Hradec Králové se už po dvaadvacáté během pěti říjnových dní rozezní jazzem – v klasických hudebních sálech i na méně posluchačsky obvyklých místech. Mezinárodní festival Jazz jde městem / Jazz Goes to Town se letos koná od 18. do 22. října a opět vedle sebe představí špičkové tuzemské i zahraniční umělce, nové jazzové projekty i začínající hudebníky.

Mezi nejočekávanější vystupující letošního programu budou patřit koncerty umělců, kteří vystoupí v České republice premiérově právě na JGTT. Mezi ně patří hvězda současné britské jazzové scény, kvartet Sons Of Kemet, nizozemský bigband New Rotterdam Jazz Orchestra s virtuózním kytaristou Antonem Goudsmitem, mezinárodní kvartet Made To Break amerického saxofonisty Kena Vandermarka a mezinárodní trio hvězdy světové freejazzové scény, saxofonisty Petera Brötzmanna. Další lahůdkou, která bude k vidění pouze v Hradci Králové, bude švýcarský sextet Hildegard Lernt Fliegen v čele s fenomenálním vokalistou Andreasem Schaererem.

Festival rovněž nabídne i několik mezinárodních projektů, na nichž se podílí tuzemští hudebníci. Sem se řadí koncert norsko-českého kvartetu NOCZ se světově respektovanou zpěvačkou a houslistkou Ivou Bittovou a vystoupení hvězdy skandinávského jazzového vokálu Live Foyn Friis s česko-norským kvartetem. Zahraniční část programu tvoří i americko-polské trio Mike Parker’s Trio Theory a slovenští Talent Transport.

Z české scény se představí nový kvintet renomovaného kontrabasisty Jaromíra Honzáka, trio Between The Lines saxofonisty Pavla Hrubého, unikátní projekt Michala Wróblewského, na němž se podílí jeho kvartet E Converso a smyčcový Kvintesence Quartet. Sakrální prostor Sboru kněze Ambrože rozezní sólový koncert pro marimbu, perkuse a hlas v Čechách usazené francouzské perkusistky Cécile Boiffin.

Vstupenky kupujte v síti Ticketstream. º

Jazz ve všech jeho podobách rozezní v pěti říjnových dnech klasické hudební sály i méně posluchačsky obvyklá místa Hradce Králové. Mezinárodní festival Jazz jde městem / Jazz Goes to Town, který se letos uskuteční od 18. do 22. října, vedle sebe představí špičkové tuzemské i zahraniční umělce, nové jazzové projekty i začínající hudebníky.

Rozmanitost jazzových stylů, fúze s dalšími uměleckými obory a tematicky zaměřeným doprovodným programem jsou tím, co činí podzimní atmosféru v Hradci Králové něčím neopakovatelným a přitažlivým.

Festival se snaží o vytvoření prostoru pro opakované setkávání umělců, především pak hudebníků, a co možná nejširší veřejnosti. Navrací se ke své původní myšlence zprostředkovávat jedinečná a bezprostřední setkání umělce s divákem nejen na velkých scénách, ale i v kavárnách, restauracích či hudebních klubech, v jejichž přívětivé atmosféře kdysi jazz vyrůstal.

Letošní ročník láká na několik zajímavých jmen. Vystoupí například hvězda skandinávského jazzového vokálu 21. století a miláček hudebních kritiků, mladá zpěvačka Live F. Friis, švýcarský sextet Hildebrandt Lernt Fliegen v čele s fenomenálním zpěvákem a beatboxerem Andreasem Schaerem, ojedinělý komorní jazzový projekt Between The Lines – trojice předních osobností tuzemského současného jazzu s přesahy do vážné hudby, improvizace i worldmusic – či norsko-české kvarteto NOCZ se světově respektovanou houslistkou, zpěvačkou a skladatelkou Ivou Bittovou. Vyvrcholením celého festivalu bude koncert britské jazzové superstar současnosti, která navrací jazz k jeho africkým kořenům. Poprvé v ČR vystoupí Sons of Kemet v unikátním industriálním prostoru bývalé autodílny, v objektu Novákových garáží, který bude pro veřejnost zpřístupněn pouze pro tuto příležitost. º


Jazz Goes to Town / Jazz jde městem
Hradec Králové (různá místa)
18.—22. 10.

Královéhradecký Open Air Program se blíží. Od 17. do 26. června opět oživí festivalovou atmosférou celé město.

Open Air Program se stal tradicí města a každoročně koncem června vynáší nudu a šeď za jeho brány a vnáší život a novou energii do královéhradeckých ulic. Letošní Open Air Program už poněkolikáté přivítá známé soubory. Vosto5 uvedou své nové představení Proton i jejich klasiku Stand’artní kabaret, Geisslers Hofcomoedianten představí inscenaci Láska ke třem pomerančům a Já jsem Krabat. Opět vystoupí Depresivní děti touží po penězích, Oldstars, UMSKUP, Divadlo D21, Služebníci lorda Alfreda, Športniki nebo Divadlo Spektákl. Nově se na festivalu představí Filip Teller se svou divadelní talk show „Tell or show“ či zahrají a zazpívají Olats Otesoc.

