Na podzim 2011 jsem se díky studijnímu pobytu ocitla ve Worcesteru, depresivním postindustriálním městě v americkém státě Massachusetts a brzy odhalila tamní alternativní skupiny a jejich kolektivní způsob bydlení. K tradiční praxi kolektivu patří samosprávné rozhodování o jeho existenci, péče o budovu (kterou si kolektivy pronajímají, nebo dokonce vlastní) či obstarávání potravin, včetně jejich přípravy. Stala jsem se součástí devítičlenné radikální skupinky Starship, kterou kromě zapřisáhlého antikapitalismu definovalo především radikální pojetí obstarávání a konzumace potravin. Většina z nás jsou vegetariány a vegany bojkotujícími korporátní potravinový průmysl, usilovně podporujeme alternativní produkci potravin místních, občas pomáháme místním Food Not Bombs s vařením pro bezdomovce a nezanedbatelný díl této filozofie tvoří i vlastnoručně vypěstovaná zelenina a ovoce.

K běžné praxi patřily také návštěvy kontejnerů a hledání poživatelných potravin odsouzených k proplýtvání – takzvaný dumpsterdiving či dumpstering (v překladu doslova „potápění se do kontejneru“). Celý zde popsaný způsob boje proti nadprodukci potravin, týrání zvířat, destrukci životního prostředí, vykořisťování drobných zemědělců a plýtvání lze souhrnně nazvat jedinou formulkou – „freeganismus“. Ostatně přečtěte si názory Jenny (27 let, farmářka) a Shanea (23 let, sociální pracovník), absolventy studijního oboru „mezinárodní rozvoj a společenské změny“ na Clark University ve městě Worcester, Massachusetts. Jako freegani se živí už několik let.

Jaká je vaše osobní definice freeganismu?
Jenny: Jedná se o kombinaci veganství a dumpsterdivingu, která se nezaměřuje jen na shánění potravin, ale také na vegetariánskou etiku. Pokud jím nějaký živočišný produkt, pak jedině z kontejneru a zadarmo.

Shane: Freeganismus znamená, že i vegani nebo vegetariáni sní cokoli, co najdou, zadarmo – a to i v případě, že tím poruší pravidlo „nejím maso, nejím mléčné produkty“. Není totiž podporován kapitalistický prvek potravinového systému, tedy zbytečná naprodukce a nesmyslný konzum. Ale lidé se tak často mohou dostat na šikmou plochu, kdy si řeknou: „Jo, tohle je zadarmo, to prostě sním.“ Myslím si, že když morálně nesouhlasíš s konzumací masa a pak jíš maso každou chvíli jen proto, že ti ho někdo dal zadarmo, tak to postrádá smysl. Třeba když maso někdo koupil a pak ti ho dal… to už snad není freeganské, ne?

Pro vás freeganismus znamená hlavně vyhýbání se kapitalistické potravinové produkci. Sledujete tímto snažením i něco jiného?
S: Vím, že někteří lidé jsou morálně proti jezení masa, ale je větším mrháním zvířecího života, když jeho maso necháš nesnězené? Pokud si maso nekupuješ, je lepší, aby i ten ukončený život byl alespoň k něčemu, hlavně když tím nepodporuješ jatkovou mašinérii.

Jak definici freeganismu naplňujete vy sami?
J: Sním cokoli, co je freeganské, dokonce i z velkochovu, protože jinak by to propadlo zkáze. Jím to také proto, že nemám tolik peněz, abych mohla podporovat farmáře bojující proti velkým potravinovým korporacím. Protože nejsem vegan, někteří lidé by řekli, že nezapadám do freeganské škatulky. Občas kupuju třeba organickou fairtrade čokoládu nebo zeleninu a vajíčka z rodinné farmy, finančně tak podporuji alternativní potravinové systémy.

