Úvahy nad tím, zda jsme si díky technologiím blíže, či dál, opodstatněně rezonují napříč globálním světem. Není snad úplně od věci tvrdit, že se virtuální přítomnost stala obligací, a to jak v kontextu našeho každodenního fungování, tak přehršle nabízeného zboží a služeb. Kdo není online, jako by nebyl vůbec. Výstava Digitální blízkost v Národní galerii Praha ukazuje lesk a bídu moderních technologií a pouští se do mlhavých vizí naší budoucnosti.

Lidské tělo jako žijící měna
Utopická progrese algoritmů má sklon ke skupinovému smýšlení, soudružnosti. Kolektivismus převažuje nad individualistickými tendencemi, zájmy a kategorizování genderu, národnosti nebo sexuální orientace přestává plnit funkci fundamentálního rozdělení světa. Současné směřování tzv. výroby na zakázku a informacemi, které jsou extrémně personalizované, však zatím nahrávají opaku. Člověk je brán jako jednotlivec se svými individuálními potřebami a do popředí se dostávají pojmy jako ekonomie pozornosti, výraz pro obchodování s našimi kognitivními limity nebo dotyková deprivace, která zvěstuje nedostatek smyslových podnětů. Na straně druhé, virtuální světy nabízejí místo pro jakousi svobodnou seberealizaci, místo, kde si sami můžeme zvolit, kým zrovna budeme a kde můžeme jednat nad hranice našeho pohlaví nebo etnicity.

Zamilovanost plná protikladů
Digitální blízkost naráží na dvojsečnost každého jednoho atributu, ať už technologie adoruje, nebo je haní. Pocity tělesného odcizení mohou být osvobozující, stejně tak ale dokážou otřást našim chováním, hranicemi a ohleduplností vůči druhým. Jak píše kurátor výstavy ve svém průvodním textu: „Virtuální zkušenost je jako první zamilovanost plná protikladů.“ Tato polarita dává současným umělcům velkorysý prostor k ohledávání a výstava v Národní galerii Praha jen svědčí o tom, že z něj těží maximum. Autoři, kteří zde představují svá díla a spolu s nimi možné perspektivy, jsou Ivana Bašićová, Louisa Gagliardiová, Pakui Hardware (Ugnius Gelguda a Neringa Černiauskaitė), Lola Gonzàlezová, Tenant of Culture (Hendrick­­je Schimmelová), Viktor Timofeev, Darja Bajagićová, Rachel Macleanová a Daiga Grantinaová.

Jednotlivé artefakty vyjadřují vztah mezi růstem a umíráním, pomíjivostí a trváním. Zkoumají přístupy vnímání lidského těla, jeho modifikovatelnost, nahraditelnost, která jde ruku v ruce s pokrokem v lékařské praxi a robotizací. Poukazují na temné stránky naší současné reality, nebezpečí stereotypizace a objektivizace (žen) v médiích, zdánlivě nenápadné podoby akceptace násilí ve společnosti, „třpytivost“, avšak stále pomíjivost trendů a toxicitu komerce. Uvádí estetiku a její vnímání do kontextu digitálních obrazovek, které staví do středobodu naší percepce světa. Hrají s návštěvníky hru, která obrací pravidla a logiku v chaos a nejistotu stejně tak, jak je tomu v naší dennodenní realitě.

Digitální blízkost
NGP – Veletržní palác
(Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
11. 11. 2021 — 10. 7. 2022

Po sáhodlouhých a poměrně vyčerpávajících diskusích o (ne)možnostech akceptace herních médií jakožto umělecké disciplíny se snad konečně blýská na lepší časy. Vývoj současného umění totiž čím dál více reaguje na interaktivní proudy, a tak stejně publikum, které od svých galerijních zážitků začíná očekávat více než jen statický obraz a bílou zeď za ním. Brněnský Ateliér Duchů svými instalacemi otevírá téma prezentace deskových i digitálních her a eventualit jejich forem.

Jak vystavovat digitální hry? Otázka, která rezonuje napříč instalací Herna Duchů v Galerii Art. Tři herní kabinety, snažíc se svou formou rozšířit možné pole interakce, neomezující se už jen pouze na myš, klávesnici a mýtus „domácího hraní“, který soudobého návštěvníka od vyzkoušení aplikace spíše odradí. Kombinace prvků arkádové herny a sportbaru reprezentuje stereotypní chápání herní kultury, herní kabinety vytvořené na míru konkrétním aplikacím potom naopak lákají k interakci svým poutavým formátem.

