Ivana Myšková, absolventka Literární akademie a bývalá redaktorka Českého rozhlasu, debutovala hrou Odpoledne s liliputem, její prozaická prvotina Nícení byla událostí mezi debutantskými tituly roku 2012. Nyní autorka přichází s knihou Bílá zvířata jsou velmi často němá. Soubor jedenácti povídek po tematické i motivické stránce na první knihu navazuje, zároveň v nich ale Myšková posílila dějovou linii a otevřela tak další komnatu svého talentu.

Nícení byl text spíše „emotivní“, metaforický, založený na vnitřním monologu. Čtenář sledoval psychologicky detailně vykreslený příběh jedné osobní i rodinné mikrotragédie, v němž se hlavní postava Hermína snažila vymanit z umrtvujících stereotypů zděděných po rodičích. K tématům tohoto druhu se Myšková vrací i v nové knize. Postavy jejích třinácti povídek jsou lidé prožívající osobní dramata, lidé selhávající na různých rovinách svého života. Ať už jde o vztahy, komunikaci, sebedůvěru nebo ochotu a odvahu něco změnit. Překážky velmi výrazně ovládají život postav, určují jeho limity, ať se mohou zdát z odstupu jakkoli malicherné.

Osobní slepota
V povídkách se často objevuje téma jisté „osobní slepoty“, stavu, v němž člověk podléhá bludu vykonstruovaném sebou samým a není schopen nahlédnout vlastní realitu z nějaké nové perspektivy. „Osobní slepota“ se projevuje jako život v rezignaci nebo jakési osobní utopii. Jí podléhá například hlavní postava v povídce Žena s žábou, již ovládne představa o nemožnosti naplnit smysluplně běh svého života. Jindy se postava stane otrokem stereotypu (Život s dlouhou červenou nití) a nebo obětí manipulace (Nebezpečí příjezdových cest). A nakonec, snad v nejhorším případě, vede tato slepota k pocitu vlastní nadřazenosti (Kverulant), kdy si člověk z vlastní slabosti udělá přednost. Autorka k vykreslení těchto psychologických postupů volí často metaforu zvířat. Už v Nícení se objevil symbol Kajky, ptáka, který staví hnízdo z vlastního peří, jež si vytrhává z hrudi. Stala se tady ekvivalentem obětování se, které je spíše než výsledkem altruismu ponižováním sebe sama. Zvířecí svět je pro Myškovou symbolem toho, co bychom objevili, kdyby se lidé na chvíli vzdali svých představ a návyků. To zvířecí je to jemnější a bezbrannější v nás, co se mnozí bojí ukázat nejen ostatním, ale i sami sobě.

Rozbuška příběhu
Myškové role fabulátorky vyloženě sedí. Na úvod jednotlivých povídek uvádí citáty ze slavných děl takových literárních osobností jako Gombrowitze, Dostojevského nebo Manna. Citáty navozují jádro děje, stávají se jakýmsi odrazovým můstkem pro další vyprávění. Jako by jimi Myšková přímo ilustrovala radost z domýšlení příběhů, kdy se z nenápadné situace nebo slovního spojení stane vzrušující možnost domýšlet a vyprávět. Čtenář okamžitě pochopí, že zde si může text vychutnávat, číst pomalu, místo aby klouzal po významu a spěchal k pointě. Myšková psaním uvádí věci do nových vztahů, pohrává si s detaily a pracuje s dialogy, jejichž vývoj je mnohdy dost jiný než čtenář předpokládá. To všechno dělá text „nesamozřejmý“ a udržuje čtenáře v příjemném napětí. Na první pohled nenápadný osobní příběh jednotlivých postav autorka svým talentem rozehrává ve skutečné drama. ∞


Ivana Myšková: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
nakladatelství Host
Brno, 2017, 208 stran

Bernard Noël (1930), francouzský spisovatel, básník, esejista a autor výtvarných monografií proslul jako experimentátor a nabourávač zajetých kolejí čtenářského vkusu. V padesátých letech vydal svou první básnickou sbírku Extraits du corps (česky Výřezy z těla), ve které se poprvé objevily motivy a témata, rozvíjená a obmýšlená autorem po celou dobu jeho úctyhodně plodného tvůrčího života. První do češtiny přeložený výbor Noëlových básní nese název jeho prvotiny a sleduje podrobně téma těla a tělesnosti v celku autorovy tvorby.

