, Kladno
10. 3. 2012
klapka.osklaxon.cz

Mladá kamera
Uničov
22.–24. 3. 2012
www.filmdat.cz/souteze.php?detail=306

PAF
Praha
5.–7. 4. 2012
www.paf.cz

Celostátní soutěž NFT ČR Český Videosalon
Ústí nad Orlicí
15.–16. 6. 2012
www.filmdat.cz/souteze.php?detail=354

Jako blesk z čistého nebe se mi zjevilo na Facebooku pozvání na událost (což jsem nečekal, protože mě nikdy nikdo nikam nezve) – na tajnou předpremiéru filmu Labyrint. Konala se den před jeho oficiální premiérou. Hodně jsem o filmu slyšel a skutečně jsem se těšil, že na něj po premiéře půjdu, tajemné pozvání mi však připadalo jako znamení, a proto jsem se na předpremiéru vypravil.

Projekci se podařilo utajit velmi dobře. Tak dobře, že by přítomní diváci stěží naplnili dvě řady kina. Být na hororu v kině téměř sám, to není nic pro slabší povahy. Pak mi došlo, co je účelem předpremiéry – stal jsem se součástí velmi krutého experimentu, ve kterém se tvůrci filmu pokoušeli na malém vzorku diváků vyzkoušet, jestli nemá samotný film vražedné účinky a mysterióznost nám nevstoupí do hlavy natolik, že se z nás stanou vraždící bestie. Protože kdyby tomu tak bylo, pak je snazší zfackovat 30 diváků než stovky lidí na oficiální premiéře filmu.

Naštěstí se nikdo po skončení filmu nezbláznil (i když trvalo pár minut, než po skončení rozsvítili v sále, což téměř vyvolalo paniku), avšak nadále se děsím, zda se přece jen nezblázním. Pak bych se spolu s dalšími diváky filmu vrhl do katakomb staré Prahy, abych objevil tajemství podivného Labyrintu nebo abych si mohl jen tak povraždit pár komparzistů. Třeba z toho bude nový zážitkový sport, který dáme šéfovi k narozeninám – vlézt do temných katakomb a zabíjet, což shledávám zábavnějším než paintball. Já už si pořizuji fidlátka hlavního monstra – dlouhé nabroušené drápy. Jsou praktické a zábavné.

Labyrint
ČR, 2012, 93 min.
režie Tomáš Houška
hrají Lucie Vondráčková, Martin Zbrožek, Jan Zadražil, Mary Coronado, David Steigerwald
premiéra 12. 1.
tajná projekce 11. 1. v kině Lucerna

Co bylo vysláno do éteru, zpátky nevezmeš ani párem volů. A proto, když slyším hudbu v restauraci, ve výtahu nebo v obřadní síni, chci mít jistotu, že umělci dostávají mé peníze. Bohužel, stejně jako v té tramvaji se dá jet načerno, tak i hudba se dá poslouchat nelegálně. V jakém to žijeme světě? Lidé si ani neuvědomují, že se dopouštějí krádeže, když si stáhnou z internetu skladby do svého mp3 přehrávače, když pouštějí televizor ve svém baru, aniž by za to odváděli poplatky, nebo když si kopírují DVD s filmem.

Kvalita má svou cenu
Vžijte se do kůže chudáka skladatele, který se po nocích dře nad novou písničkou, a vy si ji pak stáhnete zadarmo, místo abyste si koupili CD. Naštěstí je tu organizace, která tohle všechno řeší a která umělce doslova chrání. Jmenuje se Ochranný svaz autorský, známý také jako OSA. Nebýt OSA, již bychom neměli šanci slyšet dobrou a kvalitní hudbu, protože ti praví umělci by přišli na buben. Nebýt OSA, zlí provozovatelé barů, restaurací a hotelů by těžili z práce druhých tím, že by zdarma používali jejich dílo jako podkres k marketingovým tahům, jako zpříjemnění atmosféry na recepci a podobně.