S: Já jsem vegetarián od roku 2007 a hodně našeho jídla pochází z kontejneru, díky čemuž máme jídlo fakt levný (smích). Ale souhlasím s Jen, že peníze, které takto ušetříme, pak můžeme použít na ty složky v rámci potravinového systému, které podporovat skutečně chceme. Jako je třeba CSA (Community Supported Agriculture – síť propojující místní farmáře se zákazníky, kteří si ve farmě kupují svůj podíl a poté pravidelně dostávají její výpěstky – v Česku na podobné bázi funguje systém „bedýnek“). Co se masa týče, tak vím, že někteří lidé měli hroznou radost, že si mohou dát nalezené maso, ale ve většině případů jim pak bylo špatně. Takže já maso z kontejneru zas tak moc nejím, ale pro některé vegany je to snadný způsob, jak se dostat k živočišným produktům, které by jinak nesnědli. Protože kromě vegetariánství jsem také straight edge (pozn. odnož punkové subkultury, která se vyhýbá konzumaci tabáku, alkoholu a drog), tak nalezený alkohol nepiju a někomu ho dám. Samotné naplňování definice záleží na každém.

Jaké jídlo z kontejneru byste nikdy nesnědli?
S: Někdo přečte obal a řekne: „Tohle má v sobě hromadu nebezpečné chemie, jako je třeba glutaman sodný, tak to tam necháme.“ Ale jiní lidé si smlsnou. Hodně freeganů si myslí, že jídlem zadarmo doplní svůj jídelníček, protože tak nepodporují systém. Nakonec ale snědí spoustu koláčků a pamlsků, který by jinak nejedli. Když jíš jako freegan, je občas hodně těžké vyhnout se všemu tomu špatnému jídlu. Co se týče politického přístupu: kdybychom třeba našli v kontejneru něco z Izraele, stejně bychom to snědli. Je to o bojkotu, tedy o aktivním nepřispívání finančními prostředky systému, se kterým nesouhlasím.

J: Já pořád jím hodně chemie. Vyrostla jsem na americkém fast foodu, pila jsem hodně limonád, celkově jsem nikdy nejedla moc čerstvé zeleniny, z ovoce jsme měli jen jablka a banány. Z kontejneru jím například drahé sýry, ovoce nebo cokoli, co najdu, ale to mi nevadí, protože bych si třeba některé nezdravé věci sama nikdy nekoupila. Někdy je to hezká nostalgie, takže občas si dám i ten glutaman.

Jak jste se dozvěděli o freeganismu?
S: Já jsem začal prohledávat kontejnery dřív, než jsem se o freeganismu vůbec dozvěděl. Vedle obchodu s hudbou byl kontejner plný desek, pro které jsem si chodil. Ale já to nevnímal jako kulturu, pochopil jsem to až skrze punk. Písničky o bagelech z konťáku… (smích). A to je další součást alternativních potravinových systémů. Je jednoduché se vyžívat, jak moc stojíš mimo potravinový systém, ale to není pravda, protože jídlo bylo v polovině případů vyrobené nějakou továrnou. Freeganismus byl v mém životě institucionalizován až v kolektivním způsobu života.

J: Já vyrostla v rodině v malém městě a v kontejneru byla spousta věcí, které ještě pořád šlo použít. Všechny moje spotřebiče a nábytek táta přinesl z kontejneru. Vyrostla jsem v rodině, kde myšlenka, že zadarmo se dá sehnat hromada věcí, které bohatší lidé vyhodili, nebyla ničím neobvyklým. Ale jídlo z kontejneru jsem začala jíst, až když jsem byla na vysoké škole – na Clark University a ve Worcesteru jsem začala chodit prohledávat kontejnery. Lidi mi říkali, kolik je v kontejneru jídla a já si pomyslela, že to je úžasné. A samozřejmě jakmile se to dozvěděl táta, hned se zhrozil a chtěl mi poslat peníze na jídlo. A já mu říkala: „Ne tati, ne, tohle je skvělé.“

S: Jo, rodiče to berou jako ostudu – „Proboha, ty máš hlad? My ti peníze dáme, můžeš se najíst.“

