Kde je moje, naše a jejich? Jak se tyto pocity identifikace váží ke stavební struktuře a obytnému prostředí? Nejen na tuto otázku se snaží nalézt odpověď kniha „Můj dům, naše ulice“ od vydavatelství Zlatý řez.

Kniha „Můj dům, naše ulice“ nese podnázev „Individuální bydlení a jeho koordinovaná výstavba“. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná spíš o technickou příručku, která se zaobírá především typy stavebních domů a jejich uspořádáním, tedy se soustředí především na fyzickou podobu našeho obytného prostředí. Obsah je však velice komplexní a snaží se reflektovat jak hmotné prostředí, tak jeho nehmotná specifika – kde je moje a kde je všech a jaké varianty může mít křehce sdílené naše. Zároveň se při četbě dostáváme i k polemice vývoje současné české společnosti, která je velmi zasažená fenoménem rozvodů, dlouhodobých singles nebo neúplných rodin.

Zpět do města
Již minulý rok se do povědomí široké veřejnosti dostala otázka kolektivního bydlení s výstavou Baugruppe. Tento trend byl však představen především nastíněním procesů a koordinace aktivit lidí v průběhu výstavby a plánování komunitního bydlení. Kniha „Můj dům, naše ulice“ se věnuje především fyzické tvorbě prostředí a poskytuje kompletní analýzu různých typů zástavby. Sledujeme rozbor ochrany soukromí a vlastní autonomie versus sdílený prostor ulice nebo společných prostor v rámci bytového souboru. Úvodní myšlenkou publikace je, že společnost již pochopila, že bydlení v primitivně parcelovaném satelitu není dlouhodobě žádná výhra. Současný trend by se zjednodušeně dal nazvat „návrat do města“. Tento návrat ale s sebou nese jistá specifika. Lidé hledají formy, které budou poskytovat podobně komfortní prostředí jako u rodinného domu na vesnici nebo v satelitním městě, ale zároveň budou čerpat sociální bohatost městské společnosti. Větší tlak je tedy kladen i na bohatost stavební struktury, která myslí i na zelené plochy zahrad a předzahrádek nebo rezidenčních pěších ulic, kam můžete v klidu vypustit děti si hrát. Aby město bylo stále městské, musí si udržet určitou kompaktnost, hustotu a srozumitelnost. A to je otázkou zapojení domů do prostředí. A proto je třeba se zamyslet nad koordinací výstavby i v rámci města jako celku nebo jeho části.

O kvalitě bydlení
Kniha se postupně v jednotlivých kapitolách věnuje všem vrstvám této problematiky. Od teoretické diskuze na téma výhodnosti – byt versus rodinný dům, typ či unikátní atyp, dále pak kde je vhodné jaké konkrétní formy bydlení stavět, přes prostorovou skladbu bytových jednotek a vztahu fasády k tvorbě ulice, včetně rozboru změn ve struktuře české společnosti, až po legislativní rámec a právní řád. Autoři se snažili obsáhnout celou problematiku, což je úctyhodný kus práce. Ač je text rozdělen do kapitol, jsou jednotlivá témata tak provázaná, že knihu je nutno vnímat jako jeden zahuštěný celek. V některých pasážích až příliš zahuštěný, což trochu ubírá na efektivnosti sdělení. Tato nedokonalost se ale dá autorům snadno odpustit, když přihlédneme ke snaze nabídnout opravdu komplexní pohled na věc. Na druhou stranu je nutné ocenit množství srozumitelných schémat, která člověku pomáhají rozeznat výhody a nevýhody jednotlivých typů a uspořádání domů. Z knihy se tak stává jakýsi rádce nejen pro stavební úředníky a starosty, kteří rozhodují o investicích a rozvoji měst, ale i pro případné uživatele a kupce nemovitostí.

Michal Kohout s Davidem Tichým se spolu se svým týmem na Fakultě architektury v Praze dlouhodobě věnují výzkumu kvality bydlení. Toto směřování se objevuje jak v pedagogické činnosti, tak v praxi, kde se soustředí na obytné soubory a struktury, u kterých je kladen velký důraz na kvalitu bydlení s propracovanou hierarchií a definicí soukromého a veřejného. Letos v lednu pokřtili další svazek s názvem „Collective Housing / Hromadné bydlení“, v němž se věnují již detailům navrhování jednotlivých bytů a systematice prostorových typů.

Budoucnost v Evropě
Jako odbočku si dovolím zapojit úvahu nad současnou společensko-politickou situací a otázkou integrace občanů z jiných kultur. Současný trend je takový, že se v evropských městech časem čitelně zvýší podíl jedinců ze zemí, pro něž je běžnější udržování komunit nebo velkých rodin a s tím i spojený životní styl. Dá se tedy předpokládat, že architekti a urbanisté, ale i starostové a další zastupitelé budou pod větším tlakem reagovat na tuto poptávku a budou se snažit najít konsenzus mezi často konzervativní a individualistickou západní společností a požadavky a životním stylem obyvatel původně z Afriky nebo Blízkého východu. Není tedy úplně od věci si povšimnout, že vyspělé stavební formy, kterým se publikace věnuje, mají většinou původ v zemích západní Evropy, kde je nejen vyspělá občanská společnost, ale zároveň jsou tyto kultury často kosmopolitnější než ta česká, a tak již jistou dávku jiné mentality z jiných států absorbovaly. To se pak odráží jak v pestrosti uvažování, tak i ve formě prostředí, které spolu komunikuje a nedochází ke zbytečným pocitům segregace a odcizení. ∞


Michal Kohout, František Štáfek, David Tichý, Filip Tittl: Můj dům, naše ulice
nakladatelství Zlatý řez
Praha, 2014, 138 stran

Pokud jste nadšenci do módního punku nebo obdivovateli Vivienne Westwoodové (nebo vášniví čtenáři životopisů…), určitě sáhněte po vlastnoručně psaném životopisu žijící matky punku, vydaného pod nakladatelstvím Metafora.

Vivienne Westwoodové je 74 let, a tak asi měla pocit, že je třeba se vyjádřit ke svému dosavadnímu životu. A tak napsala svůj životopis. S pomocí přátel a rodiny dala pečlivě dohromady své memoáry, kde popisuje nejen svůj život, ale zároveň tím nastiňuje vývoj britské kultury. Právě u zrodu její punkové části stála jako spoluzakladatelka, když se rozhodla spolupracovat se Sex Pistols. To, jaká je dnes, je přesně ten krásný britský multikulturní mix punku a britského ducha s vyspělou kosmopolitní společností, která je velmi angažovaná v ochraně lidských i zvířecích práv a ekologii. Že se to vše nedá skloubit dohromady? A ještě k tomu přidat luxusní celosvětově známou módní značku? Vivienne je určitě živoucím důkazem, že to jde. Navíc dokazuje, že u psaní knihy o 400 stránkách se člověk nemusí vůbec vysílit. Vivienne je pořád při síle a srší energií jako její nová kolekce pro jaro/léto 2016.

Kniha je přeložena z britského originálu a jen pro zajímavost, zároveň je v anglickém jazyce k zakoupení přímo na stránkách návrhářky. Sama autorka zastává názor, že nikdo nemůže podat její životní příběh tak jako ona sama, a má pravdu. Ona sama nejlépe sleduje svůj vlastní vývoj. Vedle punkové dračice je to zároveň seriózní dáma, která přesně ví, co dělá, a je zkušená byznysmenka a zároveň žena plná lásky a porozumění k chybám ostatních.

Kniha je rozdělena do několika kapitol, stejně, jak ubíhal autorčin život. Zároveň je doplněna o řadu autentických fotek nejen Westwoodové samotné, ale i detailů její práce. Jsou zde graficky zdokumentované i názory Westwoodové, v podobě logotypů a dalších grafik, které doplňují citáty a postřehy lidí z blízkého okolí. VW jde znovu s kůží na trh, tentokrát ale opravdu s tou svou lidskou. ∞


Vivienne Westwoodová
nakladatelství Metafora (přeložila Dagmar Brejlová)
Praha, 2015, 440 stran

Letošní podzim opět hraje na notu fanouškům architektury a přichází s dalším Dnem architektury. Vedle historiků, architektů a teoretiků architektury se letos do pestrého programu festivalu zapojí i několik zajímavých osobností, jako třeba raper Vladimir 518 nebo sochař Dominik Lang.

Architektura a veřejný prostor se těší stále větší pozornosti široké veřejnosti v Praze i mimo metropoli. Lví podíl na tom mají akce popularizující architekturu, mezi které již pátým rokem patří celorepublikový festival Den architektury, který organizuje občanské sdružení KRUH. Nabitý program během prvního říjnového víkendu nabídne procházky, výpravy, cyklovyjížďky s architekty, teoretiky či aktivisty, unikátní exkurze, rodinné workshopy, přednášky a nově i přehlídku filmů o architektuře.

V Praze se vedle historických ikon architektury již tradičně můžeme těšit například na cykloprojížďku s Tomášem Cachem, který působí v Kanceláři veřejného prostoru na pražském IPRu, nebo zkoumání topografie Vltavy s předním českým krajinářským architektem Štěpánem Špoulou, dále pak třeba na workshop na pomezí umění a architektury ve Veletržním paláci s Dominikem Langem, laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Program však reflektuje i řadu akutních témat, jakým je například ochrana architektury normalizace a necitlivé bourání staveb bruselského stylu. Je evidentní, že budovy ze 70. let, které jsou součástí naší místní historie a tvoří cennou výpověď o době svého vzniku, budí u mladší generace velký zájem. I v této souvislosti by neměla vaší pozornosti uniknout procházka v doprovodu Vladimira 518 po stavbách architekta Václava Aulického.

Zájem přední ikony českého hiphopu o architekturu není žádnou novinkou, přece jen od „streetu“ a graffiti je k městu a architektuře jen malý krůček. Již v minulosti ho uchvátil český brutalismus v podání Karla Pragera nebo manželů Machoninových. Jistá obsese z techniky a signálních zařízení inspirovala Vladimira 518 k vlastní komentované procházce k vysílači na Žižkově a několika dalším stavbám Václava Aulického. Ne náhodou v sobě Aulického stavby nesou silnou technicistní estetiku. Stejně jako televizní věž, tak i automatická telefonní ústředna v Praze-Dejvicích nebo areál budov tranzitního plynovodu na Vinohradech jsou ve své podstatě stavby technologické, kde je hlavní důraz kladen na provoz zařízení v kombinaci s jeho obsluhou. Zásluhou architekta pak je, že i tyto typy objektů mohou získat svou osobitou estetiku a zapamatovatelné charisma. Díky této pluralitě zároveň často stojí na okraji veřejného zájmu a i jejich hodnocení pak je nelehký úkol. Vladimir 518 si letos vybral komplikované téma, ale pro svou subkulturu zcela příznačné. Stavby typu plynovodů, vodáren nebo televizních vysílačů město vyživují. Dobře živené město se projevuje pestře, a to především v ulicích, nebo chcete-li „na streetu“, jak by dodali kluci z PSH. º


Den architektury
různá města ČR a SR
3.—4. 10. • vstup zdarma

Film a Architektura / doprovodný program Dne Architektury
Kino Světozor (Vodičkova 41, Praha 1)
Kino 35 (Štěpánská 35, Praha 1)
2.—4. 10. • 100 / 80 Kč

Dnešní vizuální kultura, podporovaná technologiemi, je pro nás naprostou samozřejmostí. Je to už natolik automatické, že již ztrácíme rozlišovací schopnost pro jejich adekvátnost. Dokonce ani na procházce v lese se díky mobilnímu signálu nemusíme nijak omezovat. S kritikou tohoto trendu pracuje instalace „Laboratoř ticha“ v českém pavilonu Expo v Miláně.

