Každý rok se na přelomu srpna a září v nevadské poušti shromáždí desetitisíce účastníků, aby daly vzniknout městu Black Rock City. V něm žijí jako komunita, umělecky tvoří, řídí se deseti principy, z nichž hlavní jsou sebevyjádření a soběstačnost. Místo opustí o týden později, aniž by po sobě zanechali jedinou stopu.

Letošní ročník festivalu Burning Man byl výjimečný mimo jiné tím, že se na něm poprvé reprezentovala Česká republika. Skupina umělců (umělecká producentka Michaela Rýgrová, architekti ze studia Archwerk Tomáš Feistner a Martin Kloda, členové uskupení působícího na poli nového cirkusu Amanitas Linda Mikolášková, Vojtěch Štulc a Pavel Novák) instalovala v poušti pětimetrovou dřevěnou sochu půllitru s pivem. Ta byla součástí projektu CORE (Circle of Regional Effigies) – 24 uměleckých děl postavených vybranými skupinami z celého světa. S českým týmem jsem vedla rozhovor – při popisování zážitků z Burning Mana se všichni rozzářili a jejich výpovědi byly pravidelně přerušovány mými nekontrolovatelnými výkřiky nadšení.

Týdenní funkční utopie ve světě, kde neexistují peníze ani státní zřízení
Rozhovor s performery z uměleckého uskupení Amanitas

Když se dívám na fotky a videa z Burning Mana, jsem naprosto fascinovaná všemi těmi bizarními výjevy a přijde mi to jako UFO – něco těžko představitelného a uvěřitelného, a proto znejisťujícího. Můžete mi nějak filozofii a estetiku toho festivalu přiblížit?
Pavel Novák: Burning Man (dále jen BM – pozn. red.) je nepředstavitelný! Fotka zprostředkuje tak setinu dojmu, kterým to působí naživo. Když tam člověk přijede, jenom zírá a hlava mu to nebere. Všechno je obrovské, celé město každým dnem ještě víc roste, přibývají další a další objekty a z nich se většina navíc pohybuje a všechny mají plamenomet, a když nemají plamenomet, mají deset plamenometů. Populace tam roste přes 10 000 kusů za den a většinou se nejedná úplně o lidi, ale spíš o mimozemšťany, ještěry a bytosti z jiného času a prostoru. Často jsem si připadal, jako bych byl uvnitř nějakého psychedelického sci-fi snu z podivné (post)apokalyptické budoucnosti na cizí, rozbité, nehostinné planetě. Šílené! A když je všechno v maximu, tak se to zapálí, zamete a zmizí. Doteď vlastně nevím, co jsem viděl, protože logickou úvahou a zdravým rozumem jsem došel k jednoznačnému závěru, že to prostě není možné. A tak teď chystám i matematický důkaz, který pošlu organizátorům s upozorněním, že porušují fyzikální zákony a mohli by rozbít vesmír.

Vojtěch Štulc: Jelikož jsem byl, stejně jako většina z nás, na BM poprvé, filozofii a estetiku jsem musel teprve poznat, protože nepopsatelný, nepochopitelný, neuvěřitelný a nepřenosný jsou přesně ta slova, která tento zážitek popisují nejlépe – a popravdě řečeno nám z úst plynula nejčastěji. Člověk může mít načtené články, nakoukaná videa i fotografie, může mít veškeré dostupné informace o tom, co jej čeká, a stejně vlastně opravdu netuší, protože nemá a nemůže mít zkušenosti, podle kterých by si to mohl představit. BM je jiný. Jiný než cokoliv, co může člověk zažít. BM stojí na podobných filozofických základech, jako jsou Rainbow gatheringy či podobné akce, ale je mnohem komplexnější a radikálnější ve svém výrazu. Povinností každého je být sám sebou a proto má BM svou absolutně vlastní estetiku, je založený na různorodosti a osobním vyjádření. Tím se každý automaticky stává součástí, nikoliv pouhým návštěvníkem, z čehož naprosto přirozeně vyplývá princip aktivní participace a další principy.

Linda Mikolášková: BM pracuje s tématem čisté přítomnosti. Nikdy nevíš, co nebo koho potkáš a je velice nepravděpodobné, že se s jakoukoli atrakcí, mutantem, bytostí nebo situací uvidíš znovu. A pokud ano, bude vypadat úplně jinak. Oheň jako všudypřítomný archetyp manifestuje, že nemá smysl k ničemu se připoutávat, můžeš stavět svoji sochu týden nebo rok a shoří během deseti minut. K radosti všech je taková zkušenost ohromně uvolňující. Vidíš, jak je vše jedné chuti a věci skutečně existují jenom v daný moment. Minulost je zapomenutá silou přítomnosti a budoucnost je jako nepopsaný list, protože z přítomnosti (která už je ale minulostí) nezbylo lautr nic a žiješ nedalekou budoucnost. A to nemyslím nijak obrazně, BM dbá na politiku „leave no trace“, to znamená, že všechno (opravdu všechno), co si na playu přivezeš, tak s sebou taky odvážíš domů. Po tvém spáleništi nesmí zůstat žádný popel, ani jediný hřebík… Síla místa je neuvěřitelná. První, co po příjezdu zažiješ, je absolutní ztráta potřeby vlastního prostoru. Chceš se všech dotýkat, obejmout je (ideálně všech 65 000 burners naráz), chytit je za ruku, líbat a sdílet všechen ten wonderland kolem. Představ si svět, kde je každý tím, kým skutečně je, a chce se o to podělit. A vyšší dívčí – přijímat všechno, co ti BM nabízí. Je zvláštní dostat po týdnu v poušti ve čtyřicetistupňovém vedru zmrzlinu, čerstvé sushi nebo nejmilejší kompliment a necítit se nijak zavázaný tomu, kdo tě obdaroval. Otevřeš se všemu, s čím se za celý rok (a někdo za celý život) nemáš kdy potkat nebo konfrontovat. A ještě něco k estetice festivalu. Podle fotek jsem si původně myslela, že všechny ty letecké a svářečské brýle, šátky a respirátory a další nezbytnosti jsou módní parádičkou ve stylu Mad Max nebo steam punk. Ve skutečnosti je doopravdy využiješ. Na poušti se mění počasí každou chvíli, během pěti minut se můžeš dostat do písečné bouřky, kdy nevidíš doslova na krok a brýle, maska přes pusu a voda jsou nezbytné k tomu, abys mohla vystrčit nos ze svého kempu. A samozřejmě – pokud nemáš svůj mutant vehicle, tak se do města dostaneš jedině na kole. Každý návštěvník BM je zároveň tvůrcem programu. Lidé tráví celý rok přípravami na jeden týden v roce, kdy přesunou část svého života do heterotopie uprostřed nevadské pouště a žijí týdenní funkční utopii ve světě, kde neexistují peníze, dokonce ani princip směnného obchodu, státní zřízení, stejně jako rozdělení návštěvníků na pasivní konzumenty a aktivní tvůrce programu. Každý dává druhým to nejlepší ze sebe a dostává mnohem víc, než by mohl tušit. Návštěvníci jsou rozděleni do tematických kempů, nicméně komunita žije jako jeden kompaktní organismus, kde cirkuluje energie. V porovnání s ostatními světovými festivaly (Boom, Ozora, Fusion aj.) BM neakcentuje žádnou filozofii nebo ezoterickou vznešenou pravdu, věci se dějí natolik organicky a samozřejmě, že jakkoli je zmiňovat je naprosto irelevantní.

Neodmyslitelnou součástí festivalu je pálení několikametrové figuríny muže i jednotlivých objektů, četné fire shows – jakou roli na BM živel ohně hraje?
L: Pálení chrámu je nejsilnějším momentem. Po celý týden nosí lidé do dřevěné budovy, která je situovaná nejdál od kempu, playi, konstrukce muže a dalších party places, fotky svých zemřelých blízkých, otevírají v chrámu Pandořiny skříňky žalu, aby po týdnu celý chrám shořel a s ním i minulost, kterou do něj vloží. Oheň na BM vnímám jako očistný symbol, připomenutí toho, že nic netrvá věčně a jediné, co je skutečné, je čirá přítomnost, ať už se sama o sobě manifestuje jakkoli. BM je opravdu působivou scénografií pro to, abys uvěřila nemožnému. Uvidíš tisíc podob pálení soch, objektů a budov a každou prožiješ jinak. Většinou v kolektivní identitě. BM je jedno z mála míst, kde si užívám skupinové emoce. Prostoru pro individualitu je tolik, že si při davových emocích svým způsobem odpočineš sama od sebe.

V: Oheň je na BM téměř všude okolo vás, je jeho neodmyslitelnou součástí a říkám si, že to není náhoda… Jsou zde v čisté podobě zastoupeny všechny živly – voda svou neúprosnou nepřítomností (či naopak neúprosnou přítomností při bouři; navíc se BM odehrává na dně vyschlého jezera), země rozpukaná slunečním žárem a vítr, který pouští téměř neustále vane – je tedy jaksi přirozené, že si lidi přivezou i oheň. Fascinace ohněm je obrovská a v různé formě a míře je v každém z nás. Zde oheň podle „ashes to ashes“ dotváří daná díla v jejich jedinečnosti a jedinečnosti okamžiku. „Burn“ – spálení sochy – je vyvrcholením a naplněním existence daného díla. A taky je to jednoduše sakra pěkný!

Na Burning Manovi se člověk musí vypořádat s vlastní svobodou
Rozhovor s regionální zástupkyní festivalu Burning Man Michaelou Rýgrovou

Jak vypadá běžný den na BM?
Na BM běžný den neexistuje. Je nespočet možností, co se tam dá dělat. Sjede se kolem 60 000 lidí a všichni něco tvoří. Člověk je tedy pořád něčeho účasten, ať už je to performance nebo slyší hudbu, s někým si povídá, prohlíží si jednotlivé instalace. Letos byly přihlášeny stovky uměleckých děl, další desítky vznikly až na místě. K tomu workshopy, přednášky, koncerty, představení… I kdyby byl člověk schopen fungovat 24 hodin denně celých sedm dní festivalu, neviděl by ani polovinu.

Co za návštěvníky tam jezdí?
Nejširší škála lidí – od nezaměstnaných, kteří obracejí každý pětník v kapse, po šéfy nadnárodních korporací, hvězdy filmového plátna, muzikanty, obyčejné lidi… A úžasné je, že se na to nikdo neohlíží, jestli je člověk bohatý nebo chudý, šéf nebo právník, protože tam jsou si všichni rovni. Všichni jsou tam sami za sebe a důležité je, jaký ten který člověk je, a ne kolik má peněz. Jak se zapojuje s ostatními – kouká se na něj zevnitř. Stejně tak tam jezdí lidé mladí i staří a to, jestli jim je 80 nebo 21, je úplně jedno.

Je BM vytržením z reality? Jedeš někam daleko na poušť, pár dnů tam děláš něco, co bys jinak nedělala, a pak se vrátíš zase zpátky do zaběhlých kolejí?
Podle mě je to naopak uvědomění si reality. A spoustu těch věcí si člověk může vzít zpátky do svého každodenního života, spoustu věcí už nechce dělat tak, jak je dělal předtím. Já jsem třeba otevřenější, snažím se víc vnímat lidi kolem sebe a i sebe samu a to, co dělám. Na BM není žádný program, nejsou tam line-upy koncertů, nikdo není najatý, aby se staral o zábavu – ti lidé, kteří přijedou, onu zábavu teprve vytvářejí. A když člověk vidí takovou míru kreativity a jak jednoduché může být zrealizovat nápady, nakopne ho to a potom, když nastane situace, kdy si říká: já bych chtěl dělat tohle a tohle, ale nikde to není, tak mu dojde: no tak to udělám já! Přestane hledat výmluvy.

Jakou roli na BM hrají kostýmy? Lidé tam přijedou nějak oblečení a pak se převlečou do něčeho jiného, namaskují se, namalují – je to karneval?
Já si právě nemyslím, že by to byl karneval. Úplně paradoxně tam jsou ty kostýmy pravdou. Karneval je tohle kolem nás. Na BM lidé konečně můžou být tím, čím chtějí, jak to cítí. Jenom kvůli tomu, že existují nějaké konvence, tímto způsobem oblékaní třeba normálně nechodí.

Když porovnám lidi na fotkách z BM a rozhlédnu se kolem sebe, tak vnímám velký rozdíl. Co to podle tebe znamená? Je naše společnost neautentická?
Kdybys mohla opravdu chodit tak, jak chceš, chodila bys oblékaná takhle? Kdyby se nikdo neušklíbal, nikdo tě nepomlouval, nikdo nehnul ani brvou? Nikdo by neřešil, jestli jsi tlustá nebo hubená, jestli máš hezké tělo, nebo ne…? Tam najednou zjistíš, že to nikdo neřeší. Svoboda je v tomhle ohledu větší. Ale zároveň je vlastně trochu strašidelná. Vždyť kolikrát si člověk říká: tohle bych si na sebe vzal rád, ale nemůžu, nehodí se to. A pak je najednou na tom místě a může. A dojde mu, že to možná nebyly konvence, které ho držely zpátky, ale on sám. Najednou si musí přestat lhát.

