Rumunsko je v našich končinách stále vnímáno jako divočina, kam není radno se vydávat. Předsudky jsou mocné, ale nemají opodstatnění. Dávno neplatí, že vás tady minimálně okradou a v obchodech není co koupit. Rumuni od dob Caucescovy diktatury ušli velký kus cesty a naplno využili výhody vstupu do Evropské unie. Dnešní Rumunsko je normální civilizovanou evropskou zemí. Ba co víc, můžete se tu cítit jako doma. Stačí překonat něco přes tisíc kilometrů a navštívit jednu ze šesti vesnic Českého Banátu.

Na cestu se samozřejmě můžete vydat kdykoli během roku a je velmi pravděpodobné, že budete vždycky spokojeni. Spojit cestu s festivalem Banát je ale něco dočista jiného. Ne nadarmo nese podtitul „Music adventure“. Tohle se totiž musí zažít. Letos se konal festival od 16. do 21. 8., jako obvykle ve vesnici Eibenthal, tedy v Tisovém Údolí.

V úterý večer nastoupíte v Praze, Brně nebo České Lípě do autobusu, ze kterého se záhy stane pojízdná nálevna s živou hudbou. I kapely se do Banátu nějak musí dostat a drtivá většina cestu po vlastní ose nevolí. Spolu s odesláním přihlášky tedy vyslovíte přání, se kterou kapelou chcete trávit cestu, a při troše štěstí budete vyslyšeni. V našem případě byl Vasilův Rubáš jasná volba a rozhodně jsme neprohloupili. Zábava se rozproudila u nájezdu na dálnici a byla tak kvalitní, že jsme ani nepostřehli uzavírky na D1. Při dostatečném množství podnětů tak lze i nejstrašidelnější českou dálnici projet bez újmy. Pokud někdo přece jen zaznamenal kolony, pil pod svoje možnosti. Za takových podmínek se dá přečkat dokonce i 17 hodin v autobuse, který vás za odměnu vysadí v ráji.

Malebná vesnička Eibenthal leží v údolí mezi vysokými kopci a těžko se ubráníte pocitu, že jste spíš v Beskydech než uprostřed Rumunska. Pocit domácího prostředí je umocněn tím, že zřídkakdy uslyšíte jiný jazyk než češtinu. Účastníci festivalu sice jsou oproti místním v jasné přesile, ale zdaleka to není jediný důvod. Obyvatelé mluví plynnou češtinou, rádi si popovídají a většina se zapojuje do organizace akce. Kromě sociální interakce s „Čechy z Čech“ je pro ně i vítanou možností přivýdělku. Situace krajanů není totiž vůbec růžová. Po uzavření blízkých antracitových dolů v Baia Nuova, v nichž pracovala většina mužů z vesnice, výrazně stoupla nezaměstnanost a šetrná turistika je jednou z mála možností obživy. Za čtyři festivalové dny si tak místní prodejem dobrot z vlastní kuchyně, skvělých pálenek a poskytováním ubytování mohou vydělat až tři měsíční platy. Koho neláká turistika a zdolávání blízkých kopců nebo se mu nedostává sil, může trávit dny korzováním po vesnici a nekončícím ochutnáváním vyhlášené domácí višňovky.

1200 kilometrů odfiltruje zmrdy
Celková atmosféra festivalu je jedinečná. Stírají se rozdíly mezi tím, kdo je návštěvník a kdo účinkující. Lidé jsou otevření komunikaci, takže neustále poznáváte nové lidi. U snídaně není neobvyklé po deseti minutách rozhovoru zjistit, že klábosíte s někým, kdo večer hraje. Když vyrazíte do hor, můžete cestou potkat pár lidí, kteří míří na stejné místo, a strávit s nimi příštích 15 kilometrů. Zažili jsme také skvělou párty v extra dlouhé frontě na pljeskavicu. Krajané nemají mnoho možností nabrat zkušenosti s obsluhováním velkého množství lidí a občas je třeba přimhouřit oko. A když už čekáte hodinu na jídlo, je mnohem lepší místo českého brblání trochu popít s ostatními. Jste přece všichni na jedné hladové lodi. Ostřílenější říkají, že „1200 kilometrů odfiltruje zmrdy“, a nedá se s tím než souhlasit. Hromady odpadků, rvačky a jiná zvěrstva se nekonají. Pravda, o jedné bitce za účasti policie jsme slyšeli. Pak jsme potkali hlavního hrdinu údajné rvačky a situace se jednoduše vysvětlila. Onen nešťastník nešikovně uklouzl a spadl do potoka. Lapálii zpozorovala policejní hlídka, která se festivalu účastní. Muži zákona neváhali a jali se nebožáka z potoka vylovit. Ostatní tak viděli jenom muže v doprovodu a legenda byla na světě.

Výpravu, na kterou jedou jedni blázni strašlivou dálku zahrát a druzí blázni jedou stejnou dálku, aby si je poslechli, lze opravdu jedině doporučit. Účast je návyková a už druhý den si budete jistí, že tady nejste naposled. Už proto, že nemáte šanci stihnout všechno, co festival nabízí. Kromě večerního programu na hlavní stage můžete navštívit přednášky, divadlo, nahlédnout do života krajanů, nebo si jít vyčistit hlavu na trek do hor. ∞

„Všechny mé slamy jsou buď o mužích, nebo o mně.“ Tak s nadsázkou hodnotí obsah svojí tvorby Pavel Oškrkaný. Podle svých slov v první řadě člověk. Ecce homo a ejhle slamer, držitel jedné bronzové a dvou bramborových medailí z mistrovství ČR ve Slam poetry.

Původním názvem „Poetry slam“ byl v českých podmínkách omylem modifikován na „Slam poetry“, ovšem podstata zůstává stejná. Jedná se o specifický básnický přednes, jehož podoba není přesně ukotvena. Může jít o přednes předem připraveného textu, nebo čistou improvizaci na pódiu. Cílem je co nejvíce zaujmout publikum a z něj náhodně vybrané porotce.

Začneme od počátku. Jak ses ke slamování dostal?
O slam poetry jsem se poprvé dozvěděl v roce 2009, když jsem studoval v Brně žurnalistiku. Aktivně slamovat jsem začal až v roce 2012. Regionální kola jsou vždycky na podzim a já jsem to pokaždé nějak prošvihl, takže proto ta prodleva. Hned na svém prvním slamu jsem postoupil z regionálního kola do celostátního, kde jsem nakonec skončil čtvrtý.

Kde bereš inspiraci?
Nejvíc asi fungují „hejty“, čili věci, které mě štvou. Inspiraci vyloženě nehledám. Když mě napadne něco, z čeho by mohl být dobrý slam, tak z toho udělám slam. Se zpracováním nápadu většinou nemám problém. Ostatně jsou to poměrně krátké věci.

Zbývá prostor na improvizaci přímo na pódiu?
Abych pravdu řekl, příliš neimprovizuji. Občas něco málo, ale většina je předem připravená.

Napadlo tě někdy vydat svoje slamy knižně?
Třeba Jan Jílek svoje slamy vydal a jeho sbírka měla poměrně velký úspěch, protože si hodně hraje se slovy. Já o tom uvažuji, ale trochu se obávám, že na papíře to ztratí náboj, který má živý přednes. Když jsem dřív posílal své slamy přátelům k posouzení, tak mi je občas vraceli s tím, že si text raději poslechnou naživo, protože na papíře to není ono. Takže napadlo, ale není jisté, jestli k tomu nakonec dojde.

V roce 2012 jsi také vydal sbírku poezie „Básničky do vlasů“. Chystáš se v psaní pokračovat?
Plánuju vydat ještě jednu sbírku. Doufám, že letos. Měla totiž vyjít už loni. Jsou to starší věci, v podstatě ze stejného období, kdy vznikala ta první. V současnosti už básně nepíšu a věnuju se jenom slamu.

