Zpracování židovské trilogie Arnošta Lustiga Milanem Cieslarem vypráví retrospektivní příběh z období holokaustu. Ve filmu Colette režisér opouští předlohu a její zobrazení vnitřních konfliktů ženy pod tlakem nelidských podmínek ve prospěch jednoduché romance v kulisách koncentračního tábora. Protagonisté Clémence Thioly (Colette) a Jiří Mádl (Vili) tak proplouvají v neurčité mlze emocionálně nevěrohodných situací, což nakonec nedokáže vyvážit ani dobrá hudba či kamera.

Téma morálky zkoušené v mezních situacích se tak bohužel rozmělňuje do tvaru jednoduchého příběhu, popisujícího nevysvětlitelně silný vztah dvou židovských vězňů, který prochází od zobrazení fungování tábora, trpění nacistického teroru až k závěrečnému setkání po mnoha letech. Technické nedostatky v podobě dabingu, jenž zplošťuje emoce, postav stále krásných a dobře živených herců, jež ubírají na realističnosti, či umělých kontrastů „na smrt bílých“ vězňů v porovnání s jejich „prokrvenými“ vězniteli jsou sice často vyváženy souhrou zvuku a střihu, ale již nedokážou dohnat přecukrovaný styl celého filmu.

Postavy nedoznávají výrazného vývoje, který by jim dodal na plastičnosti, a občasné odbočky, snažící se vysvětlit dílčí motivace (fotografie zemřelého syna, vysvětlující pohnutky důstojníka SS či romantické představy mučeného Jiřího Mádla), fungují jen jako nezbytné rekvizity pro polopatické vysvětlení aktuálních emocionálních vztahů. Konstantně odevzdaná a citově narušená Colette dokáže neustále zamilovaně pokukovat po své lásce z lágru a ani opakované znásilnění a ponižování ji na moc dlouho nezachmuří. Stejně tak se nezdolný Vili bezhlavě vrhá do řešení každé nově vzniklé situace a bez mrknutí oka přechází každé příkoří. Buď má tedy koncentrační tábor pozitivní vliv na oba hrdiny, nebo je velmi těžké vysvětlit jejich motivace.

Jedná se tedy vlastně o zábavný rodinný film umístěný do stylizované kulisy hrůz koncentračního tábora odvíjející romantický příběh dvou lidí. Dobro a zlo je zde jasně rozpoznatelné a problematizace hodnot a morálky se náznakem objevuje jen v závěru filmu, který naštěstí není jen pouhým happyendem.


Colette
režie Milan Cieslar
Česko, 2013, 125 min.

Doku-automaty splétající sítě informací jsou dobrodružstvím a hrou, jsou vzdáleným místem, na které není nutné se jen dívat, ale můžeme ho aktivně prozkoumávat. Neuspokojuje-li nás předžvýkaný povrch filmového pásu, je možné experimentovat, hlouběji pronikat do tématu či ho jen odhalovat z jiného úhlu pohledu.

Žánr web-dokumentů je jedním z moderních a progresivních přístupů k dokumentární tvorbě. Samotné odvětví stále zůstává ve své experimentální podobě a dosavadní vývoj zatím dospěl do stádia využití přístupů známých z počítačových her, zejména herních prvků adventur, ke kterým mají web-dokumenty, popřípadě interaktivní filmy, zatím nejblíže. Základní odlišnost od klasického filmu spočívá v opuštění jeho lineárního sledování a využití různých informačních odboček, které tento multimediální přístup umožňuje. Například projekty Soul Patron či Journey to the End of Coal prokládají natočené scény a materiály různými rozcestníky, které je možné podle vlastního zájmu následovat, a zjišťovat tak podrobnější informace související s tématem – tedy klasický přístup adventurních her. Je poměrně zřejmé, že oproti klasickému vyprávění je divákovi umožněno v reálném čase ovlivňovat příběh a tok informací samotného filmu. To ovšem od roku 1967, kdy byl poprvé promítán Kinoautomat od Radúze Činčery, již není ničím překvapivým a otázkou tedy zůstává, co tento přístup přináší opravdu nového.

