Druhý ze série večerů festivalu Reggae Autumn nabídl opět hudební lahůdku. 8. října vystoupili v La Fabrice energičtí Němci Yellow Umbrella, kterým předcházela hudební smršť Švýcarů Open Season a domácí Chaotic, na jejichž pozvání obě hlavní kapely přijely.

Festival Reggae Autumn probíhá v Praze od 17. září, kdy vystoupili slovinští Siti Hlapci, charismatický zpěvák U-Cee s kapelou Riddimshot a dubově houpaví Bass Federation. První večer sice nepřišlo mnoho lidí, ale na druhý festivalový koncert 8. října se skvěle ozvučený sál La Fabriky již naplnil. Dorazili nejen skalní fanoušci českých Chaotic, kteří hrají už pět let, ale i ti, kteří si chtěli připomenout atmosféru, kterou znají z letních festivalů v podání drážďanských Yellow Umbrella. Ještě před nimi však publikum uchvátil charismatický frontman Open Season Santosh Aerhott se čtyřčlennou jazzovou dechovou sekcí podkreslenou silnými basy a bublavými klávesami.

Reggae Autumn ale neprobíhá jen v La Fabrice. 15. října zahráli ve Vagonu Pub Animals z Českého Krumlova, královéhradečtí Ska’n'daal Music Ensemble a mírně hiphopoví Němci Director’s Cut, kteří zvládají mixovat i polku a balkánskou dechovku.

Houpavé rytmy reggae, dubu, world music a rázné ska ani zdaleka ještě nekončí! 26. listopadu se v Rock Café představí vycházející hvězda německé reggae scény Sara Lugo, zpěvačka s hlasem, který vás naprosto dostane. Sara Lugo si bere to nejlepší z reggae, přidává trošku soulového feelingu a výsledkem jsou rytmy, které vás rozvlní a melodie, které už nikdy nedostanete z hlavy. V jejím hlase je něco, co vás nutí poslouchat jenom ji. Společně se Sarou Lugo vystoupí také česká stálice Basta Fidel a tento line-up slibuje velkou párty.

Věčná škoda je, že se koncert nemůže uskutečnit v hlavním sále Rock Café, který stále prochází rekonstrukcí. Přestože vedení Prahy 1 slíbilo, že se v Rock Café začne hrát už 1. listopadu, bylo minulý týden spuštění klubu posunuto na neurčito. „Je to velká komplikace pro klub i kapely,“ říká Michal Tardík, hlavní organizátor festivalu Reggae Autumn. „Jsme moc vděční za to, že nám nabídlo možnost realizovat koncert v malém, divadelním sále. Za to, že se i nadále snaží udržet klub v chodu, jim patří velký palec nahoru a doufám, že na následující koncerty do Rock Café přijde co nejvíce lidí, aby tak vyjádřilo podporu lidem z klubu,“ dodává.

Sara Lugo (DE),
BASTA FIDEL (CZ)
La Fabrika
Komunardů 30, Praha 7
26. 11. 20:00

Panteón Rococo hrají od roku 1996, letos jim vyšla osmá deska s názvem Ejército de Paz, kterou v Praze představí. Spolu s Manu Chaem nebo Amparanoiou jsou členy hnutí Radical Mestizo, které se zasazuje o zlepšení sociálních poměrů v Mexiku.

V KC Vltavská jim budou předskakovat multižánroví The Pooh a známý elektronický projekt Le Pneumatiq.

Decadence Now! s podtitulem Za hranicí krajnosti svou kontroverzností přitahuje stále další a další návštěvníky. Jedná se o výstavu, jejímž nejkladnějším hodnocením se stala věta „to se mi nelíbí“.

Výstava je součástí rozsáhlého projektu Decadence Now!, který probíhá nejen v Rudolfinu, ale současně také v Uměleckoprůmyslovém muzeu a v galerii DOX v Praze, v Domě umění města Brna a v Západočeské galerii v Plzni. Součástí přehlídky jsou také autorské prohlídky, koncerty, promítání filmů, divadelní představení a přednášky. Kurátor projektu Otto M. Urban, který se tématu dekadence a symbolismu věnuje již od 90. let, navazuje na rozsáhlou výstavu o dekadenci v českých zemích V barvách chorobných, která byla v roce 2009 oficiální součástí prezentace naší kultury v době, kdy ČR předsedala EU.

Extrémy lidské existence
Prostory Rudolfina umožnily rozdělit expozici do tematických „kapitol“, které mapují krajní aspekty lidského života: Bolest, Sex, Pop, Obrazy šílenství. V momentě, kdy návštěvník projde těmito čtyřmi výstavními místnostmi, jejichž rozložení tvoří okruh vracející se na stejné místo, uzavře se i pomyslný kruh lidského života končící poslední kapitolou Smrt.

V první místnosti zakouší umělci Krajnost sebe: Bolest. Robert Mapplethorpe, Yasmasa Morimura, Damien Hirst, Cindy Sherman a další autoři ji divákovi předkládají pomocí šokujících autoportrétů. Šokující není jen bolestný výraz nebo nahota. Autoři se objevují svázaní, s prošitými ústy a krvácejícími ránami.

Vagina ze zvířecích kůží a felace pod rentgenem
Druhá kapitola nese jméno Krajnost těla: Sex, tedy klasické domény dekadentního umění. Některá zobrazení lidské sexuality mohou působit dost prvoplánově, že si řeknete „to jsem raději mohl zůstat doma a pustit si porno“. Jejich kýčovitost ale o naší kultuře také leccos vypovídá. Vedle vagíny sešité ze zvířecích kůží a naložené ve formaldehydu nebo fotografií japonské bondáže jsou tu k vidění i humorné kousky, například souložící zvířata na houpačce od Jakea a Dinose Chapmannových nebo felace pod rentgenem od Wima Delvoye.

Pop’s not dead?
Třetí část výstavy, Pop je Krajností krásy, si klade za cíl demytizovat současné pop-idoly, kladné i záporné ikony západní kultury. Když se v 70. letech příznivci punku oblékli do britských vlajek, ukázali cestu některým umělcům. Volně se punkem inspirovali třeba Alexander Kosolapov, David LaChapelle, Zbigniew Libera, Alexander McQueen, Robert Miller, ale i Jiří Černický, David Černý nebo Ondřej Brody.

