Samuel Beckett pojmenoval jednu ze svých her jednoduše Hra (Play) a přesně takové označení by skvěle vystihlo i čtvrtou absolventskou inscenaci herců Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Divadle Disk. Její režisér, slovinský loutkář a hudebník Matija Solce, se však tvorbou jednoho z otců absurdního divadla rozhodl inspirovat pouze volně, a tak získala interaktivní inscenace, založená na hře s objektem, název Beckettomotive.

Stejně jako většina předchozích inscenací letošního absolventského ročníku KALD, jimiž jsou Erekce srdce a rozhlasová hříčka Bitva o Jeruzalém režisérky Petry Tejnorové, Die Young! Martiny Schlegelové a její klubové pokračování Jako hůl (Die Young Vol. 2) Tomáše Vtípila a konečně Kill them all! – The Prague DUB version norského režiséra Tore Vagn Lida, je i Beckettomotive kolektivním dílem režiséra a herců. Jejich počet je zde vyrovnán na tři herečky – Sáru Arnsteinovou, Andělu Blažkovou a Petru Koskovou – a tři herce – Pavla Kozohorského, Iva Sedláčka a Daniela Tůmu; spolužáci Jiří Šimek a Jan Nedbal tentokrát chybí.

Bedřich Beckett
Příchodem do sálu se diváci stávají pasažéry vlaku Bedřich Beckett, jehož zpoždění mohou podle předem daných instrukcí předejít tím, že budou aktivně spolupracovat s herci. U vstupu dostali plánek sálu, jehož hrací prostor je na začátku inscenace bez židlí, obklopený herci sedícími na praktikáblech s nejrůznějšími hudebními nástroji – vedle trubky či klavíru jsou jimi především dvě bicí soupravy. Uprostřed tohoto prostoru visí z provaziště nespočet provázků neboli „komunikačních táhel“, z nichž má každé svůj originální název a za něž mohou diváci libovolně tahat.

Na tyto impulzy se pak rozeznívají nejrůznější zvuky od úderu na buben přes troubení slona až po krátké melodie. Ty nejlákavější z nich („Letenka Praha – Honk Kong“ nebo třeba „Noc s pandou“) jsou ovšem v takové výšce, že na ně ani za spolupráce dvou „cestujících“ nelze dosáhnout, a jejich tajemství není objasněno ani v průběhu celého představení. To ovšem s přihlédnutím k absurditě, prolínající do všech vrstev inscenace, není na škodu, stejně jako fakt, že s přibývajícím počtem diváků už herci nestíhají na podněty reagovat a sál je zaplavován čím dál hlasitější a nahodilejší směsicí zvuků.

Když tato kakofonie dosáhne vrcholu a vlak je připraven k odjezdu, rozdrnčí se telefon, který si sice okamžitě získá pozornost všech diváků, ovšem odhodlávání zvednout ho už trvá podstatně déle. A přitom stačí zodpovědět tak jednoduchou otázku, položenou jednou z hereček: „Are you dead?“ Po několika dalších interaktivních vtipech podobného ražení, jež si vždy vynutí divákovu pozornost prostřednictvím kuželu světla a zvuků hudebních nástrojů, jsou za pomoci několika techniků konečně rozestaveny židle, a to na dvě strany tak, že je publikum rozděleno na poloviny, které k sobě sedí zády.

Vytlač své rácio na talíř a sežer ho!
Divák, který byl jako objekt manipulován k tomu, aby s jinými objekty sám manipuloval, se nyní stává pozorovatelem divadla objektu v jeho tradiční loutkářské podobě. Tradice však končí hned u pojmenování tohoto typu divadla, jelikož loutky jsou vyřezané z molitanu a jde jen o malé hlavičky s hrubými rysy svých vodičů, kteří jejich tělíčka dotvářejí pomocí molitanového kroužku a končetiny prostřednictvím prstů na obou rukách. Jindy je animována jen obyčejná bota anebo budík, poklice, konvice či vodovodní kohoutek. Objekt dokonce častokrát ani není loutkou, jelikož mu není přisouzen vnitřní život, a i animace sama o sobě se chvílemi stává absurdní, jelikož nenese žádný význam a je založena jen na zajímavé vizualitě.

