V listopadu jsme slavili třicetiletí Sametové revoluce s povzbuzujícím heslem „Díky, že můžem!“. Ke spoustě věcí, které mimo jiné umožnila nově nabytá svoboda, patří také rozkvět českého moderního tance. Na to, jak to s ním bylo, je a snad i bude, jsem se zeptala paní Yvony Kreuzmannové, zakladatelky divadla Ponec, ředitelky festivalů Tanec Praha a Česká taneční platforma, a ženy, bez níž by dějiny současného českého tance vypadaly úplně jinak.

Jak vypadala česká taneční scéna před třiceti lety a dříve?
Ptáte-li se, co bylo dřív, nemohu se ohlížet pouze k 80. letům, protože tanec v Čechách vzkvétal už po celé období první republiky, jakkoli byly tzv. „bosonožky“ brány podstatně méně vážně, než oficiální scéna. Ještě v roce 1946 vyhrála Jarmila Kröschlová choreografickou soutěž v Kodani a to byl asi poslední záblesk svobodného tanečního projevu pro následujících více než čtyřicet let.
Na profesionální bázi posléze současný tanec prakticky neexistoval, pouze neoklasický, kam patřil např. obdivuhodný Pavel Šmok. Teprve koncem 80. let se vyrojily pokusy tuto situaci změnit, Jan Hartman založil soubor Unia Nova a Richard Hes UNO, každý naprosto z jiných pohnutek a s jinými zkušenostmi, nicméně naznačili cestu novým směrem.

Dalo se pak v tomto oboru tvořit za komunismu?
Nedalo mimo underground. Současný tanec dává obrovský prostor individualitě a osobitosti, to nebylo cílem totalitních leaderů, ti měli mnohem raději padesát stejných labutí ve sboru, klasický dril, jedna jako druhá…

Jaké bylo povědomí o současném tanci za železnou oponou? Přece jenom se tanec těžko sdílí samizdatem nebo potajmu chytá na zahraničních frekvencích rádia.
Izolace tance odkázaného oficiálně jen na ruskou baletní školu nebo folklór tu byla obrovská, přesto se dalo – de facto na úrovni undergroundu – zkoumat moderní směry, sledovat filmy na ambasádách; ve Francouzském institutu někdy promítali krásné filmy o tanci, nejen baletu, kromě toho jsme někteří vyhledávali materiály v knihovnách těchto institucí a taky např. chodili na tajné projekce filmů k našim kamarádům.

Za uplynulých třicet let jste se stala jednou z nejdůležitějších postav české taneční scény, její sjednotitelkou a bojovníci za její existenci. Měla jste na začátku jasnou představu, kam tu cestu chcete směřovat? Jak moc se ta představa naplnila?
Měla jsem jasno v tom, že se chci dozvědět mnohem více o současném tanečním umění a sdílet je s diváky – laiky i profesionály – tady u nás. Těch padesát let izolace jsem cítila jako velkou nespravedlnost, tak jsem si řekla, že to musíme prostě nějak dohnat. Bylo to naprosto přirozené, na prvním místě zvát umělce, kteří jsou na světové špičce, a my je dosud neznali, k tomu umožnit našim umělcům nejen je vidět, ale také zažít jejich práci aspoň na workshopech, open classes apod. Pak vytvořit platformu pro prezentaci naší taneční tvorby a v neposlední řadě prostor – divadlo pro tanec, to byl největší oříšek.

Například inscenace Korekce se dlouhodobě těší oblibě veřejnosti i bez zbytečného vysvětlování. Čím si myslíte, že získala českého a zřejmě i zahraničního diváka?
Korekce má za sebou více než sto repríz, rezonuje po celém světě, protože má jasný, silný koncept, skvělé interprety, živou hudbu, prostě je to vynikající konstelace. Taková představení nám dělají skvělé jméno v zahraničí a umějí naplnit divadlo.

Vím, že se maximálně snažíte o propagaci svých projektů a o práci s divákem. Mám ale pokaždé pocit, že v sále stále potkávám ty samé tváře a že je většina lidí víceméně z oboru. Vidíte ještě nějaké mezery v komunikaci s divákem?
Nepochybně existuje skupina diváků, kteří tanec sledují dlouhodobě a vracejí se k nám i do dalších prostor, které se tanci věnují. Zároveň je právě festival Tanec Praha velkou příležitostí oslovit širší veřejnost a to se daří. Nejen v Praze, ale pozvolna i v regionech, což považuji za velmi cenné. V poslední době jsme díky angažmá mladých posil do týmu komunikace zlepšili aktivitu na sociálních sítích a oslovujeme tak výrazněji mladé lidi, kteří k nám chodí stále více. Poprvé jsem se také potkala s influencerkou a těším se, až dorazí do Prahy a předá své zážitky tak, jak je zvyklá. Zapojení do evropských projektů nás hodně inspiruje v práci s různým publikem, od dětí až po seniory.

Současný tanec na rozdíl od klasického baletu nelpí jen na kráse a preciznosti. Na jedné straně jazyk těla je mezinárodní, na druhé pro laického diváka je často špatně uchopitelný. Myslíte si, že by se měl obsah představení lépe komunikovat například doprovodným textem?
Tanec dává divákovi obrovskou svobodu pro vlastní interpretaci, nemyslím, že bychom se měli pokoušet ho příliš svazovat texty. Anotacím v programech, katalogu apod. přesto věnujeme velkou pozornost s plným vědomím, že zkrátit do jednoho dvou odstavců kvanta informací, která si můžete k jednomu každému dílu dohledat, je vždy těžké a neúplné. Ale nabízíme i řadu doprovodných akcí, moderované i neformální diskuse po představení, filmy apod.

Dokážete si představit, že by současný tanec měl v Česku pravidelnou akci, oblibou a návštěvností srovnatelnou s Karlovarským filmovým festivalem? Nebo je odsouzen zůstat marginálním oborem?
Současný tanec má každoročně na závěr divadelní sezony festival Tanec Praha a ten se rozrostl do více než 20 měst a obcí po celé ČR. Obliba a návštěvnost nemůže být nikdy srovnatelná s tradičními obory, které tu mají kontinuitu, ať už je to film, nebo hudba. Ale těší mě ten stoupající zájem s plným vědomím toho, že tanec nikde není mainstreamem, ale budí zvědavost veřejnosti, a my známe hodnoty, které přináší. Dokáže skvělým způsobem obohatit kulturní rozhled naší společnosti, navíc naplňuje stále více i sociální funkce.

Co chybí Česku, aby tu vznikl festival jako v Edinburghu nebo Avignonu?
Vážně myslíte, že megalomanské akce někomu chybí? Máme své festivaly a věřte, že mnohé jsou vysoce ceněny v rámci celé Evropy, podívejte se na seznam členů České asociace festivalů – máme na co být hrdi. Já už nejezdím do Avignonu ani Edinburghu, pro mne kvantita nenahrazuje kvalitu, naopak. Věřte, že nás vnímají v zahraničí mnohem lépe, než to vidí leckdo tady, to je takový fenomén naší země – stále podceňovat a marginalizovat i to, co má vysokou hodnotu.

Kde vidíte českou taneční scénu za dalších třicet let?
V Evropě, ve světě, ale v neposlední řadě také na profesionální úrovni nejen tvorbou a interpretací, ale i podmínkami. Intenzivně pracujeme na vizi Domu tance, tedy skutečného zázemí pro tvorbu, výzkum, profesionální realizaci inscenací, ohodnocení ceny práce umělců a jejich týmů působících „na volné noze“. K tomu povede ještě nelehká cesta, ale už vidím světýlko naděje.

Co byste dělali, kdyby se teď rozezněla siréna a za třicet sekund by měla dopadnout balistická raketa ve vaší čtvrti? Jste připravení na bankovní krizi, která nenávratně spolkne vaše celoživotní úspory? Co kdyby najednou zmizely léky, které musí pravidelně užívat vaše dítě? Mělo by být volební právo uděleno jen lidem od určitého IQ? Tyto a další nepříjemné otázky nabízí k zamyšlení dystopický seriál Years and Years.

V květnu vyšel poslední dlouho očekáváný díl kultovní Hry o trůny. Ať už byla celá série, a tím spíš její závěr, jakékoliv, nezbývá než obdivovat jak její tvůrci dokázali prosadit naprosto okrajovou žánrovou fantasy podívanou mezi milióny mainstreamových diváků. Otázka, kdo zasedne na Železný trůn, po léta držela všechny v napětí podobně jako „kdo je vrahem?“ v detektivkách Agathy Christie: skoro každý z hrdinů měl totiž možnost a motiv. Jakmile ale byl osud sedmi království rozhodnut, kouzlo záhady pominulo a nic moc k přemýšlení nezbylo. Tento smýšlený svět pojila se skutečným lidská příroda: touha po moci, sexu a lepším osudu pro své potomky, ale k naší současné společnosti měl hodně daleko.

Ihned v červnu ale spustila HBO v koprodukci s BBC nový miniseriál Years and Years, který je naopak až znepokojivě blízký běžnému životu. Přesněji řečeno dění začíná v roce 2019 v „našem světě“ a dále nabízí až mrazivě pravděpodobný pohled do blízké budoucnosti. Podobně jako v dílech „Černého zrcadla“ jdou scénáristé pouze o pár kroků dál než ve skutečnosti, jen vyhrocují aktuální reálie a upozorňují, kam až mohou zavést. Právě z toho jde v mnoha případech až husí kůže.

Seriál sleduje osudy členů obyčejné britské rodiny, kteří by i rádi žili svůj vlastní život, jenže v bouřlivé době vráží svět se svými problémy zcela bez pozvání i k těm, co o něj vůbec nestojí. Kdyby to byl americký velkofilm, měl by veškeré šance posbírat nominace na Oscara. Dle vítězů posledních let to totiž vypadá, že počet sošek je přímo úměrný počtu hrdinů – představitelů určitých menšin, nebo nejlépe jejich kombinace. Tady ze čtyř sourozenců je jeden gay, jedna matka-samoživitelka na vozíku, jedna environmentální aktivistka a jeden docela průměrný čtyřicátník, který ale má za ženu krásnou ráznou černošku a jehož dcera se touží stát transhuman. Naštěstí ať je to jemné kouzlo evropského filmu, povedený scénář anebo dobrá herecká práce, ale v tomto případě postavy nepůsobí jako dvourozměrné kartonové makety, objekty s nalepenou cedulkou, strádající pro svou příslušnost k té či oné skupině, ale jako normální lidé z masa a kostí, zcela přirozeně vyvolávající empatii a zapadající do různorodé společnosti.

Plíživá fašizace vs. bezradný optimismus
Paralelně s jejich životy se odehrává linie vzestupu populistické političky Vivienne Rook, v podání skvělé Emmy Thompsonové až nebezpečně půvabné. Když se jí na začátku ptají na konflikt v Gaze, s okouzlující bezprostředností odpoví „I don,t give a fuck“, že prý ji spíš zajímá, aby na chodníku před domem neparkovala auta a byl pořádně zametený. Na počest slova, kterým s tak podmanivou politickou nekorektností vyvolá rozruch, pojmenuje svoje hnutí „Čtyři hvězdy“ a postupně nabírá na popularitě, vlivu a nekompromisnosti. Má vlastní televizi, ve které vystupuje i v den voleb, protože to přece není kampaň, ale „její domov“. Docela povědomé postupy a rétorika. Ostatně jsme nedávno už podruhé byli svědky toho, jak schopnost „říct všechno na rovinu“, která má svědčit o nezávislosti kandidáta a jeho nezájmu co si o něm pomyslí ostatní, je ve skutečnosti nejlepším způsobem, jak se opakovaně zavděčit většině.

Bohužel poslední díly seriálu nedokázali tvůrci udržet při zemi a nechali se strhnout povznášející poetikou Matrixu. Působí to pak mnohem méně pravděpodobně než nastíněné předtím problémy společnosti.

Každý jsme prý zodpovědný za stav tohoto světa svým každodenním rozhodováním. Nejstarší představitelka rodiny, teta Muriel, vyrovnaná a ironická jako sama Británie, říká na toto téma působivý proslov, který má potenciál být do budoucna hodně citován. Nicméně způsoby, kterými nadšení jejím proslovem potomci začnou bojovat s policejním státem je až úsměvný. Prozrazuje, že s opravdovým autokratickým režimem se tvůrci v životě nesetkali, anebo vkládají obrovskou důvěru v letitou tradici britské demokracie, která se podle nich nenechá tak snadno rozložit a zkorumpovat.

Dostojevskij je stále v kurzu
Naše doba je komplikovaná. Možná ne tíživější a kritičtější než ty předtím, ale komplikovanější a náročnější na jednotlivce. Individualismus jednotlivce nejen vyzdvihl, ale přinutil také se neustále o všem alespoň zdánlivě rozhodovat. Má být strůjcem svého štěstí a nejlépe i štěstí ostatních.

Kvůli dostupnosti nebo spíše přemíře informací má pak člověk pocit, že na všechno musí mít vlastní názor nebo nejlépe hned řešení. Jenže vygooglovat se sice dá mnohé, ale zorientovat se v tom a vybrat tu správnou odpověď už není tak snadné. Nedostatek kompetencí a kritického úsudku pak nahrazují emoce. Můžu začít pochybovat o všem, co je považováno za obecně známé a hledat nějaké opravdové a utajované informace, protože mám pocit, že na tom něco bude. Co když země není kulatá? Nebo Američané vůbec nebyli na Měsíci?

Anebo se ztotožním s nějakou skupinou, se kterou dostatečně souzním, a usuzuji pak prizmatem jejich východisek i o věcech, o kterých ve skutečnosti nemám páru a na které nechci mít názor. Stačí získat mysl člověka v jednom bodě a pravděpodobně mě bude následovat i ve všech ostatních.

Já vlastně nevím jak je to ve skutečnosti s globálním oteplováním, ale umírající hlady lední medvěd ve mně vzbuzuje více empatie než sebezahleděný pán bývalý prezident. Jednám pak podle toho, co radí Zelení, i když do toho nevidím do hloubky. Vyhodím hromadu plastu do žluté popelnice a už vlastně jakoby neexistoval. Pokud to budu dělat já a moje rodina a všichni v sousedství, zachráníme svět? A to i za předpokladu, že současně na to bude kašlat miliardová Čína? A když si neobjednám zboží na Ali, tak se její ekonomika zhroutí a bude víc poslouchat co jí radí západní země?

Kde je hranice mezi uvědomělým konzumentem a alarmistou? Pravděpodobně má lidstvo opravdu zaděláno na dost velké ekologické problémy s nepředvídatelnými konsekvencemi. Idea z doby osvícenství, že čím více lidé budou vědět, tím lépe se budou chovat, se neosvědčila. Velká část světové populace žije v bídných podmínkách a zkorumpovaných nesnášenlivých režimech, vyznávajících kult síly. Čiré a nepřikryté zlo, jež se považuje za nejvyšší dobro. V těch více prosperujících a tolerantních zemích dostává demokracie dost zabrat, přestává být viděna jako konečný cíl a stádium politického vývoje.

Tolerance se také zvrhává do pozitivní diskriminace a komplexu „bílého může“. Hodný a uvědomělý západní člověk se cítí zodpovědný za všechny a přitom naprosto bezradný a neschopný nic napravit.
Neustálé „začíná u sebe“, až neuroticky se omezuje, ale dělá to spíše pro dobrý pocit než efektivitu. Také si může říct, že to všechno nemá cenu a neřešit vůbec nic. Je možné, že oba přístupy mají na stav světa podobný dopad jako holubí tanec ze známého experimentu o pověrčivém chování. To by však bylo tak smutné, že si to nakonec nedokázali připustit ani tvůrci ze začátku tak děsivého seriálu jako Years and Years.

Začátkem dubna již po čtyřiadvacáté proběhla Česká taneční platforma – přehlídka toho nejdůležitějšího ze současného českého tance za uplynulý rok. Ocenění se rozdávala v kategoriích nejlepší inscenace, tanečník/ce, světelný design a manažer/ka roku.

