Málokdo si pod tříslovným názvem Pražský akademický kabaret dokáže v první chvíli představit, čím skutečně PAK je. To, že se odehrává v Praze, je jasné. Ale co rozumět kontroverzním spojením akademický kabaret, to už je složitější. PAK je totiž odrazem původních významů těchto dvou kontrastních slov. Nutné je zde chápat slovo „akademický“ v názvu tak, že vnáší svého ducha do nechvalně vžitého významu „kabaret“, tedy tak, že tato dvě slova spolu žijí ve vzájemné symbióze na základě dialektického rozporu.

Nápověda první
Nicméně následující akadmicko-kabaretní vsuvku lze přeskočit o tři odstavce, pokud nemáte náladu na drobné poučování. Slovo „akademický“ pochází ze slova Akademie a sahá až k samotnému Platónovi. Akademie je původně označení filozofické školy, založené po roce 388 př. n. l. Platónem v Athénách, v háji hrdiny Akadéma. Je tedy jasné, že v dnešní době rozumíme akademii v přenesených významech, například jako samotnou vysokou školu, akademii věd nebo vůbec akademickou obec jako celek. Nebo také jakožto vědecko-vzdělávací spolek studentstva a zároveň jisté centrum společenského života, kdy tento výklad je původnímu významu „akademie“ zřejmě nejbližší.

Potom, co jsem osvětlila původní význam „akademie“, je na řadě něco málo k samotnému původu slova „kabaret“, protože v dnešní době se v českých zemích pojem kabaret téměř nepoužívá, nahradila ho spíše jiná, módnější, slova. Několika z vás ihned prolétne hlavou například nemravně proslavená ulice Ve Smečkách či jakýkoli jiný sexuální kontext. To bychom ale nesprávně zaměnili kabaret za šantán, tedy za jeho lehčí verzi.

Francouzské slovo cabaret, označující nálevnu či kavárnu, tedy podniky, kde tato forma zábavy vznikla, pochází přes středonizozemský výraz cabret a staroseverofrancouzský výraz camberette z pozdně latinského slova camera, tj. malá místnost. Kabaret vznikl v 80. letech 19. století v Paříži. S tím, že v původním významu „kabaret“ představoval jeviště nebo scénu, na které účinkující předváděli literární, hudební, scénická a jiná díla malých forem. Postupně se kabaret zformoval ve svébytný žánr zábavného divadla, jehož programem provázela osoba konferenciéra.

„PAK je prostor, kde se publikum může samovolně bavit při popíjení, zapálené cigaretě a kde se také může něco nevšedního dozvědět.“

A nyní k samotnému Pražskému akademickému kabaretu. PAK je tu proto, aby ukazoval ducha akademie v kabaretním prostoru. Je prostředím, ve kterém se publikum může samovolně bavit při popíjení, zapálené cigaretě a kde se také může něco nevšedního dozvědět. Program je velmi pestrý, a proto asi nejlépe uděláte, když se někdy podíváte na jejich Facebookovou stránku a sami si vyberete. Prostě se zastavte a udělejte si o PAKu vlastní obrázek.

Nápověda druhá
Pokud ovšem něco o charakteru PAKu ještě může napovědět, je to podnět k jeho vzniku. Michal Gladiš, zakladatel a hlavní organizátor PAKu, se jednoho dne rozhodl zhmotnit svoji představu o příjemně stráveném večeru. Pražský akademický kabaret tak vznikl pro podnícení určitého dialogu mezi tvorbou mladé generace a širší veřejností. Propojuje různé umělecké a intelektuální iniciativy.

Každou druhou středu tak můžete vyrazit do pražského klubu Rock Café, kde probíhá v rámci PAKu program na různorodá témata. Většinou kolem osmé hodiny večerní začíná vernisáž výstavy výtvarných děl či fotografií, po které následuje hudební představení jednoho nebo i více hudebníků či studentů konzervatoře. A poté již přichází hlavní hřeb večera, například krátké filmy nebo exkurz do jiných umění. Mimo film se pozornost PAKu zaměřuje i na literaturu, poezii nebo komiks.

Programové ladění
Jako první akce proběhla ve středu 10. října komiksová trilogie Monstrkabaretu Freda Brunolda (Sloni v Marienbadu, Za vším hledej doktora Ženu a Poslední chobotango). Uvedli ji její tvůrci Vojtěch Mašek a Džian Baban spolu s filmem Radio Kebrle režiséra Zdenka Durdila.

Čtvrtek 25. října, patřil především těm, které zajímá pornografický průmysl. Je pornografie neuměleckým znázorněním lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel než podněcovat sexuální pud?

V průběhu listopadu je dále na programu východoevropské sci-fi, kdy tento neprobádaný prostor osvětlí studenti filmových studií Univerzity Karlovy. Další večer se PAK zaměří na rekapitulaci filmů promítnutých na letošním Famufestu Noir za účasti tvůrců a organizátorů festivalu.

