Diskuze se stále opakují, na literárních setkáních jsou pořádány debaty na téma smyslu vydávání časopisů a asi není nikdo z těch, kteří se zabývají literaturou, kdo by se sám sebe nezeptal, jak se čtečkami a rychlejším přísunem děl i informací na internetu přežije tištěná kniha.

Přesto podle několika příspěvků na sociálních sítích, u kterých se lidé často dohadují nad přínosem e-knih a starého média, tištěné knihy, převládá láska k tiskovině. Papír a krásná knižní vazba stále přitahují. Troufám si říci, že příchod nových médií knihám neuškodil, na přelomu dvacátého prvního století několik světových, ale i českých umělců tvořilo zajímavé projekty na internetu. Společná tvorba básní, básně, které mohly mít podle volby čtenáře různé verše, román Město, ve kterém si čtenář mohl volit pořadí kapitol, i projekty, kde je čtenář sám tvůrcem.

Zároveň s dobou šla dopředu samozřejmě i grafika a nakladatelská práce. Knihy, které dnes potkáváme na pultech obchodů, mohou být krásně zpracované a graficky vymazlené a bibliofilové se mohou rochnit v mnohem větším množství nových nápadů. Přesto tiskárny využívají metody tradičního tisku, které se běžně ve velkonákladovém tisku neobjevují. Nejen ručním papírem, ofsetovou barvou, uměleckou výzdobou, vybranými druhy písma a zvláštní a kvalitní vazbou se vyznačují bibliografické publikace, jejichž příznivci jsou již od roku 1908 členové Spolku českých bibliofilů.

Přestože jsou texty přístupnější než kdy dřív, v České republice se zřídkakdy objevují takové případy plagiátorství a porušování autorských práv, které jsou v dnešní době už bohužel standardem především v hudbě a kinematografii.

Co snad může digitální doba ovlivnit, je příliv velkého množství nových knih a autorů. V dnešní době si knihu může vytisknout téměř každý. Vycházejí knihy bez jakékoli redakce nebo pouze za účelem výdělku bez vyšší umělecké ambice. Mizí potřeba spisovatelů snažit se a bojovat za své dílo, dnes se prosadí kdekdo a vycházejí i díla, která by mohla ve své internetové podobě zůstat. Není potřeba být skeptický, nepřeberné množství nových titulů různých žánrů a kvalit podává svědectví o době a získává pro knihy i osoby, které by jinak nečetly. A také se pak člověk může lépe dozvědět, jaké jsou jeho preference, a najít si svého nakladatele, u kterého si bude jist kvalitou jeho děl.

Ať odpůrci proti digitální době vystupují, přesto musejí uznat, že spoustu věcí usnadnila. I když se některá odvětví mohou cítit v ohrožení, je to nejen v rámci trhu dobré. Tyto obory se musejí snažit přilákat své příjemce a dbát na kvalitu nejen v rámci jednoho oboru, ale ve větším spektru. Zároveň doba digitální přinesla nové přístupy, a když ty někdo umí propojit se starými, může vzniknout ta nejkrásnější syntéza dvou světů. ∞

Vlasy jsou jednou z prvních věcí, kterých si na člověku všimneme. Díky nim odhadujeme pohlaví druhé osoby, její psychický, ale i fyzický stav a sociální skupinu, do které patří. Když přemýšlím nad vlasy, vidím před sebou obraz ženy. Cop vypráví příběh tří žen, které kromě vlasů pojí touha dokázat světu svou sílu a vymanit se z životem a společností předem určených scénářů.

Propletení osudů
Kniha je sestavena ze tří odlišných příběhů zasazených do různých prostředí. Nehledí na hranice společenské ani územní. Prolínají se v ní osudy k chudobě odsouzené indické ženy a její dcery, mladé Italky zápolící se smrtí svého otce a s rozpadem továrny, a úspěšné kanadské právničky. Příběhy nepravidelně doplňují krátké básně. Vlasy se stanou v osudu každé hrdinky zásadní entitou. Skrze ně autorka nastoluje otázky lidských práv, rovnosti, náboženské a rasové tolerance, diskriminace a společenského postavení nejen žen v různých kulturách.

Neurčující prostředí
Příběh indické ženy Smithy se dotýká nejchudší vrstvy obyvatelstva – kasty takzvaných nedotknutelných. Jejich prací je sběr výkalů ostatních lidí. Tato žena se ovšem nechce spokojit s celoživotním údělem, který po generace její rodina dědí. Rozhodne se, že pro svou dceru udělá maximum, aby takový život vést nemusela. Giulia se snaží najít způsob, jak zachránit starý rodinný podnik, i když v okolí podobné závody dávno musely skončit. Italský příběh o dceři ředitele firmy vyrábějící paruky je ze tří linií nejuvěřitelnější. Tím ovšem neříkám, že jsou příběhy neuměle napsané a nereálné, jen by kritičtějšímu čtenáři mohlo vadit téma nízkého společenského postavení a závažné nemoci, které budí soucit a autorům často přidává automaticky popularitu. Na druhou stranu mně osobně italská linka velmi připomínala osud jedné z hrdinek v italské tetralogii Geniální přítelkyně, pravděpodobně ale především stejným prostředím a silnou a nezlomnou hrdinkou, která si jde za svým. To je rys všech tří žen. Kanaďanka Sarah je úspěšnou právničkou, která aspiruje na pozici společníka velké právnické firmy, a její život se zdá být dokonalý. Přestože je matkou tří dětí, zvládá pracovní a rodinnou sféru oddělit. Pro úspěch zastírá jednu část svého života, protože jen díky tomu může být tak vysoko, jak je, ovšem za cenu, že nevidí své děti pořádně dospívat. Do detailů kniha ovšem vůbec nezabíhá, je útlá a kapitoly jsou krátké. Autorce šlo především o vyjádření hlavní myšlenky bez dalších doplňujících či rušivých částí příběhů.