Bizarní umění nezatížené intelektuálnem
Rozhovor s Tomášem Feistnerem a Martinem Klodou z architektonického studia Archwerk

Jak jste se vlastně k Burning Manovi dostali? A jak došlo k tomu, že jste tam jeli jako skupina s Míšou Rýgrovou a Amanitas?
Martin Kloda: Když jsme pracovali na rozhledně ve Strupčicích na Mostecku, tak tam přijela Míša Rýgrová promítat fotky z BM. Dostala se tam v podstatě náhodou, přes fotografa, který s námi spolupracoval. A tam jsme si řekli, že příští rok pojedeme do Nevady.

Tomáš Feistner: Ještě asi půl roku poté za námi Míša přišla do ateliéru a zeptala se: „Já bych na BM chtěla vytvořit nějaký projekt, půjdete do toho se mnou?“ A my jsme řekli: „Jo!“ Byla na BM už třikrát, a protože vloni pomáhala Litevcům s jejich projektem, asi ji to nadchlo a letos chtěla přivézt vlastní.
M: Míša hledala další lidi, protože tam za ČR jezdila sama.

Sama? Čím to? Festival v Čechách není známý?
T: Po Státech známý je, ale v Evropě o jeho existenci ví tak každý dvacátý až padesátý člověk. Přesto je tam mezinárodní složení bohaté. Organizátoři před třemi lety založili kruh CORE projektů, aby se jednotlivé regiony, na BM zastoupené, mohly prezentovat. Jedním z nich jsme byli i my.

M: Z Evropy tam byly čtyři týmy: my, Litevci, Francouzi a Holanďani. CORE je soutěž – lidé, kteří na BM chtějí zrealizovat nějaký projekt, se přihlásí s návrhem, z těch se vybere 24 a jejich tvůrce tam pozvou. Vybrané skupiny obdrží vstupenky, můžou v Black Rock City týden žít a postavit svou instalaci, od organizátorů dostanou support – elektřinu, vodu… Takovou pomoc, aby si nemuseli všechno zařizovat sami.

Vaší instalací byla obří dřevěná socha půllitru s pivem. Zvolili jste pivo jako symbol Česka? Stálo přímo v zadání, že projekty mají reprezentovat zemi svých tvůrců?
T: Zadání CORE je freestyle. Jak už jsem popisoval – přišla za námi Míša, zeptala se, jestli do toho jdeme, my jsme řekli, že ano a ona podotkla: hm, tak ale ještě potřebujeme vymyslet koncept. Na odevzdání přihlášky jsme neměli moc času. Míšu napadlo pivo, my jsme s tím souhlasili. V prosinci jsme na něm začali dělat a v únoru už jsme museli návrh odevzdat. Čím víc jsme na projektu pracovali, tím víc jsme zjišťovali, že je skvělé, jak je jasný a jednoduchý. To je mimochodem další pozitivum festivalu – všechen art, který se tam nachází, není vůbec zatížený intelektuálními myšlenkami, nenajdeš tam objekty, které bez sáhodlouhého čtyřstránkového vysvětlovacího textu nepochopíš. Všechna díla jsou tam taková, že když je uvidíš, hned si řekneš: ano! Skvělé! A jedná se mnohdy o úplné bizarnosti, např. kolotoč, na kterém visí 36 opic v různých polohách. Kolotoč se roztočí a bliká na něj stroboskop synchronizovaný s jeho rychlostí, takže vzniká video, jak se ty opice hýbou. Nebo třeba množství tzv. artkár jsou naprosté banality – auta převlečená za lodě, za zvířata, které nekladou žádné požadavky na vnímání. To umění je zkrátka svěží.

Co to jsou artkáry?
T: Na BM se nachází tři typy děl: statická díla, která se pálí, nebo nepálí. Pak je tam město, to je rozdělené na bloky, kterým se říká kempy, a ty jsou různě tematicky zaměřené a tam je všechno, na co si člověk vzpomene. Někde na návštěvníky natírají opalovací krém, někde se kreslí, někde stříká kolo na jinou barvu, dělá se všechno možné. Další kategorií jsou pohyblivé objekty, mezi ně patří právě art cars – starý truck z 50. let, který má na sobě nastavená 2 patra dalších plošin, celý je obalený do kůže brouka nebo tygra, v noci to hrozně svítí a bliká, hraje z toho velmi hlasitá hudba, duní to, všichni tancují na ten samý rytmus, takže si celé auto trochu sedá, a na stropě má 6 hořáků, které jen tak z propanových nádrží pouštějí 16 metrů vysoký oheň.

Kromě základní výpomoci od CORE jste si veškerý materiál přivezli s sebou?
M: Letěli jsme z Prahy do San Franciska jen na lehko, potom jsme jeli do Rena – to je městečko v poušti, kde je hodně kasin a potom už jenom množství nízkých domků, a hodně lidí odsud na BM odjíždí. Míša tam má kamaráda a ten nám pomáhal s organizací nákupů. V Renu se navíc nachází velká „fabrika“, která se jmenuje Generator a ta je koncipovaná jako volný prostor – když má někdo projekt, tak tam s ním přijde, najde tam zázemí, základní vybavení, projekt zrealizuje, uklidí po sobě, odjede a na místě může nechat materiál, který mu zbyl a který je využitelný pro další. Fabrika je základnou pro spoustu projektů, které se na BM vezou. Naše pivo byla taková stavebnice, všechny díly jsme v dílně stloukli hřebíkovačkou a v poušti jsme je už jen poskládali dohromady.

T: Sleduje to koncept celého BM, což je: kdokoliv chce přijet, měl by něco přivézt. Lidé nejsou rozděleni na účinkující a diváky, každý je obojí. Funguje to tak – celý rok tam je poušť a na dva týdny, kdy se festival připravuje a pak probíhá, si člověk všechno, co potřebuje k životu, musí sám přivézt. A pak to zase odvézt zpátky. Návštěvníci si odváží třeba i odpadní vodu, kterou vyprodukují. Na místě jsou akorát záchody, to je všechno. A prodává se tam led. Celá organizace BM je složená z dobrovolníků. Jediní lidé, kteří tam byli za něco placení, byli od firmy, která přivážela a odvážela „toitoiky“. A policajti.

Policajti?! Asi dost tolerantní?
M: Hodně pokutují – v Black Rock City se autem smí jezdit maximálně 5 mil za hodinu a když někdo jede rychleji, dostane pokutu za překročení povolené rychlosti v poušti.

Není tedy možné jet na BM jen tak nasávat atmosféru a slavit? Návštěvník musí být zapojen i jako umělec?
M: Seznámili jsme se tam třeba s párem, který jeden den na plácku připravoval pro ostatní koblihy a rozdával jim je a druhý den udělal ze své cestovní lednice pojízdný bar – to byl jejich příspěvek. Každý tam přijede s něčím, co umí. Nemusí to být umění.

T: S principem „gifting“ (každý něco přinese) je to naprosto volné. Když někoho nenapadá, co přivézt, ani nemá peníze na artkáru nebo bar, tak může pomáhat vedení, organizovat support umělcům, vařit pro ně atd.

Pojedete příští rok?
T: Rádi bychom.


Burning Man 2013
Black Rock City, Nevada, U.S.A.
26. 8.–2. 9.
www.burningman.com
www.facebook.com/BurningManCzech

Symbolicky dochází k revoluci i u nás v redakci – v době, kdy časopis čtete, už nejsem šéfredaktorkou, ale externí hamburskou dopisovatelkou. Své pomyslné žezlo pravomocí a povinností jsem předala Báře Alex Kašparové, kterou znáte jako naši dlouholetou fotografku, redaktorku a kurátorku projektu PRO ART. Revolučním činem rovněž je, že expandujeme do veřejného prostoru a otevíráme galerii, kterou nikdy nezavřeme. Více se dočtete v článku této události věnovanému. Vernisáž se koná 2. 10. od 19 hodin – přijďte, bude to mimo jiné příležitost přiťuknout si s novou šéfredaktorkou kelímkem vína. Prost!

Po letním festiválení se slamová poezie vrací zpátky do klubového prostředí. Básníci svlečou svým veršům boxerské rukavice a přátelsky se utkají při exhibicích.

Místem konání pražských exhibic – nesoutěžních slamů, kam jsou pozváni ti nejlepší z nejlepších – je už tradičně Rock Café. 12. 9. tam ve 20:30 odstartuje celá sezóna. Svou přítomnost přislíbili např. stálice české scény, mistr ČR Bohdan Bláhovec, finalisté mistrovství ČR Ondra Lidický, Taktika, Pavel Oškrkaný či Monika Serbusová. Po dlouhé době budou mít návštěvníci možnost uvidět i dvojnásobného mistra ČR Jakuba Folla.

Slameři mezi námi?
Po dalších exhibicích, které budou následovat v průběhu září a října kromě pražského Rock Café také v plzeňském Anděl Café Music Baru, započnou jednotlivá regionální kola poetického zápolení, kde se soutěží o postup do celonárodního finále. Tím celá sezóna vrcholí. Do regionálních kol se může přihlásit kdokoliv, kdo má odvahu předstoupit před publikum se svým dílem a je přesvědčen, že jej zaujme.


EXHIBICE vol. 9
Rock Café
Národní 20, Praha 1
12. 9. 20:30

COOL V PLOTĚ (festival) / EXHIBICE
Integrační kavárna Pontes
Fügnerovo nám. 1, Písek
14. 9. 18:00

EXHIBICE
Anděl Café Music Bar
Bezručova 5, Plzeň
25. 9. 20:00

Regionální kolo CZ soutěže
Moving station
Most Ivana Magora Jirouse 1, Plzeň
16. 10. 20:00

Více na webu www.slampoetry.cz

Rozhovor s Magdalénou Petrákovou, organizátorkou kulturních akcí v Luhačovicích a Olomouci


Luhačovice se do mého kulturního hledáčku dostaly v souvislosti se site-specific galerií, trasou uměleckých ptačích krmítek a budek. Jednou z šedých eminencí tohoto projektu je Magdaléna Petráková, která rovněž spoluorganizuje tamní multižánrový festival LUHOvaný Vincent konající se na konci června. Spolu s několika dalšími lidmi se snaží probudit kulturu lázeňského města k životu.

V Luhačovicích jsem byla jen jednou na výletě, spojené je mám s Jurkovičovou architekturou, kolonádami, Vincentkou a oplatkami. Pro mě jakožto krátkodobého návštěvníka neproniknuvšího pod povrchové působení města by se tento abstrahovaný obraz dal na časové ose posunovat libovolně dozadu až někam do začátku 20. století. Jaké jsou ale Luhačovice století 21.?
V Luhačovicích bydlím od svého narození a vím, že se tam za celý můj (pravda mladý) život jen pramálo proměnilo. Lázně v zásadě zůstávají tím místem, kam se můžeš i po letech vrátit a nebýt (ne)mile překvapen. Důvodem mé oprávněné nespokojenosti ohledně kultury je úzké zaměření na cílovou skupinu starší generace lázeňských „klientů“, kteří se do Luhačovic pravidelně vracejí na sezonu začínající v květnu a končící v září. S tímto problémem se potýkají asi všechna turisticky zajímavá města, leč v Luhačovicích došlo k tomu extrému, že město úplně vytěsnilo jakoukoli zodpovědnost za místní kulturu či komunitu. A jakmile ze dne na den „kulturní stánky“ otevřou své brány lázeňským klientům, večery s dechovkami jsou na denním pořádku, návštěvníci travesti show či komedie začínají trhat dveře kulturního domu Elektra a pak v plné polní rozviřují tanečky na klávesákového DJe Charlieho nebo Pabla v některém baru, je zřejmé, že město ovládla sezona. Někteří lidé si prostě vystačí s málem. Místním ale už nezbývá ani poslední útočiště, kterým donedávna byl music bar U Suchánků – snad jediný luhačovický podnik s jakousi komunitou a hudební platformou, který asi před rokem změnil majitele a stal se z něj Sport bar. Nebýt toho, že naše rodina je jednou z mála z těch místních (ne však rodilých), které si stále užívají promenád po kolonádě a chodí si čepovat minerální vodu od pramene etc., asi bych si opakovaně neuvědomovala tu velkou přednost Luhačovic – krásu architektury a ulic, historii zakódovanou v geniu loci a atmosféru pohody a odpočinku. Vnímám ovšem lázně jako ohromný potenciál, jsou však zakonzervovány v čase.

Potenciál v jakém smyslu, pro co?
Pro rozvoj atraktivní kulturní nabídky cílené na současného (ve smyslu ne nostalgického), inteligentního návštěvníka lázní. Mám na mysli druh (site-)specifického kulturního vyžití na úrovni, něco mezi rekreací a zážitkovým pobytem. Je tu zázemí – otevřený prostor, parky, stagiony a scény, jsou tu diváci! Být já klientem lázní, který jede přes půlku republiky na pobyt do Luhačovic, pochybuju, že by mi imponovalo, že v tak jedinečném místě (z hlediska architektury, atmosféry, historie atd.) je na programu komplet ta samá konvenční nabídka jako v Horní Dolní, blížící se více lacinému konzumu, naprosto ignorující oduševnělé kulturně-umělecké zkušenosti místa.