Jak vypadá vybírání kontejneru?
S: Ke kontejneru chodíme, když nám dojdou určité věci – například chleba. Protože chleba v kontejneru najdeš vždycky. V noci chodíme ke dvěma kontejnerům, někdy jich obejdeme víc. Chodíme kolem půlnoci, když obchody zavírají a zaměstnanci jsou většinou už doma. Prohrabeme a co vypadá chutně, hodíme do tašky a strčíme do auta. Chodíme k obchodům s potravinami, ale někdy chodíme i k papírnictví a tam najdeme šanony a další kancelářské potřeby. Další kontejnerová praxe je na konci semestru, když vysokoškoláci odjíždějí a vyhodí veškerý majetek. Projdeš koleje a prohledáš odpadkové koše. Můžeš najít fakt neuvěřitelné věci, třeba laptopy…

J: Myslím, že za posledních pět let jsem si ve skutečném obchodě koupila tak možná tři kousky oblečení nebo mám oblečení ze sekáče.

Někteří lidi si myslí, že freegani jen parazitují na kapitalistickém systému. Co byste takovým lidem vzkázali?
J: Jakákoli radikální alternativní subkultura vyvažuje zatím stále ještě existující systém, který se tak snaží dotlačit k zániku, a přitom uspokojit své potřeby. Potkala jsem lidi, kteří třeba už nikdy nechtěli kupovat jídlo, ale já myslím, že je důležité vytvářet alternativy, pěstovat své vlastní jídlo nebo podporovat ty, kteří ho pěstují a kteří nejsou součástí systému.

S: Myslím, že protiargumentem by mohlo být zužitkování kapitalistického odpadu, který je vlastně stále součástí produkčního cyklu. V některých případech se jedná o přerozdělování zdrojů. Znám třeba knihkupectví, která vyhazují hodně knížek. Knihy můžeš použít pro redistribuci, což v kapitalismu, kde profit je důležitější než samotný produkt, nedává smysl.

Jsou v okolí lepší místa pro dumpstering než Worcester?
J: Myslím, že velká města jsou lepší, hodně míst je ale pod zámkem nebo za vysokým plotem nebo je odpad ve stroji a nemůžeš se do něj dostat. Jiné obchody na odpadky lejou žíravinu. U každého kontejneru je to jiné. Stejně jako v některých kontejnerech nenajdeš nic, v jiných jen pochutiny, což je to nejhorší, když najdeš kontejner plný chipsů… Také se to mění. Jeden čas všechny kolektivy ve Worcesteru chodily do kontejnerů na směny, každý týden jiný kolektiv a pak se vše přerozdělilo mezi ostatní kolektivy. V současné době tu je pět kolektivů, které do kontejnerů chodí opravdu intenzivně.

S: Třeba v Providence je to docela fajn, ale musíš odjet za město, abys něco našla. Myslím, že tady máme štěstí, že tu je pár dobrých kontejnerů, a ne moc lidí, co na ně spoléhají. Slyšel jsem, že třeba v Bostonu nebo v New Yorku je to fakt přetahovačka, lidi se i poperou o kontejner plný pizzy. Myslím, že okolo freeganismu a dumpsterdivingu je hodně tajnůstkaření (šeptá): „Jé, ty jsi našel náš kontejner, nikomu o něm neříkej.“ Známe třeba dvě místa, kde se dá sehnat džus, a to je to největší tajemství, jede se tam asi hodinu…

Velké teknivaly nezmizely spolu s Czechtekem z povrchu zemského. Rok od roku se stěhují dál na východ. V Rumunsku letos proběhl již třetí „Free Romania Teknival“. V nádherné panenské přírodě, zadarmo a zcela legálně.