Za pozitivní musím označit plné sály a pestrost nabídky: Česká taneční scéna žije a produkuje poměrně velké množství představení. Poněkud zklamáním však stále zůstává, že se ty sály plní vesměs odborným publikem. A zrovna letos bylo více než jindy zřejmé, že chyba není jenom na straně laiků, neochotných riskovat a zabrouzdat do něčeho tak neuchopitelného a nepředvídatelného jako je moderní tanec, ale i na straně tvůrců a interpretů inscenací.

Nemyslím si, že by umění společnosti cokoliv dlužilo a že nemá právo na existenci, pokud se nepřizpůsobí vkusu a chápání lidí mimo branži. Je ale smutné, že se tak trochu zamotává do sebe a ani se nesnaží vykročit směrem k divákovi. Nejde ani tak o to, aby mu obyčejný smrtelník rozuměl, abstraktní tanec se dá vnímat stejně dobře jako abstraktní obraz, ale aby představení bylo ucelenější a nutilo diváka ke spoluprožívání, vtahovalo dovnitř.

Většina toho, co jsem stihla letos vidět, trpělo bohužel stejnými neduhy: přílišná rozvláčnost, nedotažená režisérská práce, neodůvodněná nahota, křečovitá snaha o interakci s publikem, neschopnost vdechnout představení kouzlo divadla.

Práce s časem
Některá díla působí, jako kdyby postrádala postprodukci: Kriticky shlédnout, prostříhat, sjednotit, smontovat na optimální délku, během které dokážou tanečníci udržet divákovu pozornost a vlastní koncentraci. To se týká především (ale zdaleka nejenom) jinak talentovaného a oblíbeného souboru VerTeDance a jeho vcelku vtipně vymyšleného konceptu představení jako návodu ke vnímání současného českého tance „Pojďme na tanec!“.

Nahota
Osobně mě nepobuřuje ani neodpuzuje, když už nic jiného, může odhalení tanečníků vnést do díla další estetický rozměr. Avšak na mnohých místech mi přijde vnitřně neospravedlněná až bezdůvodná. Působí pak spíše rušivě a směšně. Skoro by se daly na začátku představení uzavírat sázky, jestli se budou svlékat, nebo ne. Například v díle Kabaret Velazquez mělo smysl v rámci reprodukce obrazu Venuše před zrcadlem, ale sukně tanečnic z pouhých pevných konstrukcí bez látky stejně dobře mohly být vyplněné. Viktor Černický v představení Creep by podle mě také dokázal zprostředkovat svou křehkost a odtrženost i méně prvoplánovým způsobem, než je tanec bez oblečení. V tomto případě ale byl na prvku nahoty postaven celý koncept, takže je to samozřejmě subjektivní a diskutabilní.

Mluvené slovo
Současný tanec existuje na pomezí mnoha disciplín, žánrů a výrazových prostředků. Proto by bylo potěšující, kdyby se po jednotlivých nástrojích nesahalo, protože jsou nejjednodušší, ale protože jsou nejvhodnější a celkový obraz více doplňují, než zbytečně zamlžují. V záplavě mluveného slova plného volných asociací, metafor a myšlenkových skoků se divák ztrácí, byť v psané podobě by mu třeba nedělalo potíže. To bylo například slabším místem představení You Are Not the One Who Shall Live Long. Úspěšná dvojice tvůrců Linda Kapetanea a Jozef Fruček nikdy nepostrádala schopnost vyjádřit se až pronikavě ostře. Tentokrát ale slovo na začátku a konci představení nevnášelo žádné jasno a mohlo být mnohem efektivněji vyměněno za hudbu ke zprostředkování nálady, když ne myšlenky.

Tanec má přednost ve své internacionálnosti. Může přinutit diváka prožívat dění skoro až fyzicky, sdělit myšlenku, aniž by musel sahat po do jisté míry omezujících slovech. Měl by využívat primárně řeči těla, protože to umí nejlépe.

Křečovité pokusy o interakci s divákem
Překračování pevně dané hranice oddělující jeviště a hlediště může být vtipné a elegantní. Pokud například interpret navazuje kontakt s publikem krátkým vystoupením z role, pohledem na sebe sama ze strany, výměnou reakcí s diváky. Ovšem letos dominovala „klaunská“ podoba: nevyžádaný fyzický kontakt, vybízení nepřipraveného diváka k aktivní účasti. To všechno působí spíše oboustranně trapně a vytváří zbytečnou nervózní odtažitost v hledišti.

Kouzlo divadla
V divadle, které člověka pohltí, nevidí omezenost a umělost kulis, spoluvytváří interpretovu realitu svou vlastní imaginací. Vyjmenované neduhy však dohromady způsobují, že člověk neustále hledí do „kuchyně“ představení. Nemůže se oprostit od toho „jak“ a „proč“ a jednoduše vnímat „co“. Mimoděk se mu z úst dere Stanislavského „Nevěřím!“.

Klasický balet je ukázkou dokonalé formy. Moderní tanec prahne po sdělení a nabývá nejrůznějších podob a tvarů. Zkouší, experimentuje, vyvíjí se. Je jasné, že se neubírá jasnou a vydlážděnou cestou; že bude padat a chybovat. Má na to ve své relativní nedospělosti právo. Tím spíše pokud se jedná o český současný tanec, který začínal teprve po revoluci. Nicméně má veškeré předpoklady, aby konečně vyrostl z těch svých spalniček a příušnic a vykvetl do krásy. ∞


Festival Česká taneční platforma proběhl od 4. do 7. dubna v Praze

Manažer roku / Cena Jiřího Opěly
Lucia Kašiarová / Studio ALTA

Začátkem dubna pod záštitou divadla Ponec proběhl v Praze festival Česká taneční platforma – retrospektiva nejlepších představení, která vznikla na tuzemské scéně během loňského roku.

Paradiso souboru 420PEOPLE je dobře vyváženou inscenací, nepřetíženou špatně uchopitelnými významy, ani nesklouzávající k ryze fyzické banalitě. Nebála bych se na ni vzít i člověka, který má o současném tanci jen mlhavou a opatrnou představu. Pozitivní, nabité, zároveň mentálně očišťující představení, z nějž si jako momentku můžete odnést efektní a ve své jednoduchosti geniální obraz: provazy natažené přes celou scénu se zmítají jako zvuková vlna, srdeční beat nebo DNA čisté radosti z pohybu. 420PEOPLE, primárně působící na půdě Národního divadla, zkrátka umí přijít s nepodbízivým, ale pro širší veřejnost stravitelným produktem.

Když není ten správný Flow
VerTeDance – velice silné taneční těleso, jehož předchozí dílo Korekce se právem těší obecné oblibě a sklízí mezinárodní úspěch. Tentokrát ale bohužel, i přes zdánlivě slibnou spolupráci s režisérem Jiřím Havelkou a živý hudební doprovod Beaty Hlavenkové, značně zklamal. Flow mělo být svého druhu taneční meditací, „hodinovým kurzem základních technik štěstí pro čtyři tanečníky a jednu skladatelku,“ jak uvádí anotace. Technicky však jde o hodinové cvičení Tai Chi a ze čtyř interpretů to tři bohužel poctivě tančí. Jednotvárná a dokola se opakující sestava jako choreografie ale naprosto selhává a velice záhy začíná nudit. Zachraňuje to jedině Helena Arenbergerová, která se na tok Chi opravdu dokáže naladit. Každý její pohyb dává smysl. Nevychází z povelů režiséra nebo naučené sekvence, ale jde z vnitřního proudění energie, usměrňovaného tělem. To je ta pravá praxe Tai Chi – naplnit prázdnou formu původním obsahem. Přejít cestu od mechanického opakování k jádru, které si to opakování vyžádá jako jediné možné. Jako Borgesův hrdina se snažil přepsat Dona Quijota řádek po řádku tak, aby sám přišel na úplně stejná nenahraditelná slova jako v originále. Arenbergerová za svůj obdivuhodný výkon obdržela cenu Nejlepší tanečník/ce roku. Rovněž byl oceněn světelný design Kataríny Ďuricové.

Uniknout, ztratit se, utéct
Na závěr festivalu se uvedlo Odtržení, vítězná inscenace ČTP 2016. Soubor Farma v jeskyni pod vedením Viliama Dočolomanského se v něm věnuje fenoménu hikikomori. V Evropě je zatím relativně marginálním jevem, ale v Japonsku touto poruchou údajně trpí na milion lidí. Je to v podstatě specifická forma deprese, při které člověk utíká od společnosti a uzavírá se doma na dlouhé měsíce či dokonce roky. Rozšířená je i mezi puberťáky, kteří se zamykají ve svém pokoji a vyhrožováním sebevraždou nutí rodiče tento stav tolerovat a vlastně i svou péčí umožňovat.

Představení předchází instalace, jejíž význam se plně prozradí až na závěr. Divák je vtahován do děje pozorováním cizích těl ve skleněných vitrínách. Podobně obnaženě a zranitelně se musí cítit i lidé, kteří nezvládají tlak společnosti a raději se uchylují do bezpečí mezi čtyřmi stěnami. Choreografie působivě vykresluje marnou snahu člověka zahnaného do kouta vzepřít se vlastním strachům a požadavkům okolí. Je tak moc tlačen být nějakým – efektivním, úspěšným, užitečným, dokonalým, až nezvládá prostě být. Ztrácí sebe a vzdává se svého místa ve světě, jež není schopný obhájit.

Český moderní tanec si v posledních letech nezadá s tím světovým. Je různorodý a osobitý, čím dál tím větší důraz klade na neotřelý hudební doprovod a kvalitní světlo. Vznikají tak pozoruhodné mezižánrové spolupráce a díla, která jsou neoddělitelnou součástí živé české a mezinárodní kultury. ∞


Česká taneční platforma
Manažer roku/Cena Jiřího Opěly: Honza Malik
Tanečník/Tanečnice roku: Helena Arenbergerová / VerTeDance
Taneční inscenace roku: Tereza Hradilková a kol.: ŠVIHLA
Cena diváka: Tejnorová & the Company: You Are Here
Cena za světelný design: Katarína Ďuricová / Flow
festival proběhl od 6. do 9. 4. v Praze

V říjnu proběhl v Praze festival Pražské křižovatky na počest nedožitých osmdesátin Václava Havla. Součástí programu, kromě četných divadelních představení, byla i beseda s nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Světlanou Alexijevičovou.

Kdo čekal poutavou diskuzi s výřečnou spisovatelkou, musel odejít zklamaný. Alexijevičová nepatří mezi autory, kteří s oblibou obráží města se svou sbírkou zaručeně dobrých historek a šťavnatých příběhů. Je spíše tišší a uzavřenější povahy, rozpovídat se o něčem, na čem by jí skutečně záleželo, před hledištěm plným diváků, není pro ni úplně snadné. Říká věci vesměs samozřejmé, místy vyznívající až banálně.

Na druhou stranu, jako autorka veskrze dokumentární literatury ani nemusí a nepotřebuje prezentovat samu sebe. Její síla není v povídání, ale v naslouchání. Své knihy většinou skládá z výpovědí svědků různých tragédií. Umí člověka rozpovídat, vyvolat v něm živé vzpomínky namísto otřepané sady obrázků, ve kterých si po letech zvykl přehrabovat nebo z něj vytáhnout slova nevyřčená a nepřiznaná po desetiletí.

Následně umí tu nesmírnou tíhu lidského hoře zvládnout a přepracovat. Z hodin a hodin povídání zbude občas jen věta, gesto, pohled; bez kontextu, začátku a konce. Jsou to střepy životů, rozbitých nárazem o nelítostné události uplynulého století. Někdy i pouhé odrazy ze střepů. Tvoří z nich svou srdceryvnou mozaiku dějin. Vznikají tak knihy, označované za polyfonické: nespočet dílčích hlasů, slévajících se do jednoho celku.

Přístup Alexijevičové je spíše syntetický než analytický, proto je celkem zbytečné se jí ptát na jednotlivosti; není v odpovědích na palčivé otázky současnosti povolanější než kdokoliv jiný. Odpovědi se dají uslyšet v tisících hlasů minulosti, které zprostředkovává.

Její vlastní interpretace bývá přitom nepřesvědčivá až zaujatá. Tak například v knize „Válka má neženskou tvář“, popisující zkušenosti žen, které se účastnily druhé světové války, se neustále snaží prosazovat myšlenku, že toto je sbírka ryze ženského pohledu na válku. Že na rozdíl od mužů, soustředěných na bitevní úspěchy, čísla a vojenskou techniku, vnímají ženy detaily, barvy a vůně, drastickou absurditu vraždění na pozadí lhostejně krásné přírody.

Avšak podle mě je to spíše vnímání obecně humanistické a lidské než primárně genderově určené. Nikdo nechce umírat, hlavně ne když je jaro a zpívají ptáci. Nikomu se nechce zabíjet, pokud se nedostane do podmínek, naprosto se vymykajících normálu. A následně se musí každý potýkat s posttraumatickým syndromem, nezávisle na pohlaví.

Samotná otázka genderu je velice nejednoznačná. Dává smysl hlavně jako sociální koncept a součást diskurzu rovnoprávnosti mužů a žen. Jako předurčená niterná kategorie je však diskutabilnější. Člověk je složitou směsicí psychologických a fyzických vrozených rysů, rodinných vazeb, výchovy, okolností, aktuálních společenských norem, dějinných událostí, podnebí, víry, předsudků a tisíců dalších nití, splétajících se do třepotající se pavučinky, uprostřed které sedí osmioké překvapené já a snaží se zorientovat, co která nit signalizuje a čím to „já“ vlastně je.

A to ještě může být rádo, když ho osud nedbalým gestem dlaně nezničí jen proto, že šel zrovna kolem.

I příběhy Alexijevičové, spíše než cokoliv jiného, dávají pocítit krásu a hrůzu života v dobách smrti. Ať už muž nebo žena, tváří v tvář osudu je třeba dostat lidskému jménu. ∞

Zašitá pusa, hořící „majdanovské“ pneumatiky, přibitý k Rudému náměstí šourek. Kontroverzní, skandální, pobuřující, odpudivé, bláznivé, za hranou. Zhruba takový obraz a emoce vyvolává ruský performer Pjotr Pavlenskij v běžném čtenáři, který toto jméno zaslechl jen ze senzacechtivých novinových titulků.

Ve skutečnosti se ale pokaždé jedná o velice promyšlené a přesné gesto, vyjadřující se ke konkrétnímu problému. Přesvědčit se, že nejde o žádného pomatence ani exhibicionistu, nyní může i české publikum, a to díky výstavě Byrokratická křeč, která probíhá od začátku července do 21. srpna v pražském prostoru Karlin studios. Prvního července se uskutečnila vernisáž, které byl přítomný i samotný umělec, čerstvě propuštěný z ruského vězení. Dostal se tam po své poslední akci Hrozba, během níž podpálil dveře bezpečnostní služby FSB. V Praze poskytl několik rozhovorů a zúčastnil se i veřejné debaty, kterou moderoval Ondřej Soukup.

Pavlenskij je s oblibou označován za nejkontroverznějšího ruského umělce současnosti. Avšak kdybych ho měla popsat jedním slovem, byla by jim integrita. Otázky, které mu pokládají, se od sebe příliš neliší, a tak vesměs odpovídá skoro stejnými sentencemi. Nejsou to ale prázdná slova, spíše pevná, předem naformulovaná, součást uměleckého konceptu. Všechno, co říká a dělá, je podřízeno jedinému cíli. Podtrhují to i vyhublá tvář, ostrý upřený pohled, napjaté tělo, působící místy až děsivě. Když se Petra ptají, jakým způsobem se změnil jeho život od roku 2012, kdy uspořádal svoji první akci a vstoupil tak na dráhu politického umění, říká, že pociťuje větší ucelenost, provázanost svého osobního života s vlastními názory. A to má svou podmanivou sílu.