„Výzvou při tvorbě kabinetu Hadr bylo najít tvar, který bude odrážet citlivou low-poly estetiku stejnojmenné hry od Dominika Konečného. Zároveň cílem bylo také to, aby svým vzhledem nepřehlušil samotný vizuál hry a taktéž hlubší ponoření do interaktivního zážitku. Výsledná podoba je unikátní nejen z hlediska spolupráce s autorem díla, ale i v tom, že se jedná o první herní kabinet, který jsem měl možnost navrhovat,“ přibližuje výrobu kabinetu Hadr, který je součástí instalace, člen skupiny Ateliéru Duchů. (zdroj: atelierduchu.com) Instalace Herna Duchů je doprovodným programem festivalu krátkých filmů Brno16 a k vidění je do 30. prosince 2021.

Ateliér Duchů: Rám
Postpost gallery (Orlí 22, Brno)
8. 11.—3. 12.

Kulturní happeningy v soukromých bytech přežívají i třicet let po pádu komunismu. Co bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech kvůli nátlaku režimu nutností, je dnes spíše fakultativní reakce na zkostnatělé struktury a snaha o deinstitucionalizaci. Berlínská bytová galerie umělkyně a kurátorky Magdaleny Jadwigy Härtelové vznikla jako alternativní výstavní místo v návaznosti na feministické myšlení a institucionální kritiku.

Galerie Kottbusser Damm 68 je situována na stejnojmenné ulici v metropolitním Berlíně, v ložnici kurátorky. Svůj intimní projekt začala Magdalena v červnu roku 2020, tedy v době, kdy galerie, muzea a jiná kulturní místa fungovala pouze v rámci omezeného provozu. Nedostupnost výstavních prostor a nespokojenost se současným vystavováním moderního umění byla nakonec největší motivací pro založení vlastní alternativní galerie. Ložnice proto, protože jinými vhodnějšími pokoji byt jednoduše nedisponuje, místo tak současně reflektuje momentální bytovou krizi (nejen) v Berlíně.

Veřejná instituce ve smyslu sociální odpovědnosti
KD68 je soukromé místo, které však funguje na principu veřejné galerie, je tedy pochopitelné, že se s jeho návštěvou pojí etický kodex, blíže specifikovaný na webových stránkách projektu. Návštěvníci i umělci podílející se na programu tohoto ložnicového teritoria, souhlasí s tím, že se zapojí do vytváření postkapitalistického světa. Program galerie i její samotné fungování je založeno na kritickém myšlení a aktivně se podílí na boji proti rasismu, patriarchátu, kapitalismu, kolonialismu, heteronormativitě, transfobii a dalším represivním systémům.
Sociálněpoliticky zaměřené umění s sebou nese potřebu interakce a budování komunity, což se také viditelně promítá do dramaturgie. Program galerie se každý měsíc mění, a kromě něho jsou návštěvníci vybízeni k výpůjčce knihy nebo hudebního vybavení, které je zde také k dispozici. Poslední výstava umělkyně Amy Balkinové (a dalších) People’s Archive of Sinking and Melting upozorňovala na místa, která mohou pod vlivem fyzických, politických a ekonomických dopadů klimatických změn jednou zmizet. Vystaveným materiálem přispěli lidé žijící právě na těchto místech. Sbírka tak představuje dystopický archiv budoucnosti.

Z Kottbusser Damm 68 na Mehringplatz 20
Ruku v ruce s oslavou ročního fungování Kottbusser Damm 68 avizovala kurátorka také ukončení provozu, naštěstí se však nejedná o definitivní konec galerie jako takové. Magdalena se, spolu svým projektem, přesouvá do městské části Kreuzberg, která je známá jako útočiště mnoha umělců. Z Kottbusser Damm 68 se tedy na konci srpna stane Mehringplatz 20. V samotném kodexu je zdůrazněna dočasná povaha projektu, odvíjející se mimo jiné od toho, zda si kurátorka tuto ložnici bude stále ještě moci dovolit.

Potřeba konat nad rámec stávajících struktur a vystavovat mimo zavedené a občas trochu zkostnatělé instituce provází tvůrce již řadu let.

Konzumenti na druhé straně si zase čím dál více uvědomují jakousi institucionální clonu, která mezi nimi a uměním stojí. Umění od desíti do sedmi, pět až šest dní v týdnu. Pro děti do šesti let zdarma, pro studenty sleva. Jak ale umění zpřístupnit opravdu všem a dát zároveň prostor mladým tvůrcům? Řešení nabízí tzv. vitrínové galerie. A jedna taková zrovna vzniká v Brně v podchodu kavárny Spolek.