Energie a klid
Velká mezinárodní výstava je vždy unikátní přehlídkou současné nálady v různých koutech světa. Zároveň ale i nevyzvanou soutěží o to, který pavilon či expozice zůstane v paměti návštěvníků. Letošní téma výstavy nese název „Potraviny pro planetu, energie pro život“. Koncept tedy odkazuje k udržitelné strategii produkce potravin a zemědělství v rámci globálního světa. V českém pavilonu je umístěná instalace, která se také sice věnuje energii, předkládá nám ale ideu, že člověk potřebuje dobíjet sílu nejen přijímáním potravy, ale především uváděním těla i mysli do klidu, a s tím na sebe nechat působit přirozené okolí, konkrétně les.

Les jako otevřený koncept
Ne náhodou si Jindřich Ráftl a Jan Tůma ze studia R/FRM společně s Davidem Sivým vybrali biotop českého lesa. Zalesnění České republiky tvoří jednu třetinu plochy. Na rozdíl od okolních států se u nás rozmohla kultura různých volnočasových aktivit od procházek nebo sbírání hub až po trempování, které nelpí vždy na vychozených a značených cestách. Les je spíše volným prostředím pro užívání všech návštěvníků bez omezení a pravidel. Prostředím, kde jsme obklopeni tichem a přirozeností, jež jsou patrné na každém metru. Klid a ticho je i nosným bodem celého projektu, který se nazývá „Laboratoř ticha“. V kontextu velkolepé podívané celého Expa přišli autoři s něčím, co pro ně není atrakcí, ale naprosto přirozenou součástí života a prostředí. V instalaci „Laboratoř ticha“ čím víc jste v klidu, tím víc poodkrýváte detailní mikrosvět českého lesa. Můžete si vybrat z několika stanovišť, kde se interaktivně spojíte s živou přírodou těsně před vámi. Čím více se zklidníte a necháte na sebe působit prostředí, tím víc se dozvíte díky sadě kamer snímající detaily rostlin v obřím květníku. Ty jsou pak doplněny o informační vrstvu rozšířené reality a přenášeny na velkoformátové projekční plátno.

Technologie jsou zde patrné na každém kroku. Již první pohled na futuristicky vyhlížející obří lesní květináč je jen začátkem přehlídky dnešních technologických možností. Ocitáte se v laboratoři, kde se propojuje technologie s přírodou v estetizovaném rámci. Rostliny jsou udržovány při životě díky automatizovanému pěstebnímu systému, který zároveň sbírá různá data. Všechny naměřené hodnoty se zároveň uchovávají pro další výzkumnou práci, na které spolupracuje např. Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Kritika dnešní technologičnosti
Autoři zde však nepoužívají technologii konzumně, zkrátka protože můžou, jak je to dnes běžné ve spoustě odvětví současné kultury. Naopak s nadměrným užíváním vedou kritický diskurz. Přiznávají, že technologie jsou nosné pro dnešní společnost, v níž žijeme, ale o to spíš se musíme ptát po jejich smyslu a účelu. Kritizují dnešní vizuální kulturu, která se často jeví jako slepenec efektních prvků. Snaží se předkládat efektivní fúzi, kontextuálně propojující prostředí, technologie a procesy. Individuální práce s kontextem je pro ně především vazba na reálné prostředí. A i když samotný projekt by bez přípravné práce v počítači a jisté virtuální představy nebyl možný, stále si uchovává autentičnost a uvěřitelnost. Autorský tým, velmi poučený zlatou érou českých Expo pavilonů, se snažil zachytit český výtvarně autentický přístup, který můžeme spatřovat například v Laterně Magice nebo Kinoautomatu. Odkaz k práci Josefa Svobody nebo Jaromíra Krejcara cítí jako nosnou součást uměleckého konceptu.

Motivovat i varovat
Součástí české expozice je i propagační místnost pro partnery projektu, kde stejní autoři navrhovali mobiliář. Ten je opět inspirován českou přírodou. Jednotlivé kusy nábytku jsou parafrází na pískovcové útvary v české krajině. Pískovec jako hornina, která je formovaná hydrogeologickými přírodními procesy, nabývá v přirozeném prostředí osobitých tvarů. Celý mobiliář díky počítačové simulaci také dostal podobu a formu přirozeného tvarosloví z přírody. A zásluhou nosného motivu českého pavilonu, kterým je voda a vodní živel, mají návštěvníci šanci okusit další autentickou část české krajiny. Demonstrace a reprezentace českého přírodního bohatství daleko za hranicemi našeho státu je adekvátní důvod pro lehce futuristicky technicistní výstavní projekt. Zároveň nás upozorňuje na nebezpečnost našeho chování vůči křehkým přírodním biotopům. Pokud si naše přirozené prostředí nebudeme dostatečně chránit a pečovat o něj, mohla by nám v budoucnu zbýt již jen umělá počítačová simulace nebo uměle vypěstovaný les v květináči. Jestli český pavilon a jeho expozice zůstanou ukotveny ve vzpomínkách návštěvníků, budeme moci vyhodnotit až po skončení celé akce. Jedno je jisté již teď, každý by si měl najít čas na zastavení a restart mysli, díky klidu a tichu. Jak tvrdí Julian Treasure, autor knihy „Sound Business“ a konzultant v oblasti vlivu zvuku na společnost, každý den bychom si měli najít čas na nové nastartování smyslů, kdy se klidně, nerušeně zaposloucháme do svého okolí a na chvíli se staneme jeho nerušivou součástí. V dnešním ukřičeném světě zapomínáme, jak devastující účinky zvukový smog a hluk může mít. I proto bychom si měli vážit původního prostředí, kde ještě stále můžeme naslouchat harmonickým zvukům lesa a přírody. ∞

Již delší dobu jsme svědky mnoha diskuzí na téma veřejného prostoru a jeho sdílení, které se následně zrcadlí v aktivitách a participaci. Jak se ale sdílení může promítnout do architektury, a to nejen do její fyzické podoby, ale zároveň do jejího užívání? V tom ještě stále trochu tápeme, alespoň tady v Čechách.

Slovo „sdílené“ má velmi blízko ke kolektivnímu nebo společnému. Všechny tyto výrazy naznačují aktivitu nebo vlastnictví více osob nebo jistý společný zájem. Člověk je společenský tvor, a tak se dá předpokládat, že něco sdílet nebo se na něčem podílet je pro něj více než přirozené. To se pak automaticky zrcadlí i v našem životním prostředí. Zatímco společné užívání veřejného prostoru má historii dlouhou snad jako lidstvo samo, od návsí kmenových osad přes antickou agoru až po současné náměstí a park ve vyspělých urbánních strukturách, komunitní koncepce obytné architektury je mnohem mladší komplikovanější otázka, alespoň co se týče jejího intelektuálního konstruktu.

Veřejný prostor, jako je ulice, náměstí nebo jiná volná plocha uvnitř města, se za celou dobu své existence dočkal jen několika zásadních změn. Vždy to korespondovalo s aktuální dopravní situací a dostupnou technologií. Pochopitelně největší ránu dostalo obecně městské prostředí s nástupem masivní automobilové dopravy. Podstatný vliv má dále stavební struktura, která prostranství obklopuje a vymezuje. Základní členění urbánní struktury nás navádí k dělení prostorů na veřejné a soukromé. Moderní terminologie, kterou zavedl především dánský architekt a urbanista Jan Gehl, ještě slovník rozšířila o výrazy „poloveřejné“ a „polosoukromé“. V každém z těchto hybridních prostorů převládá jeden režim, jenž je jen částečně doplněn dalším užíváním.

Právě stavební struktura je to, co se nejrychleji mění, a její forma může být i dosti manipulativní ke svým uživatelům. Domy samotné mají nepočítaně podob, velikostí i uspořádání. Věnujme se obytné architektuře – mezi její hlavní vlastnosti patří pocit soukromí a bezpečí, sebeidentifikace a ukotvenost obyvatel. A právě pocit sdílení něčeho, jako je obydlí, co samo je nositelem ochrany soukromí, je na první pohled minimálně diskutabilní. Nejedná se tedy přímo o sdílení bytových jednotek nebo pokojů, ale spíše některých prostor, které mohou sloužit všem obyvatelům domu nebo bytového komplexu. Samotné užívání architektury i její koncepce vždy nese otisk doby, ve které vznikala, a to nejen formálně, ale i funkčně. A tak již v první polovině 20. století se rozvíjí koncepce různých kolektivních domů, kde jsou přítomné společné jídelny, prádelny nebo dílny. Některé místnosti, jako třeba jídelny nebo dílny, byly volně k dispozici pro nájemníky objektu. Jiné, jako například prádelny, byly spíše v režimu profesionální služby. Tak se domácnost mohla odpoutat od běžných domácích prací. Tyto tendence byly však spíše určitou snahou o společenskou revoluci. I v dnešní architektuře se objevuje sdílení, jež má však už jiné směřování. Nejedná se již o snahu formovat ideologicky společnost, ale o společenskou dohodu, která je reflexí dnešní plošné silně individualistické nálady.

Nedávno jsme v pražském Kvalitáři mohli navštívit výstavu „Baugruppe ist super“, která mapovala fenomén, kdy se kolektiv podílí na financování pozemku a stavby a zároveň komunikuje s architektem a projektantem, aby byly zajištěny individuální potřeby všech členů skupiny a zároveň sdílené prostory měly požadovanou kvalitu. Takový projekt je i cenově výhodnější. Nutno však podotknout, že takhle vyspělá komunitní sociální nálada ve společnosti je pro naše zeměpisné podmínky zatím spíš snem. Pořád u nás přetrvává většinová touha po rodinném domu stojícím osamoceně na parcele. Kolektivní soubory bytových jednotek, jak je známe např. z Německa nebo Dánska, mají silnou tradici ve formování občanské společnosti. Ale i v Čechách se již objevují první projekty a teoretická osvěta, která se snaží nastínit nové udržitelné cesty individuálního bydlení.

Výstavba bytových staveb však není jen otázkou poptávky, ale i nabídky, která reflektuje morální hodnoty a vyspělost politicko-ekonomického systému. Koordinovaná výstavba a udržitelnost prostředí měst by měla zajímat především vedení měst a orgány, které o prostředí rozhodují. A až pak by měl nastoupit stavitel nebo developer, jehož primárním zájmem je finanční zisk. Popsaný záměr sleduje například publikace „Můj dům, naše ulice“ od kolektivu autorů, kteří se sdružují ve výzkumné organizaci „Centrum kvality bydlení“. Ta se věnuje systematické koordinaci výstavby s velkým důrazem na udržitelnost prostředí a formování společenského názoru vůči zažitým stereotypům. Jejich publikace je přínosem především v tom, že jde příkladem, jak se to dá dělat jinak a lépe. Takže se nejedná pouze o kritickou analýzu, ale i o snahu najít řešení. Zároveň je zapotřebí si vše uvědomit v širším kontextu. Ten nutně musí obsahovat i informace o změně skladby české domácnosti. Je důležité si přiznat, že se zvyšují počty tzv. „singles“ a dalších skupin, které zrovna netvoří archetyp rodiny. A především tyto menší skupiny jsou velmi otevřené ke společenské diskuzi a zapojují se do veřejného dění. Zároveň je dnešní mladá generace majetnější než ta předchozí v jejím věku, a tak se s ní dá do budoucna počítat jako s někým, kdo by mohl časem ovlivňovat stavební produkci. Je nutné nejen být obyvatelem, ale zároveň se účastnit diskuze. Celosvětový trend v architektuře i urbanismu se věnuje sdílení, ať už v rámci morálky, procesu, nebo celého města, pomocí mobilních aplikací. S trochou nadsázky, i půdu pod nohama spolu sdílíme, a proto nikdy absolutní individualismus nebude plně obhajitelný. ∞

Porevoluční nálada
Cena Jindřicha Chalupeckého loni oslavila 25. výročí. Během své existence si vypracovala pozici nejprestižnější české ceny pro umělce do 35 let. Porevoluční rok 1990 přinesl mimo jiné uvolnění nálady, ale i energii pro nové přístupy v budování reflexe. A tak 27. května 1990 prezident Václav Havel spolu s malířem Theodorem Pištěkem a básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem založili výroční cenu pro mladé umělce České republiky. Ocenění nese jméno významného teoretika a kritika umění, publicisty, kurátora a filosofa Jindřicha Chalupeckého. Cena není jen dlouhodobou zprávou o české umělecké scéně, ale zároveň vzdává hold osobnosti Jindřicha Chalupeckého a snaží se o udržení kontinuity reflexe a jisté kritiky na poli českého umění. Vítěz již tradičně obdrží peněžitou odměnu na realizaci výstavy, která bude zařazena v katalogu následující rok. Zároveň bude vyslán na stáž do New Yorku v rámci International Studio and Curatorial Program. Benefity tedy nejsou pouze finanční a výstavní, ale neodmyslitelně i v podobě potencionálních kontaktů v zahraničí díky prezentaci práce v Českém centru v New Yorku.