Tyto výstupy jsou předváděny simultánně pro obě části publika vždy dvěma až třemi herci a za doprovodu bicích. Poté jsou praktikábly na kolečkách s herci i bubeníky pomocí techniků odvezeny na druhou stranu a takto po kružnici se odvíjí hlavní část představení. Loutkářské výstupy jsou přitom střídány činoherními, v nichž se absurdita projevuje například opakováním prázdných a na nic nenavazujících vět „Když to tak vezmu, tak asi jo“, „Nevím“ a dalšími. Tato neschopnost učinit rozhodnutí, motání se v kruhu či bloudění bez cíle jistě nebudou mladému publiku neznámé.

Naštěstí je tu ale umění, aby tyto pocity mohlo nahlédnout zvenčí a s humorem. Ať už celou inscenací, anebo jen závěrečnou písní, která je opět založená na neustálém opakování zpívaného refrénu a instrumentální části. Dveře do sálu jsou otevřeny a čeká se jen na to, až úmorné opakování a slova písně o umírání jednoho člověka za druhým vyženou diváky jednoho po druhém pryč. Publikum však nečekaně propadlo hře natolik, že si s propocenými herci namísto odchodu začalo píseň prozpěvovat a podupávat nožkou anebo při zhruba posté znějícím refrénu dokonce tančit.

Ačkoli inscenace nenabízí nikterak převratné poselství, které je vyjádřeno v anotaci poeticky a stručně slovy „Vytlač své rácio na talíř a sežer ho! Skutečnost je nesmyslná,“ s tématem absurdity pracuje důsledně a velmi nápaditě ho zakomponovává i do aspektů formálních. Pro diváka se tak stává zajímavou hrou s iracionalitou v jejích nejrozmanitějších podobách, pokud si ovšem vybere správnou reprízu a do sálu vejde s vědomím, že interaktivita má vždy dva póly. ∞


KALD DAMU: Beckettomotive
Divadlo DISK (Karlova 26, Praha 1)
premiéra 27. 2., psáno z reprízy 3. 3. • nejbližší reprízy 8. 4., 11. 4. 19:30

I divadlo občas zavítá do soukromého prostoru. 2 režiséři, 6 herců a 10 místností zařízených 6 scénografy – to vše v domě číslo 18 v ulici Nekázanka, která spojuje ulice Na Příkopě a Jindřišskou.

V několika únorových reprízách se zde formou imerzivního divadla (vtahuje diváka do děje tím, že jej obklopí a udělá součástí představení – pozn. red.) mohli diváci již podruhé seznámit s životem francouzského spisovatele, filosofa a letce Antoina de Saint-Exupéryho. Autorem projektu Letec je Lukáš Brychta. Popovídala jsem si o Letci přímo s ním.

Jak jsi přišel na nápad zinscenovat Exupéryho biografii jako imerzivní divadlo? Je Letec spíše poetickým představením založeným na emocích z toho důvodu, že tato divadelní forma pohlcuje diváka a znesnadňuje jeho orientaci v příběhu?
Cílem nebylo vytvářet dokumentární drama, ale spíše využít materiály, které jsou nějak s Exupérym spjaté (jak jeho dílo a korespondenci, tak i texty, které o něm zanechali jiní, a dále i pozdější materiály), postihnout jejich ducha, respektive zvláštní, často i protichůdnou auru, která je obklopuje, a na tomhle základě vytvořit prostor (ať již fyzický, nebo imaginativní), do kterého může divák vstoupit a určitým způsobem v něm existovat po dobu představení. Hlavním důvodem využití imerzivního divadla je fakt, že je tato forma momentálně předmětem mého výzkumu, a představení tak sloužilo k vyzkoušení si některých principů, o kterých jsem předtím pouze psal. Emoce jsou navíc jen jednou z cest, jak k tomuto typu divadla (a doufám, že i k Letci) může divák přistupovat. Každá z postav má svůj vlastní příběh, kterým v průběhu představení prochází, a divák se může zaměřit například na něj. Vedle toho jsou i další roviny, kterým je možné věnovat pozornost – v Letci jsem se jich snažil vytvořit co nejvíce.