Sochy současných idolů, jako jsou nahá královna Alžběta a papež od Paola Schmidlina ukazují jejich stará, svraštělá těla. Na bílém těle princezny Diany, symbolu čistoty a dobrosrdečnosti, se vyjímá krvavá rána se zapíchnutým znakem mercedesu připomínající její smrt při dopravní nehodě. Vedle provokativních nápisů, lajniček kokainu, obrazů namalovaných vlastní krví a mickeymousích čepic leží na zemi Adolf Hitler stažený z kůže.

Zoufalství a smrt
Obrazy šílenství, krajnosti mysli ve čtvrté části výstavy znázorňují zoufalé lidské činy nebo lidi, kteří si evidentně neví rady se svou sexualitou nebo obtížnou životní situací. Některé exponáty vycházejí z emo kultury, jako třeba porcelánový panáček s panenkou, kteří si řežou žíly nebo fotografie malé čínské holčičky koupající se ve vaně plné krve.

Celý cyklus končí Smrtí, krajností života. Kovové plastiky lebek Damiena Hirsta, propletené lidské kostry a fotografie Ivana Pinkavy doplňuje tradičně veselejší Keith Haring, jehož naivní umění ve spojení s tématem smrti ale působí o to mrazivěji.

Pro někoho může být výstava Za hranicí krajnosti spíše za hranicí vkusu. Přesto ale boří mýty, že umění musí být pouze krásné. Lidem se slabším žaludkem se vstup nedoporučuje, mládeži do 18 let je výstava dokonce nepřístupná.

Americký magazín Transworld Skateboarding na svých stránkách vyhlásil další ročník soutěže Skate & Create. Opět tu máme přehlídku originálních, neotřelých skateových videí.

Letos výzvu přijaly týmy pod taktovkou sponzorů Adidas, Fallen, Etnies a Lakai. Poslední jmenovaný tým vyhrál a zaručil si tím účast v příštím ročníku jakožto i fotografii na titulní straně časopisu.

Tvůrčí týmy se skládají ze šesti skaterů – čtyř profesionálů a dvou amatérů – a jednoho výtvarníka. Každý tým dostane k dispozici skladiště a sadu stejných překážek, ze kterých za 9 dní musí vytvořit dráhu a natočit klip ve své režii. Kameramany, fotografa a tvůrčí skupinu poskytuje organizátor soutěže. Hodnotí se nejen samotné skateboardové triky, ale hlavně nápad a jeho realizace, kreativita, využití materiálu, celkový dojem a kvalita videa.

Pokaždé jinak
Každý z týmů vsadil na jiného koně. Adidas a Fallen se zaměřili spíše na barevnost a rozestavění překážek. Pohyb jezdce doprovázela hra se světlem a stínem. Designéři využili k vytvoření barevných 3D iluzí jak samotných překážek, tak okolního prostoru. Adidas volil spíše jednodušší, čistší motivy a vrhající stíny na pozadí příjemného chilloutového hudebního podkreslení. Fallen si více vyhrál s barvami i motivy. Jednou se skateboardista prohání po zvlněných barevných pruzích, podruhé po černožlutém šrafování, jindy zas po červenobílé šachovnici nebo jednoduchých tvarech překážek ve CMYK (cyan – azurová, magenta – purpurová, yellow – žlutá, black – černá) barvách. Celková choreografie klipu, ve kterém vystupují i mimové barevně sladění s prostředím, je podkreslená psychedelickým rockem.

Retro vede
Etnies se ve svém „Crap Shoot“ vrací k začátkům skateboardingu. Nejen díky gangsta rapu se snaží navodit atmosféru 80. let, posprejovaných ghett, vytahaných trik a kalhot spadajících až ke kolenům. Retro klip se zaměřuje hlavně na imitaci prostředí a autentický look, čímž ve výsledku klip působí dost jednotvárně. Záběry rybím okem jsou sice působivé, ale stále jsou to záběry téhož. Ale zřejmě právě to se skejťákům líbí, protože v diváckém hlasování klip Etnies zatím vede.

Akční fireshow
Tým Lakai se chtěl odlišit a rozjel efektní, agresivní fireshow. V klipu létají zápalné láhve, kluci třískají skateboardy o auta a celá scenérie působí jako hořící skládka někde na okraji města. Jízda na hořících pneumatikách je dynamická a za šlehající plameny pod projíždějícím skateboardem by se nemuseli stydět ani tvůrci akčních filmů.

Vítězem soutěže, který se objevil i na titulní straně časopisu Transworld Skateboarding a má zajištěnou účast v dalším ročníku, se stalo žhavé video od Lakai. Každý se ale stále může zapojit do orientačního hlasování na webu http://skateboarding.transworld.net/skate-and-create/, kde jsou všechna popsaná videa ke shlédnutí.

Multifunkční prostor Hala C bývalé továrny ve Vysočanech nedaleko galerie Trafačka musel po třech letech ustoupit zájmům developera. Od začátku bylo jasné, že existence Haly C bude pouze dočasná. Nyní hledá Kultura jinak podobné prostory, kde by se daly pořádat nezávislé kulturní akce.

Firma Ugav, která objekt vlastní, v roce 2007 poskytla tovární halu v komplexu Balabenka Point občanskému sdružení Kultura jinak, které podporuje mladé umělce. Jistě si pamatujete na spoustu výstav, bleších trhů, mejdanů a workshopů, které v Hale C probíhaly. Výčet uskutečněných projektů je opravdu pestrý: kolektivní výstava Mezihra, Turbulence, Sítotiskové workshopy, Neděle jinak, Trade show, filmový klub CéCé Haly C, Flying Sunday, Projekt pod čarou, Names Fest, Nultý bod, tradiční Cyklojízdy, divadelní a taneční vystoupení Spitfire company, Neomluvené divadlo, Divadlo Kruto Kachen nebo Columny Vertebrárum. Vystoupilo zde mnoho kapel i DJů. Poslední nostalgická rozlučková párty proběhla 3. září. Kromě hudebního programu v rytmu breakbeatu, dubstepu a electra se zde promítaly vintage filmy a o půlnoci bylo vydraženo několik kousků „veteše“, která halu zdobila.

Aktivity občanského sdružení Kultura jinak ale tímto nekončí. Máte-li povědomí o podobném prostoru jako byla Hala C, který by sdružení pro svoje aktivity mohlo využívat, informujte, prosím, organizátory. Více o kultuře jinak na webu
www.kulturajinak.com.

Bývalý vojenský prostor Milovice se opět promění v centrum alternativní kultury. O víkendu 17.–19. 9. zde proběhne tradiční festival alternativní kultury Freeze fest, který již potřetí pořádá sdružení Kultura jinak.

