V období renesance a baroka obzvlášť se z divadelního umění stal rozmanitý žánr, který v sobě zahrnoval nejen umění herecké a pěvecké, ale také malířské a architektonické.

Mezi nebem a zemí
Kdybyste nahlédli do zákulisí renesančního nebo barokního divadla, budete jistě překvapeni množstvím provazů, cívek a dalších strojů, jež se tam skrývalo. Všechny byly určeny k pohybu kulis a světel po pódiu během představení a ovládány lidmi. V dnešní době, kdy se změny na scéně řeší prostřednictvím počítačové techniky, je těžko představitelná souhra tolika lidí, která se musela vyznačovat přesností na sekundu.

Nejznámější podobou kulis jsou postranní párové kulisy doplněné o sufity – kulisy podobné postranním, které rámovaly scénu zeshora a představovaly nebesa. S pomocí promyšleného systému kulis se během jednoho představení scénické prostředí mohlo rázem proměnit ze zámecké zahrady v chodbu královského paláce díky kolejím, pomocí kterých byly postranní kulisy vysunuty před zraky diváků, nebo naopak před nimi skryty. Avšak scéna nevypadala jako maňáskové divadlo s orámováním v prvním plánu, jak by se mohlo zdát. Postranní kulisy se s jemnými rozdíly v malbě opakovaly několikrát – vždy o něco menší směrem do hloubi jeviště. Tak se vytvářela iluze perspektivy, jak ji známe z malířství. Nabízí se otázka, jak divadelníci řešili nepoměr herce a vzdálených kulis. Odpověď je nasnadě: v dáli se vynořilo dítě převlečené za herce z prvního plánu.

Mnoho vynálezů vymyšlených a vylepšených v době baroka se dodnes používá v divadelním a filmovém umění k tvorbě zvláštních efektů. V minulém díle zmiňovaný deus ex machina, skládající se ze sloupu se zavěšenou cívkou a provazem, dovolil hercům nejen snášet se z nebes, ale také létat ve všech směrech. Z útrob scény se zas mohli zjevovat díky plošině, kterou dobře známe i dnes.

Hořlavá krása
Světlo hořícího ohně je známo svou magickou přitažlivostí. Třepotání plamínku ozařujícího jen předměty v bezprostřední blízkosti zklidňuje mysl a podněcuje představivost. Kvůli protipožárním předpisům se nám dnes jen málokdy poštěstí vidět divadlo plné svíček. Jednou z mála možností byla v roce 2009 a 2010 reprízovaná barokní opera Rinaldo v produkci Národního divadla, která však nebyla uvedena v barokních kulisách.

Jemné světlo svíček hrálo v barokním divadle dležitou roli, neboť dotvářelo plasticitu malovaných kulis. Kdyby se takové kulisy nasvítily umělým bílým světlem, které se používá dnes, veškeré kouzlo by bylo ztraceno – malba by se zploštila a na pódiu by zůstaly pouze vybledlé obrázky. Přitom ve správném osvětlení dokonale vytváří prostor, jenž mi připomíná tajemné prostředí pohádky.

V době renesance a baroka se k osvětlení používaly nejen svíčky, ale ve střední Evropě rovněž tukové lampy a na jihu a severu lampy olejové. Svíčky a svíce byly rozmístěny na centrálním lustru, který se nacházel nad hledištěm. Dále na přední straně scény, za kulisami a samozřejmě v orchestřišti. K nejkrásnějším patřilo průsvitové osvětlení, jehož podstatou bylo prosvítání detailů přes tenký barevný papír přímo v kulisách. Takovým způsobem se zvýrazňovaly oči zvířat, ovoce, okna a další. K manipulaci se světlem se používala stínidla ke zmenšení intenzity světla, zrcadla k odrážení světla a také různé typy ramp k jejich přemisťování.

Podívaná to tehdy byla krásná, ale také vznětlivá. Požáry divadel nebyly nic neobvyklého, a proto se na světě dochovalo jen málo původních renesančních a barokních divadelních prostorů.

V České republice se však nachází ojedinělé Zámecké divadlo v Českém Krumlově, kde stojí nejen původní budova, ale v jeho fondech jsou také uloženy barokní kulisy, kostýmy a dobová protipožární technika. Dnes slouží Zámecké divadlo nejen jako muzeum, kulturní centrum a fungující divadlo, i když zatím ve zkušebním provozu, ale také jako výzkumné centrum pro badatele zabývající se obdobím baroka.

Stále více odvětví našeho života se řídí heslem „rychle a výkonně“. Bohužel tu platí to samé jako u jídla z McDonaldu – sice rychle, ale nevýživně.

Nabídka vs. poptávka
S nástupem internetu se zdroj informací stal snadno dosažitelným. Dnes máme možnost sledovat jednotlivá dění z nepřeberného množství úhlů. Pomocí jediného kliku se můžeme dozvědět, co si o určité skutečnosti myslí politici v Americe a zemědělci v Asii. Tato kouzelná studna však přináší i mnohé problémy. První z nich plyne z nedostatečné výchovy ve školách. Jsme stále podrobováni stejnému způsobu výuky jako naše babičky a maminky. Netvrdím, že není potřeba základních znalostí, jež si člověk bude stále nosit s sebou – a tím myslím v mozku, ne v telefonu. Chybí však konstruktivní snaha naučit žáky a studenty, jak a kde se informace vyhledávají, na jaké zdroje je možné se bez obav spolehnout, které jsou naopak nehodnověrné a hlavně vypěstovat návyk informace si ověřovat.