Vše je tělo
Jeho texty jsou plné smyslovosti, smyslnosti, až chirurgického sledování každého detailu, záchvěvu a záhybu těla. Autor jej vnímá jako jakýsi seismograf, zachycující veškerou složitost světa. Sledujeme jeho tvar, teplotu, barvu, tělo je v básních různě deformováno a čtenář se v rámci sugestivních veršů propadá stále hlouběji do jeho útrob. V této organické hmotě je zapsána a může z ní být znovu šifrována zpráva o niterné a vnějších nánosů zbavené existenci člověka. „Jsou vjemy nervové, kosterní i masové. Procházím z jednoho do druhého jako skrz různá pásma spektra.“ (str. 17)

Součástí výboru jsou také básně se syrovými a brutálními výjevy, kterými politicky aktivní básník jednak reagoval na Francouzi vedenou válku v Alžíru a zároveň chtěl ukázat tělesnost ve své extrémní poloze. Ve výboru najdeme delší cykly, v nichž autor na pozadí zájmu o tělo rozvíjí úvahy o lidském vědomí, duši a smrti, i krátké „haiku“ básně plné nečekaných postřehů a glos. Autor rozvinul téma ve velkém množství textů a zabýval se jím velmi dopodrobna i po „teoretické“ stránce. Do výboru je proto zařazen i text Dopis Renatě a Jeanovi de S., v němž se autor v širším smyslu svého zájmu o tělo a tělesnost zabývá.

První je jazyk
„Mezi reálnou skutečností a skutečností uskutečněnou patrně zeje vzdálenost mezi mým organickým životem a mým životem organizovaným (psaním).“ (str. 48)

Abychom Noëlově rozšířenému pojetí těla porozuměli, můžeme se podívat i jinam do autorovy tvorby. V šedesátých letech napsal Hrad oběti (česky vyšlo v roce 2007 v nakladatelství Host), popis sexuálně iniciační cesty, jejíž „vyvrcholení“ zachytil básnickým jazykem plným nespoutanosti – magičnosti i vulgárnosti zároveň. Jeho text vzbudil ve své době pohoršení a v roce 1969 byl za něj Noël dokonce souzen pro urážku mravů. Podal si tak spiklenecky ruku s jinými „nezvedenci“, kteří svými texty nabourali hranice pro čtenáře ještě snesitelné únosnosti, jakými byli ve francouzském kontextu například slavný a legendami opředený Markýz de Sade nebo Georges Bataille. Stejně tak jako u nich ale není u autora takové zpracování textu hnáno touhou někoho šokovat. Za vulgaritou, brutalitou a perverzí těchto textů je touha autorů ukázat moc jazyka, který je více než jen nástroj dorozumívání. V té nejvyhrocenější podobě se jeho síla projeví nejvýrazněji. Jazyk, dokáže navodit vzrušení, dojmout, způsobit nevolnost. Není možné spoutat jej konvencemi, nehraje podle našich pravidel. Podobně je tomu ale také u myšlenek, vzpomínek, duševních pochodů, vůle… a mohli bychom spolu s Noëlem pokračovat dále. Jeho básně lze tedy číst jako záznam toho, jak svět okolo nás, ať už s naším vědomím nebo bez něj, pracuje každou sekundu v našich tělech. ∞


Bernard Noël: Výřezy z těla
nakladatelství Fra (vybral, přeložil a doslov napsal Petr Zavadil)
Praha, 2017, 236 stran

Moře je prostě plné odpadků a ční z něho kousek od břehu těžební věž, po plážích se promenádují naháči s rukama na rozkroku a nahánějí se transvestité. Dvanáct povídek Petra Bokovce z prostředí jednoho italského přímořského letoviska „Lido di Dante“ je studií postupného rozpadu, který důvěrně známe, ale neumíme ho rozpoznat nebo popsat.

