Místo převyprávění Kafkova života či interpretace jeho děl ztvárňuje baletní inscenace Kafka v podání Národního divadla Brno klíčové okamžiky a vztahy, které formovaly spisovatelův život i činnost. Vzniká emocionální koláž, v níž se stírají hranice mezi jeho prožíváním a tvorbou. Franz, Josef K. a Řehoř Samsa tak splývají v jedno.

Za koncepcí stojí režisérka Markéta Pimek Habalová, na choreografii však spolupracuje s Barborou Raškovou a Glenem Lambrechtem, přičemž každý z nich ztvárnil část inspirovanou díly Proměna a Proces. Raritou je i účast všech složek baletního souboru, různorodost věku i zkušeností tanečníků dodává inscenaci další dimenzi.

Habalová pracuje se širokou škálou figur a výrazových prostředků – od jemných gest naznačujících psychické rozpoložení přes repetici pohybů, jimiž hlavní sólista napodobuje gesta otce (aniž by musel být na jevišti přítomen), až po doslovnou a zcela explicitní choreografii dívenky, která skáče panáka, láskyplně objímá panenku a poté truchlí nad její ztrátou. Doslovnost tohoto obrazu umožňuje porozumět méně známému příběhu, který ukazuje Kafkovu lidskou stránku lišící se od jeho zobrazování jako sužovaného génia. V síle této scény se skrývá i její slabá stránka – pokud diváci příběh neznají, ztrácí na intenzitě a může se zdát nadbytečnou či nemístnou.

„Celé moje psaní je o Tobě“

Kafka sedí na kraji jeviště před šedou oprýskanou stěnou, na hlavě má buřinku. Bledá tvář, uhrančivé oči a tmavé sčesané vlasy; sólista je mu velmi podobný. Tanečníci byli obsazováni tak, aby typově odpovídali svým postavám.

První jednání představuje Kafku jako člověka a zázemí, z něhož vycházel, čímž nastiňuje motivy objevující se po celou dobu inscenace. Zaměřuje se na milostné a hlavně rodinné vztahy, které se silně projevovaly v jeho dílech. Členové rodiny se od ostatních postav odlišují choreografií i kostýmy v ponurých barvách. Autoritativní otec Hermann vodí po jevišti svou až rigidní rodinu, ta jeho důrazné a ostré pohyby opakuje. Jeho pokusy o přesné napodobení kontrastují s hravou interakcí s přítelem Maxem Brodem a sestrou Otýlií.

Pocit odcizení a mechaničnost pohybů se stupňují při zobrazení jeho práce v pojišťovně. U nekončící řady stolů úřednictvo v buřinkách hlasitě klape do imaginárních psacích strojů. Nejprve přirozený pohyb za stále zvyšující se hlasitosti a rychlosti úderů přeměňuje v křečovité těkání. Synchronizovaná mechanická gesta byrokratické mašinérie přivádí Kafku do agónie, až se zhroutí na zem. Proměna přichází. Její zpracování vyniká především použitím karikatury. Řehoř Samsa, připomínající více než brouka neurčitou nelidskou kreaturu, je v obležení stolů, za každým z nich verze jeho rodiny s ohromnou kašírovanou hlavou.

Druhé jednání otevírá lyrický duet Kafky s Dorou zrcadlící intimní povahu jejich vztahu. Na jevišti je pouze Kafkovo lůžko v sanatoriu – negativní prostor emotivně scénu. Postel je využita nejen jako rekvizita v rámci choreografie, ale i jako prostředek pro orientaci v dějové linii.

Nejsilnějším momentem inscenace je zpracování Procesu. Bezradného Kafku/Josefa K. obklopují tanečnice s buřinkami a celotělovými trikoty, které jim skrývají i část tváře. Temné siluety vláčí a pohazují hlavního sólistu po jevišti. Za anonymní byrokratickou mašinérií se na pojízdném schodišti zjevuje všemocný soudce v tmavém taláru a s rudou kůží, v rámci choreografie je jasně zřetelná jeho mocenská převaha. Společně se sborem soudců připomínajícím noční můry Josefa K. odsoudí.

Část od Glena Lambrechta v rámci inscenace vyniká a silně kontrastuje s předchozími choreografiemi, kde pohyb jako by tekl, gesta paží byla výrazná a vliv moderny zřetelnější. Lambrechtův Proces působil jako neoklasický balet na špičkách s výraznou vertikalitou a striktnějším dodržováním techniky.