Podlehl jí i bývalý vyšetřovatel Pavel Jasman, který po několika výsleších Pavlenského požádal o propuštění z práce a nyní pracuje jako advokát. Samozřejmě v jeho rozhodnutí hrály roli i další důvody a toto střetnutí bylo jen příčinou. Pavlenskij ale umí všechno proměnit v performanci, takže kauza vyzněla jako symbolické vítězství umění nad systémem. Jako třešničku na dortu se posléze s Jasmanem domluvil, že ten požádá soud o umožnění pokračovat na straně obhajoby, přestože oba věděli, že takový postup legislativa neumožňuje.

Nahé akce, odhalující pravdu
Výrazový jazyk Pavlenského je značně brutální a živelný. Nicméně v rámci systému, který reflektuje, je překvapivě adekvátní, až racionální odpovědí. Občas „pouhá“ slova nestačí, je třeba sáhnout po výraznějším prostředku, vytvořit nezapomenutelný vizuální obraz. Zvlášť v prostředí putinovského režimu, který pokrytectvím bezmála předčí svého socialistického předchůdce. Neostýchavé, donebevolající lži, dennodenně opakované rozmáchlou mašinerií propagandy, v podstatě devalvovaly slovo. Všechno je jako v pokřiveném zrcadle a nic neznamená to, co původně znamenalo. Mluví se o dobru, nemateriálních hodnotách, spravedlnosti a pomoci, jenže se pod tyto pojmy dosazují zrůdné a zvracené představy.

Pavlenskij považuje za svůj úkol strhnout z režimu tuto „masku humanismu“, přinutit ho odhalit pravou krvelačnou tvář. Vše, co dělá, je, že přestává být jeho pasivní součástí, odmítá mlčet a nechávat se vléct. A systém si s ním neví rady. V podstatě neumí vést dialog, nemá vybudované mechanismy sebereflexe a reakce na kritiku. Problémy umí jen zamlčovat nebo odstraňovat. Ale i ta fyzická likvidace příliš hlasitých je docela komplikovaná. I když se odstraní původce, v národním kulturním kódu zůstane fantomová bolest, jako se to stalo s Miladou Horákovou nebo Janem Palachem. Svobodný lidský duch je na rozdíl od jeho choulostivé skořápky nezničitelný. Pokud se ho ovšem člověk sám dobrovolně nevzdá a nevymění život za existenci. A jména těch, kdo si uvědomují, že smrt není největší nepříjemností, která může člověka v životě potkat, se nedají jen tak vymazat z paměti.

Člověk, který žije v totalitním režimu, se neustále potýká s jeho projevy v těch nejdrobnějších detailech: pohledech, lidských reakcích, slovech, běžné komunikaci. Je nasáklý a olepený obecnou lží, strachem, nenávisti, frustrací, ve kterých se zalyká vůle a ztrácí smysl. Snadno se tak smíří s tím, že nemůže nic změnit, a stane se chodící zombie, nástrojem systému, šířícím nákazu.

Zatnout do živého
Stačí si ale uvědomit, že takový systém je jednolitý a oboustranně provázaný organismus, jehož všudypřítomnost a maniakální kontrola je zároveň jeho silou i slabinou. Pavlenskij toho mistrně využívá a stává se pulzujícím nervem v těle systému. Ubližuje sobě, ale vysílá bolestné signály do mozku a vyvolává tak konvulzivní reakce. Ne nadarmo pojmenoval svoji výstavu „Byrokratická křeč“. Pracuje s tělem, ohněm, bolestí. Sám ale tvrdí, že utrpení pro něj není zajímavým tématem a že vždycky používá poměrně ostré předměty, umožňující krátkou a relativně bezbolestnou akci: nůž, jehlu, ostnatý drát. Kdyby ho bavilo sebepoškozování, dodává, musel by sáhnout po tupém noži.

Samotné Pavlenského akce jsou jen drobným zlomkem celé performance, ve které zaujímá spíše pasivní postoj. Většinou někam přijde, udělá krátké, ale silné gesto, a pak už jen čeká, jak se s nim systém vypořádá. Sleduje vyplašené policisty, kteří musí odmontovávat přibitého k náměstí naháče a v duchu si přejí, aby se to nestalo v jejich směně, sleduje vyšetřovatele, kteří by vlastně i souhlasili, ale musí plnit příkazy a statistiky, studuje kafkianské soudní spisy, vybírá z nich nejpříznačnější výrazy, jména, pasáže a celé to spřádá do sítě, do které se systém čím dál tím víc zamotává a postupně mu začíná mimoděk nahrávat.

Tak se během poslední akce objevily hotové klenoty. Poté, co Pavlenskij zapálil dveře bezpečnostní služby, ta je nechala potáhnout nanejvýš symbolickou „železnou oponou“. U soudu pak trvala na kvalifikaci jeho akce jako ničení kulturní památky, a to za neuvěřitelné argumentace, že za „těmito dveřmi byli kdysi vězněni významní představitelé ruské vědy a kultury.“

Očkování svobodou
Na otázku, jak si představuje budoucnost Ruska, odpovídá, že jako nejlepší reálnou variantu vidí setrvání v dosavadním stavu. Představíme-li si osu politického uspořádaní, na jejímž „levém“ konci je absolutní anarchie a na „pravém“ totalitní fašismus, spěje podle něj Rusko nezastavitelně k tomu vpravo. Současný režim v Rusku je do značné míry reakcí na 90. léta, již tradičně označovaná za „zlá“ a „zběsilá“. Nebývalý rozmach kriminality, inflace, krize, krach iluzí – to všechno se pro mnohé stalo synonymem svobody, kterou přinesla perestrojka. A tu velice rádi vyměnili za jakous takous stabilitu neměnné moci. A každého, kdo volá po změně, označují za vlastizrádce a s agresí vlastní strachu jsou připraveni ho udupat.

Přitom kdo zažil konec osmdesátých – začátek devadesátých na vlastní kůži, ví, že to byla ta nejlepší léta, jaká kdy Rusko potkala. Bylo to období neuvěřitelného kulturního kvasu, neomezených možností, svobody, naděje. Po desetiletích slibované světlé kolektivní budoucnosti si každý svou budoucnost mohl tvořit sám. Ano, když se protrhla hráz železné opony, zaplavilo zemi všechno, co se předtím uměle selektovalo, i včetně toho nejhoršího. Bylo najednou mnohem náročnější se zorientovat a nepropadnout nadšení ani zoufalství, najít svou vlastní cestu.

Ale dějiny se pohnuly. Po tom bezčasí a beznaději, o kterých mluvil Havel v souvislosti se zatuchlými sedmdesátkami, se Rusko zase ocitlo na křižovatce, odkud se mohlo vydat kamkoliv. Jenže, viděno zpětným zrcátkem, nakonec to bylo jen pouhé pozastavení, nadechnutí, jako při „oblevě“ šedesátých. Už kolem let 1993/94 začalo být jasné, kam to celé zase spěje, a každý s tím naložil jinak. Někdo utekl, protože pochopil, že lepší už to během jeho života nebude. Někdo oprášil zahozenou hvězdu s andělskou tváří Lenina. Někdo se pustil do vydělávání peněz, aby pak z opojení konzumem nepěkně procitl, když se Putin bez ostychu dosadil na prezidentský stolec potřetí. Ale to už bylo dávno pozdě.

Nezávislá média mizí jedno po druhém, Duma plodí stále obludnější a absurdnější zákony, společností hýbe nenávist ke všemu odlišnému. Jenže i v této situaci všechno, co člověk může udělat, je, snažit se zůstat sám sebou, mluvit pravdu, neobchodovat s vlastním svědomím. Pavlenskij říká, že umění a kultura nakonec vždycky proměňují systém. Jen ten proces není tak rychlý a snadno pozorovatelný, jako když město vybombarduje letadlo. Nahlodává ho pomalu, ale jistě, proto když už proroste, neobnoví se ten starý systém tak snadno jako po násilném zásahu.

V temných vodách anarchie
O to nepochopitelnějším zůstává ten fakt, že se Pavlenskij rozhodl věnovat udělenou mu v květnu Havlovu cenu za kreativní protest takzvaným „primorským partyzánům“. Šlo o bandu mladistvých na ruském maloměstě, která se před několika lety „vzepřela zlovůli režimu“ tím, že napadala policisty a páchala loupežná přepadení. Dva z nich se při policejní razii zastřelili, zbytek je ve vězení mimo jiné pro několikanásobnou vraždu. Celá kauza je značně zamotaná, okolnosti a detaily jsou nejasné, názory ve společnosti se různí: někdo je pokládá za hrdiny, někdo za obyčejné kriminálníky. Nedávný odvolací soud přísedících je dokonce nečekaně zprostil obvinění z vraždy.

Pjotr prohlásil, že jsou jedinými, kdo si v Rusku zaslouží Havlovu cenu a že obdržené prostředky jim pošle na kvalifikovanou obhajobu. Je jasné, že soud v jejich případě nemůže být v Rusku nezaujatý a že takovou pomoc skutečně mohou potřebovat. Nicméně na pomoc odsouzeným se specializují jiné fondy a organizace. Ať už to s pohnutkami mladíků bylo jakkoliv, i kdyby měli ta nejčistší a nejzapálenější robinhoodovská srdce v zemi, přepadení a loupež se zbraní v ruce se nachází v oblasti daleko za hranicemi kreativního protestu. To nemá nic společného s uměním a už vůbec nic s odkazem Havla. Tvrdí-li opak, naznačuje spíše, že Havlovu poselství zcela nerozumí.

Souhlasí s tím i komise udělující cenu, která se rozhodla za těchto okolností mu ji odebrat. Pjotr to označil za diktaturu byrokracie popsanou v Moci bezmocných a dodal, že pokud by cenu předal ruským bezpečnostním složkám, nikdo by mu nebránil. To už je ale holý nesmysl a spekulace, která se nedá vysvětlit jinak, než že Pavlenského integrita a zapálenost pro věc jsou také jeho zkázou. Všechno, co dělá, je součástí performance a do jisté míry vyžadované pózou. Bojuje se systémem, nebojácně se mu zakousává do krku, ale v tom zanícení si neuvědomuje, že ho systém svým jedem snadno nakazí.

I tak se mu už pokolikáté nedá upřit schopnost trefit se do černého, rozvířit společnost a přinutit každého jednotlivce zamyslet se nad vlastním postojem. ∞

Prvního června se v industriálním prostoru Jatka78 odehrálo slavnostní zahájení již 28. ročníku festivalu Tanec Praha.

V pracovním shonu nestihnu prostudovat program, takže se dostávám do zajímavého experimentu: jak působí představení bez předem daného kontextu. Pár minut po začátku ale dostávám pocit, že mi to něco velice silně připomíná. Syrová fyzičnost, nespoutaná energie, hlasitá hudba zarývající se pod kůži, efektní práce se světlem. Už vím. Loňské Collective Loss of Memory, ze kterého jsem odcházela jako uchozená. Představení, které působivě vykresluje hranice lidské brutality, se vám zahryzne do těla a přinutí vás se zamyslet. Na to člověk jen tak nezapomene.

Letos autorská dvojice Lindy Kapetaney a Jozefa Fručka přichází s ožehavým tématem migrace v díle „Europium“ v podání souboru Rootlessroot. Pokud si ale předem nezjistíte, o čem to vlastně má být, tak až do finální scény sestavení bizarní archy vás to ani nenapadne. Zbytek je pojat vcelku abstraktně, působí spíše podprahově svou místy až děsivou agresivitou na principu „Mechanického pomeranče“: nejdřív člověka strhne do slastné destruktivity, vytáhne z něj zvířecí pudy, chuť trhat, ničit, podřizovat, dorazit. Až se sám vyleká vlastní rozlícené tváře a s brekem uteče ke svému hodnému humanistickému já, aby ho ukonejšilo.

Představení tohoto choreografického dua jsou pokaždé jiná, ale zároveň mají svůj osobitý rukopis. Nebojí se palčivých sociálních témat, ale přitom nikdy nesklouzávají k povrchnímu moralizování ani nabubřelému patosu. Sahají po kořenech problému hluboko v lidské duši, uvádějí diváka do hudebně tělesného transu, nutí ho si pokládat a zodpovídat ty nepříjemné otázky samostatně.

Zároveň vždy obsahují jistý humorný odstup, práci s mluveným slovem, hrají si s divákovou perspektivou a čas od času překračují umělou hranici mezi publikem a interpretem – pomyslně vystrkují hlavu zpoza opony a smějí se buď sobě, nebo divákům pasivně čekajícím na zábavu.

Nechcete-li se jen bavit a nebojíte-li se vydat do vlastního podvědomí, neváhejte vsadit na některé z aktuálních nebo chystaných představení této dvojice. ∞


Europium
koncept a režie Rootlessroot – Linda Kapetanea (GR) & Jozef Fruček (SK)
premiéra 30. 5.

Osobně jsem nikdy neprožívala nenávist, možná jen krátkodobé záchvěvy vzteku, když jsem se dozvídala o alarmujících případech nespravedlnosti. Například nedokážu strávit, když někdo ubližuje tvorům slabším a neschopným se bránit.

Naštěstí jsem se nesetkala ani s případy, kdy by takový čin byl obrácen proti mně nebo mým blízkým, takže nevím, jaké to je, zápasit se spalující touhou po pomstě. Dostojevskij se kdysi ústy Ivana Karamazova ptal, jestli matka umučeného dítěte má právo prominout trýzniteli. Možná nemá, ale v rámci zachování duševního zdraví pravděpodobně musí. Pomsta je hlavně snahou o napravení křivdy, o navrácení původního stavu věcí, což povětšinou není reálné.

Tím v nejmenším nezpochybňuji nutnost pokud možno zabránit dalšímu šíření zla a povolat vinného k legální odpovědnosti. Jde mi jen o vnitřní pocit koncentrované opodstatněné zášti, který mnohem více než adresát ničí svého nositele. Notoricky známý příběh hraběte Monte-Christa a jeho moderní adaptace od Stephena Frye syrově vykreslují podmanivou, zničující sílu pomsty. Dlouhodobě nenávidět jednoho člověka je emocionálně velice náročné, a tak mezi obětmi a pozůstalými tragédií převažuje buď snaha o pochopení a odpuštění, anebo přenesení odpovědnosti za čin jednotlivce na celou skupinu, kterou nějakým způsobem reprezentuje.

Stejně, jako je mnohem jednodušší milovat lidstvo než člověka, je snazší nenávidět nevinné. Stačí si vymezit nějakou skupinu obyvatel podle vzhledu, původu, vyznání, zálib apod. a není třeba pitvat se v konkrétním charakteru, schopnostech, pohnutkách, motivacích. Taková nesnášenlivost je pocitem do jisté míry pozitivním: umožňuje lidem zakusit chuť nadřazenosti bez jakékoliv snahy, jen na základě absence vybraného příznaku, a na stejném principu stmeluje většinu. Jen ta výsledná „většina“ postupně ztrácí lidskou tvář a za vyhrocenějších podmínek a s obratným populistou v čele je schopna davové zničující psychózy.

Bestie v nás
Lidé jsou zvláštní tvorové. Ze své podstaty spíše tíhnou k nekonfliktnímu soužití v komunitě a zajištění vlastních potřeb v rámci možností. Těch, kteří vyloženě jdou po hlavách nebo vědomě páchají zlo, je jen zlomek. A i oni jsou většinou psychicky narušení nebo traumatizovaní. Na druhou stranu každá společnost vždycky měla velice silné obranné mechanismy, které identifikovaly jakékoliv vybočování z aktuálních standardů jako potenciální hrozbu a nezapadající jedince důsledně ničily, ostrakizovaly, tlačily ke změně, nebo alespoň konformismu, v závislosti na míře nevhodnosti.

Právě proto, že si tak cení svého pohodlí a pozice ve skupině, je i ten „hodný a slušný“ občan schopen proměnit se v zuřivou bestii ve snaze si ten svůj píseček ochránit. Pokud se k tomu přidá pocit vnějšího ohrožení, ať už skutečný, nebo i pečlivě vykonstruovaný a živený, dějí se ve společnosti divy. Historie má nespočet příkladů, kdy v zásadě neagresivní a dobrosrdeční jedinci propadli masovému běsnění: hony na čarodějnice, etnické čistky, genocidy, revoluční a diktátorský teror, bratrovražedné války i jakékoliv války ostatní.