Zmínila jsi genius loci města – jaký podle tebe je?
Lázně Luhačovice leží v údolí, na poslední stanici slepé vlakové trati přímého vlaku z Prahy, tedy „na konci světa“. Na druhou stranu blízkost Slovenska dává možnost propojení východu a západu. Nezaměnitelnou podobu Luhačovic tvoří budovy navržené architektem Dušanem Jurkovičem a dalšími věhlasnými architekty. Na mě osobně magicky působí zeleň a okolní lesy v kombinaci s atmosférou zázračných volně dostupných minerálních pramenů. Procházka lázněmi je mi pokaždé vytržením z kontextu reality, vyvolá ve mně zpomalení myšlenek a jistou koncentraci a odevzdání se pohodě a klidu.

A jak se dá s „duchem místa“ pracovat, využít ho pro site-specific aktivity?
Základem by bylo, že by téměř všechny aktivity expandovaly ven. Do lázeňských parků a ulic, místo by ožilo kulturou. Hudební altánky by znovu rozezněly orchestry či by se zde pořádala autorská předčítání, ulicemi by sem tam korzovali lidé v historických kostýmech, zákoutí by oživila pouliční divadla či divočejší performance dělané pro místo, jednou za čas by se provozovalo tematické letní kino…

Jak se žije mladým, moderním lidem v Luhačovicích? Zůstávají tam vůbec? Narážím na tendenci „mrtvá“ města opouštět a usadit se tam, kde se „něco děje“.
Do deváté třídy základní školy si tady podle mého mladí nemají moc na co stěžovat. Co jim ale může malé lázeňské město nabídnout potom? Jednu střední školu a slušné sportovní vyžití. Jinak už většinu čeká jen neustálé dojíždění a odjíždění. Šance na uplatnění v místě je pramalá, nedostatek pracovních míst, předražené bydlení… Otázka, jestli zůstat ve městě, se odvíjí od pracovních a studijních možností, nejen od toho, jak rádi místo máme. Přesto považuji za důležité, jaký vztah k místu si mladí lidé vytvoří a zachovají po zbytek života. Z důvodu této zvědavosti jsme za naše občanské sdružení připravili anketu, kterou se chystáme oslovit všechny místní, aby se pokusili zformulovat své nároky, které na město mají a vyjmenovat negativní stránky, které jim nejvíce leží na srdci. Třeba se tato anketa stane impulzem pro diskuzi.

O obrodu města – ať už kulturní, či jinou – se zasluhují spíš místní, nebo přistěhovalci?
To asi nejde takhle zobecnit. Nicméně věřím, že je něco na tom, že lidé, kteří v místě nežijí dlouhé generace, jsou méně „smířeni“ s jeho osudem, mají větší odstup či nadhled a dokážou si věci představovat ve větší perspektivě. Právě ta nezakořeněnost jim umožní nezůstat statickými.

Jak snahy o změny ve fungování města vnímají „starousedlíci“?
Koho považujeme za starousedlíka? To jsou asi ti lidé, kteří si „jedou to svoje“ a nenechají se velice ničím překvapit. V Luhačovicích bych tento syndrom pojmenovala jako skepsi. Pokud se objeví něco nového, zkritizují to anebo – což považuji za mnohem horší – ignorují. Anebo na to přistoupí, což se myslím podařilo nedávno třeba mému tátovi s projektem Trasy uměleckých ptačích krmítek a budek a s ní spojenou Slavností ptačích budek. (Slavnost se konala 3.–5. května v Luhačovicích – pozn. red.)

Dokdy je možné zmíněnou Trasu shlédnout? Co vše je na ní k vidění, v rámci jakého projektu vznikla? Jací umělci se zapojili?
Slavnost ptačích budek byl velmi povedený festival, který otevíral Trasu ptačích budek, okruh vedený centrem lázní Luhačovic, osazený více než devadesáti autorskými budkami a krmítky, které dodali zavedení výtvarníci, studenti uměleckých škol, stejně jako nadšenci a domácí kutilové. Trasa je a bude k vidění stále (mapa je k vyzvednutí v Muzeu luhačovického zálesí nebo v informačních centrech) a průběžně bude doplňována novými objekty. Příští rok akci zopakujeme a můžu prozradit, že tentokrát bude zadání zaměřené na kinetické objekty v přírodě a na výstavbu příbytků pro vodní ptactvo.

Před samotným festivalem LUHOvaný Vincent se v řadě českých a moravských měst konají Ozvěny. Mají plnit funkci „vábničky“?
Přesně tak. Správně bychom měli naše ozvěny nazývat „warm-upy“, protože mají opravdu zvát lidi na blížící se festival, umožnit komunitě lidí pořádající Vincenta potkávat se s podobně naladěnými návštěvníky a příznivci i mimo město, sdílet zkušenosti a vytvářet tak aliance a sympatie. Zásadní je navodit atmosféru akce a nabídnout „ochutnávku“ programu, ale zejména rozšířit povědomí o Luhovaném Vincentovi. Na tento formát akce dobře slyší místní podnikatelé a hoteliéři, kteří jsou ochotni nás podpořit z důvodu toho, že ozvěny dělají Luhačovicím dobré promo v navazujících regionech. Aneb „když nemůže Mohamed k Vincentovi, musí Vincent k Mohamedovi“ a stejně to platí, nahradíme-li slovo „Vincent“ za „Luhačovice“.

Kdo stojí za organizací Luhovaného Vincenta? Jakým jiným kulturním aktivitám se dále věnuje?
Luhovaný Vincent o. s. je sdružení, složené zejména ze studentů uměleckých oborů, které se neustále obměňuje. Co se nemění, je motivace založit v Luhačovicích tradici festivalu, jehož první ročník se uskutečnil na začátku letních prázdnin v roce 2010. Doopravdy nás je v tom nejužším jádru realizačního týmu jen tak jedna třetina původem z Luhačovic. Ty dvě zbylé třetiny organizátorů si svůj vztah k Luhačovicím buď už našly, anebo si jej vytváří. Každý z nás se nějakým způsobem zabývá nebo jen příležitostně baví organizací podobných akcí různého typu: MFDF Jihlava, LFŠ v Uherském Hradišti, Divadelní Flora, Theatr Ludem, Zlín Film Fest, AniFest.

Jak je festival profilovaný?
Co je na Vincentovi výjimečné, je jeho pestrost, která je dána rozličností zaměření členů týmu. Filmovědci si obhájí dramaturgii filmové sekce, zkušený hudební producent Zlatomil vychytá stylovou afterparty, studentka JAMU Irenka nám dohodí zajímavé divadelní tipy, Ondřej se soustřeďuje na představování současné mladé fotografie, Jitka je naší specialistkou na literární žánry a získává kontakty na zajímavé autory a s místními se poradíme o kapelách, které by rádi v Luhačovicích slyšeli. Mne nejvíce fascinují produkce na pomezí uměleckých druhů, okrajové žánry a jejich přesahy a fúze, např. slampoetry, VJing, performance, site-specific divadlo i kino, taneční divadlo, videomapping atd., které se snažíme na Vincentovi představovat. Právě tento postup umožní inspirativní diskuze se všemi členy týmu, interakce všech uměleckých druhů.


LUHOvaný Vincent
Lázně Luhačovice: klub sokolovny (festivalová základna), Hotel Radun, terasa Městské plovárny, ulice lázní, Lázeňské divadlo, konferenční sál pod internátem, Muzeum Luhačovice
28.–30. 6.
150 Kč / 1 den
200 Kč / 2 dny
250 Kč / celý festival
předprodej festivalových akreditací zde: https://klient.ticketon.cz/1003-iv-rocnik-festivalu-luhovany-vincent – každý nákupce obdrží bonusový „lázeňský balíček“
vstupenky je možné zakoupit i na jednotlivé akce před jejich začátkem
ubytování: v sokolovně ve vlastních spacácích na vlastních karimatkách za 30 Kč / noc
více o programu na: www.facebook.com/luhovanyvincent

Už čtyři roky naše kosmická loď PECKA 4000 proplouvá galaxiemi. Monitoruje a zaznamenává kulturní dění především v Mléčné dráze a v pravidelné měsíční frekvenci o něm podává zpravodajství na Zemi. Naše vesmírná loď přistane 14. 6. kolem 20 hodiny (SEČ) V Lese! Zde proběhnou mimořádné hypergalaktické narozeniny!

Všechny formy života mají vstup v tematickém vesmírném kostýmu – styl hypergala – zdarma. Vítáno je zapojení fantazie, alobalu či plastové fólie. Kdo z vás má u sebe převaděč spojitosti, nechť ho laskavě přinese. Vstup se světelným mečem je z bezpečnostních důvodů zakázán. Kdo přijde v pozemském ohozu, zaplatí vstupné a dostane od nás vesmírnou placku na čelo.

Na hypergalaktických narozeninách vystoupí kapela SUNDAYS ON CLARENDON ROAD, vesmírná vizuální umělkyně VJ TEXA /live/, cyberpunk divadlo AMANITAS, hlavní hvězda večera MY NAME IS ANN! rozhýbe kosmické rytmy, nad ránem pak uslyšíte dirty electro swing v podání PAOLO DI MAKI. Sledujte událost na Facebooku: https://www.facebook.com/events/598587463484734/, přidejte se a sdílejte.

„Mužských je spousta, málo je chlapů,“ napsal Michal Horáček v textu jedné své písně. Tento názor spadá do aktuálního diskurzu úvah o „krizi mužství“, „soumraku otců“ (tedy chybějících mužských vzorů), údajné změkčilosti mužů 21. století… Co ale dělá chlapa chlapem /muže mužem? (Nutně se mi vkrádá na mysl reklama na prostředek typu Viagra.) Jaká je jeho role? Jak se ta role v moderní společnosti změnila? Bez brýlí tradičních genderových představ jsme se skulinou maskulinity snažili nahlédnout do části této problematiky.

Krátce poté, co jsme se s Ondřejem seznámili, dostali jsme se během našich rozmluv k tragédii, která postihla jeho rodinu – úmrtí malého Mariánka, Ondřejova brášky, na Menkesův syndrom. O něco později mi vyprávěl, že zbásňuje archivní rodinné fotky zachycující dané období a připravuje je pro výstavu. Tu nazval „Epos o Mariánkovi“. O výstavě, jakož i o smrti obecně, jsem s ním vedla rozhovor – vzhledem k náročnosti tématu jsme se domluvili na písemné formě.

Milý Ondřeji,
já s tím naším psaním o smrti otálela, bála jsem se začít a hlavně jsem vůbec nevěděla, jak začít. Teď projíždím facebookovou stránku „Epos o Mariánkovi“, pustila jsem si z vloženého odkazu Stabat Mater a běhá mi mráz po zádech… Začnu zeširoka – jaká je tvá zkušenost se smrtí?
Naše zkušenost se smrtí je vždycky nepřímá, až dokud nezemřeme. Snad se dá žít nezávisle na smrti, dělat si z ní legraci, strašáka… To mi však dopřáno nebylo. Abych se nerozmělnil ve výčtech, uvedu příklad jediný: úmrtí dvouletého brášky. Rozbitý notebook by se ještě dal reklamovat. Nicméně pravidla existence nejsou v rukách lidí. A láska na úrovni soucitu, humanismu, laskavé tolerance atd. může být jen zavíráním očí – tváří v tvář „propasti“ ve všem, co je živé. Proč se nepovraždit rovnou? Respektive důsledně se vyhýbám tomu, abych své „zkušenosti se smrtí“ porozuměl, abych si ji vysvětlil a sdílel jasně dál. Nechci se zazdít útěchou, ať už náboženskou (něco neumírá) nebo skeptickou (všechno umírá). Otázky mám raději než odpovědi; nelze se s nimi spokojit, jsou jako okna ve zdech. Včetně otázek v bráškových očích…

Kolik ti bylo, když bráška zemřel? Byl jsi, tuším, docela malý… Byl jsi vůbec schopný chápat, co se stalo?
Bylo mi deset a moc si toho nepamatuji. Určitě vím, že dospělí to prožívali víc. Při pohřbu jsem je šmíroval, jak pláčou, a to tak chladně, že ani hrát jsem ten smutek nemohl. Brr. Neuvědomoval jsem si, že se děje něco hrozného, rozumem určitě ne. Byl jsem dítě, člověk obzvláště zvířecí, a možná z hlediska zvířete jsem to bral jako normální. Kolébka se odvezla a já žil netečně dál (na rozdíl od rodičů, které to změnilo až fatálně, třeba máma začala vést charitu a po šamanských úletech obnovila víru v křesťanství). Hlubší vztah k bráškovi jsem si vyvinul až s odstupem dvanácti let, při zbásňování archivních fotek, na kterých dosud prodlévá jako živý.