Když odhlédnu od zcela nevhodných citací z české Wikipedie, které se rozmnožily v pracích studentů vysokých škol, hlavním problémem zůstává přejímání zpráv z jediného zdroje jako pravdivých a neomylných. Máme stále pocit, že co se napíše v Respektu či jiném seriózním periodiku, nepotřebuje dalšího zkoumání. Je nutné si však uvědomit, že pokaždé se jedná o osobní zpověď novináře, do níž se promítají jeho životní postoje a názory. Navíc jsou jednotlivá periodika či televizní společnosti řízeny různými skupinami lidí, které jsou napojené na politické a ekonomické špičky. Výborným příkladem je rivalita mezi Ruskem a Amerikou. V českých médiích se Ruská federace objevuje jako otesánek, jenž chce pozřít co nejvíce států. Amerika je většinou vykreslena v pozitivním světle a její vojenské zájmy v Evropě se prezentují jako snaha ochránit celý svět. Když však nahlédnete do ruských médií, v roli otesánka se zjeví USA. Je jasné, že jsou oba názory přehnané a pravda bude někde mezi. Možná jsem vzhledem k české nedůvěře k Rusku zvolila špatný příklad. Jistě bychom ale našli obdobné příklady po celém světě.

Hlavně pikantně
Pokaždé, když si zapnu večerní zprávy, mám pocit, že se svět rozpadá – nestabilní česká politika, zhroucený trh na Islandu, povodně v Austrálii, zemětřesení v Indonésii. Ze všech stran se na nás valí informace o zbídačených zemích a z fotografií se na nás dívají africké děti s nafouknutými břichy. Jednou stranou mince je tlak vyvíjený na lidskou psychiku, která se pod náporem informací a mnoha dalších faktorů láme. Důkazem budiž každému jeho okolí. Na straně druhé stojí otázka po důvodu, proč jsou všechny zprávy plné lidského utrpení a bezmoci. Prvním argumentem je, že je svět opravdu plný lidského neštěstí. Nabízí se však otázka: „Je všechno opravdu tak otřesné?“ Před televizními obrazovkami si zoufáme, jací jsou to chudáci, že musí žít v uprchlických táborech, tvořených novými neprotékajícími stany, a kde mají celodenní přístup k pitné vodě. Lidé mají ve zvyku vše vztahovat na sebe a porovnávat situace druhých se svým stavem. Z toho důvodu se nám podmínky v táborech jeví jako hrůzostrašné. Jenže zapomínáme, že ti lidé, kterých my tolik litujeme, žili ve zcela odlišných podmínkách, než v jakých se nacházíme my. Proto, ač to bude znít krutě, je dost možné, že jsou pro ně tábory požehnáním z nebes, jelikož nové stany jsou pohodlnější než obydlí postavená z vlněného plechu a odpadků.

Pamatujete si na ptačí chřipku? Ta tu byla ještě před loňskou prasečí. Vzpomínám si na všeobecnou paniku, zda to vše nakonec neskončí vymřením půlky lidstva. Informace o blížící se frontě sledovala s napětím nejedna domácnost. Za půl roku se však záhadná nemoc vypařila z médií, a tudíž i z lidských životů. Při pohledu na statistiky WHO zjistíme, že jen za minulý rok umřelo 24 lidí na virus H5N1. V porovnání s rokem 2006, kdy nemoc vedla k 79 úmrtím, je zřejmé, že je chřipka na ústupu. Jenže my máme pocit, že je hrozba již za námi, protože se o ní nemluví. Slyšeli jste však někdy tyto závěry z prostředků masové komunikace?

Lidský mozek je uzpůsoben tak, že se snaží vytěsnit negativní vzpomínky. Ale v době sledování médií je naprogramován na neustálý přísun informací, tudíž se ani nesnaží nějaké poznatky uchovat, protože když to bude aktuální, zítra se to dozví zas. Nikoho nechci navádět k silné nedůvěře vůči médiím, či dokonce skoncováním se sledováním dění ve světě. Tímto článkem jsem chtěla poukázat na fakt, že svět není tak černobílý, jak nám ho prostředky masové komunikace předkládají. Proto je potřeba informace kriticky hodnotit a hledat důvody, proč je v daném médiu napsána zrovna tato zpráva, a nikoli jiná.

Malá inventura: 18 nejlepších inscenací za rok 2010, 3 workshopy, 2 prezentace souborů a těch, co jim pomáhají, a 1 soutěž s dírou uprostřed.

Člověk člověku partnerem
Téma vztahu dvou lidí, muže a ženy, se táhne jako Ariadnina nit celým festivalem. Zahájením pochodu labyrintem lidských vášní je představení Zde jsem člověkem. Pod vedením režiséra Jiřího Havelky vznikla hudební moralita, tvořená písněmi britské skupiny Tiger Lillies, ve kterých se nechávají volně inspirovat středověkým románem Fraçoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel. Na cestě potkáme i ženu a muže hrající na akordeon a jak se dialog mezi Terezou Benešovou a Draganem Stojčevskim s názvem Já tady, ty tam postupně rozvíjí, vtahuje do sebe světlo a prostor. Z komunikace dvou lidí se stane rozhovor všech složek představení – hudebníků s vlastními nástroji, světla a hudby, světla a prostoru. Obávaným Minotaurem festivalu je inscenace Casablanca therapy, která vznikla jako součást mezinárodního projektu DNA (Development of New Art) v produkci o. s. Nová síť. Slovinský režisér Bojan Jablanovec nám ukáže svět lidí, kteří v touze být milováni hledají nové a nové způsoby, které se však vyvíjejí ve směšné a absurdní pokusy. Jedním z nich jsou dotyky diváků – potlesk už nestačí, oni chtějí bezprostřední projev lásky a obdivu. Důkazem, že v labyrintu lidské duše nakonec zůstane člověk sám, poslouží představení Nod Quijote v režii Jana Nebeského. V konfrontaci s cyklem grafických listů na téma Don Quijote Bohuslava Reynka vzniklo dílo, které dokazuje, že „každé šílenství ještě nutně neznamená pro člověka zlo“.

Nejen pasivní divák
Pro tvořivé návštěvníky festivalová produkce nabízí tři workshopy. První z nich je zaměřený na mluvený projev. Je určen nejen hercům, ale rovněž lidem ze širokého okruhu zaměstnání od manažerů po zdravotníky. Méně technicky zaměřený bude fotografický kurz, v němž bude účastníkům nabídnut pohled odlišný od zjednodušujícího vnímání fotografie jako zhotovení obrazového artefaktu. Pro zájemce o kritické myšlení o divadle je zde workshop, který poskytne hlubší pohled do publicistické reflexe divadla.