Tři autoři, jeden Kafka

Výsledkem spolupráce tří choreografů je kombinace různých pohybových rukopisů a různorodost pohybového jazyka, dramaturgie je ale přesto ucelená. Scénografie, kostýmy a světlo propojují jednotlivé části inscenace. Barevná paleta pracuje s chladnými šedými, tmavě modrými a hnědými odstíny, zatímco rudá kůže soudce či barevně výraznější šaty ženských postav upozorňují na klíčové vztahy. Práce se světlem podporuje atmosféru obrazů a jejich střídání. Oslepuje diváctvo, zatímco se Kafka choulí ve středu jeviště, za doprovodu mohutných tónů se rozsvěcí a zhasíná. Hluboký tón a světlo odhalí tanečníky ve strnulé poloze, se zhasnutím zmizí. Přerod v Proměnu a Proces ukazuje ohromný světelný rám, který oslňuje diváctvo a Kafku vtahuje do světa jeho tvorby. Inscenace zprostředkovává Kafkův vnitřní svět a propojuje jeho život a tvorbu v jeden celek.

Kafka
Národní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo (Rooseveltova 31, Brno)
psáno z premiéry a reprízy 24. a 25. 11.
nejbližší repríza so 8. 11. 19:00

V roce 2020 zveřejnila uživatelka @moon-girlreads_ video s názvem Pět knih, které Vás rozpláčou, mezi kterými byla i kniha Colleen Hoover It Ends With Us. Příspěvek se stal virálním, pozapomenutý titul zpopularizoval a za několik měsíců bylo prodáno přes milion kopií. Tímto videem se stal z malé knižní komunity fenomén jménem BookTok.

TikTok je platforma zaměřená na sdílení krátkých videí, která mohou dosahovat délky až deseti minut. Algoritmus preferuje samotný obsah před počtem sledujících, což umožňuje i běžnému uživateli vytvořit video s virálním dosahem. Zároveň dokáže uživatelstvu doporučovat videa přizpůsobená jejich preferencím, a tím se seskupují do tematických subsekcí jako například CleanTok, QueerTok nebo právě BookTok. V každé z nich se mohou rychle šířit trendy i konkrétní doporučení.

BookTok, tedy část TikToku zaměřená na knihy, propojuje čtenářstvo s autorstvem a zprostředkovává veřejnou diskuzi o literatuře. Úspěch knihy nutně nezávisí na odezvě kritiky, cenách ani zavedeném postavení autorstva. Výrazně se tím proměnil přístup nakladatelství i knihkupců, a to způsob propagace i vydávání titulů. Vliv TikToku na knižní trh zdůraznil i James Daunt, CEO sítě knihkupectví Barnes & Noble. Některá knihkupectví v Česku tento trend již následují vymezením sekcí knih popularizovaných na TikToku.

Vzali jste tenhle krásný druh umění…

„… literaturu, prózu, velké lidské příběhy a zkušenosti – a ponížili jste je na takové malé povyražení. Existují romantické příběhy, které jsou prostě jen romantické. Třeba Pýcha a předsudek je geniální!“

Přestože je obsah BookToku rozmanitý, bývá často generalizován a vnímán čistě jako romantická literatura bez hodnoty. Zvláštní pozornost přitahují její subžánry dark romance a romantasy, které obsahují erotické prvky (tzv. spice) a obecně se jim říká smut. Kvůli přítomnosti explicitně sexuálních scén jsou často označovány jako psaná pornografie a čtenářky jsou stereotypizovány jako „závislé na pornu s komplexem nadřazenosti“.

Dark romance obsahuje citlivá a tabuizovaná témata jako znásilnění, mučení, vražda, únos či psychická manipulace. Spojení lásky, sexu a násilí vyvolává znepokojení a obavy z glorifikace a normalizace abusivních vztahů. Kritika má sklony opomíjet samotnou povahu fantazie a fikce. Podobné obavy vycházejí mimo jiné genderových předsudků, podle nichž ženy nedokážou rozlišit fikci od reality a nekriticky přebírají konzumovaný obsah. Přestože jsou postavy v těchto knihách problematické, manipulativní a násilné, stále se jedná o pouhou fantazii.

Brak bez děje

Romance byly od počátku považovány za povrchní a podřadnou formu literatury, a to především kvůli svému ženskému čtenářstvu. Ponižování a zesměšňování romantické literatury vychází z povrchního čtení a interpretace – obsah Pýchy a předsudku se dá snížit na chození postav z domu do domu. Je tím však upřednostňována a vyzdvihována vnější akce, zatímco hybnou silou milostných románů jsou city, touha, prahnutí, vášeň a vnitřní rozpor. Podle literární teoretičky Pamely Regis je jejich principem bariéra zabraňující spojení milenců. Je podstatou příběhu a udržuje jeho dynamiku.

Při jejich čtení zažíváme to, co Dorothy Tennov nazývá limerence. Zdánlivá zamilovanost, všepohlcující a absolutní touha po opětování citů, která ústí v posedlost, agónii a trýzeň, dokonce euforii a zoufalství. Dospělá verze zamilovanosti do staršího kluka na střední, kdy jen pozdrav na chodbě stačil k hodinovým analýzám s kamarádkami. Intenzivní, nedobrovolná, iracionální a někdy bolestivá. Nejistota a sebetrýzeň propojená s nadějí. Proces, kdy napětí střídá uvolnění.