Již tradičně festival nabízí i množství hudebních vystoupení rozmanitých žánrů. Hlavní fokus dramaturgie je zaměřen na novou a nezávislou scénu a její propojení se světem divadla, filmu i výtvarného a vizuálního umění. Láká tak na polské elektronické šamany RSS B0YS či výkvět české hudební scény, který reprezentuje Monika Načeva ve svém novém projektu Průvan v hlavě, brněnské Květy, krautrockoví B4, přísliby do budoucnosti Orient nebo +-0. Součástí festivalu bude i Radio Wave live session, která rozezní kostel sv. Jana Nepomuckého vystoupením japonského zvukového mága Asuny společně s Gurun Gurun a Stanislavem Abrahámem. º


Open Air Program
www.openairprogram.cz
17.—26. 6. • Hradec Králové

Hradec Králové i letos ožije divadlem a festivalovou atmosférou v centru města. 17. ročník Open Air Programu se koná od 17. do 26. června a opět zve diváky na nabitý program. Nejen divadlo, ale i hudba, tanec a výtvarné umění zaplní královéhradecké ulice, atria, náměstí a další venkovní prostory.

Open Air Program Hradec Králové je od roku 2000 tradiční součástí Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů a společně utváří ojedinělou pulzující událost reflektující bohatý průřez aktuálního tuzemského i evropského kulturního dění. Na 20 scénách pod širým nebem se v historickém centru odehraje na 200 uměleckých produkcí. Letošní Open Air Program přivítá poloprofesionální, absolventské a nezávislé divadelní soubory. Krom toho však již tradičně zamíří do Hradce i známé soubory jako Vosto5, Divadlo D21, Bufet, UMSKUP, Športniki, Depresivní děti touží po penězích nebo Geisslers Hofcomoedianten. Velký prostor je rovněž přenechán studentům DAMU a JAMU. V letošním ročníku budou zastoupena představení víceméně ze všech koutů republiky – od Karlových Varů až po Ostravu.

Blížící se festival podtrhne myšlenku odrážející se v jeho samotném názvu (Open Air Program) a ponese se tak v duchu otevřenosti a volnosti – návštěvníci se proto budou moci denně těšit na pouliční představení. Desetidenní divadelní fiesta tematicky započne slavnostním průvodem, do kterého se mohou zapojit jak umělci, tak i diváci. Přidejte se a nadýchněte se čerstvého vzduchu s nimi! º


Open Air Program
www.openairprogram.cz
17.—26. 6. • Hradec Králové

„Temný oblak noci poodhalí stříbrný svůj lem.“ S tímto mottem, vypůjčeným od anglického barokního básníka Johna Miltona, slaví Národní galerie v Praze 25. výročí proslulé Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Výstava Silver Lining není typická skupinová přehlídka. Je to spíše detailně zaměřená asambláž fragmentů zahrnující jak nově vzniklá díla, tak díla přetvořená či upravená pro dané místo v duchu site-specific. Výstava laureátů nejprestižnější české umělecké ceny si klade řadu otázek, jež se kriticky staví k hodnotícím mechanismům ceny, poukazují na její udržitelnost a vyzdvihují roli, kterou sehrála v procesu psaní nedávné historie současného (českého) umění.

Výstava, doprovázená krátkými příběhy hlavních osobností Ceny Jindřicha Chalupeckého – zakladatelů, členů poroty, podporovatelů a sponzorů –, se stává polemickým prostorem, polyfonní sbírkou hybridních předmětů, která zkoumá, „jak je důležité míti cenu“. Vedle traumatu nenaplněných ambicí tak přináší i „okamžiky prozření“ a jako taková je, či se spíše zoufale snaží být, vyjádřením naděje a optimismu. Všechno zlé je pro něco dobré – „Every cloud has a silver lining“. º


Silver Lining – 25. výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého
Národní galerie v Praze, Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
30. 9.—17. 1. • vstup zdarma

Na české režisérské scéně se s celovečerním česko-německým debutem objevuje nadějná osobnost – Štěpán Altrichter se snímkem Schmitke.

Život berlínského padesátníka Julia Schmitkeho (Peter Kurth) je jednotvárný. Žije sám, občas ho navštíví jeho dcera, bydlí v panelákovém bytě a každý den vstává s povinností dostavit se do práce. Již několikátým rokem působí ve firmě zabývající se výrobou vrtulí, větráků a větrných elektráren. Den co den prožívá každodenní rutinu, která je však z ničeho nic narušena neočekávanou pracovní cestou. Musí se svým mladším a neustále nesoustředěným kolegou odjet do Krušných hor, kde se u vesnice Chřmelava rozbila jedna z větrných elektráren a Schmitke má za úkol ji opravit.

Mysteriózní komedie Štěpána Altrichtera je na české filmové scéně něčím výjimečným, jelikož na podobný příběh u nás diváci jen tak nenarazí. Vyhořelý německý padesátník, který se na své služební cestě v Sudetách připlete k tajemnému dobrodružství, zažívá plno bizarností, bloudění po lesích, ale i pátrání po ztraceném kolegovi. K tomu mu navíc vysloužilá vrtule větrné elektrárny neustále dělá naschvály a kvůli skřípavým zvukům je slyšet po celém okolí. Schmitke tak spíše připomíná skandinávsky laděné snímky nežli ty české.

Tvůrci jako by ani nechtěli, aby diváci k filmu přistupovali racionálně, ale aby v něm hledali mnohoznačnost a snažili se nad ním více zamyslet. Snímek je plný náznaků, skrytých významů a mysteriózních scén. I samotné postavy, které filmem prostupují, s sebou nesou mnoho otázek.

Například jakožto protiklad Schmitkeho, rezignovaného a zmateného inženýra, se tu představuje místní ostřílená top-manažerka (Helena Dvořáková) mluvící plynně německy, která se do krušnohorského prostředí téměř nehodí. Až člověka napadne, zda nemůže jít o ducha mrtvé šlechtičny, jejíž příběh ona sama ve filmu vypráví. Během hodinu a půl dlouhého snímku se objevují i další obskurní postavy. Tajemný geolog (Petr Vršek) se vždy objeví ve správnou chvíli, ovšem stejně tak mizí v ty nesprávné. Navíc pokaždé vypráví příběhy, které Schmitkeho zneklidňují.