Je chvályhodné, že se festival čím dál víc snaží podpořit umělce. Produkce Malé inventury připravila hned dvě setkání takového druhu. Při jednom z nich se představí organizace a projekty na podporu nezávislého umění. Na oplátku je zde seznamka projektů, jednotlivců a prostorů, kteří hledají zdroje pro svou tvorbu.

Každý rok se v rámci festivalu koná neotřelá soutěž. Letos se bude vybírat nejlepší fotografie vyfocená skrze bílou díru uprostřed katalogu. Zájemci nechť své počiny umístí na facebookové stránky Malé inventury a hodnotit se bude pomocí všem známého tlačítka To se mi líbí.

MALÁ INVENTURA
22.–27. 2. 2011
www.malainventura.cz

V divadelním odvětví se tvůrci odjakživa snažili využít co nejvíce možností pro vytvoření dokonalé iluze. Zpočátku stačilo sluneční světlo a zázrak byl dokonán – zář zlaté barvy na tělech herců připomínala božstva. Dnes světelní designéři umí vykouzlit nejen typy postav, ale také určitou atmosféru.

V dnešní době se forma divadelního svícení proměňuje od představení k představení. Na jedné straně můžeme být svědky úplné přeměny divadelního prostoru v pohyblivé obrázky podobné animovanému filmu jako v představeních Petry Hauerové se skupinou Tow, ve kterých se laserovým paprskem maluje na těla tanečníků. Na straně druhé pokračuje tradice pouličního divadla, v němž se jako v dávných dobách divadelníci spoléhají na sluneční svit či osvětlení pouličních lamp.

Je zajímavé pozorovat, jak se každý nový vynález v oblasti svícení stává výzvou pro tvůrce divadla. Svíčky, plynové svítilny a nakonec elektřina, která způsobila převrat v chápání světla na divadle – již nebylo nutné pouze dotvářet existující prostor vytvořený s pomocí kulis, ale naskytla se možnost vytvořit scénu za použití barevné hry světla.

V tomto seriálu se pokusím nastínit vývoj světelného designu a s ním i divadelního prostoru, jelikož jeden bez druhého nemohou fungovat. V divadle antickém a středověkém se světlo v podobě slunce využívalo hlavně k základnímu osvětlení scény za účelem, aby bylo představení vidět. V těchto dvou obdobích hraje velkou roli prostor, jehož pojetí se zcela liší od divadla, jak ho známe dnes. V počátcích divadla totiž světelný design téměř neexistoval, zato spojení světla a prostoru bylo pro tuto dobu určující. S postupem času však role prostoru ustupuje do pozadí a určujícím se stane světlo. Na to si však budeme muset počkat až do 20. století.

Od úsvitu do západu
Stavba antického divadla je jistě všem důvěrně známá – orchestra ve tvaru kruhu, elipsy nebo obdélníku, kde se odehrával děj představení, a okolo narůstající stupňovitý teatron. Za orchestrou se nacházela skéne – předchůdkyně divadelního zákulisí. Skéne, doslova stan, byla nejspíše zpočátku látková, později dřevěná stavba a po každém představení se bourala. Později se začaly stavět kamenné několikapatrové budovy. S vývojem dramatu, které se stávalo členitějším a začaly se v něm střídat epizody s různými herci, vznikla potřeba prostoru, kam by se mohl herec uchýlit, když zrovna nehrál. Skéne sloužila nejen jako zákulisí pro herce, ale také se zde schraňovaly kostýmy a rekvizity. Později se na ni zavěšovala plátna s vyobrazením prostoru, ve kterém se děj odehrává.

K zesílení dojmu z představení využívali řečtí divadelníci zvláštních efektů. Různé druhy bubnů a plátů vytvářely napjatou atmosféru. K ohromení diváků byli herci nebo sochy v podobě bohů spouštěni na pódium s pomocí jeřábů. Dělo se tak ve chvíli, kdy se hlavní hrdina dostal do zdánlivě neřešitelné situace, ze které mu pomohlo některé z božstev. Toto technické řešení nese název deus ex machina a později se tento termín začal používat pro náhlý nečekaný zvrat v ději. V té době však ještě neexistovalo speciální divadelní svícení, oheň se využíval zřídka. A tak byli herci a diváci odkázáni na sluneční svit, s jehož koncem končilo také představení.

Z chrámu ven
Potřeba christianizovat obyvatelstvo ve středověku zcela určovala počáteční ráz divadla. Účelem představení bylo vzdělat široké vrstvy v duchu křesťanské víry. Divadlo se odehrávalo na půdě chrámů a kostelů, kde se hrála dramata s přísně náboženskou tematikou – hlavní události v životě Ježíše Krista. Posilující vliv národních jazyků a odchýlení se od přísně dané formy však způsobilo, že bylo divadlo vytlačeno na ulici.

Při různých slavnostech a oslavách se divadelní představení odehrávala na náměstích okolo dřevených budek, tzv. mansionů, které představovaly důležitá místa, v nichž se odehrával děj. V každém mansionu se neustále hrálo a diváci postupně přecházeli od jednoho k druhému. V Anglii a Španělsku si mohli diváci užívat představení ze svých míst, před nimiž herci předváděli svá čísla na pohyblivých vozech, které přejížděly jeden za druhým.

Osvětlením bylo zas jen slunce. Jedině v divadelních číslech nesouvisejících s křesťanstvím a odehrávajících se večer se používaly louče. Avšak i sluneční světlo se dalo využít k neotřelým světelným efektům. Nápady si tvůrci vypůjčili v kostele. Při správném úhlu nasvícení sluncem hlava herce představujícího Ježíše Krista či svatého zářila nebeským světlem, jež bylo vykouzleno s pomocí zlaté barvy na masce.

V příštím díle se dozvíte o vývoji světelného designu v období renesance a baroka, kdy se začaly hojně využívat svíčky – krásná, ale nebezpečná podívaná.

Farma v jeskyni ve svém posledním představení Divadlo zkoumá, co se stane, když se hranice mezi světem herců a diváků smaže.