V paměti mnoha z nás je stále živá vzpomínka na srážku tisícovky policejních těžkooděnců s účastníky teknivalu „Czechtek“ 2005. Fenomén těchto festivalů, který se na počátku 90. let v Česku ujal poté, co jej Britové a Francouzi postavili ve svých zemích mimo zákon, nadobro skončil i u nás. Alespoň ve své nejvelkolepější podobě. S ročníkem 2006, jenž proběhl za asistence státu a komerčních subjektů, se vytratilo to podstatné, co definuje kouzlo této scény. Skuteční vyznavači freetekna dnes neváhají vážit cestu na teknivaly pořádané ve vzdálených lokalitách, nejčastěji na východ od českých hranic. Za nenapodobitelnou atmosférou teknivalů, které nikdy nejsou zpoplatněny a jsou organizované „zespoda“ samotnými účastníky, se vydávají do Bulharska, Albánie, Rumunska či na Ukrajinu. Některé soundsystémy, tedy jednotlivé komunity lidí vlastnících zvukový aparát a nákladní automobily k jejich převozu, občas váží cestu i mimo evropský kontinent.

Rotek
Letos jsme se nechali zlákat teknivalem pořádaným na severozápadě Rumunska poblíž města Satu Mare. „Free Romania Teknival“, jak se celá akce nazývala, se navíc jevil jako vynikající možnost, jak spojit cestu za „taneční zábavou“ se zajímavou cestou poznávací. Z referencí účastníků minulých ročníků vyplynulo, že se rumunské teknivaly zatím vždy podařilo uspořádat v nádherném prostředí. Krajina umí freetekno party obohatit o neopakovatelnou atmosféru, která spolu se svobodným duchem celé subkultury rezonuje v rytmu „kmenové“ elektronické hudby a dokresluje jedinečný prožitek rituálního setkání.

Letošní „Rotek“, jak se rumunskému teknivalu zkráceně říká, se měl konat v magické oblasti západních rumunských Karpat, 14 kilometrů od nejbližší vesnice. Nic však není tak ideální, jak se zdá. Pojmenováním info stránek teknivalu: „Protect Your Nature“ (tedy Chraň svou přírodu) se rumunští organizátoři Roteku snažili upozornit na extenzivní ničení tamních lesů nábytkářskými firmami.

Nicota
Cesta na Rotek trvá i se zastávkou v Budapešti celé dva dny. Za rumunské hranice se dostáváme, až když slunce začíná nebezpečně klesat k horizontu. Sotva se člověk vymotá ze stáda krav na silnici a nakoupí od vesničanů zemědělské produkty, je tma jako v pytli.

Baia Mare je poslední větší město, po němž následují již jen serpentiny k horské vsi Mara. Dostavuje se vzrušení i strach. Pocit vlastní nicoty v horské přírodě zahalené temnotou a nadšené očekávání. Dostáváme se do závěsu podezřelého konvoje. Oprýskané dodávky, karavany a náklaďáky s cizími poznávacími značkami identifikujeme jako vozidla patřící některému z přijíždějících soundsystémů. Je jich hodně – alespoň patnáct. V obklopení vozidel techno-nomádů si připadáme magicky.

Konvoj ve vsi Mara přijíždí k oranžové směrové šipce, která vede k polničce směřující do hor. Cedule je jasně čitelná – pořádání akce tedy zřejmě před místními nikdo netají. Po obvodu příjezdové cesty již stopují desítky mladých Rumunů z různých částí země, kteří si chtějí ušetřit 14 kilometrů chůze po kamenité, místy strmě stoupající lesní cestě. Nejedno auto končí s protrženým olejem. Běžná součást teknivalu. V cíli na vrcholu kopců se přítomní účastníci snaží koordinovat přijíždějící auta tak, aby po cestě mohli přes den projíždět místní pracovníci s traktory a náklaďáky. Teplota je skoro na nule a stan nejde postavit jinak než ve stráni. Soundsystémy zatím hrají jen tři. Francouzi dominují prostoru velkým žluto-červeně pruhovaným cirkusovým šapitó. Německo-rakouská scéna nabízí veganské občerstvení. Koalice českých soundsystémů Kometa, Konekt a CL vyniká nejimpozantnější hradbou z beden a barovou nabídkou ve třech jazycích a cenami ve třech měnách. V průběhu noci přijíždí další soundsystémy a zakládají vlastní „tábořiště“.