Freeze fest je jednou z mála větších akcí u nás, které propagují kulturu zdarma a hlavně zapojují návštěvníky jak do průběhu festivalu, tak i do jeho příprav. Freeze fest je živým důkazem, že do tvůrčí činnosti není nutné vždy investovat horentní sumy peněz. Kvalitní umění je možné dělat i amatérsky a s minimálními náklady. Stačí mít dostatek chuti a elánu zapojit se.

Novinkou letošního ročníku je „Work kemp“, který se bude konat několik dní před samotným festivalem. Jeho cílem bude „vylepšit“ celý prostor a připravit ho pro příjezd návštěvníků. Zapojit se může každý, kdo se chce výtvarně vyřádit. Barvy i další materiály budou k dispozici na místě.

Na své si ale přijdou i ti výtvarně méně zruční. Připraven je pestrý hudební program, letos obohacený o další hudební styly – dubstep, noise i psytrance, na několika stageích. Pro odvážlivce bude k dispozici „Open Mic“, kde každý bude moci před publikem předvést, co umí. Již známý Okodóm slibuje také vizuální show a VJ battle. Nebude chybět ani stylový divadelní sál, umístěný do prosotru bývalého hangáru, a kino; letos s tématikou Blízkého východu. V rámci festivalu budou probíhat také přednášky, workshopy a jiné umělecky podnětné záležitosti.

Až na pár výjimek je sklizeň letních festivalů za námi. Můžeme se tedy ohlédnout a hodnotit. Nebyli jsme sice s časopisem úplně na všech, ale vezměme si alespoň reprezentativní vzorek.

24.–26. 6. Pražský United Islands
Spojeným ostrovům letos přály prosluněné dny konce června, atmosféru dotvářely nádherné kulisy pražského historického centra. Festival každoročně představuje méně známé kapely a jinak tomu nebylo ani letos. Někomu možná chyběly velké hvězdy, ale zábavy bylo na centrum metropole až až. Vstup byl, jak už je zvykem, zdarma, letos se však organizátoři snažili o větší participaci diváků a nabízeli jim takzvaný Partner Pass s množstvím bonusů.


16.–18. 7. Ska punk festival Mighty Sounds
Změna místa festivalu Mighty Sounds nepomohla. Na rozlehlém prostoru letiště Čápův dvůr v Táboře byly jednotlivé stage od sebe vzdálené sice dostatečně na to, aby se hudba nepřebíjela, v dešti to však byla pro návštěvníky spíše nevýhoda. Tradičně si přišli na své zejména příznivci ska a punku, ale ani ti ostatní se nenudili. Alternativní program k hlavním stagím nabízela elektronická Sado Maso Stage umístěná do prostoru Okodómu i venkovní Radio 1 Stage, kde bylo plno i za deště. Velké mínus celého festivalu dostává organizace za nesmyslné nařízení nesmět si do areálu vzít pití zakoupené ve stanovém městečku i za tradiční dutohlavy v řadách security, tentokrát v ženském podání. Hygiena také nebyla dostatečná a ani v úporných vedrech, která tu dobu Čechy sužovala, nebyla v areálu k dispozici pitná voda. Mysleli, že je to známka punku?

23.–24. 7. Bahnitý Let It Roll
Nejeden festival se letos kvůli proměnlivému počasí změnil v bahnitou kaluž. Stejně tak tomu bylo i u Starých Ždáníc. Silný páteční déšť udělal v pozdních nočních hodinách trochu nepříjemnou kulisu, avšak v sobotu už to bylo o poznání lepší. Na třech stagích festivalu zahrála většina nejznámějších drum‘n’bassových DJ’s.






























12.–14. 8. Panenský Open Air Festival
Nový formát festivalu sliboval mnoho a dá se říci, že obstál. Organizátoři se starali o čistotu areálu, nic nebylo poddimenzované – všude byl dostatek jídla, pití, záchodů i umýváren.Velikost areálu byla nevídaná, což ovšem bylo trochu na škodu. Než jste se na letišti v Panenském Týnci dostali od zaparkovaného auta k hlavní stagei, trvalo to dobrých 30 minut. Ve čtvrtek byl vstup zdarma a byla otevřena jedna stage, v pátek se na festivalu vystřídala většina hlavních hvězd, což trochu uškodilo sobotnímu line-upu, který tím pádem nebyl tak nabitý.

Murakamiho romány spojuje nejen čtivý styl, ale také archetypy hlavních hrdinů. Autobiografické rysy autora se prolínají celým jeho dílem. Typickým hrdinou je osamělý intelektuál, který se straní veřejnosti, ale nebrání se společnosti žen, má rád literaturu, dobré jídlo a pití a hlavně hudbu. Tajemství a nadpřirozené prvky jsou hnacím motorem Murakamiho románů. Hlavní postavy se noří do světa snů, které se mísí s realitou mnohdy do té míry, že se jasná hranice mlhavě stírá. Na druhou stranu bývá reálný svět, sugestivní sexuální scény nevyjímaje, popisován tak detailně a autenticky, jako byste situaci sami prožívali.

Vybrat nejoblíbenější knihu od Murakamiho je pro mě obtížné – každá má své kouzlo. Na léto se hodí oddychovější Sputnik, má láska. Rozpracovává motiv milostného trojúhelníku dvou žen a vypravěče, kterého autor kafkovsky pojmenovává K. Tím je mladý učitel, který se zamiluje do jedné z hlavních hrdinek, samozvané spisovatelky Fialky, šedé myšky, která si příliš nevěří. Jednoho dne jí do života vstoupí starší úspěšná energická žena Mjú. Fialka, která ještě nikdy nepoznala lásku, se do Mjú nesoucí životem těžké tajemství, jenž jí připomínají šedé vlasy, zamiluje a neví, jak jí to říci. Když se k vyznání konečně odhodlá, zmizí beze stopy. K. pročítá útržky jejích románů, které postupně objasňují motivy jejího jednání. Kam Fialka zmizela a proč Mjú zešedivěly vlasy, vám prozrazovat nebudu. Dočtete se to sami.

Murakami, Haruki. Sputnik, má láska. Z japonského originálu Spútoniku no koibito (2001) přeložil Tomáš Jurkovič. Kniha stojí okolo 250 Kč. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2009.