Dva světy
Představení souboru Farma v jeskyni s jednoduchým názvem Divadlo předcházela dlouhá práce zahrnující několik výjezdů do Brazílie, kde tvůrci zkoumali život, kulturu a hlavně tanec místních obyvatel. Z Jižní Ameriky si Farma v jeskyni přivezla nejen hudební a taneční inspiraci, ale také námět, který dále rozpracovala.

Skupina umělců pod vedením zlého Stromboliho, kterého známe z Pinocchia, předvádí svá čísla smetánce, která baží po podívané. Dokud každý hraje svoji roli, je vše v pořádku. Co se však stane, když se jeden snaží dostat druhého do svého prostředí? V uměleckém kruhu se bohatým holkám nežije špatně, avšak umělci v nastrojeném světě peněz zahynou.

Duší i tělem
Stejně jako v představení Sclavi, i zde herci předvedli neuvěřitelné výkony. Gymnastické triky Jun Wan Kima, vyčerpávající tanec doplněný neochvějným zpěvem ženských představitelek a v neposlední řadě Roman Horák se zlomenou rukou, která skvěle doplňovala jednu z rovin jeho postavy – loutku, zajistili neopakovatelný zážitek.

Škoda, že nové hlavní hrdince (místo Cécile da Costa hraje Eliška Vavříková) role její předchůdkyně nesedí. I přes technicky výborný herecký výkon bylo vidět, že se Eliška Vavříková s postavou neztotožnila. Není divu, herečky jsou vzhledově i tělesně odlišné. Drobná Cécile da Costa si mohla dovolit bušit do Romana Horáka vší silou, kdyby to však udělala její nástupkyně, herec by nejspíše odlétl na druhý konec pódia. Doufejme, že se režisér pokusí tento problém vyřešit důkladněji než jen nepadnoucí parukou, kterou Eliška Vavříková dostala.

Co dělat s průmyslovými prostorami v dobách, kdy se výroba přemísťuje do zemí s levnější pracovní silou? Místo ponechání svému osudu se nabízí možnost přestavby s jejich následným využitím pro kulturní aktivity. Posuďte sami, jak jim nová tvář sluší.

Více informací o industriálních stavbách v České republice můžete nalézt na stránkách Výzkumného centra průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze a v Registru stavebních děl.
http://vcpd.cvut.cz/
https://registr.cvut.cz




DOX
Po výstavbě továrny na stroje podniku Rossemann & Kühnemann v roce 1901 budova několikrát změnila majitele. Sídlila zde firma na výrobu letadel Avia, zámečnické a instalatérské závody a po znárodnění Kovotechna n. p. Po náročné rekonstrukci byl objekt otevřen veřejnosti v roce 2008 v podobě soukromého centra moderního umění DOX.
http://www.doxprague.org





MeetFactory
Po povodních v roce 2002 bylo mezinárodní centrum pro současné umění MeetFactory nuceno vyměnit industriální prostor v Holešovicích za stávající budovu na Smíchově, kde zahájilo provoz na konci roku 2007. Současné sídlo MeetFactory v minulosti patřilo ČKD.
http://meetfactory.cz






La Fabrika
Na místě bývalé Haly Richterových strojních závodů a slévárny postavených na začátku 20. století vzniklo v letech 2003–2007 víceúčelové kulturní centrum La Fabrika podle návrhů ateliéru KAVA.
http://lafabrika.cz/














Trafačka
Z původní Teslovy rozvodny a měnírny ze dvacátých let 20. století se dochovalo pouze přízemí. Objekt rozvodny byl zničen při náletech v roce 1945. Dnes prostor slouží jako galerie, hudební klub a umělecké ateliéry.
http://www.trafacka.net

Dvojice Compagnie Due nejsou pouze v klaunském umění zběhlí, ale navíc i soběstační. Cirkus v jejich podání nepotřebuje zvířata, bohatě si poslouží fantazií publika.

Víc než klauni
Na začátku října zavítala do pražského divadla Alfréd ve dvoře klaunská dvojice Compagnie Due tvořená Andreasem Manzem z Německa a Bernardem Stöckli ze Švýcarska s představením Avanti. Produkce divadla slibovala nezapomenutelný zážitek zprostředkovaný mistry v oboru klaunérie. I přes počáteční obavy, zda se nebude jednat o staré ohrané klauny, mě představení pobavilo.

Krátké kabaretní výstupy byly zasazeny do zmenšené scény, kterou tvořily červené závěsy a černý tajemný prostor, ze kterého se náhle vynořovaly míčky, kolečka, samotní aktéři nebo jen části jejich těl. Klaunská čísla nebyla pouhými vtipnými anekdotami na téma „jsem nešika“, ale s pomocí žonglérských, hudebních, akrobatických a kouzelnických výstupů vytvořila soběstačné představení.

Hloupý a mazaný
Hlediště zaplněné ze čtvrtiny dětmi s nadšením pozorovalo příběh dvou mužů – hloupého a mazaného. Hloupému nic nevycházelo: violoncello nechtělo stát na svém místě, skákající míček se proměnil v tvrdou kouli a ani v láhvi s likérem pro něj nic nezbylo. Druhý klaun též mnoho chytrosti nepobral, ale měl tajné zaříkadlo skládající se z vyplazování jazyka, uhlazování vlasů a olizování zaříkaného předmětu. Hloupý se snažil zaklínadlo odpozorovat, zvlášť panáka likéru se mu zachtělo, ale jen mazanému se pokaždé podařilo vykouzlit chtěnou tekutinu ze zdánlivě prázdné láhve.

Představení Avanti balancuje na hraně komiky vznikající z opakování motivů, ze které však nesklouzávají do nudného samoúčelného přehrávání jedné situace.

Recitace?
Při vchodu do sálu se mi hned po uvítání dostalo prosby, abych se posadila do některé z prvních tří řad. Vzpomněla jsem si na poloprázdnou kavárnu divadla Archa a hned jsem si uvědomila, proč mají organizátoři tak zvláštní požadavky. Na představení hudebníka Krise Defoorta a herce Dirka Roofthoofta, které probíhalo v rámci divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu, se nezaplnily ani ty první tři řady. Důvodem se zdá být samotné téma a možná i forma představení – recitace básní ruského nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského.