Kde je Česko…
S novým vyhlášením finalistů se představuje i obměněný tým, a to především nová ředitelka nadace Karina Kottová, která je na výtvarné scéně již etablovanou ikonou, kurátorka Galerie v MeetFactory a spoluzakladatelka INI Gallery. Společnost Jindřicha Chalupeckého přebírá ve velmi dobrém stavu po pětiletém vedení odstupující Lenky Lindaurové, která nadále zůstává ve správní radě organizace. Jako mladá krev Kottová zmiňuje především zájem o větší propagaci českého umění v zahraničí, a tím i upevnění povědomí o něm v rámci mezinárodního kontextu. Dále hovoří například o větší propojenosti se zahraničními cenami pro mladé umělce, jejichž laureáty by zase ráda zvala do českého prostředí. Cena se již tradičně střídavě uděluje v Praze a v Brně, což provazuje scénu obou metropolí. Letos připadá výstava finalistů a vyhlášení vítěze do moravského centra a uskuteční se od 25. září 2015 do 3. ledna 2016 v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně. Národní galerie v Praze vedle toho připravuje velkou retrospektivní výstavu věnovanou předchozím 25 laureátům ceny a výročí úmrtí Jindřicha Chalupeckého. Národní Galerie v Praze si zároveň do budoucna klade za cíl větší empatii k CJCH, jak zmínil její ředitel Jiří Fait. Snad se tedy lze do budoucna těšit na lepší propagaci mladého umění směrem k široké veřejnosti a na to, že Národní galerie již bude plně reprezentovat roli prostředníka mezi umělcem, kurátorem a divákem i na poli aktuální české tvorby.

Intermediální diskuze
Letošní porota opět v čele s americkou kurátorkou a ředitelkou newyorského The Bronx Museum of the Arts, Holly Block, vybrala pestrou pětici finalistů. Hlavní vzkaz této skupiny má demonstrovat různorodost a mnohovrstevnatost české umělecké scény, a tak vedle malíře Lukáše Karbuse a sochařky Pavly Scerankové finalisty doplňují intermediální a konceptuální tendence v podání Vojtěcha Fröhlicha, Barbory Kleinhamplové a Pavla Sterce. Velký respekt pak patří celé porotě, která letos dokázala vybrat z osmdesáti přihlášených pět jmen během pouhých dvou dnů. Pochopitelně vždy je takový výběr nejen pestrý, ale někdy může působit na první pohled i lehce nevyrovnaně. Sterec i Sceranková se ve finále již jednou objevili, což dokazuje kontinuitu kvalit jejich práce. Sceranková je jistě nejznámější postavou z celého výběru – působí na české scéně již téměř dekádu a od letošního podzimu nastupuje jako vedoucí intermediálního ateliéru na pražské AVU společně s Dušanem Záhoranským. Tento výběr sám staví pětici autorů a jejich práci do zajímavé intermediální diskuze. Zároveň široké veřejnosti ukazuje vztah tématu a jeho prezentace, od performance ve vztahu k architektuře přes akvarelové krajiny na pomezí abstrakce až po sociální výzkum nebo kritiku korporátních společností pomocí performance. Díky časté změně uměleckého média tak divák nezleniví a díla ho přinutí studovat téma opravdu do hloubky. Možná i to je jedno z poslání ceny, jejíž opravdový přínos si budeme moci vychutnat na podzim v Brně. ∞

S nastupujícím jarem jsme se dočkali i jistého odlehčení v rámci výtvarného umění na výstavě Jiřího Straky ve Špálovce. Jeho „Tušová staveniště“ nejsou jen vyznáním o tradiční technice malby v odstínech černé a bílé, ale především demonstrací přístupu malíře k pozorování věcí a okolí kolem sebe.

Jiří Straka je původem Čech, ale pracuje i přemýšlí někde mezi Prahou a Pekingem. V jeho tvorbě se potkává jak oddanost čínské tušové malbě a láska k ní, tak evropské kořeny. K čínské malbě se dostal přes studium sinologie na filosofické fakultě UK. Následně absolvoval studijní pobyt na Ústřední akademii výtvarných umění v Pekingu. V současné době Straka působí jako externí pedagog na Centrální čínské akademii výtvarných umění. Umění tušové malby je velmi tradiční technika, která drží lehce v zajetí jak okruhy zobrazovaných témat, tak i způsoby práce se štětcem i médiem samotným. A v tomto je právě Strakův přístup jedinečný a ve své podstatě neklasický. Pro tradiční čínskou tušovou malbu není zásadní jen styl práce se štětcem a jeho kontakt s podkladem, kdy každý tah má svůj přesný začátek a konec. Jsou to také samotné pohyby tvůrce / malíře, který tvoří z aktu malby až jakýsi rituál. Vše má své dané principy a skrytou harmonii. Evropou vychovaný Straka spíše barvu natírá a vrství na podklad, a tak se mu daří vymanit se z plošnosti této techniky a přesouvá se hlouběji do objemů. Díky tomu si může dovolit větší volnost ve výběru témat. I když v dílech autora najdeme spoustu tradičních témat od krajinomaleb přes zvířecí motivy až po aplikace na porcelán, „Tušová staveniště“ ve Špálově galerii jsou již krokem mimo tuto hlavní linii.

Nedávno se pražští občané mohli těšit z otevření zbrusu nového obchodního centra, hned vedle ikonické budovy obchodního domu Máj. Nad novými paláci konzumu se Češi již do jisté míry pohrdavě tvářit naučili, problematika polyfunkčního centra Quadrio ale sahá mnohem hlouběji, než by se zdálo.

Názory na obchodní centrum Quadrio se různí. Kritika se strefuje především do funkční náplně a převládající komerční části. Mnohem méně se ale už odvažuje hodnotit samotnou stavbu, její hmotové uspořádání a její městotvornou schopnost a snahu nějak reagovat na okolí. Pokud chceme začít správně uvažovat nad kritikou této stavby, považuji za nutné se podívat alespoň na blízkou minulost vývoje bloku, který tvoří společně s Májem, a jeho vztah k veřejnému prostoru.

Období koňských povozů
Naše sledování začíná v 19. století, kdy ulicemi ještě jezdily místo aut koňské povozy. Národní třída se ještě jmenovala Ferdinandova a ústila do Ovocné ulice, která směřovala k patě Václavského náměstí. Tramvajové linky vedly právě tudy, z Václavského náměstí přímo k Národnímu divadlu. Místo, kde v budoucnu vyroste Máj a následně Quadrio, je zatím poklidně zastavěné klasickou blokovou zástavbou činžovních domů, jak je známe třeba z Vinohrad. Bloky tvoří pevnou strukturu a mají svůj vnitřní život. Ulice a náměstí jsou jasně vymezené fasádami domů. Solitérní přístup se zatím povoluje spíše velmi výjimečným stavbám typu divadel apod. Poté, co se tramvajová síť rozšířila do dnešní Spálené ulice, získala rohová parcela na lukrativnosti, která začala určovat její směřování.

V první polovině 20. století se blízké okolí začalo rapidně proměňovat a v městské struktuře se začaly objevovat modernistické městské paláce, s komerční, ale i kulturní funkcí, které symbolizovaly především nástup nové éry, ale i změnu společenského života. Roh Národní třídy a Spálené ulice nemohl dlouho odolávat tomuto trendu a roku 1938 zde došlo ke zbourání Šlikovského paláce, který byl ještě postaven v historizujícím slohu 19. století. Nová proluka si jasně říkala o zaplnění novou ikonou současné architektury. Autoři Miroslav Masák, Johny Eisler a Martin Rajniš přišli se stylem high-tech, který byl v té době v rozkvětu. Nová budova zásluhou neotřelé stylizace měla, má i bude mít své příznivce i odpůrce. Nutno však podotknout, že stavba si díky velkému prosklení a novým technologiím mohla dovolit výraz hustého monobloku, který se tak trochu vmáčkl mezi své sousedy. Snad díky rohové charakteristice – autoři sledovali uliční čáru – tak dům vytváří stabilní a dobře uchopitelné nároží. Netrvalo dlouho a zbytek historického bloku musel ustoupit stanici metra B Národní třída. Vestibul stanice byl typickým projevem éry 80. let nejen ve své architektonické podobě, ale i co se týče ztvárnění veřejného prostranství v okolí. Přízemní stavba se jakž takž vypořádala se vztahem jak ke Spálené ulici, tak i k obchodnímu domu Máj, se kterým se propojila pasáží. Naprosto však nezvládla svoje záda do Charvátovy a Vladislavovy ulice. Zde bylo vytvořeno drobné náměstí se stromy a místem k odpočinku. Tento prostor však nejspíš nikdy nebude vhodně fungujícím náměstím, nejen kvůli komplikované geometrii ulic, ale i vinou okolního hmotového uspořádání, které prostor zvláštně disharmonicky rozbíjí. Je naprosto jasné, že zde již nemohla vzniknout čitelná uliční fronta domů, která by vytvořila ulici jako původní blok.

Nesnadnost řešení tohoto místa naznačují nejen proměnlivé charaktery v propagačních vizualizacích k projektu, ale i výsledný stav. Socha předního českého „pornoumělce“ Davida Černého je pouze velmi drahý manévr, jak odlákat pozornost od faktu, že místo je komplikované a nepodařilo se ho adekvátně vyřešit jako dobře fungující veřejný prostor. Tomu nasvědčují i válcové výfuky z metra nebo absence laviček. Někdo by mohl namítnout, že lidé se zde zdržují a děti se honí kolem točící se hlavy Franze Kafky, a tím tedy prostor funguje. Ale sami si přiznejme, co bychom rádi od veřejného prostoru dostali a jestli to je právě zhmotněno v této okázalé umělecké formě. V éře osmdesátkového vestibulu metra byla na náměstíčku také umístěna umělecká instalace ve formě fontány od Pavla Trnky a Zbyňka Kabelíka. Ta však byla svými proporcemi poněkud skromnější a veřejný prostor spíše doplňovala. Hlava Franze Kafky prostory u obchodního centra naprosto ovládla tvrdou hrou kovu a lesku. A tak veřejné prostranství kolem Quadria není jen přehlídkou toho, jak zamaskovat nevydařenou urbanistickou situaci, ale je to i lekce pro nás, abychom si začali více sami všímat našeho společného prostoru a jeho kvalit. Důležité je si uvědomit, že výsledná varianta tohoto místa není jen věcí návrhu a přístupu architektů, ale zároveň parcela nese jisté historické danosti, které se budou projevovat evidentně v každé éře a snaze o řešení této lokality. Proto je třeba, u každé nové vrstvy města, která někde vznikne, snažit se pochopit nejen zásah samotný, ale i kontext a historii. Architektura nemá pouze jedno absolutní řešení – je to spíše forma diskuze, která ovšem musí být řádně podložená. ∞

Člověk již překročil svůj stín. Hlavním tématem dneška už přestalo být maximální ovládání svého okolí, ale stalo se jím naopak zachování alespoň minima nedotčeného prostředí, toho původního. Tyto tendence se dnes začínají objevovat i v umění. V Colloredo-Mansfeldském paláci vystavuje Adam Vačkář věci, první i ty poslední.