Bohužel se v tomto směru stále nedá mluvit o žádném pokroku: lidé se vraždili a nenáviděli před několika tisíci lety úplně stejně jako dneska kdekoliv po světě. Ani ta nejotřesnější zkušenost nefunguje jako očkování déle než pár let, a to i přes intenzivní snahu elit o zachování historické paměti a propagaci plošné osvěty. Dějiny nám připomenou jména těch, kteří dávali rozkazy, ale kdo je plnil, zůstane jen ve statistikách a lidských genech.

Základním principem, který umožňuje normálnímu člověku překračovat mez, je odosobnění. Stačí označit zvíře za maso, člověka za nepřítele, a už se klidně může zabíjet. Pak jenom záleží na míře vyhrocenosti situace, jestli se za maso budou považovat i krysy a domácí mazlíčci a za nepřátele i jinak smýšlející nebo vypadající. Tato změna ale musí pokaždé proběhnout, pokud nejde vyloženě o psychopata. Například nacisti ve své důslednosti zbavovali Židy německého občanství, aby je mohli likvidovat i bez právních výčitek.

Proto vždycky jde hlavně o to, co se ve společnosti jako celku považuje za normální a přípustné. Z tohoto hlediska jsme se jako lidstvo v posledních stoletích a hlavně letech samozřejmě obrovsky posunuli dopředu (budeme-li idealisticky brát za pokrok směrování k obecné toleranci a svobodě). Všechny tyto úspěchy jsou ale velice křehké, je to jen jemná vrstvička myšlenek a argumentací na bublající půdě tisíců let evoluce a bojů o holé přežití. Proto při jakémkoliv náznaku nebezpečí jako první letí pryč právě tolerance a svoboda: není čas na blbosti.

Mravenčí kruhy smrti
Když se blíží nepřítel, nejdřív se společnost obrací dovnitř sebe, začíná se vehementně požírat, odsekávat nejrůznější menšiny jako balasty. Nejčastěji přijdou první na řadu ty etnické nebo náboženské, pak jsou za přítěž prohlášeni postižení, sexuální menšiny za nebezpečné devianty, rozkládající morálku v těžkých dobách, a nakonec jsou intelektuálové a obecně „příliš chytří“ označeni za zbytečné a následně za vlastizrádce. Společnost se zmítá v paranoidním sebevražedném víru, který postupně nabírá na obrátkách a brutalitě, vtahuje čím dál víc lidí, než to rozsekne nějaká vnější událost nebo se jednoduše zhroutí vysílením.

Takové víry se na hladině dějin objevují pravidelně, mohou trvat měsíce i roky, mohou zmizet víceméně samy sebou, nebo plynule přejít do jiných, vše záleží na konkrétní dynamice a okolnostech. Nedá se proto s jistotou predikovat ten či onen výsledek, ale vcelku přesně jde popsat průběh tohoto divokého reje. Právě proto je důležité citlivě vnímat náznaky a bránit každé, byť bez kontextu malicherně vypadající, posouvání hranic. Slovo má neuvěřitelnou sílu odrážet a vytvářet realitu. Agresivita v jazyce, „pouhé“ slovní urážky a výhrůžky mívají tendenci se proměňovat ve skutečnost. Ale i slova vysvětlující a volající po pravdě mají šanci postavit hráz, která usměrní tok dějin.

Neexistuje nic takového jako střet kultur. Kultura je jenom jedna, lidská, spředená z tisíců různobarevných nití nejrůznějších národů a civilizací, pestrá díky odlišným podmínkám, ale stejná ve svém prameni: je odpovědí člověka na volání Tvůrce, ať už si ho každý představuje a jmenuje po svém. Kultura nikdy neničí, ale vždy dává a tvoří. Všechno ostatní je jen barbarství a zneužití tohoto pojmu ve prospěch destrukce. Všichni diktátoři a fanatici se bojí a společně bojují proti úplně stejným věcem: proti svobodě, rozmanitosti a radosti. A úplně stejně šíří a rozsévají strach, uniformitu a nenávist. Vyberte si, čemu otevřete svoje srdce. ∞

Běžný člověk v tradiční společnosti neměl moc příležitostí přemítat nad vlastní identitou. Ta mu byla hned od začátku přidělena na základě vnějších faktorů, tj. podle toho, v jaké zemi, sociální vrstvě a, v neposlední řadě, s jakým pohlavím se narodil. Následující profesní a rodinný život se většinou ubíral takto předem stanoveným směrem bez výraznějších výkyvů a byl vlastně naplněním jistých požadavků a očekávání. Pokud jim člověk dostál, mohl na konci života prohlásit, že nežil nadarmo. Přát si něco víc, než co by mu v jeho postavení slušelo, mohl jen blázen, vagabund nebo rebel. Masová frustrace se ventilovala v pohádkových motivech hloupého Honzy nebo Popelky, kteří dokázali prolomit společenskou hierarchii díky svým osobním kvalitám.

Osvícenství, humanismus, všeobecné vzdělání, revoluční rok 1848, urbanizace – to všechno v průběhu 18. a 19. století postupně rozvolňuje a mění společenské normy. Poslední ránu zasazuje první světová válka, během níž se Evropa doslova a přeneseně dává do pohybu a není způsobu, ji zahnat zpátky: režimy se hroutí, územní hranice se překreslují, společenské instituce prochází radikálními změnami. Turbulentní 20. století se svými totalitními režimy, válkami, ideologiemi, ale i neustálým bojem za nejrůznější práva a svobody ústí do naprosto bezprecendentní samostatnosti individua.

Určování vlastního osudu se z někdejšího luxusu proměnilo dnes v podstatě na plošnou povinnost. Člověk je ohromen nevídanou rozmanitostí a naléhavostí neustálého rozhodování: musí si zvolit profesi, práci, místo a způsob bydlení, partnerské fungování, jídlo, styl oblékání, literární a hudební preference, politické zastoupení, dokonce, když na to přijde, i gender. To všechno se s rostoucí dostupností informací rozrůstá nejen o varianty, ale také o kontexty a důsledky, takže jde o tisícovky každodenních voleb, kterými jednotlivec ovlivňuje okolí a zároveň z těch střípků vytváří vlastní identitu.

To je ale nesmírně těžký úkol vyžadující usilovnou práci, vysokou míru sebereflexe a uvědomělosti. Od kdy jsou tyto vlastnosti charakteristikou mas? Nikdy jí nebyly a pravděpodobně ani nikdy nebudou. Člověk tak nějak přirozeně tíhne k pohodlnosti, a proto raději deleguje rozhodování na nejrůznější povolanější autority a nechává se unášet větším či menším proudem. Od toho je tu osvědčená cesta konzumu, modního diktátu, většinových názorů, anebo nejrůznější skupiny „alternativců“. Samozřejmě nikdo z nás neexistuje ve vakuu, není odborníkem na všechno a nemusí pokaždé vynalézat kolo, takže se v mnoha situacích opravdu musí spolehnout na ostatní a do nějaké té poličky zapadnout, ale přinejmenším by měl alespoň vědět, proč se tam ocitl.

V této souvislosti se mluví o vytváření novodobých kmenů, což ale neznamená, že vývoj od kolektivního fungování k individualismu byl zbytečný. Naopak, musel se vyhrotit někdy až k extrémům, aby se v nové zatáčce historické spirály mohl vrátit ke sdružování lidí, tentokrát ale jakožto dobrovolnému seskupování opravdových spřízněnců na základě jejich vnitřních potřeb.

Když máš hlad, nejsi to ty
Úspěšná kariéra je dnes jedním ze základních kamenů sebeúcty. Nejlépe už ve čtrnácti letech musí člověk přesně vědět, kým se chce stát a čím se hodlá živit. A to, pokud zrovna nemá příliš direktivní rodiče, na základě svých momentálních zálib a představ o světě. S určitou nadsázkou se dá říct, že teď máme všichni stejný start. Samozřejmě s ohledem na konexe, korupci a stále přetrvávající diskriminaci v některých oblastech: někdo to má těžší, někdo lehčí. Nicméně v zásadě, pokud o to člověk skutečně stojí, má šanci se probojovat kamkoliv, stát se čímkoliv a dostat se do jakékoliv sféry a výšin. To ale vyžaduje cílevědomost, píli a schopnosti, které samozřejmě má každý odlišné a stále jsou spíše výsadou menšin. Vzniká tak nepříjemná kontradikce mezi teoretickými a praktickými možnostmi a propastný rozdíl mezi ambicemi a realitou v životě většiny obyvatel.

A nejen to. Člověk v postmoderní společnosti je veden k představě, že nezbytně dosáhne nejen materiálního úspěchu, ale dospěje i k naplnění svého osobního štěstí a seberealizace, tedy k ideálům, které se dříve masově řešily přesměrováním nadějí do posmrtného života. Co ale takové naplnění znamená, zatím nikdo přesně nestanovil a paušálně stanovit ani nemůže, protože štěstí je substance veskrze éterická a subjektivní.

Ano, většina lidí nakonec tak či onak vydělává na živobytí a s někým svůj život sdílí, takže výsledek vypadá víceméně u všech stejně – škola, práce, rodina. Zásadní – a místy až nepřekonatelné – rozdíly ale tkví v motivaci a bezprostředních pocitech člověka. Najít a pochopit, co konkrétně tebe činí šťastným, chce čas, odvahu, pokusy a omyly. Někdy to vyžaduje v podstatě prožít hned několik životů, přežít radikální změny a bolestivé konce a vydat se k novým začátkům. A to je zcela přirozené, a pokud je k sobě člověk upřímný, tak občas i přímo nezbytné.

Co by si sousedi pomysleli!
Naše společnost se ale v tomto ohledu chová lehce schizofrenně a pokrytecky: chce, aby člověk dodržoval tradiční modely v netradičních podmínkách, a nadto, aby se u toho cítil šťasten. V době, kdy lidé žijí o několik desítek let déle, stabilní práce na celý život neexistuje, společenské svazky nejsou v takové míře podmíněny finanční a právní (ko)existencí, hranice jsou otevřené a vzdálenosti blízké, se nedá očekávat, že vybraná škola vždy povede k červenému diplomu a diplom k jistému výdělku, povolání bude neustále naplňovat a spolehlivě živit a vztahy trvat věčně.

Není to vždycky příjemné a spousta lidí s povzdechnutím vzpomíná na totalitní doby, kdy přizpůsobivý člověk měl „svý jistý“. Nejistota je výsadou nezávislých a daní za svobodu. Za tu ale vždycky bojovali jednotlivci, kteří nějakým způsobem vybočovali, nesouhlasili, nezapadali. Dokázali masám přinést pouze nezbytnou, avšak vnější stranu svobody – možnosti. Její odvrácenou a přehlíženou stranou je ale zodpovědnost, která vyžaduje aktivní spoluúčast každého jednotlivce.

Paradoxem naší doby je, že tu máme konečně kýženou svobodu a demokracii pro všechny, ale zdaleka ne všichni to dokážou ocenit a unést. Člověk často neví, jak se svou svobodou naložit, a pociťuje ji spíše jako bezprecendentní tíhu zodpovědnosti za vlastní osud. Proto je nesmírně důležité systémově řešit, jak ho na takový úkol připravit již od malička. Česko naléhavě potřebuje revizi anachronického vzdělávacího systému. Systému, který vychází z potřeb nanejvýš poloviny 19. století a stále místo občanů svobodné země vychovává říšské úředníky, jejichž úkolem je přijímat hotové informace, dobře plnit úkoly a málo se ptát.

Výchova k svobodě je ovšem neuvěřitelně choulostivé téma. Ideály se špatně vštěpují násilně, protože to jaksi odporuje podstatě věci. Proto většina pokusů o jejich hromadné prosazování většinou selhává a sklouzává k moralismu, ideologii, až fanatismu. Základem by měla být schopnost efektivně pracovat s informacemi a vysoká míra zdravého samostatného úsudku. Ani matematická pravidla, ani morální normy by se neměly vnucovat jako hotová abstraktní záležitost, ale měly by se předložit žákům na konkrétním živém příkladu k samostatnému posouzení a vyvození obecných zákonitostí.

Středobod
Lidé dnes stále častěji mají komplikovanou rodinnou historii, žijí, vyrůstají a pracují v odlišných místech země i světa, mluví více jazyky, mají pracovní a citové vazby na představitele nejrůznějších kultur, mění své záliby, zaměstnání a přesvědčení. Otázka, kým jsem a s čím se identifikuji, se tak stává naléhavější a odpověď delší a zamotanější.

Svět se propojuje, osudy se rozvětvují, cesty se splétají, lidská duše ale zůstává pořád stejná. Spíše než o vnější identitě by se tak mělo uvažovat o vnitřní integritě – o tom bodě, ve kterém se všechny vrstvy kříží a protínají a který je drží pohromadě odpovědí na otázku: „Proč?“ ∞

Žijeme v době „ticha před bouří“, blížícího se „zániku Římské říše“ nebo nástupu zářné „éry Vodnáře“? Jak odhadnout, co přijde, a přitom nepropadnout ani konspiračním teoriím, ani zvěstem o konci světa; udržet si rovnováhu mezi politickou apatií a neurotickou angažovaností a vševědoucností?

Když jsem se v polovině 80. let narodila, svět byl pečlivě natírán na černobílo; lidé, ideje a státy jednoznačně patřily k těm „dobrým“, či naopak „zlým“. Hranice byly téměř nepropustné a nejreálnější vizí apokalypsy byla jaderná válka mezi Západem a Východem. Během posledních třiceti let se rozpadl zdánlivě neochvějný Sovětský svaz, vzniklo a zaniklo demokratické Československo, přišlo samostatné Česko, které se záhy stalo integrální součástí nové spojené Evropy. Nejsem fanouškem sci-fi, ale proměna světa, jíž jsem se stala svědkem, mi připadá opravdu jako fantastická.

Nikdo neví, jak se změní svět v nejbližších třiceti, padesáti letech. Jaké přinese výzvy, konflikty a situace. Jak se na ně připravit, či dokonce jak se jim přizpůsobit. Jediné, co člověk může dělat, je mít vizi a neselhávat v přítomnosti. Ráda bych v této souvislosti připomněla dva muže, kteří se stali symboly největších (pozitivních) společenských přerodů v moderních dějinách Česka: Václava Havla a Tomáše Garrigua Masaryka. Oba o tyto změny usilovali dlouhá léta a desetiletí předtím, než proběhly, aniž by přitom měli čímkoliv podloženou naději, že se opravdu uskuteční. Oběma se poštěstilo dožít se okamžiku, kdy se naplnily jejich představy a jejich úsilí bylo uznáno a odměněno. Doplatili na to ale tím, že je z nich dneska tak trochu povinná literatura: každý zná jejich jméno, ale nikdo je pořádně nečte. Přitom svým nadčasovým přístupem nám mají co říct, proto je budu v následujících odstavcích neúměrně citovat.