Kladeš si ve slamování nějaké cíle?
Jak kdy. U mě se to střídá, ale soutěžení mě baví. I když jsem v regionálních kolech vždycky hodně nervózní, tak ta forma soutěže motivuje. Můj každoroční cíl je umístit se na bedně a hlavně být ve finále. Letos jsem byl opět čtvrtý, tak mám alespoň docela vyrovnanou bilanci. Mnohdy není jednoduché se tam vůbec dostat.

Člověk přijde na regionální kolo jako neznámý a poprvé v životě jako slamer. Často mu obecenstvo dává svoje sympatie, protože většina lidí, kteří chodí na slam, by na to pódium nikdy nevylezla. Takže je schopný dosáhnout docela dobrých výsledků. Jenže na celorepublikových exhibicích se potká s ostřílenými slamery, kteří mají v publiku svoji fanouškovskou základnu, a už to tak úplně nefunguje. Prorazit je poměrně těžké.

Jak vidíš budoucnost českého slamu?
Vidím ji líp než loni. Přišlo pár nových lidí, například Anatol Svahilec nebo Ondřej Hrabal. Někteří dobří slameři se zase vrátili. Takže celkově hodně stoupla konkurence a zvýšila se úroveň slamů. Vím minimálně o třech lidech, kteří letos můžou vyhrát celostátní finále, a možná se objeví i další. V Plzni na nás teď chodí dvakrát víc diváků než před půl rokem, včetně tamních fotbalistů. Kdyby to za půl roku bylo zase dvakrát víc, tak už jim skoro můžeme konkurovat.

Kdy tě můžeme vidět naživo?
V nejbližší době budu na exhibici 22. 4. v Olomouci v Divadle hudby a potom 29. 4. v plzeňském Anděl music baru. ∞

Oprostěme se v tuto chvíli od případů, kdy je nadměrné skladování věcí diagnózou. Postiženým pak nemoc v podobě zcela zabarikádovaných obydlí, sklepů, půd a dvorků doslova přerůstá přes hlavu. Vyjma těchto extrémů se syslení v podstatě dělí na dvě odvětví, která vychází ze stejného základu – období nedostatku.

První je reprezentováno válečnou generací. Mnoho těch, kdo zažili jednu nebo obě světové války se po zbytek života věnovali či věnují hromadění zásob. Výsledkem jsou plné spíže archivních kompotů, polohrubé mouky a úzkostlivé šetření se surovinami. S jídlem je samozřejmě třeba zacházet hospodárně, ale prosévání strouhanky po obalení řízků už útočí na hranici hygienické snesitelnosti.

Druhá skupina křečkounů jsou univerzální sběratelé všeho. Zdá se, že ona roztomilá kutilská shánčlivost je výsadou východního bloku. Pochybné radosti konzumní společnosti nám byly dlouhá léta zapovězeny. Věci se nekupovaly, ale sháněly. Nevyhazovaly, ale opravovaly. V případě potřeby se cenila schopnost přetvořit cosi v něco diametrálně odlišného. Generace kutilů byly formovány stavebnicí Merkur a Receptářem. Ženy trávily večery za šicími stroji a s jehlicemi v ruce. Na kreativní tvorbu bylo samozřejmě zapotřebí mnoho vstupních surovin. Jelikož jeden neví, co bude třeba vyrobit zítra, může se leccos hodit a je třeba to dnes uskladnit. Ke všemu je člověk od přírody tvor hrabivý a nechá se lehce oslnit pocitem snadno získaného „bohatství“. Občas se stane, že zavalenost obydlí dosáhne bodu, kdy někomu dojde se stávajícím stavem trpělivost. Nastává velká vyhazovací akce a část pokladů je nemilosrdně odstěhována k popelnici či do sběrného dvora. Nevěřím, že je to vždy jejich poslední cesta. Vždy může přijít zachránce, který vyhozené věci přichýlí a poskytne jim možnost další inkarnace na svojí půdě, kde budou další dlouhá léta vyčkávat, až se budou hodit. V návaznosti na to sem tam zafunguje zákon schválnosti u původního majitele, kterému by se zrovna hodilo to, co před týdnem vyhodil, čímž je po právu potrestána jeho vyhazovací rozmařilost a potvrzena pravdivost životní filozofie nic nevyhazovat – všechno se jednou může hodit.

Dalším oblíbeným nešvarem je schovávání věcí za účelem využití pouze pro vyjímečné příležitosti, což je vlastně taková hmatatelná parafráze ke stejně mizernému přístupu k životu. Lidé jsou schopni schovávat leccos na vyjímečné nebo lepší příležitosti. Krásné šaty uložené na dně skříně, nikdy nenošené šperky, hrnečky „na neděli“ a často celé parádní pokoje, které se léta nepoužívají, pouze udržují zakonzervované v uklizeném a načinčaném stavu. Aby se něco nerozbilo, neosedělo, neopralo a nezničilo.

Proč jsme schopni na novou sedačku hodit starou deku, aby se neoseděla? Co se myslí tou lepší příležitostí? Co když nikdy nebude lepší příležitost než teď? Nepřistupujeme tak náhodou i k životním změnám? Hledáme lepší čas, abychom si začali plnit sny nebo změnili práci? Přítomný okamžik nám není dost dobrý a stále čekáme na nějaký lepší, který bude zítra, příští týden, za měsíc, nebo také nikdy? ∞

Při procházkách Prahou většina z nás vcelku opodstatněně kouká pod nohy a na cestu. Občas také před sebe, někdo po výlohách, a naše okolí tak vnímáme jako celek, který důvěrně známe, a nic nás nemůže překvapit. Přesto není od věci zvednout hlavu a podívat se na známá místa detailněji.

Člověk může objevit mnoho z tajů pražské architektury a podivit se nad tím, kolik soch, fresek a dalších uměleckých děl zůstává do země hledícím očím skryto. Kromě umění staršího data výroby lze objevit i díla současná.

Uměleckých prvků, často s omezenou dobou trvanlivosti, je v Praze nepočítaně. Nové se objevují a některé starší mizí. Určitě stojí za to více vnímat svoje okolí a třeba si všimnout sochy, graffiti nebo 3D objektu, který zůstával našim očím doposud utajen. Kousek touhy objevovat je v každém z nás. ∞

Jistě to všichni znáte. Po někom chcete něco zdánlivě jednoduchého, onen člověk by i rád vyhověl, ale „nepustí ho systém“. Zpravidla jde o banální záležitosti. Nedávno jsem chtěla zaplatit troje lístky do divadla dohromady pomocí dárkových poukázek a bylo mi řečeno, že můj požadavek není jak zadat do systému. Kamarádka přišla na to, že pokud v kinosále zůstanou v jedné řadě tři místa vedle sebe, nelze koupit dva lístky. Známý si objednal zboží, které bylo třeba vyrobit, a pár minut po odeslání si uvědomil, že chce objednávku lehce změnit. Nelze. Protože systém. Ovšem když si objedná to, co opravdu chce, a původní věci si nepřevezme, nic se neděje.

Nabízí se otázka, jestli tento svět ještě pořád řídí lidé, nebo už nadvládu převzali nekompromisní diktátoři v plechových bednách disponující nekonečným množstvím jedniček a nul. Neznají výjimky, laskavost, nikdy neuhnou z vytyčené cesty nastavených pravidel a procesů. Můžete na ně stokrát dělat smutné oči, vykládat svůj příběh, omlouvat se a prosit, stejně je nikdy nemáte šanci obměkčit. Kdy došlo k tomu, že člověk – vrchol evoluce – jednoho dne dostal asi první všeobjímající a globální záchvat sebereflexe v dějinách a uznávaje svoji hloupost, prohlásil: „To je kisna vševědoucí, ta za mě všechno udělá líp.“ Proč nikomu nepřijde divný, že skláníme hlavy před hromádkou tištěných spojů?