Na putu / Na cestě
Režie Jasmila Žbanić, Bosna a Hercegovina, Rakousko, Německo, Chorvatsko, 2009, 100 min.
Pohled do soukromého života mladého zamilovaného páru ze současného Sarajeva, který se dlouho neúspěšně snaží o miminko. Ona krásná letuška, on navigátor, kterého vyhodí z práce za pití alkoholu v pracovní době. Jednou Amar v autě náhodou nabourá do svého kamaráda z války, ortodoxního muslima, který mu nabídne práci v náboženském výcvikovém táboře u jezera v horách. Jeho přítelkyně Luna, která je rozhodnutá podstoupit umělé oplodnění, se za Amarem do uzavřeného světa modliteb, kde žijí muži a ženy odděleně, nic netušíc vydá. Najde tam však už jiného člověka, než se kterým chtěla strávit celý život. Jak může náboženství, lépe řečeno ortodoxní islám, zasáhnout dříve téměř ideální vztah? Přesvědčte se sami.

Oldboys / Veteráni
Režie Nikolaj Steen, Dánsko, 2009, 97 min.
Debut mladého dánského režiséra měl mezi diváky obrovský úspěch. Není se co divit. Hořkosladká komediální roadmovie z netradičního prostředí fotbalových veteránů zasáhla každého v sále. Ústřední postavou je osamělý padesátník Vagn, jehož při cestě na zápas jeho tým zapomene na benzínové pumpě. Má to ještě jeden háček. Zatímco si na záchodě pral své nové kopačky, benzínku právě vykrádali. Onen zločinec bude právě tím, kdo po několika peripetiích bezradného Vagna dopraví včas na místo zápasu. A nechybí ani bizardní love story.

Bal / Med
Režie Semih Kaplanoglü, Turecko, Německo, 2010, 103 min.
Lyrický příběh z drsného prostředí života v tureckých horách získal letos v Berlíně Zlatého medvěda a Cenu ekumenické poroty zcela právem. Ve filmu se toho moc nenamluví a nečekejte ani napínavou zápletku. Co si však zcela jistě užijete, jsou krásné záběry na panenskou přírodu, kterou uvidíte optikou malého chlapce Yusufa. Ve škole se mu příliš nedaří, matku nerespektuje, ale nade vše miluje otce, včelaře, který se jednoho dne vydá pokládat úly do korun stromů a už se nikdy nevrátí.

Kuklalar / Panáci
Režie Chingiz Rasulzade, Ázerbajdžán, 2010, 85 min.
Rozpad sovětského impéria, jak ho prožívá skupinka mladíků v Baku. Pracují jako maskoti fotící se na promenádě s malými dětmi a šetří každou korunu, aby mohli začít lepší život než jejich rodiče. Poetický příběh o tom, jak se mladíci mohou zamilovat do prostitutek v převlecích Mickey Mouse, Kačera Donalda, medvěda Balů a jiných animovaných postaviček, zbít jejich pasáky a získat si tak jejich srdce. Všechno dobré jednou končí a chlapci se chtě nechtě účastní bojů za osvobození Ázerbájdžánu i války v Náhorním Karabachu. Ázerbájdžánská vláda film zcenzurovala a pozměnila oproti původnímu záměru režiséra některé scény a zejména jeho konec. Původní autorská verze je však ke shlédnutí na Facebooku nebo Youtube.

Po loňské pauze se první červencový víkend na pražské Štvanici konal tradiční Mystic Skate Cup, třídenní světový pohár ve skateboardingu. Akce potěšila nejen příznivce tohoto sportu, ale i ty, které více než efektní vychytané triky na zábradlí a v bazénu zajímá hudba nebo street art. V rámci Mysticu se představil i projekt Stoka, který dokazuje, že koncept DIY je použitelný nejen v umění, ale také ve sportu.

Mystic Skate Cup je součástí série závodů v rámci Světového poháru ve skateboardingu (World Cup Skateboarding). Letos se závodilo ve dvou hlavních disciplínách – street a bowl. Street má napodobovat jízdu v městském terénu, proto zde nechybí překážky jako zábradlí (raily), obrubníky, schůdky a dokonce i hydranty. Bowl se jezdí v bazénu ve tvaru T, který jezdci umožní nabrat rychlost, kterou pak využije při triku provedeném na okraji skruže. V oddělených kategoriích soutěží kluci a holky. Vítězové si vždy rozdělí slušnou finanční částku – letos to bylo 30 000 dolarů.

Na letošní Mystic přijelo přes 200 profesionálních jezdců z 25 zemí světa a ročník byl pro české závodníky obzvlášť úspěšný – street vyhrál mladý Maxim Habanec, který odjel finálovou jízdu naprosto čistě. Druhé místo Martina Juráška v bowlu je taktéž velkým úspěchem.

Drsný punk, melodické ska i barevné stěny
Mystic skate cup ale není jen o skatování, ale také o hudbě, graffiti, workshopech a setkávání se s novými lidmi. Letošní hlavní hudební program proběhl během prvních dvou dnů, kdy se na pódiu vystřídalo několik tuzemských hudebních projektů. Neděle potom patřila hlavně DJům, kteří se postarali o zábavu na závěrečném večírku. Pódium stálo hned u vstupu do skateparku, takže o hudbu nebyli ochuzeni ani ti, kteří se ani po samotném závodě nenasytili streetových triků. Vstup na večerní koncerty se již nevybíral. V pátek vystoupili Superpilots, kteří přítomným dokázali, že „punk´s not dead“. V sobotu přítomné v rytmu ska rozskákali Queens of Everything, kterým předcházelo vystoupení sólového projektu rappera Jamese Cola aka Kapitána Lásky a jeho živé kapely.

Že je se skateboardingovou kulturou úzce spojeno také graffiti, dokazovaly piecy profesionálních i začínajících sprayerů, kterým pořadatelé nabídli volné plochy k rozvinutí tvořivosti. Objevily se tu jednoduché černobílé vystřihovánky z kartonu i zábavná, barevná, profesionálně odvedená práce od Pointa.