Ze své podstaty to byli spíše nekonfliktní lidé, zaměření do svého vnitřního světa. V tom nitru ale měli tak silná přesvědčení, že nikdy nedokázali mlčky přihlížet nepravdě a nespravedlnosti a vždycky se připletli do nějakého konfliktu. Pak když už řekli „A“, museli říct i „B“, až jeden musel utíkat do emigrace, druhý trávit roky ve vězení a oba nést tíhu prezidentského úřadu, který kromě možností nese i velká omezení. Samozřejmě dělali i chyby, právě proto, že neměli odpověď na každou otázku, jen tušili, jak by to být mělo a v konkrétní situaci se mohli i mýlit: „Když jsem se dostal do boje, bil jsem kolem sebe nejednou zbytečně. Ledaskomu jsem ukřivdil, to je pravda; ale sám jsem dostával ještě víc. Často jsem lidi přezíral, taky jsem býval fouňa; ale hlavně jsem byl netrpělivý; myslel jsem, že správnou věc musejí lidé hned na místě přijmout a provést. Po celý život jsem měl patálie, ale nemyslím, že bych byl od nátury bojovný. Boj pro boj, to neznám; spíš jsem býval provokován a bránil jsem se.“ (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1990, s. 86)

Oba byli věřící lidé ve smyslu pokory před univerzem, úcty k životu jiných a přijetí odpovědnosti za vlastní život. Jejich víra a přesvědčení se nikdy nepřeklenuly do dogmatismu a samolibé identifikace s vlastními úspěchy a díly. Věděli, že to nejlepší z člověka jej samotného přesahuje. Havel to popisuje jako „přirozený svět“, který je „… světem bezprostředně evidovaným naším »já« a tímto »já« osobně zaručovaným; je to onen ještě neindeferentní svět našeho prožívání, s nímž jsme zcela osobně spojeni svou láskou, nenávistí, úctou, pohrdáním, tradicí, svými zájmy i nereflektovaným kulturotvorným cítěním. Je to terén naší neopakovatelné, nepřenosné a nezcizitelné radosti i bolesti; svět, v němž, skrze nějž a za nějž nějak odpovídáme; svět naší osobní odpovědnosti. Takové kategorie, jako je například spravedlnost, čest, zrada, přátelství, nevěra, statečnost či soucit, mají v tomto světě zcela konkrétní, s konkrétními lidmi spojovaný a pro konkrétní život velmi důsažný obsah; něco zkrátka ještě váží. Půdorysem tohoto světa jsou hodnoty, které tu jsou jakoby odvždycky a pořád, dřív, než o nich mluvíme, než je zkoumáme a činíme předmětem svého tázání. Vnitřní koherenci mu dává přitom jakýsi ‚předspekulativně‘ daný předpoklad, že funguje a je vůbec možný jen proto, že existuje cosi za jeho horizontem, že je něco za ním či nad ním, něco, co se sice vymyká našemu chápání a manipulaci, co však právě proto dává tomuto světu pevné pozadí, řád a míru a co je skrytým zdrojem všech pravidel, zvyklostí, příkazů, zákazů a norem, jež v něm závazně platí. Přirozený svět v sobě tedy ze samé své podstaty skrývá předpoklad absolutna, které ho zakládá i ohraničuje, produševňuje i řídí, bez něhož by byl nemyslitelný, absurdní a zbytečný a které nám nezbývá než tiše respektovat; každý pokus jím pohrdnout, podmanit si jej, nebo dokonce nahradit něčím jiným je v dimenzích tohoto světa chápán jako projev pýchy, na který musí člověk vždy tvrdě doplatit“. (Václav Havel: Politika a svědomí, 1984, s. 42)

TGM byl zase realistický idealista, vizionář s kantorskou důsledností: „Politika má v sobě prvek poezie; má v sobě tolik poezie, kolik je v ní tvoření. Myslím si, že můžeme život svůj i svých bližních do značné míry vědomě utvářet a komponovat, že se může a má život tvořit; život sám je drama, jako drama například Shakespearovo je sám život. A co je politika, pravá politika jiného než vědomé formování lidí, než utváření a komponování skutečného života? I v politice jde o rovnováhu rozumu a citu. I když jde o sebevzrušenější politickou situaci, musíme pozorovat a kombinovat, co a jak, s čím musíme počítat; to musí být přesné jako matematika; cit nesmí mýlit v pozorování a odhadování. Ale cíl, ideál nestanoví jen rozum, nýbrž i cit. Prostředky má stanovit rozum; ale podle svého cíle můžeme situaci změnit, vložit do ní něco nového, něco svého. To je tvoření, to je ta životní poezie.“ (Hovory s TGM, s. 111–112)

A několik desetiletí poté na něj navazuje Havel: „Jsem přívržencem »antipolitické politiky«. Totiž politiky nikoliv jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní.“ (Václav Havel: Politika a svědomí, 1984, s. 57)

Takový rozměr dnešní české politice naléhavě chybí. Chybí v ní lidé, kteří vidí dál než na další volební období, kteří se strachují nejen o vlastní budoucnost a čelí plně a odvážně výzvám přítomnosti.

Jsou období a země, kde dějiny nechávají lidi na pokoji a dávají jim možnost prožít svůj vlastní život a soustředit se na vyšší příčky Maslowovy pyramidy: sounáležitost, poznání, seberealizaci. Jsou doby, kdy dějiny nenápadně přistoupí blíž a přinesou nepříjemný pocit znepokojení, jako když vám v noci někdo zazvoní na dveře. Bohužel jsou i časy a místa, kdy dějiny vtrhnou přímo domů, vyvlečou člověka ven a hodí ho do rozbouřeného davu, kde se jeho život promění ve statistické číslo a zápas o vlastní existenci.

Máme to štěstí, že Evropa teď patří k nejbezpečnějším a nejbohatším světadílům, že můžeme psát články o tom, co se nám zdá být důležité, a číst si je, pokud nám přijdou zajímavé, v ležérní kavárně, frontě na divadelní představení nebo na čas jezdící tramvaji. Když se v besedě, novinovém článku nebo pseudorealitě Facebooku postavím za ideály svobody a humanismu, jsou to „pouze slova“? Snižuje jejich význam to, že ve stejnou chvíli někde jinde stále trpí a umírají lidé? Kdo nebyl dobrovolníkem v Africe, měl by se stydět a sedět mlčky v koutě? Ne. Právě proto, že ve většině takových zemí se za slovo zavírá a pronásleduje; že slovo povznáší a dává životu smysl; že spolu s ideály je na vrcholu již zmíněné Maslowovy pyramidy, kam by se v lepším případě měli dostat všichni, ne společně zápasit v úpatí o přežití. Neměli bychom podceňovat sílu slov, ani, anebo právě proto, že je můžeme říkat volně. V absenci přímého ohrožení, v přemíře informací a podnětů se pravda ztrácí ještě snadněji než ve vypětí totality.

I pouhé slovo je činem, i mlčení je občas zločin. To platilo za dob disentu, jako to platí dnes: „Disident neoperuje totiž vůbec ve sféře faktické moci. Neusiluje o moc. Netouží po funkcích a nesbírá hlasy voličů. Nepokouší se okouzlit publikum a nikomu nic nenabízí ani neslibuje. Nabízí-li něco, pak pouze svou kůži. A tu nabízí jen proto, že nemá jiný způsob, jak dotvrdit pravdu, za níž stojí. Artikuluje svým počínáním jen svou občanskou důstojnost, bez ohledu na to, co za to sklidí. Nejvlastnější východisko jeho »politického« působení je tedy v oblasti mravní a existenciální. Vše, co dělá, dělá vlastně v prvním plánu kvůli sobě: cosi se v něm prostě vzbouřilo a už není schopen »žít ve lži«. Teprve za tímto veskrze existenciálním motivem a v závěsu na něm kráčí a může kráčet zřetel »politický«. Totiž naděje – nejasná, neurčitá a těžko kdy co do své oprávněnosti ověřitelná –, že takové počínání je i obecně k něčemu dobré. (…) Že i v tak zdánlivě chimérické věci, jako je nahlas řečená pravda a nahlas artikulovaná starost o lidství člověka, je zakleta určitá moc a že i slovo je schopno čímsi vyzařovat a jakousi stopu ve »skrytém vědomí« společnosti zanechávat. K takto založenému postoji bytostně patří, že disident spíš mapuje a analyzuje přítomnost než projektuje budoucnost. Že je spíš tím, kdo – teď a tady – kritizuje špatné, než plánovačem něčeho lepšího, co bude jednou. Své poslání vidí spíš v obraně člověka před tlakem systému než ve vymýšlení systémů lepších. Pokud jde o budoucnost, jde mu víc o mravní a politické hodnoty, na nichž by měla spočívat, než o veskrze předčasné spekulace, jak a kým budou tyto hodnoty lidem zajištěny. Ví přece, že konkrétní povaha takového zajišťování nezávisí na jeho dnešních přáních, ale na těžko předvídatelném běhu budoucích událostí.“ (Václav Havel: Anatomie jedné zdrženlivosti, 1985, s. 89–90)

Být humanistou je v poslední době pro mnohé tak trochu směšné a nemístné, přece jsme všichni po rozněžněné revoluci zažili studenou sprchu devadesátých. Rychlými soudy a silnými slovy se nešetří, naproti tomu slova jako „pravda“ a „láska“ už aby se člověk bál použít. Mít jednoduché odpovědi na složité otázky se považuje za formu soudnosti ve vypjaté situaci. Já nemám odpovědi na všechny otázky, tím méně ty jednoduché nebo snadno formulovatelné. Za každé doby se dá být zlodějem, udávačem, konformistou nebo „jen“ mlčky přihlížet zlu. Anebo taky ne, volba je na každém z nás.

Teď, úplně stejně jako Havel před třiceti lety, nemůžeme předvídat sled nastupujících událostí. Předcházet jim bude ale spousta zdánlivě všedních dní, ve kterých je potřeba zachovat si lidskou tvář a soucitné srdce. Věřím, že není jiné cesty dopředu, než krok za krokem, s pohledem upřeným za horizont a důvěrou ve svůj vnitřní kompas. Pokud se neztratíme dnes, neztratíme se snad ani v mlžném či bouřlivém zítřku. ∞

Podzimní melancholie. Touha zachumlat se do deky s hrnkem kakaa a tlustou knížkou. Je to jen naladění se na přírodní cykly, nebo deprese, která se s oblibou omílá v časopisech pro ženy?

Kdo zažil skutečnou depresi, ví, že ta zdaleka není tak útulná a pitoreskní. Nejsou v ní žádné touhy, nic, jen tíha, bolest, všudypřítomný pocit bezmoci, beznaděje a hlavně nesmyslnosti čehokoliv, prostupující tělem, zahalující mysl.

Někteří i v tomto stavu zvládají roboticky plnit své povinnosti a navenek působit vcelku funkčně a sesypávají se až o samotě. Jiní zas dělají jen to nezbytně nutné, zanedbávajíce čím dál tím víc věcí. Lidé neobtěžkaní osobní zkušeností s depresí to pak interpretují jako lenost, snaží se takového člověka vyburcovat k činnosti výčitkami a kritikou. Jenže nic naplat. Deprese totiž není špatná nálada, nedá se jen tak zahnat nějakou „mňamkou“ nebo překonat silou vůle. Je to rozbitý vnitřní „motivátor“ k životu. Přitom absolutně nezáleží na tom, jestli se příslušnému člověku přihodilo něco objektivně špatného nebo jestli má všechno, co by ho mělo činit šťastným. Tato choulostivá součástka lidské duše citlivě reaguje na procesy probíhající hluboko uvnitř. Nahmatat je a vyladit občas pomůže příhodná knížka nebo vřelá komunikace s chápavým člověkem. Po překročení určité meze už je ale potřeba spíše odborná pomoc.

Něco mezi tím poskytuje kniha Irvina D. Yaloma „Láska a její kat“, popisující deset příběhů z jeho terapeutické praxe. Yalom patří k předním představitelům tzv. existenciální psychoterapie, která, jak už její název naznačuje, vychází z existenciální filozofie. Pracuje s předpokladem, že se všichni potýkáme se čtyřmi danostmi života: nevyhnutelností smrti (své a svých blízkých), svobodou, a tudíž i zodpovědností nakládat se svým životem dle vlastní chuti, nepřekonatelností existenciální samoty jednotlivce a absencí jakéhokoliv zřejmého smyslu života.

Pokud se člověk dokáže těmto základním otázkám bytí postavit čelem, plně je přijmout a akceptovat, najde v nich sílu a motivaci k životu. Pokud se jejich řešení vyhýbá, dostává se do situací a stavů, které jiné terapeutické školy obvykle pojmenovávají jako tu či onu nemoc a řeší jako hlavní problém. Existenciální analytik se ale nestaví do pozice vševědoucího odborníka, který sebejistě vede pacienta z bodu A do bodu B. Místo toho s ním navazuje rovnocenný vztah, v němž musí najít odvahu postavit se stejným otázkám, které pacientovi pomáhá demaskovat a odhalovat.

Knížka nepatří do populárního proudu self-help literatury, nepoučuje a nevnucuje žádné názory a odpovědi. Jen poskytuje živě a čtivě napsaný vhled do profese, která se týká každého z nás. Je to inspirativní, podnětné a napínavé čtení, vhodné jak pro kakaovo-přikrývkovou terapii pošmourných nálad, tak pro prevenci skutečné deprese. ∞


Irvin D. Yalom: Láska a její kat
nakladatelství Portál (přeložila Dana Makovičková)
Praha, 2010 (3. vydání), 303 stran

Bohužel je zároveň třeba podotknout, že jak prázdnotou zející Hudební divadlo Karlín při zahájení festivalu etablovaným souborem Sasha Waltz & Guests, tak umístění hlavního programu do relativně malých prostor divadla Ponec svědčí o tom, že jde stále o záležitost nepříliš masovou. Mezi návštěvníky patří spíše (polo)odborná veřejnost a lidé nějakým způsobem napojení na tanec, než zarytí milovníci moderního tance či tím spíše náhodní návštěvníci. Což ovšem nikterak nesnižuje význam akce samotné, právě naopak.

Současný tanec neodmyslitelně patří do světové kulturní scény. Bohužel v Česku je stále velice často přijímán s určitou opatrností a rezervovaností. Běžné publikum si při slově „tanec“ či nedej bože „balet“ představí pro mnohé odstrašující bílé legíny obepínající vypracované nohy tanečníka a nařasené sukně skákavých éterických tanečnic. Pokud k tomu dodáte „moderní“, tak se zděsí ještě víc, že půjde určitě o něco nepochopitelného, divně experimentálního a „co si ti mladí nevymyslí“, čemu normální smrtelník nemůže rozumět. Potenciální divák pak raději investuje do jistoty typu multikina, slibující přiměřeně vzrušující zážitek bez excesů.

Částečně proti tomuto předsudku byla namířena i letošní propagační kampaň Tance Praha, jejímž heslem se stalo „za vaše představy neručíme“. Vizuál se skládal z fotografií z jednotlivých představení dokreslených o možné divákovy interpretace. Naivní a vtipné, měly bourat mýtus o komplikovanosti a odtažitosti tance. Apel byl tedy jasný: nebojte se tanci „špatně porozumět“, popusťte uzdu fantazii a nechte se jednoduše inspirovat.

Diverzita jako základ modernity
Přitom přeměna klasického baletu na současný tanec je zcela přirozeným procesem, který zasáhl na přelomu a v průběhu 20. století v podstatě všechna odvětví umění. Asi těžko by se dala například představit situace, kdy by někdo řekl, že nemá rád moderní hudbu, a proto raději poslouchá tu klasickou. Popřel by tak existenci nepřeberného množství žánrů a interpretů, kteří spolu nemusí mít pranic společného.

Stejně tak i v moderním tanci si člověk může vybrat dle chuti. Najde si zde své „písničkáře“, jejichž tvorba se soustředí na tematické (ať už politické, sociální, nebo lyrické) sdělení; ale rovněž „vokalisty“ bezprostředně sdělující emoce a nálady splynutím hlasu (v tomto případě tělesného pohybu) s hudbou, nebo také své rebelující rockery, experimentátory či minimalisty. Velká taneční tělesa a samotáře. Amatéry a obdivuhodné mistry.

Současný tanec není tedy jednolitou masou, kterou by šlo obdivovat nebo zavrhnout. Pod tímto názvem se skrývá nespočet směrů a druhů, jejichž společným jmenovatelem je použití těla jakožto hlavního nástroje vyjadřování. Pokud bych přece jen chtěla zobecňovat a hledat jednotící tendence, řekla bych, že oproti klasickému baletu, primárně orientovanému na čirou estetickou dokonalost pohybu, jde v moderním tanci pozorovat větší intimitu, důraz na individualitu tanečníka a jeho osobitý výrazový aparát, směřování od formy k obsahu.