Jednou z možných odpovědí je, že nám ty potvory vlezly všude poměrně pomalu a plíživě. Zpočátku bylo lidstvo okouzleno děrovanými štítky. Stroje, které se pohodlně vešly do prostoru tří obýváků, dokázaly počítat lépe než jeden průměrně malý mozek v lidské hlavě. Jak úžasné! Bylo třeba počítače dále zlepšovat, zmenšovat a radovat se z pokroku. Budoucnost vypadala růžově. Během třiceti let jsme opravdu vyvinuli takovou výpočetní techniku, že zvládne spoustu práce za nás. Bohužel nikoho nenapadlo, kolik další práce přidělá. Máme úžasné systémy, které umí navést sondu velkou jako pračka hlubokým vesmírem ke kometě o rozměrech Karlova náměstí. Umíme přenášet televizní signál přes celé kontinenty. Chirurgické operace za nás provádějí roboti s mikroskopickou přesností, které lidská ruka nikdy nedosáhne. Muži už nemusí spílat ženám, že neumí číst v mapách, protože mají GPS. Když se nám rozbije auto, stačí vytáhnout z kapsy telefon a zavolat si o pomoc. Možná si při čekání na odtahovku trochu posteskneme, že být to ta stará škodovka, se kterou jsme jezdili před třiceti lety k Balatonu, stačilo by vysoukat rukávy a trochu se pohrabat pod kapotou. Že když jsme v předmobilové době jeli na vandr, nikomu nebylo podezřelé, když o nás tři dny neslyšel. Když začala zrnit televize, často pomohlo cvrnknout do antény. Z dovolené jsme nevozili tisíce fotek, ale pár filmů k vyvolání, což nás donutilo více přemýšlet o kompozici. Nebyli jsme pod palbou často zbytečných informací o tom, co dělají naši přátelé na Facebooku. Musely postačit zcela obyčejné drby, případně to, co nám kdo o sobě řekl.

Z přetechnizovaného světa v podstatě není kam utéct, pokud nechceme strávit zbytek života v lesích. Pomalu, ale jistě technika prorostla do našich životů a už bez ní nedokážeme existovat. Do budoucna by bylo příjemné, kdyby nám přestala přerůstat přes hlavu a počítače byly jenom dobří sluhové. Na druhou stranu, pokud by měl být dalším vývojovým stupněm „software s lidskou tváří“, za sebe beru tu ubohou hloupou chroupající krabici, do které jde v případě nahromadění negativních emocí pořádně kopnout. Nerada bych dospěla do fáze, kdy půjdu se šroubovákem do komory rozebírat cosi na způsob HAL 9000 po zjištění, že ta věc můj byt a můj život ovládá jinak, než si představuju. ∞

Na počátku bylo nadšení, nápad a stará garáž na dvorku budovy Hollar.

To se psal rok 2012, kdy vzniklo na Fakultě sociálních věd myšlenkové hnutí Oživme Hollar, jež se poprvé představilo na akci Inspirátor s projektem, který neexistoval. Za cíl si stanovilo přetvořit nevyužité místo plné harampádí na multifunkční prostor vhodný k setkávání, klábosení a dalšímu využití pro studenty i nestudenty.

Následovaly dva roky plánování, anabáze s úředním šimlem, bourání, natírání a kutění. O tvůrčí zápal a trochu té tvrdé práce se autoři neváhali podělit na workshopech. Přestavba započala loni v zimě akcí „Rozbij garáž“, kde mohl každý zasadit ránu starému zdivu. Nábytek do kavárny vznikal svépomocí v prostorách Bohnické prádelny. Kdo přišel, mohl si zarelaxovat nad dřevěnou paletou se šmirglpapírem v ruce.

V těsné blízkosti Národního divadla tak vzniknul prostor pro setkávání, kde se každý může pohodlně uvelebit na gauč, odpočívat, diskutovat a případně se alespoň na chvíli vrátit do zlatých studentských let. Třeba u výborné domácí limonády. ∞


Na Hollaru
Smetanovo nábřeží 6, Praha 1
po—pá 8:00—18:00

Ať jde o papír s plánkem, kterak sestavit televizní stolek, nebo filozofickou knihu o nalezení životní rovnováhy, jádro je stejné. Poskytnout uživateli instrukce, které ho dovedou k cíli. Často je cesta pouze jedna, ač si to v první chvíli nechceme připustit a mnoho lidí ze své podstaty nenávidí návody na věci, o kterých jsou přesvědčeni, že je zvládnou sami. Následně neexistuje nic potupnějšího než po pátém neúspěšném pokusu o smontování knihovny a hodinovém boji se zapojováním set-top boxu vytáhnout ten zcela zbytečný cár papíru od výrobce a přiznat svoji porážku. Co ale dělat, když nám cestu nepřekříží plochá krabice od jednoho nejmenovaného švédského řetězce, ale daleko složitější problém?

Naštěstí není třeba hned věšet hlavu nebo sebe na nejbližší strom. Zatímco jinde ve světě jsou v kurzu experti, u nás všechno spasí poradci. Ochotně poradí a provedou každou životní situací, od kolébky až do hrobu. Poradci pro pozůstalé v podstatě až za hrob. Když selžou, volejte televizního věštce. Škála je opravdu široká a kupříkladu přínos daňových poradců je nezpochybnitelný. Druhá strana spektra je často živa z toho, že lidem je ze všech stran podsouváno, kterak je svět složitý a spletitý, plný nástrah a průměrně inteligentní člověk nemá bez správné rady šanci ve zdraví se dožít smrti. Zatímco generace před námi obstojně zaplňovaly svůj čas činnostmi vedoucími k zajištění vlastní existence, nás toto téma trápí daleko méně. Ne, že bychom snad méně pracovali, ale většina obyvatel se nelopotí od úsvitu do soumraku na poli. Tím, že jsou naše nejzákladnější potřeby zajištěny, máme čas daleko více přemýšlet. V podstatě se jedná o luxus moderní doby.

Za dob našich pradědečků neměl nikdo kromě nejvyšších vrstev čas řešit, jestli je lepší jíst mrkev, nebo celer. V současnosti jsme doslova přesyceni informacemi. Údajně dnešní člověk přijme za den tolik informací, kolik přijal středověký člověk za rok. Přináší to však zcela jiné výsledky, než jaké by se daly logicky očekávat. Vytrácí se selský rozum a některé hlavy začínají krnět. Po revoluci jsme se vysmívali jedné velké zemi za oceánem kvůli tomu, že tam obyvatelé hojně navštěvují psychologa a mají poradce na všechno. Neuběhly ani tři dekády a už v tom lítáme taky. Nevíte, jak hospodařit s penězi? Finanční poradce to za vás vyřeší. Chcete zhubnout? Nevěřte, že to zvládnete sami úpravou životosprávy a sportem. Zdravý životní styl je tak složitá věda, že pochopit její principy není bez výživového poradce možné. Co na tom, že každý radí něco jiného. Nevíte, co vám sluší a jak se lépe oblékat? Nečekejte, že to vyřešíte nad kafem s kamarádkou, která má dobrý vkus a neostýchá se vám napřímo říct, v čem vypadáte jak strašák do zelí. Ani stohy ženských časopisů to nevyřeší. Je naprosto nezbytné mít stylistu a vizážistu, kteří na vás v tandemu navěsí, co byste na sebe v životě nenavěsili sami, namalují na obličej nový obličej a jako bonus pěkně provětrají účet. Dílo je nutné dovršit návštěvou vlasového studia, instituce dříve známé pod pojmem „kadeřnictví“, a poradit se, jak zkrotit kštici. Dobrá rada přijde vhod jak v nepříjemných, tak i v těch daleko příjemnějších životních situacích. Například naplánovat svatbu není jen tak. Doby, kdy si nevěsta nechala u švadleny spíchnout odpovídající oděv, babičky napekly koláče, zamluvilo se slušné restaurační zařízení a příbuzní na veselce zvesela popíjeli, dokud se neopili a nepoprali, jsou dávno pryč. Svatební mainstream je neúprosný. Příprava se nezřídka protáhne i na rok pečlivého plánování. Běhání po půjčovnách svatebních šatů, kde je potřeba z navzájem velmi se podobajících modelů často nevalné kvality vybrat ten nejvíc princeznovský a za čtyřdenní pronájem vynaložit sumu téměř odpovídající výrobní hodnotě. K tomu květiny, prsteny, hostina a nepřeberné množství dalších detailů, které je nutné vyřešit. Bez pomoci profesionála je zdánlivě zhola nemožné dosáhnout úspěšného průběhu akce. V případě, že se něco následně pokazí, je možné kontaktovat rozvodového poradce.