Co jsou vůbec první a poslední věci? A jaká cesta vede od začátku ke konci? Říká se, že konec jednoho je začátkem druhého. Vezměme si například koloběh vody v přírodě, schéma, které se učí snad každé dítě na prvním stupni základní školy. Mělo by v nás vybudovat jistý respekt a úctu k přírodním zdrojům. Místo toho postupně, jak rosteme a společnost se vyvíjí, zapomínáme na vlastní přirozenost. Každý den plýtváme zdroji, konzumujeme potraviny, které toho nacestovaly za měsíc více než my za celý rok. Rádi si kupujeme nové designové produkty, aniž bychom věděli, kolik fosilních paliv bylo na jejich vývoj a výrobu spáleno. Toto jsou témata, která běžně zmiňují ekologové, aktivisté nebo politikové. Není již čas, aby se tyto environmentální tendence začaly objevovat i v umění? Adam Vačkář se na tuto kritickou cestu vydal. Do konce listopadu můžete v Colloredo-Mansfeldském paláci vidět jeho výstavu „První a poslední věci“. Sice možná pak přestanete pít colu, ale výstava určitě stojí i za tento risk.

V tvé současné výstavě v GHMP se objevují jisté environmentální tendence, které lze vnímat jako určitý návrat ke kořenům. Jaké to má konkrétně u tebe aspekty?
Environmentální tendence se dají chápat jako návrat ke kořenům, ale spíš ještě jako návrat k přírodě a přirozenosti. Je to zároveň reakce na vlnu globalizace, která teď dosáhla určitého maxima. Spousta lidí si začíná uvědomovat, že centrálně vyráběné produkty a potraviny přinášejí i negativní aspekty, se kterými jsou spojeny další faktory, např. geneticky modifikované potraviny a podobně. Rozšiřují se statistiky ohledně úmrtnosti spojené s civilizačními chorobami ve vztahu k dnešním životnímu stylu. Lidem už postupně začíná docházet, že to, co mají ve svém okolí přirozeně, je často kvalitnější a lepší. Na to navazují i tendence s lokálními trhy apod. nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Celá tato problematika globální společnosti a s ní spojená tržní ekonomika mě do jisté míry samotného děsí, a proto mě i zajímá.

Dá se to spojovat s vykořeněností materiálního světa? Nebo to nese jiné aspekty?
To je přesně ono, s tím to souvisí. Zajímají mě plošné symboly a názory, které ikonicky reflektují současné stereotypy ve společnosti. Třeba láhev Coca-Coly jako univerzální znak konzumní kultury a zároveň vykořeněnosti napříč kontinenty. Ale je to ve své podstatě i forma odpadu, něco jako symbol znečištění všech kultur bez rozdílu, šedá drť, která se šíří všude. K tomu se pojí projekt Margin of Hope. Nalezená plastová láhev se vzkazem uvnitř jako symbol poselství. Dále i Still Life / Nature Morte květina, která místo z vody čerpá živiny z coly, která ji zároveň pomalu zabíjí. Člověk, co zažil předchozí režim i ten dnešní, se musí stále zamýšlet nad dnešním konzumem. Vykořeněnost jde ruku v ruce s postupnou ztrátou lokálních identit.

Jakou reakci vzbudil tvůj participační projekt mezi lidmi v Maroku, kteří jsou od uměleckého provozu, jak ho známe zde, zcela odříznuti?
Na projekt Margin of Hope, na němž jsem dělal v Maroku na rezidenci, mě pozvali dva italští kurátoři, kteří iniciují interaktivní projekty pro komunity z různých vesnic. Je to systém jejich investice do společnosti, přímo protipól k západnímu uměleckému světu. Zde chodíme do galerií a všichni víme, o čem to je, a v podstatě jsme takoví spiklenci. Ale když se ocitnete v lokalitě, jako je úpatí pohoří Atlas, najednou člověk stojí tváří v tvář společnosti, která vůbec netuší, co současné umění je. Záměrem bylo propojit místní obyvatele skrze participační aktivity. Během procházení se po místní krajině jsem zjistil, že mají neuvěřitelný problém s odpadem. Sice místní infrastruktura je poměrně dostačující díky období francouzského protektorátu, ale zatím naprosto chybí úvaha o systematickém nakládání s odpady. Místní to řeší tak, že vyschlá řečiště postupně plní odpadem a na jaře ho řeka jednoduše spláchne dál do údolí nebo ho pálí za vesnicí. S tím se pojí i problém se smogem. Pak nezbývá než jen prosedět odpoledne doma se zavřenými okny. Svou intervencí jsem se snažil přispět k řešení této situace. Pro spolupráci jsem si vybral mladé obyvatele, protože u nich je šance, že si nové poznatky uchovají do budoucího života. Vzal jsem partu dětí a šli jsme sbírat odpad. Ale pak ho nespálili, jak jsou zvyklí, ale umyli a roztříděný odnesli do jedné asociace. Místní ženy z odpadu ušily koberec a dželabu, jejich tradiční oděv. Výsledné dílo mělo tematickou souvislost s tradičními berberskými koberci, které jsou dělané ze zbytků nití. Pak jsme s naší prací obešli místní školy a snažili se o této věci diskutovat. Bylo skvělé sledovat vnímání mladých lidí, kteří si celou problematiku uvědomují. Ale ze strany státu je podpora systému pořád nedostačující.

Ve svojí práci často povyšuješ předměty běžné potřeby na umělecké instalace nebo je zapojuješ do konceptu.
Má to dva aspekty, jistou dualitu. Běžné předměty povyšuji na umělecké objekty, ale zároveň s tím pracuji kriticky, prostorově, až sochařsky. Hlavním mediátorem jsou však výchozí myšlenky. Někdy je to experiment, jindy třeba záznam procesu. Často jde o spojení protichůdných věcí, jako je například střelba a hudba atd. Předměty běžné potřeby jsou konkrétním nositelem obecného vnímání reality kolem nás. Jsou to významové schránky, které asociují další souvislosti.

Jaká je vůbec podstata, budoucnost objektu jako takového? A případně uměleckého?
Schopnost abstrakce mizí spolu s masivním nástupem filmů a obrazové a digitální kultury, které na rozdíl od knih nenechávají volné pole lidské představivosti. Lidé se upínají k vnímání konkrétních objektů a zástupných fetišů. Obrazová kultura 21. století je propojená s designem konzumací. Cílem není poukazovat na vzdálené či abstraktní hodnoty, ale spíš směřuje ke konkrétní okamžité realitě a uspokojení smyslů. Objekt bude, myslím i dlouho do budoucna, hrát stále velmi důležitou roli materiálního zástupce.

Jaké jsou pro tebe v tuto chvíli zásadní hodnoty z pohledu umělce?
Když jsem začal spolupracovat s galerií a skočil do uměleckého systému, tak jsem jím byl brzo otrávený. V něm jde o to, jak to uděláte velké na veletrh, jestli to bude transportabilní a stále řešíte věci, které člověka otravují. Není to o experimentu a hledání, ale o neustálém technickém řešení. Zaměření na produktivitu se časem projeví jako ubíjející, protože se přetransformujete na manufakturu. A to mě znechutilo, a tak jsem si odjel odpočinout do Maroka a zaměřil se na naprosto odlišnou rovinu umělecké práce. Místní kontext mě dovedl k hlubšímu uvažování o těchto hodnotách, protože jsem musel obhajovat pozici umění před lidmi, kteří netuší, k čemu je dobré. Moje idea byla edukativní a směřování usilovalo o návrat k přirozenosti a normálnímu fungování bez přehlcenosti. Industrie umění se rozvinula k dnešním dnům neskutečně a chrlí se objekty, obrázky… Pro mě je umění ale spojené s určitou reflexí a odpuzuje mě, pokud nese atributy marketingové značky.

Tvoje objekty jsou často tvořené z běžných předmětů denní potřeby. Tím se ale trochu vytrácí možnost přesně určit autora, například díky výtvarnému rukopisu.
To se samozřejmě může na první pohled zdát jako problém. Nicméně si myslím, že v mých pracích je zřetelně vidět gesto, které nějakou dobu trvá a má časový i kontextuální přesah. Nejedná se jen o přímočará sdělení, ale o souhru práce s estetikou a konceptuální myšlenkou. Pracuji v nějakém myšlenkovém horizontu a moje díla jsou propojena a souvisí spolu, vždy je propojuje nějaká vyšší myšlenková a intuitivní rovina.

Hodně tvých prací je založených na textu a lineárním záznamu. Jakou pozici pro tebe text v díle má?
Text a práce s ním mě ani tak nezajímá stylisticky, ale slouží mi hlavně k osvětlení podstaty děl. Vždy jsem relativně hodně četl a zajímal se o filosofii, sociologii, takže i odtud mám k textu přirozeně silný vztah.

Z pohledu mezinárodně působícího umělce, v pozici někde mezi Českem, Francií a Japonskem, jsi schopen nějak definovat rozdíl mezi českým, francouzským a případně japonským uměleckým diskurzem?
Například v Japonsku je vše založené na vizualitě a estetice, a nikoli na reflexi. Japonci už od 6. století měli nádherné šaty, objekty pro běžnou potřebu, zbraně atd. Vždy šlo o krásu a její spojení s užitým uměním. Konceptuální tendence tam přišly ze západu až kolem čtyřicátých, padesátých let 20. stol. Umělecký boom, jak ho známe dnes, začal teprve zhruba před deseti lety. Při něm začaly reflexe a přemýšlení o médiu, které stimulují k hlubšímu uvažování. Celá tamní společnost je založená na designu. Japonská spiritualita je tradiční aspekt, který byl převálcován západním konzumem po prohrané válce. Amerika v té době změnila japonskou ústavu, aby odebrala moc vládnoucí válečné mašinerii. Díky tomu, že Japonci, jako pilné včeličky, vše převedou do dokonalosti, tak je tam dnes ultra konzumní společnost, která zcela opomíjí životní prostředí. S tím souvisí i nadměrně vyráběná energie z jaderných elektráren a plýtvání s ní i vším ostatním, produkty mají několik nesmyslných obalů atd.

Ve Francii se v uměleckém provozu utvořila pomyslná vidlička. Jedna větev je extrémně dekorativní a druhá je hodně spjatá s filosofií, která tam má velkou tradici. Na jejím základě vzniká přirozený diskurz. Francouzi rádi sledují trendy v anglosaském světě a upínají se k nim. O východní Evropě toho moc nevědí a moc je nezajímá.