Feministická literatura?
Kniha je kromě svého poselství a síly také velmi inteligentně napsaná. Autorka všem třem prostředím výborně rozumí i přesto, že jsou si tolik vzdálená. Pozorný čtenář se může dozvědět i spoustu nového. Některé vysvětlované věci mohou být sečtělému čtenáři jasné, ale nemyslím si, že by byly vysvětlovány tak, aby takového čtenáře dráždily. Přestože kniha může působit feministicky, dovoluji si říct, že v takovém duchu psána není. Příběh je o silných ženách, které se snaží si pomoci samy, ale muži v něm nejsou vykresleni o nic záporněji než jiné ženské postavy a v jedné linii by se hrdinka bez pomoci muže pravděpodobně neobešla. Avšak kniha určitě osloví především čtenářky. ∞


Lætitia Colombani: Cop
Nakladatelství Odeon
Praha, 2018, 200 stran

„Byla jednou jedna zahrada, obehnaná ze všech stran ohromným vysokým plotem. V té zahradě vládl starý démon tisícům a tisícům otroků. Zvláštní však bylo, že přes zdi té zahrady nikdy neunikl jiný zvuk než veselý smích.“ (s. 160)

Vy všichni na písečku
V sedmi povídkách datovaných lety 1989–1995, kdy byly pravděpodobně dopsány, vystupují různí lidé s rozličným osudem, společenským postavením a s jiným postojem k realitě, ovšem žijící ve stejném prostředí. Přestože by mohli mít spoustu rozdílného, žijí za podmínek, které jednou všechny seřadí vedle sebe. Pochybit v Severní Koreji není nic těžkého. Stačí málo slz, jiné závěsy či jakýkoli pohyb nekopírující robotickou každodennost. V podstatě nic, co by bylo závažné kdekoli jinde, ale v Severní Koreji se stanou jednotlivci i jejich rodiny vyvrhely. Linií spojující veškeré osudy je život v kleci, jejíž mříže jsou ukovány z ideologie společného zájmu, národního úspěchu a lásky k Velkému Vůdci. Potkáváme zde jak osoby z nepřátelské skupiny 149, tak oddané muže, kteří pro postavení ve straně i syna téměř nenávidí. Některé příběhy v sobě skrývají komiku, jiné předkládají holou realitu, bez komentářů, nijak nevyhrocenou. Bandi popisuje atmosféru při oslavách, kterých se musí účastnit každý bez rozdílu, i při pohřbu Kim Ir-sena, kdy lidé umírají jen proto, aby sesbírali v horách kvítí na oltář. Zavádí nás k dělníkům do továren a na pole v době hladomoru při nástupu Kim Čong-una. Povídky jsou krátké, sledují osudy dvou až tří lidí, nejčastěji rodiny. Nacházíme v nich sebeobětování, lásku, strach, nedůvěru, oddanost, rezignaci a chuť raději obětovat život než pykat za banalitu, za kterou většinou ani sami nemohou.

Unikát
Žaloba byla napsána v 90. letech, v době, kdy vládl a zemřel Kim Ir-sen, za hranice byla propašována až v roce 2013. Přestože knih o severokorejském režimu již několik vyšlo, tato je unikátní. Je první knihou svého druhu, která vyšla od spisovatele, který v zemi stále žije a tvoří. Ostatní svědectví pocházejí od spisovatelů, kteří odtud utekli. Byla přeložena do několika jazyků. Český překlad obstaral David Petrů z překladu anglického.

Volání
Kniha je svědectvím o ideologii, která u nás již pár let není, ze světa, který je nám vzdálený. Přestože však žijeme v demokracii, i zde je spousta věcí, které by se daly změnit a měly by se kontrolovat. Z režimu, ve kterém, pokud mluví vůdce, ani myš nesmí písknout, se ozývá volání a touha po změně. U nás taková změna proběhla a křičet a měnit můžeme snáze. Je jen třeba si uvědomit, jestli ti nad námi jednají v našem zájmu. Nebo ve svém a nazývají ho i naším? Občas je totiž diktatura mnohem průhlednější. ∞


Bandi: Žaloba
Nakladatelství Plus
Praha, 2018, 264 stran

O ztrátě duše a identity, něčeho tak abstraktního a zároveň konkrétního, bylo napsáno mnoho knih. Je to naše největší bohatství. Příčiny této ztráty mohly být různé, v literatuře je tak často vnímána válka, první boje, ale i změna prostředí či ztráta blízkých. Thomas Melle své já ztratil s příchodem první mánie. Autor trpí bipolární afektivní poruchou, ztratil přátele, sám sebe, majetek, a především svůj Svět v zádech. Duševní nemoc je pro velkou část lidí nepochopitelná, skrytá a alarmující, a také proto vznikla tato kniha.

Život v extrémech
Bipolární afektivní porucha je duševní onemocnění, které se vyznačuje střídáním stavů mánie a deprese. Tyto stavy mohou trvat týdny, měsíce, ale klidně i roky. Nejdelší manická fáze Thomase Melleho trvala rok a půl. Ve stavech mánie lidé nemají pocit únavy, necítí zábrany, jsou rozhazovační, mohou je doprovázet bludy, mají euforickou náladu, zrychlené myšlení a řeč, přeceňují se, mohou být bezohlední, podráždění a mrzutí, mají excesy v požívání návykových látek a jsou nadměrně sexuálně aktivní. Ve fázi deprese je naopak doprovází myšlenky na sebevraždu, kterou velmi často dokonají, mají skleslou náladu, velkou potřebu spánku, pocity viny, bezvýchodnosti a beznaděje. V rámci nemoci se občas objevují i smíšené stavy. Mezi těmito dvěma fázemi se objevuje takzvané bezpříznakové období, kdy je člověk v klidu. Nemoc lze rozčlenit do tří typů: bipolární porucha I. typu, II. typu a cyklotymie. Nemoc je dlouhodobá, řeší se medikací a hospitalizací.

Ach ta slova
V autobiografické knize Svět v zádech provází autor čtenáře třemi manickými obdobími své nemoci. Roky 1999, 2006 a 2010. Vyprávění začíná zmínkou o tom, že autor kvůli své nemoci přišel o svět v zádech. Myslí tím svoji bohatou knihovnu, kterou v manické fázi rozprodal. Motiv slov a literatury pak provází celý autorův příběh. Nemoc začala ve chvíli, kdy na internetu přispíval do diskuzních fór, kde parodoval jiné spisovatele. Tato aktivita ho natolik pohltila, až vyvolala první stavy paranoie. U Melleho se projevovala klasicky, cítil, že všichni o něm mluví a všechno na něj odkazuje. Každý film, píseň, historická událost. K těmto pocitům míval ještě bludné stavy, kdy potkával slavné osobnosti, lidi i dávno mrtvé, a měl pocit, že veškerá historie je vymyšlená. Nesčetněkrát byl zadržen policií, často i neprávem. Jeho přátelé, které postupně ztrácel, mu pomáhali a na začátku mánií ho vozili na psychiatrii, kde ovšem nikdy moc dlouho nezůstal, protože se zde nudil. V knize nechybí ani svědectví z těchto pobytů. Na konci přichází s nadějí, zaplňuje si novou knihovnu. Síla slov ho sice postrčila k nemoci, ale v jejím průběhu mu literární díla pomáhají. Pokaždé ho to k psaní táhne, a nakonec napsáním této knihy doufá, že mu slova pomohou při dalších atacích.