Píšeš o letech netečnosti, po nějaké době jsi se ale jal Mariánkovy fotky umělecky zpracovávat, což byl aktivní čin, který vyžadoval tvou zaangažovanost. Vlivem čeho došlo k téhle proměně přístupu? Souviselo to přirozeně s věkem a vývojem myšlení a cítění či s nějakou konkrétní životní zkušeností? Potřeboval nebo chtěl sis tu událost skutečně, uvědoměle prožít? Měl jsi potřebu ji pochopit?
Jakási potřeba to prožít – spíše než pochopit – přišla za mnou sama, já nic nepotřeboval. Psal jsem články pro školní web a jeden z nich se týkal tématu dětí, které zemřely mladé, vedle článků o fotbale či pornoholismu. Použil jsem k němu i pár fotek s bráškou. Ale k ničemu více by nedošlo, kdyby se mi kvůli článku neozvala jistá Adéla: „Ahoj, založila jsem sdružení Jinej svět, pomáháme dětem, kterým umřel blízký člověk, nechceš s námi spolupracovat?“ Ve snaze z toho vycouvat – „umím leda básničky a fotky“ – zakvákla: „Tak proč nezbásníš fotky?“ Jaké fotky? Třeba fotky s bráškou? Má cenu k nim něco přidávat…? Zkusil jsem to. A bylo to pro mě jak sestup do podsvětí. Hledal jsem jeho, ale našel něco jiného, něco víc. Možná vlastní smrtelnost, brášku v sobě… Ani to neumím přeložit z řeči těch veršů.

Poezie se tedy ukázala být pro tebe vhodnou formou, která dokázala tak složité téma pojmout?
Poezie mi to umožnila ze všeho nejlíp, jelikož s/z ní vyrůstám, takže s ní prorostl i můj pohled na svět. Někdo jiný by to víc prožil hudbou, obrazem, filozofií… Záleží, jakým způsobem tvorby se nejvýstižněji vyjádříš.

Smrt jako zdroj relativizace všeho zdánlivě pevného

Došlo u tebe po sestupu do podsvětí ke katarzi? Nebo v těch hlubinách pořád jsi?
Katarzi bych zažil v případě, že bych něco pojmenoval a tím bych se od toho „očistil“. Raději zvolím jiný Aristotelův pojem, totiž že u mě došlo ke zkušenosti patosu. Ten se dnes v umění moc nenosí, nevím proč, a pokud se nepletu, v angličtině dospěl přes latinu k podobě „passion“, tedy vášni i utrpení. Mám na mysli zkušenost přepjatého citu, která zneklidňuje svou převahou nad klepety rozumu (ostatně rozum je evolučně dítětem emocí a citů), podvrací ho a nutí k proměně.

Úvahy o podsvětí mě tenkrát vedly až k roztodivnému pojetí „řeči jako podsvětí“, že totiž v tom, co vyslovím nebo napíšu, už nejsem já. I tohle já, co mluví, je už jen přízrak, jemuž přisoudíš mé jméno a který mě přežije. Skrze například zkušenost patosu však mohu „za okraj řeči jít, nikoliv do ticha; v ticho se rozvíjí řeč, co nic neříká“. A nejde jen o útěk z řeči, jde o návrat (protože já život s řečí stavím nade všechny jeho náhražky), jde o neustálou obnovu „ducha litery“, o věčný boj proti devalvaci jazyka, ze zdrojů mimo něj, překladem toho, co jazyk třeba i popírá, co nezná, co jej oživí… Od úvah o podsvětí a smrtelnosti jsem se dostal – i vlivem šťastné lásky – až do stavu, kdy „nejpevnější, čeho se můžu držet, je závrať“, takže teď nejsem v hlubinách, nýbrž v závrati. A aby mě těšily i školní povinnosti, hodlám psát (po charitní bakalářce) erotickou diplomku. Protože málokde je smrtelnost provázána s láskou tak silně jako v erotice, v jejím nejširším smyslu od nejmocnějšího z řeckých bohů přes probodaná srdce mystiků až po psychoanalytický pud a klidně ještě dál…

Uvědomil-li sis skrze tuto zkušenost vlastní smrtelnost, jaký je tvůj vztah k ní? Bojíš se vlastní smrti, nebo jsi s ní smířen?
Snažím se jí být otevřen… Jako, řekněme, zdroji totální relativizace všeho zdánlivě pevného, ať už je taková zkušenost jednou útěšná nebo jindy děsivá. Nejde o to stále na smrt myslet – ačkoli filozofie od Platóna po Camuse z ní nejednou dělá ústřední, ba i jediné téma života – to by vedlo nejspíš k neuróze… A taky věřím, že těch životních témat je mnohem víc. Spíše se s ní „radit“ aspoň při důležitých rozhodnutích. A možná se i ptát „jejíma očima“ – co neumírá?

Ale fuj, mluvím jak katechismus o něčem bytostně konkrétním. Každému, kdo má strach ze smrti, doporučuji stáž v hospici, stačí tam zavolat a uvolnit si týden. Uvidíte, že smrt je něco docela hmatatelného až banálního, v jádru lidského… A zbavíte se monster, která přiživuje také fakt, že se o smrti veřejně spíše mlčí (nepočítám-li její účelové mediální karikatury).

Třeba když mi loni bylo řečeno, že mám v hlavě nádor (nakonec byl nepravý a operace dopadla bez vážných následků), přiznám se: vůbec to nebyl pocit hrůzy, jako spíše moment přehodnocování, zpokornění, zklidnění… Najednou mi cosi bylo tak dráždivě blízko, až pod kůží… Z tohoto břehu ti ale jen těžko odpovím uspokojivě; vždycky jen v náznacích.

V patnácti mi učitelka na dramaťáku zakazovala vystupovat s vlastními texty o smrti, prý abych psal raději o motýlcích a kvítí. Na střední si mí kamarádi pravidelně kupovali ve zverimexu bílou myš, aby ji mohli – pro legraci – zhulovat a mučit. A když jsem při redakční schůzi na univerzitě pronesl, že chci psát článek „o dětech, které zemřely“, k němuž dodám fotky, všichni vyprskli smíchy – „to jako budete lézt s foťákem do rodin, kde umírá dítě?“ „Mám na mysli vlastní rodinu“ a ticho. Ruměnce. Nikdo pak celé dny nevěděl, co k tomu říct. Jsou to bizarní situace, ale snad i něčím příkladné.

Nebát se, soucítit, být blízko

Tebou popsaná situace při redakční radě předjímá mou další otázku – jak by se měl člověk chovat k pozůstalým? Je mi samozřejmě jasné, že žádný univerzální vzorec neexistuje, ale nevíš třeba z vyprávění rodičů, jak by si tenkrát, když Mariánek umřel, přáli, aby se k nim jejich okolí chovalo? A jaká reakce tvých spolužáků ve škole by ti přišla adekvátní?
Ta chvíle byla trapná nejdřív pro ně, ale pak i pro mě. Stačilo by říci cokoliv přirozeného jako „promiň, to jsme nevěděli“ a případně se ptát i normálně dál, vždyť jsem o tom chtěl psát článek a ne to skrývat. Máma ke své představě o chování k pozůstalým dodává: držet za ruku, naslouchat, chovat se přirozeně a bez frází, věc nepřehánět ani nezmenšovat, nebát se, soucítit, být blízko…

Jaké má tvá výstava ambice? Je jednou z nich právě přispění k „odtabuizování“ smrti?
Ano, to je ambicí jejího sociálního rozměru (viz Jinej svět) – vnášet téma smrti a umírání do veřejného prostoru. Zároveň věřím i v její umělecký přínos; nechal jsem v ní krom „paměti světa“ i cár vlastní kůže… Kůži věčného dětství… A plazím se dál jinej.

Jaké jsi zatím získal zpětné reakce?
Fascinující byla už samotná vernisáž. Představil jsem se jako Mariánek a mluvil na úvod jeho ústy. Z mračen očí se rozpršelo. Jen za ten večer mi přišlo několik důvěrných zpráv od cizích lidí, dokonce i pár básní, často vzpomínky na zesnulé, jedna zpráva byla až tak horoucí, že by nebylo divné volat hasiče… Zároveň vím, že někteří měli s návštěvou výstavy problém, nebo se rozplakali při úvodním textu a nemohli dál. Jednomu floutkovi to přišlo natolik děsivé, že musel „rychle přijít na lepší myšlenky“. Mně osobně takové reakce naznačily, že výstava střílí do živého, ba čekal jsem víc nevole a ticha.

Už jste někdy přemýšleli o tom, jak byste chtěli být pohřbeni? Mě k takovým úvahám paradoxně přivedli samotní dárci mého života. Kdykoliv nám na cestě v autě hrála píseň Bridge over Troubled Water od Simon and Garfunkel, máma neopomenula poznamenat: „Tuhle písničku mi nechte zahrát na pohřbu.“… Já osobně bych tedy při posledním rozloučení stála o písně radostné. O hudbu, kterou poslouchám ráda, když jsem veselá – balkán, cikáni, reggae? Energii aby to mělo. A určitě nechci, aby pozůstalí na můj pohřeb přišli v černém. Tu prosím nechte doma a dorazte pěkně v barvách a to řádně pestrých! Pořádný mejdan by to měl být – oslava života již uběhlého i stávajícího, ne oplakávání smrti. Další úvahy o uložení k věčnému odpočinku mě vedou ke Spalovači mrtvol. Pan Kopferkingl schází se schodů budovy majestátního krematoria, veden tibetským vyslancem, aby dostál svému určení a stal se novým dalajlámou… Krematorium je v Pardubicích, vím to, protože tam prodlívá část mé rodiny – té živé i mrtvé. Tamní hřbitov navštěvujeme docela často, rondokubistický chrám smrti je jeho součástí. Chtěla bych být spálena tam. Všechny tyto představy jsem považovala za více méně snové, bez nároku na možné uskutečnění. Až jsem se doslechla o aktivitách dvou mladých slečen říkajících si ekofunebrácké duo Ke kořenům, které se zajímají o alternativní způsoby pohřbívání. Z jejich rozhovoru, který je součástí květnového čísla o smrti a všem, co s ní souvisí, jsem se dozvěděla, že má přání se zdají být nejen zcela běžnými, ale ve světě i vyplňovanými v rámci DIY pohřbů. Snad i vy se v tomto čísle dočtete o smrti něco, s čím se vám bude lépe žít.

Milí čtenáři,

nedávno jsem se dočetla, že pozření pecky z běžného ovoce může být lidskému zdraví škodlivé. Zatrnulo mi – vždyť vás už přes tři roky měsíc co měsíc vystavujeme nebezpečí, že při konzumaci plodu informací o kulturním dění pozřete i tuto nepoživatelnou část! Takhle by to dál nešlo. Několik redakčních porad jsme se snažili daný problém vyřešit. Dospěli jsme k závěru, že jediným možným východiskem ze svízelné situace je změnit si název na něco více bezpečného. Zároveň jsme ale chtěli navázat na vlastní odkaz mnohoznačnosti a zůstat ve spojení s přírodou. Semeno? To by mohlo být mnohoznačné až příliš. Slupka? Po té by mohl někdo uklouznout… Tu někoho napadlo: čočka! Má po sojových bobech a konopí třetí nejvyšší obsah bílkovin ze všech rostlin. V mnoha částech světa tvoří důležitou složku stravy. Váže na sebe množství významů, například v našich zeměpisných šířkách je její konzumace na Nový rok spojena s vírou v hojnost v roce nastávajícím. Je to luštěnina vpravdě inspirující – její semena dala na základě svého kulovitého tvaru pojmenování čočce optické. Umožňuje vidět skutečnost jinak – při pohledu skrze čočku optickou vidíme obraz různě orientovaný a velký. Při pohledu skrze čočku jedlou vidíme všude hnědo. Zvyšuje životní kvalitu – vzpomenu Ottu Wichterleho, který se zasloužil o zdokonalení a rozšíření korekce očních vad, kontaktních čoček, a osvobodil tak společnost od brýlí. Všech těchto vlastností čočky aprílové číslo našeho časopisu využívá.

A teď už si povolte knoflíky u kalhot a dejte se do čtení.

Se scénografkou Marií Černíkovou alias Bio Mashou jsem se sešla den před konáním zimní slam poetry exhibice v Rock Café, kam byla tradičně pozvaná jako jedna ze špiček české scény. Oslovila jsem ji hlavně kvůli tematické „ženské lince“, která se spolu s fascinací popkulturou táhne celou její tvorbou od divadla, slamu, rapu až po komiks.

Při rozhovoru se někdy až zalykala, jak mluvila rychle a v několika proudech. Rozhodně nepůsobí klidně nebo distingovaně, pořád si kroutila vlasy, skákala mi do řeči, chvílema krabatila čelo, jak usilovně přemýšlela, pak se zase smála a já s ní.

Ve slam poetry působí více mužů než žen, což se vykládá různými způsoby. Jak si to vykládáš ty?
Nechci to nijak hloupě rozdělovat – že kluci jsou takoví, holky takový.

Když to beru podle sebe, tak si myslim, že ženskejm trochu trvá, než vylezou. Ženská strašně potřebuje nějak vypadat, zabere jí to hroznej čas, kdežto chlapovi je to jedno, ten prostě něco chce říct, tak vyleze ven. Takovejhle jako chlapskejch ženskejch asi není tolik, aby se nebály a něco řekly. Většinou i ty holky, co tam jsou, tak spíš než že by mluvily o politice, mluvěj o sobě. Řekla bych, že jsou intimnější.

Holek už je teď ve slamu hodně. Ale jsou furt jiný než kluci. I když kluci taky nejsou všichni stejní, politický. Ale ono to nejdřív tak vypadalo, že člověk musí bejt trochu silnej, aby před publikum vlez. A možná že holkám víc záleží, co si o nich kdo myslí, nejsou tak obrněný. Já jsem se vždycky především bála, aby se mi nesmáli, že jsem tlustá, nebo jak vypadám.