Hlavní roli ale s trochou představivosti může divák přiřknout i samotnému lesu, jenž je víceméně všudypřítomný. Schmitkeho les sice děsí, ale láká a fascinuje zároveň. Proto se k němu neustále vrací a díky němu nakonec nalezne duševní klid a rovnováhu.

Filmu však nejvíce dominuje práce s hudebním podkladem, který po celou stopáž uchvacuje divákovy uši. Výrazné zvuky lesa, které se skládají ze strašidelných šelestů lesního porostu, hluků i ticha, jsou kombinovány s rozléhajícím se skřípavým vrzáním rozbitých větrných turbín a dokonale tak vystihují existenciální ladění doplněné množstvím paradoxů či bizarností.

Film Schmitke vznikl jako absolventský projekt Štěpána Altrichtera na postupimské Hochschule für Film und Fernsehen a už nyní lze říci, že se řadí mezi špičku letošních tuzemských počinů. ∞


Schmitke
režie Štěpán Altrichter
Česko / Německo, 2014, 94 min.

Koncem června se v Národní galerii v Praze otevřela druhá kapitola Prostoru pro pohyblivý obraz, dlouhodobého projektu kurátorů Adama Budaka a Jena Kratochvila. Zastoupena jsou díla Haris Epaminondové, Jimmyho Roberta, Marka Geffriauda, Jesseho Jonese, Zbyňka Baladrána, Svätopluka Mikyty a Basima Magdyho.

Expozice, která představuje tvorbu z oblasti filmu, video artu či animace, nese podtitul Zatmění nevinného oka. Druhá kapitola tentokrát reflektuje příklon k etnografii a archeologii, výrazně přítomný v umělecké praxi poslední dekády. Vystavená díla nabízejí odlišný pohled na téma interpretace minulosti a schopnosti se k ní vztahovat, přetvářet ji a přepisovat tak, abychom lépe pochopili, co se odehrává s našimi vlastními životy tady a teď. Prostor navazující na první kapitolu je ohraničen architektonickými a dokumentačními doplňky Josefa Daberniga a prostorovými a grafickými intervencemi Liama Gillicka.

Spolu s Moving Image Department zahájila Národní galerie letos také projekt INTRODUCING, zaměřující se na prezentaci nejmladší umělecké generace. V dlouho nevyužívaném prezidentském salonku Veletržního paláce představil na jaře šéfkurátor Adam Budak Maxe Dvořáka z VŠUP a jeho film Jako když dýchají zdi. Aktuálně prezentuje Romanu Drdovou, studentku Nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze. Její instalace Pohled, kterou kurátorsky zaštiťuje Charlotta Kotíková, reaguje na prostor definovaný jedinečným pohledem do Malé dvorany a podtrhuje jeho často opomíjené proporční a světelné vlastnosti. º


Moving Image Department, II. kapitola: Zatmění nevinného oka – Introducing Romana Drdová. Pohled
Národní galerie v Praze, Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
26. 6.—20. 9. • vstup zdarma

Skutečný příběh o ženě, jež se rozhodla dosáhnout spravedlnosti a bojovat o dědictví, které původně náleželo její rodině. Snímek Dáma ve zlatém však mnoho českých diváků zatím neoslovil.

V hlavní roli se představuje Helen Mirren, ztělesňující postarší Američanku a zároveň rakouskou emigrantku Marii Altmann. Ta po smrti své sestry objevuje historické listiny včetně závěti její tety Adele Bloch-Bauer (Antje Traue), již zvěčnil na slavném portrétu malíř Gustav Klimt. Během druhé světové války si nacisté kromě jiného přivlastnili i tento obraz, jenž nakonec skončil v galerii Belveder a stala se z něj tzv. rakouská Mona Lisa. O mnoho desítek let později dostane Marie příležitost o obraz bojovat. Osloví proto mladého právníka Randyho, syna své kamarádky, aby jí pomohl ho získat zpět.

Přestože je příběh Marie Altmannové silným tématem, film působí převážně mdle. Dějová linie nemá spád ani větší porci dramatičnosti. Odehrává se ve dvou časových rovinách. Linie v přítomnosti, tedy v 90. letech 20. století, je právě tou bolavější patou. Scény ze soudních síní se příliš vlečou, přitom by snesly trochu oživení a větší přirozenosti. Druhou linií jsou flashbacky do minulosti, zaměřující se na Mariino mládí a její útěk s manželem z Vídně do Spojených států. Napínavé a dějově silné scény alespoň částečně vyvažují celkové tempo filmu a dodávají mu zpracováním retrospektivních záběrů i estetický prvek.

Snímek zachraňují i výborné herecké výkony, jimž s přehledem kraluje Helen Mirren. Dokáže nenásilně přeskakovat od vzteku ke smutku či nezájmu. Umí pobavit v konverzacích s o mnoho let mladším právníkem Randym, dojmout i inspirovat. Zahanben ale nemusí být ani Ryan Raynolds v roli Randyho. Proměna z nezkušeného a vyplašeného právníka v odhodlaného a cílevědomého muže působí v jeho podání překvapivě přirozeně, a nikoliv jako otřepané klišé.

Ačkoli jde o film podle skutečného příběhu, tvůrci si přesto pár věcí přikrášlili. Jejich očividným záměrem bylo všeobecné uznání hlavních postav i jejich počínání publikem. Divákovi ale nemůže ujít, že motivace k získání obrazu přece jen nejspíš nebyla tak ryzí, jak je prezentováno. Nicméně snímek sám o sobě za zhlédnutí stojí, morální závěry si z něj pak každý může udělat sám. ∞


Dáma ve zlatém
režie Simon Curtis
USA / Velká Británie, 2015, 110 min.