Český fenomén se trochu vyznačuje omezeností, nepropojením s mezinárodní scénou a nedostatečným pochopením širšího globálního kontextu v umění a absencí diskurzu na instituční rovině. Na české scéně ještě neproběhla komercializace umění, což má za následek, že umělci jsou často neprofesionální. S tím se i pojí, že nejsou příliš schopni zvládnout materiál, velké instalace, ale na druhou stranu se tu možná přemýšlí o něco více o tématu a obsahu děl. Umělci vždycky hledali dokonalá provedení, a tak v západní Evropě a Americe to přirozeně vygenerovalo spoustu firem, které zajišťují servis a produkci děl umělcům. V západním světě probíhá obrovská komercializace umění související s prodejem za velké sumy. Na mezinárodní scéně dominuje několik velikých a velice bohatých galerií, které disponují obrovskými prostředky a podobají se mezinárodním konsorciím. Boháči v Česku nemají odvahu k nákupu umění. Tak trochu se dá říci, že nepřekonali svůj selský rozum, když tak případně kupují tradiční techniky, obrazy atd.

Co by mohlo pomoci české scéně?
Hlavní problém je, že většina uměleckého provozu v Čechách je poměrně amatérská. Neslyšel jsem o nikom z umělecké administrace, kdo byl například na stáži v nějakém kvalitním muzeu v jiné zemi. Tady si větší část lidí pořád neuvědomuje, že stejně jako se vynakládá velké úsilí na to, aby dílo vzniklo, musí se věnovat i tomu, aby se o něj začali lidé zajímat. Další úkol je pro ně najít odpovídající finance a mít dobré organizační nápady. Obecně zde chybí nějaká profesionalizace segmentů. Státní instituce vůbec nefungují, nepracují v nich motivovaní zaměstnanci – jsou často jen částečně kvalifikovaní a mají své jisté. Většina z nich je v galeriích už dlouho a mladí zapálení lidé se nepřijímají. To následně demotivuje umělce a zároveň iniciuje vznik malých, málo profesionálních prostorů bez financí s minimální viditelností. ∞

Už vás někdy napadlo, jaké všechny účinky může mít poslech vážné hudby nebo opery? Možná vám něco říká Mozartův efekt?! A možná ne a naopak jste již viděli nějaké představení Tomáše Pilaře, který je nejmladší praktikující operní režisér u nás.

Mládí jako trumf
Jednou jsem byla na přednášce operního režiséra. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, jen kdyby nepůsobil tak mladě. Opera je přece náročná a tradiční klasická disciplína a stejně jako třeba u dirigenta, tak i u operního režiséra si představujeme jistá léta zkušeností znatelné ve tváři. Když jsem pak zjistila, že je mu 25 let a navíc na podzim nastoupil jako šéf opery v Plzni, tak jsem okamžitě zbystřila a můj obdiv nebral konce. Tomáš Pilař je asi nejmladší praktikující operní režisér u nás. Když sledujete jeho zanícený projev, máte pocit, že s jasnou vidinou své operní budoucnosti se nejspíš už narodil. A aby toho nebylo málo, tak k režii ještě soukromě vystudoval scénografii, a tak má pod palcem nejen vše, co se na podiu děje, ale i podium samotné. Tím své práci dal opravdovou komplexitu. Dosud jste se s ním mohli setkat v nejrůznějších koutech Česka a sledovat, jak osobitě reaguje na konkrétní scény a repertoár. Někdo by si mohl pomyslet, že mládí působí nedůvěryhodně a nezkušeně a divák by mohl získat jisté předsudky. Jeho věk je však největším trumfem. Díky němu totiž přesně ví, jaká je dnešní mladá generace a co jí schází a trápí a tím i jak ji přivést k opeře. Na to reaguje i ve své profesionální tvorbě. Výrazně pracuje s konceptem. Světlo a stín nejsou již jen elementy, ale tvoří znovu základní kompozici a monument. Díky tomu Pilařovy hry nesou silný emoční náboj, který ale není plochý a reaguje tak na dnešní společenskou potřebu.

Nevyhraněnost
Ale jak na to reaguje publikum? Jsou ta představení tak silná, že si našly své skalní příznivce? Opera si u nás zatím své vyhraněné fandy nenašla. „Ještě před pár lety jsem se bál, že publikum bude stárnout, ale to se naštěstí nepotvrdilo.“ dodává Pilař. Jediné, co návštěvníky propojuje je, že všichni berou operu stále jako exkluzivní zážitek, který nemáte každý den. To je způsobeno jak finanční nákladností, tak institucionalizací operních domů. A právě systém podpory divadel a kultury dle velikosti a sídelního města je kámen úrazu. Praha má jako metropole i nejsilnější scéna dost privilegované postavení a to i z hlediska dotací. Tak by nebylo od věci, kdyby právě zde vznikala i nějaká experimentálnější tvorba. Bohužel situace je taková, že představení dost zatěžují sezónní návaly turistů. Zajít si na operu v Praze jako zpestření poznávacího zájezdu se stalo běžnou záležitostí a na klasickou, nijak nevyhraněnou poptávku reaguje odpovídající nabídka. Vedle toho se menší lokální divadla potýkají s horší finanční situací. Možná i díky tomu musí svádět větší boj o své posluchače a tak jedou po moderní lince, která zaujme i diváka začátečníka. Tyto menší scény přímo čiší svěžestí a novými přístupy. Takže se můžeme těšit, co nám od podzimu nabídne plzeňská opera pod vedením Tomáše Pilaře.

Stimulace hudbou
Poslech opery nebo klasické hudby není jen záležitost kulturní poptávky nebo nějakého společenského statusu. To jsou všechno faktory, které jsou, řekněme, „externího“ charakteru. Ale mají na nás i „interní“ vliv, o kterém možná ani nevíme. Jedna z prvních věcí, kterou mě Pilař hned zaujal, byla, když připomínal, že při poslechu klasické hudby klesá člověku racio, což způsobuje komplikovanost některých děl, která vyžaduje zapojení větší části mozku. Dalo by se ale s tímto faktem nějak dál pracovat? Možná nejeden umělec se vám přizná k poslechu klasické hudby při tvorbě.

Tím ale s efekty poslechu vážné hudby nekončíme. Poměrně dobře znám je tzv. Mozartův efekt, kdy vysokoškoláci při poslechu Mozartovy sonáty pro 2 klavíry dosahovali krátkodobého zvýšení IQ, přesněji prostorové inteligence o 8 až 9 bodů, oproti kolegům kteří poslechem neprošli. Testy na emisní tomografii prokázaly, že na zpracování hudby se podílí velká část mozku. Dá se tedy mluvit o jisté stimulaci.

Testy pak byly prováděny i na mladších dětech. Děti předškolního věku navštěvovali přípravné kurzy hry na klavír, zpěvu a herectví. Ty, které se věnovaly hudebním oborům pak při testování během prvních pár let návštěvy základní školy měly o 2–7 bodů lepší výsledky v rámci stupnice Wechsler Intelligence Scale for Children (WISC). Další studie ukázaly, že studenti hudby lépe rozumí čtenému textu než ostatní, jsou emočně zdravější a lépe se srovnávají s úzkostmi. Pozitivní rozvoj za pomocí hudby je tedy plně prokázán. Proto je ve velmi vyspělých zemích, jako třeba v Japonsku nebo Nizozemsku, kladen velký důraz na hudební vzdělání. Dokonce i vedoucí velkých firem se přiklánějí k názoru, že umělecké a hudební vzdělání lépe připravuje pracovníky pro 21. století.

Z opery nebo koncertu vážné hudby si tak neodnášíme pouze vytříbený kulturní zážitek, ale i něco navíc v podobě pozitivní stimulace. Mnohem lepšího výsledku ještě dosáhnete, pokud se přímo budete účastnit například hry na nějaký nástroj oproti pasivnímu poslechu. Tak vezměte nějakého kamaráda, co třeba umí hrát na klavír a zaimprovizujte si s ním například na jednom z klavírů Ondřeje Kobzy v ulicích. Letní večery jsou k tomu jak dělané a můžu zaručit, že to bude i pro vás nevšední zážitek. ∞

Milena Dopitová vystavuje v Městské knihovně svá díla posledních let, která jsou jasně čitelnou výpovědí o ženských pocitech.

Umělecké školy v posledních letech rostou jako houby po dešti. O významu akademického vzdělání pro umělce se vedlo již mnoho diskuzí a názory se různí. Mnohem zásadnější otázka je, jak po škole uspět. Co láká dnešní mladé kurátory v Česku? A jaké jsou vůbec možnosti tvůrců současné kultury? Rozhovor s Karinou Pfeiffer Kottovou, kurátorkou galerií MeetFactory a INI Gallery, s nadsázkou přináší jistý „návod k použití“.

Dalo by se říct, že je nějaký styl nebo technika dnes u českých kurátorů populární? Nebo že má lepší pozici než ostatní? A který by to případně byl?
Nemyslím si, že převažuje jeden styl kurátorství. Kurátoři, které osobně znám nebo i vzdáleněji sleduji, mají podle mého názoru vlastní způsob práce, který závisí jak na jejich vzdělání, tak na osobních zájmech a vkusu. Formálně se ve výstavách určitě objevují jisté trendy, zejména co se týče způsobů instalace či výstavní architektury, což od sebe jednotlivé galerie občas rády kopírují. Existují samozřejmě i tematické trendy, často v kontextu velkých bienále a přehlídek současného umění, jako je obrat k archivům, „outsiderskému“ umění a podobně. Ty jsou v menších výstavách často reprodukovány. Prázdná galerie nikdy nebude nepopsaným listem papíru, do procesu tvorby jakékoli výstavy se promítají historické i současné kontexty. Ale myslím si, že úkolem každého kurátora (podobně jako umělce) je najít si v rámci všech těchto proudů alespoň do určité míry svůj vlastní.

Reagují na tyto tendence české umělecké školy?
Spíše mě napadá příklad ze zahraničí – studenti uměleckých škol v etablovaných centrech, jako je Londýn nebo Frankfurt, reagují na poptávku komerčních galerií. Někdy už na škole lehce kalkulují s tím, že když budou tvořit tím a tím stylem, mohla by se o ně zajímat ta a ta galerie. U nás vzhledem ke stavu trhu s uměním zatím nic podobného nevnímám.

V dnešní globální společnosti již není třeba zaujmout pouze v českém, ale i v mezinárodním kontextu. V MeetFactory často pořádáte mezinárodní výstavy. Co je pro tebe jako kurátorku důležité, když zařazuješ české umělce do mezinárodní výstavy?
Je pro mě zajímavé konfrontovat přístupy českých umělců se zahraničními, ale chtěla bych se vyvarovat přílišné hierarchizace. Občas vystavuji mezinárodně slavné umělce vedle mladých (českých) tvůrců, ale snažím se mezi jejich díly a přístupy najít určitý balanc. Například video Lucie Scerankové Cucurrucucu bylo volně inspirováno prací I’m Not the Girl Who Misses Much od Pipilotti Rist a vystavit je vedle sebe mě lákalo. Ale i pro Rist, jež je dnes jednou z nejznámějších umělkyň na mezinárodní scéně, to byla práce, kterou dělala ještě na škole a od níž se její tvorba teprve začala dále profilovat.

A vyhledávají čeští umělci sami konfrontaci se zahraničím? Nepokulháváme pořád jen za vlakem, který sviští před námi?
Myslím, že pro české umělce je zásadní, aby více vystavovali v zahraničí. Existuje stále řada kontextů a míst, kde současné české umění zcela chybí, a to je škoda. Na druhé straně je vidět, že se situace postupně mění. Funguje víc rezidenčních programů vysílajících české umělce ven a místní platformy zase zvou do Česka zahraniční kurátory, kteří ze svého výzkumu v ideálním případě těží ve svých dalších projektech. Co se týče rozpočtů na výstavy a celkově fungování velkých institucí, bohužel opravdu pokulháváme, ale možná je to impuls k tomu, začít se více soustředit na to, v čem jsme dobří, což je podle mě obsahová kvalita a nezávislá umělecká scéna.