Německá slamerka Nadja Schlüter se k danému tématu vyjádřila ve smyslu, že ženy jsou mnohem rychleji zaškatulkovány, hluboký výstřih může být vnímán jako kalkul atd. Vnímáš něco takového?
Rozhodně je u ženskejch hodnocenej vzhled. Protože na holku se kouká.

Říká se – a to je takovej paradox – že ženský, který jsou hezký, jsou postavený před to, že si vypomohly tou svojí krásou tam, kde jsou. Když je člověk vošklivej, tak musí bejt strašně chytrej. Bejt ošklivá holka je strašně těžký.

Ve svých slamech jsi dlouho držela linku „čistě ženskýho slamu“, jak jsi ji sama nazvala. Mohla bys popsat její těžiště? Co je pro tebe „čistě ženský“?
Já bych nerada, abych tim urazila ostatní ženský, který normálně přemýšlí o politice a sportu. Ale já stejně vždycky řešim jenom sebe – teda teď už se mi to téma omílá, strašně se vykrádám, protože už to dělám hrozně dlouho, ale vždycky jsem dokázala improvizovat rychlejc o tom, co prožívám a jak je to ve vztazích. Kdysi, ještě na škole, jsem dělala s kámoškou takový divadlo, jmenovalo se to Pud a zkušenost, a bylo to celý postavený na Jane Austenový a podobných. Bylo to o tom, že celou dobu si ženský pořád vymýšlej, jaký by ti chlapi měli bejt. Mám takovej pocit, že chlap vztah nepotřebuje. To si vymyslely ženský. Ale zase je jasný, že když máš dítě, tak zkrátka potřebuješ, aby ti někdo pomohl, a tak bez toho chlapa to určitou dobu nejde. A proto ho ženský sháněj, proto ony furt dělaj ty vztahy. A to mně na tom vždycky vadilo – balit ho, a pak máš zase dva, a pak ho vlastně nechceš, a on ti nerozumí, a pořád dokola, to je nevyčerpatelný. Vychází o tom tolik časáků, furt se tam píše to samý, ale pořád to sype, už přes sto, dvě stě let.

Zdá se mi to, nebo tohle téma už ve slamech tolik nezdůrazňuješ?
Protože musim hledat dál. Vadí mi, že jsem furt stejná. Když improvizuješ, párkrát tě stejnej vtip baví, tak ho použiješ jinde, ale samotný ti vadí, že se opakuješ, že samu sebe vykrádáš. Ještě jak mám teď ty kapely a všechno, tak když jsem to zpívala, už jsem to nechtěla ve slamu použít. Potřebuju si hledat další témata. I aby mě to bavilo. Já jsem se slamem už teďka hrozně trápila, protože najednou jsem měla pocit, že nemám co říct, a nevim. Na slamu je důležitý, aby to všichni pochopili hned, musí to bejt trochu jednodušší.

A máš teda teď nějaké konkrétní téma?
Včera mě napadla Klausova knihovna, že to bude strašně legrační instituce. Říkala jsem si, tam budou snad jenom jeho knížky, a možná sem tam ňáký další, jestli se tam vejdou, a chce mu to zaplatit Petr Kellner. Ale proč to chce platit, takovou blbost? To mi přišlo hrozně směšný.

A vůbec tohle mě hrozně baví – takoví ti rozumbradové… Jsem strašně závislá na facebooku, baví mě, jak se člověk tváří, že má názor, je hrozně důležitý se vymezit vůči všem, všem se vysmát, a to co nejrychleji. Bejt strašně vtipnej. Tohle mě na tom zajímá, jak člověk potřebuje uznání ostatních. To je asi teďka téma, co mám.

Otázka podobného rázu – v těchto slamech, ale i v dalších svých uměleckých projektech (Urpop, DiaKritika) jsi vytvořila jakýsi konstrukt „normální holky“ – jaká podle tebe normální holka je? A jaký je normální kluk?
Právě že jakej je normální kluk, to já vůbec nevim, na to se snažim hrozně přijít. Pro mě byli vždycky chlapi zajímavější než ženský, ale zase jim aspoň trochu rozumim, kdežto chlapům vůbec.

Ale jaká je normální holka? Já právě ženský nemám moc ráda. Myslim si, že normální holka je něco jako já, strašně by chtěla, aby byla zároveň krásná a zároveň chytrá, aby byla tak chytrá, že by se nemusela zabývat tim, jak vypadá. To by mě strašně bavilo.

Normální holka něco dělá a přitom ještě musí furt přemejšlet o sobě, což jí zabírá čas. … Jo, to je dobrá definice: normální holka něco dělá a přemýšlí o sobě. A snaží se toho dělat co nejvíc, aby o sobě nemusela tolik přemýšlet.

Letos ve slamovém finále nebyla ani jedna žena. Ty, nebo třeba Taktika, jste se do regionálních kol vůbec nehlásily, nebo jste nepostoupily?
Já jsem byla jako host v Hradci, tam byly asi tři holky. A v Plzni jsem byla druhá. Pak už jsem se nehlásila do Prahy, protože v tý Plzni mi přišlo, že jsem dala svůj výkon, že jsem to řekla nejlíp, jak jsem mohla. A nestačilo to. Byla jsem spokojená, už jsem pak hrozně nechtěla pokoušet se někde jinde.

Často jsem si říkala, jak je možné, že jsi nikdy nevyhrála národní finále, protože jsi na to podle mě určitě měla. Myslíš si, že to souvisí s tím, že jsi holka, nebo třeba s tím, že tvé slamy jsou hodně do rapu?
Myslim, že ne. Na to, abych vyhrála, bych musela bejt trochu hezčí. A ještě zároveň – nikdy nebudu vyhovovat všem.

Ti, co vyhrávají, taky přece všem nevyhovují.
Ale nějak asi spíš vyhovujou těm, co hlasujou. Nevim, nedokážu to nijak specifikovat.

Já nedokážu podat konstantně dobrej výkon – něco se mi strašně povede, a pak je toho zase hrozně moc blbýho.

Jak se díváš na až agresivní vyčleňování ženského principu na umělecké scéně? Například se mluví o ženské literatuře, ale není žádná mužská literatura atd.
Ženský kategorie mi zní jako: „promiňte, je to takový horší, kratší, měkčí, menší… ale myslíme to upřímně a děláme to s láskou“. Já jsem chtěla bejt jediná žena mezi mužema, vždycky jsem chtěla klučičí kapelu, proto jsem i šla do toho slamu, že tam nebyly ženský.

Bavíme se o tom, že ve slamu je ženskejch málo. Ale proč by jich tam mělo bejt hodně? To neni jako s kvótama pro ženský v politice.

Považuješ zavedení kvót za nesmyslné?
Navopak, právě politika je první místo, kde se kvóty vyzkoušet daj, protože už to tam může bejt jenom lepší. V politice určitě. A rychle. Řekla mi to moje kámoška Václava Parkánová, myslim, že je to její myšlenka, ale nevim, jestli by souhlasila s mojí interpretací. Takle, jak to říkám, si to myslim, zkazit se tam tolik nedá.

Na slamové scéně působíš už několik let (od roku 2008 – pozn. red.). Vnímáš tam nějakou změnu, posun, vývoj?
Myslim, že se to strašně mění. Třeba těch holek je tam čím dál tím víc. Taky je to čím dál víc populární, a opravdu tam chodí hodně lidí-bavičů. Hodně lidí se to i učí. Je to takovej styl, kterej se tam vytříbil – napíšou si to dopředu a maj to propracovaný, dělaj slovní humory. Třeba kromě Honzy Jílka má takovej styl Míra Kynčl a myslim, že to vítězí. Třeba ten, co vyhrál (Martin Fillipi – pozn. red.), se taky hrozně chystá, má to všechno připravený. Je kladen důraz na humor, rychlej humor, na takzvanej – to je takovej debilní název – „inteligentní humor“. Já tomu říkám středoškolskej level. Jakože pochopíš primitivní vtip na politiku. Aby to bylo rychlý, aby se člověk dokázal hned zasmát. Protože když tam člověk na tom pódiu stojí, je sám, potřebuje, aby se lidi smáli, takže to musí bejt takhle promakaný. Proto já jsem byla nešťastná, když jsem tam šla s něčím vážným. Lidi ti pak nepomůžou.

Ale vždyť ty máš často vážná témata, akorát že jsou zpracovávána s nadhledem.
Musíš mít sebeironii. Nebo můžeš jim tam plakat – já jsem ošklivá a nikoho nemám… To ti všichni řeknou: běž domů a zhubni.

Zdá se mi, že je teď nějaké intenzivnější pronikání rapu do slamu – Metoděj Constantin, Taktika…
Určitě. Protože u rapu, nebo konkrétně u freestylu, tam musíš strašně bystře reagovat. Musíš poskládat rýmy, což je docela básnický, akorát že tam to jde tak strašně rychle do tý hudby, že už se nestihne vymakat téma. Když někdo vymyslí něco lepšího než „hulim trávu a mám svoji partu“, tak všichni čumí. A většinou to nikdo nepochopí.

Pro mě je to zase super, reagovat rychle a bystře, a zároveň aby to mělo hlavu a patu, to se málokdy takhle podaří. Myslim si, že spíš vyhraje ten, co reaguje jenom rychle a bystře.

Ale třeba Bohdanu Bláhovcovi se daří obojí, ne? Reaguje na předchozí výstupy i na to, co se děje v publiku a zároveň je to velmi chytré. To si asi myslí i diváci, když mu dávají pořád desítky. I když to je otázka – jestli mu je nedávají, protože ho znají, jestli si neříkají, jo, Bohdana, toho my máme rádi…
Já myslim, že ne, že jsou rádi, že se tam objeví něco chytrýho. Je jim samozřejmě líto, že tolik vítězí ti zábavní – a přitom jim daj nejvíc bodů…

Čeho chceš ve slamu dosáhnout – máš nějakou metu, případně ideál, jak by tvé slamy měly vypadat? Jako třeba Bohdan Bláhovec to někde popsal v tom smyslu, že slam vnímá jako možnost být veřejným člověkem, být společensky angažovaný a je tam sám za sebe, na rozdíl od toho, když například točí dokumenty a ustupuje do pozadí.
Mám ráda pocit, když se mi stane, že se to přímo na jevišti vyloupne – najednou jsem přítomná přímo v tom momentu, taková superimprovizace, kdy víš, že tě to tam baví a jenom si užíváš, že v tý chvíli jseš přítomná a nějak trošku nad tím.

A to je dialogické jednání, ne?
Jo, a toho bych tam chtěla dosáhnout. A pak už je mi vlastně trošku jedno, jestli se něčeho dotknu nebo ne. Super by bylo, když by to něčemu pomohlo, kdyby to na něco zajímavýho, co je třeba říct, upozornilo. Já jsem si vždycky říkala, že by bylo super, aby v tom bylo něco jako v Respektu to shrnutí na konci, že bych to takhle frkala za sebe, a pak jsem si zase říkala, že to si každej ten Respekt může přečíst, že to nemusí slyšet ode mě.

Mně přijde, že se ti – nebo vám, společně s MC Taktikou v DIAkritice – v té ženské lince na něco důležitého upozornit podařilo. Třeba konkrétně píseň Nedostupná, která je hrozně pravdivá a zároveň je to podané takovou formou, že my ženy si uvědomíme, že se nás to týká, ale zasmějeme se tomu a tím dojde k něčemu jako katarzi a uvědomění problému. A to mi přijde super, že to není žádné, že bychom se naštvaly, co nám to tady ta Masha podsouvá.
To je hezký. Takhle má asi fungovat umění – že to uděláš tak, aby si v tom divák něco našel. Když si tam něco najde, tak je to v pohodě. Nemusí to bejt to, cos tam dala ty.

Co tě na slamu baví – hra s jazykem? Interakce s publikem? Improvizace?
Když se to povede, to jsem odpověděla v tý otázce předtím. Jinak já tam nejsem moc šťastná. Ani v šatně, já se tam docela trápim. Ale nějak to nedokážu odříct, takže tam stejně jdu. Pak je samozřejmě příjemný, když někdo řekne, že mu to sedlo.

Takže jsi před výstupem nervózní?
Strašně.

Z čeho konkrétně?
Že mě tam nic nenapadne, nebo že si tam budu připadat hrozně trapná. Což se někdy fakt stane.

Mnohdy tematizuješ situace, které jsou s pocitem trapnosti spojené (posílám klukovi x zpráv za den, on mi vůbec neodpoví, připadám si jako kráva; chodím kolem jeho baráku jako že náhodou, půjčila jsem si kvůli tomu psa, protože ho chci potkat, jak jde na procházku se svým psem, a on skutečně na tu procházku jde, ale má s sebou jinou holku; pořád si vymýšlím, co bys mohl v mé domácnosti spravit atd.) – je to způsob, jak se s trapností vyrovnat? Nebo tě takové situace fascinují? Pohrdáš jimi?
Jo, tak to je, snažim se s tim vyrovnat, protože vim, že jsem trapná a hrozně mi to vadí. Chtěla bych se od toho nějak očistit. Musim to ventilovat.