Humor je lék
Posláním knihy je snaha ukázat, jak bipolární porucha funguje, jak se projevuje. Melle sám říká, že chce ukázat její tvar, dát jí formu. Popisuje ji nejen na svých zážitcích, ale doplňuje tyto stavy poučeným popisem. Výpověď je beletrizovaná, psaná vytříbeným stylem s velkým počtem originálních metafor, neboť Melle v sobě spisovatele nezapře. Přestože si spoustu příhod nepamatuje, podává ucelený a nijak zvlášť cenzurovaný popis svého jednání. Nebojí se popsat pocity, ukázat zranitelnost, lítost nad svými činy, přešlapy, chuť mesiášství, ale v celkové atmosféře nejde o sebelítost či patos. Melle je s nemocí smířen v takovém smyslu, jak to jen nejvíce jde, a ve vyprávění používá i nádech humoru a tragikomiky. Je samozřejmé, že by dal cokoli, aby nemocí netrpěl. Popírá tvrzení, že duševně nemocní umělci jsou výjimečnější a lepší. Zároveň však přiznává, že kvůli, nebo díky, nevím, kterou z protichůdných předložek použít, nemoci zažil spoustu věcí, které ostatní ne. Zná snad všechny vrstvy společnosti a některé zážitky často vkládá do svých knih, avšak navždy bude nejšťastnější ve chvílích naprostého klidu a normálnosti.

„… tahle nemoc mi někdy nastaví nohu a je to na hovno.“ (s. 222) ∞


Thomas Melle: Svět v zádech
Nakladatelství Odeon
Praha, 2018, 320 stran

Do příběhu skočíme jako do rozjeté lajny kokainu, který provází jedinou slabinu hlavního hrdiny. Není to droga, ale to druhé hýbající světem: žena. Hlavního hrdinu Adriana potkáváme již bohatého, ale sociálně nevyspělého. Adrian měl v životě štěstí, měl ho až příliš, a proto jediné, co mu kazí ideální život, který je v Česku dost ojedinělý, je neschopnost udržet si ženu svých snů. Ale dříve, než se o této lásce dozvíme, sledujeme dospívání normálního kluka, který je počítačově nadaný. Adrianův talent by nebyl u stejně starého kluka v dnešní době nijak zvlášť patrný, ale tehdy, v devadesátých letech, kdy do Čech přicházely počítače a Internet, byl jedním z mála, kdo princip programování pochopil. Jedničky a nuly sledují, jak doba šla kupředu a s ní i postupný příchod internetových aplikací během chlapcova dospívání. Čtenáři, pro které je počítač spíše pomůcka než hobby, mohou zjistit, jak vznikal Google, Yahoo, Amazon nebo Facebook. Jak Adrian dospívá, vychází najevo, že až tak talentovaný „ajťák“ není, ale má jiné přednosti, které se v době privatizace velmi hodí. Už při studiích se dostává do pochybné firmy KPR, ve které zůstává pak celý život. KPR je ukázková firma, jejíž tři partneři získávají za velmi pochybných podmínek spousty firem. Kromě skupování se zabývají obchodováním na internetu, nabízejí své služby, vymýšlejí nové aplikace.

Z nuly jedničkou, jak v čem
Adrian si již v brzkém věku vydělává hodně peněz, které utrácí především za ženskou společnost. Není schopen najít si normální partnerku, především pro svou posedlost jednou kolegyní. Postupem času se stává ze skromného kluka sociální troska, ovšem tato změna je v příběhu velmi málo rozpracovaná. Vedle hlavní struktury příběhu autor přidává i jisté epizodické části, které mi mnohdy přišly až zbytečné a překombinované. Příběh se četl zpočátku velmi dobře, výborná prvotina, ale na konci mu docházel dech. Autor chtěl asi výrazně poukázat na zkaženost lidí s obřími příjmy a jejich zacházením s mocí, kterou díky nim mají. Nakonec totiž přidal i motiv nacismu, zbraní a drog, bez kterých by se příběh, myslím, obešel.

V síti
Při četbě o nárůstu internetu nelze přemýšlet a nevidět, jak jeho moc sílila. Jak se víc a víc lidí dostává do sítě a je v ní uvězněno jak moucha. Internet o nás ví spoustu věcí, sice v něm vystupujeme pouze jako čísla, která charakterizují další čísla, ale ta jdou velmi snadno přečíst. V posledních dnech dostáváme e-maily se změněnými podmínkami o ochraně osobních údajů, Facebook byl žalován za zneužívání těchto údajů, za zkreslování zobrazovaného obsahu, a bohužel v tom není sám. Adrian na konci příběhu přichází s novou aplikací: face-you-know. Funguje tak, že nahraje fotku jakékoli osoby, kterou můžete vyfotit volně v parku, a aplikace mu o ní do pár vteřin shromáždí veškeré údaje. Přestože má v sobě příběh pár slabších míst, celková myšlenka je velmi aktuální a na prvotinu je příběh hodně čtivý. ∞


Tomáš Grombíř: Jedničky a nuly
Nakladatelství Paseka
Praha, 2016, 280 stran

V rámci edice Shakespeare 400, kterou založilo nakladatelství Hogarth Press, vychází od roku 2015 jako pocta ke čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara interpretace jeho děl z per světových autorů. Ráda bych v následujících řádcích přiblížila dílo Margaret Atwoodové, konkrétně knihu Kus temnoty, a Shakespearovu tvorbu. Začtěte se do recenze o hře ve hře, která je sama další hrou.

Edice vychází za účelem přiblížení Shakespeara současným čtenářům, jejím smyslem je připomenout, proč jsou jeho díla dodnes vyučována a čtena. Projektu se zúčastnilo již pět autorů a další čtyři na svých adaptacích již pravděpodobně pracují. Přečíst si můžeme již vyšlá převyprávění: Zimní pohádku, Kupce benátského, Zkrocení zlé ženy, Bouři a nejnovějším přírůstkem je detektivně zpracovaný Macbeth od Joa Nesbøa. Těšit se můžeme na Othella, Hamleta a Krále Leara, pouze drama Romeo a Julie je zatím neobsazené.