Píseň
Na podium přišli dva muži. Políbili se na tvář a pohledem si popřáli štěstí. Oba vzali láhev s vodou a nalili si plnou sklenici. Ve všeobecném očekávání se zvuk vody zdál být symfonií. Po úvodní písni zabývající se mnoha aspekty lásky následovaly básně Josifa Brodského. Dirk Roofthooft je recitoval s takovou upřímností a nasazením, až se zdálo, že básně vyvěrají přímo z jeho nitra a nejsou pouze čteny z papíru. Neklid způsobený těkáním mezi mluveným textem v angličtině a českými titulky dokonale rozpouštěly zvuky klavíru. Z básní se rázem stala neobyčejná píseň, jejíž druhou významovou rovinou byla samotná hudba připomínající intuitivní povahu poezie.

Radost slov
S poezií Josifa Brodského se Dirk Roofthooft seznámil jednoho večera v hotelovém pokoji v Rotterdamu. Zrovna natáčel film a jeho psychické a fyzické rozpoložení tomu odpovídalo – nebyl schopný se zastavit, přepínal z jednoho televizního kanálu na druhý, chvíli četl noviny a chvíli zas chodil po pokoji tam a zpátky. Najednou se jeho pohled zastavil a on nastražil uši. V televizním pořadu četl Josif Brodský své básně. Jeho upřímnost, soustředěnost a libozvučný hlas si Dirka Roofthoofta rázem získali.

Poezie Josifa Brodského se vyznačuje reflexí světa a zároveň melancholií, které Dirk Roofthooft přiřkl podzimní barvy. Podle herce se Brodský dokáže dívat na věci s odstupem, přesto do jeho tvorby nikdy nevnikl chlad nebo koncepce. Tuto dualitu přístupu – dívat se na detail z odstupu a přitom s vřelostí, se Krisu Defoortovi podařilo přenést do hudby.

Kris Defoort a Dirk Roofthooft vytvořili symbiózu intuitivního a významového zvukového vjemu, díky čemuž připomněli krásu jazyka, která nevyvěrá pouze z významů, který nese, ale hlavně z jeho libozvučnosti.

Letošní, již dvanáctý ročník Designbloku se opět konal v nových prostorách. Superstudio v bývalém Paláci Elektrických podniků nabídlo vystavovatelům jednotlivé místnosti v budově, kde se v největší špičce tísnily davy lidí. I z fronty před vstupem bylo patrné, že tohle je populární akce.

Rok od roku přibývá na této akci velkých a známých designových značek, mezi kterými je stále těžší najít nezávisle tvůrce, kteří bývají většinou největší inspirací. Nyní je Designblok plný konfekčního nábytku, plovoucích podlah a bodových svítidel. Na tento fakt vtipně upozornila iniciativa Posedlí, která v Superstudiu měla svoji místnost. V té byl postavený posed se surového dřeva, který kontrastoval s nablýskanými doplňky ostatních vystavujících. Svou instalací chtěli tvůrci poukázat na specifický design posedů, který se za několik staletí téměř nezměnil. Věděli jste, že posed je druhá nejčastější stavba v České republice? http://www.facebook.com/posedli


Zde je pro vás výběr toho, co nás mezi všemi lidmi a značkami zaujalo:

Rozbíjím se
Michaela Tomišková a Yveta Kroupová propojily svět designu a gastronomie ve svém projektu Rozbíjím se. Pod rukama cukráře Lukáše Pohla z restaurace La Degustation Bohême Bourgeoise vzniká sedm ojedinělých čokolád, ve kterých souzní vyvážená chuť s osobitým příběhem, který je naznačen v jednotlivých názvech.
www.rozbijimse.com


Polarita
V duchu propojení designových a uměleckých disciplín pracovali sklářka Veronika Černá, oděvní návrhářka Zdeňka Imreczeová a umělec Daniel Paul. Křehké skleněné šperky jakoby vyrůstají z oděvů a spolu s nimi tvoří kontrast mezi organickou jemností a geometrickou přesností tvarů. K výjimečnosti prezentace Polarita přispěl Daniel Paul, který vystavované produkty oblékl na oběšené figuríny, čímž výstavu posunul blíže k umělecké instalaci.
www.veronika-cerna.cz
www.zdenkaimreczeova.cz
www.danielpaul.cz


Icons
Jan Plecháč představil novou vizi nábytku do exteriéru. Jeho sedačky kopírují vzhled měkkého křesla, židle, lehátka a sedacího pytle Fatboy s tím rozdílem, že místo textilií a dřeva je použit železný drát. Vzdušnost a jednoduchost nábytku umožňuje jeho široké použití, jelikož je nenápadný a zajímavý zároveň.
www.janplechac.com


Garlic card
Novinkou ve světě kuchyňského náčiní je Garlic card – plastová vroubkovaná kartička s rozměry kreditní karty se používá na drcení česneku. Jednoduchými krouživými pohyby vytvoříte jemné pyré, které jednoduše sklepete do misky nebo přímo kartičkou pomažete chleba. Největší výhodou je však snadná údržba. Garlic card stačí omýt vodou a už nemusíte složitě čistit klasické pákové drtiče česneku. Ozkoušeno ve vlastní kuchyni!
www.garliccard.com

Při představení Twin Houses belgického divadelního souboru Mossoux Bonté se odehrálo drama podobné námětům povídek Dostojevského o rozdvojené osobnosti. Herečka Nicole Mossoux vedla nekonečný zápas s pěti loutkami. Ty však byly součástí jejího těla, takže souboj probíhal v podobě děsivého a zároveň komického monologu. Jako kdyby se démoni, které držíme pod zámkem daleko v podvědomí, najednou zhmotnili a začali vyžadovat právo na život. Co však po nás chtějí? Skoro nic – jen využívat našeho těla k existenci.