Básník, překladatel a editor nakladatelství Fra Petr Borkovec se od devadesátých let soustředil ve své tvorbě převážně na poezii. Mimo vydávání vlastních textů se věnoval překládání především rusky píšících básníků, například Chodaseviče, Nabokova, Brodského nebo Odarčenka, jejichž specifický autorský rukopis se odrazil také na utváření jeho vlastní poetiky. V pozdějších sbírkách se Borkovec stal více pozorovatelem, básníkem se zvláštním zaujetím pro detail, který popisoval v řemeslně přesných, vycizelovaných a mnohdy záměrně odosobněných textech. O to překvapivěji možná vyzněly poslední Borkovcovy sbírky „Milostné básně“ a především „Wernisch“, ve kterých se začaly mnohem více zrcadlit autorovy osobní zkušenosti, do popředí se dostalo odkrývání každodenní intimity, zároveň se ale v textech objevilo mnohem více humoru a ironie.

Předpeklí
Proměna Borkovcovy poetiky vyústila do psaní kratších beletristických textů, nejdříve quasideníkového charakteru, v němž se odrážela poetika předchozích básní, později také do vlastních ucelených textů. Poslední Borkovcova kniha „Lido di Dante“ je cyklem dvanácti povídek prostředí italského lida, které autor pravidelně s rodinou navštěvuje. Letovisko nese vznosný název italského velikána a řada míst v něm je pojmenována podle reálií nebo postav „Božské komedie“, ve dvanácti textech ukazuje ale autor z různých stran jeho bizarnost a temnou stranu. Jednou popisuje pravidelné vyjížďky místních vinařů a pěstitelů rajčat do karaoke baru, což je zdejší manželská i společenská povinnost. Jindy místo představí z pohledu naturisty, který vede monolog o stavu nudistických pláží na lidu. Jindy je to postava samotného autora, spisovatele, který tudy prochází, zachycuje kolorit místa a zaznamenává jeho úpadek. V povídkách se při tom odráží mnohé z Borkovcovy básnické poetiky.

Jednak v několika oblíbených motivech (například v motivu volavky), jindy celými pasážemi, které připomínají báseň v próze, například v působivém popisu vyhořelého háje v povídce „Rimini v zimě“, která celou knihu uzavírá. Stejně jako ve svých básních je i tady Borkovec mistrem pozorování. V několika detailech popíše atmosféru místa, události nebo charakter člověka. Panoptikální městečko a jeho obyvatelé se tak vyjeví před čtenářem dost plasticky a sugestivně a popis je mnohdy velmi trefný a vtipný.

„(…) potom u auta namačkaj špeky do růžovejch šatů se zlatejma ramínkama, obujou řemínkový jehly koupený před tejdnem v Raveně a vyrazej na večeři a pak do baru. Jejich spokojený manžílci si s nima nezadaj, oblíknou značkový růžový a filaový pola, mokasíny naboso a úplně stejný sluneční brejle. V baru se překřikujou, každou blbost řešej hodinu, pijou jedno negroni za druhým, ženský se nechaj od manželů držet za zadky, nechaj si rukou zajet za černý tanga, který jim trčej ze sukní jak nějaký ortopedický pomůcky a pak placenej pošuk v lesklý košili zavelí a už se všichni hrnou k mikrofonu.“ (str. 48)

Úhel pohledu
Téma pozorování ale autor rozvíjí, dává mu i jiný rozměr, mění v rámci textu jeho charakter. Jednou je to zdání, kdy věci nebo lidé získávají v jistém prostředí zkreslené a nereálné rysy, jindy je to upřený pohled, který provokuje a vybízí ke konfrontaci, tupé zírání do prázdna, očumování nebo voyerství. „Lido di Dante“ je utvořeno z množství těchto pohledů a je tedy pro nás čtenáře stejně tak zajímavé jako znervózňující a nebezpečné.