Jak ses dostal k prostorům v Nekázance? Co je to za dům a k čemu jinak slouží – má nějaké jiné, ať už kulturní či praktické, využití?
Představení tam dříve dělali už Jan Nebeský a Linda Petáková, a právě díky druhému z nich jsem prostor ve chvíli, kdy jsem pro Letce nějaký sháněl, viděl a přišel mi ideální. Dům patří Divadelnímu ústavu, který nám vyšel maximálně vstříc. Dříve tu bývaly Ženské domovy, vydával se tu například časopis Květy atd. Původně se ale jedná o křídlo pro služebnictvo přilehlého paláce, který má ve vlastnictví magistrát, jenž ho poskytl k dlouhodobému symbolickému pronájmu za rekonstrukci soukromému subjektu. Po očekávané rekonstrukci budou do domu přemístěny některé části DÚ z Celetné.

Je možné v Letci najít nějaký soukromý prostor, objevuje se tam jako téma?
O osobním prostoru to do velké míry celé je. Jak po fyzické, tak psychické stránce. Budova, ve které se Letec odehrává, je osobních prostorů plná. Každá z postav zde má svůj osobní prostor, ve kterém se chová jinak než v prostorech ostatních. Prostor v sobě obsahuje jejich stopy, divák je může odkrývat a skrze ně se o postavách dozvídat více. Některé postavy do svých místností unikají jako do ulit, skrývají se tam, nebo zde naopak samy sebe nacházejí. Snažili jsme se jednotlivé místnosti pojednávat tak, aby měla každá svůj osobní ráz, kterým by ovlivňovala jak jednání herců, tak i diváků. Často se stává, že si někteří diváci jednu z nich natolik přisvojí, že v ní stráví nemálo času zcela bez ohledu na probíhající představení, a místnost se tak stane jejich osobním prostorem.

Jakou plánuješ Letci budoucnost? Premiérovali jste na konci listopadu, několik představení jste odehráli v prosinci a teď v obnovené podobě v únoru. Na kdy chystáte další reprízy?
Letec bude vbrzku končit. Na přelomu listopadu a prosince jsme si zde poprvé prakticky vyzkoušeli tuto formu divadla a nabrali spoustu cenných zkušeností. Některé věci jsme pak ještě upravili a přidali další prvky, které jsme si chtěli spíše v rozpracované formě vyzkoušet, a uvedli jsme představení na začátku února. Ohlas byl velmi pozitivní, a tak jsme se rozhodli přidat ještě několik uvedení na závěr měsíce, která budou však již derniérová. Provoz tohoto typu představení je velmi náročný a osobně si myslím, že se moc nehodí pro repertoárový způsob uvádění. Rádi bychom se ale podobnému typu divadla věnovali i nadále. ∞

Rent je světoznámý rockový muzikál amerického autora Jonathana Larsona, který těsně před jeho newyorskou premiérou v lednu 1996 náhle zemřel. Děj, inspirovaný operou La bohème Giacoma Pucciniho, je přenesen do New Yorku počátku devadesátých let, v němž se skupina umělců potýká s finančními problémy, tvůrčí krizí, AIDS nebo problémy milostnými – podle poselství muzikálu je totiž láska ze všeho nejdůležitější a žít se má tady a teď. Se spoustou organizačních a technických problémů se potýkalo také první české uvedení Rentu.

Poprvé ho s českými herci nazkoušel v létě 2013 americký režisér a producent Steve Josephson v Divadle Na Prádle, které nemá pro muzikál zrovna nejvhodnější akustiku. Ovšem i přes technické nedokonalosti přijala kritika moderní muzikál v komorním provedení jako skvělé osvěžení české muzikálové scény, která uvádí na velká jeviště naopak převážně hvězdy české pop music v rolích nejrůznějších hrdinů z historie či legend. Později získal muzikál, stále v anglickém znění, kvalitnější zázemí v profesionálním muzikálovém Divadle Kalich, avšak po producentských neshodách se po roce a půl vrátil zpět na Prádlo. V prosinci 2014 si zde Rent konečně odbyl premiéru v českém přebásnění Milana Malinovského.