Jak by bylo chudákovi českému slavíkovi, který by se denně slyšel v rádiu, jeho písně denně hrály kapely na zábavách a mladí lidé poslouchali mp3 přehrávače právě s jeho písní – a nikdo z nich by mu nedal ani korunu. Jistě by ho to tak demotivovalo, že by přestal tvořit. OSA to ale vyřeší – podělí umělce podle toho, jak často se v našem českém éteru jejich skladby objeví. Často může umělec sám dopomoct jeho uvedení v éteru tím, že si místečko v playlistu rádia předplatí. Tím se oddělí zrno od plev – mladí amatéři a rádoby hvězdičky, kteří vytvoří jednu dobrou písničku za život, nemají peníze na to, aby je v rádiích hráli, a proto ani nedostanou peníze na další tvorbu. Vydrží jen ti opravdu dobří a zajetí autoři.

Vláda autorského práva
Umělci – skladatelé, textaři, nakladatelé, nebo dokonce jejich potomci – mají jistotu, že díky OSA nepřijdou o své výdělky. OSA hlídá všechny a spravedlivě jim to naúčtuje. Rádia, bary, restaurace, kluby, obřadní síně, obchody, hotely, koupaliště, tělocvičny, svatební kameramany, výrobce her a hraček, prodejce nosičů a vypalovaček…

Pro internetová rádia platí to samé jako pro běžná rádia – dle četnosti uvedení autora dostane autor odměnu. Dále OSA účtuje za veřejnou produkci hudby – na plese, při svatbě, od DJ v klubu, při divadelním představení. Platit musí i provozovatelé restaurací za televizor nebo rádio – nemusí ani hrát, stačí, když tam je. Provozovatelé hotelů tedy platí za každý televizor na každém pokoji. Autodopravci zase platí za to, že vám zpříjemní jízdu autobusem – nebo si pouštějí rádio jen pro sebe a vy ho náhodou slyšíte.

Nemusíte se obávat ani při objednávce kameramana na svou rodinnou oslavu, svatbu či maturitní ples – i oni odvádějí pravidelně OSA peníze za to, že je ve vašem videu slyšet hudba – a to ani nemusí být přidaná střihačem jako podklad k videu, stačí jediná skladba při obřadu hrající v síni. Stejně tak vaše cvičitelka Zumby odvádí pravidelně OSA koruny za předcvičování na hudbu, a dokonce platí OSA i škola, když žáčkům pouští melodii místo zvonění.

A nakonec nezapomínejme na samotné nosiče. Kdepak ty řeči o presumpci neviny – určitě jste každý někdy vypálil CD nebo DVD, zkopíroval písničky do mp3 přehrávače a tak dále. K čemu jinému by také CD a DVD byla? Pochybuji, že na CD zálohujete vlastní data z počítače a na DVD vypalujete video, které jste sami vytvořili. Všechno je ukradené. A to OSA naštěstí také řeší – z každého zakoupeného nosiče odvádíte takzvanou „pirátskou daň“, neboli poplatek, který aspoň trochu uhradí umělcům škodu za to, že jste sprostí zloději.

Hlavně legálně
Nehodlám jezdit výtahem hotelů a poslouchat oblíbenou melodii s vědomím, že hoteliéři sprostě využili skladbu ke svým marketingovým manipulacím nelegálně. Nechci sledovat televizi v restauraci, která očividně zvyšuje provozovatelům příjmy a ti nedají OSA ani korunu. A kdo si neváží umění, na toho bych hnal exekutory – už tak jsou desetitisícové pokuty za neplacení OSA dost mírné. A neznalost zákona neomlouvá.

Nechci být zloděj a díky OSA – organizaci pro ochranu autorských práv (ale i jiným organizacím, jako Dilia, Intergram) – si můžu být jist, že až se nechám opět vynést do své oblíbené „Galaxie přání“, že to nebude načerno.

Filmové a divadelní kostýmy jsou druh umění, který dotváří celkový dojem z představení nebo filmu. Galerie AzeReT představuje návrhářku významných kostýmů Šárku Hejnovou-Svobodovou.

Šárka Hejnová-Svobodová působila například v Národním divadle, Laterně magice, ale i v zahraničních divadlech – v Sydney Opera House nebo Metropolitan Opera, New York. Stejně tak se její kostýmy objevovaly ve filmech z produkce studia Barrandov a České televize. Spolupracovala s významnými divadelními i filmovými režiséry – Jurajem Jakubiskem, Věrou Chytilovou a dalšími.

13. prosince se konala slavnostní vernisáž výstavy kostýmů, rekvizit, ale i uměleckých mozaik, doplněná baletním vystoupením. Netradiční mozaiky jsou kombinací keramických, dřevěných a břidlicových prvků, často nesou motivy postav a podle mého názoru byly hodně inspirované divadelními postavami.