Hlavním společným rysem těchto dokumentů je propojení natočeného filmového materiálu do sítě vztahů s různou mírou jejich ovládání. Na jedné straně se nachází filmy s nízkou interaktivitou, jež fungují spíše jako určitá prezentace či koláž sebraných materiálů (Welcome to Pine Point). Na druhé pak filmy, ve kterých divák již získává jistou možnost svobodné volby a může sám prozkoumávat samotnou síť prezentovaných informací (Soul Patron či InSitu). Ve svém důsledku se vlastně jedná jen o přepínání mezi konečným počtem různě dlouhých epizod, tedy jakýsi divákem aktuálně navolený seriálový příběh.

Rozcestí možností
U webových dokumentů není kladen takový důraz na zábavnost, která je doménou právě počítačových her či zábavných filmů (např. český interaktivní pokus o film z minulého roku – Interande), ale je možné rozpoznat mnohem větší snahu o zapojení diváka do problému. Snaha filmu nesměřuje zcela k vytvoření uživatelsky přívětivého rozhraní, ale často prozkoumává nové způsoby, které poskytují hlubší porozumění a umožňují tak nahlédnout téma z jiného úhlu pohledu. Ve filmu InSitu je například umožněno poslouchat myšlenky cestujících v metru či procházet interaktivní mapu. V projektu Soul patron zase cestujeme spolu se zajíčkem, který se nám porůznu schovává a my ho můžeme hledat. Dalším neobvyklým prvkem je například možnost spoluvytvářet film, který se poté rozrůstá a přesahuje původní záměr. Všechny tyto nadstandardní prvky, které umožňují interakci s filmem či rozšiřují a nabourávají lineární zprostředkování informací, ponoukají diváka k aktivnímu sledování a hlubšímu proniknutí do tématu. Tato „rozcestí“ v příběhu, který samozřejmě nemusí být vyprávěn ve skutečném pořadí, jsou jedním z nejdůležitějších momentů, umožňujících zapojení diváka do filmu. Ve chvíli, kdy je divákovi nabídnuta možnost ovlivnit film, ale není k tomu nucen, se otevírá prostor, ve kterém nabývá na důležitosti obsah a styl, jakým je tato pobídka prezentována. Její přijetí tak závisí jednak na volbě diváka, ale zároveň má značný vliv i její podoba, která ovlivňuje divákovu motivaci ji přijmout. Styl, kterým je ono zastavení během promítání ztvárněno, má velmi těsný vztah s vytvářením uživatelských rozhraní počítačových her. Jednoduché, intuitivní a atraktivní rozhraní, pomocí něhož film komunikuje s divákem, je totiž klíčem k směřování a ovlivňování jeho činnosti. Sledujeme-li například projekt InSitu, jsme v jedné chvíli seznámeni s tím, že pokud se v rohu objeví červený kroužek, tak můžeme, po najetí na postavu filmu, poslouchat její myšlenky. Jednoduché vysvětlení spojené se snadno zapamatovatelným symbolem nás velmi rychle seznámí s novou funkcí. Uživatel se nezdržuje čtením a během malé chvíle je schopen si osvojit jednu z možností, která zásadně odlišuje diváckou zkušenost od běžného filmu.

Cesta za vlastní hranice
Zajímavou tendencí se jeví snaha o propojení filmů s realitou. Fikce probíhá většinou na úrovni uživatelského rozhraní a možnosti ovlivňovat množství a způsob získávání informací. Svět filmu se ale velmi těsně vztahuje k existující realitě a snaží se o ní poskytnout relevantní data na základě skutečných faktů. Díky tomu získávají web-dokumenty možnost vytvořit komplexnější, bohatší a hlubší síť informací a vztahů, která dokáže mnohem šířeji pokrýt téma filmu a nabídnout tak divákovi snadný a efektivní přístup k nim. Výběr informací bude sice vždy subjektivní záležitostí samotných tvůrců, ale internetové prostředí otevírá způsob, jak i tento „nedostatek“ překonat. V okamžiku, kdy je umožněno přidávat obsah samotným divákům (interaktivní mapa v InSitu či vkládání videí ve filmu Barcode) se film pomalu odpoutává od autorské cenzury a začíná žít vlastním životem. Tato nově nabytá nezávislost sice může být ohrožena zahlcením nepřesnými a nekvalitními daty, ale opouští díky tomu ryze autorský pohled na věc a stává se pohledem z několika možných stran.