Téma zániku je spojeno s více díly, které vycházejí z prostředí Itálie, i mně při četbě vytanula několikrát na mysl esej Josifa Brodského „Vodoznaky“, pojednávající o Benátkách, nemluvě o Mannově románu a dalších. Borkovec ale lido popisuje z jiného zorného pole. Místo aby pod vrstvou šminek a karnevalových masek nebo v útrobách krásných paláců s hrůzou nacházel hnijící rozkládající se hmotu, v jeho textu o žádné odkrývání nepůjde. Nikdo nedělá, že to tak není, nic vznešeného se neukazuje jako ve skutečnosti nízké. „Lido di Dante“ a jeho obyvatelé takoví prostě jsou a o nic jiného se nesnaží. Úplné vymizení perspektivy a pouhé násobení úpadku je nakonec mrazivou pointou celého vyprávění.

„Nikam to nevedlo, nezačínalo, nekončilo, nemělo důvod. Ale bylo to, dělo se před očima a celý mi to nakonec připadalo jako promyšlená situace, nervózní a nasvícený kroužení a prohlížení, někde jako by byl někdo, kdo sleduje každej detail a s rozkoší se přehrabuje v tom smetišti netečnýho šmírování, skládce netečnejch a porouchanejch pohledů na břehu moře.“ (str. 20) ∞


Petr Borkovec: Lido di Dante
nakladatelství Fra
Praha, 2017, 117 stran

Prvotině Jaroslava Kalfaře Kosmonaut z Čech se ve Spojených státech dostává nebývale velkého množství pochvalných reakcí. V patnácti letech sem autor odjel pracovat a později studovat, aby mohl uskutečnit svůj plán, napsat prvotinu v anglickém jazyce a zasadit její příběh do Čech, do země, ve které vyrůstal a která se pro něj stává nejen místem vzpomínek, ale pojí se také s potřebou jisté konfrontace a osobního vyrovnání.

Proto si Kalfař zvolil jako hlavní postavu knihy astrofyzika Jakuba Procházku. Ten se chce vyrovnat se svou minulostí a nehlédnout mentalitu vlastní země, musí ale najít dostatečně velký odstup k tomu, aby toho byl schopen. Děj se odehrává v blízké budoucnosti, v době, kdy se Čechy chopí uskutečnění komplikované vesmírné mise. Na několik měsíců dlouhou výzkumnou cestu je vybrán právě Jakub. Letí sám, ztrácí kontakt s fyzikálními zákony Země a nakonec i s veškerým spojením s jejími obyvateli. Z naprostého osamění jej vytrhávají jen rozhovory s (snad imaginárním) mimozemským přítelem. Jemu se Jakub začne svěřovat, vzpomínat na doby svého mládí, vyprávět milostný příběh, který se odehrál mezi ním a jeho ženou a který během dlouhého Jakubova letu bere postupně za své, aniž by to on, na tisíce mil vzdálený ve vesmíru, mohl jakkoli ovlivnit. Důležitou dějovou linií se stanou Jakubovy vzpomínky z dětství, v němž se musel vyrovnat se smrtí rodičů, ale také s temnou minulostí svého otce, spolupracovníka StB.

Hus, Havel, kosmonaut
Kalfař psal knihu pro zahraniční čtenáře a popis Čech tomu samozřejmě uzpůsobil. Země je předváděna ve svých nejzákladnějších reáliích a zvycích. Objeví se pověst o Kněžně Libuši, drama konce života Jana Husa nebo až snové ujmutí se úřadu bývalým vězněm Havlem. Jakub s nostalgií vypráví svému mimozemskému příteli o chuti Tatranky nebo rohlíku, vzpomíná na zabíjačkové hody. Pro českého čtenáře něco nad čím se ani nepozastaví. Pokud ale čteme knihu s vědomím toho, jak velký úspěch za oceánem zaznamenala, že Kalfař za svou prvotinu dostal pochvalné recenze v New York Times, Wall Street Journal a Guardinu, nutně máme tendenci číst ji jinýma očima, jako určitou výpověď o Čechách, a snad ji i srovnávat s dalšími knihami, které „českou stopu“ otisky do světové literatury v minulosti. Například jako v Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí, románu podobně zaměřeném především k cizímu čtenářskému publiku, si autor vybral jisté zlomové období našich dějin, aby na něm mohl zvýraznit české prostředí a mentalitu. Dobu těsně po revoluci, k níž se Jakubovy vzpomínky ve vesmíru upírají, si autor vybral, protože vypovídá o Češích něco typického. Docházelo v ní mnohdy k překotnému dělení na ty, kteří se na udržování režimu podíleli a na ty, kdo se mu dokázali vzepřít a „nálepkovat“ se v Čechách nepřestalo vlastně až dodnes. První let českého kosmonauta do vesmíru není tedy jen sci-fi prvek v ději, ale také autorův ironický úsměšek své vlasti, která se má ve zvyku obracet do minulosti spíše než do budoucnosti.