V představení, které se skládalo z krátkých jednoduchých příběhů, se loutky objevovaly a zas se nořily do tmy. Mnohdy ani nebylo jasné, zda hraje loutka nebo je to samotná herečka. Díky zajímavému připevnění hlavy loutky na rameno herečky vznikla dokonalá iluze, že se jedná o dva lidi, o jakási siamská dvojčata. Nicole Mossoux se podařilo rozdělit mezi všechny role, a tak mnohdy nebylo jasné, zda ovládá loutky ona nebo je jimi ovládána. Tato ambivalence byla zdůrazněná líčením herečky, díky kterému byla podobná svých společníkům na scéně. Nakonec po odchodu loutkám zpívala labutí píseň rozdvojených pohybů, jako kdyby tam pořád místo jednoho byli dva.

Muž, který nikdy nebydlel ve vlastních domech, protože nechtěl potkávat sousedy, kteří by si stěžovali na jeho práci.

Začátky
Kdo by uvěřil, že vyznavač čistých forem Ludwig Mies van der Rohe zpočátku tvořil kýčovité budovy. Během působení v Berlíně vytvořil několik návrhů domů, které si nezadají na ošklivosti s tzv. podnikatelským barokem. Všudypřítomné stříšky, půlkruhová a podlouhlá okna byly neodmyslitelnou součástí jeho prvních realizací.

V roce 1910 se konala soutěž na Bismarckův pomník, do které se Mies van der Rohe přihlásil. Jeho monumentální dílo porota ocenila zvláštní cenou, avšak vítězství bylo nemožné, jelikož si stavbu tak obrovského objektu nemohli dovolit. Projektoval jej jako dlouhou kolonádu lemovanou vysokými sloupy, v jejímž čele sedí Bismarck.

Nový směr
Po první světové válce dochází ke změně v Miesově nazírání na architekturu. Nachází zalíbení ve skle, které svou průhledností a s tím souvisejícím pocitem otevřenosti představuje opak vojenských zákopů. Pro Roheho byl velký prostor luxusem 20. století. Inspirací se stává gotika, které se poprvé podařilo překonat těžkost kamene a vyzdvihnout se k nebesům. Rovněž gotické vitráže zanechaly v Miesově tvorbě znatelnou stopu. Kámen nahradila ocel a barevná sklíčka přenechala místo průhledným plátům skla, i přesto se nám při pohledu na budovy německého architekta tají dech nad lehkostí, s jakou se nad námi tyčí.

Dnes si postavíme zeď
Tři roky před jmenováním Hitlera německým kancléřem nastupuje Mies van der Rohe do školy Bauhaus jako její vedoucí. Heslem Bauhausu bylo sjednocení umění, architektury, designu a řemesla do jednoho celku. Škola měla velký vliv na architekturu a umění 20. století.

Mies van der Rohe dával přednost praktickému vyrábění předmětů před teorií. Nikdy toho moc nenamluvil, pouze říkal: „Zkus to znovu.“ Dobře věděl, co dělá – sám jako syn a pomocník otce kameníka dokonale znal vlastnosti stavebních materiálů a to samé vyžadoval od studentů.

V roce 1933 byla umělecká škola uzavřena nacisty a Mies van der Rohe se po několika letech bez práce stěhuje do Chicaga. Německý architekt dostal místo na IIT (Illinois Institute of Technology) jako pedagog. Ani v Americe své vzdělávací postupy nezměnil. Jeho studenti museli začínat od práce se dřevem přes kámen až k oceli. Jeden z nich vzpomíná, jak jednou v ateliéru objevili kupu cihel. Přišel Mies a řekl: „Dnes se naučíme stavět zeď.“ Nic takového jako praktická zkušenost s materiálem se v jiných ateliérech nedělo.

Krása bez účelu
Na Mezinárodní výstavě v Barceloně v roce 1929 se Německo představilo zvláštním pavilónem, který neměl žádný jiný účel než prezentaci sebe sama. Architekt Mies van der Rohe zde představil svou vizi stavebnictví, kterou neopustil až do smrti. Jednopatrová budova, jejíž místnosti přecházejí jedna do druhé, svou jednoduchostí a dokonalostí děsí a zároveň uchvacuje.

Ke stavbě pavilónu bylo použito sklo, ocel a různé druhy mramoru – klasické stavební materiály Miese van der Rohe. Skleněné a kamenné plochy rozdělují stavbu na různá zákoutí. Návštěvníci plují prostorem, jak jsou unášeni čistotou pravých úhlů a ušlechtilého kamene.

Na konci dvacátých let Mies ještě nebyl legendou, a tak po skončení výstavy bylo jeho dílo rozebráno. Od roku 1986 však v Barceloně stojí znovu, jako kdyby odtud nikdy nezmizelo. Architekti podílející se na opětovném vystavění pavilónu vybudovali věrnou kopii. Dokonce i židle stojí na svých místech. Na ty je sice v Miesově pavilónu sedat zakázáno, avšak v nedalekém Národním muzeu Katalánského umění si jejich pohodlnost vyzkoušet můžete.

Neústupně přesný
Německý architekt je známý svou neústupností. Když si u něj někdo objednal dům, neměl nejmenší šanci zasahovat do návrhu. Možná právě díky své tvrdohlavosti se Mies může pochlubit tolika převratnými stavbami. Jedna z nich stojí v Brně (od začátku roku 2010 je v rekonstrukci) a nese jméno svých původních majitelů – rodiny Tugendhatových.

V domě je cítit Miesova fascinace otevřeným prostorem. Každé patro se skládá z jedné místnosti rozdělené příčkami a velká okna se dají zasunout do podlahy, aby vznikla iluze přítomnosti na zahradě. Krásná vila byla jistě neúprosná vůči svým obyvatelům, jelikož nekompromisně určovala jejich životní styl. Čistota a harmonie, která byla vytvořena s přesností na centimetry, nenechávají mnoho svobody. Při pohledu na dokonalost proporcí a tvarů se zdá, že estetickou rovnováhu celého domu zničí i jinak otočená židle.