Poklady staré Asie, současné umění, design a vůně květin. To vše nabízí palác Kinských Národní galerie v Praze v rámci výstavního projektu Skrytá řeč rostlin. Jednotícím tématem, které prostupuje napříč časem i formou, je rostlinná symbolika a florální motivy v asijském umění.

Klasická asijská umělecká díla vstupují do zajímavých a často překvapivých dialogů se současným uměním a designem. Tradiční rostlinné motivy a jejich nejrůznější podoby jsou k vidění na široké škále materiálů – od textilu, laku, kovu a porcelánu k papíru. Převažují dekorativní a užitkové předměty, na jejichž ploše se rozehrává bohatá a mnohovrstevnatá rostlinná symbolika.

Umělecké intervence současných českých, slovenských a asijských autorů se inspirují vizuální stránkou či ikonografickými podobami tradičních florálních motivů. Zastoupena jsou média od video artu a animované tvorby přes instalace a fotografii až po klasické médium malby. Mezi vystavující patří fotograf Jiří Thýn, slovenská multimediální umělkyně Denisa Lehocká nebo Lucia Sceranková, loňská finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého. Za pozornost stojí krátké japonské animované filmy ze školy předního nezávislého animátora Kodžiho Jamamury z prestižní Tokyo University of Arts.

Tradiční asijská umělecká díla jsou konfrontována také se současnou tvorbou mladých oděvních designérů a předních tvůrců z oblasti autorského šperku. Do projektu se zapojily výrazné osobnosti mladé a střední generace šperkařů, včetně laureátů Czech Grand Design – studií Zorya a Blueberries Jewelry. º


Skrytá řeč rostlin. Florální symbolika v asijském umění a její odraz
v současném umění a designu
Národní galerie v Praze, palác Kinských (Staroměstské náměstí 12, Praha 1)
12. 6.—3. 1. • 100 / 50 Kč

Od 19. do 28. června ožije Hradec Králové festivalovým ruchem. Již 16. ročník Open Air Programu Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů obsáhne kromě hlavního divadelního programu také ten hudební, taneční i výtvarný. Na deset dní zaplní hradecké ulice, sady, atria a náměstí.

Open Air Program se stal tradicí města a každoročně koncem června vynáší nudu a šeď za jeho brány a vnáší život a novou energii do královéhradeckých ulic. Nejen proto je leitmotivem nadcházejícího ročníku folklor ulice.

Letošní OAP už poněkolikáté přivítá známé soubory. Vosto5 zahrají Souboj titánků a Stand’artní kabaret, Geisslers Hofcomoedianten představí inscenaci Valdštejn a Dvě komedie v komedii. Opět vystoupí Divadlo La’My, OLDstars, UMSKUP, Divadlo D21 nebo Divadlo koňa a motora. Poprvé se na festivale objeví experimentální divadelní platforma Off Národ, improvizační trio IMPRA, Divadlo Spektákl či Eva Rysová a spol. s mezinárodně uznávanou inscenací Šest miliard Sluncí.

Aby toho nebylo málo, hudební program opět nabídne to nejlepší z tuzemské i mezinárodní hudební scény. Alternativní raper Astronautalis společně s psychedelickou taneční úderkou HUJO a brooklynskými indie rockovými Celestial Shore budou reprezentovat zámořskou nezávislou scénu. Z českých řad pak zahraje osobitá písničkářka Nikola Mucha s kapelou či legenda festivalových večírků Ventolin. º

Příběh podle skutečné události o ženě, která prochází po smrti své matky psychickým vyčerpáním a životní krizí. Každý, kdo měl v životě pocit, že musí v určitém momentě prostě vypadnout, utéct pryč od civilizace a problémů s ní spojených, si ve filmu „Divočina“ najde své.

Reese Witherspoon v roli ženy jménem Cheryl Strayed, která se rozhodne přejít nejnáročnější stezku Spojených států, vedoucí od mexických hranic až ke kanadským. Pacific Crest Trail je dlouhá téměř tři tisíce mil a člověk má během tak dlouhé pouti spoustu času na přemýšlení a poznávání sama sebe, svých možností. Hrdince, která se po smrti své matky ocitla ve slepé uličce, začala unikat před bolestí do světa drog a nezávazného sexu, a zraňovala tak svoje nejbližší, to přijde jako ideální způsob, jak se z bludného kruhu vymotat.

Zajímavá je forma, jíž je příběh vyprávěn. Skládá se ze dvou rovin. Tou první je současnost představující dlouhou pouť, druhou tvoří flashbacky do minulosti, přibližující divákovi hlavní postavu a její povahu předtím, než se odhodlala odejít. A tak po několika záblescích film postupně odhaluje příčiny potřeby utéct pryč od svého dosavadního života. Díky těmto úryvkům z uplynulých let se představuje i postava matky, již ztvárnila Laura Dern (stejně jako Reese Witherspoon rovněž za svoji roli nominovaná na Oscara). Ta měla na svou dceru velký vliv. Naučila ji neztrácet optimismus a mít neustálou chuť do života. A Cheryl v sobě tyto vlastnosti při své pouti znovu objevuje.

