To nejlepší nakonec. Co se týče nezávislých kulturních akcí, po šest let, po šest sezón, zosobňuje toto heslo samorostlá kulturní událost, která, eufemisticky řečeno, není právě synonymem žhavé letní noci. Podaří se zde občas přimrznout. Nedáte-li si pozor a zázvorový čaj, můžete se tu i nastydnout. V každém případě ale na Freeze Festu máte možnost spatřit, slyšet a zažít to, co v Čechách málokde.

Ve srovnání s nedohlednými džunglemi vojenských prostorů, hostících akci v předchozích letech, vtiskly letošku do větší míry svůj punc industriální kulisy – mírně zchátralý areál bývalé uhelné elektrárny, podle baťovského modelu střídající zástavbu s přírodními plochami. Prakticky to oproti ročníkům minulým znamenalo více betonu a asfaltu a méně místa pro hudební produkce; vměstnaly se pouze čtyři stage. Zdálky viditelnou dominantu místa tvořil dnes již oblaka dusivého dýmu nevypouštějící komín, z něhož bylo během akce navzdory zákazu vstupu nutno sundat menší množství samozvaných stavbylezců.

Při průzkumu areálu zblízka každý milovník industriální romantiky aka Gotham City / Fallout nutně zaplesal nad centrální halou – Katedrálou –, do níž zmíněný tyčící se monument ústil.

Potenciál tohoto úchvatného prostoru zůstal bohužel zčásti nevyužitý. Výkonnost ozvučení sousední Bass music stage po letech klidu rozpohybovala nánosy uhlí v zásobnících nad prostory prvního patra Katedrály, z bezpečnostních důvodů tak nezbylo než zde umístěnou galerii, bar, chillout a v neposlední řadě nádherný výhled na „místo činu“ navzdory hodinám a dnům tvrdé práce FreakDome crew oželet.

Unikátní zvukové zážitky nabídla v sobotu 14. září Bass music stage. Hudebníci se střídali v intervalu dvaceti minut, každou chvíli tak v rámci této Dubwise Conference aparaturu rozezvučel další z pestré škály dubových subžánrů a odstínů.

Kromě nepřetržité exhibice a procvičování na vlastním paloučku vytřela špička českých žonglérů účastníkům zrak ohnivým průvodem o sobotní noci.

Podivuhodná světla nehořela jen na roztočených řetězech a tyčích. Vizuální orgie byly přichystány po straně Katedrály, jejíž vnější stěna posloužila jako projekční plocha, kde mezi pohádkově nasvícenými barely na vodu ovládal svůj arzenál mistr videoartu vytvářející gigantické pohyblivé obrazy.

Hned vedle se skrýval další chod této vizuální hostiny. Vstupem do přilehlého hangáru se ocitl člověk v hájemství interaktivna – z dřívějších ročníků známý reaktivní projektor reagoval na vstup lidské bytosti do vyznačené plochy na podlaze a převedl její pohyb do ornamentální podoby.

Pečlivý a přepestrý výběr toho nejzajímavějšího z kapel tuzemska i blízkého zahraničí naservírovala k tanci i poslechu Chalupářská band stage, třešničku na dortu zosobnilo pařížské uskupení Pornostereo.

Zásobování rovnými beaty obstarávala Acidelika stage, mocným příspěvkem k celkové atmosféře tohoto prostoru bylo opět stmelující šapitó, po stranách tradičně dekorované psychedelickými plachtami a strategicky doplněné sousedící čajovnou v plně nekuřáckém stanu, kteréžto prostředí působilo v pulzujícím továrním areálu jako nefalšované pohlazení na duši.

Skutečně jako intergalaktický koutek se zaparkovanou vesmírnou lodí působila Bamboo stage, poskytující libovolně neškoleným kolemjdoucím možnost zkusit si naživo vytvořit plnohodnotnou elektronickou hudbu. Pozoruhodně organicky vyhlížející bambufonomat obklopovaly rovněž v předchozích letech představené důmyslné lahůdky pro oko, palouček s DIY posezením a působivý světelný park.

Návštěvníkům vizuální a zvukovou krmí již přesyceným poskytla duchovní posílení a poučení rozsahem nevelká, informacemi však nabitá knihovna, omezenou kvantitu dohánějící kvalitou a nábojem vystavené literatury.

Ne že by se zde ovšem nabízelo pouze občerstvení duševní. Vedle zmíněné čajovny poskytovalo oddech, horké nápoje, příjemnou hudbu i možnost výtvarného vyžití také Kafé Killout, kde se množství návštěvníků včetně těch nejmenších vyřádilo se štětci a dalšími malovátky za doprovodu pečlivé selekce zkušených DJs.

Kdo před doprovodem hudebním dává přednost mluvenému slovu, měl zde k dispozici krytou divadelní scénu a literárním koutkem doplněné kino s tradiční filmovou nabídkou – tedy takovou, jakou jinde neuvidíte.

Do umění se zde bylo možno i obléci – po areálu bylo strategicky rozmístěno hned několik stánků / workshopů, dávajících nahlédnout do tajů sítotiskové techniky, přítomné dámy mimoto hojně ocenily stánek s nevídanými DIY šperky.

Ač rozsahem menší, nezůstal nejčerstvější Freeze Fest dřívějším ročníkům pranic dlužen; opět dokázal na čas proměnit fádní betonové kulisy v hostinu smyslů a ostrůvek nezávislé kultury a za to patří všem zúčastněným obrovský dík.