Z jakých důvodů a jakým způsobem se postupně proměnila produkce muzikálu?
Od prvního uvedení v Divadle Na Prádle a v době uvádění v Divadle Kalich byl muzikál provozován v koprodukci paní Miriam Landa a amerického režiséra a producenta Steva Josephsona; nyní je producentem již jen Steve Josephson. Oficiální vyjádření Divadla Kalich bylo, že český překlad nebyl na takové kvalitativní úrovni, aby ho jako profesionální divadlo mohlo uvést na jevišti. Spíše šlo ale o producentské neshody a nedorozumění plynoucí z nedostatku komunikace.

Proč se i v Kalichu, který muzikály jinak uvádí seriálově a Rentu mohl konečně poskytnout profesionální zázemí, hrál muzikál tak málo? Ani Divadlo Kalich nedokázalo k u nás málo známému muzikálu přitáhnout publikum?
Opravdu to není tak známý muzikál – s minimální návštěvností bojovala i Bratislava, kde byl stažen asi po roce. Pak angličtina. Pro divadlo v angličtině tu nějaké publikum je, ale velmi limitované. A na 450 míst, což je zhruba kapacita Divadla Kalich, je to malý zájem. Měli jsme informace, že se lidé ptají na českou verzi, která byla neustále odkládána, a pokračování verze anglické už bylo natahováním staré žvýkačky.

Proč byla česká verze odkládána? V plánu byla od samého začátku?
Původní premiéra české verze byla plánována už na prosinec 2013, ale „někdo“ o ni z určitého důvodu stále neměl zájem. Divadlo pak přemýšlelo i o českoanglickém uvádění – s českými dialogy a anglickými písněmi, ale to je neproveditelné.

Na Slovensku byl Rent nastudován již dvakrát ve vašem přebásnění – dalo by se říci, že vám tato zkušenost výrazně pomohla při tvorbě českého libreta? Jak moc se překlady podobají?
První verze byla soukromá produkce, pro niž mě oslovil kamarád. Odehráli jsme asi patnáct představení, z toho čtyři v Bratislavě a zbytek jako hostování v Košicích, Nitře a dalších městech. V porovnání s českým překladem bych zpětně tento svůj původní snad ani nedával nikomu číst. Spoustu věcí mi totiž během naší české spolupráce osvětlil až Steve Josephson – Američan, který žil na tom samém místě i v téže době, kdy se Rent odehrává.

Jaké další výrazné aspekty jste musel v překladu zohledňovat?
Těžko se překládá například Rogerova závěrečná píseň Your Eyes, která funguje v angličtině na úplně nejobyčejnějších rýmech typu „láska – páska“ jako písnička nezkušeného autora, který si je vědom její naivity, ale mnohem důležitější je pro něho upřímná láska, se kterou předkládá píseň Mimi. V češtině by takovou naivitu dokázal ocenit jen divák, který ví, o co jde, zbytek ji svede na vrub překladatele. Proto jsem píseň posunul tak, že Roger zpívá o tom jednom dni, což je leitmotiv celého muzikálu, i když bych raději, aby tam ta naivita zůstala. Dalším překladatelským problémem je AZT, ale to je věc, kterou třeba nepochopí ani americký divák, který neví, že jde o léky na AIDS. Na Slovensku jsme to třeba vyřešili tak, že jsme na začátku před One Song Glory nechali Marka říct Rogerovi: „Vezmi si ty lentilky na AIDS.“

Dostal jste se v rámci studia i k překládání? A jakou roli může hrát ve vašem překládání skutečnost, že jste profesí herec?
Překladatelství jsem nikdy nestudoval; myslím ale, že umělecký překlad není obor, který by se musel studovat, pokud jsem dostatečně kritický sám k sobě a své tvorbě. Velmi mi v překládání pomáhají mé herecké zkušenosti a snažím se volit vždy taková slova, která bych se nestyděl sám zpívat na jevišti. Snažím se být v první řadě co nejvěrnější originálu a teprve ve chvíli, kdy to nejde, vykročit jiným směrem. Jako interpret mám nemalou zkušenost s českými a slovenskými muzikálovými překlady a často mám dojem, jako by se místo překladů vytvářely nové texty na motivy těch originálních, což podle mě cesta není.