Jaký máš vztah k improvizaci a k předem danému, nazkoušenému vystoupení? Ty preferuješ částečnou improvizaci, je to tak?
Určitě. Čím víc improvizace, tím víc super. Ale já nejsem taková jako třeba Jakub Foll – že bych přišla s ničim, to vim, že mě nefunguje, zalykala bych se v tý trapnosti. Mám pocit, že jsem oprávněná jít na jeviště jenom tehdy, když mám co říct, že musim chtít něco říct. Proč tam chodit jen tak, proč bych lidi měla jen tak zajímat? Okrádala bych je o čas. Tak proto si připravuju ty témata, musí mě něco pálit, aby mi to pak improvizovalo.

Záleží, jakej k sobě má kdo přístup. Jakub je strašně jinej člověk než já, on nemá vůči lidem problém. On to má vyřešený – oni by se na něj měli koukat, protože je prostě dobrej. Tím nechci říct, že je nějakej narcis, ale tohle zkrátka ví – jsem dobrej a přijel jsem vás pobavit. Takže jestli se vám to nelíbí…

U slamu je otázka, jestli má bejt jenom zábavnej, nebo ne. Všichni, co o něm teoretizujou, tak říkaj, že by to jenom zábavný bejt nemělo, že to je něco chytřejšího. Že to není Partička.

Podle mě by to zábavné být mělo, ale v tom smyslu, že to udrží tvoji pozornost. Ale nejen. Je to důležité proto, že to reflektuje současná témata, považuju to za nejživější proud v současné literatuře.
To určitě. U slamu je strašně zajímavý, že spousta těch věcí napsaných fakt ani nemůže fungovat. Ani když jsou nahraný – to Bohdanovi vždycky vadí, když je někde nějaká nahrávka s jeho vystoupením, říká, že to funguje jenom autenticky. Mě zase baví se tim trápit. Když to někdo doma pustí – hele, to seš ty! Osypávám se, je to pro mě velkej hnus se vidět a slyšet. Ale dobrý sebemrskačství vědět, že to někde na internetu je. A dobrý taky vědět, že když někdo takhle vystupuje, že to může kdokoli natočit, protože pak to člověka nutí se připravit.

Čteš si pod videi komentáře?
To jo, strašně. Ty komentáře sleduju víc než samotný videa. I u DIAkritiky. Já jsem hodně na zprávy na internetu. Obecně komentáře jsou vždycky hrozně zajímavý. Komentáře komentářů.

V Rock Café bude zimní slam poetry exhibice (proběhla 7. 2. – pozn. red.), kde rovněž vystoupíš. Už víš, alespoň rámcově, o čem budeš slamovat?
Zkusím nějaký tyhle komentáře komentářů. Ještě je zajímavý téma – kampaň, jak to bylo hnusný. To ale bude mít asi hodně lidí. Jak to bylo šílený, všichni nosili ty nálepky. Strašně mi ta kampaň vadila. Asi něco takovýho, nevim přesně ještě, jak to pojmu. Ale nemám k tomu žádnej refrén, nic připraveno.

A ten si připravuješ jak, kdy?
Mám vždycky radost, když se mi to seběhne tak, že si řeknu: jo, tohle téma a k tomu se mi hodí, co jsem kdysi říkala v tomhle a tady z toho tohle a když se mi pak stane na jevišti, že mi to nabíhá, skládá se to do takový mozaiky. To je pro mě super. Ale naopak když si řeknu: musím strašně říct tohle a teď třeba nějakou větu, tak to neřeknu nikdy. Čím víc mám jasno do těch slov, co mám říct, tak to nikdy neřeknu… Ale někdy místo myšlenky, co jsem chtěla říct, řeknu úplně jinou. To nevadí. Takže takovýhle improvizování. Příprava má ale význam pro psychiku.

Jsi členkou několika hudebních projektů – Urpop, DIAkritika, Chodská Junta – co v současné době či brzké budoucnosti chystáte? Plánujete vystoupení, vydání desky?
Chodská Junta už nefunguje. Z tý kapely jsme zbyli dva, já a Luděk Kazda, a teď spolu hrajem a jmenuje se to Debbi Love. Nahráváme desku. Máme dvě verze vystupování – já jsem chtěla vždycky hrát disco, normálně večer pro lidi, bejt zábavová kapela, ale ten spoluhráč nechce bejt zábavová kapela, že ho štve, že by musel hrát Kabáty. Já bych chtěla, že bychom hráli tak, aby lidi ani nenapadlo, že Kabáty neslyšej. Ty písničky by vypadaly třeba jako Kabáti, ale přitom bychom si zpívali úplně něco jinýho. Ne, že bysme jim vykradli tu hudbu, ale použili ten styl. Tak jsem udělala písničku jako Vondráčková, a tak dál, aby to vypadalo jako jukebox, ale přitom aby to bylo úplně jiný. Aby se to dalo hrát celou noc. Takže máme elektrickej program, ty písničky natahujem a jedeme to dlouho. A pak máme normální akustickej, kterej hrajem po kavárnách, abychom si vyhráli, protože nemáme na to desku vydat.

A kde budeš teď v blízké budoucnosti hrát?
V březnu s Debbi Love po pražskejch kavárnách asi každej tejden, například 20. 3. v Café Sladkovsky, další termíny jsou na bandzone.

Potom ještě hraju s Nikolou Braskem, to je kluk s kytarou, já dělám Olgu Blechovou, krasavu od Matušky, divnou stopařku, zpívám oooo, eee… a něco tam rapuju. On říká – na pop jsem moc alternativní a na alternativu jsem moc popovej.

S DIAkritikou chystáme CD. Naše nahrávky jsou hodně poslouchaný. Na bandzone třeba. Ale nemaj moc kvalitu, takže my nahrajeme písničky, který hrajem dlouho, nějak líp, aby se to dalo poslouchat úplně normálně, bez šumů. Luděk, se kterým jsem v Debbi Love, nám na koncertech hraje veškerou hudbu, různý nástroje, a my tak máme živou hudbu. Vypadá to jinak než nahrávka.

A Urpop ještě trochu funguje. Po tom, co jsme měli to ženský divadlo, tak jsme udělali mužský. Tam jsme dělali s celou Juntou na jevišti – protože i k tomu ženskýmu představení nám Junta dělala hudbu. Bylo to takový hudební představení. Jenomže pak jsme se u toho mužskýho začli strašně hádat. To představení chci obnovit a hrát, ale trvá to, protože dělám v současnosti doktorát. Chtěla jsem, abychom to hráli jako dvoják – ženský a mužský. Ženský je o vztazích a lásce, a mužský o práci a úspěchu.

Čtení o ženách, ale nejen pro ně – to je devíza aktuálního čísla. Ne, z Kulturní Pecky se nestává feministický časopis, zůstává stále genderově vyvážená (i proto bude jedno z následujících čísel věnováno mužům). V průběhu měsíců nás v redakci spontánně napadala různá kulturní témata týkající se žen, až jsme si řekli, že ženy vydají na celé číslo. Vlastně by vydaly na čísel několik. A protože osmý březnový den patří na celém světě takzvanému něžnému pohlaví (při použití tohoto označení se musím vždy ptát – a co zbytek tělesné konstituce, ten něžný není?), načasování bylo nasnadě. MDŽ tedy bylo východiskem, k MDŽ se budou vztahovat i následující úvahy.

Jako každý rok se nabízí otázka, jaký smysl (pokud vůbec nějaký) má tento svátek slavit. Pro mnoho lidí je to prostě den, kdy táta mámě koupí kytku – anebo taky nekoupí. Jako další svátky žije Den žen odpoután od svého původního významu a historie. Ta přitom sahá na počátek 20. století, do doby, kdy se v New Yorku vzbouřily švadleny a volaly po svém volebním právu, dále požadovaly zkrácení pracovní doby a humanizaci nelidských pracovních podmínek. V myslích střední a starší generace Čechů jsou oslavy MDŽ napevno spojeny s povinnými podnikovými večírky s chlebíčky s vlašským salátem a karafiáty pro soudružky. Za socialismu svátek žádným emancipačním snahám samozřejmě nesloužil, cílem jeho slavení bylo, aby KSČ měla pod absolutní kontrolou veškeré ženské záležitosti. Z důvodů zideologizovanosti minulým režimem byl v Poslanecké sněmovně dokonce několikrát vznesen návrh na zrušení Mezinárodního dne žen jako českého významného dne, ale byl vždy zamítnut. Ženské organizace naopak trvají na důležitosti zachování tohoto svátku a neúnavně připomínají jeho původní význam. Vidí ho jako příležitost, jak upozorňovat na nerovnost žen a mužů ve společnosti. Brněnské hnutí Nesehnutí například v rámci svého programu „Ženská práva jsou lidská práva“ pořádá ke Dni žen 2013 tematické diskuze, koncerty, divadelní představení, performance a benefiční dražbu. Jak budete MDŽ slavit vy – pokud vůbec? Zapojte se do ankety zde na webu.

Když jsem poprvé o podolském podniku zaměřeném na domácí výrobu cupcaků a cheesecaků uslyšela, zaujal mě na prvním místě jeho samotný název, novotvar vzniklý skládáním částí názvů obou dobrot: Cheecup. Ba ne, přiznávám se, od počátku jsem myslela na dorty. A že je chci ochutnat. Co nejdřív!

Kavárnu, která je zároveň pekárnou a vinotékou, najdete kousek za budovou Podolské vodárny. Poznávacím znamením budiž cedule se stylizovaným nápisem, na které převládá růžová a černá. Přední a boční stěně dominují francouzská okna, docela určitě lákající pohled kolemjdoucích. Uvnitř sedící zase můžou od šálku kávy pozorovat klidné okolí, zaliti světlem. Také interiéru dominuje růžová. Když jsem si profil podniku prohlížela na internetu, obávala jsem se kýče. Tolik růžové, a ještě v kombinaci s nazdobenými dortíky, to nemůže dopadnout dobře, říkala jsem si. Ale kupodivu na mě prostor působil decentně. Růžové totiž samozřejmě není úplně všechno – některé stěny jsou celé bílé, včetně stropu, jinde je přechod mezi bílou a růžovou. K tomu podlaha obložená tmavě hnědým dřevem a černý nábytek. Kromě několika stolečků se židlemi v černé se u zadní stěny nachází místo pro krále – dvě růžově polstrovaná křesla s nízkým bílým stolkem, jehož desku tvoří velké hodiny pod sklem. A tady moje fantazie začala pracovat – Alenka v kraji divů běží za Bílým králíkem, který se vyděšeně koukne do svých cibulovek a posteskne si: „Oh my ears and whiskers, how late it’s getting!“ V koutku je malinký stoleček – to se Alenka asi nepřiměřeně zvětšila… Objednávám si dort.

Rafinované příchutě
Pohádka pokračuje. Mladá sympatická slečna mi na mé přání přinese malinový cheesecake, a to na černém talířku s černým ubrouskem. Tady má někdo smysl pro detail. Cappuccino je na stříbrném tácku se skleničkou vody, aniž bych o ni musela extra žádat. Takhle to mám ráda. Kousek dortu není nijak zvlášť velký – což mi nevadí, do cukrárny se nechodím najíst – a je lahodný. A kvalitní, troufnu si tvrdit. Čerstvý. Zvolila jsem dobře, ale nebylo to vůbec jednoduché. Zajímala jsem se o šíři nabídky a její obměňování a zjistila jsem následující: Zákazníci mají každý den na výběr ze tří až čtyř druhů cupcaků a čtyř až osmi druhů cheesecaků. Část zákusků tvoří stálou nabídku, na které je možné si pochutnat skoro vždy, to jsou jakési místní evergreeny – cupcake čokoládový a vanilkový; cheesecake New York, citronový, pistácie, double chocolate, swirl (s čokoládovou polevou), ovocný (borůvka, malina nebo jahoda). Zbytek se obměňuje – tak můžete někdy narazit na koláč kokosový, karamelový, banánový nebo třeba s příchutí zeleného čaje. Každý týden se peče jeden speciální druh cupcaků, tzv. „cupcake týdne“ podle aktuálního období. Mezi nimi se doposud objevily druhy jako stracciatella, čoko-kokos, Vanilla & Boston cream, banana-caramel, cuketový, mrkvový… Některé příchutě jsou skutečně rafinované: Amaretto cupcake s flambovaným ananasem, Vanilla cupcake s kopečkem zmrzliny dle vašeho výběru – která je samozřejmě domácí a zahrnuje i neobvyklé druhy jako japonský zelený čaj.

Kromě těchto původem amerických laskomin nabízí podnik denně čerstvé francouzské a italské pečivo dovážené z pekáren Petite France a Mansson (bagety, různé druhy chlebů, croissanty, foccacie, plněné koláče), jakož i denní menu v podobě panini, plněných foccacií, bruschett, salátů, baget a dalšího.

Koupí dortu proti rakovině prsu
Kromě delikátních sladkostí za přiměřené ceny (cupcake kolem 30 Kč, cheesecake kolem 50 Kč za kus) je mi na Cheecupu velmi sympatické to, že se sociálně angažuje, konkrétně v boji proti rakovině prsu. Pro nadaci „XO, Nejsi na to sama“ upekli speciální menu cupcaků, výtěžek z jejich prodeje jde na konto organizace. Jeden druh z této série mě úplně dojal, představoval s citem a vkusem ženské ňadro. V současné době probíhá další akce této nadace „Darujte knoflík pro štěstí“, které se Cheecup opět účastní. Záminku pro další návštěvu mám tedy jasnou.