Nakonec by bylo snad ještě dobré podotknout, že se nejedná o žádnou masovou záležitost, ale spíše příjemnou komorní záležitost – a že vstup je zdarma.

Když se řekne móda, mnoho z vás si nejdříve představí svět plný hadříků a botiček. Návody, jak se stát tuto sezónu nejkrásnější podle současných módních trendů, ponechám lesklým stránkám příslušných časopisů. Chci se podívat na módu jinak – jako na ucelenou oblast se svými pravidly, vlivem a významem.

Začínám tedy otázkou. Co je to vlastně ta móda, která naši peněženku věčně nenechává na pokoji? Proč je například to a to módní, zatímco to a to nikoli? A kdo za tím vším vězí? To nejsou ani zdaleka jednoduché otázky, a proto se alespoň letmo podívám, jak je fenomén módy nazírán očima těch fundovaných. Existují snad nějaké lepší odpovědi než ty módních teoretiků?

Všezahrnující úvod
Podle R. L. Pietzkiho byly v Itálii v polovině 17. století pojmy „fleetingness, variability and novelty“ uzákoněny jako esenciální charakteristiky hesla móda neboli „fashion“. To ovšem neznamená, že by móda byla jen frivolní záležitostí podporovanou morálně upadajícím hospodářským systémem a marnivostí. Naopak, móda v životě člověka hraje zcela zásadní roli.

Snad žádný jiný jev neodráží celkový ráz společnosti tak, jako ona. Přednostně v sociologii, psychologii, antropologii a estetice móda představuje jeden z klíčových aspektů kulturních dějin lidstva, když opomeneme její značný význam národohospodářský.

Je tedy zřejmé, že módu lze chápat v dvojím slova smyslu: buďto ve svém původním významu jako změny ovlivňující vzhled člověka (oblečení, šperky atd.) anebo v širším slova smyslu jako zvláštní oblibu, jako proces neustálé změny s cyklickou povahou a preferencí vlastní členům dané společnosti. Móda v druhém smyslu zahrnuje všechny oblasti lidské činnosti, vyskytuje se jak v umění, tak v praktickém životě i ve vědě.

Móda navíc neovlivňuje pouze ty, kdo se jí rozhodli podrobit, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sociologicky je chápána jako forma kolektivního chování. Zjednodušeně řečeno i ti, kteří si myslí, že s módou nemají nic společného, snaží se ji popřít, vyhýbat se jí, nebo si jí nevšímat, mají s módou co dočinění stejně tak, jako ti, kteří jí podléhají či se jí snaží řídit. Móda totiž funguje jako regulující princip, ukazatel, jako výchozí bod, který je s časem čím dál tím méně čistý a jasně ohraničitelný.

Jedno je ale jisté, kdyby neexistovala móda, neexistovalo by zde to, vůči čemu by se lidé vymezovali, co by popírali. A i ti, co si módy nevšímají, by pak nemohli být hodnoceni, že si něčeho nevšímají. Je tu a musí tu být, stejně asi jako čas. Lze se utvrdit pohledem do výkladového slovníku, kde se dozvíte, že slovo móda pochází z latinského slova modus, do češtiny překládaný jako míra, obraz, způsob.

Kolektivní vkus a jeho pomíjivost
Společenským paradoxem je, že ačkoli jsou změny módy v jednotlivostech nepředvídatelné, často racionálně nezdůvodnitelné a čím dál tím pomíjivější, opět je to každý člověk, který je vytváří tím, že se jim podřizuje. Tento neustále se zrychlující kolotoč nekompromisně ukazuje na fakt, že změna je spíše výchozím bodem než trváním nějaké módy. Nebo se již dokonce toto „stávání se“ stalo naším „bytím“?

Inovace určuje obecný vkus
Právě sčítané individuální volby představují současný kolektivní vkus. Toto tvrzení ovšem komplikuje zdání, že proces vytváření kolektivního vkusu probíhá naopak. Tedy jako by se individuální volby vytvářely podle kolektivního vkusu, ve kterém se vývoj preferencí řídí vlastní dynamikou.

Móda totiž, již ze své podstaty, může na jedince vykonávat silný sociální tlak směřující k jejímu přijetí, nutí jedince vyznávat a praktikovat hodnoty módou všeobecně diktované. A to tak, že společnost, třída po třídě, postupně přejímá ducha neboli nové tvůrčí nápady umělců – módních návrhářů. Teoreticky je tedy móda úzce odvislá od umělecké tvorby své doby. V praxi jsou již bohužel tyto umělecké vize v módě často promíseny s mimoestetickými prvky, snobismem, napodobivým duchem, touhou dělat to, co momentálně vynáší peníze nebo úspěch.