Změna nasměrování na přítomnost a budoucnost je také klíčem k jistému vysvobození hlavního hrdiny ze spárů minulosti i vlastních utkvělých představ, které se odehraje ve druhé části knihy. Tváří v tvář nekonečnému vesmíru i stále se zvyšujícímu nebezpečí vlastního zániku v ní se Jakub stává jiným člověkem.

What is zabíjačka?
Zajímavá je Kalfařova hra s časovými rovinami a přebíhání z jedné dějové linie do druhé. Všechny tyto střihy a přechody se dějí velmi přirozeně, a ačkoli je jich v textu hodně, čtenář se v nich nějak neztrácí. Navíc dokáže autor v každé dějové linii trochu pozměnit svůj styl, aniž by text postrádal svou celistvost.

Na škodu celkovému čtenářskému zážitku je bohužel jistá zkratkovitost druhé části knihy. Děj už nemá střídavý rytmus samotného vyprávění, vzpomínek a úvah, ale spíše jen v rychlém sledu popisuje, jak to bylo s Jakubovým návratem z kosmu a události, které se děly krátce po něm. Jako by autor už trochu nedočkavě spěchal k zakončení knihy a chtěl být s psychologickou přeměnou svého hrdiny rychle hotov. Stejná péče jakou vykreslení jeho vnitřních pochodů věnoval v první části, by ale slušela i té závěrečné.

Kalfařův Kosmonaut z Čech nese rysy díla pohybujícího se mezi kulturami. Má v sobě jistou dávku zjednodušení a určité povrchnosti, proto, aby se čtenář s textem mohl vůbec setkat a pochopit ho. Není to ale vůbec na škodu a k takto zaměřenému dílu to prostě patří. Kosmonaut z Čech je knihou, které se zahraniční pozornosti dostává právem a především možností, jak může být po dlouhé době česká literatura zase jednou světová. Bohužel jsem v době před uzávěrkou tohoto článku neměla možnost nahlédnout do anglického originálu. Zajímavé bude nejen v něm, ale i v dalších překladech do nejrůznějších jazyků, které se chystají, porovnat například popis české zabíjačky a dalších „českých kuriozit“. ∞


Jaroslav Kalfař: Kosmonaut z Čech
nakladatelství Plus
Praha, 2017, 320 stran

Ve většině předchozích děl Jáchyma Topola byla jednou z podstatných vrstev vyprávění historie, která neustále „prosakovala“ do dění románů a ovlivňovala nebo spíš určovala život hlavních postav. Nový Topolův román „Citlivý člověk“ ale z dějinných událostí spíš jen vyrůstá. Autor ve své poslední knize stojí pevně v současnosti, směle a vtipně prozkoumává, co se v české kotlině stalo v posledních desetiletích.