Otevřené projevování ženské sexuality zůstává stále tabuizováno. Při čtení dark romance se čtenářky často s protagonistkou ztotožňují, což může otevřít bezpečný prostor pro naplnění touhy bez nutnosti pocitů viny, studu nebo úzkosti. Pokud je postava k něčemu donucena, oprošťuje to od viny za vlastní sexuální fantazii, neměla totiž na výběr a zůstává „nevinnou“. Situaci má čtenářka navíc pod kontrolou – knihu může kdykoliv zavřít.

Splynutí snu a reality. Absurdita i krása, tíha i hravost. Představení Play Dead kanadského kolektivu People Watching drží diváctvo v napětí a nedovolí mu / nenechá ho vydechnout.

Sedím v šapitó, hypnotizovaná a neschopná pohnout se či odvrátit pohled. Husí kůže střídá vzrušení v konečcích prstů. Hlediště utichlo, místy spontánně propuklo ve smích. Se zatajeným dechem čekám na katarzi, která nepřichází.

Představení Play Dead patřilo mezi hlavní hvězdy festivalu nového cirkusu, divadla, hudby a vizuálního umění Letní Letná. Dramaturgie představení je vystavěna jako epizodická koláž, v níž jednotlivé scény/obrazy fungují jako střípky většího příběhu, který není zcela odhalen a směřuje k nevyhnutelnému konci. Některé epizody připomínají retrospektivní pohledy do minulosti, zamlžené vzpomínky postav odhalující část jejich charakteru. Přestože jednotlivé scény působí odděleně, dohromady vytvořily organický celek.

Poetika těla

Play Dead zkoumá risk, vztahy a absurditu lidské existence v rámci fyzického divadla, tanec a akrobacii propojuje i s prvky tradičního cirkusu. Šestice artistů hledá hranice fyzických schopností lidského těla a pracují s ním jako s vypravěčem i nástrojem. Dohromady fungují jako jeden organismus – vzájemně do sebe narážejí, odráží se a splývají. Každý pohyb je precizní a zároveň spontánní, křečovitá posedlost střídá lehkost a plynulost. Příliš silná gravitace v mžiku mizí a artisté připomínají marionety vláčené prostorem. V jedné ze scén se artista za pomoci dlouhých tkaniček stává loutkou, kterou sám ovládá. Ruben Ingwersen se později zoufale snaží udržet talíře rozmístěné napříč jevištěm v pohybu, zatímco zbytek účinkujících uhrančivě sleduje dění v zamrzlém obrazu. Vztahová dynamika je jedním z ústředních témat od první scény inscenace, kde v místy až komické scéně Jérémi Levesque nepřestává vyprávět, zatímco Natasha Patterson postupně ztrácí zájem – její zdvořilé přikyvování se zintenzivňuje a mění v křečovité záklony. Monolog skončí až jejím několika vteřinovým výkřikem.

Mimo tento svět

Významným prvkem je souhra světla a stínu, která společně s repeticí pohybů a hudební dramaturgií dodává představení rytmus a dynamiku. Mimo jemných melodií, klasické hudby a popu, je představení doprovázeno i ruchy a noise music (například v podobě škrtání gramofonové jehly o desku). Nejvýraznější je práce s těmito prvky v destruktivní scéně podkreslené Čajkovského klavírním koncertem č.1 b moll, op.23, v níž samotní artisté osvěcují segmenty scény lampou visící ze stropu a mohou se neviděni přesouvat z místa na místo. Emočně nabitý výstup tak vytváří syrovou chaotickou montáž.

Vizuálně poutavé představení maže hranici mezi snem a realitou, diváctvo ani na okamžik nepouští a nutí ho k vlastní interpretaci. Vtažení do snu (ať příjemného, či nikoliv) a zdánlivé proměny vlastností času a prostoru doprovází celé Play Dead a právě prací s imaginací bez přímého narativu a nejednoznačnosti sdělení přináší hypnotický prožitek.

Play Dead
Letní Letná (Letenské sady, Praha 7)
premiéra 10. 7. 2024
psáno z reprízy 17. 9. 2025

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

Z Vedle Gmailu, SISu (Studijní informační systém) a YouTube mám na liště Netflix, HBO Max, Disney+ a Oneplay, kde mi právě končí týdenní zkušební doba. Účet jsem si založila jen kvůli Králi Šumavy, který není dostupný nikde jinde. Po zhlédnutí ho tedy můžu zrušit. Podle červencové studie WPP Media z roku 2025 tvoří tzv. streaming jumpers, tedy uživatelé, kteří často střídají předplatné, největší část českého publika. Zaplatit si službu jen kvůli jedné exkluzivní show se stalo běžnou praxí – ať už šlo o Squid Game na Netflixu či The Last of Us na HBO.