Balancování mezi zábavnou adventurou a edukativní platformou je jedním z logických vyústění hledání cesty, jak zintenzivnit divácký zážitek a motivovat diváka k mnohem větší účasti na filmu. Propojení pomocí internetu pak otevírá prostor směrem k existenci multimediální Wikipedie, která umožní zábavné procházení obrovským množstvím dat na základě uživatelovy volby. Pokud vám navíc chybí rychlý způsob, jak nahlédnout do hlubšího kontextu filmu či tématu, jež zpracovává, není lepší cesty než zkusit zhlédnout některý ze zmíněných filmů.

Tento víkend v pražské MeetFactory proběhne první ročník ojedinělého festivalu elektronické hudby s názvem Elekce, jehož cílem je zmapovat současnou elektronickou scénu českých luhů a hájů. Během dvou dnů se vystřídá více než 30 hudebníků a přiblíží tak návštěvníkům aktuální zvuk midi, samplerů a různých vychytávek elektronické hudby.

Festival představí poměrně neznámá, avšak zajímavá jména široké veřejnosti. Vystoupí například uskupení Post hudba, Electrica Lady, Veit B nebo atmosféričtí Sky to speak. Program festivalu je doplněn o hudební workshopy, díky kterým si přijdou na své i ti, kteří nemají chuť jen poslouchat vlnění prostoru, ale rádi by pronikli pod povrch samotné tvorby. Podle slov hlavního organizátora Šimona Holého není záměrem festivalu pouze představení české elektronické produkce, která je mnohem bohatší, než by se na první pohled neznalému oku mohlo zdát, ale také i určité vyhranění pojmu „pražský zvuk“, jenž je zatím oproti elektronickým scénám například v Berlíně, Paříži či Tokiu jen těžko definovatelným tvarem. Což ovšem naštěstí vůbec neznamená, že festival představí pouze „stověžaté elektro“ – objeví se zde i dračí samply v podání Burningboye a Dirty picnic či Krakonošovo elektrodisko od Attitudes. Můžeme se tedy těšit na velmi zajímavý hudební zážitek, který navíc bude možné pro unavené uši obohatit tichým parketem Silent diska nebo industriální produkcí v podání mašinfírů nedalekých železnic.


Elekce Festival
MeetFactory
Ke Sklárně 15, Praha 5
14.–15. 6.
150 Kč / 1 den
250 Kč / 2 dny
www.elekcefestival.cz

Jak moc máte rádi své elektronické mazlíčky? Nestačilo by si hrát s mikroby? Bojíte se nechat si implantovat neprůstřelnou kůži? Přijde vám psí čip málo a chcete si nechat vytetovat QR kód a navždy se propojit s internetem? Jaké jsou vize našeho propojení s technologiemi v budoucnosti a jaký je náš samotný vztah k nim? Takové otázky vznesla výstava Enter: Biopolis a možná je čas, aby si na ně každý sám za sebe odpověděl.

Na začátku dubna proběhlo v Národní technické knihovně již 6. art-sci-tech bienále organizované Mezinárodním centrem pro umění a nové technologie CIANT. Výstava oprášila otázky vztahu člověka a jeho výtvorů a nabídla možné odpovědi z pohledu dnešních umělců či vědců. Opět tak akcentovala pocity strachu a fascinace z možné budoucnosti, která je vždy tajemná a většinou se nevyvíjí podle našich očekávání. Oproti představám z minulých dekád, jež nám vytvořila hnutí typu kyberpunk, je už mnoho let jasné, že změny se nebudou dít tak rychle a převratně, jak se předpokládalo. Nicméně lidská schopnost zhmotňovat sny do reality se nezměnila a my jsme jejími každodenními svědky. Možnosti biotechnologií a nanotechnologií totiž již začaly pronikat do našich životů.