Msta, která není zlá
Uznávaný režisér Felix Phillips je ředitelem divadelního festivalu Makeshiweg theatre festival, ve svém oboru vyniká pro neotřelé nápady, avšak někteří lidé by na jeho postu raději viděli sebe. Po smrti jeho tříleté dcery Mirandy využijí jeho sokové příležitosti a pod záminkou jeho slabosti ho z divadla vyhodí. Vše se odehrává ve chvíli, kdy Felix pracuje na inscenaci Shakespearovy hry Bouře, která pro něj osobně vždy měla velký význam, jenž po této události ještě vzrostl, aniž si ho zatím uvědomoval. Felix se stáhne do ústraní, změní si jméno a začne pracovat v nápravně-výchovném zařízení, kde přichází s iniciativou nacvičovat s vězni každý rok divadelní představení. Již po pár hodinách si osvojí takové metody, které vězně motivují k nacvičování a díky kterým začnou být pro projekt velmi zapálení a můžou plně uplatnit svou kreativitu. Felix dává velký prostor nejenom svým interpretacím Bouře, ale nechává i samotné vězně, aby sami uvažovali nad textem. Počínaje požadavkem, aby nadávali pouze slovy obsaženými ve hře, chce dále po vězních, aby přemýšleli nad osudy postav v Bouři, promýšleli kostýmy a upravovali text podle sebe. Inteligentní promluvy s sebou vnáší do textu literárně-kritický aspekt. Právě tento rys knihy mi připomínal povídku Jana Němce Ruský člověk, kde ruský režisér seznamuje herce s Dostojevského Idiotem, jehož příběh je podobně jako Felixův u Bouře nějakým způsobem provázán s literární předlohou. Charakter Shakespearových postav a zápletky, do kterých jsou postaveny, se nápadně blíží Felixovu nedávnému osudu, a právě proto se rozhodne, že v tomto ročníku bude ve hře vystupovat také. Ve vězení, kde již uvádí několikátou inscenaci, navrhne právě Bouři, na kterou se shodou okolností mají přijít podívat jeho dávní sokové. Svůj návrat po dvanácti letech naplánuje velkolepě a využije všech dostupných prostředků, aby hra působila velmi živě a měla to správné vyznění.

Mříže duše
Atwoodová svou knihu povznáší nejen důkladnými rozbory díla, které zahrnují několik úhlů pohledu. Přichází s interpretací od vyzrálého divadelníka, ale i s neotřelými nápady vězňů, které mohou znít z počátku šíleně, avšak mohou být ve své podstatě i velmi přesné. V názvu knihy se odkazuje na onen kus temnoty, kterým je označen jeden z hrdinů Bouře, znetvořený Kaliban. Atwoodová říká, že kus temnoty si v sobě nese každý sám, stejně jako své duchy, které musí jednou nechat jít. Skrze mříže věznice otevírá otázku našeho vnitřního vězení, kde je uvězněna duše i tělo. A zasazením děje do prostředí věznice otevírá možnost nápravy vězňů skrze umění či výchovné programy. ∞


Margaret Atwoodová: Kus Temnoty
Nakladatelství Práh
Praha, 2017, 272 stran

Jde o novou možnost v půjčování knih. Knihofil na svém webu knihofil.cz propojuje domácí knihovny čtenářů z celé České republiky. Celý proces funguje tak, že se zaregistrujete, uhradíte roční členství ve výši 200 Kč, případně 100 Kč pro mladší 25 let, nabídnete alespoň jednu svou knihu k půjčení někomu dalšímu, vyhledáte si titul, který by vás zajímal, a domluvíte se na předání. Jistě vás ihned vyděsí možnost, že by někdo mohl vaši knihu ztratit nebo odcizit. Na to autoři projektu mysleli, a proto je každá kniha pojištěna a proces výpůjčky je plně transparentní. Na tomto projektu se mi nejvíce líbí možnost setkání s dalšími lidmi, kteří vášnivě čtou, mají podobný vkus a se kterými se můžeme vzájemně obohatit o zkušenosti z četby a probírat právě přečtené knihy. K předávání totiž dochází osobně. Na webu knihofil.cz je právě teď 699 knih k půjčování a nachází se zde jak často nedostupná klasika, tak i soudobé trháky. ∞

V knize Nebožtík Ondřeje Horáka jsme konfrontování se začínajícím spisovatelem Štěpánem Hrdinou, jenž je nabubřelý, egoistický flákač. Prochází životem beze snahy cokoli vytvářet, bez úsilí a vášně, a přesto očekává, že ho okolí bude obdivovat a bude mu věnovat pozornost. Nebožtík má čtenáři přiblížit současný trend lidí, kteří nemají zájem o literaturu nebo umění, jejich postoj vůči nim je až negativní, ale využívají je jako možnosti se zviditelnit a vypadat intelektuálně. Příběh se opírá o trendy sbírání lajků na sociálních sítích, pozérství, neschopnosti pracovat a kritizuje tak módu zbytečného „umělce“.

Útok na druhou Literu
Za sychravými podzimními dny a jednou mrtvolou ukrývá Anna Bolavá v knize Ke dnu depresivní exkurzi do života obyčejných lidí. Tato kniha je volným pokračování autorčina debutu Do tmy, za který minulý rok získala Magnesii Literu. Příběh se odehrává v malém městě Řečovice, kam se po nešťastné události vrací Hana se svou matkou. Hana je mladá labilní žena, která poslední dobu věnovala péči o matku, a nenachází v místních obyvatelích pochopení. Kromě Hany je v knize šest dalších postav, jejichž příběhy se vzájemně prolínají a příběhem nás provází několik vypravěčů. Dílo působí svým ponurým prostředím lesa, močálů, mlhy a bolestí postav velmi melancholicky a opravdově.

Lyrický subjekt promlouvá
Nelegie, Branická, Nádraží Holešovice, Svítáníčko, to jsou čtyři části tvořící básnickou sbírku Ondřeje Hanuse s názvem Volné verše. V básních se odvrací, jak název sám předesílá, od tradičních básnických forem. V první části se objevuje spirituální linie a křesťanské motivy apokalypsy a Boží milosti, druhá část přivádí čtenáře do pražských ztemnělých uliček plných bezdomovců, které nemají konce, ani smyslu. Ve třetí části se Hanus vrací do lůna matky. A ve Svítáníčku hovoří k samotné tvorbě textů, převládá zde zavrhování tvorby a odpor k ní. Celou sbírku charakterizuje hledání vlastního bytí a snaha jej vyjádřit.