Divočina je nejen uchvacujícím cestopisem plným záběrů přírodních scenérií, ale i příběhem o hledání nového smyslu života jedné mladé ženy. Režisér Jean-Marc Vallée (Klub poslední naděje) dokázal tyto dvě linky dokonale propojit. Celým filmem nechal znít oblíbenou melodii té skutečné Cheryl (od Simona a Garfunkela), a tím dokreslil už tak neobyčejnou atmosféru. Nelítostná divočina vtáhne divákovu pozornost a ponechá si ji až do konce. Snímek nepřichází s ničím výjimečným, je právě až příliš přirozený, ničím se nesnaží zalíbit se, chce pouze kvalitně odvyprávět jeden zajímavý životní příběh. A to ho, podle mého, dělá výjimečným. ∞


Divočina (Wild)
režie Jean-Marc Vallée
USA, 2014, 115 min.

Film, který letos získal sedm Českých lvů. Zároveň i první český celovečerní snímek promítaný po šestnácti letech na festivalu v Cannes. Čím si zaslouží Cesta ven pozornost v takovém měřítku?

Režisér Petr Václav se po několikaleté odmlce vrátil k romskému tématu, jemuž se věnoval už ve filmu Marian. Tentokrát se v hlavní roli objevuje pár, Žaneta (Klaudia Dudová) a David (David Ištok), žijící v paneláku v Ostravě. Žaneta si chce najít práci, aby mohla výdělkem splatit dluhy, které její přítel nadělal. Ale práci ne a ne najít. Ocitá se na nějakou dobu v nekonečném kruhu, jelikož ihned po škole šla na mateřskou, nemá žádnou praxi a teď ji bez ní nikam nevezmou. Ale když ji nikam nevezmou, nezíská požadovanou praxi… Nakonec zastaví svůj majetek a od Davida odchází. Nejprve přespává i se svým dítětem a sestrou u otce, kde jich je v jednom dvoupokojovém bytě sedm, a poté na ubytovně, kde se střetává v hádce s majitelem, nedodržujícím hygienické předpisy.

Vůbec tedy nerozumím Českému lvu za hlavní ženskou roli. Klaudia Dudová je amatérská herečka, pro roli byla vybrána režisérem při prozkoumávání lokací. Byla tedy obsazena bez jakékoli herecké průpravy a několikrát bylo i zmíněno, že nic nehrála, pouze se chovala přirozeně. Proč tedy ocenění za herecký výkon?
Ačkoliv byla Cesta ven mnohokrát chválena za její objektivnost, nemohu s tím souhlasit. Přestože se Petr Václav snažil natočit současné problémy romské menšiny otevřeně a nestranně, nepovedlo se mu to. Snímek působí příliš idealisticky. Hlavní hrdinka je zde vykreslena jako ta správná, snažící se přizpůsobit, odvážná a pracovitá. Chce se oprostit od svého dosavadního života a bojuje s předsudky vlastní rodiny i cizích lidí. Postavy jsou až příliš typizované.

Čím si tedy vysvětluji, že se jedná o film, který byl v letošním roce nejúspěšnější jak pro české filmové kritiky, tak i v rámci ocenění Český lev? Popravdě řečeno – nemám tušení. Můžu jen odhadovat. Cesta ven má totiž v české kinematografii víceméně solitérní postavení. Nejenže se věnuje romské tématice a mapuje život na okraji společnosti, ale také zachycuje v hlavních rolích protagonisty, kteří to nehrají, nýbrž žijí, procházejí si tím totiž i v jejich reálném životě.

Snahu o film, který obsáhne co nejobšírněji romskou tématiku a nebude se podbízet, pokazila především jeho kouskovitost. Přestože ale nesplnil má očekávání, naplnil nakonec alespoň z části svůj záměr. ∞

Cesta ven
režie Petr Václav
ČR / Francie, 2014, 103 min.

Společně s filmy Chlapectví a Teorie všeho patřil k favoritům letošních Oscarů. Film o touze po sebeuznání by rozhodně patřil k největším filmovým zážitkům roku, se soškami i bez. Nakonec dokázal obhájit čtyři kategorie a stal se filmem roku.

Mexický režisér Alejandro Gonzáles Iñárritu si po slavných sociálních dramatech jako Amores Perros, Babel, 21 gramů nebo Biutiful, kde akcentuje nepřízeň osudu a chyby, které si s sebou hrdinové nesou životem, zvolil pro svůj nový film trochu jiný směr. Birdman je spíše tragikomedií plnou černého humoru.

Ve vedlejší roli se objevil Edward Norton, který představuje částečný opak Riggana. Je miláčkem divadelní kritiky i publika. Navíc to o sobě moc dobře ví a neváhá jakožto herec tvůrcům mluvit do jejich práce. Jeho sebestřednost mu dovoluje udělat pro úspěch první poslední, překonat jakoukoli hranici. Za zmínku stojí i role Rigganovi dcery ztělesněná opět výbornou Emmou Stone, která se vrátila z odvykací léčby, a neméně zajímavá role nadějné herečky, jejíž snem je vystupovat na Broadwayi, v podání Naomi Watts.

Prostřednictvím postav skládá Iñárritu dohromady film plný vášně, marnivosti, snů, výlevů, zklamání i touhy po uznání a slávě. Neopomene nastínit současný přístup médií a rýpnout si do vztahu mezi divadelními tvůrci a jejich kritiky. Terčem trefných poznámek jsou i hollywoodské hity s hlavními hrdiny v „pláštěnkách“ (Superman, X-men atd.).

Na závěr je třeba zmínit především celkovou atmosféru. Tu vytváří jak hudební podkres (povětšinou jen holý zvuk bicích), tak i scénář dokonale kombinující pomatené vnitřní monology s divadelními replikami a především samotná realizace, která působí na diváky jako jednolitá s měnícími se scénami, bez jediného střihu (ve skutečnosti jde o digitální triky, ale to na dojmu nic nemění). Iñárritu opět dokazuje, že ještě má co ukázat a že má stále čím ohromit a překvapit. ∞


Birdman
režie Alejandro González Iñárritu
USA / Francie, 2014, 119 min.