Přehnaný optimismus vystřídalo střízlivé vědecké uvažování, které zchladilo většinu horkých uměleckých hlav a propojilo se ve směru Art science, aby tak mohlo přinést nové podněty, jež reflektovala právě tato výstava. Pavoučí vlákno z geneticky modifikované kozy, model srdce, jehož stahy jsou ovlivňovány emocemi uživatelů blogu či interaktivní hrací kostka už dávno nevznášejí otázky o propojenosti člověka s technologiemi, ale jen chladně vypovídají o její existenci a narůstajícím vlivu. Takové věci vlastně již nikoho nepřekvapují, protože technologie už dávno proměnily naši každodenní realitu. Na jedné straně jsme z vnějšku pohlceni strojem při jízdě autem, na druhé sami pohlcujeme upravené organismy či upravujeme sami sebe. Samozřejmost, se kterou se propojujeme, je pozvolná a o to víc fascinující a zneklidňující. Helma zpomalující čas či zelenina sloužící za hudební nástroj jsou sice vděčné atrakce pro technický kroužek základní školy, ale pokud nás nedonutí se zamyslet, zůstáváme jen u zajímavého a fascinujícího obludária. Na někoho může návrat k uvažování o vztahu k technologiím působit archaicky, ale čím více jsme jimi pohlceni, tím získává toto přemýšlení mnohem větší důležitost a opodstatnění, protože technologie je tak špatná nebo dobrá, jako ti, již ji ovládají. Vize budoucnosti jsou hezké a někdy i nutné koncepty, ale mnohem důležitější je návrat k osobním odpovědím na otázky k čemu, proč a jak chci konkrétní vymoženosti využívat. Je zřejmé, že člověk nemusí mít pokročilou technofobii, aby zjistil, kolik diod na něj denně pomrkává. Ale už musí mít trochu vůle nemrkat slepě na všechno kolem sebe.

Laktační psychóza, Vylitá, Gangsta matka, Autostimulace, Etapy v životě ženy, Sebevražda, Perioda, Třídní sraz, Kráva, Nedostupná, Soft love. To jsou názvy písní, jež už nějaký ten pátek vyplouvají z napuštěného dřezu českých kuchyní. Témata, která mužskou část publika při sledování fotbalu a pití piva jen těžko napadnou, tak nakonec přece jen dorazí k jejich uším. Jedná se o boom, který má ještě co říct, nebo se již vyčerpal?

Emancipace je legrace, maminky musí být feministky a holky nám to řeknou natvrdo. Samozřejmě nemám rád šuplíkaření a nemíním strkat někoho do jedné přihrádky. Kubistická Žena s mandolínou z obrazu Juana Grise je pro mne ženou složenou z více úhlů pohledu tak, jako pojem „dívčí kapela“ a texty našich zpívajících dam. Jednotlivé hudební performance jsou výtvorem množství různorodých tvůrců, proto se neuškodí podívat, co se právě propírá pod gumovou rukavicí české hudební scény. Stereotypní přirovnání mi, prosím, omluvte, jsem totiž jen muž.

Snažím-li se dohledat aktuální a minulá česká dívčí hudební uskupení ventilující problémy života něžnějším pohledem, nacházím populární proud hudebních projektů typu K2, Holki, Black Milk, 5Angels, Diamond Cats, Pytel Blech, The Apples či LuŠteLa, které produkují velmi kvalitativně rozdílné hudební interpretace.

Jiným a pro mne mnohem zajímavějším bigbíto-pankově alternativním směrem se vydávají uskupení Panika, Dybbuk, Zuby Nehty, Papírové panenky a například V(|)bezdud (Pět pičí bez dud). Nejmladším proudem se pak jeví emancipující kuchyňský hop skupin Čokovoko a DIAkritika nebo zpěvaček Barbora Poláková či Léňa a Bára z Yellow Sisters.

Už zde ale narážím na problém, pojmy „dívčí kapela“ a „ženský pohled“ nejsou tak jednoznačné, jak jsou samy o sobě prezentovány. Do tvorby se totiž až podezřele často zaplétají muži. Pánové píšící texty nejen svým ratolestem, vytvářející podkresové sety či přímo držící hudební nástroje! Nemá proto smysl se uzavírat do zjednodušujících kategorií, a mnohem přínosnější se jeví odhalovat sdělení, která kapely skrze svá vystoupení a texty přinášejí.