Nová tvář Ameriky
Město zrcadlící se v sobě – to je Miesova práce. Sen o mnohopodlažních skleněných kvádrech uskutečnil v letech 1948 až 1951 v Chicagu. Na Lake Shore Drive vyrostly dva bytové domy. Při jejich stavbě zůstal německý architekt věrný svému perfekcionismu. Původně jednotlivé byty měly tvořit jednotnou místnost rozdělenou pouze příčkami, jak tomu bylo například ve vile Tugendhat. Tento návrh byl však zamítnut. I přesto v místnostech s okny sahajícími až k podlaze vybavených nábytkem samotného architekta cítíme až hmatatelnou Miesovu přítomnost. Kvůli tomu jsou byty zachovány ve své původní podobě, jelikož se jejich obyvatelé obávají, že by Mies, ačkoliv je již půlstoletí po smrti, mohl každou chvíli vejít do jejich bytu a vynadat jim, že jeho dílo zničili.

Prázdno
Také v Berlíně mají svého Miese. Budovu Nové Národní galerie postavil německý architekt v šedesátých letech. Vše je na místě – ocel i všudypřítomná okna. Kde jsou však obrazy? V přízemí naleznete pouze několik podpěrných pilířů a prostor. Stálá expozice spolu s kancelářemi jsou skryté v podzemí. Tvůrci výstav si s nedostatkem zdí poradí pomocí přenosných konstrukcí, jak tomu bylo na Berlínském bienále v roce 2008. Mimochodem tam byla vystavena socha s názvem, který by se dal považovat za heslo Miesových staveb: „Love it, or leave it.“

Nabízí se otázka, proč stavět galerii, ve které je hlavním výstavním artiklem prostor samotný. Mies van der Rohe je známý svou tvrdohlavostí. Krása nikdy nesměla postoupit místo účelu nebo praktice. V letním domě Farnsworth ve státě Illinois dokonce nechtěl vyhovět žádosti majitelky o skříň, kam by si mohla pověsit šaty.

Vedle revolučních novinek v architektuře, jako bylo zrušení nosné funkce stěn a první realizace domu s pásovými okny, Mies van der Rohe zbavil budovy veškerých ozdob, čímž je na jednu stranu očistil, ale na stranu druhou je po tomto zásahu obytné domy těžké odlišit od kanceláří. V první polovině 20. století představil architekt svou vizi města budoucnosti – krásného, ale chladného.

Visions of Space
Mies van der Rohe – Less is More, dokument BBC (7 částí)

Milý Filipe
Jeden muž, dvě ženy a klasická zápletka – milostný trojúhelník. Do zdánlivě spokojeného života Josefíny a Filipa vtrhne živočišná Miriam. Filip ji nechce ani vidět. Aby se Miriam zbavila zakřiknuté Josefíny, daruje jí gramofonovou desku. Josefína se nechá unášet rytmem tanga a mezitím si Miriam vyřizuje staré účty. Rozhodla se dosáhnout svého, ale tak, jak je náruživá, je Filip chladný a agresivní. Netrvá to však věčně. Jejich role se prohodily, jen Josefína pořád sedí v koutě. Zdání klame, ona všechno vidí. Najednou Josefína řekne: „Já existuju! Jsem skutečná! A proto můžu klidně odejít a vy si tu dělejte, co chcete.“ Jenže ona neodejde, Miriam je ta, pro kterou tu není místo. Odejde, neztrácí se však z jejich životů. Sice umírá, ale napsala stovky dopisů pro Josefínu, aby je Filip postupně své ženě dával. Miriam tu zůstane navždy s nimi.

Vyšinuté obě
Tichá, zakřiknutá Josefína se v ničem nepodobá vášnivé a drzé Miriam. Na první pohled se zdá, že se jedná o jednoduchý kontrast mezi podváděnou puťkou a femme fatale. Jenže s Josefínou něco není v pořádku. Její krkolomné pohyby a nesmyslná slova se opakují ve smyčkách, ze kterých se samotná hrdinka nemůže dostat ven. Je šílená nebo je jen výjimečná?

Při tvorbě postavy Josefíny se autoři zaměřili na lidi s Aspergerovým syndromem, který mistrně předvedla herečka Miřenka Čechová, která zahrála Josefínu. Markéta Vacovská, která hraje Miriam, je ponořená do role celou duší a tělem. Je vášnivá, hravá a děsivá. Po nějakém čase však začne být otravná, jelikož ji nejde přehlédnout – její vyplazený jazyk je všude. Její náruživost se sice s žádnou psychickou poruchou neslučuje, ale divákovi se zdá, že Miriam je ta, se kterou není něco v pořádku.

Choreografie vs. video
Spitfire Company vytěžili mnoho ze spolupráce s různými hosty. Jiří Pokorný z Nederlands Dance Theatre pro ně připravil mnohostrannou choreografii, ve které nechybělo vášnivé tango, nepřirozené pohyby ani kontaktní tanec. Všechny složky pohybové části představení se vzájemně harmonicky doplňovaly a výborně charakterizovaly postavy a jejich vzájemné vztahy. Velkým pomocníkem choreografovi bylo tango složené Janem Kučerou ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Škoda světelného designu, který se snažil být originální a výrazný za každou cenu a tudíž často nedával prostor samotným hercům. Video Michala Kubička promítané na podlahu zbytečně odvádělo pozornost od tanečníků a jeho pestrost vyvolávala nepříjemný pocit nepořádku na scéně. Tanečníci s videem skoro nepracovali, jen ho nechávali na sebe svítit, což ukazuje zbytečnost animace na pódiu. K dotvoření atmosféry by postačila obyčejná divadelní světla.

Na Mezinárodní divadelní festival 4+4 dny v pohybu přijedou až z Mekky současného tance Club Guy & Roni s představením Alpha boys, ve kterém tvůrci zkoumají mužskou podstatu skrze ženské atributy jako jsou lodičky a blonďaté paruky. Na básně ruského básníka Josefa Brodského navazují improvizátoři Kris Defoort a Dirk Roofthooft, pro něž se podnětem stává metafyzická krása jazyka. Jo Strømgren Kompani odhalí estetické a emocionální kvality fotbalu ve znovu nastudované hře Taneční pocta fotbalovému umění z roku 1997.

Festivalovou třešničkou na dortu je site specific projekt pro chátrající funkcionalistickou perlu Prahy – Ústředí lidové umělecké výroby na Národní třídě.