Talent v souřadnicích
Jedním z objevů roku je i básnická prvotina mladé autorky Anny Prstkové, která vyšla díky vítězství v soutěži Ortenova Kutná Hora. Název knihy 49°27´45.249˝N, 17°58´36.107˝E je velmi originální, jde o souřadnice porodnice, kde se autorka narodila. Právě mapy, města a různá místa hrají v její knize velkou roli. Autorka je ceněná pro melodičnost jazyka a spontánní a promyšlené verše se zajímavým rytmem a zvukem.

Spokojenost
Díky známosti cen Litera může i méně vášnivý čtenář zaregistrovat dění na současné české scéně a pozorovat, že česká literatura svou kvalitu má a její témata i zpracování nezaostávají za literaturou světovou. Díky takovým impulsům se zvyšuje poptávka nejen po vítězných, ale i nominovaných autorech a zájem o literaturu. A my si musíme své národní umění hýčkat. Co když jednou také něco napíšeme sami a nebo se budeme chtít pyšnit talenty národa? ∞

Politické knihy mohou mít několikero podob. Od politické satiry až k odborným dokumentárním publikacím. Odkaz na politickou situaci ovšem najdeme v náznacích i v mnohé beletrii. Již v řeckých komediích se vyskytovaly náznaky odkazující k soudobé politické situaci, ale dnešní čtenář je odhalí jen stěží. Chci tím říci, že většina politicky zaměřené beletrie je psána převážně pro přítomnost, ale Jak udělat revoluci, přestože zaznamenává situaci v Rusku zejména od roku 2011 do roku 2013, bude svými myšlenkami platná ještě řadu let.

Sprostá pravda
Ve dvou stovkách záznamů deníkové formy, citací projevů disidentů, umělců, církevních hodnostářů, Putina, soudu a závěrečných řečí obviněných sledujeme v útržcích vznik punkové skupiny Pussy Riot, plánování její činnosti a s ní vedený soudní proces z roku 2012. Podtitul Zápisky z trestanecké kolonie předznamenává poslední část knihy, a to svědectví z ruských trestaneckých kolonií. Velmi brzy při četbě zjistíme, ale nejspíš to mnozí už víte, že Tolokonnikovová může být kýmkoli, jen ne křehkou dívkou. Zápisky jsou satirické, sprosté, drsné, nekompromisní a pobízející k činu.

„72. Síla a zdar nás dvou, to je nerozvážná, ale zoufalá odvaha slabých. Uchovej si schopnost křičet, cítit, nadchnout se, inspirovat, být slabý a přitom vítězit.“ (s. 87)

Be a Pussy Riot
Kniha je rozdělena do sedmi kapitol, které popisují postupně několik milníků v životě autorky i kapely. Kapitoly od sebe nejsou striktně odděleny, prostupují se. Nečekejte, že jde o biografii, útržky jsou vybízivé, kritizující a zdánlivě nepropojené. Tolokonnikovová nevyužívá prostor pro sdělení svých pocitů z kolonie nebo při akcích, popisuje věci, jak byly, a zaměřuje se spíše na osudy svých spoluvězeňkyň než na svůj vlastní. V prvních kapitolách postupně poznáváme, jak vypadaly přípravy na neohlášené koncerty skupiny. Členky několik let trénovaly především rychlost pro co nejrychlejší sestavení nástrojů, sílu pro útěk před policisty a rafinovanost ve skrývání se. Pussy Riot není tradiční kapela, vystupují neohlášeně na zakázaných místech s texty, které nechce ruská proputinovská veřejnost slyšet. Jejich koncerty se odehrávaly například na Rudém náměstí, v hromadné dopravě nebo na střechách trolejbusů. Vymezují se proti církvi, pokřivenému systému hrajícímu si na demokracii, hlásají feminismus a přijetí hnutí za práva osob LGBT. Hlavní myšlenkou Tolokonnikovové je ukázat na svých činech, že člověk by měl obětovat svůj život pro lepší svět, měl by si stát za svým odhodláním měnit svět, protože i když jsme vyspělá společnost, některé věci zůstávají a my nemáme sílu – či odhodlání? – je měnit. Některé hrozby a bezpráví se totiž netýkají jen Ruska.

„183. Volby neexistují. Průvody gayů jsou zakázány, média zmrzačena cenzurou. Po novinářích, politicích i obhájcích lidských práv se na ulicích střílí.
Mě i tebe čeká hodně práce.“ (s. 227)

Právo být ženou
Když se řekne Pussy Riot, pro většinu lidí jde o synonymum pojmu feminismus. Po přečtení této knihy se mi otevřel nový pohled na feminismus takový, jak tato skupina o něm uvažuje, v čem tkví jejich pojetí. Nejde jim pouze o zrovnoprávnění žen, ale o celkové zrovnoprávnění kohokoli, zboření hranic a genderového škatulkování.

„41. V důsledku domácího násilí v Rusku každoročně zahyne čtrnáct tisíc žen. Další tři tisíce nevydrží bití a pomstí se vraždou.
It’s time to be a real bitch.“ (s. 50)

Nezničitelné
Dvouletým trestem se ruská vláda snažila nikoli napravit odsouzené umělkyně, ale zlomit je tak, aby už nikdy nic neuspořádaly. Ovšem tyto ženy jsou jedny z nejsilnějších lidí, o kterých jsem četla. Přestože se vyšetřovatelé u výslechu pokoušejí o vydírání, po dobrém i po zlém, hlavně po zlém, nedonutí je změnit názor. Ani po odsouzení, kdy ony a s nimi všechny další trestankyně v kolonii musejí pracovat šestnáct až dvacet hodin u šicích strojů s tupými jehlami a rozbitými motory, kde je bijí až ke smrti, na samotce týrají chladem a nemožností si sednout, nedávají jim humanitární prostředky, které jsou ze zákona dány, ony nikdy nesleví ze svých názorů a nedrží huby. Naopak, když se konečně dostaly ven, začaly s novým projektem Zona Prava bojovat proti nehumánnímu chování k trestancům. Jejich příběh nepodněcuje pouze k revoluci, ale i k bytí silnějším a nezlomným člověkem. ∞


Naděžda Tolokonnikovová: Jak udělat revoluci
Nakladatelství Práh
Praha, 2016, 256 stran