Několikátá kniha v řadě nejčtenějšího autora v republice, tragikomedie Andělé všedního dne, se dočkala filmového zpracování, a poprvé se režie ujala žena – Alice Nellis.

Co když skutečně existuje někdo, kdo nad lidmi bdí? Je osud předem určený, nebo je všechno jen souhra náhod? To napadne za život snad každého a napadlo to i Michala Viewegha při psaní jeho novely, v níž učinil anděly hlavními postavami. V příběhu na hrdiny dohlíží jejich strážní andělé, kteří jsou zároveň po celou dobu průvodci dějem. Ve filmové adaptaci je ztvárnili Marián Labuda, Vladimír Javorský, Vojtěch Dyk a mladá česká herečka Eliška Křenková.

Andělé uvádí diváky do dění, přibližují charakter hlavních postav a odhalují jejich pravděpodobný osud během nadcházejících pár hodin. Mají na starost několik obyvatel pražských Nuslí, na něž dostali za úkol dohlédnout, případně je postrčit k činům, jež uznají za vhodné. Jedním z tamějších obyvatel je instruktor autoškoly Karel (Bolek Polívka), který žije v dlouholetém manželství s učitelkou Marií (Zuzana Bydžovská) a tajně pomýšlí na svou žačku Ester (Klára Melíšková). Marie navíc nemá žádnou kamarádku, jíž by se svěřovala se svými strastmi, jelikož tu svou dlouholetou, Ester (Zuzana Kronerová), ztratila. Ta se totiž nedokázala vyrovnat se skutečností, že Mariin syn (Ondřej Sokol) přebral manželku jejímu synovi Zdeňkovi (Václav Neužil), který se s tím i po pár letech stále nehodlá smířit. Pracovního materiálu tedy mají andělé dostatek, ovšem dokážou změnit nadcházející chod věcí?

Ačkoli se může zdát, že je děj poněkud komplikovaný, není obtížné se v něm hned od začátku zorientovat. Bez perfektní kamery by to ale nebylo ono. Právě precizní kameramanská práce dělá z Andělů všedního dne film, který stojí za vidění. Tomu ještě velkou měrou pomáhá hudební podklad Michala Novinského (Ve stínu, Kuky se vrací atd.) a kvalitní herecké obsazení.

Ovšem ne všechno je ve filmu povedené. Tou výjimkou jsou právě andělé. Působí zde jako glosátoři pozemského dění, ale jejich hlavní úloha ve filmu je záhadou. Prakticky vše, co se odehraje, nijak neovlivňují, stalo by se to i v jejich nepřítomnosti. Záměrem nebylo z nich udělat všemocné, ale ve snímku jsou často pouhými vypravěči, kteří popisují to, co je na první pohled patrné. Opětovně jen opakují moudra o lidském životě a tom „tam nahoře“. Rozhodně nerozvíjejí děj nikam dál a ani jej příliš nezpestřují. Kdyby se ve filmu vynechaly postavy andělů, paradoxně by to ani příliš nenarušilo sled událostí, ani film samotný.

Andělé všedního dne jsou ale i přesto filmem, který je brilantně natočený a patří k těm lepším vieweghovským adaptacím. Jak si povede v kinech, je otázkou. Kdo čeká Účastníky zájezdu, nedočká se jich – pro někoho špatná, pro někoho dobrá zpráva… ∞


Andělé všedního dne
režie Alice Nellis
ČR, 2014, 97 min.

V půli srpna přišel do kin časosběrný snímek zachycující dvanáct let v životě jednoho chlapce. Nejde ale o dokument, jak jsme tomu u takové metody zvyklí, nýbrž o hraný film. Celý natáčecí tým i s herci se scházel jednou za rok na pár dní a postupně společně vytvořili velmi úspěšný a kritiky vychvalovaný výsledek.

Nápad na natočení filmu se zrodil v hlavě režiséra Richarda Linklatera, jenž má za sebou například Školu ro(c)ku, ale i úspěšnou volnou trilogii Před úsvitem – Před soumrakem – Před půlnocí. Každý její díl zachycuje jeden den ze života hlavní dvojice a sleduje vývoj jejich vztahu. Je očividné, že Linklatera fascinuje průběh času a způsob jeho zachycování ve filmu. A právě díky tomu má divák možnost zhlédnout v kině i unikátní snímek Chlapectví.

Začátek natáčení byl víceméně sázkou do loterie. Režisér mohl jen doufat, že obsazení herci u projektu vydrží až do konce. Vedlejší roli například přidělil své dceři Lorelei Linklater, jež se jako malá ráda předváděla, ale později se z projektu chtěla vyvléknout a přemlouvala otce, aby její postavu nechal zabít. Naštěstí se jí to nepovedlo.

Svým dětstvím provází diváky Mason (Ellar Coltrane), jemuž je v úvodní scéně teprve pět let a ještě ani nechodí do školy. Hraje si s kamarády, hádá se se svojí sestrou. Během následujících třinácti let zachycuje snímek jeho přirozený přerod z malého chlapce až v dospělého muže. Režisér ale neukazuje jeho nejdůležitější životní milníky. Vychází z obyčejnosti života, který je plný úspěchů i neúspěchů, náhod a omylů. Klade důraz právě na všednost, jež paradoxně dělá snímek výjimečným.