Je opravdu nutné podléhat iluzi o přílišné spletitosti našeho světa? Potřebujeme si vytvářet problém tam, kde není, a věřit tomu, že nás někdo bezelstně dovede k jeho vyřešení? Možná máme jen příliš mnoho času přemýšlet a přikládáme zbytečnou důležitost věcem, které důležité nejsou. Často by na vyřešení zapeklitostí postačoval selský rozum. Ušetřilo by se tím dost času i nervů. ∞

Jsou záležitosti, které ze svojí podstaty fungují zcela nesystematicky a nepředvídatelně, ač se často vyvíjejí ze stejné modelové situace. Typickým příkladem je věta „Jdeme na jedno“.

Důvodů, proč to u jednoho obvykle nekončí, je nepřeberné množství. Lidé nemají rádi lichá čísla a jedno liché opuštěné pivo je smutné pivo. Lahodné nápoje se v naší zemi neprolévají trávicím traktem, ale končetinami. Pokud na to ve světě ještě nepřišli, je to jejich hloupost. My víme, že pivo i kořalky je třeba dávkovat stejnoměrně do obou nohou, protože nikdo nechce kulhat. Také se nescházíme proto, abychom jenom tak tlachali, nýbrž po restauracích, hospodách a barech řešíme důležité věci. Až jednou světové politiky konečně napadne jít se o zásadních otázkách poradit do průměrné české knajpy, zavládne klid, mír a prosperita. Bohužel je autorita těchto zasedání elity národa často ze strany obsluhujícího personálu zcela nesmyslně podkopávána nepříjemným rituálem s ještě nepříjemnějším názvem „Zavíračka“. Problémy světa nemohou zůstat nedořešeny a často je nutné se v zájmu obecného blaha přesunout jinam. Za jednu noc, která je stále mladá bez ohledu na blížící se ráno, lze stihnout i několik zavíraček. Bylo zjištěno, že úroveň navštívených podniků klesá přímo úměrně ke stoupajícímu počtu absolvovaných zavíraček a hladině alkoholu v krvi. Mnoho spoluobčanů se po prohýřené noci podivilo, kde to vlastně skončili poté, co zcela nevinně šli na jedno.

Čtyřková nálevna jako záchrana filozofických seancí
Praha nabízí mnoho roztodivných míst, odkud se lze s ranním kuropěním navracet nejen v doprovodu opice, ale i zážitku z nevšedního prostředí. Nálevny, kde se v nikotinovém oparu skrývá výčep a mlhu občas místo stroboskopů protínají světla hracích automatů. Štace, kde se v poledne obědvá rum a stoly mají lepivou patinu z pivního laku. Tam, kde někteří svoji pouť končí, jiní začínají. Příkladem může být šenk naproti bývalému hotelu Internacional na Podbabě, známému ze Šakalích let. Již od brzkých ranních hodin tam postávali šakalové čekající na otevření jejich nory. V pozdějších hodinách je možné najít útočiště ve Špeluňce u náměstí bratří Synků. Zařízení nabízí nejlevnější Braník v Praze a je domovskou putykou popelářů ze širokého dalekého okolí. Na opačném konci města k posezení vybízí hospoda U sv. Antoníčka v Holešovicích. Klasická čtyřka bez větráku, která nikdy nezklame. Intelektuální hipsterská posezení na náplavce zas často končívají v nedaleké hospodě U Suchý Dásně. Podnik se vyznačuje tím, že je nutné obsluze oznámit, kdy si dáváte poslední pivo. Jinak jsou nekompromisně měněny prázdné půllitry za plné bez ohledu na stav konzumenta. Legendou mezi pražskými pajzly je ale bezkonkurečně nádražka na Hradčanské. Zdá se, že ji znají všichni, včetně těch, kdo se do ní bojí vstoupit. Údajně ztratila mnoho ze svého lesku rekonstrukcí toalet, po které již není nutné chodit na koleje, ale i tak si drží svůj status. Místní starousedlíci rádi vypráví příběhy o tom, kterak se v knajpě odehrávají souboje se vším, co přijde pod ruku, a z jejích útrob je v lítém boji vyvržen tu štamgast, tu letící židle.

V rámci moderních tendencí začaly zavedené pajzlíky vytlačovat nonstopy. Lákavý název podniku slibuje, že pokud do něj osazenstvo hospodského zasedání zavítá, může v klidu dokončit své rozpravy bez nebezpečí konfrontace se zavíračkou. Bohužel zdání občas klame a minimálně v jednom případě se ukázalo, že i nonstopy potřebují pravidelnou údržbu bez cizí spoluúčasti. V loňském roce tak bylo osazenstvo podniku ve Veletržní ulici bestiálně vyhnáno v brzkých ranních hodinách obsluhou s vysavači. Co se v prvních okamžicích zdálo být obrovskou újmou, se později stalo téměř nedostižnou metou v oblasti pijáctví. Do onoho červnového rána si celý svět myslel, že pít v nonstopu do zavíračky zvládnul jenom Chuck Norris.

Ať se naše společnost posune jakýmkoli směrem a módní trendy budou diktovat to či ono, existence vyuzených smrdutých pajzlů, kde můžete strávit neobyčejný večer v přítomnosti kdejakých vágusů, je konstantní. Pajzly byly, jsou a budou. ∞

O odcházení ze systému se v poslední době hodně mluví. Na první pohled se zdá, že se i hojně odchází. Jak vypadá česká odchodová realita?

Moderní člověk žijící v západním světě je křehkou bytostí závislou na systému, do kterého se narodil. Ten mu poskytuje veškeré prostředky k přežití i seberealizaci. Nejedná se však o novou záležitost, jak by se mohlo na první pohled zdát. Samotná lidská civilizace je systémem, ve kterém od nepaměti dochází k dělbě práce, čímž jeden závisíme na druhém. S příchodem moderní ekonomiky se ovšem objevily hlasy, které říkají, že systém byl dobrým sluhou, ale přerostl nám přes hlavu a stal se zlým pánem, protože v podstatě zlikvidoval soběstačnost jedince. V globalizovaném světě už nejsme existenčně závislí na tom, jestli se v české kotlině urodí dost pšenice a nepomrznou nám na zahradě meruňky. Svět se stal menším, propojenějším a také daleko složitějším, než kdy v historii býval. A někteří se rozhodli, že pro ně samotné bude nejlepší vrátit se ke kořenům a snažit se starat o sebe. Nezáviset na cenách ropy na světových trzích nebo prostě jen svébytně bojovat proti neduhům západní konzumní společnosti.

Sto a jeden způsob opouštění zaběhnutých kolejí
Omezování závislosti na systému má mnoho podob. Od pěstování vlastní zeleniny po uchýlení se k moderní verzi poustevničení a zcela nezávislému životu na samotě u lesa. Bez elektřiny, peněz, zdravotního pojištění a dalších vymožeností moderní doby. Jinak si nelze úplný odchod představit. Všechno, co nám zjednodušuje nebo ztrpčuje život, je součástí nastavení světa, v němž žijeme. Bohužel, když někdo odejde a je zcela pryč, špatně se hledá a informací o těchto lidech… je jak šafránu.