Čokoláda není dia
Boom hnědooček, které sázejí na jednoduchou rytmiku a úderné glosy nejen o životě ženy, postihl snad každého, kdo tráví volné chvíle v sociálních pavučinách. Člověk se u toho baví, na koncertech zkontroluje holky na pódiu, dá si pár piv a odejde příjemně omámen domů. Některé chvilky jsou trapnější, jiné trefnější, ale s kamarády je nakonec dobře všude. O hudbu tu vlastně ani tak nejde, hlasový přednes je sporný, a tak zbývají jen texty. Naštěstí projekt dvou členek Yellow Sisters začíná dodávat i technickou kvalitu celkovému projevu tohoto trendu. Rýmy, asociace, narážky, příběhy a problémy ze života se objevují jako výstřely, jež napoprvé zasáhnou, vyloudí pobavený úsměv či donutí k rozvlnění svalů pod tlakem performativního koncertu zpěvaček. Každá další rána však pomalu směřuje k vyčerpání celého zásobníku. Dámy nechť si představí přirovnání s trháním lístků kopretiny. Vnímám-li tedy texty jako hlavní lákadlo, které mne má uspokojit, musím přiznat, že vlivem stylu dochází k určitému zacyklení. Ve svém důsledku si pak odnáším pocit slovních rytmických montáží. Princip kontrastu drsného zpěvu žen sice funguje jako spolehlivý magnet na obě pohlaví a rapování o těhotenství působí určitě cool, ale vlastně je smutné, že až tento přístup je schopen vynést problematiku takovýchto témat více na povrch. Na druhou stranu, kdo se někdy nesamouspokojoval, kdo nemyslel na sebevraždu nebo nebyl na třídním srazu?! Ne všechno jsou už tabu, o kterých se nemluví, a některé banality jsou spíše jen excentrická zábava. Což ovšem není někdy na škodu, že?! Je však dobré nezaleknout se stigmatických názvů a zaposlouchat se občas pořádně. Skrz řinčení nádobí je pak možné zaslechnout velmi zajímavé životní reálie, co na tom, že některé jsou dohnány do zbytečných krajností. Díky tomu se ocitám před pastelovým zrcadlem, které něco křiví, přebarvuje, ale i naprosto skvěle odráží. Z tohoto pohledu vnímám pro mne nejzajímavější tracky typu Laktační psychóza či Etapy v životě ženy, které mi pootevírají alespoň něco z toho, co nikdy nepoznám.

Divoké šroubky nebo matky?
Za povšimnutí stojí samotný styl, který se předhání v drsňáckých projevech, jistou agresivitou, parodující naivitou okořeněnou cizím slovem. Být hustá máma je tedy asi nejspíš moderní. Tak se projevuje boj proti stereotypu, jež se opět stává stereotypním. Dejme těm ušmudlaným fousáčům co proto, ať vidí, že nejsme žádná ořezávátka! Naprosto souhlasím, jenže pokud nejsem zrovna platonicky zamilován do hlavních hrdinek, tak si tuto hudbu doma bez podpůrných prostředků jen tak nepustím. Jedině snad v pokročilejším čase nějaké domácí youtube párty. Návštěva několika koncertů mne uspokojí natolik, že nemám potřebu v tom pokračovat.

Mám-li být upřímný, chápu touhu ukázat témata, která jsou potlačována, ale jako muž naprosto nedokážu zachytit jejich podstatu, vnímám je tedy hlavně jako nekonformní zábavu (což už možná taky není dávno pravda), která mne sice pobaví, ale nějakým hlubším způsobem neosloví. Působí to spíše jako ženský komunikační kanál, od kterého nevlastním požadovaný přijímač.

V hlavní roli je tělo, gesta a rytmus. Postavy sice mluví, spíše však nechávají promlouvat své tělo. Děj se trochu ztrácí za obrazy a já pohlceně sleduji film, jenž přetavuje slova v pohyb. Učím se rozumět novému jazyku a sleduji, jak fyzické divadlo pozvolna proniká do filmu. Střetávám se s žánrem, kterému se mimo jiné říká videodance, dance film, screen dance či cinedance.