Topol pokračuje v „Citlivém člověku“ ve svém jazykově vytříbeném a náročném stylu. Scény se střídají v překotném tempu, neustále se mění prostředí i jednající postavy. Čtenář sleduje členy jedné rodiny, otce nazývaného Táta, na alkoholu závislou manželku a jejich děti, kteří podnikají divokou cestu, nejdříve po Evropě za přivýdělkem, později po Čechách za nalezením nového domova a klidu. Takovým místem se jim nakonec stane Posázaví, místo, z něhož v románu Topol vytváří snovou, skoro mytickou krajinu. V ní nechává Topol čtenáře očima putující rodiny odhalovat temná zákoutí, úkryty, provizorní příbytky, při silnicích a cestách potom montovny, šrotovny, motoresty a nevěstince. Každé z těchto míst je zaplněné obyvateli s vlastními pohnutými osudy, svérázným životním stylem i příznačnou mluvou. Díky Topolově jazykové virtuozitě místa a postavy ožívají velmi plasticky, a i přes neustálé, mnohdy až monotónní střídání scén, čtenáře nenudí. Atmosféra míst „na okraji“ se sugestivně zahryzává do čtenářova vnímání. Za chvíli má pocit, že snad i ucítil štiplavost potu ze špinavého nátělníku automechanika.

Výživný popis se Topolovi stává polem k zachycení současného genia loci všech zapomenutých míst, v nichž se tak nějak koncentrovalo zklamání současné doby. Topol glosuje události posledních let, porevoluční naději i pocit jistého nenaplnění, jehož příchuť je v Čechách cítit dodnes. Rodina se například pokouší vydělávat si improvizovanými představeními na různých mezinárodních festivalech. Zatímco ale v devadesátých letech stačilo ohnat se slovem Československo nebo Havel a všechny scény se před nimi otevíraly, rodina teď na festivalech zápasí s registračním systémem, bezpečnostními prohlídkami a obrovskou multikulturní pestrostí, která máničky ze skoro třicet let osvobozené země nijak nefavorizuje.

Do středu
Topol text koncipuje na základě zvláštní „dostředivé“ perspektivy vyprávění. Od popisu atmosféry doby v širokém záběru, v kontaktu s dějinnými událostmi a současnou situací v Evropě přechází k popisu subkultur v ní žijících, k odvrácené tváři měst a krajiny. Dokáže se při tom vyhnout jakémukoli mentorování a nechybí mu humor, ironie a nadsázka. V touze jít dál a nořit se hlouběji Topol vždy cílí svůj text k člověku, k jeho osudu, myšlenkám a pocitům. Významnou rovinou knihy jsou proto také dialogy jednotlivých postav, z nichž prosvítá na povrch mnohdy zoufalé každodennosti něco nadějného. Každá postava má v sobě úvahy o smyslu života, sny a plány do budoucna. „A vy teda myslíte, že je? otáže se muž. A kdo jako? Bůh přece. A nezačněte mi tvrdit, že něco určitě je. Nějaká vesmírná inteligence nebo takový píčoviny, protože to by bylo stejný. (…) No, ďábel je na beton. To mi nestačí tohlencto. Že ne? Ale nakonec se to dovíme, že jo? Každej se to dovíme, viďte. Jo.“ (s. 151) Symbolem této skryté, ale přesto světlé stránky světa je obraz madony – ukradená, ztracená a vodou opět vyplavená relikvie je leitmotivem celého vyprávění a vedle dalších je tím momentem, který z Topolova textu dělá mnohem víc než jen zevrubně pojatou společenskou sondu.

Poslední Topolova kniha na mě působí dojmem, že autor v tom nejlepším slova smyslu zraje. Kniha má mnoho „vážných“ pasáží, snad poznamenaných několikanásobným úmrtím v kruhu nejbližší rodiny v posledních letech. Zároveň je ale odlehčená. Topol chce všechno zbavit vrchní slupky, balastu utvořeného z představ, předsudků, nostalgie. A svou rozdivočelou imaginací trochu protřepat ztuchlé představy o vlastní generaci, naší zemi a hlavně o jednom také už docela pevně zbudovaném mýtu: topolovském. ∞