Projekt Stoka – DIY ve sportu
Koncept DIY se rozvíjí nejen v oblasti umění. Ve skateboardingu se může snadno uplatnit při stavbě překážek a terénů pro jízdu. Příkladem toho je i projekt Stoka, který byl na Mysticu prezentován prostřednictvím velkoformátových fotografií Jaroslava Kučery, videí i ukázek použitého materiálu. O co jde? Stoka je místo v České republice, kde se jezdí „fullpipe“ neboli jízda v kruhových betonových skružích . Asi 70 km západně od Prahy si sami jezdci budují unikátní dráhu z betonových konstrukcí, které se používají například ke stavbě kanalizačních tunelů. Odtud název Stoka. Nejdříve začala parta kluků z budováním dráhy sama. Vozili si pytle s cementem, tahali kýble s vodou z nedalekého potoka, betonovali a štěrkovali do hladka jízdní plochu. Když došly peníze, našli sponzora ve firmě DC, která jim pomohla dobudovat dráhu tunelu až do délky třiceti metrů. Lokalita se nachází uprostřed lesů a už samotná cesta k ní je dobrodružstvím. Časem se počítá s dalším pokračováním trati, která nevšední adrenalinový zážitek nabízí už dnes.

Michael Jackson zanechal ve světové hudební historii nezanedbatelnou stopu, což mu nikdo nemůže upřít. Jeho hudba má mnoho příznivců. Stejné zásluhy v jiných oborech mají ale i další osobnosti, kterým nikdo pomníky nestaví. Lze sice namítnout, že pokusit se o podobnou iniciativu a podstoupit stejný schvalovací proces k výstavbě pomníku může každý. To je pravda. Zarážející však je, proč je některý projekt schválen a jiný ne – a kdo a jak o tom rozhoduje.

Fronta na maso, Jackson a Blob
Letná je z hlediska pomníků a soch velmi kontroverzním místem. Jako návrh padne vždy, když se hledá místo pro jakoukoliv novou stavbu; kde bychom to tak postavili – co třeba na Letné? Přitom v minulosti právě odtud shlížel na Prahu mnohatunový Stalin, kterého vystřídal kývající se Metronom. Na Letné měla stát i kontroverzní futuristická budova Národní knihovny navržená Janem Kaplickým, proti které se ozývaly protestní hlasy i na nejvyšších místech. Na Letné ne, kazilo by to výhled na hradčanská panoramata. A teď tu máme Blanku, dalšího kostlivce ve skříni odstupujícího primátora Béma. S pomníkem Michaela Jacksona ovšem neměl nejmenší problém. Je sice pravda, že se jedná o dvoumetrovou sochu, která má být umístěna na klidném místě mezi stromy nedaleko Metronomu. Otázkou zůstává, proč právě Michael Jackson?

Organizátorka projektu Helena Babická argumentuje tím, že se pomníky stavěly slavným osobnostem odjakživa a to i na místech, která nebyla s jejich působením nijak zvlášť spjata – v této souvislosti zmiňuje sochu Charlieho Chaplina na Barrandově. Letná navíc s osobou Michaela Jacksona prý spjata je – konal se zde jeho koncert. Stejně tak tu ale hráli třeba Rolling Stones, jejichž pomník si v Letenských sadech nikdo nenárokuje. Záštitu primátora získal projekt především poukazem na to, že se toto místo může stát vyhledávaným cílem turistů. Není už jím ale stejně, pro svůj neotřelý výhled na Prahu a příjemnou atmosféru parku, i bez Michaela Jacksona?

Precedens pro pomníky celebrit?
Mementem nám mohou být tato slova, která organizátorka zveřejnila na stránkách věnovaných projektu sochy: „Zde (pozn. red. na Letné) by možná mohly najít uplatnění hlasy žádající sochu H. Vondráčkové, W. Matušky, Rolling Stones či dalších umělců, kteří by si vedle M. Jacksona pomník zasloužili (žadatelům o realizaci těchto soch přejeme mnoho štěstí při získávání povolení a záštity a rozhodně jim v jejich nápadu fandíme – dokonce jsme ochotni se podělit o zkušenosti při získávání potřebných povolení).“ Hrozí tak nebezpečný precedens, že by se mohly stavět sochy každému, kdo o to požádá. Opravdu se chceme procházet alejí soch Heleny Vondráčkové, Karla Gotta a Waldemara Matušky? Časem by tam možná mohli přibýt i Britney Spears, George Michael nebo dokonce celá Kelly Family. A co teprve Leoš Mareš nebo Agáta Hanychová – časem by se také mohli hlásit o své místo na slunci.

To je důvod, proč pomník vadí i spoustě Jacksonových příznivců. Na diskuzním serveru Nyx se ozval podobný názor i od uživatelky Identity: „Jedna dvoumetrová socha opravdu moc místa nezabere, ale mohlo by to taky skončit panoptikem lemujícím cesty v Letenských sadech. Je to veřejné prostranství, svého druhu unikátní – neboť je to velká plocha zeleně vprostřed zástavby a rušných komunikací, takže kdo se hodlá do takové zeleně uchylovat k relaxaci, má do toho co mluvit.“

Protesty českých umělců
Odpůrci sochy se sdružili na Facebooku ve skupině s názvem „Sochu Michaela Jacksona na Letné nechci!!!“, jejíž autor Dominik Bouma píše: „Nemáme nic proti Michaelu Jacksonovi ani proti jeho fanouškům, ale Letná je významný veřejný prostor, kam taková socha rozhodně nepatří. Myslíme si, že osoba M. Jacksona nemá k naší republice a kultuře žádný bližší vztah a jeho pomník na takovém místě rozhodně nechceme. Postup magistrátu a zúčastněných úřadů nám připadá minimálně nestandardní a požadujeme revizi vydaných rozhodnutí. Chceme legálně a otevřeně vyjádřit svůj nesouhlas s tímto záměrem a jeho realizaci zabránit.“ Proti plánované soše protestuje i skupina českých umělců okolo Davida Černého. „Pokud tomuto projektu dá záštitu magistrát, tak je to pro mně jen další důkaz nekompetentnosti a absence jakékoliv vize a zájmu o veřejný prostor Prahy ze strany vedení města,“ prohlásil Černý na adresu zamýšleného Jacksonova památníku pro server lidovky.cz. Zavtipkoval také, že by sám na Letné raději postavil velký bronzový pomník „nedostavěné Kaplického knihovny a české malosti, trapnosti a hlouposti se sochou Václava Klause připoutaného k buldozeru.“ Galerie Dvorak Sec Contemporary nabízí na ono místo čtyři sochy současných českých sochařů – kromě Černého ještě Kurta Gebauera nebo Aleše Veselého. Jejich návrh ale zůstane nejspíš nevyslyšen. Přes všechny protesty to ale vypadá, že Jacksonova socha na Letné opravdu stát bude. Má všechna potřebná povolení a měla by být odhalena v den zpěvákových narozenin, tedy 29. srpna.