Extatické probuzení
Zajímavější než noci jsou ranní či spíše dopolední probuzení. Téměř extatické. Ze stanů na stráni je nádherná podívaná – horské pastviny a lesy kolem dokola, výhled na hřebeny, ranní pára pomalu stoupající k nebesům. Idylická krajina na první pohled připomíná exotický Kyrgyzstán nebo mongolské stepi. Jsme zhruba 900 metrů nad mořem. Lidé posedávají okolo stanů a ohnišť, ze soundsystémů se ozývá pohodová hudba a ze všech stran jej obkličuje stádo ovcí hnané dvěma pastevci a smečkou různorodě vypadajících psů. Ovce se nerušeně blíží k ohlušujícímu zvuku a dochází tak k nezvyklému setkání dvou zcela odlišných kultur. V průběhu dne se návštěvníci teknivalu rozutečou po okolních lesích a stráních. Překvapením bylo zjištění, že teknivalová příjezdová cesta je de facto turisticky značenou stezkou a zároveň hlavní osou ekologické oblasti Maramures. V okolí se prochází a kempují rumunští rekreanti, kteří jsou téměř k nerozeznání od Rumunů na teknivalu. Vše probíhá až v podezřele idylické harmonii.

Mezinárodní setkání umělců
U nás tyto akce bývají rozháněny slzným plynem, vodními děly a obušky. Česká společnost si stihla vypěstovala netoleranci ke všemu, co se vymyká principům tržního hospodářství. „Technaři“ v českých médiích zlidověli jako „beznadějná fetující mládež s dredy“. Zde se ale akce obešla bez incidentů a konfliktů s místními. Později se dozvídáme, že organizátoři při přípravě akce nenechali nic náhodě. Dobře věděli, jakým pomocníkem může ve vyjednávání se starostou obce být správně zvolený diskurz. Celou akci obci představili jako alternativní kulturní projekt a mezinárodní setkání evropských umělců. Místní autority prý na možnost mezinárodní propagace zdejší oblasti dobře slyší. Dohoda se tak obešla bez větších problémů, bez úplatků (jako tomu bylo v případě některých předchozích ročníků) a dokonce i bez policie. Nikdo nikomu přitom nelhal. Vždyť čím jiným je freetekno než alternativní kulturou?

Mezinárodní družba
V klidném duchu probíhaly i další dny. Účastníci teknivalu navázali družbu s rodinou místního bači, který jim ochotně prodával čerstvou brynzu a před jejich očima nadojené kravské mléko. Pár podnikavých vesničanů otevřelo stánek s občerstvením a suvenýry přímo mezi technařskými vozidly. V sobotu večer přibyly další soundsystémy. Také jeden malý rumunský. Několik stovek lidí se vydrželo u sedmi soundsystémů bavit až do ranních hodin. Hudba se veskrze skládala z hard-tekna, drum’n'bassu, psytrancu, speedcoru a přes den i ze starých lidovek a klasik. Z české aparatury zazněly i notoricky známé skladby od Spiral Tribe, nejslavnějšího soundsystému všech dob. Hudba obecně ale nebyla nejsilnější stránkou letošního Roteku. Příliš nepřekvapila. A zazněl-li i nějaký liveset (pozn. aut.: autorská elektronická hudba), pak mě žádný z nich nezaujal. Možná jsem ho prošvihla – v lese na houbách, při koupání v potoce nebo setkání se stádem buvolů a horských koní.

Následoval další slunečný den. K tekno městečku přibyla další aparatura ve francouzské režii. Celkový počet soundsystémů se ustálil na osmi. Vše nasvědčovalo tomu, že se party potáhne do úterý, tedy rovné čtyři dny. Mnozí návštěvníci však začali teknival hromadně opouštět již v průběhu neděle a my jejich vzoru následovali v pondělí ráno. Jeden z rumunských organizátorů se s každým přátelsky loučil s přáním opět se příštím rokem setkat na pokračování této v Rumunsku relativně nové tradice. Jediné, na čem jsme se s ním neuměli shodnout, byl počet letošních účastníků. Zatímco střízlivé odhady se pohybovaly okolo několika stovek, organizátor tipoval dva tisíce. Ale to se u párty, kde se nepočítají peníze za vstupné, těžko počítá.