Sociologové oděvní módy počátku 20. století mají za to, že je to nejvýš postavená třída, která určuje, co se stane módní novinkou a co bude považováno za vkusné a krásné.

Inovace jsou přejímané nejdříve vyšší třídou a pak kaskádovitě sklouzávají od jedné sociální vrstvy ke druhé. Aby se vyšší třídy mohly odlišit od nižších svým bohatstvím a dávat ho viditelně na odiv, jsou nuceny obnovovat svoje znaky privilegovanosti, překonávat svoje současné hranice. Nosit něco, co ostatní nenosí nebo nosit nemohou. Což jim vydrží až do té doby, než je nižší třídy napodobí a tím jejich privilegovanost zaniká a následně jsou nuceni sahat po nové…

Historie versus dnes
Móda je jev nesmírně komplikovaný a postupem času je interpretován různými způsoby. Například jako následek rivality mezi společenskými třídami a manifest příslušnosti k uzavřené elitě. Jindy je smyslem módy nejvyšších tříd okázalá reprezentace majetkových poměrů, móda jako znak (důkaz) bohatství a tím i společenského postavení. Důležité je neopomenout fakt, že oděvní móda je přímo určována svojí dostupností a cenou. A právě proto se mohla móda stát v minulosti výsadou pouze šlechty napodobující krále. U dvora oděv nepředstavoval nutnost, ale estetickou potřebu.

Dnes se však situace naprosto změnila, došlo ke značné nivelizaci módy a s ní také mizí pocit studu, protože je masovou akcí. Novodobé hranice diferenciace sociálních tříd se stírají. Tuto změnu pocítíte jednoduše. Představte si rozdíl mezi překrásnými šaty Ludvíka XIV. a hadříky obyčejného pracujícího občana té doby a porovnejte ho s rozdílem mezi slavnostním oblekem našeho prezidenta republiky a kvádrem běžného kravaťáka. Bohatší dnes na první pohled nosí oblečení jako průměrní lidé. Sousloví „na první pohled“ zde ale hraje roli velmi důležitou. Důvodem je tu pravděpodobně bezpečnost, nechtějí být snadno poznatelní tím, že vybočují. Dalo by se tedy říct, že v detailu si móda udržuje svoji původní funkci. Stále zůstává prestižním ukazatelem sociální pozice ve společnosti.

Před módou není úniku
Módu je třeba vždy vnímat jako dialektický vztah. Na jedné straně je tu touha „být in“, nosit to, co se nosí, a zapadnout tak do skupiny, která drží s módním světem krok. A na druhé straně uspokojovat svoji touhu po odlišnosti. Přesně tak, jak tvrdí Gilles Lipovetsky: „Vždy je v nás něco, co nás nutí ztotožňovat se s ostatními a také něco, díky čemu chceme být zároveň individuální.“

Moc módy je nesmírná, její neustálý pohyb pochází z hledání odlišných znaků, neustálé překonávání dosavadních hranic, směřující za účelem být nový, jiný, lepší, pokrokovější, zvláštní, odlišný, atraktivnější atd. Prostě a jasně řečeno, chci nosit pastelové letní šaty stejně jako moje kamarádky, ale ty moje pastelové šaty musí být ze všech nejlepší a já nejhezčí.

A nakonec, k těmto všem vyčerpávajícím pravidlům módy bych ráda dodala úplně poslední. Móda, jak tvrdí francouzský sociolog G. Lipovetsky, je také svádění zevnějškem. Móda souvisí s potěšením vidět, ale také být viděn a vystavovat se pohledu druhého. Móda je praktikováním slasti, je to potěšení ze schopnosti zalíbit se, překvapit, oslnit. Toto vše a ještě mnohem více, co se jeví být módou, která má nejeden důvod být. Je jen na každém, jak se s ní individuálně vyrovná…

„Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali…“

Na přelomu července a srpna vznikne v centru Prahy na Ovocném trhu dočasný multikulturní prostor pod širým nebem nazvaný Zóna. Její tvůrci Marko Bogdanovič, Marie Štindlová, Robin Fritzen a Radim Lapčík si dali za úkol ukázat Pražanům, že ulicemi je možné nejen procházet, ale také v nich žít. A to prostřednictvím dočasného parku, jenž se chystají vlastnoručně vybudovat a ve kterém, podle svých slov, „usilujeme neobvyklým programem o oslovení různorodého publika, oživení dané lokality a propojení různých skupin kolemjdoucích, návštěvníků, obyvatel“.