Dramaturgie Tance Praha s touto rozmanitostí vědomě pracuje a povětšinou nabízí pestrou škálu představení, mezi kterými si každý může najít to svoje.

Přežije-li kultura, přežije i národ
Tanec je stejně jako hudba výjimečný svou univerzalitou, schopností překonávat hranice a mluvit ke každému svou mezinárodní, naší společnou mezilidskou řečí – řečí těla. Samozřejmě se dá mluvit o „francouzské“ nebo „ruské“ škole baletu, nicméně každý pozoruhodný umělec je především individualitou světové úrovně, která sice čerpá ze svých kořenů, ale vychází daleko za jejich rámce. Jinak by se jednalo pouze o dokonale ovládanou loutku. Nemluvě o tom, že většina tanečních souborů má mezinárodní obsazení a spolupracuje s choreografy a scénografy z nejrůznějších koutů světa. Jsou to uskupení individualit spojená na základě osobních a profesních charakteristik k realizaci tvůrčího záměru. Kdyby čeští tanečníci, stále viditelnější a úspěšnější na mezinárodní úrovni, pracovali jenom na základě českých zkušeností a tančili české lidové, asi by tu bylo něco špatně.

Poslední dobou v Česku sílící xenofobní nálady a volání po zachování a obraně národní identity postavením zdí a upevněním hranic by tak měly být odsouzeny jako ze své podstaty směšné a nesmyslné. Samotná myšlenka národa nemohla vzniknout a nevznikla jinak než z konfrontace s elementem „jinakosti“. Jenom z rozdílů a interakce s ostatními pramení a krystalizuje uvědomění si sebe, ať už na úrovni jedince, či státu. Avšak to, co bylo aktuální a historicky přínosné na konci 19. století, nemusí tak úplně platit i pro moderní dobu.

Jediným skutečně jednotícím prvkem může být kultura. Avšak ne v podobě zakonzervovaného Olympu několika význačných jmen, s jejichž tvorbou je většina těch, co se jimi ohání, obeznámena v nejlepším případě z popisu ve středoškolských učebnicích. Ale v podobě živoucí, ať už právě vznikající, nebo aktivně p(r)ožívané, té léty ověřené. Kultura vzniká z pohybu, z výměny, vzájemného podněcování jednotlivých odvětví, z impulsů a pnutí. Z homogenity může vzniknout leda tak plytká šedá biomasa.

Přílišná popularita akce, autora nebo díla ne zákonitě, ale velice často spíše svědčí o jeho lacinosti a podbízivosti. Kultura ve své ryzí, nezpopularizované podobě nikdy nebyla a není záležitostí masovou, vždy stojí a padá na jedincích, na malé hrstce neklidných duší, která se vymyká a neřídí se jen vlastním zájmem. Na ně pak masy nostalgicky vzpomínají a k nim se odkazují, i kdyby je předtím samy udupaly k smrti. Pokud se ale společnost uzavře do sebe, vypudí jakýkoliv „cizí prvek“ a na všechno začne aplikovat ekonomické měřítko (ne)výhodnosti, velice záhy zjistí, že tak zvaný národ je pouhou ztrouchnivělou skořápkou bez jádra.

Tanec Praha je přes svou zdánlivou okrajovost a nepříliš početné publikum nesmírně důležitou složkou našeho kulturního dění. Zasazuje se o to, aby tu stále byla živná půda pro tvorbu napříč uměleckým spektrem, snaží se zprostředkovat celé jedno komplexní odvětví v koncentrované podobě, obnovit totalitou zpřetrhané vazby a zapojit tak Česko do mezinárodní tvůrčí sítě jako rovnocenného partnera. ∞

Snoubenci, sourozenci, kamarádi, náhodní pocestní z CouchSurfingu, známí známých. To všechno v rámci jednoho žižkovského bytu, komunity, nebo, jak říkají, „opravdového společenství“. Jde o nový typ spolubydlení, nebo o renesanci a přetváření starých myšlenek? O tom, jak takový byt funguje v teorii a v praxi, jsme se bavili s jeho „pevným jádrem“ – výtvarnicí Míšou a urbanistou Pavlem.

Jak jste dospěli k myšlence alternativního sdíleného bydlení?
Pavel: Nejdříve jsme o tom hodně mluvili. S různými lidmi a při různých příležitostech. Řada z nás jezdila na brontosauří tábory, anebo je i organizovala (Hnutí Brontosaurus je ekologicky orientovaná mládežnická organizace, funguje od r. 1974 – pozn. red.). Vycházeli jsme hlavně z hlediska soběstačnosti, ekologie a podobně. Těmito věcmi jsem se zabýval i při svých studiích na stavební fakultě a při roční stáži na Erasmu ve Švédsku. Zajímal jsem se o různé alternativy ekonomické (třeba lokální měny), o úsporné domy a obnovitelné zdroje energie. A když znovu vyvstala potřeba najít si bydlení, potkalo se to s tím, že mému bratru s Míšou končil nájem, a tak jsme si řekli, aby nezůstalo jenom u slov, že si začneme hledat bydlení společně.

Míša: Já jsem za studií v Plzni bydlela na několika studentských bytech a zkušenosti byly různé. Věřím, že spoustu lidí by to spíše odradilo. Ale na našem bytě se lidi sešli neplánovaně krásně a tam jsem poprvé zažila to, čemu se vědecky říká psychologický pocit komunity. Zároveň jsme všichni studovali různé umělecké obory, takže jsme to neustále sdíleli, byla tam vzájemná podpora a kreativní atmosféra.

P.: Na začátku jsme hlavně hledali. Hledali další spolubydlící, hledali inspiraci „jak to dělají jinde“ a ujasňovali si, co vlastně chceme a nechceme. Dohromady jsme už na tomto poli měli poměrně bohaté zkušenosti: od různých forem bydlení s rodiči přes bydlení na koleji a ve studentském bytě po různě dlouhé soužití s partnerem, s dalším párem, i o samotě, v Česku i v cizině, a v různých typech domů. Většině těchto běžných způsobů bydlení a soužití jsme se při tom chtěli vyhnout, ale zároveň jsme neměli žádnou jasnou představu, co to vlastně hledáme.

Pro mě byla hodně zásadní zkušenost s Rainbow Gatheringem (název pro pravidelná setkání Rainbow Family, komunity hnutí hippies – pozn. red), protože se v ní krásně propojily již zmíněné věci a zkušenosti, ale hlavně tam byl onen obtížně popsatelný duch lásky, důvěry a svobody, vznikající i mezi lidmi, kteří se vidí poprvé, a který lze asi pouze zažít. A tohle naladění, tenhle duch, to je myslím to, co je jakýmsi neviditelným jádrem našeho společenství, oním prázdnem uprostřed kruhu.

V čem se liší váš princip sdílení bytu od obyčejného studentského sdíleného bydlení?
P.: Asi hlavně v tom, že má dlouhodobou perspektivu a jiného ducha. Jde nám totiž o vytváření „opravdového společenství“. To je pojem z knížky Scotta Pecka, který se snaží vyjádřit, že nejde jenom o společné bydlení, ale spíš o společnou cestu životem. Já to chápu tak, že jde především o vytváření blízkých vztahů mezi všemi ve společenství. Tím myslím vztahy, kdy vám nikdo ve společenství není lhostejný, záleží vám na tom, jak se cítí, a podporujete ho na jeho životní cestě. Je v tom velká otevřenost i zranitelnost. Prostě láskyplné vztahy. A to je něco jiného než pouhá tolerance, se kterou v pohodě vystačíte třeba při tom studentském bydlení.

No a druhý rozměr, který vnímám, je vztah k celému společenství. Záleží nám totiž na tom, v jakém duchu spolu žijeme, a na tom, aby tohle společenství a tenhle duch pokračoval dál. Je to jako plavba na lodi, takže když se vám něco nelíbí, tak prostě nemůžete jen tak vysednout, jít si po svých a nechat ostatní, ať se starají. Proto je důležitá ochota problémy řešit, a ne od nich utíkat.

M.: Když mluvíš o duchu společenství, o lásce a svobodě, těžko se to vysvětluje. Není snadné se vyjádřit tak, aby taková slova nezněla banálně a hloupě. Proto i když hledáme někoho nového do bytu, tak lidi zveme, ať se k nám přijdou podívat. Na rozdíl od normálního studentského bytu my to děláme zcela záměrně a vybrali jsme si to sami. Samozřejmě tu hraje roli i ekonomické hledisko, ale hlavní motivací je naše vědomá volba a že to má mít dlouhé trvání.

Takže si v takovém bytě dokážeš představit i děti?
M.: Jo, já k tomu hodně směřuji a vždycky jsem to tak myslela. Pro mě je to dlouhodobá představa životního stylu, něco, co mě baví a naplňuje. Protože často slýchám story maminek s dětmi co buď muže nemají, anebo je od rána do večera v práci a ony sedí doma samy, což je pro mě ten největší horor. Takže klidně do budoucna i víc maminek s dětmi.

Je tedy pro tebe ideální představou barák za městem?
M.: Na to se mě hodně lidí ptá, jestli chci bydlet ve městě nebo na vesnici. Já jsem nad tím několik let přemýšlela a došla jsem k tomu, že není žádné „nebo“, že je „a“. Ve městě jsem vyrostla a nechci se vzdát kulturního dění, je to pro mě důležité osobně i pracovně. Zároveň trávit čas jenom ve městě je k zbláznění, potřebuji občas někde načerpat sílu a inspiraci. Za normálních okolností asi těžko můžeš mít byt ve městě a zároveň dům nebo alespoň zahradu na vesnici, ale když se spojí víc lidí, tak už je to reálné.

A mít k tomu ještě sdílené auto?
M.: No to už mám, jsem přihlášena do car sharingu. Já bych asi ani vlastní dům a byt a auto nechtěla. Naše civilizace je hrozně rozežraná a mně se to nelíbí. Sdílení není jenom způsobem, jak ušetřit, ale i jak neplýtvat a najít lidštější způsob žití v materiálním i nemateriálním rozměru.

P.: Taky je důležité dodat, že žijeme tím, čemu věříme. Že to zkoušíme udělat za těch podmínek, které tu jsou, místo toho, abychom čekali, až přijde nějaká revoluce nebo se něco zásadního změní. Prostě je tu nějaká situace, máme nějaké prostředky, tak je důležité začít. Cítím v tom i vliv takového ekologicko-politicko-aktivistického prostředí, ve kterém jsem se hodně pohyboval, chodil jsem na různé demonstrace a diskuze, bavil se s lidmi. No a všichni už jsou unavení z intelektuálních debat a volají po nějaké přímé akci.

Považujete se za komunitu?
M.: Držíme se pojmu Scotta Pecka „Opravdové společenství“ (dále v textu OS – pozn. red.), protože slovo „komunita“ je sice dobré tím, že odkazuje ke komunikaci, která je základním prvkem, ale na druhou stranu je to cizí slovo a lidi mu méně rozumějí, když o tom mluvíš. Kdežto slovo „společný“ evokuje sdílení. Kromě toho je tu přímá asociace a averze ke komunismu a hippies. Lidi si pod „komunitou“ představí nějaké hrozné komunisty, anebo sex, drogy a rock’n'roll. My nejsme ani jedno, ani druhé. Navíc na komunitu je nás relativně málo, točí se tu většinou kolem 5–7 lidí.

Vaříte si společně, nebo rozdělujete poličky v lednici?
M.: Děláme si společné nákupy, protože je nás hodně a můžeme si tak objednat větší množství zásob přes internet. A jak z toho kdo vaří, to už je na jeho uvážení. Jestli má čas a chuť uvařit pro všechny, nebo jestli dělá jen tak rychlovku pro sebe. Jinak máme i individuální poličky, ale samozřejmě otázka, co je sdílené a co je soukromé, se vždycky vynoří a musíme ji neustále řešit.

P.: Mít společné suroviny mi přijde hodně praktické. Místo toho, aby měl každý svůj pytlíček rýže, prostě občas někdo koupí pytel rýže, jiný zas pytel kuskusu nebo pohanky. Se surovinami, které jsou vcelku levné a dlouho vydrží, to funguje skvěle. S ovocem a zeleninou, které se rychleji kazí, anebo s dražšími věcmi, tam už více rozlišujeme společné a vlastní – máme na to vyhrazená místa. Ale komunikaci asi žádný systém pravidel nenahradí. Důležitý je pocit, že každý nějak přiměřeně do společného dáváme i bereme. Když tam tohle není, směřuje to spíš k těm soukromým poličkám. Osvědčilo se nám zavést sešitek, kam zapisujeme, co kdo koupil nebo udělal, aby to nebylo založené jen na pocitech, a připadá mi, že i díky tomu máme rázem více společného jídla. Píšeme si tam ale i různé vzkazy a nápady.

Máte nějaká pravidla spolužití?
M.: Máme nepsaná pravidla, na kterých se dohodneme a které se stále mění. Spousta běžných studentských bytů má různé rozpisy a pravidla, co se týče nějakého úklidu, mytí nádobí a podobně, a typicky moc nefungují. U nás platí princip „vidím bordel, tak ho uklidím“, když už to dělám potřetí a jsem naštvaný, tak jdu za všemi a řeknu to. V ideálním případě se to tedy řeší komunikací. Hlavní je nemlčet. Každý kruh klasicky začíná tím, že se první hodinu řeší praktické věci, jako například ten úklid, a vyřeší se. A není potřeba mít nějaký rozpis a nikdo nemusí dělat práci, která ho nebaví. Dělá to, o čem si myslí, že má smysl. V tom je obrovský rozdíl na emocionální úrovni fungování. Ideální stav je mít co nejméně pravidel a řešit ty problémy, které jsou, ne nějaké virtuální.

P.: Jinak i ta pravidla jsme občas vymysleli, ale po čase jsme od nich ustoupili, protože problém pominul. Ale s příchodem každého nového člověka se to musí celé přetřást a nastavit od začátku, protože každý řeší něco jiného.

Míša už zmínila takzvaný „kruh“, u kterého se pravidelně scházíte k řešení společných záležitostí. Mohli byste trochu přiblížit, o co se jedná?
M.: Kruh je jedna z forem komunikace. Vychází z domorodých indiánských „technik“. Lidé se sejdou a usadí se do kruhu, ať už kolem stolu nebo na zemi. Je přítomný nástroj, dle tradice „mluvicí hůl“, ale ve skutečnosti to může být jakýkoli předmět. Udělá se nějaký vstupní rituál – jak konkrétně má vypadat, je na uvážení kruhu, u nás třeba zpívání nebo společný óm. Lidé se tak naladí a spojí. Někdo, kdo s tím není zvyklý pracovat, se může cítit trochu divně nebo trapně, ale má to svůj význam a smysl. A pak první, kdo má nějaký podnět nebo nápad, si vezme „mluvicí hůl“, která dovoluje tomu, kdo ji zrovna drží, mluvit. Všichni ostatní v tu chvíli jenom poslouchají. Hůl se postupně posílá po kruhu stále dokola a lidé se střídají. Říká se tomu „mluvící kruh“, ale ve skutečnosti je to spíše „poslouchací kruh“. Jde o to, že v normální diskuzi se lidé přeřvávají a většinou vyhrává ten, kdo je víc slyšet, kdežto lidi, kteří by sice měli co říct, ale jsou ostýchavější nebo prostě nejsou tak hluční, zůstanou nevyslyšení. Tady, když držíš v ruce ten předmět a dostane se k tobě slovo, máš vždycky možnost se vyjádřit. Člověk se dozví spoustu věcí i od těch tišších lidí. Samozřejmě pokud nechceš zrovna nic říkat, nemusíš, ticho je totiž taky přínos do diskuze.

Kdo tedy rozhodne, že se kruh uzavře?
M.: Když jednou oběhne celý kruh v tichu a nikdo už nemá co říct, tak je konec. V kruhu se vytváří taková zvláštní dynamika, jak se pořád obíhá dokola, tak krystalizuje a rozvíjí se nějaké téma. Takže i blížící se konec jde poznat.