Na čem právě pracuješ?
Dodělávám poslední zbytky desky Composed, která se pravděpodobně bude jmenovat WhatPorno. Je to zábava, myslím, že to bude hodně divná deska, kde na podkladu 80’s synťáků a špinavejch metalovejch kytar exhibuje vedle našeho zpěváka Jarka Oto Klempíř z J.A.R. nebo Kurz z Atari Terror. Dokonce tam trochu řevu dal i Joshua Johánek ze 100°, takže fakt hromada podivnejch spojení.

Jaký je Tvůj nejsilnější kulturní zážitek z poslední doby?
Jsem furt zalezlej v nějaký díře, takže jich moc nemám. Ale nová deska Prago Union mě hodně baví, Kato udělal velkej posun. Slušel by mu podle mýho názoru jinej beat, ale texty jsou geniální.

Co Tě v poslední době nejvíc naštvalo?
Nemůžu si vzpomenout na nic, co by mě naštvalo nejvíc. Jsem tak trochu přinasranej furt.

Na co se těšíš?
Těším se, až budem točit klip. Něco mi řiká, že to bude ta správná protiváha k letnímu optimismu.

Líbí se ti myšlenka kultury zdarma?
To je asi trochu složitější otázka. Ale líbilo by se mi třeba, kdyby majitelé klubů našli odvahu dělat koncerty bez vstupnýho. Pořád věřím, že v menších klubech a městech by to mohlo fungovat.

Jak se máte?
Mám se nezaslouženě dobře.

Na čem právě pracujete?
Teď jsem se vrátil ze Šanghaje (20. 5., pozn. red.), kde jsem pomáhal s českým dnem na Expu, čeká mě velká charitativní dražba ve Varech, pak natáčení Plovárny s Ivanem Lendlem, přímý přenos finále Sedmi divů Česka a pomalu se blíží Filmový festival. No – ne, že bych se nudil.

Jaký je Váš nejsilnější kulturní zážitek z poslední doby?
Vystoupení divadla La Putyka na Expu, viděl jsem je poprvé a nadchlo mě to.

Co Vás v poslední době nejvíc naštvalo?
Politika, jako každého.

Na co se těšíte?
Až bude po festivalu ve Varech a začnou mi prázdniny.

Líbí se Vám myšlenka kultury zdarma?
Moc ne. Co je zdarma, toho si lidi neváží. Neznám horší publikum než to, které neplatí.

Jedním z nejlevnějších způsobů, jak procestovat nějakou zemi, je pořídit si obytnou dodávku. Původně ani obytná nemusí být – přizpůsobit ji tomuto účelu není nijak těžké, stačí mít trochu šikovné ruce. My jsme si svou „postel“ smontovali dohromady švýcarákem. Ale vezměme to pěkně od začátku…

Bude tomu skoro rok, co jsem se vrátila z Nového Zélandu, kam jsme vyrazili s přítelem, tak jako to dělá hodně mladých lidí – na program working holiday. Ani jsme nemuseli dlouho přemýšlet, jak to vyřešíme s bydlením a přepravou na místě – dodávka byla jasná volba. Od zkušenějších cestovatelů jsme dostali tip, že kupovat auto v sezóně v největším městě Auckland se moc nevyplácí, proto jsme letěli rovnou na Jižní ostrov, do Christchurch, kde nežije tolik lidí jako na severu a je odsud i blíže do „divočiny“. Nebyl problém sehnat dodávku i s veškerým vybavením, stačilo projít pár backpackerů a zavolat na pár čísel z inzerátů. Fungují zde sice také speciální markety a dražby aut, tam ale šikovní mechanici dokážou nezkušeným turistům prodat i rezavý trakař.

Pokud kupujete auto na inzerát, je lepší si ho nechat překontrolovat od automechanika. Stejně tak si můžete v post office, kde Novozélanďané jednoduše vyřizují všechny formality, nechat prolustrovat předchozího majitele, zjistit, jestli auto není kradené, jestli s ním nebyl spáchán nějaký trestný čin nebo přestupek i kolik majitelů mělo před vámi. Průměrný počet bývá u obytných dodávek kolem deseti předchozích uživatelů – většina aut je stará kolem dvaceti let. Dozvíte se i počet najetých kilometrů, který se rozhodně nemusí shodovat s číslem na tachometru, protože kvůli krácení daní, které se u aut s dieselovým motorem platí od ujetého kilometru, je skoro každý stáčí. Je také nutné získat WOF (Warranty of Fitness), obdobu naší technické. Poté, co si vozidlo na poště registrujete, stačí nalepit vinětu na přední sklo a může se jet. Žádné dálniční poplatky se na Novém Zélandu neplatí – není divu, moc dálnic tam není – a benzín pořídíte za třetinovou cenu než u nás, stejně jako samotné auto. Vyplatí se pořídit si auto s náhonem na všechny čtyři kola, protože na spoustu míst vedou pouze nezpevněné cesty, které bývají zejména po dešti neprůjezdné. Jen si zvyknout na to řízení na levé straně… ale provoz není nijak hustý a když jste za volantem podruhé, potřetí, možná už ani nevjedete do protisměru ani nezapnete přední stěrač místo směrovky.

Je třeba myslet na všechno
To jen na úvod k technickým věcem. Pokud jde o zařízení vašeho nového domova, je nezbytností postel. Nevyplácí se jen tak hodit do auta matraci – vyvýšením postele získáte nejen komfort na spaní, ale i nezbytný úložný prostor pod ní. Fajnšmekři si mohou vyrobit i skládací postel, ale ta se do naší malé Nissan Serena Vanette z roku 1992 nevešla. Do prostoru pod postelí jsme naskládali batohy, skládací židličky, nádobí, vařič, plynovou bombu, krabice s jídlem a kanystry s vodou. Neobejdete se bez zatahovacích záclonek, které vás chrání před sluncem i před pohledy případných zvědavců. Nezbytností je bytelná svítilna – svítit si večer světly z auta se nevyplácí stejně jako poslouchat dlouho rádio – nemusíte pak druhý den nastartovat. Pro tento případ je dobré vozit s sebou startovací kabely.