Galerie AzeReT nabízí umělcům příjemné útočiště naplněné pozitivní energií, která následně působí i na návštěvníky výstav. Je to místo setkání významných osobností, přátel a lidí působících na české umělecké scéně bez ohledu na jejich obor. Při jedné vernisáži se mi podařilo setkat se se zajímavými lidmi, prohlédnout si kostýmy, galerii mozaik a užít si baletní vystoupení.

Ak. mal. Šárka Hejnová-Svobodová
AzeReT ART Galerie
Ondříčkova 20, Praha 3 – Vinohrady
Otevřeno po telefonické domluvě
http://www.galerieazeret.cz/

Když hodíte žábu do vroucí vody, lekne se a vyskočí. Sedí-li ve studené, kterou postupně dovedete k varu, nechá se uvařit zaživa. Aneb lidi žijící v konzumu netuší, jak konzumně se chovají. Sami o sobě říkají, jak jsou štědří, uvědomělí a laskaví a konzum odsuzují. Komedie „Pan Popper a jeho tučňáci“ je toho zářným příkladem. Kapitalistického byznysmena okouzlí šestice tučňáků natolik, že (SPOILER ALERT!) se vnitřně změní, získá zpět svoji rodinu a zachrání budovu. Paradoxně je tato rádoby poučná a dobrotivá komedie bojovnicí proti konzumu zároveň tím nejkonzumnějším odpadem, který jsem viděl.

Kino Aero již osmým rokem pořádá soutěž krátkých filmů Aerokraťas. Mohou zazářit amatéři i profíci a odměnou je promítání před celovečerními filmy. Což je jedna z tradic, kterou se zaslouží zachovávat i podporovat.

Uvedení filmu před platícím publikem může být pro mnohé tvůrce zajímavou příležitostí, pro jiné jsou dostatečnou motivací i hodnotné a praktické ceny v soutěži, například kamera nebo střihačský software. Soutěží se ve třech kategoriích – Amatéři do 10 minut, Profíci do 10 minut (za profíky jsou považováni například studenti filmových škol) a nakonec Minuta film – a ocenění také získali žáci filmového workshopu pořádaného kinem Aero (Aertěk) a vítěz diváckého hlasování. Všechny soutěžní filmy byly totiž s předstihem uveřejněny na www.muvi.cz a internetoví diváci mohli hlasovat pro své favority, čímž se Aerokraťas odlišuje od ostatních soutěží krátkých filmů – při slavnostním udělování cen jsou promítány jen ty nejlepší vítězné kousky.

Dobro vždy vítězí nad zlem, neřád je potrestán, a kdo se zachová nejmorálněji, je bohatě odměněn. Nějak tak to vždy bylo v pohádkách. Ve skutečnosti to ale chodí jinak. A můj recept na spokojený život je snadný – starat se hlavně sám o sebe.

Od malička mi maminka vtloukala do hlavy morální zásady: že mám pomáhat druhým, nebýt sobecký, pomáhat slabším a tak dále. A když mám něco takového v hloubi duše zakódováno, těžko se to odnaučuje. A proč se to chci odnaučit? Protože vidím, že ti, kteří se podle těchto zásad neřídí, to mají v životě vždy lepší. Aneb s poctivostí nejdál dojdeš, ale ti nepoctiví tam budou dřív.

Sám bych rozdělil lidi na dvě skupiny. „Pomahače“ a „vycucávače“. Pomahači mají nastavená morální pravidla a těmi se řídí – počínaje poctivým kupováním jízdenek v MHD přes pomáhání různým kamarádům po šílené charitativní práce. Vycucávači jsou naopak lidé, kteří rádi parazitují na ostatních, stoupají po jejich udřených bedrech k vrcholu a mají s tím minimální práci. Kdyby se však pomahač chtěl přeorientovat na vycucávače, stálo by ho to ohromné morální úsilí.

Kupříkladu za mnou přijde krásná spolužačka a chce poradit s úkolem. Já jí nadšeně úkol vypracuji celý, a to se jí tak zalíbí, že mi přenechá úkoly ještě z dalších pěti předmětů. Místo abych se připravoval na zkoušku, pracuji na cizích úkolech – a pak uslyším jen: „Jsi blbec, učitel mi za ten úkol dal trojku, a to jenom kvůli tobě!“ A sám zkoušku neudělám, protože jsem se na ni nepřipravoval. Škodu pociťují obě strany.