I u nás se k opouštění systému hlásí nemálo lidí. V našich podmínkách se ale převážně jedná o duchovní iniciativy. Systém a naše závislost na něm jsou chápány spíše z filozofického hlediska, jako způsob nastavení našich hodnot. Návody k tomu, jak být šťastný tady a teď, jak se srovnat sám se sebou, více respektovat ostatní a všeobecně se stát lepším člověkem, je český internet prolezlý skrz naskrz. Tyto návody se často mísí s nejrůznějšími konspiračními teoriemi a dohromady utváří jakési moderní vesmírné náboženství, které mezi kázáním o všeobjímající lásce vede téměř svatou válku proti všemu, co vypadá jen trochu podezřele. Od GMO až po očkování. Na praktické otázky ohledně soběstačného života je schopen odpovědět málokdo. V nejateističtější zemi v Evropě se těmto tendencím není proč divit. Potřeba v něco věřit je v lidech uložena hluboko.

Kdo chce být free, nemusí být cool a in
Pro získání ucelenějšího obrázku se vyplatí vykouknout z českého rybníka za velkou louži. Freeganství, tedy směr totálně bojkotující současný ekonomický systém, se začalo utvářet v samotné Mekce konzumu – New Yorku 80. let. Od té doby se rozšiřuje do světa a své stoupence má už i u nás. Poskytuje kompletní a praktický návod na život založený na co nejmenší spotřebě a omezení plýtvání. Poukazuje také na to, že zatímco jedna část společnosti žije v nadbytku, jinde se zdrojů nedostává. Pod heslem „reduce – reuse – recycle“ se skrývá velké množství aktivit. Od sběru nepotřebných věcí a potravin, kontejnerů a jejich opětovného využití či kompostování přes guerilla gardening a dobrovolnickou činnost až po squatterství jako protest proti držení neobydlených prostor majiteli, zatímco lidé žijí na ulicích. Samozřejmostí je odmítání jakékoli krutosti vůči zvířatům, z čehož vyplývá bojkot kosmetiky testované na zvířatech. Jedním ze základních pilířů je i vegetariánství či veganství.

Projekty a komunity, které přenášejí freeganské myšlenky do veřejného prostoru se pomalu, ale jistě začínají dostávat na výsluní i u nás. Jejich členové se zpravidla za freegany ani „odcházeče ze systému“ nepovažují, zato dávají nekonzumním vizím hmatatelnou formu. Nezřídka jsou schopni vyvolat i veřejnou diskuzi, jako tomu v poslední době bylo ohledně otázky odvádění DPH z darovaných potravin. Ve své podstatě ale v našich končinách nejde o nic nového pod sluncem a živná půda pro podobné aktivity je zachována kvůli nepříliš růžové minulosti. Kdo z nás si může říct, že od útlého dětství doma neposlouchal, že jídlo se nemá vyhazovat, tohle půjde ještě opravit a tamto se může jednou hodit?

Zužitkováním věcí nalezených na půdách a ve sklepích se zabývá například Zdrojovna. Pořádá workshopy, na kterých se lze naučit třeba renovovat starý nábytek. Kdo chce přijít k hotovému, případně přenechat někomu za odvoz věci, které sám nepotřebuje a je mu líto je vyhodit, může dnes využít sofistikovanější metody než lepení inzerátů v nejbližším supermarketu. Webové stránky umožňující sdílení zdánlivě nepotřebného se množí jako houby po dešti. Sehnat lze opravdu vše. Od šatní skříně po dvě tuny štěrku. Se zužitkováním nespotřebovaných potravin o sobě v nedávné době dala vědět skupina Zachraň jídlo svojí Hostinou pro tisíc, pořádanou v centru Prahy. Není jediná, kdo spotřebovává jídlo, které by se jinak vyhodilo. V daleko nenápadnějším duchu rozdávají každý týden stovky porcí veganské stravy aktivisté z Food Not Bombs. Jedná se o celosvětově činnou anarchistickou iniciativu původem z USA, která bezplatným rozdáváním jídla protestuje proti neustálému financování vývoje moderní vojenské techniky, vedle narůstajícího hladu a chudoby ve světě. U nás má základny v Praze, Brně, Plzni, Ostravě a dalších městech. Ať už jde o recyklační workshopy, darování nepotřebných věcí za odvoz nebo vaření a rozdávání jídla z neprodaných potravin, heslo „reduce – reuse – recycle“ se rychle dostává do povědomí širší veřejnosti. Stane se z něj všeobecně přijímaná norma? To ukáže až čas. ∞


Informace o freeganství
www.freegan.info

Z popelnice do lednice
www.zachranjidlo.cz
www.food-not-bombs.cz

Žid, co se zastává muslimů. Provokatér a buřič, jenž si nebere servítky. To je Karel Goldmann, autor iniciativy „Čechy v ČR nechceme“, která do boje s xenofobií přinesla humor a nadsázku.

Od spuštění iniciativy „Čechy v ČR nechceme“ uplynul rok. Jak ji zpětně hodnotíš?
Výsledek byl veskrze pozitivní. Kampaň splnila své cíle a ohlas byl nakonec daleko větší, než jsme čekali. I to, že se po „Čechy v ČR nechceme“ proměnil způsob, jakým ostatní antirasistické iniciativy komunikují, hodnotím velmi pozitivně. Pomohli jsme jim překonat vlastní stín. Ostatně získali jsme zvláštní ocenění v České ceně za public relations v kategorii Státní správa, veřejný a neziskový sektor.

Co bylo tím prvním impulsem ke spuštění kampaně?
Úplně první zkušenost, která přinesla otázku „Co s tím“, nastala, když jsme jeli na sever v dobách protiromských pochodů. Šli jsme pomoci hlídat a uklidňovat děcka do tamní ubytovny. Samozřejmě je člověk zvědavý, tak jsme se chodili i dívat na demonstrující. Stál jsem tam v okně s jednou cikánkou, pod námi banda s transparenty „Čechy Čechům“ a „Cikáni do práce“, a ona mi říká: „Jaký Čechy Čechům? Vždyť já jsem taky Češka. Chceš vidět občanku? Je tam česká národnost.“ Pak dodala: „Já bych šla pracovat, ale mám tady problém sehnat práci stejně jako ty lidi dole. A když ji maj, tak jim pomáhám aspoň tim, že polovině z těch, co tam dole stojej, vyzvedávám děcka ze školky. A teď vůbec nevím, jestli jim pro ně mám v pondělí jít.“ Ona všechny, co tam stáli, dokázala vyjmenovat. To mi přišlo vyloženě odporný, že proti sobě jdou lidi, co se navzájem znaj. Sousedi proti sousedům…

Co následovalo potom?
Pořád jsme slyšeli „cikány tady nechceme“ a takovýhle blbosti. Když se dění vystupňovalo až k útokům na rodinu Kiňových a jejich paterčata, příslovečný pohár trpělivosti přetekl. A to byl jakýsi „AHA“ moment, kdy jsme si řekli, že tady ty Čechy nechceme. Začali jsme rešeršovat a zjistili, že v médiích je dost článků o tom, co Češi prováděj za zvěrstva. A že jediný, oč běží, je mediální obraz. Tak jsme se rozhodli situace využít. Naplánovali jsme kampaň a spustili ji. První fáze byla facebooková. Nevyžadovala mnoho práce a poskytla ideální prostor, jak vyzkoušet, zda náš přístup bude fungovat, a případně zjistit, co je třeba udělat, aby fungoval. Na první dobrou jsme se chytli. Vznikl jakýsi virál a celá kampaň díky němu vydržela několik měsíců. Do médií jsme se rozhodli vstoupit průzkumem, zda by občané ČR chtěli žít vedle Čechů. Nejdřív jsem se obával, že budeme muset výsledky ohnout, aby vyzněly, jak potřebujeme, a aby byl zachován původní nápad kampaně. Ale nic takového nebylo třeba. Respondentů bylo skoro 500. A dozvěděli jsme se i například, že 9 z 10 lidí se setkalo s agresivitou Čechů a celých 80 procent lidí ji pocítilo na vlastní kůži. V průzkumu taky vyšlo, že 62 procent respondentů nechce Čecha za souseda a 7 z 10 lidí má k Čechům negativní vztah. Dokonalý výstup. Díky němu jsme prorazili do tištěných médií a rozhlasových stanic. Efekt sněhové koule na sebe nenechal dlouho čekat.