Domácí mazlíčci
Když bydlíte v dodávce, životní náklady se vám minimalizují pouze na jídlo a pohonné hmoty. Nemáte-li v autě ledničku, je lepší kupovat trvanlivé potraviny – konzervy, těstoviny atd., ale přes noc bývá na Zélandu chladno, takže stačí na noc vyndat krabici s jídlem na zem a když se jídlo ochladí, vydrží i další den. Nezbytností je ale uzavíratelná krabice, protože se všude v okolí pohybují oposumové, které vaše jídlo neuvěřitelně zajímá. Problém s jejich přemnožením došel už do takového stádia, že úřady motivují obyvatele k jejich zabíjení tím, že za kůži až tři čtvrtě metru velkých zvířat, jejichž skřeky zní tak hrůzostrašně, jako by někdo vraždil novorozence, nabízí odměnu 50 dolarů. Ochrana přírody může mít i krutou podobu…

Na Zélandu nežijí žádní jedovatí hadi ani pavouci (kromě dvou druhů na Severním ostrově). Zato se připravte na nálety všudypřítomných malých mušek sand flies, jejichž kousnutí bolí ještě několik dní. Neplatí na ně žádné repelenty – i domorodí Maoři vědí, jak dokážou otrávit život. V jejich mytologii se tvrdí, že je bohové seslali na zem proto, aby se lidé v tak nádherné krajině, která k tomu přímo vybízí, jenom neflákali – jediným způsobem, jak nálety mušek omezit, je totiž pohyb. Když je vaším domovem auto, dejte si pozor, abyste nenechávali dlouho otevřená okénka nebo dveře, jinak se v noci nevyspíte.

No overnight staying
Na Zélandu je všude spousta krásných míst, kde můžete zaparkovat, uvařit si i přespat. Dokonce bývají k dispozici také piknikové stoly a veřejné grily. Poslední dobou se však objevily na mnoha místech cedule s nápisem „no overnight staying“ nebo „camping prohibited“– buď proto, že místní mají špatné zkušenosti s hlučnými turisty nebo možná proto, že blízké kempy chtějí návštěvníky donutit, aby za parkovací místa platili. Časem jsme tyto nápisy už ignorovali – jen jednou nebo dvakrát se nám stalo, že nás odněkud vyhodila policie, ale vždy byli velmi vstřícní a ještě nám poradili místo, kde spát můžeme. Pokud nejste nároční, vyspíte se kdekoliv. Chcete-li v autě spát v nějakém větším městě, vyplatí se vytipovat si vhodné místo ještě za světla. Jinak radši jděte na jednu noc do hostelu.

Vzhledem k tomu, že celý ostrov omývá oceán, odpadají potíže s hygienou. Na plážích bývají sprchy se sladkou vodou a toalety jsou čisté i ve městech. Jen je třeba být trochu otužilý – když jdete na túru do pralesa nebo do hor a zrovna nenarazíte na termální prameny, nezbývá vám nic jiného, než vzít zavděk ledovcovou říčkou. Co se týče pitné vody, není třeba se bát, i když v průvodcích se doporučuje ji nejdříve převařit. S vodou z potoků také nebývá problém, jen si musíte dát pozor na bakterii dydimo, která napadá sladké vody. Dostala se do nich nejspíše na lodích, které se používají v oceánu a před převozem je neomyjí. S praním prádla si také poradíte jednoduše, v každém městě bývá veřejná prádelna, kde zaplatíte dva dolary za pračku i sušičku.

Jiný level života
Výhodou cestovaní a bydlení v dodávce je i skutečnost, že se seznámíte se spoustou lidí z různých koutů světa, kteří cestují stejným způsobem. Dát se do řeči s kýmkoliv, koho potkáte, je tu běžná věc a cestovatelé si navzájem dávají tipy, kde se dá dobře spát, kde se smí rozdělat oheň (to je všude v přírodě zakázáno), kde natočit pitnou vodu, nasbírat ovoce i kde mají na záchodcích sprchy. Cennou informací je, kde najít zásuvky na dobití fotoaparátu nebo laptopu. Veřejný internet je zdarma téměř v každé knihovně, při troše štěstí můžete chytit wi-fi před benzínovou pumpou nebo hotelem. Život se pro vás stává nekončící počítačovou hrou, kde stejně jako hlavní postava přemýšlíte, co vám chybí v inventáři, kde to můžete získat, kudy dál a co udělat, abyste se dostali do dalšího levelu. A v tom je to krásné. Máte svobodu jet, kam chcete a zůstat na místě, které se vám líbí. Na druhou stranu si uvědomíte cenu věcí, které vám doposud přišly samozřejmé. Vydatné jídlo a teplá sprcha můžou být někdy tou nejvyšší metou.

Kořeny této události sahají do Londýna 70. let, kde se konala autorská čtení spisovatelů ze střední a východní Evropy, kteří byli ve svých zemích pronásledováni. Byl zde přítomen i Michael March, básník a nynější prezident festivalu, který po roce 1989 přenesl tuto tradici do Prahy. Poprvé se festival konal v roce 1991 ve Valdštejnském paláci, kde se setkalo dvacet českých spisovatelů, kteří stáli v opozici proti minulému režimu. Od té doby v rámci festivalu vystoupilo na sedm stovek českých i zahraničních autorů.

Každý ročník má své téma. Ten letošní má téma „Kacířství a rebelie“ a odráží se také v motivu, který doprovází všechny festivalové materiály. Je jím obraz od Toyen „Polykači mečů“ z roku 1925. „Každý spisovatel je v podstatě heretikem, každý je přirozeně rebelem. Revolta neznamená revoluci, ale pokus oponovat vládnoucí ideologii, státní propagandě a převládajícímu způsobu myšlení,“ říká prezident festivalu a básník Michael March. Tímto tématem festival reaguje na oficiální výzvu UNESCO k dialogu mezi náboženstvími, duchovními tradicemi a humanistickými směry.

Téma je zřetelné i ve výběru autorů, kteří letos přijali pozvání. Představí se tři z nositelů Nobelovy ceny za literaturu. Z Německa přijede rumunská rodačka Herta Müller, která svá díla věnuje utiskovaným menšinám. Představí se také čínský spisovatel žijící ve francouzském exilu, první čínský nositel Nobelovy ceny, Gao Xingjian. Jeho kniha Hora duše vyšla letos v Nakladatelství Academia v překladu Denise Molčanova. Třetím nositelem Nobelovy ceny, jenž na letošním ročníku vystoupí, je karibský básník Derek Walcott, v České republice dosud nepublikovaný. K příležitosti festivalu mu zde vyjde jeho kniha básní. Českého vydání se dočká i kniha básní německého intelektuála a kritika Evropské unie Hanse Magnuse Enzensbergera i nejnovější kniha básní Michaela Marche. Z Alžírska přijede vynikající autorka Assia Djebar, která ve svém díle promlouvá hlasem muslimských žen. Stala se první ženou přijatou do francouzské Akademie. Ze severní Afriky přijede také egyptský básník Bahaa Taher, dalším francouzsky píšícím autorem je Fernando Arrabal, jehož díla provokují vzdorem proti „normalitě“.