Má přes všechny zmíněné komplikace smysl muzikál dál uvádět? Myslíte, že Divadlo Na Prádle, na prosincových reprízách poloprázdné, v budoucnu naplníte?
Projekt žije dost vlastním životem a máme štěstí, že většina obsazení to dělá s nadšením a je schopná zrušit ostatní závazky, aby se mu mohla věnovat. Poselství muzikálu je navíc natolik urgentní, že by bylo škoda všechnu tu energii a práci, kterou jsme do jeho nazkoušení věnovali, teď zahodit. Hlediště Prádla zas není tak veliké, aby bylo těžké ho naplnit. Teď už navíc nemáme v plánu hrát šest představení měsíčně jako v prosinci, kdy jsme měli chuť do toho jít, akorát se nám to pak trochu zkomplikovalo. Plánovaná představení nebudou tak intenzivní, co se týče jejich počtu, v každém případě ale chceme hrát pravidelně. Nejbližší termíny nyní dojednáváme s divadlem. ∞

Ve sklepě Švandova divadla se zabydleli bezdomovci. Dočasné útočiště jim zde poskytlo Divadlo LETÍ prostřednictvím Centra současné dramatiky, které podpořilo také vznik nové hry Romana Sikory – Sestup a vzestup pana B. Jejího nazkoušení se ujal režisér Ivan Buraj a do role pana B. obsadil hned tři herce, kteří se v ní v průběhu představení postupně vystřídají.

Divadlo LETÍ samo sebe v programu charakterizuje jako „nezávislé divadlo, které jako jediné v České republice cíleně uvádí pouze současnou dramatiku – všechny texty v české nebo světové premiéře.“ Za cíl si bere propagaci moderní, zejména evropské dramatické tvorby a již čtyři roky se věnuje svému projektu Centrum současné dramatiky. Jednou z jeho hlavních programových linií je tzv. Rezidenční program, jehož „základním principem je poskytnout rezidentům (dramatikům, režisérům atd.) takové finanční zázemí, aby mohli po nějaký čas, ideálně pak po jednu sezónu, v úzké spolupráci s divadlem a konkrétním inscenačním týmem vyvíjet text a jeho následnou inscenaci.“ V rámci projektu Český rok se své jevištní podoby dočkala i hra Romana Sikory Sestup a vzestup pana B., která byla uvedena ve dvou premiérách 28. 11. a 2. 12. ve Studiu Švandova divadla na Smíchově.

Bezdomovectví plné poezie
Hra vypráví příběh bankéře, který ze dne na den skončí na ulici a potýká se s drsným životem bezdomovce. Jak ovšem říká anotace k inscenaci: „Když něco dělá, musí to být pořádně. A když už nemůže být tím nejúspěšnějším bankéřem, bude alespoň tím nejúspěšnějším bezdomovcem. Pan B. totiž věří v neviditelnou ruku trhu, od které přijímá pohlavky i pohlazení.“ Objevují se zde jedna z nejběžnějších témat dramatiky současného západního světa, jako je individualismus v moderní tržní společnosti, kariérismus a honba za penězi, konzumní styl života anebo rasismus a ignorance k sociálně slabším. To vše je ovšem zabaleno do formy poněkud netradiční: hra plná narativních monologů je celá ve verších.

Nejde přitom o verš rýmovaný – Sikora pracuje převážně s přeházeným slovosledem, který je leckdy tak překvapivý, že působí velice komicky. Z tohoto verše vystupují herci pouze v chvilkové spontaneitě některých dialogů a ve výstupu Tomáše Kobra, jenž v určitém momentu opustí svou postavu, prohlásí, že v takovém nesmyslu hrát nebude, vysype ze sebe celou řadu nadávek a pokusí se odejít. Bohužel mu však technik odmítne rozsvítit v šatně a připomene finanční odměnu za výkon, a tak si Kobr o vysněném Národním divadle může nechat dál jen zdát a musí pokračovat v cihlami nahrubo vyzděném, neomítnutém sklepení Švandova divadla.