Galerie Postpost navazuje na původní off-space galerii Anne Frank Memorial ale především na tradici tohoto způsobu vystavování v Brně. Svou koncepcí dává přílib propojení různých uměleckých forem a reaguje na konzumní způsob produkce. Dává autorům možnost vystavit a rekontextualizovat stará díla, zároveň však poskytuje svobodný prostor pro nové myšlenky a osobitou interpretaci prostoru. Apokalyptický název odráží agresivitu komerce spolu s absurditou pandemie a životem v kyberprostoru. „Projektom by som rada prispela k oživeniu a rozšíreniu brnenskej scény off-space galérií. Tiež intenzívne vnímam aktuálne absurdné stavy doby a spoločnosti v úzkom prepojení s umením a kultúrou, kedy nič nemožno pokladať za definitívne, nové či jednoznačné. Myšlienka názvu i konceptu si preto pohráva s odrazmi, komentármi súčasnosti, no zároveň poskytuje priestor vlastným interpretáciám umenia. Chcem poskytnúť špecifický priestor autorom a autorkám a tiež verejnosti, ktorá potrebuje alternatívy chápania sveta, i keď niekedy ťažšie zrozumiteľného,“ komentuje svůj záměr iniciátorka projektu Viktória Pardovičová.

Nechat umění splynout se životem
Ve srovnání s galeriemi a institucemi je produkce v „DIY“ vitrínových galerií flexibilnější, levnější a dává autorům mnohem větší svobodu k uchopení jejich vlastní prezentace. Galerie ze své podstaty fungují takřka neomezeně, přirozeně tak reflektují městské prostředí a zasazují prezentovanou tvorbu do několika významových rovin. Umění a jeho prezentace se stávají dostup-nějšími. V současné době v Brně přežívá bohužel jen hrstka podobných projektů, mezi ty nejznámější patří Galerie Průchod nebo Umakart. Postpost tedy přispívá k obnově tohoto fenoménu, navazuje na tradici, avšak svou vlastní, svébytnou formou.

Zdvojení a tekutost realit
První vystavující je módní návrhářka a konceptuální umělkyně Natálie Drevenáková. Absolventka ateliéru tělového designu (Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně) pro tuto příležitost zadaptovala svou bakalářskou práci, odpadový textilní materiál propojila audiovizuálního obsahu. V souvislosti s narativem galerie pracuje s tématikou zdvojení a tekutosti realit. Výstava probíhá od 28. června do 30. července.

Situace, ve které se naše společnost nachází, doslova nutí k reflexi a přehodnocování dosavadních struktur, a to také v kontextu zaběhlých institucionálních galerií. Skupina brněnských aktivistů se rozhodla na tuto výzvu reagovat projektem, který stírá hranice mezi galerijním prostorem a domácnostmi, které se v době pandemie staly středobodem naší existence.

Pozor! Čtení tohoto článku může vyvolat chuť na umění!
Vyšívané objekty od Maud Kotasové, kresby Terezie Poljakové nebo fotografie aktů Pauliny Masevniny. To je jen příklad toho, jaké artefakty budou moci budoucí kurátoři ve svých příbytcích vystavovat. Zatím jsou v nabídce celkem tři boxy, každý má své téma a vlastní jméno. První – Hoříš, má panenko – otevírá diskusi o bezhraničném vnímání moderní historie, druhý nese název Kinetika deprivace a svým obsahem se obrací do sebereflexe. Třetí – My little mnohovesmír – zobrazuje rozjímavý stav vědomí. Už samotným vybalování děl vzniká naprosto jedinečná konstelace, která se už nikdy nebude opakovat. Každý, kdo se na projektu rozhodne participovat, bude díla zasazovat do svého unikátního prostoru. Následná dramaturgie je stejně tak otevřená vlastní interpretaci, je tedy na uvážení každého, jestli do své nové reality přizve někoho dalšího, nebo si ji užije sám.

Hledání nových cest
Otazník nad funkcí umění ve společnosti visí už od dob avantgardy. Estetika a etika bývají pokládány na misky vah a jejich vyrovnanost není stále ještě v galerijním prostředí samozřejmostí. Koncept BAD otevírá téma významu institucionálního přístupu k umění a přichází se způsobem, jak dostat umění v pandemické době k lidem. Snaží se podpořit umělce v období, kdy není mnoho příležitostí k fyzické prezentaci. Za zapůjčení boxu se vybírá dobrovolný příspěvek, který bude posléze mezi zapojené autory rozdělen. Ironický podtitul „krabičková dieta lokálního umění“ reaguje na nucenou dietu, kterou momentálně podstupují jak umělci, tak návštěvníci galerií.