Cheecup
Nedvědovo nám. 14, Praha 4
po–pá 7:30–19:00
so 9:00–19:00, ne 10:00–19:00

Po obou stranách vstupního koridoru galerie v Městské knihovně byly během výstavy street artu a graffiti (Městem posedlí) vyskládány krabice. Nejprve je otagovali vystavující umělci, na zbylých plochách si značkovali své teritorium návštěvníci. Třeba takhle:

Zavolej! Sisi 123 456 789
Byl jsem zde, Fantomas
BOUMA JE TEPLOUŠ
Má slza spadla do moře, až ji najdou
přestanu tě milovat!
I love porno!
FC Viktoria
!Sparta = smrt!
Táborská je mrtvá škola
Finka 123 456 789
Miluju tě Dádo moje milovaná
Domče smrdí hodně moc
Karel Schwarzenberg
hip hop
we’re young
!šukat kozla!
fuck styles
fuck with me
Neparkujte na přechodu!
smoke more crack
Kulíšek ♥ 123 456 789
paní učitelka Bendíková =)
Be what you are!
ANARCHY
Boreček a Dominička
Domiňák Miňák
Johnny Depp je můj!
Protože vy ten život nežijete!
Vy ho jenom krájíte!!
Rien je ryba
protože se mnou dneska nešel
na grafač
volte kníže!
Britney Spears was here!
Poselství pro budoucí generace –
Don’t be copy. Just be original.
top gear
fuck the school
never say never!
facebook ničí život
Kačka Nováčková je nadržená běhna
Svět je hroznej
asi se zabiju
„Zvoní vám mobil“
„Já přece nemám mobil“
nepište sem ty voloviny!
Anet je nejlepší manžel na světě
ŽIVOT V KRABICI
limonádový Joe
mam tě v (|)
Hladnov
Viktorka Plzeň 2012
Péťa je úžasnej! má dacana XXL
is there life after death?
nečum
Marí, Pája, Nika
Adam je doma – škoda
Eddy
Chelsea!
Klausova amnestie je zlovůle
tom tom
okurka
LOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOOMG LOL
žij svůj sen a nikdy se neprobuď
čus pičus!
Gogo was here
přeji ti hodně štěstí
pošuku je každýmu dobře
I ♥ traveling
Rancid
moustache man
123 456 789
kojení bez držení
prcek jí sáčky
Míra má rád sýra
a má hustýho kníra
gangam style
volej 123 456 789 – hulim všechno
volej 123 456 789 – je to děvkař
Free Palestina
Všichni žijem ve lžích,
který si sami vytváříme!
Budinová smrdí
kouření je pro pozéry
LOVE
Co bylo dřív? Vejce? Nebo slepice?
POET XXX
buzno!
I ♥ čokoládky
Domča Maternová
sitcom
VSTUP DO JINÉ DIMENZE
performeři z Ústí
miluju tě, jájinko!
New Zealand 2012
Banksy was here?
„tvoje bába crew“

Mox Nox je název nově vzniklého nakladatelství zaměřeného především na publikace o architektuře a urbanismu. Krátce před vydáním v pořadí již čtvrtého titulu jsem s nakladateli Alicí Pokornou a Radkem Horňákem vedla rozhovor.

Co vás vedlo k založení nakladatelství právě s takovým zaměřením? Jedná se na českém knižním trhu o nedostatkovou literaturu?
Studovali jsme a v současnosti pracujeme v Nizozemsku a během té doby jsme si uvědomili, že mnoho důležitých knih věnovaných tématům kolem architektury není v Čechách dostupných, anebo jen v malé míře. Tak jsme se rozhodli tyto knihy začít vydávat sami a pomoci tak s rozvojem oboru, na kterém nám záleží. Naší ambicí je tedy nejen zvyšovat povědomí o architektuře ve společnosti jako takové, ale především vzdělávat architekty samotné. Zastáváme názor, že když má architekt něco „načteno,“ dokáže lépe identifikovat své cíle, na které pak může zaměřit své úsilí, anebo komunikovat svoje přínosy a vyargumentovat svou práci – ať už při přesvědčování klienta či stavebního úřadu, nebo jen v diskuzi s kolegy. Knihy stále hrají ve vzdělávacím procesu nezastupitelnou roli – pomohou rozklíčovat postupy či motivy. To fotky ani osobní návštěva stavby neumí. A pokud se bavíme o teorii, může být k plnému pochopení a vstřebání těchto textů – nebo dokonce i k pouhému objevení jejich existence – cizí jazyk velkou překážkou.

Je cílovou skupinou čtenářů vašich knih výhradně odborná veřejnost?
Jak už jsme zmínili, primárně jsou naše publikace opravdu určeny pro odbornou veřejnost – tedy architekty a urbanisty. Ale architektura a urbanismus jsou poměrně široké obory, které často přesahují i do jiných sfér (např. ekonomie, sociologie, umění apod.). A pokud je navíc autor dobrým vypravěčem – jako například Jane Jacobs, které jsme nedávno vydali dva tituly – dokáže zaujmout poměrně široké obecenstvo.

Kromě Ekonomie měst a Města a bohatství národů od zmíněné Jane Jacobs, již nežijící americko-kanadské socioložky a amatérské urbanistky a ekonomky, jste doposud vydali ještě Přednášky pro studenty architektury od světoznámého holandského architekta Hermana Hertzbergra. Jaký je společný jmenovatel těchto knih?
Společným jmenovatelem je samozřejmě téma – architektura, urbanismus, rozvoj měst či veřejného prostoru. Zatímco knihy Jane Jacobs hledají příčiny vzniku a rozvoje města obecně, Herman Hertzberger poskytuje návody, jak fyzicky tvořit městské prostředí a veřejný prostor. Dalo by se tedy říci, že texty se doplňují a vytvářejí komplexnější obraz o fungování mechanismu města.

Zaměřujete se pouze na tituly již ověřené časem nebo se chystáte i na vydávání současných publikací, mapujících aktuální architektonické a urbanistické trendy?
Rozhodujícím elementem pro výběr není stáří textu, ale jeho obsah a přínos pro čtenáře. Novým titulům se rozhodně nijak nebráníme, budeme-li přesvědčeni o jejich kvalitě, tak právě naopak. Nicméně je dobré si uvědomit, že architektura sama usiluje o určitou nadčasovost, takže nějaký trend (pokud to tak lze nazvat) obvykle trvá třeba i desítky let než je nahrazen jiným. A podíváte-li se například do knih Jane Jacobs, tak uvidíte, že řadu jevů provázejících vznik či rozvoj města autorka vysvětluje na příkladech starých stovky nebo i tisíce let.

Vydává Mox Nox pouze tituly překladové? Vznikají o tématu i kvalitní česká díla?
Převážně máme v úmyslu přinášet překlady, ale nebráníme se ani zajímavým českým textům. V tuto chvíli můžeme prozradit, že jedna ze dvou knih, které zatím ještě nejsou veřejně ohlášeny, bude od mladých českých architektů s tématem veřejného prostoru. Nicméně práce na tomto titulu jsou teprve v počáteční fázi.

Jaká je situace holandského knižního trhu zaměřeného na architekturu a urbanismus?
V Holandsku je množství literatury v této oblasti větší. Napadá nás několik důvodů, kterými to může být zapříčiněno: Přijetí architektury a urbanismu v holandské společnosti je obecně lepší, a tím roste i zájem o tyto knihy. Role architekta je zde mnohem intelektuálnější, na rozdíl od poměrně technického chápání profese u nás. Vysoká konkurence a kvalita architektonických kanceláří nutí architekty neustále se vzdělávat. Na univerzitách je kladen důraz na výzkum. Řada zahraničních publikací se prodává přímo v angličtině a lokální produkce se zpravidla tiskne dvojjazyčně, takže není omezena pouze na místní trh.

Vsadili jste na výrazné grafické zpracování titulů. Kdo za ním stojí?
Design knih je dílem brněnského studia The Rodina, které tvoří dvojice Tereza Rullerová a Vít Musil.

Jaké další tituly se nacházejí v edičním plánu?
V únoru by mělo vyjít nejznámější dílo Jane Jacobs Smrt a život amerických velkoměst. To už dokonce jednou česky vyšlo, nicméně není k dostání a naše vydání bude obsahovat revidovaný a doplněný překlad. Dále připravujeme vydání dalších dvou knih, které by se mělo realizovat někdy během příštího roku, ale oba tituly jsou teprve v raném stadiu příprav, takže v tuto chvíli ještě nechceme prozrazovat více. Také nás oslovilo grafické studio, které pracovalo na estetické podobě publikací, s nabídkou vydat knihu o teorii grafického designu, ale původní autoři publikace nejevili o možnost české edice příliš zájem, takže z tohoto projektu nejspíše sejde. Ke dvěma zmíněným titulům bychom v průběhu příštího roku rádi přidali ještě alespoň jeden.

Monitorování kamerovým systémem. Shromažďování osobních údajů v databázích. Sledování pohybu osob. To nejsou scény z kriminálního seriálu ani antiutopická vize fungování společnosti. Jedná se o běžné praktiky umožněné moderními technologiemi.

Soukromí je jedno z neodmyslitelných lidských práv zaručených Listinou základních práv a svobod, přesto je silně porušováno. Podílí se na tom stále se rozvíjející technologie, které svým uživatelům zdánlivě zjednodušují život a zajišťují bezpečnost, mohou však být i potenciálním nebezpečím pro soukromý život každého člověka.

Na takové narušování soukromí upozorňuje v České republice od roku 2005 nevládní nezisková organizace Iuridicum Remedium prostřednictvím udílení anticen Big Brother Awards pro nejvlezlejší firmy, úřady a technologie.

Kandidáty na Cenu Velkého bratra nominuje veřejnost, její výběr přitom není omezen územím České republiky. Z návrhů pak vybírá porota, složená z odborníků na nové technologie, právníků, obránců lidských práv a novinářů, vítěze sedmi anticen a jedné pozitivní ceny za ochranu soukromí.

Vítězové jednotlivých kategorií Big Brother Awards 2012

Pozitivní cena za ochranu soukromí
Jiří Peterka za svoji dlouholetou přednáškovou a publikační činnost věnovanou tématům spojeným s ochranou informačního soukromí.

Dlouhodobý slídil
Praha 13 za dlouhodobou snahu o osazení svého území co největším počtem bezpečnostních kamer. V současnosti jich je 350, má jich být 507.

Právní norma Velkého bratra
EU za legislativní aktivity vedoucí k zavedení systému eCall – černé skříňky, která by měla být montována do aut. V případě dopravní nehody by skříňka měla umět předat informace o přesné poloze vozu, směru jízdy, počtu pasažérů.

Firemní slídil
Microsoft za projekt šmírování domácností prostřednictvím zařízení Kinect. To umožňuje kamerové sledování domácností, primárně za účelem zvýšení vymahatelnosti autorských práv.

Úřední slídil
Ministerstvo práce a sociálních věcí za projekt sKarty.

Nebezpečná nová technologie
Česká zimní střediska využívající lyžařské turnikety ke sledování lyžařů.

Výrok Velkého bratra
Zdeněk Ondráček, bývalý vyšetřovatel Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Policie ČR a přispěvatel internetového deníku Česká pozice, za výroky týkající se problematiky využívání analýz DNA ze strany policie.

Slídil mezi národy
Ruská federace za plány na monitorování a ovlivňování obsahu sociálních sítí a cenzuru internetu.

Podrobná odůvodnění udělení jednotlivých cen najdete na www.slidilove.cz.

Kolik očí má Velký bratr?
Pokud chcete vědět, kde všude jste sledováni, podívejte se na mapu kamerových systémů: www.mapakamer.cz

18. 12. 2012 si mnozí připomněli osobnost před rokem zesnulého Václava Havla. Jeho památka byla uctěna odhalením pamětní desky, ražbou pamětních medailí, zapalováním svíček, tichou pietou… i více či méně neoficiálními projevy lidové tvořivosti.

První prosincová sobota v Brně patřila nejen vánočním trhům a smrtícímu „svoboďáčku“, ale především slam poetry. Ve Flédě se konalo výroční desáté finále české soutěže. Nejvíce bodů od publika obdržel mladý Martin Fillipi, následován Bohdanem Bláhovcem v těsném závěsu s Konstantinem Metodějem. Ale jak pravil klasik: „The points are not the point, the point is poetry.“

Zmíněná citace amerického slamera a organizátora Allana Wolfa nemá nikterak degradovat výkony slamerů umístěných na předních příčkách vítězů. Naopak jsem přesvědčená, že si ty pozice zasloužili, i když bych možná přeházela pořadí. Fillipi za to, jak se vypracoval, BB za neúnavné šlapání na kuří oka společnosti a Metoděj za svůj fascinující improvizační um. Mnohem víc chce tohle motto připomenout, že výsledný počet bodů má spornou výpovědní hodnotu, protože hodnocení pár náhodně vybranými porotci z publika nikdy nemůže být objektivní. (Jako kdyby umění ze své podstaty vůbec objektivně hodnoceno být mohlo.) Prvek bodování se o to snad ani nesnaží, je prostředkem interakce, vtahuje diváky do hry. (I když tedy do hry, kde jde o 30 000 korun.) Proto mě mnohem víc zajímá, co ten který slamer předvedl, než jestli obdržel víc pětek nebo šestek.