Nedávno tvůj manžel Jan Pfeiffer vystavoval na kolektivní výstavě v newyorské Mixed Greens Gallery. Dá se říct, v čem se liší přístup kurátorů a galeristů ve zmiňovaném New Yorku od České republiky?
Newyorská zkušenost, zvláště v kontextu komerční galerie, je od té české hodně odlišná. Mám dojem, že pro umělce může být tamější vysoce profesionální, ale také v něčem odosobněný přístup znejišťující. Zároveň je samozřejmě zajímavé své dílo na podobné adrese prezentovat. Celkově jsem v New Yorku vnímala větší zájem o formu než o obsah či koncept, což je u nás téměř naopak. To neznamená, že tam nevznikají obsahově podnětná díla nebo výstavy, ale důraz na to, z čeho je dílo vytvořené, jakou má velikost a jak je nainstalované a nasvícené, je mnohem větší. Tempo a průbojnost jednotlivých aktérů na umělecké scéně je tam v porovnání s Českem také neskonale vyšší.

Nesnaží se v zahraničí spíš hledat inovativní přístupy k práci a koncepci vystavování? To pak může působit dojmem, že forma má větší význam než obsah. Neulpěli jsme zde pateticky na tradici konceptu, který je ale dnes často vyčpělý již u svého zrodu?
Podle mě je předností zahraničních galerií a výstavních institucí v místech, jako je New York nebo Londýn, spíš jejich finanční zázemí a zkušenost, která vede k tomu, že jsou tamější výstavy většinou precizně nainstalované, kurátorsky dlouhodobě připravované, ve všech směrech dotažené. To ale ještě neznamená, že jsou inovativní. Ale je opravdu těžké tímto způsobem paušalizovat. Některé zahraniční instituce se snaží být průkopníky v alternativních přístupech k vystavování, já tak vnímám například Van Abbemuseum v nizozemském Eindhovenu. Vyčpělá již ve svém počátku může být jakákoli výstava, ať jsou na ní představeny barevné malby, nebo vyprázdněný koncept. K obojímu lze přistupovat s ohledem na vyváženost obsahu a atraktivitu formy, aktuálnost sdělení a podobně.

U vás v MeetFactory máte jednu z nejvýraznějších rezidencí pro umělce v Praze. Co obnáší u vás získat rezidenci a jaké jsou její podmínky?
Rezidenty vždy vybírá umělecká rada, jejíž jádro tvoří David Černý, kurátorka rezidenčního programu Zuzana Jakalová a já. Kromě toho podle jednotlivých zemí a programů do rady zveme nezávislé kurátory nebo odborníky ze světa umění. Umělce vybíráme primárně podle kvality jejich práce, ale také relevance vzhledem ke směřování našeho (výstavního) programu a podle projektu, který by v Praze chtěli realizovat. Celý rezidenční program je založen na několika dlouhodobých partnerstvích se zahraničními institucemi a nadacemi a neustálém vytváření nových. Partnerská instituce (nebo někdy i jednotlivý kurátor) pro nás zpravidla připravuje předvýběr umělců, jež nám chce doporučit, a my z nich vybereme, kdo skutečně přijede na rezidenci. Pokud je rezidence výměnná, my pak děláme to samé s doporučováním českých umělců, kteří pojedou do zahraničí. Kromě toho nám běží také celoroční otevřená výzva, do níž se může přihlásit kdokoliv, a my současně výzvu co nejvíce propagujeme a aktivně oslovujeme umělce, kterým doporučujeme se přihlásit. Občas vyhlašujeme také specifické výzvy, momentálně například pro německé kurátory, kritiky a kulturní producenty. V ideálním případě má rezident v MeetFactory k dispozici ateliér, pokoj ve sdíleném bytě v centru města, kapesné a rozpočet na realizaci výsledného projektu, například výstavy nebo publikace.

Jestli se nemýlím, součástí rezidence v MeetFactory je i výstava v Galerii Kostka. Zároveň je možné během vernisáže navštívit rezidenty přímo v jejich ateliérech. Máte nějakou zpětnou vazbu od umělců třeba po ukončení rezidence?
Výstupy rezidencí jsou různé. V Galerii Kostka je výstavám rezidentů věnováno šest termínů ročně, ale umělců za rok přijede přes třicet. Někteří svou tvorbu prezentují v rámci otevřených ateliérů nebo mají jiný specifický projekt, například publikaci. Když připravuji výstavní program pro galerii MeetFactory, vždy také počítám s tím, že některé ze zahraničních vystavujících pozveme na rezidenci, aby mohli pro výstavu připravit site-specific dílo. Zpětná vazba je pro nás samozřejmě důležitá, nejen proto, že nám dává další podněty, co zlepšovat nebo co funguje, ale také proto, že umělci, kterým rezidence u nás něco dala, ji budou doporučovat svým kolegům, což je mnohem lepší než nějaká plošná propagace.

Financování galerie není úplně jednoduchá věc, většina menších galerií ani nevybírá vstupné. Z čeho jsou pak živy? Chápu, že pozice MeetFactory a třeba INI Gallery je dost odlišná, mohla bys nám přiblížit, jak se pro takové projekty shánějí peníze a jak se to promítá do financí pro vystavující umělce?
Financování MeetFactory tvoří z největší části granty, ale určitý podíl plyne také ze sponzorských darů, pronajímání prostor a příjmů ze vstupného například na koncerty. I když to nebývá tak velký příjem, jak se řada lidí domnívá. V současnosti asi čtyřicet procent rozpočtu tvoří čtyřletý grant od Hlavního města Prahy, dále získáváme pravidelně granty od Ministerstva kultury České republiky a z dalších veřejných rozpočtů, ale také žádáme o financování projektů ze zdrojů různých mezinárodních a zahraničních nadací, institutů, ambasád a podobně. Letos jsme poprvé získali evropský grant. INI Gallery samozřejmě operuje s mnohem menšími rozpočty a nedosahuje tolik na mezinárodní financování, jednotlivé projekty podporuje zpravidla MHMP a MKČR, ale ze začátku jsme ji s kolegyněmi financovaly z vlastní kapsy.

Jak vnímáš současný boom maloformátových nekomerčních galerií? Alespoň mně přijde, že se s nimi roztrhl pytel. Myslíš, že je to třeba šance, jak vystavit, právě pro začínající umělce?
Určitě vzniká víc nových prostorů, než kolik jich zaniká, díky bohu už také mimo hlavní centra. Začínající umělci u nás tudíž mají dost příležitostí, kde vystavovat, i když jsou ještě na škole.

A je pro české umělce zdejší galerijní scéna vůbec zajímavá? Nesnaží se expandovat rovnou za hranice? Přece jen je to dnes jednodušší než kdykoli předtím.
Přestože stále panuje určitá skepse nad místním uměleckým provozem, mírou jeho profesionality, financováním apod., řada umělců si začíná uvědomovat, že jinde není tráva o moc zelenější a že česká scéna je specifická v tom, že tu existuje opravdu velká škála nezávislých výstavních prostor a projektů. Ty vytvářejí zajímavé podhoubí pro experiment. Ve více etablovaných uměleckých centrech už bylo podobné klima převálcováno komercí a v těch „perifernějších“ zase zatím nedosahuje takové šíře.

Před nějakou dobou jsem četla, že dnes již není zásadní vztah mezi umělcem a divákem, ale spíš mezi umělcem a kurátorem, případně kupcem. Vnímáš tento posun stejně?
Myslím si, že vztah k divákům zásadní je, zahraniční instituce mají dokonce celá oddělení, která se zabývají rozvojem publika, mluví se o edukativním obratu v kurátorství. Ale je pravda, že přestože umělec nějakým způsobem musí počítat s možnostmi vnímání svého díla ze strany diváků, je to pro něj abstraktnější pojem. V galerii jde spíše o vztah diváka a díla, zprostředkovaný kurátorem. Nemyslím si ale, že by umělce konfrontace jejich díla s diváky nezajímala. Někdy je rozčiluje, že od nich diváci očekávají přílišnou doslovnost nebo přímočarost. Snad každý umělec tvoří s ohledem na další umělce, popřípadě kurátory a celý svět umění, to je téměř nevyhnutelné. Ale nemyslím si, že ignoruje diváky.

Dá se v horizontu pár let předpovědět vývoj, kam budou české galerie a umělecký provoz směřovat? Jestli se třeba neblíží nějaká další limitní část pomyslné sinusoidy?
Já doufám, že získají větší sebevědomí v tom, že není nutné jen následovat příklady odjinud, ale klást důraz na vlastní obsah, který bude třeba nakonec mnohem zajímavější i pro to zahraničí. Bylo by skvělé, kdyby se podařilo přesvědčit veřejnost i politickou scénu o jejich důležitosti, abychom nemuseli jen paběrkovat ze zbytků veřejných rozpočtů, ale měli odpovídající podmínky k dalšímu rozvoji a profesionalizaci. ∞

Ještě pořád u nás doznívá hospodářská krize, která nejenže způsobila rapidní pokles investic do výstavby, ale zároveň odsunula práci architekta na pozici jakési drahé nadstavby. Jde snad propagovat architekturu i bez nároku na honorář, nebo to je utopie mimo zajetý systém?

Jak se mají architekti
Na začátek se trochu seznamme s pozicí architekta v České republice. Bohužel mám pocit, že spousta lidí mimo odborné kruhy má stále trochu mylnou představu o stavu této profese.

Po ukončení nějaké vysoké specializované školy máte dvě šance, jak se snažit vykonávat tuto společenskou službu. Buď se necháte zaměstnat v nějakém větším či menším ateliéru, anebo máte dost kuráže a pracujete na volné noze či založíte vlastní ateliér. Jako zaměstnanec máte větší jistotu uplatnění i stabilního finančního ohodnocení, ale zároveň nejspíše nebudete vždy dělat to, co by vás zrovna bavilo. Pokud pracujete nezávisle, můžete si víc vybírat mezi zakázkami, ale zase se budete muset více ohánět, abyste si něco opravdu vydělali. A pak tu máme ještě jeden detail, a tím je autorizace v České komoře architektů. Architekt je svobodné povolání, proto jeho práce již nepodléhá žádnému dalšímu dozoru nebo správnímu orgánu. Tudíž musíte být náležitě způsobilí pro výkon této profese, a to by měly zaručovat zkoušky do komory. Když budete náležitě dobře vybaveni, s kulatým razítkem budete již mít všude dveře otevřené. Alespoň co se týče příležitostí v různých soutěžích a jednání s úřady. Vše má svůj řád a systém, na kterém není zatím nic zvláštního. Narážíme, až když se zamyslíme nad platovým ohodnocením, které by náročnost této profese mělo reflektovat. Ano, architekt je tabulkově mezi horními pozicemi, a tak se v různých analýzách objevuje vedle manažerů atd. Tabulkové platy se ale dodržují snad jen ve státní správě. Dnes kvůli finanční krizi lidé šetří kde mohou a architekta často vnímají buď jen jako poradce nebo jako drahou nadstavbu k běžnému stavaři. To, že architekt je náležitě vystudovaný odborník, který přináší jiný pohled na věc než stavař a jiný než váš kamarád, se občas trochu zapomíná. Kromě toho se v postkomunistických zemích zatím učíme, že i nápad nebo nerealizovaná myšlenka již má svou finanční hodnotu. A do třetice je tady úroveň zde působících developerů. Občas se ptám sama sebe, proč vlastně se jim pořád tak říká, když o rozvoji území tu někdy nemůže být ani řeč. Jejich hlavním zájmem je návratnost investice a zisk. Až na pár osvícených jedinců se bohužel snaží architekta přimáčknout ke zdi a vyždímat z něj přece jen nějakou tu myšlenku za odměnu, která je někdy až pod úrovní slušnosti. Ale k nápravě těchto věcí je potřeba nejprve změnit vnímání a chování společnosti. V západních zemích bývá v žebříčku váženosti povolání architekta často v první desítce, naopak z českých žebříčků se za poslední dobu vytratilo úplně. To je ale i problém architektů, kteří se sami o žádnou osvětu nesnaží. Přece jen z dobrovolnické osvětové činnosti, která by formovala názor veřejnosti, většinou nájem nezaplatíte.