„Ztráta institucionální aury dává větší prostor nezávislému až partyzánskému kurátorství. Hledání alternativ nám pak s přihlédnutím na nedostatek offline kontaktu s uměním připomíná i důležitost umění ve veřejném prostoru nebo fenomén bytových galerií na našem území v období socialismu,“ říká studentka oboru teorie interaktivních médii, autorka vizuálu a kurátorka Brno Art Delivery Romana Guryčová.

Jen málo kdo ví, jak vypadá nebo jak se jmenuje, jeho tvorba však nese natolik autentické rysy, že je jen těžko nerozpoznatelná. Řeč je o brněnském výtvarníkovi Timovi, který se stal nejvýraznější osobností českého street artu. Svou sarkastickou deklamací vstupuje do veřejného prostoru a reaguje na problémy ve společnosti. Jaké je tvořit více než dvacet let v anonymitě? Čeká nás v budoucnu velké odhalení?

Chtěl jsi být vždy umělcem?
Zase se pokusím vyzout z otázky – to, abych se označil za umělce, mi nejde přes pusu. Zní to hotově a definitivně, cítím svoje nedostatky a limity na to, abych hrdě držel prapor jednoznačně podtrženého bytí. Ale možná bych si to mohl přiznat, abych měl vnitřní alibi na to se cítit divně.
Jaký to byl pocit, když přišly první veřejné ohlasy na tvou tvorbu?
Nepamatuju si nějaký větší breakpoint, ale s některými medializovanými věcmi jsem měl spíš čirý strach, než že bych si užíval vlnu zájmu.

Už dvacet let si držíš anonymitu, mrzelo tě někdy, že se ke své tvorbě nemůžeš veřejně přihlásit pod vlastní identitou?
To mě mrzí. Na druhé straně je to taková obrana před egem nebo „slávou“, ale možná bych mohl vylézt z ulity na světlo. Je to pro mě otázka, jestli to není taky náhodou přetrvávající strach z toho dospět a napřímit se z té celoživotní schovky.

Zapisuješ si nápady, které později s rozmyslem realizuješ, nebo jednáš spíše spontánně? Jak vypadá tvůj tvůrčí proces?
Zapisuju si a cedím. S přibývajícím věkem samozřejmě čím dál víc, takže občas spadnou pod stůl možná i dobré věci, které by mohly přijít na svět. Ale snažím se nápadům utínat hlavy, abych se v tom neztratil. Odděl a zhušťuj, říkali alchymisté. V poslední době se snažím koncentrovat na téma a hovořit v celistvých větách. Jednotlivá krátká sousloví jsou v ideálním případě esencí, ale zrovna tak můžou být jen spontánními výkřiky, o kterých si zpětně řeknu, jestli byly potřeba.

K prezentaci svého umění využíváš veřejný prostor, jaký máš vztah k architektuře?
To nevím. Jsem úplně nemocný z toho barevného zateplování. Vesnice na jižní Moravě, to je lego peklo. Cukrářský běs. Všechno zateplené a rohy rovné tak, že když se na ně podíváš, rozřízneš si oko. Mám rád chvění a dotyk ruky. Současná schopnost technologicky vyrábět na tisícinu milimetru přesně mě děsí. Jinak pokud maluju na architekturu nejen jako na podklad, vychází mně z toho nejlíp něco jako nefigurativní ornament, jemně nepřesný, chvějící se v lince. Polidšťující onu pravoúhlost. Pokud sám produkuju nějaké přesné věci, baví mě hlavně ta oficiální forma kontrastující s ilegálním vstupem.

Jak vnímáš Brno v kontextu veřejného prostoru?
Jako parkoviště a veřejný showroom automobilů. Jinak mám rád brownfieldy, do kterých se ještě nestačil zahryznout developer a ze kterých občas vyběhne zajíc.

Cítíš po těch letech vůbec ještě adrenalin, když sprejuješ na ilegálních místech?
V poslední době se snažím dělat buď tam, kde je to relativně „bezpečné“, tedy na periferiích a bokem, nebo se mi daří „odbavovat“ věci legálně.

Před šesti lety jsi v rozhovoru pro Radio Wave uvedl, že street art jako takový v Česku moc není, změnilo se za tu dobu něco?
To asi jo, ale mám rád street art typu trenky na Hradě. A takového je asi pořád pomálu. Většinou se ty věci chovají krotce a zdobně. Hlavně, aby nebyly kontroverzní (hrozné slovo). Ale těžko říct. Su zlej a nic se mně nelíbí.