Nejlepší slamer večera? Moderátor
Než se začnu zaobírat vybranými výstupy jednotlivých účinkujících, chci vzdát hold tradičnímu moderátorovi finálových klání Jakubu Žáčkovi. Ten je důkazem toho, jak je role moderátora ve slamu důležitá – má fungovat jako prostředník mezi soutěžícími, publikem a porotou, jednotlivé výstupy stmelit v kompaktní celek, zahlazovat případné nerovnosti v průběhu večera. Zkrátka, od moderátora velkým dílem odvisí atmosféra celého slamu. A Žáček všechny své nepsané úkoly plnil brilantně, s vtipem sobě vlastním promptně reagoval na performance, hlasy z publika, dobíral si organizátory a nešetřil především sám sebe. Nepředváděl žádné šaškárny, nebyl servilním moderátorem snažícím se zůstat za každou cenu korektní – ba naopak, nebránil se politické satiře („užijte si poslední ročník slam poetry pod prezidentem Václavem Klausem… než tam přijde Zeman“), ani poukazování na problematické stránky básnického souboje („já myslím, že peníze jsou ten správný motor pro poezii“). A publikum ho za to oceňovalo potleskem, pískotem a smíchem.

Dvakrát a dost
Finále bylo výjimečné nejen vlivem svého jubilejního charakteru. Z regionálních kol postoupilo oproti standardním deseti dvanáct finalistů. Většina tváří mezi nimi byla nová, finálové stálice (vyjma Bláhovce) chyběly. K obojímu přispěla před dvěma lety pozměněná pravidla – zúčastní-li se některého regionálního kola výrazně vyšší počet soutěžících než jinde, může jich do finále postoupit více (záleží na zvážení organizátorů); a poté pravidlo „2krát a dost“ – pokud se slamer stane již podruhé celostátním vítězem, nemůže se znovu do soutěže přihlásit. Tak z Prahy postoupili finalisté hned tři: Bohdan Bláhovec, Konstantin Metoděj a Vojta Konečný. Mimo hru stáli zasloužilí bardi Jan Jílek a Jakub Foll (ten byl však jedním z hostů večera). A další věc byla překvapivá – mezi finalisty se nenacházela ani jedna žena. Oproti očekávání některých to nezachránil ani Ewa Kudrlička, který mátl svou žensky znějící přezdívkou.

„Já jsem pro srandu – ale furt votírat se vo Landu…“
(René Souček)
Jak už je v české slam poetry zvykem, byla hojně reflektována aktuální politická a společenská situace. Toto je parketa Bohdana Bláhovce, který tematizoval blížící se prezidentské volby („Honzo! Miloši!!“), Janečkovu pozitivní evoluci i působení brněnského primátora Onderky. V jiných slamech přišla na přetřes hysterie způsobená předpovědí o konci světa – a velmi často také vystoupení Daniela Landy alias Kouzelníka Žita na Slavíku. Tento fakt opět výborně glosoval moderátor: „Daniel Landa je jednoduchý terč, pojďme se domluvit, že mu dáme chvíli pokoj a vybereme si něco trošku složitějšího. Třeba Ivetu Bartošovou.“

A zase ta improvizace
Konstantin Metoděj v uvedení svého výstupu ve druhém kole zacílil pozornost diváků na jeden z možných přístupů ke slamu, improvizaci. Mluvil o diskuzi v backstagi na téma slamů předem napsaných a naopak (pravděpodobně nejen) písemně nepřipravených, které jsou od sebe těžko rozeznatelné. A že diváky prosí, aby na něj křičeli slova, na kterých postaví svůj slam, čímž měl v úmyslu dokázat, že je opravdu improvizátor. (Osobně jsem to vnímala jako – na české slamové scéně poměrně rozšířený – projev tendence k povyšování improvizování nad přednes připravených slamů. Proč by jinak bylo nutné vyzdvihovat metodu?) Publikum se chytlo a slova mu házelo, Metoděj na ně okamžitě reagoval a vytvářel síť příběhů, rýmoval i prosby o další témata. Dokázal, že je improvizátorem velmi zručným a zasloužil se o bouřlivý potlesk a vysoké skóre. Metoděj je bezpochyby jeden z nejoblíbenějších současných slamerů, což není dáno jen jeho improvizační brilantností, ale také jeho věčně dobrým naladěním a respektem, který projevuje ostatním performerům i divákům.

Verše z popelnice
Největším zážitkem večera pro mě byly výstupy následujících soutěžících: Romana Füricha z Ostravy, Johnnyho Násilníka reprezentujícího Hradec Králové a již zmiňovaného Ewy Kudrličky z Českých Budějovic. Ne že by se jednalo vždy o zážitek nutně pozitivní, ale nejvíce na mě zapůsobili. Tito slamoví (alespoň pokud vím) nováčci přinesli na prkna českého slamu vítr svěží i páchnoucí po zvětralém pivu.

Performance Romana Füricha byla silně dramatizovaná. Kroutil se, škubal sebou jako by byl v křeči, křivil tvář, jeho gesta mi připomínala tanec kreatur z Thrilleru Michaela Jacksona. K tomu měnění hlasu, bláznivý chichot a v prvním kole absurdní příběh o Božence, ze které se vyklubal muž, ve druhém o lásce pod mostem. A výsledné působení? Fascinace, chuť vidět ho znova. Jsem na jeho další výstupy vážně zvědavá – snad jeho kouzlo nespočívá pouze v oné dramatické stylizaci a s ní související expresivnosti, protože její potenciál se může brzy vyčerpat.

Johnny Násilník pojal svá vystoupení jako punkový koncert – odmotal mikrofon ze stojanu, přebíhal mezi pódiem a prostorem pod ním, omezit se nechal akorát dosahem šňůry, do které se opakovaně zamotával. Řval, skákal, obracel se přímo na diváky, jeho běsnění padl za oběť jeden půllitr. Sám se označil za „budiž bez příčiny, rebela k ničemu“, plival „slova plná jedu“ – vůči většinové společnosti, pseudointelektuálům, konformnímu způsobu života.

Slamy Ewy Kudrličky parodovaly postup rapového diss – vztahoval se k jednomu imaginárnímu slamerovi zastupujícímu všechny, svého protivníka chtěl zničit, ztrhat, roznést na kopytech. To vše prostřednictvím jednoduchých rýmů a banálních obrazů, rýmů někdy zcela absolutních, čímž dosahoval až cimrmanovské komiky. Ona jednoduchost zde byla použita jednoznačně účelově. Otázkou zůstává, zda by byl autor schopen svůj rámec překročit.

Viva la Brno
Tradičně se projevovalo špičkování mezi Brnem a Prahou – v samotných slamech i v komentářích moderátora. Vítěz brněnského kola Pavel Oškrkaný obdržel při představování finalistů výraznější potlesk než účinkující nemístní, fandil mu na základě jeho regionální příslušnosti i Žáček: „… ten je domácí. Z Brna. Miluju Brno.“
Já miluju Brno slamové. Ať žije Fléda! Tak zase za rok.

Jsou povětšinou finančně nezávislé, vystavované exponáty nikdo nehlídá a za vstupné se neplatí. Site specific (ne)galerie najdete na netradičních místech, se kterými tvořivě pracují.

Site specific galerie vznikají jako alternativy ke státním či jiným zavedeným galerijním institucím. Dávají příležitost nezávislým umělcům, mladým studentům vysokých uměleckých škol nebo jejich čerstvým absolventům představit svá díla veřejnosti. Veškeré náklady spojené s provozem „negalerií“ na sebe mnohdy berou sami umělci, ať už z důvodu, že odmítají být jakýmkoli způsobem omezováni ze strany podporovatelů, nebo kvůli nechuti, případně neschopnosti projít náročným byrokratickým procesem, který žádání o granty obnáší. Vystavující umělci jsou často i kurátory výstavních prostor v jedné osobě.

Atakování veřejného prostoru
Vitríny, ze kterých mizí inzerce, neudržované obchodní výlohy, posprejované výklenky v podchodu a další místa ve veřejném prostoru mohou získat nový smysl, jakmile se stanou výstavními plochami a oživí tak své okolí. Jejich výhodou je neustálá přístupnost – kdokoli může jít v kteroukoli denní nebo noční dobu kolem. Dost možná vytrhnou chodce ze stereotypního vnímání míst, jež běžně míjejí bez povšimnutí. Umění se tak dostane i k těm, kteří by ho cíleně nevyhledávali. Vernisáže výstav jsou mnohdy doprovázeny různými akcemi, jako jsou performance nebo koncerty, a i tímto způsobem zpestřují prostředí a upozorňují na sebe. Iniciátory galerií jsou často lidé s místem regionálně spjatí, nespokojení s nevyužitým potenciálem.

Příkladem takové místní iniciativy par excellence může být aktivita Slovenského občanského sdružení OZ Nástupište 1–12, jež v prostoru podchodu pod autobusovou stanicí v Topolčanech vytvořilo multimediální prostor pro současnou kulturu. Stánky umístěné ve středu podchodu, dříve sloužící trhovým prodejcům, jsou společně s podchodem samotným od dubna roku 2011 centrem výstav, různých workshopů pro děti i dospělé, přednášek, divadelních představení, koncertů… Organizátoři si přitom pro konání akcí vybírají dopravní špičku – sedmou hodinu ranní, když lidé míří do práce, a čtrnáctou, dobu kolem oběda. S pátou hodinou odpolední, kdy město utichá, program končí. Kolemjdoucí jsou tak přímo konfrontováni s prezentovaným uměním, umělci se jim staví takřka do středu cesty. Kdo chce, zastaví se a stane se přihlížejícím divákem, kdo nechce, jde dál. V každém případě si ale obyvatelé Topolčan začali – opětovně nebo vůbec poprvé – uvědomovat existenci podchodu a vnímat jeho prostorové uspořádání, jednotlivá zákoutí, akustiku.

Máte galerii? A mohla bych ji vidět?
Galerie vázané na interiéry jsou oproti těm venkovním přístupné jen omezeně, zato skýtají komornější prostředí a stávají se místem setkávání podobně smýšlejících lidí. „Provozovatelkou“ jedné takové galerie byla do roku 2011 slovenská umělkyně Mira Gáberová, která učinila svou ledničku v kuchyni pavlačového bytu středem uměleckých aktivit. Galerie Chladnička vznikla spontánně v roce 2009, když autorka se svou kamarádkou připínaly kresby magnety na ledničku a tak si uspořádaly malou soukromou vernisáž. Gáberová s nápadem pracovala dál a snažila se spojit jednotlivé charakteristiky ledničky (uchovává potraviny, každý člen domácnosti k ní zabloudí, nechávají se na ní vzkazy) do uměleckého projektu. Výsledkem byla série vernisáží s měsíční frekvencí – Gáberová si vždy pozvala jednoho či dva umělce, aby vytvořili dílo na ledničce, v ledničce nebo s ledničkou, a to bylo potom prezentováno na party plné jídla a pití pro zvané hosty. Vystavující umělci reagovali na magnetismus ledničky, zvuky, které vydává, světlo i její primární funkci chlazení potravin a vznikaly tak různé instalace, performance, videoart. Důležitou roli přitom hrál společenský aspekt – na vernisážích a s nimi spojenými večírky se sešla celá řada českých a slovenských umělců.

Až naprší, zavoláme umělcům
Kurátoři nezávislých galerií jsou silné a různé individuality, spojuje je ovšem kulturní entuziasmus, akčnost a odvaha prosazovat neotřelé nápady, což nutně souvisí s vírou, že to, co dělají, má (nějaký) smysl. Jinak by asi těžko mohly vzniknout takové galerie jako putující Galerie V Peněžence nebo ostravská Galerie Kaluž. Za Galerií V Peněžence stojí dvě studentky brněnské FAVU Klára Břicháčková a Marie Štindlová. Galerie vznikla jako vtip, když Klára dostala peněženku od babičky a napadlo ji, že by průhledné kapsy uvnitř mohly sloužit jako výstavní vitrínky. Zpočátku studentky ukazovaly peněženku jen svým přátelům a „otevírání výstav“ bylo vhodnou záminkou, proč jít do hospody. Postupně však peněženku a její výstavní potenciál začaly brát víc vážně a kurátorské činnosti se věnovaly systematičtěji. Výhodu galerie spatřují autorky v možnosti uspořádat vernisáž kdekoli – v kavárně, v lese, ale nejraději je včleňují do vernisáží kamenných galerií, kde je přítomno množství lidí, jimž mohou svůj projekt představit. Peněženku slečny u sebe běžně nosí a používají ji v její původní funkci.

Galerie Kaluž je pevně vázaná na ostravskou ulici Podlahova, kde se opakovaně tvoří kaluž. Galerie má svůj vlastní harmonogram – když naprší, ozvou se autoři konceptu Libor Novotný a Jana Zhořová umělcům a poskytnou jim proměnlivě velký prostor pro prezentaci jejich děl. Galerie vznikla v reakci na nedostatek možností, kde v Ostravě vystavovat mladé umění.