Nejen boj proti sídelní kaši
Ale je tu jedna architektonická kancelář, která tráví letní dovolenou prací a cestováním a ještě k tomu nabízí služby zadarmo. Adam Wlazel a Kateřina Vídenová z pražského studia Iguanodon se vždy v létě promění na MAK – Mobilní architektonickou kancelář – a objíždějí české vesnice s nabídkou svých služeb. V loňském roce jejich osvěta napravovala Vysočinu, a letos se zaměřují na Západočeský kraj. Plán cesty tvoří vždy síť vytipovaných obcí, v nichž se pak na týden zastaví a pracují na lokálních tématech. Jejich pole působnosti je široké. Ve své kanceláři nenabízejí jen návrhy řešení, ale fungují i jako konzultanti. Vždy se usídlí někde na návsi a čekají, kdo přijde se zakázkou, prosbou o radu nebo jiným problémem hodným architekta. Navrhují cokoli od venkovního mobiliáře přes drobnou architekturu, jako jsou například pergoly a různé přístřešky, až po rekonstrukce domů. Nezaleknou se však ani širších urbanistických témat. Zásadní je také jejich poradna, a to nejen pro běžné občany, ale především pro zastupitele obcí, kteří si často neumí poradit s legislativními nástroji územního plánování. Je proto důležité vzdělávat především vedení obcí o možnostech architektonických soutěží a výběru správné varianty při práci s územím. Protože především malé obce v blízkosti větších měst se stále více potýkají s problémem, kterému dnes všichni díky Pavlovi Hniličkovi říkáme „sídelní kaše“. Řeč je o rozvolňování okrajů urbánních sídel a postupné rozšiřování satelitní zástavby. I proto se Mobilní architektonická kancelář zaměřila na menší města a vesnice. Architekti z MAKu mají svůj pracovní plán zároveň obohacený o spoustu přínosných společenských a kulturních akcí. Protože architektura není jen o geniálním nápadu architekta, ale především o společenské diskuzi a kooperaci všech stran. Proto MAK pořádá besedy a účastní se různých anket a jarmarků na vesnicích, kde je nejlepší prostředí pro neformální (a o to přínosnější) diskuzi. Letos dokonce Wlazel a Vídenová organizovali workshopy, na kterých se občané přímo mohli naučit, jak si třeba nějaký ten mobiliář pro svou obec vyrobit sami. Svoje působení tak architekti rozšířili o předávání praktických zkušeností.

Také osvětová činnost samozřejmě něco stojí. Ale opět se tu setkáváme s přístupem, který je na hony vzdálený běžnému systému, kde vyjednáváte s klientem tak „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. MAK získal podporu ze strany státu díky grantu a společně s drobnými přispěvateli se podařilo celý záměr uskutečnit. Tím pádem se dal realizovat také základní princip projektu, tedy poskytování služeb cílovým klientům zadarmo.

V dnešní době již existuje spousta spolků a sdružení, které mají programy plné kulturně-osvětových programů z oblasti ekologie, alternativních stylů dopravy nebo participace obyvatel. Tyto organizace běžně fungují na základě grantových dotací nebo jako příspěvkové. Zásadní odlišností MAKu však je skutečnost, že architektonická kancelář nikdy nebude fungovat jako aktivistické sdružení, protože je ze své podstaty profesionální službou, která má svou cenu – a to i finanční. Dobrá architektura nikdy nebude zadarmo a každý nápad má svou hodnotu, stejně jako dobře navržený design židle nebo bot. Ale zde už jsme na tahu my, zákazníci. My rozhodujeme, jak budeme s naším prostředím nakládat a zdali budeme hledat opravdu kvalitní řešení, které něco stojí, nebo se nekriticky smíříme s první variantou, která se nám nabízí. ∞

Koupit v dnešní době mobilní telefon bez digitálního fotoaparátu dá pořádnou fušku. Digitalizace obrazu nám již přijde téměř jako podmínka. Je to ale jen vliv nástrojové standardizace. Klíč k uchopení technologie a k její podstatě najdete v Domě fotografie.

Poslání digitalizace
Fotografie poměrně dlouho bojovala o post ryze uměleckého díla. Z dokumentačního média se usilovnou prací stala osobitá disciplína, která dnes zaplňuje prestižní galerie po celém světě. Nástup masové digitalizace, díky které můžeme snadno vyfotit cokoli téměř čímkoli, co nalezneme v kapse, poněkud zastírá její opravdový a hlubší význam pro fotografii jako takovou. Dostupnější technologie by neměla znamenat chrlení moře materiálu bez přidané hodnoty, ale měli bychom hledat její podstatu, a k tomu nám dopomáhej Andreas Müller-Pohle.

Výběr z autorovy tvorby svou komplexitou překračuje rámec běžné retrospektivy. Müller-Pohle jako zakladatel velmi vlivného časopisu European Photography svým dílem přispěl značnou mírou i k zásadním diskuzím v oblasti teorie fotografie 20. století. Dlouhodobě se pak zabývá zkoumáním konce vizuální podstaty média. To přirozeně odvádí současný kontext od procesu k sledovanému objektu. Objekt již ale není lokální, nýbrž globální.

Od subjektivity ke globalizaci
V 70. letech začínal Müller-Pohle s čistou vizuální podstatou fotografie, s níž začal brzy manipulovat a deformovat ji. Zároveň se zde již ukazují snahy o zásah do média, které umělec nechává bez kontroly. Tato cesta na téma materiální a vizuální jednoty vrcholí gestem odcizení a transformace, kdy je 11 000 snímků sešrotováno v průmyslovém drtiči a fotografický odpad se stává novým materiálem. Do jisté míry to můžeme vnímat i jako ilustraci zániku starého formátu a přechod k novým technologiím. Tento mezník je však zároveň kontradikcí k principu digitalizace, která nikdy nemůže nabýt skutečné hmotné podstaty.

S nástupem digitální technologie se postupně v práci Müller-Pohleho začíná objevovat téma kódování. Tyto kódy jsou zatím stále spíše statickým přepisem starého média. Je to ale zásadní krok a upuštění od konvenční estetizace snímku. A tím začíná i autorův zájem o znovuhledání významové sdělnosti fotografie.

Na konci retrospektivy se dostáváme až k náhodnosti, která je cílenou manipulací s přenášenou informací. Aktérem již není sám fotograf, ale iniciace je předávána do rukou přírody, živlu nebo civilizační masy. Tak se uzavírá kruh, kdy člověk vzal rozhodování do svých rukou a nyní se ho pod tlakem vlastní kultury zase zbavuje. Nečekejme tedy nějakou přímou linku, která by nás z tohoto kruhu vedla dál. Musíme hledat adekvátní přístup a reflexi. Výstava prozrazuje i proměnu nálady ve společnosti jako takové, a tak nám nastiňuje, jak důležité v dnešním komplikovaném světě plném programovosti jsou nečekané okolnosti a náhody, které však mají jasně identifikovatelné pozadí. º


Andreas Müller-Pohle: Koincidence. Výběrová retrospektiva.
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
22. 7.—28. 9.

Letošní duhový festival již nebude pouze karnevalovým rejem v ulicích Prahy, kde se nikdo nestydí ukázat, vedle koho večer uléhá k spánku. Organizátoři se zaměřili na práva LGBT v postkomunistických zemích. Ne všude je to taková idylka jako u nás v Česku.

My v Evropě a ti ostatní
Na jaře letošního roku vyšla na webových stránkách britského deníku The Guardian pozoruhodná analýza, která se věnovala právům leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob (LGBT) v jednotlivých státech po celém světě. Graficky velmi působivá a přehledná statistika potěší oko leckterého návštěvníka této stránky, zatímco informace, které z ní vyplývají, již nikoli. Na první pohled si můžeme rovnou přiznat, že žijeme v relativně tolerantní bublině Evropy. Zbytek kontinentů se drží radši zpátky. Výjimku tvoří snad jen Jižní Amerika, kde se občas některý stát rozhodl jít těmto menšinám vstříc. Uruguay dokonce dotáhla toto snažení ze všech v regionu nejdále a vedle podpory manželství a adopce dětí dokonce systematicky potlačuje projevy násilí a kriminality vůči LGBT komunitě. Tím jsme ale s tolerancí po světě téměř skončili. Mimo pár bývalých kolonií v Asii a Africe tu a tam občas narazíme na země, kde je alespoň tolerován sexuální styk s jedincem stejného pohlaví. Bohužel stále více než 2,7 miliardy lidí žije v téměř 80 zemích, kde je LGBT orientace zločinem, a alespoň v 5 z nich se stále trestá smrtí.

Globální pochod s avatary
Ale dovzdělání politiků o tom, že odlišná sexuální orientace není kriminální činnost, která musí být po zásluze potrestána, ale spíš jistá genetická propozice jedince, je jak boj s větrnými mlýny. A tak se organizátoři letošního Prague Pride snaží alespoň povzbudit jedince LGBT komunity z méně tolerantních zemí a dát jim pocit sounáležitosti místo programové segregace. Kampaň je politicky zaměřená na země bývalého východního bloku a snaží se ukázat na rozdíly mezi „Východem a Západem“. A jak asi dobře tušíte, jedinou západně smýšlející destinací jsme my tady v Česku. Proto je na stránkách festivalu připravena speciální aplikace, díky níž si každý může najít svého „avatara“ nebo se jím stát a zapojit se do pochodu v centru Prahy s identitou někoho, kdo se sám podobných akcí ve své zemi účastnit nemůže. A tak i utiskovaní jedinci mohou být alespoň přes digitální média součástí oslav tolerance. Význam celé akce tak výrazně umocňuje její globální sociální status.

Go West!
Protože festival je pořád pro některé dost kontroverzním happeningem, tak si zaslouží podporu výrazných osobností. Letos nepřijede nikdo menší než nizozemský politik Boris Dittrich, který vůbec jako první vystoupil s myšlenkou manželských svazků osob stejného pohlaví. Dittrich ale má i svoje pouto k Čechám, a to přes svého otce, který právě z Česka do Nizozemí emigroval.

Celý průvod je často přehlídkou lidové kreativity všech rozměrů, a tak není od věci trochu zvýšit laťku a pozvat si pár opravdových umělců, jež vnesou trochu sofistikovanější vizuální kultury. Svou práci představí Karol Radziszewski, který se jako intermediální tvůrce věnuje především filmu, fotce a instalacím. Jeho práce je prosáklá jeho sexuální orientací. Karol pochází z velmi netolerantního Polska, a tak svou gay propagandu stylově zabalil do uměleckého hávu a předkládá nám čisté homo ego. Tematicky však jeho práce překračuje sociální hranice polské společnosti a vydává se popuzovat například za velkou louži do Ameriky, což mu vysloužilo účast na projektech podporovaných například polskou sekcí Amnesty International nebo účast na loňském queer festivalu Mezipatra. Trochu jiného východního větru přiveze vietnamská fotografka Maika Elan se svou kolekcí fotek Pink Choice, za kterou sklidila minulý rok prestižní ocenění World Press Photo. Tyto fotky spíše dokumentárního charakteru mapují „volbu“ životního stylu vietnamských gayů a leseb v zemi, kde dlouho byla LGBT komunita velmi potlačována. Od roku 2012 se začalo, zatím bezvýsledně, jednat ve vietnamském parlamentu o registrovaném partnerství. Osobní „růžová“ volba hrdinů na fotografiích je výpovědí nejen o skryté skutečnosti, kterou by radši tamní společnost potlačila, ale zároveň demonstruje delikátní obraz současné vietnamské kultury. A tak se dozvídáme o této asijské zemi mnohem víc a geniálně je doplněn obraz, který nám zprostředkovávají zde v Česku vietnamští spoluobčané.