P.: Taky je zajímavé, že se častokrát stane, že než to k tobě doběhne, tak tvůj názor už někdo řekne, takže ho nakonec ani nemusíš říkat a můžeš se věnovat něčemu jinému. Ta dynamika je taková, že na začátku každý řekne, co v sobě má, a pak se to začne skládat dohromady. A pak z toho může vzejít nějaké úplně nové téma.

Jak sháníte nové lidi?
M.: Jak se ukazuje, není problém sehnat lidi, je problém najít někoho, kdo to zvládne ustát. Protože jak to na začátku možná vypadá sluníčkově a happy hippie, realita je taková, že tam konflikty jsou a že je potřeba je řešit. Naučit se před nimi neutíkat, neschovávat, ale řešit je. Proto se snažíme pozvat člověka na nějakou společnou akci, ať už aby se stavil na jídlo, nebo s námi zašel na koncert. Cokoliv společného, aby viděl, jak to vypadá zevnitř, protože se to těžko popisuje.

Co vás na tom nejvíc baví?
P.: Mimo jiné jsem rád, že se občas můžu sbalit a vyrazit někam na cesty a nemusím to nějak řešit. Taky je to lepší než žít jenom s partnerem, protože pak se s ním člověk rozejde a kromě citových věcí ještě musí řešit bydlení. OS vyžaduje velkou otevřenost a člověk se musí otevřít nejenom jednomu, ale více lidem, a ti pak fungují jako jeho zrcadlo. Vždycky mu ukáží a vrátí to, co zrovna řeší. Zároveň na rozdíl od rodiny to není zatížené rodinnými vztahy. Já tam tedy bydlím se svým bratrem, ale k tomu jsme se dostali spíše z úplně jiné strany než z příbuzenské.

M.: OS je zvláštní druh vztahu. Všichni víme, jak dnes fungují rodiny, a toto je model blízkých vztahů – něco mezi rodinou a partnerstvím. Něco, co ti poskytuje podporu a pocit bezpečí. Ty vazby jsou velmi intenzivní a my v naší kultuře už vlastně nejsme zvyklí na takhle blízké vztahy s více lidmi a vlastně na to nemáme ani slovo. Trochu špatně se to vysvětluje, protože to takhle zase zavání šedesátkovými orgiemi, ale tak to není.

Máte i nějaké negativní zkušenosti?
P.: V tom OS je otevřenost velmi důležitá, ale není bezbřehá. Je velkou otázkou, jak moc jsou ti lidé kompatibilní. Taky jsme tam jednou měli kluka, u kterého se ukázalo, že si půjčuje peníze a pak je nevrací, naslibuje to i ono, povídá o sobě různé nepravdivé historky. Byl to takový černý pasažér, což z dlouhodobého hlediska nejde. Byla to pro nás zátěžová zkouška, dlouho jsme řešili, jak se k tomu postavit, jestli na něj zavolat policii nebo tak. Nakonec jsme se rozhodli, že se nemůžeme spoléhat na ten vnější systém tak moc. Když jsme si to nemohli vyříkat, dali jsme mu asi týden na odstěhování. Byl tam sice strach a nedůvěra, ale nakonec to proběhlo relativně spořádaně.

M.: Nebyla to žádná likvidační částka, ale ne zas tak úplně málo. Ale zkušenost z toho byla mnohem větší.

Má vaše společenství i nějaký kulturní přesah?
M.: Občas pořádáme bytové koncerty. Ten byt je veliký a nás je víc, takže občas něco uspořádáme a tak to dostane i jiný rozměr. Mám pocit, že ta bytová kultura zrovna zažívá renesanci, takových bytů je celá řada, konají se různé výstavy, koncerty, už je to takový trend. Pro nás, možná na rozdíl od některých jiných bytů, to není otázka peněz. My chceme, aby k nám přišli lidi na návštěvu a aby vzniklo určité spojení s okolním světem.

P.: Párkrát jsme dělali i „otevřený kruh“, kam přišli další lidi, které to zajímá, aby se podívali, jak to probíhá. Mimochodem, kdyby se po přečtení rozhovoru o tom někdo chtěl pobavit, tak jsme vždy otevření diskuzi. ∞

Je to osud, ruka prozřetelnosti, úmysl Hospodina nebo čirá náhoda? Všechny tyto příběhy spojují dvě věci: naprostá nevypočitatelnost a jistý krok do neznáma. Stačí povytáhnout nos z bezpečného kruhu komfortní zóny a už jsou ve vzduchu cítit zázraky. Anebo taky ne. Člověk nikdy neví. Občas je prostě potřeba vykročit do propasti a ani nedoufat, že se z mlhy objeví most, a už vůbec se nesnažit rýsovat si na jeho konci vzdušné zámky. Jen si jít za svým pocitem, který je v tuto chvíli jediným věrným vodítkem. Přitom nejde říct: pojedu tam, změní mi to život. Jen: pojedu tam a uvidím. Protože za prvé se to stejně propočítat nedá, a za druhé to nejlepší, co se člověku stane, by ho nenapadlo si přát ani ve snu.

Tedy ano, je spousta lidí, kteří mají jasně stanovenou strategii a složitě promyšlenou taktiku: nachomýtnu se tady, promluvím se správným člověkem, získám konexe, udělám kariéru. Jenomže ani výsledek, ani průběh nikdy nebudou mít kouzlo nevynucenosti a ani nepřinesou štěstí. Jen velkou únavu a v nejlepším případě pocit zadostiučinění. Únava plyne z potřeby všechno neustále držet pod kontrolou a podřizovat své kroky velkému cíli. Člověk se pak marně snaží všechno křečovitě propočítat, zatnout zuby a vydržet, vytrpět cokoliv, jen aby dosáhl něčeho v budoucnosti. Avšak padesát týdnů v nenáviděné práci většinou člověku otráví i ty vytoužené tři týdny na Maledivách. Umně narafičená léčka na vhodného partnera se ukáže být zlatou pastí na toho, kdo ji políčil. A před sebou samým nezachrání ani úhledné fotografie se spoustou lajků, ani závistivé pohledy kolemjdoucích.

If you’re happy and you know it
Koncept štěstí, kterým je nakažená naše společnost, je totiž čistě marketingový. Vytváří iluzi, že se štěstí dá pořídit, že existuje neomylně fungující logický spoj mezi vnějším impulsem a vnitřním pocitem. Každý pak chce vypadat jako z reklamy na čokoládovou tyčinku: být mladý, krásný a úspěšný, obklopený opálenými lidmi s rozzářenými obličeji. Přesně vědět, co chce, a jít si za svým. V pravý čas dosahovat určitých životních met, v relevantním věku si vydobýt odpovídající status a možnost pořídit si jeho propriety.

Jenomže štěstí je mnohem záhadnější substance. Může a nemusí být spojena s vnějším světem. Souvisí spíše s uvědomováním si vlastního já. Jestli je člověk k tomu popostrčen okolím, nebo je zaplaven samovolně zevnitř, záleží na konkrétní situaci. Každopádně štěstí je šampaňským lidského života. Nezraje jako víno, nesmí se nechat odležet. Jednou otevřené se musí vypít do dna, jinak za chvíli vyčpí a zbude jen zteplalá nasládlá voda. Nepotřebuje ospravedlnění k vlastní existenci, nepotřebuje smysl a význam. Jednoduše tu je, povznáší a naplňuje, přetéká a perlí. Proto by se nemělo kupovat, ale naopak, a především, sdílet.

Chytnout, zakonzervovat, vysvětlit ani uměle vyvolat tento pocit jednoduše nejde. Učí však člověka vážit si toho a prožívat to, co přichází. A také po sobě zanechává skoro nepatrnou vůni, podle které se dá jen s velice jemnou a nenaléhavou intuicí v životě trochu orientovat. To je ta největší míra jistoty, kterou může člověk dostat. Dělat věci, které dávají smysl v tuto chvíli, i kdyby se za nimi neskrývalo a nenásledovalo něco většího, prospěšnějšího, výnosnějšího. Chytat se
šancí a dávat do nich to nejlepší ze sebe.

Náhoda nebo úmysl
Jak slepá víra v osud, tak vyčerpávající hra na Boha jsou jen dvěma stranami jedné mince. Pouhou optickou iluzí, mozkovým klamem, aby se rozum nezbláznil z absolutní nemožnosti cokoliv předvídat. Snaží se proto alespoň zpětně poskládat jednotlivá roztříštěná sklíčka do smysluplného obrázku, najít v něm pěkný vzorec a nejlépe i ponaučení, jak se v podobné konstelaci chovat příště.

V ničem se nelišíme od holuba ze známého experimentu o pověrách. Nejdřív se mu podává jídlo do krmítka při určité kombinaci kroků, kterou po chvíli pochopí a opakuje ji. Pak je ale dokonale zmaten náhodným vydáváním porce a začne si vytvářet rituály v marné snaze přijít na to, co způsobilo odměnu. Vzpomenout si, co v tu chvíli zrovna prováděl: jestli mával křídly, chodil do kruhu nebo vrkal. Stejně tak člověk se snaží analyzovat své kroky, které vedly k určitému úspěchu, a prohlásit je za univerzální recept nebo alespoň důmyslný, ale jasný řetězec. To spolehlivě funguje na úrovni každodenní rutiny, kterou se učí od dětství, ale nedá se aplikovat na život v jeho komplexitě.

Jestli nad námi někde sedí zvědavý vědátor, pozoruje naše chování a čas od času přihazuje dávku krmení, nebo jestli se tak děje bez jakéhokoliv přičinění, je v podstatě jedno. Ve výsledku je hlavní radovat se z toho, co je teď, a nepodřizovat trpký dnešek sladké představě zítřka, která tak s největší pravděpodobností nikdy nenastane. Nesnažit se najít pevný vzorec, udržet a zafixovat neustále se hýbající oceán složený z milionů bytostí, vazeb, vztahů a spojení, které nás obklopují. Není v lidských silách se v něm vyznat a pojmout nekonečnost. Nezbývá než se smířit s tím, že nic nedává smysl a přitom všechno je smysluplné. ∞

Lidská nátura přirozeně tíhne k pohodlnosti. Kýženým stavem je pro ni režim „stand by“: sladká dřímota, ze které se aktivuje jen stisknutím tlačítka. Všechno, co člověk má dostatečně dlouho, se postupem času archivuje a ukládá mezi samozřejmosti. Tento proces je základní součástí našeho mentálního, duševního a tělesného zdraví a zajišťuje, abychom nezešíleli z přebytku vjemů a informací. Bohužel jeho vedlejším účinkem bývá snížená pocitová hodnota věcí – mezi nimi i těch ve skutečnosti nejdražších: zdraví, blízkých, svobody aj. Člověk je jednoduše přehlíží a bere jako danost. Teprve pokud je mu něco z toho odebráno, nabývá to znovu na síle a důležitosti.

Blahodárné represe
Tento princip funguje stejně jak na úrovni vnitřních pochodů, tak i u společenských vztahů a zřízení. Negativní impulsy ve výsledku mívají pozitivní efekt: přitahují pozornost k problémovým místům a podněcují činorodost a aktivitu. Tím pádem čím více lidí se dostává do nepříznivých situací, tím větší pravděpodobnost, že se k něčemu rozhoupou. Toto, spolu s neodmlouvajícím principem akce a reakce, pravděpodobně způsobuje, že většina nejkvalitnějších uměleckých děl vyrůstá na neklidné půdě diktatur, válek a revolucí.

Kultura potlačovaná, oklešťovaná a naháněná do klecí se vyvíjí aktivněji, s větším nábojem a intenzitou. Tvůrci se svým způsobem nabízí jednodušší cesta než v režimech demokratických. Ať už totiž zplodí cokoliv, je bedlivě sledován ze shora a ihned perzekvován pro jakýkoliv projev alespoň zdánlivé svobodomyslnosti. Dostává se mu tak minimálně vnějšího pocitu zadostiučinění a významnosti jeho práce.

Dále pak má vždy po ruce téma hodné zpracování a vcelku zaručený zájem publika. Divák je totiž přitahován již rizikovostí svého počínání: z čtení zakázané knížky nebo poslechnutí pronásledované kapely se stává určitý vzdor a rebelie proti systému. Tvorba, která by jinak pro svou specifičnost nejspíše zůstala pochoutkou pro fajnšmekry, může paradoxně v diktatuře nabýt jisté masovosti a popularity. Viz intelektuální hry Václava Havla nebo experimentální běsnění Plastic People, jež za normálních okolností nejsou příliš stravitelné většinovou populací.

Jen blázen, jen básník
Umění a kreativita plynou z vnitřního neklidu člověka, z duševního přetlaku, který ho nutí překračovat hranice vlastní osobnosti. To ale vyžaduje duševní práci a citlivost. Schopnost a ochotu vystoupit z pohodlnosti zaběhnutých představ a oddat se nejistotě chaosu, který nás neustále obklopuje a před nímž utíkáme do chatrných zdí myšlenkových konstruktů. Procítit hrůzu neznáma a propadající se půdu pod nohama, zřítit se do temné propasti nesmyslnosti. Jediné, co takový pád přežije, je pevné jádro někde hluboko uvnitř, identita, jež není založená na vnějších podnětech a zkostnatělých konceptech.

Ovšem toto je proces bolestivý a vyvolávající instinktivní strach. Většina lidí se mu raději snaží vyhnout obloukem. Jen vzácní básníci duší, takzvaně lidé bez kůže, by i rádi zakusili ukolébávající spokojenost se životem, ale ta jim jednoduše není dostupná. Takoví lidé jsou svou konstitucí k tvorbě přímo odsouzení, nehledě na vnější okolnosti.

Pak je tu ale celá řada existencí, které se nacházejí někde na pomezí. Ti, co z nějakého důvodu, ač nechtěně, vyčnívají z davu. Ať už divným jménem, původem, fyzickou stránkou, sexualitou nebo jinak. Každodenně jsou vystaveni tlaku nivelizující společnosti, nepasující hrany jejich personality neustále dřou o rámce konvenčního života a křesají jiskry, které můžou zažehnout touhu po poznání.

Sůl nad zlato
A co má mezi tím vším počít úplně obyčejný člověk? Za totality alespoň byl postaven před jasnou volbu, jestli bude na té či oné straně. Jestli se zhlédne v relativní spokojenosti a přistoupí na množství menších či větších kompromisů. Co se týče názorů a kultury, bylo mu jasně sděleno, co je hodno odsouzení a co pochvaly. Pokud se vzbouřil, stačilo prohodit znaménko. Jak ale má nahmatat své ideály a hodnoty v bezbřehé svobodě, kde, zdá se, spolehlivě funguje pouze imperativ peněz?

Měli bychom tedy truchlit nad koncem éry jasných podnětů? I když by to bylo nasnadě, nesmíme zapomínat, že diktátorské režimy spolu s potlačením osobnosti rády eliminují i fyzické životy, a dlouhodobý pocit nemožnosti změny a beznaděje mysl spíše dusí a nutí člověka k rezignaci a uchýlení se místo vnitřního života k malichernostem.

Ano, demokracie, za kterou již tolik generací bojujeme, svou benevolentností a neomezeností bohužel kulturu často rozmělňuje a komercionalizuje. V nefiltrovaném toku informací dílo snadno zapadne a k tomu, aby se vyplavilo na povrch, potřebuje notnou dávku štěstí a silný apel. Ovšem ve společnosti, kde každý řeší své osobní záležitosti, se takové poselství těžce hledá. Kreativita v podmínkách politické svobody tak vyžaduje ještě větší míru vnitřní svobody jak na straně tvůrce, tak recipienta. Život samotný se stává uměleckým dílem, jež musíme svou vůlí vysekat z neforemného balvanu.

Dejme tedy trochu pozitivního vyznění Raskolnikovovu zvolání „zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo“. Nemyslím tím mordování stařenek, ale nalezení vlastní důstojnosti. Koneckonců, opravdu potřebujeme neustále být zaháněni do úzkých, abychom si vážili sama sebe a byli schopní objevit sílu a motivaci k pohybu a růstu? Abychom uměli převzít zodpovědnost za vlastní život, setřást usazený prach pohodlnosti a cítit se živí?