Bylo tedy cílem jen být v médiích?
Ne. Počítali jsme s tím, že plánované protiromské pochody budou mít velké mediální pokrytí, protože tvoří vděčné téma. Chtěli jsme k nim vytvořit nějakou protiváhu a zároveň poukázat na absurditu těchto akcí. To se povedlo i díky Pochodu proti Čechům.

Naším největším cílem ale bylo otevřít debatu o předsudcích, kterými česká společnost trpí. Proto jsme na závěr kampaně měli připravenu veřejnou debatu v Galerii současného umění DOX. Bylo narváno. A vzhledem k tomu, že dodnes mezi náckama rezonuje, že tady někdo Čechy nechce, že tu panují předsudky a že je to problém, tak jsem spokojenej. Navíc jsme ukázali, s kým má a nemá smysl mluvit.

Uchytila se tedy myšlenka, že s náckama se nediskutuje, ale je potřeba se jim vysmát?
Přesně tak. Považuju to za velkej úspěch. Doteď se všichni snažili nějakým způsobem racionálně argumentovat. A mně to přijde jako ztráta času. Protože s touhle pakáží není o čem se bavit. Nejsme psi ani chovná zvěř, a jestli tady chce někdo provozovat eugeniku, ať se odstěhuje na Mars. Do mýho světa nic takovýho nepatří a jsem rád, že je takovejch lidí jako já docela dost.

Je to otázka jenom rasová, nebo i kulturně-společenská?
Vedle rasový teorie je tady ještě jedna, která je pozůstatkem imperialismu. Náš pocit kulturní nadřazenosti. Máme tendenci vnímat svět tak, že my jsme ta nejlepší kultura a zbytek by se nám měl podvolit. A musej dorůst do nás. A já si myslim, že to není pravda. Že všechny ty světy, co tady existujou, jsou kompatibilní, že jsou to prostě lidi. A nelze říct, že kultura jednoho je víc nebo míň než kultura druhýho.

Vidíš souvislost s vývozem demokracie?
Ne výhradně. Ale samozřejmě vývoz demokracie způsobil nárůst teroristickejch útoků, které byly reakcí na agresi. Další věc je, z jakých důvodů imigranti přicházej do Evropy. Říká se, že kvůli ekonomice, že takzvaně hlasujou nohama a stěhujou se za lepším. Takhle to ve skutečnosti není. Obvykle utíkají z poměrně zničených oblastí, ve kterých se vede válka. Válka, kterou vedeme nejčastěji my. Situace není taková, že by šli ekonomicky za lepším, ale jdou do klidu. Protože každej člověk na světě touží žít v klidu.

Jaká je podle tebe situace menšin v ČR? Není to trochu na každýho jinej metr?
Když dojde na diskuzi, tak se menšiny řešej skrz mediální obraz. A ten je totálně odtrženej od skutečnosti. Vezmi si, že tu neustále vychází články o tom, jak kde a koho nějakej Rom zbil. Autoři článků samozřejmě neopomenou zdůraznit, že šlo o Roma. A když někoho zbije příslušník majority, tak se žádný takový údaj neobjeví.

Je to otázka etiky médií a celé společnosti?
Často slyším tvrzení, že nás morálně zničili komunisti. Já tomu ale nevěřím. Lidi prostě vždycky nějaký byli a budou. Nikdy nebyli o moc lepší nebo horší než teď. A každej je v tomhle zodpovědnej sám za sebe. Navíc se etika nemohla jen tak vytratit, protože celá ekonomika funguje na důvěře. Když někomu nevěříš, nemůžeš s ním dělat byznys. A když tady někdo říká, že někdo někoho bije a někdo zneužívá dávky a označí tam určitý etnikum, tak tím vůči němu podkopává důvěru, a tím v podstatě znemožňuje jeho fungování ve společnosti. A ty pak uděláš dobrou zkušenost s muslimem nebo s Vietnamcem a řekneš si, že je to výjimka, která potvrzuje pravidlo. Takže ta skupina je zase celá špatná, akorát tenhle konkrétní člověk je docela fajn. Bohužel téměř nikdo nad tím neuvažuje obráceně.

Jde tedy především o média?
Nejen o ně. Ta jsou současným nositelem narativu. Dřív se takové zprávy šířily pomaleji, ale o to pevněji zakořeňovaly. Zajímavý je, že povídačky, který se dřív objevovaly proti židům, se dneska objevujou proti muslimům. Dřív chtěli židi ovládnout svět, dneska chtějí muslimové ovládnout svět. Chtějí nám tady zavést šaríu, vnutit nám jejich hodnoty. Ale nikdo neřekl, o jaké hodnoty jde. „Naše evropské hodnoty“ je hezky znějící fráze, ale pod ní nic není.

Myslíš, že tady nemáme svobodu a rovnoprávnost?
Svobodu mají i ostatní národy. Stále si myslíme, že tu máme něco, co ostatní nemají, a proto jsme lepší. Přitom třeba tebou zmíněná rovnoprávnost v Evropě, Americe, nebo konkrétně v ČR neexistuje. Rádo se o ní mluví, ale není. Vždyť menšiny v ČR jsou imrvére diskriminovány. Vezmi si třeba přístup na trh práce. Podle vládních statistik nechce 99 % firem zaměstnávat Roma. Nebo situace na trhu s bydlením. Zůstanu u Romů – v inzerátech se běžně objevuje, ať Romové nevolají. Případně kauza se zásahem URNA v mešitě kvůli knize. Knize, která je několik let v běžné distribuci a volně k dostání. Srovnej to třeba s jednáním policie, když nějakej nácek vydá Hitlerovy projevy. Nebe a dudy. Taky tu stále máme nerovnoprávnost mužů a žen, ať už se to týká příjmů, nebo pracovních pozic.

Podle mě neexistuje žádná hodnota, kterou bychom měli my tady v Evropě a nikde jinde by nebyla. Když se tímhle začneš zabývat, tak zjistíš, že tyhle myšlenky jsou otázkou humanity. Každej národ na světě pěstuje nějakým způsobem vzdělanost. I ten poslední křovák někde v pralese disponuje znalostma, které se předávají z generace na generaci. Všichni na světě chtějí rovnost, svobodu, nějakou formu soudružnosti a bratrství. V tom ostatně spočívá veškerý vývoj – že si věci zjednodušujeme. A není nic komplikovanějšího než kastovní společnost. Proto je rovnost, rovnoprávnost, nevyhnutelná.

Podle tebe je tedy každý národ kulturní, akorát vlastním způsobem?
Já bych ani nepoužil slovo národ, protože je podle mne renoncem industriální éry. Použil bych pojem společenství, který je mi bližší. I v souladu s tím, jak se definovalo moderní židovství po 2. sv. válce, kdy se zrušilo jeho národnostní pojetí a řeklo se, že jsme kulturgemeinschaft. My jsme kulturní společenství, který spolu souzní tím, co sdílí za hodnoty, nikoli tím, jakou sdílí krev. Protože krev máme všichni stejnou.