„… karikatura možná skutečnost nadsazuje, ale nevymýšlí si ji.“

Co musí obyčejný člověk udělat pro svůj vliv na okolí, uznání a slávu? Předně musí být drzý, nebát se prosadit, ukázat svůj talent a nepochybovat o sobě. Hlavní hrdina se během čtyřiceti let vypracuje z neznámého malíře na jednoho z nejvlivnějších novinářů kolumbijských médií. Javier Mallarino je karikaturistou, který skrze malbou vytyčovaných výrazných rysů obličeje předkládá veřejnosti skryté i očividné úmysly druhých lidí, zejména politicky aktivních. Jednou jedinou karikaturou dokáže ovlivnit veškeré veřejné mínění a s ním i životy vyobrazených. Reputace je román, jehož hlavní téma je vrtkavost a nespolehlivost paměti, která poukazuje na následnost našich činů, ať jsou sebevzdálenější. V románu stále se opakující věta z Alenky v kraji divů a za zrcadlem nemá pouze symbolickou hodnotu, ale nese jeho hlavní myšlenku: „Paměť, která sahá jen dozadu, je paměť chatrná.“ Název knihy odkazuje k druhé tematické rovině, mediálnímu vlivu.

Žihadlo napuštěné medem
Javier Mallarino je pětašedesátiletý karikaturista, který den co den posílá do redakce pobuřující kresby. Náplní jeho práce je odhalování a zesměšňování podvodníků. Pro zobrazené jsou jeho karikatury nepříjemné, ovšem pro čtenáře jsou zábavné a uspokojují jejich zlomyslnou duši, která si užívá neštěstí druhého. Příběh nás zavádí do doby, kdy už má Javier v životě vše vyřešené. V rychlosti zjišťujeme, že dříve se chtěl věnovat umělecké malbě na plátno, ale nakonec ho život dovedl ke karikaturám. Dozvídáme se o vlivu jeho milované ženy, se kterou již není a díky které si vydobyl, aby byl ve světě novin uznávaný a jeho tvorba nebyla nijak cenzurována. Jistě by bylo zajímavé prožívat jeho troufalé začátky s ním, ovšem tato kniha má vyšší cíl. Javier je člověk, kterého elity nenávidí, ale široká veřejnost miluje. Přestože je v lehce nepřátelském vztahu s mocnými, jednoho dne se rozhodnou, že mu udělí státní vyznamenání. Javier, který se už několik let straní městského ruchu a společnosti a žije v horách, nemá o takovou nabídku zájem. Je ovšem přemluven svým šéfem. Po ceremonii se setká s mladou reportérkou, která mu změní pohled na dosavadní a budoucí život. Jedna událost, na kterou si díky ní začne rozpomínat, ho přiměje zamyslet se nad celým, nejen profesním, životem. Vlivem oné dávné události je jeho reputace v ohrožení, ale je to to poslední, co ho zajímá. Javier si je vědom toho, že reputace nepřináší jen slávu a peníze, ale především zodpovědnost. Většina lidí totiž převzala jeho názory a přijala tvrzení, která zobrazoval ve svých karikaturách, aniž by si je ověřovala.

Nejen slovy ovlivnil
Vásquez ve své knize nepoužívá nijak zvláštní jazyk, hlavním uměním je zde střídmost vyjadřování a děje. Nemyslím tím, že by bylo triviální, ale zde se hlavní kouzlo nachází právě v tom, že nemá potřebu být za každou cenu jedinečné. Jde o dobře zvládnutý text s pravidelnou větnou stavbou. Autor je ke čtenáři velmi vlídný, pro českého čtenáře tak činí i evropský vliv z doby, kdy Vásquez žil kvůli válce ve své zemi v Evropě. Kniha v sobě nese humorný i filosofický nádech. Příběh se skládá ze tří částí, které oddělují dějové linie. Zvláštností a pro některé čtenáře možná nekomfortní záležitostí je občasné vmísení minulosti do právě probíhajícího vyprávění. Avšak Reputace není z těch knih, kde musíte číst odstavce znovu, abyste pochopili, co se právě stalo, a pak zjistili, že spolu následující části zdánlivě nesouvisí. Hledáte-li knihu, kterou máte rychle přečtenou, můžete u ní přemýšlet a vyhovuje vám, že si její vyznění můžete lehce upravit, protože nemá zcela striktně uzavřený konec, sáhněte po Reputaci. Nezískáte pouze čtenářský zážitek, ale i větší rozhled v kolumbijské literatuře, protože pro kolik z nás tato literatura nekončí u Márqueze? ∞


Juan Gabriel Vásquez: Reputace
Nakladatelství Paseka
Praha, 2017, 184 stran

Pošťáci nosí už téměř jen reklamní sdělení a účty k zaplacení. Osobní dopisy se stávají výjimkami. Hlavní hrdina Bilodo je osamělý kanadský pošťák, který tajným otevíráním dopisů propadne kouzlu privátní korespondence, a co víc, zamiluje se do ní. V dopisech hledá vzrušení, obdivuje bohaté emoce, které se skrývají za jednotlivými písmenky, a hlavně mu pomalu mění život.

Fueki se snoubí s rjúko
Bilodo je osamělý pošťák, který v životě nemá, kromě zlaté rybky a přítele, se kterým se nechce příliš scházet, nic. Ve svém povolání je jeden z nejlepších a velmi ho baví, ovšem každý večer se po umytí nádobí oddává nad horkou parou tajné a nezákonné neřesti. Otevírá dopisy cizích lidí. Právě touto cestou narazí na přátelskou korespondenci neznámé Ségolèn a Gastona Grandprého. Posílají si lístky psané v pro něj neznámé podobě. Na lístku se nacházejí tři verše, první a poslední obsahují pět slabik, prostřední má slabik sedm. Celkem sedmnáct slabik, ani více, ani méně, je typických pro japonský typ básně, haiku. Tato korespondence ho okouzlí a začíná žít jen pro chvíle, kdy ji bude moci číst. Jednoho dne však Gastona srazí auto a Bilodo se bojí, že o ony krásné a citlivé verše přijde. Netrvá dlouho a rozhodne se Gastona nahradit. Postupně se haiku naučí ovládat a přechází od formy, která zachycuje neměnnost a pomíjivost s odkazem na přírodu, k jinému japonskému stylu, tance. Tanka na rozdíl od haiku přidává dvojverší se sedmi slabikami a zabývá se více než přírodou city. Tímto přesunem dostává poezie v knize vášnivější, smyslný, až erotický nádech. Ovšem na druhé straně dopisů je žena, která si myslí, že dostává dopisy od Grandpého a o existenci Bilba neví. Může pošťák žít v cizí kůži, aniž by ho to změnilo? Bilbo postupně přichází sám o sebe a dostává se do zenového kruhu enso.