Mezinárodní divadelní festival 4+4 dny v pohybu
15.–24. října
www.ctyridny.cz

Guerilla gardening
Těšnov
čt 7. 10.
od 15:30 do 19:00

Soubor měl v plánu vybudovat rezidenci pro české a zahraniční umělce právě v těchto prostorách. Vize se začala pomalu naplňovat. Na pozvání Farmy v jeskyni přijelo mnoho umělců všech odvětví a ze všech koutů světa. Teď bude soubor bez domova působit na třech různých místech v Praze: v NoD/Roxy, ve studiu Švandova divadla a v Divadle Ponec, kde v listopadu a prosinci odehrají své představení Divadlo.

„Průměrný“ občan
Dokumentární film Nebe Peklo, který měl slavnostní premiéru 12. srpna v kině Světozor, nabízí pohled do „neviditelné“ komunity BDSM (zkratka znamená první písmena slov bondage, dominance, sadismus, masochismus). O společnosti lidí, které spojují ne zcela běžné sexuální praktiky se ví jen málo a většinou jsou opředeni mnohými klišé. Lidé je vnímají jako úchyláky, aniž by věděli, co si vlastně mají představit.

Hlavními hrdiny filmu jsou tři zcela obyčejní lidé, kterým pod povrchem vře touha po extrémních zážitcích. Fronema, která bydlí v paneláku a pracuje jako programátorka, má potěšení z vlastní bolesti a na konci filmu se nechá zavěsit na háky. Altair, taktéž programátor, se rád převléká za koně a pořádá koňské parkurové závody. Činná představitelka Strany Zelených Terezie je dominou.

Bolest jako terapie
V průběhu filmu se dozvídáme, jak každý z nich k BDSM došel. Všechny provází myšlenky o bolesti a fetiši už od dětství. Fronéma a Terezie si při hraní či fantazírování představovaly, jak doktoři mučí jednu holčičku. Altaira to táhlo ke koním, i když byl městský kluk a toto zvíře viděl na vlastní oči až v devatenácti letech. Nabízí se otázka, zda je k jejich zálibám nepřivedl traumatizující zážitek v rodině. Ale návštěva otce Terezie diváky přesvědčí o jejich harmonickém vztahu. Rodiny ostatních sice neuvidíme, ale ve svých otevřených zpovědích se Fronema ani Altair nezmiňují o žádných špatných zážitcích.

Vědomé prožívání fyzické bolesti a převedení psychického napětí na fyzické může být účinným lékem v dnešní době, kdy tolik lidí trpí různými psychickými problémy – a takto prožitá katarze může mít zajisté terapeutické účinky. Je to zřejmé ze slov Terezie, která si po smrti své matky nechala udělat tetování. Po prvním sezení se cítila očištěná a těšila se na další, při kterém bylo potřeba tetování dobarvit.

Český dokument
Film Nebe Peklo je dobrým příkladem, že v Čechách může vzniknout kvalitní dokument, i když by se filmu dala vytknout úporná snaha vykreslit lidi z BDSM komunity jako zcela normální jedince. Za ty se oni sami sice považují, ale „vanilky“, jak nazývají masovou populaci, by s nimi nesouhlasily. I přes drobnější výtky však lze říci, že David Čálek a jeho tým natočili vizuálně přitažlivé dílo, na které je radost se dívat. Obrazová kvalita filmu je bohužel stále mezi českými dokumenty raritou. Rovněž promítání filmů tohoto žánru v kině není až na výjimky obvyklé. Doufejme tedy, že úspěch filmu Nebe Peklo popostrčí českou dokumentaristiku zase o kus dál.

18. ročník plzeňského festivalu Divadlo, který se koná od 15. do 23. září, opět nabídne různorodou směs divadelních představení.

Festival je pro každého
Během devíti dnů bude možné v Plzni shlédnout to nejlepší, co se v Čechách na divadelním poli urodilo. Vedle české produkce navštíví festival Divadlo soubory z Polska, Lotyšska, Slovenska a dalších zemí. K největším lákadlům patří inscenace Sound of Silence Nového rižského divadla. Představení inspirované nezrealizovaným koncertem Simona a Garfunkela v Rize z roku 1968, je němé, jak napovídá samotný název. V inscenaci románu Anna Kareninová herci Slovenského národního divadla předvedou drama plné lásky a zoufalství. Srbské národní divadlo se zas pochlubí svou nejúspěšnější inscenací Loď pro panenky, ve které dospělí prochází světem pohádek.

Festival je letos podle slov organizátorů zaměřen na velké scény, to však neznamená, že budou chybět menší divadelní soubory. Pražská Farma v jeskyni zahraje opěvované představení Divadlo, které mělo premiéru letos v únoru. Němečtí Bängditos Theatre z Hamburku slavnostně otevřou fontánu a česko-francouzský soubor Décalages zahrají TaBalada ve stylu nového cirkusu. Další nabídku alternativního divadla diváci naleznou v programu site specific, který se bude konat v prostoru zastávky Plzeň – Jižní předměstí a také v klášteru Plasy.

Mezinárodní festival Divadlo
15.–23. 9., Plzeň
www.festivaldivadlo.cz

Operní árie, zvuk harfy, beatbox a prazvláštní kňučení – to je koktejl namíchaný CocoRosie.

Nadpozemská hudba
Sesterské duo CocoRosie vystoupilo 27. července po třech letech v pražském Divadle Archa se svou novou deskou Grey Oceans. I v novém albu sestry pokračují v zajetých kolejích „freakfolku“. Posluchač se opět vnoří do snového světa, kde se Sieřin operní zpěv rozpouští v elektru a podivné nosové kňourání Biancy dotváří temné drum’n'bassové pasáže. I přes všechnu podobnost s předešlými deskami Grey Oceans nevyznívá tak depresivně a melancholicky. Z noční můry se Coco a Rosie dostaly do pohádkového světa.

Velkým překvapením koncertu bylo, že kňučení Sierry je počítačově upraveno jenom minimálně. Naživo zní její hlas ještě neuvěřitelněji. Koncert CocoRosie je velkým poslechovým zážitkem, ale představovala bych si ho spíše v komorním jazzovém klubu než v přeplněné Arše.