„Hledáte práci?“
Ve snaze naznačit, že bezdomovectví dnes může potkat úplně každého, i sebeúspěšnějšího byznysmena, se v hlavní roli Pana B. (a jeho červeném triku) v průběhu inscenace vystřídají všichni tři herci: monologem v nebi, výstupy v bance a proměnou v bezdomovce ji zahajuje Jan Lepšík a v bezdomovecké poloze ho poté postupně střídá Tomáš Kobr a Richard Fiala, od něhož roli na závěrečný nebeský monolog převezme opět Lepšík. Ten je také ze všech tří herců nejvýraznější, jelikož nejlépe pointuje Sikorovy verše a publikum si získává svým plamenným zapálením, jež mu září z očí. Herci pak ztvárňují také řadu dalších postav, ať už kolegů z banky, či přátel z ulice. Jedinou herečkou je zde Erika Stárková, která se rovněž postupně vtěluje do různých postav, od zákaznice v bance přes matku Pana B. až po bezdomovkyni. Prostor v inscenaci dostaly dokonce i dvě děti, které si získaly publikum vtipem a absurditou stylizovaných pohybů.

Celá inscenace Ivana Buraje se odehrává bez přestávky v jednom prostoru, který střídavě představuje jednotlivá dějiště pomocí hereckých přechodů a světelných proměn – výstupy v nebi, doprovázené operní hudbou z nahrávky, se například odehrávají na pohovce, na níž Lepšíka osvětluje bodový reflektor. Podlaha je potažena modrým kobercem a prostředí banky dotváří psací stůl a notebook; nejvýraznějším objektem je pak strakatá pohovka, která symbolizuje postupně nebeský odpočinek, čekárnu v bance i bezdomovecký kutloch. Stejně tak automat na kávu, stojící u stěny vprostřed zadní části scény, vykresluje zpočátku foyer banky, ale hodí se i do prostředí pouliční spodiny. Už o něco více účelově působí zařazení klavíru, na nějž doprovází své písně Erika Stárková. Do scénografie byl nakonec vtipně zapojen také reálný nápis „EXIT“ nad dveřmi do sálu, který se rozsvítil v okamžiku, kdy se Pan B. dostal do nebe.

Celá inscenace je více než pojednávanými tématy zajímavá spíše svou formou a ukazuje, že i pomocí skromných jevištních prostředků se dá dosáhnout skvělého výsledku, především díky vtipnému textu, pokud je i přes svou technickou náročnost zvládnut tak, jako v případě Sestupu a vzestupu pana B. Mně osobně divadelní zážitek navíc výborně dotvořilo okolí divadla se žebrákem na Andělu a lavičkou na Újezdě, dotazující se kolemjdoucích: „Hledáte práci?“ ∞


Roman Sikora: Sestup a vzestup pana B.
Divadlo LETÍ ve Švandově divadle na Smíchově (Štefánikova 57, Praha 5)
premiéry 28. 11. a 2. 12. • nejbližší reprízy
21. 1., 6. 2. 20:00

Festival Naostro s logem červené papričky byl založen v roce 2012 občanským sdružením Divadlo Unlimited s cílem seznámit české publikum se současnou maďarskou dramatikou a prezentovat zde tendence v současném maďarském divadle.

Letošní druhý ročník hostilo opět Divadlo Na zábradlí, které v pátek 7. listopadu uspořádalo komponovaný večer se scénickým čtením hry Bély Pintéra Naše tajemství. V sobotu 8. listopadu pak poskytlo menší prostor Eliadovy knihovny dopolednímu loutkovému představení pro děti Bazsó a Borka od Andráse Bátkyho. K Divadlu Na zábradlí se ovšem tentokrát přidalo také Divadlo Na Prádle, které v úterý 4. listopadu uvedlo inscenaci Andráse Vinnaiho Sexuální svět mužů.