S vypětím všech sil jsem se ubránil znuděnému zívnutí a pokynul poblíž vyčkávajícímu liliputovi. Když hbitě přispěchal, odložil jsem mu na hlavu poloprázdný goblet s retsinou. Lehkým zatleskáním jsem dal dvojici poblíž šermujících vojáků znamení, že zábavy s ocelí bylo pro dnešek dost. (Nemohl jsem se ubránit dojetí, když jsem je tak viděl u vchodu do jedné z těch úzkých, páchnoucích bočních uliček loudit z kolemjdoucích almužnu – jeden z nich mi svým výrazem připomíná mého milovaného Portorika, dejte mu kočičí bohové lehké spaní – tak jsem je najal, aby mne obveselovali při čekání na Múzu.) Sundal jsem nohy ze zad klečící otrokyně (bývala, neklame-li mne paměť, kuplířkou), posadil se v křesle vzpřímeně a dnes již poněkolikáté rozvinul epištolu, kterou mi při ranním rozjímání v tamaryškovém háji doručil spěšný kurýr Nejjasnější Osvícené Vládkyně Ostrova kumštýřů, Kassiopeiy II.

Hmm… hmmm… tak ta zplozenkyně mořského ďasa a jeskynního pavouka je velmi potěšena poslední dodávkou soch, jo? A že její nejdražší bratranec přicestovati se uvolil, ráda by ho uctila k jeho větší slávě zvlášť navrženým oslavným monumentem, což? A sama odcestovati v řiť kteréhosi z démonů pekelných by i se svým skromným požadavkem neráčila? Mám já snad po kdy, zrovna teď, když se mi konečně podařilo získat ke studiu nádherný exemplář jedné z těch kymerských krasavic – kůže tak černá, že je skoro modrá; všechny linie ve srovnání s lokálními dívkami nádherně čitelné – na rozmary jakýchsi degenerátů modré krve (ta ostatně teče, říznete-li do správného místa, z každého), kteří kdesi v oceánu z titulu můj-prapředek-měl-pod-sebou-větší-hromadu-mrtvol-než-tvůj dnes poroučí?

Za kvalitně odvedenou práci slibuje, pravda, polovinu mé váhy ve zlatě; to by snad mohl výzkum vlivu zeměpisné polohy na zakřivení pánve lehce posečkat… Bude zapotřebí pořídit mistru astrologovi tu čočku, o které neustále blouzní, kapacita řezbářské akademie také přestává dostačovat, nemluvě o stavu dlažby v Paláci satiriků… a státní fondy jsou prý cele vytíženy potřebami literární obce… Kymeřanka se zatím může učit jazyky.

Švihnul jsem svitkem do kouta sálu a šel se raději projít. Když kustod, doposud oblažující svou pozorností jednu z modelek, spatřil, že odcházím, přihrnul se ke mně a začal se dožadovat rozkazů stran čerstvě chycených lichvářů: „Kobka praská ve švech – ještě jeden křivopřísežník a bude zle…“

„Kolik už jich máme?“

„Sedmnáct, mistře, z toho za včerejšek tři.“

„No, jeden do sadu, jeden může jít dobývat mramor a posledního k mistru básníkovi, co bydlí vedle, může mu ostřit brky.“

„Velmi dobře, mistře. A ten penězoměnec, co ho tu máme od minulého týdne…?“

Cosi ve výrazu vládce domácnosti mi připomnělo, o koho jde. „Ach ano, probůh, z hadí jámy už ho vytáhněte.“

Procházeje kolem děvčat zdokonalujících se na zápraží ve figurální malbě, uzřel jsem v dáli za divadlem Frygidek stoupat k obloze sloup dýmu.

„Snad už se nám zase senátoři nehašteří s kněžstvem o morální čistotu?“ připomenul jsem si minulé klání v odříkání a pravdomluvnosti, jemuž dychtivě přihlížela snad celá polis. Pokud si vzpomínám, vyhrál tehdy jakýsi přivandrovalec z pobřeží, jemuž byla palma vítězství přiřknuta poté, co rozdal veškerý svůj majetek, provedl zevrubnou kontrolu hospodaření senátu za dvanáct let zpětně, vypálil do základů nejedno hnízdo neřesti a půstem tak zeslábl, že jej museli po náměstích a dům od domu nosit, aby mohl utěšovat malomyslné. Ukázalo se však, že o mravnost sice jde, ale klérus, ani služebníci lidu tentokrát účastni nejsou. Hlouček občanů, rozhořčených vzrůstající frivolností svých ratolestí, vzal prostě útokem Akademii pornografie – dým stoupal z hořícího archivu.

Uklidněn po chvíli velebností poklidných hájů zamířil jsem nazpět, nebylo mi však přáno procházku v mírumilovném duchu dokončit. Mezi záhony s fazolemi a přástevnou konopí rozestoupila se znenadání se strašlivým rachotem země a za příšerného řevu, smradu a halekání vyrazila z jejích útrob smečka zjevení ze strašlivého snu. Tvorové to byli podobní člověku, jejich údy byly však zahaleny do neforemných trubkovitých slupek, ponejvíce šedivé barvy. Jako podivné faly visely jim od krků podlouhlé cáry pestrobarevných hadříků, na hrudi byli zbarveni převážně bíle. Hrůzostrašný řev pramenil snad ze skutečnosti, že byli natěsnáni do jakýchsi zřejmě válečných vozů, jež se jako o své vlastní vůli závratnou rychlostí vyřítily z hlubin a obklopily mne, neschopného pohybu, ve výhrůžné formaci. Vzpomínám si jen, jak mi jeden, zřejmě vůdce, šermoval před očima jakousi listinou, pak už mne milosrdně obestřely mrákoty. Historie zotročení naší kdysi krásné civilizace těmito krvežíznivými bezbožníky je až příliš dobře známá, proto svým vzpomínkám na tomto místě dopřeji oddechu.