Režisér tedy zachycuje momenty, které jsou zdánlivě nedůležité, ale zpětně na důležitosti nabývají. Proto ve filmu není Masonův první den ve škole nebo první rande. Právě naopak: film je naplněn scénami na první pohled nepodstatnými. Jednou je Mason se svými kamarády na party, jindy zase se svým otcem na výletě. Všechny scény jsou ale i tak vždy propojeny klíčovými okamžiky jeho života. Ať už jde o první lásku nebo ukončení střední školy. Mezi nejdůležitější momenty patří například chvíle strávené s otcem (Ethan Hawke). Při mnoha společných setkáních a výletech si k sobě prostřednictvím rozhovorů o běžných záležitostech i problémech nacházejí cestu a postupně se otec stává Masonovým vzorem i přesto, že s jeho rodinou nežije.

Díky metodě, kterou byl film vytvořen, je i dokonale dobově přesný. Jsou zde zachyceny trendy toho určitého roku, v němž se zrovna příběh nachází. Ať už jde o styl oblékání, šílenství kolem Harryho Pottera, hraní konkrétních videoher, nebo velmi povedený soundtrack kopírující časovou linku. Potlesk si ale především zaslouží scénář, jejž režisér dopisoval postupně během let, ale přesto se mu podařilo udržet jeho úroveň na výši. A tak je film plejádou povedených dialogů. Neméně k tomu samozřejmě přispívá i výkon herců. Žádnému není téměř co vytknout. Především Ellar Coltran v hlavní roli opravdu překvapil. Ani režisér nemohl tušit, jak bude malý pětiletý kluk hrát za pár let. Linklater udělal každopádně riskantní tah, který se mu vyplatil.

Na závěr je třeba podotknout, že stopáže se netřeba bát. Necelé tři hodiny filmu utečou jako nic právě díky všedním scénám, jež jsou mnohým povědomé. Divák snad i melancholicky zavzpomíná na své dětství a než se naděje, Mason už bude dospělý. ∞


Chlapectví / Boyhood
režie Richard Linklater
USA, 2014, 166 min.

https://www.youtube.com/watch?v=Ys-mbHXyWX4

Očekávaná premiéra hraného dokumentu Nick Cave: 20 000 dní na Zemi se přiblížila. Dne 9. října ho do kin uvede Asociace českých filmových klubů.

Nick Cave si při natáčení nové desky usmyslel, že místo klasického hudebního klipu nechá natočit celovečerní film. A stejně jako v předchozích letech předal otěže do rukou filmařům Iainu Forsythovi a Jane Pollardové, kteří dali vzniknout několika jeho dřívějším klipům. Vznikl tak hraný dokument, zachycující čtyřiadvacet hodin s hudební ikonou, na pomezí reality a fikce.

Hudební nadšenci se mohou těšit na scény z běžného Caveova dne. Budou moci sledovat zdlouhavý proces nahrávání alba, emotivní záznamy z vystoupení i rodinný večer s dětmi u televize. Ve filmu nechybí ani některá velká jména, která se objevila v Nickově uměleckém životě. Ve snímku si zahrál například herec Ray Winstone, dlouholetý kolega z kapely The Bad Seeds Warren Ellis či Kylie Minogue, s níž Cave nazpíval jednu ze svých nejznámějších písní. A krom jiného velký prostor samozřejmě dostane samotná hudební tvorba, jež zní téměř po celou dobu – jedná se přece o film k novému albu. Dovolím si tvrdit, že po zhlédnutí dokumentu je zážitek z následného poslechu samotné desky Push the Sky Away mnohokrát intenzivnější. º


Nick Cave: 20 000 dní na Zemi / 20,000 Days on Earth
režie Iain Forsyth, Jane Pollard
Velká Británie, 2014, 95 min.

K natáčení svého nového alba Push the Sky Away si Nick Cave přizval dlouholeté přátele a režiséry Iaina Forsytha a Jane Pollard. Ti s ním již několikrát spolupracovali na videoklipech k jeho písním. Avšak tentokrát se rozhodli vytvořit nikoli několikaminutový krátký klip, ale celovečerní hraný dokument, přibližující divákům současnost i minulost známého hudebníka.

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, tak se jmenuje velmi očekávaný počin této kulturní ikony. Nick Cave je dnes, dá se říci, žijící legendou. Skladatel, zpěvák, textař, herec, scenárista i spisovatel. Má za sebou působení v úspěšných kapelách The Birthday Party či The Bad Seeds, skládání hudby k filmům jako Nebe nad Berlínem, Země bez zákona nebo Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, vydání dvou románů a spoustu dalších úspěchů. Pokud ovšem o Caveovi doposud někdo přece jen neslyšel nebo od něj nic jiného než jeho známý duet s Kylie Minogue nezná, nemusí zoufat. Ačkoli je dokument svého druhu fanouškovským splněným snem, na své si přijdou i nováčci. Film pro ně představuje zasvěcení do Caveova světa – uvede, pohltí a nepustí.

Caveův život v obrazech
Přestože se jedná o dokument, na plátně se neodehrává jeho klasický model – nesděluje životopisné informace, nevystupují zde žádní zpěvákovi známí ve stylu „promluv před kamerou a řekni nám o něm něco zajímavého“. Snímek naopak nezobrazuje úplný životní příběh, jelikož by stejně nedokázal obsáhnout vše, navíc disponuje vypracovaným vizuálním stylem. Tvůrci zvolili cestu volných asociací a skládají je do mozaiky, ze které vychází Nickova osobnost, jeho tvorba a životní filozofie.