Ještě si vzpomínáte, kdo na začátku 90. let lákal gaye na slunný a tolerantní západ s písní Go West? Legendární synthpopové duo Pet Shop Boys je hlavní hudební hvězdou letošního ročníku. Díky skvělé multimediální době si můžeme píseň i s videoklipem připomenout a zavzpomínat. V dnešních dnech je klipová estetika rozkládající se rudoarmějské hvězdy vedle obživlé sochy Svobody spíše úsměvná. Obzvlášť pokud přihlédneme k současné vypjaté politické situaci „na východ od Slovenska“… nebo že by se historie mohla opakovat? Go West!

Nosnou myšlenkou celého umělecko-společenského klání nejsou pouze jiné pohledy na LGBT komunitu, ale i mezinárodní podpora tolerance. Ukažme my tady na „západě“ těm na „východě“, že jednadvacáté století pokročilo a je třeba na to reagovat. Každý může být avatarem tady v Praze a podpořit třeba někoho z Běloruska, Ukrajiny nebo Ruské federace! ∞


Prague Pride 2014
různá místa v Praze
11.—17. 8.

Každá subkultura je formovaná svými členy a zároveň je zrcadlově ovlivňuje. Export japonské popkultury již zasáhl celý svět. Jakou pozici má však manga či anime dnes ve své mateřské zemi? Kniha Made in Japan od nakladatelství Labyrint přichází s pěticí střípků, které dohromady tvoří pozoruhodný obraz dnešní společnosti země vycházejícího slunce.

V prvním díle edice Fresh Eye se nám Václav Hájek snažil nabídnout vodítko, jak rozpoznat odpadkový koš, a kriticky a neotřele se pouštěl do hlubších analýz stereotypů v současné spíše západní vizuální kultuře. Made in Japan je průvodcem po hlavních směrech popové, především animované, scéně země vycházejícího slunce. Pětice autorů, pět esejí, pět témat, která jsou základními kameny japonské popkultury napříč věkem i společenským postavením.

Otaku jako obsedantní fanouškovství japonské kultury mapuje Karel Veselý. Z pozice člena této skupiny nastiňuje náročný boj anime a mangy z okraje zájmu společnosti až na výsadní pozici exportu, již umocnila národní strategie Cool Japan. Interní pohled doplňuje o ryze intimní detaily této subkultury, kterou je například láska moe, tedy komplikovaný vztah fanouška otaku k fiktivní postavě z mangy či anime, což pro kohokoli z klasické euroamerické společnosti může být minimálně těžko pochopitelné.

Fenomén mangy tvoří společně s anime nejsilnější část ostrovní popkultury. V textu Anny Křivánkové se seznamujeme s vývojem hybridu japonského a západního komiksu. Citlivý pohled s kritickým zhodnocením se nedrží hlavních mainstreamových okruhů, ale přibližuje ty, které jsou stejně důležitou, ale méně výraznou součástí, jako například dívčí, sportovní, úřednická a mnohá další témata. Nechybí ani zasazení do historicko-společenského kontextu.

Esej Antonína Tesaře se z rozsáhlé produkce anime zaměřil na studio 4°C. To vyniká nejen svou mnohovrstevnatou produkcí, jdoucí od extrému k extrému, ale i osobou ředitelky, která jako jediná žena vede anime studio v tradičně maskulinním Japonsku. Komplexní obrázek doplňuje i charakteristika spolupráce s hollywoodskými či ruskými filmaři nebo tvorba reklam, jež je plnohodnotnou součástí dnešní kultury.

Velmi detailní a odborný pohled na prostředí videoher nastiňuje Jan Miškov. Právě v zemi tak úzce spjaté s rozvojem technologií se dá snadno předpokládat silná hráčská základna, která si časem vyvíjí vlastní odnože her, například JRPG. V zemi, kde poprvé spatřila světlo světa herní konzole PlayStation, se stalo hraní videoher životním stylem, a ne pouze hobby aktivitou, jak ji známe my. Tomu odpovídá i náročnost a komplikovanost her a jejich sociální a společenský tematický přesah.

Pětici studií uzavírá Jiří Flígr, který jako dramaturg a filmový publicista především nastiňuje pozici japonského filmu v mezinárodním distribučním kontextu. Přibližuje tematické okruhy od proslulých duchařských hororů jako je Ring až po bizarní erotické Tokyo Gore Police. Zároveň kriticky hodnotí rozmělnění zájmu o japonský film, způsobené televizní produkcí i přesycením diváků audiovizuálními díly, kvůli všudypřítomnému vysokorychlostnímu internetu. Po esejích následuje glosář, v němž si čtenář doplní svůj japonský slovníček.

Jednotlivé eseje se liší pojetím i pohledem, který vychází z pozice autora, a niterné fanouškovské postřehy tak střídají kritická akademická zhodnocení nebo citlivé hledisko dramaturga filmového festivalu. Svazek neaspiruje na přesný a vyčerpávající encyklopedický výklad jednotlivých pojmů, ale nechává autorům volnou ruku. Díky tomu je čtení pestré a lépe nastiňuje mnohovrstevnatost této kultury. Sbírku doplňuje předmluva japanisty doc. Jana Sýkory, který popisuje sociální a intelektuální vývoj a stav Japonska. Zároveň nabízí klíč k elementárnímu pochopení principů společnosti země, kde se mísí tradice s novým již tak dlouho, že se sama změna stala součástí tradice.

Celý svazek oblékl do popově barevného propracovaného kabátu Martin Svoboda alias FunkFu. Knihu uchopil jako komplexní záležitost. Popové ilustrace, které odkazují k přeplácanosti anime i strohým momentům japonských filmů, doplňují typografické hrátky s odkazem na japonskou tradici.

Pro Japonsko je typické, že musíte postupovat od detailu k celku a že jednotlivá část je celku nadřazená. A tak i po přečtení jednotlivých detailů v této knize získáte ucelený obraz popkultury, která již dávno přesáhla své ostrovní hranice. ∞


Made in Japan.
Eseje o současné japonské popkultuře (Antonín Tesař, Anna Křivánková, Jan Miškov, Jiří Flígl a Karel Veselý)
Labyrint, edice Fresh Eye
Praha, 2014, 144 stran

Někdo teprve trénuje na letní vysedávání venku, ale projekt Containall už je tu s další sezónou. Na začátek si pro nás připravil přehlídku mladého umění. Ubytovaná je opět v Pokojích v Cihelné ulici na Malé Straně.

Minulé léto byl pražský veřejný prostor obohacen o další zajímavý počin. Na dvoře v Cihelné ulici na Malé straně se usídlil kontejner, který aktivizoval prostor kolem sebe řadou výstav, přednášek a diskuzí, i možností dát si i nějaký ten produkt malých pivovarů. Celá sezóna pak byla zakončena velkou přehlídkou mladé architektury, jež se usídlila v přilehlém objektu. Prostory bývalých kanceláří se proměnily v útulné pokojíky, kde se zabydlely různé modely, projekty a instalace.

Představují se zde například UMPRUM a AVU Praha, VUT Brno, ZČU Plzeň, UJEP Ústí nad Labem, OU Ostrava, TU Liberec, UTB Zlín, Scholastika a mnoho dalších. Vedle klasického volného umění se zde prezentují i ateliéry designu, módní tvorby a obuvi, multimédií a mnohé další. Každý ateliér si svůj pokojíček zabydlel po svém a vytvořil tak jedinečnou site-specific instalaci. Prostory jsou opět doplněné o občerstvovací stanici a v programu nechybí ani doprovodné koncerty. Celá akce má ukázat stav mladé umělecké scény a reflektovat i sféru akademickou. Zároveň to může být inspirace pro mladší z nás, kteří uvažují o studiu nějakého uměleckého oboru. V neposlední řadě znamenají Pokoje 2 pro umělce skvělou příležitost, jak navázat kontakt se širokou veřejností.

Po skončení výstavy začne dvůr v Cihelné zase ožívat pod taktovkou Containallu, který si také tentokrát připravil bohatý cyklus přednášek, filmů i workshopů, kde se třeba dozvíte, jak správně pečovat o dvoukolého mazlíčka nebo jak si založit zahradu na niti. Nově také budete moci ochutnat a podpořit kuchyni, připravenou lidmi bez domova. S rozšiřujícím se programem roste i společenský význam této oázy v historickém skanzenu Prahy. A protože podobné projekty vždy na svém začátku svádějí tvrdý boj o otevření další sezóny, držíme Conatainallu palce i do budoucích ročníků. ∞


Containall
Cihelná 4, Praha 1 (ve dvoře)
od 16. 5.

Pokoje 2
Cihelná 4, Praha 1 (v domě)
2.—11. 5

Při procházce Vinohradami cestou míjíme činžovní domy, které po chvíli vystřídají luxusní vily, které přesně reflektují složení místních obyvatel. A pak je tu jedna vila v ulici Vlašimská č. 13, která svými aktivitami i složením nájemníků naprosto vybočuje z okolního kontextu. Co-housingové bydlení tu jde ruku v ruce s kulturně vzdělávacím centrem a příznačně si říká Vila Flora.

Zeměloďaři a ti další
Hlavní idea, která projekt odstartovala, byla, že stavitelé smíchovské Zeměloďky hledali kolektivní bydlení. K tomu se přidali další lidé, kteří nebyli dostatečně spokojeni se stavem dnešní společnosti a rozhodli se zvolit cestu obrody skrze kulturně vzdělávací centrum, pro které hledali prostory. Inspiraci našli především na zahraničních studiích a v různých univerzitních Societies a spolcích. Vila Flora se ukázala jako ideální řešení, které svou velikostí a zahradou plně vyhovovalo. Funkční uspořádání je opravdu pestré, od pokojů pro stálé rezidenty přes pokoje k pronájmu pro zahraniční studenty a domácí kavárnu až po přednáškovou místnost pro širší publikum. V plánu je i obchůdek s rukodělnými výrobky nebo již připravovaná šicí dílna. Největší zajímavost se však skrývá v domácí kavárně. Je jím Aquaponie, která je speciálně nasvícená a do místnosti proudí harmonie z tekoucí vody a bujících rostlin. Opodál na vás idylicky vyhlížejí plata plná klíčící zeleniny a sazenic. Bio potraviny a eko-lifestyle však nejsou jediným posláním zdejších obyvatel. Hlavní síla se skrývá v již zmíněném centru, které má pestrý program téměř sedm dní v týdnu. Můžete se zde účastnit přednášek, workshopů, ale i filmových večerů, a dokonce si i prostor pronajmout pro vlastní aktivity. Za zmínku stojí Klub soběstačnosti (který díky názvu asi není nutno dál představovat), Nestereo (které se snaží bojovat proti zajetým stereotypům), Divadlo utlačovaných atd… Další významná sekce má název Veřejný prostor, ten ovšem zde není chápán pouze jako zpopularizované uchopení hmotného kusu města, které by potřebovalo péči, ale spíš jako platforma pro potkávání, výměnu názorů a předávání zkušeností na různá témata.