Jaký máš názor na jeho vystavování v uměleckých institucích?
Když je to formou videoprojekce fotek z outdooru, tak cajk. Sám dělám plátna, do kterých se ta ulice určitě taky promítá. Ale samozřejmě přetahovat to stylem Ctrl C Ctrl V do galerie je hovadina. To je jak chytit zvířata v džungli a narvat je do zoo. Jednou jsem to zkusil a doteď se tvářím, že se nic takového nestalo.

Pár let zpátky jsi v Praze vystavoval obrazy, které byly inspirovány tvými vlastními sny a trochu se vymykaly tvorbě, kterou od tebe běžně známe. Plánuješ něco dalšího?
To je linka, která mě hrozně baví a vypadá jako cesta. Jak už jsem říkal před chvílí, měl jsem často pocit, že se snažím zachytit z reality jednotlivá slova nebo předměty, fokusovat je rámem, dát na podstavec, a tím podtrhnout jejich význam. Ale nevím, jestli se stejně tak nedá říct, že byla opuštěná. Touto kapitolou jsem otevřel dveře a vkročil do krajiny, ve které se můžu procházet a umístit tam spoustu věcí a začít spojovat jednotlivá slova ve věty a začít vyprávět celé příběhy. Samozřejmě povětšinou obrazem, ve kterém jasná definice podkluzuje do poetických mlh meziřádků. Ale vypadá to jako prostor, ve kterém se začíná spojovat všechno dosavadní do nových celků. Mohl by to být program na doživotí. Je to trochu experiment, ale táhne mě. A nechtěl bych se nechat omezovat dosavadní zavedenou jistotou a udržovat v chodu kladkostroj stereotypu a prohlašovat ho za styl.

Na závěr si nemohu odpustit otázku, chystáš někdy v budoucnu veliké odhalení?
Já věci moc nechystám. Nemám rád slovo projekt, protože mám pocit, že vylučuje nesmělé osahávání nových klíčků a výhonků, které teprve zjišťují, kam se vydat. Samozřejmě nějaká kostra je fajn, aby se rostlinky neválely jenom po zemi. Vylézt na světlo plánuju posledních dvacet let, takže mám spíš pocit, že veškerá provizoria bytní v trvalost. Možná by mi to pomohlo – vystoupit z role pozorovatele do aktéra příběhu. Musím se optat sám sebe, co s načatým životem.

Kultura se téměř přes noc transformovala do online prostředí. Některé subjekty tuto změnu podstoupili jakožto nutnou antipatii, jiné možná navedla tím správným směrem. Vašulka Kitchen Brno, jakožto centrum pro výzkum a experiment s novými médii, je v online jako doma, není se tedy co divit, že své aktivity v současné době rozšířila o digitální platformu. Ta svou činnost zahajuje virtuální rezidencí islandského umělce Haraldura Karlssona, který představí svou současnou práci.

Rezidence v tvém bytě
Zázemí poměrně komorního prostoru v brněnském Domě umění měl využít také Haraldur Karlsson v rámci zahraniční rezidence, ta se však kvůli pandemii přesunula do virtuálního prostoru online platformy. Divák má nyní možnost nahlédnout do tvůrčího procesu umělce skrze sérii videí, textů a živých vstupů, do kterých je umožněno se aktivně zapojit. Rodák z Reykjaviku (1967) žije momentálně v Norsku, kde experimentuje s videem a jeho technickými možnostmi. Ve své práci využívá nejmodernější technologie a spolupracuje s řadou odborníků napříč obory, jako je medicína, biologie, astronomie nebo matematika. Výsledkem této součinnosti je poetická výpověď prostřednictvím digitálních technologií, která odhaluje skrytou estetiku zmíněných disciplín.

Video Art is Out of the Box
Vašulka Kitchen Brno nabízí videa, textové materiály a online workshopy, během kterých jsou zájemci seznámeni s tím, jak používat současné softwary v oblasti experimentálního videa. Workshopy probíhají každý týden v úterý a čtvrtek do konce května. Karlsson ve svém prohlášení pro VKB citoval Farhada Kalantaryho: „Pracovat s videem už není frustrující, nepřátelské. Počítače se nerozbíjí, programy pracují a fungují. Mohu vytvářet obraz přesně tak, jako bych pracoval s digitální fotografií. Nejsme svázaní tradičním rámcem obrazu a nemusíme ho dodržovat. The video art is out of the box. Video art vyskočil z krabičky a rozbil ji.“

Na webu budou postupně přibývat prezentace také dalších autorů, jako je například Derek Holzer (softwary a vektorové systémy), WIDT (speciálně realizovaná audiovizuální performace), STRWUU (performativní přednáška). Rozhodně je na co se těšit.