Nicholas Edward Cave se začátkem filmu probouzí do dvacátého tisícího dne svého života a vydává se s diváky na čtyřiadvacetihodinovou pouť, během níž dominují určité momenty. K nim patří sezení u psychologa (ve skutečnosti je jím moderní filozof Alain de Botton), návštěva dlouholetého kolegy z kapely Warrena Ellise, proces nahrávání alba ve studiu a také návštěva fiktivního archivu, kde se pomocí starých deníků a fotografií Cave navrací ve vzpomínkách do své minulosti, která z něj stvořila jeho současné já. Nejvíce se však ve snímku objevuje téma pomíjivosti života, Nick se k ní neustále vrací a přemýšlí o ní. Zastává názor, že každý má na světě pevně vyměřený čas a měl by s ním naložit produktivně. I špatný nápad je lepší než nic. Dokonce se zmiňuje o své největší noční můře, a sice ztrátě paměti, protože paměť podle něj zajišťuje kontinuitu světa a bez paměti je člověk někým úplně jiným.

Během pětadevadesátiminutové podívané nechybí ani velká dávka jeho hudebního umění, celý film je prokládán písněmi z nového alba. A nejde o pouhý podklad k dějovým scénám. Je zde ponechán patřičný prostor i pro působivé záznamy z koncertů či komornější Nickovo nahrávání u piana. Atmosféru navíc dokresluje pobřežní Brighton, v němž se snímek odehrává. Vše se dokonale doplňuje, nic netrvá příliš dlouho, ani příliš krátce. Celý dokument působí takřka dokonale.

Ale do jaké míry jde o skutečnost, a do jaké o fikci? Často není jasné, co je skutečný Cave, a co jen hraná postava. Pokud ovšem divák přistoupí na tuto hru a nechá se jednoduše unášet děním na plátně, nebude litovat. ∞


Nick Cave: 20 000 dní na Zemi / 20,000 Days on Earth (premiéra ČR 9. 10.)
režie Iain Forsyth, Jane Pollard
Velká Británie, 2014, 95 min.

https://www.youtube.com/watch?v=WDlmnXBUoH0

Jim Jarmusch si jako téma pro svůj nový film vybral propranou mainstreamovou látku poslední doby – upírskou romanci. Vrátil se ale k základům, kde upíři nebyli populárním produktem filmového průmyslu. Představuje klasické nemrtvé hrdiny vyhýbající se světlu, unavené svou nesmrtelností.

Hlavními postavami jsou symbolicky pojmenovaní Adam (Tom Hiddleston) a Eva (Tilda Swinton). Adam žije v opuštěné části Detroitu, zde skládá svou ambientní hudbu. Jeho žena Eva pobývá v marockém Tangeru, kde si krátí čas rozpravami s Christopherem Marlowem. Pár, který netrápí konečnost a spojuje silná láska. Proto oba tráví svůj život v prostředí, jež je jim příjemné. Několik staletí staří milenci začínají mít pocit, že jim svět už nemá co nabídnout, a počínají se zalykat nudou. Adama z rozjímání o konci vyruší právě jeho žena svým příjezdem.

Zasazení příběhu do zbankrotovaného města duchů, Detroitu, je Jarmuschovou kritikou směřování lidstva. Celý snímek je postaven na existenciálních otázkách, hrdinové postrádají smysl života. Lidská krev, bez níž by nepřežili, tu slouží nejen jako potrava, ale i jako droga, která je nabíjí energií do dalšího dne. Z hlediska věčnosti je pro ně současný svět znečištěný a vypotřebovaný, i krev je kontaminovaná látkami, jež lidé (upíři je označují jako „zombies“) užívají, a upírům se z ní dělá zle.

Snímek nabízí i černý humor a je protkaný celou řadou vtipných narážek na slavné vědce, umělce či spisovatele. Jarmusch stvořil upíry ne jako prvoplánové přízraky, ale jako vysoce sečtělé, inteligentní, rozervané, osamělé a sofistikované bytosti. Věčnost jim dala prostor ke studiu a k potkávání slavných osobností. Je jen na nich, zda si takový život zvolí. (Ava, sestra Evy, je onou výjimkou potvrzující pravidlo. Nemrtvá, jež si chce žít po svém, bez ostražitosti a pravidel.) Vybírají si to, co je během jejich života zaujalo, nedají na módní výstřelky, vše hodnotí v kontextu toho, co prožili. Čas pro ně není přímka, lineární směřování k cíli. Chápou ho cyklicky, což je několikrát ve filmu zdůrazněno motivem kruhu, symbolem věčnosti.

Přežijí jen milenci nemá žádný napínavý příběh, děj se pozvolna táhne, plyne stejně pomalu, jako plyne věčný čas hlavním hrdinům. Kdo by čekal film plný zkrvavených krků a dřevěných kůlů, bude zklamán. Atmosféře, která je ve filmu jedinečná, ruku v ruce napomáhá hudební doprovod, jenž kombinuje kytarový minimalismus Jozefa van Wissema, ambientní melodie Jarmuschovy skupiny Sqürl a orientální hudbu, jež završuje celý snímek působivým vystoupením libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan. Ne náhodou film získal na festivalu v Cannes cenu za nejlepší soundtrack.

Existenciální krize a kritiky směřování lidstva je sice film plný, ale nejde o zarmoucené vzpomínání a vyprávění si, jak dřív bylo líp. Režisér jeho prostřednictvím vzdává hold umění (ať už literatuře, hudbě či tanci), jež považuje za důležité v hledání cesty k přežití a potřebné k naplnění ať už věčného, či smrtelného života. ∞


Přežijí jen milenci (Only lovers left alive)
režie Jim Jarmusch
Německo / USA / Velká Británie / Francie / Kypr, 2013, 123 min.