Jáchym Topol: Citlivý člověk
nakladatelství Torst
Praha, 2017, 360 stran

Bukovina, hornaté území na úpatí Karpat, se stala v literatuře symbolickým místem. Její území se rozkládalo na samém okraji Habsburské monarchie (dnes mezi Ukrajinou a Rumunskem), přesto se stala vedle Vídně a Paříže jakýmsi dalším, alternativním, kulturním centrem. Díky své poloze byla Bukovina tavicím kotlem východních a západních vlivů. Oblast obývala židovská komunita, v době monarchie sem pronikl silný německý vliv, žili tu Poláci i příslušníci nejrůznějších východoslovanských národů. Noviny vycházely ve čtyřech jazycích a v samotném hlavním městě, Černovicích, se dařilo vzájemné spolupráci a debatě mezi příslušníky několika náboženství. Podobně jako třeba v meziválečné Praze se Bukovina stala na několik desetiletí křižovatkou intelektuálního života a prostředím podporujícím umění. Poklidné soužití odlišných národů samozřejmě vzalo za své v době světových válek, kdy se Bukovina stala dějištěm mocenských tahanic mezi východem a západem.

Krajiny paměti
Exkluzivita kulturního prostředí Bukoviny před válkami i jeho tragický pád se odráží v tónu poezie, která odsud pochází. Generaci umělců, jež byla svědkem takové dramatické kulturní změny, nezbývalo, než tento čas nechat žít ve vzpomínkách. Jejich dílo je charakteristické elegickým tónem, ale také sklonem k idealizaci až mytizaci zmizelé země. Z tohoto úhlu pohledu pochopíme také příklon autorů ke „klasické“ poezii, která chce jazyk „starého světa“ spíše uchovat, než jej nabourávat moderními experimenty. Typická je pro tuto poezii také (překladatelsky náročná) tendence spojovat prvky z různých jazyků, které se na území Bukoviny objevovaly.

Generace sirotků
Nejznámějším jménem Hrobů v povětří je černovický rodák Paul Celan. Svou první sbírku, která zde vznikla, nechal sice těsně před vytištěním rozmetat a od této rané poetiky se vědomě distancoval. Nemohl ale zapřít, že specificky temný tón jeho poezie má kořeny právě tady, v tragédiemi zmítané oblasti Bukoviny. Zajímavé je poměrně vysoké zastoupení básnířek. Za všechny jmenujeme, kromě známé Rosy Ausländerové, objev tohoto svazku, lakonicky a úderně píšící Ilanu Shmueli, poslední Celanovu milenku, která začala psát poezii až na samém sklonku života, v sedmdesáti letech, a jejíž básně mimo jiné dobře ilustrují, že poezie z Bukoviny byla mnohdy psaná jako výsledek jistého „přetlaku“, potřeby vyrovnat se s událostmi velmi neklidné doby. „Po sedm desetiletí / umírám svůj život // za mnou se žene poušť / už mě dohání / počítám duny / sedm krát deset // Hlavu v písku.“ (s. 168)

Podobně nostalgický tón je možné rozeznat u řady především středo- a východoevropských literátů. Je spojen se specificky evropským snem o fungující multikulturní společnosti, záblesky jehož naplnění nacházeli někteří autoři právě v době národů spojených pod císařem Josefem, a stvořili tak ve svých dílech takzvaný habsburský mýtus. Kontury mýtu jsou patrné v dílech Josepha Rotha, Bruna Schulze, Juliana Stryjkowského, je jedním z interpretačních klíčů pro pochopení Haška nebo Kafky, najdeme jej také u současných autorů, jako je Jurij Andruchovyč nebo Taras Prochaska. K nim se nyní řadí také básníci antologie Hroby v povětří, kteří téma zpracovávají v intimnější, jaksi radikálnější poloze. Radek Malý se snažil svým výběrem zprostředkovat českým čtenářům co nejvíce jmen a zároveň vybrat takové texty, které výše zmíněný kulturní mýtus dobře ilustrují. Sám je básníkem odchovaným expresionistickou poezií (studoval u Ludvíka Kundery), a proto je možné vnímat poučenou a citlivou překladatelskou práci, stejně tak jako jeho velké osobní zapálení pro téma, rozpoznatelné jak z průvodního textu, tak z životopisných medailonů, kterými Malý knihu doprovodil. Podařilo se mu tak k dílům autorů tvořících „mýtus staré Evropy“ připojit další cenný díl. ∞


Hroby v povětří / Poezie Bukoviny
Vydavatelství Fra
Praha, 2015, 200 stran