Nejedná se o pouhé filmové atrakce či intermezza, která mají za úkol osvěžit filmový syžet či samotný dokumentární záznam různých představení. Hlavním komunikačním a vyjadřovacím prostředkem postav se zde stává stylizovaný pohyb a výrazové možnosti tance. Ocitám se tak tváří v tvář žánru, jenž se vymezuje vůči muzikálům a klasickým tanečním filmům. Promyšlenou montáží záznamů tance jsou vytvořeny nové pocity, významy a asociace, které se organicky začleňují do vyprávění příběhu. Témata pomalu začínají být společensky angažovaná a tanec se už nespokojí jen s pocity, prožitky a stavy, ale snaží se říci názor. Chtě nechtě tak opouští krásu barevné a bezstarostné hry „hříšného tance“. Vnitřní struktura ho nutí vyjadřovat se složitěji a hledat jiné prostředky než doposud.

Kořeny
Dance for Camera nevyrůstá na zelené louce a využití pohybu jako výrazového prostředku je jedním z primárních možností filmu. V tomto smyslu lze chápat za novodobé průkopníky komunikace pomocí pohybu a výrazu těla slavné komiky Charlieho Chaplina a Bustera Keatona či představitele fyzického divadla a pantomimy (Jacques Lecoq, J. G. Deburau), kteří formují základní výrazové prostředky.

Dalším zásadním krokem, jenž dopomohl zrození tohoto žánru, je masivnější rozšíření videa, které vytvořilo prostor pro experimenty a těsnější propojení s tancem samotným (Maya Deren, Nam June Paik). Otevírá se tak snadná cesta k jejich postupnému sbližování se samotným videem, což umožňuje mnohem většímu množství tanečních skupin začínat s vlastními pokusy.

Hledání jazyka
V polovině 90. let vznikají v Evropě taneční soubory DV8 (Británie) a Ultima Vez (Belgie), jejichž taneční filmy začínají fyzický tanec zapojovat do narativní struktury a dávají tak tušit, že se zde rodí styl, který se teprve učí mluvit vlastní řečí. Jedno z prvních děl Britské taneční skupiny je Dead dream of monochrome man a zobrazuje v černobílých záblescích boj mužů snažících se nalézt cestu ven, ale zároveň i k sobě samým. Toto podobenství předznamenává nejen tematický vývoj, kterým se bude skupina ubírat, ale zároveň je i jedním z prvních krůčků k nově vznikajícímu žánru. Zprvu fyzické divadlo a taneční choreografie tak dostávají svůj filmový háv. Lloyd Newson, psycholog, tanečník a zakladatel DV8, se setkává s filmaři jako jsou David Hinton či Clara von Gool a pokouší se společně přeložit choreografie do filmové řeči. Stejné pokusy, avšak o něco později, v té době provádí i Wim Vandekey­bus, zakladatel již zmiňované taneční skupiny Ultima Vez. Vznikají témata a taneční prvek se postupně osvobozuje od své divadelní předlohy. Na začátku jsou obrazy, choreografie a skoro žádná slova, později v dílech Blush (Ultima Vez)

či Cost of Living (DV8)

lze vysledovat mnohem více narativní styl, děj začíná být mnohem dynamičtější a složitější, pocit ze sledování tanečního záznamu pozvolna mizí. Taneční soubor DV8 tak například zobrazuje nejen svěží taneční čísla, ale i dechberoucí tanec postiženého s baletkou a jejich počin Cost of living je z tohoto pohledu jedním z iniciačních děl tohoto žánru. Neplatí to samozřejmě u všech, ale nepopiratelně jsme svědky, jak se z tance stává jazyk srozumitelný nejen těm, kteří se jím zabývají.

V dnešní době je patrný velký nárůst zájmu o taneční filmy. Pramení z nedávného boomu nového cirkusu, který přinesl pozornost k samotnému fyzickému divadlu a nepřímo tak i k tanečním filmům. U nás je ale zatím výroba těchto děl ve svých počátcích. Zářnou výjimkou je Festival tanečních filmů, který pořádá workshop s režisérem Davidem Hintonem a jehož minulý ročník ve spolupráci s FAMU již přinesl první české vlaštovky žánru Dance for Camera. Možnosti tohoto v Čechách ne zcela známého žánru budou přitahovat pozornost nejen diváků, ale i samotných tvůrců.

________________________________________________________________

Hříšný tanec je barevný a sladký…

… za život však platíme jinou cenou…

… jež odhalí nám naši Achillovu patu…

… a v jeho skrytu hledáme, za co se nestydět…

… a abychom přežili, tak bojujeme jen o vlastní trenýrky.