Sexuální svět mužů
Toto „autorské představení s prvky kabaretu a grotesky o temných zákoutích mužské duše“, jak je charakterizováno v programu festivalu, vzniklo z improvizací herců divadelního prostoru Inkubátor v Jurányi – Gergely Bánkiho, Pétera Janklovicse a samotného dramatika Vinnaiho, který těmto improvizacím připravil živnou půdu v předem daných situacích. Podle anotace k inscenaci byla jejich výchozím bodem „zásadní otázka mužské existence“, zda „jsou ženy, rychlá auta, velikost prsou, sport a pivo opravdu to jediné, co muže zajímá“, na niž ovšem herci v jednotlivých více či méně vtipných etudách nenašli odpověď. A tak předvedli onen „stereotyp či archetyp mužství“ přesně takovým způsobem, vůči němuž se (snad!) původně chtěli vymezit. Přesto si u nepočetného publika dokázali vysloužit občasný smích, ať už byl způsoben skutečně vtipnou scénou, či jen roztomile žvatlavou nesrozumitelností maďarštiny v okamžiku, kdy se na nějaký čas zaseklo promítání českých titulků. Zároveň je ovšem třeba ocenit dobře zvládnuté hudební výstupy s precizním použitím smyčkovače, ačkoli výstup závěrečný s refrénem „What am I doing here?“ nepříliš lichotivě pojmenovává nulové poselství inscenace.

Naše tajemství
O sexuální tematice ještě více šokujícím způsobem pojednává také nová hra dramatika, režiséra a herce Bély Pintéra Naše tajemství, která letos získala Cenu kritiků v kategorii Nejlepší maďarská hra. Podle dramaturgyně festivalu Lucie Málkové jde o „ironickou reflexi života v komunistickém režimu“ – její hlavní postavou je István Balla Bán, který se zamiluje do své nevlastní dcery Timejky a stane se tak snadnou kořistí pro agenty tajné služby, kteří ho prostřednictvím vydírání donutí donášet na jeho nejlepšího přítele. Aktuálnost tématu se projevuje v závěru hry, který je již zasazen do současnosti, v níž spolu musí obě strany přes všechny hořké zkušenosti nějakým způsobem koexistovat. Na festivalu byla hra uvedena ve formě scénického čtení, jež se souborem Divadla Na zábradlí nazkoušel jeho umělecký šéf Jan Mikulášek. Diváci jej mohli zhlédnout v rámci komponovaného večera, kde byla zároveň pokřtěna v České republice právě vycházející Pintérova kniha Tři hry, obsahující dále texty Královna zákusků a Špína.

Ačkoli Lucie Málková uvádí v tiskové zprávě festivalu jako hlavní předpoklad srozumitelnosti textu českému publiku právě společnou komunistickou minulost našich zemí, zaměřuje se Jan Mikulášek spíše na téma pedofilie. Jediný scénický prvek tak kromě židlí, umístěných podél všech tří stěn obklopujících jeviště, zastupují dva veliké, barevné nafukovací balóny a obě dětské role – Timejka a Ferenc, stejně jako postava matky v Istvánově snu, jsou ztvárněny jednou herečkou. Nová posila souboru Jana Plodková od sebe tyto role důkladně odlišila vedle kostýmu také pomocí hereckých prostředků, a to především přiškrceným hlasem Timejky, civilnějším projevem matky a ustavičným tikem Ference, který ovšem nebyl dostatečně srozumitelný a působil tak pouze jako prostředek formální. Ostatní herci v čele s Natálií Drabiščákovou v další dvojroli a Jakubem Žáčkem jako Istvánem působili ve svých rolích přes jistě krátký čas zkoušení přirozeně, až na Leoše Nohu, který musel text v rukou trochu více luštit, což ale vzhledem k charakteru role „nevzdělaného křupana“ nakonec ani nerušilo.

Letošní ročník festivalu pikantností témat uvedených her zajisté dostál symbolu papričky ve svém logu. V jednom případě však k danému tématu nezaujal žádný postoj a ve druhé hře, kdy sice Mikulášek přistoupil k Pintérovu textu kreativněji, za sebou zanechal otázku, vyložil-li ho režisér tak, aby byl v našem kontextu schopen oslovit širší publikum. Nezbývá než doufat, že u dětského diváka sklidila loutková dvojčata Bazsó a Borka větší ohlas, a těšit se na příští, snad vydařenější ročník této zajímavé události, příjemně zpestřující pražský divadelní život. ∞


Festival Naostro proběhl od 4. do 8. listopadu v Divadle Na zábradlí a Divadle Na Prádle.