Dopis čtenáři
Kromě několika básní je kniha psána prózou. Autor používá dlouhá souvětí, která jsou ale velmi lehce srozumitelná. Jeho jazyk je hravý a citlivý. Kniha má nejen díky poezii poetický ráz, je velmi něžně napsaná a v doprovodu s citlivou ilustrací větviček japonské sakury vytváří velmi příjemný pocit z četby. Závěrečné rozzuzlení je nečekané, ovšem přišlo mi, že z poklidného málo dějového příběhu, založeného především na atmosféře, najednou vytryskla zápletka, rychle se seběhla, aby měl příběh nějaký větší děj.

Za obálkou
Čím kniha upoutá jako první, je její nádherná obálka, kterou si chválí i sám autor. Kniha nemá klasicky snímatelnou papírovou obálku, ale je uložena do pouzdra, které kopíruje vzhled dopisní obálky. Celková grafika obálky i vnitřku knihy je velmi decentní a snoubí v sobě japonský motiv s kanadským prvkem, prezentovaným zde poštovní známkou a razítkem, o kterém redakce přiznala, že je zfalšované, protože skutečné nemohla najít.

Autor se nepovažuje za básníka, ke vzniku knihy říká, že zpočátku vůbec neměl plán zakomponovat do ní haiku, ovšem nějak to vyplynulo a on se postupně s hlavním hrdinou učil a zlepšoval v jeho psaní. Haiku popisuje jako jednoduché a složité zároveň. Pro mladou překladatelku Annu Melicharovou byla kniha výzvou a přiznává, že mnohdy jí překlad jednoho haiku trval déle než několik stran vyprávění. Bylo tomu tak zejména proto, že musela ctít zlepšování se hlavních postav v psaní básní, a také proto, že každá z postav má svůj osobitý autorský hlas. ∞


Denis Thériault: Podivuhodný život osamělého pošťáka
Nakladatelství Plus
Praha, 2017, 152 stran

Každé číslo Artiklu se věnuje nějakému tématu, které víří společností. Nemusí jít, a mnohdy ani nejde, o téma, o kterém by se hlasitě mluvilo. Je to právě naopak. Literatura a Artikl mají velmi podobný cíl. Reflektují obraz doby. Ráda bych vám tímto článkem nastínila podobu současného knižního trhu a nabídla několik titulů, do kterých se můžete schovat, anebo naopak, se kterými si můžete popřemýšlet nejen o pocitu prázdnoty.

Prázdnotu vidím jako pocit, při kterém není nic, ale zároveň vše. Cítím ji ve chvílích, kdy život připomíná jezdící schody. Bohužel ne v obraznosti stoupání, ale ve smyslu neustálého cyklu stále stejných součástek. Rutina: ráno vstát, pak jít pracovat a večer spát. Ovšem jako člověk, tvor myslící, nad tím vším přemýšlím a docházím k životním závěrům, že nic nemá smysl, nic mne nebaví a nevím, co tu dělám. Jistě to každý zná. A schody mého života, které stoupaly, obrátí směr, vracím se dolů. Někam do prázdna. Naštěstí jsou tu vedle tupé osamělosti knihy, ve kterých hrdinové řeší podobné pocity a dodávají mi tím novou energii.

Prázdnota v příbězích
Jak jsem již zmínila, prázdnotu zapříčiňuje mimo jiné neustálá rutina a každodennost. Právě na tento aspekt života se zaměřila ve své debutové knize Vladimíra Valová. O knize Do vnitrozemí říká: „Vnitrozemí je prostor, kam podle mě všichni míříme, ať vědomě, či mimoděk. Vyhoďte »v« a máte nitrozemí, což je možná přesnější. Hledáme své nitro, svou vnitřní krajinu, sebe.“ Hrdinové v této povídkové knize zažívají pocity samoty, nespokojenosti a zklamání. Přesně takové pocity, které křičí po změně. Vydávají se na cestu vlastní duší, změní svůj způsob života, vystoupí z ulit a dělají věci, které by dříve nezkusili, se záměrem najít štěstí v životě. Někdy jej naleznou, jindy ne. Povídky tak nejsou pouhou fikcí, ale opravdovým obrazem života.

Otázku lidského bytí a krize identity najdeme v románu Dity Táborské Malinka. Kniha je autorčiným debutem. Hlavním tématem knihy je adopce. Malinka sleduje příběh Malky, jejíž život je plný rozmazlování, vzteku, promiskuity a omlouvání nevhodného chování formulkou „jsem adoptovaná“. Četba je náročnější a vyvolává spousty pocitů, především nenávist k hlavní hrdince. Malinka přináší nejen téma adopce, ale především jeho přesah. Od ženské a sociální problematiky se dostáváme k existenciální rovině. Neznalost vlastního původu vyvolává pochyby o vlastní pozici na tomto světě – a právě tak může působit i prázdnota.

Když svět přestane dávat smysl a jsme ztracení. Aneb Voliéry Zuzany Brabcové. V chaotických deníkových záznamech hlavní hrdinky sledujeme svět pohledem neurotické a přecitlivělé vypravěčky. Zápisky kombinují přítomnost s minulostí, fantasií a sny. Hlavní hrdinka zažívá neustálý pocit osamocení, má špatný vztah s dcerou a není z ní cítit žádná naděje v život. Na knize mě nejvíce zaujalo, jakou je sondou do duše. Jazyk plný metafor kombinuje vulgarity opilců, mluvu bezdomovců a jazyk spisovný, čímž konfrontuje několik realit. Kniha zachycuje těžkou depresivní atmosféru a pocity bezvýchodnosti. Dílo v roce 2016 získalo cenu Josefa Škvoreckého a bylo nominováno na cenu Magnesia Litera 2017.

Kam se uchýlit
Z vlastní zkušenosti vím, že člověk nechce stále přemýšlet a má potřebu utíkat před svými myšlenkami. Proto vedle zmíněných knih, které nehovoří o lehkých tématech, uvádím literaturu dětskou. Tento typ literatury nikdy nemířil pouze na dětského čtenáře. Některé knihy se zabývají i hlubšími otázkami, které dítě mohou zaujmout, ale nemusí si jich vůbec povšimnou, ovšem dospělému čtenáři dají nový pohled na svět. Dětská literatura v roce 2016 dokonce představovala 12,1 % všech vydaných titulů a zaznamenává nemalý nárůst.