Jak se tedy díváš na otázku „Národa vyvoleného“?
Koncept vyvolenýho národa neznamená nadřazenost nad někým jiným. Znamená to, že si Bůh vyvolil židy, aby jim předal Tóru, aby ji uchovávali a učili ostatní. My nejsme nadřazení, nejsme ničím výjimeční vůči ostatním lidem.

Abrahám uzavřel smlouvu s Bohem, stal se vyvoleným a dostal příslib, že jeho potomci se rozmnoží jak hvězdy na nebi. Další dějinný průběh poté vrcholí tím, že Mojžíš obdržel Tóru. Proto kdo sám uzná, že chce žít podle Tóry, protože Tóra je v podstatě návod na život, může konvertovat a připojit se ke společenství. A to je to, co nás spojuje. Že jsme přijali jeho příkazů, že něco jíme, něco nejíme, někdy se modlíme, jindy se nemodlíme…

Vnímáš v Čechách antisemitismus?
Podle průzkumů Židovské obce v Praze se míra antisemitismu zvýšila. A já ho docela vnímám. Ve chvíli, kdy se veřejně přihlásíš k judaismu a ještě jsi nějakým způsobem aktivní, tak se na tebe snesou ty nadávky, co se na židy snášej po staletí. Určitě je tady přítomen, a i když není verbalizovanej, tak to v těch lidech někde dme a doutná. Ovšem na druhou stranu se česká společnost tváří dost židofilně. Což je podle mýho jen způsob agrese převlečený za obdiv. Ostatně, co jinýho si myslet o někom, kdo vykřikuje, jak miluje židy, než že je to nácek, co zase rozděluje lidi podle rasovýho klíče. ∞

Poslední květnovou neděli se slavnostně otevřela první komunitní zahrada na Praze 2. Návštěvníci se mohli těšit na bohatý program. Sázely se první sazenice a ochutnávaly se sousedské dobroty v rámci Smetanka Food Festivalu. Zkušenější zahrádkáři radili těm méně zkušeným a DJ Little Frank hrál z vinylů zahradnický mix.

Zahrada se nachází na místě nepoužívaných volejbalových kurtů na rohu ulic Italská a Na Smetance, které si spolek Zelená zahrada pronajal od městské části. Prozatím na jeden rok. Mezi vinohradskými činžáky tak vznikla zelená oáza fungující na principu pěstování rostlin v dřevěných kontejnerech, hliněných nádobách nebo jen pytlích naplněných hlínou. Vize provozovatelů však sahají dál než k pěstování vlastních bylinek, zeleniny a květin uprostřed velkoměsta. Zahrada by se měla stát místem k setkávání a utužování sousedských vztahů. Uskuteční se zahradnické workshopy a různé kulturní akce. Program se ve spolupráci s neziskovými organizacemi zaměří i na seniory, jimž se bude snažit přispět k jejich návratu do aktivního života. Část pozemku chtějí provozovatelé vyhradit přilehlé základní škole, jíž bude sloužit k pěstování zeleniny.

Zkrátka nezůstanou ani nejmenší návštěvníci, kteří se mohou vyřádit na pískovišti. Jedno z volejbalových hřišť bylo ponecháno v původním stavu ke sportovnímu vyžití. To na sebe nenechalo dlouho čekat. V posledních týdnech se pořádalo pétanquové odpoledne a několik ranních lekcí jógy. A protože nejen sportem živ je člověk, proběhlo i opékání buřtů a pár hudebních večerů.

Zájemcům o komunitní zahradničení jsou k dispozici různé druhy členství. Jak pro ty, co si chtějí pronajmout svůj záhonek, tak pro ty, kdo se chtějí pouze stát součástí komunity a účastnit se pořádaných aktivit. Snahou je pro lidi z okolí napříč sociálními vrstvami vytvořit zajímavý prostor, který jim dá možnost věnovat se činnostem, pro něž se ve městě mnoho příležitostí nenajde. ∞


Zelená zahrada Smetanka
Na Smetance 3, Praha 2
www.zahradasmetanka.cz

Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

Celospolečensky přijímaný a opěvovaný ideál ženy se neustále mění. Jak říká Umberto Eco ve svých Dějinách ošklivosti, o tom, co je hezké, nebo ošklivé, rozhodují společenská kritéria. Jak se v průběhu staletí měnila situace a lepší časy byly střídány těmi horšími, ideální žena střídavě přibírala a hubla v návaznosti na to, co zrovna v dané epoše chybělo. Pravěcí lovci si vysnili ženu kyprou, až obézní, protože obstarat si něco k snědku nebyla legrace, a když usínali s kručením v hladovém břiše, mohli si o starostech s body mass indexem nad 25 nechat tak akorát zdát. Když starověké kultury odhalily tajemství obdělávání půdy a otázce „co bude zítra k obědu“ tím ubraly na palčivosti, ideál krásy rapidně zeštíhlel a konečně byl čas zaobírat se do hloubky jeho definicí, což lidstvo nepřešlo dodnes. Hezké s ještě hezčím se srovnávalo a vyhodnocovalo tak dlouho, až filozofie přestala stačit. Nastoupila tedy chladná matematika a římský učenec Vitruvius stanovil, že kdo nemá hlavu velikou osminu výšky a hrudník čtvrtinu, prostě a jednoduše nevyhovuje ideálním proporcím a má to s fyzickou neodolatelností spočítané.

Středověk se krásy bál stejně jako ďábla, vlkodlaků, hereze, vzdělání a v podstatě všeho, co by mohlo obyvatelstvo ponoukat k samostatnému myšlení a potencionálně ohrožovat církevní vliv. Porobený lid měl pracovat, brát zřetel na hrozbu ohňů pekelných a moc nepřemýšlet. Žena, jako nositelka něčeho ďábelského a potencionální čarodějnice, se měla alespoň snažit stát se vzorem všech ctností. V souladu s mariánským kultem také nebylo na škodu pyšnit se téměř průsvitnou pletí a celkově křehkým vzezřením. Musela si ovšem vystačit s tím, co jí příroda nadělila. Bůh stvořil svět a člověka jako dokonalé dílo a jakékoli snahy o zlepšení se považovaly za rouhání. Kdyby byl středověký člověk konfrontován se současným arzenálem líčidel a s možnostmi plastické chirurgie, dojde k názoru, že lidstvo se řítí do záhuby a konec světa je za dveřmi.

Situace se začala měnit až s příchodem renesance a s ní spojeným vzestupem vzdělání a velebením antiky. To zasadilo katolickému tmářství těžkou ránu, která vygradovala až v církevní reformaci a dlouhá léta náboženských válek. Zrodilo se baroko, v Evropě zas nebylo co jíst a špíčky získaly na přitažlivosti. Pak přišla průmyslová revoluce a ekonomický vzestup a záhy se korzety znovu stahovaly o dost těsněji. Ve vyšší společnosti až do první světové války letěl vosí pas, mdloby a čichací sůl. Paradoxně se někdo zapomněl zeptat mužů na jejich názor. Ti se zařídili po svém a naháněli zdravě vypadající vesnické holky, které neviděly vyztuženou šněrovačku ani z dostavníku.

Dnes je situace obdobná. V 60. letech někdo přišel s univerzální pravdou, že prototyp dokonalé ženy má postavu dvanáctiletého chlapce. Od té doby se neustále hubne, přestože většina mužů prohlašuje, že se jim dvanáctiletí chlapci nelíbí. Kdo tedy vytváří ideál? Média ve spolupráci s módním a dietářským průmyslem? Nač vzhlížet k vyretušovaným modlám, které nechávají opačné pohlaví chladným? A proč se tak málo bere zřetel na mužský názor? Možná proto, že by pak nebylo co sáhodlouze řešit. Drtivá většina mužů netouží po holce z plakátu, ale po spřízněné duši sídlící v těle, které se jim osobně líbí. Tak vznikne z jejich pohledu neodolatelný celek. ∞

Je lepší držet se svých jistot a nikdy nevybočit z řady, nebo se nechat strhnout okamžikem?