Nikdo neříká, že to bude lehké, ale to přece neznamená, že musíme podlehnout netečnosti a nečinnosti. Svoboda a demokracie neselhaly, selháváme my, každý z nás, kdo nenašel svobodu v sobě. ∞

Po hrůzách 1. světové války značně otřesené lidstvo pookřálo a po četných radikálních změnách společenského a politického uspořádání vykročilo dál. S vědomím, že to nejhorší už je minulostí. Jenže nedlouho poté vypukla 2. světová, svou brutálností, rozmachem a absurditou daleko přesahující tu předchozí. Po krátkém nadšení spojenců ze společného vítězství následovala válka studená a neustálý strach z nukleárních zbraní.

Pokud tedy z 20. století vyplynulo nějaké ponaučení, tak jen to, že vždycky může být hůř a žádný nános civilizace není tak pevný, aby člověk nepropadl davovému šílenství. A také tu zůstala reflexivní hrůza z byť jen náznaků opakování určitých vzorců, které jsou v naší kolektivní paměti hluboce zakořeněny. Protože člověk mnohem raději potkává věci povědomé, velice snadno pak sklouzává k přímým přirovnáním a kreslí vzdušné čáry mezi drobnou událostí dneška a z ní jistojistě vyplývající zkázou v budoucnosti.

S dějinami to ale nikdy není tak jednoduché, dokud je člověk žije a nedívá se vševědoucím retrospektivním pohledem. Na konci července 1914 si možnost světové války, natož její rozsah a veškeré konsekvence, jen stěží dokázal někdo představit. Ještě pár dní před jejím vypuknutím nic zvláštního údajně nenaznačovaly ani burzovní trhy, obvykle velice citlivě reagující i na mnohem menší změny v mezinárodní situaci. Samozřejmě pozornému oku ani tehdy neunikly všechny ty politické, ekonomické a národnostní tlaky, na které zpětně nepoukazuje jen líný. Avšak objektivní existence příčin není zároveň fatalistickým důkazem nevyhnutelnosti následků.

Jako zrnka písku
Historie se skládá z milionů jednotlivých životů. Některé ji ovlivňují silněji, jiné jsou do víru dění vtaženy násilím, polámané a přetržené. Někdy se objeví nenápadný výřečný chlápek nebo oslnivě krásná žena – a světový klid je ten tam. Někdo pak (ne)právem upadne do zapomnění, něčí jméno se stane synonymem doby, většina ale zůstane v učebnicích jen v podobě čísel. Bez jejich alespoň mlčenlivé podpory by se však nikdy nic nestalo, ať už byli hybatelé dějin jakkoliv chytří nebo sveřepí.

Systém ovlivňuje lidi, ale i lidé ovlivňují systém. Na jednu stranu minulost a známé psychologické experimenty dokazují, že ve špatně nastaveném rámci je průměrně hodný člověk a spořádaný občan schopný jednat neuvěřitelně brutálně. Na stranu druhou však trochu uvědomělejší jedinec, nebo zdravá společnost jako celek v sobě mívají určité mechanismy, které je před takovým chováním včas ochrání.

Ani německá nacistická mašinérie neprobíhala všude v Evropě tak jednotvárně. V Bulharsku se přes veškeré snažení nepodařilo prosadit „konečné řešení židovské otázky“ – politické vedení jeho realizaci všelijak oddalovalo a sabotovalo a běžní obyvatelé jednoduše nepřipustili zmizení svých sousedů. Sofijský biskup Stefan u sebe schovával a odmítal vydat vrchního rabína, protože „soudit by měl Bůh, a ne lidé“. V Dánsku zase za kooperace politických a diplomatických představitelů, místního odboje a hlavně běžného obyvatelstva proběhla pověstná záchranná akce.

V samotném Německu, kde většina lidí údajně netušila, čeho se účastní, dokud nespatřila záběry z koncentračních táborů, po celou dobu existoval velice činorodý odboj. Jeho obdivuhodným představitelem je například Hans Gisevius, který byl v roce 1933 ihned po studiích přidělen k nově zřízené instituci – gestapu. Velmi rychle se však zorientoval a pochopil, že tato organizace nemá s právem ani za mák společného. Měl sice přístup k více informacím než běžný Němec, ale bylo to hlavně zásluhou jeho vyhraněné osobnosti, intuice a citu pro spravedlnost. Následně sepsal napínavý příběh Třetí říše tak, jak ho prožil osobně.

Hoří!
Pokud společnost nemá dostatečnou imunitu, schopnou včas rozpoznat a zastavit nákazu, potřebuje své „ohlašovatele požáru“ – jedince, kteří jako první zavětří nebezpečné příznaky a upozorní na ně. Bývají to představitelé inteligence, ale v podstatě to může být kdokoliv, kdo má „tenčí kůži“ a je schopný (sebe)reflexe.

Existuje tu ale i početná skupina těch, co jen rádi vyvolávají poplach a vezou se na vlně populismu nebo se vyžívají v konspiračních teoriích. Ti mívají ve všem jasno a tíhnou ke zjednodušování. Za všechno můžou buď plošně představitelé určité skupiny (rozmanitosti netolerance se meze nekladou), anebo naopak hrstka zasvěcených. Každopádně v potaz se nebere ani individualita, ani zodpovědnost jednotlivce.

Je jednoduché soudit události zpětně. Naši historii ale žijeme teď a nikdo z nás neví, jak dopadne. Nemá smysl věštit hrůzy a rozhodovat se pod vlivem strachu. Ke všem velkým dějům vedla nejprve spousta drobných krůčků. Mám-li možnost jít k volbám, neodjedu na chatu. Potkám-li člověka, jednám s ním podle jeho chování, ne příslušnosti k nějaké skupině.

Není třeba být zasvěcen do interních informací nebo zákulisních her. Stačí vyhodnocovat dostupné informace a používat trochu logiky a vlastního rozumu. Když někdo rozlišuje lidi podle barvy vlasů nebo tvaru nosu, asi se nebude příliš zaměřovat na všeobecná lidská práva. Bývalý plukovník KGB se pravděpodobně nezasadí o vybudování občanské společnosti. Když se v jedněch rukou koncentruje ekonomická, politická a mediální moc, pravděpodobně to nebude svědčit demokracii.

Zkrátka pokud nechci, aby si dějiny přišly pro mě, nevyplatí se je ignorovat a dělat, že můj život existuje ve vakuu. ∞

Nedávno se mi dostal do rukou článek 24leté slečny, která po škole odjela do USA. Než se naděla, tak si sama nevšimla, jak se postupně vzdala zásad vštípených výchovou a začala se živit jako prostitutka. Elitní, velice dobře vydělávající, spokojená se svým životem.

V článku se dělí o tajemství svého úspěchu. Jak moc investovala do toho, aby žila a vypadala na úrovni, kolik platila za kvalitní propagaci na správných stránkách, jak byla vybíravá, a hlavně jak uměla naslouchat. Díky tomu všemu se jí podařilo prosadit mezi špičky ve svém oboru, koupit rodičům domek a našetřit za pět let dvě stě tisíc dolarů. V současné době se rozhodla svůj podnik uzavřít, aby se mohla věnovat studiu psychologie a výhledově si založit rodinu.

Příběh amerického snu v malém je naplněn. Jenže ona rodičům z nějakého důvodu tvrdí, že má bohatého snoubence. A celé to vyprávění spíše zní, jako by se snažila přesvědčit čtenáře (a nejspíš i sebe), že šlo pouze a jenom o business. Hrdá není na samotnou profesi, ale na to, jak ji šikovně zvládala.

A právě to dělá každý druhý v naší společnosti. Ponechme stranou pokryteckou pobouřenou morálku a pojďme se na věc podívat objektivně. V dětství každý sní o profesích buď efektních nebo přínosných: jen se to hemží lékaři, popeláři, astronauty a herci. Realita tyto iluze však rychle uvádí na pravou míru. Je tu samozřejmě hrstka šťastlivců, kteří se od malička věnují něčemu natolik konkrétnímu a praktickému, že plynule prorostou do milovaného zaměstnání. Jenomže zbylá většina ve skutečnosti buď pořádně neví, co se sebou, nebo se nedej Bože zabývá něčím natolik abstraktním, jako je umění.

Ti první potom prodávají svůj život za hodinovou mzdu na nesmyslných pozicích a pomalu se mění na křížence zahořklého trpaslíka s pasovaným ředitelem zeměkoule. Člověk instinktivně potřebuje hledat v tom, co dělá, smysl. Pokud ho nenachází, alespoň se tváří důležitě a přikládá význam formalitám. Dnes a denně pak potkáváte nabubřelé úřednice, velkoryse hospodařící s omezenou zásobou vašeho času a trpělivosti, nebo těkavé manažery, jejichž posláním je seřvávat podřízené a vytvářet všeobecně dusivou „pracovní“ atmosféru.

Kreativci jsou zase neustále nuceni k nejrůznějším kompromisům. Touha po svobodné tvorbě každodenně dostává zabrat a rozbíjí se o nemilosrdnou skálu nutnosti – složenky nečekají. A tak narážíte na fotografy, kteří lítají po svatbách a fotí vyumělkované postavičky v křečovitých pózách, žurnalisty horečnatě přispívající do bulváru a herce slastně doporučující neodolatelnou čokoládovou tyčinku nebo mířící do nejspolehlivější banky na světě.

Každému se nezavděčíš
To všechno by se dalo shrnout jedním slovem – podbízivost. Šíří se jako zkáza nejen mezi obyčejnými lidmi, ale i mezi kulturními institucemi. Nejvíce jí podle mě podléhají současná renomovaná divadla. Jsou zatížena pocitem vymírajícího média, a zároveň již tradičně trpí na podfinancování. Proto se povětšinou snaží zalíbit davu. Věčná otázka, jestli umění má povznášet, nebo se přizpůsobovat, jde stranou – tržby o tom přece říkají své. O českých muzikálech nemá smysl snad ani mluvit. Ale i běžná činohra je bohužel skrz naskrz prošpikována oplzlými vtípky a samoúčelnou nahotou.

Nemám nic proti nahotě a erotice jako takové, avšak jejich nadužívání na všech domácích scénách, ty nejváženější nevyjímaje, je tristní. Tam, kde si to estetika a děj nevyžadují, působí odhalování herců jen jako marketingová vábnička a chabá snaha ukázat, že „jsme přece také mladí a pokrokoví, my se toho nebojíme a umíme být zábavní a odvážní jako v těch vašich milovaných hollywoodských trhácích“. Umění vyvolat smích a vzrušení sofistikovanějšími způsoby evidentně tolik nevynáší. Pak se ale nedivme kulturní úrovni hlavy státu, jen možná poděkujme, že se zatím neodhaluje.

Účet, prosím
Vrátím-li se zpátky ke článku v úvodu, je tu ještě druhá, více znepokojující stránka věci. Zádrhel totiž nastal ve chvíli, kdy zmíněná slečna začala chodit s obyčejnými kluky. Najednou zjistila, že ji nebaví investovat tolik času a peněz do svého vzhledu, být příliš vstřícná a vynalézavá v posteli, když ji za to nápadník maximálně pozve do kina nebo na pivo. Zná totiž přesnou cenu všeho, co se ve vztazích dává zadarmo. Překvapivě muži, kteří za společnici platí, si jí povětšinou cení mnohem více, hýčkají ji pozorností a dárky.

Člověk by si mohl myslet, že se svých zásad vzdává jen naoko a v srdci zůstává nedotčený, jenže všechno, co dělá, ho určitým způsobem poznamenává. Zkušenosti jsou právě od toho zkušenostmi, že z nich člověk nikdy nevyjde stejný. Na tuto banální pravdu se často zapomíná při rozhodování. Ano, slečna z Ameriky je hrdá na svůj úspěšný podnik a na to, že z toho vyšla relativně čistá: nefetuje, nemá závažnější psychické potíže, nesetkala se s násilím ani mafií. Vymaže si svůj profil na příslušných stránkách a může jít klidně dál.

Skutečná cena
Změnily se ale její hodnoty. Cynismus prorůstá duší nenápadně, ale hnízdí tam pevně. Odnaučit se přepočítávat veškeré úsilí na peníze není zdaleka tak jednoduché. Kupodivu za to nemohou peníze samotné. Ty jsou nanejvýš velice šikovným lidským instrumentem pro soužití ve větších společnostech. Jejich moc ale roste spolu s množstvím duševních sil, které člověk věnuje nebo častěji přímo obětuje k tomu, aby si je vydělal.

Je těžké předem posoudit, co je nezbytný kompromis s realitou a co už život nenávratně poznamená. Důležité je přitom nejen jak člověk k penězům přijde, ale i jak je utratí. V prvním případě je asi nejjednodušší se upřímně podívat do zrcadla nebo pokusit se v duchu vyprávět své činy rodičům. V druhém případě si stačí uvědomit, že kupovaný výrobek má nejen cenu, ale i hodnotu. A za tou hodnotou stojí hodiny špatně placené práce. Samozřejmě málokdo si může dovolit nakupovat jen fair trade, ale vyplatí se trochu se při nakupování zamyslet a pamatovat si, že upřednostňováním kvantity na úkor kvality lijeme vodu na mlýn, který v další otočce semele i nás.

Jak se jednoho dne neprobudit s vědomím, že se prodáváš a že v nejlepším případě to děláš za slušné peníze? Docela dobře k tomu slouží očkování do podvědomí trochou těch věčných hodnot. Provádí se kupříkladu na humanitních oborech. Ty, nehledě na ustálený stereotyp, nejenže většinou své inteligentní adepty uživí, ale také je, jak se říká, naučí přecházet finanční potíže s filozofickým nadhledem. ∞

Co se stane, když se potká Slovák, Žid, Švéd, Fin a Belgičan? Vznikne vtip s nádechem tragédie aneb představení „Collective Loss of Memory“ tanečního souboru DOT504 – sugestivní studie násilí jako nedílné součásti lidské nátury.

Umělecký tandem choreografů Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney vytvořil projekt, který se pohybuje na pomezí performance, fyzického divadla, kontaktní improvizace a cirkusové bravury. Jednoduchá scéna bez dekorací, nevtíravé světlo. Mluvené slovo (v angličtině) a nenucené džouky odlehčují avizované téma. Bezprostřední projev tanečníků bourá pevné hranice mezi diváky a účinkujícími.

Oproti tomu hudební podklad se cyklí a stupňuje, místy eskaluje až na hranici fyzické únosnosti. Mohutné basové smyčky drásají nervy a zakousávají se do žeber. O to snadněji pak člověkem prostupuje skoro tělesná únava z neskutečné intenzity tance. Ležérní povídaní s publikem střídají pasáže tak bujaré, že by se skoro nabízelo přejmenovat představení na Collective Loss of Mind.

Vzniká tak znepokojivá disonance – na jedné straně rozum vnímá lehké, abstraktní a umělecké dění, na straně druhé smysly zcela zjevně trpí přítomností něčeho temného. Rozsekne to až zakončení, kdy do umění nemilosrdné vkročí realita.

Příběh odvěké lidské záliby v zabíjení je podán působivě, ale nepřímočaře. I tak ale zůstane člověk sedět jako hrdina Mechanického pomeranče – s doširoka otevřenýma očima. ∞


DOT504: Collective Loss of Memory
PONEC – divadlo pro tanec (Husitská 24A, Praha 3)
premiéra 17. 10. • repríza 21. 11. 20:00
koncept a choreografie Jozef Fruček & Linda Kapetanea (SK/GR) • účinkují Nathan Jardin (B), Joona Kaakinen (FI/JP), Knut Vikström Precht (SW), Dano Raček (SK), Tom Weksler (IL) • hudba Vassilis Mantzoukis • scéna Jozef Fruček • světelný design David Prokopič • kostýmy Lenka Kovaříková