Doporučila bych knihu Krtník od Terezy Ščerbové. Autorka je známá především jako ilustrátorka, a proto je i v Krtníkovi výtvarná stránka velmi důležitá. Hlavní hrdina žije v horách, kde je šťastný, dokud se od medvěda nedozví o světě tam venku, ve městě. Když medvěd zmizí, potká Krtník Záškvaru, který ho donutí ke změnám, a on ztratí sám sebe. Příběh vypráví o tom, jak je špatné změnit se při honbě za úspěchem a nechat si vzít radost z přítomnosti a pouhého bytí.

Deváté umění
Stále oblíbenější jsou komiksy, které mnohdy ani nejsou příběhy pro děti, ale adaptací beletristických děl pro dospělé. Především v souvislosti s tématem tohoto měsíce bych upozornila na nedávno vydaný komiks Prázdnota Marianny Sztymy. V tomto nedlouhém příběhu navštěvuje prázdnota mladou dívku po smrti její kočky. Dále bych zmínila před rokem vyšlý komiks finského autora Jaakko Ahonena Sojčák, ve kterém není příliš slov, ale atmosféra daná malbou zachvacuje srdce depresí a pocitem bezvýchodnosti. Hlavní roli zde mají barvy a prostředí. Přečtení nezabere více než 15 minut, ale v mysli příběh zůstává několik dní.

Přestože jsem zmínila knihy, které jsou cíleny jak na děti, tak na dospělé, doporučila bych i jakoukoli knihu, která v sobě nese „jen“ pobavení čtenáře. Svět se nám nemusí zdát mnohdy krásný, a naše myšlenky, pochybnosti a stavy toto zdání podporují, ovšem fantazijní svět plný princezen, jednorožců a bezstarostných dětských hrdinů dokáže vykouzlit úsměv, vzpomínky, a především dobrou náladu. Se zmíněnou beletrií je dobré bloumat po svém nitru, ale je třeba nezapomínat se i bavit. ∞

Hlavní hrdinové knihy mají společného mnoho. Každý je zvířetem, má své souhvězdí a zemřel po boku člověka. Většina z nich lidem pomáhala v průběhu zničujících konfliktů v minulém století. Ať jako nástroj boje, nebo mentální vzpruha. Lidé zvířata potřebují, ale je to i naopak?

Ceridwen Doveyová (* 1980) vyrůstala v Jižní Africe a Austrálii. Na Harvardově a Newyorské univerzitě vystudovala sociální antropologii. Již její románový debut Blood Kin (2007) byl v USA nominován na Cenu Dylana Thomase a vyšel v 15 zemích. Blood Kin je útlá, avšak ostrá kniha, která popisuje vojenský převrat v neznámém městě s erotickým, avšak nebezpečným nádechem. Příběh je psán v první osobě exprezidentovým kadeřníkem, kuchařem a portrétistou, kteří jsou uvězněni na vzdáleném venkově. Za svou druhou knihu Jen zvířata (2014) získala cenu Readings New Australian Writing Award.

Příběhy neslavných
Deset povídek, vyprávěných dušemi deseti různých zvířat, nás seznamuje s osudy napříč válkami a světem. V úvodu téměř každé povídky bývají citáty od autorů, kteří o zvířatech psali a předznamenávají hlavní myšlenku daného příběhu. Želva Tolstého dcery popisuje svou pouť z Ruska přes Spojené království až do vesmíru. Pes Heinricha Himmlera ctí a miluje svého pána, přestože se chová dobře jen ke zvířatům. Mlž putuje po Americe a zažívá cestu podobnou jako hrdinové Kerouacovy nejznámější knihy Na cestě. Šimpanz ve válečném Německu je vychováván k lidskému vystupování, čímž jeho příběh nastoluje otázku: co dělá člověka člověkem? V osudech hlavních hrdinů nacházíme pohled na člověka z jiného, námi neznámého úhlu, ale zároveň nás podněcují k přemýšlení o nás samotných, společnosti a mezidruhových vztazích. Zvířata v knize lidské jednání pouze pozorují, avšak nesoudí, naopak se snaží člověku ulehčit. Přesně tento způsob čtenáře provokuje, aby se nad sebou zamyslel. Kniha je smutná nejen proto, že víme, že na konci příběhu přijde smrt, ale i proto, že sledujeme zvířecí lásku, která přetrvává i po lidské zradě.

Velbloud nemluví stejnou řečí jako opice
Literatura nás naučila, že většina autorů má svůj styl psaní, který nikdy zcela neopustí. Ovšem Doveyová musela skrze několik různých vypravěčů styl měnit a musím říci, že se jí to povedlo. Její hra s jazykem a slovy je půvabná. V příběhu kočky cítíte mazanost a eleganci, u velblouda často pátráte, kde věta začala, kde pokračuje a proč končí zcela jinak. Právě na místy kostrbatý popis si čtenář v průběhu knihy zvyká. Naštěstí jsou povídky za sebou uspořádány tak, že postupně přecházejí k těžším tématům. Čtenář si postupně zvyká na složitější jazyk a u příběhu delfínice, který vyvolává nejvíce otázek, je na formu již zvyklý, a proto si může složitější úvahy vychutnat. Avšak autorčina dlouhá souvětí a místy zbytečné epizody, které v kontextu nemají opodstatnění a hlavní příběh nijak neobohacují, se prolínají všemi příběhy.

Mezidruhová podoba?
Tato kniha je psána nejen jako úcta zvířatům, kteří zde jsou popisováni mnohem čistěji než lidé. Nemá nás pouze soudit, ale mohla by. Co bychom se od zvířat měli naučit? Nesoudit, bezpodmínečně milovat, být oddaný, ale udržovat si mírnou nedůvěru. Abyste si udělali o knize představu, myslím, že následující ukázky vám ji dají. Vybrala jsem pro vás dvě pasáže, které najdete v příběhu delfínice, jež spolupracovala při bitvě v Iráku.

„Proč se ke druhým lidem chováte jednou jako k lidem, a jindy jako ke zvířatům? A proč se k jiným tvorům chováte jednou jako ke zvířatům, a jindy jako k lidem?“
(str. 210)

„Mně hrubé chování samo o sobě nevadí, ale muži – lidé i delfíni, to je další z našich podobností – mají sklony spřádat kolem jakéhokoli pochybení složitou síť omluv a ospravedlnění, a to mi jde pořádně na nervy.“ (str. 211) ∞


Ceridwen Doveyová: Jen zvířata
nakladatelství Paseka
Praha, 2017, 256 stran