Znaven po náročném dni jedu tramvají a na kritické pohledy spolucestujících zareaguji tak, že pustím starší paní sednout. Ta s remcáním: „To si jako myslíte, že jsem stará?“ usedne na moje místo a mě pak bolí strašně nohy. Pro společnost by bylo výhodnější, kdybych se já, člověk v produktivním věku, unavil méně a odvedl více užitečné práce, proč tedy platí pravidlo, že se mají senioři pouštět?

Stejně tak mi bylo trapné odbýt smutného prodavače malých plyšáčků v metru, který tak vybíral příspěvky na dětský domov. Já ale utratil peníze, které jsem měl určeny pro vlastní prožitek a prožitek, který bych za peníze získal, by se rozhodně nevyrovnal díkům prodejce a ani náhodou radosti sirotků, které ani neznám.

Společnost by byla mnohem lepší, kdyby se každý staral sám o sebe. Pomahači totiž ztrácejí svoji energii pomáháním druhým a tím brzdí sami sebe a vycucávači využívají pomahače a díky nim se posouvají dál. Na vrcholu společnosti tedy stojí ti nejméně morální lidé, kteří využívají pomahače. A snadným řešením je, aby se každý staral sám o sebe a pomáhal jenom sobě. Pak by zmizeli pomahači, kteří živí vycucávače, a hned by byla společnost vyrovnaná. Problém vzniká v okamžiku, kdy pomahač zjistí, že je jen ubohým dárcem energie, času a úsilí pro někoho, kdo mu to neoplatí – pak se jen utvrzuje v názoru, že být morální nemá význam a stane se z něj rázem vycucávač.

Takže se starejme každý sám o sebe nebo se naučme využívat druhé, protože jedině tak dosáhneme úspěchu. Brání nám však jen ta zlá morálka.

Prvním baletem, který byl natočen technologií 3D, je příběh o dívce Giselle, která se po smrti stane vílou. Představení bylo zaznamenáno ve významném ruském Mariinském divadle a v hlavních rolích tančili Natálie Osipová a Leonid Sarafanov, jedni z nejlepších baletních mistrů současnosti.

Záznam ve 3D není jen zoufalou snahou přinést kvalitní balet obyčejným lidem, ale také novou formou baletu jako takového. Nevýhodou divadla je, že divák usazen na jedno stálé místo má po celé představení pohled na scénu jen z jednoho úhlu, zatímco v záznamu se střídají záběry v detailech (v případě Giselle zabírají tyto záběry celé postavy) se záběry v celcích (celé pódium) a velkých celcích (celé divadlo). Proto divák v kině vidí výraz v tváři hlavní hrdinky, aniž by musel používat kukátko, a v dalším střihu uvidí celou taneční kreaci padesáti tanečnic.

Podobné záznamy představení, oper a baletů – například ze státní opery v New Yorku – jsou již běžnou záležitostí, včetně přímých přenosů z těchto akcí. 3D projekce nabízí ale i třetí rozměr tance a vtáhne diváka do děje.

Jedinou nevýhodou baletu v kině je, že se nejedná o tak významnou událost, na které bych mohl vyvětrat frak a cylindr a závidět lidem v lóži. Stačí jen dojít do jednoho z kin Aerofilms a nasadit polarizační brýle.

„Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest.“ Karel Čapek na výstavě galerie Vernon Tauromaquia, tváří v tvář býku, kterou můžete vidět v Obecním domě.

Býčí zápas je ústředním motivem celé výstavy a býk je zde zobrazován jako symbol moci, živočišné síly, boj s ním pak jako odvážný a velmi riskantní, avšak ušlechtilý čin.

Když se řekne „zápas s býkem“, vybaví se mi klasická španělská korida. Význam je však hlubší – může symbolizovat boj proti vyšší síle, proti životu v bídě a chudobě, boj proti utrpení doby. Proto se takovým tématem zabývali i ti největší umělci jako Pablo Picasso, Salvador Dalí, Francisco Goya, ale i čeští Emil Filla a Karel Čapek.

Výstava není zaměřena jen na kresby a malby, ale také plastiky a keramiku, zapůjčené z českých i světových galerií. Navštívit ji můžete až do 9. dubna 2012 ve Výstavním sále Obecního domu na náměstí Republiky v Praze.