Od kvality ke kvantitě

Netflix, dnes nejhodnotnější společnost v rámci Hollywoodu, uvedl v roce 2013 Dům z karet (House of Cards) – první titul, který zároveň produkoval i distribuoval. Předplacením streamovací služby nabízel divákům nejen sledování bez reklam, ale i přístup k rozsáhlé knihovně kvalitního obsahu. Kurátorství však bylo nahrazeno algoritmem, originální obsahy rebooty a tzv. high quality TV vystřídaly nízkonákladové reality show a true crime dokumenty. Spisovatel Cory Doctorow tento fenomén postupné degradace kvality obsahu za účelem maximalizace zisku výstižně pojmenoval shittifikace.

„Budou se vám líbit“

Pátek večer. Kurýr mi právě dovezl pizzu. Nastal čas vybrat, co si k jídlu pustím. Netflix: TV drama. Kritiky uznávané východoasijské TV seriály. Chcete se zasmát? Protože jste viděli: Hunger Games. Pizza vystydla, jdu ji ohřát. Zkusím HBO: Vybrané. Když je na letní kino moc ošklivo. Nebo Útěk do nového světa? Nemusím přemýšlet nad tím, co bych si chtěla pustit, algoritmus to udělá za mě (a to už od thumbnailu, který mě zaujme). Co uživatelé vidí, neurčuje na základě kvality či originality, ale podle předpokládaného engagementu – algoritmus analyzuje sledovací návyky uživatele, interakce s tituly i aktivitu účtů s podobnými preferencemi.

Ve zdánlivě nekončícím množství titulů nastává paradox – zahlcení a neschopnost si vybrat. Rozhodujeme se však jen v rámci toho, co je nám předloženo. Konzumovaný obsah je předem vybrán tak, aby udržel naši pozornost a platforma tak co nejvíce profitovala. Na základě popularity nejsou tituly jen doporučovány, ale i editovány či mazány. Upřednostňování stále stejného typu obsahu navíc potlačuje pestrost i experimentální a kontradiskurzivní tvorbu. Volba je pouze iluze.

Digitální (ne)vlastnictví

Digitální „vlastnictví“ nezaručuje trvalý přístup k obsahu. Například Amazon Prime TV definuje zakoupení filmu či seriálu jako poskytnutí „nevýhradní, nepřevoditelné, omezené licence“ – tedy práva, které může být kdykoli zrušeno. V roce 2023 oznámilo Sony uživatelům PlayStation odstranění části obsahu pouhý týden předem.

Streamovací platformy také čím dál častěji mažou vlastní originální tvorbu. Disney+ například odstranil tituly vytvořené exkluzivně pro svou platformu – zcela zmizely z veřejného prostoru a diváci o ně přišli. Streamovaný obsah je pouze digitálním/virtuálním momentem, který je citlivý na změny licencí, poptávky nebo strategie společnosti.

Co smíme sledovat?

Zasahování a editace streamovacích platforem do starších děl představuje další riziko pro digitální formy obsahu. V roce 2023 Disney vystřihl z filmu Francouzská spojka šestivteřinovou scénu – postava policisty v ní použila rasistické slovo. Změna se nedotkla pouze streamované verze, šlo i o úpravu distribuční kopie, která ovlivnila i veřejná promítání.

Zásahy do starších děl z důvodu korektnosti mohou vytvořit nebezpečný precedent: Kdo rozhoduje, co je přijatelné a co ne? Co může být změněno nebo vymazáno? Kulturní teoretik Stuart Hall nevnímal reprezentaci jako odraz reality, ale jako aktivní proces tvorby významů. Pokud platformy upravují a rekontextualizují staré filmy, nemění jen to, co je považováno za přijatelné či problematické, ale i způsob interpretace díla diváky. Platformy se tak de facto stávají institucemi, které regulují diskurz, formují kulturní paměť a spoluurčují kolektivní porozumění minulosti i přítomnosti.

Nedotknutelné nevlastníme

Fyzická média nabývají na významu. Digitální obsah nevlastníme – pouze si ho pronajímáme a nemáme nad ním kontrolu. Pokud se něčeho nemohu dotknout, není to skutečně moje a nemám ani jistotu, zda to zůstane v původní podobě. Vše může kdykoliv zmizet, být upraveno nebo zcela přepsáno a stává se jen streamovaným momentem. Fyzické kopie jsou hmatatelnou formou kulturní autonomie, prostředkem archivace, odporu i svobodného zacházení s obsahem. Jediným způsobem ochrany diverzity hlasů, významů a estetických forem.