Můžete prozradit, co konkrétně se bude dít?
Marko Bogdanovič: Postavíme zde objekt, který bude přes den sloužit jako park – kolemjdoucí si tu budou moci sednout, lehnout, vydechnout si. V podvečer a večer se stane zázemím pro různorodý program: grilování, workshopy, přednášky, projekce, lekce jógy, violoncellový koncert, …

Marie Štindlová: Chceme, aby Ovocný trh a jeho okolí opravdu ožilo, akce plánujeme na každý den. A samotný park snad bude dostatečně atraktivní, aby se zde lidé zastavovali a třeba se i sami aktivně zapojovali do programu.

Podle čeho jste vybírali témata jednotlivých večerů?
MŠ: Zpočátku jsme chtěli celý program zaměřit přednostně na architekturu, urbanismus apod. Postupně jsme se od tohoto úzkého vymezení odpoutali a soustředili se i na více okrajové fenomény spojené s městem a s městským životem, jako je urban/guerilla gardening, ekologické projekty, cyklistika ve městě a další.

MB: Anebo témata, o kterých se v Česku moc nemluví, ale ve světě jde o daleko rozšířenější jevy, například sharing economy nebo různé občanské iniciativy.

Co vás k projektu Zóny vedlo?
MB: Původně jsme chtěli celou věc postavit na náměstí Republiky, protože je to rozsáhlá a silně frekventovaná plocha, kde zároveň v okolí chybí park nebo jakákoli zeleň, a které by výrazně prospělo alespoň pár laviček nebo nějaký příjemný tišší koutek. Ostatně v centru Prahy mám takový pocit skoro všude. Samý shon, proudící davy kolemjdoucích bez nekomerční možnosti si odpočinout, pomalu jedna velká stresová zóna, a naše Zóna má být trochu taková reakce, snaha o zpříjemnění centra Prahy.

Robin Fritzen: Chceme vytvořit oázu uprostřed vyprahlých kamenných skal. Prostor, kde si úředník v obleku sní svou rychlou snídani, dvě babičky si odpoledne popovídají při cigaretě a večer si tu dají sraz lidé před kinem, nebo ještě lépe přijdou na něco v našem programu.

MŠ: První motivace byla asi opravdu potřeba vytvořit „oázu“, místo, kde se mohou obyvatelé pozastavit. Pro mě je ale hodně důležité ono setkávání. Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali.

Jak vnímáte boom zájmu o veřejný prostor v posledních letech?
MB: Tendence vnést více života do veřejného prostoru je dlouhodobější tendence celosvětově, jako boom bych to označil spíš asi u nás. V posledních cca dvou až třech desetiletích se způsob uvažování stále rychleji mění – elementy, ke kterým se dopracovaly nejrůznější vědní disciplíny, jsou nyní vnímané ve vztahu k jiným a ve své komplexnosti a vzájemné propojenosti. Řekl bych, že tento sjednocující a propojující způsob uvažování se přenáší i na vnímání člověka a jeho okolí. A veřejný prostor je přirozeně jeho prvním dějištěm.

RF: Praha potřebuje projít regenerací po dvou neblahých obdobích: po plánovacím až utopisticko-modernistickém období komunismu a přechodu k demokracii až nekontrolovanému tržnímu hospodářství devadesátých let. V těchto dvou etapách se město nejdříve vzdalo chodce ve prospěch řidiče a poté se vzdalo bytů ve prospěch kanceláří a obchodů. Zde musí dojít k obratu. K čemuž směřovaly například oba předešlé festivaly reSITE hlavně řešením prostoru a Street for Art tvořící kulturní identitu Jižního Města.

V čem se váš projekt liší do výše zmiňovaných reSITE a Street for Art?
MŠ: Zaměřením. Kolegové řeší spíše urbanismus, architekturu, obecné debaty s teoretiky apod. Zóna reaguje a přináší možná řešení konkrétních problémů, které se mohou zdát podružné, ale právě z těchto menších věcí, které iniciují sami obyvatelé, mohou přijít opravdové změny.

MB: A dále asi tím, že dosud v centru Prahy (krom piazzetty Národního divadla) nevznikl podobně zaměřený objekt takové velikosti a na tak dlouho.

V jaký dopad z dlouhodobějšího hlediska doufáte?
MB: Bylo by fajn, kdyby lidi začali víc vnímat město – jak je řešené, čím žije a zda vůbec vlastně žije. Na sobě hodně pozoruji, že různé architektonické řešení místa ovlivňuje, jak se cítím. Také si myslím, že všichni máme v povědomí plakáty typu „Praha kulturní“, a to je výsměch. Staroměstské náměstí (a Staroměstská radnice), Václavské náměstí, náměstí Republiky – to všechno jsou místa, která Praha pronajímá soukromým firmám pro vesměs komerční způsoby – co svátek, to trhy. Trhy sem, trhy tam. Kulturu si představuji jinak.

Zóna
Ovocný trh, Praha 1
20. 7.–4. 8.
www.facebook.com/zona2012/info
zonka.tumblr.com