Dobré mravy západního světa velí, že máme mít svůj život pod kontrolou, vytyčit si cestu a jít za svým cílem. Nejlépe v patnácti vědět, jestli rosteme pro soudcovský talár, nebo šibenici, přičemž možnost číslo dvě nebývá společensky příliš ceněna. Spontaneita se nenosí a vrhat se do věcí po hlavě je známkou nezodpovědnosti. Ale je tomu opravdu tak? Nepřináší určitá lehkost bytí a náhlá rozhodnutí větší štěstí než nalajnovaná a nikam nevybočující každodennost, do které nás svazuje moderní a materialistická společnost? Čas pak plyne ve znamení plnění úkolů, překračování překážek, které si sami často klademe před sebe, a mýtu, že budeme spokojení, až dosáhneme toho či onoho, nebo přelezeme plot, za kterým je tráva vždycky zelenější. Možná se příští pokolení na náš přístup budou dívat se stejným despektem, jako my na kastovní systém a sňatky z rozumu.

Mnoho lidí se jednoho dne ráno vzbudilo s instinktivním pocitem, že staré zvyky jsou špatně a lidstvo nutně potřebuje inovaci. Ať dospěli k názoru, že je třeba prozkoumat či vylepšit konstrukci výškových budov, jízdních kol, větrníků, výrobu čokolády nebo třeba mýdlové bubliny, vždycky se našlo dost chytrolínů, kteří věděli, že to nemá smysl. Poměrně často na jejich slova také došlo. Zhrzení umělci, zkrachovalí podnikatelé i tvůrci přelomových teorií, které byly bleskově vyvráceny, by mohli o ztracených iluzích dlouze vyprávět. Jenže zvědaví snílci mají jasno – dopřávají svojí fantazii volnost a věří svým ideálům. Pokud s nimi někdo nedokáže držet krok, není to důvod se vrátit. Někdy žijí nepochopeni podle vlastních pravidel, ale stejně tančí do taktu své hudby. Časem se z některých stávají vizionáři a původně zatvrzelé okolí uzná, že se ve výstřední hlavě zrodilo něco velkého. Bohužel k tomu dojde nezřídka pozdě. Pár let ani století po vizionářově smrti není výjimkou. Nikdy se příliš nevyplatilo vybočovat z řady a prezentovat světu názory, na které není připraven, a mnozí za svoji odvahu zaplatili nejvyšší cenu. V jistých dobách věru nebyl nejlepší nápad vylézat na světlo Boží s tezemi, že Země je kulatá.

Bohémství se nenosí, a přesto k němu jistým způsobem mlsně vzhlížíme. Přináší určitý druh svobody a bezstarostnosti. Užívání si okamžiku. Není třeba se hned zbavovat hmotných statků a přihlásit se do mise k průzkumu mezihvězdných letů. Stačí jen lehce naředit šeď každodennosti, zastavit se a žít tady a teď, bez ohledu na následky. Pokud se tedy zrovna nechystáme překračovat zákon. Po rozkvetlé louce se dá docela pohodlně procházet, ale i válet sudy. Čert vem pyl na triku, když nám chemický průmysl před lety vymyslel všemocný prací prášek. Proč neskočit o půlnoci z náplavky do Vltavy, nezatančit si alespoň jednou za život na stole, neproběhnout se v dešti a nezačít dělat věci, které jsme vždycky dělat chtěli, ale pořád nebyla ta správná příležitost? Někdo říkal, že je to šílené? Možná jenom sám nepřišel šíleným věcem na chuť. Svět je bláznivý, bizarní a hravý. Stačí si z něj alespoň na chvíli udělat jedno velké hřiště. Nač zachovávat za každou cenu dekorum, když se dá život tak krásně okořenit občasnou realizací zběsilých nápadů. Každý neotřelý zážitek přináší radost, závan čerstvého vzduchu a nenahraditelný pocit, že žijeme. ∞

Každé čtvrté dítě se rodí do světa, který mu není uzpůsoben. Světa, který nikdy nemlčí, kde se cení ostré lokty, schopnost prodat se, zapůsobit na první dojem, drát se kupředu. Zeměkoule se otáčí v extrovertním rytmu.

Trnitá cesta introverta začíná, jen co zkoordinuje obě svoje nohy natolik, aby opustil dětskou ohrádku a vyrazil se konfrontovat se společností. První náraz obvykle přichází už na pískovišti. Honzík si v klidu plácá svoji bábovičku zcela pohlcen úvahou o tom, kterak docílit správného poměru písku v určité vlhkosti a úhlu úderu lopatičkou, aby se ten slon konečně vyklepl i s chobotem, když někoho napadne, že normální je zcela nesofistikovaně lítat dokola s Jeníčkem a Mařenkou a ječet u toho jak pavián. Problém je v tom, že Honzík v jejich způsobu trávení volného času nevidí zhola nic lákavého. Nechá je tedy být a odteď si ponese nálepku, že je „nějakej divnej“. V životě za to schytá nejednu ránu lopatičkou do hlavy.

Honzík a jemu podobní se mezi námi pohybují tiše a nenápadně. A občas i velmi nápadně, když jsou mezi lidmi, kteří jsou jim blízcí, a jimž se můžou otevřít. Nenávidí zbytečné tlachání, umění smalltalk je pro ně vyšší dívčí, hlučná společnost je vysává jak tresky a energii čerpají v klidu a o samotě. Neseznamují se s ostatními lidmi na základě toho, že chtějí poznat „někoho“ nového. Potřebují impuls, že zrovna tahle osoba stojí za podrobnější průzkum. Možná působí nezajímavě, odměřeně a odtažitě. Ale za chladnou slupkou je bohatý vnitřní svět. Introverti nevnímají život v jeho šíři, ale do hloubky. Vnímají, analyzují, cítí, promýšlejí a v bezpečí svého tichého a křehkého světa nechávají myšlenky směřovat kamsi do výšin.

Přestože 20. století bylo stoletím týmové práce, na scénu přišel open space a komunikativnost byla téměř povýšena nad to, co má člověk v hlavě, hlavnímu proudu extrovertních dravců málem unikla jedna důležitá věc. Ty největší projekty se zrodily tvrdou a osamělou prací jednoho člověka. Albert Einstein, Mahátmá Gándhí i Bill Gates se při tvorbě geniálních myšlenek, které posunuly lidstvo kupředu, docela dobře obešli bez smečky spolupracovníků, pátečního brainstormingu a víkendového teambuildingu navozujícího tu správnou atmosféru kolektivní tvorby. Na svoje nenahraditelné pozice v dějinách lidského pokroku dokonce ani nemuseli projít assesmentem – větší bič na introverty než sebeprezentace snad ani neexistuje. Spoléhali se jenom sami na sebe, protože věřili, že nikdo jiný není schopen jejich vize zachytit a zpracovat tak dobře, jako oni sami. A uspěli.

Způsoby uvažování lidské společnosti se naštěstí v průběhu času mění. Pomalu ale jistě se objevují první vlaštovky, že nejen průbojní majitelé ostrých loktů jsou schopni dělat velké věci. Se studiemi o tom, že open space škodí lidské duši, a s opatrným připomínáním individuality každého z nás přichází na scénu nenápadná síla lidí, co nemluví hned a nechrlí svoje nápady jako sopka. Oproti tomu dlouze zapřemýšlí, možná se na chvíli stáhnou do ústraní, bez obecenstva se zaberou do práce tak, že nevidí ani neslyší, a pak zazáří jako supernovy. Dejme jim prostor, posouvají náš svět dál. Tiše, klidně a s rozvahou. ∞