Z amerických autorů se představí Peter Matthiessen, který na slavnostním zahájení festivalu obdrží cenu Spirose Vergose Za svobodu projevu, jež nese jméno po řeckém spisovateli a diplomatovi, který otevřeně vystupoval proti vojenské diktatuře v Řecku. Zúčastní se také známý spisovatel Iain Banks a mladý autor John Wray.

Na festivalu vystoupí také čeští autoři – Michal Ajvaz a Radka Denemarková, která představí svůj nový román Peníze od Hitlera.

V rámci festivalu proběhnou nejen autorská čtení a diskuze na Nové scéně Národního divadla, ale také autogramiády autorů. Kromě ceny Spirose Vergose Za svobodu projevu se bude udělovat také ocenění Rytíř kultury pro mecenáše kultury a umění a rovněž Cena Waltera Sernera za nejlepší povídku na téma „Život je hledání“, kterou festival vypsal pro studenty středních škol.

Festival spisovatelů na svých webových stánkách www.pwf.cz nabízí obsáhlou databázi biografií i úryvků z děl mnoha světových spisovatelů i videa z minulých ročníků festivalu, který bude i letos vysílán živě. Zároveň několikrát týdně zveřejňuje novinky ze světa literatury.

Festival spisovatelů Praha
6.–10. 6. 2010, Nová scéna Národního divadla. Podrobný program na www.pwf.cz.
Rezervace vstupenek: vstupenky@pwf.cz

Jak se máte?
Na to se asi obvykle odpovídá, že „dobře“. Pravda je taková, že ačkoli je můj život podle všech objektivních měřítek v pořádku, s příchodem jara trpím tradičně úzkostmi. Takže se s nimi snažím vyrovnat, zejména pravidelným a velice urputným navštěvováním figurální kresby.

Na čem právě pracujete?
Před čtrnácti dny jsem vydala DIY způsobem šedesátistránkovou komiksovou povídku Robot Dreams (dá se vidět a objednat na našich webových stránkách www.suckmydiy.biz). V současné době skicuji velkoplošný komiks na nároží ulice Argentinské a Plynární v Praze, který brzy začnu přímo na místě malovat, připravuji designy na antifašistický první máj na Střeleckém ostrově, kde povedu sítotiskový workshop, a vymýšlím koncept na Bienále mladých U Zvonu, kde bych chtěla vystavit nový komiks.

Jaký je Váš nejsilnější kulturní zážitek z poslední doby?
Na opravdu silný kulturní zážitek jsem za poslední dobu neměla štěstí, nicméně je pár věcí, které mě potěšily. Líbilo se mi představení Heda Gablerová ve Švandově divadle, příjemná byla výstava Josefa Bolfa na Staroměstské radnici a čirou radost mi udělal i poslední zásah do veřejného prostoru Romana Týce.

Co Vás v poslední době nejvíc naštvalo?
Svou naprostou bezobsažností a nedůvěryhodností mě zasahuje samozřejmě předvolební kampaň. Něktěří politici vypadají jako parodie sama na sebe a je pro mě docela těžké odlišit původní billboardy od štvavé kampaně jejich politických oponentů. Každopádně mě zneklidňuje, jak se město proměňuje v koridory obtěžujících velkoplošných obrazovek. Nicméně se zdá, že tohle – například na rozdíl od graffiti tagů – naprosto nikoho neznepokojuje.

Na co se těšíte?
Fakt se těším, až se oteplí natolik, aby se dalo jezdit pořádně rychle z kopce dolů na kole a malovat venku a člověku přitom nekřehly prsty.

Líbí se Vám myšlenka kultury zdarma?
Fajn je názor, že umění není zboží. Kultura „zdarma“ je taky krásná představa – přesně do okamžiku, kdy to začne znamenat „mladá a hrozně cool kultura, která je velmi přitažlivá jako tvář nové kampaně nějakého mobilního operátora“.

Chtěla byste něco vzkázat čtenářům Kulturní Pecky?
Na nějaký moudra na závěr myslím zatím nemám věk. Ráda bych jim tedy místo toho přála vše dobré a hodně štěstí v plnění jejich snů.

Více na www.cjch.cz.

Jak se máte?

Pracovně. Plus nadšení z tuhé zimy i přicházejícího jara. Poslouchám už jarní písně.
Třeba desku Colours od Cabaret Voltaire. A Happy Mondays.

Na čem právě pracujete?

Zrovna dnes jsme dokončili hudbu k filmu Český mír, což je nový film autorů Českého snu
Filipa Remundy a Víta Klusáka. A začínáme pracovat na nové desce MIDI LIDÍ s pracovním
názvem Operace „Kindigo!“.

Jaký je Váš nejsilnější kulturní zážitek z poslední doby?

Letos se mi moc líbil film Roberta Sedláčka Muži v říji. Pod tímhle pitomým názvem a za
nelákavým plakátem se skrývá velmi inteligentní, maximálně zábavný a na české poměry
nečekaně kinematografický film s nenásilným filozofickým přesahem. A přitom je to velká
prča. Taky se mi líbilo divadelní představení Jirky Havelky Kam vítr, tam pláž, které se
hraje v Ypsilonce. A pokaždé je pro mě silným zážitkem koncert ostravských kapel I love
69 Popgejů a Marius Konvoj. A opakovaný poslech kapel The Whitest Boy Alive, Joakim
a písně The Pink Frost od The Chills. Seriál The Office. Koncert Pet Shop Boys.

Co Vás v poslední době nejvíc naštvalo?

Že Muži v říji proběhli kiny bez povšimnutí. A nevzdělaní a nechytří redaktoři píšící
o umění (a asi nejen o něm). Od těch začínajících internetových až po ty etablované
deníkové. To mě mrzí furt.

Na co se těšíte?

Na klid, léto, lásku a děti. A na nové filmy Takeshiho Kitana a Alaina Resnaise.

Líbí se Vám myšlenka kultury zdarma?

Stoprocentně. Umělci, kteří se dožadují nároku na státní podporu, jsou blázni. Kultura je
ideová věc, umí žít úplně bez peněz.